Požáry skládek a zařízení pro nakládání s odpady patří mezi stále naléhavější problémy, které ohrožují nejen životní prostředí, zdraví a bezpečnost obyvatel, ale i jejich rozvoj. Tyto události tak ukazují, jak složitá a propojená problematika odpadového hospodářství to je – od kapacit zařízení a způsobu třídění odpadů, přes technologickou a provozní připravenost, až po legislativní rámec a dopad na komunity. 

Statistiky hasičů jasně dokládají, že požáry skládek a dalších zařízení pro nakládání s odpady je systematický problém. Jen v loňském roce hasiči vyjížděli k 499 požárům skládek a zařízení na odpady, a už do konce července tohoto roku evidovali hasiči dalších 328 zásahů. Za poslední tři roky překročil počet výjezdů hranici dvou tisíc. V některých případech šlo o lokální požáry, které se podařilo rychle uhasit, jindy však plameny zasáhly rozsáhlé areály a vyžádaly si nasazení desítek jednotek profesionálních i dobrovolných hasičů, letecké techniky a speciálních laboratoří.

Odborníci se shodují, že příčin nárůstu požárů je více a že se navzájem kombinují. Na prvním místě stojí přeplněnost zařízení. Řada provozovatelů skladuje odpad v množství, které přesahují povolenou kapacitu a mnohdy i na plochách, kde to není povoleno. Tím vznikají hromady hořlavého materiálu ke kterým je obtížný přístup a jejichž samovznícení je prakticky jen otázkou času. Přidáme-li k tomu nedostatečné odstupové vzdálenosti od budov, chybějící zdroje vody pro hašení a nevhodné zajištění, riziko je enormní. Další roli hraje i klimatická změna. Vysoké teploty, dlouhá období sucha a častější větrné epizody působí jako katalyzátor vznícení a následného šíření požárů.

Velmi významný faktor představuje složení odpadu. Na skládkách i v recyklačních areálech se hromadí plasty, pryž, kompozity, ale i elektroodpad obsahující lithiové baterie. Tyto materiály nejenže snadno vzplanou, ale především při hoření uvolňují látky s vysokou toxicitou. Zplodiny obsahují dioxiny, těžké kovy nebo polycyklické aromatické uhlovodíky, které mohou mít karcinogenní účinky a působí dlouhodobě na zdraví obyvatel. Požární voda kontaminovaná těmito látkami proniká do půdy a podzemních i povrchových vod, odkud se může dostat až do potravního řetězce. Zdravotní rizika tak nekončí s uhašením požáru, ale projevují se v podobě znečištěného ovzduší, vody a nebo zemědělské půdy.

Specifickou kapitolou jsou zmiňované baterie a akumulátory, které se stále častěji objevují ve směsném odpadu. Tyto výrobky mají být předávány na místech zpětného odběru, nikoli vyhazovány do běžných černých popelnic. Pokud se lithium-iontová baterie dostane do lisu na svozovém voze nebo do hromady komunálního odpadu, může dojít k okamžitému vzplanutí. Tento problém je v celé Evropě známý jako „fire hazard of batteries“ a jeho význam s rostoucí elektromobilitou ještě poroste.

Po měsíci od zahájení kontrol České inspekce životního prostředí a Hasičského záchranného první výsledky potvrzují, že někteří provozovatelé nedodržují pravidla nastavená pro zajištění požární bezpečnosti i ochranu životního prostředí. Nedostatky se týkají jak dodržování provozních řádů, tak povinností v oblasti požární prevence a vybavení objektů. Výsledky kontrol také potvrzují, že slabá místa se netýkají jen technického zajištění skládek, ale i administrativních procesů. V některých případech provozovatelé nemají řádně vedenou dokumentaci, chybí jim aktualizované požární řády nebo není zajištěna dostatečná proškolenost pracovníků. 

Nedávný požár v areálu pro zpracování odpadů v Suchonicích jasně ilustruje, že problém není abstraktní statistikou, ale má reálné dopady na zdraví obyvatel, životní prostředí i infrastrukturu. Plameny z hromad plastů a směsného komunálního odpadu znečistily ovzduší v širokém okolí a silnice musely být dočasně uzavřeny kvůli hustému kouři a riziku šíření ohně. Incident zároveň odhalil slabiny v dodržování provozních a bezpečnostních pravidel – překračování povolených kapacit hromad odpadů a nedostatečné oddělení různých druhů materiálů výrazně zvýšily riziko vzniku požáru. Tedy se potvrzují prvotní zjištění z kontrol.

Dopady požárů se neprojevují jen v přímých škodách a zásahových nákladech. Významná je i reputační rovina a ztráta důvěry veřejnosti. Obyvatelé, kteří žijí v blízkosti skládek nebo zařízeních pro nakládání s odpady vnímají riziko požárů velmi citlivě a každá další událost posiluje obecně odpor vůči provozovatelům. Titulky v médiích „Byznys s odpadem nám ničí zdraví i studny“ nejsou výjimkou a pak přirozeně nemají odpadáři na všech úrovních na růžích ustláno. Což je nicméně významný faktor z pohledu nutného budoucího rozvoje zpracovatelské odpadové infrastruktury.

Aktuálně v České republice vyprodukujeme necelých 6 mil. tun komunálního odpadu, přičemž téměř polovina končí právě na skládkách. Obce musí plnit třídicí cíle, v roce 2030 zákon o odpadech ukončuje skládkování recyklovatelných a dále využitelných odpadů. A v neposlední řadě je potřeba zmínit nový plán odpadového hospodářství na příštích deset let. Tyto ne vždy vonící faktory a ambiciózní cíle přirozeně volají po výrazném zvýšení a provozu zpracovatelských kapacit. A to je nezbytné, aby probíhalo s důsledným dodržováním provozních a bezpečnostních standardů, aby se minimalizovalo riziko požárů, a tedy dopadů na zdraví a bezpečnost obyvatel a na znečištění životního prostředí.

Na současné kontroly je potřeba nahlížet jako na začátek nutných změn. Získaná data mají dále sloužit jako podklad pro systémová opatření a případné zpřísnění nebo změny v legislativě. Problém požárů skládek nelze vnímat izolovaně. Je to odraz celkového stavu odpadového hospodářství. Investice do třídění, recyklačních linek a moderních zařízení, které nám sníží objem ukládaných hořlavých odpadů na skládku a současně zvýší využívání odpadů jako zdroje, je také nutné chápat i jako určitou prevenci. A prevence je vždy levnější než hašení a pro přírodu zdravější.

Čtěte také:

Proč požáry odpadů přibývají?

Za srpen hořelo 40 skládek, majitele čekají kontroly. ‚Postihy mohou být až stovky tisíc,‘ varuje šéf hasičů

Jak Češi vnímají stav životního prostředí a péči státu o jeho ochranu? Na tuto otázku se pokusil odpovědět červnový výzkum Centra pro výzkum veřejného mínění, který zkoumal nejen míru zájmu o informace a pocit jejich dostatku, ale také hodnocení činnosti různých institucí od obcí až po parlament. 

Výsledky šetření CVVM z června 2025 ukazují, že životní prostředí zůstává pro českou veřejnost významným tématem, i když se postoje jednotlivých skupin liší. Zhruba sedm z deseti obyvatel deklaruje zájem o informace o stavu životního prostředí v České republice. Tento zájem je rozprostřen napříč pohlavími a vzdělanostními skupinami, ale liší se podle věku – nejmladší generace projevuje současně největší zájem i nejvyšší míru nezájmu, zatímco u starších věkových kategorií podíl nezájmu postupně klesá. Přestože zájem o téma je poměrně vysoký, jen polovina respondentů považuje dostupné informace za dostatečné, zatímco 46 % uvádí opak. Silná souvislost se ukazuje právě mezi zájmem a pocitem dostatku informací – kdo se o problematiku zajímá, ten častěji vnímá, že má informací dost, naopak nezajímající se skupiny hodnotí situaci opačně nebo se nedokážou rozhodnout.

Celkově 77 % obyvatel míní, že se Česká republika stará o ochranu životního prostředí přiměřeně, 15 % považuje tuto péči za nedostatečnou a 4 % ji vnímají jako přehnanou. Zajímavý je vliv ideologického zařazení – lidé s levicovou orientací bývají kritičtější a častěji označují ochranu životního prostředí za nedostatečnou, zatímco pravicově orientovaní respondenti mají větší tendenci ji hodnotit jako dostatečnou či až přehnanou. Naopak rozdíl mezi konzervativním a liberálním pohledem se neprojevil jako statisticky významný. Do hodnocení se promítá i ochota přijímat vyšší finanční a časové náklady – ti, kdo připouštějí, že péče o životní prostředí má smysl i za cenu větší zátěže, hodnotí úsilí státu častěji jako nedostatečné. Naproti tomu ti, kdo chtějí přísně omezovat náklady, mají tendenci tvrdit, že stát dělá až příliš.

Pokud jde o hodnocení jednotlivých institucí, nejlépe jsou vnímány obecní úřady, které získaly 68 % kladných hodnocení. Relativně vysokou důvěru si udržují i ekologické organizace (59 %) a ministerstvo životního prostředí (58 %), přičemž podobně jsou vnímány i krajské úřady (56 %). Evropská unie je hodnocena rozporuplně, s mírnou převahou pozitivních odpovědí (46 % oproti 40 % negativním). Kritičtěji je nahlíženo na centrální politické instituce – vládu hodnotí pozitivně 41 % a negativně 46 % respondentů, parlament pak získal jen 32 % pozitivních odpovědí proti polovině negativních. Podrobnější rozbor ukazuje, že mladší respondenti oceňují činnost ekologických organizací výrazně více než starší generace, což může naznačovat generační rozdíly v důvěře k občanské společnosti a jejím aktivitám.

Významné je rovněž zjištění, že velká část veřejnosti se k hodnocení institucí vůbec nedokázala vyjádřit – u parlamentu to bylo až 18 % dotázaných. To naznačuje, že povědomí o činnosti institucí v oblasti ochrany životního prostředí není dostatečné, nebo že lidé postrádají přehled o konkrétních opatřeních a aktivitách. Souhrnné pohledy ukazují vyrovnanost – 16 % respondentů hodnotilo všechny sledované instituce pozitivně, zatímco 15 % všechny negativně.

