Obrovské dopady na životní prostředí, kilometry daleko viditelný černý kouř, toxické zplodiny, enormní ekonomické náklady, znečištění podzemních vod, zábor zemědělské půdy, staré ekologické zátěže a s nimi související miliardové náklady placené ze státní kasy a v neposlední řadě nasazení vlastního života. To jsou tvrdá fakta každodenních požárů skládek odpadů v Česku.
Od pátečního odpoledne likvidují hasiči požár skládky. U požáru zasahovali několik dní, hasiči ještě pojedou na místo znovu na kontrolu. Požár se místy prohořel do velké hloubky, bylo nutné s použitím bagru odkrýt vrstvy odpadu a důkladně prolít vodou všechna ohniska. Likvidace požáru byla obtížná kvůli nutnosti použití velkého počtu dýchací techniky a složitého pohybu v prostoru skládky. U požáru zasahovalo celkem 8 hasičských jednotek. To jsou mediální zprávy, které najdeme v tisku každý den.
Každému tak musí být jasné, že dopady skládek na životní prostředí i naše zdraví nejsou určitě pozitivní. To, že hasiči díky skládkování nasazují zbytečně své životy, určitě není potřeba zmiňovat. Pochopitelně takový zásah stojí daňové poplatníky nemalé peníze. Není výjimkou, že u požárů skládek jsou postupně nasazeny desítky kusů zásahové techniky a stovky hasičů, a to po několik dní, s celkovou spotřebou hasební vody, pěnidla a smáčedla v řádu stovek tisíc až milionů litrů a stovky litrů pohonných hmot. Po zahrnutí všech nákladů na nasazení sil a prostředků požární ochrany, související logistiky, zajištění stravy a pitného režimu pro zasahující hasiče aj. se mohou denní náklady takového zásahu běžně pohybovat mezi 500 tisíci až 1 milionem korun. Požáry skládek jsou tak obrovsky ekonomicky náročné, přičemž škody jsou často nulové. Navíc při hoření dochází ke snižování objemu uloženého odpadu, což skládkařům nahrává – kapacita skládek se tak totiž opět uvolňuje.
Počty požárů v oblasti nakládání s odpady tvoří značnou část celkového počtu požárů na území České republiky. Například v roce 2018 hasiči evidují více jak 144 tisíc událostí kde bylo třeba jejich zásahu, z toho požáry tvoří téměř 20 tisíc událostí. Na požáry samotných řízených a černých skládek připadá 6 %, přesně 1 238 událostí. V loňském roce hasiči evidují celkem 530 požárů řízených (legálních) skládek, na nelegální připadá 708 událostí. Z vývoje mezi lety 2014 až 2018 můžeme vyčíst, že v roce 2014 každý den hořela jedna „pouze“ legální skládka, v roce 2018 už to bylo 1,5 skládky. Na území České republiky máme dnes celkem oficiálních 178 skládek, což by teoreticky znamenalo, že každá z nich zahoří každoročně třikrát!
V roce 2018 došlo k výraznému zvýšení počtu požáru. Na vině je i horko a sucho, za takových podmínek je vznícení skládek mnohem větším rizikem (zdroj: HSZ ČR)
Hasební zásah
Hlavní výzvy, kterým hasiči musí čelit, jsou toxické zplodiny, odpadní vody, skrytá ohniska, obtížná manipulace, dlouhodobý zásah, velké množství hasiva i velký počet nasazených jednotek. Například na likvidaci požáru skládky na Mostecku koncem srpna 2017 bylo během čtyř dnů nasazeno celkem 58 hasičských jednotek, 117 vozidel, které jsou během zásahu téměř permanentně nastartovány, a navíc bylo potřebováno téměř 13 milionů litrů vody. Požární jednotky musí tedy také řešit otázku dostatečných dodávek hasební vody. Právě voda je dnes nedostatkovým zdrojem a při současné situace dalšího extrémně suchého roku, kdy mnoho obcí v ČR je odříznuto od dodávek vody a sucho je navíc zdrojem rizika šíření požárů, se tak stává dnešní situace zcela alarmující.
