Ministerstvo životního prostředí navrhuje prodloužit platnost přechodného ustanovení vyhlášky č. 273/2021 Sb., které určuje seznam nebezpečných odpadů zakázaných ke skládkování. Nově by se tento zákaz měl začít uplatňovat až od 1. ledna 2028, tedy o dva roky později, než počítala dosavadní právní úprava. Důvod je zřejmý – Česká republika stále nemá dostatečné kapacity pro spalování a jiné formy využití těchto odpadů. Pokud by zákaz vstoupil v platnost již v roce 2026, producenti by se dostali do neřešitelné situace: neměli by kam s odpadem, a museli by tak jednat v rozporu se zákonem.

Vyhláška v příloze č. 4, části C, vymezuje konkrétní druhy odpadů, které nelze skládkovat, protože je technicky možné je zpracovat ve spalovnách nebo zařízeních pro energetické či materiálové využití. Patří mezi ně například obaly obsahující nebezpečné zbytky (katalogové číslo 15 01 10*), sorbenty, filtrační materiály a čistící tkaniny znečištěné nebezpečnými látkami (15 02 02*), odpady z chemických procesů, znečištěné kaly, odpadní oleje, barvy, lepidla či rozpouštědla. Pro tyto odpady zatím v Česku chybí dostatečné spalovací kapacity – existující spalovny nebezpečného odpadu jsou vytížené, nové projekty se připravují jen pomalu a často čelí odporu veřejnosti i složitým povolovacím procesům.

Ministerstvo proto navrhuje odklad do konce roku 2027, který by měl poskytnout čas na dobudování potřebné infrastruktury a případné legislativní úpravy. Jedním z uvažovaných kroků je doplnění úplného zákazu skládkování o ekonomický nástroj – například zvýšení poplatku za ukládání těchto odpadů na skládku. Vyšší poplatky by měly postupně motivovat původce k hledání jiných způsobů nakládání s odpadem, jakmile budou dostupné potřebné technologie a zařízení.

Problém nedostatečných kapacit ale není nový ani ojedinělý. Česká republika už v minulosti několikrát musela posouvat klíčové termíny v oblasti odpadového hospodářství. Typickým příkladem je odklad konce skládkování využitelných odpadů, původně stanovený na rok 2024, který byl zákonem o odpadech přesunut až na rok 2030. Tato praxe vyvolává otázku, k čemu jsou pevně dané termíny v právních předpisech, pokud je stát sám není schopen dodržet. Může jít o důsledek přehnaného optimismu při nastavování cílů, ale i o selhání v dlouhodobém plánování investic do infrastruktury, které jsou pro naplnění těchto cílů nezbytné.

Výstavba nové spalovny nebezpečného odpadu je přitom během na dlouhou trať. Od prvotní myšlenky po uvedení do provozu uplyne často 7 až 10 let. Zahrnuje to nejen technickou přípravu projektu, ale i proces posuzování vlivů na životní prostředí (EIA), získání povolení, financování a nakonec i samotnou realizaci. Navíc jde o zařízení, která často narážejí na odpor místních komunit, a jejich prosazení vyžaduje nejen odborné, ale i politické odhodlání.

Odklad zákazu skládkování nebezpečných odpadů proto sice představuje pragmatické řešení současné situace, ale zároveň je zrcadlem dlouhodobé systémové slabiny. Ukazuje, že bez včasné přípravy a investic do infrastruktury zůstávají ambiciózní environmentální cíle pouze na papíře. Pokud stát chce, aby se termíny v odpadové legislativě staly skutečnými milníky, nikoli jen opakovaně posouvanými daty, musí být strategické plánování a podpora výstavby zařízení pro nakládání s odpady mnohem důslednější a předvídavější.

Možná by stálo za zamyšlení, zda by do budoucna neměla být za plnění takto zásadních termínů určena i konkrétní odpovědnost. Ne snad proto, aby se hledal viník, ale aby se předešlo opakování stejného scénáře. Pokud se tempo přípravy nezrychlí, je možné, že i v roce 2030 budeme znovu diskutovat o nutnosti posunout konec skládkování – tentokrát ale s ještě menší důvěrou, že se slíbené změny skutečně podaří naplnit. Právě zajištění reálného naplňování těchto závazků by mělo být jednou z priorit nové vlády.

Dokument ke stažení:

• 228_25_Materiál
• 228_25_Důvodová-zpráva
• 228_25_Platné-znění

Dánská odpadová skupina Marius Pedersen po 34 letech opouští český a slovenský trh a spustila prodej svých aktivit v těchto zemích. Transakce, kterou má na starosti poradenská firma KPMG, může dosáhnout hodnoty přes 20 miliard korun. Skupina vlastní v Česku přibližně 30 společností zaměřených na sběr, třídění a likvidaci odpadu, včetně nebezpečných a průmyslových odpadů, a také na údržbu komunikací a zeleně.

Za rozhodnutím o prodeji stojí především měnící se odpadová legislativa, která si vyžádá vysoké investice. Skupina je vlastněna dánskou rodinnou Marius Pedersen Foundation, která funguje především díky dividendám z vlastněných společností. Odpadové hospodářství prochází v Česku i Evropě zásadní transformací, kde by měla prim hrát recyklace, množství materiálu určeného na skládkování bude postupně klesat a zbylý odpad se bude energeticky využívat, což ve všech ohledech si vyžádá výstavbu nových zařízení a provozů.

Prodej Marius Pedersen tak představuje významnou transakci na českém trhu, která může ovlivnit celý sektor odpadového hospodářství. Více ZDE

Mezinárodní námořní organizace (IMO) oznámila, že klíčová jednání o zavedení rámce „Net-Zero Framework“, který má zásadně ovlivnit budoucnost emisí skleníkových plynů v mezinárodní námořní dopravě, byla odložena na rok 2026. Tento krok, ačkoliv se může zdát pouhou administrativní záležitostí, nese s sebou mnohem hlubší význam a otevírá prostor pro širší diskusi o udržitelnosti, globálních konsenzích a schopnosti světa reagovat na klimatickou krizi. 

Námořní doprava představuje přibližně 3 % celosvětových emisí CO₂, a přestože tento podíl se může zdát malý, lodní průmysl stojí před výzvou, která je zároveň technickou, ekonomickou i politickou. Každé rozhodnutí IMO se promítá do globálních řetězců, od palivových standardů přes logistiku až po každodenní cenu přepravy komodit. Přes moře se totiž přepravuje přibližně 80–90 % veškerého mezinárodního zboží.

Odklad jednání se týká především revize přílohy VI úmluvy MARPOL, která stanovuje limity emisí a nástroje pro jejich regulaci. Návrh „Net-Zero Framework“ je ambiciózní: kombinuje globální normu pro paliva s mechanismem oceňování emisí skleníkových plynů, jehož cílem je nejen snížit celkové emise, ale také vytvořit jednotný trh, kde se environmentální náklady stanou součástí cenové struktury přepravy. Je to pokus o harmonizaci globálních pravidel, což je v kontextu více než 170 členských států IMO úkol extrémně náročný. Různé státy mají odlišné priority, ekonomické možnosti a přístup k technologiím, a právě to je hlavní důvod, proč byla rozhodnutí odložena: dosažení konsenzu se ukázalo být složitější, než se původně očekávalo.

Historicky nebylo dosažení takto ambiciózních cílů v námořní dopravě jednoduché. V minulosti byly zaváděny různé limity síry v palivech nebo postupné zvyšování energetické efektivity lodí, a vždy se ukázalo, že regulace musí respektovat praktickou a reálnou proveditelnost a rozdílné podmínky jednotlivých regionů. Odklad nyní dává průmyslu i vládám čas přehodnotit technická řešení, investiční strategie a politické kompromisy. Přesto však přináší i riziko: každým dalším odkladem se prodlužuje období, kdy globální lodní flotila operuje s vyššími emisemi, což z hlediska klimatických cílů není zanedbatelné.

Současný kontext je rovněž ovlivněn širšími evropskými a globálními iniciativami. Hlavní mezinárodní regulace, na které se odkazuje IMO, zahrnují především přílohu VI úmluvy MARPOL, která stanovuje limity emisí skleníkových plynů a škodlivých látek z lodí, a globální rámec „Net-Zero Framework“, který kombinuje normy paliv a mechanismy oceňování emisí. Evropská unie plánuje sladit své vlastní emisní strategie, například Směrnici o EU ETS pro námořní dopravu a cíle Evropské zelené dohody, s těmito mezinárodními pravidly, a proto rozhodnutí IMO neovlivňuje pouze lodě registrované v mořských státech. 

Firmy v EU, které využívají mezinárodní přepravu, musí tak počítat s tím, že náklady spojené s emisemi a přechodem na alternativní paliva, jako jsou nízkosirné paliva, bio-plyn nebo syntetická paliva, se promítnou do jejich obchodních modelů. Zároveň jde o příležitost pro inovace: tlak na čistší paliva, efektivnější lodní motory, optimalizaci tras pomocí digitálních technologií či vývoj hybridních pohonů vytváří prostor pro nové technologie a nové hráče na trhu.

Odklad jednání má tedy dvojí tvář. Na jedné straně představuje čas na přípravu, diskuzi a vyjednávání, což může vést k udržitelnějším a realistickým opatřením. Na druhé straně prodlužuje období nejistoty, během něhož průmysl stále funguje podle stávajících emisních limitů, což komplikuje plánování a přechod na čistší technologie. Tento moment je proto zároveň výzvou pro politiku, ekonomiku i společenskou odpovědnost: vyžaduje nejen technická řešení, ale i schopnost globálních aktérů koordinovat své kroky a najít společnou strategii pro budoucnost lodní dopravy s nižšími emisemi. Při pohledu do budoucna bude klíčové sledovat, jaké konkrétní parametry budou navrženy v roce 2026, jak budou definovány standardy paliv, mechanismy oceňování emisí a sankce za jejich nedodržení. 

Začínáme představovat hlavní konferenční den konference Povinnosti v podnikové ekologii (PPE) 2025! Ten se uskuteční 12. listopadu v Praze a bude patřit aktuálním legislativním změnám, které přinášejí nové povinnosti pro podnikové ekology. Na rozdíl od prvního, prakticky zaměřeného dne, nabídne druhý den přehled nejzásadnějších novel zákonů, vyhlášek a předpisů, které vstupují v platnost už v roce 2025 a 2026.

Úvodní dopolední blok nese název Ochrana ovzduší a zaměří se na rozsáhlé změny, které přinesla loňská novela zákona o ochraně ovzduší a také zcela čerstvá novela emisní vyhlášky č. 398/2025 Sb. Panel otevře klíčová témata, která budou v nejbližších letech určovat provozní odpovědnost firem:

Desatero provozovatele zdroje znečišťování ovzduší: Co změnila novela a co musíte změnit vy
Ing. Zbyněk Krayzel

Novela zákona o ochraně ovzduší přináší desítku zásadních povinností, které musí provozovatelé zdrojů promítnout do své praxe. Zbyněk Krayzel shrne přehledně a srozumitelně, co všechno se mění – od zařazování zdrojů podle nových kódů a sčítacích zásad, přes zavedení minimálních odstupových vzdáleností, až po povinnost sledovat provozní parametry. Vysvětlí, jak připravit aktualizaci provozních řádů, školení pracovníků a úpravy v evidenci, i to, jaké nové povinnosti vznikají při hlášení prostřednictvím ISPOP a při provozu zařízení s emisními stropy VOC. Součástí přednášky bude také kontrolní kalendář a výhled dalších změn, které podnikové ekology čekají v příštích měsících.