Z hlediska strukturální analýzy se ukazuje zajímavé rozdělení: vláda, parlament, ministerstvo životního prostředí a Evropská unie tvoří z pohledu veřejnosti jeden celek, zatímco obecní a krajské úřady tvoří skupinu druhou. Ekologické organizace jsou vnímány zcela odděleně, jako samostatná entita mimo obě hlavní skupiny. To naznačuje, že veřejnost rozlišuje mezi centrální politikou, regionální a lokální správou a občanským sektorem, přičemž každý z těchto aktérů má v ochraně životního prostředí odlišný obraz a legitimitu.

Celkově tedy šetření potvrzuje, že zájem o životní prostředí i hodnocení péče o něj jsou v české společnosti poměrně vysoké. Zároveň se ale postoje občanů liší podle věku, politické orientace i toho, zda jsou lidé ochotni přijímat vyšší finanční náklady. Ukazuje se také, že lokální instituce a nevládní organizace mají důvěru veřejnosti vyšší než centrální politické struktury, které jsou často vnímány spíše kriticky. To může být signálem nejen o vnímání efektivity jejich činnosti, ale i o širší důvěře ve schopnost jednotlivých aktérů reálně ovlivňovat stav životního prostředí.

Dokument ke stažení:

oe250826.pdf

Na Karvinsku se rozhořel spor o budoucnost areálu bývalého dolu 9. květen ve Stonavě. Společnost FCC Česká republika, součást nadnárodní skupiny FCC, zde plánuje vybudovat „Komplexní centrum nakládání s odpady“. Zařízení má podle projektu zpracovávat až 200 tisíc tun odpadů ročně – od směsného komunálního, přes nebezpečné odpady až po kaly z čistíren odpadních vod.

Pro místní obce jde o těžko přijatelný scénář. Senátor za Karvinsko a místostarosta Stonavy Ondřej Feber upozorňuje, že největší riziko vidí právě v nakládání s kaly: „Největší obavy ve mně vyvolává obrovské množství kalů z čistíren odpadních vod, podle množství zřejmě i z větší dálky, které by se zde měly stabilizovat, sušit a zpracovávat, což sebou přináší nejen obtěžující zápach. Kaly z ČOV obsahují řadu rizikových složek, jako jsou patogeny, těžké kovy, zbytky chemikálií. Dále má být součástí komplexu zařízení ze zpracování podsítných frakcí ze směsného komunálního odpadu, což jsou malé kousky plastů, bioodpadu a dalšího, zde je rovněž doprovodným jevem zápach a obtěžující hlodavci.“

Obavy se netýkají jen zdraví obyvatel, ale i každodenní kvality života. Zpracování odpadů v takovém rozsahu by znamenalo výrazně zvýšenou dopravu, hluk, otřesy a vibrace. A to vše v přímé blízkosti obytné zástavby – první domy stojí jen asi tři sta metrů od plánovaného areálu. Podle Febera je projekt navíc v rozporu s územním plánem obce.

Kritici záměru také připomínají, že byli dosud ujišťovány, že důlní areály na Karvinsku budou revitalizovány s využitím prostředků z Fondu spravedlivé transformace. Ty měly pomoci při odklonu od těžby uhlí a otevřít cestu k novým projektům – univerzitním vědeckým centrům, rozvoji turistiky, obnovitelným zdrojům či výrobě energie. „Najednou jsme překvapeni tím, že bez konzultací s obcemi a občany nám v přímé blízkosti domů chtějí postavit obrovské centrum nakládání s odpady,“ upozorňuje Feber.

Příběh má ale ještě širší souvislosti. Česká republika má od roku 2030 skončit se skládkováním dále využitelných a recyklovatelných odpadů. To znamená, že bude nutné vybudovat nové kapacity pro jejich zpracování – ať už formou recyklace, úpravy či energetického využití. Projekty jako stonavský proto budou v následujících letech přirozeně přibývat. Otázkou však je, zda mají vznikat v bezprostřední blízkosti obcí, které už tak dlouho nesly tíhu těžby uhlí a souvisejících environmentálních zátěží.

Senátor Feber přitom připomíná i vlastní zkušenost z počátku devadesátých let, kdy Stonavě hrozilo, že zmizí z mapy kvůli plánované koksovně. „Vyhráli jsme a následně se nám podařilo obnovit Stonavu a navýšit počet obyvatel. I dnes mám jasno – uděláme vše možné proti umístění zařízení na zpracování všech typů odpadů. Věřím, že stejně jako tehdy, i tentokrát v zájmu obyvatel Karvinska vyhrajeme.“

Budoucnost areálu Dolu 9. květen tak bude testem nejen pro místní samosprávy a jejich schopnost bránit se byznysovým tlakům, ale i pro stát, zda dokáže naplňovat principy spravedlivé transformace a plnit cíle Plánu odpadového hospodářství pro následující dekádu. 

Evropa se ocitá v době, kdy extrémní počasí, úbytek biodiverzity a rostoucí znečištění už nejsou varovnými signály budoucnosti, ale realitou, která ovlivňuje každodenní život milionů lidí. Změna klimatu přestala být abstraktním pojmem a začíná zasahovat do zemědělství, energetiky, zdraví i bezpečnosti. 

Počátkem července 2025 zveřejnila Evropská komise zásadní zprávu svého Společného výzkumného střediska (JRC), která představuje dosud nejkomplexnější pohled na rizika, jimž Evropa čelí. Tento dokument není jen vědeckým shrnutím, ale i varováním a návodem: ukazuje, že environmentální hrozby se prolínají s geopolitickými a technologickými výzvami a že bez koordinované evropské reakce mohou ohrozit stabilitu celého kontinentu.

Zpráva „Analysis of Risks Europe is facing“ navazuje na více než desetiletou tradici systematického mapování hrozeb – od prvních přehledů katastrof a civilní ochrany přes klimatické hodnocení EUCRA až po loňské analýzy přeshraničních rizik. Tentokrát však nabízí něco zásadně nového: propojuje přírodní, biologické, technologické i geopolitické faktory do jednotného obrazu a jasně ukazuje, že klimatická změna a degradace životního prostředí stojí v samém jádru současné rizikové mozaiky.

Zpráva je určena nejen politikům Evropské unie a členských států, ale také odborníkům z oblasti civilní ochrany, krizového řízení, zdravotnictví, zemědělství, energetiky a průmyslu. Její ambicí je přenést vědecké poznatky přímo do rozhodovacích procesů, aby Evropa dokázala včas reagovat na hrozby, které se neřídí hranicemi států ani tradičními sektory politiky. Je to výzva ke společné odpovědnosti, která zdůrazňuje, že izolovaná opatření už nestačí.

Jedním z nejvýraznějších zjištění je dramatické zesílení klimatických dopadů. Extrémní vlny veder, dlouhodobá sucha a ničivé povodně se stávají běžnou součástí evropské reality. Jižní státy se stále častěji potýkají s nedostatkem vody a hrozbou desertifikace, zatímco severní a střední Evropa čelí nárůstu povodňových rizik. Tyto jevy mají nejen ekologické, ale i hospodářské důsledky – ohrožují zemědělskou produkci, destabilizují energetické soustavy a zvyšují náklady na zdravotní péči. Přímým důsledkem klimatické změny je i zhoršení kvality ovzduší a častější výskyt nemocí souvisejících s extrémními teplotami či šířením nových patogenů.

Neméně závažným problémem je rychlá ztráta biodiverzity. Evropské ekosystémy ztrácejí schopnost poskytovat lidem základní služby, na nichž závisí ekonomika i každodenní život – od opylování přes regulaci klimatu až po čištění vody. Zpráva varuje, že tento úbytek je nevratný, pokud se nepodaří propojit ochranu přírody s hospodářskými strategiemi. Biodiverzita tak přestává být okrajovým tématem ekologů a stává se strategickou otázkou bezpečnosti a prosperity.

Významnou část analýzy tvoří propojenost rizik. Klimatická změna totiž neohrožuje pouze přírodu, ale přímo zasahuje energetiku, dopravu, průmysl a sociální soudržnost. Nedostatek vody může způsobit nejen výpadky zemědělské produkce, ale i problémy s chlazením elektráren nebo s výrobou potravin. Podobně mohou přírodní katastrofy narušit dodavatelské řetězce a vyvolat ekonomické turbulence, které se přenesou do celého kontinentu. Tyto „řetězové reakce“ potvrzují, že Evropa musí přejít od izolovaného řešení jednotlivých hrozeb k holistickému přístupu.

Zpráva rovněž upozorňuje na tzv. tipping points – body zlomu v klimatickém systému, po jejichž překročení může dojít k nevratným změnám, například k tání ledovců nebo zhroucení klíčových ekosystémů, jako jsou amazonský prales nebo arktická tundra. Vědci varují, že některé z těchto bodů mohou být překročeny už při globálním oteplení o 1,5 °C, což staví evropskou klimatickou politiku před dosud nevídanou výzvu. Přestávají být hypotetickými riziky s nízkou pravděpodobností a stávají se reálnou hrozbou, se kterou musí Evropa aktivně počítat ve svém plánování.

Součástí doporučení je nutnost zrychlit adaptační procesy. Nestačí pouze snižovat emise skleníkových plynů, i když to zůstává prvořadým cílem. Evropa musí investovat do zelené infrastruktury, obnovitelných zdrojů, ochrany vodních zdrojů a do chytrého urbanismu, který sníží zranitelnost měst vůči vedru či povodním. Zpráva zdůrazňuje význam přírodě blízkých řešení – například revitalizace říčních niv nebo zalesňování – které zároveň posilují biodiverzitu a zvyšují schopnost krajiny přirozeně tlumit dopady klimatických extrémů.

Další dimenzí je posílení vědeckých poznatků a dostupnosti dat. Jen propojením klimatických modelů, environmentálních ukazatelů a socioekonomických analýz lze vytvořit podklady, které umožní politikům činit kvalifikovaná rozhodnutí. Zpráva zdůrazňuje, že prevence a včasné varování jsou ekonomicky i společensky výhodnější než pozdní reakce. Náklady na adaptaci jsou vysoké, ale náklady na nečinnost budou násobně vyšší. 

