Evropská komise představila zásadní opatření, která mají ochránit evropský ocelářský sektor před nekalými obchodními praktikami a prudce rostoucími přebytky na světovém trhu. Jen v roce 2024 přesáhla globální nadvýroba oceli 600 milionů tun, což představuje více než dvojnásobek celkové kapacity všech výrobců v EU. Tento tlak přichází především z Asie, kde rozsáhlé státní dotace a nízké výrobní náklady jsou kombinovány s agresivním exportem. 

Podle analýz Komise se cena válcované oceli na světových trzích v posledních dvanácti měsících propadla o více než 30 %, zatímco dovoz levné produkce do EU vzrostl o 45 %. Domácí výrobci, kteří investují do dekarbonizace a dodržují přísné environmentální standardy, tak ztrácí konkurenceschopnost vůči firmám, jež vyrábějí bez klimatických omezení. Právě tato nerovnováha je klíčovým argumentem pro nový balík EU opatření, kde Unie chce chránit průmysl, který zaměstnává přes 310 000 lidí, přispívá 130 miliardami eur ročně do HDP a je nezbytný pro výrobu infrastruktury, strojů i obnovitelných technologií.

Nový mechanismus umožní Komisi i členským státům pružně reagovat na nadměrné dovozy, a to nejen formou antidumpingových cel, ale i pomocí „včasného varování“, které identifikuje nárůsty objemu dovozu z rizikových regionů. Tento systém bude napojen na aktuální data z celních statistik a průmyslové produkce, což umožní spustit obranné kroky dříve, než ceny spadnou pod udržitelnou úroveň. Klíčovou roli v monitoringu bude hrát Evropská observatoř pro ocelářství, která má pravidelně vyhodnocovat stav kapacit, obchodní toky a investiční trendy.

Komise zdůrazňuje, že ocel je strategickou surovinou evropské ekonomiky – bez ní není možné vybudovat větrné turbíny, železniční tratě, elektromobily ani elektrické sítě. Proto EU nechce stát stranou, když jiné světové ekonomiky chrání své výrobce masivními dotacemi a státními zásahy. V Číně například přesahují veřejné investice do ocelářství 40 miliard eur ročně, což umožňuje tamním podnikům vyrábět pod reálnými náklady. Indie, Turecko či Indonésie zavedly podobné stimulační programy. Výsledkem je globální přebytek kapacit, který Komise označuje za „strukturální hrozbu pro evropskou průmyslovou bezpečnost“.

Součástí nového rámce je i plán na diverzifikaci dodavatelských řetězců a podporu investic do zelené oceli. Unie chce v příštích pěti letech uvolnit z různých fondů – včetně programu InvestEU, Inovačního fondu a Modernizačního fondu – více než 20 miliard eur na přechod k nízkouhlíkové výrobě. Cílem je do roku 2030 snížit emise CO₂ z ocelářství o 55 % oproti úrovni z roku 1990 a zároveň udržet výrobu na evropské půdě. Projekty jako H2GreenSteel nebo ArcelorMittal Gent už dokazují, že dekarbonizace a konkurenceschopnost se nemusí vylučovat, pokud jsou podpořeny chytrou politikou.

Zároveň Komise plánuje posílit obchodní diplomacii vůči zemím s přebytky. V nadcházejících měsících chce otevřít jednání v rámci OECD a WTO, aby přiměla klíčové partnery k omezení subvencí a transparentnosti trhu. Evropská strategie má být podle Bruselu dvojí: bránit se dovozům, které ohrožují pracovní místa a investice, a současně vytvářet podmínky, v nichž budou evropské podniky schopny prosperovat v rámci férové globální soutěže.

Nová opatření mají být plně kompatibilní s cíli Zelené dohody a Net-Zero Industry Actu. Jinými slovy, ochrana evropského trhu má jít ruku v ruce s investicemi do modernizace a technologické soběstačnosti. Přestože Brusel odmítá mluvit o protekcionismu, návrh ve skutečnosti představuje návrat k průmyslové politice, která bere ohled na realitu geopolitické konkurence.

Z českého pohledu má tento krok zásadní význam. Česká republika patří mezi země, kde ocelářství zůstává klíčovým pilířem ekonomiky – zaměstnává přibližně 14 000 lidí, zejména na Ostravsku, a zajišťuje dodávky pro strojírenský a automobilový průmysl. V letech 2022–2024 přitom dovoz levné oceli do Česka vzrostl o 60 %, zatímco domácí produkce klesla o pětinu. Opatření Komise tak mohou pomoci stabilizovat trh a vytvořit prostor pro investice do ekologičtější výroby, kterou si bez ochrany před dumpingem nelze ekonomicky představit.

Zatímco průmyslové svazy krok vítají, někteří ekonomové upozorňují, že přílišná regulace může vést k přenesení tlaku do jiných segmentů – například stavebnictví nebo automobilového průmyslu, které jsou na levnější dovozní ocel zvyklé. Komise však argumentuje, že dlouhodobé dopady nekontrolovaného dovozu by byly mnohem nákladnější: ztráta know-how, uzavírání evropských hutí a závislost na dovozu klíčových surovin.

Návrh teď zamíří do Evropského parlamentu a Rady. Pokud bude schválen, první fáze monitoringu by mohla začít už v roce 2026. Do té doby má Komise připravit detailní metodiku a zřídit centrální databázi dovozů, která umožní automatické vyhodnocování tržních rizik. Na rozdíl od minulosti chce Brusel vycházet z přesných dat, nikoli ze zdlouhavých politických debat. Evropská ocel by se dala označit jako symbol širší proměny myšlení. Unie si začíná uvědomovat, že bez odolného průmyslu nelze dosáhnout klimatické neutrality ani ekonomické suverenity. 

Evropská asociace výrobců automobilů (ACEA), která sdružuje šestnáct největších evropských výrobců nákladních automobilů a autobusů, vydala v říjnu 2025 obsáhlou zprávu o stavu podmínek pro dekarbonizaci silniční nákladní dopravy. Dokument s názvem Decarbonising Heavy-Duty Road Transport – State of the Enabling Conditions přináší jasné poselství: výrobci dělají, co mohou – vozidla jsou na trhu, technologie fungují – ale Evropa zatím nevytvořila prostředí, které by skutečně umožnilo rychlý přechod k bezemisní dopravě.

Evropa má dnes více než 45 sériově vyráběných bezemisních modelů nákladních vozidel a přes dvacet typů autobusů poháněných elektřinou nebo vodíkem. Tyto technologie pokrývají celý dopravní ekosystém – od městských dodávek až po těžké dálkové tahače. Přesto však v první polovině roku 2025 tvořily bezemisní kamiony pouze 3,6 % všech nových registrací, tedy jen nepatrný zlomek z celkového počtu. Téměř 80 % z nich bylo registrováno v pouhých pěti státech: Švédsku, Nizozemsku, Rakousku, Dánsku a Francii. Naopak Švýcarsko a Norsko, které nejsou členy EU, ukazují, že s jasnou podporou infrastruktury a politik mohou být výsledky mnohem lepší.

Pokud má Evropa naplnit klimatické cíle, bude do konce desetiletí potřebovat přibližně 400 000 bezemisních kamionů v provozu, přičemž alespoň každý třetí nově registrovaný vůz by měl být bezemisní. Tento skok by vyžadoval meziroční růst trhu o více než 50 %. Výrobci jsou připraveni – problémem je, že infrastruktura a politické rámce zůstávají hluboko pozadu.

V celé Evropské unii je dnes k dispozici pouze asi 1 100 veřejných dobíjecích bodů s výkonem nad 350 kW, které jsou vhodné pro těžká nákladní vozidla. To je sotva jedno procento z potřebného počtu. Aby bylo možné obsloužit vozový park roku 2030, bude nutné zřídit kolem 50 000 veřejně přístupných dobíjecích míst, z toho 35 000 vybavených technologií Megawatt Charging System (MCS), a zároveň vybudovat alespoň 700 vodíkových čerpacích stanic s kapacitou 6 tun vodíku denně. Většina současného nabíjení sice probíhá v depech dopravců, ale bez husté sítě veřejných a poloveřejných nabíječek nebude možné rozvíjet dálkovou dopravu, která tvoří páteř evropské logistiky.

Další slabinou je přístup k elektrické síti. ACEA upozorňuje na neprůhledné informace o kapacitách, zdlouhavá povolovací řízení a chybějící investice do přenosové infrastruktury. Výsledkem je, že i když dopravci chtějí instalovat vlastní nabíjecí infrastrukturu, často narazí na dlouhé čekací lhůty nebo technická omezení.

Ekonomická stránka přechodu je neméně důležitá. Provozovatelé kamionů pracují s minimálními maržemi a přechod na elektromobilitu pro ně musí dávat ekonomický smysl. Dnes je však celková cena vlastnictví (TCO) bezemisních vozidel vyšší než u dieselových ve většině zemí i použití. Studie ukazuje, že při typickém provozu 90 000 km ročně je elektrický tahač přibližně o 5 % dražší na kilometr než dieselový. K dosažení parity je proto nezbytná kombinace opatření – diferencované mýtné podle emisí CO₂, zvýhodněné zdanění elektřiny a vodíku, zavedení systému ETS2 a cílené investiční pobídky.

Zavedení CO₂-diferencovaného mýtného, které zvýhodňuje bezemisní vozidla, se zatím podařilo jen v několika zemích – naplno jej využívají Německo a Belgie, částečně pak Rakousko, Česká republika, Dánsko, Švédsko či Nizozemsko. V jiných státech chybí, nebo je sleva pro ekologická vozidla příliš nízká, aby skutečně ovlivnila trh.

Nejasnosti panují i kolem nového systému ETS2, který má zpoplatnit emise ve vytápění a silniční dopravě. Odhadované zvýšení ceny fosilních paliv o 10–15 % podle ACEA zdaleka nestačí k překlenutí nákladové propasti mezi dieselovými a elektrickými vozy. Navíc se zpožďuje revize klíčových směrnic o hmotnostech a rozměrech vozidel či o zdanění energií – a bez nich se rovné podmínky na trhu vytvořit nedají.

ACEA varuje, že Evropa se ocitla v paradoxu: výrobci plní své závazky, investují miliardy do vývoje a sériové výroby, ale chybějící infrastruktura a nekoordinovaná politika brzdí rozjezd transformace, která měla být chloubou Zelené dohody. Pokud se situace rychle nezmění – od posílení sítí přes jednotná mýtná pravidla až po dlouhodobě udržitelné pobídky – zůstane přechod k bezemisní nákladní dopravě jen vizí na papíře. Evropští výrobci dokázali vytvořit kamiony budoucnosti. Teď je řada na politicích, aby jim postavili silnice, po kterých budou moci skutečně jezdit.

Státní fond životního prostředí (SFŽP) zveřejnil aktualizovaný harmonogram výzev Operačního programu Životní prostředí pro rok 2025. Aktualizace přináší zásadní úpravy, které mohou významně ovlivnit přípravu i financování projektů zaměřených na sanace ekologických zatěží a rozvoj infrastruktury v sociální oblasti. Změny se týkají dvou výzev – sanace ekologických zátěží a podpory potravinových bank.

U 72. výzvy, zaměřené na odstraňování ekologických zátěží, došlo k prodloužení termínu pro podávání žádostí z původního 14. listopadu 2025 až na 10. listopadu 2026, tedy o rok déle. Současně se navýšila celková alokace z původních 500 milionů korun na 1,7 miliardy korun. Tento krok reaguje na dlouhodobou potřebu delšího časového rámce u složitějších projektů, které často vyžadují rozsáhlé průzkumy, vyjednávání s vlastníky pozemků nebo složitou technickou přípravu.

