Když se letos vybíral nejlepší ekologický projekt roku, rozhodlo se srdce veřejnosti pro křídla a zpěv. Prestižní ocenění E.ON Energy Globe, přezdívané „EkoOskar“, totiž získaly Ptačí parky České společnosti ornitologické. Projekt, který se v krajině stará o mokřady, louky a tůně a vrací jim život, ukázal, že ochrana přírody nemusí být jen o statistice, ale i o radosti, kterou může zažít každý návštěvník.

Ptačí parky dnes tvoří sedm lokalit o rozloze téměř 700 hektarů. Nejsou to ale rezervace uzavřené za plotem – naopak, jsou otevřené všem. Každý, kdo do nich vstoupí, může zahlédnout vzácné druhy ptáků, poslouchat jejich zpěv a přitom pochopit, proč je důležité mít v krajině místa, kde příroda není vytlačená na okraj. 

Vítězství v soutěži navíc není jen symbolické. Spolu s oceněním přichází i finanční podpora, díky níž mohou ornitologové pokračovat ve vykupování pozemků a rozšiřování parků. Jejich ambice jsou velké – do roku 2042 chtějí, aby měl každý kraj svůj vlastní ptačí park. Pokud se to podaří, bude to síť míst, kde mohou příroda i lidé znovu volně dýchat.

Vedle hlavní ceny získal sympatie návštěvníků festivalu také projekt Květomluva – bylinná farma, která na neúrodné půdě vybudovala ekologicky certifikované hospodářství a ukazuje, že i zemědělství může být i šetrné a zároveň krásné. 

Válka, klima i technický pokrok – tři odlišné příběhy, které spojuje jeden element: voda. Ať už jako vzácný zdroj každodenního přežití, jako inspirace k gigantickým inženýrským dílům, nebo jako mocenská páka v rukou států. Když se na ně podíváme pohromadě, začíná před námi vyvstávat podstatná otázka: kdo dnes skutečně drží „kohoutek“ a co to znamená pro naši budoucnost?

Na jihu a východě Ukrajiny se lidé probouzejí do dne, který je definován nejistotou, ale čekáním. Kohoutek se otevře jen na pár hodin a často ani to ne. Voda se dováží v cisternách, lidé stojí s kanystry v řadách, improvizované zásobníky se plní a znovu vyprazdňují. Někde pomáhá Červený kříž, jinde OSN, ale stále jde o hašení nevyřešitelného faktu, že infrastruktura byla válkou rozbita cíleně a nenávratně. Mluvíme o stovkách tisíc domácností, které žijí v permanentní nejistotě. Každá rozbitá trubka se tu rovná nejenom technickému problému, ale i strategickému záměru – voda jako zbraň, která má podlomit morálku i životní podmínky obyvatel. 

Úplně jiný příběh se odehrává v Číně, kde se nedostatek vody nestal hybatelem, ale inspirací k hledání nových forem energie. Tamní inženýři nedávno spustili do provozu větrnou turbínu, kterou lze bez přehánění označit za obřího obra – s výkonem přes 18 MW, výškou srovnatelnou s Eiffelovou věží a lopatkami, jejichž délka přesahuje rozměry fotbalového hřiště. Každý rok vyrobí přes 100 GWh elektřiny, což stačí pro pětapadesát tisíc domácností. Pokud bychom to převedli na tradiční zdroje, znamená to úsporu více než 30 tisíc tun uhlí a snížení emisí oxidu uhličitého o 90 tisíc tun ročně. Čína tak ukazuje, že stejně tak větrem a lze jako s vodou naložit nejen jako s přírodními zdroji, ale i jako s motory obrovských změn. Zatímco v Evropě se někdy hádáme o krajinný ráz, v Asii staví stroje, které mají potenciál překreslit mapu energetiky.

A pak je tu Etiopie a její Velká přehrada znovuzrození (GERD) na Modrém Nilu. Projekt, o němž se mluví už více než deset let, je konečně spuštěn. Se svou kapacitou přes 5 150 MW se zařazuje mezi největší hydroelektrárny světa a má ambici zajistit elektřinu pro desítky milionů lidí. Pro Etiopii je to krok k soběstačnosti a k energetickému exportu do okolních států, což může zásadně proměnit hospodářství celé oblasti. Ale každá kapka vody zadržená v nádrži má i svou politickou cenu. Egypt, závislý na Nilu ze 97 procent, vnímá přehradu jako ohrožení své potravinové i vodní bezpečnosti. Súdán balancuje mezi potenciálními přínosy a riziky. Diplomatická jednání se vlečou roky, a i když se slavnostně stříhá páska, nad přehradou visí stín možných konfliktů. GERD tak není jen triumfem inženýrství, ale i živým důkazem toho, že voda je zároveň darem i hrozbou.

