V roce 2024 poskytla Evropská unie spolu se svých sedmadvacet členskými státy rozvojovým zemím z veřejných prostředků celkem 31,7 miliardy eur na podporu opatření v boji proti změně klimatu. Kromě toho se podařilo mobilizovat dalších 11 miliard eur ze soukromého sektoru prostřednictvím investičních nástrojů, záruk a partnerských programů. Tato čísla potvrzují, že Evropa zůstává nejvýznamnějším světovým přispěvatelem na mezinárodní klimatické financování, a posilují její pozici v období příprav na nadcházející konferenci OSN o klimatu COP30 v brazilském Belému, kde bude hodnoceno plnění finančních závazků bohatých států vůči rozvojovým ekonomikám.

Evropské finance směřují především do opatření na zmírnění dopadů změny klimatu, adaptaci na extrémní projevy počasí a ochranu biodiverzity. V praxi se to projevuje například v konkrétních projektech, které mění životy lidí i celé komunity. Jedním z příkladů je výstavba solárních a větrných elektráren v Africe a jihovýchodní Asii, které umožňují místním obyvatelům přístup k čisté a stabilní energii. Tyto projekty nejen snižují emise skleníkových plynů, ale zároveň podporují místní ekonomiku a vytvářejí pracovní příležitosti. 

Dalším příkladem je zavádění sucho-odolných odrůd plodin a moderních zavlažovacích systémů v subsaharské Africe, které pomáhají farmářům čelit častějším suchům a zvyšují bezpečnost potravin. Podobně infrastruktura odolná vůči extrémnímu počasí – například protipovodňové hráze a modernizované kanalizace v jihovýchodní Asii – zajišťuje, že města lépe snášejí prudké deště, záplavy nebo cyklóny. Nezanedbatelný význam má i ochrana biodiverzity, například projekty na obnovu mangrovových lesů a korálových útesů v tropických regionech, které chrání pobřežní ekosystémy a současně zvyšují odolnost místních komunit vůči klimatickým změnám.

Růst klimatických investic je patrný nejen u veřejných financí, ale také u aktivit evropských finančních institucí a rozvojových bank, které mobilizují soukromý kapitál pro projekty s klimatickým přínosem. Ve srovnání s roky 2013 a 2015, kdy se klimatické finance EU pohybovaly pod hranicí deseti miliard eur, představují současné hodnoty téměř trojnásobný nárůst. Tento trend ukazuje, že Evropa nejen deklaruje své závazky, ale aktivně hledá způsoby, jak je realizovat a zefektivnit.

Nový rámec výkaznictví, přijatý v roce 2022, přináší přesnější a transparentnější metodiku sledování klimatických investic. Zohledňuje nejen přímé závazky jednotlivých států, ale i reálně vyplacené prostředky prostřednictvím více­stranných institucí. Díky tomu lze lépe sledovat skutečný dopad financí, hodnotit účinnost jednotlivých projektů a zvyšovat důvěryhodnost Evropské unie při mezinárodních jednáních o klimatických cílech. Současně připomíná, že cílem mezinárodního společenství zůstává mobilizace alespoň 100 miliard amerických dolarů ročně ve prospěch rozvojových zemí, a Evropa chce i nadále zůstat lídrem tohoto globálního úsilí.

Z environmentálního hlediska mají tyto investice dvojí význam. Na jedné straně pomáhají snižovat globální emise skleníkových plynů a bránit nevratným změnám klimatu, na druhé straně zvyšují odolnost komunit, které jsou změnou klimatu postiženy nejvíce. Posilují mezinárodní důvěryhodnost Evropy, která se profiluje jako kontinent, jenž své ekologické závazky nejen vyhlašuje, ale také plní. Klimatické finance tak představují nástroj spolupráce, který podporuje rovnováhu mezi hospodářským růstem a ochranou životního prostředí.

Evropská komise otevřela veřejnou konzultaci k Aktu EU o biotechnologiích – dokumentu, který může zásadně ovlivnit budoucnost evropského průmyslu, zemědělství i ochrany životního prostředí. Biotechnologie jsou totiž dnes jedním z nejdynamičtějších a nejvlivnějších odvětví vědy a ekonomiky. Využívají živé organismy, jejich části či biologické procesy k výrobě produktů, které mohou nahradit ty založené na fosilních zdrojích. 

Jde například o biopaliva, biologicky rozložitelné plasty, enzymy pro ekologické praní, léčiva vyráběná pomocí buněk, ale i potraviny pěstované s nižší spotřebou vody či hnojiv. Všechny tyto inovace jsou založené na biologickém základě – tedy surovinách pocházejících z obnovitelných biologických zdrojů, jako jsou rostliny, mikroorganismy nebo zemědělské zbytky.

Evropa v nich vidí obrovský potenciál. Biotechnologie mohou pomoci snížit emise skleníkových plynů, omezit závislost na dovozu kritických surovin a posílit oběhové hospodářství. Evropa v nich vidí obrovský potenciál. Biotechnologie mohou pomoci snížit emise skleníkových plynů, omezit závislost na dovozu kritických surovin – tedy kovů a nerostů, které jsou nezbytné pro moderní technologie, ale pocházejí převážně z mimoevropských zemí, například z Číny, Konga či Chile – a zároveň posílit oběhové hospodářství. Mezi tyto suroviny patří například lithium, kobalt, nikl nebo vzácné zeminy potřebné pro baterie, větrné turbíny a elektroniku. 

Právě zde mohou biotechnologie nabídnout udržitelnou alternativu: mikroorganismy dokážou z odpadů vyluhovat drahé kovy (tzv. bioleaching), enzymy umožňují recyklaci použitých baterií či elektronického odpadu, a bioprocesy založené na řasách či houbách mohou vytvářet nové materiály nahrazující plasty z ropy. Takto se biotechnologie stávají klíčovým článkem v přechodu od těžby k recyklaci – od lineární ekonomiky k oběhové.Ale zároveň vyvolávají zásadní otázky: jak zajistit, aby se technologický rozvoj neproměnil v ekologickou zátěž? Jaké hranice má mít využívání živých organismů v průmyslu? A dokážeme nastavit pravidla tak, aby biotechnologická revoluce sloužila lidem i planetě?

Komise ve svém návrhu popisuje záměr „urychlit přechod biotechnologických výrobků z laboratoře do továrny a na trh“ při zachování „nejvyšších bezpečnostních standardů pro obyvatelstvo a životní prostředí“. Z toho vychází i veřejná konzultace – rozsáhlý dotazník, který sbírá podněty od firem, univerzit, ekologických organizací i občanů. Evropská komise se v něm ptá například: Jaké regulační překážky dnes brání přenosu biotechnologických inovací z laboratoře do praxe? Jsou evropské předpisy příliš složité, nebo naopak zaručují nezbytnou úroveň bezpečnosti? Jak může EU posílit investice do biotechnologického výzkumu a výroby, aniž by ohrozila důvěru veřejnosti?

Další okruh otázek se týká dopadu biotechnologií na životní prostředí. Mohou skutečně snížit tlak na ekosystémy a spotřebu energie, nebo hrozí, že výroba biobázovaných materiálů povede k nadměrnému využívání půdy a vody? Jak lze nastavit pravidla pro udržitelné pěstování biomasy, aby se zabránilo konkurenci s potravinářskou produkcí? A jak zajistit, aby produkty vzniklé z biotechnologií například bioplasty či biochemikálie nekončily stejně jako jejich fosilní předchůdci v odpadech či oceánech?

Z pohledu ochrany přírody může být nový akt průlomovou příležitostí. Biotechnologické procesy mohou nahradit energeticky náročnou chemii, přispět ke zlepšení kvality vody a půdy nebo umožnit recyklaci biologických odpadů na nové suroviny. Například vývoj bakterií schopných rozkládat plast, využití mikrořas k vázání oxidu uhličitého nebo tvorba biostavebních materiálů z mycelia představují cesty, které mohou zásadně změnit průmysl i přístup ke klimatické politice. Přesto je nutné zůstat obezřetní. Co se stane, pokud se geneticky modifikované organismy dostanou do volné přírody? Kde končí inovace a začíná riziko?

Evropská komise hledá odpovědi i na otázky financování, vzdělávání a dostupnosti kvalifikované pracovní síly. Jak podpořit vznik biotechnologických klastrů, které propojí univerzity, start-upy a průmysl? Jaké pobídky mohou přilákat soukromé investory do zelených technologií? A co udělat pro to, aby Evropa neztratila talenty ve vědě, která může pomoci planetě?

Akt o biotechnologiích bude rámovat strategii EU pro léta 2024–2029. Komise proto vybízí občany i organizace: sdílejte své zkušenosti, upozorněte na rizika i příležitosti, které biotechnologie přinášejí. 

Dokument ke stažení:

EU 219_25 EK Akt o biotechnologiích



 

Když se člověk začte do článku o kybernetické bezpečnosti, který může Nový zákon může semlít tisíce firem, neubrání se pocitu déjà vu. Všechno to tu už přece jednou bylo – a nejen v oblasti IT. Nové evropské regulace, od EUDR po ESG reporting jsou spojeny s podobnou dynamikou: dobrý úmysl, správně načrtnuté cíle, ale vytváří se nabujelý administrativní mechanismus, který se v praxi může stát těžko uchopitelným i splnitelným.

Princip odpovědnosti, který stojí v jádru kybernetického zákona, totiž není ničím novým. Stejně jako v nařízení o odlesňování (EUDR) má podnik nést odpovědnost nejen za sebe, ale i za svůj dodavatelský řetězec. A stejně jako u ESG reportingu se počítá s tím, že se tato odpovědnost „řetězí“ – velké firmy ji přenášejí na střední a malé partnery, kteří se stávají součástí systému, o jehož podrobnostech se často dozvídají až z médií. Výsledkem je efekt laviny: čím dál více subjektů se dostává pod tlak pravidel, jejichž výklad není jasný, a jejichž dodržování znamená nové náklady, nejistotu a administrativu.

