Co kdyby plastové lahve, obaly od jogurtů nebo tácky na maso nemusely končit ve spalovně? Výzkumníci z Fakulty technologické (FT) a Centra polymerních systémů (CPS) Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně (UTB) přišli s unikátní metodou, jak z běžného plastového odpadu vyrábět elektrickou energii v „nanoměřítku", například pro potřeby napájení nositelné elektroniky.

Směsný plastový odpad, který nelze recyklovat, obvykle končí na skládce nebo ve spalovně. Tým pod vedením prof. Bereniky Hausnerové a prof. Petra Slobodiana však přichází s ekologičtější alternativou. S využitím tzv. mechanicko-elektrické konverze dokážou ze směsného plastu vyrobit elektřinu prostým mechanickým působením – bez potřeby spalování nebo náročného zpracování.

„Vzali jsme běžný netříděný plastový odpad – PET lahve, tácky, obaly od mycích prostředků – nadrtili jsme ho, roztavili a vyrobili z něj tenké fólie. Ty pak generují elektřinu při stlačení, tření nebo zahřátí,“ vysvětluje prof. Berenika Hausnerová 
z Fakulty technologické UTB. „V podstatě se nám z odpadu podařilo vytvořit funkční nanogenerátory.“

Jednodušší a ekologičtější přístup

Hledání řešení nebylo vůbec snadné a úspěch přišel až po dlouhých měsících experimentování v laboratoři. Výsledky ale nakonec zaujaly natolik, že je otiskl prestižní časopis ACS Sustainable Chemistry & Engineering. Na rozdíl od některých zahraničních týmů se vědci z UTB vyhnuli energeticky náročným metodám, jako je rozpouštění a následné zvlákňování pomocí elektrospinningu. Jejich postup je jednoduchý – směs plastů pouze nadrtí, roztaví a následně lisují do fólií. Tento přístup je nejen ekologičtější, ale i levnější.

Pro výrobu elektřiny použil tým tři konverzní mechanismy. Různé fólie byly vystaveny tlaku, tření a změnám teplot. Nejvyšší účinnost zaznamenali u fólií obsahujících 60 % PET materiálu v režimu tření.

„Vyrobené množství elektřiny není vysoké, ale pro napájení drobné elektroniky jako jsou senzory nebo prvky chytrého oblečení, je ideální. Energie vzniká v nanoměřítku, proto mluvíme o nanogenerátorech,“ doplňuje Petr Slobodian.
Vědci technologii úspěšně otestovali na senzorech, které detekovaly vibrace a tepelné změny při dotyku. V budoucnu by tyto nanogenerátory mohly fungovat například v oblečení, které si samo vyrábí energii při pohybu a zároveň sleduje zdravotní stav nositele.

Paradox plastového odpadu

Zajímavostí je, že směsné plasty, které jsou kvůli nemísitelnosti obtížně recyklovatelné, vykazují vyšší elektrickou účinnost než jednotlivé typy plastů. To, co je překážkou pro klasickou recyklaci, se tak stává výhodou pro výrobu elektřiny.
Navíc nová technologie nabízí ekologickou alternativu k fluoropolymerům, které se doposud pro podobné účely využívaly, a jejichž používání Evropská unie postupně omezuje kvůli jejich dopadu na životní prostředí a zdraví. „A nám se podařilo jednu 
z těchto alternativ nabídnout,“ uzavírá Berenika Hausnerová.

Téma vědci rozvíjí již třetím rokem v rámci základního výzkumu na UTB. Zároveň je jedním z klíčových aktivit orientovaného výzkumu řešených od dubna 2025 v rámci projektu Testovací laboratoř pro implementaci udržitelných a odolných technologií, reg. číslo CZ.02.01.01/00/23_021/0010411, spolufinancovaného Evropskou unií v rámci OP Jan Amos Komenský.  Tento projekt je přímo zacílený na realizaci, či prohloubení spolupráce mezi výzkumnými organizacemi a aplikační sférou, především s firmami zasídlenými v rámci ITI Zlínská aglomerace.

V červnu 2025 byla též podaná žádost o projekt v rámci ERA.net výzvy s názvem EcoCharge - Sustainable Mechanoelectric Energy from Recycled Plastics s mezinárodním zastoupení lídrů v oblasti povrchových úprav (Jozef Štefan Institute v Lublani), 3D tisku (Leoben University) a mechanoelektrické konverze (Riga Technical University) zaměřený na plikační potenciál našeho výzkume. Zapojené subjekty z průmyslové sféry jsou SPUR a.s. (CZ) a Attophotonics Biosciences GmbH (AT).

 

Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) stanovilo na základě odborných diskusí v rámci expertní skupiny k energetické chudobě oficiální definici energetické chudoby. Tento krok představuje důležitý milník pro tvorbu veřejných politik v oblasti energetické účinnosti, ochrany zranitelných spotřebitelů a plnění požadavků evropské legislativy.

Definice byla připravena na základě návrhu expertní skupiny zřízené MPO v roce 2024. Skupina byla složena ze zástupců státní správy, akademického sektoru a dalších relevantních stakeholderů.

„Domácnost je energeticky chudá, pokud nemá dostatečný disponibilní příjem a přístup k základním energetickým službám potřebným k uspokojení svých základních potřeb, jako je vytápění, teplá voda, chlazení, osvětlení a energie pro napájení spotřebičů, a to v důsledku alespoň jednoho z následujících faktorů:

•  vysokých výdajů za energie, nebo

•  vysoké energetické náročnosti bydlení.“

Pro účely vykazování úspor energie dle článku 8 směrnice 2023/1791/EU o energetické účinnosti byly stanoveny následující indikátory:

• povinný indikátor: Domácnost s ekvivalizovaným čistým měsíčním příjmem do 3. decilu,

• vysoký podíl výdajů na energie v příjmech domácnosti, tj. podíl na výdajích na energie v příjmech je vyšší než dvojnásobek národního mediánu (2M),

• celkový počet obyvatel žijících v obydlí se zatékající střechou, vlhkými stěnami, podlahami nebo základy nebo s hnilobou okenních rámů či podlahy (EU-SILC).

Stanovená definice bude uvedena ve Strategii renovace budov, kterou MPO připravuje na základě článku 3 směrnice 2024/1275/EU o energetické náročnosti budov. Tato strategie tvoří klíčovou součást strategického rámce dekarbonizace budov v ČR. Přesný podíl domácností v energetické chudobě bude vypočten na základě uvedených indikátorů a zveřejněn ve Strategii renovace budov.

Definice bude zároveň využita v rámci přípravy a realizace Sociálního klimatického fondu (SKF), který připravuje Ministerstvo životního prostředí (MŽP). Pro účely poskytování podpory ze SKF bude definice energetické chudoby zachována, nicméně MŽP si vymezí širší kritéria oprávněnosti tak, aby zahrnovaly všechny dotčeny skupiny zranitelných domácností, jak je upřesněno v nařízení 2023/955 kterým se zřizuje Sociální klimatický fond. 

