Dlouhodobě skloňované přirovnání lithia k „nové ropě“ dostává v roce 2025 hořký odstín. Jak ukazuje analýza serveru E15, investice do akcií těžařů lithia se v posledních dvou letech výrazně nevyplácely. Zatímco ještě nedávno panoval optimismus ohledně dynamického růstu poptávky po lithiových bateriích, vývoj na trzích s touto klíčovou surovinou se v posledních měsících prudce obrátil. Po cenovém vrcholu v roce 2022, kdy se tuna lithia prodávala až za 80 000 dolarů, přišel dramatický propad. V polovině roku 2025 se lithium obchoduje kolem hranice 10 000 dolarů za tunu, což výrazně otřásá ekonomikou projektů a celým těžebním sektorem.

Korekce cen se nevyhnula ani významným hráčům na burzách. Chilský producent SQM přišel o téměř dvě třetiny své tržní hodnoty. Podobně dopadly i americký Albemarle nebo kanadský těžař Lithium Americas. ETF fondy zaměřené na lithium, jako Global X Lithium či Amplify Lithium & Battery Tech, zaznamenaly rovněž hluboký pokles. Investoři, kteří naskočili do „lithiové horečky“ v domnění, že jde o novou energetickou komoditu 21. století, nyní čelí realitě tvrdého přecenění.

Příčiny poklesu cen jsou komplexní. Některé automobilky přecházejí na levnější baterie typu LFP (železo-fosfát), které lithium buď nevyužívají, nebo ho potřebují méně. Paralelně roste těžební kapacita v nových regionech – kromě tradičních dodavatelů, jakými jsou Chile a Austrálie, přibývají hráči z Argentiny, Mali nebo Zimbabwe. Tato expanze narušila rovnováhu trhu, protože nabídka roste rychleji než poptávka. Zatímco světová produkce lithia akceleruje, výstavba bateriových továren a přechod na elektromobilitu v některých regionech zpomalil. Výsledkem je převis nabídky a tlak na ceny.

Přestože analytici předpokládají, že cena lithia v delším horizontu znovu poroste, současné období představuje fázi korekce a tržní stabilizace. Řada firem oznámila dočasné utlumení těžby nebo odložení plánovaných investic. Dokonce i čínští producenti, kteří v minulosti dominovali nízkonákladovou produkcí, nyní omezují provoz. I když lithium zůstává klíčovou surovinou pro dekarbonizaci a přechod na bezemisní mobilitu, ukazuje se, že jeho trh je mnohem volatilnější, než se ještě před několika lety očekávalo.

Tento globální kontext přímo ovlivňuje i ambiciózní evropské projekty, včetně těžby lithia na Cínovci. Zatímco z geopolitického pohledu má ložisko zásadní význam, otázka jeho ekonomické návratnosti je v současnosti stále otevřená. Projekt společnosti Geomet, dceřiné firmy skupiny ČEZ, se dostal mezi 47 strategických projektů EU v rámci Nařízení o kritických surovinách (CRMA). Evropská komise jej v březnu 2025 oficiálně zařadila na seznam prioritních záměrů, což mu otevírá cestu k rychlejšímu povolování, veřejné podpoře a snadnějšímu přístupu k investicím. I přesto je jeho budoucnost silně provázaná s vývojem cen lithia.

Ekonomické modely ukazují, že rentabilita cínoveckého projektu je dosažitelná až při stabilní ceně lithia v rozmezí 15 000 až 20 000 USD za tunu. Za současné cenové hladiny je návratnost investice, která se odhaduje na 14 až 18 miliard korun, posunuta hluboko za horizont dvaceti let – což je pro soukromý kapitál téměř nestravitelné. Navíc jde o technologicky náročné ložisko: lithium je zde vázáno ve slídové rudě zinnwalditu, s relativně nízkou koncentrací (0,4–0,5 % Li), což výrazně zvyšuje energetické i chemické nároky na zpracování. V kontrastu se solnými jezery v Latinské Americe či s čínskými doly se náklady na produkci jedné tuny lithia mohou na Cínovci vyšplhat nad 12 000 dolarů.

Evropská unie však považuje projekt za klíčový nejen kvůli diverzifikaci dodavatelských řetězců a snižování závislosti na Číně, ale i jako součást transformace regionů postižených útlumem uhlí. V případě Cínovce se počítá i s lokálním zpracováním lithia na hydroxid lithný, čímž by vznikl integrovaný řetězec s vyšší přidanou hodnotou a potenciálem vytvořit stovky pracovních míst v Ústeckém kraji.

Ne všichni však tento optimismus sdílejí. Proti projektu dlouhodobě vystupuje například spolek CINVALD, který upozorňuje na environmentální rizika, sociální dopady, nízkou koncentraci lithia a především ekonomickou neudržitelnost záměru. Kritici rovněž poukazují na to, že v Česku zatím chybí přímá návaznost na bateriovou výrobu, takže přínosy zůstávají omezené pouze na fázi těžby a prvotního zpracování.

Projekt těžby lithia na Cínovci tak v současnosti symbolizuje napětí mezi strategickými ambicemi a tvrdou ekonomickou realitou. Přestože má silnou politickou podporu a nesporný geopolitický význam, jeho úspěch bude záviset na celé řadě proměnných: vývoji světových cen, efektivitě těžebních technologií, schopnosti přitáhnout zpracovatelský průmysl i na ochotě veřejných institucí nést část finančního rizika. V tomto světle je lithium možná stále surovinou budoucnosti – ale rozhodně už ne bez otazníků.

Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky zveřejnilo návrh Akčního plánu ke Strategii rozvoje cestovního ruchu na období 2026 až 2027. Tento plán navazuje na předchozí dvouleté cykly a rozvíjí opatření stanovená ve Strategii cestovního ruchu do roku 2030. Nově navržený dokument se právě nachází ve fázi meziresortního připomínkového řízení.

Cestovní ruch má nesporný ekonomický přínos, ale zároveň je významným tlakem na životní prostředí, krajinu a lokální infrastrukturu. Proto je správné, že se návrh Akčního plánu hlásí k principům udržitelného rozvoje, které se promítají napříč jednotlivými oblastmi. Nejde přitom pouze o formální deklaraci – dokument zahrnuje řadu konkrétních aktivit, jejichž cílem je snižovat environmentální dopady turismu, posilovat odolnost regionů vůči klimatickým změnám a zároveň zvyšovat kvalitu života místních obyvatel.

Významný prostor je věnován ochraně přírodního a kulturního dědictví, péči o krajinu a práci s návštěvnickým zatížením. Plán předpokládá zapojení DMO (Organizace destinačního managementu) do řízení návštěvnosti a sledování vlivu cestovního ruchu na území. V rámci chystané revize systému kategorizace DMO se má nově více hodnotit práce s udržitelností a dopadovou evaluací.

Další environmentálně orientované opatření se týká neziskového sektoru. Dokument počítá s podporou projektů celostátního významu zaměřených výhradně na udržitelný cestovní ruch. Na tuto oblast má být vyčleněno 25 milionů korun. Paralelně se připravuje nový marketingový program zaměřený na propagaci šetrných forem turismu – například dálkových pěších tras, certifikovaných turistických produktů nebo kulturně-krajinářských stezek. Jeho spuštění zatím podléhá přípravě dokumentace a notifikaci u Evropské komise.

Zásadní je rovněž záměr posílit financování podnikatelských projektů, které přispívají ke zmírnění klimatických dopadů. Plán počítá s podporou investic do energetických úspor, klimatické odolnosti a obnovy infrastruktury zasažené extrémními jevy, jako jsou povodně či vichřice. Opatření mají být realizována ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu a Ministerstvem životního prostředí.

Kromě rozvoje nástrojů a podpory konkrétních aktivit plán počítá i s monitoringem. Důraz je kladen na výzkumy návštěvnického chování a využívání dat z mobilních sítí (tzv. GSM dat), která umožňují sledovat nejen objemy a toky návštěvníků, ale také posuzovat dopady na konkrétní lokality. Výsledky těchto analýz pak mají sloužit jako podklad pro další rozhodování i plánování regulačních nástrojů.

Dokument ke stažení:

• 180_25_Materiál

• 180_25_Příloha

• 180_25_Předkládací-zpráva
   

Od ledna 2025 je textil povinně odděleně sbíranou složkou komunálního odpadu. Povinnost, která vychází ze směrnice (EU) 2018/851 o odpadech, byla známa už od roku 2020. Přesto Česká republika stále nemá zaveden systém rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR), který by financování sběru, třídění a recyklace textilu systémově spoluřešil. Ministerstvo životního prostředí v aktuálně avizuje, že EPR systém pro textil zavede „do tří let“. Jinými slovy dnes sbíráme, ale nevíme, co s tím a obce to zaplatí.

Z praxe víme, že většina vytříděného textilu nekončí v recyklačních linkách, ale v nejistém osudu: část putuje na druhotný trh (second-hand, export do zahraničí), zbytek často nenajde další využití a končí ve spalovnách či na skládkách. Dnešní článek ČT24 a reportáž upozorňuje, že zájem o vytříděný textil klesá, zatímco náklady na jeho sběr a svoz výrazně rostou – obcím tak vzniká nové finanční břemeno bez odpovídajícího nástroje k jeho pokrytí.

EPR sám recyklaci nespustí

Zavedení EPR systému je možným nástrojem pro financování nakládání s textilním odpadem. Výrobci, dovozci a distributoři textilu by měli prostřednictvím kolektivního systému pokrývat náklady na celý životní cyklus produktu. Ale pozor! EPR není samospasitelné, protože EPR není recyklační kapacita ani automatická poptávka po textilním recyklátu výstupech.

Zkušenosti z jiných odpadových toků ukazují, že bez reálného trhu s recyklátem a ekonomické motivace k jeho využívání zůstane většina investic do třídění bez efektu. V oblasti textilu to platí dvojnásob: vlákna jsou často směsná, obtížně oddělitelná a s nižší kvalitou oproti primárním materiálům. Bez inovací ve zpracování a jasné poptávky po recyklovaných textilních produktech zůstane recyklace okrajovou záležitostí a textilní odpad bude ve valné většině končit na odpadových koncovkách.

Budoucnost nebude patřit tomu, kdo bude sbírat nejvíce textilu, ale tomu, kdo dokáže celý cyklus uzavřít tedy zajistí kapacitu pro pokročilé třídění, vybuduje zpracovatelské linky, které zvládnou mechanickou i chemickou recyklaci různorodých vláken, navrhne a uvede na trh výrobky s přidanou hodnotou s obsahem textilního recyklátu. Snadno dostupné zdroje v celé EU jsou v podstatě zadarmo resp. vám za ně ještě zaplatí cenu na bráně ZEVO nebo skládky.  Podpořit poptávku může i stát v rámci veřejných zakázek. Bez této schopnosti propojit začátek a konec zůstane EPR jen formálním nástrojem, který uleví obecním rozpočtům, nikoli páteří cirkulární ekonomiky.

