Evropské hutě procházejí nejhlubší krizí v historii. Výroba i spotřeba oceli se v roce 2024 propadly na historická minima – v České republice dosáhla výroba pouhých 2,4 milionu tun, a to při současném nárůstu dovozu levnější oceli ze zemí mimo EU. Výrobci napříč Evropou bijí na poplach: pokud nenastane zásadní změna v politice EU, může dojít k rozpadu strategických dodavatelských řetězců a ztrátě výrobní suverenity.

Zásadní problém představuje ztráta konkurenceschopnosti evropských producentů, kterou způsobují především vysoké ceny energií, emisních povolenek a přísná environmentální regulace. Zatímco EU vykazuje jednu z nejnižších emisních intenzit výroby oceli na světě (1,76 t CO₂ na tunu surové oceli), konkurenti v USA, Japonsku, Rusku či Indii produkují ocel s několikanásobně vyššími emisemi – přesto jim aktuální tržní podmínky hrají do karet.

Evropa paradoxně trestá své nejčistší výrobce, kteří v uplynulých desetiletích investovali miliardy do ekologizace. Například Třinecké železárny snížily pevné emise o přibližně 90 % mezi lety 2013 a 2023. Přesto jsou dnes nuceny přemýšlet o zavírání vysokých pecí, protože náklady na dekarbonizaci jsou bez veřejné podpory neúnosné. Přechod na elektrické obloukové pece (EAF) je sice ekologickým cílem, ale naráží na realitu – chybí levná, stabilní elektřina a dostupné suroviny.

Ceny elektřiny v EU jsou až třikrát vyšší než v USA nebo Číně, a zelené zdroje energie (OZE) zatím nedokážou pokrýt potřeby hutních kolosů. Systém přímých nákupních smluv (PPA), který by měl zajišťovat levnější zelenou elektřinu, je pro velké výrobce často nepoužitelný. Další překážkou je nedostatek ocelového šrotu – zatímco ocelárny by jej mohly recyklovat a snižovat tím emise, až 20 milionů tun šrotu ročně z EU míří za hranice.

Regulační nástroje EU, jako je uhlíkové clo CBAM, zatím nepředstavují dostatečně účinnou obranu. Neřeší například emise spojené s výrobou šrotu nebo exportní konkurenceschopnost evropských producentů. Navíc je jeho plné spuštění plánováno až po roce 2026. Dále chybí rovné podmínky uvnitř samotné EU – zatímco některé státy (např. Německo) poskytují svým hutím masivní dotace na přechod k nízkoemisním technologiím, jiné, jako Česko, zaostávají kvůli pomalé administraci a nedostatku národních strategií.

Klíčovým prvkem pro ekologickou transformaci ocelářství je ocelový šrot, jehož recyklace významně snižuje energetickou náročnost i emise CO₂. Problémem však je, že Evropa přichází o miliony tun této strategické suroviny. Ročně se z EU vyveze až 20 milionů tun ocelového šrotu, často do zemí s výrazně méně přísnou environmentální legislativou, kde se šrot taví za podmínek nesrovnatelných s evropskými standardy. Zatímco evropské hutě investují do nízkoemisních technologií a plánují přechod na obloukové pece závislé právě na šrotu, reálně čelí jeho rostoucímu nedostatku a nestabilnímu trhu. Absence regulace vývozu této komodity nebo podpora jejího využívání v rámci EU oslabuje nejen klimatickou ambici Evropy, ale i její soběstačnost v oblasti základních surovin. Bez cílené strategie na zajištění a cirkulaci šrotu v rámci jednotného trhu se ekologická transformace ocelářství stává pouhou vizí bez opory v realitě.

Evropské hutnictví, které je základním stavebním kamenem pro energetiku, dopravu, obranu i klimatická řešení, tak čelí existenční hrozbě. Pokud Evropa svou ocel ztratí, ztratí zároveň i možnost ovlivnit, jak a za jakých podmínek je tato klíčová surovina vyráběna. Aby bylo možné ocelářství v EU zachránit, potřebují výrobci kromě levnější a stabilní elektřiny také strategické zajištění šrotu, cenový strop na emisní povolenky, dostupné veřejné financování s nižší byrokracií a realistickou legislativu založenou na datech a proveditelných cílech. Hutě přitom nežádají o výjimky – pouze o férové podmínky, které jim umožní udržet výrobu v Evropě a zároveň pokračovat v dekarbonizaci.

Zdroj a další infromace: Boj o ocel: Mimoevropské hutě mají výhodnější podmínky a umí obcházet regulaci

Od 1. července 2025 se Česká republika může pochlubit novou Chráněnou krajinnou oblastí (CHKO) Soutok, která se stala 27. chráněnou krajinnou oblastí v ČR. Nachází se na soutoku řek Moravy a Dyje a rozkládá se na ploše 125 km², čímž se stává největším komplexem lužních lesů ve střední Evropě. Pro své přírodní bohatství je právem označována jako „Moravská Amazonie“.

Hlavní prioritou v péči o tuto jedinečnou krajinu je obnova přirozeného vodního režimu. Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s Lesy ČR a Povodím Moravy připravuje instalaci klapkového jezu na řece Dyji a úpravu manipulace s vodou pod vodním dílem Nové Mlýny. Cílem je, aby se do krajiny vrátila voda, která je zásadní nejen pro lužní lesy, ale i pro mokřady, nivní louky a desítky dalších biotopů. Plán péče rovněž zahrnuje budování malých vodních opatření v nivě Moravy, která pomohou zadržet vodu v krajině a snížit negativní dopady klimatické změny.

