Podíváme-li se na výsledky sběru elektrozařízení za poslední roky, je možné konstatovat, že si Česká republika rozhodně nevede špatně. V roce 2016 bylo dle výpočtu stanoveného příslušnou evropskou směrnicí sebráno 50,5 % všech elektrozařízení uvedených na trh. Zdá se tedy, že dosažení konečného cíle ve výši 65 % v roce 2021 bude při současném trendu nárůstu sběrů velmi jednoduché. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že vše funguje tak jak má, trend je zdravý, a není tedy důvod cokoliv měnit.
Přesto zde Ministerstvo životního prostředí (MŽP) vnímá řadu problémů, na které je třeba upozorňovat a které ve výsluní vykazovaných úspěchů zůstávají odborné veřejnosti poněkud skryty.
Neporovnatelnost výsledků kolektivních systémů
Sběr elektrozařízení je realizován prostřednictvím několika kolektivních systémů (KS), tedy zvláštních organizací, jejichž působnost je daná zákonem o odpadech. Každý KS pak vykazuje určité výsledky, které svádějí ke vzájemnému porovnávání a činění závěrů, který KS je nejefektivnější – měřeno podílem sběru a celkových finančních nákladů systému. Toto jednoduché srovnání však učinit nelze, neboť výsledky sběru KS jsou založeny na odlišných metodických základech a nelze je proto vzájemně porovnávat.
Důvodem tohoto stavu je zejména skutečnost, že některé KS prakticky vůbec nekontrolují to, co jim vykazují jejich smluvní partneři. Nekontrolují tedy ani, zda všechna vykazovaná sebraná elektrozařízení spadají pod působnost definice elektrozařízení, resp. zda to vůbec elektrozařízení jsou (např. různá průmyslová zařízení jsou sice elektroodpadem dle katalogového čísla, ale ne již podle příslušné části zákona regulující zpětný odběr či oddělený sběr).
Další nejednotnost vedení evidencí je zapříčiněna tím, že přinejmenším jeden z etablovaných KS eviduje množství výrobků uvedených na trh na základě evidence kusů, přičemž údaje o hmotnosti jsou pak stanovovány na základě vlastních přepočtových koeficientů. Tato praxe je dle názoru MŽP již za hranou zákona, a proto oslovilo všechny KS, pokud tento přístup aplikují, aby od něj upustily a vedení evidencí přizpůsobily zákonným požadavkům.
Sběrná síť a registr míst zpětného odběru
V návaznosti na směrnici 2012/19/EU byl zákonem o odpadech vytvořen tzv. registr míst zpětného odběru (Registr). Základním smyslem vzniku této databáze mělo být, že zpřístupní občanům informace o tom, na jaká nejbližší místa mohou odnášet svá nepotřebná elektrozařízení.
Většina kolektivních systémů tuto základní ideu pochopila a do Registru zadává pouze ta místa, která jsou veřejně dostupná všem občanům v určitou provozní dobu (např. sběrné dvory, pouliční sběrné nádoby, nádoby u posledních prodejců atd.). Naproti tomu některé kolektivní systémy vykazují do Registru veškerá svá sběrná místa. Uvádí tedy i místa neveřejná, což jsou ta, k nimž má přístup pouze omezená skupina občanů. Klasickým neveřejným místem je tak např. sběrný box umístěný v určité firmě, který je určen výhradně pro elektrozařízení vznikající při činnosti dané firmy, a pokud to daná firma
umožní, tak případně i pro elektrozařízení pocházející z domácností jejích zaměstnanců. Nádobu však nemohou využívat jiní občané, neboť k ní nemají přístup. Možná že mnohé instituce vůbec netuší, zda vůbec, natož jak, jsou v Registru veřejně prezentovány. Není např. vzácností zde najít informaci, že určitá mateřská školka je místem zpětného odběru pro všech deset skupin elektrozařízení (ledničky, pračky, lékařské přístroje…).
Uvedený přístup některých KS samozřejmě zcela devalvuje celý smysl vzniku Registru, přičemž skutečné důvody, proč KS volí takovýto postup, může být pouze předmětem spekulací. Obvykle se MŽP setkává s odůvodněním, že zákon o odpadech přikazuje výrobci v § 37s povinnost vkládat do Registru všechna jím zřízená místa zpětného odběru, přičemž však legislativní úprava dále nedefinuje veřejná a neveřejná místa, resp. případné označování neveřejných míst v registru by šlo nad rámec zákonných požadavků, a k tomu není možné KS nutit.
Problém je nicméně pravděpodobně složitější, a dané KS nejspíše využívají další nejednoznačnosti zákona o odpadech v tom, že mají za to, že požadavek na vytvoření minimální sběrné sítě daný § 37k odst. 6 zákona o odpadech (sběrné místo minimálně v každé obci s počtem obyvatel vyšším než 2000) může být splněn právě i zřízením jen neveřejného místa.
Ministerstvo proto v reakci na stávající praxi připravilo změnu Registru tak, aby umožňoval občanům při hledání filtrovat právě veřejná a neveřejná místa. Je však otázkou, zda předmětné KS budou tuto novou funkcionalitu již nyní respektovat, když jim příslušná povinnost přímo nevyplývá z aktuální legislativy.
Každopádně návrh nově připravovaného zákona o výrobcích s ukončenou životností již s povinností oddělovat veřejná a neveřejná místa v Registru přímo počítá.
Eroze rozšířené odpovědnosti výrobce
Dalším z palčivých problémů, který je v tuto chvíli relevantní pro ČR, je to, co může být pracovně nazýváno postupnou „erozí rozšířené odpovědnosti výrobce“. Základním smyslem jakékoliv rozšířené odpovědnosti výrobce (Extended Producer Resonsibility – EPR) je totiž zajištění dostatečných finančních zdrojů na budoucí sběr a recyklaci výrobku při jeho uvedení na trh. Jinými slovy jde o to, aby tyto náklady nemusely nést původci odpadu (zejména spotřebitelé, obce).
Bohužel v ČR v poslední době dochází k trendu, že některé KS vypovídají obcím smlouvy, a současně také prakticky všechny kolektivní systémy dlouhodobě snižují obcím odměny za zajišťování zpětného odběru, tzn., např. odměny za to, že obec prostřednictvím sběrného dvora sbírá pro KS od občanů elektrozařízení. Mnohé obce jsou tak stavěny do situace, že pro své občany zajišťují sběr elektroodpadu, a mají s tím určité náklady, ale tyto jim nikdo nesubvencuje, nebo jen v marginální míře. Finanční zátěž spojená se sběrem elektrozařízení je tedy pozvolna přesouvána na obce, potažmo občany těchto obcí.
Problém je částečně způsoben tím, celý článek, který vyšel v časopise Odpadové fórum č. 12/2017, čtěte ZDE
PŘEDPLATNÉ / INZERCE / VÍCE
