Korporace investují do projektů udržitelného rozvoje a představují ekoobaly. Proč jich je ale na trhu stále tak málo a nakolik téma recyklace zajímá spotřebitele?

Do roku 2018 bude každý rok půl miliardy lahví produktů péče o vlasy vyráběno z recyklovaného plastu, slibuje společnost Procter & Gamble. Na trh během roku uvede do francouzského řetězce Carrefour šampony značky Head & Shoulders (H&S) v plastovém obalu, který bude až z 25 procent vyroben z recyklovaného odpadního plastu z pláží. „Cítili jsme, že nejprodávanější šamponová značka by měla udávat směr rovněž u inovací v oblasti udržitelnosti, a víme také, že naše iniciativa bude ke stejnému kroku motivovat celé odvětví,“ uvedla Lisa Jenningsová, viceprezidentka značky H&S.

S inovacemi obalů ve prospěch životního prostředí ovšem P&G nepřichází jediný, o prvenství s ekolahví z jedné třetiny z rostlinných zdrojů se hlásí třeba Coca-Cola či Karlovarské minerální vody.

„Vnímáme obavy spotřebitelů z důsledků změny globálního klimatu,“ zní oficiální vyjádření P&G. „Můžeme říct, že se jedná o celosvětový trend, kdy spotřebitelé častěji vyhledávají ekologické obaly nebo obaly vyrobené z recyklovaného materiálu,“ přidává se Kateřina Eliášová z Coca-Coly ČR.

I mediální zástupce KMV Pavel Novák má za to, že lidé považují ekologické obaly za pozitivní faktor, jakákoliv konkrétní čísla o prodejích výrobků v takových obalech ale chybí. Všechny tři oslovené společnosti dodávají, že se dále budou soustřeďovat na vývoj a rozšíření obalů z ekologicky šetrných zdrojů i do dalších kategorií, Pavel Novák z KMV ovšem dodává: „Dovolte nám ale obhájit i klasický PET. Češi jsou mistři ve třídění odpadu, takže se v ČR zrecykluje sedm z deseti PET lahví. PET je tak v tomto směru ekologičtější než jiné materiály.“

Zdroj: iHNED.cz

Ocelárny, rafinerie, cementárny si stěžují na nové záměry Evropské komise. Roste riziko, že majitelé přestěhují výrobu a v Evropě zaniknou statisíce pracovních míst. Zatímco v současném desetiletí si Evropská unie své průmyslové podniky hýčká štědrými příděly povolenek zdarma – o jejich nízké ceně nemluvě – po roce 2020 nastane obrat. Pravidla nového období povolenkového systému počítají s tím, že podniky si výrazně připlatí.  „Je nutné podívat se na celé spektrum nákladů na environmentální legislativu – integrovaná prevence, REACH, podpora obnovitelných zdrojů, rostoucí podíl biopaliv a další – kterému je evropský průmysl vystaven daleko více než průmysl mimoevropský,“ uvedl Jaroslav Suchý za Svaz chemického průmyslu ČR. Více ZDE

Zdroj: EURO

Do konce března mohou obce a kraje využít dotace Ministerstva životního prostředí (MŽP) na auta s ekologickým pohonem. O dotaci zatím požádaly téměř dvě desítky obcí. Podle průzkumu MŽP mají obce největší zájem o úsporná elektrická auta a plug-in hybridní vozy. Zkušenosti z dotací pro obce a kraje chce ministerstvo využít v případném dotačním programu na elektromobily pro občany.

Na podporu aut s ekologickým pohonem je v dotačním programu MŽP pro obce a kraje vyhrazeno celkem 100 milionů korun. Obecní a krajské úřady mohou na nákup elektromobilu získat dotaci ve výši až 220 000 korun. Pro automobily na zkapalněný zemní plyn lze pak získat příspěvek 50 000 korun. Cílem dotačního programu je nejen více zpřístupnit vozy s touto technologií i menším obecním samosprávám, ale také rozhýbat v Česku poptávku po alternativních a ekologických pohonech aut.

Státní fond životního prostředí, který má administraci dotací na starosti, již registruje první žádosti. „Program jsme vypsali v polovině listopadu a zatím evidujeme 18 žádostí o dotaci. Největší zájem je aktuálně o elektromobily. Nápor žádostí však očekáváme až těsně před ukončením výzvy, která končí posledním březnem. Obce i kraje totiž musejí své žádosti schválit nejprve přes zastupitelstva,“ uvedla Petra Roubíčková, tisková mluvčí Ministerstva životního prostředí ČR.

Cílem dotací je mezi úřady více rozšířit ekologickou a úspornou technologii dopravy a snížit cenový rozdíl mezi elektromobilem a běžnými vozy na benzín či naftu. „Auto s pohonem čistě na elektřinu bývá obvykle asi dvojnásobně dražší než stejný či podobný model s benzínovým pohonem. Do cenového porovnání je totiž nutné započítat například i to, že všechny elektromobily mají v podstatě automatickou převodovku a bývají obvykle lépe vybaveny než základní modely vozů pouze se spalovacím motorem,“ popisuje důvody vyšší ceny elektromobilů Jan Horčík, redaktor specializovaného webu o alternativní dopravě Hybrid.cz.

Největší zájem je o elektromobily, CNG je hned v závěsu

Podle průzkumu, který MŽP realizovalo v době příprav dotačního programu, mají obecní a krajská zastupitelstva největší zájem o elektromobily a plug-in hybridy. Ty by rádo provozovalo 57 % dotázaných úřadů. Auto na stlačený zemní plyn (CNG) pak preferuje zbylých 47 % respondentů. „Auta na CNG jsou již široce akceptovanou technologií. Po celé České republice provozujeme 19 plnicích stanic na CNG a celkově jich motoristé po celém Česku najdou téměř 150,“ popisuje rozvoj alternativních paliv v Česku Petr Hrubý ze společnosti E.ON Energie, a. s.

Kromě čerpacích stanic na CNG rostou v České republice i veřejné dobíjecí stanice pro elektromobily. Jednou z klíčových událostí pro český rozvoj elektromobility bylo například loňské otevření dobíjecí stanice na dálnici D1 u Humpolce. Stanice má strategickou polohu pro motoristy cestující ve směru Praha–Brno i ze severu na jih České republiky. V dobíjecí stanici, kterou provozuje E.ON, je také umístěna jediná rychlonabíječka Tesla Motors v České republice.

