Evropské stavby jsou plné skla – materiálu, který sice propouští světlo, ale na konci své životnosti často mizí ve stínu skládek. Většina plochého skla z demolic se totiž nevrací zpět do oběhu, přestože by jeho recyklace mohla výrazně snížit emise, spotřebu energie i závislost na dovozu surovin. Evropský průmysl proto přichází s návrhem, který má trh rozhýbat – výrobky bez alespoň 15 % recyklovaného skla by měly mít nárok jen na poloviční odpočet DPH. Cílem je motivovat výrobce i investory, aby dali přednost skutečně udržitelným řešením. Za tímto postojem stojí organizace Recycling Europe (Evropská konfederace recyklačního průmyslu), FERVER (Federace evropských recyklačních podniků pro sklo) a FEAD (Evropská asociace odpadového hospodářství), které společně volají po tom, aby se sklo stalo symbolem cirkulární ekonomiky, nikoli odpadu.

Podle jejich společného stanoviska hraje ploché sklo zásadní roli v přechodu Evropy k cirkulární a nízkouhlíkové ekonomice. Každoročně se na evropský trh dostává přibližně 10 milionů tun plochého skla, z čehož zhruba 80 % směřuje do stavebnictví. Tato skutečnost z něj činí jeden z nejdůležitějších stavebních materiálů současnosti – ale zároveň i jeden z nejproblematičtějších, pokud jde o jeho koncové nakládání po demolici či rekonstrukci budov. Zatímco recyklace obalového skla funguje v uzavřené smyčce již desítky let, u plochého skla je situace diametrálně odlišná. Sklo ze staveb a demolic bývá často kontaminováno příměsemi dřeva, kovů, PVC nebo nebezpečných látek, a protože většina členských států EU nemá zavedené samostatné systémy sběru a třídění tohoto materiálu, drtivá většina plochého skla končí mimo recyklační smyčku – buď jako plnivo do stavebních směsí, nebo dokonce na skládkách.

Zástupci recyklačního průmyslu proto vyzývají evropské instituce a členské státy k zavedení cílených a závazných opatření, která by zásadním způsobem zlepšila cirkularitu plochého skla. Klíčovou roli v tom mají hrát povinné předběžné audity a selektivní demolice v souladu s revidovaným evropským Protokolem o nakládání se stavebním a demoličním odpadem (2024). Díky nim by mělo být možné včas identifikovat jednotlivé frakce odpadu, zajistit jejich čisté oddělení a uchování kvality materiálu vhodného k opětovnému použití v novém skle. Autoři dokumentu zároveň doporučují zavedení národních cílů pro sběr plochého skla a stanovení minimálního podílu recyklovaného obsahu na úrovni 15 % u nových výrobků, aby se vytvořila stabilní poptávka po recyklátu a motivace k investicím do infrastruktury.

Z hlediska environmentálních přínosů je recyklace plochého skla zcela jednoznačně nejvýhodnějším koncovým řešením. Každá tuna recyklátu – takzvaného culletu – ušetří až 1,2 tuny primárních surovin, jako je písek, vápenec či dolomit, a umožní snížit teplotu tavení ve sklářských pecích, čímž se podstatně omezí spotřeba energie a emise CO₂. Použití jedné tuny culletu (střepový skleněný recyklát) podle výpočtů vede ke snížení emisí oxidu uhličitého až o 318 kilogramů a ušetří přibližně 586 kWh energie. Přestože se v Evropě mezi lety 2010 a 2018 podíl culletu při výrobě plochého skla zvýšil z 20 na 26 %, stále jde o nevyužitý potenciál a to zejména ve stavebním sektoru, kde se z recyklace získává jen mizivý zlomek materiálu.

Dokument rovněž zdůrazňuje nutnost zavedení transparentních a funkčních ekonomických nástrojů. Jedním z návrhů je úprava DPH tak, aby podporovala nákup výrobků s obsahem recyklátu – konkrétně by se omezil odpočet DPH u výrobků, které nesplňují požadavek minimálně 15% recyklovaného obsahu. Stejně tak autoři vidí významný potenciál v zelených veřejných zakázkách (Green Public Procurement), které představují až 14 % HDP Evropské unie. Pokud by veřejné instituce při zadávání zakázek zohledňovaly environmentální kritéria a podporovaly materiály s prokazatelným recyklovaným obsahem, mohlo by to zásadně posílit trh s druhotnými surovinami a urychlit přechod ke klimatické neutralitě.

Významná část textu se věnuje také tématu trasovatelnosti a prevence podvodů. Autoři varují před rizikem falešného označování panenského materiálu jako recyklovaného, jak se již v minulosti stalo u plastů. Proto navrhují zavedení robustních kontrolních mechanismů, které by zaručily, že použitý recyklát skutečně pochází z evropských zdrojů a přispívá k posílení domácího recyklačního průmyslu.

Zcela zásadní postoj zaujímají signatáři vůči zavádění systému rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR) pro ploché sklo. Podle jejich názoru by unijní EPR systém v této oblasti přinesl více škody než užitku – zejména by narušil stávající dobře fungující tržní vztahy a omezil kontrolu recyklačních firem nad tokem materiálu. Uvádějí příklad Francii, kde zavedení EPR pro stavební produkty vedlo ke komplikacím a zhoršení efektivity celého systému. Recyklátoři proto požadují zachování vlastnického práva k plochému sklu ze strany recyklačních firem, které tak mohou samy rozhodovat o způsobu využití odpadu a zajišťovat kvalitu materiálu.

V závěru společného stanoviska Recycling Europe, FERVER a FEAD apelují na širší spolupráci všech aktérů – od výrobců a stavebních společností až po demoliční firmy a recyklační závody. Pouze díky propojení celého hodnotového řetězce, lepší komunikaci a sdílení informací je podle nich možné výrazně zvýšit míru recyklace, snížit emise a skutečně proměnit evropské stavebnictví z lineárního modelu „vyrob–použij–zlikviduj“ na systém cirkulární a dlouhodobě udržitelný.

Ministerstvo životního prostředí otevřelo připomínkové řízení k novele zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, která zásadním způsobem reaguje na nové evropské nařízení (EU) 2024/1157 o přepravě odpadů. Tento právní rámec, jenž vstoupí v účinnost v květnu 2026, představuje jeden z největších posunů v oblasti nakládání s odpady za poslední roky. Česká republika, stejně jako ostatní členské státy EU, se tak připravuje na přechod k modernějšímu, přísnějšímu a transparentnějšímu systému, který propojuje ochranu životního prostředí s principy oběhového hospodářství. 

Jedním z nejdůležitějších cílů nové úpravy je ukončit dlouholetou praxi, kdy se odpady z Evropy hromadily na skládkách v rozvojových zemích bez zajištění jejich ekologického zpracování. Nové nařízení zcela zakazuje vývoz odpadů do států mimo OECD, pokud tyto země neprokážou schopnost nakládat s nimi v souladu s evropskými environmentálními standardy. Každá země, která bude chtít odpad z EU dovážet, bude muset předem doložit, že disponuje technologiemi a infrastrukturní kapacitou, jež zaručí šetrné zpracování odpadu. Tuto způsobilost budou prověřovat nezávislé audity a pravidelně kontrolovat mechanismy Evropské komise. 

Dalším průlomovým prvkem je komplexní digitalizace celé agendy přeshraniční přepravy odpadů. Evropská komise připravuje jednotný elektronický systém, který umožní veškeré úkony – od oznámení přes schvalování až po kontrolu a sledování přeprav – provádět plně digitálně. Tento systém nahradí dosavadní listinné procesy, které byly často zdlouhavé, administrativně náročné a náchylné k chybám. Všechny příslušné orgány členských států i účastníci přeprav budou mít přístup k relevantním údajům v reálném čase, což posílí transparentnost a usnadní mezinárodní spolupráci při kontrolách. Česká republika počítá s napojením tohoto systému na stávající informační systémy v odpadovém hospodářství (CR ŽP a ISOH2). 

Novela zároveň zachovává dosavadní základní princip systému tzv. předchozího písemného oznámení a souhlasu, na jehož základě může být přeprava odpadu mezi zeměmi schválena. Nově však přináší jasně vymezené lhůty a harmonogramy, které mají zefektivnit schvalovací procesy a zajistit, že žádné řízení nebude zbytečně prodlužováno. Zároveň zavádí institut tzv. tacitního souhlasu, kdy se po uplynutí stanovené lhůty automaticky předpokládá, že stát tranzitu s přepravou souhlasí, pokud proti ní nevznesl námitky. Tento krok má odstranit byrokratické průtahy a umožní pružnější, přesto však kontrolovaný přeshraniční pohyb odpadů.

Velká pozornost je věnována také zařízení, která odpady využívají nebo zpracovávají. Novela umožní udělovat těmto provozům tzv. předchozí souhlas s platností až na deset let. Tato „certifikovaná zařízení“ budou podrobena přísné kontrole, a to jak z hlediska technologické vybavenosti, tak odborné a etické způsobilosti provozovatele. Cílem je vytvořit síť důvěryhodných kapacit, které budou schopny přijímat odpady ze zahraničí k využití za podmínek plného souladu s evropskými environmentálními požadavky.

K zásadní proměně dochází i v oblasti sankční politiky. Do zákona se vkládá nové ustanovení § 121a, které sjednocuje a zpřesňuje skutkové podstaty přestupků při porušení povinností spojených s přepravou odpadů. Pokuty budou nově odrážet nejen závažnost přestupku, ale i finanční kapacitu viníka a ekologickou škodu, kterou způsobil. Česká inspekce životního prostředí bude mít výhradní pravomoc tyto přestupky řešit, což zaručí jednotnou praxi a vyšší vymahatelnost práva. Nový princip je zřejmý – nelegální přeprava odpadu se nesmí ekonomicky vyplatit. 

Významným přínosem novely je také přesnější vymezení odpovědností státních orgánů. Ministerstvo životního prostředí získává roli hlavního garanta systému, zatímco krajské úřady budou vydávat povolení a kontrolovat zařízení s předchozím souhlasem. Nově jsou rovněž stanoveny jasné postupy pro případy, kdy přeprava odpadu nemůže být dokončena – například kvůli porušení pravidel nebo zániku příjemce. V takových situacích musí být odpad dočasně a bezpečně uskladněn, přičemž odpovědnost nese primárně oznamovatel či dopravce. Pokud tak neučiní, zajišťuje náhradní uskladnění krajský úřad. Tento mechanismus zabraňuje tomu, aby Česká republika čelila riziku, že se stane cílovým místem nelegálně dovezených odpadů.

Novela rovněž posiluje mezinárodní koordinaci a výměnu informací mezi členskými státy EU. Sdílení dat o přepravách, sankcích a zjištěných porušeních má vytvořit efektivní evropskou síť dohledu. Tím se omezí prostor pro obcházení pravidel a zvýší se schopnost jednotlivých států reagovat na nelegální přepravy včas a v součinnosti s orgány ostatních zemí.

Z hlediska právního rámce novela respektuje nejen evropské, ale i mezinárodní závazky České republiky, zejména Basilejskou úmluvu o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států. V praxi tak představuje pevné propojení mezi evropskou a globální úrovní ochrany životního prostředí. Současně potvrzuje, že Česká republika vnímá environmentální odpovědnost jako nedílnou součást svých mezinárodních závazků.

Účinnost celé novely je navržena na 21. května 2026, tedy v den, kdy začne být použitelné i nové evropské nařízení. Díky tomu bude zajištěn plynulý přechod na nový režim, který propojí státní správu, podnikatelský sektor i evropské instituce. Připomínkové řízení, které nyní probíhá, je proto klíčovou příležitostí, jak do textu promítnout praktické zkušenosti a zajistit, aby nová právní úprava byla nejen formálně přesná, ale i funkční v každodenní praxi.

Dokument ke stažení:

• Materiál
• Důvodová-zpráva 
• Platné-znění

Elektronika se stala neoddělitelnou součástí našich životů – od mobilních telefonů přes chytré domácnosti až po solární panely a elektromobily. Stejně rychle, jak vznikají nové technologie, vzniká nové elektronika, stejně tak roste i objem elektroodpadu. Vzpomeňme, ještě před několika desítkami let byla elektronika synonymem trvanlivosti. Magnetofonové přehrávače, černobílý televizor s dřevěným rámem nebo bakelitový telefon dokázaly sloužit celé rodině klidně několik desetiletí. Spotřebiče se opravovaly a často přežily i svého výrobce, nicméně, jak jsme na tom dnes v digitálním AI věku?

Hora techniky, která neroste jen na obzoru

Každý rok na světě vznikne více než 60 milionů tun elektroodpadu, což odpovídá hmotnosti téměř šesti tisíc Eiffelových věží. Pokud se trend nezmění, do roku 2030 překročí celosvětová produkce hranici 75 milionů tun. Jen necelá čtvrtina tohoto množství je oficiálně recyklována – zbytek mizí v šedé zóně nebo na skládkách rozvojových zemí. Tam často dochází k ručnímu rozebírání zařízení bez ochranných prostředků, přičemž toxické látky, jako je olovo, kadmium či bromované zpomalovače hoření, znečišťují půdu, vodu i ovzduší.

Podle odhadů OSN tak každoročně přicházíme o více než 57 miliard dolarů ve formě zlata, stříbra, mědi a vzácných zemin, které by mohly být znovu využity v nových výrobcích. Přitom jen z jednoho milionu recyklovaných mobilních telefonů lze získat 35 kilogramů zlata, 350 kilogramů stříbra a 15 tun mědi. Tyto hodnoty z elektroodpadu dělají nejen environmentální problém, ale i ekonomickou příležitost s obrovským potenciálem.