Prevence jako základní kámen

Nelze ovšem přehlížet, že i ten nejdokonalejší systém sběru a recyklace nedokáže zvládnout neustále rostoucí množství textilního odpadu. Podle údajů Evropské komise každý občan EU vyhodí průměrně 11 kg textilu ročně – a trend je stále rostoucí. Skutečnou udržitelnost lze dosáhnout jen důrazem na prevenci vzniku odpadů což konkrétně znamená na minimalizace rychlé módy tedy tlak na módní řetězce k prodloužení životnosti výrobků, omezení sezónních kolekcí a větší transparentnosti výroby.

Zde se můžeme inspirovat francouzskou cestou parlament v červnu 2025 schválil zákon, který míří přímo na největší hráče tzv. ultra-fast fashion – především čínské platformy Shein a Temu. Francie se stala první evropskou zemí, která chce touto legislativou zásadně omezit dopady neudržitelné módy na životní prostředí i společnost. Zákon zavádí novou ekologickou daň, striktní pravidla pro marketing a povinnou environmentální transparentnost.

Pochopitelně je potřeba podpořit opravy a prodloužení životnosti, stejně tak komunitní iniciativy jako jsou výměnné swapy, reuse centra, oděvní banky, sdílené šatníky a v neposlední řadě informovanost o dopadech textilního průmyslu, značení udržitelných materiálů, motivace k menšímu, ale kvalitnějšímu nákupu.

Nestačí sbírat – musíme také chtít (znovu) použít

Zavedení EPR systému pro textil je nutné – ale nesmí být alibi pro odkládání hlubších změn. Skutečný posun v textilním odpadovém hospodářství nastane až tehdy, když začneme recyklovaný textil skutečně používat. Když budeme umět vytvořit reálnou poptávku, ekonomiku a design pro cirkulární textilní budoucnost.

Evropská komise již v roce 2022 představila Strategii EU pro udržitelný a oběhový textilní průmysl, jejímž cílem je, aby do roku 2030 byly na evropském trhu dostupné pouze textilní výrobky, které jsou odolné, recyklovatelné, vyrobené s minimálním dopadem na životní prostředí a za férových podmínek. Strategie klade důraz na ekodesign, omezení nadprodukce, zlepšení recyklovatelnosti, ale i na digitální pasy výrobků.

Související:

Zájem o tříděný textil klesá, svoz se obcím výrazně prodražuje

Tři české regiony s největší historickou zátěží z těžby a spalování uhlí dostávají příležitost k energetické i technologické obnově. Ministerstvo životního prostředí (MŽP) dnes oznámilo nové dotační výzvy z Operačního programu Spravedlivá transformace, které cílí na zlepšení energetické efektivity veřejných budov v Ústeckém, Karlovarském a Moravskoslezském kraji. Celková alokace činí 950 milionů korun a reflektuje potřebu komplexních renovací v regionech, které se postupně vyrovnávají s útlumem těžkého průmyslu.

Kompletní renovace místo dílčích zásahů

Výzvy, které se spustí 14. srpna 2025, jsou určeny obcím, krajům, příspěvkovým organizacím, vysokým školám a dalším veřejným institucím. Důraz je kladen na komplexnost opatření – zateplení budov, výměnu zdrojů vytápění, instalaci obnovitelných zdrojů energie (zejména fotovoltaiky), modernizaci osvětlení i zlepšení vnitřního mikroklimatu a přizpůsobení staveb dopadům klimatické změny. Z fondu bude možné financovat také rekuperaci tepla, řízení větrání, zavedení energetického managementu nebo zachytávání a využití dešťové vody.

Zejména v Ústeckém kraji, kam směřuje 600 milionů z celkové částky, jsou veřejné budovy mnohdy v havarijním nebo výrazně zastaralém stavu. Moravskoslezský kraj obdrží 200 milionů a Karlovarský 150 milionů korun. Rozdělení finančních prostředků reflektuje nejen velikost krajů, ale také intenzitu environmentální a socioekonomické zátěže, jíž byly v minulosti vystaveny.

Výše podpory závisí na dosažené úspoře energie

Dotační logika výzev vychází z tzv. jednotkových nákladů – tedy předem stanovených částek na základě rozsahu renovace a dosažené úspory primární energie z neobnovitelných zdrojů. Minimální podmínkou je dosažení alespoň 30% snížení energetické náročnosti. Čím vyšší úspora, tím vyšší míra dotace. Tato metodika zjednodušuje administraci projektů a zároveň motivuje žadatele k ambicióznějším energetickým opatřením.

Dotace se však nevztahují na novostavby – cílem programu je revitalizace a modernizace stávající infrastruktury, která je energeticky nehospodárná a často i stavebně zanedbaná.

Investice míří i do provozních technologií

Unikátním prvkem výzev je zaměření na provozní zařízení, která bývají často přehlíženou složkou spotřeby energie. Až 325 milionů korun je vyčleněno na modernizaci energeticky náročných technologií v gastroprovozech, prádelnách nebo kuchyních v rámci škol, nemocnic, domovů pro seniory a dalších veřejných zařízení.

Podmínkou pro získání podpory je mimo jiné využití energetického managementu a použití spotřebičů s nejvyšší energetickou třídou. Také zde platí požadavek na minimální 30% úsporu spotřeby energie. Maximální míra podpory činí 50 % způsobilých výdajů.

Tento důraz na provozní úspory je důležitý zejména v kontextu celkové udržitelnosti a provozních nákladů veřejných institucí – úsporná technologie v kuchyni či prádelně může mít stejný dopad jako zateplená fasáda.
Dlouhodobá investice do změny energetického paradigmatu

Od roku 2021 již Ministerstvo životního prostředí investovalo více než 23 miliard korun do renovací veřejných budov prostřednictvím Operačního programu Životní prostředí, Modernizačního fondu či Národního plánu obnovy. Nově otevřené výzvy navazují na tento rámec, ale zároveň cílí na úzce definované regiony a specifické problémy spojené s transformací jejich energetiky a hospodářství.

Jde o investici nejen do konkrétních budov, ale do změny celkového přístupu ke spotřebě energie ve veřejném sektoru. Energetické úspory přinášejí nejen nižší náklady na provoz, ale zvyšují i komfort uživatelů a snižují uhlíkovou stopu veřejných služeb. V kontextu evropských klimatických závazků jde o důležitý krok vpřed – ne tolik mediálně viditelný, ale systémově zásadní.

Termíny a výzvy pro žadatele

Příjem žádostí začíná 14. srpna 2025 a potrvá do 6. ledna 2026 – v Ústeckém kraji pak až do 30. června 2026. Projekty musí být dokončeny nejpozději do konce roku 2029. Žádosti se podávají přes systém IS KP21+ a budou hodnoceny na základě formálních i věcných kritérií. Klíčové budou především deklarované úspory a kvalita návrhu energetických opatření.

MŽP avizuje také metodickou podporu pro žadatele, včetně seminářů a webinářů, které by měly zvýšit šance na úspěšnou realizaci projektů. Celý program je součástí širšího rámce spravedlivé transformace, jehož cílem je zmírnit sociální a ekonomické dopady odklonu od uhlí v klíčových regionech České republiky.

Další podrobnosti a dokumenty ke stažení:

• https://opst.cz/dotace/91-vyzva/

• https://opst.cz/dotace/92-vyzva/

• https://opst.cz/dotace/93-vyzva/

• https://opst.cz/dotace/94-vyzva/

• https://opst.cz/dotace/95-vyzva/

• https://opst.cz/dotace/96-vyzva/

Konflikty o vodu ve světě prudce přibývají a stávají se jedním z hlavních bezpečnostních rizik 21. století. Podle nejnovějších dat se v roce 2023 odehrálo nejvíce násilných incidentů spojených s vodními zdroji za poslední dvě dekády – ať už šlo o útoky na vodárenskou infrastrukturu, zneužití přístupu k vodě jako zbraně, nebo konflikty mezi komunitami o vysychající zdroje. Změna klimatu, růst populace i špatná správa vodních toků přispívají ke stále větší nestabilitě. 

Zejména v regionech s přeshraničními řekami a bez fungujícího systému sdílení vody roste riziko konfliktu. Voda se v některých případech stává prostředkem nátlaku či kontroly – například při blokování zavlažovacích kanálů nebo kontaminaci zdrojů. Přestože mezinárodní právo zná stovky dohod o společném využívání vody, slabé instituce nebo jednostranná rozhodnutí mohou situaci snadno vyostřit.

I Evropa – včetně Česka – začíná pociťovat důsledky klimatických extrémů na vodní bilanci. Odborníci proto zdůrazňují potřebu posílit vodní diplomacii, investovat do správy vodních toků a připravit adaptační opatření, která předejdou budoucím krizím. Voda už není jen environmentální otázkou – stává se strategickým zdrojem s přímými dopady na bezpečnost, zdraví i ekonomickou stabilitu. Více ZDE

Čtěte také:

Vodní gigant v srdci Himaláje: Čína staví největší přehradu světa. Co na to příroda a sousedé?

Ve snaze dekarbonizovat stavebnictví i těžební sektor vznikají inovace, které propojují recyklaci průmyslových odpadů s výrobou alternativních stavebních materiálů. Jedním z příkladů je aktuální projekt ve zlatém dole Costerfield v Austrálii, kde těžební společnost Mandalay Resources ve spolupráci s finskou firmou Betolar testuje nízkouhlíkovou betonovou směs bez klasického cementu.

Beton se zde vyrábí z ocelářské strusky a popílku – tedy vedlejších produktů metalurgie a energetiky – a namísto portlandského cementu se používá alkalický aktivátor na bázi geopolymerní technologie. Směs má nahradit konvenční stříkaný beton, který se běžně využívá ke stabilizaci důlních stěn a výztuži podzemních prostor. Pilotní nasazení má ověřit nejen mechanické vlastnosti betonu, ale i jeho odolnost vůči vlhkosti, chemickému namáhání a dlouhodobé stabilitě v podzemním prostředí.

Cesta k betonu s nízkou uhlíkovou stopou

Tradiční výroba cementu je odpovědná za přibližně 8 % celosvětových emisí CO₂, a to jak kvůli spalování fosilních paliv v pecích, tak kvůli chemickému rozkladu vápence, který je surovinou pro výrobu slínku. Snižování podílu cementu ve stavebních směsích je tak jednou z klíčových cest k dekarbonizaci stavebnictví. Geopolymerní technologie, která místo cementu využívá alkalickou aktivaci průmyslových odpadů, se v posledních letech ukazuje jako slibné řešení.

Projekt v Costerfieldu má ambici snížit emise CO₂ o více než 80 % oproti konvenčnímu betonu, což by mělo zásadní přínos nejen z pohledu těžebního sektoru, ale i z hlediska zavádění podobných řešení v infrastrukturních nebo dopravních stavbách.

