Ministerstvo životního prostředí zveřejnilo novou metodiku pro posuzování výjimek z emisních limitů pro velká spalovací zařízení.[1] Ta má krajským úřadům poskytnout vodítko při rozhodování o výjimkách z emisních limitů spojených s nejlepšími dostupnými technikami (tzv. Best Available Techniques – BAT) zejména pro velké uhelné elektrárny.

Znečištění ovzduší je jedním z nejvýznamnějších problémů životního prostředí, emise z průmyslových zdrojů jsou proto na evropské úrovni regulovány směrnicí o průmyslových emisích. Na základě této směrnice Evropská komise schvaluje tzv. závěry o nejlepších dostupných technikách (také „závěry o BAT“), které stanoví závazné emisní limity spojené s BAT.

V srpnu 2017 Evropská komise schválila závěry o BAT pro velká spalovací zařízení. Od té doby běží čtyřletá lhůta, během které se jednotliví provozovatelé, na něž nová úprava dopadne, mají možnost na novou regulaci připravit.[2] Od srpna 2021 mají jen tři možnosti:

• plnit přísnější emisní limity,

• ukončit provoz či jej podstatně omezit,[3] nebo

• mít krajským úřadem schválenou výjimku.

Kdy může krajský úřad udělit výjimku? Základní podmínkou pro udělení výjimky je nedosažení emisních limitů z důvodu zeměpisné polohy daného zařízení nebo místních podmínek životního prostředí nebo zvláštní technické charakteristiky daného zařízení.[4] Pokud je tato výjimka splněna, úřady musí provést posouzení nákladů a přínosů (ne)udělení výjimky – podle zákona lze výjimku z emisních limitů spojených s BAT udělit „pouze pokud odborné posouzení předložené provozovatelem prokáže, že:

• v jeho důsledku nedojde k závažnému znečištění životního prostředí,

• celkově bude dosaženo vysoké úrovně ochrany životního prostředí

• a že by dosažení úrovní emisí spojených s nejlepšími dostupnými technikami popsanými v závěrech o nejlepších dostupných technikách vedlo k nákladům, jejichž výše by nebyla přiměřená přínosům pro životní prostředí.“

Z právní úpravy vyplývá, že krajské úřady musí při rozhodování o výjimkách z emisních limitů zvážit řadu faktorů, zejména vlivy na životní prostředí. Jako pomůcka při tomto rozhodování slouží úřadům jednak obecná metodika z roku 2014,[5] ale hlavně její doplnění pro velká spalovací zařízení, zveřejněné v prosinci 2018, kterému se věnuje tento článek.

Kterých zařízení se metodika týká?

Metodika se týká pouze rozhodování o výjimkách z emisních limitů spojených s BAT pro velká spalovací zařízení. Jedná se o následující zařízení a činnosti:

• spalování paliv v zařízeních o celkovém jmenovitém tepelném příkonu 50 MW a více,

• zplyňování černého uhlí nebo jiných paliv (uhlí, plyn, biomasa, kapalná paliva, ale i vedlejší produkty průmyslové výroby) o celkovém jmenovitém tepelném příkonu 20 MW a více,

• odstranění nebo využití odpadu v zařízeních na spoluspalování odpadu při kapacitě větší než 3 t/h (nebo 10 t/den v případě nebezpečného odpadu), pokud k této činnosti dochází ve spalovacích zdrojích kategorie 1.1)

Kompletní seznam těchto zdrojů je dostupný na portálu Ministerstva životního prostředí k integrované prevenci. Jedná se o zdroje z kategorií 1.1, 1.4 a 5.2.[6]

Co je v metodice nového?

Metodika zpřesňuje a rozvádí zákonné požadavky, z nichž některé zatím nebyly v pokynech Ministerstva životního prostředí řešeny. Zaprvé metodika velmi usnadňuje vyjádření dopadů jednotlivých scénářů (scénář splnění limitů v závěrech o BAT a scénář při udělení výjimky) na životní prostředí. Přesně popisuje postup výpočtu emisí pro jednotlivé scénáře v tunách za rok na základě emisních koncentrací a průměrného objemu odpadních plynů. Dále dává metodika úřadům podrobnější návod, jak posuzovat dopady udělení výjimky na místní kvalitu ovzduší.

Metodika také přidává konkrétní kritéria pro ekonomické posouzení obou scénářů. Provozovatel je povinen předložit průměrné náklady na redukci jedné tuny polutantu pro oba scénáře. Metodika potom přesně stanoví, jaké náklady jsou pro který polutant ještě přiměřené (a lze po provozovateli legitimně vyžadovat jejich investici), a jaké nikoli. Údaje o přiměřenosti nákladů byly získány na základě studie, kterou si nechalo zpracovat Ministerstvo životního prostředí.

V neposlední řadě metodika uvádí zcela nové kritérium pro posouzení – referenční náklady. Cílem tohoto kritéria je zvážit akceptovatelnost nákladů z širšího pohledu než porovnání v rámci odvětví – zahrnuje škody, které 1 tuna polutantu způsobí na lidském zdraví a životním prostředí. Jde o náklady, které zpravidla nesou veřejné rozpočty či jednotlivci, tzv. externality. Metodika opět uvádí konkrétní hodnoty, jaké jsou externality při vypuštění 1 tuny konkrétního polutantu – tyto hodnoty lze porovnávat s náklady na zamezení 1 tuny polutantu pro oba scénáře a dovodit tak nákladovou (ne)přiměřenost. Metodika pracuje s hodnotami specificky vypočítanými pro jednotlivé polutanty a pro jednotlivé země EU Evropskou agenturou pro životní prostředí (European Environmental Agency – EEA).[7]

Jaké jsou důvody pro úplné zamítnutí žádosti o výjimku?

Je podstatné, že na výjimku z emisních limitů provozovatel nemá nárok. Krajský úřad tedy může po zhodnocení faktorů podle metodiky dospět k závěru, že výjimku neudělí. Zároveň metodika uvádí dva konkrétní případy, kdy nelze výjimku udělit nikdy, a to pokud:

• udělením výjimky z emisních limitů dojde v okolní obytné zástavbě ke zhoršení imisní situace pro daný polutant oproti stávajícímu stavu. V krajním případě dojde k neplnění standardu kvality životního prostředí pro relevantní polutant (tj. překročení imisního limitu), který byl doposud v daném místě plněn.

• v obytné zástavbě v okolí zařízení v době podání žádosti dochází k neplnění standardu kvality životního prostředí (překročení imisního limitu) pro daný polutant. Scénář BAT by na základě rozptylové studie umožňoval jeho plnění. Zároveň scénář s výjimkou z pohledu standardu kvality životního prostředí nepřináší žádné zlepšení.

V těchto případech je krajský úřad povinen žádost o výjimku vrátit k dalšímu přepracování nebo odmítnout.

Jak metodika usnadňuje interpretaci jednotlivých kritérií pro rozhodování?

Metodika popisuje způsob hodnocení jednotlivých kritérií (emisní významnost, imisní významnost, nákladovost, externality, atd.) v podrobném interpretačním návodu. Jednotlivá kritéria mohou být hodnocena negativně (proti udělení výjimky), neutrálně, nebo pozitivně (pro udělení výjimky). Takto vyhodnoceným kritériím potom metodika připisuje různou váhu, která je uvedena v tabulce v závěru dokumentu. Velký význam metodika přikládá zejména emisní a imisní významnosti znečištění ovzduší z daného zdroje.

