Evropské dotace jsou v ČR rozptýleny do mnoha oblastí, podpora je často investována do desetitisíců malých a z pohledu národního hospodářství zbytných projektů, které nepřinášejí potřebnou přidanou hodnotu, nemají potenciál směrovat českou ekonomiku k trvalému a udržitelnému ekonomickému růstu ani ke zvýšení konkurenceschopnosti. Tyto projekty nepomohly ani k vyrovnání úrovně regionů ČR s průměrem EU. Ukazuje se zároveň, že globální krize doléhají na ČR významněji než na většinu ostatních členských zemí. To nasvědčuje chybnému dlouhodobému směrování podpory z rozpočtu EU a obecně řízení hospodářské politiky. Neinvestovalo se do nových a progresivních oblastí a oborů, které by nám umožnily přesun k moderní inovační ekonomice s vysokým a udržitelným tempem růstu. Konstatuje to dnes vydaná již 18. zpráva NKÚ o finančním řízení prostředků Evropské unie v ČR, tzv. EU report 2025.

„Dosud jsme potenciál, který s sebou evropské peníze přinášely, plně nevyužili. Ale právě v těchto měsících vrcholí příprava víceletého finančního rámce na období po roce 2027, který stanoví pravidla pro využití rozpočtu EU na dalších sedm let. Je zřejmé, že udržet stávající podobu a principy systému evropských dotací není možné. Je potřeba v něm provést razantní změny. Na nové politické reprezentaci bude, aby vyjednala taková pravidla a mantinely, které nám umožní maximalizovat dopad každého eura, které k nám doputuje,“ okomentoval situaci prezident NKÚ Miloslav Kala.

K tomu bude podle něj zapotřebí prostředky jasně zacílit, podporu koncentrovat do vybraných oblastí hospodářství, podpořit projekty, které mají vysoký potenciál dlouhodobého prorůstového efektu a vysoké přidané hodnoty, a zajistit, aby vydané prostředky měly multiplikační efekt. Bude zároveň třeba radikálně zjednodušit pravidla, průběžně kontrolovat dosahování cílů a zvýšit spoluúčast příjemců dotací. Cílem by také mělo být, aby žadatelé a příjemci dotací nemuseli využívat nákladných služeb externích společností dotačního byznysu.

„Byť se může zdát, že peněz z Evropy nám stále přitéká dost, mějme na paměti, že jich je o poznání méně než v předchozích programových obdobích a nadále jich bude citelně ubývat. O to více teď záleží na důsledném stanovení velmi omezeného počtu priorit a na efektivním použití těchto zdrojů,“ upozornil Miloslav Kala.

Připomněl, že dluh EU z tržních výpůjček se ke konci roku 2023 výrazně zvýšil a přesáhl 458 mld. €. Toto zvýšení dluhu jde na vrub především výpůjček pro nástroj NextGenerationEU (cca 60 %), které se mohou do roku 2026 více než zdvojnásobit. Splátka jistiny a úroků dluhu v rámci NextGenerationEU může být pro nastávající víceletý finanční rámec na úrovni 25 až 30 mld. € ročně. To je téměř 20 % současného rozpočtu EU. Splácení těchto půjček přitom skončí až v roce 2058. NextGenerationEU byl primárně určen k oživení ekonomik členských států po pandemii covidu-19, měl ukázat cestu pro nový model hospodářského růstu, jenž měl být založen na čisté, inovativní a inkluzivní ekonomice a digitální a technologické suverenitě. „Do jaké míry se tyto cíle podařilo naplnit a zda to odpovídá ceně, kterou za to zaplatíme, posuďte sami“, vyzývá čtenáře EU reportu prezident NKÚ.

Letošní EU report se skládá ze dvou samostatných částí a přináší mj. shrnutí výsledků kontrolní činnosti NKÚ od 1. dubna 2024 do 31. března 2025. V tomto období schválilo Kolegium NKÚ celkem 31 kontrolních závěrů, přičemž 19 z nich, tedy 61 %, se týkalo právě kontrol věnovaných oblasti prostředků rozpočtu EU.

Jaká byla hlavní zjištění provedených kontrol? Často se opakovalo konstatování, že podpora nevedla k naplnění cílů. Například u kontroly prostředků určených na systém péče o ohrožené děti a jeho transformaci (KA č. 23/11) NKÚ zjistil, že počet dětí v ústavní péči se zásadně nesnížil, nedošlo k sjednocení systému péče pod jeden resort a nebylo dosaženo žádoucích změn v oblasti standardů kvality péče. U kontroly prostředků určených na rozvoj nákladní kombinované dopravy (KA č. 23/13) NKÚ konstatoval, že podpora nepřispěla k většímu využití tohoto typu dopravy: Železniční nákladní doprava stagnuje, vodní nákladní doprava je zanedbatelná, zatímco silniční nákladní doprava roste. A podpora zaměstnanosti (KA č. 23/21)? Projekty sice přispívají ke krátkodobému zvýšení zaměstnanosti – primárně po dobu trvání projektu, ale dlouhodobější přínos ve smyslu zvýšení míry zaměstnanosti zjištěn nebyl. Podobně skončila i kontrola prostředků na podporu sociálního začleňování (KA č. 23/29): Podpora nevedla k řešení hlubších příčin sociálního vyloučení, jen ke zmírnění některých následků.

Druhá část EU reportu je věnována přípravě nového víceletého finančního rámce EU po roce 2027. NKÚ v ní z pozice nezávislé instituce prezentuje hlavní doporučení a upozorňuje na významná rizika, která jsou s jeho nevhodným nastavením spojena. 

Dokument ke stažení:

• Zpráva o finančním řízení prostředků Evropské unie v ČR (EU report 2025) - část první

• Zpráva o finančním řízení prostředků Evropské unie v ČR (EU report 2025) - část druhá

Zima na severu bývala jistotou. Moře se sevřelo do ledu, vítr vybrušoval krajinu do bílých ostrých tvarů a tuleni rodili mláďata na tichých krách, které se zdály být věčné. Dnes se však Arktida mění tak rychleji, než živočichové nestačí reagovat. Led taje, moře stoupá a s ním mizí i jistota, že zvířata zrozená v chladu budou mít kde žít. Nejnovější zpráva Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) varuje, že tři arktické druhy tuleňů přešly do vyšší kategorie ohrožení. A to není bohužel výjimka, stejný příběh se odehrává i pod jiným nebem. Po celém světě ubývá ptáků, tichne jejich zpěv i rozmanitost světa.

Tuleň kapucínový (Cystophora cristata) je nově veden jako ohrožený druh. Jeho početnost klesá, protože ztrácí to, na čem stojí celý jeho život — led. Když mořský led v létě mizí dříve a na jaře se tvoří později, tuleni přicházejí o bezpečné místo, kde mohou rodit a vychovávat mláďata. Kdysi stabilní plošiny se rozpadávají, praskají, odplouvají pryč. Zvířata, která potřebují klid, najednou bojují s neviditelným protivníkem — s teplem. Stejný problém zasahuje i tuleně vousatého a kroužkovaného. Arktida, která bývala útočištěm ticha a ledu, se proměňuje v nejrychleji se oteplující oblast planety.

Zpráva IUCN ale nesměřuje jen k severním mořím. Upozorňuje na globální krizi ptáků, kteří jsou pro mnohé z nás symbolem volnosti. Podle nejnovějších dat klesá početnost u 61 % ptačích druhů na Zemi. To znamená, že více než každý druhý pták má menší populaci než dřív. Před deseti lety to bylo o polovinu méně. 

Příčiny jsou všude kolem nás. Tropické pralesy mizí pod motorovými pilami, původní krajinu nahrazují plantáže a pastviny. V Africe a Jižní Americe se každý rok ztratí stovky tisíc hektarů lesa. V Evropě a Asii mizí luční a mokřadní biotopy, které se mění na pole, silnice či suburbie (předměstí). Ptáci tak ztrácejí místo, kde mohou hnízdit, a potravu, která jim zajišťuje přežití. Do toho přichází další hrozba — klimatická změna. Ta mění období migrace, cykly hmyzu i dostupnost vody. Tam, kde kdysi bývaly hejna, dnes zůstávají jen jednotlivci.

Znepokojivá čísla se netýkají jen ptáků a tuleňů. Celkově už IUCN eviduje 172 620 druhů, z nichž téměř 49 000 je ohrožených vyhynutím. Jde o každý čtvrtý druh, který věda sleduje. A to jsou jen ty, které jsme vůbec stačili poznat. Zbytek mizí dřív, než dostane jméno.

A přesto i v téhle temné bilanci zůstává jiskra naděje. Příkladem je zelená mořská želva (Chelonia mydas), kdysi symbolem zkázy, dnes jedním z největších úspěchů ochrany přírody. Díky přísným ochranářským opatřením a dlouholeté práci dobrovolníků, vědců i vládních programů se její populace v posledních dekádách znatelně zotavila. Hnízdiště, která bývala opuštěná, jsou znovu obsazována. 

Rozsah problémů se však liší region od regionu. Arktida se potýká s táním ledu, tropy s kácením, středomořské oblasti s vysycháním a kulturní krajina střední Evropy s intenzivním zemědělstvím. Každý ekosystém čelí jiné podobě téhož příběhu — ztrátě prostoru, času a rovnováhy. Změna klimatu přitom působí jako urychlovač, který propojuje lokální problémy do jednoho globálního tlaku.

Biologové varují, že se blížíme k tzv. prahům nevratnosti — okamžikům, kdy druhy, které přežily tisíciletí, už nebudou mít kam ustoupit. Když se populace zmenší pod určitou hranici, ztrácí genetickou rozmanitost i schopnost reagovat na další změny. Záchrana se pak mění v závod s časem, v němž vítězů bývá málo. Změna je prudká, tichá a téměř neviditelná. Možná ji začneme skutešně vnímat až se jednoho dne probudíme do jitra bez ptačího zpěvu. To už ale bude pozdě.