Struska i popílek se využívají i v Česku – ale má to háček

Používání druhotných surovin ve stavebnictví má dlouhou tradici i v České republice. Ocelářská struska, vznikající při výrobě surového železa a oceli, se využívá jako plnivo v betonových směsích, zásypový materiál nebo stavební podsyp, a podobně se uplatňuje i energetický popílek ze spalování uhlí. Na první pohled jde o výhodné řešení – druhotná surovina, která by jinak končila na skládce, najde nové uplatnění a současně nahrazuje primární suroviny s vyššími emisemi.

Je však důležité si uvědomit, že ani struska nebo popílek nejsou automaticky „bezuhlíkové“. Jejich vznik je spojen s energeticky náročnou výrobou oceli či elektřiny, které samy produkují značné množství emisí skleníkových plynů. Z pohledu hodnocení celého životního cyklu (LCA) je potřeba vzít potaz fakt, že druhotné suroviny již tedy v sobě nesou zabudovaný uhlík, který je potřeba do celkové bilance započítat.

Na druhou stranu, jejich další využití – například právě v betonu – už další emise neprodukuje a zároveň může výrazně snížit množství cementu, který by jinak bylo nutné vyrobit. Takové využití tedy dává ekologický smysl za předpokladu kladné environmentální bilance. Ekonomika je další otázkou sama pro sebe.

Bez energeticky náročného průmyslu nebude druhotná surovina

České firmy se stále častěji pouštějí do vývoje ekologičtějších stavebních směsí. Některé betonárky testují receptury s vyšším podílem popílku, jiné se snaží integrovat lokální druhotné suroviny do betonových prefabrikátů. Inspirace z Austrálie – tedy kombinace technologické inovace a spolupráce mezi stavebním, těžebním a environmentálním sektorem – může být cenným impulsem i pro české prostředí.

Současná situace a debata o budoucnosti energeticky náročných odvětví – jako je hutnictví, sklářství nebo chemický průmysl – se však často zužuje výhradně na jejich uhlíkovou stopu. Zapomíná se přitom, že právě tyto provozy jsou nenahraditelným zdrojem druhotných surovin, které dnes tvoří základ oběhového hospodářství. Bez oceláren nebude struska, bez uhelných či biomasových elektráren nebude popílek, bez chemie nebo energetiky nebudou vedlejší produkty jako průmyslové sádrovce.

Pokud by tyto sektory z Česka nebo celé EU zmizely kvůli drahým energiím nebo nevyvážené regulaci, nezmizí jen pracovní místa a investice – ale i samotný materiálový základ pro recyklaci a udržitelné stavebnictví. Budeme pak druhotné suroviny dovážet z Číny nebo Turecka, místo abychom je chytře využili z vlastních zdrojů?

To vše klade před stát i EU strategické rozhodnutí: jak najít rovnováhu mezi dekarbonizací a udržením produkce, která je pro oběhové hospodářství klíčová. Pokud je chceme používat a nedovážet je přes půlku zeměkoule, musíme vytvořit ekonomické podmínky pro jejich vznik.

Není čas na strategickou pauzu?

Evropský průmysl udělal za posledních dvacet let obrovský kus práce. Emisní intenzita výroby v řadě sektorů dramaticky klesla, nové technologie šetří energii i suroviny, a většina velkých podniků již dnes funguje v přísném režimu emisních povolenek a environmentální regulace. Zatímco v jiných částech světa se o podobných standardech teprve uvažuje, evropská ekonomika už je několik kroků napřed. Možná nastal čas zvolnit tempo a dát průmyslu dekádu na konsolidaci, technologický rozvoj a efektivní využívání již provedených investic. Další dramatické snižování emisí totiž naráží na neúměrně vysoké náklady, které ohrožují konkurenceschopnost i samotnou existenci některých provozů.

Vědecké studie i aktuální data ukazují, že Evropa se otepluje přibližně dvakrát rychleji než globální průměr. Česká republika přitom patří mezi ty regiony, které dopady tohoto vývoje pociťují velmi výrazně – v podobě častějších such, náhlých přívalových dešťů, degradace půd a ztráty klimatické stability. Pokud má Evropa zvládnout důsledky klimatické změny, musí se soustředit i na adaptaci území: tedy na krajinu, která umí vodu zadržet, v létě ochladit prostor, podpořit biologickou rozmanitost a tlumit extrémy počasí.

Zároveň je zde příležitost přesměrovat část úsilí a investic na oblasti, které jsou dlouhodobě podceňované – jako je kvalita půdy, degradace krajiny a úbytek biodiverzity. Zlepšení stavu zemědělské krajiny, obnova mokřadů nebo podpora druhové rozmanitosti mohou mít mnohem vyšší návratnost z hlediska ekosystémových služeb i klimatické odolnosti. A právě vázání dotací na skutečnou environmentální účinnost, například v oblasti zemědělství, by mohlo přinést násobně větší přínos za nižší cenu než hon za dalšími procenty snížení CO₂ tam, kde už jsme téměř u technologického limitu

Politice dochází dech

Evropský projekt udržitelnosti je výsledkem rozsáhlé práce, inovací a investic. Stále zřetelněji se však ukazuje, že technologický pokrok ani podnikatelská iniciativa nejsou tím, co by brzdilo další rozvoj – skutečnou výzvou se stává politické vedení. Na evropské i české úrovni narážíme na limit lidského faktoru, kde státníky vystřídala profesní politika zájmových skupin.

Ministerstvo životního prostředí otevřelo čtyři nové výzvy v rámci Operačního programu Životní prostředí, ve kterých nabídne až 370 milionů korun z evropských fondů. Cílem je podpořit projekty, které posílí bezpečnost obyvatel před extrémními projevy počasí, zvýší retenční schopnost krajiny, zlepší péči o chráněná území a pomohou s ochranou biologické rozmanitosti.

Největší část prostředků – až 200 milionů korun – je určena na prevenci povodní. Obce a další žadatelé mohou získat podporu například na zpracování digitálních povodňových plánů, analýzy toků nebo vybudování moderních varovných systémů. Zvláštní důraz je kladen na menší obce s omezenými kapacitami, kde extrémní srážky mohou mít nejvážnější následky. Investice do lepšího monitoringu a včasného varování mají zásadní význam pro ochranu zdraví a majetku.

Dalších 100 milionů korun je vyčleněno na ochranu přírody a péči o chráněná území. Podporována bude obnova stanovišť, ochrana ohrožených druhů, boj s invazními organismy a také budování návštěvnické infrastruktury – například naučných stezek nebo bezbariérových přístupů. Výzva podporuje nejen ekologickou stabilitu, ale i prohloubení vztahu veřejnosti k přírodě.

Na projekty zaměřené na ochranu před sesuvy půdy a erozí je připraveno 50 milionů korun. Počítá se s financováním stabilizace svahů, úpravou vodních toků nebo výsadbou vegetace, která pomáhá zpevnit terén. Tato opatření zvyšují odolnost krajiny vůči extrémním klimatickým jevům a zároveň chrání místní infrastrukturu.

Zbývajících 20 milionů korun půjde na obnovu přirozené retenční schopnosti krajiny. Podpořeny budou například projekty na revitalizaci vodních toků, vznik nových tůní nebo znovuobnovení přirozeného meandrování. Taková řešení napomáhají krajině lépe zadržovat vodu, což snižuje riziko jak sucha, tak povodní. Přínosná jsou navíc i z hlediska biodiverzity.

Výzvy jsou otevřeny od srpna 2025 a žádosti je možné podávat až do konce ledna 2026 nebo do vyčerpání alokace. Míra podpory může dosáhnout až 85 % způsobilých nákladů. Ministerstvo zároveň zdůrazňuje, že vedle samotného environmentálního přínosu bude klíčová i připravenost projektů k realizaci.

Dokument ke stažení:

• 87. výzva

• 89. výzva

• 90. výzva

• 91. výzva

Evropská komise zveřejnila k veřejnému připomínkování návrh prováděcího nařízení, které stanoví jednotnou šablonu pro žádosti o uznání strategických projektů v oblasti kritických surovin. Jedná se o krok v rámci implementace Nařízení (EU) 2024/1252 o kritických surovinách, jehož cílem je posílit odolnost a soběstačnost Evropské unie v dodávkách klíčových surovin nezbytných pro přechod na zelenou a digitální ekonomiku.

Kritické suroviny (critical raw materials, CRM) zahrnují mimo jiné lithium, kobalt, vzácné zeminy nebo grafit – tedy suroviny nezbytné pro výrobu baterií, solárních panelů, čipů, větrných turbín a dalších technologií. EU je na jejich dovozu dlouhodobě závislá, přičemž velkou část z nich dováží z omezeného počtu zemí, často s nestabilním geopolitickým zázemím. To zvyšuje rizika narušení dodavatelských řetězců.

Aby Unie zvýšila svou surovinovou bezpečnost, zavedla nový právní rámec, který mj. umožňuje označit určité investiční projekty za strategické projekty. Tyto projekty mají při splnění konkrétních kritérií nárok na zjednodušené a zrychlené povolovací řízení, administrativní podporu nebo přístup k financování.

Aktuálně předkládaný návrh prováděcího aktu stanoví jednotnou šablonu, kterou budou předkladatelé využívat při podávání žádostí o uznání projektu za strategický. Tento postup je vyžadován podle čl. 7 odst. 2 nařízení (EU) 2024/1252 a má zajistit transparentnost, srovnatelnost a efektivní posouzení jednotlivých projektů v celé EU.

Součástí šablony budou standardizované informace o lokalitě projektu, zamýšlené kapacitě, životním cyklu, míře přínosu pro EU, environmentálních a sociálních dopadech, jakož i o právní a finanční připravenosti. Zavedení této šablony by mělo zrychlit rozhodovací procesy a zvýšit důvěru investorů i veřejnosti.

Že se jedná o rámec s reálným dopadem, dokazuje i první výběr strategických projektů, který Komise oznámila v březnu 2025. Z celkem 47 projektů napříč EU byly vybrány i z České republiky zaměřené na těžbu lithia v Cínovci (projekt společnosti Geomet – dceřiná firma ČEZ z pohledu průzkumu a těžby rudy, zpracování lithia na místě) a dále projekt na zpracování manganu v Chvaleticích (projekt společnosti Euro Manganese). V tomto případě jde o těžbu a zpracování manganových sedimentů z odkališť po těžbě a produkci vysoce čistého manganu pro výrobu katodových materiálů. Jde o unikátní projekt recyklace těžebního odpadu, což EU velmi oceňuje. 

Tyto české projekty splnily podmínky strategického významu a budou tak moci využít zrychlené řízení i evropskou podporu. Cínovec přitom představuje největší ložisko tvrdého lithia v EU, které by mohlo pokrýt významnou část evropské poptávky po této kritické surovině, klíčové pro výrobu baterií.