CHKO Soutok je domovem pro přibližně 900 druhů cévnatých rostlin. V lesních porostech převládá dub letní, jasan úzkolistý, habr obecný a lípa malolistá. V podrostu rostou metlice trsnatá, různé druhy ostřic, sasanka pryskyřníkovitá nebo devětsil. V měkkých luzích blíže k vodním tokům se vyskytují vrby bílé, kosatce žluté či okřehek menší. Tento druhově pestrý vegetační kryt tvoří základ pro výjimečnou biodiverzitu celé oblasti.

CHKO Soutok je významnou lokalitou z hlediska ochrany živočichů. Žije zde například čolek dunajský, orel královský, vydra říční, ale i desítky ohrožených druhů hmyzu a ptáků. Nedávno zde byl popsán nový druh brouka – kožojed moravský. Návštěvník zde může spatřit volavky, ledňáčky či čápy černé a pozorovat jejich hnízdění v korunách mohutných lužních stromů. Celá oblast je mezinárodně chráněna jako součást soustavy Natura 2000, je zapsána pod Ramsarskou úmluvou a je součástí biosférické rezervace Dolní Morava.

Lesní porosty zde tvoří mozaiku tvrdých a měkkých luhů. Tvrdé luhy s duby, jasany a habry rostou na vyvýšenějších místech, zatímco měkké luhy s vrbami a topoly se rozprostírají podél říčních ramen a tůní. Tato krajina však není „divočinou“ v pravém slova smyslu – je výsledkem staletého hospodaření člověka. Tradiční obhospodařování luk, rybníků a lesů dalo Soutoku charakter harmonické kulturní krajiny, kde se příroda a lidská činnost vzájemně doplňují.

Ochránci přírody se roky zasazovali o ochranu lužních lesů podél dolních toků řek Moravy a Dyje. Chráněná krajinná oblast tam měla vzniknout už po roce 2000. V roce 2011 vláda rozhodla, že zde má být vyhlášena řada menších chráněných území. V programovém prohlášení vlády z roku 2022 je pak uveden národní park, připravovat se ale začala právě chráněná krajinná oblast. Proti zřízení oblasti je část místních, odpůrci vyhlášení CHKO mají buď za to, že lokalita Soutok je chráněná dostatečně, případně že ji má chránit národní park, nikoliv chráněná krajinná oblast. 

Ministerstvo životního prostředí tak čelí třem desítkám správních žalob. Třeba obcí, kterých se vyhlášení CHKO dotkne. Městský soud v Praze rozhodl o většině z žalob, zamítl je. Kasačními stížnostmi ve věci se nicméně dále zabývá Nejvyšší správní soud (NSS), věcí se zabývá také Ústavní soud.

Evropský systém emisních povolenek ETS 2, zahrnující domácnosti a pohonné hmoty, je stále v rovině diskuzí, ale jeho zrušení nebo odložení je podle českého ministerstva životního prostředí v tuto chvíli politicky neprůchodné. Pro tento krok se vyslovilo jen pět až sedm menších členů EU, což nestačí na změnu pravidel systému, který má začít platit od roku 2027. 

Petr Holub z ministerstva životního prostředí rpo Český rozhlas Plus  uvedl, že naprostá většina zemí buď ETS 2 podporuje, nebo má vlastní domácí mechanismy – jako například Německo, kde se cena povolenky pohybuje kolem 65 eur za tunu CO₂, anebo Dánsko s 100 eur za tunu. Česká vláda se nyní snaží získat hlasy pro úpravy systému – například pro zavedení limitu ceny povolenky okolo 45 eur a korekčních mechanismů ke stabilizaci cen, pokud by se dramaticky zvýšily. Zatím se podařilo získat podporu 18 členských států, které prosazují „pojistky“ proti prudkému nárůstu cen energií a pohonných hmot pro konečné spotřebitele. 

Nutno dodat, že Česko navíc v říjnu čekají parlamentní volby a o to víc je potřeba být ve střehu před laciným populismem. Hesla typu „zrušíme ETS 2“ sice znějí dobře na billboardech, ale neberou v potaz realitu evropské politiky. Více ZDE

Česko se přibližuje evropským závazkům v oblasti odpadového hospodářství dalším krokem. V Chomutově se připravuje výstavba nové spalovny odpadů, za kterou stojí společnost Actherm. Zařízení má ročně zpracovat až 60 000 tun směsného komunálního odpadu, a zároveň vyrábět elektřinu i teplo. Firma nyní žádá o stavební povolení, které je klíčovým mezníkem pro zahájení výstavby. Nové zařízení by mělo sloužit především pro potřeby Ústeckého kraje a odlehčit přetíženému systému skládkování, který se má podle evropské legislativy postupně utlumit. Projekt navazuje na dlouhodobý trend přesunu odpadů od skládek k energetickému využití, které má nejen snižovat objem odpadu, ale i přispívat k energetické bezpečnosti regionů. Více ZDE

Evropská komise navrhuje posunout o dva roky termín, od kterého měly firmy povinně plnit nové požadavky v oblasti odpovědného dodavatelského řetězce surovin pro výrobu baterií. Původně měly povinnosti náležité péče vstoupit v účinnost již 18. srpna 2025, podle nařízení (EU) 2023/1542. Komise však navrhuje odklad na 18. srpna 2027 – důvodem je složitost implementace, nepřipravenost členských států a nedostatek potřebných schválených institucí.

