Rok 2030 se v českém odpadovém hospodářství nevnímá jen jako výrazný termín v legislativě, ale jako milník, který rozhodne, zda se země odkloní od tradičního skládkování směrem k modernímu režimu recyklace a energetického využití, nebo zda skládky – ve jménu stability, přechozího zvyku a krátkodobého zisku – dále přetrvají.

Zákon o odpadech č. 541/2020 Sb. hovoří jasnou řečí: od 1. ledna 2030 nesmí být na skládku ukládány odpady, jejichž výhřevnost v sušině přesahuje 6,5 MJ/kg; odpady, které nepřekročí limit parametru biologické stability AT4; ani odpady, které lze v daném stavu vědy a techniky účelně recyklovat. Jinými slovy – končí éra skládkování odpadů, které mají hodnotu, energii nebo kapacitu být recyklovány.

Zákon o odpadech č. 541/2020 Sb. hovoří jasnou řečí: od 1. ledna 2030 nesmí být na skládku ukládány odpady, jejichž výhřevnost v sušině přesahuje 6,5 MJ/kg; odpady, které nepřekročí limit parametru biologické stability AT4; ani odpady, které lze v daném stavu vědy a techniky účelně recyklovat. Jinými slovy – končí éra skládkování odpadů, které mají hodnotu, energii nebo kapacitu být recyklovány. Tento legislativní požadavek reflektuje cíl Evropské unie, kdy směrnice o skládkování odpadů (Landfill Directive) stanovuje, že maximálně 10 % celkového množství komunálního odpadu může být uloženo na skládky až do roku 2035.

Současně zákon ukládá obcím i státu dosažení konkrétních úrovní recyklace. Už od roku 2025 musí být alespoň 60 % komunálních odpadů odděleně soustřeďováno a recyklováno. V roce 2030 tento podíl vzroste na 65 % a v roce 2035 na 70 %. K tomu se přidávají strategické milníky: do roku 2025 připravit k opětovnému použití a recyklovat minimálně 55 % komunálních odpadů, do roku 2030 alespoň 60 % a do roku 2035 minimálně 65 %. Skládkování má být v roce 2035 omezeno na maximálně 10 % celkové hmotnosti komunálních odpadů a energetické využití na 25 %.

Aktuální rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje, který vydal souhlasné stanovisko k rozšíření skládky na Chrudimsku, ukazuje, že i přes legislativní horizont 2030 se hledají způsoby, jak prodloužit životnost stávajících zařízení.

Rozšíření se má uskutečnit ve dvou navazujících částech. Těleso skládky se nejdříve přetvaruje, což umožní navýšení objemu o 323.270 metrů krychlových z původních 1,050.730 na 1,374.000 metrů krychlových. Nově schválený záměr počítá s navýšením objemu skládky o dalších 411.000 metrů krychlových včetně zeminy pro technickou a biologickou rekultivaci skládky. Při ukládání odpadů v množství 40.000 tun až 80.000 tun za rok vychází životnost etapy včetně přetvarování stávajícího tělesa na 12 až 16 let.

Proti rozšiřování skládky se stavěla již v letech 2010 a 2011 tři občanská sdružení, pod protestní peticí shromáždila přes 1100 podpisů. Krajský úřad v Pardubicích jim napoprvé vyhověl, podruhé však jejich námitky zamítl. Kritikům vadilo, že po rozšíření skládka naruší krajinný ráz. Obávali se i častějšího odlétávání odpadků, vyšší prašnosti, zápachu a úniku kontaminovaných odpadních vod do okolí. Tehdy se uvádělo, že skládka by měla ukončit provoz v roce 2020.

Skládka vznikla v 70. letech minulého století. Skládku ji provozovaly od roku 1993. V roce 2006 s firmou AVE CZ založily společný podnik. V roce 2015 radnice svůj čtyřicetiprocentní podíl firmě prodala za 4,5 milionu korun. Nasavrky letos očekávají z poplatků za uložení odpadů sedm milionů korun, loni to bylo 12 milionů korun.

Argumentace k rozšíření životnosti skládek bývá zpravidla podobná: chybí náhradní kapacity, investice do nových technologií jsou pomalé a v přechodném období by bez navýšení skládkové kapacity hrozil kolaps systému. V praxi to ale znamená, že místo rychlého tempa přechodu k cirkulární ekonomice se často přistupuje k nouzovému posilování starých cest.

Tento případ vykresluje nelichotivý obraz: i když zákon stanovuje jasná pravidla, praxe je řízena lokálními zájmy, tlakem investorů, krátkodobou ekonomikou a každodenními potřebami obcí – a tak se závod roku 2030 mění v nekonečný maraton, kde Česko běží samo proti sobě.

Ambice transformace odpadového systému je také zohledněna v Plánu odpadového hospodářství ČR pro roky 2025–2035, který počítá s rozsáhlými investicemi do infrastruktury – recyklačních linek, zařízení pro energetické využití (ZEVO), sběrných dvorů, biologického zhodnocení odpadů a digitální evidence. Avšak konečné naplnění cílů závisí na tom, zda se tyto investice uskuteční včas a bez zdrženlivých kroků, jako jsou odklady, žaloby, či rozšíření skládek s dlouhodobou perspektivou.

Realita je ale zatím jiná. Česká republika stále ukládá na skládky zhruba 40 % komunálních odpadů. Kapacity zařízení pro energetické využití odpadů rostou pomalu a i přes modernizace třídicích linek zůstává značná část recyklovatelných materiálů nevyužita. Přitom právě spalovny, kompostárny, BPS, mechanicko-biologické úpravy a pokročilé třídicí technologie a pochopitelně zcela zásadní poptávka po recyklátu jsou klíčové k tomu, aby se odklon od skládek stal reálným, nikoli jen legislativním proklamovaným závazkem. Jednoduše řečeno, když nebude fungovat ekonomika využívání druhotných surovin z odpadu, bude fungovat ekonomika co nejlacinějšího ukládání odpadů pod zem.

Pokud se zavázané termíny nestihnou, Česko může čelit nejen environmentální újmě a ztrátě důvěry veřejnosti. Naopak, pokud nastoupí skutečná infrastruktura, motivace, transparentní regulace a odklon od skládky jako opravdu závazná a nezlomná norma, může rok 2030 představovat pro Česko revoluční zlom. Ve finále je to vlastně závod hodinových ručiček a odpadového systémem. Rizika tohoto scénáře jsou vážná, a o to více závažnější, že v říjnu jsou v Česku na pořadu dne nové parlamentní volby, přičemž pokud nový kabinet vydrží celé období, nová vláda bude mít na zajištění souladu se zákonem jeden rok.

Ale co si budeme povídat, žijeme v době bujícího populizmu. Aktuálně obcím hrozí vysoké pokuty za neplnění třídicích cílů. A co by to bylo za novou vládu, kdyby hned pokuty obcím neodpustila a neposunula zákaz skládkování až na rok 2035, a tedy neuvedla českou legislativu do souladu stou Evropskou. Jde přeci jen o pět, v historii planety o naprostý mžik, v ekonomické historii o bleskový profit.

Vážení příznivci rizikového managementu a aplikovaného výzkumu, dovolujeme si vás pozvat na další ročník Týdne výzkumu a inovací pro praxi a životní prostředí (TVIP 2025), který se letos uskuteční ve dnech 14. až 16. října 2025 v Hustopečích u Brna. Akce opět zastřešuje dvě tradiční odborná a dlouhodobě etablovaná setkání – konferenci APROCHEM a symposium ODPADOVÉ FÓRUM.

TVIP 2025 je určen výzkumným pracovníkům a akademikům, zástupcům státní správy a samospráv, odborníkům z průmyslu a podnikatelské sféry, studentům i mladým výzkumníkům. Účastníci mají jedinečnou příležitost si vyposlechnout přednášky předních odborníků, zapojit se do živých diskusí, klást otázky a konzultovat konkrétní problémy se specialisty z různých oblastí. 

Konference zároveň poskytuje ideální prostředí pro networking, umožňuje navazovat nové profesní a obchodní kontakty, sdílet zkušenosti a inspirovat se osvědčenými postupy z praxe. Díky kombinaci odborného programu a interaktivních setkání tak účastníci získávají nejen hlubší znalosti, ale i hodnotné kontakty, které mohou následně efektivně využít pro svůj profesní i vědecký rozvoj.

Rizika, odpady a inovace pod jednou střechou

Konference APROCHEM, která se uskuteční 15. a 16. října, se zaměřuje na oblast řízení rizik a bezpečnosti, přičemž zvláštní důraz je kladen na průmyslová rizika i rizika spojená se správou regionů, měst a obcí. Program konference reflektuje aktuální výzvy v širokém spektru rizikového managementu a zahrnuje témata od legislativy a strategií, prevence závažných průmyslových havárií, zdravotní a hygienické problematiky práce a krizového řízení, přes bezpečnost kritické infrastruktury a ochranu obyvatelstva, až po inovativní postupy, nástroje a technologie a problematiku klimatických změn a udržitelnosti.

Symposium ODPADOVÉ FÓRUM, které se koná od 14. do 16. října, již devatenáctým rokem prezentuje výsledky výzkumných projektů z oblasti průmyslové a komunální ekologie. Letošní ročník se zaměří mimo jiné na odpady související se stavebnictvím, odpadní textil a odpady z elektrických a elektronických zařízení. Program akce se soustředí na udržitelnost, efektivní využití a znovuzískání surovin, ecodesign a principy cirkulární ekonomiky. Dále se věnuje prevenci vzniku odpadů, recyklaci a downcyklaci, využití vedlejších produktů a odpadů z jiných průmyslových odvětví, bezpečnostním a zdravotním aspektům materiálů a inovativním přístupům a technologiím. 

Součástí akce bude společenský večer, který proběhne 15. října, a následný den je pro účasníky připravena komentovaná exkurze do společnosti RETEX a.s., lídra v oblasti ekologických a technických netkaných textilií. Během prohlídky budou návštěvníkům představeny výrobky z recyklátu a moderní recyklační technologie.

Kompletní přehled programu a registrace

Akce se uskuteční v Hotelu Amande v Hustopečích u Brna, detailní program a registrace jsou k dispozici na webu www.TVIP.cz. Pořadatelem je CEMC – České ekologické manažerské centrum, z.s., které se již více jak 30 let specializuje na pořádání odborných konferencí, symposií a vzdělávacích akcí v oblasti ekologie, průmyslové a komunální praxe. Díky své dlouhodobé zkušenosti a odborné expertize garantuje vysokou úroveň programu, kvalitní organizaci a přínosné propojení akademické sféry s praxí.

