Na scéně evropského odpadového hospodářství se objevuje nový a potenciálně kontroverzní aktér – mobilní spalovna odpadu umístěná na lodi. Projekt, který se tváří jako technologická inovace schopná reagovat na nedostatek lokální infrastruktury, současně vyvolává zásadní otázky. Spojuje totiž vysokou mobilitu, nakládání s nebezpečnými odpady a přeshraniční pohyb, čímž se dotýká citlivých oblastí legislativy, kontroly i etiky. Může se jednat o průlomové řešení, které přinese pomoc tam, kde infrastruktura chybí – ale stejně tak o mechanismus, který obchází odpovědnost a vytváří nové riziko environmentálního dumpingu.

Na první pohled může loď vybavená spalovacím zařízením pro energetické využití odpadu působit jako inovativní řešení, které má ambici přinést flexibilitu tam, kde chybí stacionární infrastruktura. Nebezpečné odpady by tak bylo možné zpracovávat přímo v přístavech, bez nutnosti složitých přepravních řetězců a budování místní infrastruktury. Technologie se prezentuje jako ekologická a efektivní, schopná vyhovět přísným evropským legislativním normám. Jenže právě tato kombinace mobility, spalování a přeshraničního charakteru vzbuzuje obavy a to nejen v Mělníku.

V Mělníku vzniká loď se zařízením využívajícím odpad ze zdravotnictví k výrobě energie. Sloužit má v zahraničí, hotová by mělo být na konci letošního roku. Neobvyklé plavidlo v mělnických docích vyrábí společnost PDI. Zařízení nazvané NAVI-MED 500 je nainstalované na platformě motorové nákladní lodi. Výrobce dal městu Mělník ubezpečení, že jeho provoz nebude probíhat v mělnickém přístavu, loď se zde pouze kompletuje.

Společnost PDI zaslala vedení města vyjádření, ze kterého vyplývá, že i kvůli povolení k provozování v zahraničí musí společnost dát vypracovat například posudek vlivu na životní prostředí. Zkoušky jsou podle vyjádření společnosti pod dohledem zástupců České inspekce životního prostředí, ministerstva životního prostředí a ministerstva průmyslu.

Město Mělník nechce, aby na jeho území byla provozována loď se zařízením spalujícím odpad ze zdravotnictví. Krajskému úřadu Středočeského kraje proto zaslal v řízení EIA nesouhlas se záměrem v jeho současné podobě. Namítá, že není jednoznačné, zda se loď po dokončení skutečně přemístí do zahraničí, jak uvádí výrobce.

Ze zdravotnického odpadu syntézní plyn

Loď Perun je určitě zajímavý projekt, který přináší na české vody netradiční spojení odpadového hospodářství a mobility. Na její palubu má být instalováno zařízení NAVI‑MED 500, jež podle firmy představuje ambiciózní technologii postavenou na flexibilitě, udržitelnosti a soběstačnosti. Její hlavní výhodou je právě mobilita – Perun může zpracovávat nebezpečné zdravotnické odpady přímo v přístavech, během kotvení, nebo teoreticky i za pohybu. To jí umožňuje „zasahovat“ tam, kde chybí odpovídající infrastruktura, bez potřeby budovat stacionární spalovny či přepravovat nebezpečný odpad na velké vzdálenosti.

Technologie NAVI-MED 500 nepracuje na principu klasického spalování s řízeným přebytkem vzduchu, ale využívá dvoustupňový vysokoteplotní proces, který lze označit za formu plazmou asistované pyrolýzy nebo vysokoteplotní parciální oxidace. V prvním kroku se připravený odpad (frakce do 30 cm) zavádí do rotačního reaktoru, kde probíhá termo-chemický rozklad (pyrolýza) za vzniku surového termoplynu a tuhé zbytkové frakce (reakční zbytek). Tyto dvě složky následně vstupují do vysokoteplotního reaktoru (nad 1400 °C), kde probíhá jejich parciální oxidace, tedy neúplné spálení za omezeného přístupu kyslíku. Výsledkem procesu je syntézní plyn (syngas), který lze dále čistit a použít jako náhradu zemního plynu (např. ke kogeneraci elektřiny a tepla, výrobě methanolu či vodíku), a vitrifikát, sklovitá anorganická hmota, kterou lze využít v průmyslu.

Kde končí kontrola a začíná riziko?

Zatímco stacionární spalovna je zcela závislá na místních územních a stavebních řízeních, veřejných slyšeních, povolovacích procesech a dlouhodobém provozním dozoru, mobilní jednotka se může přesouvat podle aktuální potřeby, dostupnosti odpadu nebo i politického odporu. Mobilní spalovna tak nabízí skvělou možnost zpracovat odpad tam, kde vniká, tedy je poptávka, ale zároveň vytváří značné regulační vakuum.

Přirozeně se u takové mobilní jednotky otvírá celá řada otázek: Kdo bude kontrolovat emise do ovzduší? Podle jakého právního režimu se bude zařízení řídit – podle státu, pod jehož vlajkou loď pluje, nebo podle vod, v níž se zrovna nachází? A co neutrální vody? Jak se na takové zařízení dívat pohledem přeshraniční přepravy odpadů? A určitě každého statistika napadne, zdali nám nebude chybět odpad v evidencích.

Zároveň zde vyvstává otázka přesunu odpovědnosti. Pokud bude loď schopna pohybovat se mezi evropskými i mimoevropskými přístavy, není vyloučeno, že bude využívána k vývozu odpadů do oblastí se slabšími environmentálními a sociálními standardy. Nejde o planou spekulaci – podobný osud v minulosti potkal e-odpad, plastový odpad, textil, pneumatiky, který pod rouškou „recyklace“ končil v Africe nebo jihovýchodní Asii.

Na hraně byznysu a odpovědnosti

Lodospalovna by tak mohla snadno představovat nový kanál environmentálního dumpingu, kdy se odpad stává zbožím a emisní zátěž je vyvezena spolu s ním. Přesun odpovědnosti za ekologické dopady mimo Evropu je nicméně v přímém rozporu s principem blízkosti a se strategií EU pro cirkulární ekonomiku, která klade důraz na místní zpracování a zodpovědnost producenta.

Evropská legislativa – včetně revidovaného nařízení o přepravě odpadů (Waste Shipment Regulation) – navíc výslovně stanovuje, že vývoz odpadů (zejména plastů) mimo EU je přípustný pouze tehdy, pokud příjemce prokazatelně disponuje technologií umožňující skutečnou recyklaci v souladu s evropskými standardy. Nelze tedy pouhé odeslání odpadu do třetí země vydávat za recyklaci bez důvěryhodného ověření jeho zpracování.

V tomto světle je třeba důsledně rozlišovat mezi legálním vývozem za účelem skutečné materiálové recyklace a vývozem, jehož primárním účelem je zbavit se odpadu. Mobilní jednotka se schopností kotvit v přístavech mimo EU by tak mohla představovat „šedou zónu“ – potenciálně obcházející evropské kontrolní mechanismy.

Ono jde o reputaci státu, který takové zařízení schválil k provozu, pokud by nestaly situace o které výše popisujeme stejně tak je potřeba si dát pozor, aby se z něčeho takového nestal dobrý špatný příklad zajímavě výnosové byznysové praxe. Na druhou stranu můžeme neustále číst i médiích, jak v zemích třetího světa stále chybí moderní a pokročilé technologie na zpracování odpadu, čistění odpadních vod, výroby pitné vody. Čili v tomto ohledu určitě jde o zajímavý posun ochrany životního prostředí, pokud by v tomto směru bylo zařízení provozováno.

Z hlediska ekonomiky odpadového hospodářství představuje plovoucí spalovna rovněž potenciální komplikaci. V okamžiku, kdy začne nabízet své služby jako snadno dostupné řešení, může dojít k pokřivení trhu. Obcím a státům se nemusí vyplatit investice do vlastních zařízení nebo do systémů pro vyšší míru třídění, pokud bude možné odpad jednoduše „naložit na loď“. Stejně tak zajímavá cena může být lákavá podobně jako dovoz odpadu do zahraničí.

Spalovna budoucnosti?

Lodospalovna je bezesporu zajímavým technologickým řešením, které přináší nové možnosti pro zpracování nebezpečných odpadů, ale současně otevírá řadu složitých právních, environmentálních i etických otázek. Právě proto, že se pohybuje na tenké hranici mezi inovací a regulací, je nezbytné přistupovat k ní s maximální obezřetností – a nelze aktivitám města Mělník, které požaduje jasná pravidla a důkazy o budoucím využití, nic vyčítat.

Zásadní je, aby byl podobný projekt komunikován nejen s odbornou, ale i širokou veřejností, transparentně a srozumitelně. Technologie tohoto typu vyžadují jasné mantinely, právní rámec a mezinárodní dohodu o tom, co je a není přijatelné – nejen z hlediska emisí, ale i z pohledu odpovědnosti za následky. V opačném případě hrozí, že se mobilní jednotky stanou precedentem pro obcházení přísnějších standardů – nejen technických, ale i společenských.