Dokument ke stažení:

• EU 146_25 EK Návrh prováděcího nařízení – Ares

• EU 146_25 EK Příloha – Ares

V pátek 1. srpna vstoupí v účinnost dvě novely energetického zákona. První z nich, přezdívaná lex OZE III, upravuje hlavně ukládání elektřiny, což má pomoci stabilizovat přenosovou síť. Druhá z novel, přezdívaná lex plyn, má urychlit výstavbu paroplynových zdrojů elektřiny a zlepšit energetickou bezpečnost Česka. Na návrh Senátu ruší individuální kontroly výnosnosti a přiměřenosti podpory u solárních elektráren z let 2009 a 2010, které naopak první z novel přinesla. Řada opatření z obou těchto předpisů má však odlišné datum účinnosti, a platit tedy začnou jindy nebo již platit začaly. Více ZDE

Evropská komise v rámci aktuálního připomínkového řízení představila návrh prováděcího rozhodnutí týkajícího se regulace plastových nápojových lahví na jedno použití, který představuje klíčový krok v realizaci ambiciózní strategie Evropské unie pro omezování jednorázových plastových výrobků. Tento návrh má přímý dopad na celý trh s plastovými nápojovými obaly, a to nejen z hlediska jejich výroby a distribuce, ale rovněž v oblasti zpětného sběru a recyklace. Hlavním cílem je výrazně zvýšit podíl recyklovaného plastu používaného při výrobě nových lahví, čímž se podpoří rozvoj cirkulární ekonomiky a zároveň sníží environmentální dopady spojené s plastovým odpadem.

Jedním z klíčových prvků návrhu je stanovení minimálních cílů pro obsah recyklovaného materiálu v nově vyráběných plastových lahvích. Tento krok má za cíl motivovat výrobce k vyššímu využívání recyklovaných plastů, čímž se sníží závislost na primárních plastových surovinách a omezí jejich produkce. Zásadní důraz je kladen na zavedení a posílení systémů zpětného odběru, které představují nezbytný nástroj k dosažení požadovaných recyklačních cílů. Efektivní sběr použitých plastových lahví je totiž předpokladem pro zajištění dostatečného množství kvalitního recyklovaného materiálu, který může být následně použit při výrobě nových obalů.

Součástí těchto opatření je také podpora inovativních řešení, jako jsou zálohové systémy na PET lahve. Tyto systémy fungují na principu motivace spotřebitelů k vracení použitých lahví výměnou za finanční odměnu a v mnoha členských státech EU se již osvědčily jako velmi účinný nástroj zvyšující míru návratu lahví do recyklačního řetězce. Návrh rovněž zdůrazňuje povinnost členských států zajistit, aby systémy zpětného odběru byly dostupné a přístupné všem spotřebitelům, včetně těch žijících v odlehlejších nebo venkovských oblastech, kde je logistika sběru náročnější.

Kromě zálohových systémů je důležité rozvíjet také další sběrné mechanismy. Evropská komise tak nezapomíná na potřebu modernizace a rozšíření stávajících sběrných systémů tak, aby pokrývaly co nejširší okruh spotřebitelů. Patří sem například kontejnery na tříděný odpad umístěné na veřejných prostranstvích, v obchodních centrech nebo na místech s vysokou spotřebou nápojů v plastových lahvích. Návrh klade rovněž značný důraz na pořádání osvětových a informačních kampaní, jejichž cílem je zvýšit povědomí spotřebitelů o důležitosti správného třídění a vracení lahví. Tato zvýšená informovanost má přímý vliv na množství i kvalitu získaného recyklovaného materiálu, a tím i na celkovou efektivitu recyklačních systémů.

Velmi důležitou součástí je také transparentnost a sledovatelnost zpětného odběru. Návrh doporučuje zavedení moderních technologií a digitálních nástrojů pro evidenci a kontrolu sběru, které umožní efektivnější správu systémů a pomohou předcházet únikům materiálu z recyklačního procesu. Díky těmto nástrojům bude možné lépe monitorovat a vyhodnocovat plnění stanovených cílů, což je nezbytné pro úspěšnou implementaci a případné úpravy politik.

Dále návrh reflektuje potřebu zlepšení kvality plastových materiálů používaných pro výrobu nápojových lahví, aby mohly být recyklovány bez výrazných ztrát svých vlastností. To znamená, že standardy kvality vstupního plastového materiálu a výrobní postupy musí být upraveny tak, aby výsledné recykláty splňovaly přísné požadavky na bezpečné a dlouhodobé použití v nových lahvích. Tato kvalita je klíčová pro zajištění důvěry spotřebitelů a udržení vysokých standardů produktů na trhu.

Příloha prováděcího nařízení se podrobně věnuje pravidlům pro výpočet, ověřování a vykazování obsahu recyklovaného plastu v plastových nápojových lahvích na jedno použití. Jejím hlavním cílem je vytvořit jednotný a transparentní rámec, podle kterého budou členské státy schopny přesně evidovat a kontrolovat množství recyklovaného materiálu použitého při výrobě nových lahví.

V příloze je uvedeno celkem devět specifických výpočtů, které pokrývají různé situace a varianty, jakými může být obsah recyklovaného plastu v lahvích stanovován. Tyto výpočty vycházejí ze základního principu poměru mezi hmotností recyklovaného plastu, který je obsažen v lahvích uvedených na trh, a celkovou hmotností plastu použitou pro jejich výrobu. Tento přístup zahrnuje nejen samotná těla lahví, ale také další komponenty, jako jsou víčka či etikety, což zajišťuje komplexní a spravedlivé posouzení skutečného podílu recyklátu v celém výrobku.

Součástí pravidel jsou i mechanismy pro správné úpravy výpočtů v případech, kdy dochází k přesunům plastových materiálů mezi členskými státy EU nebo při exportu materiálu mimo unii. Tyto postupy jsou navrženy tak, aby zabránily dvojnásobnému započítání stejného recyklovaného plastu nebo naopak jeho opomenutí, čímž se zvyšuje přesnost a spolehlivost vykazovaných dat.

Dokument ke stažení:

• EU 147_25 EK Návrh prováděcího rozhodnutí – Ares

• EU 147_25 EK Příloha – Ares

Vstoupí Česká republika do nové éry řízení výzkumné a inovační politiky? Opověď přináší předložený rámec Národních priorit orientovaného výzkumu (NPOV), připravený Radou pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI), představuje strategický dokument zaměřený na řešení nejzásadnějších výzev, kterým bude česká společnost čelit v horizontu příštích desetiletí. Tyto priority, platné do roku 2036, jsou navrženy tak, aby umožnily efektivní alokaci veřejných zdrojů, podpořily konkurenceschopnost, a především zlepšily kvalitu života v kontextu udržitelného rozvoje.

Aktualizace NPOV vychází ze zjištění, že původní priority z roku 2012 přestaly odpovídat dynamickému vývoji jak v evropském výzkumném prostoru, tak ve vnitřním společenském kontextu. Nový přístup klade důraz na propojení základního a aplikovaného výzkumu, který je strategicky zacílen na konkrétní problémy s přímým dopadem na společnost. Formulace NPOV byla podpořena odbornou diskuzí napříč pěti tematickými panely, jejichž výstupy reflektují jak odbornou expertizu, tak požadavky praxe a veřejné správy.

Nové priority jsou navrženy jako reakce na šest hlavních společenských výzev. Každá z nich obsahuje strategické cíle výzkumu, vývoje a inovací (VaVaI), které mají ambici přinést nejen nové poznatky, ale i konkrétní přínosy pro veřejnou politiku, průmysl a občanský život.

Energetická transformace a udržitelná budoucnost představuje soubor výzkumných a inovačních aktivit, které podporují přechod k nízkouhlíkové ekonomice a bezpečnému, soběstačnému energetickému systému. Výzkum se soustředí na vývoj nových materiálů a technologií pro zvýšení účinnosti konverze energie, akumulaci a distribuci z obnovitelných zdrojů, pokročilé jaderné technologie včetně malých modulárních reaktorů a řízení decentralizovaných sítí. Klíčovým prvkem je také zohlednění společenských a ekonomických dopadů transformace, včetně odolnosti komunit a veřejné podpory změn.

Adaptace na změny klimatu a zmírnění jejich dopadů na společnost se orientuje na zajištění dlouhodobé stability a bezpečnosti přírodních i městských systémů. Výzkum se zaměřuje na monitorování klimatických trendů, ochranu biodiverzity, snižování znečištění vod a půdy, udržitelné hospodaření s přírodními zdroji a rozvoj ekologického zemědělství. Velká pozornost je věnována adaptačním technologiím – od agrolesnictví po zelenou infrastrukturu ve městech – a zkoumání dopadů klimatických změn na zdraví a sociální stabilitu společnosti.

Důvěra v demokracii a odolnost společnosti v čase polykrize zahrnuje výzkum mechanismů společenské resilience, posilování demokratických procesů a snižování společenských nerovností. Mezi hlavní témata patří duševní zdraví, kulturní identita, občanská participace a demokratické inovace. Zohledněny jsou i dopady digitalizace, migrace a polarizace společnosti. Výzkum se snaží porozumět procesům vzniku důvěry a nedůvěry v instituce a navrhnout nástroje, jak důvěru občanů posilovat i v turbulentních časech.

Připravenost na demografické změny, stárnutí obyvatel a udržitelné zdraví odpovídá na výzvy spojené s proměnou věkové struktury obyvatelstva. Výzkum se zaměřuje na faktory ovlivňující zdraví, vývoj moderních diagnostických a terapeutických postupů, dostupnost a efektivitu zdravotních a sociálních služeb, ale také na rovnost v přístupu ke kvalitní péči. Velký důraz je kladen na nové technologie – od personalizované medicíny přes robotiku až po telemedicínu – a jejich etické aspekty v péči o stárnoucí populaci.

Technologická a digitální transformace společnosti představuje rámec pro výzkum v oblastech, které určují budoucí směřování českého hospodářství i veřejné správy. Výzkumné aktivity zahrnují vývoj umělé inteligence, kvantových technologií, polovodičů, nových materiálů i pokročilých výrobních procesů. Důležitou součástí je i výzkum dopadů těchto technologií na společnost a rozvoj digitálních kompetencí obyvatel. Podpora STEM vzdělávání a motivace nové generace techniků a vývojářů hraje klíčovou roli v posílení technologické soběstačnosti země.

Komplexní reakce na vnitřní i vnější bezpečnostní hrozby reaguje na proměnu bezpečnostního prostředí – od kybernetických útoků přes hybridní války až po průmyslové havárie a rizika spojená s technologiemi dvojího užití. Výzkum cílí na zajištění bezpečnosti kritické infrastruktury, ochranu dat, vývoj obranných technologií a krizové řízení. Zohledňuje také společenský kontext – jak radikalizaci, tak společenskou akceptaci nových bezpečnostních opatření, včetně technologií založených na umělé inteligenci.

Výzkum s přínosem, ne pro šuplík

Zveřejnění zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) z 28. července 2025 však přináší varující kontext, který nelze při realizaci nových priorit přehlížet. Podle NKÚ čerpalo Česko na výzkum a vývoj mezi lety 2018 a 2023 téměř 30 miliard korun, aniž by se výrazně zlepšila mezinárodní konkurenceschopnost české vědy. Upozorňuje na roztříštěnost systému, slabou provázanost výzkumných výsledků s praxí a nedostatek strategického řízení, které by zajišťovalo měřitelné dopady investic.