Velká Británie v uplynulých měsících zažila jedno z nejsušších období od roku 1976. Šest měsíců bez významnějších srážek se podepsalo na hladinách nádrží, vysychajících řekách i na napjaté situaci v zemědělství. Britská Agentura pro životní prostředí proto vyhlásila „národně významnou událost vody“ (nationally significant incident) a spustila kampaň, která měla veřejnost motivovat k úsporám. Vedle osvědčených rad, jako je kratší sprchování, pouštění pračky jen při plné náplni nebo zalévání ze sudů s dešťovou vodou, se objevilo i poněkud nečekané doporučení: mazat staré e-maily, fotografie a další soubory uložené v cloudu.

Logika tohoto opatření se na první pohled zdá být zcela zřejmá a jasná. Každý gigabajt dat někde fyzicky leží na serveru a tyto servery se musejí chladit. A chlazení – zejména v klimatizovaných datových centrech – znamená často spotřebu velkého množství vody. Studie Oxfordské univerzity ukazuje, že i relativně malé centrum o výkonu 1 MW, což odpovídá zásobování elektřinou pro zhruba tisíc domácností, může ročně spotřebovat až 26 milionů litrů vody jen na chlazení. Pokud k tomu připočteme vodu nepřímo spotřebovanou při výrobě elektřiny zejména u fosilních nebo jaderných zdrojů, čísla rostou ještě výrazněji. Zkušenosti některých provozovatelů, například Microsoftu, dokonce ukázaly, že jejich skutečná vodní stopa byla až jedenáctkrát vyšší, než se původně očekávalo, protože se do výpočtů započítala nejen přímá spotřeba vody na chlazení, ale i voda využitá při výrobě elektřiny pro provoz datového centra.

Chlazení serverů je nutné proto, že výkonné procesory při nepřetržitém provozu produkují velké množství tepla. Pokud by se teplota uvnitř datového centra dostala příliš vysoko, došlo by k poškození nebo výpadku techniky. V mnoha datových centrech se proto používají chladicí systémy založené na odpařování vody – podobně jako když se v horkém dni ochladíte u fontány. Voda absorbuje teplo z okolního vzduchu, odpaří se a tím snižuje teplotu v prostoru. Tento způsob je sice energeticky úspornější než čistě mechanické chlazení klimatizací, ale má zásadní nevýhodu: spotřebuje obrovské množství vody. Existují však i technologie, které vodu nepotřebují vůbec. Například tzv. ponořené kapalinové chlazení umisťuje celé servery do speciálního nevodivého oleje nebo syntetické kapaliny, která odvádí teplo mnohem efektivněji než vzduch a zároveň se neodpařuje. 

Jenže právě tady se začíná rozplývat jednoduchá rovnice „méně dat = více vody“. Odborné analýzy ukazují, že mazání dat má na vodní bilanci jen zanedbatelný dopad. Uložení 5 GB dat, což odpovídá desítkám tisíc e-mailů, znamená spotřebu zhruba 0,2 litru vody denně. Pro srovnání – zkrácení sprchy o pouhou jednu sekundu ušetří přibližně 10 až 15 litrů vody. Rozdíl je tedy téměř stonásobný. V reálném měřítku jde spíše o symbolické gesto, které sice může upozornit na problém, ale samo o sobě situaci nevyřeší. A dokonce ani z hlediska energie nemusí být mazání výhodné. Proces odstranění dat vyžaduje aktivní činnost serverů a v některých případech může být náročnější než jejich prosté uchování, zejména pokud jsou servery umístěny v zahraničních datových centrech.

Profesor Chris Preist z Univerzity v Bristolu upozorňuje, že podobné návrhy, pokud nejsou podložené tvrdými daty a zasazené do širšího kontextu, mohou ohrozit důvěru veřejnosti v environmentální politiku. Symbolická opatření mohou mít svou roli – dokážou zaujmout média, vtáhnout téma do veřejné debaty a inspirovat k přemýšlení o neviditelných souvislostech. Ale v okamžiku, kdy se země potýká se suchem v takovém rozsahu, tak jsou potřeba skutečné měřitelné výsledky. Pokud je komunikace postavena vystavěna na efektním, ale neefektivním doporučení, hrozí, že veřejnost začne celé téma zlehčovat.

Britský příklad přináší dvojí poučení. Ano, i datová centra jsou významnými a často přehlíženými spotřebiteli vody a jejich spotřeba by měla být transparentně sledována a systematicky snižována, zvláště v době rychlého rozmachu umělé inteligence. Stejně tak ale platí, že opatření doporučovaná obyvatelům musejí být realistická, účinná a podložená fakty. Pokud má veřejnost měnit své návyky, musí být zřejmé, že každý krok – ať už doma při každodenních činnostech, nebo v pracovním procesu – má smysl a přináší měřitelný užitek.

Evropská komise právě připravuje novou agendu pro spotřebitele na období 2025–2030 a spolu s ní akční plán, který má posílit ochranu práv spotřebitelů a přispět k férovému přechodu na zelenou a digitální ekonomiku. Součástí příprav je veřejná konzultace, do níž se může zapojit každý občan EU. Téma se přitom netýká jen právních detailů a ochrany před nekalými praktikami, ale má zásadní přesah do oblasti životního prostředí a udržitelnosti.

Jedním z velkých témat je udržitelná spotřeba. Evropská legislativa už zavedla pravidla pro právo na opravu. Přísnější regulace ekologických tvrzení byla sice navržena, ale její schválení se zatím zastavilo, takže greenwashing zůstává otevřeným problémem. Ale realita je stále jiná a ne vždy má spotřebitel možnost koupit si udržitelný výrobek za přijatelnou cenu, mnohdy chybí opravárenské služby v rozumné vzdálenosti, a pokud už je najdeme, cena opravy se často nevyplatí. 

V dotazníku se proto Komise přímo ptá: „Jaké jsou podle vás nejdůležitější kroky, které by měla EU udělat, aby podpořila udržitelnější spotřebu?“ Možnosti sahají od omezení neudržitelných obchodních modelů, jako je ultrarychlá móda, přes snížení ekologické stopy e-commerce až po boj proti složitým a zavádějícím ekologickým štítkům.

Dalším bodem, který má ekologický přesah, je digitální prostředí. Dnes je čím dál snazší koupit si během pár kliknutí levný výrobek z druhého konce světa – a stejně rychle ho vyhodit, když se rozbije. Prodejci z mimoevropských trhů často nabízejí zboží, které nesplňuje evropské bezpečnostní ani ekologické standardy, a přesto se dostane k zákazníkům. 

A nejde jen o samotný výrobek – jeho doprava přes oceány má vlastní, nemalou uhlíkovou stopu. Námořní doprava je přitom jedním z největších světových zdrojů emisí skleníkových plynů, ale snahy ji výrazně regulovat narážejí na politický odpor. Aktuálně USA odmítlo podpořit rámcový plán Mezinárodní námořní organizace (IMO) na snížení emisí.

Zajímavým momentem je tak otázka, zda by EU měla více regulovat e-commerce z pohledu životního prostředí. Například – má být doručení přes noc standardní možnost, i když znamená vyšší uhlíkovou stopu? Má být spotřebitel při online nákupu informován o ekologickém dopadu dopravy a balení? Nebo by měly být podporovány modely, kdy si výrobek spíše pronajmeme než koupíme, pokud ho potřebujeme jen krátkodobě?

Součástí konzultace je i téma důvěry v oběhovou ekonomiku. Všichni víme, že repasované telefony nebo opravené spotřebiče mohou ušetřit suroviny i peníze. Přesto k nim mnoho lidí má nedůvěru – bojí se horší kvality nebo kratší záruky. Komise proto zvažuje kroky, jak tuto nedůvěru překonat, a chce slyšet, zda mají spotřebitelé zájem o jasná pravidla pro prodej použitých a renovovaných výrobků.

Nová agenda pro spotřebitele má ambici nastavit pravidla tak, aby férová a udržitelná volba nebyla luxusem pro pár vyvolených, ale běžnou součástí každodenního života. Ale aby se to podařilo, je potřeba, aby se do přípravy zapojili lidé, kterých se to týká. Konzultace není složitá a každá odpověď může pomoci vyvážit vliv lobby velkých firem hlasem obyčejných spotřebitelů.

Dokument ke stažení:

• EU 156_25 EK Agenda pro spotřebitele

V roce 2025 se svět nachází na křižovatce mezi ochranou zdraví a klimatickými změnami. Na konferenci COP30 v brazilském Belému bude představen Belem Health Action Plan – ambiciózní iniciativa zaměřená na adaptaci zdravotních systémů na změnu klimatu s důrazem na spravedlnost a rovnost. Tento plán vychází z předpokladu, že změna klimatu nepostihuje všechny stejně, a klade důraz na spravedlivý přístup k zdravotní péči a aktivní zapojení zranitelných komunit do rozhodovacích procesů. 

Belém Health Action Plan definuje konkrétní oblasti, kde je možné kombinovat zdravotní opatření s environmentálními cíli. Zahrnuje komplexní systém monitorování vlivů klimatu na zdraví, který umožňuje včasnou identifikaci rizik a zavádění preventivních opatření. Tento systém vyžaduje spolupráci mezi veřejnými institucemi, komunitami a akademickou sférou, což zajišťuje, že rozhodnutí budou podložena relevantními daty a zároveň citlivá k lokálním podmínkám. Součástí plánu je také podpora inovací a nových technologií, které umožní efektivnější adaptaci zdravotních systémů, a to jak v oblasti diagnostiky, tak prevence a léčby nemocí spojených s environmentálními změnami.

V evropském kontextu se tato problematika prolíná s výzvami spojenými s farmaceutickým průmyslem, který je zodpovědný za 5 % emisí skleníkových plynů. Evropská unie se snaží sladit výrobní procesy s cíli ochrany klimatu, což zahrnuje zavádění udržitelných dodavatelských řetězců, minimalizaci odpadu a optimalizaci spotřeby energie při výrobě léčiv. To zároveň přináší tlak na transformaci celé farmaceutické sféry tak, aby výroba byla šetrnější k životnímu prostředí, aniž by se snížila kvalita a dostupnost zdravotní péče.

Plán nezdůrazňuje jen technické řešení problémů, ale klade důraz na participaci komunit, informovanost a posilování lokálních kapacit. To zahrnuje nejen zdravotní infrastrukturu, ale také vzdělávací programy a osvětu, která umožní lidem lépe se připravit na dopady extrémních klimatických událostí, jako jsou vlny horka, záplavy nebo šíření infekčních nemocí. Tím, že se zdravotní systémy připravují na tyto scénáře, se zároveň vytváří prostor pro integrované plánování, které zahrnuje environmentální, sociální a ekonomické aspekty.

