Rada na svém včerejším zasedání schválila návrh nařízení na vytvoření společného klasifikačního systému, neboli taxonomie, který by měl podpořit soukromé investice do udržitelných technologií. Tento systém umožní investorům zaměřit se na investice do ekologických a udržitelných firem, což přispěje k plnění klimatických cílů.

Rámec bude postaven na šesti environmentálních cílech, jimiž jsou zmírňování změny klimatu, přizpůsobování se změně klimatu, udržitelné využívání a ochrana vodních a mořských zdrojů, přechod k oběhovému hospodářství, prevence a omezování znečištění a ochrana a obnova biologické rozmanitosti a ekosystémů. Taxonomie pro první dva cíle by měla být zavedena do konce tohoto roku, přičemž plně fungovat by měl do konce 2021. Pro ostatní 4 cíle by měla být taxonomie zavedena do konce 2021 s plnohodnotným fungováním do konce 2022. Návrh musí ještě formálně potvrdit Evropský parlament.

Dokument Evropské komise Zásady cirkulární ekonomiky při projektování budov, publikovaný dne 21. 2. 2020, je zaměřen na soubor zásad důležitých pro udržitelné projektování budov s cílem v prvotní fázi předcházet a omezit vzniku stavebního a demoličního odpadu, usnadnit opětovné použití a recyklaci stavebních materiálů, výrobků, a tím pomoci zmírnit dopady na životní prostředí a náklady životního cyklu budov. Cílem je informovat účastníky ve stavebním hodnotovém řetězci o zásadách, které mají dodržovat. Dokument navazuje na dobrovolný společný evropský rámec ukazatelů udržitelnosti Level(s).

Evropská komise v Zelené dohodě pro Evropu COM(2019)640 zdůraznila uplatňování zásad cirkulární ekonomiky a efektivního využívání zdrojů ve stavebnictví s cílem budoucího nižšího využívání primárních přírodních zdrojů. Po vydání balíčku Čistá energie pro všechny s přílohou Čistá energie v budovách COM(2016)860 tematická skupina 3, zaměřená na “Udržitelné využívání přírodních zdrojů”, vytvořila v rámci strategie Construction 2020 (Strategie pro udržitelnou konkurenceschopnost odvětví stavebnictví a jeho podniků (2012)236) další dokument, v návaznosti na Protokol EU o nakládání se stavebními a demoličními odpady podporující cirkulární ekonomiku a zvýšení efektivního využívání přírodních zdrojů ve stavebnictví. Na rozdíl od Protokolu EU a Pokynů pro audity odpadu před demolicí, je snahou předložit soubor zásad pro udržitelné projektování budov s cílem předcházet a omezit vznik stavebního a demoličního odpadu, usnadnit opětovné použití a recyklaci stavebních materiálů, výrobků a stavebních prvků a tím pomáhat zmírnit dopady na životní prostředí a náklady životního cyklu budovy.

Cílem dokumentu je oslovit a informovat účastníky celého hodnotového řetězce ve stavebnictví o zásadách, které mají dodržovat. Dokument je v souladu s dobrovolným Společným evropským rámcem ukazatelů udržitelnosti pro kancelářské a obytné budovy neboli Level(s) (úrovně).

Na Level(s) odkazuje i nové sdělení EK COM(2020)98 Nový akční plán pro oběhové hospodářství Čistší a konkurenceschopnější Evropa ze dne 11. 3. 2020, který odkazuje na zavedení nové komplexní strategie pro udržitelnost zastavěného prostředí s cílem zvýšení materiálové účinnosti a snížení dopadů na klima. Dokument odkazuje na používání rámce Level(s), s cílem začlenit posuzování životního cyklu do zadávání veřejných zakázek, a rámce udržitelného financování EU a prozkoumání vhodnosti stanovení cílů snižování emisí uhlíku a potenciálu ukládání uhlíku. Evropská komise nechala na konkrétních stavebních projektech v rámci Evropy ověřit funkčnost Level(s) fází testování, která probíhala od r. 2018, zpětná vazba z testovací fáze bude součástí konečné verze Level(s), která by měla být spuštěna v létě 2020. Více informací k Level(s) naleznete zde.

Dokument Zásady cirkulární ekonomiky při projektování budov přispívá zejména k makro-cíli 2 rámce Level(s): zdrojově efektivní a cirkulární životní cykly materiálů. Tento makro-cíl se týká snižování odpadu, optimalizace využití materiálů a snížení dopadů na životní prostředí při projektování a výběru materiálů. Tohoto makro-cíle je možné dosáhnout prostřednictvím konkrétních cílů nebo nástrojů životního cyklu definovaných jako scénáře pro životnost, přizpůsobivost a demontáž budov.

Dokument je ve stavebnictví určen těmto cílovým skupinám:  

1. Uživatelé budov, správci budov a majitelé
2. Projektové týmy (projektování a architektura budov
3. Zhotovitelé a stavební firmy
4. Výrobci (stavebních výrobků)
5. Demontážní a demoliční týmy
6. Investoři, developeři a pojišťovny
7. Vláda/ regulační orgány/ místní úřady

Dokument Zásady cirkulární ekonomiky při projektování budov je zveřejněn na stránkách EK: https://ec.europa.eu/docsroom/documents/39984. Český překlad dokumentu viz příloha pod článkem.

Dokument ke stažení:

Ústav pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity v Praze ve spolupráci se společnostmi Cyrkl Zdrojová platforma a Envigroup pořádají již třetí ročník komplexního kurzu o legislativě nakládání s odpady ve firmách.

Lektory kurzu jsou jednak lidé z Ministerstva životního prostředí a Ministerstva vnitra, kteří se podílejí přímo na tvorbě a výkladech legislativy, jednak lidé pracující ve firmách zabývajících se touto problematikou. Letošní novinkou bude zařazení bloků týkajících se přípravy nové legislativy v oblasti odpadů, která je v současné době projednávána v poslanecké sněmovně.

Vzhledem k situaci okolo Koronaviru je letošní ročník nutné uspořádat elektronicky formou dvoudenního webináře. Pokud se na to podíváme jako na výhodu, je celý kurz možné absolvovat z pohodlí domova a ušetřit si čas s cestováním. Zároveň bude kurz organizován tak, aby byla zachována možnost pokládat dotazy přímo lektorům a v omezené míře diskutovat.

Kurz proběhne ve dvou bězích 27. a 28. 4. a 25. a 26. 5. 2020. Pokud Vás tedy zajímají témata definice odpadu, vedlejších produktů, kam s odpady, zařazování odpadů podle druhů a kategorií, upuštění od třídění, přeprava a označování nebezpečných odpadů, kaly z čistíren odpadních vod, biologicky rozložitelné odpady, sedimenty, stavební a demoliční odpady, skládkování odpadů nebo princip fungování kontrol ze strany státních úřadů, budeme se těšit na setkání s Vámi.

Více podrobností se dozvíte na stránkách kurzu https://sites.google.com/view/cvodpady/.

Biologické zdroje hrají nezastupitelnou roli při řešení globálních výzev a je na ně kladen enormní tlak, veřejná správa musí zajistit efektivní využívání biologických zdrojů. Mnoho zemí a také EU vytvořily strategie v oblasti bioekonomiky, ve kterých se objevují požadavky na nutnost zavedení komplexních systémů pro monitorování a evidenci přínosů bioekonomiky.  Pro implementaci opatření vedoucích k efektivnějšímu využívání biologických zdrojů je nutné vyvíjet nové nástroje pro veřejnou správu pro podporu řízení a rozhodování a vedení prokazatelné evidence resp. reportingu. Bioekonomika by měla být vnímána jako transformace k udržitelnějšímu rozvoji k podpoře této transformace je potřeba angažovat veřejnost.

Limity biologických zdrojů a nutnost zajištění jejich dlouhodobě udržitelného užívání  

Globální populace roste, příjmy se zvyšují a produkce se rozšiřuje – to vše vyvíjí tlak na biologické zdroje, (Bracco et al., 2018), přičemž ty jsou využívány na hranici únosnosti (Egenolf & Bringezu, 2019). Množství půdy potřebné k pěstování biomasy pro produkci potravin, energie, zboží a služeb je celosvětově neudržitelné (Arto et al., 2012; Weinzettel et al., 2013); v EU je vytížení půdy dokonce o téměř jednu třetinu vyšší, než je celosvětový průměr (O'Brien et al., 2017). 