O dotacích pro fyzické osoby se teprve jedná

Poznatky z dotačního programu pro obce a kraje chce ministerstvo využít pro případné dotace na elektromobily pro fyzické osoby. „Zhodnocení zkušeností s novou výzvou nám přinese cenné poznatky pro budoucí možné rozšíření podobné dotační podpory pro další skupiny žadatelů, například pro fyzické osoby. Kdy to bude, bude záležet na vyhodnocení výsledků aktuální výzvy i na komplexní analýze, která vznikne do konce září 2017,“ uvedla k dotacím na elektromobily pro občany Petra Roubíčková.
 

Svaz průmyslu a dopravy ČR vnímá oběhové hospodářství příležitost. Svaz požaduje nejen přijmout nové odpadové zákony ale také podporuje myšlenku zelených zakázek a zavedení nového indikátoru. Ten by vyjadřoval, jak jsou ekonomiky schopné opětovně využívat materiály při tvorbě HDP.

V současné době se na evropské úrovni nastavují základní parametry oběhového hospodářství, které budou dopadat na průmysl. Experti Svazu průmyslu a dopravy ČR v této věci diskutovali s europoslancem P. Teličkou a následně schválili pozici Svazu.

Svaz průmyslu a dopravy ČR podporuje oběhové hospodářství, které vnímá jako příležitost, neboť členské firmy mohou participovat na zpracovatelském a recyklačním průmyslu. Naše země tak přichází nejen o potenciální zdroj příjmů, ale i zaměstnanost se všemi ekonomickými, ale i společenskými dopady.

Jako důležitý aspekt vnímá Svaz střízlivost pohledu na využití zdrojů z odpadů, které musí být v souladu s hierarchií nakládání s odpady. Pokud tedy nelze vzniku odpadu předejít nebo odpad nelze opětovně využít či recyklovat, Svaz podporuje využití jeho energetického obsahu před skládkováním, a to jak z environmentálního, tak i ekonomického hlediska. Svaz podporuje v souladu s principy oběhového hospodářství také intenzivní využívání druhotných surovin jako náhrady za primární zdroje.

Regulatorní rámec pro oběhové hospodářství by měl zároveň respektovat specifika ČR tak, aby přechod nevedl k negativním dopadům na konkurenceschopnost tuzemských firem. Například české recyklační cíle, vyplývající z evropské legislativy, musí být naplněny, neměly by však jít nad rámec evropských směrnic.

Svaz považuje za nutné přijmout nové návrhy zákonů o odpadech a výrobcích s ukončenou životností a dále také i podpořit tzv. zelené  zadávání  pro  orgány  státní  a  veřejné  správy  s  cílem  podpořit  odbyt recyklovaných materiálů a druhotných zdrojů nebo zavést  nový  statistický  ukazatel  tvorby  HDP  na  jednotku  využití  tzv.  panenských  (nových) surovinových  zdrojů. Tento  indikátor by ukazoval, jak  jsou  jednotlivé  ekonomiky  schopné  opětovně využívat materiály při tvorbě HDP.

Dokument ke stažení:

Prohlášení Svazu - ZDE

Ve středních Čechách je k veřejným vodovodům připojeno 83,7 procenta obyvatel – což je po Plzeňském kraji nejméně v celé ČR. Vedení kraje proto hledá nové zdroje pitné vody – a také zkoumá možnosti její dopravy k lidem. Reálně se zatím jeví možnost propojení jihočeské a středočeské vodárenské soustavy s pomocí desítky kilometrů dlouhého přivaděče postaveného v části budoucího úseku dálnice D3. Naznačuje to odborná studie, kterou si nechalo vypracovat středočeské hejtmanství po zkušenostech z předloňského léta. Nový 62 km dlouhý přivaděč pitné vody z jižních Čech by podle odhadů mohl přijít na 600 milionů korun. Ze čtyř vodojemů by pakl mohl zásobovat až 20 tisíc obyvatel. Hovořit o termínech – a dokonce i o tom, zda se záměr vůbec uskuteční – je všem nyní předčasné.
 

Případné odstoupení USA od globálních dohod proti emisím proto není podle Luboše Smrčky třeba nutně vidět jako problém. I kdyby Pařížské dohody zkolabovaly, není to konec světa v přívalu oteplování, uvedl Smrčka na svém blogu. Problém by bylo podle něj, kdyby lidem začalo být jedno, v jakém životním prostředí žijí oni a jaký vzduch dýchají jejich děti.

V legislativním běsnění, které je spojeno s počátkem éry amerického prezidenta Donalda Trumpa, poněkud zaniká moment, jehož racionálnost se zdá naopak nepochybná. Je to Trumpův rezervovaný postoj k otázce globálního oteplování.

Hlavní, o co jde: Trump má nespornou pochybnost o tom, že globální oteplování je zapříčiněno lidskou činností. Popravdě vyjádřil americký prezident i pochybnost o samotném faktu globálního oteplování, ale to je již postoj – dejme tomu – poněkud extrémní. Že k oteplování dochází, na tom se shodují v podstatě všichni vědci. Jádro sporu jde skutečně po linii, nakolik je v tom namočený „člověk“.

Důsledky, které tato absolutní změna v orientaci americké administrativy bude mít pro svět? Na první pohled možná i zásadní. Na druhý a třetí je to jedno. Nebo možná i dobré.

Ono totiž není vůbec řečeno, že konec globálních dohod skutečně poškodí životní prostředí.

Pařížský protokol se možná stane „cárem papíru“. Pokud Amerika zruší svůj „podpis“ (ať již vypoví samotnou dohodu z Paříže nebo odstoupí od dřívějších rámcových dohod) pod tímto dokumentem, dá se říci, že bude „vymalováno“. Jak známo, čínský souhlas byl získán za cenu zásadních ústupků tomuto ekonomickému obrovi. V podstatě bylo řečeno, že Čína nemusí dělat zhruba dvacet let téměř nic, stačí, když bude světovou aktivitu proti skleníkovému efektu podporovat. Slovně. Další extrémní znečišťovatele úkoloval Pařížský protokol vcelku symbolicky – to platí především o Indii, která si v této oblasti dělá doslova, co chce. A mnohokrát dala najevo, že tak hodlá postupovat i nadále. Velmi zjednodušeně řečeno tato dohoda dala tvrdé úkoly vyspělému světu a ostatním včetně Brazílie, Ruska či dalších obrovských ekonomik umožnila sledovat toto sisyfovské snažení s lehkým úsměvem.