Jednotná definice energetické chudoby má podle MPO napomoci realizaci cílených opatření na ochranu domácností v obtížné situaci, pro zvyšování energetické účinnosti a pro plnění mezinárodních závazků ČR v oblasti energetické a klimatické politiky.

Zamyšlení: Energetická chudoba tedy není pouze otázkou nedostatku peněz, ale i technických a environmentálních faktorů – například špatná izolace domu nebo zastaralé vytápění mohou vést k vyšší energetické náročnosti, která zatěžuje rodinný rozpočet. Zajímavým otazníkem zůstává, jak přesně měřit uspokojení základních potřeb. 

Existují jednoznačně stanovené limity spotřeby energií či vody, které by jasně vymezily, kolik by měla domácnost denně spotřebovat, aby byla „energeticky zabezpečena“? Je to potřeba 100 nebo 1 000 litrů vody na osobu a den, případně jaká minimální spotřeba elektřiny je považována za nezbytnou? 

Ano, například Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje minimální hygienické minimum vody na osobu a den, stejně tak se už dnes pracuje s pojmem „sociálně únosné ceny vodného a stočného“, který slouží jako referenční hranice při hodnocení dopadů cen vody na domácnosti. 

Z pohledu osobní spotřeby zůstává otazník nad tím, zda může být člověk skutečně energeticky chudý, když zároveň plýtvá? A kde je hranice mezi rozumnou úsporou a neúnosným omezením základních potřeb? 

Rada Evropské unie 17. června 2025 přijala svůj postoj k novému nařízení o vozidlech s ukončenou životností. Tento dokument zavádí požadavky, které zajistí, že nová vozidla budou navrhována tak, aby podporovala snadné opětovné použití, recyklaci a další využití materiálů. Mezi hlavní novinky patří povinný cíl pro obsah recyklovaných plastů ve vozech, ale také otevření možnosti pro budoucí stanovení cílů pro recyklovanou ocel, hliník a kritické suroviny.

„Nařízení o vozidlech s ukončenou životností je pro Evropu zlomové,“ říká Paulina Hennig-Kloska, polská ministryně pro klima a životní prostředí. „Pomůže snížit množství odpadu, omezí naši závislost na dovozu kritických surovin a posune automobilový průmysl do srdce oběhového hospodářství. Tato legislativa zároveň posílí konkurenceschopnost automobilového a recyklačního průmyslu a zjednoduší administrativu.“

Rozšíření působnosti i na nákladní automobily a speciální vozidla

Nová pravidla se netýkají pouze osobních automobilů a dodávek, ale nově zahrnují také těžké nákladní automobily, motocykly, čtyřkolky a vozidla pro zvláštní účely – například hasičské vozy, sanitky nebo mobilní jeřáby. I u těchto vozidel musí být konstrukce navržena tak, aby bylo možné snadno demontovat jednotlivé díly. Výrobci pak budou muset zavést strategii oběhovosti a označovat díly, aby bylo jejich využití po skončení životnosti co nejsnazší.

Přísnější pravidla pro prodej ojetých vozidel

Rada stanovila, že při každém převodu vlastnictví ojetého vozidla musí prodávající předložit doklad potvrzující, že vozidlo není „vozidlem s ukončenou životností“. Tento požadavek se však nebude vztahovat na běžný prodej mezi soukromými osobami, s výjimkou online prodejů, které představují větší riziko podvodů. Legislativně také byly zpřesněny definice „vozidel s ukončenou životností“ a zavedeny výjimky pro historická vozidla a veterány, která jsou obnovována a používána na silnicích.

Postupné zvyšování obsahu recyklovaných plastů

Nově bude povinný minimální obsah recyklovaných plastů ve vozidlech postupně růst: 15 % do 6 let od vstupu nařízení v platnost, 20 % do 8 let a 25 % do 10 let.

Evropská komise zároveň získává pravomoc udělit dočasné výjimky, pokud by například byly nedostatky v dostupnosti recyklovaných plastů nebo by jejich ceny byly příliš vysoké. Komise může také v budoucnu stanovit minimální podíly pro další recyklované materiály, jako je ocel, hliník či kritické suroviny.

Méně byrokracie, více efektivity

Aby se výrobcům vozidel snížila administrativní zátěž, bude strategie oběhovosti stanovena podle kategorií vozidel (například osobní automobily, dodávky), nikoli pro každý model zvlášť. Kromě toho bude zaveden tzv. digitální pas pro oběhovost vozidel, který usnadní sledování recyklovatelných materiálů a bude lépe koordinován s dalšími podobnými digitálními pasy v rámci EU.

Rozšířená odpovědnost výrobce

Nově bude platit rozšířená odpovědnost výrobce (EPR), což znamená, že výrobci budou odpovědní za celý životní cyklus vozidla, včetně nákladů na sběr, přepravu a recyklaci vyřazených vozidel. Členské státy získají větší flexibilitu při aplikaci EPR, aby mohly zohlednit například specifika vzdálených regionů nebo existující právní úpravy.

Výrobci také ponesou náklady za recyklaci vozidel, jejichž původce není znám nebo již neexistuje, v poměru k jejich podílu na trhu. V případě nákladních vozidel a motocyklů bude poplatek pokrývat celý proces recyklace, nejen sběr a likvidaci. U vozidel dovážených ze třetích zemí musí náklady na recyklaci hradit výrobce, který je uvedl na trh EU.
Přísná pravidla pro sběr a zpracování vozidel

Nařízení rovněž upřesňuje, kam musí být vozidla na konci životnosti doručena – buď do autorizovaného zpracovatelského zařízení, nebo na sběrné místo. Jsou stanoveny jasné podmínky pro skladování a odstranění nebezpečných látek (například kapalin), dále je stanoven časový limit pro drcení vozidel. Zákazem je smíšené drcení vozidel s jiným odpadem, pokud výstupní materiál nesplňuje kritéria kvality.

Kontroly vývozu ojetých vozidel

Aby se zabránilo „mizícím vozidlům“, tedy těm, která jsou nelegálně vyvezena mimo EU, jsou celní kontroly nyní navrženy jako plně automatizované, založené na řízení rizik. Členské státy budou moci nadále v rámci svých pravomocí kontrolovat vývoz vozidel tak, aby byla zajištěna jejich pojízdnost.

Výpočet úspor emisí skleníkových plynů je klíčovým parametrem pro posuzování udržitelnosti výroby bioplynu, biometanu a energie z biomasy, zejména s ohledem na požadavky evropské směrnice o obnovitelných zdrojích energie (RED II). Směrnice stanovuje, že provozy uvedené do provozu po roce 2021 musí dosahovat minimální úspory emisí ve výši 70 %, a od roku 2026 se tento požadavek zvýší na 80 %. Tyto požadavky platí nejen pro biopaliva, ale i pro výrobu elektřiny a tepla z těchto zdrojů.