Jsme vyjmenovaný zdroj? Jak postupovat při zařazení pod kód přílohy č. 2 zákona o ochraně ovzduší
Ing. Pavel Ujčík

Změny v kódech a klasifikaci mohou zcela přehodnotit, zda váš provoz spadá mezi vyjmenované zdroje, a tím přidat nové povinnosti i odpovědnost. Přednáška pomůže zorientovat se v nové metodice, posoudit, zda provoz spadá mezi vyjmenované zdroje, a jak správně připravit potřebné podklady. Účastníci se dozvědí, jaká data a dokumenty budou potřebovat k vyhodnocení (technické údaje, kapacitní data, projektovou dokumentaci) a jak spolupracovat s odborně způsobilou osobou (OZO) při zpracování posudku. Součástí bude i přehled dopadů na ohlašování, evidenci a povolení.

Měření provozního parametru znečištění: Co musíte stihnout a co vás to může stát
Ing. Petr Braun

Novela zákona o ochraně ovzduší zavádí povinnost kontinuálního měření provozních parametrů, která znamená pro podnikové ekology nejen novou administrativní zátěž, ale i konkrétní technické a finanční dopady. Petr Braun představí, jaký je doporučený harmonogram příprav, jaká zařízení bude nutné pořídit, jaké požadavky musí měření splňovat (kalibrace, validace, výstupy) a jak je začlenit do provozních předpisů a interní kontroly.

----

Termín: 11. – 12. listopadu 2025 v Praze/on-line
Panel Ochrana ovzduší: 12. 11. 2025, 9:00–11:00
Podrobný program a registrace: ZDE

Když se v podzimních mlhách les tiše nadechuje, listy zlátnou a krajina se chystá k zimnímu spánku, vypadá to, že příroda má všechno v pořádku. Jenže v hospodaření s penězi, které mají českým lesům pomáhat, vládne spíš chaos než klid. Nejvyšší kontrolní úřad nyní zveřejnil závěr, který připomíná, že i v zemi s bohatou lesnickou tradicí se dá zabloudit mezi papíry, paragrafy a dotacemi tak, že i ten nejhlubší hvozd by byl přehlednější. 

Za dekádu mezi lety 2014 a 2024 stát vynaložil na podporu lesnictví impozantních 32,7 miliardy korun. To by mohlo být číslo, které by dalo českým lesům novou sílu — kdyby ovšem tyto prostředky skutečně naplnily svůj účel. Jenže realita působí jako rozmočený papír plný ztracených plánů: ze sedmnácti úkolů, které si ministerstvo samo stanovilo v Aplikačním dokumentu ke Koncepci státní lesnické politiky do roku 2035, se v termínu podařilo splnit jen osm. Zbylé se táhly, zpožďovaly, nebo prostě zmizely v byrokratické mlze. A tak i klíčová priorita — zalesňování a zakládání nových lesů — skončila neslavně: z plánovaných 920 hektarů se podařilo osázet pouhých 215, tedy necelou čtvrtinu. Zbytek zůstal na papíře.

NKÚ v této souvislosti mluví o zásadním selhání strategického řízení Ministerstva zemědělství. Dokumenty, které měly být kompasem pro obnovu českých lesů, postrádají základní orientační body. Koncepce 2035 ani Strategie 2030 neobsahují jasné cílové stavy, měřitelné ukazatele ani propočty, kolik bude dosažení stanovených cílů stát. Ministerstvo tak, řečeno slovy kontrolorů, nedokáže samo vyhodnotit, kam vlastně směřuje. Chybí i systém průběžného vyhodnocování – jakýsi „monitorovací přístroj“ českého lesnictví, bez kterého se nedá poznat, zda kroky vedou kupředu, nebo do slepé uličky.

V praxi se tato strategická slepota promítla do nešťastného rozhodnutí, které NKÚ označuje za zlomový moment. Ministerstvo mělo možnost čerpat prostředky z Evropské unie na podporu adaptace lesních ekosystémů na klimatickou změnu – program byl dokonce schválen Evropskou komisí, tedy připraven ke startu. Jenže místo aby využilo unijní peníze, rozhodlo se MZe financovat program výhradně z českého rozpočtu. Když pak přišly škrty a úsporná opatření, program byl bez náhrady zrušen. V době, kdy sucho a kůrovec ničí lesy po tisících hektarech, tak stát odstavil jeden z mála projektů, které měly zvyšovat jejich odolnost.

Kontrola ukázala i na problémy v samotné administraci dotačních peněz. Státní zemědělský intervenční fond, jenž má být garantem správnosti a kontroly, schválil a vyplatil tři projekty za 9,71 milionu korun v rozporu s pravidly Programu rozvoje venkova. Ministerstvo totiž chybně nastavilo lhůty pro podávání žádostí o dotace po povodních — o celý rok delší, než určoval evropský dokument. Výsledkem byly neoprávněné platby. Další dva projekty v hodnotě téměř deseti milionů korun pak SZIF zaplatil nehospodárně: šlo o rekonstrukce lesních cest, které se z oprav poškození změnily na luxusní přestavby s navýšením technických parametrů. Z dotací určených na odstranění povodňových škod se tak fakticky zaplatily investice, které s povodněmi neměly nic společného.

Ani státní podnik Lesy České republiky nevyšel z kontroly s čistým štítem. NKÚ zjistil, že tři z dvanácti prověřovaných projektů byly účelné jen omezeně. Typickým příkladem jsou suché retenční nádrže: původní plán počítal se sedmnácti stavbami, které měly zadržovat vodu a chránit krajinu před přívalovými srážkami. Nakonec se jich postavilo dvanáct na papíře a pouze čtyři v realitě. Z nich dvě jsou dnes zarostlé náletovými dřevinami a neplní svůj účel. Retenční kapacita celého projektu se smrskla na necelou polovinu původního záměru. NKÚ proto hodnotí tyto investice jako účelné jen částečně — a opět se ukazuje, že i dobré nápady mizí v nedokončených realizacích.

Zpráva dále konstatuje, že resort dlouhodobě neplní ani vlastní harmonogramy a úkoly. Dílčí plnění v Aplikačním dokumentu se často posouvala o měsíce či roky. Například strategie výzkumu a inovací v lesnictví, která měla vzniknout už v roce 2021, nebyla nikdy dokončena, protože ministerstvo ji vyhodnotilo jako „neefektivní“. Jiné cíle, třeba úprava legislativy ve stavebnictví pro větší využití dřeva, se protahovaly až do roku 2024. Lesnická politika se tak spíš než podle plánu vyvíjí podle okolností – a často se zastaví tam, kde je to zrovna jednodušší.

Kontroloři NKÚ se pozastavili i nad naplňováním environmentálních závazků. Opatření zaměřená na biodiverzitu a ochranu genetických zdrojů lesních dřevin využila jen 15,5 % plánovaných prostředků. Zjednodušeně řečeno, peníze na ochranu přírody zůstaly v šuplíku, zatímco lesy dál čelí suchu, erozi a kůrovci. Na papíře se Česká republika hlásí k evropské Lesní strategii 2030 a k Zelené dohodě pro Evropu, v praxi však odkládá konkrétní kroky, které by tyto závazky naplnily.

Aby byl obraz úplný, je třeba dodat, že Ministerstvo zemědělství porušilo i závazné principy tvorby veřejných strategií, které vyplývají z metodiky Ministerstva pro místní rozvoj. NKÚ dospěl k závěru, že tím ministerstvo porušilo i ustanovení zákona o zřízení ministerstev. Z hlediska řízení veřejné správy jde o vážné pochybení – resort nepracuje s daty, nevyhodnocuje dopady svých kroků a neplní úkoly uložené vládou. Jinými slovy, neví, jak se mu daří hospodařit s miliardami, které spravuje.

Když tedy NKÚ ve svém závěru shrnuje celkový stav, obraz je až bolestně jasný. Z 32 miliard korun, které měly pomoci českým lesům růst a sílit, zůstaly spíše útržky neefektivních programů, zrušené projekty, byrokratická spleť a nevyužité šance. Chybí koncepce, koordinace i odpovědnost. Lesy, které měly být odolnější vůči klimatické změně, zůstávají zranitelné, a dotace, které měly být nástrojem obnovy, se mění v symbol neefektivity. České lesnictví tak připomíná houbaře, který vyrazí s velkým košíkem, ale vrací se s hrstí hořčáků. Na první pohled vypadají pevně a slibně, ale po ochutnání zůstane v ústech jen hořká chuť.

Dokument ke stažení:

Kontrolní závěr z kontrolní akce NKÚ č. 24/16 (pdf, 785 kB)

Systémy sdílených kol se během několika desetiletí posunuly od okrajového experimentu k plnohodnotné součásti městských dopravních systémů. Podle nové analýzy společnosti EY zpracované pro Cycling Industries Europe a EIT Urban Mobility dosahují současné přínosy sdílených kol v Evropě hodnoty 305 milionů eur ročně. Zároveň má sektor potenciál do roku 2030 svůj společenský dopad téměř ztrojnásobit a přiblížit se hranici jedné miliardy eur. Studie představuje první komplexní kvantifikaci návratnosti investic do sdílené cyklistiky na evropské úrovni a podrobně dokládá, že tento typ mobility generuje významné ekonomické, environmentální, zdravotní i sociální přínosy.

Při pohledu na emise skleníkových plynů je vliv sdílených kol hmatatelný. Ročně díky nim Evropané ušetří 46 tisíc tun emisí CO₂ ekvivalentu, což odpovídá ročním emisím města se zhruba 4 300 obyvateli. Tento objem je vypočten na základě substituce motorových vozidel a částečně veřejné dopravy jízdami na mechanických i elektrických kolech. Studie zároveň uvádí, že při současné ceně emisních povolenek kolem 70 eur za tunu činí přímý ekonomický přínos úspor 3 miliony eur ročně, zatímco při očekávané ceně kolem 270 eur za tunu v roce 2030 by tento přínos vzrostl na více než 60 milionů eur. 

Z hlediska kvality ovzduší má významný dopad také snížení emisí oxidů dusíku (NOx) o 200 tun ročně a emisí pevných částic (PM₁₀ a PM_2.5) o 11 tun. Tyto úspory odpovídají situaci, kdy by 51 tisíc lidí přestalo pravidelně dojíždět autem. Monetizovaný přínos vyčíslený na základě metodiky European Commission činí 7 milionů eur ročně. Do roku 2030 může růst počtu uživatelů, elektrifikace flotil a rozšíření pokrytí vést k sedminásobné redukci částic PM a pětinásobnému snížení NOx, což odpovídá 1 022 tun NOx a 79 tun PM ročně. To představuje přínos 31 milionů eur ročně a znamená zásadní zlepšení ovzduší ve městech, kde je doprava jedním z největších zdrojů znečištění jemnými částicemi.