Odchod Spojených států znamená tedy konec. Možná nikoliv naprostý, ale určitě v tom smyslu, že žádná podobná akce nemá bez spolupráce USA smysl. Možná tedy není náhoda, že ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) nedávno nenápadně oznámil, že přerušil práce na tak zvaném anti-uhlíkatém zákonu. Ten měl být jedním ze stavebních kamenů české snahy splnit náš díl Pařížských dohod.

  Máte jiný názor? Využijte náš Blog.

Názory posílejte na info@tretiruka.cz

Na straně druhé si ale není třeba představovat, že nyní mávnutím kouzelného proutku všechny vlády světa povolí všem továrnám světa dýmat bez omezení. Lidé nejsou ovce – což lze ukázat třeba právě na té Číně. Ekologické problémy se stávají jedním z nejslabších míst autoritářské vlády v Pekingu. Výdaje na zlepšení životního prostředí rostou velmi rychlým tempem, protože ani vláda jedné strany neznamená, že si stát může dělat, co chce. Musí dbát na svoji „udržitelnost“ a pokud lidé začnou padat během smogu na ulici, ohrožuje to samotné základy moci. Britská vláda se po Velkém londýnském smogu (1952) dostala pod takový tlak, že musela připravit a velmi rychle prosadit neobyčejně rozsáhlou ekologickou legislativu. A pamětníci si jistě vzpomenou na severní Čechy, především Ústecko a konec osmdesátých let minulého století – rostoucí odpor obyvatel proti neúnosné situaci vedl k tomu, že již 11. listopadu 1989 začala v Teplicích série ekologických demonstrací, na které chodilo pravidelně přes tisíc lidí. Režim neměl odvahu zasáhnout.

Ani americký průmysl nebude schopen přehlížet veřejné mínění. Ve skutečnosti třeba padne jedna problematická celosvětová dohoda, ale to nemusí nutně znamenat nějaký dramatický nárůst emisí. Pokud tedy třeba Donald Trump hlásá návrat k fosilním palivům, tak samozřejmě takový návrat má své jasné společenské limity.

Nová situace ale může vést k něčemu jinému – k tomu, že se jednotlivé země místo „řešení globálního problému“ soustředí na řešení konkrétních situací na konkrétních místech. Podobně, jako to nyní musí dělat Číňané. Ti se v roce 2005 stali největšími producenty CO2 (dávno před tím, než objemem ekonomiky předstihly USA) a v některých oblastech (nejen v často zmiňovaném Pekingu) to postupně vedlo k situaci, kterou už si u nás neumíme představit (snad jenom Ostravsko v nejhorších chvílích se alespoň blíží relativně časté situaci čínského hlavního města). Málo se to ví, ale v posledních deseti letech byla polovina nového instalovaného výkonu obnovitelných zdrojů uvedena do provozu právě v Číně. Ano, v té Číně, která se tedy jinak k celosvětovým závazkům staví velmi rezervovaně a obvykle se z nich snaží „vyvléci“. Principem čínského postoje je nezavazovat se mezinárodně k ničemu – ale to opravdu neznamená, že by čínští představitelé nebyli pod společenským tlakem.

Případné odstoupení USA od globálních dohod proti emisím proto není třeba vidět nutně jako problém. I kdyby Pařížské dohody zkolabovaly, není to konec světa v přívalu oteplování. Problém by bylo, kdyby lidem začalo být jedno, v jakém životním prostředí žijí oni a jaký vzduch dýchají jejich děti. A tady jsem klidný – tohle tedy určitě lidem jedno nebude nikdy.

Autor: Luboš Smrčka

Zdroj: iDNES.cz

 

České domácnosti patří v Evropě k těm, které nejvíc šetří při roztáčení kohoutků. K nižším cenám vody to ale nevede, protože náklady na provoz trubek s menší spotřebou neklesají, naopak se zmenšuje výdělek dodavatelům, což se paradoxně projeví zdražením.

Ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) proto dává dohromady plán, díky němuž mají být Češi motivovaní k zodpovědnému chování a současně se nastřádají prostředky na nezbytné investice do sítě.

Plán spočívá ve snížení DPH na vodné a stočné. Sazba dnes činí 15 procent a nově by měla spadnout na deset.

„Bylo by to fér. Zajistilo by se tím, aby voda nezdražovala, dokonce by se dalo i zlevnit. Nutnou podmínkou ovšem bude, že efekt pro koncového zákazníka nikdo po cestě nezkonzumuje,“ potvrdil LN Brabec.

Předběžné propočty ukazují, že by šlo až o 1,7 miliardy ročně. Pokud by se nepromítly rovnou do nižší ceny, směřovaly by do fondů, z nichž se platí obnova trubek, kanálů a čističek.

Do vodohospodářské sítě se v České republice dlouhé roky investovalo méně, než by bylo zapotřebí. Zvláště v malých obcích v odlehlých lokalitách starostové nezdražovali vodu, aby nedostali lidi do situace, kdy by už cena pro ně byla příliš vysoká. Jenže peníze pak obcím chyběly a stále chybějí na to, aby se ze zastaralé sítě udělala efektivní soustava s nízkými ztrátami.

Pro Brabce i ministra financí Andreje Babiše (ANO) je prioritou, aby to při snížení DPH na vodu nedopadlo, jako když vláda zavedla nižší sazbu u léků či knih. Stát sice začal inkasovat méně, ale zákazník to na účtence nepoznal.

„Chceme zajistit, aby z toho profitovali občané, ne aby peníze ze snížené DPH šly do kapsy dodavatelům vody,“ dodává Babiš.

Na rozdíl od léků s knihami má ministerstvo financí v tomto případě nástroj, jak si využití snížené sazby pojistit. To, kolik stojí voda, úřad pravidelně reguluje takzvaným cenovým výměrem – určí, co se smí počítat do zisku nebo oč se dá snížit daňový základ.

