Evropská komise zveřejnila k připomínkování návrh rozhodnutí v přenesené pravomoci, kterým doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2025/40 o obalech a obalových odpadech. Tento návrh se zaměřuje na konkrétní, avšak z hlediska průmyslové praxe mimořádně významnou oblast, a to na paletové fólie a fixační pásky používané při přepravě zboží. 

Nařízení (EU) 2025/40 Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2024 o obalech a obalových odpadech, které nabylo účinnosti v lednu 2025, představuje zásadní reformu dosavadního přístupu Evropské unie k obalům a obalovým odpadům. Nahrazuje směrnici Evropského parlamentu a Rady 94/62/ES o obalech a odpadech z obalů a přímo závaznou formou stanoví cíle, povinnosti a technické požadavky, jejichž cílem je snížení množství obalového odpadu, omezení jednorázových obalů a systematické posilování opětovného použití a recyklace v souladu s principy oběhového hospodářství. Jedním z klíčových prvků tohoto nařízení jsou závazné cíle opětovného použití pro vybrané formáty obalů, které se začnou uplatňovat od 1. ledna 2030.

Článek 29 nařízení (EU) 2025/40 zavádí víceúrovňový systém cílů pro přepravní obaly a obaly používané při přepravě zboží, včetně distribuce v rámci elektronického obchodování. Ekonomičtí operátoři, kteří tyto obaly používají na území Unie, musí zajistit, aby nejméně čtyřicet procent přepravních obalů uvedených na trh v kalendářním roce bylo opakovaně použitelných v rámci funkčního systému opětovného použití. Ekonomickými operátory se rozumí všechny subjekty, které obaly uvádějí na trh nebo je používají při přepravě zboží – například výrobci, distributoři, e-shopové platformy nebo logistické společnosti. Tito operátoři mají povinnost zajistit, aby obaly, které používají, splňovaly požadavky na opětovné použití a recyklaci stanovené nařízením. Tento celkový cíl je flexibilní a umožňuje podnikům vyrovnávat obaly, které se opakovaně použít obtížně, těmi, u nichž je opakované použití technicky i ekonomicky proveditelné. 

Kromě celounijního cíle nařízení stanoví také přísnější povinnosti pro konkrétní logistické situace. Pokud se obaly používají při přepravě mezi provozy téhož podniku, mezi propojenými či partnerskými podniky, nebo při dodávkách jinému ekonomickému subjektu v rámci jednoho členského státu, článek 29 odst. 2 a 3 ukládá, aby tyto přepravní obaly byly vždy opakovaně použitelné. Jinými slovy, jde o stoprocentní cíl opětovného použití bez možnosti kompenzace jinými typy obalů.

Právě do této kategorie spadají paletové fólie a fixační pásky, které slouží ke stabilizaci a ochraně výrobků uložených na paletách během přepravy. Tyto obaly jsou z hlediska objemu a četnosti použití jedním z nejrozšířenějších typů přepravních obalů v evropské logistice. Podle údajů, z nichž Evropská komise ve svém návrhu vychází, by se povinnosti stanovené v článku 29 odstavec 2 a 3 mohly dotknout přibližně šesti set tisíc podniků napříč členskými státy. Odhadované celkové náklady na přizpůsobení se stoprocentnímu cíli opětovného použití v této oblasti dosahují přibližně 610 milionů eur.

Tyto náklady nejsou spojeny pouze s pořízením samotných vratných obalů. Zásadní část investic by směřovala do úprav nebo kompletní přestavby balicích a logistických linek, často v prostředí s vysokou mírou automatizace. Přechod na opakovaně použitelné paletové fólie a pásky by v mnoha případech vyžadoval nákup nových automatizovaných zařízení, zavedení pokročilých informačních systémů pro sledování oběhu obalů a rozsáhlé školení zaměstnanců. Komise ve svém odůvodnění zároveň upozorňuje, že technologie umožňující plně automatizované a standardizované využívání vratných paletových fólií a pásek nejsou v současnosti dostatečně rozvinuté, což zvyšuje riziko provozních komplikací a narušení dodavatelských řetězců.

Na základě těchto zjištění Komise navrhuje využít zmocnění obsažené v článku 29 odstavec 18 písm. a) nařízení (EU) 2025/40, které jí umožňuje stanovit dodatečné výjimky z cílů opětovného použití v případech, kdy by jejich plnění vedlo k nepřiměřeným ekonomickým dopadům v konkrétním sektoru. Navrhované rozhodnutí v přenesené pravomoci proto stanoví, že ekonomičtí operátoři používající paletové fólie a pásky pro stabilizaci a ochranu zboží na paletách budou vyňati ze stoprocentních povinností opětovného použití podle článku 29 odstavec 2 a 3. Tato výjimka se však netýká celkového čtyřicetiprocentního cíle opětovného použití přepravních obalů, do jehož plnění budou paletové fólie a pásky nadále započítávány.

Evropská komise zdůrazňuje, že návrh vychází z cílených konzultací se zástupci obalového a logistického sektoru, které probíhaly v průběhu roku 2025, a z jednání s členskými státy v rámci odborné skupiny pro odpady v říjnu téhož roku. Podle návrhu má rozhodnutí v přenesené pravomoci vstoupit v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie a použitelné má být od 1. ledna 2030, tedy současně s hlavními cíli opětovného použití stanovenými v nařízení o obalech a obalových odpadech. Výsledek probíhajícího připomínkového procesu tak bude důležitým indikátorem dalšího směřování evropské obalové legislativy v nadcházejících letech.
 

Dokument ke stažení:

V roce 2024 dosáhla celková produkce odpadů v Česku hodnoty 40,2 milionu tun. Meziročně se zvýšila o 6 %, tedy o 2,3 milionu tun. O 8,9 % vzrostl meziročně i objem vyprodukováno komunálního odpadu na celkových 5,9 milionu tun.

Největší část celkové produkce odpadů tvořily odpady minerální (57,2 %), tedy stavební a demoliční odpady, zemina nebo odpad ze spalování. Druhý největší podíl na vyprodukovaných odpadech měl kovový odpad (15,2 %), následovaný směsným odpadem (11,6 %) a odpadem nekovovým (7,9 %). Nekovový odpad se skládal hlavně z odpadu z papíru a lepenky (48,4 %), plastů (24 %), dřeva (12,1 %) a skla (11,3 %). Zbývající část představoval pryžový a textilní odpad nebo odpad obsahující polychlorované bifenyly (PCB), spadající do kategorie nebezpečných odpadů. Nebezpečné odpady tvořily 3,8 % celkové produkce odpadů, což bylo 1,5 milionu tun, tedy přibližně stejně jako v předešlém roce.

Srovnáme-li produkci odpadů v jednotlivých krajích Česka, nejvíce jich bylo v roce 2024 vytvořeno v Jihomoravském kraji (5,7 mil. tun), naopak nejméně v Karlovarském kraji (0,8 mil. tun). Jihomoravský kraj je na pomyslném prvním místě i při přepočtu odpadu na obyvatele (4 678 kg). Celorepublikový průměr se zvýšil na 3 697 kilogramů odpadů na jednoho obyvatele. Produkce nebezpečných odpadů na jednoho obyvatele v roce 2024 dosáhla 140 kilogramů.

Z celkem 5,9 milionu tun komunálního odpadu pocházelo 4,9 milionu tun z domácností, respektive od občanů a dalších subjektů, pro které sběr odpadu zajišťují obce. V přepočtu na jednoho obyvatele Česka se v roce 2024 jednalo o 451 kilogramů. Krajem, kde se komunálního odpadu z domácností na jednoho obyvatele vyprodukovalo nejvíce, byl Moravskoslezský kraj s 570 kilogramy na osobu. Komunální odpad tvořily směsné odpady (57,4 %), nekovové odpady (15,9 %) a odpady živočišného a rostlinného původu (14,8 %). Největší část nekovových odpadů tvořil odpad z papíru a lepenky s podílem 41,1 %, 25 % zaujímaly plasty a 18,3 % sklo. Menší část nekovových komunálních odpadů tvořily odpady ze dřeva (12,8 %) a textilu (2,8 %).

V roce 2024 vzrostlo také množství vyvezeného odpadu z Česka o 10 % na 4,1 milionu tun. Dominantní složkou exportovaného odpadu byl s třemi miliony tun kovový odpad. Do Česka bylo dovezeno téměř dva miliony tun odpadu, což oproti předchozímu roku znamenalo pokles o 22,7 %.

Z pohledu nakládání s odpady převažovala v roce 2024 recyklace materiálu, která se na celkovém nakládání podílela 53,1 %. Následovalo zasypávání (využití odpadu k terénním úpravám) s 24,4 % a skládkování s 14,7 %. Tzv. energetické využití odpadu tvořilo 4,4 % a kompostování 3,1 %. Zanedbatelnými způsoby nakládání s odpady byly spalování a ostatní formy odstranění odpadu.