V Evropské unii představuje elektroodpad jeden z nejrychleji rostoucích odpadových toků, jehož objem stoupá o zhruba 2 % ročně. S rozvojem digitalizace, chytrých měst a elektromobility nabývá i nový rozměr – zvyšuje tlak na recyklační infrastrukturu, logistiku i výrobce, kteří nesou odpovědnost za celý životní cyklus výrobku. EU proto reaguje ambiciózními cíli a směrnicí 2012/19/EU (OEEZ), která členským státům ukládá povinnost zajistit sběr alespoň 65 % hmotnosti zařízení uvedených na trh nebo alternativně 85 % všech vzniklých elektroodpadů.

Elektroodpad není jen „odpad“ – je to zásobárna kritických surovin, na nichž stojí moderní ekonomika. V notebooku, chytrém telefonu či elektromotoru se nacházejí desítky prvků z evropského seznamu kritických surovin (CRM), jako jsou kobalt, lithium, palladium nebo neodym. Tyto kovy pocházejí často z nestabilních regionů, jejichž těžba je spojena s vysokými environmentálními a sociálními náklady.

Podle dat Evropské komise je Evropa z více než 90 % závislá na dovozu kritických surovin z Číny. Recyklace elektroodpadu tak představuje nejen ekologickou, ale i geopolitickou otázku. Každý recyklovaný mobil či počítač snižuje závislost na dovozu a přispívá k surovinové bezpečnosti. I proto Evropská unie přijala Nařízení o kritických surovinách (Critical Raw Materials Act, 2024), které stanovuje cíl recyklovat do roku 2030 alespoň 15 % roční spotřeby těchto materiálů.

Český rámec: zákon, paragraf a kolektivní duch

V České republice je oblast elektroodpadů legislativně upravena zákonem č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností (VUŽ), a prováděcí vyhláškou č. 16/2022 Sb. Tato právní úprava přinesla komplexní systém odpovědnosti výrobců a stanovila povinnost zajišťovat sběr, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení v souladu s principy oběhového hospodářství.

Zákon rovněž definuje pojem „kolektivní systém“, tedy subjekt, který jménem více výrobců plní jejich zákonné povinnosti. Kolektivní systémy zajišťují logistiku, provoz sběrných míst, zpracování elektroodpadu a reporting vůči státu.

Podle § 28 a § 51 zákona mají všichni výrobci povinnost každoročně vypracovat a do ISPOP (Integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností) předložit zprávu o plnění povinností za uplynulý kalendářní rok. Zpráva musí obsahovat údaje o množství zařízení uvedených na trh, o zpětně odebraném odpadu, způsobu nakládání i míře využití. Zkrátka – kdo vyrobí, musí zrecyklovat, a kdo nesplní, ten riskuje sankce.

K 31. 12. 2023 bylo v Seznamu MŽP evidováno 6 398 výrobců elektrozařízení, z nichž 6 364 plnilo povinnosti prostřednictvím 13 kolektivních systémů. Pouze 34 výrobců zvolilo individuální plnění, které je administrativně i finančně náročné. Převaha kolektivních systémů tak potvrzuje, že sdílený model odpovědnosti je nejen efektivní, ale i ekonomicky udržitelný.

Rok 2023: rekordní čísla a stoupající míra sběru

Z aktuálních dat MŽP a agentury CENIA vyplývá, že v roce 2023 bylo v České republice uvedeno na trh 318 359 tun elektrozařízení, což znamená mírný pokles oproti předchozímu roku (321 888 t). Objem zpětně odebraného a odděleně sebraného elektroodpadu však dosáhl historického maxima – 182 417 tun, tedy o více než 30 tisíc tun více než v roce 2022.

Úroveň sběru se zvýšila z 57,0 % na 61,7 %, přičemž cíl stanovený evropskou směrnicí OEEZ činí 65 %. Čili požadované úrovně zpětného odběru se Česku v roce 2023 nepodařilo dosáhnout. V přepočtu na obyvatele to znamená 16,8 kilogramu elektroodpadu, což je více než čtyřnásobek požadovaného evropského minima (4 kg/obyvatele). Od roku 2006, kdy bylo v ČR sebráno pouhých 2,2 kg na osobu, tak došlo k více než sedminásobnému nárůstu. Tento růst je výsledkem kombinace faktorů – lepší dostupnosti sběrných míst, povědomí spotřebitelů, rozšíření sítě zpětného odběru i legislativního tlaku na výrobce.

Rekordní nárůst potvrzuje, že český systém zpětného odběru je funkční. Přesto zůstává část elektroodpadu mimo oficiální evidenci – odhaduje se, že 10 až 15 % zařízení končí v komunálním odpadu nebo je neformálně vyváženo do zahraničí. Tím se však zbytečně ztrácí cenné suroviny a zvyšují environmentální rizika.

Kde se bere nejvíce elektroodpadu

Hmotnostně nejvýznamnější kategorií elektrozařízení zůstávají velká zařízení kromě solárních panelů (skupina 4a), tedy především spotřebiče běžné domácnosti – pračky, sušičky, myčky, elektrické sporáky, varné desky, lednice nebo kopírky. Tato skupina představovala v roce 2023 více než 118 tisíc tun zařízení uvedených na trh, což odpovídá přibližně 37 % celkového objemu. Právě tato zařízení jsou charakteristická dlouhou životností, ale i vysokou hmotností kovových částí, což z nich činí významný zdroj železa, mědi a hliníku při recyklaci.

Z hlediska odpovědnosti výrobců jde o skupinu, která vyžaduje komplexní logistiku – velké spotřebiče se kvůli své hmotnosti obtížně přepravují a často končí mimo oficiální sběrné kanály. Na druhé straně však poskytují i největší recyklační potenciál. Podle dat MŽP dosáhla právě tato skupina úrovně využití 95,5 %, čímž překonala evropský požadavek o více než 10 procentních bodů.

Zcela specifický vývoj sledujeme u solárních panelů (skupina 4b). V roce 2023 bylo na český trh uvedeno 52 930 tun panelů, což je meziročně o 10 403 tun více. Tento nárůst odráží boom fotovoltaických instalací z posledních let a zároveň otevírá novou kapitolu odpadového hospodářství – recyklaci obnovitelných technologií. Zatímco většina panelů má životnost 20–30 let, už nyní se začínají vracet první generace instalací z počátku tisíciletí. Recyklace fotovoltaických modulů je technologicky náročná, protože obsahují směs skla, křemíku, plastů, hliníku a menší množství kovů, jako je stříbro či měď.

Významnou část trhu tvoří rovněž malá zařízení (70 582 tun) – to znamená vše od vysavačů, mixérů, fénů až po elektrické hračky. Malé elektrospotřebiče představují paradoxní problém: jsou lehká, skladná a často tak končí v běžném odpadu. Přesto právě tato skupina skrývá velké množství vzácných kovů a je klíčová pro zvyšování efektivity sběru.

Na čtvrtém místě se umístila kategorie zařízení pro informační technologie a telekomunikace (51 701 tun) – počítače, tiskárny, notebooky, monitory a mobilní telefony. Tyto přístroje jsou nejen symboly moderní doby, ale i nositeli cenných kovů. Vzhledem k rychlé morální zastaralosti právě IT technika generuje stále větší objem odpadu, který je ovšem zároveň surovinově bohatý.

Skupinu uzavírají osvětlovací zařízení (10 013 tun) – zářivky, LED panely či výbojky. I když objemově představují menší část trhu, jsou důležité z hlediska environmentální bezpečnosti, neboť obsahují rtuť či jiné nebezpečné látky, které musí být odborně odstraněny.

Kdo sbírá, ten vyhrává: Dominance kolektivních systémů

Základem českého systému zpětného odběru elektrozařízení je 13 kolektivních systémů, které zajišťují komplexní proces od sběru po recyklaci. Společně zastupují více než 6 300 výrobců a importérů, čímž pokrývají prakticky celý tuzemský trh.

V roce 2023 nejvíce elektrozařízení „uvedl na trh“ ASEKOL a.s. s celkovým množstvím 115 310 tun, přičemž zpětně odebral a zrecykloval 61 756 tun. Druhou nejvýznamnější roli sehrál ELEKTROWIN a.s., specialista na tzv. bílé elektro, který zaznamenal nejvyšší objem skutečně odebraných elektroodpadů – 63 910 tun. Třetí místo podle rozsahu zaujímá REMA Systém a.s., který v roce 2023 dosáhl úrovně sběru 68,3 %, což výrazně převyšuje zákonný požadavek.

Specifické postavení má EKOLAMP s.r.o., zaměřený na světelné zdroje, který v roce 2023 dosáhl nejvyšší míry sběru – 71,2 %. Naopak nejnižších hodnot dosáhla RETELA s.r.o. (27,6 %), jejíž činnost je z velké části spojena se solárními panely – oblastí, kde reálný sběr zatím stagnuje kvůli dlouhé životnosti zařízení.

Zajímavostí je i podíl tzv. individuálních systémů, tedy výrobců, kteří zajišťují sběr a recyklaci samostatně. Těch bylo v roce 2023 34, ale jejich celkový příspěvek činil pouhých 297 tun elektroodpadu. Tento podíl je marginální, přesto ukazuje, že individuální přístup je možný – typicky jej volí malé firmy s úzce specializovaným sortimentem.

Kolektivní systémy tak potvrzují svou roli páteře celého systému. Jejich efektivita je dána kombinací rozsáhlé sběrné sítě, centrální logistiky a schopnosti optimalizovat zpracovatelské kapacity. I díky nim je Česko dlouhodobě mezi nejúspěšnějšími státy v regionu střední Evropy.

Recyklace a využití

Zákon č. 542/2020 Sb. v příloze č. 3 přesně stanovuje minimální úrovně využití a recyklace elektroodpadů podle jednotlivých skupin zařízení. Tyto úrovně vycházejí z požadavků směrnice OEEZ a představují jedno z klíčových měřítek environmentální výkonnosti systému.

V roce 2023 Česká republika splnila všechny požadované cíle a ve většině kategorií je dokonce překročila. Například u velkých zařízení (skupina 4) byla dosažena úroveň využití 95,5 % a recyklace 94,9 %, zatímco požadavek úrovně využití činí 85 % a recyklace 80 %. U malých zařízení (domácí spotřebiče, spotřební elektroniku, svítidla, zařízení reprodukující zvuk, hračky…) dosáhla recyklace 93,9 %, u zařízení pro tepelnou výměnu (chladničky, mrazničky, klimatizační zařízení, tepelná čerpadla…) 92,9 %. Z hlediska objemu to znamená, že z více než 182 tisíc tun elektroodpadu bylo přes 175 tisíc tun znovu využito či zrecyklováno.

Podrobnější struktura toků odhaluje, že materiálové využití tvořilo 67,3 % všech zpracovaných elektroodpadů, zatímco energetické využití (např. spalování plastových částí s energetickým ziskem) představovalo 0,05–4 %. Na skládky bylo odvezeno méně než 4 %, což je z hlediska odpadové hierarchie velmi pozitivní výsledek.

Další zajímavostí je vývoz materiálů k recyklaci do zahraničí: 23 % všech elektroodpadů (40 335 tun) bylo vyvezeno do členských států EU, především do Německa, Polska a Rakouska, kde jsou k dispozici specializované recyklační technologie. Pouhých 1 519 tun směřovalo mimo EU, což potvrzuje, že Česko respektuje evropský rámec pro nakládání s odpady a minimalizuje riziko jejich nelegálního vývozu do třetích zemí.

Kam elektroodpad odchází

Data CENIA potvrzují, že elektroodpad z České republiky nezůstává jen v domácích závodech. V roce 2023 bylo 40 335 tun materiálu vyvezeno do států Evropské unie a dalších 1 519 tun mimo EU. Hlavním cílem těchto exportů je materiálové využití – tedy zpracování kovů, plastů a dalších surovin. Z hlediska skupin elektrozařízení dominují velká zařízení (18 070 t) a malá zařízení (10 763 t). V menším měřítku byly vyváženy i komponenty osvětlovací techniky, monitorů či solárních panelů.

Přepravy elektroodpadu se řídí přísnými pravidly nařízení (ES) č. 1013/2006 o přepravě odpadů a podléhají hlášení orgánům ochrany životního prostředí. Jejich cílem je zabránit nelegálnímu vývozu do zemí mimo OECD. Přesto je důležité zdůraznit, že recyklace je evropsky propojený proces – suroviny získané v jedné zemi mohou posloužit jako vstupní materiál pro výrobu v jiné.

Vývoj od roku 2006: Cesta z elektronické džungle

Při pohledu zpět do roku 2006 je zřejmé, jak dalekou cestu Česká republika urazila. Tehdy se v tuzemsku sebralo jen 22 170 tun elektroodpadu, což představovalo zmiňovaných 2,2 kg na obyvatele. Systém zpětného odběru byl v plenkách, povědomí veřejnosti minimální a většina zařízení končila na skládkách.

O necelých dvacet let později je situace zcela jiná. V roce 2023 bylo sebráno 182 417 tun elektroodpadu, což znamená nárůst o více než 720 %. Míra sběru stoupla z 11 % na 61,7 % a recyklace se stala běžnou součástí odpadové infrastruktury.

Za tímto úspěchem stojí nejen legislativa, ale i praktická infrastruktura: v Česku dnes funguje více než 14 000 sběrných míst pro elektroodpad, od velkých sběrných dvorů až po malé kontejnery v obchodních centrech. V kombinaci s veřejnými kampaněmi, školními programy a motivačními systémy výrobců se podařilo proměnit chování spotřebitelů.