Snížení emisí přináší nejen environmentální, ale i přímé zdravotní benefity. Podle údajů Světové zdravotnické organizace nesplňuje třetina Evropanů doporučení na minimální pohybovou aktivitu 150 minut týdně, což vede ke zvýšenému riziku chronických neinfekčních onemocnění, včetně diabetu 2. typu, kardiovaskulárních onemocnění či některých typů rakoviny. Dvě třetiny jízd na sdílených kolech přitom nahrazují sedavou dopravu – především cesty autem nebo veřejnou dopravou vsedě. Studie ukazuje, že tento efekt každoročně odvrátí zhruba 968 chronických onemocnění, včetně 608 případů diabetu, 256 kardiovaskulárních onemocnění a několika desítek případů rakoviny prsu a tlustého střeva. Odpovídající úspora zdravotních výdajů dosahuje 40 milionů eur ročně. Do roku 2030, při plném využití růstového potenciálu sektoru, může být odvráceno přes 4 200 případů onemocnění ročně a zdravotní přínosy by dosáhly 173 milionů eur ročně.

Zdravotní efekty doplňuje významný vliv na dopravní zatížení měst. Současná úroveň využívání sdílených kol v Evropě odpovídá úspoře přibližně 760 000 hodin ročně, které by jinak lidé strávili v dopravních kolonách. Tento čas má přímou ekonomickou hodnotu, vyčíslenou na 30 milionů eur při průměrné produktivitě práce 40 eur na hodinu. Do roku 2030 může díky rozšíření systémů tato úspora narůst na více než 5 milionů hodin a odpovídající ekonomická hodnota dosáhnout 212 milionů eur. Dopad je nejsilnější v hustě osídlených aglomeracích, kde i malý pokles počtu aut v dopravních špičkách vede k výraznému zrychlení dopravy jako celku.

Významná je také role sdílených kol v oblasti zaměstnanosti a lokálních ekonomik. V současnosti tento sektor vytváří zhruba 6 000 pracovních míst na plný úvazek v Evropě, přičemž značná část z nich je lokalizována v místě provozu — od servisních techniků a logistiky po zákaznickou podporu a správu systémů. Tyto pozice generují přibližně 224 milionů eur v ročních mzdách. Očekávaný rozvoj do roku 2030 by měl přinést až 12 900 pracovních míst a 487 milionů eur v mzdách. Studie upozorňuje, že sektor má vysokou sociální hodnotu, protože část pracovních míst je přístupná pro osoby s nižší kvalifikací nebo v obtížné životní situaci, čímž podporuje sociální inkluzi a snižuje strukturální nezaměstnanost.

Mobilita prostřednictvím sdílených kol je rovněž ekonomicky dostupná. Roční náklady na používání veřejného systému sdílených kol se ve většině evropských měst pohybují v rozmezí 30 až 60 eur. Pro srovnání, provoz osobního automobilu na srovnatelnou vzdálenost 10 km denně stojí přibližně 1 000 eur ročně. Podle Eurobarometru je pro 39 % Evropanů cena jedním z hlavních faktorů, který omezuje jejich mobilitu, přičemž dostupnost sdílených kol tento problém přímo řeší. Systémy navíc zlepšují propojení městské dopravy: 55 % uživatelů kombinuje jízdu na sdíleném kole s veřejnou dopravou, čímž zvyšuje celkovou efektivitu dopravní sítě.

Prostorový a sociální dopad těchto systémů je dobře patrný v konkrétních příkladech. V Londýn pokrývají sdílená kola rozsáhlé oblasti města a v posledních dvou letech se počet jízd ztrojnásobil. Čtyřicet procent elektrokol je rozmístěno v periferních oblastech s omezeným přístupem k veřejné dopravě, což zvyšuje dostupnost pracovních příležitostí pro sociálně slabší skupiny. Ve Lyon se rozšíření sítě Vélo’v zaměřilo na znevýhodněné čtvrti a 45 % stanic dnes stojí právě tam, což zlepšilo mobilitu pro více než 70 tisíc obyvatel s nízkými příjmy. Systémy jako Glasgow či Londýn navíc prokázaly svou flexibilitu v době mimořádných událostí — například během konference COP26 stoupl počet pronájmů kol v Glasgow o 70 %, čímž systém pomohl zvládnout přepravní nápor.

Z hlediska návratnosti veřejných investic jde o jedno z nejvýhodnějších opatření v oblasti městské dopravy. Každé jedno euro investované do veřejných systémů sdílených kol generuje podle výpočtů studie 1,10 eura ve společenských přínosech, což odpovídá 10% roční návratnosti. Pokud se naplní očekávané scénáře rozvoje — zvýšení počtu kol zhruba o 230 tisíc, rozšíření na nová území, nárůst poptávky díky urbanizaci, větší podíl elektrokol a integrace s veřejnou dopravou — může tento efekt do roku 2030 vzrůst na 1,75 eura za každé investované euro, tedy 75% návratnost. Taková čísla jsou v dopravní politice výjimečná.

Studie zdůrazňuje, že růstový potenciál systému stojí na čtyřech hlavních pilířích. Prvním je rostoucí poptávka vyvolaná koncentrací obyvatel ve městech, zaváděním nízkoemisních zón (507 plánovaných v Evropě do konce roku 2025) a rostoucím povědomím o dopadech dopravy na klima. Druhým je zvýšení nabídky — hustší síť a rozšíření do periferních oblastí. Třetím je elektrifikace flotil, přičemž elektrická kola dnes tvoří 21 % flotily, ale 31 % všech jízd, a zvyšují dostupnost i v kopcovitém terénu. Čtvrtým je geografická expanze do středně velkých měst, kde dosud systémy chybějí.

Důležitým předpokladem úspěchu je také správné institucionální a politické nastavení. Studie identifikuje devět klíčových podmínek úspěchu: dlouhodobá politická a finanční podpora, stabilní partnerství s provozovateli, koordinace mezi úrovněmi správy, flexibilita při nasazení flotil, kvalitní infrastruktura, spolehlivost služeb, práce s daty, napojení na veřejnou dopravu a podpora cyklistické kultury. Zkušenosti z měst jako Barcelona, Antverpy či Region hlavního města Kodaně ukazují, že kombinace těchto faktorů vede k dlouhodobě udržitelnému růstu a efektivitě systému.

Singapur, městský stát s omezenými přírodními zdroji pitné vody, se na přelomu tisíciletí spoléhal téměř výhradně na dovoz vody z Malajsie, což představovalo strategickou slabinu a omezovalo schopnost země plánovat vlastní rozvoj. Nedostatek místních zdrojů pitné vody byl navíc kombinován s rostoucí poptávkou po vodě v důsledku urbanizace, průmyslového rozvoje a zvyšující se populace. Singapur tak stál před výzvou, která by pro mnoho jiných států byla neřešitelná – jak zajistit stabilní a bezpečný přísun pitné vody bez závislosti na zahraničních zdrojích. 

Řešením se stal inovativní systém NEWater, který přetváří vyčištěnou odpadní vodu na vodu tak čistou, že splňuje, a často i překonává, přísné standardy Světové zdravotnické organizace (WHO) a americké agentury EPA. Tento systém nejenže přeměnil Singapur v technologického lídra v oblasti vodního hospodářství, ale také se stal symbolem městské soběstačnosti a udržitelného rozvoje, ukazující, jak mohou inženýrské a systémové inovace překonat i výrazné geografické omezení. NEWater dnes zajišťuje zhruba 40 % spotřeby pitné vody v Singapuru, což znamená, že země je výrazně méně závislá na dovozech a má stabilní základnu pro budoucí růst a průmyslovou expanzi.

Proces výroby NEWater je technicky sofistikovaný a zahrnuje tři vzájemně propojené fáze, které dohromady zajišťují extrémně vysokou kvalitu výsledné vody. Prvním krokem je mikrofiltrace nebo ultrafiltrace, při níž jsou pomocí membrán o velikosti pouhých mikrometrů odstraňovány všechny pevné částice, bakterie a jiné nečistoty, čímž se výrazně snižuje riziko biologické kontaminace. Následuje reverzní osmóza, během níž je voda pod vysokým tlakem protlačována přes polopropustnou membránu, která dokáže zachytit i nejjemnější rozpuštěné soli, dusíkaté sloučeniny a viry, což je proces, který běžné čističky vody nemohou zajistit. 

Závěrečnou fází je ultrafialové ozařování, které zajišťuje dokonalou dezinfekci a bezpečnost vody pro lidskou spotřebu. Výsledkem je voda prakticky bez jakýchkoli kontaminantů, natolik čistá, že ji Singapur používá nejen v průmyslu pro výrobní procesy citlivé na kvalitu vody, ale také pro doplňování zásob pitné vody do veřejných vodovodů. Tento technologický přístup mění tradiční pojetí vody jako odpadního produktu, přetváří ji na cenný recyklovaný zdroj a zároveň demonstruje principy cirkulární ekonomiky v praxi.

Klíčovým prvkem strukturálního zajištění dodávky vody v Singapuru je rozsáhlý Deep Tunnel Sewerage System (DTSS), což je hlubinný tunelový kanalizační systém, který sbírá odpadní vody z celé země a směřuje je do centrálních čistíren. Tento systém umožňuje efektivní a bezpečné zpracování odpadních vod, minimalizuje riziko přeplnění kanalizace při extrémních srážkách a zajišťuje stabilní přísun suroviny pro výrobu NEWateru. Kombinace DTSS a technologicky vyspělých recyklačních zařízení tak zajišťuje nejen množství, ale i konstantní kvalitu vstupní vody. 

Singapurský přístup k infrastruktuře vody je tak komplexní – zahrnuje nejen sběr a čištění odpadních vod, ale i propojení s úložišti dešťové vody, odsolovacími závody a distribuční sítí, což umožňuje optimalizovat provozní náklady, energetickou náročnost a spolehlivost dodávek. Tento systém je navíc podporován digitálním řízením a umělou inteligencí, která monitoruje kvalitu vody v reálném čase, vyhodnocuje provozní parametry a predikuje údržbu, čímž minimalizuje ztráty, prodlužuje životnost zařízení a zajišťuje dlouhodobou stabilitu celého ekosystému.

Největší závod Changi NEWater Plant produkuje denně přibližně 228 000 m³ vody a je umístěn přímo nad městskou čistírnou odpadních vod, což zefektivňuje celý proces a zároveň šetří cenný prostor ve městě, kde je každý metr velmi důležitý. Díky technologickému propojení jednotlivých částí procesu a vysoké účinnosti membránových technologií dokáže systém vyrobit více než 90 litrů recyklované vody z každých 100 litrů vyčištěné odpadní vody, což je hodnota srovnatelná s nejmodernějšími světovými standardy. 

Cena produkce NEWateru se podle dat singapurské národní vodohospodářské agentury PUB pohybuje mezi 0,30 až 0,50 SGD za kubický metr, což odpovídá přibližně 5–8 Kč/m³ a je výrazně nižší než cena odsolené vody, která se pohybuje kolem 0,80 SGD/m³. Takto efektivní ekonomický model ukazuje, že pokročilá recyklace vody může být nejen technologicky proveditelná, ale i ekonomicky výhodná, a poskytuje inspiraci zemím, které hledají alternativu k energeticky náročnému odsolování mořské vody.