Tato zjištění podtrhují potřebu, aby se nové Národní priority orientovaného výzkumu nestaly pouhým rámcem „výzkumu pro výzkum", ale skutečně naplnily své ambice – cílit na řešení konkrétních, naléhavých a společensky relevantních problémů. Je nezbytné zajistit, aby výsledky výzkumu nejen vznikaly, ale také byly využívány v praxi – ať už v oblasti veřejných politik, průmyslu, nebo zlepšování života obyvatel.

Strategický dokument NPOV proto musí být nejen odborně kvalitní, ale také manažersky uchopitelný a pravidelně vyhodnocovaný. V tomto směru bude klíčové, zda budou priority skutečně promítnuty do výzev operačních programů, řízení výzkumných infrastruktur i evaluace výzkumných institucí. Právě v takovém přístupu se může výzkum stát motorem inovací, nikoli slepou dotační uličkou.

Dokument ke stažení:

• 178_25_Materiál

• 178_25_Příloha

• 178_25_Předkládací zpráva

Novela nařízení vlády č. 57/2016 Sb., která se aktuálně nachází v připomínkovém řízení, přináší významné změny pro menší vodní díla sloužící k čištění odpadních vod. Cílem navrhované úpravy je uvedení právní úpravy do souladu s novelizovaným vodním zákonem (č. 254/2001 Sb.), a to zejména v reakci na zrušení možnosti realizace vodních děl do 50 ekvivalentních obyvatel (EO) pouze na základě ohlášení. Změny nabývají účinnosti od 1. září 2025.

Zrušením § 15a vodního zákona (na základě zákona č. 284/2021 Sb.) se od 1. 7. 2024 natrvalo ruší možnost realizovat domovní čistírny odpadních vod do 50 EO na základě ohlášení. Tato změna má přímý dopad na konstrukci nařízení vlády č. 57/2016 Sb., z něhož budou odstraněna ustanovení týkající se CE certifikovaných výrobků pro ohlašované stavby (zejména příloha č. 2 a § 3 odst. 6). Dále se ruší i definice a emisní limity specifické právě pro tuto kategorii zařízení.

Změny se týkají také četnosti a metodiky odběrů vzorků. Pro zařízení nad 50 EO se minimální četnost zvyšuje na čtyři měření ročně. U menších zdrojů bez akumulační nádrže je i nadále umožněno použití prostého vzorku, což snižuje náklady. Vzorkování se zpřesňuje také ve vztahu k teplotě vody – nově bude zohledněn vliv nízkých teplot na činnost nitrifikačních bakterií, což eliminuje nespravedlivé hodnocení při nedosažení emisních limitů pro dusík v zimním období.

U emisních standardů se mění limit pro amoniakální dusík u menších ČOV – pro nejmenší zařízení (do 10 EO) se zpřísňuje z 20 mg/l na 15 mg/l. Zkušenosti ukazují, že této hodnoty lze běžně dosahovat správně fungujícím systémem septik + zemní filtr. U zařízení do 50 EO se rozlišuje typ technologie – klasické aktivační čistírny musí plnit limit celkového dusíku, zatímco septik s dalším stupněm čištění má předepsán limit pro amoniakální dusík.

Zcela novým požadavkem je povinnost stanovit emisní limity pro mikrobiologické ukazatele při vypouštění odpadních vod na povrch terénu. To reaguje na potřebu minimalizace zdravotních rizik. Uživatelé budou muset zajistit např. dezinfekční technologii (UV lampa apod.), jejíž cena se pohybuje v řádu jednotek až nižších desítek tisíc korun. Náklady na mikrobiologické rozbory se odhadují cca na 2 000 Kč ročně (při povinnosti dvou stanovení ročně).

Novela přináší rovněž sjednocení požadavků na vzorkování dle příslušných technických norem (ČSN EN 25667-1, ČSN EN ISO 5667-10 aj.), které jsou nově uvedeny přímo v textu nařízení. Přístup k těmto normám je zajištěn na stránce https://sponzorpristup.agentura-cas.cz, i když jen k prohlížení.

Změny nepřinášejí zásadní ekonomickou zátěž, nicméně u nových i stávajících ČOV bude v určitých případech nutné dovybavení technologií (např. dezinfekce, chemické srážení fosforu). Cena těchto úprav se pohybuje od několika tisíc po zhruba 10 tisíc Kč. Na druhé straně novela přináší zjednodušení odběrů pro malé zdroje, což snižuje náklady na laboratorní analýzy.

Dokument ke stažení:

• 177_25_Materiál

• 177_25_Důvodová-zpráva

• 177_25_Platné-znění

Katar varuje Evropskou unii před možným zastavením dodávek zkapalněného zemního plynu (LNG) kvůli novým evropským předpisům v oblasti udržitelnosti podniků. Unie plánuje od roku 2028 uplatňovat pravidla o „náležité péči“ i na firmy mimo EU, což by mohlo ovlivnit i katarské dodavatele. Katar, který neplánuje usilovat o klimatickou neutralitu se obává, že tyto nové předpisy by mohly ovlivnit jeho energetický sektor a vyjádřil obavy ohledně možného dopadu na obchodní vztahy s EU. Tento vývoj naznačuje kontrast rostoucího důrazu na udržitelnost a odpovědnost firem v globálním obchodě a zároveň možné napětí mezi hospodářskými zájmy a environmentálními cíli, které mohou ovlivnit mezinárodní obchodní vztahy. Více ZDE

Praha má osmnáct mostů, které překračují Vltavu – a každý z nich je víc než jen konstrukce z betonu, železa nebo kamene. Každý z nich nepropojuje jen břehy, jsou to místa přechodu, výhledů, setkání a paměti. Pro obyvatele jednotlivých částí města představují mosty tiché svědky každodenního rytmu: ranních dojíždění, večerních návratů, klidných procházek i historických událostí. Propojování není jen fyzické – je to i kulturní vazba, díky které se město stává uceleným celkem. A přesto nad Výtoňským se vznášení otazník.

Mosty utvářejí strukturu Prahy stejně jako její kopce, řeka nebo věže. Jsou záchytnými body ve vizuální krajině, přechody mezi čtvrtěmi a epochami, ztělesněním města jako živého organismu. Karlův most pamatuje gotiku, Hlávkův industrializaci, Trojský zase současný inženýrský minimalismus. Každý most nese charakter doby i čtvrti, jíž slouží a zároveň formuje způsob, jakým se na město díváme.

Výtoňský most v tomto panoramatu zaujímá výjimečné místo. Nejen svou polohou, mezi Vyšehradem a Palackého náměstím, ale i tím, jak spojuje funkčnost železnice s obrazem historické Prahy. Spor o jeho budoucnost proto není jen otázkou statiky či dopravní kapacity. Je to otázka, jaké mosty si chceme v hlavě i městě uchovat a co jsme ochotni kvůli „pokroku“ ztratit.

Kolej navíc versus kulturní hodnota

Železniční most na pražské Výtoni se stal novodobým symbolem udržitelného paradoxu, kdy jednotlivé pilíře udržitelného rozvoje nevytvářejí synergii, ale vstupují do zajímavého přímého střetu. Na jedné straně stojí požadavek na zajištění funkční a kapacitní železniční infrastruktury pro desítky tisíc denních dojíždějících do hlavního města. Na straně druhé pak zájem na zachování historického, urbanistického a kulturního dědictví města, které je zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Stát, jako investor i regulátor, zde nese odpovědnost nejen technickou, ale především koncepční: rozhoduje, co je „veřejný zájem“ a jak má v praxi vypadat jeho rovnovážná podoba.

Most z roku 1901 je nejen technickým artefaktem doby, ale také nedílnou součástí unikátního panoramatu města. Vede v ose klíčového pražského výhledu: z Vyšehradu přes Vltavu na Hradčany. Podobně jako Karlův most má i most na Výtoni význam, který přesahuje jeho praktickou funkci. Přesto je dlouhodobě v havarijním stavu a současná dvoukolejná kapacita již neodpovídá dopravním požadavkům ani plánům státu na posílení role železniční dopravy v rámci klimatické strategie. Správa železnic proto připravila projekt na demolici mostu a výstavbu nové tříkolejné konstrukce, která by umožnila plynulý provoz příměstských spojů, ale současně by znamenala zásadní zásah do kulturní integrity města.

Tento krok vyvolal ostrou reakci odborné i laické veřejnosti. Odpůrci demolice argumentují tím, že stát nevyužil všech dostupných možností, jak památkově chráněnou konstrukci zachovat. Opírají se o příklady ze zahraničí, kde je běžné mosty z podobného období rekonstruovat a současně rozšířit. Město Praha a někteří památkáři varují, že výstavba nové konstrukce by mohla přispět ke ztrátě statusu památky UNESCO, a připomínají, že v roce 2023 již bylo zahájeno řízení o zařazení Prahy na seznam ohrožených lokalit (předstupeň k případnému vyškrtnutí ze světového dědictví). Jinými slovy: stát by mohl kvůli novému mostu ztratit nejen historický artefakt, ale i mezinárodní historickou reputaci.

Šetrná rekonstrukce by dokázala zachovat historickou podstatu mostu a technicky umožnit jeho kapacitní posílení nebo doplnění o novou konstrukci. Ta by mohla využít původní oblouky, citlivě integrovat další kolej, a současně zohlednit vizuální a kulturní význam mostu v pohledu na Prahu. Technologické možnosti takového zásahu nejsou ani nové, ani nedosažitelné. V Německu byly obdobné železniční mosty – například v Drážďanech (Albertbrücke) nebo u Mannheimu – rekonstruovány včetně výměny nosných částí, aniž by zanikla jejich kulturní identita. V Lyonu byl most přes Rhônu z 19. století přemostěn novou ocelovou konstrukcí vloženou do původního siluety, čímž se zachovala kontinuita výhledu i funkce. V Bernu, městě rovněž zapsaném na seznam UNESCO, bylo železniční spojení přes staré město modernizováno za použití hybridní metody ocelových rámů a demontovaných oblouků.

Zastánci demolice naopak upozorňují, že požadavek na zachování kulturní kontinuity nesmí přehlušit potřebu modernizace infrastruktury, bez níž hrozí kolaps veřejné dopravy a další zahuštění automobilové dopravy ve městě. Argumentují, že rekonstrukce původní konstrukce by byla nejen technicky složitá, ale ekonomicky neefektivní a provozně nedostatečná. Z dopravního hlediska je Výtoň kritickým bodem: jen v roce 2023 překročilo hranici města vlakem přes 100 tisíc osob denně a výhledy do roku 2035 počítají s nárůstem o dalších 30–40 %. Bez rozšíření tratě se stávající železniční síť dostane na hranu své kapacity.