Změny se dotkly také 79. výzvy, která podporuje infrastrukturu potravinových bank. Zde se objem finančních prostředků zvýšil ze 50 na 200 milionů korun. Jde o čtyřnásobné navýšení, které odráží rostoucí význam potravinových bank v systému sociální pomoci a v boji proti plýtvání potravinami. Program tak nabízí prostor nejen pro rozšiřování skladových kapacit, ale i pro modernizaci logistických řešení, digitalizaci a propojení regionálních partnerů.

Aktualizace harmonogramu a delší termíny poskytují čas na kvalitní přípravu projektů, zatímco navýšení rozpočtů zvyšuje šanci na jejich úspěšnou realizaci. 

Dokument ke stažení:

Harmonogram výzev OPŽP 2021–2027 na rok 2025

Evropská komise zveřejnila návrh nařízení v přenesené pravomoci, kterým stanoví společný unijní rámec pro výpočet potenciálu globálního oteplování (GWP) u nových budov. Tento krok navazuje na revidovanou směrnici o energetické náročnosti budov (EU) 2024/1275 a má zásadní význam pro dosažení cílů klimatické neutrality do roku 2050.

Podle nové legislativy budou muset členské státy od 1. ledna 2028 zajistit, aby všechny nové budovy s užitnou podlahovou plochou větší než 1 000 m² měly vypočtený a uvedený potenciál globálního oteplování za celý životní cyklus – od výroby stavebních materiálů až po demolici a likvidaci odpadu. Od roku 2030 se tato povinnost rozšíří na všechny nové budovy bez výjimky.

Cílem je sjednotit metodiku výpočtu životního cyklu emisí skleníkových plynů (LCA – Life Cycle Assessment), aby bylo možné porovnávat klimatickou stopu staveb v jednotlivých zemích EU. Komise chce tímto krokem odstranit současné rozdíly mezi národními přístupy a zajistit, aby hodnocení budov probíhalo podle jednotných principů a standardů.

Nové nařízení doplňuje přílohu III směrnice o energetické náročnosti budov a vymezuje přesná pravidla pro výpočet. Rámec vychází z mezinárodně uznávané normy EN 15978 „Udržitelnost staveb – Hodnocení environmentální výkonnosti budov“, a stanovuje například:referenční dobu životnosti budovy, způsob výpočtu užitné podlahové plochy, rozsah zahrnutých fází životního cyklu a nebo zdroje a kvalitu vstupních dat.

Na výpočet se budou používat údaje z databází podle nařízení (EU) 2024/3110 o stavebních výrobcích, aby byla zajištěna přesnost a srovnatelnost výsledků. Komise zároveň upozorňuje, že vypočtené hodnoty by měly být zveřejněny v průkazu energetické náročnosti budovy (PENB) – vedle klasické energetické třídy tak přibude i nový indikátor: „celkový potenciál globálního oteplování (GWP)“.

Tento přístup má zásadní dopad na budoucnost stavebnictví. Na budovy totiž podle odhadů připadá přibližně 36 % emisí CO₂ v celé Evropské unii, přičemž největší podíl z nich – u běžných staveb často 60 až 80 % – vzniká v průběhu provozní fáze, tedy při vytápění, chlazení, osvětlení a provozu technologií. Jak se však budovy stávají energeticky úspornějšími, roste relativní význam zabudovaných emisí. Nový systém proto nutí architekty, projektanty i developery uvažovat o klimatických dopadech od samého počátku návrhu, kdy lze volbou materiálů, technologií a konstrukčních řešení nejúčinněji ovlivnit celkovou uhlíkovou stopu budovy během jejího životního cyklu.

Evropská komise zdůrazňuje, že výpočet GWP má podpořit „klimaticky uvědomělé stavebnictví“, tedy návrh budov s ohledem na celý jejich životní cyklus. V praxi půjde o systém, který umožní porovnat environmentální dopad různých typů budov a materiálů – například betonových a dřevěných konstrukcí – a motivovat ke snižování uhlíkové stopy již ve fázi projektu.

Členské státy musí do 1. ledna 2027 připravit národní plány s cíli a mezními hodnotami pro celkový potenciál globálního oteplování u nových budov. Tyto limity se následně stanou důležitým nástrojem pro hodnocení stavební produkce a plánování výstavby v souladu s klimatickými cíli EU.

Tento návrh tak představuje přelom v evropské stavební politice. Nehodnotí pouze to, kolik energie budova spotřebuje, ale i to, kolik emisí vyprodukuje během celého svého životního cyklu. Jinými slovy, každá nová budova bude muset mít svůj „uhlíkový pas“ – a ten se může stát klíčovým kritériem nejen pro povolení stavby, ale i pro její hodnotu na trhu.

Dokument ke stažení:

• EU 213_25 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci – Ares(2025)
• EU 213_25 EK Příloha – Ares(2025)

Evropská komise publikovala návrh směrnice v přenesené pravomoci, která doplňuje přílohu II směrnice (EU) 2024/1799 o podpoře oprav zboží. Cílem návrhu je rozšířit okruh výrobků, které spadají pod povinnost výrobce zajistit jejich opravitelnost, o domácí lokální topidla. Tento krok vychází z již přijatého nařízení Komise (EU) 2024/1103, které stanovuje ekodesignové požadavky pro lokální topidla a jejich související regulaci.

Směrnice (EU) 2024/1799, přijatá v červnu 2024, zavádí společná pravidla na podporu oprav zboží a představuje klíčový prvek přechodu k udržitelnější spotřebě v Evropě. Výrobci jsou podle ní povinni opravovat výrobky uvedené v příloze II směrnice, tedy ty, pro které existují na úrovni EU definované požadavky na opravitelnost. Tyto požadavky zahrnují zajištění dostupnosti náhradních dílů po stanovenou dobu, snadnou demontáž a opětovnou montáž výrobku pro účely opravy a také přístup k informacím a nástrojům potřebným pro opravu.

Nově navrhovaná změna reflektuje skutečnost, že právě lokální topidla – od elektrických přímotopů po plynové či na tuhá paliva – představují významnou kategorii spotřebičů s velkým potenciálem pro prodloužení životnosti. Podle nařízení (EU) 2024/1103 budou výrobci povinni zajistit dostupnost specifikovaných náhradních dílů po dobu nejméně deseti let po uvedení posledního kusu daného modelu na trh. Součástí jsou také požadavky na poskytování informací o údržbě a opravách nezávislým servisům.

Komise tímto krokem reaguje na potřebu rozšířit právo spotřebitelů na opravu i na výrobky, které dosud nebyly výslovně uvedeny v příloze II. Zároveň naplňuje článek 5 odst. 9 směrnice (EU) 2024/1799, který Komisi ukládá povinnost aktualizovat seznam výrobků vždy, když je na unijní úrovni přijato nové právní opatření s relevantními požadavky na opravitelnost.

Konzultace k připravovanému aktu proběhly s odborníky členských států v rámci expertní skupiny pro spotřebitelské a marketingové právo i s odděleními Komise odpovědnými za oblast ekodesignu. Vzhledem k technickému charakteru úpravy nebyla otevřena veřejná konzultace, neboť se nejedná o zásadní politickou změnu, nýbrž o doplňující krok k zajištění soudržnosti evropské legislativy.

Členské státy budou mít povinnost začlenit novou směrnici do svých právních předpisů do 31. července 2026, tedy ke stejnému datu, od kterého se začne uplatňovat i původní směrnice (EU) 2024/1799.

Tento návrh zapadá do širšího rámce ekodesignu a rozvoje udržitelných výrobků podle nového nařízení (EU) 2024/1781, které postupně nahrazuje původní směrnici 2009/125/ES. Evropská komise tím dává jasný signál, že podpora opravitelnosti není pouze otázkou spotřebitelských práv, ale také strategie pro snížení environmentální zátěže, omezení produkce odpadu a posílení cirkulární ekonomiky.

Evropská legislativa tak postupně vytváří pevnější rámec, v němž se opravitelnost stává standardem, nikoli výjimkou. Lokální topidla jsou dalším krokem na cestě k ekonomice, kde se výrobky nevyměňují po pár letech, ale opravují – a kde se technická životnost znovu stává měřítkem kvality.

Dokument ke stažení:

• EU 210_25 EK Návrh směrnice v přenesené pravomoci – Ares(2025)

Evropská komise otevřela veřejnou konzultaci, jejímž cílem je získat odborné podněty k harmonizaci klasifikace odpadů v rámci Evropské unie. Tato iniciativa má umožnit, aby vybrané druhy odpadu mohly být zařazeny na tzv. zelený seznam – tedy přepravovány mezi členskými státy jednodušším a méně administrativně náročným režimem. Konzultace přímo navazuje na nové nařízení o přepravě odpadů (EU) 2024/1157, které představuje modernizovaný rámec pro řízení přeshraniční přepravy odpadu v duchu Zelené dohody pro Evropu (Green Deal) a připravovaného Aktu o oběhovém hospodářství.

Podle odhadů Komise je v EU každoročně přepravováno více než 50 milionů tun tzv. green-listed waste, tedy odpadů určených k materiálovému využití, u nichž není požadován předběžný souhlas příslušných úřadů. Patří sem zejména kovový šrot, papírový a lepenkový odpad či minerální suroviny. Naopak odpady, které nejsou jednoznačně klasifikované nebo představují vyšší míru rizika, podléhají notifikačnímu řízení – to vyžaduje souhlasy orgánů v zemi původu, tranzitu i cíle, včetně finančních záruk. Právě tato administrativní náročnost často zdržuje nebo znemožňuje přepravu recyklovatelných materiálů a brzdí vznik skutečného jednotného trhu s druhotnými surovinami.

Evropská komise nyní klade klíčové otázky: Které konkrétní druhy odpadu by měly být převedeny na zelený seznam? Jaké podmínky by měly být splněny, aby bylo zaručeno jejich environmentálně šetrné nakládání? A jak nastavit jednotné limity znečištění, aby se zabránilo rozdílné interpretaci mezi členskými státy? Odpovědi na tyto otázky by měly přispět k přípravě delegovaných aktů, které upraví přílohy IIIA a IIIB nařízení o přepravě odpadů.

Na zelený seznam se zvažuje zařazení například textilního odpadu, matrací, minerální vaty či specifických směsí plastů, které lze efektivně recyklovat, pokud splní přísně definované limity kontaminace. Zároveň se diskutuje o stanovení harmonizovaných prahových hodnot znečištění – podobně jako u plastových odpadů, kde EU zavedla limit 6 % pro vnitrounijní přepravy. Cílem je zamezit situacím, kdy se například kovový odpad s minimální příměsí jiných materiálů v jedné zemi považuje za nebezpečný, zatímco v jiné za běžný recyklát. Otázka z dotazníku „Je důležité stanovit kontaminační prahové hodnoty pro kovové odpady, aby bylo možné ty čisté považovat za zeleně zařazené?“ tak má výrazný praktický rozměr.

Zvláštní kapitolu představuje elektroodpad (e-waste), který patří mezi nejrychleji rostoucí toky odpadu v EU. Po dohodě stran Basilejské úmluvy se od 1. ledna 2025 zavádí nové kódy pro nebezpečný (A1181) a nebezpečí nepředstavující elektroodpad (Y49). V praxi to znamená, že veškerý e-waste bude podléhat přísnému režimu předběžného souhlasu, přičemž vývoz do nečlenských států OECD bude zakázán. Komise však zvažuje, zda by některé druhy neškodného elektroodpadu – například komponenty po demontáži nebo frakce vzniklé při zpracování – neměly zůstat i po roce 2027 na zeleném seznamu. Odborná otázka zní: Měly by být určité toky e-waste nadále přepravovány volněji, pokud jejich recyklace probíhá v certifikovaných zařízeních v rámci EU a nepředstavuje environmentální riziko?