Společnost ČEZ získala stavební povolení pro výstavbu zařízení na energetické využití odpadu (ZEVO) v lokalitě Mělník, projekt, který se stává klíčovým prvkem modernizace české energetiky. Nové zařízení bude disponovat energetickým příkonem kolem 110 MWt a ročně využije až 320 tisíc tun nerecyklovatelného odpadu. Očekává se, že spalovna začne dodávat tepelnou a elektrickou energii do středočeských i pražských domácností na přelomu let 2027 a 2028. Stavební povolení zatím nenabylo právní moci, proces však směřuje k dokončení.

ZEVO bude součástí areálu Elektrárny Mělník, v severozápadní části na území obce Horní Počaply. Klíčovou předností projektu je logistická efektivita – až 80 procent odpadu bude do spalovny dopravováno po železnici, což minimalizuje dopravní zátěž v okolí a podporuje udržitelné nakládání s materiály. Zařízení nabídne energetické využití nerecyklovatelného odpadu, což významně přispěje k redukci skládek a zároveň zvýší energetickou soběstačnost regionu. Předpokládaná výroba energie, 1400 TJ tepla a 160 GWh elektřiny ročně, umožní zásobovat domácnosti stabilní energií s menším dopadem na životní prostředí.

Projekt je součástí širší transformace lokality, kde původní uhelný zdroj postupně nahrazuje plyn a nyní i spalovna odpadu. Oba záměry získaly rekordní podporu z Modernizačního fondu – přestavba na plyn přes 7 miliard korun, samotná výstavba ZEVO více než 6 miliard. Celková hodnota zakázky na spalovnu dosahuje zhruba 13 miliard korun a realizaci zajistí konsorcium Metrostav DIZ a Subterra.

Mělník se tak profiluje jako jedno z energetických center České republiky, které bude kombinovat tradiční a nové zdroje. V roce 2029 je plánována výstavba nové paroplynové elektrárny, s možností rozšíření až na tři bloky s celkovým výkonem téměř 1200 MWe. Technologie budou připravené na spalování vodíku, a navíc zde vzniknou systémy pro ukládání elektřiny, čímž se lokalita stane flexibilním a moderním energetickým uzlem. Celkové investice v lokalitě mohou překročit 50 miliard korun.

Bilance podzemních vod představuje v českém vodohospodářství klíčový nástroj pro řízení dostupnosti a udržitelného využívání vodních zdrojů. Její vývoj je přitom úzce spjat s historickými etapami, změnami metodik, legislativními úpravami a rostoucím tlakem klimatických změn na přírodní zdroje. Od počátku 60. let 20. století se přístup k hodnocení podzemních vod vyvíjel od relativně statického určení tzv. „využitelných zásob“ k dynamickému posuzování rovnováhy mezi přírodními zdroji a lidskými odběry. Tento posun znamenal zásadní změnu nejen v metodice, ale i v chápání podzemních vod jako komplexního systému, který je třeba sledovat kontinuálně a v časovém kontextu.

Prvním zásadním krokem byl vznik systematické evidence odběrů podzemních vod v 70. letech. Zavedení této evidence umožnilo nejen přesnější sledování množství odebírané vody, ale také pravidelné sestavování ročních bilancí jednotlivých územních jednotek. Tyto bilance se následně staly součástí státní vodohospodářské bilance, což umožnilo propojit data o zásobách, odběrech a dostupnosti vody v jednotném systému. Tento systém přinesl první možnost objektivně sledovat stav vodních zdrojů, identifikovat případné disproporce mezi odběry a obnovou a navrhovat opatření pro udržitelný rozvoj.

S postupujícím časem se vyvíjela i metodika hodnocení. Od 90. let se začala klást větší důležitost na souměřitelnost údajů mezi jednotlivými oblastmi a časovými obdobími. Hlavní důraz byl kladen na měsíční hodnocení, které lépe reflektuje sezónní variabilitu, a na kvantilové charakteristiky základního odtoku, jež umožňují zachytit i extrémní situace, například období sucha či nadměrných srážek. Současně se začala uplatňovat hydrogeologická rajonizace, která rozčleňuje území na hydrogeologické rajony podle charakteristik podzemních vod a jejich zdrojů. Tento přístup umožnil přesnější územní plánování a bilancování a zároveň vytvořil pevný rámec pro sledování trendů na národní i evropské úrovni.

Legislativní rámec hraje v bilancování podzemních vod zásadní roli. Bilance vychází především z vodního zákona č. 254/2001 Sb., který je dále konkretizován prováděcími vyhláškami a metodickými pokyny Ministerstva životního prostředí a dalších relevantních institucí. Tyto předpisy stanovují pravidla pro sběr, zpracování a interpretaci údajů, definují odpovědnosti jednotlivých institucí a určují metodiku výpočtu bilancí. Legislativní rámec tedy nejen poskytuje právní základ, ale také zajišťuje jednotný přístup a kompatibilitu dat napříč různými správními a hydrogeologickými celky.

Institucionální zajištění bilancování podzemních vod je realizováno prostřednictvím spolupráce několika klíčových subjektů. Český hydrometeorologický ústav se zaměřuje na sběr a interpretaci hydrologických dat, správci povodí koordinují informace o odběrech a hospodaření s vodami na území svěřených povodí a Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka poskytuje metodickou podporu a analytické nástroje pro bilancování a hodnocení trendů. Tento model spolupráce zajišťuje kontinuitu dat, jejich vysokou kvalitu a možnost provádět komplexní hodnocení stavů podzemních vod.

V období 2007–2023 byly pravidelně vyhodnocovány oblasti, kde je bilance podzemních vod napjatá. Vodohospodářská bilance množství podzemních vod se dnes zpracovává každoročně pro přibližně 102 hydrogeologických rajonů z celkových 152, což odpovídá necelým 81 % plochy České republiky. Tento systematický přístup umožňuje sledovat nejen jednotlivé lokality s vysokým odběrem vody, ale i celkovou dostupnost podzemních zdrojů na území státu. Právě v těchto bilancově napjatých rajonech, mezi něž patří i části středočeského a jižního Česka s výraznými odběry vody, se dlouhodobě monitoruje rovnováha mezi přírodními zdroji a lidskými odběry, což je zásadní pro plánování udržitelného využívání vody a prevenci negativních dopadů na stav povrchových toků a ekosystémů.

Dopady klimatických změn na podzemní vodní zdroje jsou stále výraznější. Analýza dat z posledních patnácti let ukazuje, že průměrný roční základní odtok v bilancovaných hydrogeologických rajonech poklesl v některých oblastech až o 10–15 % ve srovnání s obdobím 2000–2005, zatímco průměrné roční odběry zůstávají stabilní nebo dokonce mírně rostou. Tento trend sbližování základního odtoku a odběrů signalizuje postupné snižování přirozených zdrojů vody, zejména v důsledku zvýšené evapotranspirace a změn srážkových vzorců.

Zvláštní pozornost vyžadují hydrogeologické rajony 4522 a 4523, které patří mezi bilancově napjaté oblasti. HGR 4522, označovaný jako „Křída Pšovky a Liběchovky“, zahrnuje území kolem Mělníka, Kralup nad Vltavou a Kokořínska a je charakteristický silně zvodněnými křídovými formacemi využívanými pro významné odběry podzemních vod. HGR 4523, známý jako „Křída Obrtky a Úštěckého potoka“, pokrývá oblast mezi Mělníkem a Úštěkem a zahrnuje rovněž významné hydrogeologické útvary pro zásobování pitnou vodou. V těchto oblastech může být během suchých měsíců odběr až 80–90 % průměrného měsíčního odtoku, což vede k výraznému snížení hladiny podzemních vod a sezónnímu vysychání některých povrchových toků. V případě HGR 4523 ukazují dlouhodobá data za období 1971–2020 pokles přirozených zdrojů vody až o 37 %.

Tyto skutečnosti podtrhují naléhavou potřebu cílené regulace odběrů a zavedení opatření, která zajistí dlouhodobě udržitelné využívání podzemních vodních zdrojů a ochranu ekosystémů závislých na stabilním hydrologickém režimu. Zároveň je nezbytné integrovat klimatické prognózy do bilancování, aby bylo možné včas identifikovat oblasti s rizikem nedostatku vody a optimalizovat plánování odběrů tak, aby byla zajištěna bezpečnost zásobování i ekologická stabilita regionu.

V reakci na tyto rizika byla přijata řada opatření. Mezi klíčová patří snížení povolených odběrů, zavedení režimního monitoringu a implementace nápravných opatření k ochraně podzemních vodních zdrojů. Tato opatření zahrnují jak technické zásahy, například obnovu zdrojů a optimalizaci odběrů, tak legislativní a organizační kroky, které zajišťují efektivní kontrolu a prevenci nadměrného využívání zdrojů. Výsledkem je, že bilance podzemních vod se stává nejen nástrojem sledování stavu, ale i nástrojem aktivního řízení, který umožňuje předvídat rizika a přijímat opatření včas.

Současná praxe bilancování podzemních vod v České republice tak představuje komplexní systém, který spojuje historická data, moderní metodiky, legislativní rámec a institucionální spolupráci. Je orientována na dlouhodobou udržitelnost, zohledňuje sezónní i klimatické variace a umožňuje cíleně zasahovat do oblastí s napjatou bilancí. Přístup k bilancování se tím přibližuje evropským standardům a současně reflektuje specifické potřeby českého území, což z něj činí nezastupitelný nástroj pro ochranu a udržitelné využívání přírodních vodních zdrojů.