V tomto ohledu bychom neměli podlehnout ani bezbřehému optimismu, ani zbytečné skepsi. Naopak je třeba důsledně uplatňovat princip předběžné opatrnosti, který v evropské legislativě platí právě pro technologie s potenciálním rizikem pro zdraví a životní prostředí. Určitou míru klidu přitom může přinést fakt, že se dosud neobjevily žádné zásadní kritické reakce ze strany environmentálních organizací, které jinak na spalování odpadu tradičně reagují velmi citlivě.

Chystáte se na svém pozemku postavit studnu nebo čističku odpadních vod? Od 1. 8. by to pro vás mělo být jednodušší – začíná platit novela stavebního zákona. Počítá třeba s tím, že u těchto staveb už nebude nutná kolaudace. Také se snižuje poplatek za stavbu studny nebo čističky. Stoupne zájem o stavby studen? „Pro stavebníky je tato změna rozhodně zajímavá. Jednodušší povolování studen a čističek však podle Světlany Jedinákové z odboru výstavby na Úřadu městské části Praha 6 nepřinese úlevu samotným stavebním úřadům. Více ZDE

V posledních letech se stále častěji objevují návrhy na rozšíření systému rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR) na další proudy odpadů, jako je textil, nábytek, sportovní potřeby a hračky. Tato snaha vychází z principu znečišťovatel platí a tedy, že odpovědnost za odpad by měl nést především ten, kdo jej uvádí na trh. Obce totiž odpad samy nevytvářejí, pouze zajišťují jeho sběr a nakládání s ním, ale často za cenu, která výrazně přesahuje příjmy z poplatků od občanů. Pojďme se zamyslet, jestli nepřehlížíme jiné systémové řešení.

Podle aktuálních dat společnosti EKO‑KOM činily v roce 2024 průměrné náklady obcí na odpadové hospodářství 1 675 Kč na obyvatele. Přitom výše poplatku, který vybírají obce od svých občanů, je silně proměnlivá – záleží na její formě a často zdaleka nedosahuje zákonného maxima (1 200 Kč podle § 10h odst.1 zákona o místních poplatcích). V průměru se v Česku poplatky pohybují kolem 800–900 Kč na osobu ročně, což znamená, že obce doplácejí přibližně 700–800 Kč za každého obyvatele ze svého rozpočtu.

Z toho vyplývá, že obce dnes dotují systém odpadového hospodářství téměř z poloviny, přičemž výše této „dotace“ není dána jen objektivními náklady, ale také politickým rozhodnutím o výši místního poplatku. Jinými slovy, část zátěže si obce volí samy. Nicméně tak či onak ani maximální výše poplatku by pro obec zajistilo kladnou nulu. Přirozeně se pak musíme ptát, jestli dnešní systém je vyvážený, spravedlivý, umožňuje rozvoj odpadové infrastruktury obce apod., jedním slovem udržitelný.

V tomto kontextu se nabízí úvaha: když firmy, které už platí nemalé daně (DPH, daň z příjmu, spotřební daň, silniční daň), čímž svým způsobem naplňují pravidlo znečišťovatel platí, proč by stát nemohl financovat (dorovnávat) základní odpadové služby přímo z veřejných rozpočtů? Konkrétně by bylo možné zavést novou kapitolu v rámci rozpočtového určení daní (RUD), která by obcím přidělovala prostředky na základě počtu obyvatel a bral by ohled na to, že obce a města ne vždy využívají maximální možnost zákonnou výši poplatku za odpady – například 500 Kč na obyvatele a rok. Takový systém by byl jednoduchý, transparentní a administrativně nenáročný v celkové hodnotě 5 mld. Kč.

Přitom právě oblast odpadového hospodářství čelí obrovskému tlaku na modernizaci. Sama ekonomická analýza POH ČR odhaduje, že v horizontu období let 2025-2035 budou potřebné investice do odpadového hospodářství pro dosažení cílů představovat až cca 159 mld. Kč. Zákaz skládkování v roce 2030, recyklační cíle EU, třídicí cíle pro obce, potřeba snižovat emise skleníkových plynů i budovat infrastrukturu pro zpracování biologicky rozložitelných odpadů a další. To vše vytváří souběžný investiční a provozní nárok, který obce samy o sobě nemohou dlouhodobě unést, pokud dnešní ekonomická realita je taková, jaká je.

Navýšení prostředků z RUD v rozsahu 5 miliard korun ročně by umožnilo municipalitám stabilizovat obecní odpadové systémy, rozšířit kapacity sběrných dvorů, investovat do moderních svozových systémů, systémů prevence vzniku odpadů jako jsou reuse centra, nebo podpořit vznik zařízení na úpravu a recyklaci odpadu. Ano, dnes stát nabízí dotace, ale na dotaci není právní nárok, a tedy nelze k dotaci přistupovat jako koncepční systémové a plošné řešení.

Tento přístup by neznamenal konec současných EPR, ani by neznamenal vznik nových, ale spíše nové rozvržení odpovědnosti a financování. Výrobci by i nadále nesli odpovědnost za specifické výrobkové toky (např. elektrospotřebiče, baterie, pneumatiky), ale základní financování obecního systému (svoz, sběrné dvory, osvěta, administrativa) by bylo „garantováno“ státem. Zásadní výhodou tohoto modelu by byla finanční stabilita obcí, snížení závislosti na výběru místních poplatků a posílení dlouhodobého plánování. Zároveň by bylo možné zachovat výkonnostní motivaci – například formou navázání části prostředků z RUD na míru třídění nebo produkci odpadu.

A co když odpad není náklad, ale zdroj?

Debata o financování odpadového hospodářství je dnes v podstatě postavená na jednom základním předpokladu: že odpad je nákladem, jehož likvidace musí být nějakým způsobem zaplacena – ať už občanem, výrobcem, nebo státem. Tento rámec je logický v prostředí, kde materiály po vyhození ztrácejí hodnotu a nakládání s nimi přináší pouze výdaje. Jenže co když tento předpoklad přestane platit? Co když začneme na odpad nahlížet jako na potenciální surovinu, kterou lze zhodnotit, a tedy i prodat? Cirkulární ekonomika by měla vést právě k tomuto obratu.

V ideálním prostředí cirkulární ekonomiky vzniká poptávka po druhotných surovinách – po recyklátu, který má technické parametry srovnatelné s primární surovinou a zároveň je dostupný v potřebném množství, kvalitě a za předvídatelnou cenu. V takové situaci se sběr, třídění a zpracování odpadů nestává jen službou pro veřejnost, ale také ekonomickou aktivitou s potenciálem výnosu. To, co dnes považujeme za náklad (plastový obal, textilní zbytek, stavební suť či organický odpad…) se může stát komoditou, o kterou bude zájem na trhu. Za určitých okolností může mít tento výnos reálný vliv na bilanci obecního rozpočtu nebo provozovatele odpadového systému.

Tento scénář není hypotetický. Již dnes kvalitní regranulát z polyethylentereftalátu (PET), polyethylenu (PE) nebo polypropylenu (PP) dosahuje výkupních i zajímavých prodejních cen. Ostatně lukrativnost rPETu provází celou debatu o zálohování a nezálohování. Pokud se vrátíme trošku v čase, tak podobný osud najdeme i u TAP (tuhého alternativního paliva), byť v tomto případě nejde o uplatnění recyklátu ve výrobě, kde se původně očekávalo, že o něj budou mít teplárny nebo cementárny zájem jako o palivo a budou za něj platit. Ve skutečnosti  nejprve převažoval opačný model – provozovatel TAP linky platil odběrateli za to, že odpad převezme. Aktuálně ale dochází k obratu: kvalitní TAP se začíná stávat ekonomicky ceněnou surovinou.

Přesto jsou tyto případy spíše výjimkou než pravidlem. Stále platí, že většina recyklovaných materiálů nenachází ekonomické zhodnocení, a tedy odběratele kvůli legislativním bariérám, chybějící stabilitě trhu, absenci dlouhodobých smluv a nízké ekonomické předvídatelnosti. Problém není v absolutní nekvalitě výstupů, ale v neexistenci systémových podmínek, které by tržní logiku podpory recyklace přetavily v udržitelný investiční model. Jinými slovy technicky umíme vyrábět recykláty slušné kvality, ale systém (legislativa, trh, pobídky, smluvní jistoty) neumožňuje, aby se z recyklace stal stabilní a atraktivní byznys a tím pádem chybí motivace investovat. Zpráva Circularity Gap Report 2025 uvádí, že zatímco celosvětově v roce 2018 tvořily recyklované nebo znovu využité materiály 9,1 % celkové spotřeby, v roce 2024 to bylo už jen 6,9 %. To znamená, že více než 93 % všech surovin nadále pochází z primárních, tedy panenských zdrojů.

Chybí především systémové nástroje, které by tento trh podpořily. Recyklát je často dražší než primární materiál, protože nese technologické i logistické náklady navíc – a nemá dostatečnou podporu ani ze strany legislativy, ani veřejných zakázek. Ve většině zemí EU, včetně Česka, zatím neexistují závazné kvóty na minimální obsah recyklátu ve výrobcích (krom PET lahví a dalších plastových obalů viz nařízení PPWR), ani ekonomické pobídky typu snížené DPH nebo investičních zvýhodnění. Zpracovatelé a výrobci se tak pohybují v prostředí, které sice deklaruje podporu cirkulární ekonomiky, ale ve skutečnosti je stále výhodnější sáhnout po „novém materiálu“ než po recyklovaném. Bez těchto základních prvků nemůže vzniknout trh, který by přetavil odpad z nákladu na zdroj a zisk. Navíc vnímání výrobku s obsahem odpadu z pohledu zákazníka je kapitolou sama pro sebe.