Záměrem celé iniciativy je posílení jednotného trhu pro odpady a druhotné suroviny, který je nezbytným předpokladem pro naplnění evropských klimatických a surovinových cílů. Zavedení harmonizovaných pravidel může výrazně snížit administrativní zátěž podniků, zvýšit jistotu investic do recyklačních kapacit a zároveň omezit nelegální přepravy odpadu. Diskuse se proto netýká jen technických detailů – jde o to, jak přeměnit evropský systém nakládání s odpady v plnohodnotný ekonomický sektor, kde se odpad stává zdrojem a ne překážkou.

Evropská komise vybízí podniky, samosprávy, výzkumné instituce i environmentální organizace, aby do konzultace vstoupily. Odpovědi na otázky, jak rozšířit zelený seznam, jak stanovit kontaminační limity a jak odlišit e-waste od jiných proudů materiálů, budou základem pro přípravu návrhu nových právních předpisů.

Dokument ke stažení:

• EU 211_25 EK Odpad na zelený seznam

Na světové energetické dráze se odehrál okamžik, který by ještě před pár lety působil jako science fiction. Uhlí, dlouholetý favorit průmyslové éry, začíná ztrácet dech. V polovině roku 2025 se poprvé v historii stalo, že štafeta obnovitelných zdrojů  - složená z větru, vody, biomasy a slunce - vyrobila více elektřiny než všechny uhelné elektrárny dohromady. Symbolicky i fakticky tak došlo k předávce štafetového kolíku. Je to chvíle, kdy svět mění tempo i směr a z dráhy pokryté sazemi přebíhá na trať poháněnou světlem a větrem.

Statisticky zní tato změna téměř neuvěřitelně. Podle zprávy klimatického think tanku Ember vyprodukovaly v prvním pololetí roku 2025 obnovitelné zdroje celkem 5 072 terawatthodin (TWh) elektřiny, zatímco uhlí pouze 4 896 TWh. Kombinace solární, větrné, vodní a biomasové energie tak poprvé v historii překonala výkon uhlí – a to právě ve chvíli, kdy globální poptávka po elektřině rostla o 2,6 % (369 TWh). Tahounem byla především solární energie, jejíž výroba vzrostla meziročně o více než 30 % a sama pokryla přes 80 % nárůstu spotřeby. Díky tomu klesla i produkce z fosilních zdrojů: spotřeba uhlí se snížila přibližně o 31 TWh a zemního plynu o 6 TWh. Nejde sice o jednorázový obrat, ale o silný signál, že světová energetika se opravdu překlápí – od éry uhlí směrem k éře čistých, obnovitelných zdrojů.

Za těmito čísly se však skrývá rozdílný příběh jednotlivých regionů. Hlavními tahouny změny jsou Čína a Indie – země, které ještě před dekádou patřily k největším znečišťovatelům. Čína loni přidala více obnovitelných kapacit než zbytek světa dohromady a současně snížila výrobu z fosilních paliv o zhruba dvě procenta. Indie posiluje solární a větrné zdroje ještě rychleji, než roste její poptávka po elektřině, takže spotřeba uhlí i plynu postupně klesá. Oproti tomu v Evropě a Spojených státech růst spotřeby a nepravidelnost výroby z obnovitelných zdrojů vedly místy k dočasnému návratu k uhlí a plynu.

Díky dynamice Číny a Indie se přelom odehrál dříve, než kdo čekal. A zatímco Asie šlape do přechodu z fosilních paliv s překvapivou razancí, Afrika zažívá vlastní energetický boom. Obrovský solární potenciál kontinentu přitahuje investice a v mnoha zemích se budují zdroje čisté energie bez toho, aniž by vznikla rozsáhlá uhelná infrastruktura. Afrika tak symbolicky přeskočila „špinavou“ fázi průmyslové revoluce a nastoupila rovnou do éry obnovitelné energie – té, která může v budoucnu živit nejen místní rozvoj, ale i energeticky část světové ekonomiky.

Co však tento zlom znamená pro uhlí jako ekonomickou a politickou veličinu? Po více než století bylo uhlí páteří průmyslového růstu – levné, dostupné a opřené o silnou těžební infrastrukturu. Dnes se ale stále častěji ocitá v roli záložního zdroje, který nastupuje jen tehdy, když vítr utichne a slunce zapadne. V mnoha zemích se navíc opuštěné doly a energetické areály mění na solární farmy. Podle analýzy Global Energy Monitor by přeměna bývalých uhelných lokalit mohla do roku 2030 přinést až 300 GW nového obnovitelného výkonu. Tam, kde už je vybudovaná síť, se tak nabízí logická transformace – z krajin uhlí na krajin slunce.

Z technického pohledu se obnovitelné zdroje stávají čím dál konkurenceschopnějšími. Náklady na fotovoltaiku i větrné turbíny dál klesají, instalace je rychlejší a technologie akumulace energie se zlepšují. Tím ale roste i tlak na stabilitu sítí a na jejich schopnost vyrovnávat proměnlivou výrobu. Moderní energetika se tak musí naučit pružnosti – řízení spotřeby, chytré distribuční sítě, efektivní akumulaci i rychlé reakce klasických zdrojů. Doba, kdy šlo jen o výrobu elektřiny, končí, klíčové se stává její řízení.

Zajímavou kapitolou současné energetické proměny je snaha využít staré uhelné elektrárny novým, ekologickým způsobem. Místo jejich bourání se hledají cesty, jak jim „vdechnout nový život“. Jedním z nejslibnějších směrů je takzvaný železný cyklus. Princip je překvapivě jednoduchý a přitom velmi elegantní: místo uhlí by v kotlích hořely jemné železné částice. Železo při spalování reaguje s kyslíkem a vzniká oxid železa – podobně jako rez, jen v kontrolovaném prostředí. Tento oxid by pak šlo „zregenerovat“ pomocí vodíku vyrobeného z obnovitelných zdrojů. Vodík odstraní kyslík z oxidu železa a vznikne opět čisté železo, připravené k dalšímu cyklu spalování.

Tím vzniká uzavřený a bezemisní koloběh energie, v němž se nevypouští žádný oxid uhličitý, pouze vodní pára. Výhodou je, že by se dala využít stávající infrastruktura uhelných elektráren – kotle, turbíny i rozvodné sítě – a přitom by bylo možné přejít na čistý provoz. Železo se navíc dá snadno skladovat a přepravovat, což z něj dělá zajímavý energetický zásobník. 

Zatím jde o laboratorní experimenty, ale potenciál této technologie je značný. Pokud se podaří zvládnout efektivní regeneraci železa a bezpečné zacházení s vodíkem, mohla by se z uhelných elektráren stát přechodná forma „železných elektráren“ – most mezi světem uhlí a světem čisté energie. Jinými slovy: možná nebude nutné bourat staré komíny – stačí, když z nich jednou místo sazí vyletí pára.

Mnozí analytici považují rok 2025 za pravděpodobný „vrchol uhlí“ – okamžik, kdy jeho globální spotřeba dosáhla maxima a odtud už povede jen dolů. Ne proto, že by uhlí došlo, ale protože ho svět jednoduše přestává potřebovat. Pokud se tento scénář potvrdí, znamená to, že štafetový kolík už byl skutečně předán a nyní běží v rukou obnovitelných zdrojů.

Přechod k nové energetice ale zůstává běh na dlouhou trať. Síťové kapacity v mnoha zemích jsou stále rigidní, povolovací procesy pomalé a investice do úložišť zaostávají. Geografická omezení, kolísání počasí i politické zájmy s vazbami na fosilní průmysl představují překážky, které mohou závod zpomalit. Přesto energie nečeká. Historický moment, kdy obnovitelné zdroje poprvé vyrobily více elektřiny než uhlí, nicméně ukazuje jasný směr: svět se nadechuje k éře čisté energie a teď už záleží jen na tom, zda obnovitelné zdroje udrží tempo a dovedou štafetu až do cíle bezemisní budoucnosti.

 

Předcházení vzniku odpadů je jedním z nejdůležitějších principů oběhového hospodářství. Nejde jen o třídění a recyklaci, ale především o to, jak odpady vůbec nevytvářet – a pokud už vzniknou, jak je co nejlépe znovu využít. Aktuální vývoj v této oblasti představí již 11. ročník konference Předcházení vzniku odpadů 2025, který se zaměří na legislativní novinky včetně nového Plánu odpadového hospodářství ČR a evropského nařízení PPWR, rozšiřování systémů rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR), plnění závazných cílů v oblasti třídění komunálního odpadu a inspirativní příklady správné praxe.

Legislativa jako motor změny: Co přináší nový Plán odpadového hospodářství a evropské nařízení PPWR?

Úvodní blok konference Předcházení vzniku odpadů 2025 se zaměří na zásadní legislativní změny, které ovlivní podobu odpadového hospodářství v České republice i celé Evropské unii v následujících letech. Tento blok nabídne praktické vhledy do aktuální legislativy, která bude formovat podobu odpadového hospodářství v ČR i EU. Je určen zástupcům obcí, firem, odborné veřejnosti i tvůrcům politik, kteří chtějí být připraveni na nové výzvy.

Nový Plán odpadového hospodářství ČR na období 2025–2035, který byl schválen vládou v červenci 2025, představí Jan Maršák z Ministerstva životního prostředí ČR. Tento strategický dokument klade důraz na předcházení vzniku odpadů, prodlužování životnosti výrobků, opakované použití, rozšíření systémů EPR na nové komodity (např. textil, nábytek…) a výrazné omezení skládkování využitelných odpadů. Plán má také podpořit investice do moderní infrastruktury a efektivního sběru bioodpadu.

Na nové evropské nařízení o obalech a obalových materiálech (PPWR), které od roku 2026 nahradí dosavadní směrnici o obalech, se zaměří Iva Werbynská z Obalového institutu SYBA. PPWR mění prevenci vzniku obalového odpadu z dobrovolné snahy na povinný standard. Zavádí požadavky na recyklovatelnost všech obalů, minimální podíl recyklovaného materiálu, omezení jednorázových plastových obalů a povinné zálohování plastových lahví a plechovek, pokud nebude dosaženo 90% míry sběru. V rámci přednášky bude představeno, kde firmy nejrychleji ušetří materiál, emise i peníze – bez kompromisů na funkci nebo značce, nové povinnosti budou předvedeny do jasných rozhodnutí.

Praktické nástroje pro firmy, které se chtějí připravit na nové požadavky v oblasti ekodesignu plastových obalů, představí Radek Přikryl z VUT v Brně. Účastníci se seznámí s protokolem pro hodnocení třídění obalů a nástrojem pro posouzení jejich recyklovatelnosti. Přednáška nabídne konkrétní kroky, jak systematicky zlepšovat návrh obalů v souladu s principy cirkulární ekonomiky a legislativními požadavky. 

Rozšířená odpovědnost výrobců: Klíč k efektivnímu nakládání s odpady v duchu cirkulární ekonomiky

Systémy rozšířené odpovědnosti výrobců (tzv. EPR) představují jeden z nejúčinnějších nástrojů pro předcházení negativním environmentálním externalitám, jako jsou například odpady. Tento přístup je plně v souladu s principem „znečišťovatel platí“ a již v minulosti přispěl ke zlepšení nakládání s řadou skupin výrobků. V České republice dlouhodobě fungují EPR systémy například pro obaly, elektrozařízení, baterie nebo pneumatiky. Tyto systémy přenášejí odpovědnost za sběr, recyklaci a ekologickou likvidaci výrobků na jejich výrobce, čímž je motivují k navrhování udržitelnějších produktů z hlediska trvanlivosti a recyklovatelnosti.