Singapurský model NEWater se stal mezinárodním vzorem a jeho úspěch není založen pouze na technologiích, ale také na budování důvěry veřejnosti. Díky otevřeným návštěvám závodů, vzdělávacím programům a transparentnímu marketingu se obyvatelé města naučili vnímat recyklovanou vodu jako bezpečný a hodnotný zdroj. Technologie, digitalizace a inteligentní monitorování kvality vody spolu s aktivní komunikací s veřejností ukazují, že úspěch tohoto systému je kombinací pokročilé vědy, strategického plánování a sociálního přijetí. 

Singapur tak dokázal propojit inženýrství, technologii a společenskou strategii do jednoho funkčního celku, čímž vytvořil unikátní model, který inspiruje města po celém světě a dokazuje, že efektivní vodní hospodářství je možné i v podmínkách extrémní závislosti na omezených zdrojích.

I přes to, že hlavní roli v Singapuru hrají místní a nadnárodní firmy jako Sembcorp, Hyflux, Wilo či Black & Veatch, nabízí koncept NEWater cenné podněty i pro evropské výzkumné instituce a technologické společnosti. Česká republika má v oblasti čištění odpadních vod, membránových technologií, digitalizace a energetické soběstačnosti silné akademické i průmyslové zázemí, a může tak čerpat inspiraci ze singapurského modelu pro vlastní rozvoj technologicky náročných a environmentálně udržitelných systémů. 

Spojení pokročilých technologií, vědy, průmyslu a veřejné politiky ukazuje, že vodní hospodářství je oblastí s obrovským inovačním potenciálem, kde lze rozvíjet technologickou přidanou hodnotu, snižovat ekologickou zátěž a zároveň zajišťovat spolehlivé dodávky vody pro budoucí generace. Singapurský příběh NEWateru tak není jen příkladem technologického triumfu, ale i ukázkou toho, jak může systematický a promyšlený přístup k infrastruktuře a recyklaci přetvořit kritickou surovinu na strategický zdroj pro městský stát i celou planetu.

Polsko prochází jednou z největších modernizací teplárenského sektoru v Evropě. Přechod od uhlí k nízkoemisním technologiím představuje nejen technologickou, ale i ekonomickou transformaci v rozsahu, jaký region nepamatuje. Odhady Polské asociace tepelné energetiky (PTEC) hovoří o investicích ve výši 300 až 466 miliard zlotých (v přepočtu přibližně 70 až 110 miliard eur) do roku 2050. Tento rozsah otevírá mimořádný prostor pro dodavatelské, inženýrské a servisní kapacity z České republiky, které mohou na polském trhu najít dlouhodobé a strategické uplatnění.

Polský teplárenský sektor je přitom obrovský – tvoří jej zhruba 400 místních systémů dálkového vytápění, které zásobují více než 40 procent domácností. Naprostá většina z nich stále spoléhá na uhlí, jehož podíl v roce 2024 činil 57,4 %. V důsledku tlaku evropské legislativy, emisních povolenek i rostoucích cen uhlí je však tento model dlouhodobě neudržitelný. Polská vláda proto postupně zavádí pobídky k modernizaci a diverzifikaci zdrojů – a právě zde se otevírá prostor pro české know-how.

Modernizace tepláren bude vyžadovat široké spektrum technologií: od paroplynových bloků, plynových motorů, turbín a kondenzačních kotlů na biomasu až po systémy „power-to-heat“, které využívají přebytky elektřiny z obnovitelných zdrojů. Významnou roli mají sehrát i tepelná čerpadla, hybridní soustavy a akumulační zásobníky tepla. Všechny tyto oblasti přitom patří mezi silné stránky českého průmyslu – od velkých výrobců turbín, ventilů a výměníků až po menší inženýrské a servisní společnosti.

Podle scénářů PTEC by měly do roku 2030 v polském teplárenství tvořit klíčové zdroje obnovitelné plyny (24 %), tepelná čerpadla (22 %) a biomasa (21 %). Tento mix bude postupně doplňován elektrifikací tepla a využitím odpadního tepla z průmyslových provozů. Jde o segmenty, v nichž mají české firmy silnou výzkumnou i výrobní základnu, a mohou se proto stát přirozenými partnery polských měst, investorů i energetických koncernů.

Jedním z hlavních přínosů pro český byznys je blízkost trhu a kompatibilita technických standardů. Polsko má podobnou legislativu, síťovou strukturu i klimatické podmínky, takže české technologie nevyžadují zásadní přizpůsobení. To umožňuje rychlý exportní vstup – a současně dlouhodobou servisní spolupráci. V praxi jde nejen o dodávky zařízení, ale i o projektový management, měření a regulaci, optimalizaci provozu či digitální řízení tepelných sítí.

České podniky mohou v Polsku uspět ve třech hlavních směrech. Prvním je technologický export – tedy přímé dodávky komponent, kogeneračních jednotek či systémů pro akumulaci energie. Druhým je inženýring a projektové řízení – Polsko potřebuje zkušené partnery pro plánování přechodových etap, financování a řízení staveb. Třetím směrem je servis a provozní optimalizace, kde mohou české firmy nabídnout své zkušenosti s efektivní údržbou a digitalizací teplárenských sítí.

Prostor se otevírá i v oblasti financování a spolupráce na projektech veřejně-soukromého partnerství (PPP). Polská města hledají kombinaci domácího a zahraničního kapitálu, aby mohla zvládnout investiční tlak bez nadměrného zadlužení. Zkušenosti českých podniků s projekty podporovanými z Modernizačního fondu nebo Národního plánu obnovy mohou být inspirativní i přenositelné.

Z obchodního hlediska je Polsko nyní pro české firmy pravděpodobně nejzajímavější energetický trh ve střední Evropě. Spojuje stabilní legislativní rámec, vysokou poptávku a politickou podporu transformace. Polská vláda počítá s tím, že po roce 2030 bude uhlí ve vytápění nahrazeno z větší části plynem a obnovitelnými zdroji, přičemž do roku 2050 by měl sektor dosáhnout téměř nulových emisí.

Nejnovější výzkum Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) přináší zprávu, kterou by si měli politici pozorně přečíst mezi řádky: Češi se zajímají o životní prostředí, váží si jeho kvality a dokážou ji konkrétně ocenit. Zároveň ale očekávají, že stát bude tuto hodnotu chránit důsledněji, spravedlivěji a s dlouhodobou vizí.

Téměř čtyři pětiny obyvatel (79 %) jsou spokojeny se stavem životního prostředí v České republice a dokonce 85 procent lidí hodnotí kladně prostředí ve svém místě bydliště. To je mimořádně silný signál společenského konsenzu – v zemi, kde se veřejnost často rozchází v názorech na politiku, ekonomiku či sociální otázky, právě vztah k přírodě a okolí spojuje napříč generacemi i regiony. Češi zkrátka chtějí žít v čisté zemi a podle dat se jim to – alespoň zčásti – daří.

Největší spokojenost panuje s kvalitou pitné vody (89 %), dostupností volné přírody (88 %) a čistotou okolní krajiny (80 %). Tyto tři ukazatele představují pilíře environmentální pohody, které lidé intuitivně považují za základ dobrého života. Ukazují také, že ochrana přírodních zdrojů, krajiny a vody má v očích veřejnosti trvalou hodnotu a není jen okrajovým tématem.

Zajímavé je, že míra spokojenosti roste s osobní životní pohodou a zdravím respondentů. Lidé, kteří se cítí dobře, mají lepší vztah i ke svému okolí. Tento psychologický aspekt má i politický význam: udržitelná environmentální politika není jen o číslech a emisích, ale o kvalitě života, kterou lidé vnímají každodenně.

Zajímavým pozorováním je, že míra spokojenosti s životním prostředím opravdu roste s osobním pocitem životní pohody a zdraví respondentů — lidé, kteří se cítí ve svém životě dobře, mají také tendenci mít lepší vztah ke svému okolí a prostředí, ve kterém žijí. Tento psychologický aspekt má významné implikace i pro veřejnou politiku: udržitelná environmentální politika totiž není jen o statistických ukazatelích typu emisí, kvality ovzduší nebo množství cyklostezek, ale o každodenním prožívání kvality života, kterou lidé vnímají, když žijí v prostředí, jež podporuje jejich duševní a fyzickou pohodu.

Odborné studie potvrzují, že fyzické prostředí má zásadní vliv na psychickou pohodu a kognitivní funkce lidí. Například při horší kvalitě vzduchu, zvýšeném hluku či nízké dostupnosti zeleně roste riziko psychického stresu, snížené spokojenosti s životem či dokonce symptomů deprese. Naopak kontakt s přírodou, přítomnost zeleně, či modrých ploch (např. vody) v prostředí vede k lepšímu pocitu pohody, snížení stresu, zlepšení pozornosti a celkové psychické odolnosti. 

Mechanismy, které za tím stojí, nejsou pouze symbolické — např. pobyt v prostředí s vysokou kvalitou ovzduší a dostatkem zeleně snižuje hladinu stresového hormonu kortizolu, stabilizuje srdeční frekvenci, podporuje obnovu pozornosti (tzv. attention restoration) a zmírňuje kognitivní únavu. Také pocit kontroly nad vlastním prostředím a jeho kvalitou přispívá k vyššímu subjektivnímu pocitu bezpečí a stability – což pak viditelně ovlivňuje celkovou spokojenost s životem. 

Z toho vyplývá zásadní doporučení pro politickou reprezentaci: když lidé vnímají, že jejich prostředí je kvalitní — že mohou dýchat čistý vzduch, procházet se zelení, mít vodu bez obav, být méně zatěžováni dopravou a hlukem — jejich celková životní spokojenost stoupá. A tady vzniká prostor pro strategii, která životní prostředí nezařadí jen jako „ekologickou agendu“ na okraj, ale jako klíčovou dimenzi politiky kvality života.

Vědecké šetření rovněž ukazuje, že Češi mají v otázkách ekologie racionální úsudek. Když hodnotí konkrétní problémy, vidí rozdíly – třeba hustota silničního provozu je oblastí, s níž je spokojena jen menšina (44 %). Dopravní zátěž považuje 70 procent obyvatel za problém. Stejně tak si lidé uvědomují nedostatky ve vymáhání ekologických norem – pouze pětina veřejnosti (21 %) považuje postihy za poškozování životního prostředí za dostatečné. To ale neznamená ztrátu zájmu; naopak, je to projev vysokého očekávání.

Pozitivní je, že více než polovina občanů (58 %) hodnotí využívání obnovitelných zdrojů energie jako dobrou či velmi dobrou oblast, a 55 procent lidí věří, že dopady zemědělské činnosti na životní prostředí jsou zvládnutelné. Tato čísla signalizují, že veřejnost vnímá postupný posun k udržitelnosti – a i když zdaleka není vše dokonalé, lidé oceňují pozitivní kroky, které se v posledních letech podařilo prosadit.

Z dat také vyplývá, že obyvatelé menších obcí jsou s prostředím kolem sebe spokojeni více než lidé z měst. Tento trend ukazuje, jak důležité je rozvíjet regionální rovnováhu – aby městské oblasti získaly zpět kvalitu života, kterou menší obce zatím stále mají. Politici, kteří mluví o decentralizaci, zelené infrastruktuře a zdravém městském plánování, zde mají pevný argument: lidé to nejen chtějí, ale už to i pociťují jako důležité.