Rozlišuje metodika mezi teplárnami a kondenzačními výrobnami elektřiny?

Velká spalovací zařízení můžeme rozdělit do dvou skupin, první jsou zaměřená pouze na kondenzační výrobu elektřiny. Druhou skupinu tvoří teplárenská zařízení, která využívají kogeneraci – kombinovanou výrobu elektřiny a tepla, takže jejich účinnost je vyšší. Konkrétně se za teplárnu podle metodiky i podle evropské směrnice považuje zařízení, které dodává nejméně 50 % užitného tepla do veřejné sítě dálkového vytápění podobě páry či horké vody.[8]

Zákon ani směrnice v oblasti výjimek mezi teplárnami a ostatními zařízeními nerozlišují. Metodika obecně také ne, výjimkou je pouze v kritérium emisní významnosti, kde se hodnotí, do jaké míry požadovaná výjimka překračuje limit stanovený v závěrech o BAT. Pokud provozovatel žádá o výjimku, která překročí emisní limit o více než 5 %, toto kritérium je hodnoceno negativně (proti udělení výjimky). Limit emisní významnosti je pro teplárny zvýšen – hodnocení je negativní až v případě, že výjimka překročí stanovený limit o 10 % a více.

Zvýhodnění tepláren, které však zákon nepředpokládá, je zřejmě odůvodněno jejich významem pro udržení systému centrálního zásobování teplem. Na druhou stranu se však teplárny bohužel často nachází v hustě obydlených oblastech, kde mají jejich emise vyšší dopady na zdraví obyvatel, proto by u nich bylo žádoucí vyžadovat přísné dodržování emisních limitů a především uvažovat o přechodu od uhlí k jiným palivům.

Jaké podklady musí provozovatel spolu s žádostí o výjimku předložit?

Spolu se žádostí o změnu integrovaného povolení, jejíž součástí je žádost o výjimku z emisních limitů, je třeba předložit:

• Odborné posouzení, které má prokázat splnění zákonných podmínek pro udělení výjimky (zajištění vysoké úrovně ochrany životního prostředí, cost-benefit analýza, atd.),

• Rozptylovou studii, která je podkladem pro posouzení kvality ovzduší v cílové oblasti,

• Výpočet nákladovosti pro jednotlivé scénáře – (ne)udělení výjimky, údaje uvedené v tomto výpočtu musí být podloženy cenovými nabídkami nebo odbornou literaturou.

Co metodika neupravuje?

Metodika se vztahuje pouze na oxidy dusíku (NOx), oxid siřičitý (SO2) a tuhé znečišťující látky (TZL), nevztahuje se tedy na ostatní polutanty, které jsou v závěrech o BAT regulovány, a lze pro ně rovněž žádat o výjimku. Konkrétně jde zejména o amoniak (NH3), rtuť (Hg), fluoridy a chloridy. Pro tyto polutanty má metodika pouze informativní a podpůrný charakter, zejména s ohledem na absenci relevantních sektorových dat, aplikovatelných na národní úrovni, ve vlastním materiálu. Zároveň se metodika netýká nových zařízení – tedy zařízení, která obdržela první povolení k provozu až po zveřejnění závěrů o BAT (tj. po 17. 8. 2019).

Lze podle metodiky udělit výjimku z emisních limitů do vody?

Nelze. Česká právní úprava (zákon č. 254/2001 Sb., o vodách) udělování výjimek z limitů pro vypouštění odpadních vod neumožňuje. Závěry o BAT upravují emisní limity pro odpadní vody z čištění spalin, limity se vztahují na celkový organický uhlík, chemickou spotřebu uhlíku, celkové nerozpuštěné látky, fluorid, sloučeniny síry a těžké kovy.

Jaké další změny se chystají v legislativě ohledně výjimek z BAT?

Na základě usnesení výboru pro životní prostředí Poslanecké sněmovny[9] byla ustanovena pracovní skupina k vyhodnocení potenciálního omezení výjimek z aplikace BAT pro velká spalovací zařízení. V rámci skupiny probíhají jednání o možné změně legislativy v oblasti výjimek z BAT, zejména o možném omezení možnosti žádat o výjimku pro největší zdroje znečištění.[10]

Autor: Mgr. Laura Haiselová, Frank Bold

[1] Dostupné z: https://www.mzp.cz/ippc/ippc4.nsf/b8b42dbc0c8637bac125773c0021a91e/22001c6610fa3e7bc1258368003e885c?OpenDocument

[2] Prováděcí rozhodnutí Komise (EU) 2017/1442 ze dne 31. července 2017, kterým se stanoví závěry o nejlepších dostupných technikách (BAT) podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU pro velká spalovací zařízení. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX:32017D1442

[3] Mírnější emisní limity se aplikují na zařízení, která jsou v provozu méně než 1500 hodin ročně.

[4] Vyplývá to ze  směrnice o průmyslových emisích, kterou transponuje zákon o integrované prevenci - Zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečišťování, o integrovaném registru znečišťování.

[5] Metodický dokument k problematice ekonomického hodnocení dosažení úrovní emisí spojených s nejlepšími dostupnými technikami a odborného posouzení, publikován prostřednictvím informačního systému integrované prevence 15. 4. 2014. Dostupné z: https://www.mzp.cz/www/ippc4.nsf/%24%24OpenDominoDocument.xsp?documentId=22134527269287A8C1257C9A0033A5CF&action=openDocument

[6] Jejich seznam je dostupný z: https://www.mzp.cz/ippc/ippc4.nsf/seznamy.xsp

[7] Dostupné z: https://www.eea.europa.eu/publications/costs-of-air-pollution-2008-2012

[8] Viz čl. 35 směrnice č. 2010/75/EU ze dne 24. listopadu 2010 o průmyslových emisích, podíl vyráběného tepla je vyjádřen klouzavým průměrem za období pěti let. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX:32010L0075

[9] Výbor Poslanecké sněmovny pro životní prostředí, 7. schůze ze dne 28. března 2018.

[10] Pro více informací viz např. prezentaci č. 1 „Aktuální informace v oblasti legislativy a metodiky a novinky z EU“, 28. 11. 2018. Dostupné z: Aktuální informace v oblasti legislativy a metodiky a novinky z EU

Přestože od poslední novely zákona o posuzování vlivů na životní prostředí [1] uběhl více než rok, přetrvávají při výkladu některých jeho ustanovení mezi krajskými úřady pochopitelné nejasnosti. Ministerstvo životního prostředí proto v říjnu roku 2018 vydalo novou metodiku [2] za účelem osvětlit nejčastější problémy, na něž krajské úřady při aplikaci tohoto zákona narážejí. Jednou ze zmiňovaných otázek je, jak mají krajské úřady přistupovat k dotazům oznamovatelů, zda bude vliv jejich záměru na životní prostředí posuzován automaticky, nebo nejprve postačí provedení zjišťovacího řízení (dále jen “vyjádření v pochybnostech”).[3] Jak se s touto otázkou vypořádala předmětná metodika? Jaký je účel vyjádření v pochybnostech a co z toho plyne pro praxi krajských úřadů?

