Bilance podzemních vod představuje v českém vodohospodářství klíčový nástroj pro řízení dostupnosti a udržitelného využívání vodních zdrojů. Její vývoj je přitom úzce spjat s historickými etapami, změnami metodik, legislativními úpravami a rostoucím tlakem klimatických změn na přírodní zdroje. Od počátku 60. let 20. století se přístup k hodnocení podzemních vod vyvíjel od relativně statického určení tzv. „využitelných zásob“ k dynamickému posuzování rovnováhy mezi přírodními zdroji a lidskými odběry. Tento posun znamenal zásadní změnu nejen v metodice, ale i v chápání podzemních vod jako komplexního systému, který je třeba sledovat kontinuálně a v časovém kontextu.

Prvním zásadním krokem byl vznik systematické evidence odběrů podzemních vod v 70. letech. Zavedení této evidence umožnilo nejen přesnější sledování množství odebírané vody, ale také pravidelné sestavování ročních bilancí jednotlivých územních jednotek. Tyto bilance se následně staly součástí státní vodohospodářské bilance, což umožnilo propojit data o zásobách, odběrech a dostupnosti vody v jednotném systému. Tento systém přinesl první možnost objektivně sledovat stav vodních zdrojů, identifikovat případné disproporce mezi odběry a obnovou a navrhovat opatření pro udržitelný rozvoj.

S postupujícím časem se vyvíjela i metodika hodnocení. Od 90. let se začala klást větší důležitost na souměřitelnost údajů mezi jednotlivými oblastmi a časovými obdobími. Hlavní důraz byl kladen na měsíční hodnocení, které lépe reflektuje sezónní variabilitu, a na kvantilové charakteristiky základního odtoku, jež umožňují zachytit i extrémní situace, například období sucha či nadměrných srážek. Současně se začala uplatňovat hydrogeologická rajonizace, která rozčleňuje území na hydrogeologické rajony podle charakteristik podzemních vod a jejich zdrojů. Tento přístup umožnil přesnější územní plánování a bilancování a zároveň vytvořil pevný rámec pro sledování trendů na národní i evropské úrovni.

Legislativní rámec hraje v bilancování podzemních vod zásadní roli. Bilance vychází především z vodního zákona č. 254/2001 Sb., který je dále konkretizován prováděcími vyhláškami a metodickými pokyny Ministerstva životního prostředí a dalších relevantních institucí. Tyto předpisy stanovují pravidla pro sběr, zpracování a interpretaci údajů, definují odpovědnosti jednotlivých institucí a určují metodiku výpočtu bilancí. Legislativní rámec tedy nejen poskytuje právní základ, ale také zajišťuje jednotný přístup a kompatibilitu dat napříč různými správními a hydrogeologickými celky.

Institucionální zajištění bilancování podzemních vod je realizováno prostřednictvím spolupráce několika klíčových subjektů. Český hydrometeorologický ústav se zaměřuje na sběr a interpretaci hydrologických dat, správci povodí koordinují informace o odběrech a hospodaření s vodami na území svěřených povodí a Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka poskytuje metodickou podporu a analytické nástroje pro bilancování a hodnocení trendů. Tento model spolupráce zajišťuje kontinuitu dat, jejich vysokou kvalitu a možnost provádět komplexní hodnocení stavů podzemních vod.

V období 2007–2023 byly pravidelně vyhodnocovány oblasti, kde je bilance podzemních vod napjatá. Vodohospodářská bilance množství podzemních vod se dnes zpracovává každoročně pro přibližně 102 hydrogeologických rajonů z celkových 152, což odpovídá necelým 81 % plochy České republiky. Tento systematický přístup umožňuje sledovat nejen jednotlivé lokality s vysokým odběrem vody, ale i celkovou dostupnost podzemních zdrojů na území státu. Právě v těchto bilancově napjatých rajonech, mezi něž patří i části středočeského a jižního Česka s výraznými odběry vody, se dlouhodobě monitoruje rovnováha mezi přírodními zdroji a lidskými odběry, což je zásadní pro plánování udržitelného využívání vody a prevenci negativních dopadů na stav povrchových toků a ekosystémů.

Dopady klimatických změn na podzemní vodní zdroje jsou stále výraznější. Analýza dat z posledních patnácti let ukazuje, že průměrný roční základní odtok v bilancovaných hydrogeologických rajonech poklesl v některých oblastech až o 10–15 % ve srovnání s obdobím 2000–2005, zatímco průměrné roční odběry zůstávají stabilní nebo dokonce mírně rostou. Tento trend sbližování základního odtoku a odběrů signalizuje postupné snižování přirozených zdrojů vody, zejména v důsledku zvýšené evapotranspirace a změn srážkových vzorců.

Zvláštní pozornost vyžadují hydrogeologické rajony 4522 a 4523, které patří mezi bilancově napjaté oblasti. HGR 4522, označovaný jako „Křída Pšovky a Liběchovky“, zahrnuje území kolem Mělníka, Kralup nad Vltavou a Kokořínska a je charakteristický silně zvodněnými křídovými formacemi využívanými pro významné odběry podzemních vod. HGR 4523, známý jako „Křída Obrtky a Úštěckého potoka“, pokrývá oblast mezi Mělníkem a Úštěkem a zahrnuje rovněž významné hydrogeologické útvary pro zásobování pitnou vodou. V těchto oblastech může být během suchých měsíců odběr až 80–90 % průměrného měsíčního odtoku, což vede k výraznému snížení hladiny podzemních vod a sezónnímu vysychání některých povrchových toků. V případě HGR 4523 ukazují dlouhodobá data za období 1971–2020 pokles přirozených zdrojů vody až o 37 %.

Tyto skutečnosti podtrhují naléhavou potřebu cílené regulace odběrů a zavedení opatření, která zajistí dlouhodobě udržitelné využívání podzemních vodních zdrojů a ochranu ekosystémů závislých na stabilním hydrologickém režimu. Zároveň je nezbytné integrovat klimatické prognózy do bilancování, aby bylo možné včas identifikovat oblasti s rizikem nedostatku vody a optimalizovat plánování odběrů tak, aby byla zajištěna bezpečnost zásobování i ekologická stabilita regionu.

V reakci na tyto rizika byla přijata řada opatření. Mezi klíčová patří snížení povolených odběrů, zavedení režimního monitoringu a implementace nápravných opatření k ochraně podzemních vodních zdrojů. Tato opatření zahrnují jak technické zásahy, například obnovu zdrojů a optimalizaci odběrů, tak legislativní a organizační kroky, které zajišťují efektivní kontrolu a prevenci nadměrného využívání zdrojů. Výsledkem je, že bilance podzemních vod se stává nejen nástrojem sledování stavu, ale i nástrojem aktivního řízení, který umožňuje předvídat rizika a přijímat opatření včas.

Současná praxe bilancování podzemních vod v České republice tak představuje komplexní systém, který spojuje historická data, moderní metodiky, legislativní rámec a institucionální spolupráci. Je orientována na dlouhodobou udržitelnost, zohledňuje sezónní i klimatické variace a umožňuje cíleně zasahovat do oblastí s napjatou bilancí. Přístup k bilancování se tím přibližuje evropským standardům a současně reflektuje specifické potřeby českého území, což z něj činí nezastupitelný nástroj pro ochranu a udržitelné využívání přírodních vodních zdrojů.

Tento systém je podložen dlouhodobým výzkumem a odbornými zkušenostmi, jak je podrobně popsáno ve studii publikované Martinem Matějkou v aktuálním vydaní VTEI. Studie shrnuje vývoj a současnou praxi vodohospodářské bilance podzemních vod v České republice, od klasifikace zásob po komplexní hodnocení přírodních zdrojů, a přináší cenné informace o legislativním a institucionálním rámci, metodických postupech a praktických dopadech klimatických změn a nadměrných odběrů, čímž poskytuje pevný základ pro další odbornou práci a rozhodování v oblasti udržitelného hospodaření s vodou.

Ministerstvo životního prostředí spustilo v první polovině října 2025 nový dotační národní program v celkové hodnotě 80 milionů korun, který má podpořit stabilizaci a rozvoj kapacit pro recyklaci textilu v České republice. Podpora ve výši 2 Kč za kilogram materiálu, který je znovu využit nebo recyklován, má pomoci překlenout období do zavedení systému rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR) pro textil. Ten má být klíčovým nástrojem k vytvoření dlouhodobě udržitelného systému, ve kterém náklady na recyklaci ponesou primárně ti, kteří textil uvádějí na trh.

Výzva v objemu 80 milionů korun je zaměřena na stabilizaci stávající sítě zpracovatelů, rozšíření jejich kapacit a přechodné finanční zajištění, dokud nezačne fungovat systém rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR) pro textil. Cílem je zajistit, aby co největší množství použitého textilu našlo novou cestu využití místo skládkování či spalování.

Základní mechanismus podpory spočívá v příspěvku dvě koruny za kilogram textilního materiálu, který je předán k dalšímu využití – buď opětovnému použití (reuse) nebo materiálové recyklaci. O tuto subvenci mohou žádat provozovatelé, kteří již mají zkušenosti v recyklaci textilu – podmínkou je, aby činnost provozovali minimálně od ledna 2023 a jejich objem zpracovaného materiálu v roce 2023 činil nejméně 100 tun s účinností recyklace minimálně 50 %. 

Žádosti bude možné podávat elektronicky v období od 10. října 2025 do 30. června 2027. Výzva je plánována jako roční – žadatelé deklarují objem recyklace, kdy vyšší množství znamená také vyšší příspěvek, ovšem s limitem podle pravidel veřejné podpory de minimis. Kromě toho mohou zpracovatelé kombinovat tuto dotační podporu s garancí za komerční úvěr v rámci Operačního programu Životní prostředí, kde je pro textil přichystána alokace až jedné miliardy korun. 

Dokument ke stažení:

NPŽP č. 26/2025

 

Od října 2025 vstupuje v platnost zcela nová mezinárodní norma ISO 17298:2025, nesoucí název Biodiversity — Considering biodiversity in the strategy and operations of organizations — Requirements and guidelines. Dokument vydala ISO (Mezinárodní organizace pro standardizaci), která sdružuje více než 170 členských zemí a určuje jednotné normy napříč průmyslovými, environmentálními i společenskými oblastmi. Nová norma vznikla v rámci technického výboru ISO/TC 331 zaměřeného na biodiverzitu a představuje první celosvětově uznávaný rámec, který firmám a institucím pomáhá integrovat ochranu přírody do jejich strategického řízení i každodenní praxe.