RED II umožňuje tři způsoby výpočtu emisí: použití celkových standardizovaných hodnot, dílčích standardizovaných hodnot nebo výpočet skutečných emisí. Standardizované hodnoty uvedené v přílohách směrnice jsou vhodné pro rychlé orientační posouzení, nicméně v řadě případů nestačí k prokázání požadovaných úspor. V takových situacích je nezbytné provést podrobný výpočet skutečných emisí, který zohledňuje specifika konkrétního provozu.

Do výpočtu se zahrnují emise vzniklé při pěstování surovin (zahrnující použití hnojiv, pesticidů, spotřebu pohonných hmot a další vstupy), doprava surovin (vycházející z typu vozidla, vzdálenosti a jeho účinnosti), a následné zpracování (spotřeba energie, chemikálie apod.). U bioplynu a biometanu je nezbytné rovněž zohlednit emise spojené s manipulací a skladováním digestátu – například otevřené sklady mohou významně zvýšit celkové emise – a u biometanu i ztráty při vtlačování do plynárenské sítě.

Důležitým aspektem je správné přidělení emisí vedlejším produktům, aby nebyly nesprávně započítány pouze k hlavnímu výstupu, což může zkreslit výsledky. Detailní metodika výpočtu a konkrétní vzorové šablony jsou k dispozici pro české provozovatele, kteří tak mohou lépe zvládnout požadavky certifikačních auditů, jež jsou podmínkou pro přístup k systémům státní podpory.

Konkrétní příklad z české praxe ukazuje bioplynovou stanici s běžným složením vstupů (40 % kejda, 30 % kukuřičná siláž, 30 % bioodpad), která díky uzavřenému skladování digestátu a optimalizované logistice dosahuje úspory emisí přibližně 79 %. Tento příklad potvrzuje, že dodržení i přísných evropských limitů je možné při správném provozním nastavení.

Z pohledu České republiky je tato problematika zásadní. Biomasa představuje přibližně 80–85 % podílu na celkové výrobě energie z obnovitelných zdrojů v ČR. Vzhledem k tomu, že obnovitelné zdroje tvoří kolem 15 % celkové konečné spotřeby energie, biomasa tak má klíčovou roli v národním energetickém mixu a plnění klimaticko-energetických cílů.

Podrobnosti čtěte v odborném příspěvku Výpočty úspor emisí v bioplynu, biometanu a pevné biomase

Novela vyhlášky o ochraně zemědělského půdního fondu od 1. července 2025

MVe Sbírce předpisů ČR vyšla novela vyhlášky č. 271/2019 Sb., která upravuje postupy pro ochranu zemědělské půdy v České republice. Novela, platná od 1. července 2025, zavádí nové požadavky zejména v oblasti pedologických průzkumů, které jsou nezbytné pro správné posouzení odnětí půdy ze zemědělského fondu. Nově je stanovena povinnost detailního zákresu odnímaných ploch včetně hranic bonitovaných půdně ekologických jednotek (BPEJ) a povinnost dokumentovat půdní profily pomocí pedologických sond s přesným měřením mocnosti jednotlivých půdních horizontů.

Dále novela upravuje požadavky na hustotu sond v závislosti na heterogenitě půdního pokryvu a zavádí nové náležitosti závěrečného pedologického hodnocení, které musí obsahovat jasné informace o plánovaných skrývkách ornice a dalších úrodných vrstev. Změny vedou k přesnějšímu a transparentnějšímu posuzování environmentálních dopadů plánovaných zásahů do zemědělské půdy a přispívají k lepší ochraně tohoto strategicky důležitého přírodního zdroje.

Tyto změny mají zásadní význam pro zemědělce, investory, správce území i státní orgány, protože umožňují přesnější plánování a minimalizaci negativních dopadů na půdu, což je klíčové pro udržitelné hospodaření a ochranu půdního fondu v rámci národních i evropských environmentálních cílů.

Rozsáhlý výpadek elektrické energie, který postihl koncem dubna prakticky celé území Španělska a zasáhl i část Portugalska, ukázal na vážné slabiny v řízení elektrizační soustavy. Podle španělské ministryně energetiky Sary Aagesenové sehrálo klíčovou roli nejen technické selhání, ale i nevhodné chování provozovatelů sítě a některých elektráren.

Příčinou blackoutu bylo přepětí v síti, které spustilo řetězovou reakci odpojování výroben. Místo toho, aby elektrárny pomohly síť stabilizovat, mnohé z nich se automaticky odpojily, což vedlo ke zhroucení celého systému. Kritiku si vysloužila také společnost Red Eléctrica, která podle ministryně měla již od rána informace o nestabilitě, ale nepodnikla žádné kroky k aktivaci dostupných vyrovnávacích kapacit.

Událost ukázala, že španělská přenosová soustava neměla dostatek rezervní kapacity pro regulaci napětí. V reakci na to vláda chystá sérii opatření: zvýšení technické rezervy, zavedení přísnějšího dohledu nad provozovateli a zpřísnění pravidel, která mají zabránit tomu, aby se podobná situace v budoucnu opakovala.

Energetická transformace přináší nové výzvy pro stabilitu sítě. Blackout ve Španělsku je mementem: nestačí stavět nové zdroje, je nutné investovat i do dohledových systémů, akumulace, flexibilních služeb a transparentního řízení rizik. Česká republika by měla tento případ sledovat nejen jako izolovanou událost v zahraničí, ale jako modelový scénář, který může brzy čelit i ona sama.

Vláda připravuje nové nařízení, které stanoví konkrétní území, na kterých nebude možné vymezovat akcelerační oblasti – tedy lokality určené k rychlejšímu rozvoji výrobních zařízení na obnovitelné zdroje energie. Tento krok reaguje mimo jiné na nutnost chránit citlivé přírodní lokality či kulturní památky.

Nařízení přesně vymezuje, kde nebude možné akcelerační oblasti vymezit s ohledem na ochranu životního prostředí, státní památkovou péči, obranu a bezpečnost státu, lázeňství, letectví nebo veřejnou meteorologickou službu. Mezi tyto území patří například ochranná pásma zvláště chráněných území, nadregionální biocentra a biotopy chráněných druhů rostlin a živočichů, mokřady chráněné podle Ramsarské úmluvy, aktivní záplavové zóny, vodní zdroje prvního stupně ochrany, památkové rezervace a zóny, statky zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO, nemovité národní kulturní památky, vnitřní území lázeňských míst, přírodní léčivé zdroje a jejich ochranná pásma, vojenské újezdy a další území definovaná samostatnou vyhláškou.