Nová povinnost pro krajské úřady

Povinnost krajských úřadů osvětlit oznamovatelům případné důvodné pochybnosti, do které skupiny bude jejich záměr spadat, je relativně novou záležitostí, jež před novelou zákona o posuzování vlivů na životní prostředí spadala plně mezi kompetence Ministerstva životního prostředí.[4] Nyní se však oznamovatelé musejí v drtivé většině případů v souladu s principem subsidiarity obracet přímo na krajské úřady,[5] a to dokonce i u záměrů, jejichž následné posuzování jinak patří do gesce Ministerstva životního prostředí. Krajský úřad je poté povinen v zákonné lhůtě 15 dnů oznamovateli vyjádření poskytnout.

Vyjádření v pochybnostech nenahrazuje zjišťovací řízení

Přestože metodika Ministerstva životního prostředí hovoří pouze o procesních aspektech vyjádření v pochybnostech, považujeme za důležité ve stručnosti zrekapitulovat význam předmětného ustanovení. Účelem vyjádření krajského úřadu není samotné posouzení vlivů záměru na životní prostředí ani provedení jakéhosi kvazi-zjišťovacího řízení nýbrž pouze odstranění důvodných pochybností oznamovatele o zařazení záměru.

Oznamovatel sám totiž nemusí mít v této oblasti odbornou znalost, například nemusí disponovat všemi krajskému úřadu dostupnými údaji o přesné rozloze předmětného území, není si jistý správností komplikovaného výpočtu ovlivňujícím zařazení daného záměru anebo narazí na jiné nejasnosti týkající se odborného a technického charakteru záměru, s nimiž má krajský úřad na rozdíl od oznamovatele dlouholeté zkušenosti.

Odpověď úřadu na dotaz oznamovatele se zakládá jen na posouzení věcně-technických parametrů záměru a je v zásadě dvojí:

• Pro záměr bude provedena EIA.

• Pro záměr bude provedeno zjišťovací řízení. V závislosti na jeho výsledku bude, nebo nebude provedena EIA.

Účelem vyjádření v pochybnostech tedy není materiální, tedy obsahové posouzení záměru. To by de facto nahrazovalo postup předepsaný zákonem až pro fázi zjišťovacího řízení.[6], ovšem v netransparentní a nepřezkoumatelné variantě [7].

Projde-li totiž záměr alespoň zjišťovacím řízením, je jeho výsledkem v případě vyloučení negativních vlivů na životní prostředí rozhodnutí zveřejněné ve formě veřejné vyhlášky, proti níž se může dotčená veřejnost bránit podáním odvolání. Pokud je však vliv na životní prostředí vyloučen již výše uvedeným vyjádřením, nemá dotčená veřejnost možnost se proti takovému postupu nijak bránit a často se o něm ani vůbec nedozví. Taková situace odporuje právní zásadě co nejvyšší informovanosti veřejnosti o záležitostech s potenciálem negativně ovlivnit životní prostředí.[8] Netransparentní postup úřadů ve věci podaných vyjádření je také v rozporu s právně závaznými principy dobré správy, které jsou vyjádřeny v Listině základních práv a svobod[9] a úvodních ustanoveních správního řádu.[10]

V pochybnostech ve prospěch přírody

Přestože z teoretického hlediska se řešení problému může jevit jednoduše, každodenní praxe krajských úřadů mnohdy přináší hraniční případy, kdy nemusí být ve fázi vyjádření v pochybnosti jednoznačně jasné, zda podle věcně-technických kritérií záměr spadá alespoň do kategorie podlimitního záměru, u nějž je nutné zjišťovací řízení provést, anebo by provádění takového řízení v daném případě bylo nadbytečné. Obecně lze říct, že v nejednoznačných případech musí být, v souladu se zásadou in dubio pro natura (v pochybostech jednat ve prospěch přírody), zjišťovací řízení provedeno. V souladu se zásadou transparentní veřejné správy také doporučujeme výsledná vyjádření úřadu vždy zveřejňovat a vyvrátit tak případné dohady veřejnosti o vlivech daného záměru na životní prostředí.  

V případě pochybností se může krajského úřadu dotázat také obec

Z metodiky dále vyplývá, že se na krajský úřad s žádostí o vyjádření v pochybnostech může obrátit také osoba odlišná od oznamovatele. Takovou osobou bude typicky obec nacházející se na území daného kraje, případně veřejnost zabývající se ochranou životního prostředí anebo jiný správní orgán. Krajský úřad přitom z obsahového hlediska dotaz vyřeší stejně jako v případě dotazu oznamovatele. Z formálního hlediska je doporučeno postupovat podle správního řádu, jako by se jednalo o podání. Pokud by krajský úřad v rámci postupu případ považoval za příliš složitý, může požádat o pomoc Ministerstvo životního prostředí.[11]

Autor: Mgr. Eliška Beranová, Frank Bold

[1] Zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů.

[2] Metodický výklad vybraných bodů přílohy č. 1 k zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí a souvisejících ustanovení ze dne 1. října 2018, č. j. MZP/2018/710/3250.

[3] Jedná se o dotaz podle § 23 odst. 4 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.

[4] Předmětná novela je účinná ode dne 1.11.2017.

[5] To neplatí ve věcně nejkomplikovanějších případech, konkrétně jedná-li se o změnu záměru, ke kterému Ministerstvo životního prostředí provedlo jíž dříve zjišťovací řízení s tím, že záměr bude podléhat EIA anebo proběhl celý proces EIA a oznamovatel chce vědět, zda bude předmětem EIA i změna tohoto záměru; dále v případech, kdy se může jednat o potenciální přeshraniční posuzování záměru; nebo jedná-li se o odůvodněný, zvlášť složitý případ a ministerstvu byla postoupena žádost o vyjádření orgánem kraje spolu s jeho stanoviskem, případně pokud vyjádření orgánu kraje důvodné pochybnosti oznamovatele neodstranilo.

[6] § 7 a násl. zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.

[7] Vyjádření krajského úřadu má právní formu takzvaného jiného správního úkonu podle části čtvrté správního řádu (§ 154 a násl. správního řádu) a podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 3 As 38/2007-81 nemůže být předmětem soudního přezkumu.

[8] Viz například čl. 5 odst. 2 Aarhuské úmluvy, čl. 6 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí

[9] Článek 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

[10] § 4 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.

[11]Metodický výklad vybraných bodů přílohy č. 1 k zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí a souvisejících ustanovení ze dne 1. října 2018, č. j. MZP/2018/710/3250, str. 18.

 Str. 18.

Aktualizace Úvodních pokynů k  nařízení CLP (verze 3.0, leden 2019) obsahuje řadu změn, jednak změny vyplývající z přizpůsobení technickým pokrokům/ATPs a jednak byly z textu Pokynů vyčleněny neplatné informace. V kostce se jedná zejména o tyto změny:

• ukončení přechodného období pro označování směsí podle směrnice 1999/45/ES;

• zapracování 9 – 12. přizpůsobení technickému pokroku;

• odstraněny překonané a zastaralé informace;

• aktualizován seznam zkratek a slovník pojmů;

• přečíslovány kapitoly a dal.

Aktualizovaný dokument byl zveřejněn zatím pouze v anglickém jazyce.