Její vznik reaguje na znepokojivý trend: biologická rozmanitost na Zemi klesá rychleji než kdy dříve. Podle dat ISO je více než polovina světového HDP – tedy zhruba 44 bilionů USD – přímo či nepřímo závislá na ekosystémových službách, které příroda poskytuje. Ztráta biodiverzity tak není jen ekologickým problémem, ale i ekonomickým rizikem. ISO 17298 proto nabízí praktický návod, jak mohou organizace rozpoznat své dopady i závislosti na přírodě, řídit je a přispívat k obnově ekosystémů.

Norma stanovuje požadavky i doporučení pro začlenění aspektů biodiverzity do strategického plánování, provozu, rozhodování a hodnocení výkonnosti. Základem jejího přístupu je princip PDCA (Plan–Do–Check–Act), tedy cyklus neustálého zlepšování: naplánovat opatření, realizovat je, vyhodnotit výsledky a podle potřeby upravit další kroky. Tento přístup umožňuje organizacím různé velikosti a zaměření zavádět opatření postupně, s ohledem na jejich specifické podmínky, zdroje i vývoj vnějšího prostředí.

Norma zároveň navazuje na již zavedené systémy řízení a je s nimi plně kompatibilní. Může se stát doplňkem k ISO 14001 (systémy environmentálního managementu), ISO 26000 (společenská odpovědnost) nebo různým rámcům pro nefinanční výkaznictví a ESG reporting. Vytváří tak propojený a měřitelný rámec, který posiluje důvěryhodnost environmentálních strategií a umožňuje jejich transparentní komunikaci vůči investorům, zákazníkům i veřejnosti.

Na rozdíl od některých jiných norem však ISO 17298 zatím není určena pro certifikovaný audit. Neexistuje centrálně akreditovaný mechanismus, který by umožňoval vydání oficiálního certifikátu shody, jak je tomu například u ISO 14001 či ISO 9001. Ověřování souladu se proto bude realizovat především interně, v rámci stávajících systémů environmentálního nebo ESG řízení, případně externě prostřednictvím nezávislých konzultantů nebo auditorských společností. Praktickým řešením může být začlenění auditu podle ISO 17298 do stávajících procesů ISO 14001, například při hodnocení environmentálních aspektů a vlivů na životní prostředí. Takto lze doložit, že organizace systematicky zohledňuje biodiverzitu, aniž by vznikla nová certifikační povinnost.

Zavedení normy může organizacím přinést řadu výhod. Kromě zlepšení environmentální výkonnosti a posílení reputace může pomoci identifikovat rizika spojená s degradací ekosystémů, zefektivnit řízení dodavatelských řetězců nebo otevřít přístup k novým formám financování v oblasti udržitelnosti. ISO popisuje tento rámec jako most „od záměru k činu“ – od strategických prohlášení k měřitelným výsledkům.

Norma ISO 17298 také podporuje realizaci cílů Globálního rámce pro biodiverzitu Kunming-Montreal (GBF), který si světové společenství stanovilo jako milník pro obnovu biodiverzity do roku 2030. Pomáhá organizacím převést jeho záměry do konkrétních postupů a umožňuje reportovat, jak jejich aktivity přispívají ke globálním cílům.

Projekt vývoje této normy začal v roce 2022 a během tří let prošel rozsáhlým mezinárodním připomínkováním i odbornými diskusemi mezi vědci, průmyslem, finančními institucemi a nevládními organizacemi. Výsledkem je dokument, který kombinuje vědeckou odbornost s praktickou použitelností.

Úspěch normy však bude záviset na její reálné aplikaci. Nestačí ji přijmout jako formální rámec – skutečná hodnota spočívá v proměně firemního myšlení. ISO 17298 vybízí organizace, aby přestaly vnímat přírodu jako neomezený zdroj a začaly ji chápat jako systém, jehož stabilita je podmínkou jejich vlastního fungování.

Pro české podniky, samosprávy či výzkumné instituce může být norma přínosným nástrojem k hodnocení a řízení dopadů na biodiverzitu. Může najít uplatnění při plánování rozvojových projektů, infrastrukturních staveb, nebo při nastavování udržitelných dodavatelských řetězců v zemědělství, lesnictví či průmyslu. Její implementace zároveň zvýší srovnatelnost dat a umožní lépe prokazovat přínos ke globálním cílům ochrany přírody.

Celkově lze ISO 17298:2025 považovat za milník v oblasti environmentální standardizace, mostem mezi vědou, politikou a praxí. Otevírá cestu k tomu, aby organizace nejen snižovaly své negativní dopady, ale staly se aktivními strážci ekosystémů na nichž stojí jejich vlastní prosperita. Klíčové bude, aby implementace normy nezůstala jen formálním aktem, ale přerostla v reálný závazek ke změně vztahu mezi byznysem a přírodou. Skutečná síla normy bude tak spočívat v její adopci, tedy v tom, jak se promění rozhodování, strategie i kultura organizací, které si uvědomí, že ochrana přírody není překážkou, ale předpokladem jejich dlouhodobé stability. 

Evropská unie plánuje schválit své nové klimatické cíle na jednání unijních ministrů životního prostředí, které bylo mimořádné svoláno na úterý 4. listopadu. Oznámilo to dnes dánské předsednictví v Radě EU. Jde o pokus na poslední chvíli schválit tyto cíle před klimatickým summitem COP30.

Členské státy se v září nedokázaly na nových cílech omezování produkce skleníkových plynů dohodnout a na rozdíl od dalších zemí světa včetně Číny nestihly lhůtu stanovenou OSN. I předsedkyně Evropské komise (EK) Ursula von der Leyenová ale nedávno prohlásila, že doufá, že se EU dokáže shodnout na klimatických závazcích pro roky 2035 a 2040 ještě před začátkem listopadového summitu COP30. O klimatu by měli na konci října mluvit rovněž unijní lídři na summitu EU v Bruselu.

Na konferencí COP30, která se koná v brazilském Belému, má téměř 200 zemí vyjednávat o dalších krocích v řešení globálního oteplování. Zatímco například Čína či Austrálie už své cíle představily, Spojené státy pod vedením prezidenta Donalda Trumpa od svých dřívějších závazků odstoupily. Právě kvůli jeho klimaticky skeptické politice je vnímán postup EU jako zvláště důležitý.

Pro klimatickou konferenci je přitom důležitý cíl pro rok 2035, cíl pro rok 2040 si chce Evropská unie stanovit sama pro sebe. Komise nedávno navrhla snížení emisí oxidu uhličitého o 90 procent do roku 2040 proti roku 1990.

Unijní exekutiva původně navrhovala, že EU do roku 2035 omezí celkové emise oxidu uhličitého o 72,5 procenta proti hodnotám z roku 1990. S hodnotou pro rok 2035 ale nesouhlasila řada států včetně Polska, Maďarska, Slovenska nebo Česka, které dávaly najevo obavy z dopadu klimatických opatření na průmysl. Na schůzce ministrů životního prostředí se proto v září hovořilo o volnějším rozpětí 66,3 až 72,5 procenta.

Debata o limitu pro rok 2040 byla na žádost Francie, Německa, Itálie či dalších států odložena. A to až na summit EU, který bude v Bruselu na konci října, tedy jen několik týdnů před klimatickou konferencí.

Evropská komise představila zásadní opatření, která mají ochránit evropský ocelářský sektor před nekalými obchodními praktikami a prudce rostoucími přebytky na světovém trhu. Jen v roce 2024 přesáhla globální nadvýroba oceli 600 milionů tun, což představuje více než dvojnásobek celkové kapacity všech výrobců v EU. Tento tlak přichází především z Asie, kde rozsáhlé státní dotace a nízké výrobní náklady jsou kombinovány s agresivním exportem. 

Podle analýz Komise se cena válcované oceli na světových trzích v posledních dvanácti měsících propadla o více než 30 %, zatímco dovoz levné produkce do EU vzrostl o 45 %. Domácí výrobci, kteří investují do dekarbonizace a dodržují přísné environmentální standardy, tak ztrácí konkurenceschopnost vůči firmám, jež vyrábějí bez klimatických omezení. Právě tato nerovnováha je klíčovým argumentem pro nový balík EU opatření, kde Unie chce chránit průmysl, který zaměstnává přes 310 000 lidí, přispívá 130 miliardami eur ročně do HDP a je nezbytný pro výrobu infrastruktury, strojů i obnovitelných technologií.

Nový mechanismus umožní Komisi i členským státům pružně reagovat na nadměrné dovozy, a to nejen formou antidumpingových cel, ale i pomocí „včasného varování“, které identifikuje nárůsty objemu dovozu z rizikových regionů. Tento systém bude napojen na aktuální data z celních statistik a průmyslové produkce, což umožní spustit obranné kroky dříve, než ceny spadnou pod udržitelnou úroveň. Klíčovou roli v monitoringu bude hrát Evropská observatoř pro ocelářství, která má pravidelně vyhodnocovat stav kapacit, obchodní toky a investiční trendy.

Komise zdůrazňuje, že ocel je strategickou surovinou evropské ekonomiky – bez ní není možné vybudovat větrné turbíny, železniční tratě, elektromobily ani elektrické sítě. Proto EU nechce stát stranou, když jiné světové ekonomiky chrání své výrobce masivními dotacemi a státními zásahy. V Číně například přesahují veřejné investice do ocelářství 40 miliard eur ročně, což umožňuje tamním podnikům vyrábět pod reálnými náklady. Indie, Turecko či Indonésie zavedly podobné stimulační programy. Výsledkem je globální přebytek kapacit, který Komise označuje za „strukturální hrozbu pro evropskou průmyslovou bezpečnost“.

Součástí nového rámce je i plán na diverzifikaci dodavatelských řetězců a podporu investic do zelené oceli. Unie chce v příštích pěti letech uvolnit z různých fondů – včetně programu InvestEU, Inovačního fondu a Modernizačního fondu – více než 20 miliard eur na přechod k nízkouhlíkové výrobě. Cílem je do roku 2030 snížit emise CO₂ z ocelářství o 55 % oproti úrovni z roku 1990 a zároveň udržet výrobu na evropské půdě. Projekty jako H2GreenSteel nebo ArcelorMittal Gent už dokazují, že dekarbonizace a konkurenceschopnost se nemusí vylučovat, pokud jsou podpořeny chytrou politikou.

Zároveň Komise plánuje posílit obchodní diplomacii vůči zemím s přebytky. V nadcházejících měsících chce otevřít jednání v rámci OECD a WTO, aby přiměla klíčové partnery k omezení subvencí a transparentnosti trhu. Evropská strategie má být podle Bruselu dvojí: bránit se dovozům, které ohrožují pracovní místa a investice, a současně vytvářet podmínky, v nichž budou evropské podniky schopny prosperovat v rámci férové globální soutěže.