Kromě hašení je však během zásahu nutné dbát i na ochranu životního prostředí. Velkou komplikaci při požáru skládek představuje stékající použitá hasební voda po povrchu skladovaných materiálů s následným možným odtokem do kanalizačních vpustí nebo přilehlých vodních zdrojů, a to vše doprovázené možným rizikem zamoření životního prostředí nebo masovým úhynem vodních živočichů. Pro vysvětlení – pokud se při požáru použije necelých 13 milionů litrů vody, tak je jisté, že i při určité míře odparu jsou to stále miliony litrů, které skládkou protékají a následně někde musí vytéci… Při požárech celého tělesa skládky je zároveň nemožné zajistit, aby nedošlo k průsakům a postupnému úniku toxických látek do podzemních vod.
Likvidace požárů však není je o základním způsobu hašení. K běžným taktickým postupům samotného hasebního zásahu patří uhašení intenzivního plamenného hoření s následným dohašováním např. zaplavením ohnisek požáru velkým množstvím vody, injektáž vody do tělesa skládky, rozrušením skládky pomocí mechanických účinků proudů vody, vytváření proluk těžkou technikou, nebo postupné rozebírání, a to například pomocí těžkých kolových nakladačů, pásových rypadel, nakladačů a zkrápěním vytěženého hořícího materiálu až po pokrytí povrchu skládky zeminou.
Velkým specifikem jsou pak požáry skládek pneumatik. Zde se zpravidla provádí zaplavení ohnisek požáru pěnou s cílem zamezení přístupu vzduchu k hořícímu materiálu, resp. velkým množstvím vody s použitím smáčedla. V praxi osvědčenou metodou je také postupné máčení hořících pneumatik do velkoobjemové nádrže s vodou a smáčedlem. Tato metoda je náročná z hlediska délky zásahu, nicméně patří k nejspolehlivějším i nejúspornějším, co do množství použité techniky a nákladů na hasební látky.
Mezi tím, kdy si čtete tento článek, tak v Česku hoří další skládka. S požárem na Litoměřicku hasiči bojují opět i dnes. Skládka hořela 29. dubna a vzplála podruhé... O události informuje i Deník.cz.
K velmi problematickým okolnostem těchto typů požárů patří přítomnost enormního množství toxických plynů, často výbušných, možné neočekávané reakce skladovaných látek v podmínkách požáru či ve styku s vodou, nebo přítomnost biologických, resp. chemických látek potenciálně nebezpečných pro zasahující jednotky požární ochrany, jako jsou kyseliny nebo zdroje infekcí.
Kontroly skládek a praktiky na hranici zákona.
Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) každoročně provádí kontrolu skládek, ze kterých lze konkretizovat porušená zjištění právních předpisů. Například v několika případech byly přijímány a ukládány odpady, které nejsou provozním řádem povoleny. Dále odpady nebyly pravidelně překrývány a vnější odvodňovací příkopy byly zanesené a nemohly plnit svoji funkci. Další konkrétní nedostatky spočívaly mj. v neprovádění předepsaného monitoringu, neprovádění řádné přejímky odpadů. Pokuty byly uloženy i za podání ročního hlášení s nepravdivými údaji. Nikoho tak nemůže překvapit, že jedna z nejvyšších pokut ve výší 1 mil. Kč byla loni udělena právě provozovateli skládky za nepravdivé údaje uvedené v hlášení o produkci a nakládání s odpady a neodvádění odpovídající finanční rezervy na budoucí rekultivaci.
Každého určitě napadnou otázky jako: když jsou přijímány na skládku odpady mimo schválený provozní řád, tedy takové, na které není skládka projektována, je taková skládka vůbec pro životní prostředí a lidské zdraví bezpečná? Navíc když inspekce poukáže na špatný monitoring, skládka hluboko zahoří, máme tak již dnes jistotu, že skládkové vody neprosakují do životního prostředí? Co taková skládka udělá za 50 nebo za 100 let? Budeme mít vůbec dostatečné peníze na jejich rekultivace a sanace? Příkladem ekonomických nákladů pro budoucí generace jsou sanace skládek, které nás již dnes stojí stovky milionů korun, které by mohly být investovány například do skutečné recyklace. (Revitalizace Chuchelské skládky za 100 milionu korun)
Není možná překvapením, že v Polsku v roce 2018 v jeden moment hořelo více než 70 skládek. A to v době, kdy vláda oznámila, že bude kontrolovat, zda-li na skládkách nekončí nebezpečné odpady, které by měly být likvidovány ve speciálních spalovnách. Po požárech se totiž jen velmi těžko kontroluje, jaké odpady byly na skládku skutečně navezeny.