V rámci Strategie rozšiřování EPR, připravované Ministerstvem životního prostředí, se počítá s rozšířením těchto systémů i na další komodity, jako jsou textil a obuv, sportovní a volnočasové potřeby, hračky, nábytek, ploché sklo a potřeby pro dům a zahradu. Pozornost se těmto skupinám výrobků věnuje zejména kvůli jejich významnému podílu na produkci odpadu a potřebě zlepšit úroveň jeho zpracování. Rozšíření EPR by mělo přispět ke snížení množství odpadu, zvýšení míry recyklace a podpoře inovací v produktovém designu.

Jedním z klíčových aktérů, kterých se rozšíření EPR přímo dotkne, jsou města a obce. Přínosy jsou na první pohled zřejmé – snížení nákladů na odpadové hospodářství, zlepšení třídění a možnost využít ušetřené prostředky na jiné veřejné služby. Je však nutné upozornit i na rizika a výzvy, které s tímto rozšiřováním souvisejí. Obce by musely zajistit provoz sběrných míst, přičemž zůstává otázkou, od jakého počtu obyvatel by tato povinnost byla efektivní vzhledem k očekávanému množství sebraného materiálu. Navíc by města a obce musely uzavírat nové smlouvy s kolektivními systémy (operátory) pro každou komoditu zvlášť, což by pravděpodobně znamenalo značnou administrativní zátěž.

Studie CETA, která se touto problematikou zabývala, upozorňuje, že pokud je cílem pouze získat finanční prostředky na sběr, separaci nebo odstranění odpadu bez stanovení konkrétních měřitelných cílů, mohou být jiné finanční nástroje účinnější a nákladově efektivnější než EPR. Mezi tyto alternativy patří například poplatky za komunální odpad, efektivnější zpoplatnění původců odpadů nebo kombinace daňových a dotačních mechanismů.

Konference Předcházení vzniku odpadů 2025 se za účasti zástupců Ministerstva životního prostředí a měst a obcí zaměří na plánované rozšíření systémů rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR) v letech 2027–2028. Diskuse se bude věnovat mimo jiné těmto klíčovým otázkám: Jak nastavit EPR systémy tak, aby byly funkční, spravedlivé a přínosné pro všechny aktéry? Jaké podmínky je třeba vytvořit, aby se obce mohly do systému zapojit bez zbytečné administrativní zátěže? Do panelové diskuse se zapojí David Surý z MŽP, Pavel Drahovzal ze SMO ČR, nebo Pavel Hendrichovský z Diakonie Broumov. Zapojit se můžete i online prostřednictvím platformy www.slido.com pod hashtagem #pvo2025. 

Příklady správné praxe: Inspirace pro obce, firmy i neziskový sektor

Jedním z klíčových bloků konference Předcházení vzniku odpadů 2025 bude prezentace konkrétních projektů, které ukazují, jak lze principy oběhového hospodářství úspěšně aplikovat v praxi. Přednášející z různých sektorů představí inovativní řešení, která přispívají ke snížení množství odpadu, jeho efektivnímu využití a posílení spolupráce mezi veřejným, soukromým i neziskovým sektorem.

1. Nábytek v oběhu – Radim Trojan, Změna k lepšímu, z. s.

Pilotní projekt ověřil možnosti zavedení systému rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR) pro nábytek. Šest firem se zapojilo do dobrovolné dohody s MŽP a testovalo sběr, třídění a recyklaci vyřazeného nábytku. Výsledky přinesly cenné poznatky o materiálovém složení, recyklovatelnosti i potenciálu opětovného využití.

2. Sport bez odpadu – Lucia Štefánková, Nadace TIPSPORT

Projekt pomáhá českým sportovním klubům zavádět udržitelná opatření v oblasti odpadů, vody a energií. Ukazuje, že ekologická opatření na stadionech mohou nejen zlepšit životní prostředí, ale také přinést úspory. Přednáška nabídne konkrétní data o produkci odpadu a příklady dobré praxe z klubů po celé republice.

3. Cirkulární program PMI – Roman Grametbauer, Philip Morris ČR a.s.

Společnost představí své aktivity v oblasti ekodesignu, řešení litteringu a odpovědné likvidace výrobků po skončení jejich životnosti. Program ukazuje, jak může i velký výrobce přispět k cirkulární ekonomice a ochraně životního prostředí.

4. Oděvní banka a OblečPrahu.cz – Dana Pavlousková, Oděvní banka z. s.

Prezentace ukáže, jak lze v praxi předcházet vzniku textilního odpadu a zároveň posilovat sociální pomoc. Projekt propojuje město, firmy, neziskové organizace i veřejnost a nabízí modelovou cestu k cirkulárnímu hospodářství v oblasti textilu.

De) ruhá šance pro plastová okna – Marek Ryba, REWINDOW

Staré plastové okenní rámy často končí na skládkách, přestože představují cenný zdroj surovin. Rewindow Recycling ukazuje, že i v Česku lze vybudovat funkční systém sběru a recyklace PVC oken. Přednáška představí technologické možnosti a ekonomický potenciál tohoto řešení.

Plnění závazných cílů v oblasti třídění komunálního odpadu: Výzva pro města a obce

Oběhové hospodářství se stalo klíčovým tématem evropské i světové environmentální politiky. Po přijetí tzv. oběhových balíčků EU a nového zákona o odpadech č. 541/2020 Sb. nabývá na významu zejména v oblasti nakládání s komunálním odpadem. Tento zákon stanovuje pro obce konkrétní a právně závazné cíle v oblasti třídění komunálního odpadu pro roky 2025, 2030 a 2035. Jejich nedodržení může vést k sankcím.

Konkrétně musí obce do roku 2025 zajistit, aby odděleně soustřeďované recyklovatelné složky komunálního odpadu tvořily alespoň 60 % z jeho celkového množství. V roce 2030 se požadavek zpřísní na 65 % a v roce 2035 na 70 %.

Plnění těchto cílů však představuje pro města a obce značnou výzvu. Ačkoli data za rok 2025 zatím nejsou k dispozici, výsledky z předchozích let naznačují, že stanovené cíle jsou pro řadu obcí – včetně některých větších měst – stále vzdálené. Výrazné rozdíly jsou patrné mezi jednotlivými kraji: zatímco Jihomoravský kraj nebo Kraj Vysočina dosahují nadprůměrných výsledků, Ústecký a Karlovarský kraj se pohybují na opačném konci spektra. V roce 2023 činila průměrná míra třídění přibližně 45 %, přičemž pouze 10 % obcí by nemělo mít se splněním cíle problém.

Současná praxe v oblasti oběhového hospodářství je často limitována jak množstvím, tak strukturou vznikajícího odpadu. Mnohé obce nemají dostatečné technické ani organizační kapacity pro dosažení požadované míry třídění, což může mít negativní dopady nejen na životní prostředí, ale i na jejich rozpočty.

V rámci odborného programu konference vystoupí Michal Struk z Masarykovy univerzity v Brně, který představí výsledky svého výzkumu zaměřeného na analýzu připravenosti obcí plnit stanovené cíle. O praktické zkušenosti z města, které již cíle v oblasti třídění plní, se podělí Jan Lipavský, místostarosta města Vysoké Mýto. Petr Novotný z INCIEN nabídne pohled na to, jak v ČR třídění komunálních odpadů funguje – nebo stále nefunguje. O své zkušenosti s bioodpadem, klíčovou složkou komunálních odpadů, se podělí zástupkyně sdružení Kokoza, Martina Záleská a Kristýna Svobodová. A aktuální informace o možnostech financování investic do odpadového hospodářství představí Jaromír Manhart ze Státního fondu životního prostředí. Na přednášky naváže další diskusní blok, který se zaměří mj. na otázky: Jaké nástroje mohou obcím pomoci splnit zákonné cíle v oblasti třídění? Jaké dopady může mít nesplnění cílů na ekonomiku obcí? Mimo přednášející v tomto bloku se diskuse zúčastní také David Surý z MŽP, Pavel Drahovzal ze SMO ČR.

Konference PVO 2025

Konference Předcházení vzniku odpadů 2025 se uskuteční 13. listopadu 2025 ve školících prostorách T-Mobile Magenta Experience Center v Praze, za podpory generálního partnera společnosti ASEKOL a.s. Akce proběhne v hybridní formě, takže se jí můžete zúčastnit prezenčně i online. Pro vybrané cílové skupiny, jako jsou právě obce, neziskový sektor, vzdělávací instituce či fyzické osoby, je navíc registrace i online přenos zcela zdarma. Program, registraci a další informace naleznete na www.predchazeniodpadu.cz.

Konferenci PVO 2025 pořádá České ekologické manažerské centrum z.s. s podporou těchto partnerů:

Partneři: Energy financial group a.s., EUROGREEN CZ s.r.o., Institut Cirkulární Ekonomiky, z.ú., INISOFT s.r.o., Kofola ČeskoSlovensko a.s., Kovohutě Příbram nástupnická, a.s., Mattoni 1873 a.s., Nadace Tipsport, Philip Morris ČR a.s., Rewindow Recycling s.r.o., T-Mobile Czech Republic a.s., T-Mobile Magenta Experience Center.

Mediální partneři: BOZP PROFI, CZ BIOM, DENÍK VEŘEJNÉ SPRÁVY, EKOLIST, ENVI PROFI, ENVIWEB, KOMUNÁLNÍ EKOLOGIE, ODPADOVÉ FÓRUM, ODPADY, PRŮMYSLOVÁ EKOLOGIE, TZB-INFO, TŘETÍ RUKA.

Evropská unie stojí před významnou modernizací jednoho ze svých méně viditelných, ale klíčových pilířů hospodářství: pravidel pro měřicí přístroje. Po více než dvaceti letech se má změnit rámec, který dosud určoval, jak musí být konstruována a certifikována zařízení jako plynoměry, elektroměry nebo vodoměry. Nový návrh Evropské komise rozšiřuje směrnici tak, aby odpovídala realitě dnešní doby — tedy nástupu elektromobility, digitalizace energetiky a přechodu na nízkouhlíkové zdroje energie.

Stávající evropská směrnice o měřidlech byla přijata ještě v době, kdy elektromobily byly spíše technologickou zajímavostí než realitou každodenního života. Neřeší například dobíjecí stanice, vodíkové výdejní stojany, měření nových typů plynů ani inteligentní elektroměry. To v praxi znamená, že zatímco klasické měřidlo plynu nebo elektřiny podléhá jednotným pravidlům v celé EU, u dobíjecích stojanů si každý členský stát může nastavit vlastní podmínky. Tento roztříštěný rámec tak brzdí rozvoj infrastruktury a komplikuje firmám podnikání napříč Evropou.

Nová úprava má ambici tuto situaci změnit. Harmonizované požadavky budou po novém platit i pro nabíjecí zařízení pro elektromobily. Například provozovatel dobíjecí stanice bude muset používat měřicí zařízení, které je přesné, ověřené a certifikované podle jednotných evropských pravidel — podobně jako je tomu dnes u čerpacích stanic na benzín. Množství odebrané energie se bude muset zobrazit jasně a srozumitelně buď přímo na stojanu, nebo na obrazovce vozidla či v mobilní aplikaci.

Dalším zásadním prvkem jsou výdejní stojany stlačeného plynu, například pro vodík nebo zemní plyn. I ty budou nově spadat pod společný právní rámec. Důvod je zřejmý: vodík má hrát klíčovou roli v dekarbonizaci dopravy i průmyslu, ale bez jasných pravidel pro měření nelze efektivně budovat jednotný trh a zajistit důvěru zákazníků. Pokud budou mít všichni provozovatelé stejná pravidla pro měření a účtování, odpadne riziko různých národních přístupů, které dnes firmám zvyšují náklady.