Další informace přináší nová publikace Produkce, využití a odstranění odpadů – 2024, dostupná na webu ČSÚ.

Obyvatelé slovenské Skalice odmítli v sobotním referendu stavbu spalovny odpadu, která by byla prakticky na hranici s Českem. Z více než 7 000 zúčastněných hlasovalo proti téměř 6 900. Účast dosáhla 56 procent a výsledek referenda je platný. 

Postoj českých samospráv a úřadů k zařízení na energetické využití odpadu je dlouhodobě silně negativní a zamítavý. Nejostřeji se proti výstavbě staví dotčené obce na Hodonínsku, tedy Hodonín, Strážnice, Rohatec, Petrov a nejbližší Sudoměřice. Důvodem je kromě jiného obava z dopadů na životní prostředí nebo cestovní ruch.

Proti stavbě se postavila i část obyvatel Skalice. Radnice v listopadu informovala, že zastupitelé města vyslyšeli hlasy občanů a vyhlásili historicky první místní referendum. Předložená otázka se ptala, zda voliči souhlasí se stavbou spalovny na katastrálním území města, a nevztahovala se tedy jen na aktuální záměr. Za ním stojí slovenská investorská společnost GGES podnikatele Ivana Kmotríka, která slibovala výhody pro město i jeho obyvatele.

Kromě zpracování odpadu a jeho přeměny na elektřinu a teplo pro továrny, veřejné budovy či část domácností měl projekt podle firmy zajistit vznik přibližně stovky pracovních míst. Občané Skalice zároveň měli mít nižší poplatky za odpad.

Mohlo by vás zajímat:

Rybitví chce spalovnu zastavit změnou územního plánu, firma na obec podala žalobu

Zdroj: ČTK

Projekt REF 12, koordinovaný Evropskou agenturou pro chemické látky, přinesl první ucelený soubor závěrů o tom, jak se dovozci chemických látek, směsí a výrobků do Evropského hospodářského prostoru (EU/EEA) vyrovnávají s povinnostmi vyplývajícími z nařízení REACH a související legislativy. Výsledky ukazují významné procento neplnění legislativních požadavků, nutnost intenzivnější spolupráce celních a kontrolních orgánů a zásadní dopady pro obchodní partnery i regulované subjekty.

Projekt vychází ze strategie prosazování chemické legislativy EU, která je zakotvena v nařízení REACH (Registration, Evaluation, Authorization and Restriction of Chemicals). Toto nařízení ukládá výrobcům a dovozcům povinnost shromáždit a předložit Evropské agentuře pro chemické látky údaje o vlastnostech látek, posoudit jejich rizika a zajistit bezpečné používání těchto látek, pokud jsou vyráběny nebo dováženy do množství přesahující tunu ročně. Registrace představuje klíčový institut tohoto systému a je podmínkou pro uvedení těchto látek na trh EU/EHP. Cílem systému REACH je zajistit, aby chemické látky uvedené na jednotném trhu EU byly bezpečné pro zdraví lidí i životní prostředí.

REF 12 se zaměřil specificky na dodržování pravidel u dovozů látek, směsí a předmětů z třetích zemí. Kontroly probíhaly v roce 2024 na území 29 zemí EEA ve spolupráci mezi národními inspekčními orgány a celními správami. Tento koordinovaný přístup umožnil cíleně využít data z dovozních celních deklarací, identifikovat zásilky s potenciálním rizikem nesouladu s předpisy a zlepšit metodiky kontrol na hranicích. Cílem nebylo jen zjistit nesrovnalosti, ale rovněž posílit systematickou kontrolu dovozů ve smyslu harmonizovaného uplatňování chemické legislativy napříč členskými státy. 

Jedním z nejvýraznějších závěrů projektu REF 12 je, že při kontrole registrace látek bylo zjištěno, že přibližně jedna třetina (cca 33 %) látek ve směsích dovážených na trh EU/EHP neměla platnou registraci podle REACH, což je mnohem vyšší podíl než u jednotlivě dovážených látek, kde registrace chyběla v 7 % kontrolovaných případů. Tento rozdíl ukazuje, že dovozci často neznají přesné složení směsí, které uvádějí na trh, nebo nemají připravenou potřebnou dokumentaci potvrzující, že látky byly řádně zaregistrovány a posouzeny. 

Dalším zásadním zjištěním bylo, že při kontrole více než 1 300 dovážených směsí a spotřebních výrobků (včetně šperků, hraček a textilu) se ukázalo, že 16 % těchto výrobků obsahovalo omezené nebezpečné látky nad povolené limity podle omezení stanovených v REACH. Nejčastěji se jednalo o těžké kovy, jako je nikl, kadmium a olovo. U šperků například zhruba každý pátý kontrolovaný kus obsahoval nadlimitní množství niklu, což může způsobovat alergické reakce při styku s pokožkou a představuje přímé zdravotní riziko. 

V oblasti SVHC, tedy látek vzbuzujících velmi vysoké obavy pro zdraví lidí nebo životní prostředí, které vyžadují speciální povolení (autorizaci), bylo zkontrolováno 21 případů a v 4 z nich byla autorizace buď chybějící, nebo neplatná, což znamená, že tyto látky byly dováženy na trh EU/EHP bez potřebného povolení.

Z hlediska metodiky a procesního přístupu REF 12 výrazně posílil spolupráci mezi celními orgány a národními REACH inspektory. Bez této spolupráce by bylo obtížné efektivně identifikovat zásilky s potenciálním nesouladem s předpisy, protože celní správy disponují klíčovými daty o původu, obsahu a množství dovezených látek. Integrace těchto dat do procesů kontrolních orgánů umožnila rychlejší výběr rizikových případů a efektivnější provádění inspekcí, což je považováno za dobrý příklad koordinace, která může být dále rozvíjena i pro jiné oblasti prosazování chemických předpisů. 

Shrnuto, projekt REF 12 přinesl strukturální vhled do toho, jak je dodržování pravidel u dovozů chemických látek systematicky monitorováno, a jaké jsou hlavní slabiny v současné praxi. Výsledky ukazují, že nedodržování povinností registrace a omezení je častější u dovozů ze třetích zemí, a že intenzivnější práce s celními daty a koordinovaná inspekční činnost vedou k výrazně efektivnějším výsledkům. Pro podniky působící na evropském trhu tato zjištění znamenají potřebu nejen reagovat na regulatorní požadavky, ale aktivně je integrovat do svých obchodních a systémů pro zajištění souladu s předpisy EU, aby minimalizovaly právní rizika a posílily důvěru svých partnerů a zákazníků.

Ministerstvo životního prostředí spustilo novou dotační výzvu, která má v příštích letech zásadním způsobem podpořit rozvoj agrofotovoltaiky v České republice. Na účelově vyčleněné projekty je v prvním kole připraveno 300 milionů korun, které pocházejí z Modernizačního fondu a jsou určeny na instalaci agrofotovoltaických elektráren na zemědělsky obhospodařovaných pozemcích evidovaných v registru půdy (LPIS). Výzva, jež navazuje na nedávné rozšíření legislativních podmínek pro agrovoltaické systémy, otevírá cestu kombinaci zemědělské výroby s produkcí čisté energie bez toho, aby byla půda odebrána ze zemědělského půdního fondu. 
Agrofotovoltaika představuje inovativní přístup ke zvyšování produktivity zemědělské půdy a energetické soběstačnosti regionů. Tento koncept spočívá v instalaci solárních panelů nad stávajícími zemědělskými plochami s cílem vyrábět elektřinu současně s pěstováním plodin. Podle tiskové zprávy ministerstva životního prostředí může takové řešení významně zvyšovat celkovou produktivitu pozemku, tedy umožňuje, aby jedna plocha současně vyráběla čistou energii a dál sloužila k pěstování plodin. Fotovoltaiku lze umístit nad sady, vinice, chmelnice či ornou půdou se zeleninou, což výrazně zvyšuje celkovou produktivitu pozemku tím, že chrání plodiny před extrémním počasím, zlepšuje mikroklima a zemědělcům přináší energetickou soběstačnost i úsporu nákladů. 
Podpora se vztahuje na nové agrofotovoltaické elektrárny s jedním předávacím místem do distribuční nebo přenosové soustavy. Výzva zahrnuje i systémy bateriového ukládání elektřiny, čímž poskytuje provozovatelům větší flexibilitu v využití vyrobené energie. Alokace 300 milionů korun je primární částkou, přičemž další projekty, které splní podmínky výzvy, budou moci být zařazeny do tzv. zásobníku žádostí až do výše dalších 200 milionů korun. 
Novela vyhlášky č. 463/2025 Sb., na kterou výzva přímo navazuje, rozšířila možnosti umístění fotovoltaických panelů tak, aby zahrnovaly nejen nadzemní kultury jako sady či vinice, ale i ornou půdu s vysoce náročnými plodinami, například zeleninou. Zároveň umožňuje začleňovat do systémů úložiště energie, což otevírá prostor pro pokročilejší a efektivnější řešení v oblasti výroby obnovitelné energie. 
Podpora z Modernizačního fondu je nastavena tak, aby motivovala k realizaci technicky kvalitních a dlouhodobě udržitelných projektů. Každá instalace musí mít minimální výkon 10 kWp a míra podpory může dosáhnout až 30 procent způsobilých výdajů, přičemž výše dotace se bude odvíjet od konkrétních parametrů projektu, instalovaného výkonu i kapacity bateriového úložiště. 