Stát rozhoduje, ale paměť je společná

Veřejná debata se tak nevede o estetice nebo nostalgii, ale o tom, co dnes znamená „udržitelný rozvoj“. Koncepčně formuloval cíl stát: zvýšit podíl železniční dopravy na úkor individuální automobilové dopravy. Tento cíl je plně v souladu s klimatickými závazky ČR i EU, s národní strategií Čistá mobilita i s Taxonomií udržitelných investic. Jenže zároveň stát naráží na vlastní závazky z oblasti ochrany kulturního dědictví, územního plánování a participace veřejnosti. V tomto světle přestává být spor o most čistě technickým nebo investičním rozhodnutím. Jde o volbu mezi dvěma legitimními, ale obtížně slučitelnými hodnotami, přičemž každá má svého nositele, svou logiku, hodnotu a své limity.

Ve hře je i zmiňovaná mezinárodní rovina. UNESCO opakovaně upozorňuje, že kvalita veřejného prostoru je nedílnou součástí ochrany světového dědictví a že stát musí prokázat schopnost najít řešení, která respektují jak funkci, tak formu. Selhání v tomto ohledu by mohlo ohrozit nejen status Prahy, ale i postavení České republiky jako důvěryhodného správce kulturních hodnot. A právě zde se projevuje nejhlubší rozměr celé kauzy: stát není jen zadavatelem infrastruktury, ale i garantem kulturní kontinuity a veřejného zájmu v celé jeho komplexnosti.

Z pohledu udržitelnosti se případ Výtoňského mostu ukazuje jako zásadní precedens. Nejde v něm pouze o to, zda postavit tři koleje, ale o to, jakým způsobem stát interpretuje pojem veřejného zájmu, jak váží jednotlivé složky udržitelnosti a jak je schopen hledat řešení přesahující binární logiku „zbourat/nezbourat“. Jedním z možných kompromisů, o němž se mluví, je zachování stávající konstrukce pro pěší a cyklisty a výstavba nové železniční části paralelně. Tento scénář by však vyžadoval ochotu hledat architektonicky i technicky náročné řešení, a především politickou vůli, která se nebojí řídit komplexní systém s respektem k více hodnotám zároveň. A co si budeme povídat, každé řešení má své lobbysticko-ekonomické zájmy.

Rez jako barva času

Rozhodnutí o budoucnosti mostu má padnout podle dostupných informací v polovině září 2025, tedy těsně před parlamentními volbami. Možná právě proto je nyní nejdůležitější položit si otázku: Ne co je jednodušší, ale co je skutečně důležité z dlouhodobého pohledu a tedy udržitelné. Vizuální identita města nevzniká v urbanistických plánech, ale v oku pozorovatele a právě mosty, zejména ty historické, jsou klíčovým prvkem kolektivního vidění města. Fotografové to vědí lépe než kdokoliv jiný. Výtoňský most není jen technická konstrukce, je to horizontální linie, která rámuje tichý moment mezi dvěma břehy, mezi pohledem z Vyšehradu na Hrad a mezi světlem a mlhou ranního úsvitu.

Z hlediska dokumentární fotografie je most pamětí materiálu i krajiny. Ocelová příhradovina se za 120 let stala nositelem nejen vlaků, ale i obrazu Prahy jako města mostů, kde historie netvoří kulisu, ale živou strukturu. Barva rezavého železa, která se mění s roční dobou, vlhkostí i světlem, není znakem rozkladu, ale autentické časové vrstvy. Rez je vizuální důkaz minulosti, organická stopa proměnlivosti a stáří, která dává mostu jeho melancholickou důstojnost. Pro fotografa je to textura času, kterou nelze nahradit novotou nátěru ani betonovou hladkostí. Zmizí-li tato patina, zmizí i kus obrazové paměti. Most přestane být mostem v kulturním smyslu, sice přemostí řeku, ale už nebude spojovat vrstvy historie s přítomným pohledem.

Výtoňský most není tedy o souboji, zda nový, starý nebo staronový. Jde o hledání rovnováhy, jak zachovat historickou hodnotu, pohled na město a zároveň odpovědět na potřeby dnešní i budoucí doby. Zachování a rozvoj nejsou tedy protiklady, ale dvě strany jedné mince. Odpověď na to, jak tyto hodnoty skloubit v duchu klimatických a infrastrukturních priorit, nabízí mimo jiné i Gap Report 2024, který jasně ukazuje, kde a jak musíme snižovat emise a posilovat udržitelné formy dopravy. Budoucnost města totiž nestojí jen na tom, co nově postavíme, ale i na tom, co dokážeme zachovat.

V krajině zapadlé, ale kulturně o to bohatší v Nové Bystřici, na samotném jihu Českého pohraničí, vznikl projekt, který v sobě propojuje několik klíčových trendů dnešní doby: udržitelný rozvoj, cirkulární ekonomiku, ochranu kulturního dědictví i podporu regionální identity. Místní muzeum veteránů zaměřené na americké historické automobily, vzniklo revitalizací bývalé textilní továrny a stalo se nejen turistickou atrakcí, ale i moderní plastovou učebnicí.

Budova, která původně sloužila jako průmyslový objekt, byla dlouhé roky mimo provoz a postupně degradovala. Podobných staveb se v České krajině nacházejí stovky a v mnoha případech končí jejich životní cyklus demolicí, po které následuje nová, často standardizovaná a kontextu zbavená výstavba. V případě Nové Bystřice však došlo ke zcela opačnému rozhodnutí: zachovat původní industriální architekturu a vdechnout ji nový uzel kulturního a vzdělávacího centra.

Místo bourání a novostavby byla zvolená cesta přestavby, přičemž se ušetřily nejen materiálové vstupy, ale také energie a emise spojené s výstavbou. Tento přístup lze považovat za krásný modelový příklad implementace principů cirkulární ekonomiky ve stavebnictví. Využití brownfieldu navíc znamená i ochranu krajiny před další zástavbou a zachování urbanistické paměti místa. Tento krok není sice snadný, ale ukazuje se nejen jako esteticky a kulturně hodnotný, ale také jako environmentální i ekonomicky udržitelný.

Iniciátorem celého projektu byl podnikatel a sběratel historických vozů Pavel Janouš, který v rámci spolupráce s městem i s lokální komunitou dokázal proměnit starou továrnu ve funkční a atraktivní kulturní prostor. Hala s původními prvky konstrukce, nízkým denním světlem a syrovou estetikou průmyslových objektů se stala dokonalým kontrapunktem k elegantním křivkám amerických vozů z počátku 20. století. Autenticita prostoru tak umocňuje přímý kontakt s vystavenými exponáty a zvýrazňuje jejich historickou hodnotu.

Americký sen na kolech

Pavel Janouš si šel vlastní cestou a na rozdíl od ostatních sběratelů zaměřených na evropské značky se soustředil na americké předválečné automobily s cílem využít příležitosti, vytvořit v Česku první specializované muzeum amerických veteránů a působit ve veřejné sféře jinak než statické sbírky v soukromých garážích. Janouš se netají ambicí budovat jednu z největších sbírek Lincolnů v Evropě.

Janouš vybírá své vozy s velkou pečlivostí, často přímo z USA, a upřednostňuje stroje s pozoruhodným příběhem nebo vazbou na významné osobnosti. Ve svých rozhovorech připouští, že náklady i čas věnovaný renovaci veterána často výrazně přesahují jeho původní tržní hodnotu.

Mezi vrcholné exponáty patří Lincoln Model K z roku 1938, karosovaný na zakázku firmou Brunn z New Yorku pro speciální klientku. V roce 1938 získal první cenu na prestižní výstavě Pebble Beach Concours d’Elegance. Tento unikát je stavěn tzv. původní konzervací, kdy je zachován v originálním a nikdy nerenovovaném stavu, což mu dodává zvláštní hodnotu a podtrhuje jeho výjimečnost.

Muzeum dnes představuje jednu z největších sbírek amerických předválečných a poválečných automobilů v České republice. Výstava je koncipována jako cesta časem a prostorem, rozdělená do tematických celků od dvacátých let až po sedmdesátá, s modely jako Overland 1911, Buick 1918, Lincoln 1928, Mercury Marauder 1965 či Mercury Cougar 1968. Celková instalace nenabízí pouze estetický zážitek, ale je doplněna i interaktivními prvky, audioprůvodcem a vzdělávacím obsahem, čímž muzeum plně naplňuje funkci kulturně-vzdělávací instituce.

Jak automobilismus zrcadlí petrochemický věk

Muzeum veteránů je zároveň ojedinělým svědectvím o technologickém vývoji, který je úzce spjat s širšími civilizačními změnami. Každý z vystavených automobilů je fragmentem doby, ve které vznikl – nejen z hlediska designu nebo techniky, ale především jako odraz surovinového a energetického zázemí své éry. Vystavený Overland z roku 1911 například reprezentuje období, kdy byla ropa teprve objevována jako průmyslová komodita. První komerční vrt byl zprovozněn v roce 1859 v Pensylvánii, ale její masivní využití jako paliva se teprve rozbíhalo. Automobily z této doby byly technicky jednoduché a materiálově čisté: kov, dřevo, sklo – bez plastů, bez syntetiky. Právě absence plastových dílů v těchto vozech z počátku 20. století je klíčem k pochopení souběžného vývoje petrochemie a automobilismu.

Zásadní zlom nastává až ve dvacátých a třicátých letech, kdy se poprvé objevují syntetické plasty jako bakelit, a zároveň se prudce rozšiřuje rafinace ropy. Buick 6-45 z roku 1918 nebo Lincoln Model L z roku 1928 jsou už svědky počínajícího vlivu chemického průmyslu na výrobu vozidel. V interiérech se objevují rané formy plastových povrchů, elektrické systémy začínají využívat syntetickou izolaci, a benzin se stává dominantním palivem pro dopravu. V tomto období se automobil stává nejen symbolem svobody, ale i hmatatelným produktem komplexní průmyslové infrastruktury. Výroba plastů zaznamenává od 30. let prudký růst – polyethylen, PVC, polystyren i nylon vznikají v rychlém sledu, často v přímé reakci na požadavky zbrojního nebo automobilového průmyslu. Po druhé světové válce už plast doslova zaplavuje svět – v roce 1950 se ve světě vyrobilo asi 2 miliony tun plastů ročně, v roce 1970 to bylo už více než 25 milionů tun.

Tato éra vrcholí v exponátech z 60. a 70. let, jako je Mercury Marauder 1965 nebo Mercury Cougar 1968, které Muzeum veteránů také vlastní. Tyto vozy reprezentují období, kdy byl plast zcela běžnou a masově využívanou součástí automobilové výroby – od palubních desek přes čalounění až po dekorační prvky a detaily karosérií. Je fascinující sledovat, jak se plast, zpočátku vnímaný jako zázračný materiál, stal téměř neviditelnou samozřejmostí každého vozu, a zároveň jak zásadně změnil energetickou a materiálovou bilanci výroby automobilů. Dnes víme, že výroba jednoho středně velkého vozu vyžaduje v průměru 39 barelů ropy, z nichž většina padne nejen na palivo, ale i na samotnou výrobu komponent, barvy, maziva a plasty.