Systém kolektivní odpovědnosti výrobců se osvědčil jako funkční a ekonomicky stabilní. Výzvy však přetrvávají: rychlý technologický vývoj přináší nové typy zařízení, které vyžadují jiné metody zpracování. Budoucnost tak bude patřit chytré recyklaci – kombinaci automatizace, umělé inteligence a ekodesignu, který usnadní demontáž a opětovné využití komponentů.

Na první pohled se může zdát, že mezi balijskými rýžovými terasami a českým systémem třídění odpadů neexistuje žádná souvislost. A přesto právě v odlišnosti těchto světů se skrývá pozoruhodná paralela, která ukazuje, jak by mohl fungovat skutečně udržitelný a spravedlivý systém nakládání se zdroji.

Subak, tradiční balijský systém hospodaření s vodou, vznikl před více než tisíci lety a dodnes zajišťuje, že na každého zemědělce připadne spravedlivý díl vody. Voda přitéká z hor, prochází složitou sítí kanálů a přehrážek, aby zavlažila jednotlivé terasy. Každý zemědělec má přesně stanovený podíl, ale kontrolu nad celým systémem má ten, kdo stojí na samém konci – zemědělec, který je nejníže v údolí. Jeho rozhodnutí ovlivňuje všechny ostatní. Pokud by si ponechal více vody, než potřebuje, horní pole by vyschla a celý systém by se zhroutil. Subak je tak postaven na vzájemné závislosti, důvěře a rovnováze. To, že kontrolu drží ten poslední, zajišťuje, že se voda rozděluje spravedlivě a udržitelně.

Kdybychom podobný princip aplikovali na systém nakládání s odpady, obraz by se proměnil, ale logika by zůstala. V toku obalových materiálů stojí na začátku výrobci a dovozci, kteří obaly vytvářejí, následují spotřebitelé, kteří výrobky užívají, a nakonec obce, na jejichž bedrech spočívá povinnost vše sesbírat, vytřídit a financovat. Tok odpadu se podobá toku vody, jenže v našem systému poslední článek – obec – nemá kontrolu, ale pouze odpovědnost. Je to, jako by v Subaku o rozdělení vody rozhodoval ten, kdo stojí nejvýše v horách a nikdy nevidí, co se děje dole. Výsledkem je nerovnováha: obce nesou náklady i sankce, ale o návrhu systému, poplatcích či reálných cílech třídění rozhodují jiní.

Princip Subaku nabízí jiný pohled. Ukazuje, že spravedlivý systém vzniká tehdy, když ten, kdo nese konečné důsledky, má zároveň možnost do systému zasahovat. Obec, která zajišťuje každodenní praxi třídění a komunikuje s občany, by měla mít reálný vliv na pravidla, která určují, kolik odpadu vznikne a jak bude s ním naloženo. Tak jako balijský zemědělec vidí, kolik vody proteče jeho polem, i obec má nejpřesnější přehled o skutečných materiálových tocích, účinnosti sběru a ekonomických dopadech. Přesto bývá její hlas v systému slyšet jen zřídka.

Subak není jen technický systém řízení vody. Je to i filozofie – projev balijského učení Tri Hita Karana, které usiluje o harmonii mezi lidmi navzájem, mezi lidmi a přírodou a mezi lidmi a duchovním světem. V přeneseném smyslu bychom mohli mluvit o harmonii mezi výrobci, obcemi a občany, o harmonii s přírodními toky materiálů, a o harmonii s principem odpovědnosti. Když některý z těchto vztahů selže, systém se rozpadne. V českém kontextu barevných kontejnerů by převzetí „principu Subaku“ znamenalo změnu perspektivy – přenesení důvěry a části moci na ty, kdo stojí nejblíže realitě. Znamenalo by to přestat vnímat obec jako pasivního vykonavatele povinností a začít ji chápat jako správce společného toku, který se stará, aby voda – v našem případě vytříděné odpady - proudila rovnoměrně a smysluplně.

Pokud chceme hovořit o skutečně cirkulárních systémech, musíme si uvědomit, že první a poslední článek materiálového toku se nakonec setkávají – stejně jako pramen a ústí jsou jen dvě podoby téže vody. Výrobce, který dává materiálu tvar, by měl být i tím, kdo mu umožní znovu vstoupit do oběhu. Obce a lidé představují koryto, jímž proud prochází – udržují jeho rytmus, čistotu i směr. Aby se kruh uzavřel, musí mít voda kam téct – musí existovat prostor, kde recyklát nalezne své nové využití, svůj návrat do plnohodnotného ekonomického života. Když tento prostor chybí, proud se zpomalí a nakonec zastaví – tak jako nyní u textilu. Hmota ztrácí smysl, bahno se hromadí, náklady rostou a z uzavřeného oběhu se stává stojatá tůň plná komárů. Rovnováha, která tak dává systému život, se rozpadá. A tehdy se ukazuje, že i voda potřebuje nejen koryto, ale i spád.

 

Silnice z odpadního plastu zní jako sen moderní doby – spojit ekologii s technologií, proměnit odpad v užitek a asfalt v symbol cirkulární budoucnosti. Jenže právě tam, kde se zdá, že jsme našli řešení, se často skrývá otázka, kterou si neradi klademe: jestli je toto ukládání plastu kolem nás vlastně ta správná cesta. Může být odpad, který nezmizí, ale zůstane pod našimi koly vlastně symbolem pokroku, nebo jde jen další způsob, jak jej ukrýt?

V době, kdy hledáme cesty, jak naložit s nerecyklovatelným plastem, se objevují projekty, které slibují řešení: smíchat jej s dalšími materiály a vytvořit lehčenou směs pro stavebnictví.  Maďarská firma Makropa je jednou z těch, která tvrdí, že takový materiál může částečně nahradit kamenivo v podkladních vrstvách komunikací, parkovišť nebo dočasných ploch. Zní to jako sen recyklačního průmyslu – uzavřený cyklus, kde se odpad promění v surovinu, a kde plast konečně přestane být symbolem ekologické prohry. Jenže sen o plastových silnicích má i svou druhou, těžší a méně líbivou stránku.

Lze skutečně říct, že když plast nezmizí na skládce, ale zůstane pod asfaltem, vyřešili jsme problém? Co to vlastně znamená – „recyklovat“? Není to v tomto případě spíš „uložit jinam“, jen o něco sofistikovaněji, s technickým příkrasem a dobrým PR? Když se plast rozemele, smíchá s pískem, cementem a vodu vzniká sice nový kompozit, ale jeho podstata se nemění – pořád je to syntetický polymer s dlouhou životností, chemicky odolný, a tedy téměř věčný. Možná se nám daří zabránit tomu, aby se dostal do moře, ale nevytváříme tím jen jiný, skrytější druh ukládání plastu – tentokrát pod našimi koly, pod parkovišti nebo domy?

Environmentální argumentace bývá často svůdná: méně plastu na skládce, menší těžba kameniva, úspora energie. To vše zní dobře – do té doby, než se zeptáme, co se děje po skončení životnosti. Jestli tímto způsobem plast skutečně „recyklujeme“, nebo jej jen dočasně ukrýváme pod jiným názvem. Jakmile je jednou smíšen s dalšími složkami, stává se prakticky nerecyklovatelným – zůstává tam, kde byl položen, jako novodobá fosilie, doklad lidského věku plastu. Před sto lety jsme stavěli silnice z kamene, z materiálů, které se do krajiny po čase vracely. Dnes pod asfaltem zůstává hmota, která tam zůstane navždy. A tak bychom se měli ptát: ukládáme plast zodpovědně, nebo jej jen přesouváme z pohledu do neviditelna, abychom se cítili lépe?

Makropa tvrdí, že materiál je stabilní, odolný, vhodný pro nenosné konstrukce. Ale kde jsou nezávislé zkoušky? Jak se taková směs chová po deseti, dvaceti, padesáti letech? Jak reaguje na tlak, teplotní cykly, vlhkost, mráz? Co se děje v mikroměřítku, když plast časem křehne, když do něj proniká voda, když se láme na drobné částečky? A kdo ponese odpovědnost, pokud se po letech ukáže, že podklad degraduje, že silnice sedá, že se plast stává zdrojem mikroplastů v okolní půdě? Kdo bude měřit jejich vliv na kvalitu půdy a vody, kdo bude nést náklady, až se ukáže, že po půl století z nich začíná unikat něco, co jsme tehdy neviděli?

V dějinách technologií se mnohokrát ukázalo, že to, co se zdálo elegantním řešením, bylo jen přenesením problému do jiné roviny. Azbest, freony, olověný benzín – všechny měly své období, kdy se o nich mluvilo jako o průlomové inovaci a až čas odhalil, co zůstalo skryté pod povrchem.

Další rovina problému není technická, ale psychologická. Jak přijímáme myšlenku, že odpad může být základem infrastruktury? Jsme ochotni jezdit po plastu, parkovat na odpadu, stavět domy na syntetickém podloží? Vnímání materiálů má hlubší kulturní význam, než se zdá. Odpad v naší představivosti stále znamená něco nečistého, nebezpečného, dočasného. Silnice má naopak symbolizovat trvanlivost, jistotu, pevnost. Když tyto dva světy spojíme, nevzniká jen nový materiál, ale i nová symbolika – cesta, která je postavena na odpadu. Možná právě proto se myšlenka „silnic z plastu“ setkává s tak silnou kontrastní emocí: přitažlivostí i odporem zároveň.

Filosofická otázka, která se nad tím vším vznáší, je prostá: co vlastně děláme, když recyklujeme? Proměňujeme odpad v hodnotu, nebo jen hledáme mírnější způsob, jak jej uložit? Je naše touha po cirkulární ekonomice skutečnou touhou změnit lineární systém, nebo jen novodobou fází uklidňování svědomí? Pokud „recyklace“ znamená, že plast nezmizí, ale jen se přesune pod jiný kód nakládání, pak možná nejsme tak daleko od starého modelu lineární ekonomiky, jak si myslíme.

Je snadné obdivovat recyklační experimenty, které dávají odpadu nový účel. Je mnohem těžší ptát se, zda tímto způsobem skutečně směřujeme k udržitelnosti. Plastové směsi v silnicích mohou na papíře snižovat uhlíkovou stopu a šetřit přírodní zdroje, ale jestli se z nich stává trvalá složka naší krajiny, pak bychom měli mluvit spíš o novodobých liniových skládkách než o recyklaci. Možná jsme se naučili, jak odpad rozemlít, roztavit a znovu použít, ale ještě jsme se nenaučili, jak jej pustit.

Zatímco Římané stavěli své cesty z kamene, z hmoty, která se do krajiny přirozeně vracela, my ji budujeme z polymerů, které se nikdy nevrátí. Římské silnice přežily dvě tisíciletí, protože byly postaveny z přírodních materiálů, které zestárly důstojně — kamenivo, vápenec, hlína. Co po nás zůstane? Možná vrstvy plastu a asfaltu, které se nepromění ani po staletích. Možná síť neviditelných, trvale uložených liniových skládek, které budou jednou archeologové zkoumat jako fosilie antropocénu.

Měníme tvář krajiny, aniž bychom si všimli, že do ní ukládáme vlastní minulost. Možná právě v tom spočívá nejhlubší rozpor celé myšlenky. Silnice mají vést kupředu, spojovat místa, zrychlovat pohyb. Ale co když jsou zároveň cestami, které vedou zpět — k naší neschopnosti vzdát se materiálu, který jsme vytvořili? Co když plast, místo aby byl důkazem pokroku, zůstává symbolem naší závislosti? Zatímco Římané svými cestami spojovali říši, my tou svojí plastovou možná jen spojujeme minulost s odpadem.

Možná právě v tom je paradox naší doby: toužíme po cirkularitě, ale vytváříme trvalé vrstvy syntetiky, které se nikdy do oběhu nevrátí. Snažíme se být ekologičtí, ale místo přírody do krajiny zapisujeme materiál, který přírodu nahrazuje. A možná právě tyto silnice — ty tiché, neviditelné, plastové vrstvy pod asfaltem — jednou nejlépe vypoví o tom, kdo jsme byli. Společnost, která dokázala přetavit svůj odpad v cestu vpřed, a zároveň společnost, která pod tu cestu pečlivě ukryla vlastní stopu.

Bude tedy D1 z plastu? Možná ano. Ale skutečná otázka zní jinak: chceme, aby byla? Chceme, aby kolem nás – pod námi, v nás, ve vzduchu i v půdě – byl plast přítomen i tam, kde jsme jej dřív nečekali? Nebo jsme jen přestali hledat jinou cestu, protože tato je pohodlnější, snadněji měřitelná, ekonomicky výhodnější? Pokud se z recyklace stává způsob, jak plast zabetonovat do reality, pak jsme možná místo cirkulární ekonomiky vytvořili ekonomiku betonového ukládání – rafinovanější, uhlazenější, ale v jádru stále stejnou. Je to pohodlné řešení, které dává plastu druhý život, ale bez jistoty, co bude po jeho smrti.

A tak je otázka, zda budou silnice z plastu, méně o technologii a více o našem vztahu k materiálům, které tvoří náš svět. O naší schopnosti nést důsledky vlastních rozhodnutí, o odvaze vidět, co zůstává pod povrchem. Každý nový kilometr vyasfaltovaný na plastovém základu je nejen zkouškou inženýrství, ale i zkouškou naší upřímnosti. Jestli skutečně hledáme cesty k udržitelnosti, nebo jen nové způsoby, jak své stopy v krajině trochu lépe zamaskovat.