Nová opatření mají být plně kompatibilní s cíli Zelené dohody a Net-Zero Industry Actu. Jinými slovy, ochrana evropského trhu má jít ruku v ruce s investicemi do modernizace a technologické soběstačnosti. Přestože Brusel odmítá mluvit o protekcionismu, návrh ve skutečnosti představuje návrat k průmyslové politice, která bere ohled na realitu geopolitické konkurence.

Z českého pohledu má tento krok zásadní význam. Česká republika patří mezi země, kde ocelářství zůstává klíčovým pilířem ekonomiky – zaměstnává přibližně 14 000 lidí, zejména na Ostravsku, a zajišťuje dodávky pro strojírenský a automobilový průmysl. V letech 2022–2024 přitom dovoz levné oceli do Česka vzrostl o 60 %, zatímco domácí produkce klesla o pětinu. Opatření Komise tak mohou pomoci stabilizovat trh a vytvořit prostor pro investice do ekologičtější výroby, kterou si bez ochrany před dumpingem nelze ekonomicky představit.

Zatímco průmyslové svazy krok vítají, někteří ekonomové upozorňují, že přílišná regulace může vést k přenesení tlaku do jiných segmentů – například stavebnictví nebo automobilového průmyslu, které jsou na levnější dovozní ocel zvyklé. Komise však argumentuje, že dlouhodobé dopady nekontrolovaného dovozu by byly mnohem nákladnější: ztráta know-how, uzavírání evropských hutí a závislost na dovozu klíčových surovin.

Návrh teď zamíří do Evropského parlamentu a Rady. Pokud bude schválen, první fáze monitoringu by mohla začít už v roce 2026. Do té doby má Komise připravit detailní metodiku a zřídit centrální databázi dovozů, která umožní automatické vyhodnocování tržních rizik. Na rozdíl od minulosti chce Brusel vycházet z přesných dat, nikoli ze zdlouhavých politických debat. Evropská ocel by se dala označit jako symbol širší proměny myšlení. Unie si začíná uvědomovat, že bez odolného průmyslu nelze dosáhnout klimatické neutrality ani ekonomické suverenity. 

Evropská asociace výrobců automobilů (ACEA), která sdružuje šestnáct největších evropských výrobců nákladních automobilů a autobusů, vydala v říjnu 2025 obsáhlou zprávu o stavu podmínek pro dekarbonizaci silniční nákladní dopravy. Dokument s názvem Decarbonising Heavy-Duty Road Transport – State of the Enabling Conditions přináší jasné poselství: výrobci dělají, co mohou – vozidla jsou na trhu, technologie fungují – ale Evropa zatím nevytvořila prostředí, které by skutečně umožnilo rychlý přechod k bezemisní dopravě.

Evropa má dnes více než 45 sériově vyráběných bezemisních modelů nákladních vozidel a přes dvacet typů autobusů poháněných elektřinou nebo vodíkem. Tyto technologie pokrývají celý dopravní ekosystém – od městských dodávek až po těžké dálkové tahače. Přesto však v první polovině roku 2025 tvořily bezemisní kamiony pouze 3,6 % všech nových registrací, tedy jen nepatrný zlomek z celkového počtu. Téměř 80 % z nich bylo registrováno v pouhých pěti státech: Švédsku, Nizozemsku, Rakousku, Dánsku a Francii. Naopak Švýcarsko a Norsko, které nejsou členy EU, ukazují, že s jasnou podporou infrastruktury a politik mohou být výsledky mnohem lepší.

Pokud má Evropa naplnit klimatické cíle, bude do konce desetiletí potřebovat přibližně 400 000 bezemisních kamionů v provozu, přičemž alespoň každý třetí nově registrovaný vůz by měl být bezemisní. Tento skok by vyžadoval meziroční růst trhu o více než 50 %. Výrobci jsou připraveni – problémem je, že infrastruktura a politické rámce zůstávají hluboko pozadu.

V celé Evropské unii je dnes k dispozici pouze asi 1 100 veřejných dobíjecích bodů s výkonem nad 350 kW, které jsou vhodné pro těžká nákladní vozidla. To je sotva jedno procento z potřebného počtu. Aby bylo možné obsloužit vozový park roku 2030, bude nutné zřídit kolem 50 000 veřejně přístupných dobíjecích míst, z toho 35 000 vybavených technologií Megawatt Charging System (MCS), a zároveň vybudovat alespoň 700 vodíkových čerpacích stanic s kapacitou 6 tun vodíku denně. Většina současného nabíjení sice probíhá v depech dopravců, ale bez husté sítě veřejných a poloveřejných nabíječek nebude možné rozvíjet dálkovou dopravu, která tvoří páteř evropské logistiky.

Další slabinou je přístup k elektrické síti. ACEA upozorňuje na neprůhledné informace o kapacitách, zdlouhavá povolovací řízení a chybějící investice do přenosové infrastruktury. Výsledkem je, že i když dopravci chtějí instalovat vlastní nabíjecí infrastrukturu, často narazí na dlouhé čekací lhůty nebo technická omezení.

Ekonomická stránka přechodu je neméně důležitá. Provozovatelé kamionů pracují s minimálními maržemi a přechod na elektromobilitu pro ně musí dávat ekonomický smysl. Dnes je však celková cena vlastnictví (TCO) bezemisních vozidel vyšší než u dieselových ve většině zemí i použití. Studie ukazuje, že při typickém provozu 90 000 km ročně je elektrický tahač přibližně o 5 % dražší na kilometr než dieselový. K dosažení parity je proto nezbytná kombinace opatření – diferencované mýtné podle emisí CO₂, zvýhodněné zdanění elektřiny a vodíku, zavedení systému ETS2 a cílené investiční pobídky.

Zavedení CO₂-diferencovaného mýtného, které zvýhodňuje bezemisní vozidla, se zatím podařilo jen v několika zemích – naplno jej využívají Německo a Belgie, částečně pak Rakousko, Česká republika, Dánsko, Švédsko či Nizozemsko. V jiných státech chybí, nebo je sleva pro ekologická vozidla příliš nízká, aby skutečně ovlivnila trh.

Nejasnosti panují i kolem nového systému ETS2, který má zpoplatnit emise ve vytápění a silniční dopravě. Odhadované zvýšení ceny fosilních paliv o 10–15 % podle ACEA zdaleka nestačí k překlenutí nákladové propasti mezi dieselovými a elektrickými vozy. Navíc se zpožďuje revize klíčových směrnic o hmotnostech a rozměrech vozidel či o zdanění energií – a bez nich se rovné podmínky na trhu vytvořit nedají.

ACEA varuje, že Evropa se ocitla v paradoxu: výrobci plní své závazky, investují miliardy do vývoje a sériové výroby, ale chybějící infrastruktura a nekoordinovaná politika brzdí rozjezd transformace, která měla být chloubou Zelené dohody. Pokud se situace rychle nezmění – od posílení sítí přes jednotná mýtná pravidla až po dlouhodobě udržitelné pobídky – zůstane přechod k bezemisní nákladní dopravě jen vizí na papíře. Evropští výrobci dokázali vytvořit kamiony budoucnosti. Teď je řada na politicích, aby jim postavili silnice, po kterých budou moci skutečně jezdit.

Státní fond životního prostředí (SFŽP) zveřejnil aktualizovaný harmonogram výzev Operačního programu Životní prostředí pro rok 2025. Aktualizace přináší zásadní úpravy, které mohou významně ovlivnit přípravu i financování projektů zaměřených na sanace ekologických zatěží a rozvoj infrastruktury v sociální oblasti. Změny se týkají dvou výzev – sanace ekologických zátěží a podpory potravinových bank.

U 72. výzvy, zaměřené na odstraňování ekologických zátěží, došlo k prodloužení termínu pro podávání žádostí z původního 14. listopadu 2025 až na 10. listopadu 2026, tedy o rok déle. Současně se navýšila celková alokace z původních 500 milionů korun na 1,7 miliardy korun. Tento krok reaguje na dlouhodobou potřebu delšího časového rámce u složitějších projektů, které často vyžadují rozsáhlé průzkumy, vyjednávání s vlastníky pozemků nebo složitou technickou přípravu.

Změny se dotkly také 79. výzvy, která podporuje infrastrukturu potravinových bank. Zde se objem finančních prostředků zvýšil ze 50 na 200 milionů korun. Jde o čtyřnásobné navýšení, které odráží rostoucí význam potravinových bank v systému sociální pomoci a v boji proti plýtvání potravinami. Program tak nabízí prostor nejen pro rozšiřování skladových kapacit, ale i pro modernizaci logistických řešení, digitalizaci a propojení regionálních partnerů.

Aktualizace harmonogramu a delší termíny poskytují čas na kvalitní přípravu projektů, zatímco navýšení rozpočtů zvyšuje šanci na jejich úspěšnou realizaci. 

Dokument ke stažení:

Harmonogram výzev OPŽP 2021–2027 na rok 2025

Evropská komise zveřejnila návrh nařízení v přenesené pravomoci, kterým stanoví společný unijní rámec pro výpočet potenciálu globálního oteplování (GWP) u nových budov. Tento krok navazuje na revidovanou směrnici o energetické náročnosti budov (EU) 2024/1275 a má zásadní význam pro dosažení cílů klimatické neutrality do roku 2050.

Podle nové legislativy budou muset členské státy od 1. ledna 2028 zajistit, aby všechny nové budovy s užitnou podlahovou plochou větší než 1 000 m² měly vypočtený a uvedený potenciál globálního oteplování za celý životní cyklus – od výroby stavebních materiálů až po demolici a likvidaci odpadu. Od roku 2030 se tato povinnost rozšíří na všechny nové budovy bez výjimky.

Cílem je sjednotit metodiku výpočtu životního cyklu emisí skleníkových plynů (LCA – Life Cycle Assessment), aby bylo možné porovnávat klimatickou stopu staveb v jednotlivých zemích EU. Komise chce tímto krokem odstranit současné rozdíly mezi národními přístupy a zajistit, aby hodnocení budov probíhalo podle jednotných principů a standardů.

Nové nařízení doplňuje přílohu III směrnice o energetické náročnosti budov a vymezuje přesná pravidla pro výpočet. Rámec vychází z mezinárodně uznávané normy EN 15978 „Udržitelnost staveb – Hodnocení environmentální výkonnosti budov“, a stanovuje například:referenční dobu životnosti budovy, způsob výpočtu užitné podlahové plochy, rozsah zahrnutých fází životního cyklu a nebo zdroje a kvalitu vstupních dat.