Evropa tím znovu ukazuje, že umí být skvělým normotvůrcem, ale méně už praktickým moderátorem změn. Nařízení, směrnice a prováděcí akty vznikají v dobré víře – ochránit přírodu, spotřebitele, či kyberprostor – ale často se míjejí s realitou každodenního fungování firem, které nemají vlastní právní oddělení nebo interní compliance tým. V českém prostředí se to projevuje dvojnásob: nadnárodní koncerny se přizpůsobí, ale malý výrobce či poskytovatel služeb naráží na hranici svých možností.

Připomeňme si vývoj EUDR. Nařízení o odlesňování mělo od prosince 2024 garantovat, že se na evropský trh nedostane žádný produkt spojený s odlesňováním. Jenže realita dohnala ambice – drobní dovozci a zpracovatelé se postavili před systém, který od nich vyžadoval detailní data o původu surovin, která mnohdy vůbec nemají. Evropská komise tak v roce 2025 musela na poslední chvíli brzdit a zjednodušit pravidla, aby vůbec mohla regulace přežít.

Podobně dopadl i projekt směrnice o ekologických tvrzeních (Green Claims Directive), kterou Komise letos v červnu stáhla. I zde šlo o dobrou myšlenku – zamezit greenwashingu a zavést důkazní povinnost pro „zelená“ tvrzení – ale obavy z administrativní zátěže, zejména pro malé podniky, převážily. Objevilo se i nové slovo: „greenhushing“, tedy záměrné mlčení firem o ekologických aktivitách, aby se vyhnuly případnému riziku sankcí.

Znovu a znovu se opakuje stejný vzorec. Evropská legislativa, původně zamýšlená jako nástroj ochrany a modernizace, se v praxi mění v síť, ve které se zachytí i ti, kteří byli jen vedlejším aktérem. Vzniká tak paradox: kdo chce být odpovědný a transparentní, riskuje, že jej byrokracie semele, zatímco ti, kdo zůstávají mimo formální systém, často projdou bez povšimnutí.

Nepřipomíná vám to něco? Možná právě to, že v evropské legislativě se stále častěji střetává idea odpovědnosti s realitou složitého, vrstveného systému, který se nedá zvládnout bez armády právníků, konzultantů a auditních firem. Ať už jde o kybernetickou bezpečnost, ESG reporting nebo EUDR, podstata je stejná: systém, který měl být nástrojem důvěry, se stává testem trpělivosti.

Evropa si bude muset vybrat, zda chce být kontinentem inovací a reálné udržitelnosti, nebo kontinentem, kde se utopí v metodikách, certifikátech a lhůtách. Legislativní ambice jsou nutné, ale měly by být doprovázeny stejnou dávkou empatie vůči těm, kteří je mají naplňovat. Protože jinak hrozí, že další „velká evropská směrnice nebo nařízení“ už nebude symbolem pokroku, ale jen dalším článkem v řetězu, který svazuje místo toho, aby spojoval. 

A možná by stálo za zamyšlení, kdyby se tvůrci a navrhovatelé těchto regulací sami postavili do situace, kterou ukládají ostatním, a vyzkoušeli si své metody na vlastním životě. Představme si například, že by každý z nich musel každý měsíc vyplňovat komplexní ESG report o vlastních nákupech, evidovat původ všech potravin a produktů doma podle pravidel EUDR, nebo vést audity spotřebního zboží, které jejich rodina používá. Rodiče by jim diktovali, co mohou a nemohou nakupovat, kvůli dodržování „transparentního rodinného řetězce“, a sousedé by kontrolovali, zda plní své vlastní Green Claims.

Kdo chce legislativu obcházet, ten si cestu vždy najde, a to bez ohledu na počet paragrafů, kontrolních mechanismů či evropských auditů. V honbě za dokonalou regulací se totiž vytváří prostředí, kde se vyplácí hledat skuliny, nikoliv řešení. Ti, kteří se naopak snaží hrát férově, začnou ztrácet motivaci. Znechuceni množstvím formulářů, nejasných výkladů a opakovaně měněných požadavků, postupně rezignují.

Ti, kteří to s udržitelnosti myslí skutečně vážně a není pro ně jen pouze prázdné marketingové PR, pro ně jsou všechny tyto regulace zbytečné. Firmy, které mají zavedené interní procesy, kontrolu dodavatelského řetězce, transparentní reporting a odpovědný přístup k environmentálním i sociálním dopadům své činnosti, nepotřebují složité směrnice, nařízení, ani kvantitativní audity ani byrokratické formuláře, aby jednaly správně. Udržitelný přístup je pro ně součástí podnikové kultury a rozhodovacích mechanismů, nikoliv externí vynucená povinnost, která se zpravidla propíše jen ve formálnost.

Inspirace dobrými příklady z praxe přináší mnohonásobně větší hodnotu než jakýkoliv uměle vytvořený legislativní balíček. Když firmy vidí, že kolegové dokážou implementovat udržitelné postupy efektivně, transparentně a zároveň ekonomicky smysluplně, vzniká přirozený tlak k napodobování a učení se. Takový přístup reálně podporuje inovace a skutečné změny.

Ostatně zajímavý paralelní příklad nabízí oblast Fair Trade. Kávy, kakaa nebo čokolády s certifikací Fair Trade se na trhu prosazují téměř výhradně díky dobrovolným standardům, transparentnosti a poptávce spotřebitelů, nikoli díky povinné legislativě. Tyto systémy ukazují, že udržitelnost a etické obchodní praktiky mohou fungovat velmi dobře i bez složitých zákonných rámců.

Změna času bývá pro mnohé i symbolem bilancování. Přetáčíme hodiny, přenastavujeme rytmus a dáváme si do souvislostí, co se během roku změnilo. Bylo by dobře, kdybychom podobně nahlédli i na evropskou legislativu – zejména na oblast, která se v posledních letech stala ztělesněním zmatku: legislativní rámec ESG, European Green Deal a všechny navazující balíčky, směrnice a tzv. omnibusy. Evropská unie totiž vytvořila komplexní soubor předpisů, jejichž cílem je urychlit přechod k udržitelnému hospodářství. Jenže tempo a způsob, s jakým tyto normy vznikají a navzájem se prolínají, vytvořily doslova legislativně lepkavou pavučinu, do které se chytili i sami evropští pavouci a hmyz si zatím létá vesele dál.

Pojem ESG – environmentální, sociální a správní odpovědnost – se stal zastřešujícím rámcem pro všechny nové politiky Evropské unie. Není to ale jednotný předpis, nýbrž spletitý soubor desítek legislativních aktů, které se překrývají a někdy i odporují. Pod písmenem E se skrývá environmentální dimenze, zahrnující klimatické cíle Green Dealu, směrnici o reportingu udržitelnosti (Corporate Sustainability Reporting Directive – CSRD), směrnici o náležité péči v dodavatelských řetězcích (Corporate Sustainability Due Diligence Directive – CSDDD), evropskou taxonomii udržitelných činností, mechanismus uhlíkového cla (Carbon Border Adjustment Mechanism – CBAM), emisní obchodování (ETS) či nové směrnice o energetické účinnosti. Sociální složka zahrnuje oblast lidských práv, pracovních podmínek a rovnosti příležitostí. Správní dimenze, označovaná písmenem G, doplňuje celý rámec o principy transparentního řízení podniků a odpovědnosti vůči investorům i veřejnosti. Na papíře tak vznikl impozantní systém, který má ambici přetvořit evropskou ekonomiku, ve skutečnosti však připomíná nedokončenou stavbu – část budov už stojí, jiné se teprve projektují a některé čekají na demolici či rekonstrukci.

Jedním z pilířů, který už dnes nese praktické důsledky, je směrnice CSRD. Ta rozšiřuje povinnost nefinančního reportingu na velké podniky a postupně i na menší subjekty. Směrnice CSRD vstoupila v platnost 5. ledna 2023. Podle oficiálních informací Evropské komise první společnosti podléhající novým pravidlům mají za zdaňovací období začínající 1. lednem 2024 poprvé reportovat podle jednotných standardů. Firmy, které spadají do první vlny, za rok 2024 tedy zpracovávají své výkazy pro rok 2025. Další fáze přináší rozšíření povinnosti od 1. ledna 2025 a 1. ledna 2026 pro ostatní velké podniky a pro malé veřejně obchodované podniky (tedy SMEs). Právě směrnice CSRD je v textu označena symbolem složitosti, protože navazuje na řadu dalších předpisů – včetně evropské taxonomie, jejíž technické akty určují, které ekonomické činnosti se mohou označovat za „udržitelné“.

Taxonomie EU, další z klíčových pilířů, má být kompasem pro finanční sektor a investory. Definuje, které aktivity naplňují cíle ochrany klimatu, vody, oběhového hospodářství nebo biodiverzity. Z právního pohledu rámec existuje – základní zákon o taxonomii vešel v platnost už v roce 2020 – ovšem jeho obsah se nadále proměňuje, Komise vydává delegované akty a pravidelná upřesnění. Podniky tak musejí průběžně sledovat, zda se jejich činnosti posouvají mezi „zelené“ nebo z nich naopak vypadávají.