Plasty se staly symbolem moderního pohodlí i globální krize. Jsou lehké, levné a praktické – ale když doslouží, mění se v environmentální problém, který přerůstá hranice kontinentů. Zároveň světové stavebnictví, jeden z největších producentů odpadu a emisí, zoufale hledá nové, udržitelnější cesty. Co kdyby se právě tyto dva světy propojily? Kanadská společnost PLAEX Building Systems přišla s vizí, která by mohla proměnit to, co považujeme za „odpad“, v základní stavební kámen budoucnosti – doslova.

Každý rok lidstvo vyrobí více než 400 milionů tun plastů, přičemž podle OECD se méně než 10 % skutečně recykluje. Zbytek končí na skládkách, ve spalovnách nebo v oceánech, kde plastové mikročástice už pronikly do potravního řetězce i lidských těl. Jen v Evropské unii se ročně nahromadí přibližně podle Eurostat řádově 40 – 45 milionů tun plastového odpadu, z toho plastový obalový odpad činil přibližně 16 milionů tun v roce 2023 a zhruba dvě třetiny dále nezpracují a v mnoha částech světa zůstává recyklace spíše iluzí než realitou.

Na druhé straně stojí stavebnictví, které spotřebovává obrovské množství surovin – písku, štěrku, cementu, oceli – a zároveň produkuje více než dvě miliardy tun odpadu ročně. Tedy zhruba třetinu veškerého světového odpadu. Každá demolice, každá rekonstrukce generuje další proud materiálů, které se často jen obtížně znovu využívají. Tyto dva proudy dohromady představují materiálovou slepou uličku moderní společnosti. Přitom by se právě zde mohla skrývat jedna z klíčových cest k cirkulární ekonomice.

Evropský recyklační sektor prochází těžkým obdobím. Ceny primárních plastů klesly díky levné ropě a nadprodukci, zatímco recyklát se stal ekonomicky nevýhodným. Firmy, které ještě před pár lety investovaly do moderních třídicích a recyklačních technologií, dnes často bojují o přežití. Mnohé končí, protože chybí odběratelé. Materiály, které občané poctivě třídí, končí ve skladech nebo nakonec ve spalovnách (ZEVO), což sice přináší energii, ale ztrácí se tím hodnota surovin.

Problém není v technologii recyklace, ale v neexistujícím odbytu, prostě chybí poptávka. Výrobci dávají přednost levnému primárnímu granulátu, protože je levnější, dostupnější a zaručuje stabilní vlastnosti. Tím se recyklace ocitá v bludném kruhu: čím méně se používá, tím dražší je. A čím dražší je, tím méně se používá.

Když plast potká beton

Do této situace vstoupila kanadská společnost PLAEX Building Systems Inc. z provincie New Brunswick s konceptem, který přetváří recyklaci v praktické řešení. PLAEX – zkratka pro Plastic Architectural Excellence – vyvinula kompozitní materiál PLAEX-crete™, složený z více než 90 % recyklovaných plastů a stavebních suroviny. Na rozdíl od mnoha jiných recyklačních pokusů, nabízí PLAEX stavební systém, který skutečně konkuruje tradičnímu betonu. Materiál vzniká mechanickým zpracováním plastů (LDPE, HDPE, PP, PET) a demoličního odpadu – rozdrceného betonu, cihel či omítek. Výsledkem je hybridní směs, která se formuje do stavebních bloků s přesností a jednoduchostí stavebnice LEGO.

Výsledné bloky jsou o třetinu lehčí než beton, nenasákavé, odolné vůči UV záření, mrazu i chemickým vlivům a díky flexibilní plastové složce méně náchylné k praskání. A co je nejzajímavější, ke spojování nepotřebují maltu. Jednotlivé kusy se do sebe zacvakávají přesným zámkovým systémem jako Lego, který urychluje výstavbu, eliminuje odpad a snižuje nároky na kvalifikovanou pracovní sílu.

Podle laboratorních testů má PLAEX-crete™ pevnost v tlaku 20–30 MPa, což odpovídá běžným konstrukčním betonům nižších tříd. To znamená, že bloky lze použít pro nosné zdi, příčky, ploty, menší budovy či základové konstrukce. Společnost současně vyvíjí modulární panely pro stavebnictví, které by mohly zásadně zrychlit výstavbu dostupného bydlení – nejen v Kanadě, ale i ve Spojených státech či Evropě. Zatímco nápad vzbudil značný mediální ohlas, systém PLAEX-crete™ je prozatím určen jen pro menší stavby a nenosné konstrukce – typicky pro opěrné zdi či zahradní objekty (non-occupied structures, landscaping, sheds).

Recyklace jako stavební strategie

Inovace PLAEX ukazuje, že cirkulární ekonomika nemusí být jen ekologickou vizí, ale plnohodnotnou průmyslovou strategií. Z hlediska hodnocení životního cyklu (LCA) totiž materiál využívající odpadní plasty a stavební sutě výrazně snižuje uhlíkovou stopu ve srovnání s tradičním betonem, jehož výroba zodpovídá za zhruba 8 % světových emisí CO₂. Další výhodou je snadná demontáž a znovupoužitelnost. Bloky lze rozebrat, přemístit a znovu poskládat, což otevírá prostor pro dočasné stavby či modulární architekturu, která reaguje na aktuální potřeby měst nebo humanitárních krizí.

Podle údajů společnosti PLAEX Building Systems má materiál PLAEX-crete™ výrazně nižší uhlíkovou stopu než konvenční beton. Výrobce uvádí, že při výrobě jedné tuny PLAEX-crete™ se zabrání emisím přibližně 1,65 tuny CO₂, které by jinak vznikly při produkci a likvidaci primárních stavebních materiálů a plastového odpadu. Každý stavební blok tak představuje konkrétní úsporu uhlíku – například u modelu A2 Brick zhruba 36 kg CO₂, u LinX Z přibližně 12,7 kg. Tyto hodnoty vycházejí z interního posouzení životního cyklu (LCA) společnosti a zahrnují jak odklon plastů od skládek a spaloven, tak snížení emisí při výrobě nového stavebního materiálu.

Česko se dlouhodobě potýká s nedostatkem dostupného bydlení, byrokratickou zátěží a nedostatkem pracovních sil ve stavebnictví. Právě zde by se mohly uplatnit modulární a nízkoemisní stavební systémy, které umožňují rychlou a levnou výstavbu. Materiál typu PLAEX-crete™ by se mohl vyrábět i v tuzemsku – máme dostatek plastového odpadu i demoličního odpadu. Technologie nevyžaduje sofistikovanou a ekonomicky náročnou chemickou recyklaci, ale mechanické zpracování jako je drcení, třídění, míchání a formování. Což by pomohlo podpořit regionální recyklační infrastrukturu a vytvořit nová pracovní místa v recyklačním průmyslu.

PLAEX-crete™ není konkurentem klasického betonu, ale alternativou pro specifické aplikace jako jsou rychlé, lehké, dočasné nebo ekologicky optimalizované stavby. Tam, kde je klíčová rychlost, flexibilita a nízká uhlíková stopa, může být právě tento materiál ideálním řešením. Z pohledu české praxe by mohl najít uplatnění při výstavbě dočasného bydlení, technických staveb, zahradních prvků či komunálních objektů, kde není nutné dosahovat vysokých statických parametrů, ale důležitá je jednoduchost montáže, doby výstavby a opětovná použitelnost.

Otázky, které by si měl položit investor

Z finančního hlediska nejde o spekulativní startup, ale o projekt s reálným vývojem a podporou veřejných zdrojů. Společnost PLAEX Building Systems získala investice především z programů kanadské regionální rozvojové agentury ACOA (Atlantic Canada Opportunities Agency) a z grantů zaměřených na podporu udržitelných inovací. Financování je tedy spíše rozvojové než investorské – firma zatím nečerpá rizikový kapitál (venture capital) a nespoléhá na rychlý růst hodnoty akcií. Model PLAEX tak představuje příklad odpovědného rozvoje zelené technologie, která se snaží nejprve prokázat technickou a materiálovou životaschopnost, teprve poté hledat širší komerční uplatnění. V současnosti společnost připravuje rozšíření výroby a hledá strategické partnery pro vstup na americký a evropský trh.

Každá technologická inovace přináší kromě příležitostí i nové výzvy a rizika. V případě PLAEX-crete™ jde především o chemické složení recyklovaných plastů. Směsné plasty mohou obsahovat zpomalovače hoření, změkčovadla, stabilizátory nebo per- a polyfluorované látky (PFAS), které byly původně určeny k jiným účelům. Tyto složky mohou ovlivnit dlouhodobou chemickou stabilitu materiálu, jeho odolnost vůči UV záření a mrazu, a i bezpečnost pro uživatele. Certifikace takového materiálu podle evropských předpisů a norem (REACH, stavební normy) je náročná a vyžaduje důslednou kontrolu vstupních plastových frakcí, aby se minimalizovalo riziko kontaminace.

Kromě technických otázek existuje i výzva tržního přijetí. I když materiál typu PLAEX‑crete™ nabízí technické výhody a ekologický potenciál, otázka přijetí je hlubší než certifikace či cena. Lidé jsou konzervativní a bydlení je jejich dlouhodobá investice, často tou nejcennější v životě. Psychologicky není jednoduché přijmout, že zdi, podlahy a ploty domu jsou vyrobeny z něčeho, co jsme sami kdysi odhodili jako odpad. I když jde o recyklované plasty transformované do bezpečného a odolného kompozitu, v mysli mnoha lidí se může stále vznášet pocit „to je odpad, ne materiál“.

Filozofická otázka, kterou technologie PLAEX‑crete™ klade, není jen praktická: dokážeme předefinovat hodnotu materiálu a přestat rozlišovat mezi tím, co bylo „odpadem“ a tím, co je „hodnotou“? Přijetí takového stavebního materiálu by znamenalo změnu nejen v ekonomice odpadů, ale i v našem vnímání vlastního vztahu k prostředí a k odpadu, který sami produkujeme. Je to výzva pro uvažování o cirkulární ekonomice, která se nedotýká jen zdrojů, ale i lidské psychologie. Dokážeme si vůbec představit, že naše dřívější odpadky se stávají pevnými, trvalými a krásnými součástmi prostoru, ve kterém sami žijeme?

Budoucnost: Z odpadu nový domov

Příběh kanadské společnosti PLAEX ukazuje, že odpad může být nejen problémem, ale i surovinou pro novou generaci stavebnictví. Myšlenka, že plast, který kdysi znečišťoval oceán, se stane součástí nového domu, je symbolem proměny, kterou recyklační průmysl potřebuje.

V době, kdy recyklační trh v Evropě stagnuje a zároveň roste tlak na výstavbu udržitelného bydlení, mohou podobné technologie představovat cestu, jak spojit ekologii, ekonomiku i sociální odpovědnost do jednoho funkčního systému. Pokud se podaří tyto koncepty přenést z Kanady do Evropy, mohli bychom jednou říkat: „Ten dům stojí z odpadu – a právě proto má budoucnost.“

Když moc získá i pravomoc rozhodovat, kdo smí mluvit, a za jakých podmínek, to už nejde o svobodu, ale o skryté otroctví. Ve světle nové vznikající vlády je možné, že samotné veřejné granty se stanou pouty, která obrátí neziskový sektor z opory demokracie na loajální nástroj moci. Možná se dočkáme toho, že odborná periodika se stanou samizdatovou literaturou.

V českém kontextu je nyní na stole návrh nové vlády, který má výrazně změnit rámec působení neziskových organizací (NNO). Podle programového prohlášení hodlá vláda vytvořit veřejný registr všech dotací pro neziskovky z veřejných rozpočtů a zároveň požadovat, aby organizace, které přijímají veřejné prostředky, transparentně zveřejňovaly své výdaje. K tomu přistupuje i fakt, že Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) ve svých posledních šetřeních konstatoval, že ne vždy byly finanční prostředky efektivně využity. To na první pohled vypadá jako racionální krok ke zvýšení transparentnosti.

Současně ovšem návrh obsahuje další opatření, která jsou už zcela v rozporu s nezávislostí. Organizace, které „vyvíjejí politickou činnost“ a jsou financované ze zahraničí, mají být povinny tuto skutečnost explicitně označit, veřejné prostředky nesmějí být použity pro „politický aktivismus“, dále má být zastaven přísun dotací těm, kdo podle vlády „blokují rozvoj a investice“ a v neposlední řadě v dokumentu je konstatováno, že neziskové organizace nebudou moci působit ve školách, protože vzdělání musí zůstat prosté ideologických vlivů i působení politických neziskových organizací. Úkolem školy není šířit politické či aktivistické postoje.

To už není reforma, to je systematická přeměna struktury moci. To je promyšlený projekt, jak zcela zásadně a promyšleně oslabit kritické hlasy — zvláště ty, které by mohly varovat před škodlivými investicemi, ekologickými riziky nebo ohrožením práv občanů.

Historie coby výstraha

Podobné systémy tlaku změnily osudy svobodných institucí už mnohokrát. V totalitních režimech byly nezávislé spolky, kulturní organizace či tiskové útvary leckdy podrobeny kontrole, cenzuře či přímému řízení státem. Jakmile se staly organizacemi tehdejší „dovolené opozice“ pod dohledem sloužícímu režimu, přestaly být skutečně svobodné.

Ve středověku církev a šlechta měly moc určovat, kdo smí vydávat kroniky, kdo smí vyučovat, kdo smí hovořit. V moderní éře autoritativní státy zaváděly instituty „povolených spolků“ nebo „neziskových organizací loajálních režimu“, zatímco ty skutečně problémové byly kriminalizovány či označeny jako „zahraniční agenti“.