Co spojuje Ukrajinu, Čínu a Etiopii? Na první pohled odlišné situace – zničené vodovody, obří větrná turbína a monumentální přehrada. Přesto všechny ukazují, že voda a s ní spojené zdroje energie se stávají určujícím faktorem naší doby. Tam, kde voda chybí, hrozí chaos a zranitelnost. Tam, kde je využívána, dává moc a otvírá nové příležitosti. A tam, kde je zadržována, dokáže proměnit rovnováhu celých regionů. Možná právě v tom tkví poselství těchto příběhů: čistá voda je neutrální, v rukou člověka je to tekutina, která se umí proměnit v politiku, v naději i ve zbraň.

Indonésie významně posílila svou roli v oblasti globálního nefinančního reportingu, když oficiálně představila vlastní standardy pro zveřejňování informací o udržitelnosti. Nově zavedený rámec s názvem Sustainability Disclosure Standards (SPK) vznikl ve spolupráci profesní organizace Ikatan Akuntan Indonesia (IAI) s klíčovými institucemi, mezi nimiž nechybí centrální banka Bank Indonesia, ministerstvo financí ani finanční regulační úřad OJK. Slavnostní uvedení se uskutečnilo v srpnu 2025 v Jakartě, nicméně samotné standardy, označené PSPK 1 a PSPK 2, byly schváleny již 1. července téhož roku. Do praxe vstoupí od 1. ledna 2027, což firmám poskytuje přechodné období k přípravě.

SPK jsou přímo navázány na mezinárodní standardy IFRS S1 a S2, které vydává International Sustainability Standards Board (ISSB) pod hlavičkou IFRS Foundation. Indonésie se tím zařazuje k více než třiceti jurisdikcím, které již tyto globální rámce implementují. První standard, PSPK 1, se zaměřuje na obecné požadavky spojené se zveřejňováním údajů o udržitelnosti, druhý, PSPK 2, pak cílí na klimaticky zaměřené informace a zdůrazňuje provázanost s řízením rizik a strategickým plánováním podniků. Jejich účelem je posílit transparentnost, srovnatelnost a důvěryhodnost informací, které budou moci využívat investoři i regulátoři. Očekává se, že zavedení standardů podpoří přístup indonéských firem k mezinárodnímu zelenému financování a usnadní jim zapojení do globálních dodavatelských řetězců, kde se zveřejňování nefinančních informací stává nezbytností.

Samotný proces přípravy SPK nebyl jednorázovým krokem, ale výsledkem několikaleté práce. Již v roce 2020 vznikla v rámci IAI pracovní skupina Task Force on Comprehensive Corporate Reporting, která zahájila diskusi o budoucím nastavení nefinančního reportingu v zemi. V prosinci 2024 pak byla zveřejněna SPK Roadmap, jež vytyčila harmonogram i klíčové oblasti, které měly být do standardů zapracovány. Následovala veřejná konzultace, do níž se zapojily stovky odborníků z řad firem, regulátorů i akademické sféry a která přinesla více než padesát formálních připomínek. Tento participativní přístup zajistil, že výsledná verze standardů reflektuje jak mezinárodní trendy, tak specifika indonéského podnikatelského prostředí.

Pro úspěšnou implementaci vzniklo také Indonesia Sustainability Reporting Forum (ISRF), platforma, jejímž úkolem je koordinovat spolupráci mezi regulačními orgány, podniky a dalšími zainteresovanými stranami. Její existence má zajistit, že přechod na povinný reporting bude probíhat hladce, s dostatečnou metodickou a technickou podporou. SPK tak představují nejen regulatorní nástroj, ale i součást širší strategie, jejímž cílem je propojit udržitelnost s finanční stabilitou a ekonomickým rozvojem země.

Z pohledu kompatibility s evropskou legislativou v oblasti ESG je spuštění indonéských standardů SPK významným krokem k mezinárodní harmonizaci. Evropská unie v posledních letech nastavila vysokou laťku prostřednictvím směrnice CSRD a standardů ESRS, které vyžadují od velkých podniků detailní a ověřitelné zveřejňování dat o udržitelnosti. Přestože mezi evropskými a indonéskými pravidly existují rozdíly v rozsahu a v pojetí materiality, jejich společným jmenovatelem je navázání na rámce ISSB a IFRS. Díky tomu lze očekávat, že indonéské podniky využívající SPK budou schopny poskytovat informace, které jsou v široké míře slučitelné s evropskými požadavky. To je klíčové zejména pro exportně orientované sektory, jež jsou součástí evropských dodavatelských řetězců a čelí rostoucím nárokům na transparentnost nejen v oblasti uhlíkové stopy, ale i sociálních a governance aspektů. Harmonizace standardů tak přispívá ke snížení regulatorní fragmentace a posiluje možnost srovnatelnosti dat, což usnadní tok kapitálu mezi EU a Indonésií.