Environmentální rizika tak nelze oddělovat od otázek prosperity a bezpečnosti. Jsou to faktory, které budou formovat budoucí hospodářský růst, stabilitu pracovního trhu i geopolitickou pozici Unie. V sázce nejsou jen přírodní zdroje, ale i ekonomická udržitelnost celého evropského projektu. V konečném důsledku vše souvisí se vším – a proto i často skloňovaná konkurenceschopnost Evropy musí být chápána jako nedělitelně propojená s ochranou životního prostředí.

Dokument ke stažení:

Analysis of Risks Europe is facing - An analysis of current and emerging risks

Evropský automobilový průmysl investoval do zelené transformace více než 250 miliard eur a na trh uvedl stovky nových elektrických modelů, přesto však varuje, že současný přístup Evropské unie ohrožuje jeho konkurenceschopnost. Na tuto skutečnost upozorňuje společný dopis adresovaný prezidentce Evropské komise Ursule von der Leyenové, který sepsaly dvě klíčové organizace: ACEA (European Automobile Manufacturers’ Association) zastoupená jejím prezidentem a generálním ředitelem Mercedes-Benz Olem Källeniem a CLEPA (European Association of Automotive Suppliers) zastoupená jejím prezidentem a CEO divize Powertrain & Chassis společnosti Schaeffler Matthiasem Zinkem.

Evropský automobilový průmysl už do zelené transformace vložil více než 250 miliard eur a na silnice přivedl stovky nových elektrických modelů. Přesto dnes varuje, že současná strategie Evropské unie ohrožuje jeho konkurenceschopnost. Na problém upozorňuje společný dopis adresovaný prezidentce Evropské komise Ursule von der Leyenové, který sepsaly dvě klíčové organizace: ACEA (Evropská asociace výrobců automobilů) vedená prezidentem a generálním ředitelem Mercedes-Benz Olem Källeniem, a CLEPA (Evropská asociace dodavatelů automobilového průmyslu) zastoupená prezidentem a členem vedení Schaeffleru Matthiasem Zinkem.

Podle obou organizací dnes Unie tlačí především na výrobce, aby dodávali bezemisní vozy, ale zanedbává podmínky, které by lidem a firmám usnadnily jejich nákup a každodenní používání. Chybí dostatečně hustá nabíjecí síť, elektřina je příliš drahá a podpůrná opatření, jako jsou dotace nebo daňové úlevy, nejsou nastavená tak, aby motivovala široké vrstvy zákazníků. Výsledkem je, že elektromobily zatím tvoří jen malý zlomek trhu – zhruba 15 % osobních aut, 9 % dodávek a pouhá 3,5 % nákladních vozů.

Autoři dopisu upozorňují, že ambiciózní emisní limity pro roky 2030 a 2035 se stávají v dnešní realitě prakticky nesplnitelnými. Pokud má být transformace úspěšná, musí zahrnout nejen nové vozy, ale i rychlejší obměnu starého vozového parku, atraktivní podmínky pro firemní flotily a řešení vysokých provozních nákladů u nákladních automobilů a autobusů.

Klíčovým principem by podle nich měla být technologická neutralita. Elektromobilita bude hrát hlavní roli, ale prostor musí zůstat i pro plug-in hybridy, účinné spalovací motory, vodík nebo dekarbonizovaná paliva. Plug-in hybridy mohou být navíc cenným přechodovým řešením – usnadní zákazníkům cestu k elektrickému pohonu a zároveň posílí evropský export tam, kde je po této technologii stále vysoká poptávka. Příliš přísné omezení jejich využití by ale paradoxně nahrálo konkurenci mimo Evropu.

Výrobci také připomínají, že masivně investují do snižování emisí i při samotné výrobě vozidel a dílů, a žádají, aby i tyto snahy byly zohledněny v evropských pravidlech. Do budoucna by měly mít prostor i technologie, jako je zachytávání a ukládání uhlíku.

Zvláštní pozornost si podle dopisu zaslouží těžká nákladní vozidla a autobusy. Pokud se pravidla pro jejich emise začnou měnit až v roce 2027, ztratí sektor drahocenný čas. Je proto nutné vytvořit životaschopné obchodní modely dříve, aby se transformace mohla nastartovat.

ACEA a CLEPA zároveň varují, že Evropa nesmí ztratit výrobní kapacity a know-how. Pokud se nepodaří posílit investice do baterií, polovodičů a kritických surovin a snížit závislost na Asii, hrozí oslabení celého dodavatelského řetězce. Stabilní partnerství s klíčovými globálními hráči je podle nich nezbytné.

Dopis je nutné chápat jako apel na větší pragmatismus a flexibilitu, a ne jako kritiky klimatických cílů EU. Unie musí přizpůsobit pravidla skutečným podmínkám trhu i průmyslu, jinak hrozí, že Evropa přijde o svou konkurenceschopnost i průmyslovou základnu. Blížící se Strategický dialog o budoucnosti automobilového průmyslu 12. září 2025 je proto klíčovou příležitostí, jak změnit směr a udržet evropský automobilový průmysl i v éře zelené transformace.

Na první pohled by se mohlo zdát, že otázka přístupu k pitné vodě a toaletám je problémem minulosti. Vždyť kdo by si v roce 2025 pomyslel, že miliardy lidí stále pijí špinavou vodu nebo vykonávají potřebu venku? Přesto to tak je. A není to jen vzdálená realita „někde jinde“. Nerovnosti v přístupu k vodě a hygieně jsou všude kolem nás – od afrických vesnic bez studní až po evropské romské osady nebo kanadské komunity původních obyvatel.

Právě na tato témata se zaměřuje čerstvě vydaná zpráva Světové zdravotnické organizace (WHO) a Dětského fondu OSN (UNICEF). V rámci společného monitorovacího programu pro vodu, sanitaci a hygienu (Joint Monitoring Programme – JMP) obě instituce pravidelně shromažďují data ze všech koutů světa a sledují, jak se plní cíle udržitelného rozvoje OSN. Cíl číslo 6 je přitom zcela zásadní: do roku 2030 by měl mít každý člověk na světě k dispozici bezpečnou vodu, záchod a možnost si umýt ruce. Zní to jednoduše, ale letošní zpráva, která shrnuje období 2000–2024, ukazuje, že to zdaleka tak jednoduché není.

Když se podíváme na absolutní čísla, zlepšení je ohromné. Za posledních pětadvacet let se situace výrazně posunula. Přístup k bezpečně spravované pitné vodě získalo 2,2 miliardy lidí, k bezpečně spravované sanitaci dokonce 2,8 miliardy. Zmenšil se i počet těch, kdo jsou odkázáni na povrchovou vodu z řek a jezer – od roku 2015 jich ubylo 61 milionů. A počet lidí praktikujících otevřenou defekaci, tedy vykonávajících potřeby venku pod širým nebem, klesl o 429 milionů. To jsou dobré zprávy.

Jenže hned za nimi se skrývá stinná stránka. V roce 2024 totiž stále 2,1 miliardy lidí pilo vodu, která nesplňovala bezpečnostní standardy. Až 3,4 miliardy lidí – to znamená téměř polovina světové populace – nemělo jistotu, že jejich odpad bude správně odveden a zpracován. Základní hygienické zázemí, tedy možnost si mýt ruce mýdlem a vodou, chybělo pro 1,7 miliardy lidí. To nejsou jen abstraktní statistiky. To jsou rodiny, které musí rozhodovat, zda dítě pošlou do školy, nebo ho nechají doma nosit vodu, ženy, které nemají soukromí při menstruaci, a celé komunity, kde se nemoc šíří rychleji jen proto, že není možnost si umýt ruce.

Zpráva navíc ukazuje, že pokrok se rozdělil velmi nerovnoměrně. Zatímco Latinská Amerika či jihovýchodní Asie se posouvají směrem k cíli „voda a hygiena pro všechny“, subsaharská Afrika a nejchudší země zaostávají o celé generace. V některých oblastech Afriky je pravděpodobnost, že domácnost nebude mít přístup k bezpečné vodě nebo k toaletě, dvojnásobná až trojnásobná oproti celosvětovému průměru. Ještě horší je situace v tzv. křehkých státech (fragile contexts), často poznamenaných válkou či politickou nestabilitou. Tam je přístup k bezpečné vodě nižší o 38 procentních bodů a k sanitaci o 33 bodů než v zemích, které nejsou konfliktem zasaženy.

Rozdíly se objevují i mezi městy a venkovem. Na venkově lidé často chodí pro vodu hodiny daleko, zatímco ve městech bývá infrastruktura dostupnější. Ale i tady je háček. Rychlá urbanizace v chudých zemích přivádí miliony lidí do městských slumů, kde kanalizace neexistuje a jediný zdroj vody sdílí tisíce obyvatel. Paradoxně tak počet lidí bez bezpečné vody v některých městech roste namísto toho, aby klesal.

Velmi výrazně se projevují i genderové rozdíly. V mnoha regionech jsou to právě ženy a dívky, kdo denně nosí vodu na dlouhé vzdálenosti. Často jim to zabírá několik hodin, které pak nemohou věnovat škole nebo práci. Sdílené toalety navíc neposkytují dostatek soukromí, což ohrožuje jejich bezpečnost i zdraví. Zpráva upozorňuje také na menstruační zdraví – nově sledovanou oblast, která dlouho zůstávala na okraji. Ukazuje se, že i když většina žen a dívek dnes používá menstruační pomůcky, mnoho z nich jich nemá dostatek, aby se mohly měnit tak často, jak by potřebovaly a v mnoha domácnostech chybí důstojný soukromý. Výsledkem je, že dívky ve věku 15–19 let se během menstruace méně účastní školních, pracovních i společenských aktivit než starší ženy. A to není problém jen chudých zemí – týká se to i států s vysokými příjmy, jen v jiné podobě.