Tento systém je podložen dlouhodobým výzkumem a odbornými zkušenostmi, jak je podrobně popsáno ve studii publikované Martinem Matějkou v aktuálním vydaní VTEI. Studie shrnuje vývoj a současnou praxi vodohospodářské bilance podzemních vod v České republice, od klasifikace zásob po komplexní hodnocení přírodních zdrojů, a přináší cenné informace o legislativním a institucionálním rámci, metodických postupech a praktických dopadech klimatických změn a nadměrných odběrů, čímž poskytuje pevný základ pro další odbornou práci a rozhodování v oblasti udržitelného hospodaření s vodou.

Ministerstvo životního prostředí spustilo v první polovině října 2025 nový dotační národní program v celkové hodnotě 80 milionů korun, který má podpořit stabilizaci a rozvoj kapacit pro recyklaci textilu v České republice. Podpora ve výši 2 Kč za kilogram materiálu, který je znovu využit nebo recyklován, má pomoci překlenout období do zavedení systému rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR) pro textil. Ten má být klíčovým nástrojem k vytvoření dlouhodobě udržitelného systému, ve kterém náklady na recyklaci ponesou primárně ti, kteří textil uvádějí na trh.

Výzva v objemu 80 milionů korun je zaměřena na stabilizaci stávající sítě zpracovatelů, rozšíření jejich kapacit a přechodné finanční zajištění, dokud nezačne fungovat systém rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR) pro textil. Cílem je zajistit, aby co největší množství použitého textilu našlo novou cestu využití místo skládkování či spalování.

Základní mechanismus podpory spočívá v příspěvku dvě koruny za kilogram textilního materiálu, který je předán k dalšímu využití – buď opětovnému použití (reuse) nebo materiálové recyklaci. O tuto subvenci mohou žádat provozovatelé, kteří již mají zkušenosti v recyklaci textilu – podmínkou je, aby činnost provozovali minimálně od ledna 2023 a jejich objem zpracovaného materiálu v roce 2023 činil nejméně 100 tun s účinností recyklace minimálně 50 %. 

Žádosti bude možné podávat elektronicky v období od 10. října 2025 do 30. června 2027. Výzva je plánována jako roční – žadatelé deklarují objem recyklace, kdy vyšší množství znamená také vyšší příspěvek, ovšem s limitem podle pravidel veřejné podpory de minimis. Kromě toho mohou zpracovatelé kombinovat tuto dotační podporu s garancí za komerční úvěr v rámci Operačního programu Životní prostředí, kde je pro textil přichystána alokace až jedné miliardy korun. 

Dokument ke stažení:

NPŽP č. 26/2025

 

Od října 2025 vstupuje v platnost zcela nová mezinárodní norma ISO 17298:2025, nesoucí název Biodiversity — Considering biodiversity in the strategy and operations of organizations — Requirements and guidelines. Dokument vydala ISO (Mezinárodní organizace pro standardizaci), která sdružuje více než 170 členských zemí a určuje jednotné normy napříč průmyslovými, environmentálními i společenskými oblastmi. Nová norma vznikla v rámci technického výboru ISO/TC 331 zaměřeného na biodiverzitu a představuje první celosvětově uznávaný rámec, který firmám a institucím pomáhá integrovat ochranu přírody do jejich strategického řízení i každodenní praxe.

Její vznik reaguje na znepokojivý trend: biologická rozmanitost na Zemi klesá rychleji než kdy dříve. Podle dat ISO je více než polovina světového HDP – tedy zhruba 44 bilionů USD – přímo či nepřímo závislá na ekosystémových službách, které příroda poskytuje. Ztráta biodiverzity tak není jen ekologickým problémem, ale i ekonomickým rizikem. ISO 17298 proto nabízí praktický návod, jak mohou organizace rozpoznat své dopady i závislosti na přírodě, řídit je a přispívat k obnově ekosystémů.

Norma stanovuje požadavky i doporučení pro začlenění aspektů biodiverzity do strategického plánování, provozu, rozhodování a hodnocení výkonnosti. Základem jejího přístupu je princip PDCA (Plan–Do–Check–Act), tedy cyklus neustálého zlepšování: naplánovat opatření, realizovat je, vyhodnotit výsledky a podle potřeby upravit další kroky. Tento přístup umožňuje organizacím různé velikosti a zaměření zavádět opatření postupně, s ohledem na jejich specifické podmínky, zdroje i vývoj vnějšího prostředí.

Norma zároveň navazuje na již zavedené systémy řízení a je s nimi plně kompatibilní. Může se stát doplňkem k ISO 14001 (systémy environmentálního managementu), ISO 26000 (společenská odpovědnost) nebo různým rámcům pro nefinanční výkaznictví a ESG reporting. Vytváří tak propojený a měřitelný rámec, který posiluje důvěryhodnost environmentálních strategií a umožňuje jejich transparentní komunikaci vůči investorům, zákazníkům i veřejnosti.

Na rozdíl od některých jiných norem však ISO 17298 zatím není určena pro certifikovaný audit. Neexistuje centrálně akreditovaný mechanismus, který by umožňoval vydání oficiálního certifikátu shody, jak je tomu například u ISO 14001 či ISO 9001. Ověřování souladu se proto bude realizovat především interně, v rámci stávajících systémů environmentálního nebo ESG řízení, případně externě prostřednictvím nezávislých konzultantů nebo auditorských společností. Praktickým řešením může být začlenění auditu podle ISO 17298 do stávajících procesů ISO 14001, například při hodnocení environmentálních aspektů a vlivů na životní prostředí. Takto lze doložit, že organizace systematicky zohledňuje biodiverzitu, aniž by vznikla nová certifikační povinnost.

Zavedení normy může organizacím přinést řadu výhod. Kromě zlepšení environmentální výkonnosti a posílení reputace může pomoci identifikovat rizika spojená s degradací ekosystémů, zefektivnit řízení dodavatelských řetězců nebo otevřít přístup k novým formám financování v oblasti udržitelnosti. ISO popisuje tento rámec jako most „od záměru k činu“ – od strategických prohlášení k měřitelným výsledkům.

Norma ISO 17298 také podporuje realizaci cílů Globálního rámce pro biodiverzitu Kunming-Montreal (GBF), který si světové společenství stanovilo jako milník pro obnovu biodiverzity do roku 2030. Pomáhá organizacím převést jeho záměry do konkrétních postupů a umožňuje reportovat, jak jejich aktivity přispívají ke globálním cílům.

Projekt vývoje této normy začal v roce 2022 a během tří let prošel rozsáhlým mezinárodním připomínkováním i odbornými diskusemi mezi vědci, průmyslem, finančními institucemi a nevládními organizacemi. Výsledkem je dokument, který kombinuje vědeckou odbornost s praktickou použitelností.

Úspěch normy však bude záviset na její reálné aplikaci. Nestačí ji přijmout jako formální rámec – skutečná hodnota spočívá v proměně firemního myšlení. ISO 17298 vybízí organizace, aby přestaly vnímat přírodu jako neomezený zdroj a začaly ji chápat jako systém, jehož stabilita je podmínkou jejich vlastního fungování.

Pro české podniky, samosprávy či výzkumné instituce může být norma přínosným nástrojem k hodnocení a řízení dopadů na biodiverzitu. Může najít uplatnění při plánování rozvojových projektů, infrastrukturních staveb, nebo při nastavování udržitelných dodavatelských řetězců v zemědělství, lesnictví či průmyslu. Její implementace zároveň zvýší srovnatelnost dat a umožní lépe prokazovat přínos ke globálním cílům ochrany přírody.

Celkově lze ISO 17298:2025 považovat za milník v oblasti environmentální standardizace, mostem mezi vědou, politikou a praxí. Otevírá cestu k tomu, aby organizace nejen snižovaly své negativní dopady, ale staly se aktivními strážci ekosystémů na nichž stojí jejich vlastní prosperita. Klíčové bude, aby implementace normy nezůstala jen formálním aktem, ale přerostla v reálný závazek ke změně vztahu mezi byznysem a přírodou. Skutečná síla normy bude tak spočívat v její adopci, tedy v tom, jak se promění rozhodování, strategie i kultura organizací, které si uvědomí, že ochrana přírody není překážkou, ale předpokladem jejich dlouhodobé stability. 

Evropská unie plánuje schválit své nové klimatické cíle na jednání unijních ministrů životního prostředí, které bylo mimořádné svoláno na úterý 4. listopadu. Oznámilo to dnes dánské předsednictví v Radě EU. Jde o pokus na poslední chvíli schválit tyto cíle před klimatickým summitem COP30.

Členské státy se v září nedokázaly na nových cílech omezování produkce skleníkových plynů dohodnout a na rozdíl od dalších zemí světa včetně Číny nestihly lhůtu stanovenou OSN. I předsedkyně Evropské komise (EK) Ursula von der Leyenová ale nedávno prohlásila, že doufá, že se EU dokáže shodnout na klimatických závazcích pro roky 2035 a 2040 ještě před začátkem listopadového summitu COP30. O klimatu by měli na konci října mluvit rovněž unijní lídři na summitu EU v Bruselu.

Na konferencí COP30, která se koná v brazilském Belému, má téměř 200 zemí vyjednávat o dalších krocích v řešení globálního oteplování. Zatímco například Čína či Austrálie už své cíle představily, Spojené státy pod vedením prezidenta Donalda Trumpa od svých dřívějších závazků odstoupily. Právě kvůli jeho klimaticky skeptické politice je vnímán postup EU jako zvláště důležitý.

Pro klimatickou konferenci je přitom důležitý cíl pro rok 2035, cíl pro rok 2040 si chce Evropská unie stanovit sama pro sebe. Komise nedávno navrhla snížení emisí oxidu uhličitého o 90 procent do roku 2040 proti roku 1990.

Unijní exekutiva původně navrhovala, že EU do roku 2035 omezí celkové emise oxidu uhličitého o 72,5 procenta proti hodnotám z roku 1990. S hodnotou pro rok 2035 ale nesouhlasila řada států včetně Polska, Maďarska, Slovenska nebo Česka, které dávaly najevo obavy z dopadu klimatických opatření na průmysl. Na schůzce ministrů životního prostředí se proto v září hovořilo o volnějším rozpětí 66,3 až 72,5 procenta.