Indonésie patří k zemím, které čelí jedněm z nejzásadnějších environmentálních výzev na světě. Jako největší souostroví planety se potýká s masivním odlesňováním, jež souvisí zejména s expanzí plantáží palmy olejné a papírového průmyslu. Úbytek pralesů vede nejen ke ztrátě biodiverzity, ale i k vysokým emisím skleníkových plynů, protože velká část přeměňovaných území zahrnuje rašeliniště s obrovskými zásobami uhlíku. Země je také mimořádně zranitelná vůči dopadům klimatické změny – stoupající hladina moří ohrožuje pobřežní oblasti včetně metropole Jakarty, extrémní srážky zvyšují riziko záplav a sesuvů půdy a rostoucí teploty mají negativní dopad na zemědělství i lidské zdraví. K tomu se přidávají problémy s kvalitou ovzduší v důsledku požárů lesů. 

Indonésie zároveň patří k největším světovým producentům plastového odpadu, který v nemalé míře končí v oceánech, a jehož řešení se stalo prioritou jak pro vládu, tak pro mezinárodní partnery. Odpady představují dlouhodobě palčivý problém, neboť země produkuje přes 60 milionů tun komunálního odpadu ročně, z čehož značná část končí na neřízených skládkách či přímo v životním prostředí. Řada regionů stále postrádá efektivní systém třídění a recyklace a infrastruktura pro moderní zpracování odpadu, včetně energetického využití, je v počáteční fázi rozvoje.

Evropská unie si stanovila ambiciózní plán: do konce této dekády má být většina obalů navržena tak, aby byly snadno recyklovatelné, a současně mají výrobci povinnost začlenit do nových obalů určité procento recyklovaného plastu. Zní to jako logický krok směrem k oběhovému hospodářství. Jenže realita v terénu je znepokojivá. Plastics Recyclers Europe, zastřešující organizace evropských recyklačních firem, varuje před dramatickým úpadkem celého sektoru. V roce 2023 zmizela z evropského trhu část recyklační kapacity, v roce 2024 už to bylo trojnásobně víc a jen za prvních sedm měsíců roku 2025 byla uzavřena další zařízení s kapacitou odpovídající celému předchozímu roku. Mluvíme o výpadku, který může do konce roku dosáhnout až milionu tun. Nejvíce postihuje státy, které byly dosud tahouny – Německo, Nizozemsko nebo Velkou Británii.

Hlavní příčinou nejsou ani tak technologické limity, ale prostá ekonomika. Recyklace plastů je energeticky náročný proces. Stroje musí plasty dotřídit, vyprat, vysušit, roztavit a znovu zpracovat. Každý z těchto kroků spotřebuje obrovské množství elektřiny a tepla. Pokud cena energie stoupá na několikanásobek toho, co platí konkurence mimo EU, není divu, že dovoz levnějšího recyklátu z Asie nebo Turecka vychází ekonomicky lépe než zpracování domácího, potažmo evropského, plastového odpadu. A to je paradox, který bije do očí: Evropa hovoří o soběstačnosti, cirkulární ekonomice a udržitelnosti, ale realita ji tlačí k dovozu materiálu, který se mohl zpracovat přímo v EU.

Situaci také komplikuje systém rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR). Ten má fungovat jako ekonomický nástroj: výrobci platí poplatky podle toho, kolik obalů uvedou na trh, a prostředky se mají použít na jejich sběr a recyklaci. Jenže každý členský stát nastavil EPR po svém. Někde jsou poplatky modulovány podle toho, zda je obal snadno recyklovatelný, jinde se podobná pravidla neuplatňují. Výsledek? Vzniká roztříštěný systém, který evropským firmám komplikuje orientaci a v praxi často nepodporuje to, co bylo původním cílem – tedy kvalitní recyklaci a vyšší podíl druhotných surovin v nových výrobcích. Výrobce, který působí ve více zemích, musí dodržovat zcela odlišná pravidla a platit rozdílné poplatky. Harmonizace, kterou měla PPWR přinést, se zatím nedostavila. 

A právě PPWR, tedy nové nařízení o obalech a obalových odpadech, má být pilířem evropské politiky v následujících letech. Už od roku 2030 má být většina obalů recyklovatelná alespoň ze sedmdesáti procent, plastové lahve mají obsahovat nejméně třicet procent recyklátu a do roku 2040 se počítá s ještě mnohem vyššími čísly. Cíle vypadají hezky na papíře, ale narážejí na základní otázku: odkud se vezme tolik kvalitního recyklátu, když recyklační závody zavírají jeden po druhém?

Evropa se tak dostává do slepé uličky. Třídění odpadu funguje, lidé házejí plasty do žlutých kontejnerů s pocitem, že přispívají k ochraně planety. Obce investují do sběrných systémů a svozu odpadů za který platí nemalé částky, přesto v pravém smyslu principu EPR by za vytříděný plastový odpad obce platit neměly.  Jenže co dál s vytříděným plastem? Pokud chybí zpracovatelské kapacity, hrozí, že se plast spálí v cementárně, multipalivovém kotli nebo se vyveze na druhý konec světa. Smysl třídění tím zcela mizí a důvěra veřejnosti se může rychle vytratit.