Nerovnosti nejsou jen otázkou pohlaví nebo příjmu. V Laosu se například ukázalo, že domácnosti v oblastech bez cest mají mnohem horší přístup k vodě a hygieně než ty, které leží poblíž silnic. V Evropě zase statistiky potvrdily, že romské rodiny mají až desetkrát menší šanci mít doma vodovod než většinová populace. A v Kanadě původní obyvatelé hlásí až trojnásobně častěji, že voda z jejich kohoutku není pitná. Tyto příklady jasně ukazují, že problém nerovností není jen záležitostí globálního Jihu – zasahuje i nejbohatší země světa.

Důležitým tématem je také dostupnost dat. Od roku 2017 vzrostl počet zemí s dostupnými odhady pro bezpečnou vodu z 95 na 160 a pro sanitaci z 83 na 145. Přesto ale stále chybí důležité informace. Například Čína neposkytuje celostátní data o pitné vodě a Spojené státy nemají kompletní údaje o hygieně. Bez spolehlivých dat je přitom obtížné sledovat pokrok a správně zaměřovat investice.

Když to všechno zpráva shrne, závěr je neúprosný. Současná rychlost nestačí. Pokud by svět pokračoval stejným tempem jako dosud, v roce 2030 bude stále stovky milionů lidí bez pitné vody, záchodu i možnosti umýt si ruce. Podle propočtů by bylo nutné v chudých zemích zrychlit pokrok až sedmkrát v případě pitné vody a osmnáctkrát v případě sanitace a hygieny. To není jen technická výzva, ale i politická. Znamená to, že vlády, donátoři a mezinárodní organizace musí udělat z vody a hygieny absolutní prioritu.

Zpráva WHO a UNICEF tak nabízí dvojí poselství. Na jedné straně přináší naději – miliardy lidí už se dočkaly zlepšení. Na druhé straně varuje – miliardy dalších stále žijí bez základních podmínek pro zdravý a důstojný život. Voda, toaleta a možnost si umýt ruce nejsou luxus, ale základní právo. A pokud má svět dostát svým slibům, nestačí pokračovat v dosavadním tempu. Je třeba zrychlit, a hlavně zaměřit se na ty, kteří byli až dosud přehlíženi. Protože jen tehdy, když se dostane voda a důstojnost skutečně ke všem, budeme moci říci, že cíl byl splněn.

V São Paulu otevřela společnost Stellantis své první centrum AutoPeças, kde se vozidla demontují, suroviny třídí a recyklují a opětovně použitelné díly nacházejí nové využití jako repasované komponenty. Centrum propojuje principy cirkulární ekonomiky s moderními technologiemi, důmyslnou logistikou a kontrolou kvality, díky čemuž vzniká efektivní tok materiálů, který šetří primární suroviny a snižuje ekologickou zátěž.

Společnost Stellantis, globální automobilová skupina sdružující značky jako Peugeot, Citroën, Opel, Fiat či Jeep, nedávno otevřela v brazilském Osascu, v oblasti São Paula, své první centrum pro demontáž vozidel zaměřené na principy cirkulární ekonomiky v Jižní Americe. Investice ve výši 13 milionů brazilských realů umožní ročně zpracovat až 8 000 vozidel a přispět k významnému snížení emisí CO₂, odhadovanému na přibližně 30 000 tun ročně. Centrum AutoPeças není pouze místem pro demontáž automobilů, ale představuje komplexní ekosystém, který podporuje opětovné využití dílů, recyklaci materiálů a optimalizaci logistických procesů spojených s vozidly po skončení jejich životnosti, čímž vytváří plynulý tok materiálů od demontáže až po nové využití.

AutoPeças je koncipováno tak, aby maximálně využilo opětovně použitelné díly, jako jsou motory, převodovky, elektrické komponenty či karosářské části. Po pečlivé kontrole kvality jsou tyto komponenty připraveny k opětovnému prodeji jako repasované náhradní díly, což umožňuje prodloužit jejich životní cyklus a současně snížit tlak na výrobu nových součástek. Zároveň jsou oddělovány materiály vhodné k recyklaci – kovy, plasty a sklo – které nacházejí další využití buď přímo ve výrobě nových vozidel, nebo v jiných průmyslových odvětvích, čímž se výrazně snižuje závislost na primárních surovinách a klesá environmentální zátěž automobilky. Centrum zahrnuje pokročilý systém sledování jednotlivých dílů, jejich kvality a vhodnosti pro další využití, čímž se zvyšuje efektivita celého procesu a zajišťuje, že každý komponent může být využit co nejúčinněji. Spolupráce s lokálními dodavateli a firmami specializovanými na recyklaci zároveň podporuje rozvoj udržitelné ekonomiky a posiluje místní odbornou infrastrukturu.

Celý koncept AutoPeças je zároveň v přímém souladu s evropskými iniciativami, které usilují o oběhovost v automobilovém průmyslu. Evropská unie připravuje nové nařízení o oběhovosti vozidel, které má postupně nahradit stávající směrnici o vozidlech po skončení životnosti (ELV – End-of-Life Vehicles). Návrh nařízení stanovuje ambiciózní cíle, například dosažení využití a recyklace významné části materiálů z vyřazených vozidel, povinné začlenění recyklovaných plastů do výroby nových vozidel a zvýšení podílu recyklovaných kovů a kritických surovin, jako jsou lithium či kobalt. Součástí je také princip rozšířené odpovědnosti výrobců, podle kterého výrobce zůstává zodpovědný za celý životní cyklus vozidla, včetně jeho ekologické likvidace, recyklace a případného znovuvyužití dílů. Návrh nařízení klade důraz na design vozidel s ohledem na snadnou demontáž a podporu standardizovaných procesů, které umožní efektivní nakládání s vozidly po skončení jejich životnosti a zajištění recyklace s minimálním environmentálním dopadem.

Stejně jako některé automobilky v Evropě, které postupně zavádějí principy cirkulární ekonomiky, i Stellantis v Brazílii dokládá, že tyto strategie nejsou omezeny pouze na vyspělé trhy. Cílem je vytvořit systém, který umožní opětovné použití více než 90 % hmotnosti vozidla, zahrnující kovové součásti, plasty, pneumatiky, baterie a elektroniku. Díky propojení demontáže, recyklace a následného prodeje repasovaných dílů vzniká plynulý a efektivní tok materiálů, který nejen snižuje náklady na primární suroviny a minimalizuje zátěž na životní prostředí, ale zároveň poskytuje spotřebitelům cenově dostupné, kvalitní náhradní díly.

Zkušenosti Stellantis z Brazílie mohou být inspirací pro evropské i globální aktéry. Projekty jako AutoPeças ukazují, že principy oběhové ekonomiky lze efektivně implementovat i mimo Evropu, v regionech s odlišnými tržními a regulačními podmínkami, a že mezinárodní automobilové skupiny mají schopnost tyto principy globálně koordinovat. Zároveň poskytují praktický příklad, jak lze dosáhnout cílů navrhovaného evropského nařízení, zahrnujících zvyšování recyklace, začleňování recyklovaných materiálů do nových vozidel a posilování odpovědnosti výrobců, přičemž prodej repasovaných dílů představuje konkrétní nástroj prodlužující životní cyklus komponent a snižující celkovou environmentální zátěž automobilového průmyslu.

Když se zamyslíme nad tím, co nám příroda dává, není to jen krásná krajina, čistý vzduch nebo klid v srdci lesa. Je to také úrodná půda, z níž čerpáme potravu, voda, která zajišťuje život, a ekosystémy, které vytvářejí rovnováhu naší existence. Česká krajina byla po staletí formována našimi předky, ale dnes stojíme před klimatickou výzvou i před výzvou, jak ji obnovit, zachovat i pro další generace.

Česká republika představila nový rámec pro ochranu přírody, který svým rozsahem i ambicemi přesahuje běžné strategické dokumenty. Strategie ochrany biologické rozmanitosti do roku 2050 je plánem, jenž má na příští čtvrtstoletí určit, jak bude naše země chránit druhy, ekosystémy i samotnou krajinu, z níž čerpáme vodu, úrodu a prostor k životu. Navazuje přitom na dosavadní národní politiky – především na předchozí Strategii ochrany biologické rozmanitosti z let 2016–2025 a na Státní program ochrany přírody a krajiny, který byl připraven na období 2020–2025. Tento program se nyní transformuje do podoby Akčního plánu na léta 2026–2030, který má být mostem mezi ambiciózní vizí a konkrétními opatřeními v praxi.

Tento dokument není izolovaným českým nápadem, ale odpovědí na širší evropské i světové trendy. Na evropské úrovni přímo implementuje cíle Strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030, která si klade za úkol zastavit úbytek druhů a obnovit přírodní procesy v celém evropském prostoru. Na mezinárodní úrovni jde o naplňování závazků vyplývajících z Úmluvy o biologické rozmanitosti (CBD) a dalších dohod, které jasně říkají, že ochrana přírody není luxus, ale základní povinnost vůči budoucím generacím. Česká strategie tyto cíle přejímá, přizpůsobuje je národním podmínkám a zasazuje do reality české krajiny.

Hlavní cíl je jednoznačný: zastavit ztrátu biodiverzity, obnovit narušené ekosystémy a zajistit, aby česká příroda byla do poloviny století stabilní, odolná a schopná poskytovat lidem i společnosti všechny své životodárné funkce. K tomu má sloužit několik klíčových směrů. Dokument počítá s rozšířením chráněných území, posílením soustavy Natura 2000 a lepším propojením jednotlivých lokalit. Chce se zaměřit na obnovu mokřadů, říčních niv, starých lesů a dalších stanovišť, která byla v minulých dekádách narušena intenzivním hospodařením. Vize je jasná – vrátit do krajiny pestrost a vitalitu, která se z ní v posledních desetiletích vytrácela.

Velkou kapitolou je hospodaření v zemědělství a lesnictví. Strategie zdůrazňuje, že bez změny způsobu, jakým využíváme půdu, se cílů nedosáhne. Omezení používání pesticidů a hnojiv má zbrzdit chemizaci prostředí, která má devastující dopady na hmyz, ptáky i půdní organismy. Naopak posílení šetrných forem hospodaření má pomoci obnovit rovnováhu mezi produkcí potravin a ochranou přírody. V lesích má dojít k přechodu od stejnověkých monokultur k pestřejším a odolnějším porostům, které lépe odolají větrným polomům, kůrovcovým kalamitám i suchu.