Cílem zmíněného nařízení je přispět k účinnému fungování vnitřního trhu a zároveň omezit nepříznivé dopady baterií na životní prostředí a lidské zdraví – a to nejen během jejich výroby, ale i při nakládání s odpadními bateriemi. Pravidla se zaměřují na zajištění tzv. náležité péče: firmy mají prověřovat svůj dodavatelský řetězec, posuzovat rizika, zavádět nápravná opatření a zajistit nezávislé ověření systému třetí stranou – tzv. oznámeným subjektem.

A právě v této oblasti naráží EU na zásadní problém. Pouze asi polovina členských států dosud jmenovala vlastní oznamující orgán, který by měl být zodpovědný za posuzování, schvalování a kontrolu těchto ověřujících subjektů. Navíc chybí standardizovaná metodika akreditace: evropské sdružení pro akreditaci nebylo schopno stanovit jednotnou normu a doporučuje místo toho využít systémy, které uzná samotná Komise. Jenže žádný takový systém dosud oficiálně uznán nebyl.

Situaci dále komplikuje geopolitické napětí a obtížný přístup k surovinám, jako jsou kobalt, lithium nebo nikl – klíčové prvky pro výrobu moderních baterií. Průmysl tak čelí nejistotě a zároveň náročným požadavkům na přizpůsobení celých dodavatelských řetězců. To vyžaduje čas, koordinaci a jasné pokyny.

Nařízení (EU) 2023/1542 rovněž počítá s tím, že důležitou roli sehrají systémy náležité péče, které vyvíjejí profesní sdružení a další zainteresované organizace. Inspirací je starší nařízení (EU) 2017/821 o zodpovědném získávání nerostných surovin. Ani v tomto případě však zatím nebyl žádný nový systém oficiálně uznán, a jejich vývoj i proces uznávání teprve probíhá.

Zásadní je i souběh s jinou novou evropskou legislativou – směrnicí o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti (CS3D). Podle článku 94 odst. 4 bateriového nařízení má Komise do jednoho roku od přijetí této směrnice posoudit, zda je třeba povinnosti upravit. Harmonizace obou předpisů – na úrovni metodických pokynů i časování – je tedy žádoucí.

Evropská komise proto navrhuje, aby vstup povinností náležité péče v oblasti baterií byl posunut na srpen 2027. Tento krok má umožnit lepší přípravu firem, vybudování notifikovaných struktur a sladění pravidel s ostatními legislativními rámci. Záměr odkladu není ústupem od ambicí – ale snahou zajistit, aby nová pravidla skutečně fungovala v praxi.

Dokument ke stažení:

Evropské přírodní ekosystémy, především lesy, půda a další vegetační plochy, plní jednu z nejdůležitějších klimatických funkcí – pohlcují oxid uhličitý z atmosféry a pomáhají tak snižovat dopady klimatických změn. Tato schopnost se označuje jako uhlíkový pohlcovač (carbon sink). Přestože Evropa disponuje značným potenciálem v této oblasti, aktuální údaje Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) ukazují, že se schopnost evropské půdy a lesů pohlcovat uhlík zmenšuje. Důvodem jsou jak změny využití krajiny, tak dopady klimatických extrémů.

Klesající kapacita uhlíkového pohlcovače ohrožuje dosažení klimatických cílů EU. Zejména se to týká závazku, že sektor využívání půdy, změn ve využívání půdy a lesnictví (tzv. LULUCF, z anglického Land Use, Land Use Change and Forestry) bude do roku 2030 čistě pohlcovat alespoň 310 milionů tun CO₂ ročně. Tento sektor je v rámci klimatické legislativy EU klíčovým prvkem, protože má vyvažovat emise, které nelze jinak snížit, například z některých částí zemědělství nebo průmyslu.

Podle nové zprávy EEA ale dochází k úbytku ploch, které uhlík pohlcují. Jen mezi lety 2012 a 2018 se v EU urbanizovalo přes 3 500 km² území, zatímco nezpevněných a přírodě blízkých ploch ubylo více než 1 400 km². To znamená každoroční ztrátu schopnosti vázat přibližně 4,2 milionu tun uhlíku. K tomu přispívají i častější lesní požáry, sucha a kůrovcové kalamity, které snižují vitalitu lesních porostů.

Přesto odborníci upozorňují, že potenciál evropské krajiny zdaleka není vyčerpán. Podle modelů by úplná obnova přirozených ekosystémů – včetně lesů, mokřadů, rašelinišť a travních porostů – mohla navýšit uhlíkovou kapacitu až o 13 miliard tun uhlíku. To odpovídá přibližně ročním celosvětovým emisím z fosilních paliv. K tomu je však třeba změnit přístup k využívání půdy a podpořit přírodní řešení (nature-based solutions) ve všech politikách – od zemědělství a lesnictví po územní plánování.

Zpráva také upozorňuje, že se Evropa nemůže spoléhat výhradně na technologická řešení, jako jsou podzemní úložiště uhlíku (CCS) nebo spalování biomasy s následným zachycením emisí (BECCS). Naopak je klíčové vrátit přírodě prostor a posílit její přirozené schopnosti – nejen pro snižování emisí, ale i pro ochranu biodiverzity, zadržování vody a adaptaci na klimatické změny.