Klíčem je energie. Dokud nebude v Evropě stabilní a cenově dostupná, budou recyklační podniky vždy v nevýhodě. Zpracování plastů v EU se stává luxusem, zatímco dovoz levného recyklátu představuje pohodlnější cestu k naplnění legislativních kvót. Jenže takto se oběhové hospodářství nevybuduje. Evropa riskuje, že její ambiciózní vize skončí v paradoxu: budeme mít nejlepší předpisy na světě, ale recyklaci bude reálně obstarávat někdo jiný mimo EU.

Otázka proto zní, zda je Evropská unie schopna situaci zvrátit a v jakém časovém horizontu. Potřebné kroky jsou zřejmé: rychlejší povolování nových technologií, harmonizace EPR systémů napříč členskými státy, podpora investic a především snížení ceny energie pro průmysl. Právě cena energie se stává klíčovým faktorem, který rozhoduje o tom, zda bude recyklace v Evropě ekonomicky životaschopná. Pokud budou recyklační linky platit několikanásobně vyšší účty než jejich konkurenti v Asii či Americe, pak se veškeré ambice o cirkulární ekonomice rozplývají v abstraktních proklamacích. Jenže hledání cest, jak cenu energie snížit, není čistě technickou otázkou, ale zároveň geopolitickou a etickou. 

Má EU ohnout hřbet a vrátit se přímo k ruské ropě a plynu, jejichž dovoz sice dokáže srazit náklady, byť s otazníkem na jak dlouho, ale zároveň by znamenal oslabení politické pozice a popření dosavadní solidarity s Ukrajinou? Nebo je správnější obětovat část cirkulárních ambicí, připustit nižší míru recyklace a akceptovat, že Evropa se v této oblasti dočasně stane závislou na dovozu druhotných surovin či dokonce primárních materiálů z jiných trhů? V sázce tedy není jen efektivita recyklační infrastruktury, ale také samotná důvěryhodnost evropské politiky, která se navenek hlásí k principům udržitelnosti, nezávislosti a soběstačnosti. Tím se debata o recyklaci plastů dostává daleko za hranice odpadového hospodářství – stává se jakým si testem, zda jsme ochotni kvůli cirkulární ekonomice nést i náklady geopolitické, nebo zda právě v této oblasti uděláme pragmatický ústupek a ponecháme si okno otevřené směrem k levné, ale problematické energii.

Vedle klasické recyklace se otevírá možnost určitého kompromisu, který spojuje technologickou inovaci s pragmatickým přístupem k evropské energetické a odpadové krizi. Nedávný výzkum amerických a čínských vědců ukázal, že i směsný plastový odpad lze v jediném kroku s účinností přes 95 % přeměnit na uhlovodíky odpovídající benzínu, a to při běžné teplotě a tlaku, přičemž vzniká i průmyslově využitelná kyselina chlorovodíková. Podobné experimenty probíhají i v USA, například na univerzitě Yale, kde se část polyethylenu přeměňuje na palivo bez nutnosti drahých katalyzátorů. Pokud tato technologie je opravdu funkční a ekonomicky efektivní, pak tento přístup nabízí Evropě teoretickou možnost, jak využít nevyužitelný plastový odpad i k výrobě pohonných hmot. 

Ministerstvo životního prostředí připravilo návrh novely nařízení vlády č. 189/2018 Sb., které stanovuje kritéria udržitelnosti biopaliv a požadavky na snižování emisí skleníkových plynů z pohonných hmot. Tento krok je přímo navázán na nedávnou novelu zákona o ochraně ovzduší (zákon č. 42/2025 Sb.) a má zajistit plnou transpozici evropské směrnice RED III (směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/2413), která aktualizuje a nahrazuje předchozí pravidla týkající se obnovitelných zdrojů energie a udržitelnosti biopaliv. Novela vychází ze zkušeností s aplikací stávající legislativy a usiluje o jasné a jednotné nastavení pravidel pro všechny účastníky trhu.

Hlavním účelem novely je zavedení jednotného a transparentního rámce pro kontrolu udržitelnosti biopaliv a snižování emisí skleníkových plynů. Klíčovými změnami je rozšíření okruhu povinných subjektů, včetně dodavatelů zkapalněného ropného a zemního plynu či čistých biopaliv, a zavedení minimálního podílu pokročilých biopaliv a obnovitelných paliv nebiologického původu od roku 2030. Nařízení zároveň určuje postupné cíle pro snižování emisí skleníkových plynů, a to jak na roční, tak i na čtvrtletní bázi. Důležitou novinkou je zjednodušení mechanismu plnění těchto povinností prostřednictvím spolupráce s jiným dodavatelem pohonných hmot, čímž se minimalizuje administrativní zátěž pro podniky.