Na výpočet se budou používat údaje z databází podle nařízení (EU) 2024/3110 o stavebních výrobcích, aby byla zajištěna přesnost a srovnatelnost výsledků. Komise zároveň upozorňuje, že vypočtené hodnoty by měly být zveřejněny v průkazu energetické náročnosti budovy (PENB) – vedle klasické energetické třídy tak přibude i nový indikátor: „celkový potenciál globálního oteplování (GWP)“.

Tento přístup má zásadní dopad na budoucnost stavebnictví. Na budovy totiž podle odhadů připadá přibližně 36 % emisí CO₂ v celé Evropské unii, přičemž největší podíl z nich – u běžných staveb často 60 až 80 % – vzniká v průběhu provozní fáze, tedy při vytápění, chlazení, osvětlení a provozu technologií. Jak se však budovy stávají energeticky úspornějšími, roste relativní význam zabudovaných emisí. Nový systém proto nutí architekty, projektanty i developery uvažovat o klimatických dopadech od samého počátku návrhu, kdy lze volbou materiálů, technologií a konstrukčních řešení nejúčinněji ovlivnit celkovou uhlíkovou stopu budovy během jejího životního cyklu.

Evropská komise zdůrazňuje, že výpočet GWP má podpořit „klimaticky uvědomělé stavebnictví“, tedy návrh budov s ohledem na celý jejich životní cyklus. V praxi půjde o systém, který umožní porovnat environmentální dopad různých typů budov a materiálů – například betonových a dřevěných konstrukcí – a motivovat ke snižování uhlíkové stopy již ve fázi projektu.

Členské státy musí do 1. ledna 2027 připravit národní plány s cíli a mezními hodnotami pro celkový potenciál globálního oteplování u nových budov. Tyto limity se následně stanou důležitým nástrojem pro hodnocení stavební produkce a plánování výstavby v souladu s klimatickými cíli EU.

Tento návrh tak představuje přelom v evropské stavební politice. Nehodnotí pouze to, kolik energie budova spotřebuje, ale i to, kolik emisí vyprodukuje během celého svého životního cyklu. Jinými slovy, každá nová budova bude muset mít svůj „uhlíkový pas“ – a ten se může stát klíčovým kritériem nejen pro povolení stavby, ale i pro její hodnotu na trhu.

Dokument ke stažení:

• EU 213_25 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci – Ares(2025)
• EU 213_25 EK Příloha – Ares(2025)

Evropská komise publikovala návrh směrnice v přenesené pravomoci, která doplňuje přílohu II směrnice (EU) 2024/1799 o podpoře oprav zboží. Cílem návrhu je rozšířit okruh výrobků, které spadají pod povinnost výrobce zajistit jejich opravitelnost, o domácí lokální topidla. Tento krok vychází z již přijatého nařízení Komise (EU) 2024/1103, které stanovuje ekodesignové požadavky pro lokální topidla a jejich související regulaci.

Směrnice (EU) 2024/1799, přijatá v červnu 2024, zavádí společná pravidla na podporu oprav zboží a představuje klíčový prvek přechodu k udržitelnější spotřebě v Evropě. Výrobci jsou podle ní povinni opravovat výrobky uvedené v příloze II směrnice, tedy ty, pro které existují na úrovni EU definované požadavky na opravitelnost. Tyto požadavky zahrnují zajištění dostupnosti náhradních dílů po stanovenou dobu, snadnou demontáž a opětovnou montáž výrobku pro účely opravy a také přístup k informacím a nástrojům potřebným pro opravu.

Nově navrhovaná změna reflektuje skutečnost, že právě lokální topidla – od elektrických přímotopů po plynové či na tuhá paliva – představují významnou kategorii spotřebičů s velkým potenciálem pro prodloužení životnosti. Podle nařízení (EU) 2024/1103 budou výrobci povinni zajistit dostupnost specifikovaných náhradních dílů po dobu nejméně deseti let po uvedení posledního kusu daného modelu na trh. Součástí jsou také požadavky na poskytování informací o údržbě a opravách nezávislým servisům.

Komise tímto krokem reaguje na potřebu rozšířit právo spotřebitelů na opravu i na výrobky, které dosud nebyly výslovně uvedeny v příloze II. Zároveň naplňuje článek 5 odst. 9 směrnice (EU) 2024/1799, který Komisi ukládá povinnost aktualizovat seznam výrobků vždy, když je na unijní úrovni přijato nové právní opatření s relevantními požadavky na opravitelnost.

Konzultace k připravovanému aktu proběhly s odborníky členských států v rámci expertní skupiny pro spotřebitelské a marketingové právo i s odděleními Komise odpovědnými za oblast ekodesignu. Vzhledem k technickému charakteru úpravy nebyla otevřena veřejná konzultace, neboť se nejedná o zásadní politickou změnu, nýbrž o doplňující krok k zajištění soudržnosti evropské legislativy.

Členské státy budou mít povinnost začlenit novou směrnici do svých právních předpisů do 31. července 2026, tedy ke stejnému datu, od kterého se začne uplatňovat i původní směrnice (EU) 2024/1799.

Tento návrh zapadá do širšího rámce ekodesignu a rozvoje udržitelných výrobků podle nového nařízení (EU) 2024/1781, které postupně nahrazuje původní směrnici 2009/125/ES. Evropská komise tím dává jasný signál, že podpora opravitelnosti není pouze otázkou spotřebitelských práv, ale také strategie pro snížení environmentální zátěže, omezení produkce odpadu a posílení cirkulární ekonomiky.

Evropská legislativa tak postupně vytváří pevnější rámec, v němž se opravitelnost stává standardem, nikoli výjimkou. Lokální topidla jsou dalším krokem na cestě k ekonomice, kde se výrobky nevyměňují po pár letech, ale opravují – a kde se technická životnost znovu stává měřítkem kvality.

Dokument ke stažení:

• EU 210_25 EK Návrh směrnice v přenesené pravomoci – Ares(2025)

Evropská komise otevřela veřejnou konzultaci, jejímž cílem je získat odborné podněty k harmonizaci klasifikace odpadů v rámci Evropské unie. Tato iniciativa má umožnit, aby vybrané druhy odpadu mohly být zařazeny na tzv. zelený seznam – tedy přepravovány mezi členskými státy jednodušším a méně administrativně náročným režimem. Konzultace přímo navazuje na nové nařízení o přepravě odpadů (EU) 2024/1157, které představuje modernizovaný rámec pro řízení přeshraniční přepravy odpadu v duchu Zelené dohody pro Evropu (Green Deal) a připravovaného Aktu o oběhovém hospodářství.

Podle odhadů Komise je v EU každoročně přepravováno více než 50 milionů tun tzv. green-listed waste, tedy odpadů určených k materiálovému využití, u nichž není požadován předběžný souhlas příslušných úřadů. Patří sem zejména kovový šrot, papírový a lepenkový odpad či minerální suroviny. Naopak odpady, které nejsou jednoznačně klasifikované nebo představují vyšší míru rizika, podléhají notifikačnímu řízení – to vyžaduje souhlasy orgánů v zemi původu, tranzitu i cíle, včetně finančních záruk. Právě tato administrativní náročnost často zdržuje nebo znemožňuje přepravu recyklovatelných materiálů a brzdí vznik skutečného jednotného trhu s druhotnými surovinami.

Evropská komise nyní klade klíčové otázky: Které konkrétní druhy odpadu by měly být převedeny na zelený seznam? Jaké podmínky by měly být splněny, aby bylo zaručeno jejich environmentálně šetrné nakládání? A jak nastavit jednotné limity znečištění, aby se zabránilo rozdílné interpretaci mezi členskými státy? Odpovědi na tyto otázky by měly přispět k přípravě delegovaných aktů, které upraví přílohy IIIA a IIIB nařízení o přepravě odpadů.

Na zelený seznam se zvažuje zařazení například textilního odpadu, matrací, minerální vaty či specifických směsí plastů, které lze efektivně recyklovat, pokud splní přísně definované limity kontaminace. Zároveň se diskutuje o stanovení harmonizovaných prahových hodnot znečištění – podobně jako u plastových odpadů, kde EU zavedla limit 6 % pro vnitrounijní přepravy. Cílem je zamezit situacím, kdy se například kovový odpad s minimální příměsí jiných materiálů v jedné zemi považuje za nebezpečný, zatímco v jiné za běžný recyklát. Otázka z dotazníku „Je důležité stanovit kontaminační prahové hodnoty pro kovové odpady, aby bylo možné ty čisté považovat za zeleně zařazené?“ tak má výrazný praktický rozměr.

Zvláštní kapitolu představuje elektroodpad (e-waste), který patří mezi nejrychleji rostoucí toky odpadu v EU. Po dohodě stran Basilejské úmluvy se od 1. ledna 2025 zavádí nové kódy pro nebezpečný (A1181) a nebezpečí nepředstavující elektroodpad (Y49). V praxi to znamená, že veškerý e-waste bude podléhat přísnému režimu předběžného souhlasu, přičemž vývoz do nečlenských států OECD bude zakázán. Komise však zvažuje, zda by některé druhy neškodného elektroodpadu – například komponenty po demontáži nebo frakce vzniklé při zpracování – neměly zůstat i po roce 2027 na zeleném seznamu. Odborná otázka zní: Měly by být určité toky e-waste nadále přepravovány volněji, pokud jejich recyklace probíhá v certifikovaných zařízeních v rámci EU a nepředstavuje environmentální riziko?

Záměrem celé iniciativy je posílení jednotného trhu pro odpady a druhotné suroviny, který je nezbytným předpokladem pro naplnění evropských klimatických a surovinových cílů. Zavedení harmonizovaných pravidel může výrazně snížit administrativní zátěž podniků, zvýšit jistotu investic do recyklačních kapacit a zároveň omezit nelegální přepravy odpadu. Diskuse se proto netýká jen technických detailů – jde o to, jak přeměnit evropský systém nakládání s odpady v plnohodnotný ekonomický sektor, kde se odpad stává zdrojem a ne překážkou.

Evropská komise vybízí podniky, samosprávy, výzkumné instituce i environmentální organizace, aby do konzultace vstoupily. Odpovědi na otázky, jak rozšířit zelený seznam, jak stanovit kontaminační limity a jak odlišit e-waste od jiných proudů materiálů, budou základem pro přípravu návrhu nových právních předpisů.

Dokument ke stažení:

• EU 211_25 EK Odpad na zelený seznam

Na světové energetické dráze se odehrál okamžik, který by ještě před pár lety působil jako science fiction. Uhlí, dlouholetý favorit průmyslové éry, začíná ztrácet dech. V polovině roku 2025 se poprvé v historii stalo, že štafeta obnovitelných zdrojů  - složená z větru, vody, biomasy a slunce - vyrobila více elektřiny než všechny uhelné elektrárny dohromady. Symbolicky i fakticky tak došlo k předávce štafetového kolíku. Je to chvíle, kdy svět mění tempo i směr a z dráhy pokryté sazemi přebíhá na trať poháněnou světlem a větrem.