Žádosti bude Státní fond životního prostředí ČR elektronicky přijímat od 15. ledna 2026 do 30. října 2027, případně do vyčerpání alokace. Ty, které splní požadovaná kritéria, ale přesáhnou rámec disponibilní alokace výzvy, budou zařazeny do tzv. zásobníku žádostí. Realizace podpořených projektů musí být dokončena nejpozději do tří let od vydání rozhodnutí ministra.

Další informace:

Dokumenty k výzvě RES+ č. 6/2025

Nová epidemiologická studie publikovaná v Proceedings of the National Academy of Sciences přináší dosud nejpřesnější důkazy o tom, že kontaminace pitné vody per- a polyfluoroalkylovými látkami (PFAS), vysoce perzistentními fluorovanými sloučeninami běžně označovanými jako „věčné chemikálie“, zvyšuje riziko extrémně nízké porodní hmotnosti, závažných předčasných porodů a také kojenecké úmrtnosti. Studie zároveň kvantifikuje rozsáhlé ekonomické dopady, které tato kontaminace vyvolává, a které ve Spojených státech dosahují miliard dolarů ročně.

Per- a polyfluoroalkylové látky (PFAS) představují rozsáhlou skupinu syntetických chemických sloučenin používaných od poloviny 20. století v řadě průmyslových a spotřebních aplikací a to od výroby nelepivých povrchů, textilií odolných vůči vodě, obalů potravin až po hasicí pěny. Jejich chemická struktura, založená na velmi stabilní vazbě uhlík–fluor, způsobuje mimořádnou odolnost vůči přirozeným degradačním procesům. PFAS proto přetrvávají desítky let v půdě, podzemních vodách i v organismu, kde dochází k jejich bioakumulaci. Vzhledem k dlouhodobému používání a pomalému rozkladu jsou dnes detekovatelné v životním prostředí po celém světě.

Studie využila unikátní příležitosti analyzovat kontaminaci v americkém státě New Hampshire, kde došlo v uplynulých dekádách k zasažení podzemních vod v důsledku historické průmyslové činnosti a používání hasicích pěn. Autoři zkoumali zdravotní výsledky více než 11 500 porodů mezi lety 2010 a 2019 a porovnávali těhotné ženy podle toho, zda jejich studny získávaly pitnou vodu „downstream“, tedy po proudu toku vystavenému kontaminaci PFAS, nebo „upstream“, mimo dosah kontaminace. Obě skupiny byly demograficky a socioekonomicky srovnatelné, což umožnilo přesnější posouzení vlivu samotné expozice PFAS.

Výsledky ukazují jednoznačně vyšší výskyt negativních reprodukčních výsledků u žen, jejichž zdroje pitné vody byly kontaminované. Riziko nízké porodní hmotnosti bylo o desítky procent vyšší, přičemž u extrémně nízké porodní hmotnosti (pod 1 000 gramů) se rozdíly zvyšovaly ještě výrazněji. Podobně byl zaznamenán vyšší podíl závažných předčasných porodů (před 28. týdnem těhotenství). Studie rovněž prokázala vyšší úmrtnost dětí v prvním roce života. Autoři zdůrazňují, že analýza využívá prostorově i časově přesná data o expozici, což umožňuje významně posílit kauzální interpretaci ve srovnání s dřívějšími korelačními studiemi.

Na základě těchto zjištění vědci odhadli společenské náklady spojené s nízkou porodní hmotností, péčí o předčasně narozené děti a s vyšší kojeneckou mortalitou. Odhadované ekonomické dopady dosahují ve Spojených státech nejméně osmi miliard dolarů ročně, přičemž studie upozorňuje, že skutečné náklady mohou být ještě vyšší, protože se týkají pouze vybraných reprodukčních ukazatelů. Jde o částku převyšující dříve diskutované náklady na technická opatření pro úpravu vody, která jsou přitom nezbytnou podmínkou pro snížení expozice obyvatelstva. Ekonomický model studie zahrnuje přímé lékařské náklady, dlouhodobé náklady spojené se zdravotními komplikacemi dětí narozených s nízkou hmotností a také ztráty produktivity spojené s celoživotními dopady předčasného porodu.

Analýza se soustředila především na dlouhořetězcové PFAS, zejména PFOA (perfluorooktanovou kyselinu) a PFOS (perfluorooktansulfonát). Tyto látky byly historicky používány ve velkém množství a jsou v životním prostředí nadále přítomné, přestože jejich výroba byla postupně omezována. Vzhledem k jejich perzistenci dochází k jejich pozvolnému uvolňování z půdních rezervoárů do podzemních vod ještě desítky let po ukončení zdroje kontaminace. Autoři upozorňují, že i nízké koncentrace PFAS v pitné vodě, typické pro mnohá zasažená území, mohou mít významné dopady, pokud jsou obyvatelé vystaveni expozici dlouhodobě.

Studie potvrzuje, že PFAS snadno přecházejí placentou, a jejich koncentrace byly prokázány v pupečníkové krvi i v krvi novorozenců. To podtrhuje význam časné expozice a zvýšené citlivosti vyvíjejícího se organismu. Autoři rovněž odkazují na předchozí výzkumy naznačující širší spektrum dopadů PFAS, včetně imunitní dysregulace (tedy narušení správného fungování imunitního systému, které může vést ke snížené obranyschopnosti nebo naopak k nadměrným imunologickým reakcím), vlivu na metabolismus lipidů a možné souvislosti s neurovývojovými odchylkami.

Vědci zdůrazňují, že účinné řešení problému PFAS vyžaduje dlouhodobý a systematický přístup. Patří sem zejména pravidelný monitoring vodních zdrojů, zavádění pokročilých technologií úpravy vody jako například filtrace na granulovaném aktivním uhlí či iontové výměníky a rozšíření epidemiologického výzkumu na další regiony a další typy PFAS. Zároveň upozorňují, že se v praxi stále více používají nové PFAS s kratším řetězcem, jejichž toxicita není dosud plně zmapována, ale které se rovněž vyznačují vysokou mobilitou v životním prostředí.

Celkově představuje studie významný krok v environmentální epidemiologii. Poprvé spojuje detailní regionální data o kontaminaci pitné vody, robustní analýzu zdravotních dopadů včetně mortalitních ukazatelů a kvantifikaci ekonomických nákladů do jednoho uceleného rámce. Výsledky posilují argumenty pro přísnější regulaci PFAS v pitné vodě a pro další investice do monitoringu a úpravy vodních zdrojů, zejména v oblastech se známou historickou kontaminací. Studie tak poskytuje důležité podklady pro rozhodování orgánů veřejného zdraví a vodohospodářských institucí v situaci, kdy je celosvětové zatížení „věčnými chemikáliemi“ stále významné a zůstává jednou z klíčových výzev environmentální ochrany.

Evropská unie udělala významný krok směrem k udržitelnějšímu automobilovému sektoru. Po intenzivních jednáních Rada EU a Evropský parlament dosáhly dne 12. prosince 2025 provizorní dohody o novém komplexním rámci, který má transformovat návrh, výrobu a nakládání s vozidly po skončení životnosti. Tato dohoda překračuje dosavadní legislativu a integruje zásady oběhového hospodářství do celého životního cyklu vozidla od designu až po recyklaci, s ambicí snížit množství odpadu a zlepšit znovuvyužití materiálů.

Evropské orgány představily návrh nové regulace, která sjednocuje a nahrazuje stávající směrnice o vozidlech po skončení životnosti (ELV) a zavádí přísnější požadavky na oběhovost a environmentální výkon automobilů v jejich celém životním cyklu. Cíl je jasný: zvýšit míru recyklace i znovuvyužití materiálů, snížit ekologickou zátěž výroby a likvidace vozidel a zabránit únikům drahých a kritických surovin z evropské ekonomiky. Dohoda je součástí širší strategie Evropského zelené dohody a akčního plánu pro oběhové hospodářství.