Součástí novely je i aktualizace právní terminologie a definic. Byly doplněny pojmy, které dosud v nařízení chyběly, například definice oblasti těžby lesní biomasy a definice obnovy lesa, a zároveň byly odstraněny ustanovení zrušené směrnicí 2015/652/EU, například možnost zohlednění emisí z těžby při výpočtu snížení emisí skleníkových plynů. Základní hodnota produkce emisí skleníkových plynů pro fosilní pohonné hmoty byla sjednocena na 94 gCO₂ekv/MJ, v souladu se směrnicí RED III, a nahrazuje tak dřívější rozporné hodnoty.

Navrhovaná novela rovněž zajišťuje jasné pravidla pro evidenci a reporting emisí. Zprávy o emisích musí nyní obsahovat podrobné údaje o jednotlivých výrobních operacích, od pěstování plodin přes dopravu až po výrobu biopaliv. Je zde rovněž požadavek, aby byla uvedena informace o poskytnuté podpoře na výrobu biopaliva či meziproduktu, což zvyšuje transparentnost a možnost kontroly dodržování povinností.

Dokuemnt ke stažení:

• Materiál

• Důvodová-zpráva

• Platné-znění

Ochrana zemědělské půdy patří mezi klíčové výzvy současného zemědělství a udržitelného rozvoje. Česká krajina čelí ztrátám půdy způsobeným vodní i větrnou erozí, které ohrožují kvalitu půdy, stabilitu krajiny i potažmo samotné zemědělství. V reakci na tyto výzvy připravilo Ministerstvo zemědělství návrh novely vyhlášky č. 240/2021 Sb., která stanovuje pravidla ochrany půdy před erozí a reaguje na dosavadní aplikační zkušenosti. 

Novela navazuje na rozšíření pravomocí podle zákona č. 183/2024 Sb. a cílem je zvýšit předvídatelnost a vymahatelnost pravidel ochrany zemědělského půdního fondu, odstranit identifikované nejasnosti a propojit vyhlášku s aktuální metodikou a standardy DZES (Dobrý zemědělský a environmentální stav půdy), aniž by se zbytečně navyšovala administrativní zátěž pro zemědělské subjekty.

Jednou z hlavních změn je zavedení jednotného hodnocení erozního ohrožení pro vodní i větrnou erozi. U vodní eroze zůstává přípustná míra stanovena v tunách na hektar za rok, což odráží množství půdy, které může být ročně odplaveno bez ohrožení dlouhodobé produktivity. U větrné eroze se nově hodnotí ohrožení kombinací půdních vlastností, klimatických podmínek a větrných charakteristik, přičemž důležitou roli hrají vegetační bariéry, jako jsou větrolamy a stromořadí, působící jako přirozená ochrana proti odnosu půdy větrem. Výsledkem je kódové označení stupně ohroženosti, které umožňuje přesně identifikovat ohrožené plochy a stanovit, kde je nutné přijmout opatření – povinnost aplikace nastává až při opakované erozní události na plochách zařazených mezi ohrožené.

Novela rovněž upřesňuje a sjednocuje základní pojmy. Z vyhlášky je odstraněna duplicita definice „protierozní kalkulačky“, která je již obsažena v zákoně, a zavádějí se pojmy „větrná bariéra“ a „vegetační bariéra“ pro potřeby hodnocení větrné eroze. Pro identifikaci ploch nevhodných k rozorání je nově definována „dráha soustředěného odtoku“, tedy přirozená údolnice, kde se soustřeďuje povrchový odtok a vzniká riziko erozních rýh. Pojem „opakovaná erozní událost“ se upřesňuje tak, aby zahrnoval pouze události stejného druhu – dvakrát vodní nebo dvakrát větrná eroze – kombinace různých druhů eroze se za opakování nepovažuje.

Důležitou součástí novely je úprava plánů opatření proti vodní erozi. Ty budou zpracovávány minimálně na pět let prostřednictvím protierozní kalkulačky, nově však bez omezení maximální výměry, což má umožnit plánovat ochranu na souvislých celcích. Zavádí se také mechanismus oznamování trvalých změn parametrů posuzované plochy. Pokud dojde k trvalému snížení ohrožení, například realizací technických opatření, vegetačních bariér či ochranného zatravnění, může se zemědělský subjekt vyvázat z povinnosti aplikovat opatření podle plánu, čímž se podporuje flexibilita a motivace k dlouhodobým preventivním opatřením.

Katalog opatření byl rovněž aktualizován. U vodní eroze se terminologie agrotechnických a technických opatření sjednocuje s odbornou metodikou, zatímco u větrné eroze jsou explicitně zahrnuty vegetační bariéry, jako jsou větrolamy, stromořadí a ochranné lesní pásy. Vymezení půd nevhodných pro změnu trvalého travního porostu na ornou půdu bylo doplněno o extrémně mělké půdy, již realizovaná technická opatření, dráhy soustředěného odtoku a ochranné zatravnění, čímž se klade důraz na cílenou ochranu nejohroženějších ploch a posiluje prevence erozi tam, kde je největší riziko.