Statisticky zní tato změna téměř neuvěřitelně. Podle zprávy klimatického think tanku Ember vyprodukovaly v prvním pololetí roku 2025 obnovitelné zdroje celkem 5 072 terawatthodin (TWh) elektřiny, zatímco uhlí pouze 4 896 TWh. Kombinace solární, větrné, vodní a biomasové energie tak poprvé v historii překonala výkon uhlí – a to právě ve chvíli, kdy globální poptávka po elektřině rostla o 2,6 % (369 TWh). Tahounem byla především solární energie, jejíž výroba vzrostla meziročně o více než 30 % a sama pokryla přes 80 % nárůstu spotřeby. Díky tomu klesla i produkce z fosilních zdrojů: spotřeba uhlí se snížila přibližně o 31 TWh a zemního plynu o 6 TWh. Nejde sice o jednorázový obrat, ale o silný signál, že světová energetika se opravdu překlápí – od éry uhlí směrem k éře čistých, obnovitelných zdrojů.

Za těmito čísly se však skrývá rozdílný příběh jednotlivých regionů. Hlavními tahouny změny jsou Čína a Indie – země, které ještě před dekádou patřily k největším znečišťovatelům. Čína loni přidala více obnovitelných kapacit než zbytek světa dohromady a současně snížila výrobu z fosilních paliv o zhruba dvě procenta. Indie posiluje solární a větrné zdroje ještě rychleji, než roste její poptávka po elektřině, takže spotřeba uhlí i plynu postupně klesá. Oproti tomu v Evropě a Spojených státech růst spotřeby a nepravidelnost výroby z obnovitelných zdrojů vedly místy k dočasnému návratu k uhlí a plynu.

Díky dynamice Číny a Indie se přelom odehrál dříve, než kdo čekal. A zatímco Asie šlape do přechodu z fosilních paliv s překvapivou razancí, Afrika zažívá vlastní energetický boom. Obrovský solární potenciál kontinentu přitahuje investice a v mnoha zemích se budují zdroje čisté energie bez toho, aniž by vznikla rozsáhlá uhelná infrastruktura. Afrika tak symbolicky přeskočila „špinavou“ fázi průmyslové revoluce a nastoupila rovnou do éry obnovitelné energie – té, která může v budoucnu živit nejen místní rozvoj, ale i energeticky část světové ekonomiky.

Co však tento zlom znamená pro uhlí jako ekonomickou a politickou veličinu? Po více než století bylo uhlí páteří průmyslového růstu – levné, dostupné a opřené o silnou těžební infrastrukturu. Dnes se ale stále častěji ocitá v roli záložního zdroje, který nastupuje jen tehdy, když vítr utichne a slunce zapadne. V mnoha zemích se navíc opuštěné doly a energetické areály mění na solární farmy. Podle analýzy Global Energy Monitor by přeměna bývalých uhelných lokalit mohla do roku 2030 přinést až 300 GW nového obnovitelného výkonu. Tam, kde už je vybudovaná síť, se tak nabízí logická transformace – z krajin uhlí na krajin slunce.

Z technického pohledu se obnovitelné zdroje stávají čím dál konkurenceschopnějšími. Náklady na fotovoltaiku i větrné turbíny dál klesají, instalace je rychlejší a technologie akumulace energie se zlepšují. Tím ale roste i tlak na stabilitu sítí a na jejich schopnost vyrovnávat proměnlivou výrobu. Moderní energetika se tak musí naučit pružnosti – řízení spotřeby, chytré distribuční sítě, efektivní akumulaci i rychlé reakce klasických zdrojů. Doba, kdy šlo jen o výrobu elektřiny, končí, klíčové se stává její řízení.

Zajímavou kapitolou současné energetické proměny je snaha využít staré uhelné elektrárny novým, ekologickým způsobem. Místo jejich bourání se hledají cesty, jak jim „vdechnout nový život“. Jedním z nejslibnějších směrů je takzvaný železný cyklus. Princip je překvapivě jednoduchý a přitom velmi elegantní: místo uhlí by v kotlích hořely jemné železné částice. Železo při spalování reaguje s kyslíkem a vzniká oxid železa – podobně jako rez, jen v kontrolovaném prostředí. Tento oxid by pak šlo „zregenerovat“ pomocí vodíku vyrobeného z obnovitelných zdrojů. Vodík odstraní kyslík z oxidu železa a vznikne opět čisté železo, připravené k dalšímu cyklu spalování.

Tím vzniká uzavřený a bezemisní koloběh energie, v němž se nevypouští žádný oxid uhličitý, pouze vodní pára. Výhodou je, že by se dala využít stávající infrastruktura uhelných elektráren – kotle, turbíny i rozvodné sítě – a přitom by bylo možné přejít na čistý provoz. Železo se navíc dá snadno skladovat a přepravovat, což z něj dělá zajímavý energetický zásobník. 

Zatím jde o laboratorní experimenty, ale potenciál této technologie je značný. Pokud se podaří zvládnout efektivní regeneraci železa a bezpečné zacházení s vodíkem, mohla by se z uhelných elektráren stát přechodná forma „železných elektráren“ – most mezi světem uhlí a světem čisté energie. Jinými slovy: možná nebude nutné bourat staré komíny – stačí, když z nich jednou místo sazí vyletí pára.

Mnozí analytici považují rok 2025 za pravděpodobný „vrchol uhlí“ – okamžik, kdy jeho globální spotřeba dosáhla maxima a odtud už povede jen dolů. Ne proto, že by uhlí došlo, ale protože ho svět jednoduše přestává potřebovat. Pokud se tento scénář potvrdí, znamená to, že štafetový kolík už byl skutečně předán a nyní běží v rukou obnovitelných zdrojů.

Přechod k nové energetice ale zůstává běh na dlouhou trať. Síťové kapacity v mnoha zemích jsou stále rigidní, povolovací procesy pomalé a investice do úložišť zaostávají. Geografická omezení, kolísání počasí i politické zájmy s vazbami na fosilní průmysl představují překážky, které mohou závod zpomalit. Přesto energie nečeká. Historický moment, kdy obnovitelné zdroje poprvé vyrobily více elektřiny než uhlí, nicméně ukazuje jasný směr: svět se nadechuje k éře čisté energie a teď už záleží jen na tom, zda obnovitelné zdroje udrží tempo a dovedou štafetu až do cíle bezemisní budoucnosti.

 

Předcházení vzniku odpadů je jedním z nejdůležitějších principů oběhového hospodářství. Nejde jen o třídění a recyklaci, ale především o to, jak odpady vůbec nevytvářet – a pokud už vzniknou, jak je co nejlépe znovu využít. Aktuální vývoj v této oblasti představí již 11. ročník konference Předcházení vzniku odpadů 2025, který se zaměří na legislativní novinky včetně nového Plánu odpadového hospodářství ČR a evropského nařízení PPWR, rozšiřování systémů rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR), plnění závazných cílů v oblasti třídění komunálního odpadu a inspirativní příklady správné praxe.

Legislativa jako motor změny: Co přináší nový Plán odpadového hospodářství a evropské nařízení PPWR?

Úvodní blok konference Předcházení vzniku odpadů 2025 se zaměří na zásadní legislativní změny, které ovlivní podobu odpadového hospodářství v České republice i celé Evropské unii v následujících letech. Tento blok nabídne praktické vhledy do aktuální legislativy, která bude formovat podobu odpadového hospodářství v ČR i EU. Je určen zástupcům obcí, firem, odborné veřejnosti i tvůrcům politik, kteří chtějí být připraveni na nové výzvy.

Nový Plán odpadového hospodářství ČR na období 2025–2035, který byl schválen vládou v červenci 2025, představí Jan Maršák z Ministerstva životního prostředí ČR. Tento strategický dokument klade důraz na předcházení vzniku odpadů, prodlužování životnosti výrobků, opakované použití, rozšíření systémů EPR na nové komodity (např. textil, nábytek…) a výrazné omezení skládkování využitelných odpadů. Plán má také podpořit investice do moderní infrastruktury a efektivního sběru bioodpadu.

Na nové evropské nařízení o obalech a obalových materiálech (PPWR), které od roku 2026 nahradí dosavadní směrnici o obalech, se zaměří Iva Werbynská z Obalového institutu SYBA. PPWR mění prevenci vzniku obalového odpadu z dobrovolné snahy na povinný standard. Zavádí požadavky na recyklovatelnost všech obalů, minimální podíl recyklovaného materiálu, omezení jednorázových plastových obalů a povinné zálohování plastových lahví a plechovek, pokud nebude dosaženo 90% míry sběru. V rámci přednášky bude představeno, kde firmy nejrychleji ušetří materiál, emise i peníze – bez kompromisů na funkci nebo značce, nové povinnosti budou předvedeny do jasných rozhodnutí.

Praktické nástroje pro firmy, které se chtějí připravit na nové požadavky v oblasti ekodesignu plastových obalů, představí Radek Přikryl z VUT v Brně. Účastníci se seznámí s protokolem pro hodnocení třídění obalů a nástrojem pro posouzení jejich recyklovatelnosti. Přednáška nabídne konkrétní kroky, jak systematicky zlepšovat návrh obalů v souladu s principy cirkulární ekonomiky a legislativními požadavky. 

Rozšířená odpovědnost výrobců: Klíč k efektivnímu nakládání s odpady v duchu cirkulární ekonomiky

Systémy rozšířené odpovědnosti výrobců (tzv. EPR) představují jeden z nejúčinnějších nástrojů pro předcházení negativním environmentálním externalitám, jako jsou například odpady. Tento přístup je plně v souladu s principem „znečišťovatel platí“ a již v minulosti přispěl ke zlepšení nakládání s řadou skupin výrobků. V České republice dlouhodobě fungují EPR systémy například pro obaly, elektrozařízení, baterie nebo pneumatiky. Tyto systémy přenášejí odpovědnost za sběr, recyklaci a ekologickou likvidaci výrobků na jejich výrobce, čímž je motivují k navrhování udržitelnějších produktů z hlediska trvanlivosti a recyklovatelnosti.

V rámci Strategie rozšiřování EPR, připravované Ministerstvem životního prostředí, se počítá s rozšířením těchto systémů i na další komodity, jako jsou textil a obuv, sportovní a volnočasové potřeby, hračky, nábytek, ploché sklo a potřeby pro dům a zahradu. Pozornost se těmto skupinám výrobků věnuje zejména kvůli jejich významnému podílu na produkci odpadu a potřebě zlepšit úroveň jeho zpracování. Rozšíření EPR by mělo přispět ke snížení množství odpadu, zvýšení míry recyklace a podpoře inovací v produktovém designu.