Dalším velkým tématem je směrnice CSDDD, tedy Corporate Sustainability Due Diligence Directive. Její cílem je ukládat velkým podnikům povinnost zjišťovat a omezovat negativní dopady svých aktivit i aktivit dodavatelů na životní prostředí a lidská práva. Zákonodárný proces tohoto předpisu začal návrhem Komise dne 23. února 2022. Rada EU přijala svůj přístup 1. prosince 2022, a Rada spolu s Parlamentem dosáhla provizorní dohody 14. prosince 2023. Směrnice byla publikována v Úředním věstníku 25. července 2024 a vstoupila v účinnost. Členské státy mají povinnost transponovat ji do svých právních systémů do 26. července 2026. Poté začne postupné uplatňování: například od konce července 2027 pro podniky s více než 5 000 zaměstnanci a obratem přes 1,5 miliardy EUR; od roku 2028 pro podniky s 3 000 + zaměstnanci a obratem 900 mil. EUR; od roku 2029 pro 1 000 + zaměstnanců a obrat 450 mil. EUR. Tato etapizace znamená, že firmy mají několik let na přípravu – avšak i to vytváří nejistotu a rozdílné nároky v čase.

Největším zdrojem zmatku jsou však tzv. omnibusové návrhy – rozsáhlé balíčky novel, které mají sjednotit a upravit různé části legislativy, jež se v důsledku Green Dealu vzájemně ovlivňují. Řada odborníků považuje právě balíčky „Omnibus I a II“ za pokus vytvořit jednotnější rámec pro provázání CSRD, CSDDD a dalších předpisů, aby se předešlo duplicitám a nejasnostem. Například podle analýzy jedné právní kanceláře byl v balíčku „stop-the-clock“ návrh přijat 14. dubna 2025, který má posunout termíny pro uplatnění CSRD a CSDDD. Z Evropského parlamentu přitom 3. dubna 2025 přišel souhlas s novelou CSRD/CSDDD ve formě rychlé procedury. Dopad tohoto balíčku je stále diskutabilní – termíny se posouvají, ale konečná podoba není stále jasná. 

Směrnice o ekologických tvrzeních (Green Claims Directive), která měla být klíčovým nástrojem v boji proti greenwashingu, však byla v červnu 2025 Evropskou komisí stažena. Důvodem byly obavy z vysoké administrativní zátěže, zejména pro malé a střední podniky, a nedostatek politické podpory v Radě EU. Kritici upozorňovali na riziko tzv. „greenhushingu“, kdy firmy raději o svých ekologických aktivitách mlčí, než aby čelily složitému ověřování a možným sankcím. Přestože směrnice byla stažena, právní vakuum nevzniklo – platí nadále směrnice o nekalých obchodních praktikách a nová směrnice o posílení postavení spotřebitelů v ekologické transformaci, která má vstoupit v platnost v září 2026.

Současně se implementuje regulace EU proti odlesňování – EUDR – která byla přijata dne 29. června 2023 ve formě zákonné regulace (Regulation (EU) 2023/1115) s účelem zajistit, že na trh EU nebudou uváděny komodity spojené s odlesňováním nebo degradací lesa (např. hovězí maso, sója, palmový olej, dřevo, káva, kakao, kaučuk) a že tyto komodity vznikly v souladu s právem země původu. Přestože regulace vstoupila v platnost („in force“) v červnu 2023, její účinnost (application) pro provozovatele na trhu byla posunuta: pro střední a velké podniky začne platit od 30. prosince 2025 a pro mikro- a malé podniky od 30. června 2026. Členské státy EU jsou povinny do svého právního řádu určité aspekty regulace přenést, zejména vymezit kompetentní orgány, připravit dohledový režim a zajistit fungování informačního systému, který umožní potvrzení „deforestation-free“ stavu. V rámci implementace Komise v dubnu 2025 zveřejnila upřesněné pokyny a vydala prováděcí akt klasifikující země původu podle rizika odlesňování (tzv. benchmarking Implementing Regulation). Regulace tak vstupuje do období přechodné implementace – podniky mají čas připravit své dodavatelské řetězce, sledování původu komodit, geolokace produkčních lokalit a zajištění shody s legislativou – ale zároveň již nyní musí sledovat, zda jejich produkty nebo suroviny spadají do rozsahu EUDR a zda budou splňovat požadavky.

Návrh tzv. Omnibusu o oběhovém hospodářství, který měl aktualizovat legislativu v oblasti odpadového hospodářství, recyklace a rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR), prošel složitým vývojem od svého představení v roce 2023. Po volbách do Evropského parlamentu v roce 2024 nová komise přehodnotila ambice Green Dealu a začala prosazovat pragmatičtější přístup, zaměřený více na konkurenceschopnost a méně na regulaci. Mnohé návrhy byly následně pozastaveny nebo přepracovány, což způsobilo odklady pro firmy i členské státy, které potřebují jasná pravidla pro investice. V roce 2025 probíhá příprava nového návrhu, který by měl být zveřejněn ve čtvrtém čtvrtletí, s cílem harmonizovat pravidla označování a balení výrobků, zjednodušit systém rozšířené odpovědnosti výrobců a zlepšit sledovatelnost materiálových toků. Plná implementace očekávaných opatření je plánována postupně mezi lety 2026 a 2028, aby podniky měly dostatečný čas na přizpůsobení svých procesů a strategií.

Výsledkem všech těchto procesů je legislativní krajina, která působí jako mapa bez měřítka. Některé zákony už platí, jiné se teprve chystají a další se mezitím mění. Portál EUR-Lex, oficiální portál Evropské unie pro právní texty, není v tomto směru spásou – pro odborníka, který potřebuje ucelený přehled o ESG a Green Dealu, je orientace v moři novel, prováděcích a delegovaných aktů téměř nemožná. Roztříštěnost kompetencí mezi jednotlivými generálními ředitelstvími Komise, různé termíny účinnosti a neustálé politické korekce vytvářejí dojem neustálého zmatku.

Pro firmy i veřejnou správu to má velmi konkrétní důsledky. Manažeři udržitelnosti musí plánovat podle rámců, které se mohou změnit dříve, než skončí účetní rok. Investoři nemají jistotu, zda jejich aktivity zůstanou v kategorii „udržitelných“ i po vydání dalšího delegovaného aktu. A poradenské společnosti často staví své výklady na očekávaném vývoji, nikoli výlučně na platném právu. Evropská legislativa, která měla přinést jasnost, tak v praxi vytváří nejistotu.

V tuto chvíli by proto bylo užitečné, kdyby Komise vedle legislativních iniciativ vytvořila i jednoduchý, pravidelně aktualizovaný přehled, který by shrnoval stav všech klíčových aktů v oblasti ESG a Green Dealu. Měl by jasně rozlišovat mezi tím, co už je účinné, co je schválené, co čeká na implementaci, a co je teprve ve fázi návrhu. Taková transparentnost by nevyžadovala nové právní akty, pouze důslednou správu informací.

Na pozadí všech těchto debat je však dobré nezapomenout na původní smysl Green Dealu. Udržitelnost je cestou, jak posílit evropskou ekonomiku, snížit závislost na fosilních zdrojích, zajistit si potřebné suroviny a otevřít prostor pro inovace. Má to být strategie růstu nikoli ovšem cesta administrativní přítěže. Pokud se dnes mluví o legislativním zpomalování, o přehodnocování cílů a o hledání „realističtějšího přístupu“, určitě by to nemělo znamenat rezignaci na ambice, ale určitě také snahu vrátit se k racionálnímu jádru a brát v potaz i aktuální stav v daném oboru, k tomu jsou však potřebná aktuální statistická data.  

A zde je možná ještě podstatnější časová prodleva, s jakou se k nám dostávají. Statistiky Eurostatu, které dnes analyzujeme, popisují dnes stav z roku 2023 – realitu starou více než rok. V době, kdy umělá inteligence dokáže sledovat spotřebitelské chování, dopravní toky či energetickou spotřebu prakticky v reálném čase, působí tento rytmus jako relikt minulého století. Evropská legislativa klade obrovské nároky na reporting, audity a transparentnost, ale přitom sama často pracuje s daty, která jsou již zastaralá. Pokud má mít Zelená dohoda skutečný dopad, nestačí jen tvořit nové rámce – je třeba modernizovat i způsob, jakým sbíráme a vyhodnocujeme informace. Pokud to myslíme s udržitelností opravdu váženě, tak musí být řízena podle živých, tedy aktuálních, dat, nikoli podle statistik s letitým zpožděním. 

Historický rozsudek francouzského soudu proti energetickému gigantu TotalEnergies představuje zásadní milník v boji proti tzv. greenwashingu – klamavému marketingu, který se snaží prezentovat firmy jako ekologicky odpovědné, aniž by jejich činnost skutečně odpovídala deklarovaným hodnotám. Tento případ nejenže nastavuje nový právní rámec pro posuzování environmentálních tvrzení, ale zároveň ukazuje, že veřejnost i soudy začínají vyžadovat vědecky podloženou odpovědnost za sliby týkající se udržitelnosti.

Greenwashing, známý také jako „lakování nazeleno“, je praktika, kdy firmy prezentují své produkty nebo služby jako ekologické, aniž by splňovaly příslušné standardy. Ve Francii je od roku 2021 zákonem zakázáno používat vágní nebo zavádějící formulace typu „přátelské k životnímu prostředí“ nebo „uhlíkově neutrální“, pokud nejsou podloženy vědeckými důkazy.

Francouzský občanskoprávní soud rozhodl, že reklamní kampaň společnosti TotalEnergies z roku 2021 porušila zákon o greenwashingu. Firma v ní zobrazovala převážně větrné a solární elektrárny a tvrdila, že do roku 2050 dosáhne uhlíkové neutrality. Soud však označil tato tvrzení za zavádějící, protože neodpovídala skutečnému podílu obnovitelných zdrojů v energetickém portfoliu společnosti ani nebyla podložena vědeckými důkazy. 