Na skládce, jak na jiné planetě
Určitě každý někdy přemýšlel, jaké to je vyskytnout se na místě, na které člověk běžně nezavítá. O své zkušenosti se podělili filmaři, kteří natáčeli jednu z epizod Specialistů na reálné skládce v Úholičkách u Prahy. Na této skládce v průměru skončí každý den 150 nákladních automobilů odpadu. „Ten den neskutečně foukal vítr a my se ocitli uprostřed ohromného páchnoucího prostoru o velikosti zhruba 1 km čtvereční. Připadal jsem si tam jako na jiné planetě,“ vzpomíná na natáčení Jan Zadražil, který hraje kapitána Čermáka.
„Až v tu chvíli jsem si uvědomil, jak obrovské množství odpadu produkujeme. Obecně asi většina z nás cestu odpadků příliš neřeší. Žijeme v domnění, že když je popeláři odvezou, tak nějak zmizí ze světa. Není to ale samozřejmě pravda. Každému bych podobný zážitek doporučil,“ dodal Jan Zadražil.
Kde se skládky vlastně vzaly a jsou skutečně bezpečné a „zajištěné“?
Nejvíce velkých skládek vznikalo v Česku po revoluci do roku 1996, kdy bohužel s jejich projektováním nikdo neměl žádné velké zkušenosti, neexistovaly žádné oborové normy. Skládky je možné stavět jen v místech, které plní přísné parametry a kritéria. Bohužel ty mnohdy nebyly v té době respektovány. Nevhodná kritéria výběru lokality, nezkušenost projekčních kanceláří, nezkušenost dodavatelských firem i nedostupná technika a technologie tak nám zadělaly na budoucí problémy se skládkováním. Naše legislativa se navíc staví ke komunálnímu odpadu jako k odpadu ostatnímu, ale ve skutečnosti je komunální odpad ten nejnebezpečnější odpad, který se dovedeme přestavit. Umožňuje nám totiž do něho uložit naprosto všechno.
Ideologie proti rozumu a likvidace požárů skládek z kapes daňových poplatníků.
Jedním z důvodů, proč je Česko stále skládkovací velmocí má příčinu v ideologii se kterou se setkáme od revoluce dodnes. Energetické využívání odpadů, které oproti skládkám představuje moderní, zodpovědné, efektivní a sofistikované řešení pro odstranění odpadů, bylo a je stále označováno za nutné zlo. Kdekoliv by se dnes mělo postavit takovéto sofistikované zařízení, tak se automaticky zvedne velká místní nevole. Výsledek je takový, že dnes v 21. století stále skládkujeme neuvěřitelných 45 % směsných komunálních odpadů. U energetického využívání odpadů jsou taktéž často skloňovány produkce dioxinů a prakticky každý ví, že „spalovna“ produkuje nebezpečné látky. Netřeba jít do detailu a stačí uvést, že dle studií hoření skládek v USA dochází k sedmitisícovému násobku úniku dioxinů do ovzduší už při jednom požáru oproti produkci spaloven v ročním horizontu. Vynásobte si tento poměr číslem 530 u legálních a dvojnásobkem u součtu s počtem požárů nelegálních skládek. Poměřujeme tak Davida s Goliášem.
Cílem není natírání energetického využívání na zeleno. Cílem je upozornit na fakt, že o čtyřech zařízeních, u kterých máme možnost monitorovat přesnou produkci emisí 24 hodin denně ví celé Česko. Málokdo ale dnes ví, čím jsou pro společnost i životní prostředí skládky a že je bez nadsázky můžeme nazvat tikající bombou v krajině, jejíž likvidace se platí z peněz daňových poplatníků. K neuvěření je fakt, že kvůli absenci aktualizace zákonů o požární ochraně dnes všechny požáry skládek platíme z veřejných prostředků. A to i přes fakt, že u mnoha požárů je důvod vzniku lehce řečeno sporný. Ve chvíli, kdy skládce dochází kapacita je tak požár celkem vítanou záležitostí. To co shoří vytváří místo pro nový odpad.