Jedním z klíčových aktérů, kterých se rozšíření EPR přímo dotkne, jsou města a obce. Přínosy jsou na první pohled zřejmé – snížení nákladů na odpadové hospodářství, zlepšení třídění a možnost využít ušetřené prostředky na jiné veřejné služby. Je však nutné upozornit i na rizika a výzvy, které s tímto rozšiřováním souvisejí. Obce by musely zajistit provoz sběrných míst, přičemž zůstává otázkou, od jakého počtu obyvatel by tato povinnost byla efektivní vzhledem k očekávanému množství sebraného materiálu. Navíc by města a obce musely uzavírat nové smlouvy s kolektivními systémy (operátory) pro každou komoditu zvlášť, což by pravděpodobně znamenalo značnou administrativní zátěž.

Studie CETA, která se touto problematikou zabývala, upozorňuje, že pokud je cílem pouze získat finanční prostředky na sběr, separaci nebo odstranění odpadu bez stanovení konkrétních měřitelných cílů, mohou být jiné finanční nástroje účinnější a nákladově efektivnější než EPR. Mezi tyto alternativy patří například poplatky za komunální odpad, efektivnější zpoplatnění původců odpadů nebo kombinace daňových a dotačních mechanismů.

Konference Předcházení vzniku odpadů 2025 se za účasti zástupců Ministerstva životního prostředí a měst a obcí zaměří na plánované rozšíření systémů rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR) v letech 2027–2028. Diskuse se bude věnovat mimo jiné těmto klíčovým otázkám: Jak nastavit EPR systémy tak, aby byly funkční, spravedlivé a přínosné pro všechny aktéry? Jaké podmínky je třeba vytvořit, aby se obce mohly do systému zapojit bez zbytečné administrativní zátěže? Do panelové diskuse se zapojí David Surý z MŽP, Pavel Drahovzal ze SMO ČR, nebo Pavel Hendrichovský z Diakonie Broumov. Zapojit se můžete i online prostřednictvím platformy www.slido.com pod hashtagem #pvo2025. 

Příklady správné praxe: Inspirace pro obce, firmy i neziskový sektor

Jedním z klíčových bloků konference Předcházení vzniku odpadů 2025 bude prezentace konkrétních projektů, které ukazují, jak lze principy oběhového hospodářství úspěšně aplikovat v praxi. Přednášející z různých sektorů představí inovativní řešení, která přispívají ke snížení množství odpadu, jeho efektivnímu využití a posílení spolupráce mezi veřejným, soukromým i neziskovým sektorem.

1. Nábytek v oběhu – Radim Trojan, Změna k lepšímu, z. s.

Pilotní projekt ověřil možnosti zavedení systému rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR) pro nábytek. Šest firem se zapojilo do dobrovolné dohody s MŽP a testovalo sběr, třídění a recyklaci vyřazeného nábytku. Výsledky přinesly cenné poznatky o materiálovém složení, recyklovatelnosti i potenciálu opětovného využití.

2. Sport bez odpadu – Lucia Štefánková, Nadace TIPSPORT

Projekt pomáhá českým sportovním klubům zavádět udržitelná opatření v oblasti odpadů, vody a energií. Ukazuje, že ekologická opatření na stadionech mohou nejen zlepšit životní prostředí, ale také přinést úspory. Přednáška nabídne konkrétní data o produkci odpadu a příklady dobré praxe z klubů po celé republice.

3. Cirkulární program PMI – Roman Grametbauer, Philip Morris ČR a.s.

Společnost představí své aktivity v oblasti ekodesignu, řešení litteringu a odpovědné likvidace výrobků po skončení jejich životnosti. Program ukazuje, jak může i velký výrobce přispět k cirkulární ekonomice a ochraně životního prostředí.

4. Oděvní banka a OblečPrahu.cz – Dana Pavlousková, Oděvní banka z. s.

Prezentace ukáže, jak lze v praxi předcházet vzniku textilního odpadu a zároveň posilovat sociální pomoc. Projekt propojuje město, firmy, neziskové organizace i veřejnost a nabízí modelovou cestu k cirkulárnímu hospodářství v oblasti textilu.

De) ruhá šance pro plastová okna – Marek Ryba, REWINDOW

Staré plastové okenní rámy často končí na skládkách, přestože představují cenný zdroj surovin. Rewindow Recycling ukazuje, že i v Česku lze vybudovat funkční systém sběru a recyklace PVC oken. Přednáška představí technologické možnosti a ekonomický potenciál tohoto řešení.

Plnění závazných cílů v oblasti třídění komunálního odpadu: Výzva pro města a obce

Oběhové hospodářství se stalo klíčovým tématem evropské i světové environmentální politiky. Po přijetí tzv. oběhových balíčků EU a nového zákona o odpadech č. 541/2020 Sb. nabývá na významu zejména v oblasti nakládání s komunálním odpadem. Tento zákon stanovuje pro obce konkrétní a právně závazné cíle v oblasti třídění komunálního odpadu pro roky 2025, 2030 a 2035. Jejich nedodržení může vést k sankcím.

Konkrétně musí obce do roku 2025 zajistit, aby odděleně soustřeďované recyklovatelné složky komunálního odpadu tvořily alespoň 60 % z jeho celkového množství. V roce 2030 se požadavek zpřísní na 65 % a v roce 2035 na 70 %.

Plnění těchto cílů však představuje pro města a obce značnou výzvu. Ačkoli data za rok 2025 zatím nejsou k dispozici, výsledky z předchozích let naznačují, že stanovené cíle jsou pro řadu obcí – včetně některých větších měst – stále vzdálené. Výrazné rozdíly jsou patrné mezi jednotlivými kraji: zatímco Jihomoravský kraj nebo Kraj Vysočina dosahují nadprůměrných výsledků, Ústecký a Karlovarský kraj se pohybují na opačném konci spektra. V roce 2023 činila průměrná míra třídění přibližně 45 %, přičemž pouze 10 % obcí by nemělo mít se splněním cíle problém.

Současná praxe v oblasti oběhového hospodářství je často limitována jak množstvím, tak strukturou vznikajícího odpadu. Mnohé obce nemají dostatečné technické ani organizační kapacity pro dosažení požadované míry třídění, což může mít negativní dopady nejen na životní prostředí, ale i na jejich rozpočty.

V rámci odborného programu konference vystoupí Michal Struk z Masarykovy univerzity v Brně, který představí výsledky svého výzkumu zaměřeného na analýzu připravenosti obcí plnit stanovené cíle. O praktické zkušenosti z města, které již cíle v oblasti třídění plní, se podělí Jan Lipavský, místostarosta města Vysoké Mýto. Petr Novotný z INCIEN nabídne pohled na to, jak v ČR třídění komunálních odpadů funguje – nebo stále nefunguje. O své zkušenosti s bioodpadem, klíčovou složkou komunálních odpadů, se podělí zástupkyně sdružení Kokoza, Martina Záleská a Kristýna Svobodová. A aktuální informace o možnostech financování investic do odpadového hospodářství představí Jaromír Manhart ze Státního fondu životního prostředí. Na přednášky naváže další diskusní blok, který se zaměří mj. na otázky: Jaké nástroje mohou obcím pomoci splnit zákonné cíle v oblasti třídění? Jaké dopady může mít nesplnění cílů na ekonomiku obcí? Mimo přednášející v tomto bloku se diskuse zúčastní také David Surý z MŽP, Pavel Drahovzal ze SMO ČR.

Konference PVO 2025

Konference Předcházení vzniku odpadů 2025 se uskuteční 13. listopadu 2025 ve školících prostorách T-Mobile Magenta Experience Center v Praze, za podpory generálního partnera společnosti ASEKOL a.s. Akce proběhne v hybridní formě, takže se jí můžete zúčastnit prezenčně i online. Pro vybrané cílové skupiny, jako jsou právě obce, neziskový sektor, vzdělávací instituce či fyzické osoby, je navíc registrace i online přenos zcela zdarma. Program, registraci a další informace naleznete na www.predchazeniodpadu.cz.

Konferenci PVO 2025 pořádá České ekologické manažerské centrum z.s. s podporou těchto partnerů:

Partneři: Energy financial group a.s., EUROGREEN CZ s.r.o., Institut Cirkulární Ekonomiky, z.ú., INISOFT s.r.o., Kofola ČeskoSlovensko a.s., Kovohutě Příbram nástupnická, a.s., Mattoni 1873 a.s., Nadace Tipsport, Philip Morris ČR a.s., Rewindow Recycling s.r.o., T-Mobile Czech Republic a.s., T-Mobile Magenta Experience Center.

Mediální partneři: BOZP PROFI, CZ BIOM, DENÍK VEŘEJNÉ SPRÁVY, EKOLIST, ENVI PROFI, ENVIWEB, KOMUNÁLNÍ EKOLOGIE, ODPADOVÉ FÓRUM, ODPADY, PRŮMYSLOVÁ EKOLOGIE, TZB-INFO, TŘETÍ RUKA.

Evropská unie stojí před významnou modernizací jednoho ze svých méně viditelných, ale klíčových pilířů hospodářství: pravidel pro měřicí přístroje. Po více než dvaceti letech se má změnit rámec, který dosud určoval, jak musí být konstruována a certifikována zařízení jako plynoměry, elektroměry nebo vodoměry. Nový návrh Evropské komise rozšiřuje směrnici tak, aby odpovídala realitě dnešní doby — tedy nástupu elektromobility, digitalizace energetiky a přechodu na nízkouhlíkové zdroje energie.

Stávající evropská směrnice o měřidlech byla přijata ještě v době, kdy elektromobily byly spíše technologickou zajímavostí než realitou každodenního života. Neřeší například dobíjecí stanice, vodíkové výdejní stojany, měření nových typů plynů ani inteligentní elektroměry. To v praxi znamená, že zatímco klasické měřidlo plynu nebo elektřiny podléhá jednotným pravidlům v celé EU, u dobíjecích stojanů si každý členský stát může nastavit vlastní podmínky. Tento roztříštěný rámec tak brzdí rozvoj infrastruktury a komplikuje firmám podnikání napříč Evropou.

Nová úprava má ambici tuto situaci změnit. Harmonizované požadavky budou po novém platit i pro nabíjecí zařízení pro elektromobily. Například provozovatel dobíjecí stanice bude muset používat měřicí zařízení, které je přesné, ověřené a certifikované podle jednotných evropských pravidel — podobně jako je tomu dnes u čerpacích stanic na benzín. Množství odebrané energie se bude muset zobrazit jasně a srozumitelně buď přímo na stojanu, nebo na obrazovce vozidla či v mobilní aplikaci.