TotalEnergies byla odsouzena k zaplacení odškodného ve výši 8 000 eur každé ze tří žalujících nevládních organizací a dalších 15 000 eur na pokrytí jejich soudních výdajů. Navíc musí do měsíce odstranit z webu všechna tvrzení o uhlíkové neutralitě a zveřejnit odkaz na soudní rozhodnutí, jinak jí hrozí pokuta až 20.000 eur denně. Rozsudek proti TotalEnergies je tedy prvním případem ve Francii podle konkrétního zákona z roku 2021, který zakazuje vágní ekologická tvrzení bez vědeckého podkladu. Je významný tím, že se týká velké ropné a plynárenské společnosti a že soud nařídil konkrétní sankce včetně odstranění tvrzení z webu a zveřejnění rozsudku. Ale rozhodně není prvním případem greenwashingu řešeným soudně na světě. 

Ačkoli se tento rozsudek označuje za první svého druhu ve Francii, rozhodně nejde o první případ greenwashingu řešený soudně na světě. V Nizozemsku čelila žalobě letecká společnost KLM za tvrzení o „udržitelném létání“, které bylo označeno za klamavé. V Německu rozhodl Spolkový soudní dvůr, že označení „klimaticky neutrální“ na obalech cukrovinek je zavádějící, pokud není jasně vysvětleno, jak bylo neutrality dosaženo. Podobné případy se objevily i v oblasti módy (např. H&M) nebo energetiky (Shell), kde firmy čelily kritice za nepodložená ekologická tvrzení. Evropská komise na tento trend reagovala návrhem směrnice o tzv. „green claims“, která měla stanovit jasná pravidla pro používání environmentálních tvrzení v marketingu a zakázat samocertifikace bez nezávislého ověření.

Případ greenwashingu se nevyhnul ani módnímu gigantu Shein, který byl v roce 2025 pokutován hned ve dvou evropských zemích. V Itálii mu antimonopolní úřad udělil pokutu ve výši jednoho milionu eur za zavádějící tvrzení o ekologičnosti kolekce „evoluSHEIN by design“, která nebyla podložena žádnými ověřitelnými důkazy. Ve Francii pak Shein obdržel výrazně vyšší sankci – 40 milionů eur – za kombinaci falešných slev a klamavých ekologických tvrzení. Francouzské úřady konstatovaly, že firma porušila pravidla férového obchodování a zneužívala ekologickou rétoriku k posílení prodeje

Směrnice o ekologických tvrzeních (Green Claims Directive), která měla být klíčovým nástrojem v boji proti greenwashingu, však byla v červnu 2025 Evropskou komisí stažena. Důvodem byly obavy z vysoké administrativní zátěže, zejména pro malé a střední podniky, a nedostatek politické podpory v Radě EU. Kritici upozorňovali na riziko tzv. „greenhushingu“, kdy firmy raději o svých ekologických aktivitách mlčí, než aby čelily složitému ověřování a možným sankcím. Přestože směrnice byla stažena, právní vakuum nevzniklo – platí nadále směrnice o nekalých obchodních praktikách a nová směrnice o posílení postavení spotřebitelů v ekologické transformaci, která má vstoupit v platnost v září 2026.

Česká republika na evropské změny reaguje vlastním legislativním krokem. V srpnu 2025 vláda schválila novelu zákona o ochraně spotřebitele, která má zabránit nepravdivým ekologickým tvrzením a posílit práva spotřebitelů. Novela zakazuje například označovat výrobky jako „ekologické“ nebo „klimaticky neutrální“, pokud takové tvrzení není podloženo ověřitelnými důkazy. Zákon rovněž zakazuje marketingové praktiky, které spotřebitele klamou tím, že prezentují běžné zákonné povinnosti jako výhody produktu. Nová pravidla mají začít platit ve dvou vlnách – od července a září 2026 – a přinášejí také opatření na podporu opravitelnosti výrobků, prodloužení záruční doby a povinnost informovat o životnosti a dostupnosti náhradních dílů.

 

Evropská unie loni vyprodukovala 79,7 milionu tun obalového odpadu. Když se toto číslo přepočítá na obyvatele, vychází to na 177,8 kilogramu obalů na osobu – tedy skoro pětadvacet velkých nákupních tašek plných odpadu ročně. V porovnání s ročním údajem za 2022 je to sice o 8,7 kilogramu méně, ale od roku 2013 jsme se posunuli opačným směrem: tehdy připadal na každého obyvatele unie o víc než dvacet kilogramů méně. Jinými slovy – i když recyklujeme víc než dřív, vyrábíme a vyhazujeme toho stále příliš mnoho.

Největší část obalového odpadu tvoří tradičně papír a lepenka, které představují více než 40 % celkového objemu. Následuje plast s necelou pětinou (19,8 %), sklo s 18,8 %, dřevo s 15,8 % a kovy s necelými 5 %. Plast je ale v centru pozornosti z jednoho důvodu: na každého obyvatele EU připadá průměrně 35,3 kilogramu plastového obalového odpadu, z čehož se daří recyklovat jen 14,8 kilogramu. To znamená, že více než polovina plastových obalů stále končí ve spalovnách, na skládkách nebo v exportních kontejnerech mířících mimo Evropu.

Za posledních deset let vzrostlo množství plastového obalového odpadu o 6,4 kilogramu na hlavu, zatímco recyklace se zvedla o 3,8 kilogramu. Z pohledu procentní míry to znamená, že recyklace plastových obalů se v EU pohybovala v roce 2023 na úrovni 42,1 %, což je mírné zlepšení oproti 38,2 % v roce 2013. Rozdíly mezi státy jsou ovšem dramatické. Na špici žebříčku stojí Belgie (59,5 %), Lotyšsko (59,2 %) a Slovensko (54,1 %), zatímco na opačném konci spektra se nachází Maďarsko (23 %), Francie (25,7 %) a Rakousko (26,9 %). Přitom právě Francie se často prezentuje jako lídr v ekodesignu a omezování jednorázových plastů – statistiky však ukazují, že její systém sběru a recyklace plastů stále zaostává za nejlepšími.

A jak si vede Česká republika? V roce 2023 jsme podle Eurostatu vyprodukovali zhruba 1,6 milionu tun obalového odpadu, což odpovídá 154 kilogramům na obyvatele – tedy o něco méně než činí unijní průměr. Češi tradičně patří mezi premianty v třídění, nicméně samotná recyklace zůstává v řadě kategorií spíše průměrná. U plastových obalů jsme dosáhli recyklační míry přibližně 49 %, což nás sice řadí nad průměr EU, ale stále to znamená, že polovina plastových obalů končí mimo recyklační cyklus.

Obalový průmysl v Evropě tvoří stovky tisíc pracovních míst a přes 3 % celkového HDP, ale zároveň i jednu z největších výzev oběhového hospodářství. Každý kilogram obalu, který neprojde recyklačním cyklem, představuje nejen ztracený materiál, ale i promarněnou energii a emise, které se daly ušetřit. Z dlouhodobého pohledu se dá konstatovat, že Evropa recykluje víc, ale příliš pomalu. Papírové a skleněné obaly dosahují recyklační míry přes 80 %, ale plast se stává Achillovou patou celého systému. Je také nutné brát v úvahu další faktory, jako je cena panenského plastu, poptávku po recyklátech nebo skutečnost, že řada recyklačních podniků v Evropě v poslední době krachuje právě kvůli ekonomické nestabilitě trhu s druhotnými surovinami.

V této souvislosti je potřeba zmínit nové evropské nařízení o obalech a obalových odpadech PPWR (Packaging and Packaging Waste Regulation), které bylo schváleno v roce 2024, které má změnit celý přístup k návrhu, používání i recyklaci obalů. Na rozdíl od dosavadní směrnice bude PPWR přímo závazné a přinese konkrétní cíle: do roku 2030 musí být všechny obaly na trhu EU technicky recyklovatelné, přičemž reálně recyklovat se má minimálně 65 % všech obalů, z toho 50 % plastových. Výrobci budou muset plnit povinné kvóty na podíl recyklátu v nových plastových obalech – například u PET lahví až 30 %. Součástí regulace je i omezování zbytečných jednorázových obalů, například v gastronomii, e-commerce nebo hotelnictví, a tlak na rozšiřování opakovaně použitelných obalů.

A možná ještě zajímavější než samotná čísla je časový posun, s jakým se k nim veřejnost a rozhodovací sféra dostává. Tato data Eurostatu popisují stav za rok 2023 – tedy realitu starou už více než rok. V době, kdy umělá inteligence dokáže analyzovat chování trhu či pohyb dopravních toků téměř v reálném čase, působí tento rytmus jako anachronismus. Pokud chceme řídit systém odpadového hospodářství efektivně a na základě relevantních informací, je třeba celý proces změnit. Statistiky by měly být dostupné v rozumném odstupu, aby se z dat mohla stát skutečná opora rozhodování, ne jen historický záznam o tom, jak jsme to měli a dělali před několika lety.

V samém srdci Vídně, v obvodu Meidling, se nachází projekt, který může změnit způsob, jakým přemýšlíme o nakupování potravin. MILA – první participativní supermarket v Rakousku – není jen další obchod s potravinami. Je to živý organismus založený na spolupráci, spoluvlastnictví a demokratickém rozhodování. Tím zásadně vybočuje z běžného maloobchodního modelu, který je založen na maximalizaci zisku a minimalizaci nákladů často na úkor dodavatelů, pracovníků či životního prostředí.