Tento historický vzorec — formální svoboda spolků, ale reálná moc nad jejich hranicemi — se nyní v moderním demokratickém prostředí objevuje v nové podobě, jen místo cenzury mečem přichází dohled registrů, auditů a grantových omezení.

Dočkáme se opět samizdatu?

Představme si hypotetickou neziskovou organizaci „EkoHlasy“, která dlouhodobě upozorňuje na negativní dopady těžby v chráněných územích, připravuje analýzy a komunikuje s veřejností. Získala institucionální financování z veřejných fondů. Nyní je vystavena novým pravidlům: pokud část jejích výzkumů a odborných názorů bude považována za „politickou agitaci“ či kritiku investičních plánů, může být penalizována odejmutím dotace — nebo vystavena argumentům, že „blokuje rozvoj“. A přijde tak o dotace.

Nejde jen o peníze — jde o psychický tlak. Organizace začnou analyzovat každý titul, každý článek, obávajíce se, že se stanou terčem „auditů“, veřejných útoků, zpřísněných kontrol či dokonce označení za „neziskovku se zahraniční podporou“, která je „podezřelá“ v očích veřejnosti.

Pokud neziskový sektor ztratí schopnost kriticky reagovat, ztratí schopnost plnit roli mostu mezi občany a mocí. Svoboda tisku je důležitá — ale neziskový sektor a občanská společnost často doplňují i to, co média nejsou schopna pokrýt: dlouhodobé analýzy, expertní hlasy, vzdělávání veřejnosti, advokační působení. Bez nezávislých organizací se veřejný diskurz stává jednorozměrný. Kdo pak bude varovat a upozorňovat před environmentálními dopady, pokud všichni musí být „loajální k vládě“?

Jak se bránit: strategie nezávislosti

Neziskový sektor má možnosti, jak si zachovat nezávislost, i když se tlak ze strany státu nebo politické moci stupňuje. Základem je finanční soběstačnost. Organizace by se měly méně spoléhat na státní dotace a více stavět na různorodých zdrojích – od dárců z řad jednotlivců, přes partnerské firmy až po členské příspěvky či crowdfunding. Každá koruna, která nepřichází ze státní pokladny, zvyšuje prostor pro svobodné rozhodování.

Stejně důležité je síťování, tedy vytváření vzájemné podpory a sdílení zdrojů. Když se organizace propojí, mohou si navzájem pomáhat právně, auditorsky i komunikačně. Izolovaná neziskovka je zranitelná, ale propojená síť má sílu odolávat tlakům.

Dalším pilířem obrany je naprostá transparentnost. Když organizace sama z vlastní vůle zveřejňuje své hospodaření, audity, strategické dokumenty i sponzory, bere moc do vlastních rukou. Dobrovolná otevřenost snižuje prostor pro obvinění z netransparentnosti a zvyšuje důvěru veřejnosti – tu nejcennější měnu, kterou neziskový sektor má.

Neméně důležité je vyvážené portfolio činností. Neziskovky by měly kombinovat odbornou a výzkumnou práci s advokačními aktivitami, tedy spojovat analýzu s obhajobou veřejného zájmu. Pokud jsou schopné podložit své postoje daty, ztrácí síla argumentu, že jde o „politický aktivismus“. Kritika se tak opírá o odbornost, nikoli o ideologii.

A konečně – neziskový sektor potřebuje mezinárodní zakotvení. Spolupráce s evropskými i světovými organizacemi, využívání lidskoprávních mechanismů a účast v mezinárodních sítích představují formu pojistky proti domácím tlakům. Když má organizace oporu za hranicemi, není tak snadné ji umlčet.

Podpora versus podrobování

Představa, že stát bude dotovat neziskovky, ale zároveň definovat, co smí dělat, je absolutně falešná svoboda. To už není podpora nebo dotace, to už jsou jasné kroky vedoucí ovládání a podrobování si určité skupiny. Pokud neziskový sektor přijme těchto podmínek jako danost, stane se pouhou figurkou v divadle moci.

Ano, systém dotací si určitě nějakou tu zaslouží změnu. Není bez chyb — mnohé programy jsou neefektivní, roztříštěné nebo administrativně přebujelé. Často chybí jasné vyhodnocování dopadů, někdy i férové rozdělování prostředků. Ale řešení nemůže spočívat v biči, který má umlčet nepohodlné. Skutečná reforma by měla vést k větší transparentnosti, efektivitě a otevřené soutěži nápadů, nikoliv k centralizované kontrole obsahu a myšlenek.

Když stát začne rozhodovat nejen o tom, kdo dotaci dostane, ale i o tom, co smí říkat, přestává být partnerem a stává se cenzorem. Demokratická společnost potřebuje silný, sebevědomý a kritický neziskový sektor – ne loajální služebníky moci. V tomto ohledu se Babiš a celá nová koalice bude muset ještě hodně učit.

Podle návrhu vznikající vlády ANO, SPD a Motoristů má česká politika životního prostředí stát na „reálných potřebách, dostupných technologiích a zdravém rozumu“. Kapitola o životním prostředí sází spíše na adaptaci než na omezování. Namísto ambiciózních cílů snižování emisí slibuje orientaci na opatření, která „nebudou ekonomicky likvidační“. Evropský Green Deal označuje za neudržitelný projekt, který je třeba zásadně přehodnotit. Stejně tak odmítá zákaz prodeje nových spalovacích motorů od roku 2035. Klimatická politika má být podle vlády pragmatická, založená na vědeckých poznatcích, respektu k vlastnictví a bez zbytečné byrokracie či omezování osobních svobod.

Energetika v programu působí jako klíčové téma. Vláda chce prosadit „realistický a stabilní“ energetický mix, ve kterém vedle jádra a obnovitelných zdrojů zůstane prostor i pro uhlí a zemní plyn. Odmítá plošné zákazy plynových kotlů i povinné instalace fotovoltaiky na rodinné domy. Energetická politika se má soustředit především na soběstačnost, posílení domácích zdrojů a zajištění přijatelných cen energií pro domácnosti i průmysl. Počítá se se snížením poplatků za distribuci a přenos, podporou moderních technologií a úspor, ale i s odmítnutím systému emisních povolenek ETS2 pro domácnosti a dopravu, který Česká republika podle návrhu do své legislativy vůbec nezařadí.

U současného systému ETS1 vláda slibuje, že bude na evropské úrovni usilovat o jeho přehodnocení, aby byl pro průmysl předvídatelný a nepodvazoval konkurenceschopnost. Deklaruje, že v klimatické politice bude klást důraz na ochranu pracovních míst a sociální stabilitu společnosti.

Podstatnou část tvoří odpadové hospodářství a cirkulární ekonomika. Vláda chce odstranit nadbytečnou administrativní zátěž, která podle ní brzdí menší recyklační provozy a místní projekty. Podporu směřuje k lokálnímu cirkulárnímu hospodářství a slibuje zachování zákazu skládkování komunálního odpadu po roce 2030. Zálohování PET lahví a plechovek hodlá připustit pouze tehdy, pokud prokáže jednoznačný ekologický přínos a neohrozí stávající obecní systémy třídění. Z programu rovněž vyplývá, že se nepočítá se zavedením recyklačních poplatků pro tisk a distribuci reklamních letáků.

U péče o půdu se vláda hlásí k „praktickým“ opatřením v krajině – k obnově mezí, remízků a malých vodních nádrží. Chce provést zásadní revizi erozní vyhlášky a přestat se spoléhat na administrativní tabulky, místo nichž mají rozhodovat poznatky půdní biologie a hydrologie.

Vodní hospodářství má získat větší důraz na investice do infrastruktury. Vláda slibuje urychlení výstavby kanalizací a čistíren, rozšíření projektu na vybudování domovních čistíren, zajištění dostupnosti kvalitní vody v menších obcích i zabránění blokádám nových vodních děl. Vláda slibuje urychlení výstavby strategických vodních nádrží jako jsou Nové Heřminovy, Vlachovice a Skalička. V lesnictví chce podporovat rozvoj smíšených porostů, ale odmítá plošný zákaz výsadby smrku tam, kde má smysl. Omezen má být i princip bezzásahovosti a zachováno veřejné vlastnictví lesů.

Změnit se má také financování ekologických aktivit. Vláda plánuje zastavit dotace pro neziskové organizace, které podle ní „blokují rozvoj a investice“, a přesměrovat prostředky na konkrétní projekty v krajině a obcích. Ochrana přírody má být podle návrhu vnímána jako služba lidem i ekonomice – nikoli jako ideologie.

Představuje programové prohlášení environmentální očistec?

Kapitola o životním prostředí ve vládním návrhu působí konzistentně s celkovým směřováním programového prohlášení – pragmatismus, návrat k národní kontrole a důraz na ekonomickou stabilitu. Oproti předchozím vládám se zde zřetelně posouvá akcent z environmentálních ambicí k ekonomické realitě. Vláda sice zachovává klíčové milníky, jako je zákaz skládkování po roce 2030, ale v jiných oblastech přistupuje k revizi nebo zpochybnění evropských závazků.

Odmítnutí systému emisních povolenek ETS2 může krátkodobě zmírnit tlak na domácnosti a malé podniky, ale zároveň přináší riziko kolize s evropskou legislativou. Pokud by Česká republika skutečně neimplementovala tento systém, hrozí jí finanční sankce nebo omezení přístupu k evropským fondům, které jsou na klimatické cíle úzce navázány. Na druhou stranu, kritika nepředvídatelnosti ETS1 i snaha o jeho reformu rezonuje s dlouhodobými výhradami průmyslového sektoru a některých členských států.

V oblasti energetiky program jednoznačně sází na jádro a plyn jako pilíře stability. Tento přístup může přinést větší jistotu pro průmysl a energetickou bezpečnost, avšak z dlouhodobého hlediska může zpomalit přechod k nízkoemisní ekonomice. Pokud by vláda skutečně udržela uhlí v energetickém mixu po delší dobu, bude muset vyvážit tlak na snižování emisí s požadavky evropského trhu. Klíčovým faktorem tak bude schopnost České republiky obhájit své pozice při vyjednávání o revizi klimatických cílů EU.

Podpora lokálních recyklačních provozů a odstranění byrokratické zátěže je krok, který může mít okamžitý přínos pro malé a střední podniky. Zda ale povede k reálnému zvýšení míry recyklace, bude záležet na tom, jak vláda nastaví ekonomické motivace a jakým způsobem bude řídit tok materiálů v rámci odpadové legislativy. Zadržení vody v krajině, obnova mezí a remízků či důraz na půdní ochranu patří k tradičním tématům, jejichž realizace však naráží na dlouhodobý problém – nedostatek koordinace mezi resorty a obcemi.

Zastavení podpory pro ekologické neziskové organizace je pravděpodobně nejkonfliktnější prvek kapitoly. Pokud by došlo k plošnému omezení dotačních programů, hrozí výpadek odborné kapacity v oblasti environmentálního vzdělávání, participace veřejnosti či přípravy místních adaptačních projektů. Na druhé straně přesměrování prostředků do krajinných a infrastrukturních opatření nelze označit jinak než líbivým populizmem.

Celkově lze říci, že návrh staví na představě environmentální politiky jako součásti hospodářské strategie, nikoli jako samostatného cíle. Ochrana životního prostředí je v něm vnímána především jako nástroj pro udržitelný rozvoj, energetickou soběstačnost a stabilitu venkova. To může přinést vyšší efektivitu u konkrétních projektů, ale i riziko, že environmentální témata ztratí svůj dlouhodobý rozměr a strategický kontext.

Pokud by vláda svůj program realizovala beze změn, Česko by se stalo jedním z hlavních zastánců přehodnocení evropské klimatické politiky a pravděpodobně by se posunulo k modelu environmentálního pragmatismu – tedy přístupu, který dává přednost ekonomické udržitelnosti před emisními závazky. Takový krok by mohl zemi krátkodobě stabilizovat, ale zároveň by ji mohl vzdálit evropskému hlavnímu proudu environmentální politiky.

Řada klíčovýách otázek zůstává nezodpovězena

Programové prohlášení sice vytyčuje jasné směry, ale zůstává otevřený v řadě konkrétních oblastí. Bude vláda například pokračovat v rozšiřování systémů rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR), nebo se od tohoto evropského rámce odkloní? Jak hodlá vláda řešit tristní situaci v oblasti sběru a recyklaci textilu, kterou už zástupci obcí pojmenovávají zneužitím situace, budou zavedeny nějaké cenové stropy? Hodlá nová vláda uplatňovat na obce sankci ve výši 200 tis. Kč za neplnění třídicích cílů? 

Jaký bude další osud fosforové novely vodního zákona, která spadla pod stůl a měla řešit eutrofizaci našich vod? Zásadní otázky se otevírají i v ochraně přírody – programové prohlášení o národních parcích a chráněných krajinných nic nezmiňuje. Zůstane zachován princip bezzásahových území, nebo budou tyto oblasti otevřeny širšímu hospodářskému využití? 

Podrobí nová vláda současnou environmentální legislativu důkladnému administrativně-legislativnímu auditu, aby Česká republika nebyla zbytečně „papežštější než papež“? Zatím nevíme jak se nová vláda chce postavit k dotacím například v rámci Národního programu Životní prostředí, programové prohlášení nic konkrétně neuvádí k Nová zelená úsporám nebo ani k takzvanými kotlíkovým dotacím. 

Na tyto a mnohé další odpovědi si budeme muset počkat.