Pět priorit pro farmaceutický průmysl

V březnu 2025 představila iniciativa WBCSD (World Business Council for Sustainable Development) dokument Roadmap to Nature Positive: Foundations for the pharmaceutical sector, který poskytuje farmaceutickým firmám strukturovaný přístup k hodnocení a zmírňování jejich dopadů na přírodu v celém hodnotovém řetězci. Tato mapa obsahuje pět klíčových prioritních oblastí. První z nich je snížení spotřeby vody prostřednictvím implementace úsporných technologií a recyklace odpadní vody ve výrobě. Druhá oblast se zaměřuje na snížení rizika znečištění aktivními farmaceutickými složkami, a to prevencí kontaminace vodních toků, zavedením systémů bezpečné likvidace odpadů a kontrolou emisí z výrobních provozů.

Třetí prioritou je snížení emisí skleníkových plynů v celém hodnotovém řetězci, které zahrnuje optimalizaci transportu, zvyšování energetické efektivity a přechod na obnovitelné zdroje energie. Čtvrtá oblast se týká odpovědného získávání surovin a zlepšení sledovatelnosti dodavatelského řetězce prostřednictvím etických a environmentálně šetrných nákupů a transparentního reportingu. Poslední, pátou prioritou, je snížení pevného odpadu v celém hodnotovém řetězci, a to podporou recyklace obalů, minimalizací odpadu u výrobků a distribuce a aplikací principů udržitelného nakládání s odpady.

Kde farmacie může získat ekologický náskok?

Současně se evropské iniciativy prolínají s poznatky odborného výzkumu publikovaného v časopise ScienceDirect, který se zabývá klíčovými faktory implementace ekologičtějších farmaceutik. Studie ukazuje, že environmentální dopady lze cíleně snižovat ve všech fázích životního cyklu léčiv – od návrhu molekuly přes výrobní procesy, balení a distribuci až po likvidaci odpadu. Výzkum konkrétně identifikuje tři hlavní oblasti, kde farmaceutické firmy mohou dosáhnout největšího pozitivního efektu. První je optimalizace chemických procesů při syntéze léčiv tak, aby se minimalizovala spotřeba vody, energie a chemických reagentů. Druhá oblast zahrnuje kontrolu a snižování emisí aktivních farmaceutických složek do vodních toků a zajištění bezpečné likvidace vedlejších produktů. Třetí klíčová oblast se týká udržitelného návrhu obalů a logistiky, včetně recyklovatelných materiálů, optimalizace transportních tras a minimalizace odpadu v celém distribučním řetězci.

Klinický přínos versus ekologická stopa

V roce 2024 Evropská léková agentura (European Medicines Agency, EMA) revidovala své pokyny k hodnocení environmentálních rizik léčivých přípravků pro lidské použití (Environmental Risk Assessment, ERA). Nová verze směrnice, označená jako EMEA/CHMP/SWP/4447/00 Rev. 1, vstoupila v platnost 1. září 2024 a nahrazuje předchozí dokument z roku 2006. Revize přináší podrobnější metodické postupy hodnocení, rozšiřuje požadavky na testování a ruší výjimky pro generické, hybridní a podobné biologické přípravky. ERA se tak nově stává povinnou součástí každé žádosti o registraci léčivého přípravku, bez ohledu na právní základ žádosti. Na rozdíl od dřívější praxe umožňují nová pravidla regulačním orgánům žádost zamítnout, pokud je ERA neúplné, nedostatečně podložené nebo neobsahuje věrohodná zmírňující opatření.

Podle aktualizovaných zásad se hodnocení ERA zaměřuje na identifikaci a posouzení potenciálních environmentálních rizik a nebezpečí spojených s léčivými přípravky, včetně jasně definovaného seznamu látek vyžadujících individuální hodnocení. Opatření ke zmírnění rizik musí pokrývat celý životní cyklus léčiva – od raných fází výroby, přes distribuci a užívání, až po likvidaci na konci životnosti – s cílem minimalizovat emise do ovzduší, vody a půdy.

Součástí legislativních změn je také zavedení systému pro shromažďování a sdílení environmentálních údajů o léčivých látkách, což má snížit duplicitu a administrativní náklady pro žadatele. Držitelé rozhodnutí o registraci léčivých přípravků, které byly registrovány před 30. říjnem 2005, kdy se ERA stalo povinným, budou muset předložit nebo aktualizovat své hodnocení podle programu prioritizace založeného na riziku. Evropský parlament zároveň navrhl zřízení specializované pracovní skupiny v rámci EMA, která by se soustředila výhradně na problematiku environmentálních rizik léčiv.

Ačkoli revize posiluje regulační rámec a odpovědnost farmaceutických společností za environmentální dopady jejich produktů, poškození životního prostředí není nadále integrováno do analýzy přínosů a rizik, která tvoří základ konečného rozhodnutí o schválení léčivého přípravku. To znamená, že léčivo s významnou environmentální stopou může být schváleno, pokud jeho klinický přínos převáží nad environmentálními riziky.

Čisté vody něco stojí, farmaka to zaplatí

Aby toho na farmaceutický průmysl nebylo málo, tak revidovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/3019 o čištění městských odpadních vod, která vstoupila v platnost 1. ledna 2025, zavádí povinnost pro výrobce léčiv a kosmetických přípravků podílet se na financování čtvrtého stupně čištění odpadních vod. Tento požadavek se vztahuje na všechny aglomerace s více než 100 000 ekvivalentními obyvateli, kde jsou kapacity čistíren dostatečně velké na zavedení pokročilých technologií. Čtvrtý stupeň čištění zahrnuje procesy jako ozonizace, aktivní uhlí či membránové filtrace, které jsou schopny účinně odstraňovat mikropolutanty, tedy zbytky léčiv, hormonů, cytostatik či kosmetických látek, jež tradiční třetí stupeň čištění nezvládá. Podle článku 9 směrnice musí členské státy zajistit, aby výrobci těchto produktů hradili náklady spojené s provozem a údržbou těchto zařízení, čímž se prakticky aplikuje princip rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR). Členské státy mají povinnost implementovat národní legislativu k provedení těchto pravidel do 31. července 2027 a zajistit jejich uplatňování nejpozději do 31. prosince 2028.

Nová rovina odpovědnosti farmacie

Revize farmaceutické legislativy a zpřísněné požadavky na hodnocení environmentálních rizik léčiv přinášejí do odvětví novou rovinu odpovědnosti. Zatímco dosud byla priorita zřejmá – rychlý a účinný přístup k lékům pro pacienty, dnes se stále silněji prosazuje i požadavek, aby cesta od vývoje přes výrobu až po likvidaci byla udržitelná a minimalizovala zátěž pro životní prostředí. Změna není jen technická či administrativní, je kulturní i je hodnotová. Vyžaduje přehodnocení toho, co považujeme za „bezpečné“ a „prospěšné“ a současně si umět připustit, že to něco bude také něco každého z nás stát.  

Z pohledu pacienta může být ideální lék ten, který účinně léčí a má dostupnou cenu. Z pohledu ekosystémů může být ideální ten, který po použití nezanechává stopy v řekách, půdě či potravních řetězcích. Otázka, kterou nové regulace staví před farmaceutický sektor, není jen o dodržení směrnic nebo investicích do čisticích technologií. Je to otázka hodnotové rovnováhy, zda prvé řadě chceme a následně dokážeme navrhovat, vyrábět a používat léky tak, aby současně chránily zdraví lidí i zdraví planety. O to víc by bylo určitě zajímavé a lákavé hledat odpověď asi na tu nejzajímavější otázku z pohledu farmacie a udržitelnosti a to: Kdyby byl lék nesmrtelnosti spojený s vymřením určitého deštníkového druhu, jak by se lidstvo rozhodlo?

Na konci července 2025 se z Floridy ozvala zpráva, která rychle obletěla svět finančních trhů, environmentální politiky i firemních strategií. Generální státní zástupce James Uthmeier oznámil, že zahajuje vyšetřování dvou nejvlivnějších globálních iniciativ v oblasti klimatického reportingu – CDP (dříve Climate Disclosure Project) a Science Based Targets initiative (SBTi). Podle něj existuje podezření, že tyto organizace používají praktiky, které mohou porušovat zákony na ochranu spotřebitele i pravidla hospodářské soutěže.

Vyšetřování má prověřit, zda firmy nebyly tlačeny k tomu, aby sdílely interní, někdy i citlivá data a platily za služby, které jim měly zajistit lepší hodnocení a větší prestiž u investorů i veřejnosti. Florida tvrdí, že se v některých případech mohl vytvořit uzavřený „ekosystém“ hodnocení a ověřování cílů, z něhož měly organizace přímý finanční prospěch – a to na úkor objektivity i férové hospodářské soutěže.

CDP, založená v roce 2000, dnes provozuje největší světovou platformu pro zveřejňování environmentálních dat. Slouží investorům, městům i státní správě a v roce 2024 přes ni reportovalo své dopady na životní prostředí rekordních více než 22 700 společností. SBTi vznikla v roce 2015 jako společný projekt CDP, Světového institutu pro zdroje (WRI), Světového fondu na ochranu přírody (WWF) a iniciativy OSN Global Compact. Jejím posláním je pomáhat firmám nastavovat a ověřovat klimatické cíle v souladu s nejnovějšími vědeckými poznatky o snižování emisí skleníkových plynů.

Problém, který chce Florida prověřit, spočívá v možném propojení těchto činností. Podle státního zástupce mohly firmy, které si nechaly své cíle ověřit u SBTi, následně získávat lepší hodnocení v rámci CDP. Takový vztah by mohl fungovat jako „doporučený balíček služeb“, v němž jsou aktéři motivováni k opakovanému využívání placených konzultací a reportů, aby si udrželi či zlepšili svůj obraz u investorů. Z pohledu spotřebitelského práva i antimonopolních předpisů je klíčová otázka, zda tato provázanost nebyla zneužívána k obchodnímu zvýhodňování některých subjektů a k vytváření tlaku na ostatní, kteří se nechtěli zapojit.

Kauza má zároveň silný politický rozměr. Florida patří mezi státy, které se v posledních letech staví do čela odporu proti ESG principům – tedy začleňování environmentálních, sociálních a správních kritérií do investičního rozhodování. Guvernér Ron DeSantis prosadil několik zákonů, které omezují využívání ESG v bankovnictví a státních investicích, a podporuje celostátní koalici, která podniká právní kroky proti iniciativám vnímaným jako příliš aktivistické nebo politicky motivované. Generální státní zástupce Uthmeier pak přitvrdil, když CDP a SBTi veřejně označil za „klimatický kartel“, jenž zneužívá udržitelnost k „šikaně amerických firem“ a vybírání poplatků.

Florida není jediná, kdo se do podobných sporů pouští. V několika dalších republikánských státech už běží vyšetřování nebo soudní spory proti velkým investičním správcům, jako jsou BlackRock, Vanguard či State Street, kvůli údajnému koordinovanému tlaku na omezování těžby uhlí a ropy. Dosud se ale málokdy stalo, že by terčem byly samotné nevládní organizace, které nastavují a ověřují klimatické standardy. Tento krok proto sledují nejen firmy a investoři, ale i odborníci na právo a hospodářskou soutěž.