Dále se nařízení zaměřuje na specifická omezení podle typu obnovitelného zdroje. Pro výrobny elektřiny využívající energii slunečního záření platí zákaz vymezování akceleračních oblastí na zemědělské půdě I. a II. třídy ochrany a na pozemcích určených k plnění funkcí lesa. U větrných elektráren jsou pak omezeny akcelerační oblasti na lesních pozemcích s funkcí ochranných či zvláštních lesů, na civilních letištích a jejich ochranných pásmech, stejně jako na vnitřních ochranných pásmech meteorologických radarů a měřicích stanic.

Cílem tohoto nařízení je zajistit, aby rozvoj obnovitelných zdrojů energie probíhal v souladu s ochranou přírody, kulturního dědictví a bezpečnostními požadavky státu, a aby nedocházelo ke konfliktům s dalšími významnými zájmy. Nařízení vstoupí v platnost prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení a v současné době je ve fázi připomínkového řízení.

Dokument ke stažení:

• Materiál

• Důvodová zpráva

Od 1. července 2025 se v České republice zásadně mění pravidla hry v oblasti lobbingu díky přijetí nového zákona č. 168/2025 Sb., jehož cílem je výrazně zvýšit transparentnost, profesionalitu a odpovědnost v komunikaci mezi lobbisty a orgány veřejné správy. Tento legislativní krok reaguje na dlouhodobou potřebu jasných pravidel, která zabrání zneužívání vlivu, střetu zájmů či korupčním praktikám, a současně umožní veřejnosti lépe sledovat, kdo a jakým způsobem ovlivňuje rozhodování státních institucí.

V minulosti jsme byli svědky řady problémů, které vznikaly na pomezí legislativních změn a jejich dopadů v praxi. Významným příkladem je pozměňovací návrh k novele zákona o odpadech, který v minulosti znemožňoval zpětné vymáhání poplatků za ukládání odpadů na skládky. Tento návrh se na dlouhá léta stal překážkou pro obce i stát, které kvůli tomu přišly o desítky až stovky milionů korun.

Po dlouhém soudním procesu, který trval až do roku 2025, Ústavní soud rozhodl, že tento pozměňovací návrh je protiústavní a zrušil jej. Toto rozhodnutí otevřelo cestu pro obnovení vymáhání poplatků, ale zároveň odhalilo slabiny v legislativním procesu, kdy nejasné či nevhodné zásahy do zákonů mohou mít dalekosáhlé negativní důsledky.

V návaznosti na toto rozhodnutí je navíc ve hře i trestní stíhání významné společnosti AVE CZ, která je podezřelá z manipulace s údaji o odpadech a z krácení daní v řádu miliard korun. Tento případ ukazuje, jak složité a netransparentní vztahy v odpadovém hospodářství mohou vést k poškozování veřejných financí a podkopávání důvěry veřejnosti ve správní systém.

Zákon vymezuje pojem lobbingu jako cílenou a organizovanou činnost spočívající v ovlivňování rozhodování orgánů veřejné správy prostřednictvím mezioborové komunikace. Tím se legislativa jasně staví proti neformálním či skrytým vlivům a zavádí jasný rámec, v němž se může lobbing legálně odehrávat.

Jedním z nejzásadnějších opatření je zavedení povinného veřejného registru lobbistů. Každý, kdo se věnuje lobbingu, musí být do tohoto rejstříku zapsán. Registr je veřejně přístupný a obsahuje podrobné údaje o lobbistech, včetně jejich identity, zastupovaných klientů, témat a zájmových oblastí, kterým se věnují. To umožní jak úředníkům, tak široké veřejnosti transparentně sledovat, kdo na koho a s jakými cíli působí.

Nový zákon stanoví, že lobbisté musí nejen být zaregistrováni, ale i aktivně oznamovat svůj status při všech jednáních s veřejnými činiteli. Tento princip „otevřených karet“ pomáhá předcházet situacím, kdy by lobbing probíhal skrytě nebo bez vědomí zúčastněných orgánů.

Dalším klíčovým prvkem je povinnost vést podrobné záznamy o jednáních, která jsou předmětem lobbingu. Tyto záznamy musí obsahovat přesné údaje o čase, místě, účastnících a tématu diskuse. Taková evidence umožní pozdější kontrolu a případné ověření zákonnosti a etiky těchto kontaktů.

Zákon zavádí také etický kodex chování lobbistů, jehož cílem je zabránit střetu zájmů, zneužití informací či korupci. Tento kodex klade důraz na transparentnost, poctivost a odpovědnost. Lobbisté jsou vázáni nejen zákonnými normami, ale i pravidly etického jednání, která mají zvýšit důvěru veřejnosti v proces rozhodování.

Významnou novinkou je omezení fenoménu „revolving door“, kdy bývalí úředníci po odchodu ze státní správy začínají podnikat lobbing vůči institucím, v nichž dříve působili. Nově je stanovena tzv. „chladicí lhůta“, během níž tato činnost není povolena. Tento krok má zabránit zneužívání insider informací a kontaktů, a tím zvýšit důvěryhodnost a nezávislost rozhodovacích procesů.

Zákon klade důraz i na transparentnost darů a pozorností, které mohou lobbisté či zájmové skupiny poskytovat veřejným činitelům. Jakékoliv dary přesahující stanovenou hodnotu musí být řádně evidovány a zveřejněny, což má eliminovat možnosti korupčního jednání maskovaného jako „zdvořilostní“ gesta.

Porušení povinností stanovených zákonem bude postihováno přísnými sankcemi. Ty mohou zahrnovat pokuty, dočasné nebo trvalé zákazy činnosti či jiné disciplinární opatření. Takový režim má zajistit, že pravidla budou brána vážně a porušování nebude bez následků.

Za dodržování zákona bude zodpovědné Ministerstvo vnitra a další příslušné správní orgány, které získají rozsáhlé kontrolní pravomoci včetně možnosti provádět inspekce a vymáhat plnění povinností. Tyto orgány budou rovněž spolupracovat a sdílet informace, což přispěje k efektivnějšímu dohledu nad oblastí lobbingu.

Veškeré informace z registru lobbistů a evidence jednání budou veřejně přístupné. Tento krok výrazně posiluje transparentnost a umožňuje občanům, médiím i odborné veřejnosti sledovat vlivové aktivity a usměrňovat tak proces rozhodování. Zákon rovněž stanoví přechodná ustanovení, která upravují pravidla pro jednání zahájená před jeho účinností, aby byla zajištěna právní jistota a plynulý přechod na nový režim.

Nový zákon o lobbingu představuje zásadní posun směrem k otevřenosti a odpovědnosti ve veřejné správě. Každý, kdo je v kontaktu s orgány státní správy, by měl být připraven na nové povinnosti, které zákon přináší, a na výrazně transparentnější režim lobbingu, jenž bude účinný již od 1. července 2025.