Zajímavý příklad napětí mezi politickými cíli a tržní realitou představuje oblast PET lahví, kde Evropská unie zavedla zmiňovaný povinný podíl recyklovaného PET (rPET) v nových obalech. Tento požadavek výrazně zvyšuje tlak na uzavření materiálového cyklu, tedy použití recyklátu zpět do výroby nápojových obalů, tzv. bottle-to-bottle. V praxi to způsobuje výrazné turbulence na trhu, protože kvalitní rPET je v současnosti využíván v jiných aplikacích, například v textilním nebo automobilovém průmyslu, které jsou z pohledu cirkularity slepou uličkou (tzv. downcyklací), protože z těchto výrobků již není návrat do potravinářského obalu technicky možný.

Tlak na uzavřený oběh PETu bez současného vytvoření poptávky po recyklátech z jiných plastů jasně ukázal slabinu křížového financování tříděného sběru a svozu plastů. Bez systémové podpory pro širší spektrum plastových recyklátů a bez stabilních odběratelských trhů nelze očekávat, že se z recyklace stane robustní a soběstačný segment cirkulární ekonomiky. Paradoxem je, že jsou mediálně známi případy, že výrobce raději šáhl po zdroji v zahraničí než v Česku.

Pokud však tento trh vznikne zásadně se změní i samotná ekonomika odpadového systému. Systém EPR by se proměnil z mechanismu krytí ztrát na investiční nástroj do kvality výstupu a podpory recyklace. Výrobci by už neplatili jen za to, že někdo odpady sebere a zlikviduje, ale investovali by do toho, aby se z nich stal kvalitní a použitelný materiál a svým způsobem by nevydělali jen jednou. Zodpovědnost za odpad by se tak znovu posunula blíž k výrobkům, jejich designu a zpracovatelnosti, tedy k bodu, kde se o recyklovatelnosti rozhoduje v prvopočátku nejvíce (tzv. ekodesign).

Zároveň by klesl tlak na veřejné rozpočty. Pokud by část složek odpadu byla zpeněžitelná, či nezatěžovala by obecní systémy, nebylo by třeba tolik dotovat základní infrastrukturu, protože by si systém začal na sebe částečně vydělávat. Neznamená to, že by poplatky zcela zanikly, nebo že stát zcela zmizí z financování. Znamená to ale, že financování bude více diverzifikované, méně závislé na jediné příjmové linii a více propojené s výkonností celého systému.

Aby se tento scénář naplnil, je třeba změna uvažování na všech úrovních – od evropské legislativy přes národní strategie až po konkrétní technické normy a parametry recyklovaných výrobků. Není to otázka jediné reformy, jedné vyhlášky nebo plánu. Je to cesta, která povede k tomu, že pojem „odpad“ přestane být synonymem problému a stane se synonymem potenciálu. A právě v tom spočívá podstata cirkulární ekonomiky: ne jako ideál na papíře, ale jako fungující model, který propojuje environmentální odpovědnost s ekonomickou životaschopností.

5 miliard pro odpady? V kontextu státního rozpočtu jde o symbolickou částku

Jednou asi z často opakovaných výhrad vůči snaze posílit stabilní financování obecních systémů nakládání s odpady by byla zcela určitě rozpočtová „neprůchodnost“. Navýšení podílu obcí na výnosu daní, nebo vytvoření specifického účelového přídělu v rámci RUD (rozpočtového určení daní), by se mohlo jevit jako nereálné, protože by znamenalo zatížení státního rozpočtu o několik miliard korun. Tento argument ale neobstojí při pohledu na aktuální rozpočtové priority a rozhodnutí, která stát dělá v jiných oblastech.

Aktuální schválení zvýšení platů ústavních činitelů, soudců a státních zástupců zatíží státní rozpočet nemalou částkou, přitom 5 miliard korun ročně by obcím umožnilo vytvořit funkční a dlouhodobě udržitelné systémy pro sběr, třídění a materiálové využití komunálních odpadů. Jinými slovy: stát byl v jednom případě ochoten bez širší veřejné diskuse rozhodnout o výdaji ve prospěch úzké skupiny vysoce postavených zaměstnanců veřejné správy, ale v případě systémové podpory obcí a investic do environmentální infrastruktury by váhal?

V kontextu státního rozpočtu, jehož výdaje v roce 2025 přesahují 2 200 miliard korun, představuje částka 5 miliard přibližně 0,2 %. Jde o zcela marginální výdaj, který by měl zásadní dopad na kvalitu veřejné služby. Argument, že „na to nejsou peníze“, tak ztrácí věrohodnost, pokud stát dokázal schválit navýšení platů, které nemá systémový multiplikační efekt ani absolutně žádnou přidanou hodnotu pro občana natož pro municipalitu.

Než přidáme další kolečko, zpevněme osu

Na podzim 2025 čekají Česko parlamentní volby. Vzhledem k rostoucím ekonomickým, environmentálním i legislativním tlakům, které se v odpadovém hospodářství koncentrují, by si toto téma zasloužilo určitě pozornost. Právě obce totiž nesou hlavní zodpovědnost za odpadové systémy v první linii, stejně tak za plnění EU cílů. Bez finanční jistoty a podpory ze strany státu však nemohou dlouhodobě plnit roli, kterou jim ukládá legislativa.

Než začneme s rozšiřování EPR modelu na další komodity, možná by tak stálo za to se prioritně vrátit ke základnímu principu: investovat do infrastruktury, která slouží všem. Volby přinášejí příležitost změnit priority. Pokud má být Česká republika schopna naplnit klimatické i recyklační cíle, potřebuje i moderní, stabilní a ekonomicky udržitelné odpadové hospodářství, které nám bude generovat udržitelnou budoucnost.

Dlouhodobě skloňované přirovnání lithia k „nové ropě“ dostává v roce 2025 hořký odstín. Jak ukazuje analýza serveru E15, investice do akcií těžařů lithia se v posledních dvou letech výrazně nevyplácely. Zatímco ještě nedávno panoval optimismus ohledně dynamického růstu poptávky po lithiových bateriích, vývoj na trzích s touto klíčovou surovinou se v posledních měsících prudce obrátil. Po cenovém vrcholu v roce 2022, kdy se tuna lithia prodávala až za 80 000 dolarů, přišel dramatický propad. V polovině roku 2025 se lithium obchoduje kolem hranice 10 000 dolarů za tunu, což výrazně otřásá ekonomikou projektů a celým těžebním sektorem.

Korekce cen se nevyhnula ani významným hráčům na burzách. Chilský producent SQM přišel o téměř dvě třetiny své tržní hodnoty. Podobně dopadly i americký Albemarle nebo kanadský těžař Lithium Americas. ETF fondy zaměřené na lithium, jako Global X Lithium či Amplify Lithium & Battery Tech, zaznamenaly rovněž hluboký pokles. Investoři, kteří naskočili do „lithiové horečky“ v domnění, že jde o novou energetickou komoditu 21. století, nyní čelí realitě tvrdého přecenění.

Příčiny poklesu cen jsou komplexní. Některé automobilky přecházejí na levnější baterie typu LFP (železo-fosfát), které lithium buď nevyužívají, nebo ho potřebují méně. Paralelně roste těžební kapacita v nových regionech – kromě tradičních dodavatelů, jakými jsou Chile a Austrálie, přibývají hráči z Argentiny, Mali nebo Zimbabwe. Tato expanze narušila rovnováhu trhu, protože nabídka roste rychleji než poptávka. Zatímco světová produkce lithia akceleruje, výstavba bateriových továren a přechod na elektromobilitu v některých regionech zpomalil. Výsledkem je převis nabídky a tlak na ceny.

Přestože analytici předpokládají, že cena lithia v delším horizontu znovu poroste, současné období představuje fázi korekce a tržní stabilizace. Řada firem oznámila dočasné utlumení těžby nebo odložení plánovaných investic. Dokonce i čínští producenti, kteří v minulosti dominovali nízkonákladovou produkcí, nyní omezují provoz. I když lithium zůstává klíčovou surovinou pro dekarbonizaci a přechod na bezemisní mobilitu, ukazuje se, že jeho trh je mnohem volatilnější, než se ještě před několika lety očekávalo.

Tento globální kontext přímo ovlivňuje i ambiciózní evropské projekty, včetně těžby lithia na Cínovci. Zatímco z geopolitického pohledu má ložisko zásadní význam, otázka jeho ekonomické návratnosti je v současnosti stále otevřená. Projekt společnosti Geomet, dceřiné firmy skupiny ČEZ, se dostal mezi 47 strategických projektů EU v rámci Nařízení o kritických surovinách (CRMA). Evropská komise jej v březnu 2025 oficiálně zařadila na seznam prioritních záměrů, což mu otevírá cestu k rychlejšímu povolování, veřejné podpoře a snadnějšímu přístupu k investicím. I přesto je jeho budoucnost silně provázaná s vývojem cen lithia.