Brabcův návrh je dalším krokem v rámci širší debaty, která se v posledních dvou letech kolem vody rozpoutala. Úvodním popudem byl návrh ministerstva životního prostředí, aby se zdražila podzemní voda. Ta představuje strategičtější a dlouhodobější zásobu nenahraditelné tekutiny než její povrchová varianta, přesto je podstatně levnější a na ceně dlouhodobě stagnuje.

Tento nápad Brabcovi neprošel, ale od té chvíle je vodě věnována pozornost, jakou si zasluhuje. Obce, ministerstva i provozovatelé sítě si začali více uvědomovat, že je zapotřebí nastavit podstatně efektivnější hospodaření, aby se do budoucna nevytvořil neúnosný dluh na zanedbané síti trubek. Už tak na nich deficit je.

„Odhaduje se, že reálné investice do obnovy sítě by se měly pohybovat mezi čtrnácti a dvaceti miliardami ročně, ale plyne tam miliard sotva deset,“ vypočítává Brabec.

V nejzazší variantě by pak do pěti až deseti let nastal scénář, kdy by musel stát nalít do potrubí sumu se spoustou nepříjemných nul, aby se kohoutky v domácnostech netočily naprázdno.

41 haléřů z každé koruny

Samo o sobě by pětiprocentní snížení daně z přidané hodnoty s podfinancovaností sektoru nic moc neudělalo, ale ve spojení s dalšími uskutečněnými či plánovanými kroky má šanci docílit výsledku. Že je to úvaha správným a rozumným směrem, potvrzuje i Oldřich Vlasák, ředitel Sdružení oboru vodovodů a kanalizací, které zastřešuje většinu českých vodohospodářů.

„Je to dobrý nápad pro obyvatele, předpokládám, že se to promítne do koncové ceny. Vracíme se tak na hodnotu, která už tu před několika lety byla. Změna se nepromítne přímo do zásob na investice, ale vzniklý polštář umožní, aby na obnovu s rozvojem zbylo víc prostředků, aniž by se vodné se stočným muselo zvyšovat,“ sdělil LN Vlasák.

Oproti sousedním státům má Česká republika daňovou sazbu na vodu skutečně vyšší, například vedlejší Rakousko pracuje se sedmi procenty. Navrhovaná desítka tu platila v letech 2010 a 2011, pak poskočila na čtrnáct a už pátým rokem se drží na patnácti. Z pohledu zákazníka to znamená, že z každé koruny, kterou zaplatí na vodném a stočném, se státu vrací 41 haléřů. V částce nejsou jenom daně, spadají tam i další poplatky, například za odběr povrchové a podzemní vody nebo za vypouštění odpadních vod.

Velmi nenápadně už na začátku letošního ledna vstoupila v platnost jiná „vodní“ novinka, která také zapadá do série opatření, jimiž chce stát se samosprávami docílit racionálního hospodaření.

V drtivé většině případů jsou vlastníky vodovodní infrastruktury obce a až z 80 procent pronajímají síť soukromému provozovateli. Ten zajišťuje veškerý chod, údržbu, havarijní opravy i výběr poplatků. Zmíněná novinka v cenovém výměru se týká všech nových a obnovovaných smluv mezi majiteli a provozovateli.

„Když to hodně zjednoduším, už není možné snižovat si daňový základ o majetek, který provozovatel nevlastní. Bylo to legální, bylo to hojně využívané a už to nebude možné,“ dodává ministr životního prostředí s tím, že zisky provozních firem jsou často přiměřené, ale navyšování „nad plán“ se odehrává právě přes odpisy.

Druhá již platná novinka v cenovém výměru přináší povinnost, aby se všechny již uzavřené smlouvy nejpozději do konce letošního září otevřely. Kontrakty se uzavíraly mnohdy před více než dvaceti lety a státem nařízená revize dává obcím možnost, aby si vyjednaly lepší podmínky. Například aby nově nastavily, kolik přesně peněz musí jít ročně do obnovy sítě nebo o kolik procent se za každých dvanáct měsíců sníží ztráty. V těch se Česká republika od revoluce hodně zlepšila, po období komunismu zůstalo potrubí, z něhož cestou unikalo až čtyřicet procent vody. Dneska je číslovka na šestnácti procentech.

Smlouvy se už otevírají, provozovatelé do toho jdou docela ochotně, protože by rádi od starostů dostali smlouvy na další roky. „Například na Olomoucku se změnil kontrakt ve prospěch vlastníka, aniž by původní smlouva skončila. Je to o odvaze vlastníků přijít s novými požadavkem,“ doplňuje Vlasák.

Dědictví 90. let

Co se týče počtu majitelů sítě, představuje Česká republika nepříliš šťastné unikum. Vlastníků je více než 6200 a k tomu je potřeba přičíst ještě přes 2500 provozovatelů. Tak obrovská množina se svízelně koordinuje. Roztříštěnost vznikla v 90. letech, kdy stát privatizoval vodu do rukou obcí a mnohé z nich ji přepustily dál soukromému majiteli.

Přesto stát v poslední době zodpovědnost přijal. Vedle přísnějších cenových výměrů se role zastřešující instituce ujalo ministerstvo zemědělství. Jeho odborníci už více kontrolují, jestli si obecní vlastníci vytvářejí dostatečný fond, aby zaplatili nutné investice do sítě. Také se konečně začala sbírat data, letos na zemědělství zpracovávají údaje od prvních pětatřiceti společností.

Zdroj: Lidové noviny 11.2.2017

Vážení účastníci konference TVIP, v tomto roce budete mít příležitost ke konzultacím se zástupci Ověřovacího orgánu CEMC ETVCZ, který jako jediný v ČR a na Slovensku nabízí hodnocení výstupů výzkumných projektů, tzv. certifikovaných metodik nebo ověřených technologií. Pro ambiciózní projekty hledající nové trhy bude jistě zajímavé zařazení do evropské databáze inovativních projektů.

Novinkou je publikace nové normy ISO/ETV 14034, která sjednocuje až devět mezinárodně aplikovaných standardů na posuzování inovací s významným příspěvkem pro životní prostředí. Výrazně se tím zjednodušuje mezinárodní vzájemné uznávání ověřených technologií a zvyšuje globální důvěryhodnost ověřených technologií. Evropská komise v rámci hodnocení pilotního programu naznačuje možnost rozšíření této metodiky na celou oblast inovací.