Nový zákon zavádí jasná pravidla pro registraci lobbistů, povinnost zveřejňovat veškerá jednání a dary, a rovněž přísnější omezení „revolving door“, tedy rychlého přechodu bývalých úředníků do lobbistických rolí. To vše výrazně zvyšuje transparentnost a umožňuje efektivnější kontrolu nad vlivy, které mohou legislativní procesy ovlivňovat. Věřme, že vstupujeme tak do nové éry, kde je kladen důraz na otevřenost, férovost a odpovědnost v jednání mezi státem a zájmovými skupinami.

Právě tyto nástroje jsou klíčové k tomu, aby se zabránilo legislativním „překotným“ změnám, jakou byla v úvodu zmíněná novela zákona o odpadech, která dlouhodobě blokovala spravedlivé vymáhání poplatků. Transparentnost a odpovědnost jsou proto základem pro správné fungování demokratického státu a efektivní správu veřejných financí.

Text Zákona č. 168/2025 Sb. o regulaci lobbování 

Kalamity v lesích, ať už způsobené silnými větry, škůdci nebo nemocemi, zanechávají za sebou rozsáhlé holiny – místa, kde dříve rostly zdravé stromy, dnes zůstala jen vyprahlá půda a trosky. Tyto holiny představují obrovskou výzvu pro lesní ekosystémy i pro všechny, kteří se o lesy starají. Jak takové poškozené oblasti co nejlépe obnovit? Vědci i lesníci se shodují na jednom účinném a přírodě blízkém řešení – vysazení modřínu.

Modřín je jehličnatý strom, který se odlišuje od běžných smrků a borovic tím, že na podzim opadává své jehlice, podobně jako listnaté stromy listí. Tento jedinečný rys má několik zásadních dopadů. Jehlice modřínu rozkládající se na zemi vytvářejí přírodní mulč, který chrání půdu před vysycháním, omezuje erozní procesy a zároveň obohacuje půdu o živiny. V oblastech, kde půda trpí v důsledku kalamitního poškození, je tato vlastnost k nezaplacení.

Další velkou předností modřínu je jeho schopnost růst i na méně úrodných nebo poškozených půdách, kde jiné druhy stromů často selhávají. Navíc modřín dobře odolává suchu a různým klimatickým výkyvům, což je v době probíhajících změn klimatu klíčové. Tento strom je tedy ideální kandidát pro obnovu kalamitních holin, protože dokáže rychle pokrýt holé plochy a vytvořit podmínky pro přirozený návrat dalších rostlin a živočichů.

Obnova lesa není jen o tom, aby se tam zase postavily stromy. Jde také o nastartování celého ekosystému – aby se v lese vrátili ptáci, hmyz, drobní savci i půdní mikroorganismy. Modřínové porosty díky svému jedinečnému složení půdy a mikroklimatu vytvářejí prostředí vhodné pro různé druhy živočichů a rostlin. Na rozdíl od jednověkových smrkových monokultur, které často trpí škůdci a nemocemi, modřínové lesy podporují pestrost a odolnost přírody.

Lesníci, kteří pracují s obnovou kalamitních holin, často uvádějí, že modřín není jen strom, ale jakýsi přírodní „architekt“, který pomáhá formovat stabilní a zdravý lesní ekosystém. Výsadba modřínu může být základem pro budoucí smíšené lesy, které lépe snášejí environmentální stresory a jsou dlouhodobě udržitelné.

V České republice i dalších evropských zemích již existují projekty, které ukazují, jak efektivní je využití modřínu při obnově kalamitních ploch. Například po rozsáhlých větrných kalamitách nebo kůrovcové kalamitě se na holinách vysazují modřínové sazenice, které během několika let vytvoří pevný základ nového lesa. V těchto lokalitách se navíc objevují první příznaky návratu dalších dřevin, jako jsou borovice, duby nebo břízy, což je známkou toho, že příroda se vrací do rovnováhy.

Tyto příklady dokazují, že přístup založený na využití modřínu je nejen ekologicky rozumný, ale i ekonomicky výhodný. Lesy s vyšší biodiverzitou jsou méně náchylné na další kalamity, a tak ušetří peníze, které by jinak bylo potřeba investovat do složité obnovy nebo ochrany.

Vědci a ekologové proto vyzývají lesní správu, státní orgány i vlastníky lesů, aby při obnově po kalamitách dali modřínu přednost. Takový krok podpoří zdraví našich lesů, ochranu půdy i biodiverzitu a zároveň pomůže adaptovat lesy na probíhající klimatické změny.

Dokument ke stažení:

Metodika Využití přípravných porostů modřínu 

Letní dovolená nemusí být jen o odpočinku, ale i o malých každodenních změnách, které dělají velký rozdíl. Ať už Češi vyráží k moři, do hor nebo objevovat severská města, v 17 evropských zemích mohou zažít chytrý systém zálohování nápojových obalů, který funguje – a hlavně má smysl. Vrácením zálohované petky nebo plechovky přispějí k pozitivnímu dopadu na životní prostředí, protože právě v zálohových systémech je materiál opakovaně recyklován zpět do nových nápojových obalů.

Zatímco v Česku PET lahve a plechovky často končí na skládkách nebo ve spalovnách, v Chorvatsku, Německu, Skandinávii, Pobaltí nebo třeba na Maltě je vracení nápojových obalů běžnou součástí každodenního života. A dobrá zpráva? Funguje to jednoduše. Stačí obal po vypití nevhodit do koše, ale odnést ho zpět do obchodu a získat zpátky zaplacenou zálohu.

Kam můžete letos vyrazit za udržitelnost inspirací?

• Chorvatsko – Oblíbená letní destinace Čechů, kde za každou PET lahev nebo plechovku dostanete zpět přibližně 1,75 Kč, obaly lze vrátit v obchodech s plochou nad 200 m².
• Slovensko – Zálohují od roku 2022, výše zálohy je zhruba 3,75 Kč a obal lze vrátit v obchodech s plochou nad 300 m², ale i v menších obchodech, které se zapojili dobrovolně.
• Skandinávie (Norsko, Švédsko, Dánsko) – Země, které zálohují nejdéle. Švédsko zálohuje už před čtyřicet let, Norsko od roku 1999, Dánsko se přidalo o další tři roky později. Výše zálohy se blíží až 4 Kč, vracet lze zálohované obaly ve všech obchodech, kde jsou k dostání nápoje.
• Pobaltí (Estonsko, Litva, Lotyšsko) - Výše zálohy je zhruba 2,5 Kč.
• Irsko a Rakousko – Nováčci mezi zálohujícími. V Irsku je záloha odlišná podle velikosti obalu, pohybuje se od 3,75 do zhruba 6,25 Kč, v Rakousku se záloha řadí mezi ty vyšší (6,25 Kč).
• Německo – Naši sousedé mají zálohu 6,25 Kč, vracet lze obaly v obchodech s plochou nad 200 m2, v menších obchodech pouze ty obaly, které daný obchod prodává.