Změny se týkají i elektroměrů a plynoměrů. Současné požadavky na tato zařízení vycházejí z doby, kdy se měřilo prakticky jen mechanicky. Moderní energetika ale stále více využívá inteligentní měřicí systémy, které sbírají data v reálném čase a komunikují s distribuční sítí. Nová pravidla mají tyto technologie zohlednit a vytvořit standardizovaný rámec, který podpoří jejich rychlejší zavádění v celé EU. To je důležité i pro rozvoj chytrých sítí a lepší řízení spotřeby energie v době, kdy roste podíl obnovitelných zdrojů.

Změna směrnice se dotkne také měřidel tepelné energie používaných v chladicích systémech. V současnosti spadají tyto přístroje často do národních režimů a jejich certifikace je roztříštěná. Nový evropský rámec by měl tento stav sjednotit a tím snížit náklady výrobců i provozovatelů, kteří už nebudou muset řešit odlišné požadavky v každé zemi zvlášť.

Evropská komise zároveň počítá s přechodným obdobím. Měřidla uvedená na trh podle současných pravidel budou moci být používána po určitou dobu i po vstupu nových pravidel v platnost, a výrobci tak získají prostor přizpůsobit své výrobky novým požadavkům. Členské státy budou muset změny převést do svého právního řádu do jednoho roku od vstupu směrnice v platnost, přičemž účinnost se předpokládá do dvou let.

Na první pohled se může zdát, že jde o technický detail, který se běžného občana příliš netýká. Ve skutečnosti se ale jedná o zásah do infrastruktury, která ovlivňuje každodenní život. Pokud bude chtít například doplnit vodík do nádrže budoucího vodíkového auta, potřebuje mít jistotu, že množství a cena odpovídají skutečnosti, stejně tak platí pro elektromobil. A totéž platí pro každého, kdo sleduje svou domácí spotřebu energie nebo tepla pomocí chytrých měřidel.

Dokument ke stažení:

• Commission’s proposal on the amended measuring instruments directive
• Annexes to the proposal

V posledních dnech se na evropské scéně objevily dvě zprávy, které v součtu odhalují hlubší napětí mezi klimatickými ambicemi a ekonomickou realitou. Na jedné straně Německo oznamuje masivní investiční program zaměřený na podporu dekarbonizace těžkého průmyslu. Na straně druhé se rozpadá mezinárodní aliance bank, která měla sehrát klíčovou roli v zelené transformaci financování. Je to ukázka střetu mezi ideály a tržními silami – a také varování, že přechod na klimaticky neutrální ekonomiku nebude bezbolestný.

Německý plán, známý jako druhé kolo programu Carbon Contracts for Difference (CCfD), počítá s investicí až šesti miliard eur. Tyto prostředky mají podpořit přechod průmyslových podniků na nízkoemisní technologie. Výzva je určena především energeticky náročným sektorům, jako je ocelářství, chemie nebo výroba cementu. Vybrané projekty získají až patnáctileté kontrakty, které pokryjí rozdíl mezi náklady ekologičtější výroby a tradiční fosilní variantou.

Podstatou mechanismu CCfD je poskytnout firmám jistotu, že pokud se ekologické řešení ukáže být dražší než konvenční výroba, stát rozdíl doplatí. Právě tento typ jistoty je klíčový pro to, aby průmyslové podniky začaly investovat do technologií, které jsou v současnosti ekonomicky obtížně konkurenceschopné. Německo tím navazuje na svou národní strategii pro vodík a pro technologie zachytávání a využívání uhlíku, které mají umožnit dekarbonizaci i v odvětvích, kde přechod na čistou elektřinu není technicky ani ekonomicky snadný.

V době rostoucích cen energií a globálního tlaku na snižování emisí představuje takový program více než jen politické gesto. Je to konkrétní ekonomický nástroj, který má snížit investiční riziko a zrychlit přechod průmyslu na zelenější technologie. Výzva pro podniky je otevřena výzva pro zájemce otevřena do 1. prosince 2025, přičemž formální spuštění programu se očekává kolem poloviny roku 2026 po schválení rozpočtu Bundestagem a komisí EU.

Zatímco evropské vlády přitvrzují ve svých klimatických politikách a ekonomických stimulech, ve finančním světě dochází k opačnému pohybu. Skončila existence Net-Zero Banking Alliance (NZBA), aliance sdružující více než 140 velkých bank z celého světa. Tato platforma měla sjednotit bankovní sektor v závazku snižovat uhlíkovou stopu úvěrových a investičních portfolií a omezovat financování projektů s vysokými emisemi.

Pád aliance není překvapivý — už delší dobu čelila rostoucí kritice i praktickým problémům. Politický tlak přicházel především z USA, kde někteří zákonodárci označovali iniciativu za netržní a ideologicky motivovaný zásah do svobodného rozhodování bank. Ale i uvnitř samotného sektoru sílilo přesvědčení, že rámec NZBA byl příliš idealistický. Závazky byly dobrovolné, bez skutečně vymahatelných pravidel, a jejich dodržování bylo složité v prostředí ekonomické nejistoty.

Banky tak čelily rostoucímu rozporu: na jedné straně tlak na snižování emisí ve financování, na straně druhé realita trhů, energetických krizí, geopolitických rizik a očekávání investorů. Například Česká spořitelna, která byla součástí širší struktury NZBA prostřednictvím své mateřské skupiny Erste, už oznámila, že ačkoliv zelené cíle nemění, rámec, v němž finanční instituce operují, musí být realističtější a pružnější než dříve.

Tyto dvě události – rozsáhlý německý investiční program a rozpad globální bankovní aliance – společně ukazují, že Evropa vstupuje do nové fáze klimatické transformace. Na jedné straně vlády přebírají aktivnější roli a posilují veřejné investice tam, kde trh zatím nedokáže sám zajistit změnu. Na straně druhé finanční sektor ustupuje od univerzálních a idealistických slibů a hledá nové rovnováhy mezi ambicí a rizikem. 

Pro Česko má tato situace zvláštní význam. Na rozdíl od Německa zatím český stát nemá obdobný nástroj jako CCfD, který by snižoval investiční riziko pro energeticky náročné průmyslové sektory při přechodu na nízkoemisní technologie. Český průmysl je silně exportně orientovaný a zároveň závislý na tradičních energetických zdrojích, takže podobné programy by mohly významně urychlit modernizaci podniků, umožnit zavádění zelenějších výrobních procesů a zároveň posílit konkurenceschopnost českých firem na evropských i globálních trzích. 

Implementace podobných podpůrných mechanismů by také poskytla signál investorům a bankám, že přechod k nízkoemisní ekonomice je reálný a bezpečně financovatelný, což by mohlo zlepšit dostupnost financování pro české projekty v oblasti dekarbonizace. Navíc české podniky díky německé podpoře mohou získat zakázky jako subdodavatelé nových technologií do německých průmyslových podniků, čímž se otevírá konkrétní obchodní příležitost.
 

Zadržování vody, obnova přírodních prvků v krajině a moderní kombinace zemědělství s výrobou energie – to jsou aktuální směry, kterými se ubírá environmentální i agrární politika České republiky. Ministerstvo životního prostředí rozšiřuje podporu protierozních opatření o dalších 200 milionů korun z Operačního programu Životní prostředí, zatímco Ministerstvo zemědělství vydalo zásadní aktualizaci vyhlášky, která otevírá cestu pro instalaci agrovoltaických systémů i na ornou půdu. Oba kroky spojuje cíl zvýšit odolnost české krajiny vůči klimatickým extrémům a posílit její schopnost hospodařit s vodou, energií i půdou dlouhodobě udržitelným způsobem.

Eroze patří mezi nejvážnější problémy současného zemědělství – podle údajů Ministerstva životního prostředí je v České republice vodní erozí ohroženo více než 50 % zemědělské půdy. Ztráta ornice, která se tvořila po staletí, vede nejen ke snížení úrodnosti, ale také k většímu odtoku srážek, zanášení vodních toků a vyššímu riziku povodní. 

Nově vyčleněných 200 milionů korun z Operačního programu Životní prostředí umožní financovat projekty (Podrobnosti a dokumenty: Výzva č. 100 / Výzva č. 73), které se zaměřují na tvorbu a obnovu tůní, mokřadů, zasakovacích pásů, remízků a vegetačních pruhů. Součástí podpory jsou i úpravy melioračních systémů, které v minulosti často urychlovaly odtok vody z krajiny. Tímto způsobem se voda vrací tam, kam přirozeně patří, a krajina získává schopnost lépe reagovat na období sucha i přívalové srážky.

Od roku 2021 bylo z prostředků OPŽP podpořeno 67 projektů s celkovými náklady přesahujícími jednu miliardu korun. K nim se přidávají i projekty financované z Národního programu Životní prostředí v objemu dalších 104 milionů korun. Nově otevřená výzva, určená pro tzv. přechodové regiony (Středočeský, Plzeňský, Jihočeský, Jihomoravský kraj a Vysočina), rozšiřuje možnosti podpory i mimo strukturálně postižené oblasti. O dotaci mohou žádat obce, kraje, školy, církve, nadace, státní i soukromé organizace či fyzické osoby.

Důležitým zjednodušením je novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, která umožňuje zakládat krajinné prvky přímo na zemědělské půdě bez nutnosti jejího vyjmutí. Opatření tak mohou být realizována přímo v rámci hospodaření, což usnadňuje jejich integraci do běžných zemědělských činností. Společným cílem těchto kroků je posílit přirozené procesy, které stabilizují půdu a zároveň podporují biodiverzitu i retenční schopnost území.

Agrovoltaika: nový rozměr hospodaření na orné půdě

Zatímco opatření Ministerstva životního prostředí cílí na obnovu ekologických funkcí krajiny, resort zemědělství se zaměřuje na její technologickou modernizaci. Aktualizovaná vyhláška Ministerstva zemědělství přináší zásadní změnu, která umožňuje instalaci agrovoltaických systémů také na ornou půdu, pokud se na ní pěstují plodiny s vysokou nebo velmi vysokou pracností, typicky zelenina. Tento legislativní krok odstraňuje dosavadní omezení, kdy byla agrovoltaika možná převážně jen na vinicích a v ovocných sadech, a otevírá prostor pro využití moderních vertikálních konstrukcí i na běžných polích.

Agrovoltaika představuje inovativní přístup, kdy je zemědělská půda využívána současně k produkci potravin i elektřiny. Vertikální panely, umístěné obvykle ve směru východ–západ, umožňují průchod světla mezi řádky, přičemž částečně zastíněná vegetace lépe odolává extrémům počasí. Systém přispívá ke snížení teplotních výkyvů, omezení výparu vody z půdy a ochraně před krupobitím či přívalovými dešti. Navíc vyrábí elektřinu v době, kdy je její spotřeba v zemědělství nejvyšší – ráno a večer – čímž pomáhá stabilizovat elektrizační soustavu.

Z ekonomického hlediska přináší agrovoltaika diverzifikaci příjmů zemědělců a snižuje jejich závislost na kolísajících cenách potravin či energií. Zároveň posiluje energetickou soběstačnost regionů a přispívá k plnění cílů dekarbonizace. Česká legislativní úprava se tak přibližuje standardům vyspělých evropských zemí, jako je Německo, Francie či Rakousko, kde je tento model běžnou součástí moderního zemědělství.

Podpora agrovoltaiky není založena na přímých dotacích, ale na vytvoření jasného právního rámce, který umožní investice bez zbytečných administrativních překážek. Rozhodující je transparentnost povolovacích procesů a technická kompatibilita s ochranou zemědělského půdního fondu. Nová vyhláška je v tomto ohledu vnímána jako jeden z nejprogresivnějších kroků v rámci Evropské unie.