Další informace:

• Úvodní pokyny k nařízení CLP/Introductory Guidance on the CLP Regulation [EN]

ECHA -  The European Chemicals Agency/Evropská agentura pro chemické látky

CLP - Regulation (EC) No 1272/2008 of the European Parliament and of the Council on classification, labelling and packaging of substances and mixtures/Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1272/2008 o klasifikaci, označování a balení látek a směsí, o změně a zrušení směrnic 67/548/EHS a 1999/45/ES a o změně nařízení (ES) č. 1907/2006 amending and repealing Directives 67/548/EEC and 1999/45/EC, and amending Regulation (EC) No 1907/2006

REACH - Regulation (EC) no 1907/2006 of the European Parliament and of the Council concerning the Registration, Evaluation, Authorisation and Restriction of Chemicals (REACH), establishing a European Chemicals Agency/Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek, o zřízení Evropské agentury pro chemické látky

ATP - Adaptation to Technical progress/přizpůsobení technickému pokroku

ECHA - The European Chemicals Agency/Evropská agentura pro chemické látky

ECHA zhodnotila rizika pro lidské zdraví i životní prostředí u záměrně přidávaných mikroplastů a dospěla k závěru, že celounijní omezení bude oprávněné. Bude-li návrh přijatý, mohlo by být výsledkem omezeného používání, snížení emisí mikroplastů přibližně o 400 tis tun v horizontu 20 let.

Z hodnocení ECHA také vyplývá, že záměrně přidávané mikroplasty se akumulují v suchozemském ekosystému, protože se částice mikroplastů koncentrují v čistírenských kalech, které jsou často používány jako hnojiva. Mnohem menší část těchto mikroplastů se uvolňuje přímo do vodního prostředí.

Perzistence a potenciál pro nezvratné nepříznivé účinky nebo bioakumulaci mikroplastů jsou příčinou obav. Jednou vypuštěné mohou být v životním prostředí extrémně persistentní po dobu tisíců let a je prakticky nemožné je odstranit. V současné době není možné určit dopad takové dlouhodobé expozice na životního prostředí.

Dostupné údaje o účincích jsou omezené, zvlášť pro suchozemský ekosystém, což ztěžuje hodnocení rizik. V důsledku svých malých rozměrů mikroplasty a nanoplasty – ještě menší částice, které se vytvářejí další degradací mikroplastů, mohou být snadno spolknuty a tím vstoupit do potravního řetězce. Potenciální účinky na lidské zdraví nejsou stále ještě prozkoumány.

Celkově lze konstatovat, že použití mikroplastů ve výrobcích u nichž dochází k uvolňování do životního prostředí, není náležitě kontrolováno.

ECHA navrhla omezení na záměrné přidávání mikroplastů do výrobků, ze kterých se mikroplasty mohou nevyhnutelně uvolňovat do životního prostředí.

Definice mikroplastů je široká, pokrývá malé, typicky mikroskopické (méně než 5 mm) částice syntetických polymerů, které jsou resistentní vůči (bio)degradaci.

Rozsah působnosti zahrnuje široké spektrum použití ve spotřebitelských i profesionálních produktech v řadě odvětví výrobků, včetně kosmetických přípravků, detergentů a výrobků pro údržbu, barev a nátěrových hmot, konstrukčních materiálů a léčivých přípravků i různých výrobků používaných v zemědělství a zahradnictví a v odvětví ropy a zemního plynu.

ECHA vyhodnotila socioekonomický dopad navrhovaného omezení a je si vědoma, že omezení pravděpodobně povede k rozdílným nákladům v závislosti na typu dotčeného výrobku. Nicméně se očekává, že omezení bude nákladově efektivní ve všech odvětvích, včetně zemědělství, které bylo identifikováno jako největší zdroj záměrně dodávaných mikroplastů.

Několik členských států již zavedlo zákazy používání mikroplastů v určitých typech výrobků, převážně ve smývatelných kosmetických přípravcích.

Návrh na omezení mikroplastů ECHA zveřejnila ve stejnou dobu jako návrh na omezení pro formaldehyd a siloxany D4, D5 a D6.

Další informace:

• Návrh omezení pro mikroplasty [EN]

• Žhavé téma - mikroplasty [CS]

• Formaldehyd návrh na omezení [EN]

• D4, D5 and D6 - návrh na omezení [EN]

• Problémy s mikroplasty (video) [EN]

• Řízení o omezení [CS]

Zdroj: MPO

Jihočeský kraj spolu s Českými Budějovicemi zvažují možnost stavby spalovny odpadu. Mohla by stát v blízkosti Českých Budějovic. Kraj a statutární město si chce nechat udělat studii na projekt, jehož odhadovaná cena se pohybuje v řádech jedné až dvou miliard korun. Novinářům to včera řekli českobudějovický primátor Jiří Svoboda (ANO) a jihočeská hejtmanka Ivana Stráská (ČSSD).

Spalovna by měla likvidovat odpad pro celý kraj. Od roku 2030 výrazně zdraží poplatky za skládky komunálního směsného odpadu. Svoboda proto uvedl, že České Budějovice už v minulosti prověřovaly možnosti, jak postupovat. "Můžeme to i po roce 2030 skládkovat, ale stálo by to tolik peněz, že by to většinu domácností ve městě zruinovalo. Další možná varianta je odvážet odpad k likvidaci do jiné spalovny. Ale se započtením nákladů na dopravu se to ukázalo ekonomicky srovnatelné s první variantou. Nejefektivnější se proto jeví zpracování a likvidace odpadu v místě, kde se produkuje," řekl Svoboda.

Podle něj by bylo logické, aby zařízení na likvidaci odpadu stálo přímo v Českých Budějovicích nebo v blízkosti města. "Jedná se o střed kraje, proto to má své opodstatnění," řekl. Provoz spalovny se podle něj vyplatí v momentě, kdy bude likvidovat ročně přibližně 120.000 tun odpadu. Jihočeský kraj vytvoří přibližně 150.000 až 170.000 tun směsného komunálního odpadu za rok. "Jen České Budějovice produkují 60.000 tun," uvedl.

Stráská uvedla, že spalovny v současnosti splňují potřebné ekologické parametry, a jsou proto šetrné k životnímu prostředí. "Důležité je, toto řešení je pro celý kraj, a proto chceme postupovat s městem České Budějovice v tomto projektu společně," řekla.

Dnes se uskutečnil seminář, který začínal 19. února 2019 symbolicky „za pět minut dvanáct“ a který pořádal výbor pod záštitou předsedkyně podvýboru pro udržitelný rozvoj Ing. Jany Krutákové. Příspěvky přednesli:  Mgr. Jan Mareš (vedoucí oddělení udržitelného rozvoje, odbor politiky životního prostředí a udržitelného rozvoje, Ministerstvo životního prostředí), Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc., (Centrum pro otázky životního prostředí UK Praha) a PhDr. Vladimír Špidla (Masarykova demokratická akademie).  Níže si můžete stáhnout jak prezentaci tak poslechnout audiozáznam.

Dokument ke stažení:

• PREZENTACE_Mares_Jan_MZP.pdf (Dokument PDF, 5 MB)

• AUDIOZAZNAM_2019_02_19-Strategie_CR2030_a_udrzitelny_rozvoj.MP3 (Dokument, 157 MB)

Evropská unie se dohodla na snížení emisí oxidu uhličitého (CO2) u nových nákladních vozů a autobusů. Do roku 2030 se mají emise snížit ve srovnání s letošním rokem o 30 procent. Informovala o tom Evropská komise. EU nemá v současnosti limity na emise u těžkých nákladních vozů, na rozdíl od jiných zemí jako USA, Čína, Japonsko či Kanada. Nákladní vozy se na emisích souvisejících s dopravou v EU podílejí téměř čtvrtinou.