Dalším zásadním prvkem jsou výdejní stojany stlačeného plynu, například pro vodík nebo zemní plyn. I ty budou nově spadat pod společný právní rámec. Důvod je zřejmý: vodík má hrát klíčovou roli v dekarbonizaci dopravy i průmyslu, ale bez jasných pravidel pro měření nelze efektivně budovat jednotný trh a zajistit důvěru zákazníků. Pokud budou mít všichni provozovatelé stejná pravidla pro měření a účtování, odpadne riziko různých národních přístupů, které dnes firmám zvyšují náklady.

Změny se týkají i elektroměrů a plynoměrů. Současné požadavky na tato zařízení vycházejí z doby, kdy se měřilo prakticky jen mechanicky. Moderní energetika ale stále více využívá inteligentní měřicí systémy, které sbírají data v reálném čase a komunikují s distribuční sítí. Nová pravidla mají tyto technologie zohlednit a vytvořit standardizovaný rámec, který podpoří jejich rychlejší zavádění v celé EU. To je důležité i pro rozvoj chytrých sítí a lepší řízení spotřeby energie v době, kdy roste podíl obnovitelných zdrojů.

Změna směrnice se dotkne také měřidel tepelné energie používaných v chladicích systémech. V současnosti spadají tyto přístroje často do národních režimů a jejich certifikace je roztříštěná. Nový evropský rámec by měl tento stav sjednotit a tím snížit náklady výrobců i provozovatelů, kteří už nebudou muset řešit odlišné požadavky v každé zemi zvlášť.

Evropská komise zároveň počítá s přechodným obdobím. Měřidla uvedená na trh podle současných pravidel budou moci být používána po určitou dobu i po vstupu nových pravidel v platnost, a výrobci tak získají prostor přizpůsobit své výrobky novým požadavkům. Členské státy budou muset změny převést do svého právního řádu do jednoho roku od vstupu směrnice v platnost, přičemž účinnost se předpokládá do dvou let.

Na první pohled se může zdát, že jde o technický detail, který se běžného občana příliš netýká. Ve skutečnosti se ale jedná o zásah do infrastruktury, která ovlivňuje každodenní život. Pokud bude chtít například doplnit vodík do nádrže budoucího vodíkového auta, potřebuje mít jistotu, že množství a cena odpovídají skutečnosti, stejně tak platí pro elektromobil. A totéž platí pro každého, kdo sleduje svou domácí spotřebu energie nebo tepla pomocí chytrých měřidel.

Dokument ke stažení:

• Commission’s proposal on the amended measuring instruments directive
• Annexes to the proposal

V posledních dnech se na evropské scéně objevily dvě zprávy, které v součtu odhalují hlubší napětí mezi klimatickými ambicemi a ekonomickou realitou. Na jedné straně Německo oznamuje masivní investiční program zaměřený na podporu dekarbonizace těžkého průmyslu. Na straně druhé se rozpadá mezinárodní aliance bank, která měla sehrát klíčovou roli v zelené transformaci financování. Je to ukázka střetu mezi ideály a tržními silami – a také varování, že přechod na klimaticky neutrální ekonomiku nebude bezbolestný.

Německý plán, známý jako druhé kolo programu Carbon Contracts for Difference (CCfD), počítá s investicí až šesti miliard eur. Tyto prostředky mají podpořit přechod průmyslových podniků na nízkoemisní technologie. Výzva je určena především energeticky náročným sektorům, jako je ocelářství, chemie nebo výroba cementu. Vybrané projekty získají až patnáctileté kontrakty, které pokryjí rozdíl mezi náklady ekologičtější výroby a tradiční fosilní variantou.

Podstatou mechanismu CCfD je poskytnout firmám jistotu, že pokud se ekologické řešení ukáže být dražší než konvenční výroba, stát rozdíl doplatí. Právě tento typ jistoty je klíčový pro to, aby průmyslové podniky začaly investovat do technologií, které jsou v současnosti ekonomicky obtížně konkurenceschopné. Německo tím navazuje na svou národní strategii pro vodík a pro technologie zachytávání a využívání uhlíku, které mají umožnit dekarbonizaci i v odvětvích, kde přechod na čistou elektřinu není technicky ani ekonomicky snadný.

V době rostoucích cen energií a globálního tlaku na snižování emisí představuje takový program více než jen politické gesto. Je to konkrétní ekonomický nástroj, který má snížit investiční riziko a zrychlit přechod průmyslu na zelenější technologie. Výzva pro podniky je otevřena výzva pro zájemce otevřena do 1. prosince 2025, přičemž formální spuštění programu se očekává kolem poloviny roku 2026 po schválení rozpočtu Bundestagem a komisí EU.

Zatímco evropské vlády přitvrzují ve svých klimatických politikách a ekonomických stimulech, ve finančním světě dochází k opačnému pohybu. Skončila existence Net-Zero Banking Alliance (NZBA), aliance sdružující více než 140 velkých bank z celého světa. Tato platforma měla sjednotit bankovní sektor v závazku snižovat uhlíkovou stopu úvěrových a investičních portfolií a omezovat financování projektů s vysokými emisemi.

Pád aliance není překvapivý — už delší dobu čelila rostoucí kritice i praktickým problémům. Politický tlak přicházel především z USA, kde někteří zákonodárci označovali iniciativu za netržní a ideologicky motivovaný zásah do svobodného rozhodování bank. Ale i uvnitř samotného sektoru sílilo přesvědčení, že rámec NZBA byl příliš idealistický. Závazky byly dobrovolné, bez skutečně vymahatelných pravidel, a jejich dodržování bylo složité v prostředí ekonomické nejistoty.

Banky tak čelily rostoucímu rozporu: na jedné straně tlak na snižování emisí ve financování, na straně druhé realita trhů, energetických krizí, geopolitických rizik a očekávání investorů. Například Česká spořitelna, která byla součástí širší struktury NZBA prostřednictvím své mateřské skupiny Erste, už oznámila, že ačkoliv zelené cíle nemění, rámec, v němž finanční instituce operují, musí být realističtější a pružnější než dříve.

Tyto dvě události – rozsáhlý německý investiční program a rozpad globální bankovní aliance – společně ukazují, že Evropa vstupuje do nové fáze klimatické transformace. Na jedné straně vlády přebírají aktivnější roli a posilují veřejné investice tam, kde trh zatím nedokáže sám zajistit změnu. Na straně druhé finanční sektor ustupuje od univerzálních a idealistických slibů a hledá nové rovnováhy mezi ambicí a rizikem. 

Pro Česko má tato situace zvláštní význam. Na rozdíl od Německa zatím český stát nemá obdobný nástroj jako CCfD, který by snižoval investiční riziko pro energeticky náročné průmyslové sektory při přechodu na nízkoemisní technologie. Český průmysl je silně exportně orientovaný a zároveň závislý na tradičních energetických zdrojích, takže podobné programy by mohly významně urychlit modernizaci podniků, umožnit zavádění zelenějších výrobních procesů a zároveň posílit konkurenceschopnost českých firem na evropských i globálních trzích. 

Implementace podobných podpůrných mechanismů by také poskytla signál investorům a bankám, že přechod k nízkoemisní ekonomice je reálný a bezpečně financovatelný, což by mohlo zlepšit dostupnost financování pro české projekty v oblasti dekarbonizace. Navíc české podniky díky německé podpoře mohou získat zakázky jako subdodavatelé nových technologií do německých průmyslových podniků, čímž se otevírá konkrétní obchodní příležitost.
 

Zadržování vody, obnova přírodních prvků v krajině a moderní kombinace zemědělství s výrobou energie – to jsou aktuální směry, kterými se ubírá environmentální i agrární politika České republiky. Ministerstvo životního prostředí rozšiřuje podporu protierozních opatření o dalších 200 milionů korun z Operačního programu Životní prostředí, zatímco Ministerstvo zemědělství vydalo zásadní aktualizaci vyhlášky, která otevírá cestu pro instalaci agrovoltaických systémů i na ornou půdu. Oba kroky spojuje cíl zvýšit odolnost české krajiny vůči klimatickým extrémům a posílit její schopnost hospodařit s vodou, energií i půdou dlouhodobě udržitelným způsobem.

Eroze patří mezi nejvážnější problémy současného zemědělství – podle údajů Ministerstva životního prostředí je v České republice vodní erozí ohroženo více než 50 % zemědělské půdy. Ztráta ornice, která se tvořila po staletí, vede nejen ke snížení úrodnosti, ale také k většímu odtoku srážek, zanášení vodních toků a vyššímu riziku povodní. 

Nově vyčleněných 200 milionů korun z Operačního programu Životní prostředí umožní financovat projekty (Podrobnosti a dokumenty: Výzva č. 100 / Výzva č. 73), které se zaměřují na tvorbu a obnovu tůní, mokřadů, zasakovacích pásů, remízků a vegetačních pruhů. Součástí podpory jsou i úpravy melioračních systémů, které v minulosti často urychlovaly odtok vody z krajiny. Tímto způsobem se voda vrací tam, kam přirozeně patří, a krajina získává schopnost lépe reagovat na období sucha i přívalové srážky.

Od roku 2021 bylo z prostředků OPŽP podpořeno 67 projektů s celkovými náklady přesahujícími jednu miliardu korun. K nim se přidávají i projekty financované z Národního programu Životní prostředí v objemu dalších 104 milionů korun. Nově otevřená výzva, určená pro tzv. přechodové regiony (Středočeský, Plzeňský, Jihočeský, Jihomoravský kraj a Vysočina), rozšiřuje možnosti podpory i mimo strukturálně postižené oblasti. O dotaci mohou žádat obce, kraje, školy, církve, nadace, státní i soukromé organizace či fyzické osoby.

Důležitým zjednodušením je novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, která umožňuje zakládat krajinné prvky přímo na zemědělské půdě bez nutnosti jejího vyjmutí. Opatření tak mohou být realizována přímo v rámci hospodaření, což usnadňuje jejich integraci do běžných zemědělských činností. Společným cílem těchto kroků je posílit přirozené procesy, které stabilizují půdu a zároveň podporují biodiverzitu i retenční schopnost území.

Agrovoltaika: nový rozměr hospodaření na orné půdě

Zatímco opatření Ministerstva životního prostředí cílí na obnovu ekologických funkcí krajiny, resort zemědělství se zaměřuje na její technologickou modernizaci. Aktualizovaná vyhláška Ministerstva zemědělství přináší zásadní změnu, která umožňuje instalaci agrovoltaických systémů také na ornou půdu, pokud se na ní pěstují plodiny s vysokou nebo velmi vysokou pracností, typicky zelenina. Tento legislativní krok odstraňuje dosavadní omezení, kdy byla agrovoltaika možná převážně jen na vinicích a v ovocných sadech, a otevírá prostor pro využití moderních vertikálních konstrukcí i na běžných polích.