Zachování a posílení evropského uhlíkového pohlcovače tak není jen ekologickou nutností, ale i strategickým nástrojem pro dosažení klimatické neutrality. Výzvou zůstává, jak sladit ochranu krajiny s dalšími tlaky na půdu – například pro výrobu potravin, obnovitelných surovin či výstavbu. Jedno je ale jisté: bez zdravé půdy a silných ekosystémů nebude mít Evropa šanci splnit své klimatické cíle.

Dokument ke stažení:

Enhancing Europe’s land carbon sink

Na portálu Třetí Ruka jsme již informovali o žalobě proti Evropské komisi, která míří k Soudnímu dvoru EU a týká se kontroverzního ustanovení v novém evropském nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR). Tato právní bitva však není jen formalitou – může výrazně ovlivnit podobu českého systému třídění a budoucnost zálohování nápojových obalů v celé Evropské unii. Jedním ze subjektů, které podaly žalobu jsou i Česká asociace odpadového hospodářství (ČAOH), Sdružení komunálních služeb ČR, OZO Ostrava, Marius Pedersen a AVE CZ odpadové hospodářství s.r.o.

Podstatou sporu je automatické zavádění zálohového systému, které PPWR předpokládá v případě, že členský stát nesplní požadovanou míru sběru nápojových obalů – konkrétně plastových lahví a kovových plechovek. Podle článku 44 nového nařízení má být zavedení zálohového systému povinné v okamžiku, kdy stát nedosáhne 90% míry samostatného sběru těchto obalů. Tento přístup považuje ČAOH za nepřiměřený, centralizovaný a odporující zásadám subsidiarity i přiměřenosti, které jsou zakotveny v základních dokumentech EU.

Žaloba upozorňuje, že zavádění zálohového systému nemůže být univerzální podmínkou pro všechny státy bez ohledu na jejich výchozí podmínky a efektivitu stávajícího systému třídění. V případě České republiky je navíc situace ještě specifičtější. V rámci vyjednávání o finální podobě PPWR si Česká republika prosadila oficiální výjimku pro recyklaci hliníkových nápojových obalů, která odkládá povinnost dosáhnout plné míry recyklace. Konkrétně se jedná o snížené cíle: do roku 2029 postačí 35% recyklace hliníku a do roku 2034 pak 50 %. Tato výjimka logicky ovlivňuje a formuje i aktuální investiční plány v oblasti odpadové infrastruktury.

Zde přichází klíčový moment žaloby. I když PPWR obsahuje povinnost zavést zálohový systém při nesplnění cíle 90 % sběru plechovek, Česká republika má pro tento typ obalu výjimku. Podle ČAOH tedy nelze bez dalšího uplatnit automatický mechanismus zavedení zálohování, protože členský stát nemůže být současně vázán výjimkou i sankcionován za její využití. V praxi by to znamenalo, že pokud by Česká republika například v roce 2029 dosáhla jen 40 % míry sběru plechovek, splnila by tím své povinnosti podle výjimky, a neměla by tedy být automaticky nucena k přechodu na zálohový systém.

Žaloba dále upozorňuje na nebezpečí, že automatismus v PPWR ignoruje dosavadní investice a efektivitu existujícího systému třídění, které v případě České republiky přináší velmi dobré výsledky ve srovnání s evropským průměrem. Zavedení záloh by znamenalo hluboký zásah do stávajícího systému, vyžadovalo by vytvoření zcela nové logistické a informační infrastruktury a znamenalo by i potenciálně negativní dopady na chování spotřebitelů. Zároveň by vznikla duplicita s již fungujícím systémem sběru přes barevné kontejnery.

Celý spor tak zdaleka nepředstavuje jen technickou debatu o recyklaci nápojových obalů. Jde o precedentní případ, který rozhodne, do jaké míry bude Evropská komise moci v budoucnu vynucovat centralizované a jednotné mechanismy bez ohledu na národní podmínky a dohodnuté výjimky. Výsledek žaloby ČAOH může ovlivnit nejen Česko, ale i další členské státy, které si prosadily vlastní výjimky, nebo se rozhodly spoléhat na jiný než zálohový model.

Spolu s ČAOH podaly proti PPWR další žaloby také podniky z obalového průmyslu, například společnosti Ecoplastica, Raficon Trade, Dynaplast, ILIP nebo Fleggaard. To ukazuje na šíři nespokojenosti s některými články nového nařízení PPWR.

Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR informovalo, že Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) nově zařadila do tzv. kandidátského seznamu látek vzbuzujících mimořádné obavy (SVHC) tři další chemické látky. Patří mezi ně 1,1,1,3,5,5,5‑heptamethyl‑3‑[(trimethylsilyl)oxy]trisiloxan (M3T) a decamethyltetrasiloxan, které jsou obě hodnoceny jako velmi perzistentní a bioakumulativní (vPvB) a nacházejí uplatnění v kosmetice, výrobcích pro osobní péči a v automobilovém průmyslu včetně maziv. Třetí látkou je komplexní organický barvivový komplex známý jako Reactive Brown 51, toxický pro reprodukci a využívaný v barvivařském a textilním průmyslu.