Co ověřením dle EU ETV organizace získávají: Nezávislé, třetí stranou provedené ověření, slouží k přesvědčení investorů, kupců a také grantových agentur. Ověření nahrazuje reference, které jakákoliv inovace postrádá. Ověřené inovativní technologie získávají logo pilotního programu ETV a prostřednictvím ETV  se dostávají do prestižní evropské databáze ověřených inovativních technologií. Dokladem o ověření je Prohlášení o ověření ETV, což je dokument, který je možné využít v obchodní praxi, je důkazem pro potvrzení výkonnosti technologie a její odlišení od konkurence. V systému ETV se pojmem „produkt“ rozumí široká škála lidské činnosti (výrobek, technologie, inženýrské řešení, servisní činnost atd.).

Příklady ověřovaných technologií:

• aerobní fermentor EWA;

• sušení pro konverzi kapalných potravin do prášků, vloček nebo listů;

• separaci sušiny z kapalných odpadů;

• kompostování, biologická stabilizace a dosušení pod semipermeabilní membránou;

• dekontaminační činidlo, bezpečné a nákladově efektivní technologii sanace půdy a vody;

• hybridní solární panel;

Stánek CEMC ETVCZ bude k dispozici po celou dobu konání konference, domluvte si již dnes schůzku ke konzultaci vašich projektů a kontaktujte nás na euetv@cemc.cz

Ing. Evžen Ondráček
CEMC
28. pluku 524/25
101 00 Praha 10
Tel.: +420 777 234 070

Zdroje informací:

kompletní informace o EU ETV - ZDE

 stránky EU ETV Evropské komise - ZDE

Komise 26. ledna 2016 vydala zprávu o dosavadních výsledcích iniciativ týkajících se oběhového hospodářství, jež jsou součástí akčního plánu z roku 2015. Kromě zveřejnění hodnotící zprávy Komise spolu s Evropskou investiční bankou založila platformu pro finanční podporu oběhového hospodářství, která má sdružovat investory a inovátory.

V prosinci 2015 Komise přijala balík opatření týkajících se oběhového hospodářství, který obsahuje akční plán EU s řadou opatření, jež se dotýkají celého životního cyklu výrobků: od návrhu, zajištění zdrojů, výroby a spotřeby až po nakládání s odpady a trh s druhotnými surovinami.

Principem oběhového hospodářství je to, že se hodnota produktů a materiálů zachovává co nejdéle. Minimalizuje se množství odpadu a využívání nových zdrojů. Když výrobek doslouží, suroviny se z hospodářství nevyřadí, ale znovu se použijí k vytváření nové hodnoty. Podle Komise je nutné se zdroji nakládat rozumnějším a udržitelnějším způsobem pro zajištění udržitelného růstu. Opatření by mohla dle Komise podnikům v EU přinést čisté úspory ve výši 600 mld. € ročně (8 % ročního obratu), a zároveň snížit celkové roční emise skleníkových plynů o 2–4 %.

Nyní kromě zveřejnění hodnotící zprávy Komise podnikla další kroky a spolu s Evropskou investiční bankou (EIB) založila platformu pro finanční podporu oběhového hospodářství, která má sdružovat investory a inovátory. Dále také vydala doporučení členským státům o přeměně odpadu na energii a navrhla konkrétní změny právních předpisů o některých nebezpečných látkách v elektrických a elektronických zařízeních.

Klíčové a sporné body

Platforma má být společným prostorem Komise, EIB, národních podpůrných bank, institucionálních investorů a dalších zainteresovaných subjektů a náplní její činnosti má být informovat o investičních příležitostech v sektoru oběhového hospodářství a seznamovat potenciální předkladatele projektů s osvědčenou praxí, provádět analýzy projektů a jejich finančních potřeb a poskytovat poradenství ohledně strukturování a financovatelnosti projektů.

Sdělení o úloze procesů výroby energie z odpadů v oběhovém hospodářství, které Komise vydala, uvádí způsoby, jak přínosy této součásti národního energetického mixu maximalizovat. Obsahuje pokyny pro členské státy, jak v kontextu nakládání s odpady správně vyvážit kapacitu výroby energie z odpadů, a zdůrazňuje roli hierarchie způsobů nakládání s odpady podle udržitelnosti, v níž nejvyšší příčku zaujímá předcházení vzniku odpadu a recyklace. Zároveň státům radí jak optimalizovat svůj podíl na energetické unii a využívat příležitostí k přeshraničním partnerstvím – tedy je-li to přiměřené a v souladu s environmentálními cíli Unie.

Součástí přijatého balíku je také návrh aktualizovat legislativu tak, aby se omezilo používání některých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních (tzv. směrnice RoHS). Podle návrhu by se měly nahradit používané nebezpečné materiály a tím zefektivnit recyklace součástí elektrických a elektronických zařízení. Změny mají také usnadnit operace na sekundárním trhu (tedy další prodej) a opravy zařízení.

Podle odhadů by navrhovaná opatření snížila produkci nebezpečného odpadu v EU o více než 3 000 t ročně a ušetřila energii a suroviny.

Předpokládaný další vývoj

Komise také ve své zprávě o pokroku učiněném za uplynulý rok zmínila opatření, která podnikla a která se dotkla oblastí, jako je odpad, ekodesign, plýtvání potravinami, organická hnojiva, záruky za spotřební zboží, inovace a investice. Aby se přechod na oběhové hospodářství uskutečnil co nejdříve, vyzvala Komise EP a Radu, aby v souladu se společným prohlášením o legislativních prioritách EU na rok 2017 pokročily ve schvalování příslušné legislativy. V průběhu nadcházejícího roku hodlá předložit strategii pro plasty, rámec dohledu pro oběhové hospodářství a návrh týkající se recyklace vody.

Související články/čtěte také:

Vznikla nová platforma pro finanční podporu oběhového hospodářství (27.1.2017)

Na skutečnost, že je v ČR jedno z nejvyšších zdanění vody v celé EU, poukázal včera opakovaně ve svém vystoupení na konferenci „Financování vodárenské infrastruktury“ předseda představenstva Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK ČR) František Barák.

„Z každé vybrané koruny za vodné a stočné jde státu přímo nebo nepřímo 41 haléřů,“ zdůraznil Barák. Také to je podle něj jednou z příčin, proč je dle názoru veřejnosti voda v naší zemi drahá. „Statistiky cenotvorby, které dlouhodobě prezentujeme, jednoznačně ukazují, že na výši ceny vodného a stočného se podílí velkou měrou i poplatky, které putují státu. Dlouhodobě proto říkáme, že by se mělo snížit DPH poplatků za vodu a očekáváme to od politiků,“ konstatoval představitel SOVAK.