Právní experti upozorňují, že případ může vytvořit nebezpečný precedent – a to v obou směrech. Pokud Florida shromáždí dostatek důkazů, že šlo o neobjektivní hodnocení nebo o manipulaci trhu, mohlo by to otřást důvěrou v celé ESG rámce a přimět je k zásadní reformě. Tato reforma by se mohla týkat především transparentnosti financování, jasného oddělení konzultačních služeb od nezávislého hodnocení a větší kontroly nad střetem zájmů. Na druhé straně, pokud se obvinění nepotvrdí, mohou být podobné kroky chápány jako součást politické kampaně proti klimatickým opatřením – a posílit rozdělení mezi státy a firmami, které ESG podporují, a těmi, které jej odmítají.

Dopady mohou být dalekosáhlé. Měnící se politické klima ve Spojených státech už dnes vede některé investory k opatrnějšímu přístupu k ESG, a pokud by právní rizika narostla, mohl by tento trend výrazně zesílit. To by neznamenalo jen méně reportů a certifikací, ale i změnu způsobu, jakým firmy plánují své klimatické strategie. Z pohledu globální udržitelnosti by to byla komplikace – ale také příležitost k tomu, aby se pravidla pro klimatický reporting stala jasnější, férovější a odolnější vůči politickým tlakům.

Vyšetřování CDP a SBTi tak není jen dalším sporem mezi konzervativním státem a klimatickými aktivisty. Je to test důvěryhodnosti celého systému ESG a signál, že jeho podoba bude v příštích letech předmětem ostrých debat i legislativních zásahů. Bez ohledu na to, jaký bude výsledek, už teď je jasné, že Florida otevřela téma, které bude mít dopad na udržitelnost nejen ve Spojených státech, ale i na globálních trzích.

Evropská komise schválila Nařízení (EU) 2025/1731, které od 1. září 2025 významně rozšiřuje seznam látek klasifikovaných jako CMR – tedy těch, které jsou prokazatelně karcinogenní, mutagenní nebo toxické pro reprodukci. Tato aktualizace je součástí dlouhodobé strategie Evropské unie postupně snižovat expozici obyvatel nebezpečným chemikáliím. Méně viditelným, ale zásadním prvkem tohoto procesu je průběžná harmonizace nařízení REACH s nejnovějšími vědeckými hodnoceními podle klasifikace CLP. Každý nový zápis do přílohy XVII znamená, že daná látka už není jen teoretickým rizikem na stránkách odborných studií, ale stává se konkrétním legislativním problémem s dopadem na průmysl i obchod.

Tentokrát jde o široké spektrum chemikálií: od pesticidu diuronu, přes zpomalovač hoření tetrabromobisfenol-A, až po organická rozpouštědla typu N,N-dimethyl-p-toluidin a 4-nitrosomorfolin používaná například v gumárenském průmyslu. Mezi nově zařazenými najdeme i 4-methylimidazol, látku známou z průmyslové výroby, ale vznikající také při zpracování některých potravin, nebo specializované průmyslové sloučeniny, například fosfoniové soli a organocíničité látky, které hrají roli v katalýze či výrobě plastů. Jejich společným jmenovatelem je prokázané dlouhodobé riziko pro zdraví – od zvýšení pravděpodobnosti rakoviny přes genetické poškození až po negativní vliv na reprodukci.

Zařazení do přílohy XVII REACH v praxi znamená, že tyto látky nebude možné prodávat běžným spotřebitelům a jejich použití se omezí pouze na profesionální a průmyslové aplikace s přísnými pravidly bezpečnosti práce. Pro firmy to není jen formální zákaz – obnáší to přehodnocení složení výrobků, úpravy výrobních procesů, aktualizaci bezpečnostních listů a často i hledání dražších nebo technologicky náročnějších alternativ.

Zvláštní kapitolu nového nařízení tvoří kumen (isopropylbenzen, CAS 98-82-8). Tato látka byla od prosince 2023 zakázána pro volný prodej, nyní ale získává omezenou výjimku pro použití v leteckých palivech pro amatérské piloty. Nejde o benevolenci, ale o pragmatickou reakci na situaci v malém letectví, kde zatím neexistuje náhrada schopná splnit všechny technické a bezpečnostní požadavky. Výjimka se týká konkrétních paliv – například Jet-A, Jet-A1, JP-X a aviatického benzínu – vyráběných podle přísných specifikací ASTM či DEF-STAN. Tento krok ukazuje, že evropská legislativa sice drží pevný kurz směrem k ochraně zdraví, ale dokáže v odůvodněných případech zohlednit technologickou realitu.

Nařízení vstoupí v platnost dvacátým dnem po vyhlášení, tedy koncem srpna 2025, přičemž samotná omezení a výjimky začnou platit od 1. září 2025. Pro velké chemické koncerny to bude další z řady povinností, které musejí sledovat a promítat do svého compliance systému. Pro menší výrobce nebo dovozce může jít o zásah citelnější – zejména tam, kde jsou dotčené látky součástí klíčového výrobku a jejich náhrada nebude jednoduchá.

Dokument ke stažení:

• Nařízení Komise (EU) 2025/1731

• Nařízení Komise (EU) 2025/1731 - EN

Energetický sektor prochází zásadní transformací, která se dotýká nejen výroby a distribuce elektřiny, ale i obchodních modelů a přístupu k zákazníkům. Tradiční energetické firmy čelí tlaku na inovace a přizpůsobení se novým trendům, zatímco nové technologické firmy, jako Tesla, rozšiřují své aktivity do oblastí, které byly dříve výsadou klasických dodavatelů energií. Vedle toho geopolitické a regionální faktory otevírají zajímavé příležitosti i výzvy, například na Ukrajině.

Energetika po boomu se vrací k normálu

Po období rekordních zisků, které energetické společnosti zaznamenaly v důsledku prudkého růstu cen energií během energetické krize, dochází k návratu k běžným hospodářským výsledkům. Extrémní nárůst cen elektřiny a plynu v letech 2021 a 2022 umožnil firmám generovat mimořádné zisky, často ve stovkách milionů až miliardách korun. Tento růst však byl do značné míry jednorázovým efektem způsobeným tržními nerovnováhami a geopolitickými otřesy, včetně ruské invaze na Ukrajinu.

V roce 2023 se situace na trhu stabilizovala a ceny energií začaly klesat, což vedlo k výraznému snížení marží energetických společností. Současně rostly provozní náklady, zejména náklady na nákup emisních povolenek, které zůstávají na vysokých úrovních v rámci snah o dekarbonizaci evropské ekonomiky. Příkladem může být Elektrárna Prostějov, která vykázala čistý zisk 658 milionů korun v roce 2022, ale v roce 2023 se její zisk propadl na pouhých 35 milionů korun, což představuje pokles o více než 94 procent. Podobný trend lze pozorovat u společnosti C-Energy, jejíž čistý zisk klesl na 200 milionů korun, tedy na čtvrtinu hodnoty z předešlého roku. Skupina EPH, která je jedním z největších hráčů na trhu, pak meziročně snížila svůj čistý zisk o 85 procent na 643 milionů eur. Tento vývoj je důsledkem kombinace nižších tržních cen a rostoucích nákladů na emisní povolenky, které zvyšují celkové náklady výroby energie.

Pokles cen energií po období extrémních hodnot snižuje příjmy výrobců, zatímco vysoké ceny emisních povolenek nadále zvyšují náklady na výrobu, zejména u zdrojů s vysokou uhlíkovou stopou. Kromě toho čelí energetické firmy rostoucím regulačním tlakům a nutnosti investic do modernizace a přechodu na obnovitelné zdroje, což vyžaduje značné kapitálové výdaje a krátkodobě snižuje ziskovost. Tento návrat k běžným výsledkům však neznamená útlum sektoru, ale spíše jeho přizpůsobení se novým podmínkám, kdy jsou kromě ekonomických faktorů stále důležitější také environmentální cíle a dlouhodobá udržitelnost. 

ČEZ jako technologická firma s ambicí digitálního poskytovatele služeb

ČEZ, největší energetická společnost v České republice, už delší dobu nefunguje jen jako klasický dodavatel elektřiny a tepla. Postupně se profiluje jako technologická firma a usiluje o rozšíření svých aktivit do oblasti digitálních služeb. V posledních letech koupil několik menších telekomunikačních operátorů, jako například mosteckou WMS a skupinu Edera Group, čímž získal stovky tisíc zákazníků v oblasti internetového připojení. Cílem je stát se komplexním poskytovatelem nejen energie, ale i moderních digitálních služeb jako rychlý internet a digitální televize.

Tento krok reflektuje celosvětový trend, kdy energetické firmy hledají nové zdroje příjmů mimo tradiční dodávky energií, které jsou často vystaveny regulacím a tlakům na snižování emisí. ČEZ tak cílí na kombinaci tradičního byznysu s novými technologiemi a službami, které mohou zajistit stabilní a diversifikované příjmy. Vstup do segmentu internetu je také zajímavý z pohledu využití své rozsáhlé infrastruktury, kterou lze optimalizovat pro poskytování digitálních služeb.

Tesla míří do Evropy s komplexní energetickou nabídkou

Americká společnost Tesla, proslulá svými elektromobily, stále více rozšiřuje svůj záběr i na oblast výroby a distribuce energie. Tesla je dnes už nejen výrobce aut, ale i hráč v energetickém byznysu – vyrábí bateriové systémy, fotovoltaické panely a nabízí energetické služby jako virtuální elektrárny.

Nedávno Tesla požádala britského regulátora Ofgem o licenci na dodávky elektřiny domácnostem a firmám ve Velké Británii. Tento krok má potenciál změnit způsob, jakým lidé nakupují a využívají elektřinu. Tesla využívá svůj systém Powerwall, tedy domácích baterií, které umožňují ukládat energii vyrobenou například ze solárních panelů, a přebytek prodávat zpět do sítě. Tím vzniká virtuální elektrárna složená z mnoha domácností, která může přispívat k stabilitě sítě a optimalizovat využití obnovitelných zdrojů.

Tento model již úspěšně funguje v USA a jeho rozšíření do Evropy by mohlo znamenat revoluci v tradičním energetickém byznysu. Tesla tak vytváří komplexní ekosystém výroby, skladování a distribuce energie, který nabízí zákazníkům větší nezávislost a zároveň pomáhá efektivněji využívat obnovitelné zdroje.

Ukrajina – zelený potenciál s výzvami

Ukrajina patří mezi země s významným potenciálem pro rozvoj obnovitelných zdrojů energie, přičemž v posledních měsících získává čím dál větší pozornost biometan jako strategický zdroj. Podle studie publikované Evropskou komisí (European Commission, 2024) by Ukrajina mohla vyrábět až 2,5 miliardy kubických metrů biometanu ročně, což představuje přibližně 15 % současné spotřeby zemního plynu v zemi.