Častým argumentem je také fakt, že energetické využití může ohrozit naplňování cílů recyklace. Proto je dobré dodat, že samotné zařízení na energetické využívání odpadů jednak nikterak neohrožuje recyklaci, neboť je v evropských cílech cirkulární ekonomiky jasně zastropováno mírou 25 %, ale navíc je možné jeho výstupy, mezi které patří železné i neželezné kovy a škvára, dále vracet do oběhu za dodržení jasných kritérií. Recyklace by dle nové legislativy měla zabírat procent 65 a skládkování však maximálně 10 %. A to je dobré zmínit, že po vzoru západních zemí to mohou být i jednotky procent a ostatní materiály je tak možné dokonale využít. U energetického využívání je nutné brát v souvislost i současně značné benefity, neboť využívání odpadů nahrazuje pro výrobu energie a tepla spotřebu uhlí, které je dnes v Česku nejvýznamnějším zdrojem. Výsledná škvára, tedy zbytek zůstávající po spálení se běžně využívá v liniových stavbách například u výstavby dálnic a v dnešní době je možné její využití kontrolovat i díky projektování v programech BIM, které přesně monitorují, kde je daný materiál použit a v budoucnu je možné jej identifikovat a řádně s ním naložit. Touto cestou se vydává i západní Evropa.
Buďme ambicióznější!
Evropská unie požaduje, abychom do roku 2035 skládkovali maximálně 10 % odpadů a to je také dnes nejčastější argumentace proti nové legislativě, která však jen obhajuje plány, které máme schváleny již roky. V České legislativě totiž od roku 2014 počítáme s koncem využitelných a recyklovatelných odpadů v roce 2024 a argument pro prodloužení je jen snaha skládkovacích firem udržet si svůj byznys po co nejdelší dobu. Často se dnes v diskuzích potkáváme s tvrzením, že se jedná o tzv. Gold-plating, tedy o fakt, že jsme zbytečně přísnější než EU. Je však na pořadu dne těmto argumentům věřit? Pokud bychom totiž skládkovali stejným tempem do roku 2035, tak dojde k naplnění všech skládkovacích kapacit a Česká republika bude muset na vlastní náklady budovat skládky nové. Dnešní kapacita skládek stačí jen na dalších 16 let, proto je nutné skládkování okamžite omezit a zachovat tak dnešní kapacity již na vždy. Proč plnit skládky tak rychle, když by měly vydržet jako zdroje pro úložiště odpadů na co nejdelší dobu? O tom se skládkařské firmy často nezmiňují a fakt o skutečných kapacitách záměrně v diskuzi nepadá.
Skládky znečišťují životní prostředí, emitují skleníkové plyny a jsou plné zdrojů, které už jsou tak nenávratně ztracené. Když tedy víme, jaká tvrdá negativa nám skládkování přináší, není tak čas si položit otázku, proč bychom měli posouvat konec skládkování z roku 2024 na rok 2030, které navrhuje Ministerstvo životního prostředí v novém zákoně o odpadech? A současně neměli bychom se zamyslet nad tím, zda bychom neměli být daleko ambicióznější a jít hluboko pod 10 % skládkovací evropský cíl a to mnohem rychleji jako naše sousední země, které již dnes ukládají oproti našim 45 pouhé jedno procento?
Autor článku: Jiří Študent, šéfredaktor časopisu Odpadové Fórum
Foto: Deník.cz / Karel Pech
Zdroje: Odpadové forum 4/2019
Z konstatování Nejvyššího kontrolního úřadu vyplývá, že se státu nedaří naplňovat představu o vyšší míře využívání brownfieldů pro developerské záměry, a to v době, kdy ze strany obcí panuje všeobecná nedůvěra k výstavbě průmyslových zón v těchto dotčených územích. O osobních zkušenostech a panujících úskalích jsme hovořili s Pavlem Sovičkou, generálním ředitelem společnosti Panattoni Europe. V části Cirkulární ekonomika se věnujeme odpadovému hospodářství z pohledu zjišťování příčin požárů, kompostování a recyklaci betonu. Nechybí ani další díl Evidence, tentokrát na téma stacionární zařízení. Přehled obsahu 