Z již dříve prezentovaných údajů vyplývá, že šance na takovou změnu existuje. Úmysl navrhnout snížení DPH na vodné a stočné z 15 na deset procent prezentoval veřejně počátkem ledna letošního roku ministr životního prostředí Richard Brabec. Nulová sazba DPH nicméně není podle Brabce reálná kvůli evropské legislativě. „Ale o případném snížení sazby DPH ze stávajících 15 procent alespoň na sazbu deset procent jsem hovořil s panem ministrem financí Babišem, který mi přislíbil, že nechá spočítat dopady takového kroku a následně se k tomuto tématu vrátíme nad konkrétními čísly,“ konstatoval před měsícem v rozhovoru pro Deník ministr Brabec.

Co zaznělo dále na konferenci:

• Ministerstvo životního prostředí nepovažuje pokračující atomizaci vodohospodářského oboru za žádoucí. Konstatoval to náměstek ministra životního prostředí (MŽP) pro čerpání fondů EU Jan Kříž. Více ZDE

• Neuvěřitelných 1167 subjektů – vlastníků vodovodů a kanalizací z řad obcí a měst z celkově šetřených 1371 subjektů nevytváří dostatek finančních zdrojů na obnovu vodohospodářského majetku. Uvedená data byla vůbec poprvé prezentována na včerejší konferenci „Financování vodárenské infrastruktury“. Více ZDE

• S hrozícím suchem se objevuje řada populistických návrhů na řešení zásobování obyvatel pitnou vodou. Ve svém příspěvku to dnes zdůraznil v úvodu konference „Financování vodárenské infrastruktury“ předseda představenstva Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK ČR) František Barák. Více ZDE

Zdroj / převzato: https://www.nase-voda.cz

Tereza Dvořáková a Hana Němcová se nechtěly smířit s tím, kolik plastových sáčků se na světě využívá a jak v konečném důsledku ničí životní prostředí. Rozhodly se to změnit a před dvěma lety vynalezly Frusack, což je kompostovatelný sáček, který se dá použít stejně jako ten plastový. Se svým nápadem uspěly i u poroty českého kola Women Startup Competition, které se konalo ve středu v Praze. Postupují tak do červencového finále soutěže, které se uskuteční v Lodnýně. Do českého kola soutěže bylo porotou, složenou z investorů, investorek a manažerů, vybráno sedm start-upů. Většina se věnovala řešení ekologických či sociálních problémů a životnímu stylu, dva start-upy byly technologické.

Zdroj: iHNED.cz

Kapacita výroby elektřiny větrných elektráren v Evropské unii je vyšší než kapacita výroby elektřiny z uhlí. Větrné elektrárny jsou tak nyní podle kapacity druhým největším potenciálním zdrojem elektřiny. První příčka patří elektrárnám na plyn. Vyplývá to z údajů zveřejněných skupinou WindEurope. Ve skutečné výrobě elektřiny však stále větrné elektrárny za uhelnými zaostávají.

Společnosti v Evropě loni zvýšily kapacitu větrných elektráren o osm procent na 153,7 gigawattů (GW). Na celkové kapacitě výroby elektřiny v Evropě tak měly na konci loňského roku větrné elektrárny podíl 16,7 procenta. Podíl uhelných elektráren činí 16,5 procenta. Plynové elektrárny mají na celkové kapacitě více než pětinový podíl.

"Vítr a uhlí jsou na dvou koncích spektra," citovala agentura Bloomberg mluvčího WindEurope Olivera Joye. "Vítr stabilně přidává novou kapacitu, zatímco uhlí je v Evropě vyřazováno z provozu mnohem více, než jakákoliv jiná technologie."

Vítr však stále zaostává v produkci za uhelnými elektrárnami. Větrné elektrárny totiž vyrábí energii přerušovaně, zatímco konvenční tepelné elektrárny mohou vyrábět elektřinu bez přerušení. Kapacita větrných elektráren bývá kvůli přírodním podmínkám ročně využita v průměru z jedné čtvrtiny až jedné třetiny.

Země nahrazují fosilní paliva obnovitelnými zdroji energie kvůli snahám omezit emise skleníkových plynů, které mají způsobovat změny klimatu. Investice do větrných elektráren podle WindEurope loni stouply o pět procent na rekordních 27,5 miliardy eur (743 miliard Kč). Přispěl k tomu hlavně zájem o výstavbu elektráren na moři, do kterých bylo investováno 18,2 miliardy eur. Naopak investice do větrných elektráren na pevnině klesly o 29 procent.

Téměř 90 procent nově instalované kapacity tvořily loni elektrárny využívající obnovitelných zdrojů energie. Nově instalovaná kapacita v EU loni činila 24,5 GW, z toho 21,1 GW bylo z obnovitelných zdrojů, tedy větru, slunce, biomasy a vody. Více než polovinu pak činily větrné elektrárny.

Zdroj: ČTK

Ohlašování dat za rok 2016 prostřednictvím Integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností (ISPOP) dle platné právní úpravy začalo 1. 1. 2017. Interaktivní PDF formuláře pro plnění jednotlivých ohlašovacích povinností byly pro ohlašovatele nasazeny 23. 12. 2016. Jejich přehled uvádí přiložená tabulka. Oproti předešlému ohlašovacímu období došlo v ISPOP k následujícím změnám,  více ZDE

Ministerstvo průmyslu a obchodu vyhlásilo dne 8. února 2017 Výzvu II v programu Spolupráce - Technologické platformy. Podporu lze získat například na rozvoj národních technologických platforem (TP) vedoucí k propojení veřejného a soukromého sektoru ve  výzkumu, vývoji a inovacích v technologických oblastech významných pro podnikatelskou sféru. Podporovány jsou koordinační činnosti technologické platformy, a to zejména: v oblasti řešení průmyslových (a souvisejících společenských) výzev daného odvětví a uplatnění nových technologií (technologický foresight), navázání hlubší spolupráce TP s evropskými technologickými platformami (ETP) a zapojování českých výzkumných organizací a podniků do jejich činnosti a koordinace českých podnikatelských subjektů a výzkumných organizací v přístupu do programu Horizont 2020 a dalších evropských programů. Další informace ZDE

Mohl by Vás zajímat seminář:

Program Nízkouhlíkové technologie - 23. únor Praha, více ZDE

Za plyn si ve srovnání se Slováky, Poláky i Němci o dost připlatíme. V případě elektřiny jsou rozdíly menší, výrazně lépe jsou na tom jen polské domácnosti s nižší spotřebou. Ukázaly to výsledky průzkumu spotřebitelské organizace dTest. Šetření mapovalo i to, jak čeští spotřebitelé vnímají svou situaci na energetickém trhu. Problémem je špatná orientace na trhu, smlouvy na dobu určitou i neznalost smluvních podmínek.