Fakta, která mluví za vše:

• V evropských zemích, kde mají zálohující systém se vrací 90 % obalů

• Díky zálohování prokazatelně ubývá nepořádku v přírodě

• Recyklace je efektivní, materiál se vrací zpět do výroby a vyrábí se z něj nové nápojové obaly

• Neuvěřitelných 900 milionů petek a plechovek v ČR nyní končí ročně na skládkách, ve spalovnách či pohozených v přírodě

• Česko ročně platí až dvě miliardy korun pokut za nerecyklaci plastu

Dobíjení elektromobilu není jen otázkou kapacity baterie a výkonu nabíječky. Mezi zásuvkou a uloženou energií v baterii totiž dochází k nezanedbatelným ztrátám, které mohou výrazně ovlivnit efektivitu celého systému. Tyto energetické ztráty se často podceňují, a přitom mohou činit klidně 10–20 % celkové spotřeby.

Nejméně efektivní je nabíjení ze standardní domácí zásuvky (tzv. AC nabíjení). Ztráty zde dosahují 15 až 20 % – tedy na každých 10 kWh odebraných ze sítě se do baterie dostane jen asi 8–8,5 kWh. Důvodem jsou ztráty v měničích, kabelech a samotném chlazení. Z pohledu účinnosti je výhodnější použití domácího wallboxu s třífázovým připojením. Ten snižuje ztráty na přijatelných 8 až 12 % a zajišťuje stabilnější a rychlejší nabíjení.

Rychlonabíječky typu DC nabízejí ještě vyšší účinnost – běžně mezi 88 až 92 %. V ideálních případech může účinnost dosáhnout až 94 %, a to díky přímému vstupu stejnosměrného proudu do baterie. Avšak vyšší výkony vyžadují intenzivní chlazení a složitější infrastrukturu, což zvyšuje náklady, i když ztráty samotné jsou menší.
Na efektivitu má ale vliv i řada dalších faktorů – venkovní teplota, stav baterie a nabíjecí úroveň. Například při nabíjení nad 80 % kapacity výrazně klesá rychlost i účinnost procesu. Nejefektivnější bývá doplňování v rozsahu 20–70 %, kdy jsou ztráty nižší a časová náročnost přijatelná.

Co z toho vyplývá? Pokud elektromobil udává spotřebu 15 kWh/100 km, v reálu můžete ze sítě odebrat klidně 18 kWh. Tato „neviditelná“ spotřeba se promítá jak do nákladů, tak do uhlíkové stopy. Investice do kvalitního nabíjecího systému (například wallboxu) se proto vyplatí nejen z hlediska rychlosti, ale i efektivity. Rychlonabíječky jsou ideální na delší cesty, nikoli pro každodenní domácí použití.

Při diskusích o ekologii elektromobility je tak nutné počítat nejen s výrobou a recyklací baterií, ale i s reálnými ztrátami během provozu. Ty sice nejsou dramatické, ale rozhodně nejsou zanedbatelné – a pro systém cirkulární ekonomiky, který chce maximalizovat využití energie i materiálů, představují důležitý parametr.

Elekřina vs. benzín a nafta

Ztráty při nabíjení elektromobilů jsou skutečné – při domácím AC nabíjení dosahují 15–20 %, u rychlonabíječek obvykle 6–12 %. Na první pohled tak může působit nespravedlivě, že zaplatíte za více elektřiny, než kolik jí reálně uložíte do baterie. Naproti tomu, když u čerpací stanice natankujete 1 litr benzínu nebo nafty, dostanete skutečně celý litr do nádrže – bez ztrát. Jenže to je jen začátek příběhu.

Rozdíl se totiž zásadně projeví při samotném využití energie. Spalovací motor má totiž velmi nízkou účinnost. U benzinového motoru se účinnost pohybuje kolem 25–30 %, u naftového asi 30–40 %. To znamená, že ze 100 % energie obsažené v palivu využije vozidlo na pohon pouze třetinu – zbytek se ztratí ve formě tepla a mechanického tření.

Naproti tomu elektromotor má účinnost 85–95 %. I když tedy do baterie dostanete kvůli ztrátám při nabíjení třeba jen 85 % odebrané elektřiny, tuto energii vozidlo využije téměř beze ztrát. Ve výsledku tak elektromobil převede z odebrané energie na pohyb podstatně vyšší podíl než vůz se spalovacím motorem.

Pro názornost - na ujetí 100 km spotřebuje běžný elektromobil kolem 18 kWh ze zásuvky, z čehož asi 15 kWh se uloží do baterie a většina se využije na pohyb. Na stejnou vzdálenost spálí běžné benzinové auto zhruba 6–7 litrů paliva, což odpovídá zhruba 54–63 kWh energie – z níž ale jen asi 16–20 kWh skončí v pohybu vozidla, zbytek jako ztráty.

Jinými slovy. Zatímco elektromobil přemění na pohyb většinu odebrané energie, spalovací auto většinu promění v teplo. A to přesto, že u něj nedochází ke ztrátám při „tankování“. Z hlediska systémové efektivity je tedy elektromobil navzdory ztrátám při nabíjení výrazně efektivnější.

Energetický mix

Při rozhodování o pořízení elektromobilu je dobré vzít v potaz nejen technické parametry a provozní náklady, ale i širší kontext – zejména to, jaká je skladba energetického mixu, ze kterého čerpáme elektřinu.

Je totiž rozdíl, zda nabíjíte auto energií vyrobenou z uhlí, nebo z obnovitelných zdrojů, jako jsou slunce, vítr či voda. V zemích či regionech, kde je elektřina stále převážně z fosilních paliv, není ekologický přínos elektromobilu tak výrazný, jak bychom si přáli. Nicméně i tam platí, že elektromobil je díky své vysoké účinnosti a nižším emisím lokálně i globálně šetrnější než tradiční auto se spalovacím motorem.

Pokud ale máte možnost nabíjet elektromobil ze svého vlastního obnovitelného zdroje – například solárních panelů na střeše domu nebo ve firmě – přechod na elektromobil se stává nejen ekologicky rozumným, ale i velmi efektivním krokem. Elektromobil v takovém případě využívá „čistou“ energii přímo z vašeho zdroje, minimalizuje emise a snižuje závislost na fosilních palivech i na síti.

Proto pokud máte možnost využívat vlastní obnovitelnou energii, je to ideální příležitost nejen přejít na elektromobil, ale také aktivně přispět k ekologičtější mobilitě a lepšímu životnímu prostředí.