Biologické zdroje hrají v současné době nezastupitelnou roli při řešení globálních výzev a jsou součástí mnoha odvětví ekonomiky (Efken et al., 2016), pokrok v průmyslových biotechnologiích skýtá potenciál nových materiálů, chemických látek a nových zdrojů energie, který může substituovat fosilní zdroje (Bracco et al., 2018). Biologické produkty jdou daleko za hranice zpracování biomasy; velký pokrok ve vědě, zejména v oblasti biotechnologií (včetně mikrobiologie, mikrobiomů a enzymů) společně s digitální revolucí umožňuje využívat přírodní zdroje - „biologická aktiva“ (biochemické látky a biomateriály) a jejich „bio charakteristiky“ (funkce a procesy) k vytvoření významných nových zdrojů ekonomické hodnoty a budoucích příjmů (EC, 2018).

Změny zdrojů energie nicméně během průmyslových revolucí provázela celá řada problémů (přechod ze dřeva na uhlí a pak na ropu), je tedy reálné předpokládat, že změna výroby energie a využívání obnovitelných zdrojů bude překonávat řadu překážek technických i politických (Philip, 2018).  V důsledku inovací v oblasti biotechnologií, podpory nahrazování neobnovitelných zdrojů obnovitelným zdroji je nicméně očekáván „zelený“ ekonomický růst, lze tedy předpokládat další požadavky na biologické zdroje. Objevují se názory, že biologizace průmyslu může mít větší dopady než digitalizace, odborná literatura (např. Schutte, 2018; Phillip, 2018, Lewandowsky, 2018, Bell et al., 2018) začíná používat pojem Industry 5.0.  Je tedy nezbytně nutné biologické zdroje ektivně  využívat, vytvářet koncepce a strategie jejich nakládání; tyto  skutečnosti pochopitelně  reflektuje zájem vědecké komunity a odráží se to v odborné literatuře (Loizou et. al,, 2019; Egenolf & Bringezu, 2019; Biondi  & Bracci, 2018 a další).

Tvorba nových strategií dlouhodobě udržitelného rozvoje

V souvislosti se změnou klimatu současně dochází k apelu na politickou reprezentaci, aby podnikla kroky v boji se změnou klimatu a postupně nahradila využívání fosilních zdrojů při výrobě materiálů a energie obnovitelnými zdroji (Bell et al., 2018). Právě podpora bioekonomiky  se jeví optimální pro řešení globálních výzev, proto je bioekonomika přímo nebo nepřímo zahrnována do politických programů na celém světě (Viaggi, 2016; German Bioeconomy Council: Berlin, Germany, 2015; EC, 2012). 

Požadavky veřejnosti reflektuje také nová Evropská strategie bioekonomiky[1], jejíž hlavním cílem je začít efektivněji využívat obnovitelných zdrojů pro průmyslové účely a zároveň zajistit ochranu životního prostředí (EC, 2018).  Základem Evropské integrované bioekonomiky je ukončení závislosti na fosilních palivech a přechod na situaci, kdy zemědělství bude nejen poskytovat potravinovou bezpečnost, ale také biomasu jako obnovitelnou surovinu pro průmysl (EC, 2017; Lokko et al. 2018), jde tedy o výše zmíněnou transformaci na biologicky udržitelné hospodářství a Industry 5.0. Celosvětově již více než 50 zemí vytvořilo různé strategie související s oblastí  bioekonomiky (Zeug et al, 2019), nicméně pouze velmi málo z nich (jako např. Německo) vytvořilo strategii zaměřenou na bioekonomiku a související akční plán (Bell et al., 2018).

Nástroje implementace strategií

Potřeba zajistit ekonomický růst způsobem, který je v souladu s principy dlouhodobé udržitelnosti, vyžaduje komplexní nástroje pro rozhodování a reporting, které budou k dispozici jak manažerům v soukromém sektoru, tak především tvůrcům veřejných politik (Hyršlová & Hájek, 2005; Hyršlová, 2012; Curran, 2013; Egenolf & Bringezu, 2019;  Phillip, 2018;). Veřejná správa využívá při řízení a hodnocení zpravidla formalizované postupy vycházející z platné legislativy, nicméně v posledních letech dochází v souvislosti s důrazem na odpovědnost veřejné zprávy, odpovědného řízení a zajištění evidence o jeho provádění, k pozvolnému využívání nových inovativních přístupů a metod řízení, které jsou inspirovány přístupy a metodami, využívanými v sektoru soukromém (Kominis & Dudau, 2012; de Besi & McCormick, 2015; Zeug et al., 2019; Colvin et al., 2014).  

Jedná se např. o aktuální účetnictví, finanční i nefinanční výkaznictví, jejichž účelem je dokumentovat dopady rozhodnutí tvůrců politik (Biondi & Bracco, 2018).  Významnou součástí strategického managementu především v soukromých organizacích se stal udržitelný reporting (Contrafatto & Burns, 2013), neboť umožňuje zobrazit vytvořenou hodnotu pro vlastníky a další stakeholdery v perspektivě ekonomické, sociální i environmentální (Larrinaga-González a Pérez-Chamorrro, 2008). Jeho rozšíření do oblasti veřejné správy je spíše sporadické. Nicméně je to právě veřejný sektor, který hraje důležitou roli nejen jako uživatel udržitelného reportingu, ale také jako spolutvůrce, neboť zástupci veřejného sektoru se podílejí na politických rozhodnutích o strategických cílech celé společnosti (Larrinaga-González & Pérez-Chamorrro, 2008).  

Politikům a představitelům státní správy stále chybí vhodné nástroje, které mohou identifikovat vzájemné závislosti a sestavit pořadí priorit aktuálních problémů (Schutte, 2018; Philip, 2018), nástroje pro podporu implementace opatření, které zajistí efektivnější využívání biologických zdrojů (O´Brien et al., 2017) a vedení prokazatelné evidence resp. reportingu pro stakeholdery (de Besi & McCormick, 2015; Zeug et al., 2019; Bell & Morsle, 2013; Biondi & Bracci, 2018). Chybějící strategické nástroje pro veřejnou správu jsou samozřejmě limitující při implementaci strategie a strategických opatření (Bezama, 2018). 

Bioekonomika

Nová Evropská strategie bioekonomiky pojímá  bioekonomiku jako propojení těchto pěti oblastí: zajištění bezpečnosti potravin, snížení závislosti na neobnovitelných zdrojích, zmírňování a přizpůsobování se změně klimatu, rozvoj venkovských regionů a vytváření pracovních míst s cílem růstu konkurenceschopnosti EU (EC, 2017). Hlavní zásadou je vyvážit sociální, environmentální a ekonomické přínosy udržitelným využíváním obnovitelných zdrojů, ochranou a obnovou biologické rozmanitosti, ekosystémů a přírodního kapitálu půdy a vody.

[2] Podle definice Německé Rady pro bioekonomiku,  bioekonomika zahrnuje výrobu a využívání biologických zdrojů (včetně znalostí) za účelem poskytování produktů, procesů a služeb ve všech hospodářských odvětvích v rámci udržitelného ekonomického systému.  Viaggi (2018) hovoří v souvislosti s bioekonomikou o nutnosti budování společné vize, jak by mělo být nakládáno s biologickými zdroji;  Lewandowsky (2018) očekává, že bioekonomika pomůže prosadit principy udržitelného rozvoje a nabídne řešení globálních výzev souvisejících s vyčerpáváním přírodních zdrojů a úbytkem ekosystému. Proto si  bioekonomika získává stále větší pozornost jako udržitelný způsob ekonomického růstu a konkurenceschopnosti, příležitost pro podporu inovací, tvorby pracovních míst ve venkovských a průmyslových oblastech, snižování závislost na fosilních palivech a zlepšení ekonomické a environmentální udržitelnosti (EC, 2012).

[3] Bioekonomika  by však neměla být vnímána pouze jako náhrada zdrojů, ale spíše jako transformace k udržitelnějšímu rozvoji (Ramcilovic-Suominen & Pulz, 2018; Zeug et al., 2019), která musí být s ohledem na klimatické změny provedena v dohledné době. Podpoře transformace, angažování veřejnosti pak může pomoci systém, který poskytne důvěryhodnou evidenci dopadů (Zeug et al., 2019; Bringezu et al., 2016), zohlední priority a umožní sledovat přínos projektů k naplnění stanovených  priorit (Hyršlová, 2009).