Debata o limitu pro rok 2040 byla na žádost Francie, Německa, Itálie či dalších států odložena. A to až na summit EU, který bude v Bruselu na konci října, tedy jen několik týdnů před klimatickou konferencí.

Evropská komise představila zásadní opatření, která mají ochránit evropský ocelářský sektor před nekalými obchodními praktikami a prudce rostoucími přebytky na světovém trhu. Jen v roce 2024 přesáhla globální nadvýroba oceli 600 milionů tun, což představuje více než dvojnásobek celkové kapacity všech výrobců v EU. Tento tlak přichází především z Asie, kde rozsáhlé státní dotace a nízké výrobní náklady jsou kombinovány s agresivním exportem. 

Podle analýz Komise se cena válcované oceli na světových trzích v posledních dvanácti měsících propadla o více než 30 %, zatímco dovoz levné produkce do EU vzrostl o 45 %. Domácí výrobci, kteří investují do dekarbonizace a dodržují přísné environmentální standardy, tak ztrácí konkurenceschopnost vůči firmám, jež vyrábějí bez klimatických omezení. Právě tato nerovnováha je klíčovým argumentem pro nový balík EU opatření, kde Unie chce chránit průmysl, který zaměstnává přes 310 000 lidí, přispívá 130 miliardami eur ročně do HDP a je nezbytný pro výrobu infrastruktury, strojů i obnovitelných technologií.

Nový mechanismus umožní Komisi i členským státům pružně reagovat na nadměrné dovozy, a to nejen formou antidumpingových cel, ale i pomocí „včasného varování“, které identifikuje nárůsty objemu dovozu z rizikových regionů. Tento systém bude napojen na aktuální data z celních statistik a průmyslové produkce, což umožní spustit obranné kroky dříve, než ceny spadnou pod udržitelnou úroveň. Klíčovou roli v monitoringu bude hrát Evropská observatoř pro ocelářství, která má pravidelně vyhodnocovat stav kapacit, obchodní toky a investiční trendy.

Komise zdůrazňuje, že ocel je strategickou surovinou evropské ekonomiky – bez ní není možné vybudovat větrné turbíny, železniční tratě, elektromobily ani elektrické sítě. Proto EU nechce stát stranou, když jiné světové ekonomiky chrání své výrobce masivními dotacemi a státními zásahy. V Číně například přesahují veřejné investice do ocelářství 40 miliard eur ročně, což umožňuje tamním podnikům vyrábět pod reálnými náklady. Indie, Turecko či Indonésie zavedly podobné stimulační programy. Výsledkem je globální přebytek kapacit, který Komise označuje za „strukturální hrozbu pro evropskou průmyslovou bezpečnost“.

Součástí nového rámce je i plán na diverzifikaci dodavatelských řetězců a podporu investic do zelené oceli. Unie chce v příštích pěti letech uvolnit z různých fondů – včetně programu InvestEU, Inovačního fondu a Modernizačního fondu – více než 20 miliard eur na přechod k nízkouhlíkové výrobě. Cílem je do roku 2030 snížit emise CO₂ z ocelářství o 55 % oproti úrovni z roku 1990 a zároveň udržet výrobu na evropské půdě. Projekty jako H2GreenSteel nebo ArcelorMittal Gent už dokazují, že dekarbonizace a konkurenceschopnost se nemusí vylučovat, pokud jsou podpořeny chytrou politikou.

Zároveň Komise plánuje posílit obchodní diplomacii vůči zemím s přebytky. V nadcházejících měsících chce otevřít jednání v rámci OECD a WTO, aby přiměla klíčové partnery k omezení subvencí a transparentnosti trhu. Evropská strategie má být podle Bruselu dvojí: bránit se dovozům, které ohrožují pracovní místa a investice, a současně vytvářet podmínky, v nichž budou evropské podniky schopny prosperovat v rámci férové globální soutěže.

Nová opatření mají být plně kompatibilní s cíli Zelené dohody a Net-Zero Industry Actu. Jinými slovy, ochrana evropského trhu má jít ruku v ruce s investicemi do modernizace a technologické soběstačnosti. Přestože Brusel odmítá mluvit o protekcionismu, návrh ve skutečnosti představuje návrat k průmyslové politice, která bere ohled na realitu geopolitické konkurence.

Z českého pohledu má tento krok zásadní význam. Česká republika patří mezi země, kde ocelářství zůstává klíčovým pilířem ekonomiky – zaměstnává přibližně 14 000 lidí, zejména na Ostravsku, a zajišťuje dodávky pro strojírenský a automobilový průmysl. V letech 2022–2024 přitom dovoz levné oceli do Česka vzrostl o 60 %, zatímco domácí produkce klesla o pětinu. Opatření Komise tak mohou pomoci stabilizovat trh a vytvořit prostor pro investice do ekologičtější výroby, kterou si bez ochrany před dumpingem nelze ekonomicky představit.

Zatímco průmyslové svazy krok vítají, někteří ekonomové upozorňují, že přílišná regulace může vést k přenesení tlaku do jiných segmentů – například stavebnictví nebo automobilového průmyslu, které jsou na levnější dovozní ocel zvyklé. Komise však argumentuje, že dlouhodobé dopady nekontrolovaného dovozu by byly mnohem nákladnější: ztráta know-how, uzavírání evropských hutí a závislost na dovozu klíčových surovin.

Návrh teď zamíří do Evropského parlamentu a Rady. Pokud bude schválen, první fáze monitoringu by mohla začít už v roce 2026. Do té doby má Komise připravit detailní metodiku a zřídit centrální databázi dovozů, která umožní automatické vyhodnocování tržních rizik. Na rozdíl od minulosti chce Brusel vycházet z přesných dat, nikoli ze zdlouhavých politických debat. Evropská ocel by se dala označit jako symbol širší proměny myšlení. Unie si začíná uvědomovat, že bez odolného průmyslu nelze dosáhnout klimatické neutrality ani ekonomické suverenity. 

Evropská asociace výrobců automobilů (ACEA), která sdružuje šestnáct největších evropských výrobců nákladních automobilů a autobusů, vydala v říjnu 2025 obsáhlou zprávu o stavu podmínek pro dekarbonizaci silniční nákladní dopravy. Dokument s názvem Decarbonising Heavy-Duty Road Transport – State of the Enabling Conditions přináší jasné poselství: výrobci dělají, co mohou – vozidla jsou na trhu, technologie fungují – ale Evropa zatím nevytvořila prostředí, které by skutečně umožnilo rychlý přechod k bezemisní dopravě.

Evropa má dnes více než 45 sériově vyráběných bezemisních modelů nákladních vozidel a přes dvacet typů autobusů poháněných elektřinou nebo vodíkem. Tyto technologie pokrývají celý dopravní ekosystém – od městských dodávek až po těžké dálkové tahače. Přesto však v první polovině roku 2025 tvořily bezemisní kamiony pouze 3,6 % všech nových registrací, tedy jen nepatrný zlomek z celkového počtu. Téměř 80 % z nich bylo registrováno v pouhých pěti státech: Švédsku, Nizozemsku, Rakousku, Dánsku a Francii. Naopak Švýcarsko a Norsko, které nejsou členy EU, ukazují, že s jasnou podporou infrastruktury a politik mohou být výsledky mnohem lepší.

Pokud má Evropa naplnit klimatické cíle, bude do konce desetiletí potřebovat přibližně 400 000 bezemisních kamionů v provozu, přičemž alespoň každý třetí nově registrovaný vůz by měl být bezemisní. Tento skok by vyžadoval meziroční růst trhu o více než 50 %. Výrobci jsou připraveni – problémem je, že infrastruktura a politické rámce zůstávají hluboko pozadu.

V celé Evropské unii je dnes k dispozici pouze asi 1 100 veřejných dobíjecích bodů s výkonem nad 350 kW, které jsou vhodné pro těžká nákladní vozidla. To je sotva jedno procento z potřebného počtu. Aby bylo možné obsloužit vozový park roku 2030, bude nutné zřídit kolem 50 000 veřejně přístupných dobíjecích míst, z toho 35 000 vybavených technologií Megawatt Charging System (MCS), a zároveň vybudovat alespoň 700 vodíkových čerpacích stanic s kapacitou 6 tun vodíku denně. Většina současného nabíjení sice probíhá v depech dopravců, ale bez husté sítě veřejných a poloveřejných nabíječek nebude možné rozvíjet dálkovou dopravu, která tvoří páteř evropské logistiky.

Další slabinou je přístup k elektrické síti. ACEA upozorňuje na neprůhledné informace o kapacitách, zdlouhavá povolovací řízení a chybějící investice do přenosové infrastruktury. Výsledkem je, že i když dopravci chtějí instalovat vlastní nabíjecí infrastrukturu, často narazí na dlouhé čekací lhůty nebo technická omezení.

Ekonomická stránka přechodu je neméně důležitá. Provozovatelé kamionů pracují s minimálními maržemi a přechod na elektromobilitu pro ně musí dávat ekonomický smysl. Dnes je však celková cena vlastnictví (TCO) bezemisních vozidel vyšší než u dieselových ve většině zemí i použití. Studie ukazuje, že při typickém provozu 90 000 km ročně je elektrický tahač přibližně o 5 % dražší na kilometr než dieselový. K dosažení parity je proto nezbytná kombinace opatření – diferencované mýtné podle emisí CO₂, zvýhodněné zdanění elektřiny a vodíku, zavedení systému ETS2 a cílené investiční pobídky.

Zavedení CO₂-diferencovaného mýtného, které zvýhodňuje bezemisní vozidla, se zatím podařilo jen v několika zemích – naplno jej využívají Německo a Belgie, částečně pak Rakousko, Česká republika, Dánsko, Švédsko či Nizozemsko. V jiných státech chybí, nebo je sleva pro ekologická vozidla příliš nízká, aby skutečně ovlivnila trh.