Na ploše 350 m² je k dispozici více než 2 500 produktů – od regionální zeleniny a mléčných výrobků přes trvanlivé potraviny až po ekologickou drogerii. Sortiment není výsledkem centrální strategie, ale společného rozhodování členů družstva. Ti určují, jaké značky se na regály dostanou a jaké ne. Zákazník zde tak není pouhým konzumentem, ale aktivním účastníkem celého procesu.

Základní princip je jednoduchý: každý člen družstva odpracuje tři hodiny jednou za čtyři týdny. Může jít o práci u pokladny, doplňování zboží, administrativu nebo úklid. Díky tomu má supermarket nízké personální náklady a může si dovolit cenovou politiku s pevnou přirážkou 30 %, bez skrytých marží a tlaků na maximalizaci zisku. Výsledkem jsou potraviny, které jsou dostupnější i pro domácnosti s nižším příjmem.

Členství je navíc otevřené široké veřejnosti: zatímco standardní vstupní podíl činí 180 eur, pro osoby s nižším příjmem je dostupná i zlevněná varianta za 20 eur. Právě tato inkluzivita je pro MILA klíčová – supermarket nechce být klubem pro úzkou skupinu ekologicky smýšlejících zákazníků, ale skutečným sousedským projektem.

Demokratický princip prostupuje i rozhodovací procesy: každý člen má jeden hlas bez ohledu na výši finančního vkladu. O sortimentu, provozních pravidlech či strategických investicích se rozhoduje společně. Tím se vytváří silné pouto mezi obchodem a komunitou, které běžné supermarkety nikdy nedokáží nabídnout.

Model participativního supermarketu není v Evropě úplně nový. Jedním z průkopníků je La Louve v Paříži, který vznikl v roce 2016 podle vzoru legendárního Park Slope Food Coop v Brooklynu, fungujícího už od roku 1973. Tyto projekty ukázaly, že participace může být nejen způsobem, jak snížit náklady a nabídnout férovější ceny, ale také jak vytvořit silné sociální vazby mezi lidmi ve městech.

La Louve má dnes tisíce členů a je jedním z nejznámějších evropských příkladů tohoto modelu. V USA Park Slope obsluhuje desítky tisíc domácností a je ekonomicky stabilní již pět desetiletí. MILA přebírá z těchto modelů inspiraci, ale přizpůsobuje ji rakouskému kontextu. Zaměřuje se na regionální dodavatele, férové obchodní vztahy a minimalizaci obalů – to vše v duchu ekologického a sociálně odpovědného nakupování.

MILA není pouze prodejní místo, je to komunitní prostor, kde se pořádají workshopy, sousedská setkání a diskuse o udržitelném zemědělství či férovém obchodě. V době, kdy se nákupy často odehrávají anonymně v online prostředí nebo v řetězcích bez tváře, přináší MILA jiný typ zážitku: osobní kontakt, zapojení a pocit sounáležitosti.

Tento prvek je důležitý i z hlediska širší transformace ekonomiky. Participativní supermarkety mohou být jedním z nástrojů posilování lokální potravinové suverenity – tedy schopnosti komunity zajistit si kvalitní potraviny bez závislosti na nadnárodních řetězcích a zranitelných globálních dodavatelských řetězcích.

Přestože je model participativního supermarketu lákavý, není bez problémů. Vyžaduje vysokou míru angažovanosti a spolehlivosti členů. Pokud příliš mnoho lidí přestane plnit své směny, může být ohrožen každodenní provoz. To ukázal i případ La Louve během pandemie: část členů se stáhla, což způsobilo výpadky ve fungování. Flexibilní řešení a záložní personální kapacity jsou proto klíčové.

Dalším problémem může být správa demokratického rozhodování. Čím více členů, tím složitější je dosáhnout konsensu. Rozhodovací procesy mohou být zdlouhavé a vyžadují zkušené moderátory i jasně daná pravidla. V menší komunitě může být demokracie velmi efektivní, ale s rostoucím počtem členů vzniká riziko fragmentace a konfliktů.

Otázkou je i dlouhodobá ekonomická udržitelnost. Participativní supermarkety nefungují s velkými zisky – často operují na hraně finanční rovnováhy. Aby mohly dlouhodobě přežít, potřebují stabilní členskou základnu a silné vztahy s dodavateli. Jakmile se podmínky na trhu zhorší, jejich manévrovací prostor je omezenější než u klasických řetězců.

Participativní supermarkety představují alternativní přístup k maloobchodu – založený na spolupráci místo konkurence, na sdílení místo zisku, na komunitě místo anonymity. Nejsou odpovědí na všechny problémy potravinového systému, ale mohou být důležitou součástí mozaiky udržitelných řešení. Ukazují, že spotřebitelé nemusí být pasivní, ale mohou aktivně ovlivňovat, jaký druh ekonomiky kolem sebe chtějí mít.

MILA je teprve na začátku své cesty. Její úspěch nebo neúspěch bude důležitým signálem i pro další města v Evropě. Pokud se jí podaří dlouhodobě fungovat, může se stát vzorem pro další participativní projekty – nejen v oblasti potravin, ale i v dalších sektorech, kde se lidé chtějí vymanit z čistě komerční logiky a znovu získat kontrolu nad tím, co a jak konzumují.

Srdečně Vás zveme na XXVI. zasedání Fóra pro výměnu informací o nejlepších dostupných technikách, které se uskuteční ve středu 19. listopadu 2025 v sále č. 239, I. patro, budovy Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO), Na Františku 32, Praha 1. V rámci fóra budou představena nejnovější legislativní změny, technologické trendy v oblasti nejlepších dostupných technik (BAT) a budoucí výzvy, které implementace IPPC přináší. 

Tato odborná akce, pořádaná ve spolupráci s Ministerstvo životního prostředí (MŽP), Ministerstvo zemědělství (MZe), Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) a Česká informační agentura životního prostředí (CENIA), je určená pro odborníky ze státní správy, průmyslu i akademické sféry zainteresované v oblasti ochrany životního prostředí. 

Účast na tomto fóru je výjimečnou příležitostí pro diskusi nad klíčovou rolí, kterou v současném průmyslovém prostředí hraje systém integrované prevence a omezování znečištění (IPPC). Právě principy IPPC jsou základem pro zajištění, že průmyslové činnosti jsou provozovány s ohledem na co nejmenší dopad na životní prostředí při zachování efektivity a konkurenceschopnosti. 

Praktické informace:

• Termín konání: středa 19. listopadu 2025

• Místo: Ministerstvo průmyslu a obchodu, Na Františku 32, 110 15 Praha 1, jednací sál č. 239, I. patro

• Registrace účastníků: 8:45 – 9:30 hod.

• Zahájení: 9:30 hod.

• Předpokládaný konec akce: 15:00 hod.

Organizační pokyny:

• Účast na akci je zdarma, je však nutná registrace prostřednictvím online přihlášky do 10. listopadu 2025.

• Potvrzení účasti nezasíláme; kontaktujeme pouze ty, jejichž přihlášku nemůžeme přijmout z kapacitních důvodů.

Kontaktní osoba:
Ing. Lenka Jankujová, e-mail: lenka.jankujova@mpo.gov.cz

Když se v minulosti měnily poměry sil ve světě, často za tím nestály jen armády, ale také zdroje — uhlí, ropa, plyn. Dnes však na scénu vstupují jiní hráči: lithium, kobalt, neodym a další vzácné zeminy. Suroviny, které pohánějí baterie, elektromobily, satelity, turbíny i obranné systémy. Právě kolem nich se začíná psát nová kapitola globální politiky. Důkazem je aktuální dohoda mezi Government of the United States a Government of Australia, která vytváří rámec pro společné zajištění dodávek těchto strategických surovin.

Podstatou rámce je vytvoření předvídatelného a chráněného prostoru pro těžbu, zpracování a obchodování s kritickými minerály, které budou v následujících desetiletích určovat tempo technologické transformace. USA i Austrálie chtějí postupovat koordinovaně: identifikovat konkrétní projekty, propojit veřejné investiční nástroje a zajistit, aby nové kapacity vznikaly v prostředí s vysokou úrovní environmentálních a sociálních standardů. Nejde přitom o jednostrannou podporu průmyslu, ale o budování skutečné strategické infrastruktury, která má zajistit odolnost hospodářství vůči geopolitickým otřesům a surovinovým krizím.

Významným signálem je i tempo, jaké si aliance stanovila. Už během prvních šesti měsíců má být uvolněno minimálně 1 miliarda dolarů na projekty zaměřené na těžbu a zpracování minerálů určených výhradně pro americký a australský průmysl. Obě vlády přitom počítají s aktivním zapojením rozvojových bank, exportních agentur i státních záruk. Dohoda zahrnuje mechanismus rychlé reakce na narušení dodavatelských řetězců — jasný náznak, že jde o mnohem víc než o obecný politický záměr.

Celá iniciativa má rovněž silný geostrategický rozměr. Zpracování většiny vzácných zemin je v současnosti koncentrováno v několika málo zemích, především v Asii, což dává těmto státům zásadní výhodu v technologickém i průmyslovém soupeření. USA a Austrálie tímto krokem reagují na tuto asymetrii: chtějí vytvořit soběstačný a zároveň otevřený blok, který sníží závislost na jediném dodavatelském regionu. Geologické mapování, rozvoj nových dolů i podpora recyklace jsou součástí dlouhodobého plánu, který má nabídnout skutečnou alternativu k současné dominanci několika hráčů.

Dohoda je záměrně postavena mimo klasické mezinárodní smlouvy. Je pružná, nevytváří právní závazky, ale politickou odpovědnost. Když jedna strana nebude souhlasit, může odejít do 30 dnů. To je netypický přístup, který má usnadnit rychlé rozhodování a přilákat investory, kteří by se jinak obávali dlouhých ratifikačních procesů. USA a Austrálie tím vytvářejí rámec, který má být především funkční a odolný vůči měnícím se podmínkám světového obchodu.