Agrovoltaika představuje inovativní přístup, kdy je zemědělská půda využívána současně k produkci potravin i elektřiny. Vertikální panely, umístěné obvykle ve směru východ–západ, umožňují průchod světla mezi řádky, přičemž částečně zastíněná vegetace lépe odolává extrémům počasí. Systém přispívá ke snížení teplotních výkyvů, omezení výparu vody z půdy a ochraně před krupobitím či přívalovými dešti. Navíc vyrábí elektřinu v době, kdy je její spotřeba v zemědělství nejvyšší – ráno a večer – čímž pomáhá stabilizovat elektrizační soustavu.

Z ekonomického hlediska přináší agrovoltaika diverzifikaci příjmů zemědělců a snižuje jejich závislost na kolísajících cenách potravin či energií. Zároveň posiluje energetickou soběstačnost regionů a přispívá k plnění cílů dekarbonizace. Česká legislativní úprava se tak přibližuje standardům vyspělých evropských zemí, jako je Německo, Francie či Rakousko, kde je tento model běžnou součástí moderního zemědělství.

Podpora agrovoltaiky není založena na přímých dotacích, ale na vytvoření jasného právního rámce, který umožní investice bez zbytečných administrativních překážek. Rozhodující je transparentnost povolovacích procesů a technická kompatibilita s ochranou zemědělského půdního fondu. Nová vyhláška je v tomto ohledu vnímána jako jeden z nejprogresivnějších kroků v rámci Evropské unie.

Směřování k funkčnímu celku: voda, půda, energie

Obě iniciativy – environmentální i energeticko-zemědělská – se vzájemně doplňují. Protierozní opatření zvyšují schopnost krajiny zadržovat vodu, zatímco agrovoltaika umožňuje snižovat ztráty vody a zároveň efektivně využívat půdu i pro výrobu obnovitelné energie. Výsledkem je komplexní přístup, který podporuje ekologickou stabilitu, energetickou bezpečnost a ekonomickou udržitelnost venkova. Kombinace přírodních a technologických opatření je příkladným nástrojem pro adaptaci na změnu klimatu i pro modernizaci zemědělství v duchu evropských trendů.

Ve švýcarském La Chaux-de-Fonds není ani mráček a soustředěné sluneční paprsky vytváří několika tisícový žár roztavující ocelové zbytky z místní přesné výroby. Každý paprsek sleduje svůj přesný směr, každý kovový kousek se stává součástí tavného tance, až tak intenzivně až vznikají nové polotovary připravené obohatit pozemský svět. Je to průlom, kde technika a přírodní energie spojují síly, aby ukázaly, že i těžký průmysl může být elegantní, efektivní a téměř bez emisí, a že světlo může převzít roli tradičního ohně v hutnictví.

Recyklace oceli je dnes jedním z klíčových pilířů průmyslové dekarbonizace. Tradiční metalurgie je přitom zároveň jedním z největších zdrojů emisí skleníkových plynů. Výroba jedné tuny běžné nerezové oceli znamená zhruba 6,8 kilogramu ekvivalentu CO₂ na kilogram materiálu a významnou energetickou spotřebu, která je dnes ve většině případů pokrývána elektřinou získanou z fosilních zdrojů. Právě v této oblasti došlo nedávno k průlomu, který může výrazně změnit způsob, jakým se bude ocel vyrábět a recyklovat. Ve švýcarském městě La Chaux-de-Fonds spustila společnost Panatere první dvě průmyslové solární pece určené speciálně pro recyklaci nerezové oceli. Projekt, který vznikal řadu let, představuje vůbec první komerční aplikaci koncentrované solární energie v metalurgickém průmyslu.

Základní princip je jednoduchý a geniální zároveň. Pomocí heliostatů, tedy pohyblivých zrcadel sledujících pohyb slunce, je sluneční záření koncentrováno do ohniska speciálního reaktoru, kde je jeho intenzita zesílena až 5 500násobně oproti běžnému slunečnímu svitu. V ohnisku této soustavy je dosaženo teplot přesahujících 1 450 °C, přičemž při maximální koncentraci dosahuje tepelný výkon hodnot odpovídajících více než 2 000 °C. To je teplota, která bezpečně stačí k tavení nerezové oceli a otevírá prostor pro celý proces recyklace bez spalování fosilních paliv. Velký heliostat má plochu 138 m² a tvoří jej 40 pohyblivých zrcadel, která přesně směrují paprsky do desetimetrového koncentrátoru. Menší varianta používá heliostat o ploše 30 m² a koncentrátor 12 m² složený z 450 drobných zrcadel, čímž je dosaženo mimořádně vysokého faktoru zesílení slunečního záření.

Celý proces je navržen jako uzavřený lokální cyklus. Vstupní surovinu tvoří kovové třísky a špony pocházející převážně z výroby švýcarského hodinářského a biomedicínského průmyslu, tedy materiál o vysoké čistotě, který lze po přetavení znovu uvést do výroby. Po nahromadění suroviny je aktivován heliostatický systém, který sleduje pohyb slunce s vysokou přesností a směruje paprsky do ohniska reaktoru. Nerezová ocel se v peci roztaví během zhruba 90 minut. Tavenina je následně odlévána do forem, ve kterých vznikají nové tyče a výlisky přesně definovaných rozměrů: průměry 16, 45 a 60 milimetrů u tyčí, délky tří metrů, případně ploché výlisky o rozměrech například 65 × 10 × 1000 milimetrů. Typická legura odpovídá standardu AISI 316L, známé také jako X2CrNiMo18-15-3 nebo DIN 1.4441. Jde o materiál, který se běžně používá v biomedicíně, hodinářství a vysoce přesných strojírenských aplikacích.

Projekt počítá s tím, že do roku 2028 bude roční kapacita zařízení dosahovat přibližně 1 000 tun recyklované nerezové oceli. V pilotní fázi se uváděly hodnoty kolem 400 tun, což samo o sobě představuje významnou průmyslovou kapacitu na úrovni středního podniku. Vzhledem k tomu, že zařízení funguje výhradně na přímý sluneční svit, je celý proces časově navázán na počasí a denní dobu. To ovšem neznamená omezení na několik málo hodin denně: v oblasti, kde je zařízení instalováno, se počítá s 1 500 až 2 000 slunečnými hodinami ročně, což umožňuje efektivní provoz během celé sezóny. Klíčovým prvkem systému je přesnost sledování slunce a údržba zrcadlových ploch. Prach a nečistoty by totiž výrazně snížily účinnost koncentrace, a tak je součástí provozu i systematické čištění a kontrola optiky.

Z hlediska energetické bilance je podstata inovace ohromující. Slunce poskytuje na jednotku plochy v poledne přibližně 1 kW záření. Pomocí optického systému s koncentrací až 5 500× je energie soustředěna do malého prostoru s extrémní teplotou a výsledný tepelný výkon stačí k přímému tavení kovu bez jakéhokoli spalování plynu, uhlí nebo využití elektřiny z rozvodné sítě. Ztráty systému jsou minimalizovány optimalizací geometrie zrcadel, přesným řízením polohy a konstrukcí absorpčního reaktoru z materiálů s vysokou odolností vůči sálavému teplu. Použitý reaktor je konstruován tak, aby odolal dlouhodobému působení teplot přes 2 000 °C a zároveň poskytl stabilní pracovní prostředí pro opakované tavicí cykly. Účinnost celého procesu je podle dostupných dat vysoká a umožňuje dosažení mimořádně nízké uhlíkové stopy.

Právě uhlíková bilance je jedním z nejpůsobivějších aspektů celého projektu. Zatímco běžná výroba nerezové oceli znamená zhruba 6,8 kilogramu emisí CO₂ ekvivalentu na kilogram materiálu, „solární“ ocel společnosti Panatere má deklarovanou stopu pouhých 0,041 kilogramu CO₂ ekvivalentu. To je více než 160násobné snížení emisí. Tento rozdíl nevychází z dílčích optimalizací, ale z principiální změny energetického zdroje: tam, kde dosud hrála hlavní roli fosilní nebo elektrická energie, nastupuje přímo koncentrované sluneční záření. Díky tomu není potřeba žádné spalování a celý proces může být zcela bezemisní, pokud je i případná pomocná energie získávána z obnovitelných zdrojů. 

Technologický základ projektu vychází z výzkumu prováděného ve spolupráci s technickými školami Haute Ecole Arc Ingénierie a Université de Franche-Comté. Klíčovou výzvou byla nejen optická a konstrukční přesnost, ale i dlouhodobá stabilita systému vystaveného povětrnostním vlivům. Zrcadla musejí odolávat větru, teplotním výkyvům i usazování saharského prachu, který v alpské oblasti není výjimkou. Využití heliostatů přitom není samo o sobě novinkou – koncentrační solární technologie se používají pro výrobu elektřiny i pro výzkum. Novinkou je však jejich přímá aplikace na tavení kovů v průmyslovém měřítku a propojení s lokálním recyklačním řetězcem. Vstupní surovina, výroba i spotřeba materiálu jsou soustředěny v relativně malém regionu, čímž se minimalizují i logistické emise.

Při pohledu na ekonomickou stránku má systém potenciál nabídnout zajímavou návratnost investice. Pořízení heliostatického pole, optického systému a reaktoru představuje sice nemalé náklady, ovšem provozní náklady jsou díky nulové spotřebě fosilních paliv výrazně nižší než u klasických pecí. Náklady na údržbu optiky a mechaniky mohou být významné, ale nejsou dominantní. Významným faktorem bude dlouhodobá životnost zrcadel, selektivních povrchů a mechanických částí heliostatů. Pokud technologie dosáhne deklarované životnosti v řádu desítek let, může jít o jeden z ekonomicky i ekologicky nejefektivnějších způsobů výroby nerezové oceli vůbec.

Z hlediska širšího průmyslového kontextu jde o průlomový krok. Koncentrační solární technologie jsou již dnes zralé a využívané pro výrobu tepla a elektřiny, ale jejich nasazení v hutnictví je novinkou. Recyklace oceli pomocí solární energie má potenciál snížit emise v jednom z nejnáročnějších odvětví průmyslu, které je dosud obtížně dekarbonizovatelné. Projekt Panatere je navíc důkazem, že řešení nemusí vždy přijít z velkých hutních koncernů. I menší regionální podnik může přijít s technologickým skokem, který může změnit celé odvětví. Pokud se podaří technologii rozšířit, můžeme být svědky zrodu nové éry metalurgie, v níž Slunce nebude jen zdrojem elektřiny, ale přímo energie pro hutní procesy.