Spotřebitelská organizace dTest provedla srovnání cen dodávek elektřiny a plynu v České republice a v sousedních zemích, tedy na Slovensku, v Německu, Rakousku a Polsku. „Výsledky můžeme shrnout tak, že za plyn platíme o dost více než naši sousedé, s výjimkou Rakouska. V případě elektřiny se náklady modelových domácností tak výrazně nelišily, i když i tady se rozdíly najdou,“ uvádí Lukáš Zelený, vedoucí právního oddělení dTestu. 

Srovnání probíhalo na dvou modelových domácnostech, s nižší a vyšší spotřebou. Za plyn utratí bezkonkurenčně nejméně slovenské domácnosti, a to jak ty, které používají plyn pouze na vaření, tak i ty, které jím vytápí dům či byt. „Pražská domácnost, která používá plyn pouze na vaření a má spotřebu 1,5 MWh ročně, utratí za plyn 2 904 Kč ročně, zatímco Bratislavská v přepočtu pouze 992 Kč. Porovnáme-li útratu domácností, které plynem i vytápějí a mají spotřebu 30 MWh za rok, dostaneme se v Praze na částku 28 909 Kč. V Bratislavě zaplatí o necelou třetinu méně, 18 384 Kč. Dobře jsou na tom i polské domácnosti s nízkou spotřebou, které za plyn na vaření zaplatí 1805 Kč ročně, nebo naši němečtí sousedé. V Berlíně za stejné množství odebraného plynu zaplatí o 800 korun méně než v Praze, 2078 Kč,“ cituje výsledky průzkumu Lukáš Zelený.  

Závidět ovšem nemusíme Rakušanům. Vídeňská domácnost, která na plynu pouze vaří, za něj ročně zaplatí v přepočtu 3622 Kč. Uvedené částky představují vždy tu nejlevnější nabídku na daném trhu v aktuálním období. Informace vycházejí z veřejných zdrojů, přičemž individuálně vyjednané nabídky s dodavateli se samozřejmě mohou lišit, a do ceny nemusí být zahrnuta různá zvýhodnění či naopak poplatky navíc.

„V případě elektřiny se české ceny podobají těm rakouským, lépe jsou na tom opět Slováci a Poláci, alespoň v případě domácností s nižší spotřebou 2,5 MWh ročně,“ konstatuje Zelený. V Praze zaplatí domácnost s touto spotřebou za elektřinu 10 972 Kč, zatímco ve Varšavě v přepočtu 8 812 Kč a v Bratislavě 9 493 Kč. Nejvyšší ceny elektřiny jsou v Německu.

dTest se zajímal i o to, jak spotřebitelé vnímají svou situaci na českém energetickém trhu, jaké mají smluvní podmínky a zkušenosti s dodavateli, či jaké informační zdroje využívají. „Pohled spotřebitelů bychom mohli popsat tak, že jim dodavatelé kladou překážky v podobě složité byrokracie a špatné komunikace. Sleví pouze, když zákazník hrozí odchodem, nabízejí nesmyslné benefity a snaží se ho uvázat pomocí smluv na dobu určitou a nepřehledně stanovených výpovědních lhůt. A zákazníci jsou chyceni v pasti kvůli nečitelnosti trhu,“ shrnuje Lukáš Zelený a dodává: „Dotazníkové šetření a kvalitativní průzkum formou skupinových diskuzí ukázaly, že lidé se neorientují v nabídce a mají problém získat relevantní a důvěryhodné informace.“ Většina respondentů někdy využila internetové srovnávače, ale často mají negativní zkušenosti a považují srovnávače za prostý prodejní kanál. Využívají je zejména proto, že samotné produkty jsou pro ně nepřehledné a neporovnatelné. 38 % dotázaných uvedlo, že jim vadí, že musí do srovnávače vložit osobní údaje a pak jsou obtěžováni obchodními nabídkami.

Dotazovaní spotřebitelé znali většinou pouze největší dodavatele. Mezi malými dodavateli se příliš neorientují, ani o nich většinou neuvažují jako o potenciálním dodavateli. „Nejedná se o nedůvěru, ale spíše o neznalost trhu,“ říká Zelený. Lidé mají velkou nedůvěru i vůči podomním prodejcům a telemarketingu. Reklamu pak filtrují a není pro ně zajímavým zdrojem informací.

Srovnání cen dodávek plynu

Česko

Domácnost se spotřebou 1,5 MWh/rok (plyn na vaření), Praha

Domácnost se spotřebou 30 MWh/rok (plyn na vytápění), Praha

Německo

Domácnost se spotřebou 1,5 MWh/rok (plyn na vaření), Berlín

Domácnost se spotřebou 30 MWh/rok (plyn na vytápění), Berlín

Rakousko

Domácnost se spotřebou 1,5 MWh/rok (plyn na vaření), Vídeň

Domácnost se spotřebou 30 MWh/rok (plyn na vytápění), Vídeň

Polsko

Domácnost se spotřebou 1,5 MWh/rok (plyn na vaření), Varšava

Domácnost se spotřebou 30 MWh/rok (plyn na vytápění), Varšava

Slovensko

Domácnost se spotřebou 1,5 MWh/rok (plyn na vaření), Bratislava

Domácnost se spotřebou 30 MWh/rok (plyn na vytápění), Bratislava

Ceny přepočteny kurzy platnými ke dni 8. 2. 2017.