Výzkum CVVM tak jasně ukazuje, že životní prostředí není jen „měkké“ téma pro volné chvíle. Je to silná zakořeněná hodnota, která zasahuje do každodenní zkušenosti lidí a má přímý vztah k jejich zdraví, kvalitě života i pocitu bezpečí. Společnost, která si tuto hodnotu uvědomuje, dává politikům jasný mandát – ne zpomalovat, ale zrychlit. Pokud má být Česká republika moderní a sebevědomou zemí, musí začít brát environmentální politiku jako integrální součást hospodářské strategie. 

 

Z kontrol skládek v Česku vyplynulo, že zhruba každá třetí porušuje předpisy. Inspektoři spolu s hasiči prověřovali především bezpečnostní opatření a způsob nakládání s odpady. Nejčastější chyby se týkaly špatného třídění a evidence odpadu nebo jeho ukládání mimo povolené prostory. 

Během letošního roku výrazně přibylo požárů na skládkách – už za první půlrok jich bylo stejně jako za celý předchozí rok. Přestože hrozí pokuty až v řádu milionů, sankce bývají v praxi nízké, často jen symbolické ve srovnání s náklady na hašení a ekologické škody. 

Kontroly mají proto hlavně preventivní charakter. Jejich cílem je přimět provozovatele k dodržování pravidel a zlepšit zabezpečení skládek tak, aby se snížilo riziko požárů a úniků škodlivin do okolí. V nejbližší době se plánuje provést ještě několik desítek dalších kontrol po celé republice. Více ZDE

Čtete také:

Kontroly odhalují vážná selhání v požární ochraně odpadových zařízení

Proč požáry odpadů přibývají?

 

Plug-in hybridní vozy (PHEV) byly dlouho oslavovány jako ideální kompromis mezi klasickými auty se spalovacím motorem a plně elektrickými vozidly. Slíbily nižší emise, úsporu paliva a možnost jezdit na elektřinu po městě. Nejnovější studie ale ukazuje, že realita je mnohem méně růžová, než se zdálo. Nezisková organizace Transport & Environment analyzovala data z palubních počítačů více než 800 000 vozů registrovaných v Evropě a zjistila, že emise PHEV jsou v průměru téměř pětkrát vyšší než laboratorní testy podle metodiky WLTP. Místo očekávaných 75% úspor CO₂ se ve skutečnosti dosahuje pouze 19 %.

Plug-in hybridní vozy (PHEV) měly být původně symbolem rozumného kompromisu – technologií, která elegantně propojí výhody elektromobility s jistotou spalovacího motoru. Měly umožnit městské jízdy na elektřinu a dálkové trasy bez stresu z nedostatku nabíjecích stanic. Postupně se však ukazuje, že tato vize je do značné míry iluze. Nejnovější studie organizace Transport & Environment (T&E) s výmluvným názvem Smoke Screen: The Growing PHEV Emissions Scandal ukazuje, že za zeleným marketingem se skrývá tvrdá realita – plug-in hybridy produkují v reálném provozu mnohem více emisí, než automobilky i regulační úřady připouštějí.

Analýza vychází z dat z palubních počítačů více než 800 000 PHEV registrovaných v Evropě mezi lety 2021 a 2023 a odhaluje zásadní rozpor mezi laboratorními a skutečnými výsledky. Reálné emise oxidu uhličitého jsou téměř pětinásobné oproti oficiálním údajům podle metodiky WLTP. Jinými slovy: zatímco testy slibují úsporu 75 % emisí CO₂, v reálném provozu se dosahuje jen asi 19 %. PHEVy tak plní svoji roli jen na papíře.

Klíčovým viníkem je přitom takzvaný utility faktor (UF), který určuje, jak velkou část jízdy má vůz absolvovat na elektřinu. Laboratorní výpočty vycházejí z nerealistického předpokladu, že se PHEV pohybuje v elektrickém režimu 84 % času. Ve skutečnosti je to pouhých 27 %. Většina řidičů své vozy pravidelně nedobíjí a spalovací motor tak dominuje většině jízd. Ještě horší je, že i při jízdě v tzv. „elektrickém“ režimu se spalovací motor spouští zhruba během třetiny trasy – při akceleraci, jízdě do kopce nebo vyšších rychlostech. Elektromotor sám často nezvládne těžké karoserie vozů utáhnout.

Výsledkem je, že i v režimu, který má být bezemisní, produkuje průměrný PHEV kolem 68 g CO₂/km, tedy až devětkrát více, než udávají laboratorní testy. V praxi se tak plug-in hybridy chovají podobně jako konvenční benzinové či hybridní vozy. Průměrné skutečné emise činí 135 g CO₂/km, což je jen o pětinu méně než u běžných spalovacích aut. Rozdíl mezi slibem a realitou je propastný.

Zvlášť alarmující jsou údaje u prémiových SUV, která dominují prodejům: Mercedes-Benz GLE-Class vykazuje reálné emise o 611 % vyšší než oficiálně, Land Rover Range Rover o 557 % a BMW X5 o 486 %. Tato vozidla váží v průměru 2,5 tun, mají spalovací motory více než dvakrát výkonnější než elektromotory a díky hmotnosti i výkonu spalovací části spotřebovávají palivo i tam, kde by měla fungovat elektřina. Typický PHEV v elektrickém režimu spotřebuje asi 3 l benzínu na 100 km, takže řidič zaplatí zhruba 250 eur ročně za palivo, které by podle prospektů neměl vůbec potřebovat.

Nejde však jen o ekologii, ale i o ekonomiku. Rozdíl mezi laboratorními a skutečnými emisemi znamená, že řidiči platí ročně přibližně o 500 eur více, než by odpovídalo oficiálním údajům. Zatímco automobilky si díky nerealistickým testům „vylepšily“ flotilové průměry, majitelé hybridů doplácejí na vyšší spotřebu. Podle T&E se díky této metodické chybě čtyři největší koncerny – Volkswagen, Mercedes-Benz, BMW a Land Rover – vyhnuly mezi lety 2021 a 2023 pokutám v hodnotě přes 5 miliard eur. Bez této „výhody“ by musely prodat o 1,1 milionu bateriových elektromobilů (BEV) více, aby limity splnily.

Zajímavé je, že zvyšování elektrického dojezdu – tedy klíčová marketingová zbraň – nevede automaticky k nižším emisím. Vozy s dojezdem nad 75 km v praxi často vypouštějí více CO₂ než modely s kratším dojezdem. Důvod je prostý: delší dojezd znamená větší a těžší baterii a tím i potřebu silnějšího motoru. Při vybití baterie se hmotnost stává přítěží a spotřeba v „benzinovém“ režimu prudce roste. Některé dlouhodojezdové PHEVy v režimu se spalovacím motorem vypouštějí přes 200 g CO₂/km, což je více než u mnoha konvenčních SUV.

T&E proto upozorňuje, že elektrický dojezd sám o sobě nestačí. Pro skutečné snížení emisí musí mít vůz dostatečně výkonný elektromotor – ideálně alespoň třikrát silnější než spalovací motor – rychlé dobíjení a malou palivovou nádrž (do 15 litrů), aby řidiče motivoval k častému nabíjení. Takto navržený plug-in hybrid by mohl být reálně ekologičtější, avšak dnešní modely mají od tohoto ideálu daleko.

Studie se věnuje i rostoucí kategorii EREV (Extended Range Electric Vehicles) – vozům, kde spalovací motor slouží pouze jako generátor elektřiny. Na první pohled jde o pokročilejší řešení: silnější elektromotor, větší baterie a možnost rychlonabíjení. V praxi však i tyto vozy trpí stejnými problémy jako PHEVy. Velká nádrž (často přes 50 l) umožňuje jet stovky kilometrů na benzín bez dobíjení, což láká k používání spalovacího motoru. V Číně, kde se EREVy masově prodávají, spotřebovávají v režimu se spalovacím motorem asi 6,7 l/100 km, tedy zhruba tolik co evropská SUV se zážehovým motorem. I když mají silnější elektromotory (v poměru 2,7 : 1 ke spalovacímu), jejich skutečný ekologický přínos je sporný. Celkové životní emise EREVů mohou být až o 127 % vyšší než u BEV.

Přestože některé čínské EREVy nabízejí elektrický dojezd přes 200 km a rychlé nabíjení výkonem nad 100 kW, jejich potenciál pro evropský trh je omezený. Patří především do segmentu velkých luxusních SUV, kde zákazníci nejsou citliví na provozní náklady. Z evropských výrobců plánuje EREV verzi pouze několik značek – například BMW u modelu iX5 či Stellantis ve spolupráci s čínským Leapmotorem. Technologie je však ekonomicky i strategicky problematická: většina dodavatelského řetězce leží v Číně a vývoj by odčerpával zdroje z klíčové oblasti – z výroby čistě elektrických aut.

Z pohledu emisí do roku 2035 studie nabízí dva scénáře. V optimistické variantě, pokud budou zachovány a posíleny korekce utility faktoru plánované pro roky 2025/26 a 2027/28, by mohly průměrné reálné emise PHEV do roku 2030 klesnout z 135 na 93 g CO₂/km. Pokud by navíc automobilky přistoupily na přísné konstrukční standardy (výkonné elektromotory, rychlonabíjení, malá nádrž, dojezd 200 km+), mohly by se dostat k hodnotám okolo 50 g CO₂/km.

Evropská komise chystá od roku 2027 zpřísnit metodiku, aby reálně odrážela provozní podmínky. Německé automobilky intenzivně lobují, aby plug-in hybridy zůstaly v provozu i po roce 2035. Pokud uspějí, do ovzduší by mohlo uniknout až o 64 % více emisí, než dnes předpokládají platná pravidla. V Česku se navíc výhody plug-in hybridů postupně vytrácí – končí daňové úlevy a bezplatné parkování, což snižuje jejich celkovou atraktivitu.

Závěrem T&E konstatuje, že plug-in hybridy nejsou perspektivní technologií přechodu, nýbrž slepou uličkou, která oddaluje nástup skutečně bezemisní mobility. Při běžném používání se jejich ekologický přínos téměř vytrácí, ekonomické výhody mizí a pro automobilky jde spíše o způsob, jak prodloužit život spalovacích motorů a vyhnout se sankcím. Evropa by se podle autorů měla vydat jasnou cestou směrem k plně elektrickým vozům, zachovat přísné cíle pro roky 2030 a 2035 a pravidelně zpřesňovat metodiku podle dat z reálného provozu. Pouze tak lze zabránit tomu, aby se hybridy staly pouhou „kouřovou clonou“ brzdící skutečnou dekarbonizaci dopravy.

Dokument ke stažení:

Study: Smoke screen – the growing PHEV emissions scandal

Ministerstvo průmyslu a obchodu spouští výzvu, která může zásadně proměnit hospodářskou mapu země. Do méně rozvinutých regionů poputuje 800 milionů korun, jež mají pomoci malým a středním firmám přejít na principy oběhového hospodářství. Jde o investici, která má podpořit technologické inovace, snížit závislost na primárních surovinách a posílit soběstačnost domácí ekonomiky.