Problematika udržitelného rozvoje je natolik komplexní, že pro politická rozhodnutí si žádný expert nebo vědecká disciplína nemůže „osvojit“ monopol (Funtowicz & Ravetz, 1994); je potřeba multidisciplinární přístup, přičemž otázky a problémy plánování a řízení v souladu s principy udržitelného rozvoje vyžadují spolupráci stakeholderů v celém řídícím cyklu – od nastavení systému řízení a definování strategických cílů, přes takticko-operativní řízení a hodnocení, až po komunikaci s významnými stakeholdery (Bebbington & Larrinaga, 2014), jedná se o tzv. multiactor approach uplatňovaný v rámci zemědělského ekoinovačního systému, poradenství a operačních skupin (program H2020 a připravovaný program Horizon Europe).

Potenciál, kterým může bioekonomika přispět k řešení globálních výzev a problémů, je nutné měřit, přínosy dokumentovat a zajistit informace pro rozhodování o volbě vhodných politik a implementaci adekvátních opatření a projektů pro zvyšování tohoto přínosu k udržitelnému rozvoji národního hospodářství. Počet nových strategií bioekonomiky zpracovaných na národní úrovni roste a proto se v nich čím dále tím více objevují požadavky zavedení komplexních systémů pro monitorování a evidenci přínosů strategických opatření v oblasti  bioekonomiky (de Besi & McCormick, 2015).

V současné době však neexistuje žádná mezinárodně dohodnutá metodika a rámcové podmínky nebo systémy pro monitorování a hodnocení toho, jak bioekonomika řeší cíle udržitelného rozvoje (Schutte, 2018), jak přispívají konkrétní projekty, a to mimo jiné kvůli různým chápáním toho, co skutečně sledovat, zejména pokud jde o netechnické aspekty (Zeug et al., 2019).  

Účelem monitoringu bioekonomiky je především porozumění jejímu vývoji a pochopení vztahů mezi různými sektory (např. mezi materiálovými a energetickými toky) a hodnocení potenciálních dopadů na společnost a přírodu (de Besi & McCormick, 2015; Bracco et al., 2018), zobrazení přínosů projektů zemědělského výzkumu a transferu technologií a inovací.  Bylo provedeno několik evaluačních studií dopadů na jednotlivá odvětví jako např. zemědělství, lesnictví, zpracování potravin, papíru, chemikálií a na energetický sektor (např. Lambin & Meyfroidt, 2011). 

Komplexnějši analýzy se zatím objevují spíše sporadicky; Bracco et al. (2018) analyzovali způsoby měření přínosu bioekonomiky ve vybraných státech[4], a to zejména s ohledem na to, zda jsou sociální a environmentální dopady bioekonomiky zachyceny zvolenými indikátory, jak jsou sledovány a jakým způsobem je organizován reporting přínosů. Bracco et al. (2018) došli k názoru, že většina zemí měří bioekonomický pokrok zatím jen pomocí ekonomických hodnot a podílů na HDP, a to kvůli neexistujícím nástrojům informačního zajištění, kdy relevantní data na národní úrovni jsou v různých databázích a není zajištěna jejich sumarizace.

Typické ekonomické modely, které lze použít k měření bioekonomiky  v  hospodářství země, zahrnují ukazatel přidané hodnoty resp. HDP, metodu vstup-výstup (input - output);  metodu sociální analýzy účetních výkazů (social accounting matrix), model celkové či částečné rovnováhy (computable general resp. partial equilibrium), další ekonomické modely a nástroje a indikátory pro sledování vývoje bioekonomiky (SAT-BBE, 2014; O´Brien et al., 2017). Tyto přístupy však systematicky nezohledňují environmentální a sociální aspekty (Bracco et al., 2018) a nezajišťují prokazatelnou evidenci přínosů bioekonomiky na všech relevantních úrovních (Hyršlová, 2009).