Strategie se soustředí také na ekologickou stabilitu krajiny. Důležitou roli hrají drobné krajinné prvky – remízky, meze, aleje nebo mokřadní tůně – které zadržují vodu, zmírňují erozi a poskytují útočiště rostlinám i živočichům. Součástí plánu je budování zelené infrastruktury, tedy propojené sítě přírodních a polopřírodních ploch, které pomohou přírodě i lidem. Významnou linkou je i adaptace na klimatickou změnu. Česká strategie proto počítá s opatřeními, která omezí erozi, obnoví retenční schopnost krajiny a posílí její schopnost čelit extrémům počasí.

Vedle praktických opatření věnuje dokument velkou pozornost i lidem samotným. Úspěch žádné strategie nelze dosáhnout bez aktivní účasti společnosti. Proto se počítá s posílením vzdělávání, osvětou a zapojením občanů do ochrany přírody. Participace veřejnosti, obcí a regionů má být jedním z klíčových pilířů. Neméně důležité je financování – strategie otevřeně konstatuje, že ochrana přírody vyžaduje stabilní finanční zdroje. Počítá s mobilizací evropských fondů, ale i s posílením národních rozpočtových kapacit.

Monitoring a vyhodnocování mají zajistit, že strategie nebude jen pouhým papírem v šuplíku, ale živým nástrojem řízení. Pravidelné hodnocení plnění cílů a transparentní reporting vůči evropským i mezinárodním institucím mají zaručit, že pokrok bude měřitelný a ověřitelný. Česká republika se tím hlásí k odpovědnosti – jak vůči vlastním občanům, tak vůči partnerům v EU a celosvětovém společenství.

Vize pro rok 2050 je přitom jasná a inspirující. Česká krajina má být v té době udržitelně obhospodařovaná, s vyváženým vztahem mezi člověkem a přírodou. Biologická rozmanitost má být stabilizovaná, přírodní procesy probíhat přirozeně a ekosystémy poskytovat všechny své služby – od čisté vody a úrodné půdy po kulturní hodnoty a prostor pro rekreaci. Strategický dokument tak ukazuje směr k budoucnosti, v níž příroda nebude nástrojem byznysu ani chápána jako překážka rozvoje ale naopak jako pevný a nedílný základem našeho dědictví.

Dokument ke stažení:

• 198_25_Materiál
• 198_25_Předkládací-zpráva

Expedice do vzdáleného Mongolska i tiché kroky po českých loukách ukazují, že příroda nikdy nepřestane překvapovat. Zatímco čeští vědci objevují nové druhy motýlů v horách Altaje, doma pod nohama můžeme narazit na tvora, který dorůstá délky půl metru a svým skrytým životem vypráví příběh půdy. Krása a křehkost přírody se tak odhaluje na obou koncích světa.

Tři týdny v mongolské divočině, v pohoří Gobijského Altaje a Chenteje, přinesly českým vědcům radostné i zneklidňující okamžiky. Tým z Mendelovy univerzity, vedený entomology Vladimírem Hulou a Lubošem Purchartem, zaznamenal více než tisíc pozorování organismů a podařilo se mu nalézt i několik vědecky unikátních objevů. Patří mezi ně například bělopásek Neptis sapho, který byl dosud známý pouze ze severních oblastí při hranicích s Ruskem, a také dosud nepopsaný druh motýla rodu Erebia. Tyto okamžiky připomínají, že i v jednadvacátém století na nás příroda chystá překvapení.

Expedice nebyla jen o objevech, ale i o varovných signálech. Mongolsko se potýká s dramatickými změnami, které souvisejí s klimatickou krizí a tlakem hospodářské činnosti. Od roku 1990 se zde počet hospodářských zvířat téměř ztrojnásobil a přehnaná pastva v kombinaci s extrémním suchem devastuje horské ekosystémy i alpinské louky. Letos vědci navštívili národní parky, kde však téměř chyběly kvetoucí rostliny – základní zdroj potravy pro motýly i další hmyz. Paradoxně se ukázalo, že největší bohatství biodiverzity se dnes nachází mimo chráněná území, zatímco oficiálně chráněné oblasti působí ochuzeně a vyčerpaně.

Na výpravě hrály významnou roli moderní technologie i spolupráce s veřejností. Vědci využívali aplikaci Baigali, která slouží k monitoringu přírody a zapojuje do sběru dat i občany. Jen během této expedice do ní vložili více než šest set záznamů o výskytu denních motýlů, čímž se jejich příspěvek stal jedním z největších v rámci celé země. Citizen science se tak stává nejen užitečným nástrojem pro vědu, ale také cestou, jak do ochrany přírody zapojit širokou společnost.

Za úspěchy expedice stojí nejen odborná odbornost, ale i schopnost přenášet poznání dál. Čeští vědci spolupracují s organizacemi jako GIZ nebo Mongolian Biodiversity Future Fund a plánují workshopy pro místní studenty a správce chráněných území. Díky tomu má výzkum přesah, který může pomoci i praktické ochraně mongolské přírody.

Objevy nových druhů jsou fascinující, ale jejich kontext nás nutí k zamyšlení. Mongolsko je vzdálené tisíce kilometrů, přesto v něm vidíme zrychlený obraz toho, co se děje i jinde na světě: sucho, ztráta květnatých luk, tlak hospodářství a ubývání biodiverzity. Expedice Mendelovy univerzity proto není jen vědeckou zprávou z exotické cesty, ale i varováním, že přírodní bohatství se může ztratit rychleji, než je dokážeme zmapovat.

Chceme-li, aby motýli dál poletovali nejen nad mongolskými loukami, ale i v našich krajinách, musíme se naučit číst jejich příběhy – příběhy o kráse i křehkosti, které nás vedou k větší úctě k životu kolem nás. Za krásy přírody ale nemusíme přímo až do Mongolska — i pod našima nohama, v černo­hlině jižní Moravy, se ukrývá zázrak, který málokdo zná.

Představte si chvíli, kdy jarní déšť zváží půdu a zpoza klidné hladiny trávníku vyklouzne nejdelší žížala, jakou člověk tady mohl zahlédnout – Allolobophora hrabei dosahuje délky až 60 centimetrů, což je více než půl metru senzačního žížalího těla přímo v našich luzích a hájích. 

Tato endemická žížala byla poprvé objevena na jižní Moravě profesorem Sergejem Hrabe v červnu 1929 a od té doby se vyskytuje především v rezervaci Pouzdřanská step – Kolby v okrese Břeclav. Podobně jako motýli, i ona tráví většinu svého života hluboko pod povrchem, kde proplétá kmeny půdy a zůstává neviděna — ven na světlo vylézá jen po několik jarních (a někdy i podzimních) týdnů, kdy hledá partnery a rozmnožuje se.

A existuje příznak, podle kterého ji lze poznat, i když ji přímo nevidíte: kolem se objevují drobné, ale výrazné kupky trusu smíchané s hlínou. Právě tyto hromádky exkrementů jsou jako mapy, díky nimž badatelé vědí, že jsou žížaly aktivní – a čím větší jsou, tím impozantnější tvora odrážejí.

Oba příběhy – motýli z Mongolska i obří žížaly z české krajiny – ukazují, že příroda je stále plná tajemství a překvapení. Učí nás pokoře, protože i když máme dojem, že ji známe a ovládáme, stále dokáže nabídnout nové objevy i varovné signály. Stačí pozorně vnímat a naslouchat – ať už v dalekých horách, nebo doma na louce po dešti.

A když zvedneme hlavu, i technika umí na chvíli okouzlit. Třeba letadla křižující nebe kreslí pomíjivé ciferníky z kondenzačních čar, které připomínají, že zázraky se rodí nejen z přírody, ale také z lidské tvořivosti. Každé setkání, ať už s přírodou nebo s díly člověka, jsou připomínkou, že naše místo na Zemi je křehké a že skutečný luxus spočívá v tom, mít kolem sebe svět, který žije, dýchá a inspiruje.

Čerstvý návrh nařízení vlády navazuje na srpnovou novelu krizového zákona a přináší zásadní změny do oblasti krizového plánování. Změny se týkají především obsahu a struktury plánovací dokumentace, jejímž cílem je sjednotit pravidla a přiblížit je novým evropským požadavkům. Největší novinkou je zavedení dvou nových celostátních dokumentů – krizového plánu České republiky a posouzení rizik České republiky. Ty mají představovat zastřešující rámec, s nímž se budou slaďovat plány všech nižších úrovní – od krajů, přes obce s rozšířenou působností, až po ministerstva a další ústřední orgány.

Na druhé straně dochází ke zrušení plánu krizové připravenosti subjektu kritické infrastruktury. Tento krok má odstranit duplicitní dokument, který byl podle zákona o kritické infrastruktuře nahrazen jinými nástroji. V rámci stávající dokumentace, jako jsou krizové plány krajů, obcí či ministerstev, dochází k dílčím úpravám – nově mají být zpracovávány ve zjednodušené struktuře s jasně oddělenou základní a přílohovou částí. Díky tomu by mělo být plánování přehlednější, rychlejší a více kompatibilní s nově zavedeným národním plánem.

Krizový plán České republiky bude podle návrhu tvořit základní a přílohová část. Základní část má obsahovat charakteristiku organizace krizového řízení, analýzu ohrožení a přehled opatření nezbytných k překonání krizových situací na národní úrovni. Do přílohové části se pak soustředí dokumenty z ministerstev, ústředních úřadů či České národní banky, včetně plánů nezbytných dodávek a regulačních opatření. Podobně je nastaveno i nové posouzení rizik České republiky, které má podrobně popsat hrozby, jejich pravděpodobnost a dopady prostřednictvím scénářů ohrožení, a navrhnout postupy k jejich zvládání.

Změny mají pozitivní dopad na bezpečnostní připravenost státu i na samotné zpracovatele plánů. Ministerstvo vnitra a Hasičský záchranný sbor, kteří budou za novou dokumentaci odpovědní, nepočítají s dodatečnými náklady – půjde o součást stávající agendy. U podnikatelských subjektů, zejména těch zasažených povinností připravovat plány krizové připravenosti, by mělo dojít k administrativnímu zjednodušení, neboť nová verze dokumentů má být stručnější a méně zatížená nadbytečnými částmi. Stejný efekt se očekává i na úrovni obcí a krajů.