Výzva bude otevřena od konce října letošního roku do konce července 2026 a firmy mohou žádat o podporu od 2 do 250 milionů korun na projekt. Peníze jsou určeny na zavádění moderních technologií, které umožní efektivnější využívání materiálů, prevenci vzniku odpadů a rozvoj recyklační infrastruktury. Klíčovým cílem je posílit cirkulární ekonomiku přímo v průmyslové praxi, tedy tam, kde vzniká největší objem odpadů i potenciál pro jejich znovuvyužití.

Program je nastaven tak, aby reflektoval rozdílné možnosti podniků. Malé firmy mohou získat až 60 % způsobilých nákladů, střední podniky 50 % a takzvané small mid-cap společnosti 40 %. V první vlně podpory je výzva zaměřena výhradně na méně rozvinuté regiony — konkrétně Ústecký, Karlovarský, Pardubický, Liberecký, Královéhradecký, Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj. Právě tam může mít přechod na cirkulární principy nejvýraznější ekonomický i environmentální efekt.

Podpora má být zároveň impulzem k posílení inovací v průmyslu a ke snížení tlaků na dodávky strategických surovin. Firmy, které se zapojí, mohou počítat i s asistencí Agentury pro podnikání a inovace, jež bude zajišťovat průvodní servis a pomáhat podnikům zvládnout administrativu spojenou s žádostmi.

Už 1. listopadu 2025 vstoupí v účinnost vyhláška č. 398/2025 Sb., která zásadně mění emisní vyhlášku č. 415/2012 Sb. a přepisuje pravidla ochrany ovzduší v České republice. Nová právní úprava přináší povinnost průběžného sledování provozních parametrů, nová pravidla pro malé spalovací zdroje, jasné minimální vzdálenosti od obytné zástavby, revizi emisních limitů i digitalizaci poplatkových přiznání. Po více než deseti letech přichází skutečná modernizace systému, která promění každodenní praxi provozovatelů, krajských úřadů i obcí.

Pouhých patnáct dnů zbývá do okamžiku, kdy vstoupí v účinnost jedna z nejdůležitějších norem posledních let v oblasti ochrany ovzduší – vyhláška č. 398/2025 Sb., která zásadně mění a doplňuje prováděcí vyhlášku č. 415/2012 Sb. Vyhláška reaguje na rozsáhlou novelu zákona o ochraně ovzduší (zákon č. 42/2025 Sb.), jež nabyla účinnosti 1. března 2025 a přinesla největší legislativní přestavbu v této oblasti od roku 2012. Nová úprava sjednocuje českou právní úpravu s evropskou legislativou, zejména se směrnicí o průmyslových emisích (2010/75/EU), a současně reaguje na zkušenosti z praxe, na požadavky inspekce, krajských úřadů i samospráv, které dlouhodobě volaly po jasnějších pravidlech pro dohled nad znečišťováním ovzduší. Cílem novely není pouze technická úprava, ale také změna filozofie – přechod od statického systému jednorázových měření k průběžnému sledování, od doporučení k jednoznačným pravidlům a od fragmentovaných metodických pokynů k jednotné závazné normě.

Tato vyhláška představuje pomyslný druhý krok po březnové novele zákona, která otevřela prostor pro modernější nástroje regulace, digitalizaci a větší zapojení krajů i obcí do kontroly a řízení kvality ovzduší. Bez jejího vydání by se řada ustanovení nového zákona stala fakticky neaplikovatelnou – chyběla by prováděcí úprava, která stanoví, jak konkrétně mají být nové povinnosti naplněny. Proto byla vyhláška projednána zrychleně, s cílem nabýt účinnosti co nejdříve po zákonné novele – tedy již prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po vyhlášení. Tím se uzavírá legislativní proces, který Česká republika vedla i v reakci na dvě otevřená řízení Evropské komise pro nesprávnou transpozici evropských směrnic o emisech a středních spalovacích zařízeních.

Průběžné sledování a zaznamenávání provozních parametrů – konec jednorázových měření

Jedním z nejzásadnějších posunů, které nová vyhláška přináší, je povinnost nepřetržitého sledování a zaznamenávání provozního parametru u vybraných stacionárních zdrojů, které dosud podléhaly pouze jednorázovému měření emisí. Tato povinnost vychází z nového ustanovení § 6 odst. 4 zákona o ochraně ovzduší a má zásadně změnit způsob, jakým se bude prokazovat správná funkce technologií ke snižování emisí. Zatímco dříve bylo běžné, že provozovatel provedl měření jednou za několik let, nyní budou muset být klíčové provozní veličiny sledovány kontinuálně, a to s možností jejich automatizovaného odesílání do informačních systémů kvality ovzduší.

Díky tomu se zvyšuje nejen transparentnost, ale i efektivita kontrol – úřady i inspekce získají realistický obraz o tom, jak zdroj funguje v běžném provozu, a ne pouze v krátkém okamžiku měření. Sledování provozního parametru, například teploty spalování nebo účinnosti odlučovače, se tak stane nástrojem včasného odhalení závad a odchylek. Nově se rovněž stanoví rozsah, způsob a podmínky tohoto sledování, které budou závazné pro všechny vybrané typy zařízení. Z pohledu podnikatelské sféry půjde o investičně náročnou změnu – podle odhadu důvodové zprávy se týká asi 7700 stacionárních zdrojů, u nichž náklady na pořízení monitorovací techniky dosáhnou zhruba 385 milionů Kč. Ministerstvo však počítá s možností čerpání prostředků z Operačního programu Životní prostředí, který na tento účel vyčlenil 100 milionů Kč.

Nové pravidlo posouvá Českou republiku blíže k běžné praxi v Německu či Nizozemsku, kde se kontinuální sledování parametrů stalo standardem již před několika lety. Současně znamená i změnu přístupu úřadů – údaje o provozu již nebudou ukládány pouze v podnicích, ale budou součástí centrálního informačního systému kvality ovzduší (ISKO), čímž se posílí digitalizace a odpadne nutnost dlouhodobého archivování výsledků měření přímo u provozovatele.

Kontrola malých zdrojů – jednotná pravidla a konec metodických výjimek

Další významný okruh změn se týká malých spalovacích zdrojů o jmenovitém tepelném příkonu do 300 kW, které jsou v Česku hojně rozšířené. Dosavadní praxe stála na metodických pokynech Ministerstva životního prostředí, které měly doporučující charakter. Vyhláška č. 398/2025 Sb. však tuto oblast právně sjednocuje a vnáší do ní jasný rámec – závazně stanovuje, jak má probíhat kontrola technického stavu a provozu zařízení i postup, kterým lze prokázat spalování odpadu v domácích či menších zdrojích.

Nově bude rozsah kontrol i metodika závazná pro všechny odborně způsobilé osoby a kontrolní orgány, aby se předešlo rozdílným výkladům a pochybnostem o průkaznosti výsledků. Cílem této úpravy je posílit důkazní pozici obcí a inspekce při odhalování přestupků, kdy dochází ke spalování odpadů v kamnech či kotlích, kde to zákon výslovně zakazuje. Dosud bylo často obtížné přestupek prokázat, protože chyběla jednotná metodika uznávaná soudy. Nová vyhláška tento problém odstraňuje tím, že přesně popisuje, jaké úkony musí kontrola zahrnovat a jaké parametry je nutné sledovat.

Z pohledu občanů jde o krok, který by měl zlepšit kvalitu ovzduší v menších obcích a lokalitách zatížených kouřem z topenišť. Obce s rozšířenou působností tak získávají silnější nástroj, jak reagovat na stížnosti obyvatel, a kontrolní orgány získávají právní oporu, kterou dosud postrádaly. Ministerstvo tím přenáší metodický pokyn do úrovně právního předpisu, čímž sjednocuje praxi v celé republice.

Minimální vzdálenosti – nový most mezi ochranou ovzduší a územním plánováním

K nejzajímavějším novinkám patří zavedení institutu minimálních vzdáleností podle § 12a zákona o ochraně ovzduší, jehož konkrétní parametry stanoví právě vyhláška č. 398/2025 Sb. Jde o opatření, které má přímý dopad na plánování a výstavbu nových zdrojů znečišťování i na rozvoj obcí. Minimální vzdálenosti definují nejkratší možný odstup mezi stacionárním zdrojem (např. průmyslovým provozem, obalovnou či bioplynovou stanicí) a plochami vymezenými v územním plánu, zejména obytnými či rekreačními zónami.

Tento princip sleduje dva cíle. Jednak brání tomu, aby se nové zdroje stavěly příliš blízko obytné zástavby, kde by mohly působit zápachem nebo prašností. Zároveň však zabraňuje i opačné situaci – tedy rozšiřování bydlení do oblastí, kde už průmyslové zdroje dlouhodobě působí. Vyhláška tak pomáhá předejít konfliktům, které často vznikají při kolizi zájmů mezi investory, obyvateli a orgány územního plánování.

Pro obce a kraje to znamená novou povinnost zohlednit tyto minimální vzdálenosti při pořizování a aktualizaci územních plánů. Přestože se očekává mírné zvýšení nákladů na dopracování dokumentace, půjde podle odhadu Ministerstva o jednorázové částky v řádu tisíců korun, které se v rámci běžných revizí územních plánů snadno zapracují. Očekávaným přínosem je naopak posílení právní jistoty a prevence budoucích sporů mezi průmyslem a rezidenční výstavbou.

Specifické emisní limity a zásady jejich ukládání – větší flexibilita, větší odpovědnost

Významnou částí nové úpravy je stanovení zásad pro ukládání specifických emisních limitů v povolení provozu zdroje nad rámec obecných emisních limitů uvedených ve vyhlášce. Dřívější praxe umožňovala krajským úřadům zpřísnit limity v odůvodněných případech, avšak právní rámec byl nejasný a chyběla jednotná metodika. Nová vyhláška tyto zásady přesně popisuje, aby se rozhodování o zpřísnění limitů opíralo o jednotná a předvídatelná kritéria.

Nově se tak posuzuje nejen typ zdroje, ale také jeho umístění, vliv na místní kvalitu ovzduší a kapacita emisí v dané oblasti. Pokud například provoz v území s již zhoršenou kvalitou ovzduší představuje další významný zdroj, úřad může uložit přísnější limit, který vychází z výsledků modelového hodnocení či tzv. ekoauditu. Tento přístup odráží princip „polluter pays“ – tedy odpovědnost konkrétního provozovatele za lokální dopady jeho činnosti. Současně se tím posiluje individuální přístup, který umožňuje přizpůsobit limity specifickým podmínkám regionu.

Zároveň vyhláška sjednocuje postup při změně emisních limitů, například v případě modernizace technologie nebo rekonstrukce zařízení. Dosud se často lišila interpretace kraj od kraje – některé úřady ukládaly limity přísnější, jiné zachovávaly původní hodnoty i po výrazné změně zařízení. Tím vznikala nerovnost mezi provozovateli. Nově se bude vycházet z jednotných principů, kdy každá modernizace nebo změna paliva bude vyžadovat aktualizaci emisního limitu podle aktuálních technických možností dosažitelných v daném roce. Tento princip má zajistit, že legislativa bude technologicky neutrální, ale zároveň nebude tolerovat provoz zastaralých a neefektivních zařízení.

