Klimatická změna bývá dnes v akademické debatě označována jako „multiplikátor hrozeb“. Neznamená to, že by sama o sobě vyvolávala války či násilí, ale že znásobuje již existující napětí a zranitelnosti společností. Tam, kde jsou instituce slabé, kde vládne sociální nerovnost a kde je hospodářství jednostranně závislé na přírodních zdrojích, se každý klimatický otřes může stát rozbuškou, která odstartuje řetězec destabilizačních událostí. Taková rozbuška může mít podobu dlouhotrvajícího sucha, ničivých záplav, nebo i nečekaných mrazů. Extrémy klimatu se pak stávají katalyzátorem hlubších problémů. A co můžeme očekávat, když se moci dostávají populistické strany?
Dějiny ukazují, že vztah mezi klimatem a násilím není novým fenoménem. Už v hluboké minulosti existují příklady, kdy klimatická krize narušila křehkou rovnováhu mezi komunitami a vedla k jejich destabilizaci. Pád velkých civilizací na konci doby bronzové kolem roku 1200 př. n. l. je dodnes předmětem diskusí, ale archeologické doklady ukazují, že dlouhotrvající sucho a ochlazení zasáhly východní Středomoří natolik, že se narušila zemědělská produkce, obchodní sítě a migrační toky. Došlo k nájezdům a přesunům obyvatel, které destabilizovaly Chetitskou říši i mykénské Řecko. Klimatické změny tedy neznamenaly okamžitý kolaps, ale postupné oslabování, které v kombinaci s dalšími faktory vyústilo v rozsáhlou transformaci tehdejšího světa.
Další dobře zdokumentovanou epizodou je období „malé doby ledové“ v 16. a 17. století. V Evropě tehdy panovaly nezvykle chladné zimy, deštivá léta a časté neúrody. Společnosti, které byly závislé na zemědělské produkci, se ocitly pod tlakem, který často vedl k sociálním otřesům. Jedním z temných fenoménů této doby byly hony na čarodějnice. Neúroda, zkažený chléb nebo krupobití si lidé nedokázali vysvětlit jinak než jako důsledek „čarodějnictví“. Strach z klimatických výkyvů se proměnil v hledání viníků a tisíce převážně žen skončily na hranici. Tento tragický jev ukazuje, že klimatické extrémy nemusí nutně vyústit v mezistátní válku, ale mohou vytvářet napětí uvnitř komunit, které hledají úlevu ve společném násilném aktu. Z dnešního pohledu lze tyto procesy číst jako důkaz, že nedostatek adaptivních strategií a slabé instituce vedou k iracionálním, destruktivním reakcím na klimatické stresy.
Do stejného období spadá i třicetiletá válka (1618–1648), jeden z nejničivějších konfliktů evropských dějin. Samotné její příčiny byly politické a náboženské, ale klima výrazně formovalo její průběh. Mimořádně kruté zimy umožňovaly armádám přechody zamrzlých řek, zatímco opakované neúrody a hladomory oslabovaly civilní obyvatelstvo a podporovaly šíření epidemií. Armády často přežívaly díky rabování, což dále ničilo zemědělství. Vznikla tak kaskáda rizik: klima zhoršilo hospodářské podmínky, ty oslabily populaci, a oslabená populace se pak stala snadnou kořistí vojenských operací. Třicetiletá válka je tak názorným příkladem, jak klimatické extrémy mohou zesílit ničivost konfliktů a proměnit je v existenční krizi pro celé regiony.
Moderní konflikty ve stínu klimatu
Historie ale není jen vzdálenou kulisou. Podobné mechanismy sledujeme i dnes. Syrská občanská válka, která vypukla v roce 2011, je často označována jako moderní případ konfliktu, kde sehrály roli i klimatické faktory. V předchozích letech zasáhlo Sýrii mimořádně silné a dlouhé sucho. Miliony lidí z venkova, zbavené živobytí, zamířily do měst. Tam se střetly s nezaměstnaností, drahotou a politickým útlakem. Sucho samo válku nespustilo, ale prohloubilo stávající slabiny autoritářského režimu, zvýšilo sociální napětí a přispělo k masovým protestům, které přerostly v občanskou válku. Vědci dodnes debatují o tom, zda sucho bylo příčinou nebo jen jedním z faktorů, nicméně souvislost mezi environmentálním stresem a destabilizací je zjevná.
Podobný obraz nabízí region Darfúru v Súdánu, kde se od počátku 21. století hovoří o „první klimatické válce“. Opakovaná sucha a postupující dezertifikace přivedly do konfliktu pastevce a zemědělce, kteří soupeřili o vodu a půdu. Spor o základní zdroje se postupně proměnil v širší etnický a politický konflikt s desítkami tisíc mrtvých a miliony vysídlených. Darfúr tak ilustruje, jak klimatické podmínky mohou proměnit tradiční lokální spory v devastující válku s regionálními dopady.
Další příklady najdeme v pásu Sahelu, který se táhne napříč Afrikou od Senegalu po Čad. Oblast je postižena kombinací sucha, populačního růstu a slabých státních struktur. Klimatické změny tam zhoršují dostupnost půdy a vody, což živí konflikty mezi pastevci a zemědělci a posiluje radikální ozbrojené skupiny. Spory o zdroje, které dříve řešily místní komunity, dnes eskalují do ozbrojených střetů, které mají mezinárodní dopady a přispívají k migraci směrem do Evropy.