Směřování k funkčnímu celku: voda, půda, energie

Obě iniciativy – environmentální i energeticko-zemědělská – se vzájemně doplňují. Protierozní opatření zvyšují schopnost krajiny zadržovat vodu, zatímco agrovoltaika umožňuje snižovat ztráty vody a zároveň efektivně využívat půdu i pro výrobu obnovitelné energie. Výsledkem je komplexní přístup, který podporuje ekologickou stabilitu, energetickou bezpečnost a ekonomickou udržitelnost venkova. Kombinace přírodních a technologických opatření je příkladným nástrojem pro adaptaci na změnu klimatu i pro modernizaci zemědělství v duchu evropských trendů.

Ve švýcarském La Chaux-de-Fonds není ani mráček a soustředěné sluneční paprsky vytváří několika tisícový žár roztavující ocelové zbytky z místní přesné výroby. Každý paprsek sleduje svůj přesný směr, každý kovový kousek se stává součástí tavného tance, až tak intenzivně až vznikají nové polotovary připravené obohatit pozemský svět. Je to průlom, kde technika a přírodní energie spojují síly, aby ukázaly, že i těžký průmysl může být elegantní, efektivní a téměř bez emisí, a že světlo může převzít roli tradičního ohně v hutnictví.

Recyklace oceli je dnes jedním z klíčových pilířů průmyslové dekarbonizace. Tradiční metalurgie je přitom zároveň jedním z největších zdrojů emisí skleníkových plynů. Výroba jedné tuny běžné nerezové oceli znamená zhruba 6,8 kilogramu ekvivalentu CO₂ na kilogram materiálu a významnou energetickou spotřebu, která je dnes ve většině případů pokrývána elektřinou získanou z fosilních zdrojů. Právě v této oblasti došlo nedávno k průlomu, který může výrazně změnit způsob, jakým se bude ocel vyrábět a recyklovat. Ve švýcarském městě La Chaux-de-Fonds spustila společnost Panatere první dvě průmyslové solární pece určené speciálně pro recyklaci nerezové oceli. Projekt, který vznikal řadu let, představuje vůbec první komerční aplikaci koncentrované solární energie v metalurgickém průmyslu.

Základní princip je jednoduchý a geniální zároveň. Pomocí heliostatů, tedy pohyblivých zrcadel sledujících pohyb slunce, je sluneční záření koncentrováno do ohniska speciálního reaktoru, kde je jeho intenzita zesílena až 5 500násobně oproti běžnému slunečnímu svitu. V ohnisku této soustavy je dosaženo teplot přesahujících 1 450 °C, přičemž při maximální koncentraci dosahuje tepelný výkon hodnot odpovídajících více než 2 000 °C. To je teplota, která bezpečně stačí k tavení nerezové oceli a otevírá prostor pro celý proces recyklace bez spalování fosilních paliv. Velký heliostat má plochu 138 m² a tvoří jej 40 pohyblivých zrcadel, která přesně směrují paprsky do desetimetrového koncentrátoru. Menší varianta používá heliostat o ploše 30 m² a koncentrátor 12 m² složený z 450 drobných zrcadel, čímž je dosaženo mimořádně vysokého faktoru zesílení slunečního záření.

Celý proces je navržen jako uzavřený lokální cyklus. Vstupní surovinu tvoří kovové třísky a špony pocházející převážně z výroby švýcarského hodinářského a biomedicínského průmyslu, tedy materiál o vysoké čistotě, který lze po přetavení znovu uvést do výroby. Po nahromadění suroviny je aktivován heliostatický systém, který sleduje pohyb slunce s vysokou přesností a směruje paprsky do ohniska reaktoru. Nerezová ocel se v peci roztaví během zhruba 90 minut. Tavenina je následně odlévána do forem, ve kterých vznikají nové tyče a výlisky přesně definovaných rozměrů: průměry 16, 45 a 60 milimetrů u tyčí, délky tří metrů, případně ploché výlisky o rozměrech například 65 × 10 × 1000 milimetrů. Typická legura odpovídá standardu AISI 316L, známé také jako X2CrNiMo18-15-3 nebo DIN 1.4441. Jde o materiál, který se běžně používá v biomedicíně, hodinářství a vysoce přesných strojírenských aplikacích.

Projekt počítá s tím, že do roku 2028 bude roční kapacita zařízení dosahovat přibližně 1 000 tun recyklované nerezové oceli. V pilotní fázi se uváděly hodnoty kolem 400 tun, což samo o sobě představuje významnou průmyslovou kapacitu na úrovni středního podniku. Vzhledem k tomu, že zařízení funguje výhradně na přímý sluneční svit, je celý proces časově navázán na počasí a denní dobu. To ovšem neznamená omezení na několik málo hodin denně: v oblasti, kde je zařízení instalováno, se počítá s 1 500 až 2 000 slunečnými hodinami ročně, což umožňuje efektivní provoz během celé sezóny. Klíčovým prvkem systému je přesnost sledování slunce a údržba zrcadlových ploch. Prach a nečistoty by totiž výrazně snížily účinnost koncentrace, a tak je součástí provozu i systematické čištění a kontrola optiky.

Z hlediska energetické bilance je podstata inovace ohromující. Slunce poskytuje na jednotku plochy v poledne přibližně 1 kW záření. Pomocí optického systému s koncentrací až 5 500× je energie soustředěna do malého prostoru s extrémní teplotou a výsledný tepelný výkon stačí k přímému tavení kovu bez jakéhokoli spalování plynu, uhlí nebo využití elektřiny z rozvodné sítě. Ztráty systému jsou minimalizovány optimalizací geometrie zrcadel, přesným řízením polohy a konstrukcí absorpčního reaktoru z materiálů s vysokou odolností vůči sálavému teplu. Použitý reaktor je konstruován tak, aby odolal dlouhodobému působení teplot přes 2 000 °C a zároveň poskytl stabilní pracovní prostředí pro opakované tavicí cykly. Účinnost celého procesu je podle dostupných dat vysoká a umožňuje dosažení mimořádně nízké uhlíkové stopy.

Právě uhlíková bilance je jedním z nejpůsobivějších aspektů celého projektu. Zatímco běžná výroba nerezové oceli znamená zhruba 6,8 kilogramu emisí CO₂ ekvivalentu na kilogram materiálu, „solární“ ocel společnosti Panatere má deklarovanou stopu pouhých 0,041 kilogramu CO₂ ekvivalentu. To je více než 160násobné snížení emisí. Tento rozdíl nevychází z dílčích optimalizací, ale z principiální změny energetického zdroje: tam, kde dosud hrála hlavní roli fosilní nebo elektrická energie, nastupuje přímo koncentrované sluneční záření. Díky tomu není potřeba žádné spalování a celý proces může být zcela bezemisní, pokud je i případná pomocná energie získávána z obnovitelných zdrojů. 

Technologický základ projektu vychází z výzkumu prováděného ve spolupráci s technickými školami Haute Ecole Arc Ingénierie a Université de Franche-Comté. Klíčovou výzvou byla nejen optická a konstrukční přesnost, ale i dlouhodobá stabilita systému vystaveného povětrnostním vlivům. Zrcadla musejí odolávat větru, teplotním výkyvům i usazování saharského prachu, který v alpské oblasti není výjimkou. Využití heliostatů přitom není samo o sobě novinkou – koncentrační solární technologie se používají pro výrobu elektřiny i pro výzkum. Novinkou je však jejich přímá aplikace na tavení kovů v průmyslovém měřítku a propojení s lokálním recyklačním řetězcem. Vstupní surovina, výroba i spotřeba materiálu jsou soustředěny v relativně malém regionu, čímž se minimalizují i logistické emise.

Při pohledu na ekonomickou stránku má systém potenciál nabídnout zajímavou návratnost investice. Pořízení heliostatického pole, optického systému a reaktoru představuje sice nemalé náklady, ovšem provozní náklady jsou díky nulové spotřebě fosilních paliv výrazně nižší než u klasických pecí. Náklady na údržbu optiky a mechaniky mohou být významné, ale nejsou dominantní. Významným faktorem bude dlouhodobá životnost zrcadel, selektivních povrchů a mechanických částí heliostatů. Pokud technologie dosáhne deklarované životnosti v řádu desítek let, může jít o jeden z ekonomicky i ekologicky nejefektivnějších způsobů výroby nerezové oceli vůbec.

Z hlediska širšího průmyslového kontextu jde o průlomový krok. Koncentrační solární technologie jsou již dnes zralé a využívané pro výrobu tepla a elektřiny, ale jejich nasazení v hutnictví je novinkou. Recyklace oceli pomocí solární energie má potenciál snížit emise v jednom z nejnáročnějších odvětví průmyslu, které je dosud obtížně dekarbonizovatelné. Projekt Panatere je navíc důkazem, že řešení nemusí vždy přijít z velkých hutních koncernů. I menší regionální podnik může přijít s technologickým skokem, který může změnit celé odvětví. Pokud se podaří technologii rozšířit, můžeme být svědky zrodu nové éry metalurgie, v níž Slunce nebude jen zdrojem elektřiny, ale přímo energie pro hutní procesy.

 

Evropský parlament prostřednictvím Výboru pro životní prostředí, klima a potravinovou bezpečnost začátkem týdne schválil rezoluci, která má jasně definovat postoj EU před nadcházející klimatickou konferencí COP30. Cílem je potvrdit roli Unie jako globálního lídra v oblasti klimatu a zároveň vyzvat všechny členské státy, aby se aktivně podílely na financování opatření proti změně klimatu. Výbor zdůraznil, že vysoká úroveň ambice musí zůstat zachována a přitom respektovat ekonomickou efektivitu, konkurenceschopnost evropského průmyslu, sociální spravedlnost a kvalitní ochranu životního prostředí.

Jedním z klíčových požadavků je rychlé přijetí klimatického závazku EU pro rok 2035. Parlament kritizuje zpoždění při předkládání aktualizovaných národních příspěvků (NDC) a zároveň apeluje, aby Unie stanovila vědecky podložený cíl pro rok 2040, v souladu s evropským klimatickým zákonem. Takový krok by zajistil kontinuitu politiky a jasný rámec pro plánování investic a regulačních opatření.

Rezoluce zároveň otevřeně reflektuje současné strukturální problémy, mezi něž patří závislost Evropy na fosilních palivech a pokračující dotace těchto sektorů. Výbor doporučuje postupné ukončení podpory fosilních energií, aby se urychlil přechod na obnovitelné zdroje. Politici rovněž upozorňují na souvislosti klimatických změn s bezpečnostními hrozbami – od zhoršení potravinové stability přes nedostatek vody až po migrace a geopolitické napětí. V této souvislosti se apeluje na to, aby i sektor obrany snížil svou uhlíkovou stopu a přispěl k dekarbonizaci.

Rezoluce také zdůrazňuje, že k dosažení klimatické neutrality musí přispět všechny sektory: od silniční a námořní dopravy, přes zemědělství a energetiku, po průmysl, textilní výrobu či cestovní ruch. Cílem je, aby změna nebyla izolovanou oblastí politiky, ale komplexním přístupem zahrnujícím všechny klíčové sektory ekonomiky. Text bude následně předložen plénu Evropského parlamentu k projednání a schválení. 

COP30, který se bude konat v listopadu 2025 v brazilském Belému představuje zásadní fórum pro mezinárodní koordinaci klimatické politiky. Konference poskytuje státům možnost představit nové národní akční plány (NDC), hodnotit pokrok v plnění dříve přijatých závazků a diskutovat o financování klimatických opatření, zejména pro rozvojové země. Hlavním cílem je udržet oteplení planety pod 1,5 °C a zajistit, aby transformace energetiky a hospodářství probíhala spravedlivě a efektivně. 

Trh s elektromobily v České republice se letos rozjel naplno. Za prvních devět měsíců roku se prodalo více než 10 000 čistě bateriových elektromobilů, což znamená meziroční nárůst o 41 %. Každé dvacáté nové auto na českých silnicích už nemá výfuk a pokud započítáme i plug-in hybridy, blíží se podíl elektrických vozidel hranici deseti procent všech nových registrací. Z kdysi okrajového segmentu se stává reálná a zajímavá alternativa, kterou začínají brát vážně nejen jednotlivci, ale i firemní flotily.