Nejasnosti panují i kolem nového systému ETS2, který má zpoplatnit emise ve vytápění a silniční dopravě. Odhadované zvýšení ceny fosilních paliv o 10–15 % podle ACEA zdaleka nestačí k překlenutí nákladové propasti mezi dieselovými a elektrickými vozy. Navíc se zpožďuje revize klíčových směrnic o hmotnostech a rozměrech vozidel či o zdanění energií – a bez nich se rovné podmínky na trhu vytvořit nedají.

ACEA varuje, že Evropa se ocitla v paradoxu: výrobci plní své závazky, investují miliardy do vývoje a sériové výroby, ale chybějící infrastruktura a nekoordinovaná politika brzdí rozjezd transformace, která měla být chloubou Zelené dohody. Pokud se situace rychle nezmění – od posílení sítí přes jednotná mýtná pravidla až po dlouhodobě udržitelné pobídky – zůstane přechod k bezemisní nákladní dopravě jen vizí na papíře. Evropští výrobci dokázali vytvořit kamiony budoucnosti. Teď je řada na politicích, aby jim postavili silnice, po kterých budou moci skutečně jezdit.

Státní fond životního prostředí (SFŽP) zveřejnil aktualizovaný harmonogram výzev Operačního programu Životní prostředí pro rok 2025. Aktualizace přináší zásadní úpravy, které mohou významně ovlivnit přípravu i financování projektů zaměřených na sanace ekologických zatěží a rozvoj infrastruktury v sociální oblasti. Změny se týkají dvou výzev – sanace ekologických zátěží a podpory potravinových bank.

U 72. výzvy, zaměřené na odstraňování ekologických zátěží, došlo k prodloužení termínu pro podávání žádostí z původního 14. listopadu 2025 až na 10. listopadu 2026, tedy o rok déle. Současně se navýšila celková alokace z původních 500 milionů korun na 1,7 miliardy korun. Tento krok reaguje na dlouhodobou potřebu delšího časového rámce u složitějších projektů, které často vyžadují rozsáhlé průzkumy, vyjednávání s vlastníky pozemků nebo složitou technickou přípravu.

Změny se dotkly také 79. výzvy, která podporuje infrastrukturu potravinových bank. Zde se objem finančních prostředků zvýšil ze 50 na 200 milionů korun. Jde o čtyřnásobné navýšení, které odráží rostoucí význam potravinových bank v systému sociální pomoci a v boji proti plýtvání potravinami. Program tak nabízí prostor nejen pro rozšiřování skladových kapacit, ale i pro modernizaci logistických řešení, digitalizaci a propojení regionálních partnerů.

Aktualizace harmonogramu a delší termíny poskytují čas na kvalitní přípravu projektů, zatímco navýšení rozpočtů zvyšuje šanci na jejich úspěšnou realizaci. 

Dokument ke stažení:

Harmonogram výzev OPŽP 2021–2027 na rok 2025

Evropská komise zveřejnila návrh nařízení v přenesené pravomoci, kterým stanoví společný unijní rámec pro výpočet potenciálu globálního oteplování (GWP) u nových budov. Tento krok navazuje na revidovanou směrnici o energetické náročnosti budov (EU) 2024/1275 a má zásadní význam pro dosažení cílů klimatické neutrality do roku 2050.

Podle nové legislativy budou muset členské státy od 1. ledna 2028 zajistit, aby všechny nové budovy s užitnou podlahovou plochou větší než 1 000 m² měly vypočtený a uvedený potenciál globálního oteplování za celý životní cyklus – od výroby stavebních materiálů až po demolici a likvidaci odpadu. Od roku 2030 se tato povinnost rozšíří na všechny nové budovy bez výjimky.

Cílem je sjednotit metodiku výpočtu životního cyklu emisí skleníkových plynů (LCA – Life Cycle Assessment), aby bylo možné porovnávat klimatickou stopu staveb v jednotlivých zemích EU. Komise chce tímto krokem odstranit současné rozdíly mezi národními přístupy a zajistit, aby hodnocení budov probíhalo podle jednotných principů a standardů.

Nové nařízení doplňuje přílohu III směrnice o energetické náročnosti budov a vymezuje přesná pravidla pro výpočet. Rámec vychází z mezinárodně uznávané normy EN 15978 „Udržitelnost staveb – Hodnocení environmentální výkonnosti budov“, a stanovuje například:referenční dobu životnosti budovy, způsob výpočtu užitné podlahové plochy, rozsah zahrnutých fází životního cyklu a nebo zdroje a kvalitu vstupních dat.

Na výpočet se budou používat údaje z databází podle nařízení (EU) 2024/3110 o stavebních výrobcích, aby byla zajištěna přesnost a srovnatelnost výsledků. Komise zároveň upozorňuje, že vypočtené hodnoty by měly být zveřejněny v průkazu energetické náročnosti budovy (PENB) – vedle klasické energetické třídy tak přibude i nový indikátor: „celkový potenciál globálního oteplování (GWP)“.

Tento přístup má zásadní dopad na budoucnost stavebnictví. Na budovy totiž podle odhadů připadá přibližně 36 % emisí CO₂ v celé Evropské unii, přičemž největší podíl z nich – u běžných staveb často 60 až 80 % – vzniká v průběhu provozní fáze, tedy při vytápění, chlazení, osvětlení a provozu technologií. Jak se však budovy stávají energeticky úspornějšími, roste relativní význam zabudovaných emisí. Nový systém proto nutí architekty, projektanty i developery uvažovat o klimatických dopadech od samého počátku návrhu, kdy lze volbou materiálů, technologií a konstrukčních řešení nejúčinněji ovlivnit celkovou uhlíkovou stopu budovy během jejího životního cyklu.

Evropská komise zdůrazňuje, že výpočet GWP má podpořit „klimaticky uvědomělé stavebnictví“, tedy návrh budov s ohledem na celý jejich životní cyklus. V praxi půjde o systém, který umožní porovnat environmentální dopad různých typů budov a materiálů – například betonových a dřevěných konstrukcí – a motivovat ke snižování uhlíkové stopy již ve fázi projektu.

Členské státy musí do 1. ledna 2027 připravit národní plány s cíli a mezními hodnotami pro celkový potenciál globálního oteplování u nových budov. Tyto limity se následně stanou důležitým nástrojem pro hodnocení stavební produkce a plánování výstavby v souladu s klimatickými cíli EU.

Tento návrh tak představuje přelom v evropské stavební politice. Nehodnotí pouze to, kolik energie budova spotřebuje, ale i to, kolik emisí vyprodukuje během celého svého životního cyklu. Jinými slovy, každá nová budova bude muset mít svůj „uhlíkový pas“ – a ten se může stát klíčovým kritériem nejen pro povolení stavby, ale i pro její hodnotu na trhu.

Dokument ke stažení:

• EU 213_25 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci – Ares(2025)
• EU 213_25 EK Příloha – Ares(2025)

Evropská komise publikovala návrh směrnice v přenesené pravomoci, která doplňuje přílohu II směrnice (EU) 2024/1799 o podpoře oprav zboží. Cílem návrhu je rozšířit okruh výrobků, které spadají pod povinnost výrobce zajistit jejich opravitelnost, o domácí lokální topidla. Tento krok vychází z již přijatého nařízení Komise (EU) 2024/1103, které stanovuje ekodesignové požadavky pro lokální topidla a jejich související regulaci.

Směrnice (EU) 2024/1799, přijatá v červnu 2024, zavádí společná pravidla na podporu oprav zboží a představuje klíčový prvek přechodu k udržitelnější spotřebě v Evropě. Výrobci jsou podle ní povinni opravovat výrobky uvedené v příloze II směrnice, tedy ty, pro které existují na úrovni EU definované požadavky na opravitelnost. Tyto požadavky zahrnují zajištění dostupnosti náhradních dílů po stanovenou dobu, snadnou demontáž a opětovnou montáž výrobku pro účely opravy a také přístup k informacím a nástrojům potřebným pro opravu.

Nově navrhovaná změna reflektuje skutečnost, že právě lokální topidla – od elektrických přímotopů po plynové či na tuhá paliva – představují významnou kategorii spotřebičů s velkým potenciálem pro prodloužení životnosti. Podle nařízení (EU) 2024/1103 budou výrobci povinni zajistit dostupnost specifikovaných náhradních dílů po dobu nejméně deseti let po uvedení posledního kusu daného modelu na trh. Součástí jsou také požadavky na poskytování informací o údržbě a opravách nezávislým servisům.

Komise tímto krokem reaguje na potřebu rozšířit právo spotřebitelů na opravu i na výrobky, které dosud nebyly výslovně uvedeny v příloze II. Zároveň naplňuje článek 5 odst. 9 směrnice (EU) 2024/1799, který Komisi ukládá povinnost aktualizovat seznam výrobků vždy, když je na unijní úrovni přijato nové právní opatření s relevantními požadavky na opravitelnost.

Konzultace k připravovanému aktu proběhly s odborníky členských států v rámci expertní skupiny pro spotřebitelské a marketingové právo i s odděleními Komise odpovědnými za oblast ekodesignu. Vzhledem k technickému charakteru úpravy nebyla otevřena veřejná konzultace, neboť se nejedná o zásadní politickou změnu, nýbrž o doplňující krok k zajištění soudržnosti evropské legislativy.

Členské státy budou mít povinnost začlenit novou směrnici do svých právních předpisů do 31. července 2026, tedy ke stejnému datu, od kterého se začne uplatňovat i původní směrnice (EU) 2024/1799.

Tento návrh zapadá do širšího rámce ekodesignu a rozvoje udržitelných výrobků podle nového nařízení (EU) 2024/1781, které postupně nahrazuje původní směrnici 2009/125/ES. Evropská komise tím dává jasný signál, že podpora opravitelnosti není pouze otázkou spotřebitelských práv, ale také strategie pro snížení environmentální zátěže, omezení produkce odpadu a posílení cirkulární ekonomiky.