Tento objem by nejen pomohl snížit závislost na dovozu fosilních paliv, ale díky své kompatibilitě s existující plynárenskou infrastrukturou může Ukrajina biometan efektivně vyvážet do Evropské unie, kde roste poptávka po obnovitelných alternativách zemního plynu.

Významnou část biometanu lze získat z hospodářského odpadu, komunálního bioodpadu a zemědělských zbytků, které Ukrajina má v dostatku. Evropská agentura pro životní prostředí (EEA, 2023) zdůrazňuje, že biometan může přispět ke snížení emisí skleníkových plynů až o 80 % ve srovnání s fosilním plynem, což výrazně pomáhá splnit klimatické cíle EU.

Výzvou zůstává potřeba investic do bioplynových stanic a rozšíření distribuční sítě, kde EU plánuje do roku 2030 prostřednictvím fondů jako Modernizační fond a Investiční plán pro Evropu (InvestEU) podpořit přes 500 milionů eur na rozvoj zelených technologií v Ukrajině. Také je klíčové vytvořit stabilní legislativní prostředí, které podpoří soukromé investice a integraci biometanu do národních energetických strategií.

Výhled do budoucna

Energetický byznys se mění pod vlivem digitalizace, nových technologií a společenských tlaků na udržitelnost. Tradiční energetické firmy jako ČEZ musejí hledat nové cesty, jak zůstat konkurenceschopné, a proto expandují do oblastí digitálních služeb a telekomunikací. Na druhé straně technologičtí nováčci jako Tesla demonstrují, jak lze propojit výrobu energie, její skladování a chytrou distribuci do jedné integrované služby.

Regionální dynamika, reprezentovaná Ukrajinou, ukazuje, že potenciál obnovitelných zdrojů není rozvinut všude a že geografie a politika hrají klíčovou roli. Pro budoucnost energetiky je tak důležitá kombinace technologických inovací, investic a stabilního prostředí. Ve výsledku lze očekávat, že energetický trh bude stále více multikomplexní, s firmami operujícími na více frontách, které spojují energetiku, digitální služby, ekologii a geopolitiku.

Klimatické změny mají zásadní dopad na pěstování chmele v Česku. Růst teplot a častější sucha vedou ke snižování výnosu chmele v tradičních chmelařských oblastech v Evropě. Zároveň s výnosem se snižuje obsah alfa kyselin, které určují chuť a hořkost piva. Vědci předpokládají, že výnos chmele by do roku 2050 mohl poklesnout v rozmezí od 4 do 18 % a obsah alfa látek o 20 až 31 % proti současnosti. 

Aby si pěstitelé udrželi produkci, která uspokojí poptávku, mají několik možností. Mohou přesunout chmelnice do vyšších nadmořských výšek, do míst s vyšší hladinou spodní vody v údolích řek, stavět zavlažovací systémy či pěstovat odolnější odrůdy. Mohou také jinak orientovat řádky na poli a proti intenzivnímu slunečnímu svitu používat stínění, což je však poměrně drahé.

Změny klimatu ovlivňují pěstování chmele i v dalších evropských regionech. Například v jižních oblastech, jako je Slovinsko nebo oblast Tettnang v jižním Německu poblíž Bodamského jezera, jsou tyto změny výraznější. Naopak severněji položené oblasti, jako je bavorské Hallertau či české Žatecko, jsou méně ohrožené. V těchto oblastech se očekává, že chmel bude dozrávat až o dvacet dnů dříve než v minulosti, což může mít negativní dopad na obsah alfa látek.

Proti těmto negativním dopadům mohou pěstitelé chmele přijímat opatření, jako je přesun chmelnic do vyšších nadmořských výšek, výstavba zavlažovacích systémů nebo pěstování odolnějších odrůd. Je však důležité, aby pěstitelé byli připraveni na tyto změny a přijali vhodná opatření k ochraně chmele a zachování kvality piva. Více ZDE

Na chodbách nemocnic se obvykle neřeší uhlíková stopa – spíše tepová frekvence, saturace kyslíku nebo výsledky krevních testů. Jenže moderní zdravotnictví má vedle bílých plášťů a blikajících přístrojů i svou „neviditelnou tvář“: spotřebu energie, produkci odpadu a emise skleníkových plynů. Nedávná studie publikovaná v European Heart Journal ukazuje, že i dva medicínsky rovnocenné zákroky mohou zanechat na planetě dramaticky odlišnou stopu. A pokud se někdy zdravotnictví začne měřit nejen podle počtu zachráněných životů, ale i podle množství ušetřených kilogramů CO₂, možná budeme rozhodnutí o léčbě vnímat úplně jinak než dnes.

Zdravotnictví je často vnímáno jako oblast, kde hlavními měřítky úspěchu jsou délka přežití, kvalita života a bezpečnost pacienta. Přesto se stále více dostává do popředí i jiný pohled – ekologický. Z nedávno zveřejněné studie v European Heart Journal vyplývá, že různé způsoby léčby téhož onemocnění mohou mít dramaticky odlišnou uhlíkovou stopu. Autoři porovnali dvě běžně používané metody náhrady aortální chlopně – otevřenou chirurgickou operaci (SAVR) a transkatetrální náhradu (TAVR), přičemž druhá z metod byla prováděna buď v klasickém operačním sále, nebo v katetrizační laboratoři.

Méně invaze, méně uhlíkové stopy

Výzkum se opíral o detailní měření provedená u reálných pacientů v období březen až září 2023. Každá skupina zahrnovala deset zákroků a sledovaly se emise CO₂ ekvivalentu v průběhu celého procesu, od samotného výkonu až po následnou hospitalizaci. Výsledek je výrazný: zatímco TAVR vykazovala uhlíkovou stopu mezi 280–360 kilogramy CO₂ekv., u SAVR se hodnoty pohybovaly mezi 620–750 kilogramy CO₂ekv. Rozdíl byl statisticky významný a potvrzuje, že volba méně invazivního přístupu znamená nejen menší fyzickou zátěž pro pacienta, ale také menší zátěž pro planetu.

Podrobnější rozbor odhaluje, že největší část emisí v obou případech nepochází z vlastního operačního výkonu, ale z pooperační fáze – tedy z pobytu na jednotce intenzivní péče a na standardním oddělení. U TAVR se tento podíl pohyboval kolem 52–55 %, u SAVR dosahoval téměř 60 %. Přitom samotná intraoperační uhlíková stopa byla u chirurgického výkonu více než dvojnásobná oproti katetrizační metodě, zejména kvůli většímu objemu biologického odpadu, delší hospitalizaci a použití inhalačních anestetik s vysokým globálním oteplovacím potenciálem.

Čistá vod není zadarmo, kdo to zaplatí?

Vedle přímých emisí má zdravotní péče také méně viditelné environmentální dopady, které se do uhlíkové stopy jen obtížně započítávají. Jedním z nich je farmaceutická zátěž vodního prostředí. Pooperační péče zahrnuje často intenzivní podávání analgetik, antibiotik, antikoagulancií a dalších léků, jejichž metabolity a rezidua jsou vylučovány močí a stolicí. Tyto látky putují kanalizačním systémem na čistírny odpadních vod, které však většinu farmaceutických reziduí nedokážou účinně odstranit. Výsledkem je trvalá přítomnost stop léčiv – včetně antibiotik, hormonů či cytostatik – v povrchových vodách. To má vliv nejen na vodní ekosystémy, ale i na riziko šíření antibiotické rezistence. U výkonů s kratší hospitalizací a nižší potřebou medikace, jako je často u TAVR, může být tato zátěž menší než u invazivních operací, které vyžadují delší a intenzivnější farmakologickou podporu.

Tzv. čtvrtý stupeň čištění odpadních vod představuje pokročilé technologie, jako jsou ozonizace, aktivní uhlí či membránové filtrace, které dokážou efektivně odstranit rezidua léčiv a další mikroškodliviny, jež tradiční třetí stupeň čištění nezvládá. Evropská unie tento přístup zakotvila v revizi Směrnice o čištění městských odpadních vod (91/271/EHS), která již vstoupila v platnost a vyžaduje zavedení těchto pokročilých technologií s cílem chránit kvalitu vodních zdrojů a životní prostředí. Financování nákladných opatření čtvrtého stupně by mělo být řešeno principem rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR), kdy farmaceutické společnosti, jako producenti látek znečišťujících vodní prostředí, nesou odpovědnost za financování likvidace svých produktů včetně jejich environmentálních dopadů. A jak to v praxi bývá - náklady nakonec nesou koncoví uživatelé – ať už pacienti, zdravotní pojišťovny, nebo jsou zahrnuty v ceně stočného.

Otázka odpovědnosti farmaceutických firem za přítomnost léčiv v odpadních vodách však není jednoznačná. Na jedné straně jsou tyto společnosti producenty samotných léků, a tedy nesou odpovědnost za jejich bezpečný vývoj, výrobu a správné označení. Na straně druhé však nemohou přímo ovlivnit, jak pacienti své léky užívají, zda je užívají správně nebo zda je vůbec užívají. Léky navíc nejsou běžným spotřebním zbožím či klasickým PR produktem, který by si zákazník vybíral čistě podle marketingu nebo momentálního trendu. Jedná se o zdravotnické produkty nezbytné pro léčbu nemocí a zlepšení kvality života, předepsané lékařem. Proto se nabízí otázka, zda lze farmaceutické firmy plně označit za odpovědné za environmentální dopady vyplývající z užívání jejich výrobků, a zda je spravedlivé, aby právě tyto společnosti byly povinny financovat nákladné investice do městských čistíren odpadních vod nad 100 tisíc ekvivalentních obyvatel.

Čeká nás uhlíková reforma ve zdravotnictví?

Možná se může zdát, že jsme trochu odběhli od tématu zdravotních zákroků a jejich uhlíkové stopy, ale právě takový komplexní pohled je nutný, chceme-li skutečně porozumět celkovému ekologickému dopadu zdravotnictví. Ten, kdo léky neužívá a má štěstí, že si může "užívat" plného zdraví, bude mít na tuto problematiku jistě jiný názor než člověk, který musí brát léky každý den. Co je důležité si uvědomit, je, že dnes každý člověk disponuje nějakým zdravotním stavem a zítra to může být úplně jinak. Solidární systém fianncování je v tomto ohledu určitě velmi důležitý.

Nicméně výsledky studie naznačují, že environmentální hledisko by se v budoucnu mohlo stát relevantní součástí klinického rozhodování. Neznamená to, že by uhlíková stopa měla převážit medicínské indikace – volba metody bude vždy primárně vycházet ze zdravotního stavu pacienta. Přesto tam, kde jsou obě metody medicínsky rovnocenné, může ekologický argument představovat další faktor při rozhodování. Otevírá se tak otázka, kam nás tento uhlíkový trend může zavést. Může nastat doba, kdy si pacient nebude vybírat zákrok jen podle úspěšnosti a délky rekonvalescence, ale také podle toho, kolik kilogramů CO₂ „stojí“ jeho léčba? Jak by pak vypadalo zdravotnictví, kdyby se do jeho plánování promítala uhlíková bilance stejně jako ekonomická? 