Dokument ke stažení:

• Materiál

• Důvodová-zpráva

• Platné-znění

• Příloha č. 1

• Příloha č. 2

Každý rok vzniká v gesci Ministerstva zemědělství zásadní dokument, který mapuje stav vodního hospodářství v České republice. Zpráva o stavu vodního hospodářství slouží vládě nejen jako přehled základních faktů, ale i jako podklad pro rozhodování o investicích, legislativě či krizových opatřeních. Zároveň je jedinečným svědectvím o tom, jak česká krajina reaguje na klimatické výkyvy, jak si stojí naše vodní infrastruktura, a také ukazuje, zda se daří držet krok s evropskými závazky. Zpráva schválená vládou 3. září 2025 hodnotí rok 2024, který byl v mnoha ohledech mimořádný. Ukázal, že česká vodní soustava je schopná odolávat velkým tlakům, ale zároveň i to, že extrémy počasí nás staví před nové výzvy, s nimiž jsme se dosud nesetkávali.

Rok 2024 vstoupí do historie meteorologie jako dosud nejteplejší rok, jaký kdy Česká republika zaznamenala. Průměrná roční teplota 10,3 °C byla o celé dva stupně vyšší než dlouhodobý normál a překonala i dosavadní rekordy z let 2018 a 2023. Mimořádně teplé byly zimní i jarní měsíce, kdy únor a březen dosáhly nejvyšších hodnot v historii měření. Na jaře se objevily tropické dny už v dubnu, což dříve nebylo myslitelné. V létě se pak střídaly vlny veder s bouřkami a na konci srpna padl teplotní rekord 37,1 °C. Tyto hodnoty nejsou jen čísly, ale ukazují zásadní proměnu klimatu, která ovlivňuje vodní cyklus v celé zemi – od rychlejšího tání sněhu až po větší výpary v létě.

Jedním z nejvýraznějších jevů roku 2024 byly povodně. Nešlo o ojedinělou katastrofu, ale o sérii událostí, které zasáhly různé části země téměř každý měsíc. Nejničivější byla zářijová povodeň, spojená s rekordními srážkami, které v Jeseníkách překonaly historické maximum z roku 1897. Voda se během několika dnů valila dolní Moravou, Odrou i Dyjí a na mnoha místech dosáhla průtoků odpovídajících stoleté vodě. Přitom ještě v červnu a srpnu probíhaly lokální povodňové situace spojené s bouřkami, které způsobily prudké rozkolísání menších toků. Zpráva upozorňuje, že rok 2024 byl charakteristický tím, že se extrémní události neopakovaly jen jednou za desetiletí, ale nastávaly prakticky v každé sezóně. Česká krajina tak zažila povodně zimní, jarní, letní i podzimní, pokaždé jiného charakteru a rozsahu.

Tentýž rok přinesl i epizody sucha. V létě se ukázalo, že vysoké teploty a nedostatek srážek na východě republiky vyústily v hydrologické sucho, které zasáhlo až třetinu sledovaných profilů. Nejhorší situace byla na přelomu srpna a září, kdy se ještě před příchodem extrémních dešťů toky na Moravě a Slezsku dostaly na historická minima. Tento rychlý sled událostí – od sucha k povodním v rozmezí několika týdnů – dokládá, jak obtížné je hospodaření s vodou v době klimatické změny.

Vodní žíly, jimiž proudí život i miliardové investice

Česká hydrologická síť tvoří téměř sto tisíc kilometrů vodních toků a představuje obrovský organismus, který vyžaduje nepřetržité sledování, údržbu a v případě potřeby rychlou ochranu. V roce 2024 bylo na odbornou správu těchto toků vynaloženo 3,3 miliardy korun. Tyto prostředky směřovaly nejen na odstraňování škod po povodních, ale také na běžnou údržbu břehů, regulaci koryt a realizaci protipovodňových úprav. Podniky Povodí samy investovaly v roce 2024 celkem 2,63 miliardy korun. I když to znamenalo mírný pokles oproti předchozímu roku. Téměř polovina těchto investic byla financována z vlastních zdrojů, například z pronájmu vodních děl nebo poskytování služeb. Tyto prostředky směřovaly nejen do oprav hrází a jezů, ale také do modernizace měřicích systémů a zlepšování ekologických parametrů vodních toků. Vodní hospodářství se opíralo i o podporu státu. Celkem 11,8 miliardy korun z národních a nadnárodních programů bylo určeno na velké projekty, jako jsou rekonstrukce přehrad, stavby nových čistíren odpadních vod nebo posílení retenčních kapacit v krajině.