Ekonomické modely ukazují, že rentabilita cínoveckého projektu je dosažitelná až při stabilní ceně lithia v rozmezí 15 000 až 20 000 USD za tunu. Za současné cenové hladiny je návratnost investice, která se odhaduje na 14 až 18 miliard korun, posunuta hluboko za horizont dvaceti let – což je pro soukromý kapitál téměř nestravitelné. Navíc jde o technologicky náročné ložisko: lithium je zde vázáno ve slídové rudě zinnwalditu, s relativně nízkou koncentrací (0,4–0,5 % Li), což výrazně zvyšuje energetické i chemické nároky na zpracování. V kontrastu se solnými jezery v Latinské Americe či s čínskými doly se náklady na produkci jedné tuny lithia mohou na Cínovci vyšplhat nad 12 000 dolarů.

Evropská unie však považuje projekt za klíčový nejen kvůli diverzifikaci dodavatelských řetězců a snižování závislosti na Číně, ale i jako součást transformace regionů postižených útlumem uhlí. V případě Cínovce se počítá i s lokálním zpracováním lithia na hydroxid lithný, čímž by vznikl integrovaný řetězec s vyšší přidanou hodnotou a potenciálem vytvořit stovky pracovních míst v Ústeckém kraji.

Ne všichni však tento optimismus sdílejí. Proti projektu dlouhodobě vystupuje například spolek CINVALD, který upozorňuje na environmentální rizika, sociální dopady, nízkou koncentraci lithia a především ekonomickou neudržitelnost záměru. Kritici rovněž poukazují na to, že v Česku zatím chybí přímá návaznost na bateriovou výrobu, takže přínosy zůstávají omezené pouze na fázi těžby a prvotního zpracování.

Projekt těžby lithia na Cínovci tak v současnosti symbolizuje napětí mezi strategickými ambicemi a tvrdou ekonomickou realitou. Přestože má silnou politickou podporu a nesporný geopolitický význam, jeho úspěch bude záviset na celé řadě proměnných: vývoji světových cen, efektivitě těžebních technologií, schopnosti přitáhnout zpracovatelský průmysl i na ochotě veřejných institucí nést část finančního rizika. V tomto světle je lithium možná stále surovinou budoucnosti – ale rozhodně už ne bez otazníků.

Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky zveřejnilo návrh Akčního plánu ke Strategii rozvoje cestovního ruchu na období 2026 až 2027. Tento plán navazuje na předchozí dvouleté cykly a rozvíjí opatření stanovená ve Strategii cestovního ruchu do roku 2030. Nově navržený dokument se právě nachází ve fázi meziresortního připomínkového řízení.

Cestovní ruch má nesporný ekonomický přínos, ale zároveň je významným tlakem na životní prostředí, krajinu a lokální infrastrukturu. Proto je správné, že se návrh Akčního plánu hlásí k principům udržitelného rozvoje, které se promítají napříč jednotlivými oblastmi. Nejde přitom pouze o formální deklaraci – dokument zahrnuje řadu konkrétních aktivit, jejichž cílem je snižovat environmentální dopady turismu, posilovat odolnost regionů vůči klimatickým změnám a zároveň zvyšovat kvalitu života místních obyvatel.

Významný prostor je věnován ochraně přírodního a kulturního dědictví, péči o krajinu a práci s návštěvnickým zatížením. Plán předpokládá zapojení DMO (Organizace destinačního managementu) do řízení návštěvnosti a sledování vlivu cestovního ruchu na území. V rámci chystané revize systému kategorizace DMO se má nově více hodnotit práce s udržitelností a dopadovou evaluací.

Další environmentálně orientované opatření se týká neziskového sektoru. Dokument počítá s podporou projektů celostátního významu zaměřených výhradně na udržitelný cestovní ruch. Na tuto oblast má být vyčleněno 25 milionů korun. Paralelně se připravuje nový marketingový program zaměřený na propagaci šetrných forem turismu – například dálkových pěších tras, certifikovaných turistických produktů nebo kulturně-krajinářských stezek. Jeho spuštění zatím podléhá přípravě dokumentace a notifikaci u Evropské komise.

Zásadní je rovněž záměr posílit financování podnikatelských projektů, které přispívají ke zmírnění klimatických dopadů. Plán počítá s podporou investic do energetických úspor, klimatické odolnosti a obnovy infrastruktury zasažené extrémními jevy, jako jsou povodně či vichřice. Opatření mají být realizována ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu a Ministerstvem životního prostředí.

Kromě rozvoje nástrojů a podpory konkrétních aktivit plán počítá i s monitoringem. Důraz je kladen na výzkumy návštěvnického chování a využívání dat z mobilních sítí (tzv. GSM dat), která umožňují sledovat nejen objemy a toky návštěvníků, ale také posuzovat dopady na konkrétní lokality. Výsledky těchto analýz pak mají sloužit jako podklad pro další rozhodování i plánování regulačních nástrojů.

Dokument ke stažení:

• 180_25_Materiál

• 180_25_Příloha

• 180_25_Předkládací-zpráva
   

Od ledna 2025 je textil povinně odděleně sbíranou složkou komunálního odpadu. Povinnost, která vychází ze směrnice (EU) 2018/851 o odpadech, byla známa už od roku 2020. Přesto Česká republika stále nemá zaveden systém rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR), který by financování sběru, třídění a recyklace textilu systémově spoluřešil. Ministerstvo životního prostředí v aktuálně avizuje, že EPR systém pro textil zavede „do tří let“. Jinými slovy dnes sbíráme, ale nevíme, co s tím a obce to zaplatí.

Z praxe víme, že většina vytříděného textilu nekončí v recyklačních linkách, ale v nejistém osudu: část putuje na druhotný trh (second-hand, export do zahraničí), zbytek často nenajde další využití a končí ve spalovnách či na skládkách. Dnešní článek ČT24 a reportáž upozorňuje, že zájem o vytříděný textil klesá, zatímco náklady na jeho sběr a svoz výrazně rostou – obcím tak vzniká nové finanční břemeno bez odpovídajícího nástroje k jeho pokrytí.

EPR sám recyklaci nespustí

Zavedení EPR systému je možným nástrojem pro financování nakládání s textilním odpadem. Výrobci, dovozci a distributoři textilu by měli prostřednictvím kolektivního systému pokrývat náklady na celý životní cyklus produktu. Ale pozor! EPR není samospasitelné, protože EPR není recyklační kapacita ani automatická poptávka po textilním recyklátu výstupech.

Zkušenosti z jiných odpadových toků ukazují, že bez reálného trhu s recyklátem a ekonomické motivace k jeho využívání zůstane většina investic do třídění bez efektu. V oblasti textilu to platí dvojnásob: vlákna jsou často směsná, obtížně oddělitelná a s nižší kvalitou oproti primárním materiálům. Bez inovací ve zpracování a jasné poptávky po recyklovaných textilních produktech zůstane recyklace okrajovou záležitostí a textilní odpad bude ve valné většině končit na odpadových koncovkách.

Budoucnost nebude patřit tomu, kdo bude sbírat nejvíce textilu, ale tomu, kdo dokáže celý cyklus uzavřít tedy zajistí kapacitu pro pokročilé třídění, vybuduje zpracovatelské linky, které zvládnou mechanickou i chemickou recyklaci různorodých vláken, navrhne a uvede na trh výrobky s přidanou hodnotou s obsahem textilního recyklátu. Snadno dostupné zdroje v celé EU jsou v podstatě zadarmo resp. vám za ně ještě zaplatí cenu na bráně ZEVO nebo skládky.  Podpořit poptávku může i stát v rámci veřejných zakázek. Bez této schopnosti propojit začátek a konec zůstane EPR jen formálním nástrojem, který uleví obecním rozpočtům, nikoli páteří cirkulární ekonomiky.

Prevence jako základní kámen

Nelze ovšem přehlížet, že i ten nejdokonalejší systém sběru a recyklace nedokáže zvládnout neustále rostoucí množství textilního odpadu. Podle údajů Evropské komise každý občan EU vyhodí průměrně 11 kg textilu ročně – a trend je stále rostoucí. Skutečnou udržitelnost lze dosáhnout jen důrazem na prevenci vzniku odpadů což konkrétně znamená na minimalizace rychlé módy tedy tlak na módní řetězce k prodloužení životnosti výrobků, omezení sezónních kolekcí a větší transparentnosti výroby.

Zde se můžeme inspirovat francouzskou cestou parlament v červnu 2025 schválil zákon, který míří přímo na největší hráče tzv. ultra-fast fashion – především čínské platformy Shein a Temu. Francie se stala první evropskou zemí, která chce touto legislativou zásadně omezit dopady neudržitelné módy na životní prostředí i společnost. Zákon zavádí novou ekologickou daň, striktní pravidla pro marketing a povinnou environmentální transparentnost.

Pochopitelně je potřeba podpořit opravy a prodloužení životnosti, stejně tak komunitní iniciativy jako jsou výměnné swapy, reuse centra, oděvní banky, sdílené šatníky a v neposlední řadě informovanost o dopadech textilního průmyslu, značení udržitelných materiálů, motivace k menšímu, ale kvalitnějšímu nákupu.