V době, kdy legislativa odpadového hospodářství nedává spát a sběr a recyklace textilu se stal pro starostky a starosty doslova drahou noční můrou, přináší konference Prevence vzniku odpadů PVO 2025 jedinečnou příležitost, a to nejen pro města a obce, se dozvědět vše podstatné: nové legislativní povinnosti, příležitosti, inspiraci a konkrétní kroky vedoucí k nižší produkci odpadů. Navíc města o obce mají online díky partnerů ZDARMA!

Již 11. ročník konference Předcházení vzniku odpadů 2025 se uskuteční 13. listopadu 2025 v Praze. Akce je určena všem odborníkům i zájemcům o oblast odpadového hospodářství, kteří se pohybují ve spektru hierarchie nakládání s odpady v patrech předcházení jejich vzniku a opětovného použití.

V úvodu konference nabídne aktuální novinky v legislativě v oblasti předcházení vzniku odpadů a opětovného využívání materiálů. Blíže se rozebere nové nařízení EU o obalech a obalových odpadech tzv. PPWR vč. připravovaných delegovaných aktů, a to z pohledu obalového sektoru i potravinářského a nápojového průmyslu. Své zastoupení bude mít i legislativa v oblasti ecodesignu.

V dalším bloku se podíváte na novou strategii rozšiřování systémů rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR). EPR systémy by se v budoucnu měly vztahovat na další produktové skupiny, jako jsou textil a obuv, hračky, sportovní a volnočasové potřeby, nábytek, ploché sklo, vybavení pro dům a zahradu. EPR přenáší odpovědnost za sběr, recyklaci a ekologickou likvidaci výrobků na jejich výrobce. Jak se připravit jako výrobce, nebo město a obec, jak řešit aktuální situaci na poli textilu? Na tyto otázky bude hledat odpovědi panelové diskuse, kde nebudou chybět ti nejpovolanější zástupci z řad Ministerstva životního prostředí nebo Svazu města a obcí ČR.

Po přestávce bude blok věnován příkladům správné praxe a inspirativním projektům. Představen bude například projekt zpětného odběru nábytku, intenzifikace sběru textilního odpadu, předcházení litteringu, nebo předcházení odpadů ve sportu. Následně poslední blok bude věnován jednomu z hlavních témat letošního ročníku, a to povinnosti odděleného soustřeďování minimálně 60 % recyklovatelných složek z celkového množství komunálního odpadu ve městech a obcích od roku 2025, tedy povinným třídicím cílům pro obce. 

Je tedy na co se těšit! Podrobný program, další informace a přihláška účasti na: predchazeniodpadu.cz

 

Uhlíková stopa se stala jazykem moderní ekonomiky – univerzálním měřítkem odpovědnosti i efektivity. Jenže stejně jako každý jiný jazyk, i tento potřebuje svou gramatiku, slovník a pravidla. Evropa se právě o to pokouší. Vytváří strukturu, která má proměnit změť metodik, tabulek a kalkulaček v jednotný systém, jenž umožní vzájemně porovnávat data, vykazovat i řídit. 

EFRAG, který funguje jako technický partner Evropské komise pro oblast udržitelného reportingu, zveřejnil rozsáhlou analýzu sto digitálních nástrojů určených pro výpočet emisí skleníkových plynů, měření ESG dat a podporu malých a středních podniků v rámci aplikace dobrovolného standardu VSME – Voluntary Sustainability Reporting Standard for SMEs. Studie je dosud nejucelenějším průřezem tím, jak Evropa digitalizuje své klimaticko uhlíkové vědomí – datově, geograficky i ekonomicky.

Z dokumentu je patrné, že kontinent, který kdysi měřil svůj pokrok v tunách oceli, megawatthodinách elektřiny nebo kilometrech dálnic, dnes mapuje sám sebe v jednotkách oxidu uhličitého. A že měření uhlíkové stopy se stává nejen environmentálním, ale i ekonomickým základem nové průmyslové kultury.

Sto nástrojů, tisíc přístupů, jeden cíl

Když EFRAG na začátku února 2025 vyhlásil výzvu „Call for Expression of Interest“, reakce byla okamžitá. Během tří týdnů se přihlásilo přesně sto vývojářů a provozovatelů nástrojů. Už samotné složení respondentů napovídá, jak pestrý je tento nový trh. Převládají soukromé společnosti, které stojí za více než dvěma třetinami všech nástrojů. Doplňují je vládní agentury, nevládní organizace, akademická pracoviště i různá konsorcia. Z původně úzké technické disciplíny se tak stává svébytný tržní segment – živý ekosystém, v němž se setkávají regulace, inovace a podnikání.

Většina nástrojů má široký záběr a je použitelná napříč odvětvími. Osm z deseti řešení lze využít ve více sektorech, jen pětina je úzce specializovaná. Nejčastěji jde o průmysl, stavebnictví a dopravu – tedy oblasti s největší uhlíkovou stopou. Některé systémy se zaměřují na služby, energetiku, reality, zdravotnictví či finanční sektor, jiné na zemědělství nebo technologie. Na opačném konci spektra zůstává těžební průmysl, který má dosud jen čtyři dedikované digitální nástroje. I to ukazuje, kde leží bílá místa evropské mapy.

Z geografického pohledu má většina nástrojů přeshraniční dosah. Více než čtyři z deseti vznikly přímo s evropskými ambicemi, další třetina se rozšířila do celosvětového prostředí a pouze necelá čtvrtina zůstává čistě národní. Uhlíková data tak dnes překračují hranice stejně jako obchod nebo kapitál. EFRAG přitom upozorňuje, že právě malé a střední podniky často postrádají přístup ke kvalitním, dostupným a metodicky správným nástrojům. Právě z tohoto důvodu vznikla celá studie – jako podpora implementace standardu VSME, který má umožnit menším firmám jednoduše, transparentně a jednotně reportovat své emise. Pokud se podaří tuto myšlenku prosadit, může mít Evropa poprvé společný základní jazyk uhlíkového účetnictví.

Standardy, protokoly, zkratky – komu věřit?

Z pohledu metodiky dominuje GHG Protocol, na který se odvolává přibližně třetina všech nástrojů. Další významnou skupinu tvoří evropské standardy udržitelnosti ESRS, které se stávají základní kostrou ESG reportingu podle směrnice CSRD. Téměř čtyři desetiny řešení pak využívají jiné rámce, často v kombinaci s GHG Protocol nebo právě s nově vznikajícím standardem VSME. Objevují se i odkazy na metodiky GRI, SBTi, ISO 14064-1 či IPCC.

Z těchto dat vyplývá, že svět měření uhlíkové stopy je stále roztříštěný, rozmluvený do mnoha jazyků a akcentů. EFRAG se nyní snaží tento jazyk sjednotit – překládá metodické principy do datového a technologického prostředí, aby vznikl společný rámec, jemuž porozumí jak vývojáři, tak účetní či analytici.

ESG pod jednou střechou

Většina nástrojů dnes už neřeší pouze uhlíkovou stopu. Přes polovinu z nich integruje všechny tři pilíře ESG – environmentální, sociální i správní. Téměř dvě pětiny se zaměřují čistě na oblast životního prostředí a zbylá část kombinuje environmentální data s vybranými sociálními nebo governance ukazateli. Změna je zřejmá: z dřívějšího úzkého pohledu na emise se stává celostní přístup, který sleduje komplexní udržitelné dopady podnikání.

Důležitým zjištěním je i přístupnost těchto nástrojů. Naprostá většina, plných 94 procent, poskytuje uživatelům jasné metodické pokyny, vysvětlivky a návody. Uhlíkové výpočty se tak stávají dostupné i těm, kdo nemají odborné znalosti v oblasti environmentálního účetnictví. Pouze malá část poskytovatelů metodiku nezveřejňuje, což představuje Achillovu patu důvěryhodnosti dat.

Kolik stojí uhlík a pečeť důvěry

EFRAG se zaměřil také na ekonomiku samotného měření. Ukázalo se, že neexistuje jednotný model – trh je stejně rozmanitý jako samotné nástroje. Nejčastější je systém ročního předplatného, který používá téměř polovina nástrojů. Více než čtvrtina je k dispozici zcela zdarma, což je klíčové právě pro menší podniky. Zbytek využívá kombinaci jednorázových plateb nebo odstupňovaných cen podle velikosti firmy.

Studie přitom zdůrazňuje, že dostupnost nástrojů je jedním z hlavních důvodů, proč malé a střední podniky zatím neprovádějí přesné výpočty emisí. EFRAG proto doporučuje, aby Evropa podporovala vznik bezplatných, veřejně garantovaných kalkulaček – takových, které by fungovaly jako infrastruktura, nikoliv jako komerční produkt. Měření emisí by se mělo stát samozřejmou součástí podnikání, stejně jako účetnictví.

Důvěra je novou měnou zelené ekonomiky. A stejně jako v jiných oblastech, i zde záleží na tom, kdo ji potvrzuje. Více než polovina všech nástrojů má oficiální uznání formou normy či certifikace. Téměř čtvrtina je schválena vládními institucemi a podobný podíl získal akreditaci finančních platforem. Certifikace tak mění obyčejnou kalkulačku v nástroj, který mohou investoři, banky i regulační orgány považovat za věrohodný zdroj dat.

Evropa mluví téměř jedním jazykem

V otázce jazykové podpory převažuje angličtina, kterou nabízí více než tři čtvrtiny všech nástrojů. Následují němčina, francouzština, italština a španělština, zatímco čeština se objevuje jen v pěti případech. Multilingvální přístup zatím zůstává spíše výjimkou. Téměř čtyři z deseti nástrojů fungují pouze v jednom jazyce, nejčastěji právě v angličtině.

Existují však i inspirativní výjimky. Jeden z nástrojů podporuje dokonce třiadvacet evropských a osm mimoevropských jazyků, jiný dvacet dva jazykových mutací. Tyto projekty dokazují, že technologická otevřenost může překonat i jazykové bariéry a umožnit skutečně evropskou komunikaci o uhlíkové stopě.

Dvanáct modelů budoucnosti

Z celého souboru sto nástrojů vybral EFRAG dvanáct, které podrobil detailnější analýze. Kritéria výběru byla přísná: nástroj musel být funkční, metodicky uznaný, dostupný zdarma a mít dostatečně širokou uživatelskou základnu. Do výběru se dostaly projekty z Dánska, Německa, Irska, Maďarska, Španělska, Francie, Itálie a Polska, doplněné o dva globální nástroje iniciativy SME Climate Hub.

Dánský Climate Compass například využívá každoročně aktualizovaná data ministerstva energetiky a umožňuje výpočet všech tří emisních rozsahů podle metodiky GHG Protocol i standardu VSME. Používá jej více než patnáct tisíc organizací a stal se jednou z nejrozšířenějších národních kalkulaček v Evropě. Irský Climate Toolkit 4 Business naproti tomu propojuje výpočty s konkrétními akčními plány a pomohl už vytvořit přes sedmnáct tisíc strategií snižování emisí. Německý E-Tool, vyvíjený sítí ekologických center řemeslných komor, má čtyři tisíce uživatelů a funguje i jako vzdělávací platforma.

Zajímavý je i maďarský ESG Kalkulátor, který pracuje s národními emisními faktory z roku 2022, odvozenými z dat energetického regulačního úřadu a teplárenských společností. Využívají ho více než dva tisíce organizací. Španělský nástroj Huella de carbono de una organización – Alcance 1+2, vytvořený ministerstvem životního prostředí MITECO, se stal základem národní databáze firemních emisí. Francouzský Bilan Carbone +, vyvinutý agenturou ADEME, je unikátní tím, že přístup k němu podmiňuje odborným školením v ceně od tisíce do šestnácti set eur a následným licenčním poplatkem odstupňovaným podle obratu. Do roku 2025 bylo takto vyškoleno přes třicet tisíc odborníků a nástroj využívá kolem tisícovky konzultačních firem.

V Itálii se připravují hned dva významné projekty. Platforma SUSTAINability – Abilità di essere sostenibile, kterou vyvíjí síť obchodních komor Unioncamere-Dintec, už registruje více než pět tisíc osm set firem. V roce 2025 do ní bude integrován výpočet emisí založený na rámci GRI a emisních faktorech státní agentury ISPRA. Samotná ISPRA zároveň chystá Platformu pro udržitelné finance, jež má zahrnovat devět hlavních ukazatelů SFDR a napojení na evropský datový systém ESAP. První verze by měla být spuštěna začátkem roku 2026.

Také Polsko nezůstává pozadu – tamní ministerstvo rozvoje přislíbilo oficiální uznání nového bezplatného Carbon Footprint Calculatoru, který bude vycházet z metodiky GHG Protocol a britských emisních faktorů DEFRA.

Z globálních iniciativ vyčnívají Small Business Carbon Calculator a Advanced Business Carbon Calculator, které vznikly ve spolupráci SME Climate Hub a společnosti Equipoise. Tyto dvě platformy mají dohromady přes dva a půl tisíce aktivních uživatelů z více než padesáti zemí světa.

Slepá místa mapy

Studie EFRAG identifikovala i oblasti, které zatím zůstávají stranou pozornosti. Téměř žádný z nástrojů se nevěnuje geolokaci, vodnímu stresu nebo biodiverzitě – tedy oblastem, které budou zásadní pro nadcházející evropské reportingové standardy ESRS E3 až E5 i pro požadavky finančních institucí v rámci EU Taxonomie. Evropa tedy zvládla první krok, jímž je uhlíkový reporting, ale čeká ji druhá fáze: vytvoření ekosystémového účetnictví, které zahrne širší environmentální dopady.

Závěry studie jsou jednoznačné. EFRAG doporučuje, aby členské státy Evropské unie aktivně podporovaly vývoj národních i celoevropských nástrojů, které budou zdarma, transparentní a metodicky kompatibilní. V dlouhodobém horizontu se dokonce uvažuje o vzniku jednotné evropské kalkulačky, která by fungovala jako standardizovaný model pro všechny podniky – podobně, jako dnes existuje jednotná měna.