Od lesku veteránů k plastové realitě dneška

Paralelně s touto materiálovou historií se mění i vztah k odpovědnosti – co dříve bylo synonymem pokroku, je dnes častým předmětem environmentální kritiky. Plastová zátěž, uhlíková stopa, neudržitelnost jednorázových výrobních cyklů – to vše přivedlo společnost k hledání nových přístupů, mezi které patří i uchovávání hodnot z minulosti. Muzeum veteránů v tomto smyslu není jen kulturní atrakcí, ale i výukovou „platformou“ pro pochopení historických kontextů dnešních problémů.

Ačkoliv se dnešní doba nese ve znamení elektromobility a dekarbonizace dopravy, nelze přehlížet, že i tzv. „zelené“ vozy jsou v mnoha ohledech stále pevně zakotveny v ropném paradigmatu. Plasty a syntetické materiály v jeho konstrukci jsou stále odvozeny od ropných produktů. Podle některých studií obsahují moderní elektromobily až 200 kg plastů na vůz, a to nejen ve formě interiérových dílů, ale i v konstrukci bateriových systémů, kabeláže a vnějších obalových struktur. I z tohoto důvodu je vhodné při pohledu na automobilismus neoddělovat minulost a současnost, ale vnímat je jako kontinuum jednoho materiálového příběhu, který nás stále spojuje s ropou – byť v jiné a méně viditelné podobě.

Projekt muzea v Nové Bystřici tak zapadá do širšího trendu udržitelných konverzí industriálních staveb. Tento i jiné podobně laděné projekty ukazují, že architektura budoucnosti nemusí nutně znamenat jen stavět nové stavby, ale i učit se obratně a odpovědně zacházet s minulostí. Muzeum veteránů v Nové Bystřici není jen sbírkou chromovaných a nablýskaných vozů, ale je také příběhem o tom, jak lze znovu oživit prostor, pochopit historii v celém kontextu a vytvořit novou hodnotu na základech minulosti. Právě v takových příbězích se často skrývá klíč k udržitelné budoucnosti.

Ačkoliv si Česká republika ve své inovační strategii do roku 2030 stanovila, že se chce stát inovačním lídrem, tento cíl se jí ve srovnání se zeměmi Evropské unie plnit nedaří. V letech 2021 až 2023 podpořil stát výzkum, vývoj a inovace prostřednictvím Grantové agentury (GA ČR) a Technologické agentury (TA ČR) téměř třiceti miliardami korun. Přesto ČR patří v evropském měřítku stále mezi tzv. mírné inovátory. 

Od roku 2019 klesá počet patentů a citovanost výsledků základního výzkumu v renomovaných vědeckých publikacích stále nedosahuje ani poloviny evropského průměru. Podpora základního výzkumu nesměřuje do strategických oblastí, a nepřispívá tak k řešení konkrétních významných celospolečenských a hospodářských problémů. Obě agentury, které patří mezi nejvýznamnější poskytovatele účelové podpory výzkumu, vývoje a inovací v ČR, vzájemně nespolupracují. Zjistila to kontrola NKÚ zaměřená na tuto problematiku.

„Poslední dvě jmenované výhrady, tedy to, že podpora nesměřuje cíleně do strategických oblastí a že agentury nespolupracují, jsme kritizovali už v předcházející kontrole z roku 2017 (KA č. 16/19). Přestože GA ČR a TA ČR deklarují nutnost propojení základního a aplikovaného výzkumu, konkrétní kroky v tomto směru neudělaly. V roce 2018 podepsaly memorandum o spolupráci a vytvořily pracovní skupinu, která měla hledat způsoby, jak tyto oblasti propojit. Do ukončení naší kontroly letos v březnu však agentury žádných konkrétních výsledků nedosáhly. Vytvoření efektivního systému spolupráce by přitom mohlo podpořit inovace a zvýšit konkurenceschopnost České republiky na mezinárodní úrovni,“ uvedl člen Kolegia NKÚ Petr Neuvirt, jenž kontrolu řídil.

Kontroloři zjistili, že ačkoli počet aplikovaných výsledků mírně roste (za šest let o 527, tedy o necelých 31 %), počet patentů naopak klesá. Zatímco v roce 2019 v projektech podpořených TA ČR vzniklo 113 patentů, v roce 2023 už jen 65. Přitom počet patentů představuje jeden z klíčových ukazatelů úrovně aplikovaného výzkumu a inovací. Jejich pomocí lze chránit a komercionalizovat původní výsledky výzkumu.

Kvalita základního výzkumu je měřena především citovaností publikací. Publikační činnost je téměř výhradním výstupem základního výzkumu. NKÚ zjistil, že citovanost výsledků českého základního výzkumu v renomovaných vědeckých publikacích stále nedosahuje světového průměru a ani poloviny toho evropského.

Přestože TA ČR nastavila podmínky pro podporu spolupráce se soukromým sektorem, k posílení finanční spolupráce mezi TA ČR a soukromým sektorem nedošlo. Naopak, od roku 2017 rostla výše podpory TA ČR a snižovala se míra spoluúčasti soukromého sektoru z 32 % na 23 % v roce 2023.

Ačkoliv se z původních 22 institucí poskytujících podporu českému výzkumu jejich počet snížil na současných devět, systém i nadále zůstává roztříštěný. To zvyšuje náklady na poskytování této podpory. NKÚ přitom ověřil, že TA ČR disponuje potřebným know-how a moderním informačním systémem, který umožňuje efektivní administraci programů a projektů pro další poskytovatele a současně s tím umožňuje i snížit náklady. I přes dosažený pokrok zůstává roztříštěnost systému státní podpory českého výzkumu problémem.

Přesto, že vyjmenované nedostatky snižují efektivnost poskytované podpory, kontrola NKÚ ukázala, že obě agentury vynakládaly prostředky na podporu výzkumu, vývoje a inovací účelně a v souladu s právními předpisy. Navíc GA ČR i TA ČR vybíraly projekty transparentně, čímž odstranily jeden z nedostatků zjištěných v předešlých kontrolách. 

Dokument ke stažení:

Česká republika se ocitá pod tlakem evropských legislativních cílů v oblasti recyklace nápojových obalů, současný systém třídění je splnit nepomůže. Jak potvrzují nejnovější data společnosti EKO-KOM, bez zavedení funkčního zálohového systému na PET lahve a plechovky je splnění požadavků Evropské unie prakticky nemožné. Míra zpětného sběru PET lahví v Česku dokonce meziročně klesla. Oproti 75 % v roce 2023, auditovaná čísla za rok 2024 ukazují pokles na 73 %. Ještě dál k dosažení cílů mají plechovky, jejichž míra sběru se pohybuje na 36 % a které požadovaných 80 % v roce 2026 nesplní. 

„Současný systém třídění narazil na neviditelnou zeď, a čísla to jasně dokazují. Sběr PET lahví v Česku už několik let přešlapuje na místě, plechovek se vysbírá minimum a většina končí rovnou ve směsném odpadu a následně na skládce či ve spalovně,“ uvádí Kristýna Havligerová, manažerka vnějších vztahů Iniciativy pro zálohování. Tato stagnace nás fatálně vzdaluje od evropských cílů, 90% sběru PET lahví, který vyplývá ze směrnice o jednorázových plastech, ale především od splnění požadavků nařízení o obalech a obalových odpadech (tzv. PPWR). 

„Problém přitom můžeme vyřešit jednoduše a efektivně. Stačí se podívat, jak to dělají jinde v Evropě. Zálohový systém na nápojové obaly zaručuje, že se sesbírá obrovské množství lahví a plechovek, a co je nejdůležitější, že se z nich znovu vyrobí obaly nové. Je proto škoda, že poslanci letos návrh na zavedení záloh ani neprojednají. Promarní tak cenný čas a roky práce, které jsme přípravě zavedení zálohového systému, který skutečnou recyklaci zajistí, věnovali,“ vysvětluje Kristýna Havligerová. Podle Havligerové ale zálohování v Česku nakonec bude, protože podle evropského nařízení PPWR jej stejně budeme muset zavést. 
 

Miliardové ztráty a ohrožení životního prostředí

Absence zálohového systému se promítá do obrovských finančních ztrát, které podle analýzy Institutu cirkulární ekonomiky každoročně přesahují 1,5 miliardy korun. Tato částka zahrnuje poplatky, které Česko odvádí do rozpočtu Evropské unie za nerecyklovaný obalový plast, ale i ztrátu hodnoty materiálů, které se mohly recyklovat či náklady obcí na likvidaci odpadu, o který by se po zavedení zálohování nemusely starat. Namísto recyklace končí totiž nyní tuny cenných surovin na skládkách, ve spalovnách nebo odhozené v přírodě.

Konkrétně se jedná o ztrátu hodnoty 25 000 tun PET lahví a 11 000 tun plechovek, které se v Česku nedostanou k recyklaci. Dohromady jde o materiál v hodnotě 651 milionů korun, který by mohl významně pomoci financovat systém sběru, třídění a recyklace a ušetřit peníze z veřejných rozpočtů i rozpočtů firem, jež obaly uvádějí na trh.

I Česko potřebuje svou materiálovou smyčku

 Čeští spotřebitelé poctivě třídí odpad, ale často netuší, že vytříděné materiály se v řadě případů efektivně nerecyklují. Podle odhadů Ministerstva životního prostředí se v Česku pouze 17 % použitých PET lahví dále využívá k výrobě nových lahví. V případě plechovek se pro výrobu nových nevyužívá žádná. Většina vytříděného materiálu tak místo uzavřeného materiálového koloběhu putuje do zahraničí.

Právě zavedení zálohového systému umožní uzavřít materiálový koloběh i v Česku a z použité lahve stane i u nás opět lahev a z plechovky nová plechovka. Pomůže to nejen životnímu prostředí, ale i českému průmyslu.

Zálohování jako ověřené řešení

Zálohování nápojových obalů není žádná novinka. V Evropě ho již zavedlo 17 států, což představuje více než polovinu obyvatel EU. V říjnu se k nim navíc přidá i Polsko. Po celém světě aktuálně funguje 58 zálohových systémů, ve kterých použité obaly vrací více než 350 milionů lidí. Tyto systémy prokazatelně zvyšují míru sběru a recyklace a představují efektivní cestu k naplnění cílů udržitelného rozvoje.

Zavedení zálohového systému v České republice je nejen nutností pro splnění evropských cílů a ochranu životního prostředí, ale také ekonomicky rozumným krokem, který uleví veřejným rozpočtům a vrátí cenné suroviny zpět do oběhu. Zálohování je klíč k udržitelnosti. Umožňuje nám přeměnit staré PET lahve a plechovky na nové, čímž šetříme přírodní zdroje a dramaticky snižujeme naši ekologickou stopu. snížíme spotřebu energie až o 95 % a uhlíkovou stopu obalů zmenšíme až o 80 %. Zálohový systém je také silnou zbraní proti nepořádku v přírodě, protože odhozené lahve a plechovky z ní postupně vymizí. 

Iniciativu pro zálohování založili významní výrobci nápojů Coca-Cola HBC Česko a Slovensko, Heineken Česká republika, Kofola ČeskoSlovensko, Mattoni 1873 a Plzeňský Prazdroj. Jejím cílem je zavedení plošného zálohového systému všech nápojových PET lahví a plechovek v České republice jako cestu k opravdové recyklaci těchto obalových materiálů.