V říjnu nás čekají v Česku parlamentní volby, a možná právě od nového ministra zdravotnictví se dočkáme uhlíkové reformy. Než však přistoupíme k zásadním změnám, stojí za to nejprve zaměřit pozornost na technický stav nemocničních zařízení a infrastruktury, kde jsou často rezervy s vysokým potenciálem ke snížení emisí. Zároveň nelze podceňovat sílu lidského faktoru – pozitivní přístup personálu, laskavý úsměv a příjemné prostředí nejsou pouze otázkou komfortu, ale významně přispívají k rychlejšímu zotavení pacientů, což v konečném důsledku může znamenat i ten nejzásadnější faktor pro snížování environmentální zátěže zdravotní péče.

Ve světě, který se čím dál tím více potýká s důsledky klimatické krize, se pozornost neobrací jen k emisím a obnovitelným zdrojům, ale i k méně nápadným, avšak vlivným nástrojům mezinárodní politiky. Investiční dohody – obvykle považované za doménu ekonomických a právních expertů – se nyní dostávají do centra zájmu jako potenciální páka pro dosažení klimatických a environmentálních cílů. OECD v tomto kontextu spustila veřejnou konzultaci, jejímž cílem je zjistit, jak mohou právě tyto dohody pozitivně přispět k řešení klimatických výzev.

Zadání této konzultace vychází z několikaleté práce v rámci tzv. Track 1, ve kterém vlády, experti a zástupci občanské společnosti zkoumají, jak přizpůsobit investiční rámce potřebám Pařížské dohody. Doposud se diskuse zaměřovala hlavně na to, jak „neškodit“ – tedy jak omezit podporu vysoce emisních investic, například do fosilních paliv, a jak státům umožnit zavádět klimatická opatření bez obavy z arbitrážních žalob investorů. Nyní však přichází další krok: hledání cest, jak mohou investiční dohody aktivně podporovat přechod ke klimaticky odpovědné a udržitelné ekonomice.

Tzv. „pozitivní agenda“ se snaží odpovědět na otázku, zda mohou být investiční dohody přetvořeny tak, aby nejen nebránily, ale naopak aktivně podporovaly klimatická opatření. Inspirací se stávají nové typy mezinárodních smluv, jako je například dohoda ACCTS (Costa Rica, Island, Nový Zéland, Švýcarsko), která liberalizuje investice do environmentálních služeb a obsahuje právně závazné mechanismy pro omezení škodlivých subvencí fosilních paliv. Podobným příkladem je Zelená ekonomická dohoda mezi Austrálií a Singapurem, jež definuje stovky environmentálních produktů a služeb a vytváří rámec pro budoucí spolupráci v oblasti zelených investic.

OECD upozorňuje i na inovativní přístupy, jako jsou partnerství pro spravedlivou energetickou transformaci (Just Energy Transition Partnerships), iniciativy na podporu standardů klimatických finančních výkazů nebo usnadnění udržitelného investování prostřednictvím nové generace dohod. Konzultace rovněž vítá návrhy konkrétních opatření, legislativních úprav či modelových formulací, které by mohly být implementovány do stávajících nebo budoucích investičních rámců.

Zásadní je přitom otázka efektivity – OECD vyzývá přispěvatele, aby se zaměřili nejen na ideály, ale i na praktický dopad navrhovaných řešení. Jaké nástroje skutečně fungují? Jak mohou být implementovány v rozdílných jurisdikcích? A mají být pozitivní opatření chápána jako doplněk ke stávajícím pravidlům, nebo jako jejich náhrada?

Veřejná konzultace je otevřena do 10. září 2025 a příspěvky mohou zasílat jak experti a organizace, tak jednotlivci se zájmem o dané téma. OECD slibuje, že podněty z konzultace budou hrát klíčovou roli v dalším směřování jednání. Výsledkem by mohla být nová generace investičních dohod, které místo toho, aby brzdily klimatické ambice, se stanou jejich katalyzátorem.

Příspěvky do veřejné konzultace lze zasílat na adresu investment@oecd.org. Bližší pokyny najdete ZDE, kompilace příspěvků z veřejné konzultace z roku 2022 na téma investičních dohod a klimatické politiky je k dispozici ZDE.

Dokument ke stažení:

Od 7. srpna 2025 začne v celé Evropské unii platit nové nařízení Evropské komise, které rozšiřuje seznam invazních nepůvodních druhů živočichů o dalších 16 položek. Tyto druhy nebude možné do EU dovážet, chovat, prodávat ani cíleně vypouštět do volné přírody. Cílem je ochrana evropské biodiverzity před druhy, které představují ekologické riziko kvůli své schopnosti nekontrolovaného šíření, absenci přirozených predátorů a negativním dopadům na původní druhy, zemědělství i lidské zdraví.

Nově rozšířený seznam bude pod přísným dohledem také na Letišti Václava Havla v Praze. Pohraniční veterinární stanice v Ruzyni bude kontrolovat dovoz zboží, zvířat i rostlin ze zemí mimo EU, aby se nové invazní druhy nedostaly přes hranice. Do hledáčku kontrolorů se tak dostanou například akvária, teraristické zásilky, balíky se živočišnými produkty i exotické suvenýry.

Mezi šestnáct nově zakázaných živočišných druhů patří zástupci různých živočišných skupin – od ryb a raků přes ptáky a hmyz až po mořské hvězdice a půdní ploštěnky. Některé z nich jsou mezi chovateli poměrně známé, jiné působí spíše exoticky nebo nenápadně:

• Majna chocholatá (Acridotheres cristatellus) a bulbul červenouchý (Pycnonotus jocosus) – zpěvní ptáci původem z Asie, kteří jsou schopni vytlačit původní druhy z jejich hnízdišť.

• Jelen sika (Cervus nippon) – asijský jelen, který se v Evropě množí velmi rychle a kříží se s naším jelenem lesním. Má negativní vliv na podrost a biodiverzitu lesních ekosystémů.

• Piskoř dálnovýchodní (Misgurnus anguillicaudatus) a piskoř Misgurnus bipartitus – nenápadné, ale velmi odolné sladkovodní ryby, které vytlačují naše původní druhy z mokřadů a tůní.

• Rak ničivý (Cherax destructor) a rak kalikový (Faxonius immunis) – oba druhy raků jsou známé svou agresivitou a schopností zcela přeměnit vodní prostředí. Rak ničivý dostál svému jménu – vytváří nory, podkopává hráze a konkuruje našim rakům.

• Sršeň mandarínská (Vespa mandarinia) – obří druh sršně původem z Asie, který se v posledních letech stává postrachem včelstev. Její bodnutí je bolestivé a v krajních případech může být i smrtelné pro člověka.

• Ploštěnka skleníková (Bipalium kewense) – původně tropický druh, který si oblíbil vlhké evropské skleníky. Živí se žížalami, čímž ničí cennou půdní faunu.

• Ampulárka okružáková (Marisa cornuarietis) – velký sladkovodní plž z Jižní Ameriky, který požírá vodní rostliny včetně těch chráněných.

• Hvězdice amurská (Asterias amurensis) – dravá mořská hvězdice, která decimuje měkkýše v pobřežních oblastech, zejména mušle a ústřice.

• A další druhy bez českého názvu, například Cipangopaludina chinensis, Mulinia lateralis, Obama nungara, Platydemus manokwari a Brachyponera chinensis – které mohou přenášet choroby, ohrožovat původní faunu nebo poškozovat půdu.

Evropská legislativa v oblasti invazních druhů se řídí heslem „předcházet je levnější než napravovat“. Od prvního přijetí nařízení v roce 2016 se seznam zakázaných druhů postupně rozšiřuje – doplněn byl v letech 2017, 2019, 2022 a nyní podruhé v roce 2025. Aktuální aktualizace posouvá celkový počet zakázaných druhů živočichů na 62.

Zajímavostí je, že další dva druhy – bobr kanadský (Castor canadensis) a norek americký (Neogale vison) – budou do seznamu zařazeny s odkladem, a to až od 7. srpna 2027. Důvodem je, že se s nimi v Evropě již hospodaří (např. kožešinové farmy), a je třeba zajistit přechodné období.

Cestovatelé by tak měli být obezřetní při dovozu exotických zvířat, ale i rostlin nebo potravin. Ne každý drobný plž v akváriu či zajímavě zbarvený hmyz na trhu v jihovýchodní Asii je vítaným „dárkem“ pro evropskou přírodu. Právě letištní kontroly budou klíčovým místem, kde se mohou tyto druhy zachytit dříve, než způsobí škody.

Porušení pravidel stanovených nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1143/2014 o invazních nepůvodních druzích není jen administrativním prohřeškem, ale může mít vážné právní a finanční důsledky. V České republice je tato oblast kontrolována dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Za nedovolený dovoz, držení, chov, přepravu nebo prodej invazního nepůvodního druhu může být uložena pokuta až do výše 1 000 000 Kč (Právnická nebo podnikající fyzická osobě až 2 mil. Kč). Invazní druhy navíc mohou být při zjištění na hranicích okamžitě zajištěny, zkonfiskovány a v krajním případě i utraceny nebo zlikvidovány – přičemž veškeré náklady na tyto úkony nese ten, kdo je do EU přivezl. 

Ve zvláště závažných případech, kdy dojde ke škodě na ekosystémech nebo ohrožení chráněných druhů, může být porušení posuzováno i jako trestný čin poškození životního prostředí podle trestního zákoníku. Organizacím a firmám může v důsledku porušení zákazu hrozit také ztráta povolení k činnosti nebo dočasný zákaz činnosti. Důležité je rovněž připomenout, že i neúmyslné zavlečení nepůvodního druhu – například formou larvy, plže nebo vajíčka na dovážených rostlinách, půdě či dekoracích – je považováno za porušení předpisu a může být sankcionováno. 