Návrh přitom zohledňuje i evropský kontext. Implementuje detailní požadavky na posouzení rizik členských států podle směrnice o odolnosti kritických subjektů (CER), přičemž samotný institut už byl zakotven do českého práva novelou krizového zákona. Nové prováděcí nařízení tedy nastavuje především jednotná pravidla pro strukturu a obsah, aby byla zajištěna kompatibilita mezi různými úrovněmi krizových plánů a evropskými standardy.

Účinnost změn má nastat patnáctým dnem po vyhlášení, přičemž vzhledem k navázání na transpoziční zákon o kritické infrastruktuře se očekává, že to bude blízko 1. lednu 2026. Přechodné období je přitom nastaveno tak, aby všechny povinné subjekty měly dostatek času na aktualizaci své dokumentace.

Dokument ke stažení:

• 196_25_Materiál
• 196_25_Důvodová-zpráva
• 196_25_Platné-znění

Nový průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění ukázal, jak ambivalentní je vztah české společnosti k otázce klimatické změny. Výsledky z června 2025 potvrzují, že Češi v naprosté většině přijímají vědecký konsenzus o tom, že se klima mění a že na tom nese zásadní podíl lidská činnost. Jenže zároveň se ukazuje, že pro mnoho lidí zůstává téma spíše abstraktní, než aby se stalo naléhavým osobním závazkem.

Přibližně polovina obyvatel uvedla, že se o klimatické změny zajímá, ale jen čtyři procenta deklarují opravdu silný zájem. Většina těchto „zajímajících se“ spadá do kategorie spíše mírného zájmu. Druhá polovina populace naopak přiznává, že ji klimatická problematika oslovuje málo nebo vůbec. Tento rozptyl se odráží i v dalším pohledu na výsledky – zájem totiž velmi silně koreluje se vzděláním. Vysokoškoláci projevují zájem ve více než šedesáti procentech případů, zatímco mezi lidmi se základním vzděláním je to jen něco přes čtyřicet procent. Zajímavý je i rozdíl v míře úplné lhostejnosti: čistý nezájem deklarovalo jen čtyři procenta vysokoškolsky vzdělaných, ale až dvanáct procent těch, kdo ukončili vzdělání základní. Vzdělání se tak ukazuje jako klíčový filtr, který určuje, zda se člověk klimatickou změnou vůbec cítí být osloven.

Pokud se podíváme na věkové skupiny, situace je ještě barvitější. Nejmladší generace, tedy lidé mezi 15 a 19 lety, vykazuje nejvyšší podíl intenzivního zájmu – třináct procent. Tito mladí lidé se evidentně snaží téma uchopit jako něco, co se jich bude v životě zásadně dotýkat. Paradoxně ale právě tato věková skupina obsahuje i největší podíl úplného nezájmu, šestnáct procent. Ukazuje se tedy, že mladí lidé jsou v názoru na klima polarizovaní – buď téma vnímají jako své, nebo ho zcela odmítají. Lidé nad 65 let naopak nevykazují tak velké extrémy. Jejich zájem je spíše umírněný, ale stabilní: více než polovina říká, že je problematika zajímá, i když jen málokdo volí možnost „velmi“. Zcela jinak působí skupiny mezi třicítkou a čtyřicítkou či mezi 55 a 64 lety, kde je celkový zájem nejnižší. Zvlášť v kategorii 55–64 let se najde jen mizivé procento těch, kteří se o klima opravdu zajímají silně – pouhé jedno procento.

Z hlediska samotného přesvědčení o tom, zda se klima mění, panuje překvapivě silný konsenzus. Skoro šedesát procent respondentů tvrdí, že se klima v posledních sto letech mění určitě, a dalších pětatřicet procent to považuje za pravděpodobné. Pouze pět procent soudí, že se nic nemění. Názory na tuto otázku se liší především podle věku – zatímco mezi dvacátníky je přesvědčení o změně klimatu zdaleka nejsilnější (tři čtvrtiny z nich říkají, že se klima určitě mění), mezi lidmi těsně před důchodem, tedy ve věku 55–64 let, zastává tento názor méně než polovina. Zdá se tedy, že v české společnosti existuje generační rozdíl v tom, zda lidé berou klimatickou změnu jako jasnou realitu, nebo jen jako pravděpodobnost.

Ještě jednoznačnější jsou odpovědi na otázku, zda k těmto změnám přispívá člověk. Zde se projevuje mimořádná shoda: devadesát šest procent respondentů přiznává, že lidská činnost klima mění alespoň trochu. Přibližně dvě pětiny jsou přesvědčeny o významném vlivu a téměř čtvrtina hovoří dokonce o zásadním vlivu. Jen dvě procenta lidí zastávají názor, že lidská činnost nehraje žádnou roli. Tak silný konsenzus je v českých podmínkách vzácný. Přesto, že shoda panuje, liší se pohledy mužů a žen. Ženy častěji přisuzují člověku zásadní vliv a zároveň častěji cítí osobní odpovědnost. Muži naopak častěji přiznávají, že se necítí odpovědní vůbec. Tento rozdíl naznačuje, že v české společnosti se téma klíčově odvíjí nejen od vzdělání a věku, ale i od genderu.

S otázkou odpovědnosti souvisí i to, zda lidé věří, že změna chování může vývoj klimatu ovlivnit. Jen tři procenta respondentů se domnívají, že by se klimatickou změnu podařilo úplně zastavit. Naprostá většina, téměř osmdesát procent, ale věří, že lidské chování ji může alespoň zpomalit. To ukazuje na racionální, ale zároveň mírně skeptický postoj – lidé nepředpokládají zázrak, ale přiznávají smysl snahy. Čtrnáct procent populace se však domnívá, že lidské chování nemá na klima žádný vliv, což ukazuje na existenci rezignovaného proudu v české společnosti.

Zásadní roli hraje i míra obav. Šedesát jedna procent lidí se změny klimatu bojí, a to buď velmi, nebo alespoň částečně. Naopak třetina populace se strachu vyhýbá a několik procent dokonce deklaruje, že se klimatu nebojí vůbec. Opět se ukazuje genderový rozdíl: ženy mají z klimatické změny větší obavy než muži, což lze interpretovat jako odraz vyšší citlivosti na rizika a možná i většího smyslu pro budoucí generace.

Otázka očekávaných dopadů na Českou republiku ukázala další zajímavý obraz. Nikdo z dotázaných neuvedl, že by dopady byly rozhodně pozitivní. Jen malé procento lidí, tři až čtyři, vidí možnost spíše pozitivních dopadů. Třetina populace zaujala pozici „tak napůl“ – tedy že dopady budou smíšené, a přibližně stejný podíl očekává spíše nebo rozhodně negativní následky. Zhruba desetina lidí se domnívá, že změna klimatu na Česko nebude mít žádný vliv. Tato zdrženlivost může být způsobena tím, že Česko dosud nečelí tak extrémním klimatickým projevům jako některé jiné části světa, a proto si lidé nedokážou snadno představit, jak zásadní změny mohou nastat.

Celkově výzkum ukazuje na jistý paradox. Češi se shodnou, že klima se mění a že člověk k tomu zásadně přispívá. Přiznávají i možnost, že změna chování může vývoj zpomalit. Přesto ale téma v polovině společnosti vzbuzuje jen malý zájem, vnímaná osobní odpovědnost je spíše vlažná a obavy, i když přítomné, nejsou dost silné, aby mobilizovaly skutečnou akci. Společnost tak stojí na rozcestí – ví, co se děje, ale nedokáže se shodnout, zda a jak se má chovat.

Výsledky lze chápat i v evropském kontextu. V řadě západoevropských zemí je téma klimatické změny pevně ukotveno v politické agendě a občanských debatách. V České republice je přístup opatrnější a více rozpolcený. Možná proto, že bezprostřední dopady nejsou zatím tak dramatické, možná proto, že v kolektivní paměti stále dominuje důraz na ekonomickou stabilitu a sociální jistoty. Klima se pak ocitá v konkurenci jiných starostí.

Dokument ke stažení:

oe250825.pdf

Americké ministerstvo energetiky vydalo novou zprávu, v níž tvrdí, že víc oxidu uhličitého v ovzduší podporuje růst rostlin, že se počasí v USA nedostává do takových extrémů, o kterých se často píše v médiích, a že hladiny oceánu a moří nestoupají tak, jak se tvrdí. Globální oteplování prostě není takové, jak se může zdát. Mají vědci, kteří sepsali tuto zprávu, pravdu? Více ZDE

Dražší než v Berlíně, Paříži i ve Vídni. Za vodu z kohoutku platí lidé v Praze a dalších českých městech víc než obyvatelé bohatších metropolí západní Evropy. Letos její cena stoupla v průměru o další téměř desetikorunu na 138 korun za metr krychlový. Oproti počátku 90. let, kdy stát začal dodávky vody privatizovat, je cena vyšší více než 170krát. Podle dat Eurostatu zdražilo vodné v Česku za posledních deset let o 56 procent, stočné o 76 procent. Evropský průměr zdražení za stejné období je 25 procent u vodného a 28 u stočného. Česko tak mezi unijními zeměmi zaznamenalo třetí nejvyšší nárůst hned po Rumunsku a Bulharsku. Více ZDE

Mohlo by vás zajímat:

Pitná voda mizí. Evropa řeší miliardové ztráty z děravých trubek, Bulharsko čelí kolapsu

PFAS, často nazývané „věčné chemikálie“, patří mezi nejodolnější látky, které kdy lidstvo vytvořilo. Jsou prakticky nerozložitelné a hromadí se v půdě, vodě i živých organismech, včetně lidí. Používají se ve všem od nepromokavého oblečení přes potravinové obaly až po hasicí pěny, ale právě jejich všudypřítomnost a perzistence představují stále rostoucí hrozbu pro zdraví a životní prostředí. Evropská unie nyní připravuje jejich ambiciózní omezení.