Zdroj: dTEST

Rok 2016 se stal pro český trh s peletami významným milníkem - výroba dřevěných pelet překročila laťku 300 tisíc tun a domácí spotřeba pelet pokořila hranici 100 tisíc tun. Přestože počet peletových kotlů v českých domácnostech už vzrostl na 25 000, dvě třetiny zde vyrobených pelet jsou stále určeny na vývoz, zejména do Itálie, Rakouska a Německa. Situaci mohou změnit kotlíkové dotace.

Rekordní meziroční 24% růst pokořil hranici 300 000 tun pelet

Čeští výrobci pelet uzavřeli rok 2016 s celkovou bilancí 332 tisíc tun vyrobených dřevěných pelet, tj. o 64 tisíc tun více než v předcházejícím roce 2015. „Loňský rok překonal naše očekávání. Odhadovali jsme, že výroba pelet překročí hranici 300 tisíc tun, ale nečekali jsme, že meziroční růst dosáhne až 24 %,“ komentuje výsledky Vladimír Stupavský, předseda Klastru Česká peleta, který združuje většinu domácích výrobců a připravuje pravidelné statistiky souhrnné pro celé peletové odvětví.

Rekordní navýšení výroby má na svědomí především nově otevřená peletárna firmy Stora Enso ve Ždírci nad Doubravou. V loňském roce se ve Ždírci výroba ztrojnásobila a peletárna se zařadila mezi hlavní producenty pelet v republice. „Zkušební výrobu dřevěných pelet jsme zahájili v červnu 2015. Loni již dosáhla roční produkce 61 tisíc tun certifikovaných pelet nejvyšší jakosti ENplus A1. V roce 2017 předpokládáme dosažení maximální kapacity naší linky 70 tisíc tun. K výrobě pelet je ze 100 % využito pilin a hoblin z vlastní výroby. Z důvodu prozatím poměrně nízké spotřeby pelet v ČR se převážná část výroby vyváží,“ říká Pavel Urban, výrobní ředitel Stora Enso Wood Products Ždírec s.r.o.

Jiný přístup volí ve společnosti Biomac, která je dalším velkým hráčem na tuzemském trhu s peletami. Stejně jako Stora Enso plánují rozšiřovat výrobu, ale zaměřují se na tuzemský trh. „Výrobní kapacity firmy Biomac přesáhly v roce 2016 30 tisíc tun pelet. 50 % zboží končí v zahraničí, 50 % na tuzemském trhu. Objem výroby budeme navyšovat, protože jsme se v letošním roce nemohli spolehnout na velké subdodavatele v ČR. Ti se s veškerou výrobní kapacitou orientovali na zahraniční trhy. Mezi roky 2017 a 2018 plánujeme navýšit naši výrobu o dalších 50 % a tuto volnou kapacitu necháme a prodáme v ČR," řekl Ing. Martin Černý, jednatel společnosti BIOMAC s.r.o.

Vedle Story Enso a Biomacu patří k největším výrobcům v České republice společnosti Mayr-Melnhof v Paskově a Pfeifer Holz, která má své provozovny na více místech v České republice. „V letošním roce plánuje skupina Pfeifer další masivní investice v závodu v Chanovicích, část peněz půjde i do nové technologie sušení pilin. Celkově se roční kapacita výroby pelet, včetně druhého závodu v Trhanově, navýší na 80 tisíc tun. Další navýšení výroby je v plánu i na rok 2018,“ prozrazuje plány do budoucna Mgr. Josef Dringel, jednatel společnosti Pfeifer Holz, s.r.o.

Česko vyrábí vysoce kvalitní pelety certifikované ENplus

„Dobrá zpráva je, že drtivá většina u nás vyrobených pelet, konkrétně 311 tisíc tun, získala v loňském roce certifikaci ENplus A1, tedy jsou to pelety nejvyšší jakosti. Znamená to, že zákazníci si mohou být jisti, že získají při koupi českých certifikovaných pelet tu nejvyšší kvalitu. Kulaté razítko ENplus zároveň otevírá českým peletám cestu na západo-evropské trhy,“ upozorňuje Stupavský.

Klastr Česká peleta, který uděluje v České republice certifikaci a kontroluje kvalitu doma vyrobených pelet, zároveň varuje před nákupem levných pelet z východní Evropy - s nižší cenou přichází také nižší kvalita, nižší výhřevnost, více popele a nepovolených přísad, takže ve výsledku může být účet za celou topnou sezonu mnohem vyšší než s domácími peletami.

Roste počet peletových kotlů v domácnostech

Druhý významný milník pokořila také domácí spotřeba pelet, která loni poprvé překonala hranici 100 tisíc tun, což znamená meziroční růst o 7 %. Ačkoli obliba peletového vytápění u nás roste, výroba roste ještě rychleji. 332 tisíc tun pelet vyrobených v roce 2016 v Česku by stačilo pro celkem 60 000 kotlů na pelety, aktuálně je jich u nás v provozu jen zhruba 25 000. Doma se tedy spálí třetina českých pelet, dvě třetiny putují do zahraničí, a to zejména do Itálie, Rakouska a Německa.

S poměrem 1:3 mohou ovšem už letos významně zamíchat kotlíkové dotace, které společně s povinnými revizemi kotlů a předepsanými emisními třídami motivují majitele starých, neekologických kotlů k výměně za zdravější způsob vytápění, například právě peletami. Z kotlíkové dotace je možné uhradit až 85 % ceny nového automatického kotle na dřevní pelety, maximálně 127 500 Kč.

„O kotlíkovou dotaci se vyplatí zažádat co nejdřív, protože výzva je otevřená do vyčerpání prostředků. Aktuálně přitom zbývají k přerozdělení už jenom dvě třetiny z původní částky určené na dotace. V každém kraji je navíc situace různá, zatímco někde jsou zdroje už vyčerpány, jinde je stále možnost žádat,“ upozorňuje Stupavský.

Peletové vytápění v roce 2016

• vyrobeno celkem 332 tisíc tun českých pelet

• 311 tisíc tun jsou certifikované pelety nejvyšší jakosti ENplus A1

• 24% meziroční nárůst ve výrobě (celkem o 64 tisíc tun více oproti roku 2015)

• výroba pelet roste už čtvrtým rokem ve dvojciferných hodnotách

• spotřeba pelet v České republice překročila 100 tisíc tun

• 25 000 kotlů a kamen na pelety v českých domácnostech v provozu

• dvě třetiny českých pelet byly exportovány do Itálie, Rakouska a Německa