Prestižní vědecký časopis Nature by mohl stáhnout druhou nejvíce citovanou klimatickou studii loňského roku. Vědecká komunita čelí výzvám spojeným s přesností klimatických studií. Nedávná analýza, publikovaná v prestižním časopise Nature, původně naznačovala, že pokud se nepodaří výrazně snížit emise skleníkových plynů, může se globální ekonomický růst do roku 2100 zpomalit až o 62 %. Tato studie byla druhou nejcitovanější klimatickou studií loňského roku. Po důkladném přezkumu vědci z americké univerzity identifikovali chyby, zejména v datech týkajících se Uzbekistánu, a statistické nedostatky, které vedly k nadhodnocení původních odhadů. Autoři studie tyto chyby přiznali a považují je za příklad fungující vědecké kontroly a transparentnosti. Po opravě dat revidovaná analýza nyní uvádí, že globální ekonomický výkon by mohl být do poloviny století o přibližně 17 % nižší, než by byl bez dalších klimatických změn, což je mírně méně než původně uváděných 19 %. Více ZDE

Projekt „72 hodin“, který dnes představilo Ministerstvo vnitra a Hasičský záchranný sbor ČR v roce 2025, je praktická příručka pro občany s cílem pomoci jim zvládnout první tři dny krizové situace – tedy výpadky elektřiny, vody, tepla nebo narušení základních služeb. Základní myšlenka zní jednoduše: buď připraven. Nečekej, že pomoc dorazí hned. V prvních 72 hodinách po katastrofě by měl být každý člověk schopen postarat se o sebe i své blízké. Tato forma soběstačnosti odlehčuje záchranným složkám, které se pak mohou soustředit na nejzranitelnější.

Inspirací k projektu bylo především Finsko, kde je tzv. domácí připravenost součástí běžné kultury. V některých zemích Evropy už existují „národní dny připravenosti“, krizové plány jsou součástí školní výuky a stát podporuje veřejnost v tom, aby si doma udržovala základní nouzové zásoby – minimálně právě na 72 hodin. Evropská komise sama doporučuje domácí přípravu a zveřejňuje seznamy věcí, které by měl mít člověk doma – voda, trvanlivé jídlo, baterka, toaletní papír, rádio na baterie, léky a další základní vybavení.

A právě zde se otvírá prostor pro obchod. Globální trh s „emergency survival“ balíčky už dávno existuje a rychle roste. V roce 2024 měl hodnotu přibližně 1,2 miliardy dolarů, a očekává se, že do roku 2033 překročí 2,5 miliardy USD. Online prodej přežití balíčků – tzv. „go-bagů“ nebo „72-hour kits“ – se stává běžnou součástí nabídky zejména v USA, Británii nebo Skandinávii. V těchto zemích si už dnes můžete koupit kompletní batoh na přežití pro jednoho až čtyři lidi, vybavený jídlem, vodou, první pomocí, dekami nebo dokonce radiem a čelovkou.

U nás je zatím trh neobsazený. Ale potenciál je obrovský – lidé budou hledat jednoduché řešení. Ti, kteří nechtějí studovat dlouhý seznam a běhat po obchodech, si rádi koupí „nouzový balíček 72 hodin“ jedním klikem. Dá se očekávat, že jakmile se příručka začne víc medializovat a stát dostatečně připomene svou výzvu k přípravě, komerční nabídka nebude dlouho čekat.

Z čistě praktického hlediska – existuje-li poptávka, objeví se nabídka. A s ohledem na to, že stát hodlá šířit mezi veřejnost osvětový materiál ve velkém, lze předpokládat, že během několika málo měsíců se na českých e-shopech začnou objevovat první předpřipravené balíčky „na míru“ podle doporučení projektu 72 hodin. 

Zajímavé je, že zatímco lidská společnost potřebuje plán, příroda je na krize připravena už ze své podstaty. Zvířata instinktivně reagují – hledají úkryt, uprchlé stádo se přesune, hladovění zvládnou delší dobu. Lidé však bez elektřiny ztrácejí přístup k informacím, obchodům, vodě i hygieně. Většina populace dnes žije ve městech, kde je kontakt s přírodou omezený a přirozené signály těla často ustupují návykům moderního života. 

Společnost se zároveň stává čím dál více závislou na externích podnětech – například na upozornění z médií, že venku je horko, a proto máme omezit fyzickou aktivitu nebo více pít. To, co dříve bylo otázkou tělesného vnímání a přirozeného instinktu, dnes často potřebujeme slyšet z rádia, číst v aplikaci nebo vidět v televizním zpravodajství. Zatímco příroda situace zvládá přirozeně, my k tomu potřebujeme seznam a balíček.

Britská energetická společnost BP oznámila zásadní geologický objev: v hlubokomořské oblasti Santos Basin u pobřeží Brazílie identifikovala rozsáhlé ložisko ropy a zemního plynu, které patří k největším v historii firmy za posledních 25 let. Nové naleziště, pojmenované Bumerangue, se nachází 404 kilometrů od pobřeží Rio de Janeira v extrémní hloubce přes 2 300 metrů. Průzkumný vrt zde pronikl do hloubky téměř 6 000 metrů pod mořskou hladinou a odhalil přibližně 500metrový sloupec uhlovodíků v tzv. předsolném karbonátovém rezervoáru (typ horniny vzniklý v hluboké geologické minulosti, uložený pod silnými vrstvami soli).

Geologická struktura ložiska zasahuje plochu větší než 300 km² a laboratorní analýzy, které nyní probíhají, mají za cíl přesně určit fyzikálně-chemické vlastnosti získaných surovin. První výsledky přímo z vrtu naznačují zvýšené koncentrace oxidu uhličitého, což může mít vliv na způsob budoucího využití nebo na potřebu speciálních technologií při těžbě. Přesto jde z pohledu těžební geologie o velmi perspektivní a výjimečně kvalitní nález.

Tento objev přichází v době, kdy BP mění směr své dlouhodobé strategie. Po období silného veřejného tlaku na rozvoj obnovitelných zdrojů energie se firma rozhodla přehodnotit své cíle a znovu zaměřit své klíčové investice do tradiční těžby ropy a zemního plynu. Důvodem jsou nejen vysoké ceny fosilních paliv, ale také rostoucí globální poptávka a obavy z energetické bezpečnosti.

Brazilský přístav budoucnosti?

Ložisko Bumerangue může být základem budoucího těžebního centra BP v Brazílii. Země se díky svým rozsáhlým podmořským zásobám (zejména tzv. předsolným rezervám v Atlantiku) stává klíčovým bodem zájmu světových energetických koncernů. BP má v Brazílii více než 50letou historii a v současnosti zde vlastní podíly v osmi mořských blocích napříč třemi sedimentačními pánvemi (geologickými oblastmi s předpokladem akumulace ropy), přičemž ve čtyřech případech působí jako hlavní operátor.

Vedle Bumerangue má firma v Brazílii aktuálně rozpracovaný i další projekt – průzkum bloku Alto de Cabo Frio Central, na kterém spolupracuje s brazilskou státní firmou Petrobras. V roce 2026 je plánován průzkumný vrt v oblasti Tupinambá. Z pohledu geopolitiky a logistiky může být Brazílie – díky stabilnímu prostředí, technické infrastruktuře a přírodnímu potenciálu – ideálním centrem pro rozvoj nových produkčních kapacit v Latinské Americe.

Globální průzkumná expanze BP

Bumerangue je letos již desátým objevem BP a potvrzuje vysokou efektivitu současného průzkumného programu firmy. V roce 2025 se podařilo identifikovat nové zásoby také v oblasti Beryl a Frangipani (Trinidad), Fayoum 5 a El King (Egypt), Far South (Mexický záliv), Hasheem (Libye) a již zmíněný Alto de Cabo Frio Central (Brazílie). Další objevy hlásí společný podnik Azule Energy (BP a Eni) z Namibie a Angoly.

Tato koncentrace objevů v různých částech světa naznačuje obnovenou důvěru ropných firem ve vyhledávání konvenčních (tradičních) ložisek – často v komplikovaných geologických podmínkách, ale s vysokou výtěžností. Na pozadí této aktivity hraje důležitou roli vývoj cen ropy.

Ceny ropy a návrat investic

V létě 2025 se cena ropy Brent drží stabilně kolem hranice 90 dolarů za barel. To je úroveň, která dává těžebním projektům, zejména v hlubokých vodách, dostatečnou ekonomickou návratnost. Náklady na těžbu v těchto podmínkách se obvykle pohybují v rozmezí 30–50 dolarů za barel, přičemž vyšší výnosy umožňují firmám realizovat další investice i v politicky nebo technicky náročných regionech.

Rostoucí cena ropy je mimo jiné důsledkem omezených kapacit v rafinériích, geopolitického napětí v oblasti Blízkého východu, ale také zpomalení rozvoje zelených technologií, které měly původně nahradit ropné produkty. Investoři navíc v posledních dvou letech začali tlačit na vyšší návratnost kapitálu, což nutí firmy jako BP zefektivnit portfolia a zaměřit se na ložiska s vysokou výtěžností.

Recyklace pod tlakem: návrat levného panenského plastu

Loni BP vyprodukovala těsně pod 2,4 milionu barelů ropy a zemního plynu denně, což odpovídá přibližně 2,5 % celosvětové těžby. Do roku 2030 si firma klade za cíl udržet stabilní produkci v rozmezí 2,3 až 2,5 milionu barelů denně – tedy na úrovni, která umožní kompenzovat přirozený útlum ve stárnoucích ložiskách a současně posilovat její roli mezi globálními hráči v oblasti fosilních paliv. Pokud se naplní potenciál nových nalezišť, jako je právě Bumerangue, plánuje BP navíc po roce 2030 produkci dále zvyšovat, což je v přímém kontrastu s dřívějšími klimatickými závazky firmy o snižování těžby.

Očekávané rozšíření těžby v důsledku objevů, jako je Bumerangue, může mít vliv i na trh s plasty. Ropa je klíčovou vstupní surovinou pro výrobu panenských plastů. Pokud se podaří nová ložiska rychle komerčně využít a zvýšit globální nabídku, může dojít k tlaku na snížení cen panenského plastu. To by dále znevýhodnilo recyklovaný plast, který je v mnoha aplikacích stále dražší a technologicky náročnější na zpracování. Výrobci pak upřednostní levnější, kvalitnější surovinu z primární těžby, což by mohlo zpomalit rozvoj recyklačních kapacit, především tam, kde chybí legislativní požadavky nebo motivace pro využívání recyklátu. Tento jev by mohl opět posílit „uhlíkové zacyklení“ – tedy návrat k lineárnímu modelu výroby a spotřeby s vyšší emisní stopou.

Tato strategie má několik významných dopadů. Za prvé, signalizuje trhu, že nabídka ropy – a tím i odvozených petrochemických surovin – zůstane v následujících letech stabilní, nebo dokonce poroste. To má přímý vliv na trh s panenským plastem, jehož výroba je na ropě závislá: pokud zůstane ropa dostupná a její cena bude v důsledku rostoucí těžby mírná či předvídatelná, bude výroba primárních plastů levná a atraktivní.

Za druhé, tímto krokem BP fakticky oslabuje pozici recyklovaných plastů na trhu. Výroba recyklátů (např. regranulátů z polyetylenu nebo PET, apod.) je technologicky náročnější a často dražší než produkce plastu z primárních surovin.