Klíčovým pilířem nové legislativy je zásada tzv. circular designu – tedy povinnost navrhovat vozidla tak, aby jejich komponenty a materiály bylo možné snadno demontovat, znovu použít nebo recyklovat autorizovanými zařízeními. V návrhu je stanoveno, že nové typy vozidel budou muset obsahovat minimální podíl recyklovaných plastů: 15 procent během prvních šesti let od vstupu předpisu v platnost a 25 procent do deseti let. Z těchto cílů pak musí alespoň 20 procent pocházet z plastů získaných z vozidel po skončení životnosti či součástek odebraných během jejich provozu – systém tzv. closed loop. Evropská komise navíc dostala mandát vypracovat následné cíle i pro další materiály, jako je recyklovaná ocel, hliník nebo kritické suroviny, na základě studií proveditelnosti do dvou let od účinnosti regulace.

Součástí dohody jsou nové mechanismy rozšířené odpovědnosti výrobců (extended producer responsibility – EPR). Výrobci budou po určité období finančně i organizačně zodpovědní za sběr a řádné zpracování vozidel po skončení životnosti bez ohledu na to, ve které členské zemi se vozidlo ocitne. Tento systém je navržen tak, aby fungoval přeshraničně v rámci jednotného trhu EU a posílil hospodářskou efektivitu a rovné podmínky pro všechny účastníky trhu.

Rovněž byly upraveny podmínky převodu vlastnictví ojetých vozidel, aby se minimalizovalo riziko zániku vozidla bez evidence nebo bude předmětem nelegálních manipulací. Nové požadavky stanoví, že při převodu ojetiny bude nutné doložit, že vozidlo není považováno za end-of-life nebo že má platný technický průkaz, přičemž pro soukromé osoby existuje povinnost doložit tyto informace jen v případech, kdy je vozidlo prohlášeno za totální škodu či je prodej uzavřen výhradně online. Součástí balíku je rovněž zákaz vývozu vozidel, která již nejsou způsobilá k provozu, do třetích zemí. Tato opatření mají platit pět let po vstupu nových pravidel v platnost, aby se předešlo nekontrolovanému úniku odpadu a materiálů mimo EU a podpořila se transparentnost toku zdrojů.

Prognózy Evropského parlamentu odhadují, že v EU je registrováno více než 285 milionů motorových vozidel a zhruba 6,5 milionu z nich každoročně dosahuje konce své technické životnosti. Stávající systém nakládání s těmito vozidly čelí opakovaným výzvám, včetně nelegálního exportu „mizejících vozidel“ nebo nedostatečné recyklace materiálů. Nová pravidla mají tyto mezery uzavřít především zavedením přísnějších kontrol a jasně stanovených kritérií pro určení, kdy je vozidlo považováno za odpad.

Prozatímní dohoda nyní čeká na formální schválení Evropským parlamentem a Radou EU, po němž právní předpis vstoupí v platnost a začne postupně transformovat automobilový sektor podle principů oběhového hospodářství, s důrazem na udržitelnost, materiálovou efektivitu a transparentnost napříč celým životním cyklem vozidel.

Dokument ke stažení:

Council general approach on the end-of-life vehicles regulation

Ve Vřesové na Sokolovsku začala SUAS GROUP, sesterská skupina Sokolovské uhelné, s výstavbou zařízení na recyklaci ojetých pneumatik. Technologie pyrolýzy umožňuje rozklad materiálu při velmi vysoké teplotě. Jde o investici za 1,4 miliardy korun. Skupina už získala na stavbu stavební povolení, a výstavba tak fyzicky začala.

Jedná se o investiční akce o celkovém objemu zhruba 1,4 miliardy korun a předpokladem spuštění provozu v roce 2028, na začátku roku 2028, přičemž jde o pyrolýzní recyklaci použitých pneumatik zhruba v objemu 23.000 tun ročně. Při přípravě nového závodu se SUAS GROUP spojila s německou společností Pyrum Innovations AG. S ní vytvoří společnou firmu, v níž bude mít německý partner, který přináší do společného projektu know-how, podíl 49 procent.

Hlavními produkty zpracování budou recyklovaný uhlík a také olej a plyn, které vznikají při zpracování. Takto vyrobený plyn bude dále energeticky využit přímo v areálu kombinátu ve Vřesové. Pyrolýzní technologie přitom podle firmy výrazně snižuje emise při zpracování a využití produktů, které při ní vznikají. Německá společnost Pyrum Innovations od roku 2008 vyvíjí inovativní technologii, která umožňuje recyklaci použitých pneumatik a plastů s minimálními emisemi. Od roku 2020 je první závod v sídle společnosti v Dillingen/Saar v nepřetržitém provozu.

Zpracování odpadů je jednou z cest, kterými se SUAS GROUP chce do budoucna vydat. Po skončení těžby a zpracování uhlí zhruba kolem roku 2030, by část výroby tepla a energie mohly zajistit právě zpracované odpady, a to komunální i průmyslové, jako jsou pneumatiky.

 

Ministerstvo životního prostředí představilo návrh novely protierozní vyhlášky, který po letech doplňuje zásadní chybějící prvek – jednotný systém hodnocení a regulace větrné eroze. Materiál reaguje na dlouhodobé nedostatky současné úpravy, zpřesňuje klíčové definice, sjednocuje postupy pro vodní i větrnou erozi a zároveň se snaží nezvyšovat administrativní zátěž zemědělců. 

Navrhovaná novela vyhlášky o ochraně zemědělské půdy před erozí představuje první komplexní snahu vnést do systému ochrany půdy vyšší míru přesnosti, předvídatelnosti a praktické použitelnosti. Dosavadní právní úprava se detailně věnovala vodní erozi, ale větrná eroze v ní, navzdory významným dopadům v konkrétních regionech, chyběla.

Zásadní novinkou je jasné vyjádření přípustné míry ohrožení větrnou erozí založené na syntéze půdních charakteristik, klimatických podmínek, větrného režimu a přítomnosti vegetačních bariér. Výstupem je kódový systém, který umožňuje jednoznačné rozlišení mezi plochami neohroženými a plochami ohroženými, na něž jsou navázány povinnosti při opakovaném výskytu erozních událostí. Díky zpřesněnému přístupu míra regulace výrazně klesá, kompromisní varianta zasahuje pouze zhruba 6 % zemědělské půdy. Cílená ochrana tak směřuje skutečně na místa, kde dochází k reálným problémům.

Novela zároveň sjednocuje terminologii a doplňuje definice, které dosud v praxi vyvolávaly interpretační potíže. Klíčové jsou zejména nové pojmy týkající se vegetačních a větrných bariér, větrolamů či drah soustředěného odtoku. Tyto prvky hrají ve vyhodnocování rizika eroze zásadní roli a jejich jasné vymezení je nezbytnou podmínkou pro navrhování funkčních opatření. Zároveň dochází k odstranění některých nadbytečných definic a úpravě ustanovení, která již neodpovídala aktuální metodice nebo zákonnému stavu.

V oblasti vodní eroze novela neprovádí věcné revoluce, ale zpřesňuje procesy, které se v praxi ukázaly jako problematické. Ruší se limit maximální výměry při tvorbě plánů opatření, aby bylo možné navrhovat řešení na logicky scelených celcích. Vyjasňuje se rozsah aktualizací plánů a povinnost zpracovat nový plán před koncem platnosti toho stávajícího. Tím se podle navrhovatele posiluje kontinuita hospodaření a snižují se transakční náklady zemědělských subjektů.

Podstatným prvkem návrhu je zavedení mechanismu, který umožní vyvázání se z povinností tam, kde se riziko dlouhodobě snížilo. Pokud například technická opatření trvale omezí vodní erozi nebo se plochy nově zařadí mezi neohrožené z hlediska větrné eroze, zemědělský subjekt může tuto skutečnost oznámit orgánu ochrany ZPF a žádat o změnu režimu. Jde o pragmatický nástroj, který brání zbytečnému udržování povinností tam, kde již nejsou potřeba.

 

Evropská komise zveřejnila návrh nařízení v přenesené pravomoci, který zásadně mění pravidla pro dražby povolenek v novém systému EU ETS2 určeném pro budovy, silniční dopravu a další navazující odvětví. Návrh reaguje na potřebu stabilního, předvídatelného a likvidního trhu od prvního dne fungování systému a současně zohledňuje rozdílné tempo, s jakým členské státy zavádějí své národní povinnosti. Odborná veřejnost tak dostává příležitost ovlivnit podobu mechanismu, jenž ovlivní nejen podniky, ale i domácnosti a veřejné rozpočty.

Vznik ETS2 je jedním ze stěžejních výsledků balíčku Fit for 55. Nový systém má vstoupit v platnost v roce 2027 a jeho fungování bude založeno na pravidelném dražení emisních povolenek. Aby byl start systému hladký a cenový signál stabilní, je nutné upravit stávající pravidla pro načasování a administraci dražeb i pro přístup jednotlivých typů subjektů. Návrh proto mění Delegované nařízení (EU) 2023/2830 tak, aby lépe odpovídalo specifikům ETS2.