Evropská unie jde ještě dál. Elektromobily už zde tvoří téměř čtvrtinu všech nově prodaných vozů a v některých zemích – jako je Norsko nebo Švédsko – jejich podíl překročil i 80 %. Evropa se tak stává druhým největším trhem elektromobility na světě, hned po Číně. Ta ovšem zůstává jasným hegemonem, a to nejen v objemu prodejů, ale i v kontrole nad dodavatelským řetězcem baterií. Zatímco evropské automobilky dohánějí ztrátu, čínské značky jako BYD expandují závratným tempem a letos poprvé překonaly v Evropě Teslu. To, co ještě před pár lety vypadalo jako nemožné, se stalo realitou – asijské značky přepisují mapu evropského automobilového trhu.

Tradiční výrobci, jako Volkswagen, BMW či Renault, reagují mohutnými investicemi do elektrifikace svých modelů. V jejich závodech se zároveň rodí nová generace vozidel s delším dojezdem a nižší spotřebou energie. Zákazníci, kteří dříve váhali kvůli infrastruktuře, už dnes často narážejí spíš na problém nedostupnosti modelů nebo dlouhé čekací lhůty. Nabíjecí síť se rozšiřuje – v Evropě přibývá průměrně přes 2 000 nových nabíjecích bodů týdně – a i v Česku se počet veřejných nabíječek za poslední dva roky téměř zdvojnásobil.

Za těmito pozitivními čísly se ale skrývá i několik zásadních otázek, které mohou rozhodnout o budoucnosti elektromobility. Jednou z nich je recyklace baterií – téma, které se zatím drží spíše v pozadí, ale jeho význam rychle roste. Lithium-iontové baterie, které pohánějí dnešní elektromobily, obsahují cenné suroviny jako lithium, nikl nebo kobalt. Jejich těžba je energeticky náročná, environmentálně problematická a soustředěná v několika málo regionech světa. Bez efektivního systému recyklace hrozí, že „zelená revoluce“ jen přenese ekologickou zátěž z výfuků aut do dolů v Jižní Americe nebo Africe.

Trh s recyklací baterií přitom roste téměř stejně rychle jako samotná elektromobilita. V Evropě se jeho hodnota v roce 2021 pohybovala kolem 430 milionů dolarů a během příští dekády by mohla dosáhnout až 10 miliard. Odhady do roku 2034 mluví o globálním trhu s hodnotou přes 70 miliard dolarů, s meziročním růstem přes 30 %. Recyklační technologie – hydrometalurgie, pyrometalurgie či mechanické zpracování – se neustále zdokonalují a Evropská unie už nastavila konkrétní cíle: do roku 2031 musí recyklace dosahovat alespoň 70 % účinnosti u klíčových materiálů.

Problémem zatím zůstává reálná praxe. V současnosti se v Evropě recykluje jen asi pět procent vyřazených baterií. Zbytek končí ve skladech, čeká na druhý život v domácích úložištích nebo putuje mimo kontinent. Jen malé množství firem má kapacitu zpracovávat baterie ve velkém měřítku a chybí jednotný systém sběru. Evropské strategie počítají s tím, že do roku 2040 by se mohlo recyklovat až šest milionů tun baterií ročně, což by dokázalo pokrýt asi třetinu evropské spotřeby kritických surovin. Zároveň by se tím snížily výrobní náklady baterií o zhruba pětinu – což by mohlo rozhodnout o jejich masovém rozšíření.

Česká republika stojí v tomto směru na prahu zásadní transformace. Zatímco poptávka po elektromobilech rychle roste, domácí infrastruktura pro zpracování baterií a obnovu surovin je teprve v plenkách. Na druhé straně má Česko jedinečnou příležitost – stát se logistickým a recyklačním uzlem střední Evropy. Kombinace silné průmyslové tradice, technického know-how a rostoucího trhu by mohla vytvořit prostor pro vznik nových průmyslových odvětví.

Budoucnost elektromobility už dávno není jen o tom, kolik aut se prodá a jaký mají dojezd. Rozhodovat bude, kdo dokáže uzavřít celý kruh: od těžby přes výrobu, používání, až po druhý život baterií a jejich recyklaci. Elektromobilita může být skutečně udržitelná jen tehdy, když nebude záviset na nekonečném toku nových surovin. Český trh se právě překlápí z fáze nadšení do fáze odpovědnosti – a to je možná ten nejdůležitější krok celé elektrické revoluce.

Jméno Petr Macinka se v posledních dnech skloňuje častěji než kdykoli předtím. Předseda Motoristů sobě, dlouholetý kritik „zelené byrokracie“ a nově poslanec, se stal horkým kandidátem na post ministra životního prostředí. Pro někoho noční můra, pro jiné naděje na návrat racionality do rezortu, který podle jeho slov „už dávno přestal chránit životní prostředí a začal chránit ideologii“. Možný nástup Macinky do čela ministerstva otvírá otázku, jak by se proměnil resort, který po desetiletí patřil k pilířům evropské environmentální politiky.

Macinka se profiluje jako politik, který reprezentuje technokratický a zároveň populisticky laděný odpor vůči „přeregulovanosti“. Zastává názor, že ochrana přírody se v Evropě proměnila v nástroj politické kontroly a že české ministerstvo životního prostředí trpí přebujelou byrokracií. Odtud pochází jeho slavný, i když ironicky oceněný výrok o potřebě „odideologizovat ministerstvo“, který mu vynesl Zelenou perlu za nejvíce antiekologické prohlášení roku. Tato formulace však přesně vystihuje pravděpodobnou vizi: zbavit MŽP nánosu aktivistického myšlení, odstranit to, co považuje za ideologické blokády, a vrátit resortu „rozum a poměr“.

Naráží na realitu evropských závazků

Jakkoli tato rétorika rezonuje mezi voliči, kteří vnímají ekologickou politiku jako brzdu ekonomického rozvoje, Macinkova představa o ministerstvu naráží na celou řadu limitů. Česká republika je pevně zakotvena v evropském právním rámci, který stanovuje závazné emisní limity, standardy ochrany ovzduší, vod i půdy a povinnosti v oblasti biodiverzity či obnovitelných zdrojů. Žádný ministr životního prostředí, ať už s jakýmkoli postojem, se těmto pravidlům nemůže vyhnout, pokud nechce čelit sankcím či ztrátě financí z evropských fondů. Zároveň se nedá přehlédnout, že veřejnost v Česku se v ekologických otázkách polarizuje – zatímco část společnosti očekává od státu větší zásahy ve prospěch klimatu, druhá část, především mimo velká města, reaguje na klimatické politiky s rostoucí nedůvěrou.

Macinka se tak pohybuje mezi dvěma póly: na jedné straně stojí jeho voliči, kteří žádají méně byrokracie, více pragmatismu a „zdravý selský rozum“, na straně druhé stojí právní závazky, odborné instituce a mezinárodní tlak. Je pravděpodobné, že jeho působení by se zaměřilo spíše na symbolické reformy a rétorické přestavby než na skutečné rozvolnění environmentální legislativy. Mohl by se pokusit reorganizovat ministerstvo, zredukovat počet poradních orgánů, omezit dotace na ekologické projekty, které považuje za ideologicky motivované, a posílit spolupráci s resorty dopravy a průmyslu. V takovém scénáři by jeho hlavním poselstvím nebylo rušení pravidel, ale zpochybnění jejich smyslu – tedy přesun z roviny práva do roviny diskurzu.

Tento přístup by měl i své politické výhody. Macinka by se mohl prezentovat jako reformátor, který „vrací rovnováhu mezi člověkem a přírodou“, aniž by otevřeně porušoval evropské závazky. Jeho kritika zeleného „extremismu“ by oslovila voliče SPD a části ANO, ale v praxi by byl nucen dělat kompromisy s koaličními partnery. Mnohé jeho výroky o „zeleném teroru“ či „bruselských direktivách“ by tak mohly skončit spíše na tiskových konferencích než v reálné legislativě.

Proměna jazyka politiky a veřejné debaty

Přesto nelze podceňovat, jak zásadní by mohl být jeho vliv na veřejnou debatu o životním prostředí. Jestliže dosavadní ministři stavěli na konsenzuální rétorice o udržitelnosti, klimatické neutralitě a evropské solidaritě, Macinka by mohl přinést ostrý obrat směrem k suverenismu a ekonomické soběstačnosti. Taková změna by se projevila i v komunikaci státu s veřejností – místo jazykem vědy a závazků by se začalo mluvit jazykem svobody a efektivity. Otázkou zůstává, zda by takový diskurz byl jen dočasným ventilem frustrace, nebo by skutečně přepsal české environmentální paradigma.

Ministerstvo životního prostředí je institucí, která odráží vztah společnosti k vlastní krajině, přírodě a odpovědnosti za ni. Pokud by ho vedl politik, jehož program stojí na odmítnutí ideologie, mohlo by se paradoxně ukázat, že právě ideologie je to, co mu umožňuje přežít v politickém prostoru. Macinkova ambice „odideologizovat“ ministerstvo by se mohla změnit ve zcela novou ideologii – ideologii deregulace, hospodářské priority a technokratické kontroly. Ať už jeho jmenování nakonec dopadne jakkoli, jedno je jisté: pokud usedne do čela MŽP, nebude to pokračování zelené éry, ale její zkouška z odolnosti, tedy jako moc vybledne.

Když odpad potká ideologii

Pokud bychom aplikovali Macinkův dosavadní způsob uvažování na klíčové oblasti české odpadové politiky — tedy výstavbu zařízení na energetické využívání odpadu (ZEVO), ukončení skládkování a systém pokut pro obce za neplnění cílů třídění — lze odhadnout jeho přístup. Byl by spíše pragmaticko-ekonomický, méně environmentálně ambiciózní, ale přitom komunikačně velmi razantní.

Macinka se dlouhodobě vymezuje vůči „ideologickému přístupu“ v ekologické politice. To by se pravděpodobně projevilo i u ZEVO. Výstavbu spaloven by nevnímal jako ekologický problém, ale spíše jako technologickou a investiční příležitost. Argumentoval by, že spalovny mohou pomoci snížit závislost na skládkách, přinést teplo a energii a nahradit dovoz paliv. Na rozdíl od některých ekologických aktivistů by neřešil otázku emisí CO₂ jako hlavní překážku, ale spíše otázku efektivity a ekonomické návratnosti. Mohli bychom tak očekávat, že by podporoval výstavbu nových ZEVO zařízení, s cílem zrychlit povolovací procesy a omezit byrokratické překážky. Méně by ho zajímaly environmentální dopady v detailu, více by akcentoval energetickou soběstačnost.

V otázce ukončení skládkování by byl jeho postoj mnohem komplikovanější. Lhůta roku 2030, která je stanovena zákonem o odpadech, o pět let předbíhá evropskou legislativu, což by byl pro Macinku jasným symbolem „bruselské nesvobody“. Pravděpodobně by argumentoval, že zákaz skládkování je uměle urychlován a že české obce ani infrastruktura nejsou na takový přechod připraveny. Jeho typický postoj by mohl znít: „Nejdřív musíme mít kam a jak s odpadem naložit, až pak něco zakazovat.“ Tím by přirozeně otevřel prostor pro tlak na posun termínu, přičemž takový krok by měl zcela určitě politicky silnou podporu u řady zájmových skupin.