Zdroje

• Arto, I., Genty, A., Rueda-Cantuche, J.M., Villanueva, A., Andreoni, V. (2012) Global Resources Use and Pollution: Vol. I, Production, Consumption and Trade (1995–2008). EUR 25462. European Commission Joint Research Centre, Luxembourg.
• Bebbington, J., Larrinaga, C. (2014) Accounting and sustainable development: An exploration. Accounting, Organizations and Society, 39, 395–413.
• Bell, S., Morsle, S. (2013) Towards and understanding of how policy making groups use indicators. Ecological Indicators, 35, 13 – 23.
• Bell, J., Paula, L., Dodd, T., Németh, S., Naou, Ch., Mega V., Campos, P. (2018) EU ambition to build the world’s leading bioeconomy - Uncertain times demand innovative and sustainable solutions, New Biotechnology, 40, 25–30.
• Bezama, A. (2018) Understanding the systems that characterise the circular economy and the bioeconomy. Waste Manag. Res., 36, 553–554.
• Biondi, L, Bracci, E. (2018)  Sustainability, Popular and Integrated Reporting in the Public Sector: A Fad and Fashion Perspective. Sustainability, 10, 3112.
• Bisbe, J., Otley, D. (2004) The effects of the interactive use of management control systems on product innovation. Accounting, Organizations and Society, 29, 709–737.
• Bracco, S., Calicioglu, O.,  San Juan, M., Flammini, A. (2018) Assessing the Contribution of Bioeconomy to the Total Economy: A Review of National Frameworks. Sustainability, 10, 724 – 750.
• Bringezu, S., Potocnik, J., Schandl, H., Lu, Y., Ramaswami, A., Swilling, M., Suh, S. (2016) Multi-scale governance of sustainable natural resource use-Challenges and opportunities for monitoring and institutional development at the national and global level. Sustainability, 8, 778.
• Cassar, L., Condrad, E., Bell, S., Morse, S. (2013) Assessing the use and influence of sustainability indicators at the European periphery. Ecological Indicators, 35, 52– 61.
• Contrafatto, M., Burns, J. (2013) Social and environmental accounting organizational change and management accounting: A processual view. Management Accounting Research, 24, 349–365.
• Colvin, J., Blackmore, Ch., Chimbuya, S., Collins, K., Dent, M., Gross, J., Ison, R., Roggero P.R., Seddaiu, G. (2014) In search of systemic innovation for sustainable development: A design praxis emerging from a decade of social learning inquiry. Research Policy, 43, 760–771.
• Curran, M. A. (2013) Life Cycle Assessment: A review of the methodology and its application to sustainability. Current Opinion in Chemical Engineering, 2, 273–277.
• de Besi, M., McCormick, K. (2015) Towards a Bioeconomy in Europe: National, Regional and Industrial Strategies. Sustainability, 7, 10461–10478.
• EC, 2012. Innovating for Sustainable Growth: A Bioeconomy for Europe. Directorate General for Research and Innovation. European Commission, Brussels.
• EC (2015) Standing Committee on Agricultural Research. Sustainable agriculture,forestry and fisheries in the bioeconomy; A challenge for Europe; 4th SCAR foresight exercise. Brussels: European Commission Publications Office, p. 36.
• EC (2017) SDG Indicator Set; European Commission: Brussels, Belgium
• EC (2018) A sustainable Bioeconomy for Europe: strengthening the connection between economy, society and the environment Updated Bioeconomy Strategy.
• Eisenhardt, K.M., Graebner, M.E. (2007) Theory building from cases: opportunities and challenges. Academy of Management Journal, 50, 25–32.
• Egenolf, V.,  Bringezu S. (2019) Conceptualization of an Indicator System for Assessing the Sustainability of the Bioeconomy Sustainability, 11, 443; doi:10.3390/su11020443
• Efken. J., Dirksmeyer W.,  Kreins, P. Knecht, M. (2016) Measuring the importance of the bioeconomy in Germany: Conceptand illustration.  NJAS - Wageningen Journal of Life Sciences, 77, 9–17.
•                Funtowicz, S. O., Ravetz, J. R. (1994) The worth of a songbird: Ecological economics as a post-normal science. Ecological Economics, 10, 3, 197–207.
• German Bioeconomy Council (2015). Bioeconomy Policy (Part II): Synopsis of National Strategies around the World; German Bioeconomy Council: Berlin, Germany.
• Gerdes, H., Kiresiewa, D.Z., Beekman, V., Bianchini, C., Davies, S., Griestop, L., Janssen, R., Khawaja, C., Mannhardt, B., Mazzariol, F. (2018). Engaging Stakeholders and Citizens in the Bioeconomy: Lessons Learned from BioSTEP and Recommendations for Future Research; Ecologic Institute: Berlin, Germany,
• Hyršlová, J., Hájek, M. (2005) Environmental management accounting in the framework of EMAS II in the Czech Republic.
• Hyršlová, J. (2009) Účetnictví udržitelného rozvoje podniku, VŠEM; ISBN 978-80-86730-47-9.
• Hyršlová, J. (2012) Usage of management systems in the Czech Republic. In: Löster, T., Pavelka, T. (eds.) The 6th International Days of Statistics and Economics, Conference Proceedings, Slaný, Melandrium, 460-469.
• Chiesa, V., Frattini, F., Lazzarotti, V., Manzini, R. (2009) Performance measurement in R&D: exploring the interplay between measurement objectives, dimensions of performance and contextual factors. R&D Management, 39, 5, 488 – 519.
• Jorgensen, B., Messner, M. (2010) Accounting and strategising: a case study from new product development. Accounting, Organizations and Society, 35, 184–204.
• Kasanen, E., Lukka, K., Siitonen, A. (1993), “The constructive approach in management accounting research”, Journal of Management Accounting Research, 5, 243-264.
• Kaur, A., Lodhia, S. K. (2019) Sustainability accounting, accountability and reporting in the public sector Meditari. Accountancy Research, 27,  4.
• Kominis, G., Dudau, A. (2012) Time for interactive control systems in the public sector? The case of the Every Child Matters policy change in England. Management Accounting Research, 23, 142– 155.
• Larrinaga-González, C., Pérez-Chamorrro, V. (2008) Sustainability accounting and accountability in Public Water Companies. Public Money & Management, 28, 6, 337-343.
• Lambin, E.F., Meyfroidt, P., (2011). Global land use change, economic globalization, and the looming land scarcity. Proc. Natl. Academy Science. 108, 3465–3472.
• Langfield-Smith, K. (1997) Management control systems and strategy: A critical review. Accounting, Organizations and Society, 22, 207–232.
• Lewandowski I. (2018) Bioeconomy Shaping the Transition to a Sustainable, Biobased Economy, Springer ISBN 987-3-319-68151-1.
• Loizou, E., Jurga, P., Rozakis, S., Faber, A. (2019) Assessing the Potentials of Bioeconomy Sectors in Poland Employing Input-Output Modeling, Sustainability, 11, 594.
• Lokko, Y., Heijde, M. Schebesta, K., Scholtés, P., Van Montagu, M., Giacca, M.(2018) Biotechnology and the bioeconomy - Towards inclusive and sustainable industrial Development. New Biotechnology, 40, 5–10. 
• McCarthy, I., Gordon, B. (2011) Achieving contextual ambidexterity in R&D organizations: amanagement control system approach. R&D Management, 41, 3., 240 – 258.
• Morandi, V. (2011) The management of industry – university joint research projects: how do partners coordinate and control R&D activities? Technology Transfer, 38,  69–92
• O’Brien, M.,  Wechslerc, D.,  Bringezub, S.,  Schaldachb, R. (2017)  Toward a systemic monitoring of the European bioeconomy: Gaps, needs and the integration of sustainability indicators and targets for global land use. Land Use Policy, 66, 162–171.
• OECD. OECD (2013)  Environmental Indicators: Development, Measurement and Use; OECD: Paris, France.
• Philip, J. (2018) The bioeconomy, the challenge of the century for policy makers, New Biotechnology, 40, 11–19.
• Ramcilovic-Suominen, S.; Pülzl, H. (2018) Sustainable development - A ‘selling point’ of the emerging EU bioeconomy policy framework? J. Clean. Prod., 172, 4170–4180.
• SAT-BBE (2014) Annotated Bibliography on Qualitative and Quantitative Models for Analysing the Bio-Based Economy; Systems Analysis Tools Framework for the EU Bio-Based Economy Strategy: The Hague, The Netherlands, Deliverable 2.3.
• Silverman, D. (2011), Interpreting Qualitative Data, Sage, Thousand Oaks, California.
• Schütte, G. (2018) What kind of innovation policy does the bioeconomy need?  New Biotechnology, 40, 82–86.
• Teirlinck, P., Spithoven A.  (2013) Formal R&D management and strategic decision making in small firms in knowledge-intensive business services. R&D Management, 43, 1, 37 -  51.
• Viaggi, D. (2016) Towards an economics of the bioeconomy: Four years later. Bio-based Appl. Econ.  5, 101–112.
• Viaggi, D. (2018) The Bioeconomy: Delivering Sustainable Green Growth, ISBN   178-6-39276-3.
• Weinzettel, J., Hertwich, E.G., Peters, G.P., Steen-Olsen, K., Galli, A. (2013) Affluence drives the global displacement of land use. Global Environ. Change, 23, 433–438.
• Zeug, W., Bezama, A., Moesenfechtel, U., Jähkel, A., Thrän, D. (2019) Stakeholders’ Interests and Perceptions of Bioeconomy Monitoring Using a Sustainable Development Goal Framework, Sustainability, 11.

Během prosince a ledna bylo pod záštitou poslanců a senátorů uspořádáno na půdě Poslanecké sněmovny PČR několik seminářů k vyjasnění některých základních otázek. V diskusních příspěvcích všech tří seminářů převažoval požadavek neodkládání úplného zákazu skládkování komunálních odpadů z roku 2024 až na rok 2030 a na rychlejší zvyšování skládkovacích poplatků, což by přimělo občany, obce i firmy k rychlejšímu rozvoji recyklace odpadů.

Jak zajistit plnou recyklaci směsných plastů

Odklad zákazu skládkování je obhajován nedostatečnou recyklační kapacitou. Je tomu tak ale doopravdy? Podívejme se, jak lze ihned zajistit plnou recyklaci směsných plastů.

Jako první krok je třeba ihned zadat studii na optimalizaci obalů. Stačí vytvořit referenční optimální obal pro několik materiálových variant a všechny odchylky od něj zpoplatnit zvláštní progresivní recyklační daní a na druhé straně naopak poskytovat bonus na opakovaně použitelné obaly při zajištění jejich náhradních náplní v tenkých obalech. Předpokládá se, že hmotnost obalů by se snížila nejméně o 1/3.

Druhým krokem je směsné odpadní plasty dlouhodobě uložit k pozdějšímu efektivnějšímu využití. Jednou z možností je větší podpora výstavby tzv. zelených střech. Zde desky z vláken recyklovaných plastů zadržují na střeše dešťovou vodu, aby rostliny na střeše neuschly a zlepšovaly klima v okolí, a na druhé straně v létě ochlazují a v zimě zateplují obytné místnosti pod ní, čímž šetří energii. Tyto desky vyrábí např. česká firma RETEX s volnou kapacitou přes 5 000 t/rok, a v případě potřeby lze postavit do 2 let za cca 100 mil. Kč další linku s kapacitou cca 6 000 tun odpadních plastů ročně.

Ještě lepším řešením je ukládat recyklované plasty do masivních dílců. Nejlepší možností jejich využití je např. obnova rybníků. Dvě třetiny rybníků z doby před cca 300 lety totiž zanikly, nicméně jejich hráze většinou ne. Rychle je možné je obnovit pospojovanými velkoplošnými těžkými deskami z recyklátu ze směsných plastů, na jejichž stranu k hrázi by se rozprostřela fólie a prostor mezi touto bariérou a původní hrází by se zasypal přebytečnou zeminou z vybagrování a zarovnání břehů rybníka.

Obdobné desky z plastového recyklátu vyrábí jako svodidla česká firma Stabilplastik, u nich by jen stačilo zvětšit jejich výšku z 50 na 200 cm. Firma má kapacitu jedné linky zcela volnou a u druhé může zavézt směnný provoz. Technologickou linku POLYBET pro stavební prefabrikáty s kapacitou 2 000 t plastového odpadu ročně staví jiná firma na severu Čech. A další podobné linky na výrobu stavebních dílců z recyklovaných směsných plastů s kapacitou 2 000 tun plastů ročně lze vyrobit a zprovoznit tuzemskými dodavateli do roka.