Komise navrhuje zavést mechanismus předčasného uvolňování povolenek, díky němuž vznikne již v počáteční fázi dostatečně hluboký trh a tím i spolehlivý cenový signál. Cílem je předejít cenovým výkyvům v prvních měsících, kdy se budou regulované subjekty do systému postupně zapojovat v závislosti na tom, jak rychle jednotlivé státy převedou své povinnosti do národního práva.

Zásadním prvkem návrhu je provázání objemu povolenek uvolňovaných do aukcí s tím, kdy členské státy zavedou povinnost každoročně vyúčtovat skutečné emise z prodaných paliv a odevzdat odpovídající počet povolenek. V ETS2 totiž nejde o povolenku jako „vstupenku“ k prodeji paliv. Dodavatelé nakupují povolenky proto, že na konci roku musí pokrýt reálné emise vzniklé z jejich prodejů. Dokud stát tuto povinnost nepřevede do svého právního rámce, regulovaní dodavatelé nemají motivaci povolenky nakupovat. V takové situaci se aukcí účastní minimum firem, vzniká přebytek nabídky a cena se odchyluje od toho, co by odráželo skutečnou poptávku regulovaných subjektů. Návrh proto umožňuje, aby byly povolenky uvolňovány až poté, co stát transpozici dokončí, a odložené objemy se následně uvolňovaly postupně a v čase odpovídajícím období, kdy byly pozastaveny. Tím se předchází rušení aukcí i deformovaným cenám.

Komise rovněž navrhuje rozšířit flexibilitu v tom, kdo může v aukcích vystupovat jménem jiných účastníků. Provozovatelé ETS budou moci zastupovat další regulované subjekty bez nutnosti získávat samostatné povolení od národního dohledu. V praxi to usnadní účast především menším firmám – malé a střední podniky tvoří v ETS2 významnou část regulovaných, a povinnost využívat investiční zprostředkovatele by pro ně představovala zbytečnou administrativní překážku.

Změny se dotýkají také samotné organizace dražeb. Členské státy budou moci jmenovat více aukčních správců, což posílí flexibilitu a umožní efektivnější plánování dražeb. Stejně důležitá je harmonizace dražebních kalendářů tak, aby nedocházelo ke kolizím mezi aukcemi společné a národních platforem a aby byl zajištěn rovnoměrný tok povolenek na trh.

Významná část návrhu se zaměřuje i na fungování Sociálního klimatického fondu, který bude financován z prodeje části povolenek ETS2. Jeho úkolem je pomoci domácnostem a malým podnikům vyrovnat se s novou uhlíkovou cenou. Návrh proto počítá s možností průběžně upravovat objem dražených povolenek tak, aby výnosy odpovídaly skutečným potřebám fondu.

Komise zdůrazňuje, že jde o předběžný návrh a že výsledná podoba bude záviset i na komentářích odborné veřejnosti. Konzultace je určena širokému okruhu aktérů – od národních orgánů a obchodníků s povolenkami po firmy, které budou do ETS2 spadat. Výsledek ovlivní nejen fungování trhu, ale také cenovou stabilitu a administrativní náročnost celého systému.

Všechny zainteresované subjekty jsou proto vyzvány, aby se do připomínkového procesu aktivně zapojily. Právě nyní se rozhoduje o parametrech trhu, který bude mít zásadní vliv na ceny energie, motivace k investicím do dekarbonizace i tempo, s jakým se EU přiblíží k cíli snížení emisí o 55 % do roku 2030.

Dokument ke stažení:

EU 257_25 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci – Ares(2025)10817207

Evropská komise otevírá zásadní veřejnou konzultaci k budoucí podobě evropského trhu s CO₂ a k nové legislativní iniciativě, která má definovat infrastrukturu, pravidla a investiční prostředí pro zachycování, využívání a ukládání uhlíku. Jde o krok, který ovlivní směřování evropského průmyslu i energetiky až do roku 2050. Vzhledem k tomu, že množství CO₂, které bude nutné zachytit a bezpečně uložit, poroste násobně, Komise usiluje o širokou účast odborné veřejnosti.

Evropská klimatická politika vstupuje do nové fáze. Sdělení o klimatickém cíli pro rok 2040 a jeho rozsáhlé posouzení dopadů ukazují, že bez rychlého rozvoje technologií zachycování, využívání a ukládání uhlíku nebude možné dosáhnout evropské klimatické neutrality do roku 2050. Průmyslové hospodaření s uhlíkem, tedy celé spektrum činností od zachycení emisí z fosilních zdrojů, přes jejich využití v průmyslových procesech až po trvalé geologické ukládání, má podle Evropské komise stejnou váhu jako rozvoj obnovitelných zdrojů či zvyšování energetické účinnosti.

Z aktuálních analýz vyplývá, že zatímco dnes se v EU zachycují jednotky milionů tun CO₂ ročně, v roce 2030 by to mělo být 50 milionů tun, v roce 2040 už 280 milionů tun a do roku 2050 až 450 milionů tun. Proti těmto hodnotám stojí dnešní realita. Jen několik málo projektů je ve výstavbě a rozhodnutí o investici padlo pouze u několika úložišť, například Greensand v Dánsku či Porthos v Nizozemsku. Rozdíl mezi cíli a skutečnou kapacitou je proto propastný a vyžaduje zásadní strukturální kroky.

Současný legislativní rámec EU sice pokrývá jednotlivé části hodnotového řetězce CO₂, avšak neobsahuje komplexní řešení, které by umožnilo vznik jednotného, integrovaného a konkurenceschopného trhu s uhlíkem. Směrnice o geologickém ukládání CO₂ stanovuje bezpečnostní a provozní pravidla pro úložiště, nařízení TEN-E umožňuje rychlejší povolování vybraných infrastrukturních projektů a Akt o průmyslu pro nulové čisté emise stanovuje právně závazný cíl na kapacitu injektáže CO₂ do roku 2030. Nic z toho však samo o sobě nezaručuje, že vznikne propojená a efektivní síť pro přepravu a ukládání CO₂ napříč Evropou ani že se podaří překonat regulační nejistoty, investiční rizika či nekoordinovaný postup jednotlivých států.

Komise proto poprvé představuje legislativní iniciativu, která má cíleně řešit chybějící prvky, tedy: tržní pravidla, přístup k infrastruktuře, přeshraniční interoperabilitu, povolovací procesy, pobídky pro investice i integraci se souvisejícími energetickými odvětvími. Záměrem je vytvořit regulační prostředí, které umožní vznik robustní sítě pro přepravu CO₂ a to nejen potrubní, ale i lodní, železniční či silniční. Tyto způsoby přepravy budou hrát klíčovou roli zejména v raných letech, kdy budou kapacity úložišť geograficky omezené a jednotlivé státy budou v různém stadiu připravenosti.

Jádrem iniciativy je přesvědčení, že bez jasných a koordinovaných pravidel nebude možné zajistit investiční jistotu, dlouhodobé smluvní modely ani efektivní využití stávající energetické infrastruktury, například opětovné použití plynovodů pro přepravu CO₂. Současně je nutné odstranit bariéry přeshraniční přepravy, harmonizovat podmínky přístupu, zabránit vzniku monopolů a posílit transparentnost tržních vztahů mezi emitenty, provozovateli infrastruktury, provozovateli úložišť a budoucími uživateli syntetických produktů založených na CO₂.

Komise rovněž zdůrazňuje potřebu integrovaného energetického plánování. Zachycování CO₂ je úzce propojeno s vysokou spotřebou elektřiny, s výrobou nízkouhlíkového vodíku, s potenciální recyklací energetické infrastruktury i s chladicí energií terminálů LNG využitelnou pro zkapalňování CO₂. Právě proto má být budoucí plánování sítí pro CO₂ propojeno s plánováním elektrizační, plynové a vodíkové infrastruktury, aby se minimalizovaly náklady a maximalizovala systémová efektivita.

Otevřená veřejná konzultace je zásadní součástí příprav. Odpovědi odborné veřejnosti se stanou přímým podkladem pro posouzení dopadů a podobu legislativního návrhu, který bude určovat tržní a infrastrukturová pravidla na desetiletí dopředu. Infrastruktura pro CO₂ bude v příštích desetiletích stejně klíčová jako dnešní sítě pro elektřinu či plyn. O tom, jak bude nastavena, se rozhoduje nyní. Komise proto vyzývá odborné instituce, průmyslové podniky, technologické firmy, výzkumníky i nevládní organizace, aby se aktivně zapojili. 

Dokument ke stažení:

• EU 1_26 EK Výzva k předložení informací
• EU 1_26 EK Trhy s CO2

Evropská komise dnes předložila návrh legislativního balíčku, jehož cílem je zjednodušit a zpřehlednit stávající evropské předpisy v oblasti životního prostředí a snížit administrativní zátěž pro podniky, zemědělce, veřejnou správu i jednotlivce. Díky tomuto návrhu by podniky měly ročně uspořit přibližně jednu miliardu eur.