A konečně, dlouhodobě stabilní nebo rostoucí těžba ropy vytváří systémovou bariéru pro rozvoj cirkulární ekonomiky v oblasti plastů. Investice do recyklačních technologií, třídicích linek nebo chemické recyklace jsou návratné pouze tehdy, pokud je poptávka po recyklátech stabilní a dlouhodobá. Pokud však primární suroviny zůstávají levné a přebytečné, trh ztrácí motivaci investovat do uzavřených materiálových smyček. V praxi tak může dojít k "recyklační stagnaci" – tedy k situaci, kdy bude recyklace zůstávat pod hranicí svých technologických možností, protože zkrátka nebude ekonomicky výhodná.

Nové paradigma v energetice

Objev v Bumerangue nepředstavuje pouze geologický a ekonomický úspěch, ale zároveň odráží širší posun v globálním energetickém diskurzu. I když veřejnost a státy tlačí na snižování emisí skleníkových plynů, trh ukazuje, že poptávka po ropě zůstává stabilní – a v některých sektorech dokonce roste.

Firmy jako BP tak balancují mezi společenskými očekáváními, politickými závazky a tvrdou realitou globální ekonomiky. Bumerangue je důkazem toho, že „fosilní kapitola“ světové energetiky ještě zdaleka nekončí. Naopak, může nabrat nový směr – technologicky vyspělejší, geopoliticky opatrnější a ekonomicky velmi výhodný.

Ropa z polí? Bioalternativa by zabrala plochu větší než Indie

Zastánci obnovitelných zdrojů energie často poukazují na možnost nahradit fosilní ropu tzv. biomasou – tedy produkcí biopaliv nebo „bioplasty“ z rostlinných surovin. Zní to lákavě, ale čísla ukazují fyzické limity takového přístupu. Celosvětová spotřeba ropy dosahuje zhruba 100 milionů barelů denně, což odpovídá přibližně 5 miliardám tun ročně. Kdybychom tuto poptávku chtěli pokrýt pouze z produkce bioenergie (např. olejnatých plodin jako řepka, palmy, sója nebo kukuřice), potřebovali bychom k tomu odhadem 3 až 5 miliard hektarů zemědělské půdy – tedy 2–3× více, než kolik je dnes celosvětově využíváno pro veškeré zemědělství.

Pro srovnání: celý svět má přibližně 1,5 miliardy hektarů orné půdy a Indie, jako sedmý největší stát světa, zabírá jen 330 milionů hektarů. Jinými slovy – i kdybychom oseli celý svět řepkou nebo cukrovou třtinou, nestačilo by to na náhradu současné ropné spotřeby.

Ještě důležitější je ale pohled na energetickou návratnost těchto systémů. Ukazatel EROI (Energy Returned on Investment) udává, kolik energie získáme z daného zdroje na jednotku vložené energie. Zatímco konvenční ropa poskytuje návratnost 30:1 až 50:1 (a i hlubokomořská ropa se stále drží kolem 10:1), většina biopaliv z plodin nabízí EROI mezi 1,3:1 a 3:1. Znamená to, že velká část energie vyrobené z biomasy musí být opět spotřebována na její pěstování, sklizeň, dopravu a zpracování – včetně použití hnojiv a paliv pro zemědělské stroje.

Tato představa navíc vůbec nezohledňuje potřebu produkce potravin pro očekávaných 10 miliard lidí do roku 2050. Pokus o masivní přechod na biomasu by tak nutně vedl ke konfliktu mezi energetickým využitím krajiny a potravinovou bezpečností. Je to další důkaz, že technická řešení založená pouze na „náhradě ropy přírodou“ mají své fyzické limity – a že řešením musí být spíše snížení spotřeby, ekonomicky cirkulace materiálů a technologická efektivita, než jen přesun ze „špinavého“ ke „zelenému“.

Evropská komise zahájila veřejnou konzultaci a výzvu k předkládání informací k plánovanému rozšíření mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM), které může významně ovlivnit obchodní toky, průmyslovou výrobu i klimatickou politiku EU i jejích obchodních partnerů. Cílem je nejen rozšířit stávající seznam zboží, na které se CBAM vztahuje, ale také posílit obranu proti jeho obcházení a přehodnotit pravidla pro výpočet emisí při dovozu elektřiny.

Z uhlíku se stává clo nové generace

Mechanismus CBAM byl zaveden v roce 2023 jako součást Zelené dohody pro Evropu. Jeho úkolem je omezit tzv. únik uhlíku – situaci, kdy se kvůli přísné klimatické politice EU přesouvá výroba do zemí s nižšími emisními náklady, nebo jsou evropské výrobky nahrazovány uhlíkově náročnějším dovozem. CBAM má za cíl vyrovnat podmínky tím, že se uhlíkové náklady promítnou i do dováženého zboží.

Dosud se CBAM vztahoval na vybrané suroviny a základní komodity, jako jsou cement, hnojiva, hliník, železo a ocel, vodík či elektřina. Nově však Komise plánuje přechod do další fáze – zaměřit se i na navazující výrobky, tedy hotové produkty vyrobené z výše uvedených materiálů.

Proč rozšíření?

Důvodem je riziko tzv. sekundárního úniku uhlíku: výrobci základních materiálů čelí vyšším nákladům, zatímco finální zboží může být bez omezení dováženo ze zemí s nižšími environmentálními standardy. Například pokud evropská ocelárna platí za emise a vyrábí s nižší uhlíkovou stopou, ale dovážené ocelové plechy z asijské výroby s vysokými emisemi projdou bez poplatků, celý smysl CBAM se oslabuje.

Evropská komise proto zvažuje zařazení těchto navazujících výrobků pod pravidla CBAM. Výběr bude podmíněn třemi kritérii: rizikem úniku uhlíku, významem emisní zátěže produktu a technickou proveditelností měření a administrace.

Obcházení CBAM? Komise chce přitvrdit

Součástí návrhu jsou i opatření proti obcházení CBAM. Firmy totiž mohou přistupovat k formálním úpravám zboží – například minimální změně tvaru, balení či formy zpracování mimo EU – jen aby se vyhnuly platbě uhlíkového vyrovnání. Komise chce proto upřesnit pravidla tak, aby nedocházelo ke ztrátě integrity mechanismu. V úvahu připadá například přísnější sledování technologických procesů a složení zboží.

Elektřina – nejsložitější dílek skládačky

Specifickým tématem jsou emisní pravidla pro dovoz elektřiny. Dnes se používá standardní emisní faktor, založený na průměrné produkci z fosilních zdrojů. Tento přístup ale nespravedlivě penalizuje země mimo EU, které investují do obnovitelných zdrojů – jejich skutečně nízké emise totiž nejsou brány v potaz. Komise proto zvažuje změnu pravidel, která by umožnila zohlednit reálný uhlíkový obsah importované elektřiny – například přes úpravy ve smlouvách PPA či ve způsobu, jakým se hodnotí přetížení přenosové soustavy.

Dopady: cena, motivace i administrativa

Rozšíření mechanismu CBAM bude mít vícero důsledků napříč různými oblastmi. Z environmentálního hlediska by mělo přispět k omezení úniku uhlíku a zároveň vytvořit silnější motivaci pro země mimo EU, aby dekarbonizovaly svou výrobu a energetické mixy. Ekonomicko-sociálně se dá očekávat mírné zvýšení nákladů na navazující výrobky, což se může promítnout jak u výrobců, tak u koncových spotřebitelů. Zároveň však rozšíření systému povede k tvorbě nových příjmů z CBAM, které mohou být využity v rámci klimatických a inovačních politik EU. Správní dopady se projeví ve formě vyšších nároků na dodržování předpisů jak ze strany dovozců, tak ze strany úřadů, nicméně tyto náklady mohou být kompenzovány celkově vyšší efektivitou a spravedlivějším fungováním celého mechanismu.

Co bude dál?

Evropská komise plánuje na základě konzultace a připomínek připravit legislativní návrh změny nařízení o CBAM (EU 2023/956) ve čtvrtém čtvrtletí roku 2025. Součástí přípravy bude i posouzení dopadů včetně modelových výpočtů a analýz zadaných Výzkumnému centru Komise.

Veřejná konzultace potrvá osm týdnů a zaměřuje se na širokou skupinu aktérů: od firem přes výzkumné instituce, nevládní organizace až po celní a daňové úřady. Výzvou je nastavit rovnováhu mezi efektivním omezením úniku uhlíku a udržitelnou administrací systému, který se stále rozšiřuje.

Uhlík v převleku, fáze III:

Právě obcházení však představuje zásadní výzvu. Jakmile se CBAM zpřísní, lze očekávat, že výrobci i dovozci začnou hledat cesty, jak se mu formálně vyhnout. Nabízí se celá řada možností – od přepracování zboží v tranzitních zemích a změny nomenklatury přes dovozy rozložených komponent až po „zelené papíry“ na elektřinu, které neodpovídají skutečné emisní realitě. Systém založený na seznamu vybraných kategorií zboží je totiž náchylný k manipulaci s formou, nikoli s podstatou – tedy uhlíkem samotným. Nabízí se tak otázka: není načase přejít k systému, kde se platí uhlíková daň podle toho, z čeho je výrobek vyroben – ne podle toho, jak se jmenuje v celním sazebníku?

Představme si systém, kde by se dovozní poplatek počítal podle materiálového složení výrobku – každý kilogram hliníku, oceli, plastu nebo cementu by měl předem stanovenou emisní hodnotu, a tudíž i svou uhlíkovou cenu. Výrobci by byli povinni deklarovat složení dováženého zboží a na základě toho by bylo vypočteno emisní clo. Čím emisně náročnější materiály, tím vyšší poplatek. Ať už se jedná o surovinu, polotovar nebo složité zařízení.

Takový systém by měl několik zásadních výhod. Především by byl technicky neutrální – nebylo by možné se mu vyhnout pouhou změnou celního kódu nebo mírnou úpravou výrobku. Zároveň by poskytoval silnou motivaci pro ekodesign – firmy by měly zájem snižovat podíl emisně náročných materiálů a přecházet na nízkouhlíkové alternativy. Transparentnost a předvídatelnost systému by usnadnila orientaci dovozcům a správním orgánům, zejména pokud by byly zavedeny digitální uhlíkové pasy výrobků.

Samozřejmě, takový model by měl i svá úskalí. Vyžadoval by kvalitní a mezinárodně uznávaná data o emisních intenzitách jednotlivých materiálů, schopnost ověřit složení zboží i robustní certifikační systém. Přesto však dnes máme k dispozici nástroje, které byly ještě nedávno nemyslitelné – automatizované celní deklarace, propojené databáze LCA nebo digitální uhlíkové pasy už tvoří realistický základ pro takový krok. A nezapomínejme, že žijeme v době rychlého rozvoje umělé inteligence – to, co bylo dřív těžko proveditelné, se dnes začíná stávat běžnou realitou.

Dokument ke stažení:

• EU 153_25 EK Výzva k předložení informací pro posouzení dopadů – Ares(2025)

• EU 153_25 EK CBAM rozšíření na výrobky_dotazník