V roce 2024 činila celková spotřeba vody v České republice přibližně 4,7 miliardy m³. Z toho průmysl spotřeboval přibližně 1,4 miliardy m³, což představuje přibližně 30 % celkové spotřeby. Zemědělství spotřebovalo přibližně 0,5 miliardy m³, tedy přibližně 10 %. Tato čísla ukazují, že průmysl a zemědělství dohromady představují více než 40 % celkové spotřeby vody v zemi. Mezi největší odběratele vody v průmyslu patří odvětví výroby potravin a nápojů, chemický průmysl a energetika. Zemědělství se zaměřuje především na zavlažování plodin a chov hospodářských zvířat. Vzhledem k výkyvům srážek a klimatickým změnám je efektivní využívání vodních zdrojů v těchto sektorech kladeno na vysokou prioritu.

Každý šestý litr za stovku nedoteče

Podle zprávy bylo v roce 2024 z vodovodů zásobováno 95,1 % obyvatel ČR, což představuje 10,35 milionu lidí. Na kanalizaci bylo připojeno 90,3 % obyvatel. Celková výroba pitné vody dosáhla 613 milionů m³. Průměrné vodné činilo 57,79 korun za metr krychlový, stočné 52,10 korun. Česká domácnost tak platila v průměru přes 110 korun za kubík vody, což patří mezi vyšší hodnoty v regionu střední Evropy. 

Velkým tématem jsou ztráty vody. I v roce 2024 činily více než 89 milionů kubíků, tedy přes patnáct procent celkového objemu. To znamená, že každý šestý litr pitné vody se nikdy nedostane ke spotřebiteli. Přestože jsou ztráty nižší než před patnácti lety, jde o dlouhodobý problém, který vyžaduje miliardové investice do obnovy potrubí. Zajímavé je porovnání s Izraelem, který se v nakládání s vodou stal světovým lídrem – díky modernímu monitoringu a systematické obnově sítí dokázal snížit ztráty pod sedm procent, tedy na méně než polovinu české hodnoty. Tento kontrast ukazuje, že i když Česko disponuje dostatkem vodních zdrojů, technologicky i organizačně má stále značný prostor pro zlepšení.

Krajina, která myslí dopředu

Pozemkové úpravy jsou důležitou součástí hospodaření s vodou. Tyto investice mají přitom klíčový význam pro udržitelné zemědělství, ochranu půdy a prevenci hydrologických extrémů. V roce 2024 bylo do pozemkových úprav a melioračních staveb vloženo 1,5 miliardy korun. Z této částky významná část směřovala na opatření proti erozi půdy – například výstavbu teras, zatravňování svahů či revitalizaci koryt menších toků – a na projekty zadržování vody v krajině, mezi které patří rybníky, tůně, mokřady a retenční nádrže. Tyto zásahy, často realizované na úrovni menších obcí či mikroregionů, mají přímý dopad na schopnost krajiny akumulovat srážkovou vodu, zpomalovat povodňové vlny a zároveň zajišťovat vlhkost pro zemědělskou půdu v době sucha. Analýzy ukazují, že správně navržené meliorační systémy mohou prodloužit dobu zadržení vody o desítky dní, což významně snižuje riziko poškození polí extrémními suchy i povodněmi.

Zpráva zároveň upozorňuje na rostoucí podíl tzv. zranitelných oblastí, tedy území, kde je kvalita vody ohrožena nadměrným obsahem živin, zejména dusíku a fosforu. Tyto oblasti nyní tvoří více než 42 % celého území České republiky a zahrnují téměř polovinu zemědělské půdy. Z pohledu vodohospodářství jde o varovný signál: nadbytek živin, často vyplývající z intenzivního hnojení a špatně ošetřených odtoků z polí, ohrožuje nejen kvalitu povrchových vod, ale i zásoby podzemní vody, které jsou pro mnoho regionů klíčovým zdrojem pitné vody. Dlouhodobé překračování limitů živin může vést k eutrofizaci rybníků a toků, tvorbě řasových květů a zhoršení ekosystémových funkcí vodních těles. Tento trend vyžaduje nejen od zemědělské praxe cílené změny, například přesnější hnojení, používání zelených hnojiv nebo tvorbu ochranných pásů podél vodních toků.

Výzkum a vývoj v oblasti vod se stále více soustředí na nové hrozby a adaptivní strategie. Mezi hlavní priority patří zadržování vody v krajině, opatření proti suchu a výzkum mikropolutantů – tedy stopových množství léčiv, pesticidů a chemických látek, které tradiční čistírny odpadních vod často nedokáží odstranit. Česká věda se také zaměřuje na vývoj pokročilých technologií úpravy a recyklace vody, včetně systémů pro opakované využití odpadní vody v zemědělství nebo průmyslu, a na digitální monitorovací nástroje, které umožňují sledovat kvalitu vody v reálném čase. Tyto směry odpovídají globálním trendům a zároveň umožňují českému vodohospodářství rychleji reagovat na změny klimatu, rostoucí sucho a znečištění vodních zdrojů.