Nestačí sbírat – musíme také chtít (znovu) použít

Zavedení EPR systému pro textil je nutné – ale nesmí být alibi pro odkládání hlubších změn. Skutečný posun v textilním odpadovém hospodářství nastane až tehdy, když začneme recyklovaný textil skutečně používat. Když budeme umět vytvořit reálnou poptávku, ekonomiku a design pro cirkulární textilní budoucnost.

Evropská komise již v roce 2022 představila Strategii EU pro udržitelný a oběhový textilní průmysl, jejímž cílem je, aby do roku 2030 byly na evropském trhu dostupné pouze textilní výrobky, které jsou odolné, recyklovatelné, vyrobené s minimálním dopadem na životní prostředí a za férových podmínek. Strategie klade důraz na ekodesign, omezení nadprodukce, zlepšení recyklovatelnosti, ale i na digitální pasy výrobků.

Související:

Zájem o tříděný textil klesá, svoz se obcím výrazně prodražuje

Tři české regiony s největší historickou zátěží z těžby a spalování uhlí dostávají příležitost k energetické i technologické obnově. Ministerstvo životního prostředí (MŽP) dnes oznámilo nové dotační výzvy z Operačního programu Spravedlivá transformace, které cílí na zlepšení energetické efektivity veřejných budov v Ústeckém, Karlovarském a Moravskoslezském kraji. Celková alokace činí 950 milionů korun a reflektuje potřebu komplexních renovací v regionech, které se postupně vyrovnávají s útlumem těžkého průmyslu.

Kompletní renovace místo dílčích zásahů

Výzvy, které se spustí 14. srpna 2025, jsou určeny obcím, krajům, příspěvkovým organizacím, vysokým školám a dalším veřejným institucím. Důraz je kladen na komplexnost opatření – zateplení budov, výměnu zdrojů vytápění, instalaci obnovitelných zdrojů energie (zejména fotovoltaiky), modernizaci osvětlení i zlepšení vnitřního mikroklimatu a přizpůsobení staveb dopadům klimatické změny. Z fondu bude možné financovat také rekuperaci tepla, řízení větrání, zavedení energetického managementu nebo zachytávání a využití dešťové vody.

Zejména v Ústeckém kraji, kam směřuje 600 milionů z celkové částky, jsou veřejné budovy mnohdy v havarijním nebo výrazně zastaralém stavu. Moravskoslezský kraj obdrží 200 milionů a Karlovarský 150 milionů korun. Rozdělení finančních prostředků reflektuje nejen velikost krajů, ale také intenzitu environmentální a socioekonomické zátěže, jíž byly v minulosti vystaveny.

Výše podpory závisí na dosažené úspoře energie

Dotační logika výzev vychází z tzv. jednotkových nákladů – tedy předem stanovených částek na základě rozsahu renovace a dosažené úspory primární energie z neobnovitelných zdrojů. Minimální podmínkou je dosažení alespoň 30% snížení energetické náročnosti. Čím vyšší úspora, tím vyšší míra dotace. Tato metodika zjednodušuje administraci projektů a zároveň motivuje žadatele k ambicióznějším energetickým opatřením.

Dotace se však nevztahují na novostavby – cílem programu je revitalizace a modernizace stávající infrastruktury, která je energeticky nehospodárná a často i stavebně zanedbaná.

Investice míří i do provozních technologií

Unikátním prvkem výzev je zaměření na provozní zařízení, která bývají často přehlíženou složkou spotřeby energie. Až 325 milionů korun je vyčleněno na modernizaci energeticky náročných technologií v gastroprovozech, prádelnách nebo kuchyních v rámci škol, nemocnic, domovů pro seniory a dalších veřejných zařízení.

Podmínkou pro získání podpory je mimo jiné využití energetického managementu a použití spotřebičů s nejvyšší energetickou třídou. Také zde platí požadavek na minimální 30% úsporu spotřeby energie. Maximální míra podpory činí 50 % způsobilých výdajů.

Tento důraz na provozní úspory je důležitý zejména v kontextu celkové udržitelnosti a provozních nákladů veřejných institucí – úsporná technologie v kuchyni či prádelně může mít stejný dopad jako zateplená fasáda.
Dlouhodobá investice do změny energetického paradigmatu

Od roku 2021 již Ministerstvo životního prostředí investovalo více než 23 miliard korun do renovací veřejných budov prostřednictvím Operačního programu Životní prostředí, Modernizačního fondu či Národního plánu obnovy. Nově otevřené výzvy navazují na tento rámec, ale zároveň cílí na úzce definované regiony a specifické problémy spojené s transformací jejich energetiky a hospodářství.

Jde o investici nejen do konkrétních budov, ale do změny celkového přístupu ke spotřebě energie ve veřejném sektoru. Energetické úspory přinášejí nejen nižší náklady na provoz, ale zvyšují i komfort uživatelů a snižují uhlíkovou stopu veřejných služeb. V kontextu evropských klimatických závazků jde o důležitý krok vpřed – ne tolik mediálně viditelný, ale systémově zásadní.

Termíny a výzvy pro žadatele

Příjem žádostí začíná 14. srpna 2025 a potrvá do 6. ledna 2026 – v Ústeckém kraji pak až do 30. června 2026. Projekty musí být dokončeny nejpozději do konce roku 2029. Žádosti se podávají přes systém IS KP21+ a budou hodnoceny na základě formálních i věcných kritérií. Klíčové budou především deklarované úspory a kvalita návrhu energetických opatření.

MŽP avizuje také metodickou podporu pro žadatele, včetně seminářů a webinářů, které by měly zvýšit šance na úspěšnou realizaci projektů. Celý program je součástí širšího rámce spravedlivé transformace, jehož cílem je zmírnit sociální a ekonomické dopady odklonu od uhlí v klíčových regionech České republiky.

Další podrobnosti a dokumenty ke stažení:

• https://opst.cz/dotace/91-vyzva/

• https://opst.cz/dotace/92-vyzva/

• https://opst.cz/dotace/93-vyzva/

• https://opst.cz/dotace/94-vyzva/

• https://opst.cz/dotace/95-vyzva/

• https://opst.cz/dotace/96-vyzva/

Konflikty o vodu ve světě prudce přibývají a stávají se jedním z hlavních bezpečnostních rizik 21. století. Podle nejnovějších dat se v roce 2023 odehrálo nejvíce násilných incidentů spojených s vodními zdroji za poslední dvě dekády – ať už šlo o útoky na vodárenskou infrastrukturu, zneužití přístupu k vodě jako zbraně, nebo konflikty mezi komunitami o vysychající zdroje. Změna klimatu, růst populace i špatná správa vodních toků přispívají ke stále větší nestabilitě. 

Zejména v regionech s přeshraničními řekami a bez fungujícího systému sdílení vody roste riziko konfliktu. Voda se v některých případech stává prostředkem nátlaku či kontroly – například při blokování zavlažovacích kanálů nebo kontaminaci zdrojů. Přestože mezinárodní právo zná stovky dohod o společném využívání vody, slabé instituce nebo jednostranná rozhodnutí mohou situaci snadno vyostřit.

I Evropa – včetně Česka – začíná pociťovat důsledky klimatických extrémů na vodní bilanci. Odborníci proto zdůrazňují potřebu posílit vodní diplomacii, investovat do správy vodních toků a připravit adaptační opatření, která předejdou budoucím krizím. Voda už není jen environmentální otázkou – stává se strategickým zdrojem s přímými dopady na bezpečnost, zdraví i ekonomickou stabilitu. Více ZDE

Čtěte také:

Vodní gigant v srdci Himaláje: Čína staví největší přehradu světa. Co na to příroda a sousedé?

Ve snaze dekarbonizovat stavebnictví i těžební sektor vznikají inovace, které propojují recyklaci průmyslových odpadů s výrobou alternativních stavebních materiálů. Jedním z příkladů je aktuální projekt ve zlatém dole Costerfield v Austrálii, kde těžební společnost Mandalay Resources ve spolupráci s finskou firmou Betolar testuje nízkouhlíkovou betonovou směs bez klasického cementu.

Beton se zde vyrábí z ocelářské strusky a popílku – tedy vedlejších produktů metalurgie a energetiky – a namísto portlandského cementu se používá alkalický aktivátor na bázi geopolymerní technologie. Směs má nahradit konvenční stříkaný beton, který se běžně využívá ke stabilizaci důlních stěn a výztuži podzemních prostor. Pilotní nasazení má ověřit nejen mechanické vlastnosti betonu, ale i jeho odolnost vůči vlhkosti, chemickému namáhání a dlouhodobé stabilitě v podzemním prostředí.

Cesta k betonu s nízkou uhlíkovou stopou

Tradiční výroba cementu je odpovědná za přibližně 8 % celosvětových emisí CO₂, a to jak kvůli spalování fosilních paliv v pecích, tak kvůli chemickému rozkladu vápence, který je surovinou pro výrobu slínku. Snižování podílu cementu ve stavebních směsích je tak jednou z klíčových cest k dekarbonizaci stavebnictví. Geopolymerní technologie, která místo cementu využívá alkalickou aktivaci průmyslových odpadů, se v posledních letech ukazuje jako slibné řešení.

Projekt v Costerfieldu má ambici snížit emise CO₂ o více než 80 % oproti konvenčnímu betonu, což by mělo zásadní přínos nejen z pohledu těžebního sektoru, ale i z hlediska zavádění podobných řešení v infrastrukturních nebo dopravních stavbách.