Tento krok je součástí širší strategie, jejímž cílem je dosáhnout celkového snížení administrativních nákladů o 37,5 miliardy eur ročně do roku 2029. Již nyní, ještě před schválením tohoto balíčku, dosáhla opatření Komise v rámci tzv. omnibus iniciativ a dalších zjednodušení úspor téměř jedenácti miliard eur. Materiál je pevně zasazen do evropského Kompasu konkurenceschopnosti a sleduje dvojí cíl: posílit ekonomickou odolnost a investiční aktivitu a současně udržet nedotčené ambice evropské klimatické a environmentální politiky.

Komise důrazně upozorňuje, že smyslem balíčku není uvolnění ekologických standardů, nýbrž efektivnější fungování stávající legislativy. Návrh se konkrétně zaměřuje na tři citlivé oblasti: environmentální posuzování při povolovacích řízeních, provádění směrnice o průmyslových emisích a vybrané povinnosti v rámci právního rámce odpadového hospodářství. Každá z těchto oblastí představuje pro firmy a veřejné instituce rozsáhlý administrativní aparát, bez něhož se ochrana životního prostředí neobejde, ale který při nadměrné složitosti zvyšuje náklady podnikání a zpomaluje investiční cyklus.

Balíček navazuje na závazek předsedkyně von der Leyen zjednodušit evropské předpisy ještě v tomto funkčním období a omezit náklady, jejichž výše již není adekvátně vyvážena přínosem. Současně se opírá o rozsáhlý probíhající přezkum účelnosti legislativy, o konzultace se zúčastněnými stranami a členskými státy a navazuje na říjnový „autumn package“, který avizoval snahu modernizovat regulatorní prostředí EU.

Podpůrným dokumentem balíčku je rovněž sdělení shrnující výsledky dosavadního snižování administrativních nákladů, kde Komise detailně prezentuje konkrétní úspory dosažené v rámci agendy REFIT a dalších iniciativ. Dokument doplňuje červencový plán na zlepšení kvality unijní legislativy, jenž obsahuje harmonogram připravovaných legislativních i nelegislativních kroků. Součástí širšího kontextu balíčku je i veřejná konzultace k přezkumu směrnice o biocidech a představení prvního integrovaného přehledu stavu boje proti environmentální kriminalitě ve všech členských státech, vycházejícího z revidované směrnice o trestněprávních sankcích za ekologické delikty. Komise rovněž dokončila zprávu o procesu určování nejlepších dostupných technik (BAT), která detailně analyzuje silné a slabé stránky současného systému a navrhuje praktická zlepšení.

Samotný návrh, označovaný jako „van Rompuy’s Omnibus“, mění šest evropských právních aktů, přičemž další úpravy a odstranění duplicit budou předloženy formou doprovodných opatření. Jednou z nejvýraznějších změn je zjednodušení environmentálních posouzení při povolování velkých projektů. Investoři, od energetiky přes infrastrukturu až po developerské projekty, budou mít k dispozici jednotná kontaktní místa, která slouží jako centrální koordinace všech administrativních postupů, a současně se do procesu promítne širší digitalizace, umožňující elektronické podávání žádostí, dokumentaci a monitoring.

Tato opatření vedou k výraznému zkrácení časového rámce povolovacích řízení, zrychlení rozhodovacích procesů a snížení nákladů spojených s administrativou. Součástí návrhu je rovněž akcelerační „toolbox“ určený pro strategická odvětví a projekty přispívající k dekarbonizaci či zvyšování efektivity využívání zdrojů, včetně projektů dostupného bydlení. Tyto změny mají zásadní dopad na přípravu projektů, zvyšují investiční předvídatelnost a podporují rychlejší realizaci ekonomicky klíčových záměrů.

Další zásadní změny se týkají směrnice o průmyslových emisích (IED), kde Komise usiluje o větší flexibilitu při zavádění environmentálních systémů řízení. Odstraňuje se povinnost zahrnovat transformační plány, které byly často považovány za nadbytečné, zejména u podniků, jež již podléhají existujícím dekarbonizačním mechanismům. Tyto mechanismy zahrnují například evropský systém obchodování s emisemi (EU ETS), národní či sektorové limity emisí, a rovněž dobrovolné nebo povinné programy zaměřené na snížení uhlíkové stopy prostřednictvím investic do energeticky úsporných technologií či obnovitelných zdrojů.

Provozovatelé zařízení tak získávají více času na přípravu svých systémů a zároveň odpadá povinnost provádět nezávislé audity, což přináší konkrétní snížení provozních i administrativních nákladů. Změny se týkají i zemědělců a provozovatelů akvakultury, u nichž Komise plánuje omezení rozsahu reportovacích povinností, což je vzhledem k omezeným kapacitám těchto subjektů mimořádně významné. Současně dochází ke zjednodušení samotného vymezení zemědělských činností a k odstranění duplicitních požadavků u ekologických farem, které byly dosud nuceny splňovat překrývající se režimy, což přinese jasnější pravidla a snazší administrativní proces.

Zcela zásadní změnou v oblasti chemických látek a odpadů je návrh na zrušení databáze SCIP (Substances of Concern in Products). Komise konstatuje, že provozní náklady této databáze byly neúměrně vysoké a že její funkci efektivně přebírají modernější digitální nástroje, zejména Digitální produktový pas a iniciativa One Substance One Assessment. Tyto přístupy umožňují efektivnější sběr informací o nebezpečných látkách napříč životním cyklem a zajišťují lepší propojení s hodnotovými řetězci. Z tohoto důvodu Komise navrhuje změnu rámcové směrnice o odpadech, která databázi SCIP ruší a plně přesouvá důraz na digitální řešení s vyšší efektivitou a nižšími náklady.

Významné úpravy přináší návrh také v oblasti rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR). Současná pravidla pro baterie, obaly, elektrozařízení, jednorázové plasty a další kategorie odpadů vyžadují, aby výrobci se sídlem nebo registrovanou provozovnou v EU, kteří prodávají své produkty v členských státech, kde nejsou fyzicky přítomni, jmenovali v každé zemi autorizovaného zástupce zodpovědného za plnění povinností souvisejících s EPR, například vedení evidence, reporting a nakládání s odpady.

Tento systém je finančně i organizačně náročný, přičemž jeho přínos ne vždy odpovídá vynaloženým nákladům. Komise proto navrhuje dočasně pozastavit tuto povinnost pro evropské výrobce, dokud nebude dokončen nový centralizovaný rámec EPR v připravovaném Circular Economy Act. Výsledkem bude snížení nákladů na podnikání, zjednodušení administrativy a omezení fragmentace vnitřního trhu, což umožní efektivnější fungování firem při zachování environmentálních standardů.

Poslední klíčovou oblastí návrhu je harmonizace a zpřístupnění prostorových dat. Technické požadavky směrnice INSPIRE budou plně sladěny s horizontální legislativou upravující vysoce hodnotná data veřejného sektoru. Tento krok sníží náklady veřejné správy a usnadní přístup k prostorovým datům pro soukromý i veřejný sektor, což zrychlí přípravu projektů, zlepší plánování investic a posílí datovou transparentnost.

Legislativní návrh bude nyní předložen Evropskému parlamentu a Radě. Komise očekává, že jeho rychlá adopce umožní členským státům i podnikům co nejdříve promítnout snížení administrativních nákladů do praxe a současně posílí efektivitu implementace klíčových opatření v oblasti ochrany životního prostředí.

Další informace:

• Questions and answers on the environmental simplification package

• Factsheet

• Environmental simplification package

Na návrh Ministerstva průmyslu a obchodu dnes schválila vláda návrh zákona o některých povinnostech souvisejících s opravou výrobku a o změně zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Cílem návrhu zákona je podpořit opravitelnost výrobků a prodloužit jejich životnost tak, aby se lidem vyplatilo nechat věci opravit, a zároveň aby měli jistotu, že výrobci budou tuto službu poskytovat férově a transparentně. 

Nový zákon zavádí povinnost výrobců zajistit opravu vybraných typů zboží, u kterých evropské předpisy stanovují požadavky na opravitelnost. Jde například o pračky, sušičky, myčky, ledničky, vysavače, mobilní telefony nebo tablety. Povinnost se vztahuje jen na výrobky a v rozsahu, který stanovuje právo EU.

Spotřebitelé získají také nové nástroje, aby mohli snadněji rozhodnout, zda opravit výrobek nebo ne. Evropský informační formulář o opravě poskytne informace o ceně, druhu a době trvání opravy. K vyhledání vhodného opraváře bude sloužit Evropská online platforma pro opravy, kterou bude v ČR spravovat Ministerstvo průmyslu a obchodu. Dohled nad dodržováním zákona převezme Česká obchodní inspekce.