Autor/zdroj: Kristýna Havligerová, Iniciativa pro zálohování  

Červencový Globální ekonomický výhled České národní banky (ČNB) se zaměřuje na hodnocení dvou klíčových prvků klimatické politiky Evropské unie, které se začínají postupně promítat do reálné ekonomiky členských států i globálního hospodářství. Jedná se o uhlíkový mechanismus na hranicích (CBAM) a o zavádění druhého systému obchodování s emisními povolenkami (ETS2), jenž bude nově zahrnovat sektory budov a silniční dopravy.

Uhlíkové clo má potenciál významně ovlivnit globální ekonomiku a mezinárodní obchod. Dílčí dopady se však budou značně lišit podle jednotlivých skupin zemí a mohou být jak pozitivní, tak negativní. Zatímco pro EU a vyspělé země s podobnými klimatickými cíli může být uhlíkové clo přínosem z hlediska dopadů na životní prostředí a konkurenceschopnost, pro rozvojové a rozvíjející se ekonomiky představuje výzvu. Klíčem k úspěchu bude mezinárodní spolupráce, technologická podpora a spravedlivý přístup k zajištění toho, aby uhlíkové clo přispělo k celosvětové udržitelnosti bez negativních sociálních a ekonomických dopadů.

Mezi pozitivní dopady na země EU lze počítat ochranu domácího průmyslu, udržení pracovních míst a zachování konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Dále pak motivaci firem investovat do čistých technologií a snižovat spotřebu fosilních paliv a emise skleníkových plynů. Výnosy z uhlíkových cel mohou být použity na financování zelené transformace nebo kompenzace pro zranitelné sektory. 

Na druhé straně evropské podniky, které dovážejí suroviny nebo polotovary s vysokou uhlíkovou stopou, budou čelit vyšším nákladům a zavedení a správa mechanismu CBAM bude vyžadovat velkou administrativní zátěž pro podniky a složitou byrokracii pro státní aparát. Na růst průmyslových cen, potažmo spotřebitelských cen v EU by ale CBAM neměl mít větší negativní dopad, neboť podíl dovozu energeticky náročných produktů ze zemí mimo EU na celkovém dovozu EU tvoří pouze 4,5 % (v případě samotné ČR 1,2 %) s největším podílem železa, oceli a hliníku. Příjmy z prodeje dovozních certifikátů odhaduje Evropská komise na cca 2,1 mld. EUR ročně do roku 2030[9]. V případě ČR se odhad nákladů na nákup certifikátů pohybuje v řádu nižších stovek milionů Kč ročně. 

Rozvinuté země mimo EU (USA, Kanada, Japonsko) s podobnými klimatickými cíli jako EU mohou být motivovány k urychlení svých zelených politik, aby se vyhnuly clu. Země s podobnými emisními standardy jako EU pak budou moci těžit z preferenčních obchodních podmínek, což může posílit vzájemný obchod s EU. Pokud ale tyto země nebudou mít dostatečně přísné emisní regulace, jejich vývoz do EU může být naopak znevýhodněn.

U rozvíjejících se a rozvojových ekonomik (Čína, Indie, Brazílie) budou patrně převládat negativní dopady. Nejvíce budou postiženy rozvojové země, které jsou závislé na vývozu energeticky náročných produktů (např. oceli, cementu nebo hliníku). Uhlíkové clo zvýší náklady na jejich vývoz do EU a sníží jejich konkurenceschopnost. Některé země tak mohou přijít o významný podíl na evropském trhu, což může vést k poklesu příjmů a hospodářským potížím. Přitom tyto země většinou nemají dostatek zdrojů na investice do čistších technologií, což ztěžuje jejich schopnost přizpůsobit se novým požadavkům. EU by jim tak měl a poskytnout technickou a finanční podporu, aby usnadnila jejich přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku. V delším horizontu by uhlíkové clo mohlo motivovat rozvojové země k přijetí udržitelných výrobních postupů a k investicím do obnovitelných zdrojů energie.

Země závislé na vývozu fosilních paliv (Rusko, Saúdská Arábie) budou čelit především negativním dopadům. Snížení poptávky po jejich produktech povede k poklesu příjmů z vývozu a může tak způsobit hospodářské problémy nebo dokonce sociálním nepokoje. Dlouhodobě ale může tlak na snížení emisí motivovat tyto země k diverzifikaci jejich ekonomik a investicím do udržitelných odvětví.

Z globálního pohledu může uhlíkové clo přispět k celosvětovému snižování emisí skleníkových plynů tím, že motivuje země k přijetí přísnějších klimatických politik. Zároveň může evropský CBAM sloužit jako model pro další regiony, což povede k nastavení globálních standardů a harmonizaci klimatických politik na globální úrovni. Na druhé straně může ale zavedení uhlíkových cel vyvolat obchodní konflikty a spory v rámci Světové obchodní organizace (WTO) a dojde ke znevýhodnění rozvojových zemí, což může prohloubit ekonomické rozdíly mezi státy. 

Odhad dopadů zavedení systému ETS2 povolenek do inflace v ČR

Pro odhad dopadů ETS II do české inflace vyjdeme z maximální ceny povolenky v cenách roku 2020, tedy 45 EUR. Ta se ale postupně navyšuje o průměrnou inflaci HICP v EU27, která činila v roce 2024 oproti roku 2020 22,6 %. Pro další dva roky můžeme odhadnout inflaci na 2 % ročně. Výsledný strop pro cenu povolenky ETS II by tedy mohl být na začátku roku 2027 oproti roku 2020 vyšší o 27,6 %, tedy cca 57 EUR. Při kurzu koruny 25 CZK/EUR můžeme tedy počítat s výchozí cenou povolenky 1425 Kč. Zdražení jednotlivých paliv v korunách se pak dále odvíjí od váhového množství CO₂ vzniklého spálením jednotky daného paliva. Zvýšení korunové ceny jednotkového množství dané komodity pro výše uvednou cenu povolenky a měnový kurz shrnuje Tabulka 1. Výpočet je proveden s pomocí kalkulačky Fakta o klimatu (2024). K vypočtenému zvýšení ceny v Kč je třeba dále přičíst DPH ve výši 21 %.

Procentní zvýšení ceny je závislé na ceně dané komodity v okamžiku spuštění systému ETS II a dopad do inflace pak na aktuální váze dané položky ve spotřebním koši. Tabulka 1 tak ukazuje modelový dopad do inflace, pokud by ke spuštění ETS II došlo v květnu 2025 (ale s odhadovanou cenou povolenky pro začátek roku 2027 při aktuálním kurzu). Při spuštění od roku 2027 bude již platit nové váhové schéma (které se aktualizuje každé dva roky), a váhy jednotlivých položek tak budou pravděpodobně mírně odlišné. Ale určitou informaci může poskytnout výpočet i na aktuálních údajích. Při podrobnějším výpočtu byl uvažován nad rámec Tabulky 1 ještě propan butan, petrolej a LPG, které ale mají zanedbatelný vliv. Naopak větší vliv by mohl mít ETS II na cenu dodávek tepla pro otop a přípravu TUV. Velké teplárny již jsou zahrnuty v systému ETS I, ale nově dopadnou emisní povolenky i na malé teplárny a komunální energetiku. Pokud bychom předpokládali, že tyto malé zdroje tepla budou činit cca polovinu položky ve spotřebním koši, dopad ETS II by se zvýšil o dalších cca 0,1 p. b. Přímý (maximální) dopad zavedení ETS II do inflace tak lze odhadnout za výše uvedených předpokladů na cca 0,9 – 1,0 p. b. ETS II by dále měl postihnout i malé výrobce elektrické energie z fosilních zdrojů.

Lze předpokládat, že výše uvedený dopad bude rozložen do období několika měsíců po zavedení ETS II, neboť dodavatelé energií a pohonných hmot se s dostatečným předstihem předzásobí. Ale vše bude závislé na platné legislativě, která se však zatím teprve připravuje a energetické firmy (zejména velcí dodavatelé plynu) zatím nevědí, jak konkrétně budou povolenky nakupovat a promítat do koncových cen.

Kromě výše vyčísleného jednorázového dopadu zavedení ETS II do spotřebitelských cen skrze přímo ovlivněné položky spotřebního koše je nutné uvažovat i další dopady. Ty by měly být pozvolnější s tím, jak budou výrobci zboží a poskytovatelé služeb následně promítat do koncových cen zdražení jejich vstupů z titulu ETS II. A inflace bude samozřejmě průběžně ovlivňována vývojem ceny emisní povolenky, který v současnosti prakticky nelze predikovat. Pokud by se cena držela na zvažovaném stropu, rostla by do roku 2029 stejným tempem jako evropský HICP. Od roku 2030 má být strop pro cenu povolenky zrušen a cena tak může růst nekontrolovaně.

Tabulka 1 – Maximální odhadované dopady zavedení ETS II do inflace v ČR 

Pozn.: Ceny benzínu, nafty a uhlí dle ČSÚ. Cena zemního plynu je průměrná celková jednotková cena významných dodavatelů. Význ amnost inflace jednotlivých položek (reprezentantů) ve spotřebním koši se průběžně mění. Začíná na hodnotě pevné váhy v základním období indexu, kdy mají všechny položky index 100. Poté buď roste, když je růst indexu dané položky rychlejší než růst celkového indexu a naopak. To zachycuje tzv. průběžná váha, která se v tabulce vztahuje stejně jako cena ke květnu 2025.

ETS2 jako technický nástroj i politická rozbuška

Evropský systém emisního obchodování ETS2 má být spuštěn v roce 2027 a zaměří se na sektory budov a silniční dopravy. Již od roku 2025 začne platí povinnost monitorovat a vykazovat emise, přičemž aukční prodej povolenek bude spuštěn o dva roky později. Systém bude fungovat na principu "cap and trade", s cenovým stabilizačním mechanismem MSR, který má bránit prudkým výkyvům cen.

Evropská komise v červnu 2025 zahájila řízení proti několika státům za zpožděný legislativní převod ETS2 do národního práva. Německo a Rakousko již dokončily přechod z vlastních systémů nETS. Česká republika naproti tomu podmínila zavedení ETS2 zachováním cenové dostupnosti energií a iniciovala návrh cenového stropu 45 €/t CO₂. Zároveň společně s dalšími státy požaduje úpravy systému pro větší předvídatelnost a cenovou stabilitu.

Zavedení systému EU ETS2 vyvolává v České republice silné emoce, a to zejména v kontextu blížících se říjnových parlamentních voleb. Klimatická politika se tak stala jedním z polarizujících témat předvolebního boje, přičemž různé politické strany využívají debatu o emisních povolenkách k vymezení svých postojů vůči EU i domácí energetické transformaci. Je třeba ocenit, že právě tlak na přijetí ETS2 přinesl nebývalý mediální zájem o klimatickou politiku a témata se tak dostávají z expertní roviny do veřejného prostoru.