Zřejmě nejtvrdší postoj by zaujal k pokutám pro obce za neplnění třídících cílů. V jeho pojetí by se jednalo o typický příklad „absurdní zelené buzerace“, jak s oblibou říká. Z logiky jeho přístupu lze očekávat, že by usiloval o zmírnění nebo úplné zrušení sankčního režimu, alespoň v přechodném období. Pravděpodobně by prosazoval motivační, nikoli represivní přístup — tedy místo pokut by navrhoval dobrovolné systémy odměn nebo dotací.

Ve všech třech oblastech by se tedy spojovala ekonomická racionalita s politickým populismem. Macinka by se prezentoval jako ochránce obcí a podnikatelů před „bruselským diktátem“, ale ve skutečnosti by tím mohl zpomalit strukturální přechod k modernímu odpadovému hospodářství. Z hlediska krátkodobé politiky by to byl krok, který by mu získal popularitu. Z hlediska dlouhodobé udržitelnosti by to ale mohlo znamenat odklon od evropského trendu cirkulární ekonomiky a riziko, že se Česko stane „odpadovým konzervativcem“ ve středu Evropy.

Inspekce na tenkém ledě

Pokud by Petr Macinka získal vliv na správu národních parků, šlo by o jednu z nejkontroverznějších oblastí jeho působení. Národní parky představují jádro ochrany přírody v České republice, ale zároveň jsou častým terčem politických sporů, protože zasahují do práv obcí, vlastníků a místních podnikatelů. Macinkova dlouhodobá rétorika, zdůrazňující svobodu, „rozumné využití území“ a odpor vůči „zelenému fanatismu“, naznačuje, že by se jeho přístup v této oblasti výrazně lišil od dosavadního trendu. Macinka by také mohl přehodnotit způsob financování národních parků. Místo podpory ochrany přírody jako veřejného statku by se mohl zaměřit na ekonomické zhodnocení území – tedy na podporu turismu, komerčních projektů nebo partnerství se soukromým sektorem. Mohl by argumentovat, že národní parky musí „vydělávat samy na sebe“ a že ochrana přírody nesmí být překážkou rozvoje regionů.

Pokud by Petr Macinka usedl do čela ministerstva životního prostředí, otázka České inspekce životního prostředí (ČIŽP) by se stala jedním z nejcitlivějších testů jeho vládnutí. ČIŽP je přitom institucí, která má v českém systému ochrany životního prostředí klíčovou roli: provádí kontrolu dodržování zákonů, vydává sankce, zjišťuje ekologické škody a dohlíží i na velké průmyslové podniky. V rukou politika, který se profiluje jako odpůrce „zelené buzerace“, by taková moc mohla nabýt zcela jiného významu.

A právě zde se objevuje klíčový kontrast se šéfem hnutí ANO a jeho obchodním zájmům. Andrej Babiš, jehož ekonomické impérium zahrnuje mimo jiné chemický, zemědělský a potravinářský sektor, patří k těm, na které ČIŽP dlouhodobě dohlíží. Podniky ze skupiny Agrofert byly v minulosti opakovaně pokutovány – například za úniky amoniaku, znečištění vod nebo spalování odpadů. Z tohoto pohledu by bylo politicky výhodné mít na MŽP člověka, který přehodnotí přístup k inspekcím a sníží jejich „agresivitu“ vůči průmyslu.

Kdo poručí přírodě?

Zda by se jméno Petr Macinka stalo symbolem zásadního otřesu v české environmentální politice je zatím otazníkem. Jeho možné jmenování do čela ministerstva životního prostředí by znamenalo odklon od dosavadní konsenzuální, vědecky podložené politiky k modelu, kde převládá pragmatismus, deregulace a hospodářské zájmy. Otázkou zůstává, zda půjde o krátkodobý populistický experiment, nebo zda jeho styl vlády přepíše vztah české společnosti k přírodě.

Nicméně příroda má jednu vlastnost, kterou politici často podceňují – schopnost reagovat i regulovat. Zde mluvíme o rovnováze, která si dříve či později sama vyžádá pozornost. Tornáda, sucha, povodně i kůrovcové kalamity jsou tichými připomínkami, že příroda nezná kompromisy ani ideologie, stejně tak nezná levici ani pravici. Možná by tak nakonec právě ona byla tím jediným skutečným aktérem, který by Petru Macinkovi ukázal, že ministerstvo životního prostředí se dá řídit, ale přírodě se vládnout prostě nedá.

Ministerstvo životního prostředí není kancelář ani tabulka s čísly. Je to živý prostor, kde se setkávají minulost, přítomnost a budoucnost. Každý zákon, každé rozhodnutí, každý kompromis rezonuje v krajině, ve městech, v lesích a řekách. Stromy rostou pomaleji než politické kariéry, řeky netrpělivě nesledují kalendáře úředníků, a zvířata ani počasí se neřídí ani jedním paragrafem. Životní prostředí je mozaika tisíců vzájemně propojených systémů – od emisních limitů, přes třídění odpadu a národní parky, až po klimatické jevy, které nelze zastavit, jen pochopit. Každá snaha o „řízení“ se zde střetává s neviditelnou, ale tvrdou logikou přírody. To, co dnes vypadá jako jednoduchá regulace nebo ekonomické řešení, zítra může vyvolat řetězec neočekávaných dopadů. A právě tato nevyzpytatelnost činí oblast životního prostředí fascinující i děsivou zároveň.

Jméno jednoho politika – byť sebevětšího reformátora – nikdy samo o sobě nerozhodne o budoucnosti české krajiny. MŽP je arénou, kde se mění moc, ideologie, zájmy i hodnoty společnosti. Každý krok je podmíněn evropskými pravidly, veřejnou diskuzí, vědeckými poznatky. Možná právě tato neviditelná, všudy přítomná dynamika je tím, co nakonec „vyhodnotí“ kroky politiků – a to nezávisle na jejich rétorice, populismu či ambicích. Budoucnost MŽP proto není otázkou jednoho jména ani jedné vlády.

Evropská unie se rozhodla rázně skoncovat s jednou z nejodolnějších skupin chemických látek, které kdy člověk vytvořil. Nové nařízení Komise (EU) 2025/1988 doplňuje přílohu XVII nařízení REACH a znamená zásadní obrat v přístupu k používání per- a polyfluorovaných látek (PFAS) v hasicích pěnách. Od 23. října 2030 se už žádná pěna s obsahem PFAS nad 1 mg/l nebude smět prodávat ani používat. Tímto krokem Evropa otevírá novou kapitolu v ochraně zdraví, vody i půdy před chemikáliemi, které se v přírodě prakticky nerozkládají.

Evropská komise schválila jedno z nejzásadnějších chemických omezení posledních let. Nové nařízení Komise (EU) 2025/1988 mění přílohu XVII nařízení REACH a zavádí plošný zákaz používání per- a polyfluorovaných alkylových látek (PFAS) v hasicích pěnách. Od 23. října 2030 nesmějí být tyto pěny uváděny na trh ani používány, pokud souhrnná koncentrace všech PFAS přesáhne 1 mg/l. Tento krok je výsledkem dlouholeté snahy evropských institucí ukončit používání tzv. „věčných chemikálií“, které se nerozkládají, kumulují v přírodě i v lidském těle a mohou mít závažné dopady na zdraví i ekosystémy.

PFAS představují rozsáhlou skupinu několika tisíc syntetických látek, které obsahují alespoň jeden plně fluorovaný uhlík (CF₂ nebo CF₃). Jejich chemická stabilita je mimořádná – v laboratoři i v praxi odolávají ohni, teplu, vodě i rozkladu. Tyto vlastnosti z nich udělaly hvězdy moderního průmyslu, ale zároveň i ekologickou noční můru. Zatímco v polovině 20. století přinesly revoluci v nepřilnavých pánvích, voděodolných textiliích či protipožárních pěnách, dnes se s nimi setkáváme v podzemních vodách, půdách i v tkáních živočichů. V Evropě i ve světě sílí obavy z jejich karcinogenního, reprodukčního a endokrinního působení.

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) vyčíslila, že v EU se ročně vyrobí přibližně 30 000 tun hasicích pěn, z nichž až 60 % obsahuje PFAS. Tyto pěny mají největší uplatnění v ropném a petrochemickém průmyslu, na letištích či v obranném sektoru. Právě odtud každoročně uniká do prostředí kolem 470 tun PFAS. Komise proto dospěla k závěru, že stávající opatření k řízení rizik nejsou dostatečná a že plošný zákaz je nejvhodnějším nástrojem, jak zabránit další kontaminaci.

Nařízení však zohledňuje i technickou realitu. Pro různé sektory stanovuje přechodná období – například do roku 2035 pro velké průmyslové závody podle směrnice Seveso a zařízení na těžbu ropy a plynu na moři, stejně tak pro vojenská a některá civilní plavidla. Pro výcvik a zkoušky platí kratší lhůta do roku 2027, přenosné hasicí přístroje musí přejít na bezfluorové varianty do konce roku 2030. Přechodná období mají poskytnout čas na ověření účinnosti alternativ a úpravu technologií.

Evropská komise rovněž zohlednila ekonomické dopady opatření. Podle socioekonomické analýzy ECHA přinese zákaz během 30 let přibližně 13 200 tun emisí PFAS méně do prostředí a náklady na jeho provedení se odhadují na 7 miliard eur. Poměr nákladové efektivnosti 500 eur na kilogram znečištění, kterému se zabrání, je srovnatelný s jinými evropskými opatřeními u perzistentních látek. Vedle úspor za sanace půd a vod má opatření také pobídnout inovace a zvýšit konkurenceschopnost evropského chemického průmyslu.

Součástí nařízení je i soubor praktických opatření pro uživatele – od 23. října 2026 musí všichni provozovatelé pracující s pěnami obsahujícími PFAS vypracovat a uchovávat „plán řízení pro hasicí pěny obsahující PFAS“. Ten musí popisovat způsob použití, čištění zařízení, plány při úniku i strategii nahrazování pěn bezfluorovými alternativami. Zároveň platí povinnost označování všech pěn, zásob a odpadních vod s koncentrací PFAS 1 mg/l a více upozorněním: „POZOR: Obsahuje per- a polyfluorované alkylové sloučeniny (PFAS)“.

Důraz je kladen i na bezpečné nakládání s odpady. Komise určila, že biologické čištění odpadních vod není vhodné, protože PFAS nerozkládá, a že spalování odpadů s PFAS musí probíhat při teplotě minimálně 1 100 °C, aby byly látky zcela zničené nebo nevratně přeměněné.

Tento komplexní přístup má zabránit „politováníhodnému nahrazení“ – tedy situaci, kdy by zakázané PFAS byly nahrazeny jinými fluorovanými variantami s obdobnými vlastnostmi a riziky. Omezení proto cílí na celou třídu PFAS bez výjimky podskupin. Evropa tak sjednocuje přístup k omezení těchto látek, který dosud měl každý stát jiný, a zabraňuje rozdílným národním regulacím narušujícím vnitřní trh.

Přestože zákaz PFAS v hasicích pěnách vypadá jako technická úprava, ve skutečnosti jde o precedens v chemické politice EU. Znamená posun od řešení jednotlivých látek k omezení celých chemických tříd na základě jejich trvalosti a ekotoxicity. Je to další důkaz, že Evropská unie bere svůj závazek „prostředí bez toxických látek“ ze Strategie pro udržitelnost v oblasti chemických látek z roku 2020 vážně.

Z pohledu průmyslu se teď otevírá nová etapa vývoje bezfluorových hasicích pěn – takových, které dokážou poskytovat stejnou úroveň bezpečnosti při hašení hořlavých kapalin, ale bez trvalé stopy v životním prostředí. Z pohledu společnosti pak nařízení symbolizuje posun k chemické odpovědnosti – ke světu, kde ani chemie určená k záchraně životů nesmí sama život ohrožovat.

Dokument ke stažení:

Nařízení Komise (EU) 2025/1988

Nařízení Komise (EU) 2025/1988 [ENG]