 

Předsednictví Rady Evropské unie a zástupci Evropského parlamentu dosáhli v úterý pozdě večer předběžné politické dohody na úpravě unijních klimatických pravidel. Jejich součástí bude cíl snížit do roku 2040 emise skleníkových plynů o 90 procent oproti úrovni z roku 1990. Informovaly o tom v noci Rada EU i europarlament. Dohoda obsahuje také určitou flexibilitu, jak cíle do roku 2040 dosáhnout. Změny musí ještě formálně schválit Evropský parlament a členské státy EU.

Zástupci obou institucí se podle prohlášení také shodli na odložení zavedení emisních povolenek ETS2 o jeden rok, tedy z roku 2027 na 2028. Systém ETS2 se vztahuje na emise oxidu uhličitého ze spalování paliv v budovách a silniční dopravě. Podle agentury Reuters dohoda zahrnuje také nákup zahraničních uhlíkových kreditů na pokrytí pěti procent snížení emisí. Klimatický cíl bude vyžadovat, aby průmyslová odvětví v EU snížila emise o 85 procent, dodává Reuters. Od roku 2036 umožní zemím unie platit nečlenským státům za snížení emisí, aby byla pokryta zbývající část.

Změny musí ještě schválit europarlament a Rada EU, aby začaly platit, podle Reuters je to obvykle formalita potvrzující předem dohodnuté podmínky. Dohoda vstoupí v platnost 20 dní po jejím zveřejnění v Úředním věstníku EU. Evropská komise pak bude každé dva roky hodnotit pokrok s přihlédnutím k nejnovějším vědeckým údajům, technologickému vývoji a mezinárodní konkurenceschopnosti EU.

Na českém trhu se chystá jeden z největších obchodů posledních let. Dánská skupina Marius Pedersen, působící v odpadovém hospodářství v České republice a na Slovensku, zahájila proces prodeje svých středoevropských aktivit. Český trh přitom zažívá období, kdy se po delší době znovu objevují miliardové transakce a investoři mají chuť nakupovat strategická aktiva. Nedávno se uskutečnil prodej pražského centra Palladium za zhruba sedmnáct miliard korun a také vstup skupiny ČEZ do GasNetu, jehož hodnota přesáhla dvacet miliard. Marius Pedersen patří v odpadovém hospodářství mezi klíčové hráče a jeho prodej přirozeně přitahuje pozornost. Odhady kolem dvaceti miliard korun však kontrastují se střízlivějšími propočty, které ukazují spíše na deset miliard.

Cenu firmy neurčují novinové titulky, ale to, jaký objem finančních prostředků dokáže podnik dlouhodobě generovat. Základním orientačním ukazatelem při vyjednávání bývá poměr enterprise value (EV) a EBITDA, který se používá k odhadu tržní hodnoty společnosti. EV představuje hodnotu celé firmy včetně dluhů a hotovosti, zatímco EBITDA vyjadřuje zisk z běžného provozu, tedy zisk před úroky, daněmi, odpisy a amortizací. Tento poměr ukazuje, kolikrát je hodnota firmy vyšší než její roční provozní zisk. Funguje jako rychlé pravítko pro základní srovnání, nikoliv jako konečný soud.

Ukazatel EV/EBITDA je užitečný nástroj, ale sám o sobě nestačí k určení reálné hodnoty firmy. Nezohledňuje budoucí investice potřebné k udržení a rozvoji provozu, neukazuje strukturu zadlužení ani cenu dluhu. Násobek se navíc mezi obory výrazně liší. V Evropě se u firem poskytujících veřejné služby pohybuje průměrný násobek kolem 7,8. Pokud bychom tento průměr aplikovali na firmu Marius Pedersen, která loni vykázala provozní zisk přibližně 2,6 miliardy korun, výsledná hodnota by podle jednoduchého násobku působila optimisticky. V praxi však investoři zohledňují místní podmínky, potřebu dalších investic a regulatorní prostředí, které mohou konečnou cenu výrazně snížit. Podle dostupných informací je tedy aktuální ocenění společnosti nadhodnocené a její hodnota se pravděpodobně ustálí kolem deseti miliard korun, a to dohromady za český i slovenský trh, které jsou prodávány společně jako celek.

Nacenění firmy vychází z její současné situace, nezohledňuje však zásadní změny, které odvětví odpadového hospodářství čekají v nejbližších letech. Klíčovým faktorem je skutečnost, že během čtyř let skončí v Česku možnost skládkovat materiály, které lze dále využít. To znamená, že vše, co je možné zpracovat, bude muset být skutečně zpracováno – nikoliv ukládáno na skládky či spalováno. Pro firmy to představuje enormní investiční zátěž (CAPEX), neboť bude nutné rozšiřovat infrastrukturu, stavět nové třídicí a zpracovatelské linky a zároveň investovat do vzdělávání zaměstnanců i veřejnosti. Například množství plastového odpadu se podle odhadů může během několika let zvýšit na dvojnásobek až trojnásobek současného objemu, přičemž současné kapacity na jeho zpracování jsou nedostatečné. Významně porostou i náklady spojené s nakládáním s biologickým odpadem – například se zbytky potravin z restaurací, které se budou ve větší míře využívat k výrobě energie.

Do roku 2030 tak bude nutné přizpůsobit celý systém zpracování odpadů novým legislativním i technologickým požadavkům. To si vyžádá obrovské finanční prostředky a zároveň růst počtu kvalifikovaných odborníků. Tyto skutečnosti však současné nacenění společnosti Marius Pedersen nezohledňuje. Kromě investičních rizik má na hodnotu firmy vliv i reputační zátěž spojená s dřívější korupční kauzou, která se před dvěma lety objevila v médiích a v jejímž důsledku bylo zahájeno trestní stíhání právnické osoby. Tato situace může mít dopad na budoucí činnost firmy i na její vnímání na trhu. A právě při stanovování ceny se všechny tyto okolnosti promítají naplno.

Samotná cenotvorba probíhá ve více kolech. Nejprve se sejdou nezávazné nabídky založené na účetních výkazech a oborových násobcích. Zájem mohou mít velcí hráči z oboru, například francouzská Veolia, německý Remondis nebo španělská FCC. Naopak konkurenční AVE pravděpodobně kvůli antimonopolním omezením zůstane stranou. Vybraní zájemci pak provedou hloubkovou prověrku, během níž se z prvotních násobků stává jen orientační mantinel. Investoři přepočítávají budoucí peněžní toky, hodnotí rizika a plán investic, zohledňují skutečnou cenu dluhu i regulatorní povinnosti. Finální nabídka proto obvykle vychází z individuálního modelu a odráží konkrétní výhled firmy.

V prostředí rostoucích investičních nároků, měnících se pravidel po roce 2030 a přísnějších emisních limitů je potřeba s tržními násobky zacházet obezřetně. Tržní přehledy s průměry jsou užitečnou orientací – ukazují, jak se hodnotí firmy v oboru –, ale teprve po započtení investic, regionálních rizik a reputačních faktorů se z orientační mapy stává skutečná cena. Reálné ocenění kolem deseti miliard korun tak dnes nejlépe odpovídá tomu, co tento obor čeká: stabilní poptávka, ale zároveň vysoké investice, přísnější pravidla a nutnost zásadní transformace celého systému.
 

Autor: Lukáš Kovanda, Ph.D., hlavní ekonom, Trinity Bank
 

Cirkulární ekonomika je často prezentována jako nic nového a současně budoucnost. Přesto dlouho chyběla jasná odpověď na jednoduchou, ale zásadní otázku: kolik vlastně lidí v ní skutečně pracuje a za jakých podmínek? Poprvé v historii přichází s odpovědí rozsáhlý mezinárodní dokument, který mapuje pracovní místa ve 177 zemích světa. Odhaluje 121–142 milionů pracovníků v cirkulárních odvětvích, vysoký podíl neformální práce, rozdíly mezi regiony i sektory a dramatický nedostatek dat, který dnes brání přechodu na cirkulární ekonomiku.

Dokument představující první skutečně globální a datově podložený přehled zaměstnanosti v cirkulární ekonomice vytvořila organizace Circle Economy ve spolupráci s Mezinárodní organizací práce (ILO), Světovou bankou a s podporou programu PAGE, který sdružuje odborné kapacity pěti agentur OSN. Dokument vznikl jako odpověď na zásadní mezery ve statistice práce, kdy ani odborná veřejnost doposud neznala skutečný rozsah pracovních míst, jejich strukturu ani kvalitu v rámci cirkulární ekonomiky. Většina dostupných údajů se totiž vztahovala téměř výhradně na průmyslové státy, zatímco realita v rozvojových zemích, kde je cirkulární přístup pro miliony lidí spíše každodenní nutností než volbou, zůstávala mimo zorné pole statistik.