Evropská legislativa tak postupně vytváří pevnější rámec, v němž se opravitelnost stává standardem, nikoli výjimkou. Lokální topidla jsou dalším krokem na cestě k ekonomice, kde se výrobky nevyměňují po pár letech, ale opravují – a kde se technická životnost znovu stává měřítkem kvality.

Dokument ke stažení:

• EU 210_25 EK Návrh směrnice v přenesené pravomoci – Ares(2025)

Evropská komise otevřela veřejnou konzultaci, jejímž cílem je získat odborné podněty k harmonizaci klasifikace odpadů v rámci Evropské unie. Tato iniciativa má umožnit, aby vybrané druhy odpadu mohly být zařazeny na tzv. zelený seznam – tedy přepravovány mezi členskými státy jednodušším a méně administrativně náročným režimem. Konzultace přímo navazuje na nové nařízení o přepravě odpadů (EU) 2024/1157, které představuje modernizovaný rámec pro řízení přeshraniční přepravy odpadu v duchu Zelené dohody pro Evropu (Green Deal) a připravovaného Aktu o oběhovém hospodářství.

Podle odhadů Komise je v EU každoročně přepravováno více než 50 milionů tun tzv. green-listed waste, tedy odpadů určených k materiálovému využití, u nichž není požadován předběžný souhlas příslušných úřadů. Patří sem zejména kovový šrot, papírový a lepenkový odpad či minerální suroviny. Naopak odpady, které nejsou jednoznačně klasifikované nebo představují vyšší míru rizika, podléhají notifikačnímu řízení – to vyžaduje souhlasy orgánů v zemi původu, tranzitu i cíle, včetně finančních záruk. Právě tato administrativní náročnost často zdržuje nebo znemožňuje přepravu recyklovatelných materiálů a brzdí vznik skutečného jednotného trhu s druhotnými surovinami.

Evropská komise nyní klade klíčové otázky: Které konkrétní druhy odpadu by měly být převedeny na zelený seznam? Jaké podmínky by měly být splněny, aby bylo zaručeno jejich environmentálně šetrné nakládání? A jak nastavit jednotné limity znečištění, aby se zabránilo rozdílné interpretaci mezi členskými státy? Odpovědi na tyto otázky by měly přispět k přípravě delegovaných aktů, které upraví přílohy IIIA a IIIB nařízení o přepravě odpadů.

Na zelený seznam se zvažuje zařazení například textilního odpadu, matrací, minerální vaty či specifických směsí plastů, které lze efektivně recyklovat, pokud splní přísně definované limity kontaminace. Zároveň se diskutuje o stanovení harmonizovaných prahových hodnot znečištění – podobně jako u plastových odpadů, kde EU zavedla limit 6 % pro vnitrounijní přepravy. Cílem je zamezit situacím, kdy se například kovový odpad s minimální příměsí jiných materiálů v jedné zemi považuje za nebezpečný, zatímco v jiné za běžný recyklát. Otázka z dotazníku „Je důležité stanovit kontaminační prahové hodnoty pro kovové odpady, aby bylo možné ty čisté považovat za zeleně zařazené?“ tak má výrazný praktický rozměr.

Zvláštní kapitolu představuje elektroodpad (e-waste), který patří mezi nejrychleji rostoucí toky odpadu v EU. Po dohodě stran Basilejské úmluvy se od 1. ledna 2025 zavádí nové kódy pro nebezpečný (A1181) a nebezpečí nepředstavující elektroodpad (Y49). V praxi to znamená, že veškerý e-waste bude podléhat přísnému režimu předběžného souhlasu, přičemž vývoz do nečlenských států OECD bude zakázán. Komise však zvažuje, zda by některé druhy neškodného elektroodpadu – například komponenty po demontáži nebo frakce vzniklé při zpracování – neměly zůstat i po roce 2027 na zeleném seznamu. Odborná otázka zní: Měly by být určité toky e-waste nadále přepravovány volněji, pokud jejich recyklace probíhá v certifikovaných zařízeních v rámci EU a nepředstavuje environmentální riziko?

Záměrem celé iniciativy je posílení jednotného trhu pro odpady a druhotné suroviny, který je nezbytným předpokladem pro naplnění evropských klimatických a surovinových cílů. Zavedení harmonizovaných pravidel může výrazně snížit administrativní zátěž podniků, zvýšit jistotu investic do recyklačních kapacit a zároveň omezit nelegální přepravy odpadu. Diskuse se proto netýká jen technických detailů – jde o to, jak přeměnit evropský systém nakládání s odpady v plnohodnotný ekonomický sektor, kde se odpad stává zdrojem a ne překážkou.

Evropská komise vybízí podniky, samosprávy, výzkumné instituce i environmentální organizace, aby do konzultace vstoupily. Odpovědi na otázky, jak rozšířit zelený seznam, jak stanovit kontaminační limity a jak odlišit e-waste od jiných proudů materiálů, budou základem pro přípravu návrhu nových právních předpisů.

Dokument ke stažení:

• EU 211_25 EK Odpad na zelený seznam

Na světové energetické dráze se odehrál okamžik, který by ještě před pár lety působil jako science fiction. Uhlí, dlouholetý favorit průmyslové éry, začíná ztrácet dech. V polovině roku 2025 se poprvé v historii stalo, že štafeta obnovitelných zdrojů  - složená z větru, vody, biomasy a slunce - vyrobila více elektřiny než všechny uhelné elektrárny dohromady. Symbolicky i fakticky tak došlo k předávce štafetového kolíku. Je to chvíle, kdy svět mění tempo i směr a z dráhy pokryté sazemi přebíhá na trať poháněnou světlem a větrem.

Statisticky zní tato změna téměř neuvěřitelně. Podle zprávy klimatického think tanku Ember vyprodukovaly v prvním pololetí roku 2025 obnovitelné zdroje celkem 5 072 terawatthodin (TWh) elektřiny, zatímco uhlí pouze 4 896 TWh. Kombinace solární, větrné, vodní a biomasové energie tak poprvé v historii překonala výkon uhlí – a to právě ve chvíli, kdy globální poptávka po elektřině rostla o 2,6 % (369 TWh). Tahounem byla především solární energie, jejíž výroba vzrostla meziročně o více než 30 % a sama pokryla přes 80 % nárůstu spotřeby. Díky tomu klesla i produkce z fosilních zdrojů: spotřeba uhlí se snížila přibližně o 31 TWh a zemního plynu o 6 TWh. Nejde sice o jednorázový obrat, ale o silný signál, že světová energetika se opravdu překlápí – od éry uhlí směrem k éře čistých, obnovitelných zdrojů.

Za těmito čísly se však skrývá rozdílný příběh jednotlivých regionů. Hlavními tahouny změny jsou Čína a Indie – země, které ještě před dekádou patřily k největším znečišťovatelům. Čína loni přidala více obnovitelných kapacit než zbytek světa dohromady a současně snížila výrobu z fosilních paliv o zhruba dvě procenta. Indie posiluje solární a větrné zdroje ještě rychleji, než roste její poptávka po elektřině, takže spotřeba uhlí i plynu postupně klesá. Oproti tomu v Evropě a Spojených státech růst spotřeby a nepravidelnost výroby z obnovitelných zdrojů vedly místy k dočasnému návratu k uhlí a plynu.

Díky dynamice Číny a Indie se přelom odehrál dříve, než kdo čekal. A zatímco Asie šlape do přechodu z fosilních paliv s překvapivou razancí, Afrika zažívá vlastní energetický boom. Obrovský solární potenciál kontinentu přitahuje investice a v mnoha zemích se budují zdroje čisté energie bez toho, aniž by vznikla rozsáhlá uhelná infrastruktura. Afrika tak symbolicky přeskočila „špinavou“ fázi průmyslové revoluce a nastoupila rovnou do éry obnovitelné energie – té, která může v budoucnu živit nejen místní rozvoj, ale i energeticky část světové ekonomiky.

Co však tento zlom znamená pro uhlí jako ekonomickou a politickou veličinu? Po více než století bylo uhlí páteří průmyslového růstu – levné, dostupné a opřené o silnou těžební infrastrukturu. Dnes se ale stále častěji ocitá v roli záložního zdroje, který nastupuje jen tehdy, když vítr utichne a slunce zapadne. V mnoha zemích se navíc opuštěné doly a energetické areály mění na solární farmy. Podle analýzy Global Energy Monitor by přeměna bývalých uhelných lokalit mohla do roku 2030 přinést až 300 GW nového obnovitelného výkonu. Tam, kde už je vybudovaná síť, se tak nabízí logická transformace – z krajin uhlí na krajin slunce.

Z technického pohledu se obnovitelné zdroje stávají čím dál konkurenceschopnějšími. Náklady na fotovoltaiku i větrné turbíny dál klesají, instalace je rychlejší a technologie akumulace energie se zlepšují. Tím ale roste i tlak na stabilitu sítí a na jejich schopnost vyrovnávat proměnlivou výrobu. Moderní energetika se tak musí naučit pružnosti – řízení spotřeby, chytré distribuční sítě, efektivní akumulaci i rychlé reakce klasických zdrojů. Doba, kdy šlo jen o výrobu elektřiny, končí, klíčové se stává její řízení.

Zajímavou kapitolou současné energetické proměny je snaha využít staré uhelné elektrárny novým, ekologickým způsobem. Místo jejich bourání se hledají cesty, jak jim „vdechnout nový život“. Jedním z nejslibnějších směrů je takzvaný železný cyklus. Princip je překvapivě jednoduchý a přitom velmi elegantní: místo uhlí by v kotlích hořely jemné železné částice. Železo při spalování reaguje s kyslíkem a vzniká oxid železa – podobně jako rez, jen v kontrolovaném prostředí. Tento oxid by pak šlo „zregenerovat“ pomocí vodíku vyrobeného z obnovitelných zdrojů. Vodík odstraní kyslík z oxidu železa a vznikne opět čisté železo, připravené k dalšímu cyklu spalování.