Data se tak stávají novou měnou důvěry. Každý kilogram oxidu uhličitého, zaznamenaný v tabulce, představuje malý díl nákladu odpovědnosti. Kdo dokáže svá data doložit a ověřit, získává výhodu nejen na trzích, ale i v očích investorů a veřejnosti. Čísla z grafů, tabulek a kalkulaček vytvářejí jazyk, který propojuje státy, firmy i občany. Kdo se naučí tento jazyk číst, pochopí, že udržitelnost je sice relativní pojem ale není abstraktní. Měřit znamená rozumět. A rozumět znamená dělat byznys. Uhlíkový reporting už dávno není jen otázkou ekologie, ale je součástí přesahu moderní ekonomiky, která je založená na odpovědnosti a důvěře.

Vybrané zajímavosti v číslech:

• 69 % nástrojů vyvinuly soukromé společnosti, 13 % vládní agentury, 12 % nevládní organizace, 3 % akademické instituce a 2 % konsorcia.
• 80 z 100 řešení je tzv. cross-sektorových, tedy použitelných napříč odvětvími. Pouze 20 % nástrojů je specializováno, nejčastěji jde o průmysl, stavebnictví a dopravu.
• Z geografického dosahu, většina nástrojů překračuje hranice států. 41 % je čistě evropských, 37 % má globální ambice a jen 22 % se zaměřuje výhradně na národní úroveň.
• Dominuje GHG Protocol, 27 % se hlásí k Evropským standardům udržitelnosti ESRS
• 55 % sleduje environmentální, sociální i správní aspekty současně, 39 % se zaměřuje čistě na životní prostředí a 6 % kombinuje pilíře.
• 94 % nástrojů poskytuje uživatelům jasné metodické pokyny, návody a vysvětlivky.
• 43 % nástrojů funguje na bázi ročního předplatného, 27 % je zcela zdarma, 15 % používá odstupňované ceny, 8 % nabízí jednorázový poplatek a 7 % měsíční platbu.
• 54 % nástrojů má oficiální uznání některou normou či certifikací, 23 % je uznáno vládními institucemi a 22 % finančními platformami.
• V oblasti jazykové podpory převládá angličtina, kterou nabízí 77 % všech nástrojů.

Podnikání s chemickými látkami a směsmi není jen o výrobě, distribuci nebo marketingu, ale také o zodpovědném a regulovaném nakládání s chemickými riziky. Klíčovým nástrojem v této oblasti je nařízení REACH (Registration, Evaluation, Authorisation and Restriction of Chemicals), které stanovuje jednotná pravidla pro uvádění chemických látek na trh v celé EU a chrání zároveň zdraví lidí a životní prostředí. 

REACH ukládá výrobcům, dovozcům a dalším subjektům povinnost shromažďovat a poskytovat komplexní informace o vlastnostech chemických látek, o jejich rizicích a bezpečném používání, přičemž látky s vysokým rizikem, tzv. Substances of Very High Concern, mohou podléhat autorizaci nebo omezením. Dohled nad dodržováním těchto pravidel a hodnocení registrací zajišťuje European Chemicals Agency (ECHA), která zároveň spravuje systém poplatků za registrace a žádosti, aby byla zajištěna finanční udržitelnost celé regulace. Tyto poplatky se mohou pohybovat v řádu stovek až tisíců eur – například standardní registrace jedné látky pro velkou firmu může stát několik tisíc eur, zatímco pro MSP je částka snížená až na polovinu.

Dne 15. října 2025 bylo publikováno Prováděcí nařízení Komise (EU) 2025/2067, které přináší dvě zásadní změny pro podniky. První se týká samotných poplatků. Standardní částky pro velké podniky se od 5. listopadu 2025 zvýší o přibližně 19,5 procenta, aby odrážely inflaci a náklady ECHA na monitoring, hodnocení a podporu systému REACH. Například pokud byla dosud standardní registrace látky pro velkou firmu stanovena na 3 000 eur, nově bude stát přibližně 3 585 eur. 

Malé a střední podniky (MSP) z tohoto navýšení vyjmuty nejsou, což znamená, že jejich poplatky zůstávají na současné úrovni, což představuje významnou úsporu, pokud firma spadá do kategorie MSP. Druhá zásadní změna se týká přímo MSP a souvisí s ověřením statusu firmy. Dosud bylo možné prokazovat velikost podniku až po podání žádosti, nově však musí firma předem požádat ECHA o uznání statusu MSP minimálně dva měsíce před plánovanou registrací, aby mohla využít snížené poplatky. Ověření statusu bude platné tři roky a po uplynutí této doby jej lze obnovit vlastním prohlášením dva měsíce před koncem platnosti.

Agentura má standardně dva měsíce na ověření, a pokud by status nebyl uznán, může být žadateli uložen administrativní poplatek. Rozhodnutí ECHA o uznání statusu MSP bude platné pro všechny budoucí podání po dobu tří let. Pokud se velikost firmy nezmění, lze obnovení statusu provést jednoduše vlastním prohlášením dva měsíce před koncem tříletého období. Tento nový způsob ověřování začne být povinný od 5. února 2027, přičemž do té doby zůstává v platnosti dosavadní proces ověřování.

Pro české firmy to znamená, že pokud chtějí využít výhod nižších poplatků, musejí být aktivní a podat žádost o ověření své velikosti včas. Nepodání žádosti včas znamená, že firma nebude uznána jako MSP a nebude moci čerpat výhody snížených poplatků, zatímco velké podniky se musí připravit na vyšší finanční zátěž. Termín 5. listopadu 2025 je proto klíčový a je nezbytné mít interní procesy připravené, aby registrace proběhla hladce. Proto můžeme vřele doporučit podnikům zkontrolovat, zda skutečně spadají do kategorie MSP podle definice EU, a naplánovat podání žádosti s dostatečným předstihem, aby byla zajištěna výhoda nižších poplatků. 

Dokument ke stažení:

Prováděcí nařízení Komise (EU) 2025/2067 o poplatcích a platbách agentuře ECHA
Malé a střední podniky (MSP)
 

Odpadová firma AVE CZ potvrdila ČTK, že čelí obžalobě za krácení poplatků za ukládání odpadu na skládku se škodou 940 milionu korun. Mluvčí společnosti Milan Tománek uvedl, že firma respektuje rozhodnutí státního zástupce a je připravena svou pozici obhajovat před soudem. O podání obžaloby pražským vrchním státním zastupitelstvím dnes na webu informoval dozorový státní zástupce Zdeněk Matula.

Vyčíslenou škodu označila firma za virtuální a je přesvědčena, že zákon neporušila. "Platí presumpce neviny a žádáme o její respektování. Podrobnosti budeme řešit u soudu, kde očekáváme spravedlivé posouzení celé věci," řekl ČTK Tománek.

Státní zástupce podal obžalobu 23. října, a to pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve velkém rozsahu. "Tímto jednáním obviněná podle obžaloby zkrátila poplatek nejméně o 939,759.179 Kč," napsal. Kauzou se bude zabývat středočeský krajský soud.

Obžalovaná firma páchala podle Matuly trestnou činnost v letech 2016 až 2020. Její název nezveřejnil. Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) informovala letos v červnu o návrhu na obžalobu odpadové firmy kvůli trestné činnosti datované do stejné doby, přičemž tento návrh se podle informací ČTK týkal právě společnosti AVE CZ odpadové hospodářství, v níž mají podíly podnikatelé Daniel Křetínský a Karel Pražák. AVE CZ už dříve obvinění odmítla.

Vyšetřovatelé z NCOZ v červnu uvedli, že obviněná firma v ročních hlášeních vykazovala až 94 procent odpadu přijatého na skládku jako využití odpadu na konstrukci skládky. V rozporu se zákonem o odpadech nevybírala od původců tohoto odpadu poplatky. Tyto poplatky jsou příjmem obcí, v jejichž katastrálním území se skládky nacházejí. U nebezpečného odpadu je pak příjemcem poplatků Státní fond životního prostředí. Centrála vyčíslila škodu způsobenou čtveřici obcí na celkem 1,4 miliardy korun, škodu u státního fondu pak na 2,3 miliardy korun.

Podle dřívějších informací médií jsou kriminalisté přesvědčeni o tom, že AVE CZ porušila zákon o odpadech na skládkách v Benátkách nad Jizerou, Čáslavi, Hořovicích a Mšenu. Nejvyšší, téměř miliardová škoda se týká Čáslavi. Starostové dotčených obcí si na nedostatečné platby opakovaně stěžovali.

Právnické osobě lze za spáchání trestného činu uložit například zákaz činnosti nebo peněžitý trest, v nejpřísnějších případech pak její zrušení.

Zdroj: ČTK

Podle aktuálních dat Eurostatu za rok 2023 skončilo v Evropské unii v odpadu zhruba 58,2 milionu tun potravin. V přepočtu na jednoho obyvatele to představuje přibližně 130 kilogramů, tedy více, než kolik váží průměrný Evropan po měsíci zásob v lednici. Více než polovina tohoto objemu – 53 % – pochází z domácností, což odpovídá 69 kilogramům potravin na osobu ročně. Zbývající část se rozkládá mezi ostatní články potravinového řetězce: výrobu a zpracování (24 kg), gastronomie a stravovací služby (14 kg), primární produkce (12 kg) a obchod a distribuce (10 kg). Ve srovnání s rokem 2022 (57,8 mil. t) jde o nárůst o 0,7 %.

Statistika ukazuje, že domácnosti zůstávají nejslabším článkem celého systému – a současně jeho nejsledovanější veličinou. Zatímco průmysl a maloobchod postupně zavádějí technologické nástroje pro lepší řízení zásob a redistribuci přebytků, spotřebitelské chování se mění jen pomalu. Každá tuna vyhozených potravin představuje nejen ztrátu potravní hodnoty, ale i nevyužité suroviny, energii a emisní stopu. Eurostat navíc pracuje s rozlišením jedlých a nejedlých složek odpadu, takže data jsou přesnější než v předchozích letech, i tak ale potvrzují dlouhodobý trend – Evropa se pohybuje na hranici, kde už nelze spoléhat jen na osvětu.

Na tuto stagnaci reaguje nový legislativní rámec schválený v září 2025. Revize rámcové směrnice o odpadech (Waste Framework Directive) stanovuje poprvé právně závazné cíle pro snižování potravinového odpadu. Do konce roku 2030 musí členské státy snížit množství potravinového odpadu ve výrobě a zpracování o 10 % a v maloobchodu, gastronomii a domácnostech o 30 % na obyvatele ve srovnání s průměrem let 2021–2023. Každý stát bude povinen pravidelně vykazovat pokrok, metodiku i míru plnění, což poprvé sjednocuje dosud roztříštěný systém národních přístupů.

Nová pravidla rovněž ukládají státům, aby definovaly podniky s „významnou úlohou“ při tvorbě potravinového odpadu a zajistily, že budou usnadňovat darování neprodaných, avšak zdravotně nezávadných potravin. Prakticky to znamená povinnost pro velké výrobce a maloobchodní sítě optimalizovat výrobu, zkracovat skladové cykly a rozvíjet spolupráci s potravinovými bankami či charitativními organizacemi. Kritici upozorňují, že evropské cíle – 10 % a 30 % – jsou méně ambiciózní než globální závazek OSN, který míří ke snížení odpadu o polovinu (SDG 12.3). 

Česká republika podle posledních dat Ministerstva životního prostředí v roce 2023 vyprodukovala celkem 1,06 milionu tun potravinového odpadu. Největší podíl na tom mají domácnosti – více než 646 tisíc tun, tedy zhruba 60 % z celkového objemu. Následuje sektor gastronomie a stravovacích služeb s 185 tisíci tunami, zpracování a výroba s 146 tisíci tunami, maloobchod s 69 tisíci tunami a prvovýroba se 17 tisíci tunami. Ve srovnání s rokem 2021 se sice celkové množství odpadu snížilo o přibližně 70 tisíc tun, ale dynamika poklesu se zpomaluje. Zvlášť viditelný je nárůst v restauracích a jídelnách, které po období pandemického útlumu opět generují více zbytků.

Pro Českou republiku to znamená dvojí úkol – naplnit evropské cíle a současně proměnit vnímání jídla v domácnostech, kde stále převažuje pocit, že vyhozená potravina je jen maličkost. Každý kilogram ale představuje zbytečně spotřebovanou energii, půdu a vodu. Klíčové bude propojit legislativní rámec s konkrétní praxí – od lepšího měření dat přes podporu potravinových bank až po vzdělávání veřejnosti.

Odborníci se shodují, že pokud má Česká republika plýtvání opravdu snížit, musí změna začít u každého z nás. Cesta k úspoře začíná už v nákupním košíku. Plánování je základní nástroj: kdo nakupuje podle seznamu a promyšleně, minimalizuje impulzivní nákupy i zkažené zbytky. Pomáhá i drobná změna návyků – například sledování rozdílu mezi datem spotřeby („spotřebujte do“) a minimální trvanlivostí („minimální trvanlivost do“). Potraviny po uplynutí minimální trvanlivosti nejsou automaticky zkažené, pokud jsou správně skladovány.