Znovu zprovoznění takového středního rybníka by stálo jen kolem 200 000 Kč za recyklované plastové díly + práce a produkce takové jediné linky by stačila na obnovu cca 200 rybníků ročně. A podobných linek lze zprovoznit libovolné množství, protože zaniklých rybníků je u nás kolem sta tisíc. Pokud by byly vytypované výrobky ze směsných plastů prokazatelně vyrobeny z českých obalů, tak by se daly zdarma přímo uživatelům, kteří by je využili pouze na předem jasně určené účely, např. stavbu zelených střech, rybníků či protihlukových stěn nebo komunikací.

Podobně lze postupovat i v problematice kompostáren, kterých je též přebytek a nemají odbyt. Pokud by zemědělec kompost použil na své pole bez humusu a doložil by, že ten rok tam nepoužil jiné (minerální) hnojivo, které by se po prvním dešti z velké části spláchlo do potoka, tak by ho dostal přímo od výrobce zdarma a jen mělce zaoral. Tím by se podstatně zlepšila vsakovací schopnost půdy, zvýšila hladina podzemních vod a omezil vliv sucha. Nelze to nijak zneužít a peněz je dostatek, jen se musí platit přímo výrobcům a nikoliv konečným uživatelům. Tím by se opět podstatně snížilo množství komunálního odpadu.

Z výše uvedeného vyplývá, že jsme schopni recyklovat do roku 2024 všechen recyklovatelný komunální odpad a v případě potřeby rychle navýšit naše recyklační kapacity. Tudíž není žádný důvod pro odložení konce skládkování neupraveného komunálního odpadu z roku 2024 až na rok 2030. Tvrzení MŽP v Důvodové zprávě, že je nedostatek recyklačních kapacit je tedy na pováženou, neboť už dnes české recyklační firmy zpracovávají přednostně plastový odpad ze zahraničí.

Návrh MŽP je navíc odůvodňován jako kompromisní řešení mezi rokem 2024 a rokem 2035. Jenomže dosud se vždy bojovalo jen o roky 2024 nebo 2030, takže by musel být navrhován rok 2027 a ne 2030. Rok 2035 je totiž nejzazší termín, požadovaný EU pro ty nejzaostalejší členy, a tím my určitě nejsme! Proto je potřeba, aby poslanci schválili pozměňovací návrh k § 40 odst. 1 návrhu zákona o odpadech: „§ 40 Zákaz ukládání využitelných odpadů na skládku (1) Provozovatel skládky nesmí od 1. ledna 2025 na skládku ukládat odpady, …“

Technické zabezpečení skládek (TZS)

Též pro zvýšení množství odpadu využívaného na TZS ze současných 20 % na 25 % není žádný důvod.

Z tabulky 1 jasně plyne, že množství TZS se neurčuje dle skutečných potřeb, ale podle koeficientu uvedeného v zákoně.

A jestliže se do těch 20 % bez problémů všechny skládky dosud vešly, tak do budoucna bude jistě vyhovovat i 15 %, a pokud někde ne, tak si požádají o výjimku. Z geometrie totiž víme, že největší spotřebu odpadu na TZS (na překrytí) mají malé skládky na rovině, a i těm dosud bohatě stačilo 20 %, zatímco těm velkým v dolíku by určitě stačilo i pouhých 5 % TZS.

Proto je třeba změnit znění „§ 105 Osvobození poplatku, odst. 2: Od poplatku za ukládání odpadů na skládku se osvobozuje ….jeho uložení jako technologický materiál pro technické zabezpečení skládky až do 15 % celkové hmotnosti odpadů ….. Odůvodněné výjimky povoluje Česká inspekce životního prostředí“. Státní rozpočet tím může ušetřit stovky milionů Kč ročně, aniž se to nějak dotkne plateb občanů či firem.

Strašák navýšení plateb občanů za svoz komunálního odpadu

Skládkové firmy neustále straší naše občany a obce, že se zvýšením těchto plateb a s omezením skládkování se podstatně zvýší platby za svoz komunálního odpadu. To je naprostá účelová lež, protože na tom platba od občanů za svoz odpadů závisí jen z 20 %! Přes 80 % nákladů je totiž vynakládáno na svoz, tedy na nákup aut a jejich servis, pohonné hmoty, platy a pronájmy, zatímco platby za skládkování jsou už od roku 2009 stále na úrovni 500 Kč/t.

Proto není žádný problém navýšit skládkovací poplatky. A pokud skládkové firmy sníží své zisky, tak zde navrhované zvýšení může být pro občany dokonce nulové, oproti každoročnímu zvyšování platby za samotný svoz odpadů, se kterou jsou už léta smířeni. Jediný, kdo s tím není smířen, jsou skládkové firmy, ne kvůli samotnému poplatku, ten jim přece zaplatí původce odpadu, ale kvůli oprávněnému strachu, že se přestane skládkovat a bude se konečně více recyklovat! Ale o to nám všem přece jde? Nebo snad ne?

Od roku 2002 se skládkovací poplatek za využitelný odpad zvyšoval každé 2 roky o 100 Kč/t až do roku 2009, kdy se jeho růst zastavil a je až dosud pouhých 500 Kč/t, zatímco třeba v sousedním Polsku je už nyní 1400 Kč/t, o Německu a Rakousku nemluvě. Pokud bychom původní valorizaci protáhli do současnosti, pak měl být v roce 2020 poplatek 1000 Kč/t. Zde navrhovaná výše tedy vychází z původní situace, a dokonce je pod ní. Dodávám, že všechny subjekty se shodují, že právě na výši tohoto poplatku závisí rychlost omezování skládkování. A též naplnění státního rozpočtu o několik miliard Kč ročně by bylo jistě vítané.

Nyní je jen na poslancích a senátorech, aby o zmíněných pozměňovacích návrzích v intencích původního návrhu MŽP před jeho vynucenými úpravami na počátku roku 2019 hlasovali v souladu s požadavky většiny krajů a Svazu měst a obcí dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a především dle svého zdravého rozumu.

Ke stažení: Leták Asociace oběhového hospodářství – Skandální podvody s odpady a návrh Zákona o odpadech:

• podvody s odpady_WEB.pdf

• zanikle rybniky A4_WEB.pdf
   

Autor: JUDr. Ing. et Ing. Mgr. Petr Měchura, Asociace oběhového hospodářství

Ministerstvo průmyslu a obchodu vzhledem k aktuální situaci rozhodlo o rozložení 4. ročníku soutěže „Přeměna odpadů na zdroje“ do delšího časového intervalu s prodloužením termínu pro podání přihlášek do 31. března 2021.

Oběhové hospodářství, jehož nedílnou součástí je přeměna odpadů na zdroje, má obrovský dosud nevyužitý potenciál pro ekonomiku státu, a proto MPO soutěž  Přeměna odpadů na zdroje neruší, ale pouze odkládá, resp. prodlužuje dobu pro přihlašování zajímavých projektů a prací.

Od dnešního dne až do ukončení příjmu přihlášek budou na stránkách soutěže www.druhotnasurovina.cz zveřejňovány příklady dobré praxe v různých oborech a oblastech, jak z tuzemských tak i zahraničních zdrojů. Mohou tak být inspirací pro všechny, kteří se do soutěže již rozhodli přihlásit, a také pro ty, kteří se teprve nyní o soutěži dovídají.

Startovací čára je tak pro všechny stejná, ať jste již přihlášeni, nebo budete svou účast v soutěži  zvažovat až později. Sledujte stránky soutěže, budeme na nich zveřejňovat i další související informace. 

Slavnostní vyhodnocení 4. ročníku soutěže se uskuteční ve Valdštejnském paláci v červnu 2021.

Prvního dubna vstupilo v platnost nařízení, kterým se stanoví požadavky na ekodesign vnějších napájecích zdrojů. Podle nových pravidel musí být vnější napájecí zdroje, jako například nabíječky na notebooky, energeticky účinnější, což pomůže snížit spotřebu elektřiny a snížit náklady domácností. Celkově je v EU více než 2 miliardy těchto napájecích zdrojů, přičemž do roku 2030 by se díky novým pravidlům měly ušetřit až 4 TWh elektřiny ročně. Kromě toho by se od roku 2030 mělo ušetřit i 1,4 ekvivalentních tun oxidu uhličitého ročně.

Odpady obsahující azbest většinou na první pohled neodlišíme od ostatních stavebních a demoličních odpadů (SDO), představují však vážné nebezpečí pro lidské zdraví. V tomto textu popíšeme, co to azbest je, kde se ve stavbě vzal a jak s ním nakládat.