Elektromobil není dokonalý, ale…

Skryté ztráty při nabíjení elektromobilu nás učí, že ani moderní technologie nejsou bez kompromisů. Přestože část energie „mizí“ už při samotném dobíjení, celková efektivita elektromobilu ve srovnání se spalovacími vozy je stále výrazně lepší. Elektromobil totiž dokáže většinu přijaté energie proměnit v pohyb, kdežto tradiční motor většinu paliva „spálí“ do tepla a emisí.

Klíčovým faktorem, který rozhoduje o skutečném dopadu na životní prostředí, je však zdroj elektrické energie. Pokud elektřinu získáváme z uhlí, jsou ekologické přínosy nižší, ale s postupným přechodem k obnovitelným zdrojům se elektromobilita stává stále zelenější. A právě tam, kde je možné využívat vlastní obnovitelné zdroje – třeba ze solárních panelů na střeše –, může být elektromobil nejen ekonomickou, ale i ekologickou volbou, která významně snižuje uhlíkovou stopu.

Nákup elektromobilu tak není jen investicí do moderní technologie, ale také krokem k odpovědnějšímu životnímu stylu. Je to příležitost aktivně přispět ke zlepšení kvality ovzduší, snížit závislost na fosilních palivech a stát se součástí udržitelné mobility budoucnosti.

Když se řekne „investiční příležitost“, málokomu se jako první vybaví popelářské auto nebo zápach ze skládky. A přesto právě v sektoru odpadového hospodářství našli dlouhodobou hodnotu i takoví hráči a vizionáři jako Warren Buffett nebo Bill Gates, kteří vědí, kam se svět otáčí. Dva z nejbohatších mužů světa vložili nemalé prostředky do firem Waste Management nebo Republic Services), které se – bez nadsázky – zabývají tím, co ostatní nechtějí ani vidět.

A i když na první pohled může investice do „popelnic“ znít méně sexy než třeba do umělé inteligence, výnosy a stabilita tohoto sektoru mluví jasně. Odpady budou, dokud budou lidé a to v každé době  konjunktury i krize. Lidé budou vždy spotřebovávat, města budou vždy uklízet a průmysl bude vždy potřebovat, aby někdo vyřešil jeho „vedlejší produkty“. Odpad je zkrátka stabilní tok hmoty, surovin i peněz. A kdo mu porozumí, zjistí, že smrdí možná jen na začátku – pak už voní po ziscích, surovinách i stabilitě.

Dnes už nejde jen o odvoz a skládkování. Moderní odpadové hospodářství je průmyslové odvětví s obřími třídicími linkami, pokročilými recyklačními technologiemi a narůstající rolí energetického využití. Odpad se mění na surovinu, bioplyn, elektřinu nebo teplo. A zároveň i na data – chytré senzory, RFID čipy nebo vážicí systémy mění popelářský vůz na pojízdnou IT „laboratoř“.

Investice do infrastruktury na zpracování odpadu dnes v Evropě překračují miliardy eur. A bude hůř – tedy lépe. S novými pravidly EU pro recyklaci, zákazem skládkování či rozšířenou odpovědností výrobců se otevírá další investiční příležitost: kdo vybuduje linky, spalovny, BPS, ten nebude čekat na zákazníky. Ti už čekají na něj. A tak ti, kteří včas pochopí, že "špinavý byznys" je ve skutečnosti zlatý důl, dnes sklízí plody své prozíravosti.

Zajímavou otázkou je, co s odpadovým hospodářstvím udělá nástup umělé inteligence. Uleví nám od materiální nadprodukce, nebo ji ještě prohloubí? Na jedné straně se mluví o efektivnějším designu, chytrých systémech údržby, prediktivním plánování a nižší potřebě fyzických výrobků – což by mohlo objem odpadu snižovat. Na straně druhé ale sledujeme prudký růst poptávky po datových centrech, elektronice, bateriích, serverech – a s tím i boom elektroodpadu. AI generuje nejen obsah, ale i nové potřeby, nové cykly spotřeby a rychlejší morální zastarávání. Otázkou tak je, zda přinese skutečné zpomalení materiálního toku, nebo jen jeho přeměnu. V obou případech ale platí: někdo bude muset zas ten odpad i „odpad“ zpracovat.

Bez transparentních mechanismů není ani „věčný“ byznys imunní na nemilé překvapení. Například firma AVE CZ aktuálně čelí návrhu na obžalobu kvůli podezření, že v letech 2010–2021 účelově podhodnocovala množství ukládaného odpadu a neodváděla zákonné poplatky za jeho skládkování – škoda podle policie činí 3,71 miliardy Kč. Podle policie bylo až 94 % odpadu vykazováno jako technické zabezpečení skládek. Tato nemilá situace bohužel zpochybňuje důvěru fungování celého byznysu a přináší několik zásadních ponaučení. Model „věčného byznysu“ uspokojuje naše potřeby ale nechrání společnost před riziky finančních machinací. Stát i obce jsou závislé na správném a řádném fungování systému a odvodu zákonných poplatků a přirozeně aktuální situace volá po nástrojích jako jsou digitální online evidence, přísnější kontrole a transparentních procesech, které budou odrazem skutečných odpadových toků.

Právě zde – na pomezí financí, technologií a správy veřejných zdrojů může sehrát klíčovou roli umělá inteligence. Ne jako další módní vlna, ale jako nástroj k obnově důvěry, přesnosti a odpovědnosti v sektoru, kde dosud příliš často nevítězila otevřenost. Odpad je víc než jen materiál k odstranění. Je to zrcadlo společnosti, její spotřeby i technologické vyspělosti. Ukazuje, jak dobře jsme schopni hospodařit se zdroji – nejen těmi materiálními, ale i morálními. Věčný byznys s odpady může být ziskový, nic proti, nicméně dlouhodobě udržitelný bude jen tehdy pokud bude stát na pevných základech důvěry, transparentnosti a odpovědnosti. Budoucnost nepatří těm, kdo budou jen odpad „uklízet“, ale těm, kdo ho dokáží uchopit jako něco víc.

Kriminální policie uzavřela rozsáhlé vyšetřování v oblasti nakládání s odpady a navrhla obžalovat společnost AVE CZ odpadové hospodářství a pět fyzických osob. Důvodem je podezření z dlouhodobého neodvádění zákonných poplatků za ukládání odpadů na skládky. Celková škoda je vyčíslena na 3,71 miliardy Kč, z toho více než 370 milionů Kč tvoří neodvedené poplatky.

Vyšetřování vedl Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ), která v tiskové zprávě uvedla, že pachatelé měli prostřednictvím několika skládek účelově vykazovat nižší množství odpadů, za které se odvádí zákonné poplatky. Tento způsob měl být systematický a probíhal v letech 2010 až 2021. Peníze, které měly putovat obcím a Státnímu fondu životního prostředí, tak zůstávaly v rukou společnosti.