S uvedením těchto látek do kandidátského seznamu roste povinnost podnikatelů a výrobců správně nakládat s riziky, která představují — ať už samostatně, ve směsích, nebo jako součást výrobků. Konkrétně musejí dodavatelé informovat své odběratele i spotřebitele o obsažených SVHC látkách, pokud přesahují hranici 0,1 % hmotnostního podílu, a zároveň prokázat, že kontrolují rizika spojená s jejich použitím . Jsou-li tyto látky obsaženy ve výrobcích, uplatňuje se povinnost zveřejnění v databázi SCIP, což usnadňuje sledovatelnost nebezpečných chemikálií ve výrobě a recyklaci. Podle nařízení (ES) č. 66/2010 o ekoznačce EU nesmí být výrobky obsahující látky SVHC označeny ekoznačkou.

Kandidátský seznam nyní obsahuje zhruba 250 položek — některé z nich zahrnují skupiny chemických sloučenin, kvůli čemuž je celkový počet specifických látek vyšší. Zařazení těchto tří látek podtrhuje trend ECHA postupně rozšiřovat regulaci vysoce rizikových a dlouhodobě přetrvávajících chemikálií, čímž se zvyšují nároky na výrobce, distributory i zpracovatele. 

Každý rok po celém světě skončí desítky milionů tun elektronického odpadu — od starých mobilů, přes počítače až po domácí spotřebiče. A zatímco v Evropě nebo USA se většina z nás snaží ekologicky třídit, pravda je, že velká část našeho vyřazeného elektronického vybavení končí tisíce kilometrů daleko, v zemích jako Thajsko. Proč je právě tato jihovýchodní asijská země novým epicentrem e-odpadu? A proč je to problém nás všech?

Dlouho byla Čína největším příjemcem světového elektronického odpadu. Odpady z bohatých západních zemí tam byly levně recyklovány, i když často za cenu obrovského environmentálního zatížení a zdravotních rizik místních obyvatel. To se ale v roce 2018 změnilo — čínská vláda zakázala dovoz e-odpadu a tím se otevřela cesta k přesunu těchto toků do dalších zemí jihovýchodní Asie, včetně Thajska. Thajsko zareagovalo vlastním zákazem dovozu v roce 2020, ovšem problém tím úplně nezmizel. Naopak, množství eektronického odpadu, který do země nelegálně proudí, v posledních deseti letech vzrostlo z 3 000 na neuvěřitelných 60 000 tun ročně.

Elektronický odpad se nejčastěji přepravuje do nelegálních recyklačních závodů v odlehlých oblastech Thajska. Zde jsou desítky tun starých počítačových dílů, kabelů, mobilů a dalších zařízení drceny a taveny bez jakýchkoliv bezpečnostních či environmentálních opatření. Tento proces je sice velmi ziskový – z elektroniky se získávají drahé kovy jako měď nebo zlato, ale za cenu obrovského znečištění. Během tavby se uvolňují jedovaté látky jako rtuť, olovo nebo další těžké kovy, které kontaminují půdu, vodu a vzduch. Výsledkem je vážné poškození zdraví místních obyvatel a devastace životního prostředí. 

Kdo za tím stojí?

Mnohé z těchto nelegálních závodů vlastní čínští investoři, kteří využívají slabého dohledu a legislativy v Thajsku. Výsledný kovový materiál je pak často znovu exportován do Číny, čímž se v podstatě uzavírá kruh nelegálního a škodlivého obchodování s odpadem.

Vláda Thajska si je problému vědoma. Průmyslový ministr Akanat Promphan založil speciální tým inspektorů, kteří pravidelně kontrolují a likvidují nelegální recyklační provozy. Ministr zdůrazňuje, že tyto nelegální podniky „ničí životní prostředí a ohrožují obyvatele, přitom z nich Thajsko nemá žádný ekonomický prospěch.“

Kromě razií vláda připravuje i novou legislativu, která bude vyžadovat, aby výrobci elektroniky nesli odpovědnost za zpětný odběr a ekologickou likvidaci svých výrobků. Podobný přístup již uplatňují země v EU nebo USA a může pomoci omezit tok e-odpadu do zemí s nedostatečnými kontrolami.

Elektronický odpad je globální problém, který se nedá jednoduše „přesunout“ jinam. Za každým starým mobilem, notebookem nebo televizí, kterou vyhodíme, stojí environmentální a sociální náklady – často v zemích, které za to nenesou žádný užitek, ale jen škody.

Nejvyšší kontrolní úřad zveřejnil výsledky rozsáhlé kontroly využívání prostředků Modernizačního fondu (MdF), které mají sloužit k podpoře obnovitelných zdrojů energie (OZE) a naplnění klimatických a energetických cílů České republiky. Závěry kontroly poukazují na závažnou nerovnováhu v alokaci prostředků, která zásadně ovlivňuje podobu transformační politiky v české energetice. Zatímco obnovitelné zdroje by měly představovat pestrý mix různých technologií využívajících sílu větru, vody, slunce či biomasy, v realitě přidělování dotačních prostředků dominují téměř výhradně fotovoltaické elektrárny. Jinými slovy, zatímco slunce dostává z veřejných prostředků štědrou injekci, vítr fouká na prázdno.

Program RES+, jako klíčový nástroj podpory nových obnovitelných zdrojů v rámci MdF, směřoval podle kontrolorů veškeré prostředky výhradně na výstavbu fotovoltaických elektráren. Česká republika obhájila u Evropské investiční banky (EIB) investice do těchto projektů v celkové výši 73 miliard korun, což odpovídá 95 % celkové alokace programu RES+ do roku 2030. Znamená to, že v současném nastavení programu a při současné úrovni příjmů fondu už do roku 2030 nezbývají žádné finance na jiné typy zařízení využívajících obnovitelnou energii. Kontrola NKÚ tak v plné nahotě ukázala, že deklarovaný závazek České republiky k energetické diverzitě není podložen odpovídajícími finančními nástroji.