Azbestem se rozumí vláknité silikáty (křemičitany) aktinolit, amosit, antofylit, chrysotil, krokydolit a tremolit, které se přirozeně vyskytují v životním prostředí v půdě a horninách. Nejčastějším druhem je bíle zbarvený chrysotil (viz obrázek), další mohou být modré (krokydolit), šedé (antofylit) nebo hnědé (amosit). Vlákna azbestu jsou chemicky a tepelně velmi odolná. Pro tyto vlastnosti je azbest těžen a využíván k výrobě velké řady produktů, zejména stavebních materiálů, třecích výrobků a látek odolných vůči teplu.

V čem spočívá zdravotní riziko

Právě vláknitá struktura azbestu způsobuje jeho nebezpečnost. Při manipulaci s azbestem může docházet k uvolnění vláken, která se usazují v plicích, způsobují potíže s dýcháním a onemocnění zvané azbestóza. Azbest jako silně karcinogenní látka způsobuje rakovinu plic nebo výstelky plic a hrudníku, tzv. mesotheliom, a to v závislosti na době expozice. Malá vlákna mohou ve vzduchu přetrvat rozptýlené po dlouhou dobu a mohou se přemísťovat na dlouhé vzdálenosti pomocí větru nebo vodních proudů, než se usadí. Větší vlákna a částice mají tendenci usazovat se rychleji. Kromě vdechnutí se tedy mohou azbestová vlákna do organismu dostat také s vodou, v níž mohou být rozptýlena, např. v důsledku eroze z přírodních nalezišť nebo z úložišť azbestového odpadu. Azbestová vlákna nemají schopnost pohybovat se v půdě. V životním prostředí se nerozpadají na další složky. Mohou proto v prostředí přetrvat po celá desetiletí i déle. A mohou se samozřejmě vyskytovat také ve vzduchu v uzavřených prostorách, pokud tam byl azbest při budování interiéru použit. Velmi přitom záleží na tom, v jakém stavu opotřebení azbestové materiály či součásti jsou (například zda se drolí).

Negativní působení azbestu na lidské zdraví bylo známo již na konci 19. století ve Velké Británii, kde věděli o souvislosti s nemocemi dýchacího ústrojí a plic u dělníků, kteří s azbestem pracovali, proto se dnes od používání azbestu v mnoha zemích upustilo.V České republice je práce s azbestem zakázána zákoníkem práce s výjimkou výzkumných a analytických prací, likvidace nepotřebných zásob azbestu, odpadů a zařízení obsahujících azbest a prací při jeho zneškodňování.

Aplikace azbestových materiálů

Nehořlavosti a značné žáruvzdornosti se využívalo při výrobě ochranných ohnivzdorných hasičských pomůcek a ve stavebnictví. Azbest je pevný, ohebný a bioperzistentní, odolný proti kyselinám i zásadám. Jeho využití např. pro květinové truhlíky a zahradní doplňky překvapí, naopak azbestové třecí produkty, obložení spojek, brzdové destičky pro silniční a železniční vozidla a průmyslové třecí materiály jsou obecně známé. Běžná byla výroba textilií z azbestových vláken, ze kterých se zhotovovaly kombinézy hasičů a ochranné rukavice ale také opony a závěsy v divadle, často byly používány jako svářecí plachty na ochranu svářecích koutů v různých provozech.

Ve stavebnictví bylo použití azbestu velmi široké, zejména v minulém století při stavbě vícepodlažních budov se užívalo azbestových nástřiků nebo izolačních desek obsahujících azbest.

Některé příklady použití azbestu ve stavbách:

• stříkaný azbestový materiál pro zvýšení požární odolnosti kabelů, ocelových konstrukcí a někdy i betonových konstrukcí; např. nástřik Limpet s obsahem až 90 % azbestu používaný v Česku ve výškových budovách s ocelovou konstrukcí nebo stříkaná omítka Pyrotherm, kde byl cement smíchán s azbestovými vlákny, od 80. let nahrazenými celulózovými či skleněnými vlákny

• azbestocementové desky používané v 70. a 80. letech minulého století ve stavebnictví jako fasádní prvky, příčky, podhledy; vyráběly se v býv. Československu pod různými názvy (Eternit, Ezalit, Dupronit, UNICEL, Lignát, Cembalit…), dále azbestové desky na obvodové pláště budov (např. systémy opláštění Bios, CHANOS, Isodit, Stross fasáda)

• desky s obsahem azbestu (někdy vyšším než 50 %) pro zvýšení protipožární odolnosti, desky používané na tzv. kabelových lávkách při rozvodech elektrických kabelů

• střešní krytiny (Eternit)

• azbestocementové roury v panelových domech na kanalizační svody a na odvětrání v šachtách

• vzduchotechnické rozvody - těsnění přírub plechového potrubí (těsnící šňůry), a dále v protipožárních klapkách, které oddělují jednotlivé požární úseky

• tepelná izolace – azbestová vata, sendvičové desky s pěnovým polystyrenem

• podlahové krytiny v některých provozech (např. bývalá počítačová centra) z protipožárních důvodů - dlaždice, které obsahují azbestová vlákna

• azbestové desky v elektrických akumulačních kamnech – zde byly z důvodu ochrany a izolace plechového krytu používány azbestové desky s vysokým obsahem azbestu (70 až 80 %); jsou velmi měkké, při manipulaci se rozbíjejí a potom při proudění vzduchu, při spuštění ventilace akumulačních kamen azbestová vlákna kontaminují celý prostor.

• plochá těsnění přírub potrubí s vysokým tlakem a vysokou teplotou pod názvem Klingerit

• azbestové destičky jako podklad pod světla nebo krabice elektrických rozvodů v chatách a rodinných domcích (používané na základě dřívější normy pro elektrické rozvody)

• asfaltové desky ASBIT.

Jak tedy postupovat při úpravě či odstraňování stavby s obsahem azbestu

Při úpravě staveb je někdy vhodnější výrobky s obsahem azbestu zachovat, např. požární obklady kovových nosných konstrukcí nebo střešní krytiny, pokud jsou v dobrém stavu. Nevhodné je však mechanické odstraňování mechů nebo lišejníků z povrchu azbestových krytin nebo jejich jiné úpravy za pomoci brusky, která při vysokých otáčkách šíří azbestová vlákna do ovzduší.

Vlastník odstraňované stavby je povinen zajistit, aby odstranění stavby bylo provedeno stavební firmou nebo minimálně při zajištění stavebního dozoru. Pokud je již předem známo, že ve stavbě je obsažen azbest, vede stavební úřad řízení o povolení odstranění a závazné stanovisko orgánu ochrany veřejného zdraví (krajská hygienická stanice KHS) stanoví podmínky pro provedení tohoto záměru. Přítomnost azbestu může také odhalit prohlídka stavby, která by měla vymezit všechny části stavby s obsahem nebezpečných odpadů, a tedy i azbestu; v případě pochybností je třeba odebrat vzorky podezřelých materiálů. Odstranění stavby stavebník ohlašuje stavebnímu úřadu, součástí podkladů je i dokumentace bouracích prací včetně závazných stanovisek dotčených orgánů.

Před odstraňováním azbestu nebo materiálu obsahujícího azbest ze stavby musí být vypracován plán prací a po skončení prací musí být provedeno kontrolní měření úrovně azbestu v pracovním ovzduší, nejde-li o práce s ojedinělou a krátkodobou expozicí azbestu (viz níže).

Obecně je třeba omezit zdravotní riziko pro pracovníky, kteří s azbestem nakládají. Dle § 41 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, je zaměstnavatel (stavební podnikatel) povinen ohlásit místně příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví (krajské hygienické stanici KHS, popřípadě Hygienické stanici hlavního města Prahy), práce, při nichž jsou nebo mohou být jeho zaměstnanci exponováni azbestu, a to nejméně 30 dnů před zahájením práce a dále vždy, když dojde ke změně pracovních podmínek, které pravděpodobně budou mít za následek zvýšení expozice. Na tuto povinnost upozorní obvykle již dotčená KHS v rámci svého závazného stanoviska k projektu. Povinnost ohlásit práce s expozicí azbestu zaměstnavatel nemá, jde-li o práci s ojedinělou a krátkodobou expozicí azbestu. Takové práce přímo vymezuje § 2 vyhlášky č. 394/2006 Sb. jako

• práce související s údržbou na sebe nenavazující a krátkodobé, při nichž se pracuje pouze s nedrolivými materiály
• práce spojené s odstraňováním nerozrušených a nedrolivých materiálů, v nichž je azbest pevně zakotven v pojivu, nebo
• při zapouzdřování materiálů obsahujících azbest nebo jejich potahování ochrannými prostředky proti uvolňování azbestu.
• Za práci s ojedinělou a krátkodobou expozicí se považuje i měření koncentrací azbestu v ovzduší a odběr vzorků materiálů ke stanovení přítomnosti a koncentrace azbestu.