Per- a polyfluoralkylové látky neboliu PFAS (syntetické chemikálie odolné vůči chemickému rozkladu) patří mezi nejperzistentnější látky, které lidstvo kdy vyvinulo. Díky své extrémní stabilitě, kdy jejich rozklad v přírodě může trvat desítky až stovky let, se jim běžně říká „věčné chemikálie". PFAS se používají téměř všude – v nepromokavém oblečení, potravinových obalech, kosmetice, elektronice, ale i v hasicích pěnách na letištích, vojenských základnách a v průmyslových areálech. Jejich hydrofobní (odpuzující vodu) a lipofobní (odpuzující tuky) charakter zajišťuje vysokou funkčnost výrobků, zároveň ale tyto látky představují významné riziko pro životní prostředí a zdraví lidí.

PFAS se hromadí v životním prostředí i v organismech (bioakumulace – proces, kdy chemikálie zůstávají v tělech organismů a kumulují se v čase) a šíří se potravními řetězci (biomagnifikace – zvyšování koncentrace chemikálie v těle predátora v důsledku konzumace kontaminované potravy). Studie ukazují, že PFAS jsou přítomny ve vodních tocích, rybách, půdě a dokonce i v krvi lidí téměř po celém světě. Například v Evropě bylo zaregistrováno více než 23 000 míst kontaminovaných PFAS, z toho asi 2 300 s vysokou koncentrací. Koncentrace v pitné vodě se často pohybují mezi 10–100 nanogramy na litr (ng/l), přičemž i nízké dávky mohou být nebezpečné při dlouhodobé expozici.

Dlouhodobá expozice PFAS je spojována s poškozením jater, hormonálními dysbalancemi (poruchy rovnováhy hormonů), oslabením imunitního systému, neplodností, obezitou a vyšším rizikem některých typů rakoviny. Zejména děti jsou zranitelnější, protože jejich vývoj je ovlivnitelný i nízkými koncentracemi těchto látek. Jeden z nejznámějších případů kontaminace probíhl v americkém státě Michigan, kde bylo přes 600 000 lidí vystaveno PFAS z hasicích pěn v pitné vodě, což vyvolalo dlouhodobé vyšetřování a legislativní zásahy. V Evropě se situace řešila například ve francouzském Saint-Louis, kde dlouhodobé používání PFAS obsažených v hasicích pěnách na letišti Basel Mulhouse Freiburg kontaminovalo pitnou vodu. 

V reakci na regulaci PFAS vznikají tzv. bezfluorové pěny (Fluorine-Free Foams, FFF), které neobsahují žádné fluorované látky a představují hlavní alternativu k tradičním hasicím pěnám. Vedle nich se vyvíjejí krátké řetězce PFAS (C6), považované za méně perzistentní variantu klasických C8 sloučenin, a takzvané next-generation PFAS alternatives, tedy nové chemické sloučeniny s podobnými hydrofobními a olejofobními vlastnostmi, ale s nižší schopností bioakumulace a perzistence. Tyto náhrady umožňují zachovat účinnost při hašení požárů, zároveň však snižují environmentální a zdravotní rizika spojená s „věčnými chemikáliemi“.

Evropská chemická agentura (ECHA) reaguje na tato rizika aktualizovaným návrhem omezení PFAS v rámci nařízení REACH (nařízení o registraci, hodnocení, povolování a zákazu chemických látek), které stanovuje podmínky pro uvádění chemikálií na trh EU). Návrh se týká více než 4 700 PFAS látek, přičemž se omezuje jejich výroba, uvádění na trh a použití v široké škále produktů, včetně spotřebitelských výrobků, potravinových obalů a hasicích pěn. Výjimky jsou plánovány pouze pro specifické, vysoce specializované aplikace, kde dosud nejsou bezpečné alternativy. Cílem je snížit expozici lidí a životního prostředí PFAS a podpořit přechod na bezpečnější alternativy. Návrh vychází z iniciativy Dánska, Německa, Nizozemska, Norska a Švédska a vznikl na základě vyhodnocení více než 5 600 připomínek z veřejné konzultace.

V aktualizovaném návrhu ECHA bylo pět orgánů (RAC a SEAC – vědecké výbory hodnotící zdravotní a environmentální rizika) zapojeno do identifikace a posouzení osmi odvětví, která původně nebyla konkrétně zahrnuta. Jedná se o: tiskařské aplikace; těsnicí aplikace; strojírenské aplikace; další lékařské aplikace, jako je bezprostřední balení a pomocné látky pro farmaceutické výrobky; vojenské aplikace; výbušniny; technické textilie; a širší průmyslové použití, například rozpouštědla a katalyzátory. Kromě toho byly posouzeny alternativní možnosti omezení, které jdou nad rámec úplného zákazu nebo zákazu s časově omezenými výjimkami. Tyto možnosti zahrnují podmínky umožňující pokračování výroby, uvádění na trh nebo používání PFAS, pokud lze rizika kontrolovat. Alternativní možnosti byly posouzeny pro výrobu PFAS, dopravu, elektroniku a polovodiče, energetiku, těsnicí aplikace, strojírenské aplikace a technické textilie.

ECHA nadále spolupracuje s vědeckými výbory RAC a SEAC, aby dokončila hodnocení navrhovaného omezení. Agentura se snaží co nejdříve poskytnout Evropské komisi transparentní, nezávislé a kvalitní stanovisko. Evropská komise pak rozhodne společně s členskými státy EU o konečném zavedení regulace.

Další informace:

• PFAS - nejžhavější vědecká témata
• Vědecké hodnocení návrhu na omezení PFAS - současný stav

Když se podíváme na svět z pohledu vody, energie a lidských zásahů, odhalíme paradoxní a často dramatické souvislosti mezi našimi potřebami a limity planety. Příkladem jsou dvě zcela odlišné, ale přesto podobně varující situace – pokles hladiny Kaspického moře a historie Aralského jezera, která leží přibližně 1 000 kilometrů na východ od něj. Přestože je mezi nimi značná vzdálenost, jejich příběhy odhalují paralely v lidských zásazích do přírodních systémů, dopadech na ekosystémy a životy milionů obyvatel.

Kaspické moře, největší uzavřené jezero na světě, se v posledních letech potýká s rychlým úbytkem vody. Za posledních třicet let klesla hladina o 2,5 metru, během posledního desetiletí o 1,5 metru, z čehož jen v posledních pěti letech o 93 centimetrů. Roční pokles je v současnosti mezi 20 a 30 centimetry. Lodní doprava do přístavu v Baku je stále komplikovanější, přístavní terminály musejí pravidelně odstraňovat sedimenty a přeprava ropy poklesla z 880 tisíc tun na 810 tisíc tun ročně. Pokles vody má i ekologické dopady – nejvíce zasaženými druhy jsou jeseteři, již tak ohrožení vyhynutím, kteří přicházejí o 45 procent svých přirozených životních ploch, a tuleni. Současně čtyři miliony lidí v pobřežní oblasti čelí zhoršeným životním podmínkám. 

Podle studie se průměrná roční povrchová teplota nad Kaspickým mořem zvýšila o přibližně jeden stupeň Celsia mezi dvěma sledovanými obdobími, 1979–1995 a 1996–2015, což odborníci přičítají klimatickým změnám. Ázerbájdžán viní z problému přehrady na Volze, které odvádějí přibližně 80 % vody do jezera, zatímco Rusko upozorňuje právě na oteplování a klimatické změny. Tento spor ukazuje, že environmentální problémy jsou často zároveň politickými a ekonomickými krizemi, sdílenými mezi pěti státy Kaspiku – Ruskem, Ázerbájdžánem, Íránem, Kazachstánem a Turkmenistánem.

Paralelní, ale ještě dramatický příběh nabízí Aralské jezero. V 60. letech 20. století z něj odtékala voda do zavlažovacích kanálů pro bavlníková pole v Uzbekistánu a Kazachstánu. Výsledek byl devastující – do 90 % objemu jezera zmizelo, vznikla obrovská solná plocha, místní klima se zhoršilo, rybolov zkolaboval a tisíce obyvatel trpěly zdravotními problémy. Teploty se v regionu zvyšovaly, srážky klesaly a páry soli vytvářely zdravotní rizika pro místní obyvatele. 

Až nedávné projekty obnovy severní části jezera, včetně výstavby hrází a regulace přítoků, vedly k částečnému návratu vody a obnovení rybolovu – hladina severního Aralu vzrostla mezi lety 2005 a 2020 o přibližně 3,5 metru. Objem vody v severní části Aralského jezera se zvýšil o 42 procent a dosáhl 27 miliard kubických metrů. V roce 2024 úřady nasměrovaly 2,6 miliardy kubických metrů vody ze Syrdarji do severní části jezera, čímž se podle kazachstánských úřadů také snížila slanost vody v jezeře, což podpořilo vodní život. Aral tak ukazuje, že lidské zásahy mohou být zničující, ale částečně i reverzibilní, pokud jsou koordinované a cílené.

Obě tato vodní tělesa jsou připomínkou, že lidská činnost, ať už v podobě přehrad, intenzivního zemědělství, nebo energetické a průmyslové spotřeby, naráží na fyzikální a ekologické limity. A tyto limity nejsou jen přírodní – jsou i politické a ekonomické. Kaspické moře varuje, že spory mezi státy a rozdílné interpretace příčiny problému mohou blokovat efektivní řešení. Aralské jezero je důkazem, že bez jednotného, dlouhodobého plánu lidské zásahy mohou vést k ekologické katastrofě.

Je proto není od věci si připomenout, že voda není nevyčerpatelný zdroj, a že každá řeka, potok či mokřad má svou ekologickou a hydrologickou roli. Voda potřebuje prostor – řeky by měly mít možnost meandrovat a zůstávat ve svém původním korytu, aby se přirozeně zásobovaly podzemní vody, zmírňovaly povodně a podporovaly biodiverzitu. Jen v České republice jsme během století zkrátili a narovnali toky řek o neuvěřitelných 6 000 kilometrů, což má přirozeně přímé dopady na ekosystémy, kvalitu vody i schopnost krajiny přirozeně regulovat klimatické výkyvy.