Nelze přehlédnout ani environmentální rovinu celé dohody. Součástí strategie je recyklace vzácných zemin a baterií, snaha uzavírat materiálové cykly a tím zmírnit tlak na nové zdroje. V době, kdy prudce roste poptávka po lithiu, niklu a kobaltu, představuje efektivní recyklace faktor, který může rozhodnout o udržitelnosti celého systému.

Čtěte také:

Evropský surovinový detox: Recyklace může být klíčem ke snížení závislosti na Číně
 

Evropský průmysl se ocitá v situaci, kterou lze přirovnat k odvykací kúře – závislost na strategických surovinách, zejména na vzácných zeminách, je dlouhodobá, hluboká a její překonání vyžaduje cílené a promyšlené kroky. Říjen 2025 přinesl nový impuls k uvědomění si této závislosti, kdy Čína oznámila restrikce na export třinácti klíčových prvků, jež jsou nezbytné pro výrobu moderních technologií, zelených energií a vojenských systémů. Tyto kroky neznamenají jen omezení dodávek, ale zároveň umožňují Pekingu získávat citlivé informace o evropských odvětvích, která na těchto surovinách závisí.

Vzácné zeminy, jako jsou samarium, gadolinium, terbium, dysprosium, lutetium, skandium, yttrium, holmium, erbium, thulium, europium, ytterbium nejsou jen chemickými prvky, ale stavebními kameny digitální transformace, elektromobility, větrných turbín, zelených technologií a také vojenských systémů. Bez nich by se zastavila výroba téměř všech moderních elektronických zařízení a zařízení s vysokou energetickou účinností, od mobilních telefonů po elektromotory.

Evropská unie je v tomto ohledu extrémně zranitelná. Přes polovinu dovozu vzácných zemin pokrývá Čína, která zároveň kontroluje asi 90 procent světového zpracování a zhruba 60 procent těžby. To znamená, že Evropa prakticky nemá možnost nezávislého zásobování kritickými prvky, zejména těžkými vzácnými zeminami, které jsou klíčové například pro výrobu magnetů do elektromotorů a větrných turbín. Lehké vzácné zeminy, užívané například pro katalyzátory a optické technologie, sice pocházejí z více zdrojů, ale u těžkých prvků je evropský průmysl prakticky na Číně závislý. Každé rozhodnutí Pekingu má tedy okamžitý dopad na strategické plánování evropských firem i energetickou transformaci kontinentu.

Nová opatření Číny jsou navíc navázána na složitou geopolitickou mozaiku. Země nejenže omezuje vývoz, ale také vyžaduje speciální licence, čímž získává citlivé informace o evropských odvětvích, která na vzácných zeminách závisí. Tento krok zvyšuje Číně strategickou vyjednávací sílu a umožňuje jí uplatňovat politický tlak, přičemž zároveň minimalizuje vlastní environmentální a sociální náklady spojené s těžbou. Zatímco domácí regulace v Číně přísně omezují těžbu a stanovují kvóty, těžba v zahraničí, například v Myanmaru, poskytuje levnou pracovní sílu a dovoluje obcházet přísné limity, které by jinak zpomalily dostupnost surovin pro čínský průmysl.

Myanmar se tak stal klíčovou zásobárnou těžkých vzácných zemin pro čínské společnosti. Zpracování a export těchto prvků se pak odehrává na čínském území, což umožňuje Pekingu udržovat kontrolu nad globálním trhem a zároveň omezovat negativní dopady na domácí životní prostředí. Situace je komplikovaná tím, že zahraniční těžba formálně odporuje myanmarským zákonům, ale v praxi se zahraniční firmy, často v kooperaci s místními ozbrojenými skupinami, těžby účastní. Tento systém přináší vysoké riziko nestability – politické změny nebo lokální konflikty mohou okamžitě ohrozit tok surovin do Číny a následně do Evropy.

Z evropského pohledu je tato závislost dramatická. Přerušení dodávek může vést k okamžitému zpomalení výroby v klíčových odvětvích, narušit energetický přechod a ohrozit schopnost Evropy plnit závazky v oblasti klimatu. Přestože se EU snaží diverzifikovat dodávky a hledá alternativní zdroje, nalezení a uvedení nových ložisek do provozu je dlouhodobý a nákladný proces, který nelze řešit přes noc. Aktuální napětí navíc ukazuje, že jakékoli dlouhodobé plánování v technologických a energetických odvětvích musí zahrnovat geopolitická rizika a scénáře výpadku klíčových surovin.

Strategické dopady se neomezují jen na průmysl, ale dotýkají se celé ekonomiky a bezpečnostní politiky. Vzácné zeminy jsou součástí nejen civilních technologií, ale i obranných systémů. Rakety, radarové systémy, stíhací letouny i další vojenská technika spoléhají na prvky, které jsou součástí exportních omezení Pekingu. To vytváří tlak na evropské vlády, aby hledaly náhradní zdroje a investovaly do domácího zpracování surovin, recyklace a strategických zásob. Zároveň je to varování, že technologická autonomie a bezpečnost Evropy nelze zajistit pouze obchodními vztahy – je nutná koordinovaná politika surovin a investice do inovací.

Evropská unie v posledních letech spustila několik významných projektů, které mají recyklaci vzácných zemin učinit realistickou a ekonomicky životaschopnou alternativou k dovozu. Ve Francii byla v Grenoblu spuštěna pilotní linka pro recyklaci magnetů vzácných zemin, které se používají v elektromobilech a větrných turbínách. Projekt realizuje skupina Orano ve spolupráci s Francouzskou komisí pro alternativní energie a atomovou energii a má ambici vytvořit uzavřený cyklus recyklace pro vysoce výkonné permanentní magnety. Podobně projekt REE4EU demonstroval možnost recyklovat slitiny vzácných zemin z odpadních materiálů a znovu je využít při výrobě nových magnetů, což potvrzuje technickou a ekonomickou proveditelnost recyklace. 

Další evropské iniciativy, jako SUSMAGPRO a REECirkEL, se zaměřují na efektivní recyklaci z elektronického odpadu a budování udržitelných recyklačních řetězců pro průmyslové využití. Kromě toho Evropská komise vybrala v rámci Aktu o kritických surovinách 47 strategických projektů zaměřených na zvýšení domácí kapacity pro těžbu, zpracování a recyklaci vzácných zemin a dalších kritických surovin, včetně lithia. Mezi tyto projekty se řadí i dva české projekty – projekt Geomet, dceřiné společnosti skupiny ČEZ, a projekt Cinovec, realizovaný ve spolupráci European Metals Holdings a ČEZ – oba zaměřené na těžbu a zpracování lithia v oblasti Cínovce, které je největším evropským ložiskem tohoto kovu. 

Současná situace podtrhuje zranitelnost evropského průmyslu vůči politickým rozhodnutím třetích zemí a nutnost dlouhodobé strategie. Diverzifikace dodavatelských řetězců, investice do recyklace vzácných zemin, vyhledávání nových ložisek mimo Čínu a rozvoj alternativních technologií nejsou pouze doporučeními odborníků, ale otázkou přežití technologické a energetické soběstačnosti Evropy. Každé další omezení exportu nebo narušení dodávek může vyvolat domino efekt v průmyslu, energii i obraně, a proto je tato problematika dnes jedním z klíčových témat evropské politiky i strategického plánování firem.

Evropská komise představila návrh úprav nového systému emisních povolenek ETS 2, který má od roku 2027 zahrnout vytápění budov a silniční dopravu. Cílem je zabránit cenovým výkyvům, které by mohly dopadnout na domácnosti, malé podniky i živnostníky. Změna reaguje na obavy členských států, že bez těchto úprav by systém mohl zvýšit životní náklady a narušit důvěru v klimatickou politiku.

ETS 2 rozšiřuje zpoplatnění emisí oxidu uhličitého na oblasti, které dosud stály mimo hlavní systém obchodování s povolenkami. Zatímco původní ETS pokrývá přibližně 40 % evropských emisí, rozšíření o dopravu a budovy zvedne pokrytí až na zhruba 87 %. Komise tak naplňuje dlouhodobý cíl, aby platilo jednoduché pravidlo: kdo vypouští emise, musí za ně nést odpovědnost.

Podstatou návrhu je ale nová pojistka proti prudkému růstu cen. Pokud cena povolenky překročí hranici 45 eur za tunu CO₂, aktivuje se mechanismus, který uvolní na trh dodatečné množství povolenek. V praxi to znamená, že trh bude pružněji reagovat na poptávku a nedojde k cenovým šokům. Zároveň se tím sníží riziko, že by se emisní povolenky staly neúnosným nákladem pro domácnosti a menší podniky.

Návrh zavádí také několik přechodných období. Systém začne pro větší a střední firmy platit od 30. prosince 2025, pro malé podniky o rok později. Tento postup má umožnit hladké přizpůsobení novým pravidlům i dostatečný čas na přípravu.

Z českého pohledu jde o vítanou korekci, která potvrzuje, že ochrana klimatu se nemusí vylučovat s ochranou ekonomické stability. Ministerstvo životního prostředí opakovaně upozorňovalo, že ETS 2 by měl být zaváděn postupně a s ohledem na sociální dopady. 

Evropská komise tímto krokem ukazuje, že klimatická politika může být nejen přísná, ale i rozumná. Regulace, která původně vypadla jako další byrokratický labyrint, se proměňuje v nástroj, který by mohl být funkční, předvídatelný a ekonomicky únosný. Pokud návrh schválí Evropský parlament a Rada, systém ETS 2 se stane jedním z nejdůležitějších pilířů evropského přechodu k nízkouhlíkové ekonomice a to bez zbytečného chaosu a s respektem k reálnému životu běžných občanů EU.

Evropská komise dnes představila návrh, který má usnadnit život tisícům firem, zemědělců i obchodníků napříč Evropou i mimo ni. Jde o zásadní úpravu fungování nařízení o odlesňování (EU Deforestation Regulation, EUDR), které má zajistit, aby produkty prodávané na evropském trhu již nepřispívaly k ničení světových lesů. Komise zároveň reaguje na zpětnou vazbu z praxe – přináší cílené zjednodušení povinností, posiluje robustnost systému a posouvá některé termíny tak, aby přechod byl reálně zvládnutelný.

Nařízení EUDR, které vstoupilo v platnost v roce 2023, je jedním z nejdůležitějších evropských nástrojů boje proti klimatické změně a úbytku biodiverzity. Podle údajů OSN zmizelo v letech 1990–2020 více než 420 milionů hektarů lesa – území větší než celá Evropská unie. Každou minutu se kácí plocha odpovídající třem rozlohám bruselského parku Léopold. Evropská komise proto stanovila, že na unijním trhu už nesmí být výrobky, které jsou výsledkem odlesňování či degradace lesů.

Dnešní návrh však přináší toliko potřebný „lidský rozměr“. Komise reaguje na volání podniků po větší jednoduchosti a navrhuje, aby se administrativní zátěž snížila až o 30 %. Klíčovou změnou je, že tzv. downstream firmy – tedy obchodníci, maloobchodníci či výrobci, kteří zpracovávají již dovezené suroviny – nebudou muset znovu podávat prohlášení o náležité péči. Stačí jedno jediné podání na začátku dodavatelského řetězce, například při dovozu kakaových bobů do EU. Výrobce čokolády tak už nebude muset znovu vyplňovat složité formuláře.

Dalším významným krokem je úleva pro drobné a mikro podniky z nízkorizikových zemí – například malé farmáře či lesníky, kteří tvoří téměř 100 % všech primárních producentů v EU. Ti nově nebudou muset pravidelně podávat zprávy, ale pouze jednorázové jednoduché prohlášení. Pokud navíc údaje už existují v národních databázích, nebudou muset podnikatelé dělat vůbec nic.

Komise zároveň navrhuje přechodné období, aby byl informační systém EUDR plně funkční a zvládl nápor dat. Zatímco velké a střední podniky začnou nová pravidla uplatňovat od 30. prosince 2025, menší firmy dostanou o rok navíc – do 30. prosince 2026. I velkým podnikům však bude poskytnuta půlroční „milosrdná“ fáze, během níž bude kontrola uplatňování pravidel mírnější.

Evropská komise přiznává, že zatížení systému je mnohem větší, než se původně čekalo. Od jeho spuštění v prosinci 2024 se ukázalo, že objem transakcí a interakcí firem s IT systémem prudce roste. Pokud Evropský parlament a Rada návrh rychle schválí, podniky získají jistotu a více času se na nová pravidla připravit. Pokud se tak nestane, EUDR začne platit v plném rozsahu už koncem roku 2025.

 

Ještě před několika desetiletími se spalovny odpadu považovaly za krajní řešení a symbol ekologického selhání. Dnes tvoří páteř systému, který přináší teplo, elektřinu i úspory surovin. Česká republika během třiceti pěti let vybudovala síť zařízení, která dokládají, že i zbytkový materiál může mít reálnou hodnotu. Z odpadu se tak stal zdroj – nejen energie, ale i investic a inovací, které mění celý přístup k nakládání s materiály.

Česká republika za posledních pětatřicet let tak prošla mimořádnou proměnou, kterou lze doložit nejen čísly, ale i zásadní změnou přístupu společnosti k tomu, co bylo ještě nedávno považováno za nepotřebný materiál. Zatímco na konci osmdesátých let se spalovalo necelých šedesát tisíc tun odpadu ročně, v roce 2024 už statistiky Ministerstva průmyslu a obchodu uvádějí více než 1,35 milionu tun energeticky využitých odpadů a alternativních paliv. To představuje dvacetinásobný nárůst a zároveň doklad, že energetické využívání odpadu se z experimentální a často nedůvěryhodné technologie stalo pevnou součástí české energetiky, teplárenství i průmyslu.

Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) provádí od roku 2003 pravidelná statistická šetření (Statistika energetického využívání odpadů a alternativních paliv v letech 1989–2024), která mapují energeticky využívané odpady a alternativní paliva. Data MPO jsou doplňována údaji Energetického regulačního úřadu (ERÚ), Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) a Českého statistického úřadu (ČSÚ). Právě tato provázanost je jasným signálem a zároveň důkazem, že energetické využívání odpadu dnes není jen environmentální, ale i strategická otázka energetické bezpečnosti.
 

Brno otevřelo cestu energetickému využívání odpadu

První kroky této proměny byly učiněny ještě v době, kdy pojem oběhové hospodářství nebyl součástí politických strategií ani veřejné debaty. V 80. letech vznikla v Brně první česká spalovna komunálního odpadu, jejíž kapacita tehdy činila 240 tisíc tun ročně, ale zdaleka nebyla plně využívána. Technologie byla jednoduchá, účinnost nízká a ekologické parametry odpovídaly době, která energetické využití odpadu chápala především jako prostou formu likvidace odpadu. O více než dvacet let později prošlo zařízení zásadní modernizací, která z něj učinila kogenerační zdroj vyrábějící teplo i elektřinu. Od podzimu 2011 funguje brněnské SAKO jako moderní centrum odpadové energetiky, schopné zpracovat čtvrt milionu tun ročně, přičemž dodává teplo do městské sítě a elektřinu do distribuční soustavy.

Podle aktuálních údajů MPO představují zařízení pro energetické využívání odpadů (ZEVO) největší kategorii v rámci celé bilance. V roce 2024 bylo v těchto zařízeních spáleno přes 830 tisíc tun komunálního odpadu, což odpovídá zhruba 8 milionům gigajoulů energie. Z tohoto množství se vyrobilo 261 tisíc megawatthodin elektřiny a více než čtyři miliony gigajoulů tepla. To znamená, že ZEVO, lidově řečeno spalovny, dnes nejen zpracovávají odpad, ale zároveň stabilizují energetickou síť měst a regionů.

Příběh brněnské spalovny se postupně stal inspirací pro další města. V Praze vzniklo zařízení ZEVO Malešice, jehož projekt se začal připravovat již na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Po složitém období výstavby bylo uvedeno do provozu na podzim roku 1998. Od té doby prošlo několika modernizačními etapami, které se zaměřily především na čištění spalin a na zvýšení energetické efektivity. V roce 2024 už ZEVO Malešice dosáhlo roční kapacity 480 tisíc tun, čímž se stalo největším zařízením svého druhu v České republice.

Dnes je ZEVO Malešice považováno za klíčové městské zařízení s kogenerační výrobou. Kromě dodávky tepla do sítě Pražské teplárenské vyrábí také elektrickou energii, která pokrývá potřeby desítek tisíc domácností. Modernizace z roku 2023 umožnila zvýšit kapacitu o téměř 50 tisíc tun ročně, čímž zařízení reaguje na omezení skládkování a na budoucí povinnost obcí zajistit zpracování netříděného odpadu.

Třetím důležitým mezníkem bylo uvedení do provozu spalovny Termizo v Liberci, která od roku 2000 zpracovává až 96 tisíc tun odpadu ročně a dodává elektřinu i teplo do místní sítě. V roce 2016 se přidalo zařízení v Chotíkově u Plzně, moderní kogenerační zdroj s výkonem 10,5 MW elektřiny a 31,7 MW tepla. Tato čtyři zařízení dnes představují páteř systému energetického využívání komunálních odpadů. Dohromady v roce 2024 vyrobila 261 tisíc megawatthodin elektřiny a více než čtyři miliony gigajoulů tepla. Oproti roku 1989, kdy české spalovny komunálního odpadu prakticky žádnou elektřinu nevyráběly, jde o zásadní proměnu – technologickou, ekonomickou i environmentální.

Z historických dat je patrné, že objem komunálního odpadu využívaného pro výrobu energie vzrostl mezi lety 1989 a 2024 osmnáctinásobně. Kromě zvyšování kapacit hrálo zásadní roli i zavádění kogenerace – tedy současné výroby elektřiny a tepla. Tento přístup maximalizuje využití energie obsažené v odpadu a zároveň snižuje emise, které by vznikly při oddělené výrobě.
 

Spalovny, které chrání i zásobují energií

Energetické využívání odpadů se však v České republice neomezuje jen na městské spalovny. Významnou roli hrají také průmyslové a nemocniční spalovny, které tvoří samostatný a dlouhodobě stabilní segment. Jejich počet se v posledních letech pohybuje kolem tří desítek, přičemž se nacházejí například v Jihlavě, Kolíně, Kralupech nad Vltavou, Ostravě, Plzni, Trmicích nebo Zlíně. Zajišťují energetické zpracování chemických, zdravotnických i biologických odpadů, které nelze recyklovat ani bezpečně ukládat na skládky. 

Od roku 1989, kdy v těchto zařízeních vzniklo 180 tisíc gigajoulů tepla, vzrostl jejich energetický výkon více než čtyřnásobně. Tyto provozy dohromady spálí ročně okolo 65–90 tisíc tun odpadu, přičemž přispívají především teplem využívaným pro technologické procesy nebo vytápění průmyslových areálů. Jejich význam je dvojí – energetický i hygienický, protože zajišťují bezpečné odstranění nebezpečných látek a infekčního materiálu.
 