Tím vzniká uzavřený a bezemisní koloběh energie, v němž se nevypouští žádný oxid uhličitý, pouze vodní pára. Výhodou je, že by se dala využít stávající infrastruktura uhelných elektráren – kotle, turbíny i rozvodné sítě – a přitom by bylo možné přejít na čistý provoz. Železo se navíc dá snadno skladovat a přepravovat, což z něj dělá zajímavý energetický zásobník. 

Zatím jde o laboratorní experimenty, ale potenciál této technologie je značný. Pokud se podaří zvládnout efektivní regeneraci železa a bezpečné zacházení s vodíkem, mohla by se z uhelných elektráren stát přechodná forma „železných elektráren“ – most mezi světem uhlí a světem čisté energie. Jinými slovy: možná nebude nutné bourat staré komíny – stačí, když z nich jednou místo sazí vyletí pára.

Mnozí analytici považují rok 2025 za pravděpodobný „vrchol uhlí“ – okamžik, kdy jeho globální spotřeba dosáhla maxima a odtud už povede jen dolů. Ne proto, že by uhlí došlo, ale protože ho svět jednoduše přestává potřebovat. Pokud se tento scénář potvrdí, znamená to, že štafetový kolík už byl skutečně předán a nyní běží v rukou obnovitelných zdrojů.

Přechod k nové energetice ale zůstává běh na dlouhou trať. Síťové kapacity v mnoha zemích jsou stále rigidní, povolovací procesy pomalé a investice do úložišť zaostávají. Geografická omezení, kolísání počasí i politické zájmy s vazbami na fosilní průmysl představují překážky, které mohou závod zpomalit. Přesto energie nečeká. Historický moment, kdy obnovitelné zdroje poprvé vyrobily více elektřiny než uhlí, nicméně ukazuje jasný směr: svět se nadechuje k éře čisté energie a teď už záleží jen na tom, zda obnovitelné zdroje udrží tempo a dovedou štafetu až do cíle bezemisní budoucnosti.

 

Předcházení vzniku odpadů je jedním z nejdůležitějších principů oběhového hospodářství. Nejde jen o třídění a recyklaci, ale především o to, jak odpady vůbec nevytvářet – a pokud už vzniknou, jak je co nejlépe znovu využít. Aktuální vývoj v této oblasti představí již 11. ročník konference Předcházení vzniku odpadů 2025, který se zaměří na legislativní novinky včetně nového Plánu odpadového hospodářství ČR a evropského nařízení PPWR, rozšiřování systémů rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR), plnění závazných cílů v oblasti třídění komunálního odpadu a inspirativní příklady správné praxe.

Legislativa jako motor změny: Co přináší nový Plán odpadového hospodářství a evropské nařízení PPWR?

Úvodní blok konference Předcházení vzniku odpadů 2025 se zaměří na zásadní legislativní změny, které ovlivní podobu odpadového hospodářství v České republice i celé Evropské unii v následujících letech. Tento blok nabídne praktické vhledy do aktuální legislativy, která bude formovat podobu odpadového hospodářství v ČR i EU. Je určen zástupcům obcí, firem, odborné veřejnosti i tvůrcům politik, kteří chtějí být připraveni na nové výzvy.

Nový Plán odpadového hospodářství ČR na období 2025–2035, který byl schválen vládou v červenci 2025, představí Jan Maršák z Ministerstva životního prostředí ČR. Tento strategický dokument klade důraz na předcházení vzniku odpadů, prodlužování životnosti výrobků, opakované použití, rozšíření systémů EPR na nové komodity (např. textil, nábytek…) a výrazné omezení skládkování využitelných odpadů. Plán má také podpořit investice do moderní infrastruktury a efektivního sběru bioodpadu.

Na nové evropské nařízení o obalech a obalových materiálech (PPWR), které od roku 2026 nahradí dosavadní směrnici o obalech, se zaměří Iva Werbynská z Obalového institutu SYBA. PPWR mění prevenci vzniku obalového odpadu z dobrovolné snahy na povinný standard. Zavádí požadavky na recyklovatelnost všech obalů, minimální podíl recyklovaného materiálu, omezení jednorázových plastových obalů a povinné zálohování plastových lahví a plechovek, pokud nebude dosaženo 90% míry sběru. V rámci přednášky bude představeno, kde firmy nejrychleji ušetří materiál, emise i peníze – bez kompromisů na funkci nebo značce, nové povinnosti budou předvedeny do jasných rozhodnutí.

Praktické nástroje pro firmy, které se chtějí připravit na nové požadavky v oblasti ekodesignu plastových obalů, představí Radek Přikryl z VUT v Brně. Účastníci se seznámí s protokolem pro hodnocení třídění obalů a nástrojem pro posouzení jejich recyklovatelnosti. Přednáška nabídne konkrétní kroky, jak systematicky zlepšovat návrh obalů v souladu s principy cirkulární ekonomiky a legislativními požadavky. 

Rozšířená odpovědnost výrobců: Klíč k efektivnímu nakládání s odpady v duchu cirkulární ekonomiky

Systémy rozšířené odpovědnosti výrobců (tzv. EPR) představují jeden z nejúčinnějších nástrojů pro předcházení negativním environmentálním externalitám, jako jsou například odpady. Tento přístup je plně v souladu s principem „znečišťovatel platí“ a již v minulosti přispěl ke zlepšení nakládání s řadou skupin výrobků. V České republice dlouhodobě fungují EPR systémy například pro obaly, elektrozařízení, baterie nebo pneumatiky. Tyto systémy přenášejí odpovědnost za sběr, recyklaci a ekologickou likvidaci výrobků na jejich výrobce, čímž je motivují k navrhování udržitelnějších produktů z hlediska trvanlivosti a recyklovatelnosti.

V rámci Strategie rozšiřování EPR, připravované Ministerstvem životního prostředí, se počítá s rozšířením těchto systémů i na další komodity, jako jsou textil a obuv, sportovní a volnočasové potřeby, hračky, nábytek, ploché sklo a potřeby pro dům a zahradu. Pozornost se těmto skupinám výrobků věnuje zejména kvůli jejich významnému podílu na produkci odpadu a potřebě zlepšit úroveň jeho zpracování. Rozšíření EPR by mělo přispět ke snížení množství odpadu, zvýšení míry recyklace a podpoře inovací v produktovém designu.

Jedním z klíčových aktérů, kterých se rozšíření EPR přímo dotkne, jsou města a obce. Přínosy jsou na první pohled zřejmé – snížení nákladů na odpadové hospodářství, zlepšení třídění a možnost využít ušetřené prostředky na jiné veřejné služby. Je však nutné upozornit i na rizika a výzvy, které s tímto rozšiřováním souvisejí. Obce by musely zajistit provoz sběrných míst, přičemž zůstává otázkou, od jakého počtu obyvatel by tato povinnost byla efektivní vzhledem k očekávanému množství sebraného materiálu. Navíc by města a obce musely uzavírat nové smlouvy s kolektivními systémy (operátory) pro každou komoditu zvlášť, což by pravděpodobně znamenalo značnou administrativní zátěž.

Studie CETA, která se touto problematikou zabývala, upozorňuje, že pokud je cílem pouze získat finanční prostředky na sběr, separaci nebo odstranění odpadu bez stanovení konkrétních měřitelných cílů, mohou být jiné finanční nástroje účinnější a nákladově efektivnější než EPR. Mezi tyto alternativy patří například poplatky za komunální odpad, efektivnější zpoplatnění původců odpadů nebo kombinace daňových a dotačních mechanismů.

Konference Předcházení vzniku odpadů 2025 se za účasti zástupců Ministerstva životního prostředí a měst a obcí zaměří na plánované rozšíření systémů rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR) v letech 2027–2028. Diskuse se bude věnovat mimo jiné těmto klíčovým otázkám: Jak nastavit EPR systémy tak, aby byly funkční, spravedlivé a přínosné pro všechny aktéry? Jaké podmínky je třeba vytvořit, aby se obce mohly do systému zapojit bez zbytečné administrativní zátěže? Do panelové diskuse se zapojí David Surý z MŽP, Pavel Drahovzal ze SMO ČR, nebo Pavel Hendrichovský z Diakonie Broumov. Zapojit se můžete i online prostřednictvím platformy www.slido.com pod hashtagem #pvo2025. 

Příklady správné praxe: Inspirace pro obce, firmy i neziskový sektor

Jedním z klíčových bloků konference Předcházení vzniku odpadů 2025 bude prezentace konkrétních projektů, které ukazují, jak lze principy oběhového hospodářství úspěšně aplikovat v praxi. Přednášející z různých sektorů představí inovativní řešení, která přispívají ke snížení množství odpadu, jeho efektivnímu využití a posílení spolupráce mezi veřejným, soukromým i neziskovým sektorem.

1. Nábytek v oběhu – Radim Trojan, Změna k lepšímu, z. s.

Pilotní projekt ověřil možnosti zavedení systému rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR) pro nábytek. Šest firem se zapojilo do dobrovolné dohody s MŽP a testovalo sběr, třídění a recyklaci vyřazeného nábytku. Výsledky přinesly cenné poznatky o materiálovém složení, recyklovatelnosti i potenciálu opětovného využití.

2. Sport bez odpadu – Lucia Štefánková, Nadace TIPSPORT

Projekt pomáhá českým sportovním klubům zavádět udržitelná opatření v oblasti odpadů, vody a energií. Ukazuje, že ekologická opatření na stadionech mohou nejen zlepšit životní prostředí, ale také přinést úspory. Přednáška nabídne konkrétní data o produkci odpadu a příklady dobré praxe z klubů po celé republice.