Posouzení rizika provede zaměstnavatel (stavební firma) a hygienická stanice posoudí, zda riziko expozice azbestem bylo správně vyhodnoceno. Avšak zaměstnavatel (zejména stavební firmy) je povinen předem s příslušnou KHS projednat opatření k předcházení a omezení rizik souvisejících s expozicí azbestu, a to vždy, tedy i v případě, že se jedná o práce s ojedinělou a krátkodobou expozicí azbestu. Tato opatření a další hygienické požadavky stanoví v § 20 a 21 nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci. Zásadní je při všech činnostech předcházet uvolňování azbestového prachu do ovzduší.

• Při odnímání stavebních materiálů s obsahem azbestu ze stavby musí být voleny takové technologické postupy, které předcházejí nebo minimalizují uvolňování azbestu do ovzduší. Konkrétněji je uvádí v příloze č. 3 Metodický návod MŽP pro řízení vzniku odpadů s obsahem azbestu při provádění a odstraňování staveb a pro nakládání s nimi z r. 2018.
• Odstraněný odpad obsahující azbest musí být ukládán do utěsněných obalů označených štítkem s informací o přítomnosti azbestu a následně předán k tomu oprávněné firmě. Přeprava těchto odpadů podléhá ohlašování přepravy nebezpečných odpadů dle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech.
• Prostor, v němž se pracuje s materiálem obsahujícím azbest, musí být vymezen kontrolovaným pásmem.
• Zaměstnanec musí být proškolen o účincích azbestu na zdraví a vybaven pracovním oděvem a osobními ochrannými pracovními prostředky k zamezení expozice azbestu dýchacím ústrojím. Pracovní oděv musí být po každém použití zkontrolován, zda není poškozen, a musí být vyčištěn. A i k čištění se přepravuje v uzavřeném kontejneru.

Odpady obsahující azbest je možné předávat do zařízení ke sběru odpadů či sběrných dvorů odpadu, které mají povoleno takové odpady přijímat, vždy však musí být zabaleny do neprodyšných obalů nebo uloženy do utěsněných nádob či kontejnerů a označeny. Azbestové odpady lze odstraňovat na některých skládkách skupiny S-OO (skládky „ostatních“ odpadů) a na skládkách skupiny S-NO (skládky „nebezpečných“ odpadů) při splnění podmínek daných v § 7 vyhlášky č. 294/2005 Sb. a v souladu s jejich schváleným provozním řádem.

Pokud Vás tento příspěvek zaujal, pokud byste s námi rádi konzultovali i jinou problematiku, nejen nakládání s odpady ze stavebnictví, pak neváhejte a využijte služeb poradenství, které Vám společnost INISOFT Consulting  nabízí v oblasti všech složek životního prostředí, tedy při nakládání s odpady, obaly, vodami, chemickými látkami a směsmi, i při provozování zdrojů znečišťování ovzduší. Chcete být včas informování o chystaných změnách v oblasti ochrany životního prostředí? Vzdělávejte se s námi. Přehled aktuálně pořádaných školení najdete na internetové adrese  https://www.inisoft.cz/skoleni.

Ing. Markéta Miklasová
INISOFT Consulting s.r.o.

Počáteční posouzení dopadů (Inception Impact Assessments) Plánu cílů v oblasti klimatu do roku 2030. Veřejná konzultace bude následovat v příštích měsících.

Cílem konzultace k počátečnímu posouzení dopadů je informovat občany a zúčastněné strany o plánech Komise a získat zpětnou vazbu k přístupu Komise k dané problematice a možným řešením. Dále sbírat veškeré relevantní informace, které zúčastněné strany mohou mít, včetně možných dopadů různých řešení.

EU si vytkla za cíl dosáhnout do roku 2050 klimatické neutrality (neutrální bilance emisí skleníkových plynů). Za tímto účelem navrhne snížení emisí skleníkových plynů nejméně o 50 % na 55 % pro rok 2030 oproti úrovním z roku 1990, a nikoli o nejméně 40 %. To zahrnuje také změnu nedávno navrhovaného evropského právního rámce zákona pro klima. Iniciativa rovněž posoudí:  hospodářské, sociální a environmentální dopady či možná politická opatřen.

Dokument ke stažení:

Evropská komise zahájila první fázi přípravy revize směrnice 2010/75/EU o průmyslových emisích (IED) – počáteční posouzení dopadů (Inception Impact Assessments) revize EU pravidel k průmyslovým emisím. Veřejná konzultace bude následovat v příštích měsících.

Cílem konzultace k počátečnímu posouzení dopadů je informovat občany a zúčastněné strany o plánech Komise a získat zpětnou vazbu k přístupu Komise k dané problematice a možným řešením. Dále sbírat veškeré relevantní informace, které zúčastněné strany mohou mít, včetně možných dopadů různých řešení.

Tato iniciativa plánuje aktualizovat pravidla EU týkající se průmyslových emisí s cílem zajistit, aby průmysl používal technologie, které vytvářejí udržitelnější ekonomiku EU a čistší prostředí, které zlepšuje veřejné zdraví.

Dokument ke stažení:

EU 5_20 EK Počáteční posouzení dopadů - Ares(2020)1738021

S ohledem na určité problémy při přezkumech integrovaných povoleních pro velká spalovací zařízení připravilo Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s CENIA, českou informační agenturou životního prostředí a příslušnou technickou pracovní skupinou metodiku k problematice elektrické účinnosti a celkového využití paliva.

Dokument ke stažení:

2020_03_24 Účinnost LCP PUB2.pdf

V loňském roce Češi odevzdali k recyklaci 1 696 tun použitých baterií, což je nejvyšší číslo v historii. Je to o 3 % vice než loni a 4krát tolik, než tomu bylo před 10 lety. Zvyšuje se i účinnost sběru baterií, ta dosahuje 46 %. Na recyklaci tedy končí necelá polovina baterií, které byly dány do oběhu. Klíčovým tématem se stávají lithiové baterie. Jejich využívání razantně roste především v oblasti e-mobility a nových aplikací. Tyto nové typy baterií kladou zvýšené nároky na bezpečnost, problematická je také jejich efektivní recyklace.

Nejvíce baterií k recyklaci lidé odevzdali do sběrných nádob v obchodech (31 %), na druhém místě je sběr prostřednictvím firem (29 %). Největší posun však zaznamenalo využívání sběrných nádob v obcích – meziročně jde o nárůst o 14 % a na celkovém sběru se podílí již z 28 %. V obcích jde zejména o sběr do červených kontejnerů a prostřednictvím sběrných dvorů. Potěšující také je, že stále více měst a obcí zřizuje pro své občany sběrná místa přímo v prostorách městských či obecních úřadů. „Pokud města a obce vytvoří lidem dobré podmínky, zvýší dostupnost sběrných míst a dokážou lidi motivovat prostřednictvím kvalitní osvěty, na výsledcích se to projeví. A jsem rád, že takových městských a obecních úřadů přibývá. Podporu mají i ve většině krajských úřadů,“ dodává Petr Kratochvíl, jednatel neziskové společnosti ECOBAT, která v České republice zajišťuje sběr a recyklaci baterií. 

Mezi kraji jsou ve sběru baterií velké rozdíly. Pokud bychom výsledky přepočetli na počet obyvatel, průměrný Čech by v roce 2019 vytřídil 159 gramů baterií. Nejlepší kraje vytřídily v přepočtu na obyvatele přes 250 gramů. Na prvním místě je Kraj Vysočina s 271 gramy, který v čele tabulky vystřídal Jihomoravský kraj. Ten skončil s 261 gramy druhý. Třetí bylo Hl. m. Praha s 212 gramy. Na opačném konci je Moravskoslezský kraj se 70 gramy a Karlovarský kraj s 72 gramy na obyvatele.

Z hlediska prodeje baterií je mírným překvapením stagnace poměru využívání akumulátorů vs. jednorázových alkalických baterií. Trendy z minulých let přitom naznačovaly, že preference využívat více akumulátory, tedy nabíjecí baterie, bude u spotřebitelů narůstat.

Bezpečnost a efektivní recyklace – velké výzvy u lithiových baterií

Jednoznačně největším tématem u baterií je v současnosti razantní nárůst využívání lithiových baterií. S rozvojem e-mobility se na trhu uplatňují nové typy baterií a akumulátorů. Začínají dominovat lithium-iontové, lithium-polymerové a primární baterie s obsahem kovového lithia, které se vyznačuje mimořádnou reaktivitou při styku s kyslíkem. Zvyšuje se riziko incidentů, především vznícení, požárů a explozí, a s tím i nároky na požární bezpečnost při manipulaci, skladování a zpracování baterií. Tyto problémy se týkají míst, kde se vyskytuje větší množství lithiových baterií, tedy zejména ve sběrných a zpracovatelských areálech. V běžných sběrných nádobách na veřejných místech podobná rizika nehrozí – množství lithiových baterií k recyklaci je v nich nevýznamné.

„Lithiové baterie začínají dominovat a s rozvojem elektro-mobility se začneme setkávat s těmito nepříliš bezpečnými výrobky třeba v tunelech nebo podzemních garážích. Legislativní regulace této problematiky je v nedohlednu, a proto nám nezbývá v následujících letech nic jiného než postavit protipožární opatření jako nejvyšší prioritu při sběru a recyklaci použitých baterií,“ dodává k tomu Petr Kratochvíl z ECOBATu a dodává: „Další velkou výzvu vidím v recyklaci lithiových baterií, která je zatím velmi neefektivní, jak z hlediska ekonomiky, tak i kvality recyklací získaných druhotných surovin.“

ECOBAT s.r.o., je nezisková organizace, která od roku 2002 zajišťuje zpětný odběr a recyklaci přenosných baterií v České republice. V roce 2019 zpětně odebrala 1 696 tun baterií, což představuje 46 % baterií dodaných na trh. ECOBAT provozuje více než 22 000 míst zpětného odběru.

Češi odevzdali k recyklaci 706 tun světelných zdrojů, v nichž bylo zhruba 24 kilogramů rtuti, která by mohla teoreticky znečistit vodu v objemu dvou slapských přehrad. V přepočtu na obyvatele lidé sesbírali nejvíce světelných zdrojů v krajích Královéhradeckém a Praze, nejméně ve Středočeském. Kompaktní zářivky nerecykluje 32 procent spotřebitelů: vyhodí je do směsného odpadu, nejvíce lidé z krajů Plzeňského, Prahy a Ústeckého.

Domácnosti a firmy v loňském roce sebraly a předaly k recyklaci 706 tun světelných zdrojů. „To představuje zhruba pět milionů kompaktních a lineárních zářivek, výbojek a LED světelných zdrojů,“ bilancuje loňské výsledky sběru Zuzana Adamcová, zástupkyně kolektivního systému EKOLAMP, který zajišťuje zpětný odběr a recyklaci vysloužilých světelných zdrojů a svítidel.

V přepočtu na obyvatele se sesbíralo nejvíce světelných zdrojů v krajích Královéhradeckém a Praze. Naopak nejméně v krajích Středočeském a Jihomoravském (viz graf).

V sebraných 706 tunách světelných zdrojů bylo odhadem 24 kilogramů rtuti. „Takové množství by teoreticky mohlo ve volné přírodě znečistit vodu v objemu téměř dvou slapských přehrad či 76 Máchových jezer,“ dodává Zuzana Adamcová. Rtuť se během recyklace ze světelných zdrojů vyjme, chemicky stabilizuje a uloží ve speciálním úložišti nebezpečného odpadu.

Prostřednictvím kolektivního systému EKOLAMP bylo dále sebráno 587 tun malých elektrozařízení a 1586 tun velkého elektra.

„Díky ekologickému zpracování se podařilo opětovně využít přes 95 % materiálů ze světelných zdrojů a více než 90 % materiálů z malých a velkých elektrozařízení. Limity dané zákonem se tak společnosti EKOLAMP daří plnit na výbornou,“ dodává Zuzana Adamcová.

Třetina obyvatel zbytečně ohrožuje životní prostředí

Kvůli toxické rtuti a druhotným surovinám světelné zdroje do obyčejného koše nepatří. Přesto v nedávném průzkumu 32 procent respondentů přiznalo, že kompaktní zářivku nerecykluje a vyhodí ji do popelnice s ostatním odpadem.

„V regionálním srovnání vyhazují zářivky do popelnice nejčastěji lidé z krajů Plzeňského, Prahy a Ústeckého,“ doplňuje Zuzana Adamcová.

Další chybou je, že lidé úsporné žárovky vyhazují do kontejneru na běžný elektroodpad. „To je opět špatně. Patří výhradně do sběrné nádoby na světelné zdroje. Důvodem je jejich křehkost: mezi ostatním elektroodpadem by se mohly rozbít a tím uvolnit rtuť do okolí,“ varuje Zuzana Adamcová.

K recyklaci se dávají všechny druhy úsporných žárovek – kompaktní a lineární zářivky, výbojky a LED žárovky. „Pokud si lidé nejsou jistí, jestli žárovku recyklovat, mají ji i tak dát do recyklační nádoby na světelné zdroje. Recyklační firma se již postará o roztřídění a správné zpracování,“ doporučuje Zuzana Adamcová.

Sběrná místa jsou přístupná všem, je jich přes 4500

Vysloužilé světelné zdroje je možné k recyklaci předat prostřednictvím více než 4500 sběrných míst. „Najdete je ve sběrných dvorech, obchodech s elektrem či u prodejců světelných zdrojů. Malé sběrné nádoby jsou také velmi často rozmístěny v supermarketech i nákupních centrech nebo na obecních a městských úřadech,“ shrnuje Zuzana Adamcová.

Nejbližší sběrné místo je možné dohledat na www.ekolamp.cz. Spotřebitelé mohou zjistit nejbližší sběrné místo také pomocí aplikace „Kam s ní?“, kterou si mohou zdarma stáhnout do mobilního telefonu nebo tabletu. Kromě mapy sběrných míst aplikace navíc obsahuje popis jednotlivých druhů světelných zdrojů a kvíz na procvičení znalostí. Aplikace je dostupná pro zařízení s operačním systémem Android a iOS.

POZNÁMKA: Výzkum letos pro společnost EKOLAMP provedla výzkumná agentura Markent formou interview mezi 1223 respondenty ve věku od 18 do 64 let z celé České republiky.

Během nouzového stavu kvůli šíření viru COVID-19 je potřeba upravit i rutiny nakládání s domácím odpadem. Domácnosti s osobami v karanténě či prokázaným onemocněním by neměly třídit odpad, ten navíc musí i do směsného kontejneru řádně zabezpečit proti potenciálnímu šíření nákazy kontaktem s odpadky. Speciální postup vyžaduje i likvidace ochranných pomůcek, a to od všech občanů, varuje Státní zdravotní ústav (SZÚ). Odvoz materiálu na sběrné dvory je nutné odložit na později. Co s odpadem v době koronavirové pandemie radí leták MŽP.

Aby bylo možné udržet základní občanské služby jako svoz a likvidace odpadů, je potřeba chránit popeláře před kontaktem s nákazou. Běžný domácí odpad, který nepočká, musíte zabezpečit a až poté odložit do černé popelnice nebo kontejneru, odpady na sběrný dvůr ale odvezte až po ukončení mimořádných opatření. Pro domácnosti v karanténě také platí, že v době koronavirové pandemie nesmí třídit odpad do barevných kontejnerů.

Jak při likvidaci odpadů přesně postupovat radí leták MŽP (PDF, 506 kB). Ten seznamuje s doporučeními SZÚ pro domácnosti, ve kterých se vyskytují osoby v povinně nařízené karanténě nebo osoby s prokázaným onemocněním COVID-19, ale také pro všechny, kteří se při nezbytném pohybu venku chrání ochrannými pomůckami jako jsou roušky a rukavice. Upřesňuje také možnosti likvidace odpadu pro obce, které by se ocitly v plošné karanténě.

Více než obvykle je teď důležitá i základní poučka pro manipulaci s odpadky - řádně si umyjte ruce. A teď nejen po odnosu odpadků, ale i před ním.