Od environmentální krize k politické nestabilitě
Klimatická rizika se však neomezují jen na Afriku či Blízký východ. V Latinské Americe například sucha v Guatemale a Hondurasu vedla k úpadku zemědělské produkce a k masové migraci směrem na sever. Tento „karavanní exodus“ je ukázkou, že i pokud se klima nestane příčinou ozbrojeného konfliktu, může destabilizovat celé regiony prostřednictvím migračních tlaků a sociálních nepokojů.
Moderní věda zdůrazňuje, že klimatické extrémy působí nepřímo, se zpožděním a často v jiném místě, než kde původně nastaly. Sucho v jedné oblasti může vyvolat migraci a napětí o tisíce kilometrů dál. Povodně, které zničí úrodu, mohou přinést ekonomickou krizi, jež později vyústí v protesty a politickou nestabilitu. Tyto „přesunuté“ a „opožděné“ efekty dokazují, že vazby mezi klimatem a konflikty jsou komplexní a ne vždy snadno viditelné.
Z historických i současných příkladů plyne jedno zásadní poučení: klima samo o sobě neválčí, válčí lidé. Ale lidé reagují na prostředí, v němž žijí, a pokud toto prostředí trvale ohrožuje jejich přežití, stává se živnou půdou pro násilí. Způsob, jakým jsou zdroje rozdělovány, jak stát zvládá krize a jaké adaptační mechanismy jsou k dispozici, určuje, zda klimatická událost povede k míru a spolupráci nebo k násilí.
Populismus jako hrozba institucionální odolnosti
V tomto smyslu není klimatická změna pouze environmentální problém. Je to zároveň otázka spravedlnosti, politiky a bezpečnosti. Je to výzva k posilování odolnosti institucí tedy schopnosti státu, obcí, úřadů nebo jiných veřejných struktur předcházet krizím, reagovat na ně a zotavit se z nich, aniž by se rozpadla jejich legitimita nebo funkčnost. Historie i současnost nás učí, že tam, kde selhává schopnost adaptace, nastupuje násilí – a že klimatické extrémy mohou být oním posledním impulzem, který převrátí rovnováhu a uvrhne společnost do chaosu.
Pokud se k moci dostávají populistické strany, schopnost institucí čelit klimatickým krizím a jejich společenským dopadům se zásadně oslabuje. Populismus stojí na logice krátkodobého politického zisku, na slibech rychlých a jednoduchých řešení složitých problémů, a proto jen zřídka podporuje dlouhodobé investice do prevence a adaptace. Tam, kde by odolné instituce měly vytvářet strategie pro vodní hospodářství, energetickou transformaci nebo potravinovou bezpečnost, nastupují líbivé slogany a politická rozhodnutí podřízená horizontu příštích voleb. Tím se vytrácí předvídavost, bez níž nelze krizi zvládnout.
Populismus zároveň oslabuje odbornost státní správy. Místo aby instituce stavěly na vědeckých datech a expertním plánování, stávají se nástrojem stranických zájmů. Odborníci jsou nahrazováni loajálními politickými nominanty a instituce postupně ztrácejí důvěryhodnost i kapacitu. V takovém prostředí se krizové situace neřeší racionálně, ale improvizovaně, což jen zvyšuje riziko chaosu.
K tomu se přidává rozdělování společnosti. Historie ukazuje, že v dobách krizí lidé často hledají viníky – ať už šlo v raném novověku o „čarodějnice“, nebo v moderní době o etnické či náboženské menšiny. Populistické strany tento mechanismus vědomě využívají: místo aby nabízely systémová řešení, ukazují prstem na migranty, menšiny nebo „zahraniční spiknutí“. Tím se vyvolává atmosféra strachu, která sice krátkodobě mobilizuje voliče, ale dlouhodobě rozkládá společenskou soudržnost a vytváří podmínky pro vnitřní konflikty.
Zásadní roli hraje i mezinárodní spolupráce. Klimatické problémy neznají hranice a jejich důsledky se často projevují tisíce kilometrů od místa vzniku. Schopnost států spolupracovat v oblasti migrace, sdílení vodních zdrojů nebo humanitární pomoci je klíčová pro zachování stability. Populistické vlády však obvykle prosazují izolacionismus a uzavírání se do „národních zájmů“. Výsledkem je fragmentace řešení a ztráta efektivity při zvládání krizí, které vyžadují koordinovanou reakci.
V neposlední řadě populismus ohrožuje samotnou legitimitu institucí. V prvních fázích může veřejnosti imponovat – jednoduché odpovědi působí srozumitelně a přinášejí iluzi kontroly. Když se však ukáže, že sliby nelze naplnit, důvěra se rychle rozpadá. Občané začínají hledat alternativy mimo institucionální rámec – od komunitní svépomoci až po radikální hnutí. Tam, kde měla být instituce oporou, vzniká vakuum, které se může naplnit násilím.
Vítězství populistických stran v parlamentních volbách proto nelze vnímat jen jako politickou změnu, ale i jako zásah do samotné odolnosti institucí. Znamená to, že v okamžiku klimatického šoku – ať už jde o dlouhodobé sucho, povodně nebo migrační vlnu – stát ztrácí kapacitu reagovat předvídavě, spravedlivě a koordinovaně. Místo adaptace a spolupráce nastupuje hledání viníků, izolacionismus a improvizace. V takové situaci se klimatická krize snadno mění v krizi politickou a společenskou, a tím i v potenciální konflikt.