3. Cirkulární program PMI – Roman Grametbauer, Philip Morris ČR a.s.

Společnost představí své aktivity v oblasti ekodesignu, řešení litteringu a odpovědné likvidace výrobků po skončení jejich životnosti. Program ukazuje, jak může i velký výrobce přispět k cirkulární ekonomice a ochraně životního prostředí.

4. Oděvní banka a OblečPrahu.cz – Dana Pavlousková, Oděvní banka z. s.

Prezentace ukáže, jak lze v praxi předcházet vzniku textilního odpadu a zároveň posilovat sociální pomoc. Projekt propojuje město, firmy, neziskové organizace i veřejnost a nabízí modelovou cestu k cirkulárnímu hospodářství v oblasti textilu.

De) ruhá šance pro plastová okna – Marek Ryba, REWINDOW

Staré plastové okenní rámy často končí na skládkách, přestože představují cenný zdroj surovin. Rewindow Recycling ukazuje, že i v Česku lze vybudovat funkční systém sběru a recyklace PVC oken. Přednáška představí technologické možnosti a ekonomický potenciál tohoto řešení.

Plnění závazných cílů v oblasti třídění komunálního odpadu: Výzva pro města a obce

Oběhové hospodářství se stalo klíčovým tématem evropské i světové environmentální politiky. Po přijetí tzv. oběhových balíčků EU a nového zákona o odpadech č. 541/2020 Sb. nabývá na významu zejména v oblasti nakládání s komunálním odpadem. Tento zákon stanovuje pro obce konkrétní a právně závazné cíle v oblasti třídění komunálního odpadu pro roky 2025, 2030 a 2035. Jejich nedodržení může vést k sankcím.

Konkrétně musí obce do roku 2025 zajistit, aby odděleně soustřeďované recyklovatelné složky komunálního odpadu tvořily alespoň 60 % z jeho celkového množství. V roce 2030 se požadavek zpřísní na 65 % a v roce 2035 na 70 %.

Plnění těchto cílů však představuje pro města a obce značnou výzvu. Ačkoli data za rok 2025 zatím nejsou k dispozici, výsledky z předchozích let naznačují, že stanovené cíle jsou pro řadu obcí – včetně některých větších měst – stále vzdálené. Výrazné rozdíly jsou patrné mezi jednotlivými kraji: zatímco Jihomoravský kraj nebo Kraj Vysočina dosahují nadprůměrných výsledků, Ústecký a Karlovarský kraj se pohybují na opačném konci spektra. V roce 2023 činila průměrná míra třídění přibližně 45 %, přičemž pouze 10 % obcí by nemělo mít se splněním cíle problém.

Současná praxe v oblasti oběhového hospodářství je často limitována jak množstvím, tak strukturou vznikajícího odpadu. Mnohé obce nemají dostatečné technické ani organizační kapacity pro dosažení požadované míry třídění, což může mít negativní dopady nejen na životní prostředí, ale i na jejich rozpočty.

V rámci odborného programu konference vystoupí Michal Struk z Masarykovy univerzity v Brně, který představí výsledky svého výzkumu zaměřeného na analýzu připravenosti obcí plnit stanovené cíle. O praktické zkušenosti z města, které již cíle v oblasti třídění plní, se podělí Jan Lipavský, místostarosta města Vysoké Mýto. Petr Novotný z INCIEN nabídne pohled na to, jak v ČR třídění komunálních odpadů funguje – nebo stále nefunguje. O své zkušenosti s bioodpadem, klíčovou složkou komunálních odpadů, se podělí zástupkyně sdružení Kokoza, Martina Záleská a Kristýna Svobodová. A aktuální informace o možnostech financování investic do odpadového hospodářství představí Jaromír Manhart ze Státního fondu životního prostředí. Na přednášky naváže další diskusní blok, který se zaměří mj. na otázky: Jaké nástroje mohou obcím pomoci splnit zákonné cíle v oblasti třídění? Jaké dopady může mít nesplnění cílů na ekonomiku obcí? Mimo přednášející v tomto bloku se diskuse zúčastní také David Surý z MŽP, Pavel Drahovzal ze SMO ČR.

Konference PVO 2025

Konference Předcházení vzniku odpadů 2025 se uskuteční 13. listopadu 2025 ve školících prostorách T-Mobile Magenta Experience Center v Praze, za podpory generálního partnera společnosti ASEKOL a.s. Akce proběhne v hybridní formě, takže se jí můžete zúčastnit prezenčně i online. Pro vybrané cílové skupiny, jako jsou právě obce, neziskový sektor, vzdělávací instituce či fyzické osoby, je navíc registrace i online přenos zcela zdarma. Program, registraci a další informace naleznete na www.predchazeniodpadu.cz.

Konferenci PVO 2025 pořádá České ekologické manažerské centrum z.s. s podporou těchto partnerů:

Partneři: Energy financial group a.s., EUROGREEN CZ s.r.o., Institut Cirkulární Ekonomiky, z.ú., INISOFT s.r.o., Kofola ČeskoSlovensko a.s., Kovohutě Příbram nástupnická, a.s., Mattoni 1873 a.s., Nadace Tipsport, Philip Morris ČR a.s., Rewindow Recycling s.r.o., T-Mobile Czech Republic a.s., T-Mobile Magenta Experience Center.

Mediální partneři: BOZP PROFI, CZ BIOM, DENÍK VEŘEJNÉ SPRÁVY, EKOLIST, ENVI PROFI, ENVIWEB, KOMUNÁLNÍ EKOLOGIE, ODPADOVÉ FÓRUM, ODPADY, PRŮMYSLOVÁ EKOLOGIE, TZB-INFO, TŘETÍ RUKA.

Evropská unie stojí před významnou modernizací jednoho ze svých méně viditelných, ale klíčových pilířů hospodářství: pravidel pro měřicí přístroje. Po více než dvaceti letech se má změnit rámec, který dosud určoval, jak musí být konstruována a certifikována zařízení jako plynoměry, elektroměry nebo vodoměry. Nový návrh Evropské komise rozšiřuje směrnici tak, aby odpovídala realitě dnešní doby — tedy nástupu elektromobility, digitalizace energetiky a přechodu na nízkouhlíkové zdroje energie.

Stávající evropská směrnice o měřidlech byla přijata ještě v době, kdy elektromobily byly spíše technologickou zajímavostí než realitou každodenního života. Neřeší například dobíjecí stanice, vodíkové výdejní stojany, měření nových typů plynů ani inteligentní elektroměry. To v praxi znamená, že zatímco klasické měřidlo plynu nebo elektřiny podléhá jednotným pravidlům v celé EU, u dobíjecích stojanů si každý členský stát může nastavit vlastní podmínky. Tento roztříštěný rámec tak brzdí rozvoj infrastruktury a komplikuje firmám podnikání napříč Evropou.

Nová úprava má ambici tuto situaci změnit. Harmonizované požadavky budou po novém platit i pro nabíjecí zařízení pro elektromobily. Například provozovatel dobíjecí stanice bude muset používat měřicí zařízení, které je přesné, ověřené a certifikované podle jednotných evropských pravidel — podobně jako je tomu dnes u čerpacích stanic na benzín. Množství odebrané energie se bude muset zobrazit jasně a srozumitelně buď přímo na stojanu, nebo na obrazovce vozidla či v mobilní aplikaci.

Dalším zásadním prvkem jsou výdejní stojany stlačeného plynu, například pro vodík nebo zemní plyn. I ty budou nově spadat pod společný právní rámec. Důvod je zřejmý: vodík má hrát klíčovou roli v dekarbonizaci dopravy i průmyslu, ale bez jasných pravidel pro měření nelze efektivně budovat jednotný trh a zajistit důvěru zákazníků. Pokud budou mít všichni provozovatelé stejná pravidla pro měření a účtování, odpadne riziko různých národních přístupů, které dnes firmám zvyšují náklady.

Změny se týkají i elektroměrů a plynoměrů. Současné požadavky na tato zařízení vycházejí z doby, kdy se měřilo prakticky jen mechanicky. Moderní energetika ale stále více využívá inteligentní měřicí systémy, které sbírají data v reálném čase a komunikují s distribuční sítí. Nová pravidla mají tyto technologie zohlednit a vytvořit standardizovaný rámec, který podpoří jejich rychlejší zavádění v celé EU. To je důležité i pro rozvoj chytrých sítí a lepší řízení spotřeby energie v době, kdy roste podíl obnovitelných zdrojů.

Změna směrnice se dotkne také měřidel tepelné energie používaných v chladicích systémech. V současnosti spadají tyto přístroje často do národních režimů a jejich certifikace je roztříštěná. Nový evropský rámec by měl tento stav sjednotit a tím snížit náklady výrobců i provozovatelů, kteří už nebudou muset řešit odlišné požadavky v každé zemi zvlášť.

Evropská komise zároveň počítá s přechodným obdobím. Měřidla uvedená na trh podle současných pravidel budou moci být používána po určitou dobu i po vstupu nových pravidel v platnost, a výrobci tak získají prostor přizpůsobit své výrobky novým požadavkům. Členské státy budou muset změny převést do svého právního řádu do jednoho roku od vstupu směrnice v platnost, přičemž účinnost se předpokládá do dvou let.

Na první pohled se může zdát, že jde o technický detail, který se běžného občana příliš netýká. Ve skutečnosti se ale jedná o zásah do infrastruktury, která ovlivňuje každodenní život. Pokud bude chtít například doplnit vodík do nádrže budoucího vodíkového auta, potřebuje mít jistotu, že množství a cena odpovídají skutečnosti, stejně tak platí pro elektromobil. A totéž platí pro každého, kdo sleduje svou domácí spotřebu energie nebo tepla pomocí chytrých měřidel.

Dokument ke stažení:

• Commission’s proposal on the amended measuring instruments directive
• Annexes to the proposal