Tichý lídři 

Zcela mimořádný rozvoj zažily v posledních dvaceti letech cementárny a vápenky. Ty dnes spalují nejen drcené pneumatiky, ale i odpadní oleje, čistírenské kaly, masokostní moučku nebo tzv. TAP – tuhá alternativní paliva vyráběná z vytříděného komunálního odpadu. V roce 2024 cementářský sektor zpracoval 391 tisíc tun těchto paliv a odpadů, což odpovídá zhruba třetině veškerého energeticky využívaného odpadu v České republice. Cementárenské pece, které pracují při teplotách přesahujících 1400 °C, jsou z hlediska úplného spalování ideálním prostředím a jejich využití výrazně snižuje spotřebu uhlí a plynu. 

Nejvyšší objem alternativních paliv byl zaznamenán v roce 2019, kdy cementárny využily více než 465 tisíc tun odpadů – tedy více, než kolik spálily všechny české komunální spalovny dohromady o dvě desetiletí dříve. Tento vývoj činí z cementárenského průmyslu tichého lídra české „recyklační energetiky“, který propojuje průmyslovou výrobu s principy udržitelnosti a cirkulární ekonomiky.

Dalším milníkem se stala modernizace teplárny v Přerově, která v roce 2023 spustila provoz nových multipalivových kotlů. Ty umožňují spalování TAP i biomasy a představují první krok k hlubšímu propojení teplárenství s oběhovým hospodářstvím. Přerov se tak stal symbolem nového trendu, kdy energetická zařízení začínají chápat odpad jako lokální surovinu s konkrétní energetickou hodnotou. V roce 2024 už energetický sektor využil více než 70 tisíc tun alternativních paliv.

Teplárna Přerov není jediná. Menší spalovací zkoušky alternativních paliv probíhaly i v Dětmarovicích, Plzni či v závodních energetikách. Tyto experimenty ukazují, že česká energetika se postupně připravuje na širší využívání odpadních paliv v rámci přechodu na nízkoemisní ekonomiku.

Dokáže ČR využít každý gigajoul?

Celková energie obsažená v odpadech a alternativních palivech využitých v roce 2024 přesáhla 19 milionů gigajoulů. V roce 1989 to přitom bylo jen necelých sedm set tisíc. Jinými slovy, množství energie získané z odpadu dnes odpovídá spotřebě středně velkého města během celého roku. Navzdory tomu, že celková produkce odpadu v zemi v posledních letech stagnuje, roste podíl energeticky využívaného odpadu, což potvrzuje, že se daří efektivněji zužitkovat to, co by jinak skončilo na skládce.

V evropském kontextu se Česká republika postupně přibližuje vyspělým státům, které odpad považují za zdroj energie i suroviny. Zatímco dříve jsme se orientovali na skládkování, dnes je trend opačný – rozšiřují se zařízení ZEVO, cementárny zvyšují podíl alternativních paliv a teplárny testují nové směsi TAP a biomasy. Každý gigajoul energie získaný z odpadu znamená nejen úsporu fosilního paliva, ale i snížení emisí skleníkových plynů. 

Český systém spaloven, cementáren a tepláren tak dokládá, že energetické využívání odpadu není konkurencí recyklaci, ale jejím přirozeným doplňkem. Zatímco recyklace vrací materiály zpět do oběhu, ZEVO a průmyslové spalovny uzavírají cyklus – proměňují zbytky na energii. Tím se uzavírá i symbolický kruh oběhového hospodářství. V roce 2030 by měla Česká republika přestat skládkovat využitelné odpady, což by znamenal další zásadní milník v proměně odpadů na zdroj energie i surovin.

Dokument ke stažení:

Zastupitelé Čáslavi na Kutnohorsku se v prosinci začnou zabývat změnou územního plánu vyvolanou nedávným referendem o skládce. Lidé v něm plánované rozšíření skládky odmítli. Plebiscitu se zúčastnilo 58 procent voličů, jeho výsledky jsou platné a závazné. Město má změnit územní plán tak, aby plochu určenou pro rozšíření skládky nebylo možné využít pro nakládání s odpady. Pokud půjde vše rychle, mohla by být změna projednána do konce příštího roku, řekl ČTK starosta Jaromír Strnad. Odpadová firma AVE CZ uvedla, že výsledek respektuje a bude se zabývat právními aspekty souvisejícími s dopady referenda. Více ZDE

Ministerstvo životního prostředí navrhuje prodloužit platnost přechodného ustanovení vyhlášky č. 273/2021 Sb., které určuje seznam nebezpečných odpadů zakázaných ke skládkování. Nově by se tento zákaz měl začít uplatňovat až od 1. ledna 2028, tedy o dva roky později, než počítala dosavadní právní úprava. Důvod je zřejmý – Česká republika stále nemá dostatečné kapacity pro spalování a jiné formy využití těchto odpadů. Pokud by zákaz vstoupil v platnost již v roce 2026, producenti by se dostali do neřešitelné situace: neměli by kam s odpadem, a museli by tak jednat v rozporu se zákonem.

Vyhláška v příloze č. 4, části C, vymezuje konkrétní druhy odpadů, které nelze skládkovat, protože je technicky možné je zpracovat ve spalovnách nebo zařízeních pro energetické či materiálové využití. Patří mezi ně například obaly obsahující nebezpečné zbytky (katalogové číslo 15 01 10*), sorbenty, filtrační materiály a čistící tkaniny znečištěné nebezpečnými látkami (15 02 02*), odpady z chemických procesů, znečištěné kaly, odpadní oleje, barvy, lepidla či rozpouštědla. Pro tyto odpady zatím v Česku chybí dostatečné spalovací kapacity – existující spalovny nebezpečného odpadu jsou vytížené, nové projekty se připravují jen pomalu a často čelí odporu veřejnosti i složitým povolovacím procesům.

Ministerstvo proto navrhuje odklad do konce roku 2027, který by měl poskytnout čas na dobudování potřebné infrastruktury a případné legislativní úpravy. Jedním z uvažovaných kroků je doplnění úplného zákazu skládkování o ekonomický nástroj – například zvýšení poplatku za ukládání těchto odpadů na skládku. Vyšší poplatky by měly postupně motivovat původce k hledání jiných způsobů nakládání s odpadem, jakmile budou dostupné potřebné technologie a zařízení.

Problém nedostatečných kapacit ale není nový ani ojedinělý. Česká republika už v minulosti několikrát musela posouvat klíčové termíny v oblasti odpadového hospodářství. Typickým příkladem je odklad konce skládkování využitelných odpadů, původně stanovený na rok 2024, který byl zákonem o odpadech přesunut až na rok 2030. Tato praxe vyvolává otázku, k čemu jsou pevně dané termíny v právních předpisech, pokud je stát sám není schopen dodržet. Může jít o důsledek přehnaného optimismu při nastavování cílů, ale i o selhání v dlouhodobém plánování investic do infrastruktury, které jsou pro naplnění těchto cílů nezbytné.

Výstavba nové spalovny nebezpečného odpadu je přitom během na dlouhou trať. Od prvotní myšlenky po uvedení do provozu uplyne často 7 až 10 let. Zahrnuje to nejen technickou přípravu projektu, ale i proces posuzování vlivů na životní prostředí (EIA), získání povolení, financování a nakonec i samotnou realizaci. Navíc jde o zařízení, která často narážejí na odpor místních komunit, a jejich prosazení vyžaduje nejen odborné, ale i politické odhodlání.

Odklad zákazu skládkování nebezpečných odpadů proto sice představuje pragmatické řešení současné situace, ale zároveň je zrcadlem dlouhodobé systémové slabiny. Ukazuje, že bez včasné přípravy a investic do infrastruktury zůstávají ambiciózní environmentální cíle pouze na papíře. Pokud stát chce, aby se termíny v odpadové legislativě staly skutečnými milníky, nikoli jen opakovaně posouvanými daty, musí být strategické plánování a podpora výstavby zařízení pro nakládání s odpady mnohem důslednější a předvídavější.

Možná by stálo za zamyšlení, zda by do budoucna neměla být za plnění takto zásadních termínů určena i konkrétní odpovědnost. Ne snad proto, aby se hledal viník, ale aby se předešlo opakování stejného scénáře. Pokud se tempo přípravy nezrychlí, je možné, že i v roce 2030 budeme znovu diskutovat o nutnosti posunout konec skládkování – tentokrát ale s ještě menší důvěrou, že se slíbené změny skutečně podaří naplnit. Právě zajištění reálného naplňování těchto závazků by mělo být jednou z priorit nové vlády.

Dokument ke stažení:

• 228_25_Materiál
• 228_25_Důvodová-zpráva
• 228_25_Platné-znění

Dánská odpadová skupina Marius Pedersen po 34 letech opouští český a slovenský trh a spustila prodej svých aktivit v těchto zemích. Transakce, kterou má na starosti poradenská firma KPMG, může dosáhnout hodnoty přes 20 miliard korun. Skupina vlastní v Česku přibližně 30 společností zaměřených na sběr, třídění a likvidaci odpadu, včetně nebezpečných a průmyslových odpadů, a také na údržbu komunikací a zeleně.

Za rozhodnutím o prodeji stojí především měnící se odpadová legislativa, která si vyžádá vysoké investice. Skupina je vlastněna dánskou rodinnou Marius Pedersen Foundation, která funguje především díky dividendám z vlastněných společností. Odpadové hospodářství prochází v Česku i Evropě zásadní transformací, kde by měla prim hrát recyklace, množství materiálu určeného na skládkování bude postupně klesat a zbylý odpad se bude energeticky využívat, což ve všech ohledech si vyžádá výstavbu nových zařízení a provozů.

Prodej Marius Pedersen tak představuje významnou transakci na českém trhu, která může ovlivnit celý sektor odpadového hospodářství. Více ZDE