V dnešní době se odráží řada rostoucí paradoxů z pohledu energie, pohodlí i zvyky, které jsme přijali jako samozřejmé, začínají postupně vyžadovat hlubší úvahy v širším kontextu. Stačí se podívat na čtyři události, které spolu možná na první pohled nesouvisí, ale dohromady velmi výrazně reflektují výzvy současnosti. A co na to kandidující strany?

Začněme u švédských stolů – symbolu hotelového komfortu, který se v poslední době ocitl pod palbou kritiky. Tento oblíbený styl snídaně totiž vede k masivnímu plýtvání jídlem. Zveřejněná studie Programu OSN pro životní prostředí uvádí, že lidé vyhodí ročně 1,05 miliardy tun potravin, přičemž 28 % z toho pochází z gastronomických provozů . Přitom u bufetů končí průměrně 300 g jídla na osobu, zatímco u servírovaných snídaní pouze asi 130 g. Hotely už reagují – Scandic zmenšuje pečivo a Ibis používá menší talíře, aby snížil množství odpadků. Začínáme si uvědomovat, že menší porce mohou znamenat významnou úsporu zdrojů i nezanedbatelné ekologické přínosy.

Z běžného konzumního zvyku se přesouváme do našich domácností, konkrétně ke způsobu praní. Běžně používaná teplota 40 °C, která má být ideálním kompromisem mezi čistotou a úsporou, je ve skutečnosti nejméně efektivní – jak z hlediska hygieny, tak energetické náročnosti. Britský lékař Xand van Tulleken varuje, že 40 °C nedokáže ničit bakterie, ani snižuje spotřebu, a doporučuje buď prát na 60 °C při nutnosti dezinfekce, nebo naopak při běžném praní snížit teplotu až na 20 °C . Studie potvrzují, že vysoká teplota výrazně snižuje množství bakterií (zejména u prádla jako ručníky či spodní prádlo), zatímco nízké teploty aktivují enzymové bio detergentní gely, a navíc mohou šetřit až 62 % energie oproti praní na 40 °C. Je to příklad, jak pohodlný zvyk může být energeticky a hygienicky neefektivní.

Jenže zatímco my řešíme, jak prát a co snídat, příroda kolem nás se potýká s mnohem vážnějšími ztrátami. Ptáci, kteří po staletí tvořili přirozený zvukový doprovod polí, luk i lesů, mizí z krajiny rychleji než kdy dřív. Početnost zemědělských druhů klesla za poslední čtyři dekády na polovinu a nově se ztráty zrychlují i v lesích. Sucho, kůrovcová kalamita i intenzivní hospodaření mění tvář krajiny tak, že i běžné druhy ztrácejí domov. A protože ptáci jsou citlivým indikátorem stavu prostředí, jejich ústup je mementem i pro nás – připomínkou, že nadměrná spotřeba se neodehrává jen na talíři nebo v pračce, ale i v celých ekosystémech.

Do toho přichází zpráva ze severu Evropy: Švédsko po více než čtyřiceti letech obrací kurs a chystá výstavbu nových jaderných reaktorů. Ne gigantických betonových kolosů, ale menších a flexibilních modulárních jednotek, které by měly být hotové do roku 2035. Ambice je jasná – stabilní a bezuhlíkový zdroj energie, který umožní udržet tempo hospodářství, a přitom snížit emise. Švédové tak hledají cestu, jak se vyrovnat s rostoucí energetickou žíznivostí moderní společnosti.

A než se ten kruh uzavře, podívejme se ještě na politickou scénu. Letošní volební programy do dolní komory českého parlamentu působí jako nic neříkající souboj laciných hesel, bez koncepce a bez vize. Ekologie se proměnila v ideologii, místy až v hon na čarodějnice, a žádná demokratická strana si netroufne naplno reflektovat realitu klimatických změn. Jako by se politici báli vyslovit, že příroda není okrajové téma, ale základní podmínka lidské existence. A přitom i tolik vzývanou „neviditelnou ruku trhu" bychom mohli stejně tak označit za ideologii. On i ten byznys naráží na přírodní limity.

Možná právě proto má smysl sledovat, jak se propojují zdánlivě nesouvisející příběhy – od talíře s nedojedenou snídaní přes nastavený program pračky až po migrující ptáky a stavbu nových reaktorů. Všechny nám totiž v různých podobách připomínají, že budoucnost nevznikne z prázdných sloganů, lobbysmu, klientelismu a laciného PR, ale z hodnot, vizí a odvahy racionálně čelit skutečným výzvám. Nebudeme asi daleko od pravdy, když řekneme, že mezi klimatickou krizí a krizí politickou – tedy absencí skutečných politických osobností – existuje hlubší spojitost. Otázka na místě pak je jestli v obou případech správnou volbu představuje adaptace.

Evropská komise spustila konzultaci k jedné z nejdůležitějších částí klimatické skládačky – vytvoření jednotného trhu a infrastruktury pro CO₂. Bez nich totiž zůstanou technologie zachycování a ukládání uhlíku jen na papíře, přestože právě na ně EU spoléhá při plnění klimatických cílů pro rok 2040 a 2050. Podle odhadů by se už do roku 2030 mělo v Evropě ročně zachytit 50 milionů tun CO₂, do roku 2040 pak téměř šestkrát tolik a do poloviny století až 450 milionů tun.

Jenže současná realita je jiná. V EU dnes běží jen hrstka projektů a investoři se do nových příliš nehrnou. Nevědí totiž, jaká pravidla budou platit, zda budou mít jistotu připojení na budoucí sítě a jestli se jejich projekty vyplatí. Přeshraniční přeprava CO₂ (doprava zachyceného oxidu uhličitého z jednoho státu do jiného, kde jsou vhodné podmínky pro jeho dlouhodobé uložení nebo využití) je zatím svázaná právní nejistotou, povolovací procesy jsou zdlouhavé a infrastruktura prakticky neexistuje. Výsledkem je, že chybí základní článek celého hodnotového řetězce – spolehlivá síť potrubí a úložišť, která by spojila velké emitenty s místy, kde lze CO₂ bezpečně uložit.

Komise proto navrhuje nový legislativní rámec, který by měl roztříštěnou mozaiku nahradit jednotnými pravidly. Počítá se se společnými standardy pro přepravu, rovnými podmínkami pro infrastrukturu vedoucí i mimo EU, otevřeným přístupem třetích stran ke kapacitám a s možností využít i stávající potrubní sítě. Součástí má být i celoevropský plán rozvoje infrastruktury a nezávislý regulační dohled, aby se předešlo monopolnímu chování a posílila důvěra investorů.

Výsledek má být jasný: rychlejší a levnější budování projektů, díky nimž budou moci těžko dekarbonizovatelná odvětví – cementárny, ocelárny či chemický průmysl – skutečně snížit své emise. A tam, kde členské státy nemají vhodné geologické podmínky, by měla vzniknout možnost využívat úložiště v jiných částech Evropy. Komise nyní sbírá podněty a otevírá tím zásadní otázku: dokáže Evropa včas vybudovat infrastrukturu a trh pro CO₂, které jsou nezbytné k dosažení uhlíkové neutrality, nebo jí tento plán mezi prsty unikne?

Dokument ke stažení:

EU 172_25 EK Výzva k předložení informací – Ares(2025)

Evropská komise otevřela veřejnou konzultaci k připravované Strategii EU na podporu celosvětové klimatické a energetické transformace. Dokument, který je nyní k připomínkování, ukazuje ambici EU hrát zásadní roli v mezinárodním úsilí o dekarbonizaci a zároveň řeší dilema, jak skloubit domácí cíle se spoluprací na globální úrovni.

Strategie navazuje na politické priority předsedkyně Komise Ursuly von der Leyenové pro období 2024–2029. Klíčovou myšlenkou je posílení evropské klimatické a energetické diplomacie, prohloubení partnerství se zeměmi mimo EU a vytvoření podmínek pro investice do čisté energie a průmyslu. To vše v kontextu, kdy se svět rychle blíží k překročení hranice 1,5 °C globálního oteplení a kdy EU sama produkuje pouze 6 % světových emisí. Pokud má být cíl Pařížské dohody udržen, musejí se přidat i další velcí hráči, jejichž emise stále rostou.

Přechod na čistou energii Komise nevidí jen jako environmentální nutnost, ale i jako obchodní příležitost. Do roku 2025 mají celosvětové investice do energetiky dosáhnout téměř tří bilionů eur, přičemž na čistou energii připadne dvojnásobek kapitálu oproti fosilním palivům. Obchod s čistými technologiemi by se mohl do deseti let vyšplhat na 500 miliard eur – o polovinu více než současný globální obchod se zemním plynem. Problémem zůstává nerovnoměrná distribuce investic. Afrika s pětinou světové populace například získává méně než dvě procenta globálních výdajů na čistou energii.

Strategie má také reflektovat geopolitickou realitu. EU si uvědomuje, že bez přístupu k surovinám a partnerství s dalšími státy nemůže naplnit své vlastní cíle v oblasti čistého průmyslu. Proto chce posílit spolupráci jak bilaterálně, tak v rámci mnohostranných fór. Kromě diplomatické dimenze se počítá s technickou pomocí a ekonomickými nástroji, včetně mobilizace finančních prostředků na projekty dekarbonizace a odolnosti vůči změně klimatu. Komise zmiňuje i roli Evropské investiční banky, regionálních finančních institucí či klimatických fondů a vidí příležitost ve využití nástrojů strategie Global Gateway, které kombinují záruky, granty a strukturované financování.

Dokument zároveň připomíná, že vize EU musí být podpořena i praktickými kroky: stimulací reforem v partnerských zemích, podporou spravedlivé transformace energetiky, dekarbonizace průmyslu a dopravy, zaváděním politik stanovování ceny uhlíku a reformami trhů s elektřinou.

Komise nyní shromažďuje podklady od vládních institucí, podniků, akademiků, nevládních organizací i občanské společnosti. Otázka, kterou klade, je v jádru jednoduchá, ale zásadní: Jak má EU postupovat, aby pomohla světu snížit emise, zajistit bezpečnou a dostupnou energii a zároveň zohlednila geopolitické napětí i vlastní průmyslové zájmy? Výsledná strategie má být zveřejněna ve třetím čtvrtletí roku 2025 před klimatickým summitem COP30 v Brazílii.

Dokument ke stažení: