V průběhu posledních dvaceti let hutní průmysl investoval do modernizace a ekologizace celkem 94 miliard korun a snížil své emise o více než tři čtvrtiny. Aby splnil evropskou legislativu, musí však do roku 2016 zavést další ekologická opatření v hodnotě 35 miliard korun. Tyto investice, vynucené extrémně přísnými ekologickými pravidly, omezují konkurenceschopnost českých podniků, které jsou zatíženy dalšími náklady, jako je podpora obnovitelných zdrojů, unikátní poplatky za znečištění a podobně. Přitom teprve letos mohou hutě čerpat evropské dotace na ekologické investice, o jejichž přidělení rozhoduje právě v těchto měsících Evropská komise.
Český hutní průmysl je regulován nejpřísnějšími ekologickými limity. Kromě zákona o ochraně ovzduší, který udává emisní limity, zpřísňuje emisní limity Krajský úřad Moravskoslezského kraje (MSK) v tzv. integrovaných povoleních, která vydává pro jednotlivé provozy. Ty jsou výrazně nižší než emisní limity u hutních provozů v zahraničí. V posledních letech Krajský úřad MSK zpřísnil povolené emise prostřednictvím integrovaných povolení více než 160 průmyslovým podnikům. Navíc budou muset hutě reagovat na nové limity EU, které vychází z tzv. nejlepších dostupných technik (BAT, Best Available Techniques).
„Naplnit nové požadavky EU bude časově a finančně velmi náročné. Přizpůsobení si vyžádá celkem minimálně 35 miliard korun a převážná část prostředků by měla být vynaložena již do roku 2016. Bez pomoci státu bude pro podniky hutnictví železa velmi obtížné toto úspěšně zvládnout,“ vysvětluje nároky přijetí evropské legislativy Ing. Vladimír Toman. „Plnění požadavků a dopad na životní prostředí jsou však dvě odlišné věci. Přínos další ekologizace českého průmyslu významně ovlivní vývoj emisí na polské straně průmyslového regionu. Pro ovzduší neplatí státní hranice, a to zvlášť v moravskoslezské pánvi,“ doplňuje Toman.
Hutní výroba v České republice meziročně poklesla o 10 % - výroba surové oceli v České republice meziročně poklesla o 10 %. Tvrdí to první odhady Odvětvového svazu Hutnictví železa. Zatímco v roce 2011 hutní podniky v České republice vyrobily 5,5 milionů tun oceli, v roce 2012 to bylo již jen 5,07 Mt. Výroba se tak dostala zpět na úroveň roku 2010. Přičemž v době před ekonomickou krizí v roce 2009 vyráběly české hutě mezi šesti až sedmi megatunami oceli ročně. I přes to, že hutní výroba tvoří pouze 2 % HDP, veškerý navazující zpracovatelský průmysl činí 27 % HDP ČR. Na českém hutnictví tak závisí přibližně 150 tisíc pracovních míst.
Doposud české hutní podniky hradily všechny realizované ekologické investice výhradně ze svých zdrojů, letos poprvé mají možnost získat evropské dotace. Ty posloužily k ekologizaci hutního průmyslu původních členských zemí EU již v 70. a v 80. letech. České hutě mohou získat dotaci pouze v případě, že se jedná o čistě ekologickou investici, která přispěje ke snížení emisí znečišťujících látek vypouštěných do ovzduší a bude mít pozitivní dopad na životní prostředí. Zároveň však musí investice snížit emise více, než udává evropská legislativa, která je dána tzv. nejlepší dostupnou technikou, nebo investice sníží emise, pro které ani neexistuje regulace ze strany EU.
„Český hutní průmysl je ekologizován nadprůměrně dobře, díky tomu je již dnes většina hutních zařízení provozována v souladu s nejlepšími dostupnými technikami. Jakékoliv další snížení emisí je nyní pro hutě velmi náročné technologicky i finančně,“ upřesňuje Toman situaci v českých hutích.
Průmyslové investice do ekologizace:
Od roku 1993 došlo ke snížení průmyslových emisí tuhých znečišťujících látek o více než tři čtvrtiny, významně se podařilo snížit i emise plynů: oxidů síry o 69 % a oxidů dusíku o 64 %. Za posledních 20 let hutní průmysl investoval každý rok průměrně 5 miliard korun do modernizace a ekologizace. Přibližně 61 miliard přispělo ke zlepšení technologického zařízení (což má většinou i příznivé ekologické dopady) a 33 miliard bylo investováno do čistě ekologických opatření.
Zdroje znečištění:
V České republice se na znečištění ovzduší podílí tři hlavní zdroje: přibližně stejně emisí do ovzduší vypustí průmysl, doprava a lokální topeniště. V Moravskoslezském kraji, ve kterém se vyrábí 98 % české oceli, je situace obdobná. Průmyslu se dlouhodobě daří snižovat emise, naopak ostatní zdroje znečištění mírně rostou.