Struska i popílek se využívají i v Česku – ale má to háček

Používání druhotných surovin ve stavebnictví má dlouhou tradici i v České republice. Ocelářská struska, vznikající při výrobě surového železa a oceli, se využívá jako plnivo v betonových směsích, zásypový materiál nebo stavební podsyp, a podobně se uplatňuje i energetický popílek ze spalování uhlí. Na první pohled jde o výhodné řešení – druhotná surovina, která by jinak končila na skládce, najde nové uplatnění a současně nahrazuje primární suroviny s vyššími emisemi.

Je však důležité si uvědomit, že ani struska nebo popílek nejsou automaticky „bezuhlíkové“. Jejich vznik je spojen s energeticky náročnou výrobou oceli či elektřiny, které samy produkují značné množství emisí skleníkových plynů. Z pohledu hodnocení celého životního cyklu (LCA) je potřeba vzít potaz fakt, že druhotné suroviny již tedy v sobě nesou zabudovaný uhlík, který je potřeba do celkové bilance započítat.

Na druhou stranu, jejich další využití – například právě v betonu – už další emise neprodukuje a zároveň může výrazně snížit množství cementu, který by jinak bylo nutné vyrobit. Takové využití tedy dává ekologický smysl za předpokladu kladné environmentální bilance. Ekonomika je další otázkou sama pro sebe.

Bez energeticky náročného průmyslu nebude druhotná surovina

České firmy se stále častěji pouštějí do vývoje ekologičtějších stavebních směsí. Některé betonárky testují receptury s vyšším podílem popílku, jiné se snaží integrovat lokální druhotné suroviny do betonových prefabrikátů. Inspirace z Austrálie – tedy kombinace technologické inovace a spolupráce mezi stavebním, těžebním a environmentálním sektorem – může být cenným impulsem i pro české prostředí.

Současná situace a debata o budoucnosti energeticky náročných odvětví – jako je hutnictví, sklářství nebo chemický průmysl – se však často zužuje výhradně na jejich uhlíkovou stopu. Zapomíná se přitom, že právě tyto provozy jsou nenahraditelným zdrojem druhotných surovin, které dnes tvoří základ oběhového hospodářství. Bez oceláren nebude struska, bez uhelných či biomasových elektráren nebude popílek, bez chemie nebo energetiky nebudou vedlejší produkty jako průmyslové sádrovce.

Pokud by tyto sektory z Česka nebo celé EU zmizely kvůli drahým energiím nebo nevyvážené regulaci, nezmizí jen pracovní místa a investice – ale i samotný materiálový základ pro recyklaci a udržitelné stavebnictví. Budeme pak druhotné suroviny dovážet z Číny nebo Turecka, místo abychom je chytře využili z vlastních zdrojů?

To vše klade před stát i EU strategické rozhodnutí: jak najít rovnováhu mezi dekarbonizací a udržením produkce, která je pro oběhové hospodářství klíčová. Pokud je chceme používat a nedovážet je přes půlku zeměkoule, musíme vytvořit ekonomické podmínky pro jejich vznik.

Není čas na strategickou pauzu?

Evropský průmysl udělal za posledních dvacet let obrovský kus práce. Emisní intenzita výroby v řadě sektorů dramaticky klesla, nové technologie šetří energii i suroviny, a většina velkých podniků již dnes funguje v přísném režimu emisních povolenek a environmentální regulace. Zatímco v jiných částech světa se o podobných standardech teprve uvažuje, evropská ekonomika už je několik kroků napřed. Možná nastal čas zvolnit tempo a dát průmyslu dekádu na konsolidaci, technologický rozvoj a efektivní využívání již provedených investic. Další dramatické snižování emisí totiž naráží na neúměrně vysoké náklady, které ohrožují konkurenceschopnost i samotnou existenci některých provozů.

Vědecké studie i aktuální data ukazují, že Evropa se otepluje přibližně dvakrát rychleji než globální průměr. Česká republika přitom patří mezi ty regiony, které dopady tohoto vývoje pociťují velmi výrazně – v podobě častějších such, náhlých přívalových dešťů, degradace půd a ztráty klimatické stability. Pokud má Evropa zvládnout důsledky klimatické změny, musí se soustředit i na adaptaci území: tedy na krajinu, která umí vodu zadržet, v létě ochladit prostor, podpořit biologickou rozmanitost a tlumit extrémy počasí.

Zároveň je zde příležitost přesměrovat část úsilí a investic na oblasti, které jsou dlouhodobě podceňované – jako je kvalita půdy, degradace krajiny a úbytek biodiverzity. Zlepšení stavu zemědělské krajiny, obnova mokřadů nebo podpora druhové rozmanitosti mohou mít mnohem vyšší návratnost z hlediska ekosystémových služeb i klimatické odolnosti. A právě vázání dotací na skutečnou environmentální účinnost, například v oblasti zemědělství, by mohlo přinést násobně větší přínos za nižší cenu než hon za dalšími procenty snížení CO₂ tam, kde už jsme téměř u technologického limitu

Politice dochází dech

Evropský projekt udržitelnosti je výsledkem rozsáhlé práce, inovací a investic. Stále zřetelněji se však ukazuje, že technologický pokrok ani podnikatelská iniciativa nejsou tím, co by brzdilo další rozvoj – skutečnou výzvou se stává politické vedení. Na evropské i české úrovni narážíme na limit lidského faktoru, kde státníky vystřídala profesní politika zájmových skupin.

Ministerstvo životního prostředí otevřelo čtyři nové výzvy v rámci Operačního programu Životní prostředí, ve kterých nabídne až 370 milionů korun z evropských fondů. Cílem je podpořit projekty, které posílí bezpečnost obyvatel před extrémními projevy počasí, zvýší retenční schopnost krajiny, zlepší péči o chráněná území a pomohou s ochranou biologické rozmanitosti.

Největší část prostředků – až 200 milionů korun – je určena na prevenci povodní. Obce a další žadatelé mohou získat podporu například na zpracování digitálních povodňových plánů, analýzy toků nebo vybudování moderních varovných systémů. Zvláštní důraz je kladen na menší obce s omezenými kapacitami, kde extrémní srážky mohou mít nejvážnější následky. Investice do lepšího monitoringu a včasného varování mají zásadní význam pro ochranu zdraví a majetku.

Dalších 100 milionů korun je vyčleněno na ochranu přírody a péči o chráněná území. Podporována bude obnova stanovišť, ochrana ohrožených druhů, boj s invazními organismy a také budování návštěvnické infrastruktury – například naučných stezek nebo bezbariérových přístupů. Výzva podporuje nejen ekologickou stabilitu, ale i prohloubení vztahu veřejnosti k přírodě.

Na projekty zaměřené na ochranu před sesuvy půdy a erozí je připraveno 50 milionů korun. Počítá se s financováním stabilizace svahů, úpravou vodních toků nebo výsadbou vegetace, která pomáhá zpevnit terén. Tato opatření zvyšují odolnost krajiny vůči extrémním klimatickým jevům a zároveň chrání místní infrastrukturu.

Zbývajících 20 milionů korun půjde na obnovu přirozené retenční schopnosti krajiny. Podpořeny budou například projekty na revitalizaci vodních toků, vznik nových tůní nebo znovuobnovení přirozeného meandrování. Taková řešení napomáhají krajině lépe zadržovat vodu, což snižuje riziko jak sucha, tak povodní. Přínosná jsou navíc i z hlediska biodiverzity.

Výzvy jsou otevřeny od srpna 2025 a žádosti je možné podávat až do konce ledna 2026 nebo do vyčerpání alokace. Míra podpory může dosáhnout až 85 % způsobilých nákladů. Ministerstvo zároveň zdůrazňuje, že vedle samotného environmentálního přínosu bude klíčová i připravenost projektů k realizaci.

Dokument ke stažení:

• 87. výzva

• 89. výzva

• 90. výzva

• 91. výzva

Evropská komise zveřejnila k veřejnému připomínkování návrh prováděcího nařízení, které stanoví jednotnou šablonu pro žádosti o uznání strategických projektů v oblasti kritických surovin. Jedná se o krok v rámci implementace Nařízení (EU) 2024/1252 o kritických surovinách, jehož cílem je posílit odolnost a soběstačnost Evropské unie v dodávkách klíčových surovin nezbytných pro přechod na zelenou a digitální ekonomiku.

Kritické suroviny (critical raw materials, CRM) zahrnují mimo jiné lithium, kobalt, vzácné zeminy nebo grafit – tedy suroviny nezbytné pro výrobu baterií, solárních panelů, čipů, větrných turbín a dalších technologií. EU je na jejich dovozu dlouhodobě závislá, přičemž velkou část z nich dováží z omezeného počtu zemí, často s nestabilním geopolitickým zázemím. To zvyšuje rizika narušení dodavatelských řetězců.

Aby Unie zvýšila svou surovinovou bezpečnost, zavedla nový právní rámec, který mj. umožňuje označit určité investiční projekty za strategické projekty. Tyto projekty mají při splnění konkrétních kritérií nárok na zjednodušené a zrychlené povolovací řízení, administrativní podporu nebo přístup k financování.