Úpravy příloh č. 2 a 8 – odstranění zastaralých částí, nové limity a technické podmínky

Vyhláška č. 398/2025 Sb. výrazně zasahuje do svých příloh, které představují klíčový technický základ celého systému. Příloha č. 2, která obsahuje emisní limity pro spalovací stacionární zdroje, byla kompletně revidována. Z textu byly odstraněny obsoletní části – tedy konkrétní limity, jejichž platnost byla omezena do určitého data a které již ztratily význam. Současně byly aktualizovány hodnoty pro několik skupin zdrojů, především v souvislosti s výsledky ekoauditu, který v roce 2024 provedlo Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s Výzkumným ústavem pro hnědé uhlí a Českým hydrometeorologickým ústavem.

Nové limity lépe odpovídají reálným možnostem současných technologií a odrážejí posun směrem k vyšší účinnosti spalování a snižování prachových částic. U některých druhů paliv, zejména biomasy, byla upravena tolerance pro určité provozní režimy, aby nedocházelo k neúměrnému postihu menších výroben tepla v zimních špičkách. Naopak limity pro oxidy dusíku (NOₓ) a těkavé organické látky byly zpřísněny v souladu s doporučeními Evropské agentury pro životní prostředí.

Příloha č. 8, která upravuje technické podmínky provozu a specifické emisní limity pro ostatní stacionární zdroje, prošla nejrozsáhlejšími změnami od svého vzniku. Byly zapracovány podněty z praxe, například od České inspekce životního prostředí, krajských úřadů i profesních svazů. Vyhláška zpřesňuje definice některých technologií a doplňuje parametry, které dosud nebyly jasně formulovány. Například u sušáren, kalcinátorů a zdrojů na zpracování biomasy dochází k přesnějšímu vymezení referenčních podmínek měření, čímž se eliminuje prostor pro odlišné výklady. Důležitá je také nová struktura tabulek emisních limitů – přehlednější formát má usnadnit orientaci provozovatelům a kontrolním orgánům.

Díky těmto úpravám se vyhláška stává nejen právně aktuální, ale i technicky srozumitelnější. Zmizela duplicita údajů, které byly v minulosti roztroušeny v několika přílohách, a dokument je nyní koncepčně sjednocený. Ministerstvo navíc avizuje, že do budoucna plánuje vytvořit elektronický portál s interaktivní verzí emisních tabulek, které by umožnily rychlé vyhledávání hodnot podle typu zdroje či paliva.

Digitalizace a nové formuláře – méně papírů, více dat

Další z viditelných změn se týká formulářů pro poplatková přiznání a hlášení o plnění opatření programu zlepšování kvality ovzduší. Vyhláška poprvé závazně stanoví jejich formát a strukturu, čímž reaguje na novelu § 11a zákona o ochraně ovzduší. Cílem je sjednotit způsob, jakým provozovatelé předávají údaje o emisích a poplatcích, a přenést většinu této agendy do elektronické podoby.

Dřívější stav byl značně roztříštěný – formuláře se lišily mezi jednotlivými kraji, mnohé existovaly pouze v listinné podobě a část dat se do centrálních registrů dostávala s několikaměsíčním zpožděním. Nový systém zavádí jednotnou datovou strukturu kompatibilní s Informačním systémem poplatků a evidencí zdrojů znečišťování ovzduší. V praxi to znamená, že provozovatelé budou moci odevzdávat hlášení elektronicky prostřednictvím Portálu životního prostředí, přičemž většina údajů se automaticky předvyplní z již dostupných databází.

Z pohledu státní správy jde o výrazné zjednodušení kontrolní činnosti, protože úřady získají přímý přístup k datům bez nutnosti jejich přepisování. Současně se tím vytváří základ pro budoucí analytické zpracování údajů o emisích, jejich vývoji a regionálních rozdílech. Digitalizace agendy poplatků za znečišťování je tak jedním z kroků, které mají posílit transparentnost a efektivitu systému bez zvyšování administrativní zátěže.

Revize obecných emisních limitů – realističtější a technologicky otevřený přístup

Vyhláška se rovněž dotýká revize obecných emisních limitů, které tvoří základní rámec pro většinu stacionárních zdrojů. Nové hodnoty vycházejí z aktualizovaných technických standardů a zohledňují výsledky měření prováděných v letech 2022–2024. Přestože u některých látek dochází ke zpřísnění, smyslem není represivní tlak, ale spíše realistické sladění právní úpravy s technickými možnostmi moderních zařízení.

Tam, kde to technologie umožňuje, se limity snižují, aby motivovaly provozovatele k modernizaci. V jiných případech, zejména u starších zařízení, byla hranice nastavena tak, aby odpovídala dosažitelné úrovni BAT (Best Available Techniques), ale bez nutnosti okamžité výměny zařízení. Nový přístup tak propojuje dlouhodobý cíl ochrany ovzduší s principem přiměřenosti – zákon zůstává ambiciózní, ale zároveň ekonomicky proveditelný.

Ministerstvo životního prostředí také deklarovalo, že revize emisních limitů bude od nynějška probíhat v pravidelných pětiletých cyklech, aby se zajistila jejich aktuálnost. Tím se předchází situaci, kdy by vyhláška opět zastarala a musela být po letech komplexně přepracována, jak tomu bylo nyní.

Nová etapa pro provozovatele, obce i úřady

Vyhláška č. 398/2025 Sb. není jen technickou novelou, ale představuje skutečnou transformaci systému ochrany ovzduší v České republice. Zavádí nové povinnosti, ale zároveň přináší vyšší míru transparentnosti a férovosti. Provozovatelé získávají jasnější pravidla, úřady přesnější nástroje kontroly a obce možnost efektivněji reagovat na problémy se znečištěním.

Z hlediska státní správy znamená tato úprava přechod na modernější, digitalizovaný model, který umožní sbírat, sdílet a vyhodnocovat data o emisích v reálném čase. Z hlediska podniků jde o přechodnou výzvu – bude nutné doplnit monitorovací zařízení, aktualizovat provozní řády a proškolit personál. Výsledek by však měl být přínosný pro všechny: čistší ovzduší, srozumitelnější pravidla a rovnější podmínky napříč regiony.

S účinností od 1. listopadu 2025 tak vstupujeme do nové éry – éry, v níž se ochrana ovzduší opírá o data, přesnost a odpovědnost. Vyhláška č. 398/2025 Sb. ukončuje dobu, kdy se kvalita ovzduší hodnotila podle jednotlivých měření, a zahajuje období, v němž bude možné sledovat skutečný stav životního prostředí kontinuálně a s větší jistotou.

Vláda České republiky schválila dvě nová nařízení, která určují vybraná ložiska stavebního kamene a štěrkopísku za ložiska strategického významu. Opatření má zajistit dostupnost základních surovin pro výstavbu dopravní a energetické infrastruktury v příštích letech. Rozhodnutí reaguje na blížící se vyčerpání části stávajících zdrojů a rostoucí tlak na stavební kapacity.

Podle údajů Ministerstva průmyslu a obchodu má 50 až 60 % ze 242 dnes využívaných ložisek stavebního kamene životnost maximálně deset let. Pokud by se situace nezměnila, Česku by hrozil nedostatek materiálů, který by výstavbu nejen zpomalil, ale i výrazně prodražil. Zvlášť vypjatá je situace ve Zlínském kraji, kde v současnosti neprobíhá žádná těžba kvalitního kameniva a celý region je odkázán na dovoz ze sousedních oblastí nebo ze Slovenska. Bez otevření nových ložisek nám v příštích letech hrozí nedostatek materiálů. To by výstavbu nejen zpomalilo, ale také výrazně prodražilo,“ uvádí tisková zpráva.

Strategická ložiska mají přispět k lepšímu prostorovému rozložení těžby, zvýšení konkurence na trhu a snížení nákladů na dopravu materiálu. Tím se podle MPO vytvoří tlak i na zpomalení růstu cen stavebních prací. Zároveň opatření přináší i ekonomický přínos pro místní samosprávy. Celková úhrada při úplném vydobytí nově vymezených ložisek má přesáhnout pět miliard korun, přičemž zhruba dvě miliardy by měly směřovat obcím a půl miliardy krajům.

Na seznamu strategických ložisek je aktuálně 47 lokalit, z toho 21 představuje nové těžební záměry. Vybraná území splňují geologická kritéria kvality stanovená Českou geologickou službou. Seznam přitom není uzavřený a může být v budoucnu doplňován podle potřeby a vývoje trhu. Samotné označení za strategické však neznamená automatický začátek těžby. Každý projekt musí projít standardním povolovacím procesem vedeným Českým báňským úřadem a musí získat všechna zákonem požadovaná povolení včetně kladného stanoviska z posuzování vlivů na životní prostředí.

Do řízení bude i nadále zapojena veřejnost a místní samosprávy, které budou mít možnost vyjádřit se k jednotlivým projektům. Povinností těžebních společností bude zajistit bezpečný provoz, minimalizovat hluk a prach, dodržovat všechny environmentální limity a po ukončení těžby provést rekultivaci území. Jak upozorňuje MPO, strategické určení ložiska představuje pouze rámcové opatření, nikoli zkrácení procesu povolování či omezení veřejné kontroly.

Nový krok státu je přímou reakcí na zrychlující se čerpání stavebních surovin a zároveň na potřebu zajistit stabilní zdroj materiálů pro plánované infrastrukturní a energetické projekty. Význam má i z hlediska cenové stability. Větší počet těžebních lokalit v různých částech republiky může snížit náklady na dopravu kameniva, které dnes tvoří významnou část výsledné ceny stavebních zakázek.

Úspěch tohoto opatření však bude záviset na tom, jak efektivně se podaří sladit zájmy státu, investorů, obcí i veřejnosti. Pokud bude proces povolování transparentní a těžba respektující environmentální limity, může mít Česká republika v příštích desetiletích stabilní přístup ke klíčovým surovinám, které jsou základem každé moderní výstavby.

Už 19. a 20. listopadu 2025 se v pražském Národním domě na Vinohradech uskuteční druhý ročník konference Vyspělé Česko, kterou pořádá byznys platforma Změna k lepšímu. Akce propojí byznys, experty i tvůrce politik a nabídne inspiraci i praktická řešení pro konkurenceschopnou a udržitelnou transformaci České republiky.
 

Témata, která hýbou světem — i Českem
Dekarbonizace, biodiverzita, cirkularita, konkurenceschopnost, inovace, leadership a spolupráce. To jsou klíčová témata, která budou rezonovat celým programem konference. Na rozdíl od běžných akcí ale Vyspělé Česko nestaví jen na přednáškách – cílem je vytvořit živý ekosystém příležitostí, kde se účastníci aktivně zapojují do diskuzí, hledají konkrétní řešení a odcházejí s konkrétními kroky, které lze začít ihned realizovat.

Co nabízí program?
Workshopový den — 19. listopadu
První den nabídne sérii praktických workshopů, které pomohou firmám i institucím posunout se od vize k akci.