Dokument vychází z metodologie, která kombinuje mezinárodní klasifikaci ISIC, statistiky ILOSTAT, mezinárodní input–output tabulky Eora a ukazatele materiálové cirkularity z Circularity Gap Report 2025. Cirkulární ekonomika zde představuje dvě velké skupiny činností: plně cirkulární sektory, které zahrnují například opravy, údržbu, recyklaci, nakládání s odpady, druhotné prodeje nebo městskou hromadnou dopravu, a sektory částečně cirkulární, mezi něž patří zejména průmysl, těžba a stavebnictví, kde lze cirkulární aktivity modelově odhadnout pomocí materiálových a ekonomických koeficientů.

Je to metodika, která je postavena tak, aby byla mezinárodně použitelná a umožnila nejen vytvořit první globální základní odhad, ale také stát se základem pro budoucí sledování trendů či pro analýzy v jednotlivých zemích. Na základě této metodiky přináší dokument jedno z nejzásadnějších čísel posledních let, které nikdo po dlouhé rok neznal. Na světě pracuje v cirkulární ekonomice přibližně 121 až 142 milionů lidí, což představuje 5 až 5,8 procent celosvětové pracovní síly mimo zemědělství.

Drtivá většina těchto pracovních míst, přes 121 milionů, je soustředěna ve zcela cirkulárních odvětvích, zejména v opravách a údržbě, recyklaci, nakládání s odpady, městské dopravě, pronájmu a leasingu nebo prodeji zboží z druhé ruky. Dalších více než 20 milionů pracovních míst se nachází v částečně cirkulárních sektorech výroby, stavebnictví a těžby, kde je potenciál rozvoje cirkulární transformace zatím jen zlomkem toho, co by mohl být.

Mezi klíčová zjištění patří i výrazné regionální odlišnosti. Asie a Pacifik mají více než polovinu všech pracovních míst v cirkulární ekonomice – přibližně 77,6 milionu osob. Následují Amerika s 27,5 miliony, Evropa a Střední Asie s 20,8 miliony, Afrika s 12,9 miliony a arabské státy s 2,7 milionu pracovníků. Podíváme-li se na relativní podíl v rámci regionální zaměstnanosti, nejvyšší hodnoty vykazuje Amerika (6,4 %), zatímco arabské státy se pohybují pod pěti procenty. Tato nerovnoměrnost odráží nejen rozdíly v průmyslové struktuře a úrovni industrializace, ale také odlišnou míru formální a neformální ekonomiky.

Jednou z nejvýraznějších charakteristik je skutečnost, že více než polovina cirkulární práce je tzv. neformální – celkem 74 milionů pracovníků, což představuje 52 procent všech zaměstnaných v cirkulárních sektorech. Neformální práce je práce, která není oficiálně evidovaná, a to buď proto, že ji lidé dělají „na vlastní pěst“, nebo proto, že podniky fungují mimo formální pravidla. Tito pracovníci často nemají pracovní smlouvu, neplatí se za ně sociální či zdravotní pojištění, nemají nárok na dovolenou, nemocenskou ani na ochranu podle pracovního práva.

Neformální práce dominuje zejména v opravách, recyklaci a městské dopravě, a je koncentrována v nižších příjmových skupinách zemí, kde je cirkulární činnost často prostým zdrojem přežití. Neformální pracovníci však nejsou zahrnuti plně v oficiálních statistikách, což znamená, že skutečný rozsah cirkulární zaměstnanosti je ještě vyšší. To potvrzují i případové studie. Například výzkum textilního hodnotového řetězce (tzv. value chainu) v Bangladéši ukázal, že zatímco modelový odhad dokázala identifikovat 69 500 pracovníků, lokální terénní šetření odhalilo více než 195 000 až 214 000 pracovníků v postindustriálním textilním odpadu, tedy více než trojnásobný počet.

Důležitá a současně velmi zajímavá je také genderová perspektiva. Ženy tvoří přibližně 26 procent pracovníků v cirkulární ekonomice, což odpovídá 36,4 milionu osob, přičemž jejich zastoupení výrazně kolísá mezi regiony a sektory. Ženy jsou více zastoupeny v průmyslu, v prodeji z druhé ruky, opravách či knihovních službách, méně pak ve stavebnictví a dopravě. Dokument upozorňuje, že skutečné číslo bude pravděpodobně vyšší, protože ženy jsou nadprůměrně zastoupeny v neformální ekonomice.

Sociální nerovnosti se v jednotlivých regionech výrazně překrývají. V Jižní Asii zastávají třídění a recyklaci odpadu především marginalizované skupiny (tj. skupiny, které jsou na okraji společnosti, mají omezený přístup k právům, zdrojům a rozhodovacím procesům). V Latinské Americe tvoří většinu sběračů odpadu původní a afrodescendentní obyvatelstvo. A v subsaharské Africe se ženy často věnují špatně placenému třídění odpadů, zatímco muži převažují u lépe placeného svozu odpadu, přesto jde v obou případech o práci, která je náročná, riziková a nedůstojná.

Kromě regionální a sociální struktury identifikuje dokument i nerovnováhy mezi sektory. Největším zaměstnavatelem je oblast oprav a údržby, která zaměstnává více než 65 milionů lidí a tvoří téměř polovinu všech pracovních míst v cirkulární ekonomice. Naopak například těžební sektor, který má být klíčový pro přechod na čisté technologie, vykazuje pouze 0,3 milionu pracovních míst spojených s cirkularitou, tedy zanedbatelný podíl. Stavebnictví sice zaměstnává 7,7 milionu pracovníků, ale cirkulární činnosti dosahují jen dvou až tří procent jeho celkové zaměstnanosti. Dokument poukazuje na fakt, že mnoho sektorů zatím cirkulární transformací neprochází do hloubky, a tudíž obrovský potenciál změny zůstává stále nevyužitý.

Jedním z nejzávažnějších problémů, které studie zdůrazňuje, je nedostatek dat. Současné statistické systémy nejsou schopny zachytit cirkulární aktivity, ať už se jedná o formální podniky, nebo o živnosti a neformální pracovníky. Chybí například podrobné statistiky na úrovni čtyřmístných kódů ISIC, které by umožnily přesnější rozlišení činností. Existuje také nerovnováha mezi datově bohatými a datově slabšími regiony, přičemž paradoxně některé vyspělé země mají horší dostupnost detailních dat než země rozvojové.  Statistické systémy téměř nezachycují sekundární a terciární činnosti ani pracovníky, kteří cirkulární práci vykonávají jako vedlejší zdroj příjmu, což systémově vede k podhodnocování skutečného rozsahu cirkulární ekonomiky.

Z těchto zjištění vyplývají zásadní politické důsledky. Studie ukazuje, že přechod na cirkulární ekonomiku sám o sobě nezaručuje spravedlnost ani vznik kvalitních pracovních míst. Co naopak vyžaduje jsou cílené zásahy, strategické investice, průběžné studie a pečlivé propojení environmentálních politik s politikami zaměstnanosti, odborného vzdělávání, sociální ochrany a dodržování pracovního práva.

Doporučení navazují na devět principů ILO pro spravedlivou transformaci a poskytují konkrétní vodítka od makroekonomických a sektorových politik až po podporu podniků, rozvoj dovedností, posílení bezpečnosti práce, rozšíření sociální ochrany, aktivní politiky zaměstnanosti, ochranu pracovních práv a sociální dialog. Dokument zároveň zdůrazňuje nutnost cílených veřejných investic do pracovně intenzivních cirkulárních činností, do rozvoje recyklační a opravárenské infrastruktury, a propojení firem v rozvojových a vyspělých zemích pro sdílení technologií a know-how.

Dalším klíčovým bodem je potřeba dalšího výzkumu. Současný globální přehled je jen začátkem a je potřeba doplnit detailnější data o pracovnících, mzdách, pracovních podmínkách, genderových aspektech, typech podniků i regionálních specifikách. Zásadní mezera spočívá také v absenci modelu pro zachycení cirkulárních aktivit v zemědělství, které tvoří významnou část pracovní síly a v mnoha zemích se cirkulární principy prolínají s tradičními způsoby hospodaření.

Dokument také vyzývá k systematickému propojení statistických systémů, terénního výzkumu a institucí, které mohou zajistit přesnější zachycení reality a podpořit tvorbu politik, které jsou reálně spravedlivé a udržitelné. Tento první globální přehled zaměstnanosti v cirkulární ekonomice tak otevírá novou datovou kapitolu. Ukazuje reálný rozsah a povahu práce, upozorňuje na nerovnosti a rizika a zároveň poskytuje pevný základ pro to, aby především politici pochopili, že cirkulární ekonomika nešetří jen zdroje ale také jejím je významným zdrojem důstojných pracovních příležitostí.