Dopravní sektor je jediným, ve kterém emise stále rostou. Omezení mají pomoci EU splnit cíle snížení emisí skleníkových plynů v rámci pařížské dohody o klimatu v období let 1990 až 2030 o nejméně 40 procent.

"Schválením prvních emisních standardů EU pro nákladní automobily jsme dokončili právní rámec pro dosažení evropských cílů, a to snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 o nejméně 40 procent," uvedl v prohlášení komisař pro ochranu klimatu a energetiku Miguel Arias Caňete.

Po této předběžné politické dohodě musí text v následujících měsících formálně schválit EP a Rada EU. Po jejich schválení bude předpis zveřejněn v úředním věstníku EU a okamžitě vstoupí v platnost.

Evropské sdružení výrobců automobilů (ACEA) lobbovalo za mírnější snížení cíle emisí pro nákladní vozy. Podle sdružení je možnost elektrifikace u nákladních vozů mnohem nižší než u osobních, zvláště v případě dálkového tranzitu. ACEA také upozornila na současnou nedostatečnou infrastrukturu. Statistiky ukazují, že v současnosti neexistují veřejné dobíjecí nebo tankovací stanice vhodné pro nákladní vozy s elektrickým nebo vodíkovým pohonem. Dokonce i dostupnost čerpacích stanic na zemní plyn (CNG a LNG) vhodných pro nákladní vozy je v Evropě velmi nízká a nepravidelná.

Domovem největších výrobců nákladních aut je Německo, kde působí firmy Daimler a MAN ze skupiny Volkswagen. Dalšími evropskými výrobci jsou Volvo, Iveco, Paccar a Scania, napsala agentura Reuters.

Inspektoři z České inspekce životního prostředí (ČIŽP) v Olomouci uložili pokutu 350 tisíc korun společnosti ESET, spol. s r.o. Firma provozovala v obci Loučka u Lipníka nad Bečvou zařízení k biodegradaci odpadů v rozporu s podmínkami integrovaného povolení, které vydal Krajský úřad Olomouckého kraje. Sankce je pravomocná.

Inspektoři při kontrole zjistili neplnění podmínek povolení v několika bodech. „Provozovatel do zařízení přijal více než 27 tun odpadů, které neměl povolené přijímat. Jednalo se o kaly z fyzikálně chemického zpracování obsahující nebezpečné látky. Dále nezajistil, aby jednotlivé šarže přijímaných odpadů byly od sebe odděleny tak, aby se navzájem nemísily. Neprováděl rozbory vzorků podzemních vod z monitorovacích vrtů v potřebné rozsahu stanoveném integrovaným povolením, u jednoho z vrtů nebyly provedeny vůbec. A v neposlední řadě o více než třetinu překračoval kapacitu maximálního možného množství odpadů v zařízení,“ uvedl Radek Pallós, ředitel Oblastního inspektorátu ČIŽP v Olomouci.

Při stanovení výše sankce inspektoři přihlédli k tomu, že firma neposkytla ČIŽP potřebné doklady ke kontrole, ačkoli ji k tomu několikrát písemně vyzvali.

V současné době už zařízení k biodegradaci odpadů v Loučce u Lipníka nad Bečvou provozuje jiná firma.

Společnost ESET, spol. s r.o. v poslední době inspektoři ČIŽP pokutovali několikrát. V roce 2018  například dostala dvě pokuty v celkové výši 380 tisíc korun za pochybení při provozování dalšího zařízení na biodegradaci odpadů ve Studénce na Novojičínsku. Tam například neověřovala kvalitu přijímaných odpadů a nevedla řádně provozní deník.

Ve stejném roce dostala další sankci 450 tisíc korun za porušení zákona o kontrole. Na základě kontroly v dalším zařízení firmy – Dekontaminační plocha Šakvice – přestal provozovatel s ČIŽP komunikovat. Konkrétně nebyla za kontrolované období 2016, 2017, a k 13. 6. 2018 dokladována jakost vstupních odpadů a jakosti získaného materiálu nebo odpadů předávaných ze zařízení (výstup z biodegradace).

CENIA, česká informační agentura životního prostředí hledá v současné době perspektivního kandidáta na pozici specialista IPPC. Pracovní náplní bude příprava a zpracování vyjádření k žádostem o vydání/změnu integrovaného povolení, hodnocení aplikace nejlepších dostupných technik v oblasti energetiky a zpracování nerostů, složení zkoušky odborné způsobilosti dle zákona č. 76/2002 Sb., řešení problematiky technické ochrany životního prostředí. Více informací najdete ZDE.

Inspektoři z České inspekce životního prostředí (ČIŽP) v Ústí nad Labem uložili pokutu 120 tisíc korun společnosti HP-Pelzer s.r.o. Firma ve svém odštěpném závodě v Žatci bez povolení provozovala zdroj znečišťování ovzduší - linku na výrobu takzvané těžké folie pro automobilový průmysl. Sankce je pravomocná.

Když inspektoři prováděli kontrolu areálu firmy v Žatci, zjistili, že ve výrobní hale umístěné v zadní části výrobního areálu je instalována nová linka. „Byla v provozu, docházelo na ní ke zpracování plastového granulátu. Provozovatel však na provoz linky neměl povolení. Inspektoři zjistili, že Krajský úřad Ústeckého kraje žádost firmy o povolení provozování zdroje zamítl. Při další kontrole o měsíc později se situace opakovala – linka byla v provozu a firma neměla povolení,“ uvedl Jaroslav Vacek, ředitel Oblastního inspektorátu ČIŽP v Ústí nad Labem.

Společnost HP-Pelzer provozuje množství dalších obdobných technologií, k jejichž provozu má vydaná platná povolení, měla by tedy dobře znát své povinnosti a být schopna je dodržovat i v případě linky v Žatci.

Není to navíc první pochybení firmy. V roce 2014 jí inspektoři ČIŽP uložili pokutu 30 000 Kč za nepovolené provozování plynového kotle v areálu odštěpného závodu v Žatci. V roce 2016 potom pokutu 50 000 Kč za to, že opět bez povolení zhruba dva roky provozovala další zdroj znečišťování ovzduší – nanášení nátěrových hmot.

Dovolte, abychom Vás pozvali na odborný vzdělávací kurz Chemické legislativy pro průmysl a obchod „CHELEPO“, který je tematicky zaměřen na práva a povinnosti při výrobě, dovozu, distribuci, nakládání nebo skladování chemických látek a směsí, rovněž tak i biocidních přípravků.

Na kurzu Vám přineseme souhrn Vašich povinností, které jakožto „účastníci dodavatelského řetězce“ v oblasti chemických látek, směsí a biocidních přípravků musíte splňovat. Především, Vám nabízíme i praktické zkušenosti z daného oboru.

Stručný výčet zaměření kurzu: 

• Nařízení ES č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek (REACH)

• Nařízení ES č. 1272/2008 o klasifikaci, označování a balení látek a směsí (CLP)

• Nařízení EU č. 528/2012 o dodávání biocidních přípravků na trh a jejich používání (BPR)

• Zákon č. 324/2016 Sb., (zákon o biocidech)

• Zákon č. 350/2011 Sb., o chemických látkách a chemických směsích

• Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví

Kurz je možné zařadit do rámce vzdělávání odborně způsobilých osob podle nařízení (ES) č. 1907/2006 REACH, Příloha II, část A, odst. 0.2.3. Účastníkům kurzu bude předáno „Osvědčení o absolvování kurzu“.