Aktuálně předkládaný návrh prováděcího aktu stanoví jednotnou šablonu, kterou budou předkladatelé využívat při podávání žádostí o uznání projektu za strategický. Tento postup je vyžadován podle čl. 7 odst. 2 nařízení (EU) 2024/1252 a má zajistit transparentnost, srovnatelnost a efektivní posouzení jednotlivých projektů v celé EU.

Součástí šablony budou standardizované informace o lokalitě projektu, zamýšlené kapacitě, životním cyklu, míře přínosu pro EU, environmentálních a sociálních dopadech, jakož i o právní a finanční připravenosti. Zavedení této šablony by mělo zrychlit rozhodovací procesy a zvýšit důvěru investorů i veřejnosti.

Že se jedná o rámec s reálným dopadem, dokazuje i první výběr strategických projektů, který Komise oznámila v březnu 2025. Z celkem 47 projektů napříč EU byly vybrány i z České republiky zaměřené na těžbu lithia v Cínovci (projekt společnosti Geomet – dceřiná firma ČEZ z pohledu průzkumu a těžby rudy, zpracování lithia na místě) a dále projekt na zpracování manganu v Chvaleticích (projekt společnosti Euro Manganese). V tomto případě jde o těžbu a zpracování manganových sedimentů z odkališť po těžbě a produkci vysoce čistého manganu pro výrobu katodových materiálů. Jde o unikátní projekt recyklace těžebního odpadu, což EU velmi oceňuje. 

Tyto české projekty splnily podmínky strategického významu a budou tak moci využít zrychlené řízení i evropskou podporu. Cínovec přitom představuje největší ložisko tvrdého lithia v EU, které by mohlo pokrýt významnou část evropské poptávky po této kritické surovině, klíčové pro výrobu baterií.

Dokument ke stažení:

• EU 146_25 EK Návrh prováděcího nařízení – Ares

• EU 146_25 EK Příloha – Ares

V pátek 1. srpna vstoupí v účinnost dvě novely energetického zákona. První z nich, přezdívaná lex OZE III, upravuje hlavně ukládání elektřiny, což má pomoci stabilizovat přenosovou síť. Druhá z novel, přezdívaná lex plyn, má urychlit výstavbu paroplynových zdrojů elektřiny a zlepšit energetickou bezpečnost Česka. Na návrh Senátu ruší individuální kontroly výnosnosti a přiměřenosti podpory u solárních elektráren z let 2009 a 2010, které naopak první z novel přinesla. Řada opatření z obou těchto předpisů má však odlišné datum účinnosti, a platit tedy začnou jindy nebo již platit začaly. Více ZDE

Evropská komise v rámci aktuálního připomínkového řízení představila návrh prováděcího rozhodnutí týkajícího se regulace plastových nápojových lahví na jedno použití, který představuje klíčový krok v realizaci ambiciózní strategie Evropské unie pro omezování jednorázových plastových výrobků. Tento návrh má přímý dopad na celý trh s plastovými nápojovými obaly, a to nejen z hlediska jejich výroby a distribuce, ale rovněž v oblasti zpětného sběru a recyklace. Hlavním cílem je výrazně zvýšit podíl recyklovaného plastu používaného při výrobě nových lahví, čímž se podpoří rozvoj cirkulární ekonomiky a zároveň sníží environmentální dopady spojené s plastovým odpadem.

Jedním z klíčových prvků návrhu je stanovení minimálních cílů pro obsah recyklovaného materiálu v nově vyráběných plastových lahvích. Tento krok má za cíl motivovat výrobce k vyššímu využívání recyklovaných plastů, čímž se sníží závislost na primárních plastových surovinách a omezí jejich produkce. Zásadní důraz je kladen na zavedení a posílení systémů zpětného odběru, které představují nezbytný nástroj k dosažení požadovaných recyklačních cílů. Efektivní sběr použitých plastových lahví je totiž předpokladem pro zajištění dostatečného množství kvalitního recyklovaného materiálu, který může být následně použit při výrobě nových obalů.

Součástí těchto opatření je také podpora inovativních řešení, jako jsou zálohové systémy na PET lahve. Tyto systémy fungují na principu motivace spotřebitelů k vracení použitých lahví výměnou za finanční odměnu a v mnoha členských státech EU se již osvědčily jako velmi účinný nástroj zvyšující míru návratu lahví do recyklačního řetězce. Návrh rovněž zdůrazňuje povinnost členských států zajistit, aby systémy zpětného odběru byly dostupné a přístupné všem spotřebitelům, včetně těch žijících v odlehlejších nebo venkovských oblastech, kde je logistika sběru náročnější.

Kromě zálohových systémů je důležité rozvíjet také další sběrné mechanismy. Evropská komise tak nezapomíná na potřebu modernizace a rozšíření stávajících sběrných systémů tak, aby pokrývaly co nejširší okruh spotřebitelů. Patří sem například kontejnery na tříděný odpad umístěné na veřejných prostranstvích, v obchodních centrech nebo na místech s vysokou spotřebou nápojů v plastových lahvích. Návrh klade rovněž značný důraz na pořádání osvětových a informačních kampaní, jejichž cílem je zvýšit povědomí spotřebitelů o důležitosti správného třídění a vracení lahví. Tato zvýšená informovanost má přímý vliv na množství i kvalitu získaného recyklovaného materiálu, a tím i na celkovou efektivitu recyklačních systémů.

Velmi důležitou součástí je také transparentnost a sledovatelnost zpětného odběru. Návrh doporučuje zavedení moderních technologií a digitálních nástrojů pro evidenci a kontrolu sběru, které umožní efektivnější správu systémů a pomohou předcházet únikům materiálu z recyklačního procesu. Díky těmto nástrojům bude možné lépe monitorovat a vyhodnocovat plnění stanovených cílů, což je nezbytné pro úspěšnou implementaci a případné úpravy politik.

Dále návrh reflektuje potřebu zlepšení kvality plastových materiálů používaných pro výrobu nápojových lahví, aby mohly být recyklovány bez výrazných ztrát svých vlastností. To znamená, že standardy kvality vstupního plastového materiálu a výrobní postupy musí být upraveny tak, aby výsledné recykláty splňovaly přísné požadavky na bezpečné a dlouhodobé použití v nových lahvích. Tato kvalita je klíčová pro zajištění důvěry spotřebitelů a udržení vysokých standardů produktů na trhu.

Příloha prováděcího nařízení se podrobně věnuje pravidlům pro výpočet, ověřování a vykazování obsahu recyklovaného plastu v plastových nápojových lahvích na jedno použití. Jejím hlavním cílem je vytvořit jednotný a transparentní rámec, podle kterého budou členské státy schopny přesně evidovat a kontrolovat množství recyklovaného materiálu použitého při výrobě nových lahví.

V příloze je uvedeno celkem devět specifických výpočtů, které pokrývají různé situace a varianty, jakými může být obsah recyklovaného plastu v lahvích stanovován. Tyto výpočty vycházejí ze základního principu poměru mezi hmotností recyklovaného plastu, který je obsažen v lahvích uvedených na trh, a celkovou hmotností plastu použitou pro jejich výrobu. Tento přístup zahrnuje nejen samotná těla lahví, ale také další komponenty, jako jsou víčka či etikety, což zajišťuje komplexní a spravedlivé posouzení skutečného podílu recyklátu v celém výrobku.

Součástí pravidel jsou i mechanismy pro správné úpravy výpočtů v případech, kdy dochází k přesunům plastových materiálů mezi členskými státy EU nebo při exportu materiálu mimo unii. Tyto postupy jsou navrženy tak, aby zabránily dvojnásobnému započítání stejného recyklovaného plastu nebo naopak jeho opomenutí, čímž se zvyšuje přesnost a spolehlivost vykazovaných dat.

Dokument ke stažení:

• EU 147_25 EK Návrh prováděcího rozhodnutí – Ares

• EU 147_25 EK Příloha – Ares

Vstoupí Česká republika do nové éry řízení výzkumné a inovační politiky? Opověď přináší předložený rámec Národních priorit orientovaného výzkumu (NPOV), připravený Radou pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI), představuje strategický dokument zaměřený na řešení nejzásadnějších výzev, kterým bude česká společnost čelit v horizontu příštích desetiletí. Tyto priority, platné do roku 2036, jsou navrženy tak, aby umožnily efektivní alokaci veřejných zdrojů, podpořily konkurenceschopnost, a především zlepšily kvalitu života v kontextu udržitelného rozvoje.

Aktualizace NPOV vychází ze zjištění, že původní priority z roku 2012 přestaly odpovídat dynamickému vývoji jak v evropském výzkumném prostoru, tak ve vnitřním společenském kontextu. Nový přístup klade důraz na propojení základního a aplikovaného výzkumu, který je strategicky zacílen na konkrétní problémy s přímým dopadem na společnost. Formulace NPOV byla podpořena odbornou diskuzí napříč pěti tematickými panely, jejichž výstupy reflektují jak odbornou expertizu, tak požadavky praxe a veřejné správy.

Nové priority jsou navrženy jako reakce na šest hlavních společenských výzev. Každá z nich obsahuje strategické cíle výzkumu, vývoje a inovací (VaVaI), které mají ambici přinést nejen nové poznatky, ale i konkrétní přínosy pro veřejnou politiku, průmysl a občanský život.