Domácnosti mohou zásadně ovlivnit množství potravinového odpadu už tím, jak potraviny skladují. Klíčová je správná teplota lednice – ideálně mezi 4 až 6 °C – a přehledné uspořádání potravin, kde starší produkty patří dopředu a nové dozadu. Tím se snižuje riziko, že jídlo zapadne a zkazí se dřív, než přijde na řadu. Při skladování ovoce a zeleniny je důležité mít na paměti, že ne všechny druhy patří do chladu. Rajčata, okurky, papriky, brambory, cibule, česnek nebo tropické ovoce, jako jsou banány, mango či ananas, v lednici ztrácí chuť, strukturu i živiny. Naopak listová zelenina, bobuloviny nebo jablka snesou nižší teplotu dobře.

Zásadní roli hraje i plyn etylen, který některé plody – zejména jablka, hrušky, meruňky či banány – přirozeně uvolňují během zrání. Tento plyn urychluje dozrávání okolního ovoce a zeleniny, což může vést k jejich předčasnému kažení. Proto je vhodné tyto druhy skladovat odděleně od potravin citlivých na etylen, jako jsou například brokolice, květák, zelí, mrkev nebo salát. I takto jednoduché opatření může snížit domácí potravinové ztráty o desítky procent.

Dalším krokem je promyšlená příprava jídel. Menší porce znamenají menší množství zbytků a případné přebytky lze kreativně využít – zeleninové odřezky jako základ vývaru, tvrdší chléb jako krutony, přezrálé ovoce do koláče. Pokud jídlo nestihnete zkonzumovat, často ho lze bezpečně zamrazit.

Důležitou roli má i vzdělávání. Každá domácnost by měla znát nejen hodnotu jídla, ale i cenu jeho ztráty – ekologickou i finanční. Studie ukazují, že když lidé začnou sledovat, kolik potravin skutečně vyhazují, množství odpadu se během několika měsíců sníží o desítky procent. Sdílení přebytků s rodinou, sousedy nebo prostřednictvím potravinových aplikací může být jednoduchým a efektivním krokem, který spojí ekologii s lidskostí.

Mercedes-Benz nedávno představil technologii, která by mohla posunout elektromobilitu na novou úroveň – solární lak, tenkou fotovoltaickou vrstvu, která se nanáší přímo na karoserii vozu. Podle automobilky může taková vrstva při ideálních podmínkách zajistit dodatečný dojezd až 20 000 kilometrů ročně. Pro evropské podmínky, například ve středoněmeckém Stuttgartu, se odhaduje přínos přibližně 12 000 kilometrů ročně. Jedná se o technologii, která slibuje využití plochy vozu k výrobě elektřiny, aniž by byla potřeba přídavná solární střecha či externí panely.

Prototyp, na kterém Mercedes-Benz novou technologii testuje, nese označení Vision EQXX a představuje laboratoř inovací značky v oblasti efektivity, udržitelnosti a aerodynamiky. Tento vůz již v minulosti zaujal rekordní spotřebou energie, když na jedno nabití zvládl ujet přes 1 200 kilometrů. Nový solární lak na jeho karoserii navazuje na tento přístup – využívá každého čtverečního centimetru povrchu k produkci elektřiny. Cílem je posunout elektromobilitu z pasivního systému závislého na síti do aktivního ekosystému, který si část potřebné energie vyrábí sám.

Fotovoltaická vrstva má tloušťku pouhých 5 mikrometrů a hmotnost kolem 50 gramů na metr čtvereční. Její aplikace je univerzální – lze ji nanést na téměř libovolný tvar exteriéru a neobsahuje vzácné zeminy ani křemík, což slibuje lepší recyklovatelnost. Systém je navržen tak, že generuje energii i když je vozidlo zaparkované a teoreticky by mohl dodávat přebytek energie zpět do domácí sítě. V praxi se tak otevírá možnost, že automobil nebude jen dopravním prostředkem, ale stane se mobilní fotovoltaickou elektrárnou.

Technologicky je zajímavé, že se nejedná o klasické solární články, které bývají křehké a těžké, ale o organické fotovoltaické vrstvy vyrobené z uhlíkových sloučenin. Tyto materiály jsou flexibilní, lehké a lze je nanášet podobně jako běžnou barvu. Díky tomu mohou být začleněny přímo do procesu lakování automobilu, aniž by výrazně zvýšily jeho hmotnost či náklady. Mercedes tak využívá znalosti z oblasti nanotechnologií a chemického inženýrství, které umožňují dosahovat stále vyšší účinnosti při zachování estetických i praktických vlastností karoserie.

Přesto je třeba zůstat opatrný. Realistické podmínky v běžném městském prostředí znamenají stínění od budov, stromů či sousedních vozidel, což zásadně snižuje efektivitu solárního laku. Navíc vlivem nečistot, deště, sněhu a UV záření se může účinnost v průběhu času snižovat. Mercedes zatím prezentoval pouze prototypy – komerční dostupnost, životnost a ekonomická návratnost technologie zůstávají otevřenými otázkami. Odborníci zároveň upozorňují, že energetický přínos je silně závislý na zeměpisné šířce a na orientaci karoserie vůči slunci. Zatímco střechy nebo kapoty mohou mít vysoký přínos, svislé plochy dveří či zadní části vozu budou v praxi generovat podstatně méně energie.

Současný vývoj u automobilů není jediný. Nissan již v Japonsku nasadil solární střechu na svůj malý elektromobil, která při optimálních podmínkách přidává ročně až 2 900 kilometrů dojezdu. Toyota testuje podobnou technologii u modelu Prius Plug-in, kde solární panely dodávají energii i do klimatizačního systému a příslušenství vozu. Tyto technologie se postupně propojují s konceptem vehicle-to-grid, tedy že automobil nejen spotřebovává energii, ale může ji i dodávat zpět do sítě. Pokud by se tento koncept stal běžnou praxí, elektromobily by mohly v budoucnu stabilizovat energetické sítě a vyrovnávat výkyvy mezi výrobou a spotřebou elektřiny.

V širším kontextu ukazuje solární lak, že povrchy vozidel a budov mohou být energeticky aktivní a že návrh produktů musí myslet na celý životní cyklus, tedy od výroby přes užívání až po konečnou fázi. Z hlediska environmentální politiky by se tak mohla otevřít nová kapitola v přístupu k designu dopravních prostředků – nikoli jen s důrazem na nulové emise při jízdě, ale i na energetickou soběstačnost a obnovitelnost použitých materiálů.

Otázkou však zůstává, zda je solární lak spíše technologickou demonstrací, nebo zda se skutečně stane masově využívanou inovací. Jak ovlivní servisní náklady, odolnost vůči mechanickému poškození a renovace karoserie? Jaká bude jeho účinnost ve střední Evropě, kde sluneční svit je omezený? Jak se promítne do samotné ekonomiky elektromobilu? Přes všechny tyto otázky je jasné, že solární lak představuje fascinující krok k energeticky soběstačným vozidlům a otevírá prostor pro novou generaci e-mobility, kde automobil produkuje energii, místo aby ji jen spotřebovával.

Zelená transformace Evropy už dávno není pohádkou o budoucnosti – je to právně vymahatelný rámec, který se začíná proměňovat v soudní realitu. Příběh, který se teď píše ve Švédsku, by přitom měl být pro všechny ostatní členské státy – včetně České republiky – varováním i lekcí. Evropská komise totiž v říjnu 2025 podala žalobu na Švédsko k Soudnímu dvoru EU kvůli tomu, že země nesplnila povinnost převzít do svého právního řádu klíčové části nové směrnice o podpoře obnovitelných zdrojů energie (RED III). Na první pohled formální záležitost, ve skutečnosti ale precedens, který může zásadně proměnit vymáhání klimaticko-energetických závazků v celé Unii.

Směrnice RED III, oficiálně Directive (EU) 2023/2413, je třetím vydáním evropského rámce pro obnovitelné zdroje. Na rozdíl od svých předchůdců (RED I z roku 2009 a RED II z roku 2018) je tento dokument výrazně ambicióznější – nejen co do čísel, ale hlavně do právní síly. Stanovuje, že do roku 2030 musí mít Evropská unie jako celek alespoň 42,5 % energie z obnovitelných zdrojů, s možností posunout tento podíl až na 45 %. Nejde však jen o abstraktní cíl. RED III zároveň ukládá povinnost členským státům zrychlit a zjednodušit povolovací procesy pro výstavbu obnovitelných zdrojů a jejich připojování do sítí. Právě tato část – a to je klíč – měla být do národních právních řádů převedena už do 1. července 2024.

Švédsko, které se dlouhodobě pyšní jednou z nejčistších energetických bilancí v Evropě, tuto povinnost nesplnilo. Komise proto po několika varováních přistoupila k žalobě, a to podle článku 260 odst. 3 Smlouvy o fungování EU, který umožňuje uložit sankci už v prvním rozsudku, pokud stát vůbec neoznámil žádná implementační opatření. Nejde tedy o formální výtku – ale o první skutečný „tvrdý test“ evropského klimatického práva.

Z politicko-ekonomického hlediska má tento případ mimořádný význam. Ukazuje totiž, že Evropská komise přechází z období doporučení do období vymáhání. Zatímco dříve mohla zpožděná implementace směrnic působit jako běžná administrativní rutina, dnes se stává hrozbou s reálnými finančními následky. Švédsko může čelit nejen reputačním škodám, ale i vysokým denním pokutám, jaké Komise v minulosti uplatnila třeba vůči Polsku nebo Řecku při jiných legislativních selháních.

A právě tady se nabízí velmi aktuální paralela s Českou republikou. Zatímco Švédsko čelí soudu kvůli neprovedení RED III, v Praze se vede politická bitva o implementaci dalšího klíčového pilíře evropské klimatické politiky – systému obchodování s emisemi pro budovy a dopravu, známého jako EU ETS 2. Česká vláda – konkrétně opozice vedená hnutím ANO – dala opakovaně najevo, že tento nástroj nechce přijmout, případně hodlá jeho zavedení „odložit“. Jenže přesně zde začíná stejný příběh, jaký dnes končí švédskou žalobou: neochota transponovat evropské závazky se v Evropě už netoleruje. Pokud by Česká republika blokovala implementaci ETS 2, riskuje nejen finanční sankce a soudní řízení, ale také ztrátu důvěry investorů a brzdění přechodu k nízkouhlíkové ekonomice.

Evropský soud pro lidská práva (ESLP) zamítl 28. října 2025 klimatickou žalobu proti Norsku, kterou podaly organizace Greenpeace Nordic a Natur og Ungdom (Mladí ochránci přírody) společně se skupinou mladých žalobců. Tvrdili, že norská vláda porušila jejich základní práva tím, že povolila nové projekty těžby ropy a plynu v arktické oblasti Barentsova moře, aniž by dostatečně zhodnotila jejich dopady na klima. Žalobci se odvolávali na článek 2 (právo na život) a článek 8 (právo na respektování soukromého a rodinného života) Evropské úmluvy o lidských právech a argumentovali, že rozhodnutí státu prohlubuje klimatickou krizi a ohrožuje budoucí generace.

Soud však jednomyslně rozhodl, že k porušení práv nedošlo. Zdůraznil, že Norsko má široký prostor pro uvážení při rozhodování o využívání svých přírodních zdrojů a že jeho kroky nelze považovat za svévolné nebo v rozporu s mezinárodními závazky. Podle ESLP norský právní rámec zajišťuje dostatečné mechanismy pro posuzování dopadů na životní prostředí a umožňuje veřejnosti účast na rozhodovacím procesu.

Tento verdikt znamená významný precedens v evropském klimatickém právu, protože kontrastuje s dřívějším rozsudkem téhož soudu ve věci švýcarských seniorek, kde soud uznal, že nedostatečná klimatická opatření mohou představovat porušení lidských práv. V norském případě se však soud přiklonil k výkladu, že stát může pokračovat v rozvoji fosilního průmyslu, pokud současně podniká kroky ke snižování emisí a naplňuje své závazky vůči Pařížské dohodě.

Kauza vyvolala v Norsku i v Evropě živou diskusi o tom, kde leží hranice mezi ochranou klimatu a energetickou suverenitou států. Norská vláda rozsudek přivítala s tím, že potvrzuje její právo na vlastní rozhodování o těžbě, zatímco ekologické organizace varují, že rozhodnutí může oslabit tlak na státy, které se stále spoléhají na příjmy z fosilních paliv. V pozadí celé kauzy zůstává otázka, zda mezinárodní soudy dokážou efektivně reagovat na klimatickou krizi prostřednictvím právních nástrojů vytvořených původně pro jiné historické a společenské kontexty.

Česká klimatická žaloba a rozhodování o CHKO Soutok

Zatímco Evropský soud rozhodl o norském případu, v České republice se pozornost upírá na Ústavní soud, který ve středu 5. listopadu vyhlásí dva dlouho očekávané nálezy týkající se životního prostředí. První oznámí se týká návrhu 35 poslanců hnutí ANO, kteří zpochybnili vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Soutok na soutoku Moravy a Dyje. Tento krok poslanci zdůvodňují obavami ze zásahu do práv vlastníků a omezení hospodářské činnosti. Odpůrci návrhu však upozorňují, že jde o jedinečné území evropského významu, kde se prolínají ekosystémy tří řek a které hraje klíčovou roli v ochraně vody, biodiverzity i v adaptaci krajiny na klimatickou změnu.

Druhé oznámení se týká verdiktu ve věci spolku Klimatická žaloba ČR, který požaduje, aby stát přijal konkrétní a závazné kroky ke snižování emisí skleníkových plynů. Podle žalobců vláda dlouhodobě neplní své mezinárodní závazky vyplývající z Pařížské dohody a tím porušuje právo občanů na příznivé životní prostředí. Do řízení se zapojila i skupina senátorů, kteří podpořili aktivní přístup státu k ochraně klimatu jako otázku základní odpovědnosti vlády vůči občanům.