Termín a místo konání:  

9. – 10. 4. 2019 Brno

24. – 25. 4. 2019 Praha

Program kurzu

• Bude zveřejněn koncem února, sledujte naše www.chelepo.cz

Přednášející: Ing. Oldřich Petira CSc., Ing. Lenka Lišková, Ing. Radka Vokurková a další

Těšíme se na setkání s Vámi                             

za společnost CHEMELEONI s.r.o.

Ing. Martina Dobšáková, Ing. Tomáš Králik

Další informace o kurzu naleznete: www.chelepo.cz

Účelem dokumentu je sjednotit formát ukládání emisních limitů, které vycházejí z rozhodnutí Komise (EU) 2017/1442 ze dne 31. července 2017, kterým se stanoví závěry o nejlepších dostupných technikách (BAT) podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU pro velká spalovací zařízení (závěry o BAT) v rámci revizí integrovaných povolení podle § 18 odst. 3 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), ve znění pozdějších předpisů.

Navíc vyjasňuje některé otázky vzájemných vztahů mezi národní legislativou v oblasti vod, ochrany ovzduší a dotčenými závěry o BAT. Uvedené hodnoty jsou minimálními požadavky na emisní limity podle závěrů o BAT a podle národních předpisů. V řádně odůvodněných případech je možné stanovovat i přísnější hodnoty či emisní limity pro další polutanty s odkazem na standardy kvality životního prostředí podle § 15 odst. 1 zákona o integrované prevenci, případně stanovit hodnoty méně přísné postupem podle § 14 odst. 5 uvedeného zákona.

Dokument ke stažení:

• 2019_02_05 Metodika LCP limity PUB.pdf (1.47 MB)

• 2019_02_05 Metodika LCP limity PUB (priloha).pdf (998.45 kb)

S extrémními hydrologickými jevy, jako je sucho nebo povodeň, úzce souvisí vhodné hospodaření s vodními zdroji. A právě vodní zdroje a hospodaření s nimi budou jedním z důležitých témat letošní mezinárodní vodohospodářské výstavy Vodovody – kanalizace 2019. Jak důležité je rozumné nakládání s vodními zdroji při extrémech, jako je sucho nebo povodeň? Na to jsme se ptali generálního ředitele státního podniku Povodí Vltavy a předsedy představenstva Svazu vodního hospodářství ČR, Petra Kubaly.

Jak dlouho se ČR potýká významněji se suchem?

Je to problém několika posledních let, zřetelně jej pociťujeme od roku 2014. Zatím se nejvíce projevil v roce 2015, a zejména v loňském roce. Nemám na mysli jen sucho jako takové, ale i nedostatek vody. Sucho a nedostatek vody jsou dvě rozdílné věci.

Žijeme ve vodním blahobytu. Občané otočí téměř kdekoliv vodovodním kohoutkem a voda teče, což není situace, která nahrává složitému přesvědčování a vyjednávání, že je třeba udělat i nepopulární opatření, která by zajistila vodu i pro budoucí generace. V tom vidím zásadní problém. V loňském roce jsme měli oblasti, kde vodní zdroje prostě došly. Občané to však nepoznali, protože se voda dovážela do vodojemů a dojem vodního blahobytu byl zachován.

Jaká navrhujete opatření?

Řešení problematiky není o jednom nebo dvou krocích, ale o komplexu opatření, která na sebe musí navazovat. Jsme bohužel v období, kdy část společnosti, okruhy odborníků nevyjímaje, se podle své profese snaží upřednostnit jakási „svá“ řešení a jiná bagatelizují nebo odmítají.

Nikdo nezpochybňuje, že základem řešení je retence vody v krajině. Na tom se shodnou snad všichni. Retence vody je v současné krajině nedostatečná, což je dáno zejména hospodařením desítek let zpětně. Kolektivizace, zcelování půdních celků, rušení remízků, malých rybníčků a tak dále. Tyto prvky zadržovaly vodu v krajině a dnes chybí. V současné době se obnovou a budováním nových zdrojů snažíme tyto prvky do krajiny vrátit. S tím souvisí také otázka revitalizace vodních toků a rušení odvodňování pozemků.

Jaké vidíte další kroky?

Je nutné realizovat pozemkové úpravy, uvést v účinnost protierozní vyhlášku, která je na spadnutí, změnit způsoby obhospodařování půdy, budovat nové malé vodní nádrže a tomu napomáhat i zjednodušením v rámci stavebního řízení. Bude trvat desítky let, než se nám podaří zadržovat vodu v krajině tak, jak si představujeme a jak je potřeba. Dle mého názoru jsme ale na dobré cestě.

Budou tato opatření dostačující?

Zdaleka nebudou stačit k vyřešení problematiky sucha a nedostatku vody. Voda zadržená v krajině je důležitá zejména pro zemědělské sucho, pro přírodu jako takovou, nebo pro doplňování zdrojů podzemních vod. To je samozřejmě v pořádku. My ale musíme hospodařit s vodou, která se vyskytuje na našem území a odtéká z něj tak, abychom ji dostali do vodovodních kohoutků pro potřeby člověka jako vodu pitnou, tak pro energetiku i třeba právě pro závlahy. Je třeba vodu někde akumulovat, a to je bod, kde dochází ke střetu názorů. I někteří odborníci jsou přesvědčeni, že zadržet vodu v krajině je dostačující, a to v případě povodní i sucha. Druhý názor říká, že k tomuto základu musíme vybudovat akumulaci, z které můžeme vodu čerpat v období sucha. Druhý názor je podle mne zcela logický, pokud problematiku sucha a nedostatku vody vnímáme zcela vážně i z pohledu potřeby vody pro člověka. Představitelé opačného názoru to jistě myslí dobře, ale mám pocit, že vycházejí z předpokladu, že pitná voda nám z vodovodních kohoutků poteče do nekonečna.

V těchto souvislostech se rozpoutal celkem zásadní boj namířený proti možné výstavbě dalších vodních děl, jako jsou přehrady. V předcházejících třech letech bylo slovo přehrada skoro sprostým výrazem. Na problém je třeba dívat se komplexně, nikoli pouze úzkým pohledem řešícím jen jeden problém. Například pohled ochránců přírody je zúžený do ochrany přírody. To je v pořádku, ale musíme začít řešit i to „B“, a to tak, abychom do budoucna zajistili dostatek vody akumulované, kterou potřebujeme pro zásobování obyvatel pitnou vodou. I člověk je totiž součástí přírody.

Bude tedy nutné budovat nové přehrady?

Podle mého názoru ano. Akumulovat vodu není nutné jen z důvodu zásobování. Moderní společnost potřebuje zavlažovat pole, využívat vodu k výrobě čisté elektřiny, dotovat zdroje podzemních vod, nadlepšovat průtoky ve vodních tocích, a kde to má efekt, udělat maximum pro přírodu.

V obdobích sucha jsou přehrady schopné zásobovat i s minimálním přítokem v režimu sucha veškerý potřebný odběr. Některé, jako třeba vodárenská nádrž Švihov na Želivce, na standardní úrovni i několik let. Pokud nastane druhý hydrologický extrém, tedy povodeň, má přehrada svou nezastupitelnou funkci v tom, že může do jisté míry regulovat průtok, a tím zmírnit negativní následky povodní. V obou případech je role vodárenských i víceúčelových nádrží zcela zásadní.

Jak se připravují vodohospodáři na horká a suchá léta, která v posledních letech panují?

Na Vltavské kaskádě jsme se loni připravovali na sucho už od března. Legislativně máme nastavené minimální zůstatkové průtoky pod hrázemi, což je v našem případě 40 kubíků za vteřinu v profilu Vrané. Toho jsme využívali, abychom nastřádali co nejvíce vody v nádržích. Méně vypouštět nelze, protože tento průtok je dimenzován a vázán na vodní a na vodu vázaný ekosystém níže po toku, na množství vypouštěných vod z čistíren odpadních vod nebo třeba na zajištění odběrů vody.

Paradoxně zrovna v loňském roce byla snaha vyjednat zvýšení minimálního zůstatkového průtoku. To je z mého pohledu špatně. Pokud už vodu máme, je rozhodně lepší, když s ní můžeme chvíli hospodařit, využít ji, než nám odteče. Pokud je současný minimální zůstatkový průtok z hlediska životního prostředí a dalších účelů v pořádku, nezbavujme se vody zvýšením minimálního zůstatkového průtoku. Není to prozíravé ani hospodárné.

Podle jakého klíče se rozhoduje, kde je výstavba nádrže vhodná?

Od dob první republiky až do nedávné minulosti jsme měli velmi sofistikovaný a ucelený systém vodního hospodářství a vodohospodářského plánování. Na základě regionálních, hydrologických, geologických a inženýrskogeologických průzkumů jsme měli zpracované materiály, které navrhovaly stovky lokalit vhodných pro vybudování přehradní nádrže pro případ, že by někdy v budoucnu bylo potřeba akumulovat vodu.

V těchto územích bylo zakázáno budovat produktovody, stavět v případných zátopách chemický průmysl nebo budovat silniční a železniční koridory. V roce 2007 jsme tento systém vodohospodářského plánování ukončili a přešlo se na plánování v oblasti vod podle rámcové směrnice o vodách.  Když se toto projednávalo, myslel jsem, že hájené lokality, které tu byly desítky let, se promítnou i do nových koncepčních plánů. Nestalo se a nyní máme místo původních 400 pouze 192 významných lokalit vhodných pro akumulaci vody, hájeno je jen 65 lokalit.

Které konkrétní projekty se v současné době připravují, nebo dokonce již budují?

V Nových Heřminovech probíhají přípravy již dvacet let. Je vykoupeno snad 98 procent pozemků. Na Moravě se připravují dvě stavby – Vlachovice a Skalička. Připravuje se řešení zásobování vodou pro Rakovnicko, což je dlouhodobě jedno z nejsušších míst republiky. Bude se jednat o vybudování nádrže v lokalitě Kryry dotované vodou z Nechranic, která by pak byla převáděna do povodí Rakovnického potoka. Připravujeme také výstavbu dvou malých nádrží v Senomatech a v Šanově. Zde probíhá již zpracování podkladů pro územní řízení a získávají se potřebné pozemky a upravují územní plány. Uvažujeme i o dalších projektech, ale hovořit o nich už nyní by bylo předčasné.

Letošní výstava VOD-KA 2019 proběhne 21.–23. května 2019 v areálu PVA Praha – Letňany. Pořadatelem a odborným garantem výstavy je Sdružení oboru vodovodů a kanalizací České republiky SOVAK, organizátorem je společnost EXPONEX.

Mezinárodní vodohospodářská výstava VODOVODY – KANALIZACE
Kdy: út 21. – 23. květen 2019
Pořadatel: Sdružení oboru vodovodů a kanalizací České republiky SOVAK
Kde: PVA Praha – Letňany, Praha

Jedním z témat, která budou rezonovat na nadcházející konferenci Dny teplárenství a energetiky 2019 v Hradci králové, jsou rovné podmínky na trhu s teplem.

Není to až tak dávno, kdy byly tzv. „rovné podmínky“ na trhu s teplem něčím, co bylo třeba řešit. Firmy provozující větší zdroje tepla neměly k legislativnímu rámci, upřednostňujícímu alternativní zdroje nad konvenčními, připomínky. „Nebylo potřeba se nad tím pozastavovat. Dobře víme, že zdroje na fosilní paliva tu nebudou věčně a pozvolný ústup a přechod na alternativní paliva musí nevyhnutelně nastat. Proto jsme tolerovali legislativou dané výhody malým místním zdrojům,“ říká Tomáš Drápela, předseda výkonné rady Teplárenského sdružení České republiky.

Během posledních měsíců však větším zdrojům tepla razantně stouply náklady. Za tento stav může až pětinásobné zdražení emisních povolenek CO2. Zdroje, které mají na příkonu více než 20 MW, se tak dostaly do existenčních problémů. „Pro některé městské teplárny je to téměř likvidační záležitost. Pokud budou náklady přeneseny do ceny za teplo, nastane odpojování odběratelů od systému, což bude generovat další zvýšení cen,“ upozorňuje Tomáš Drápela.

Protože hranice EU ETS je právě 20 MW na příkonu, objevují se spekulace, že by teplárny v menších městech stlačily výrobu energie právě pod tuto hranici. To je podle Tomáše Drápely jen cesta krátkodobého úniku a z dlouhodobého hlediska nic neřeší. „Je to jen okamžité a částečné řešení, hrobníkovi z lopaty tím neunikneme. Je nekoncepční a z dlouhodobého hlediska neudržitelné. Není možné si myslet, že tento postup bude bez následků. Pokud teplárny začnou hromadně utíkat z EU ETS, přijde nástroj, který se bude týkat i zdrojů pod 20 MW,“ konstatuje Drápela.

Menší či místní zdroje, jako jsou malé plynové kotelny vytápějící třeba jen několik bytovek, nárůst nákladů nezaznamenaly.  Oproti tomu velké zdroje se potýkají s obrovskými ekonomickými problémy způsobenými legislativní zátěží. „Reálně hrozí, že se od tepláren začnou odpojovat významní odběratelé, jako jsou větší firmy, nemocnice a podobně. To by znamenalo konec. Jsou ale odběratelé, především ti menší, kteří se od systému odpojit v krátkém časovém období nemohou,“ říká Tomáš Drápela. Na ty by se s největší pravděpodobností přenesly veškeré náklady promítnuté v cenách.

„Klasické teplárny dodávají stejné teplo, jako ty malé. Pokud však na výměníkovou stanici dorazí teplo z plynu, dostane jeho výrobce několikanásobně více peněz na jednotku, než teplárna,“ odhaluje Drápela další rozdíl v přístupu k teplu na trhu.

Teplárenské sdružení ČR si je vědomo, že fosilní paliva a energie z nich jsou pro současnou společnost problematická. Je však třeba poukázat na to, že utlumit výrobu energie ze dne na den by bylo nebezpečné a téměř nemožné. Pokud má být ústup od uhlí co nejméně bolestný, je třeba se domluvit na postupných krocích. „Chceme diskutovat o rozumných postupných termínech útlumu, ať se obor může přeorientovat třeba na jiná paliva a není to pro něj likvidující,“ uzavírá Tomáš Drápela.

25. ročník Dnů teplárenství a energetiky se tradičně uskuteční v Kongresovém, výstavním a společenském centru ALDIS v Hradci Králové ve dnech 24.–25. dubna 2019. Účastníci konference se opět mohou seznámit s novinkami, inovacemi a řadou atraktivních témat, o která nebude s přihlédnutím k turbulentnímu vývoji nejen v české, ale též evropské energetice nouze.

To vše se uskuteční za účasti zástupců tepláren, technologických firem, samospráv, bytových družstev i společenství vlastníků. Pořadatelem je Teplárenské sdružení ČR, konferenci organizuje společnost Exponex.

DNY TEPLÁRENSTVÍ A ENERGETIKY
Kdy: út 24.4. – st 25.4. 2019
Pořadatel: Teplárenské sdružení ČR
Kde: Kongresové, výstavní a společenské centrum ALDIS, Hradec Králové

Peníze z evropských fondů bude v období 2021–2027 čerpat osm národních operačních programů, jejichž cílem je konkurenceschopná ekonomika, adaptace na změny klimatu či zvýšení kvality života. Definitivní scénář čerpání má být hotov za rok, ale hodně bude záležet na tom, jak dopadnou další jednání s Bruselem. více ZDE

Nikoli plastová brčka a obaly, ale vytápění, spotřeba elektřiny, a poněkud překvapivě i složení jídelníčku jsou hlavními „hříchy“ průměrného Čecha směrem k životnímu prostředí. Vyplývá to ze studie Fakulty technologie ochrany prostředí Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, která byla publikována v minulých dnech.

Záměrem autorů bylo zmapovat dopady činnosti průměrného Čecha na životní prostředí. Unikátnost studie tkví ve skutečnosti, že nebyl zkoumán jen vybraný vzorek populace, ale východiskem byly ověřené statistické údaje o milionech obyvatel České republiky. Autoři analyzovali data Českého statistického úřadu o spotřebě, nákupním chování, cestování za prací nebo vzděláním, nárocích na energie atd.

Výsledkem je zjištění, že průměrný občan České republiky nejvíce zatěžuje životní prostředí spotřebou energií pro vytápění, klimatizaci a obecně chod domácnosti. „Spotřeba je vysoká a elektrická i tepelná energie se ve velké míře získává z fosilních zdrojů. Zejména získávání energie z uhlí je vůči prostředí velmi bezohledné, neboť se jeho spalováním do prostředí uvolňuje množství škodlivých látek,“ upřesňuje docent Vladimír Kočí, jeden z autorů studie a zároveň děkan Fakulty technologie ochrany prostředí VŠCHT Praha.

Druhou nejvýznamnější oblastí znečištění je spotřeba potravin, kde se potkává několik nepříznivých faktorů. Češi například dávají tradičně ve velkém přednost vepřovému masu, jehož chov je energeticky velmi náročný, protože samo prase spotřebuje mnoho potravy, než dojde k jeho porážce. Chov hovězího dobytka je sice ještě náročnější, ale tím, že se nedostává na tuzemské talíře tak často, je dopad jeho konzumace na životní prostředí v úhrnu menší. „Podstatnou roli hraje také enormní plýtvání. Třetina potravinové produkce se vůbec nedostane ke zpracování, druhá třetina se vyhodí při výrobě konečných produktů nebo ji vyhodí sami spotřebitelé,“ vysvětluje Kočí. „Svérázným problémem jsou pak biopaliva první generace – tedy řepka v české krajině. Zde se potkává energetika s produkcí potravin. Pěstování řepky jednak poškozuje krajinu, kde by se mohly pěstovat potraviny, a za druhé její přínos v energetice je rovněž problematický,“ dodává.

Podle Vladimíra Kočího ale není cílem autorů radit ostatním, aby jedli méně vepřového masa nebo mrzli ve svých obývacích pokojích. „Chtěli jsme hlavně zmapovat a na základě velkého množství dostupných dat určit hlavní ekologické škody, které obyvatelé ČR mají na svědomí, a vypíchnout oblasti, na které by bylo vhodné se aktuálně zaměřit a zlepšit je,“ odhaluje motivaci vědeckého týmu.

Z výsledků studie, publikované v mezinárodním odborném časopise Science of the Total Environment, mimo jiné také vyplývá, že odpadové hospodářství v českém kontextu není takovým problémem, jak by se ze zpráv zaplavujících veřejný prostor mohlo zdát. „Čímž neříkáme, aby lidé přestali třídit odpady nebo se snažili snižovat jejich množství, to bude mít smysl vždycky, stejně jako předcházení vzniků odpadů tím, že se zbytečné věci nebudou vůbec kupovat. Říkáme jen, že jsou tu důležitější oblasti, které mají na životní prostředí výrazně větší dopady,“ říká Kočí.

V budoucnu by vědci z fakulty rádi připravili podobnou analýzu pro celou Evropu.
 

Metodu, jak z rýžových slupek získat přírodní oxid křemičitý, vyvinuli vědci z Technické univerzity v Liberci (TUL). Látku, která se používá v různých odvětvích průmyslu od potravinářství až po výrobu automobilových pneumatik, dokážou získat úsporněji a také ekologičtěji, než to umí klasická výroba technického oxidu křemičitého. Více ZDE

Zdroj: čt24

Šedě zbarvené kontejnery se v ulicích metropole poprvé objevily v roce 2013. Zhruba rok trvající pilotní projekt byl zaměřen pouze na sběr nápojových plechovek. Projekt recyklace kovových obalů odstartoval v polovině roku 2016. Za tu dobu se jich sesbíralo přes 427 tun.

Zatímco v roce 2017 Pražané vytřídili 143, 5 tuny kovových obalů, loni to bylo bezmála 262 tun. Průběžně roste i počet separačních nádob. „Aktuálně se v ulicích hlavního města nachází velkých 844 nádob o kapacitě 1100 litrů, 49 menších 240litrových popelnic a 8 podzemních kontejnerů s kapacitou 3000 litrů. Oproti březnu 2017 jich je přibližně třikrát tolik,“ přibližuje konkrétní čísla tiskový mluvčí Pražských služeb Radim Mana.

Rekordní závěr roku

V uplynulých letech se šedé kontejnery nejvíce plnily během letních měsíců, což platilo i loni, ale jednoznačně nejvytíženějším byl závěr roku. V prosinci se v metropoli svezlo celkem 27, 6 tuny kovových obalů. Pražské svozové společnosti, mezi které patří Pražské služby, AVE CZ, IPODEC a Komwag podle toho upravují a posilují svozy. „Velké kontejnery standardně svážíme jednou za šest týdnů, nicméně na exponovaných místech svážíme jednou za čtyři, výjimečně za tři týdny. To samé platí i v případě menších nádob,“ pokračuje Mana.

Kontejner je určen zejména pro sběr prázdných nápojových plechovek, ale je možné do něj odložit i prázdné konzervy, tuby, kovové uzávěry nebo víčka. „Do separačních nádob naopak nepatří tlakové obaly od deodorantů ve spreji, neboť hrozí jejich vznícení,“ varuje mluvčí společnosti.

Zákaz platí i pro nádoby a obaly od motorových olejů, benzinu, barev a dalších chemických nebo nebezpečných látek. Ty jsou považovány za nebezpečný odpad a měly by být likvidován podle pokynů výrobce uvedených na obale. Alternativně je lze odevzdat v jednom z pražských sběrných dvorů.

Pilotní projekt zaměřený na sběr plechovek odstartoval v květnu 2013 za účasti Prahy 1, Prahy 4, Prahy 17 a v Praze – Klánovicích. Do května 2014 se sesbíralo 1, 2 tuny plechovek. Plošný sběr kovových obalů odstartoval v polovině roku 2016.

Množství vytříděných kovových obalů:

• 2016: 21 tun (od srpna 2016)

• 2017: 143, 56

• 2018: 261, 81