Energetická transformace a udržitelná budoucnost představuje soubor výzkumných a inovačních aktivit, které podporují přechod k nízkouhlíkové ekonomice a bezpečnému, soběstačnému energetickému systému. Výzkum se soustředí na vývoj nových materiálů a technologií pro zvýšení účinnosti konverze energie, akumulaci a distribuci z obnovitelných zdrojů, pokročilé jaderné technologie včetně malých modulárních reaktorů a řízení decentralizovaných sítí. Klíčovým prvkem je také zohlednění společenských a ekonomických dopadů transformace, včetně odolnosti komunit a veřejné podpory změn.

Adaptace na změny klimatu a zmírnění jejich dopadů na společnost se orientuje na zajištění dlouhodobé stability a bezpečnosti přírodních i městských systémů. Výzkum se zaměřuje na monitorování klimatických trendů, ochranu biodiverzity, snižování znečištění vod a půdy, udržitelné hospodaření s přírodními zdroji a rozvoj ekologického zemědělství. Velká pozornost je věnována adaptačním technologiím – od agrolesnictví po zelenou infrastrukturu ve městech – a zkoumání dopadů klimatických změn na zdraví a sociální stabilitu společnosti.

Důvěra v demokracii a odolnost společnosti v čase polykrize zahrnuje výzkum mechanismů společenské resilience, posilování demokratických procesů a snižování společenských nerovností. Mezi hlavní témata patří duševní zdraví, kulturní identita, občanská participace a demokratické inovace. Zohledněny jsou i dopady digitalizace, migrace a polarizace společnosti. Výzkum se snaží porozumět procesům vzniku důvěry a nedůvěry v instituce a navrhnout nástroje, jak důvěru občanů posilovat i v turbulentních časech.

Připravenost na demografické změny, stárnutí obyvatel a udržitelné zdraví odpovídá na výzvy spojené s proměnou věkové struktury obyvatelstva. Výzkum se zaměřuje na faktory ovlivňující zdraví, vývoj moderních diagnostických a terapeutických postupů, dostupnost a efektivitu zdravotních a sociálních služeb, ale také na rovnost v přístupu ke kvalitní péči. Velký důraz je kladen na nové technologie – od personalizované medicíny přes robotiku až po telemedicínu – a jejich etické aspekty v péči o stárnoucí populaci.

Technologická a digitální transformace společnosti představuje rámec pro výzkum v oblastech, které určují budoucí směřování českého hospodářství i veřejné správy. Výzkumné aktivity zahrnují vývoj umělé inteligence, kvantových technologií, polovodičů, nových materiálů i pokročilých výrobních procesů. Důležitou součástí je i výzkum dopadů těchto technologií na společnost a rozvoj digitálních kompetencí obyvatel. Podpora STEM vzdělávání a motivace nové generace techniků a vývojářů hraje klíčovou roli v posílení technologické soběstačnosti země.

Komplexní reakce na vnitřní i vnější bezpečnostní hrozby reaguje na proměnu bezpečnostního prostředí – od kybernetických útoků přes hybridní války až po průmyslové havárie a rizika spojená s technologiemi dvojího užití. Výzkum cílí na zajištění bezpečnosti kritické infrastruktury, ochranu dat, vývoj obranných technologií a krizové řízení. Zohledňuje také společenský kontext – jak radikalizaci, tak společenskou akceptaci nových bezpečnostních opatření, včetně technologií založených na umělé inteligenci.

Výzkum s přínosem, ne pro šuplík

Zveřejnění zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) z 28. července 2025 však přináší varující kontext, který nelze při realizaci nových priorit přehlížet. Podle NKÚ čerpalo Česko na výzkum a vývoj mezi lety 2018 a 2023 téměř 30 miliard korun, aniž by se výrazně zlepšila mezinárodní konkurenceschopnost české vědy. Upozorňuje na roztříštěnost systému, slabou provázanost výzkumných výsledků s praxí a nedostatek strategického řízení, které by zajišťovalo měřitelné dopady investic.

Tato zjištění podtrhují potřebu, aby se nové Národní priority orientovaného výzkumu nestaly pouhým rámcem „výzkumu pro výzkum", ale skutečně naplnily své ambice – cílit na řešení konkrétních, naléhavých a společensky relevantních problémů. Je nezbytné zajistit, aby výsledky výzkumu nejen vznikaly, ale také byly využívány v praxi – ať už v oblasti veřejných politik, průmyslu, nebo zlepšování života obyvatel.

Strategický dokument NPOV proto musí být nejen odborně kvalitní, ale také manažersky uchopitelný a pravidelně vyhodnocovaný. V tomto směru bude klíčové, zda budou priority skutečně promítnuty do výzev operačních programů, řízení výzkumných infrastruktur i evaluace výzkumných institucí. Právě v takovém přístupu se může výzkum stát motorem inovací, nikoli slepou dotační uličkou.

Dokument ke stažení:

• 178_25_Materiál

• 178_25_Příloha

• 178_25_Předkládací zpráva

Novela nařízení vlády č. 57/2016 Sb., která se aktuálně nachází v připomínkovém řízení, přináší významné změny pro menší vodní díla sloužící k čištění odpadních vod. Cílem navrhované úpravy je uvedení právní úpravy do souladu s novelizovaným vodním zákonem (č. 254/2001 Sb.), a to zejména v reakci na zrušení možnosti realizace vodních děl do 50 ekvivalentních obyvatel (EO) pouze na základě ohlášení. Změny nabývají účinnosti od 1. září 2025.

Zrušením § 15a vodního zákona (na základě zákona č. 284/2021 Sb.) se od 1. 7. 2024 natrvalo ruší možnost realizovat domovní čistírny odpadních vod do 50 EO na základě ohlášení. Tato změna má přímý dopad na konstrukci nařízení vlády č. 57/2016 Sb., z něhož budou odstraněna ustanovení týkající se CE certifikovaných výrobků pro ohlašované stavby (zejména příloha č. 2 a § 3 odst. 6). Dále se ruší i definice a emisní limity specifické právě pro tuto kategorii zařízení.

Změny se týkají také četnosti a metodiky odběrů vzorků. Pro zařízení nad 50 EO se minimální četnost zvyšuje na čtyři měření ročně. U menších zdrojů bez akumulační nádrže je i nadále umožněno použití prostého vzorku, což snižuje náklady. Vzorkování se zpřesňuje také ve vztahu k teplotě vody – nově bude zohledněn vliv nízkých teplot na činnost nitrifikačních bakterií, což eliminuje nespravedlivé hodnocení při nedosažení emisních limitů pro dusík v zimním období.

U emisních standardů se mění limit pro amoniakální dusík u menších ČOV – pro nejmenší zařízení (do 10 EO) se zpřísňuje z 20 mg/l na 15 mg/l. Zkušenosti ukazují, že této hodnoty lze běžně dosahovat správně fungujícím systémem septik + zemní filtr. U zařízení do 50 EO se rozlišuje typ technologie – klasické aktivační čistírny musí plnit limit celkového dusíku, zatímco septik s dalším stupněm čištění má předepsán limit pro amoniakální dusík.

Zcela novým požadavkem je povinnost stanovit emisní limity pro mikrobiologické ukazatele při vypouštění odpadních vod na povrch terénu. To reaguje na potřebu minimalizace zdravotních rizik. Uživatelé budou muset zajistit např. dezinfekční technologii (UV lampa apod.), jejíž cena se pohybuje v řádu jednotek až nižších desítek tisíc korun. Náklady na mikrobiologické rozbory se odhadují cca na 2 000 Kč ročně (při povinnosti dvou stanovení ročně).

Novela přináší rovněž sjednocení požadavků na vzorkování dle příslušných technických norem (ČSN EN 25667-1, ČSN EN ISO 5667-10 aj.), které jsou nově uvedeny přímo v textu nařízení. Přístup k těmto normám je zajištěn na stránce https://sponzorpristup.agentura-cas.cz, i když jen k prohlížení.

Změny nepřinášejí zásadní ekonomickou zátěž, nicméně u nových i stávajících ČOV bude v určitých případech nutné dovybavení technologií (např. dezinfekce, chemické srážení fosforu). Cena těchto úprav se pohybuje od několika tisíc po zhruba 10 tisíc Kč. Na druhé straně novela přináší zjednodušení odběrů pro malé zdroje, což snižuje náklady na laboratorní analýzy.

Dokument ke stažení:

• 177_25_Materiál

• 177_25_Důvodová-zpráva

• 177_25_Platné-znění

Katar varuje Evropskou unii před možným zastavením dodávek zkapalněného zemního plynu (LNG) kvůli novým evropským předpisům v oblasti udržitelnosti podniků. Unie plánuje od roku 2028 uplatňovat pravidla o „náležité péči“ i na firmy mimo EU, což by mohlo ovlivnit i katarské dodavatele. Katar, který neplánuje usilovat o klimatickou neutralitu se obává, že tyto nové předpisy by mohly ovlivnit jeho energetický sektor a vyjádřil obavy ohledně možného dopadu na obchodní vztahy s EU. Tento vývoj naznačuje kontrast rostoucího důrazu na udržitelnost a odpovědnost firem v globálním obchodě a zároveň možné napětí mezi hospodářskými zájmy a environmentálními cíli, které mohou ovlivnit mezinárodní obchodní vztahy. Více ZDE