• Rodinné firmy jsou páteří českého podnikání. Jak zajistit, aby úspěch pokračoval i v další generaci? Na to se zaměří workshop pod vedením Jaroslava Chroňáka a Valeryho Seničeva z Legacy Klub.
• Petrem Havlíčkem z ATAIRU ukáže, jak ve firmě správně nastavit strategii a efektivně využít formát strategického one-pageru.
• ADAPTO.space a Národní Ústav pro Integrovanou Krajinu představí praktickým návod, jak plánovat a realizovat opatření pro zvýšení retenční schopnosti krajiny, zlepšení vodního režimu a podporu biodiverzity.
• A expertní skupina Frank Bold poradí, jak na implementaci nových standardů ESRS.

Hlavní den konference — 20. listopadu

• Na úvodní keynotes naváže panelová diskuze o bariérách jednotného trhu, kde bude Eike Klein z Amazonu a další experti debatovat o harmonizaci právních rámců, digitálním reportingu a tzv. „28. režimu“.
• Následovat bude krátký fireside chat s Frank Bold o novinkách v ESG.
• Do strategického leadershipu změn nás zasvětí Radka Dohnalová a Petr Havlíček z ATAIRU přinesou pohled na strategický leadership změn.
• Ondráš Přibyla z Fakta o klimatu představí nový Atlas dekarbonizace.
• Blok zaměřený na mapování příležitostí Česka, zejména v oblasti čistých technologií, začne přednáškou Davida Havrlanta z ING o makroekonomickém pohledu na budoucnost Evropy skrze tři geopolitické scénáře a inovační potenciál. Na tu naváže představení aktualizované Mapy příležitostí, na jejímž rozšířeném pracuje Změna k lepšímu a Druhá ekonomická transformace.
• Konferenční den završí debata nad konkrétními návrhy, jak český potenciál v net-zero odvětvích skutečně nastartovat a součástí budou i praktická doporučení pro vznikající vládu.

Kromě špičkových řečníků z firemního, odborného i veřejného sektoru konference přivítá i zástupce evropských institucí a inovativní startupy z Technologické inkubace od agentury CzechInvest. Moderace akce se ujme zkušené duo Soňa Klepek Jonášová a Simona Babčáková.

Záštitu akci poskytl prezident České republiky Petr Pavel a agentura CzechInvest.
Více informací a vstupenky najdete na webu konference: www.vyspelecesko.cz
Přidejte se do události na LinkedInu a nezapomeňte si termín poznačit do kalendáře.


 

Evropská komise představila ambiciózní Globální vizi EU v oblasti klimatu a energetiky, která staví Evropu do čela probíhající čisté průmyslové revoluce. Strategie propojuje environmentální závazky s hospodářskou konkurenceschopností a geopolitickou stabilitou, posiluje stávající partnerství a vytváří nové, vzájemně prospěšné vztahy. EU tak nastavuje globální standardy pro udržitelnou transformaci, která zahrnuje modernizaci průmyslu, rozvoj obnovitelných zdrojů energie, podporu inovací a sociálně spravedlivý přechod k nízkouhlíkové ekonomice.

Uhlíková neutralita jako závazek i příležitost
Evropská unie si stanovila ambiciózní cíle, které mají snížit emise skleníkových plynů o 43 % do roku 2030 a 60 % do roku 2035 oproti roku 2019. Tento závazek představuje nejen politickou deklaraci, ale i konkrétní směrnici pro investice a technologický rozvoj. Firmy i státy jsou motivovány k urychlenému zavádění nízkoemisních technologií a energeticky účinných procesů, což posiluje jejich konkurenceschopnost a připravuje je na regulace a standardy, které budou platit globálně. Uhlíková neutralita zároveň nabízí příležitost pro vznik nových pracovních míst v sektorech čisté energie, digitalizace a průmyslových inovací. Přechod k bezemisní ekonomice umožňuje Evropě nastavit standardy pro globální dodavatelské řetězce, minimalizovat ekologické riziko a zároveň diverzifikovat energetické zdroje. K dosažení těchto cílů je nezbytná koordinace mezi členskými státy, průmyslem a výzkumnými institucemi. Strategie staví na synergii mezi regulacemi, investicemi a inovacemi, aby vytvořila dlouhodobě udržitelný a odolný model, který lze exportovat i do partnerských zemí.

Transformace energetických zdrojů a infrastruktury
Evropa urychluje masivní expanzi obnovitelných zdrojů, aby pokryla rostoucí poptávku po čisté energii. Globální kapacita obnovitelných zdrojů vzrostla od roku 2015 o 140 %, přičemž jen v roce 2024 bylo instalováno 582 GW nových kapacit. Zlevnění fotovoltaiky o 68 % a větrných technologií o více než polovinu umožňuje rychlé nahrazování fosilních paliv a snižuje náklady výroby energie. Investice do modernizace energetické infrastruktury zahrnují nejen elektrárenské kapacity, ale také inteligentní sítě, akumulaci energie a propojení mezi regiony. Tyto kroky zajišťují stabilitu dodávek a umožňují integrovat větší podíl proměnlivé obnovitelné energie do energetického mixu. Strategie zároveň zdůrazňuje význam decentralizovaných řešení a participace občanů a komunit, které podporují efektivní využití energie a její lokální výrobu, čímž se snižuje tlak na centrální infrastrukturu a zvyšuje energetická odolnost.

Čistý průmysl a technologická inovace

Evropská strategie klade silný důraz na modernizaci průmyslu a zavádění nízkouhlíkových výrobních procesů. Digitalizace, robotizace a pokročilé materiály umožňují firmám snížit uhlíkovou stopu a zároveň zvýšit produktivitu. Investice do výzkumu a inovací podporují vznik nových technologií v sektorech chemie, oceli, cementu a dopravy, které jsou tradičně energeticky náročné. Tyto kroky zároveň upevňují technologickou suverenitu EU a snižují závislost na dovozu kritických surovin a technologií z třetích zemí. Modernizace průmyslu je zároveň příležitostí pro vznik nových pracovních míst, rozvoj vzdělávacích programů a zvýšení kvalifikace pracovníků, čímž se transformace stává sociálně udržitelnou a globálně konkurenceschopnou.

Geopolitika a strategická partnerství

Evropská unie využívá svou strategii k posílení stávajících partnerství a vytváření nových. Diplomacie a ekonomické nástroje podporují přechod k čisté energii u globálních partnerů a zajišťují přístup k surovinám nezbytným pro energetickou transformaci. Součástí strategie je podpora implementace uhlíkových cen a standardů spravedlivé transformace, což vytváří transparentní a stabilní rámec pro mezinárodní spolupráci. Tyto kroky snižují riziko obchodních a geopolitických konfliktů a posilují evropský vliv v globálních energetických a klimatických otázkách. Strategická partnerství také zahrnují spolupráci s rozvojovými zeměmi, kde EU poskytuje technologickou a finanční podporu. To přispívá k celosvětové stabilitě a zajišťuje, že čistá transformace nebude jen evropskou záležitostí, ale globálním hnutím.

Financování a investiční strategie

Evropa mobilizuje masivní investice do čisté energie – v roce 2024 dosáhly globální investice 2 bilionů EUR, přičemž EU se podílí 19 %. Tyto prostředky podporují nejen obnovitelné zdroje, ale také infrastrukturu, průmyslovou modernizaci a výzkum. Strategické financování je cílené – projekty, které snižují emise, zvyšují energetickou účinnost nebo posilují odolnost dodavatelských řetězců, získávají prioritní podporu. Investice rovněž zahrnují mechanismy, které minimalizují sociální dopady transformace a podporují rovnoměrný rozvoj mezi regiony. Tato investiční strategie je klíčovým nástrojem pro udržení evropské konkurenceschopnosti a zároveň pro export know-how a technologií do partnerských zemí, což vytváří nové ekonomické příležitosti a globální leadership.

Spravedlivý přechod a sociální dimenze

EU se zavazuje, že přechod k čisté energii a průmyslu bude spravedlivý a inkluzivní. Programy podpory pracovních míst, rekvalifikace a vzdělávání zajišťují, že transformace přináší přidanou hodnotu nejen ekonomicky, ale i sociálně. Sociální dimenze zahrnuje i podporu komunit a regionů, které jsou závislé na tradičních energetických odvětvích. Transparentní plánování a participace občanů snižují riziko sociálního napětí a umožňují hladký přechod k nízkouhlíkovému hospodářství. Spravedlivý přechod zároveň zahrnuje mezinárodní rozměr – EU pomáhá partnerům v rozvojových zemích zavádět čisté technologie a posilovat energetickou odolnost, čímž podporuje globální udržitelný rozvoj.

Odolnost vůči klimatickým a bezpečnostním hrozbám

Strategie reflektuje nutnost připravit infrastrukturu a průmysl na fyzické i hybridní hrozby, které vyplývají z klimatických změn. Odolné energetické sítě, diverzifikace zdrojů a bezpečnostní protokoly minimalizují riziko přerušení dodávek. Průmyslové systémy jsou adaptovány na extrémní klimatické události, což zajišťuje kontinuitu výroby a snižuje ekonomické ztráty. Simulace krizových scénářů a investice do odolnosti infrastruktury jsou klíčové pro dlouhodobou stabilitu. EU rovněž rozvíjí koordinované mechanismy s partnery, které umožňují rychlou reakci na energetické a klimatické krizové situace, čímž se snižuje zranitelnost nejen Unie, ale i globálních dodavatelských řetězců.

Výzkum, inovace a technologická suverenita

Investice do výzkumu a inovací jsou hnací silou celé strategie. Pokročilé materiály, digitalizace, umělá inteligence a průmyslová dekarbonizace jsou klíčové pro udržení technologické suverenity EU. Podpora inovací zároveň zajišťuje, že Evropa si udrží vedoucí pozici ve vývoji nízkouhlíkových technologií a bude schopna exportovat znalosti i produkty do celého světa. Investice do výzkumu vytvářejí synergie mezi průmyslem, akademickou sférou a veřejným sektorem. Technologická suverenita posiluje strategickou nezávislost a umožňuje Evropě aktivně formovat globální standardy v oblasti čisté energie, průmyslu a udržitelné transformace.

Multilateralismus a globální spolupráce

EU potvrzuje, že přechod k čisté energii je globální záležitostí. Multilateralismus a pravidly řízený mezinárodní řád jsou základem spolupráce s ostatními zeměmi a mezinárodními organizacemi. Evropa se staví jako spolehlivý partner, který dodržuje Pařížskou dohodu a aktivně prosazuje implementaci kolektivních závazků. Podpora globálních standardů, transparentních mechanismů a sdílení know-how zajišťuje, že transformace je efektivní a spravedlivá. Strategická diplomacie zároveň umožňuje Evropě ovlivňovat globální politiku klimatu a energetiky, čímž posiluje nejen ekologické cíle, ale i geopolitickou pozici Unie.

Evropa jako globální lídr

Celá strategie propojuje environmentální závazky, hospodářskou konkurenceschopnost a geopolitickou strategii do jednotného rámce. EU potvrzuje svoji vůdčí roli v probíhající čisté průmyslové revoluci a nastavuje standardy pro globální spolupráci, která je spravedlivá, inovativní a udržitelná. Strategie vytváří nové příležitosti pro export technologií, investic a know-how, posiluje partnerství s rozvojovými zeměmi a podporuje stabilitu globálních trhů. Evropská unie tak formuje vzor pro svět, který propojuje ekonomickou sílu, environmentální odpovědnost a geopolitickou stabilitu.