Policie navrhla obžalobu za trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a poškození finančních zájmů Evropské unie. Stíhané osoby jsou podezřelé, že jednaly s úmyslem získat neoprávněný prospěch.

Společnost AVE se k případu odmítla blíže vyjádřit. V minulosti se proti podezřením hájila tím, že postupovala v souladu s legislativou. Její právní zástupci obvinění označili za nepravdivá a přehnaná.

Tento případ je největší svého druhu v oblasti komunálního odpadu za poslední dekádu a upozorňuje na rizika netransparentního vykazování v systému skládkování. Z hlediska obcí a státu jde o zásadní zásah do financování environmentálních politik, protože poplatky za ukládání odpadů tvoří významný příjem pro obce i SFŽP.

Podle policejních informací byl finanční model společnosti AVE v rozporu se zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech i jeho pozdějšími novelami. Pokud by k neodvádění poplatků skutečně docházelo po dobu více než 10 let, ukazuje to na systémové selhání v kontrolních mechanismech a potřebu digitální evidence, transparentního hlášení a účinnějšího dohledu nad provozem skládek.

Případ bude mít pravděpodobně dopad na důvěru veřejnosti ve velké odpadářské firmy a může vést k tlaku na zpřísnění pravidel evidence a kontrol, zejména s přihlédnutím k plánovanému ukončení skládkování v roce 2030.

Zní to jako sci-fi, ale je to realita už příštích let. Švédská automobilka Volvo Cars oznámila, že se jako první výrobce osobních vozů na světě chystá využívat téměř bezemisní recyklovanou ocel od společnosti SSAB. Ocel bude vyráběna revoluční technologií HYBRIT, která místo uhlí používá vodík a elektřinu z obnovitelných zdrojů.

Výroba oceli patří mezi největší klimatické hříšníky průmyslu. Jen samotná výroba této suroviny tvoří podle Mezinárodní energetické agentury přibližně 7–9 % světových emisí CO₂. A protože ocel tvoří až třetinu emisní stopy při výrobě jednoho automobilu, změna právě v tomto místě má zásadní význam. Volvo tak dává jasně najevo, že to s dekarbonizací myslí vážně – a navazuje na své závazky stát se do roku 2040 plně klimaticky neutrální firmou.

Nejde však jen o jeden obchodní tah, ale o strategickou změnu: Volvo je členem mezinárodních iniciativ SteelZero a First Movers Coalition, které spojují firmy odhodlané tlačit na průlomové materiály a udržitelnost v těžkém průmyslu. První modely využívající tuto bezfosilní recyklovanou ocel by se měly objevit už v roce 2026.

Švédská SSAB vyvinula svou metodu výroby bezemisní oceli v rámci projektu HYBRIT (Hydrogen Breakthrough Ironmaking Technology) ve spolupráci s firmami Vattenfall a LKAB. Proces nahrazuje uhlí vodíkem, čímž vzniká jako vedlejší produkt vodní pára namísto oxidu uhličitého.

Vedle samotné oceli Volvo plánuje i další kroky k cirkularitě – větší podíl recyklovaných materiálů, zkrácení a zpřehlednění dodavatelských řetězců a důraz na energetickou efektivitu ve výrobě. Tato cesta má ale hlubší přesah: ukazuje, že automobilový průmysl nemusí být jen částí problému, ale může být i součástí řešení.

Z pohledu výrobních nákladů je ocel stále jedním z hlavních materiálových vstupů při výrobě automobilu. Výroba bezfosilní oceli technologií HYBRIT je dnes násobně dražší než konvenční hutní výroba, a to zejména kvůli vysokým nákladům na zelenou elektřinu, vodík a investice do nové infrastruktury. Přesné číslo závisí na množství použitého materiálu a typu vozu, ale odhady hovoří o navýšení ceny vozu v jednotkách procent, pokud bude ocel použita plošně ve větším rozsahu.

U Volva se však nepočítá s okamžitým plošným nasazením – zelená ocel má být zpočátku nasazována do vybraných komponent (např. konstrukční rámy, výztuhy), a to postupně, jak poroste objem a klesne cena technologie. Do roku 2026 půjde spíše o marketingově a strategicky cílené modely než o masové nasazení.

Z pohledu oběhového hospodářství jde o silný signál. Ukazuje, že recyklace není jen o plastech nebo bioodpadu, ale že i energeticky náročné a technologicky sofistikované materiály jako ocel mohou mít svůj recyklační a udržitelný příběh – od hutí až po podvozek. A že pokud vzniká tlak ze strany průmyslu, technologie, jako je HYBRIT, nezůstávají jen v laboratořích.

Pro čtenáře tretiruka.cz je to příklad, že inovace, cirkulace a klimatická odpovědnost se mohou spojit i v těžkém průmyslu – a že zelená transformace není o ideologii, ale o inženýrské realitě. Stejně tak platí, že udržitelná technologie musí být i ekonomicky udržitelná. 

Čas ukáže, nakolik tlak na snižování emisí, rostoucí transparentnost v dodavatelských řetězcích a očekávání zákazníků promění pravidla hry. Konkurenceschopnost budoucnosti se možná jednou přestane měřit jen cenou – a začne se posuzovat i podle uhlíkové stopy, způsobu výroby a důvěry, kterou firmy dokážou vzbudit.

Související:

Volvo Cars jako první na světě! Sází na téměř bezemisní recyklovanou ocel od SSAB 

Ministerstvo životního prostředí zahájilo veřejnou konzultaci k novému Státnímu programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO) na období 2026–2035. Tato konzultace je příležitostí pro školy, ekocentra, neziskové organizace i širokou veřejnost, aby se aktivně zapojili do formování environmentálního vzdělávání na další desetiletí.

EVVO není jen školní předmět – zahrnuje také osvětové kampaně, programy pro veřejnost, poradenství, výzkum a podporu ekocenter. Tento program představuje strategický rámec, jak se Česko připravuje na environmentální výzvy 21. století – od klimatického vzdělávání přes ochranu přírody až po odpovědný přístup k odpadům a energiím. Mezi klíčové cíle patří inovace metod, zvýšení kvality výuky a rozšíření dosahu aktivit mimo školní prostředí.

Téma je velmi důležité, protože udržitelnost nezačíná až za branou školy. EVVO totiž formuje budoucí generace občanů a odborníků, kteří budou rozhodovat o otázkách odpadového hospodářství, ochrany přírody či energetické politiky. Zapojením do konzultace máte tedy možnost navrhnout klíčová témata a podpořit diskusi o tom, jak by environmentální výchova měla vypadat.

Své náměty a připomínky můžete zasílat do 23. června 2025 do 12:00 na e-mail: miroslav.novak(zavinac)mzp.gov.cz.

Dokument ke stažení:

SP EVVO 2026–2035_draft k veřejné konzultaci