Velmi nerovnoměrná je také distribuce prostředků mezi jednotlivé příjemce. Patnáct největších žadatelů, často propojených do ekonomických skupin, si rozdělilo tři čtvrtiny podpory – konkrétně 9,1 miliardy korun z kontrolovaných výzev, a to na 219 projektů. Největší příjemce obdržel 4,4 miliardy korun na výstavbu 49 fotovoltaických elektráren. V mnoha případech šlo o dceřiné společnosti, které byly vytvořeny právě za účelem získání dotace, což umožňuje mateřským firmám snazší manipulaci s vlastnickou strukturou nebo budoucím prodejem projektů. NKÚ konstatuje, že tento obchodní model je legální, ale přispívá k odklonu od cíle plošné a technologicky rozmanité dekarbonizace.

Kontrola dále odhalila zásadní rozdíly v efektivitě využití podpory. Zatímco podnikatelské subjekty získaly v průměru 5 534 korun na každý instalovaný kilowatt výkonu (kWp), domácnosti a obce čerpaly téměř šestinásobek – 29 700 Kč/kWp. Při srovnání výsledného instalovaného výkonu je tedy přínos projektů domácností a veřejného sektoru podstatně nižší než u projektů velkých firem. Jinak řečeno, ze stejného objemu prostředků vznikne u domácností pětkrát méně výkonu než u průmyslových instalací. I když je posilování energetické soběstačnosti domácností a obcí vítané, tento přístup není efektivní z hlediska plnění celkových klimatických cílů.

Problematické je i opomíjení akumulace elektrické energie. Ze všech projektů podpořených v prvních čtyřech výzvách RES+ obsahovalo pouze 26 % nějakou formu bateriového úložiště, přičemž celkový objem kapacit akumulace činil pouhých 7 % vzhledem k instalovanému výkonu FVE. Uskladnění elektřiny je přitom klíčovou podmínkou fungování decentralizované soustavy s vysokým podílem proměnlivých zdrojů. Bez podpory systémů akumulace bude do budoucna narůstat tlak na distribuční a přenosovou síť a poroste riziko nestability.

Regionální rozložení podpory vykazuje výrazné zvýhodnění tzv. uhelných regionů, které byly bonifikovány v soutěžních výzvách pro projekty nad 1 MWp. V důsledku toho směřovalo 86 % dotací z těchto výzev právě do Moravskoslezského, Ústeckého a Karlovarského kraje. V těchto regionech tak vzroste instalovaný výkon FVE více než šestinásobně oproti roku 2022, zatímco v ostatních krajích pouze o třetinu. Přestože je logické podporovat transformaci strukturálně postižených oblastí, nastavení výzev v tomto případě vedlo k vyloučení efektivnějších projektů v jiných regionech, což je v rozporu s cílem maximalizace přínosu z veřejných prostředků.

Další slabinou systému je absence jednotných pravidel pro výběr dodavatelů. Pokud příjemcem podpory nebyl veřejný zadavatel, nemusel se řídit zákonem o zadávání veřejných zakázek ani pokyny SFŽP. Většina projektů tak mohla volit dodavatele zcela libovolně. NKÚ upozorňuje, že takový přístup snižuje transparentnost a zvyšuje riziko nehospodárnosti, i když samotná kontrola porušení pravidel nezjistila.

Celkově vzato, kontrola NKÚ ukazuje, že současné nastavení programu RES+ nevede k rovnoměrné, technologicky pestré a systémově promyšlené transformaci české energetiky. I když podpořené projekty přispěly ke zvýšení instalovaného výkonu fotovoltaiky – ten vzrostl z 2,1 GWp v roce 2022 na plánovaných 5,9 GWp – stále to nestačí k dosažení cíle pro rok 2030, kterým je instalace 10,1 GWp. Navíc naprosto chybí podpora pro větrné elektrárny, jejichž požadovaný výkon má být 1,5 GW, ale dosavadní růst je v řádu jednotlivých megawattů ročně.

Financování Modernizačního fondu přitom čelí dalšímu ohrožení. Je závislé na ceně emisních povolenek, která na trhu kolísá. Podle Zprávy o stavu MdF ze září 2024 došlo oproti předchozím předpokladům ke snížení predikce disponibilních prostředků o 116,6 miliardy korun, u samotného programu RES+ poklesla odhadovaná alokace o více než 23 miliard. Pokud se tento trend nezmění, nelze vyloučit zastavení podpory pro nově připravované projekty, ani ohrožení financování těch již rozběhnutých.

NKÚ sice neshledal porušení právních předpisů ani nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky, ale upozorňuje na strukturální slabiny současného modelu. Dominance fotovoltaiky, koncentrace dotací u několika málo subjektů, slabá podpora akumulace, regionální nerovnováha a absence podpory dalších obnovitelných zdrojů představují zásadní překážky pro dosažení skutečně udržitelné a odolné energetiky.

Připomeňme, že v březnu 2025 vláda schválila zavedení tzv. akceleračních zón pro výstavbu obnovitelných zdrojů energie, které mají napomoci zrychlení a zjednodušení povolovacích procesů zejména u solárních a větrných elektráren. Součástí koncepce je také příprava negativního výčtu území, kde bude výstavba obnovitelných zdrojů z různých důvodů vyloučena – například kvůli ochraně přírody, krajiny nebo bezpečnostním omezením. Akcelerační zóny by měly být integrovány do územně plánovacích dokumentací a sloužit jako nástroj právní i procesní předvídatelnosti pro investory. 

Chceme-li dosáhnout deklarovaných klimaticko-energetických cílů, nestačí sázet jen na jednu kartu. Modernizační fond by měl být nástrojem skutečné transformace – nikoli jen motorem pro rozvoj jednoho typu obnovitelné technologie. Jinak riskujeme, že místo stabilního systému budujeme křehkou energetickou konstrukci závislou na počasí, technologiích bez úložišť a velkých příjemcích bez širšího přínosu pro společnost.

Sociální podniky představují klíčové hybatele tiché revoluce ve společnosti. Rozsáhlý mezinárodní výzkum, vedený vědci z Vysoké školy ekonomické v Praze, analyzoval 49 sociálních podniků z deseti zemí včetně Česka, Indie či USA a odhalil, že jejich přínos daleko přesahuje tradiční pomoc znevýhodněným skupinám. Tito aktéři totiž nejen vytvářejí pracovní příležitosti, ale zároveň mění myšlení lidí, přinášejí různé formy kapitálu a ovlivňují společenské normy.

Sociální podniky pomáhají lidem nejen najít práci, ale i zvýšit sebevědomí, změnit životní návyky a nalézt nový smysl v každodenním životě. Například podniky, které zaměstnávají osoby po výkonu trestu, kromě práce nabízejí i mentoring a podporu při návratu do společnosti. Jejich síla spočívá také v poskytování kapitálu, který není pouze finanční – zahrnuje vzdělávání, fyzické nástroje i sociální propojení s komunitou. Jako příklad může sloužit podnik, který učí ženy z vyloučených lokalit šít a zároveň jim dává k dispozici šicí stroje, čímž propojuje vzdělání, vybavení i sociální podporu.

Význam sociálních podniků se odráží i ve schopnosti ovlivňovat společenské normy a veřejné mínění. Pomocí kampaní a praktických příkladů přispívají ke změně postojů například vůči lidem bez domova, čímž otevírají cestu k jejich lepšímu začlenění do společnosti.

Přestože sociální podniky čelí výzvám, jako je dilema mezi šíří a hloubkou dopadu, nebo obtížná měřitelnost některých efektů (například změny postojů či ovlivnění politiky), jejich význam a potenciál roste. Nejde pouze o momentální trend, ale o globální fenomén, který představuje inovativní přístup tam, kde tradiční modely selhávají. Sociální podnikání tak otevírá novou kapitolu v chápání podnikání, společnosti i udržitelného rozvoje.

Více detailů o tomto unikátním výzkumu najdete ZDE

Představte si, že místo spalování plastového odpadu vzniknou z petek léky proti bolesti. Nejde o sci-fi, ale o výsledek práce britských vědců z Univerzity v Edinburghu, kteří dokázali pomocí geneticky upravené bakterie přeměnit běžný PET plast na paracetamol – účinnou látku známou z léků proti horečce a bolesti. Průlomová technologie spojuje biotechnologii, recyklaci a farmacii do jednoho neuvěřitelného procesu, který má potenciál zásadně změnit nakládání s odpady i výrobu léčiv.

Klíčem je geneticky upravená bakterie Escherichia coli, známá spíše jako běžná střevní bakterie. Vědci do ní vložili geny pocházející z hub a půdních bakterií, které umožňují jedinečnou chemickou reakci: bakterie dokáže nejprve rozložit PET plast a přeměnit ho na kyselinu para-aminobenzoovou (PABA), což je základní stavební kámen pro výrobu paracetamolu. Následně tuto látku dále přemění až na konečný léčivý produkt.

Celý proces probíhá v biologickém prostředí, bez potřeby vysokých teplot či tlaků, jaké vyžaduje tradiční chemický průmysl. Už během prvních laboratorních testů se podařilo dosáhnout výtěžnosti 92 % za pouhých 24 hodin, a to s minimálními vedlejšími emisemi. Navíc se podařilo poprvé v přírodě provést tzv. Lossenovu přestavbu – klíčovou reakci pro vznik paracetamolu – přímo uvnitř živého organismu.

Význam tohoto objevu je obrovský. Farmaceutický průmysl je dnes z větší části závislý na surovinách z ropy, zatímco globální recyklace plastů se potýká s nízkou účinností a omezeným odbytem. Tato biotechnologická inovace nabízí spojení obou světů: ekologické zpracování odpadu a udržitelnou výrobu cenných léčiv. V budoucnu by se tak plastové obaly mohly stát nechtěným, ale cenným zdrojem pro výrobu léků.

Zatím jde o laboratorní výzkum, ale vědecký tým plánuje testy v reálném prostředí a hledá možnosti průmyslové škálovatelnosti.  Význam tohoto objevu přesahuje ekologii i farmaceutický průmysl. Ukazuje, že i v odpadu může být skrytý zdroj pro lidské zdraví a to doslova. Přestože se zatím jedná o laboratorní výzkum, první výsledky naznačují, že biologická výroba léků z plastového odpadu není utopie, ale technologicky možná cesta.

Znečištění ovzduší zůstává jednou z největších environmentálních výzev současnosti, i když statistiky na první pohled vypadají příznivě. Podle nejnovější zprávy Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) zaznamenala Evropská unie v roce 2023 pokračující pokles emisí pěti hlavních znečišťujících látek – oxidů dusíku (NO_x), jemných prachových částic (PM_2,5), těkavých organických látek (NMVOC), oxidu siřičitého (SO₂) a amoniaku (NH₃). Tento pozitivní trend je výsledkem dlouhodobé politiky čistého ovzduší, přechodu na čistší technologie a regulací v průmyslu, dopravě i energetice.

Zejména emise oxidu siřičitého výrazně klesly díky omezení spalování uhlí a modernizaci průmyslu, a v některých členských státech již plní limity stanovené až pro rok 2030. Přesto se v celkovém hodnocení objevují varovné signály. Tempo snižování emisí se zpomaluje, a pokud má EU dosáhnout ambiciózních cílů v oblasti ovzduší do roku 2030, bude muset výrazně zintenzivnit svá opatření.

Hlavními zdroji znečištění zůstávají spalování pevných paliv v domácnostech, doprava, průmyslová výroba a zejména zemědělství, které je odpovědné za většinu emisí amoniaku. Tyto sektory jsou často obtížně regulovatelné nebo politicky citlivé, což snižuje rychlost pokroku. V případě amoniaku emise navíc zůstávají v mnoha zemích prakticky beze změny, a zemědělství tak představuje dlouhodobě přehlížený problém.

I když většina evropských měst dnes splňuje evropské limity pro NO₂ a PM_2,5, limity Světové zdravotnické organizace (WHO), které jsou přísnější a více reflektují zdravotní rizika, zůstávají nedosažitelné pro velkou část populace. Podle EEA má znečištění ovzduší v EU každoročně za následek až čtvrt milionu předčasných úmrtí – zejména kvůli jemným prachovým částicím a dlouhodobé expozici oxidům dusíku a ozónu.

Do roku 2030 zbývá několik klíčových let, během nichž bude nutné přijmout řadu konkrétních opatření. Patří mezi ně například další rozšíření obnovitelných zdrojů energie, zavádění nízkoemisních zón ve městech, elektrifikace dopravy a ekologizace zemědělských praktik. Nejde přitom jen o ochranu klimatu – čistší ovzduší znamená i zdravější obyvatelstvo, méně nemocí a nižší zátěž pro zdravotnický systém.

Zpráva EEA tak není jen statistickým souhrnem, ale důrazným varováním. Evropa udělala mnoho, ale pokud chce skutečně ochránit zdraví svých obyvatel a naplnit klimatické i zdravotní cíle, bude muset udělat víc – a hlavně rychleji. Je však třeba si uvědomit, že každé další snížení emisí něco stojí – zpomalení tempa může být i signálem, že mnohé „levné“ možnosti už byly vyčerpány a náklady na každou další jednotku snížení se zvyšují. Efektivita vynaloženého eura tak klesá a výběr opatření bude stále více vyžadovat pečlivé ekonomické zvažování.

Zajistit, že dřevěné výrobky a další produkty prodávané v EU nepocházejí z odlesněné půdy, má pomoci ve vazbě na unijní nařízení novela, kterou podepsal prezident Petr Pavel. Cílem úprav je snížit dopad na celosvětové znehodnocování lesů, podle kritiků je ale pro výrobce obtížné dostát požadavkům nařízení.

Ministr zemědělství Marek Výborný (KDU-ČSL) již dříve řekl, že nařízení z jeho pohledu představuje zbytečnou zátěž zemědělců a podnikatelů a že se Česko snaží v EU o jeho změny.

Novela také formálně upravuje vznik Národního lesnického institutu, který vznikl z Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů. Národní lesnický institut dostal přidělené nové činnosti, které překračují rámec hospodářské úpravy lesů. Na starost bude mít například boj proti odlesňování. Bude správním úřadem s patřičnými pravomocemi, má mít na starosti odborné činnosti podle lesního zákona.

Národní lesnický institut bude také sledovat a hodnotit stav lesů a zákon mu přidělí i odborné činnosti při dovozu dřeva. Vláda si od změny slibuje vybudování odborného zázemí a specializace ve vztahu k odlesňování při využití odbornosti a kontrolních mechanismů dosavadních úřadů. Česko podle Výborného odlesňováním netrpí.

Evropské nařízení, na které novela reaguje, v minulosti kritizovali zástupci potravinářů, zemědělců i obchodníků. Vláda podle ministra dělá vše pro to, aby vyjednala úplné zrušení tohoto nařízení, jehož účinnost Evropský parlament odložil o 12 měsíců na závěr letošního roku. Ministerstvo zemědělství dříve poukazovalo na to, že firmy k nařízení nemají dost informací a není dostatečně nachystané, požádalo proto Evropskou komisi o jeho odklad.

Nařízení se vztahuje na podniky, které vyrábějí, zpracovávají nebo uvádějí na trh nejen dřevěné výrobky, ale také produkty z kávy, kakaa, palmového oleje, sóji, hovězího masa a kaučuku. Podniky budou muset shromažďovat a vykazovat údaje a souřadnice pozemků, na kterých komodity produkují, aby bylo jasné, že nejsou spojené s odlesňováním kdekoliv na světě, a poté je zaznamenat do evropského informačního systému.