Dokument ke stažení:

Zpráva o stavu vodního hospodářství České republiky v roce 2024

Plýtvání potravinami patří mezi zásadní problémy nejen ekonomické, ale i environmentální. Projekt Prague Food Waste přinesl vůbec první ucelená data o potravinovém odpadu v pražských domácnostech, školních jídelnách, nemocnicích a domovech pro seniory. Výzkum odhalil nejen množství vyhozeného jídla, ale i jeho konkrétní příčiny a možnosti, jak mu předcházet.

V pražských domácnostech vychází z analýzy směsného komunálního odpadu, že průměrný obyvatel Praha vyhodí ročně 26 kilogramů potravin, což odpovídá přibližně půl kilogramu týdně. Nejčastěji se do koše dostávají ovoce, zelenina a pečivo, přičemž více než dvě třetiny lidí své plýtvání podceňují. Sociální a ekonomické faktory rovněž ovlivňují, co se vyhazuje. Nižší příjmové domácnosti plánují nákupy pečlivěji a hlídají trvanlivost potravin více než domácnosti s vyššími příjmy, což může být cennou inspirací pro cílené osvětové kampaně.

Domovy pro seniory vykazují podle dat značné množství odpadu – na 100 kilogramů připravených pokrmů připadá až 30 kilogramů potravinového odpadu z přípravy, talířů a nevydaných porcí. U večeří je míra odpadu mírně nižší, 28,6 kilogramu, přičemž část jídla si klienti nechávají a vyhazují později. Nižší množství odpadu vzniká tam, kde mohou zaměstnanci upravovat velikost porcí přímo na patrech, což potvrzuje význam individuálního přístupu a adaptivního servírování.

Výzkum v nemocnicích ukázal, že velikost a vybavení zařízení mají velký vliv na množství odpadu. Menší nemocnice produkovala až 220 gramů odpadu na porci, zatímco větší zařízení, kde kuchaři aktivně využívali zchlazování a znovuvyužití pokrmů, jen 36 gramů. Největší část odpadu vzniká přímo na talířích pacientů, a to v důsledku změn počtu hospitalizovaných, zdravotního stavu či chuťových preferencí. Už drobná opatření, například možnost výběru jídla nebo úprava velikosti porcí, mohou množství odpadu výrazně snížit.

Ve školních jídelnách tvoří téměř polovina potravinového odpadu zbytky na talířích žáků, dále významnou část představují nevydané pokrmy a menší část zbytky z přípravy, jako jsou slupky, skořápky či kosti. Plýtvání je ovlivněno kombinací faktorů – nevyzvednuté obědy, zapomenuté odhlášky nebo prostě chuťové preference dětí, což ukazuje, že řešení musí být komplexní. Snahu o snížení odpadu podporuje od září 2025 i novela vyhlášky o školním stravování, která klade větší důraz na pestrost jídelníčku, snižuje obsah soli a cukru a umožňuje dětem přinést si vlastní pokrm, pokud to školní jídelna umožní. Tyto změny mají nejen zlepšit výživovou hodnotu jídel, ale také podporovat udržitelné stravovací návyky od útlého věku a minimalizovat množství vyhozeného jídla.

Bioodpad dnes v Česku tvoří významnou část směsného komunálního odpadu, v některých analýzách až 40 % obsahu černých nádob. Gastroodpad, tedy zbytky jídel a kuchyňské odpady, může tvořit až třetinu obsahu. Tento odpad by měl být odděleně sbírán a zpracováván, aby se snížil jeho dopad na životní prostředí a efektivněji využívaly organické materiály, například prostřednictvím kompostáren nebo bioplynových stanic, kde se přeměňuje na zelenou energii ve formě biometanu. V řadě měst je dnes již možné si na tento druh odpadu objednat specializovanou nádobu. Z údajů všech třech tuzemských distributorů vyplývá, že za loňský rok se dodalo v Česku do distribuční sítě téměř 7 milionů m³ biometanu. Měsíční dodávky biometanu do české plynárenské sítě pak aktuálně dosahují zhruba 1,2 milionu m³. To ale představuje jen zlomek tuzemského potenciálu. Biometan by podle nově schváleného vládního akčního plánu měl nahradit i více než 10 % současné spotřeby fosilního zemního plynu, dnes to však není ani 1 %. 

V evropském kontextu se Evropská unie dlouhodobě angažuje v boji proti plýtvání potravinami a stanovuje konkrétní cíle pro snížení potravinového odpadu. V souladu s cílem OSN snížit do roku 2030 plýtvání potravinami na úrovni maloobchodu a spotřebitelů na polovinu přijala EU opatření k dosažení tohoto cíle. Revize Směrnice o odpadech stanovuje závazné cíle pro snížení potravinového odpadu do konce roku 2030, včetně snížení odpadu v potravinářském zpracování a výrobě o 10 % a snížení odpadu na osobu v maloobchodu, restauracích, stravovacích službách a domácnostech o 30 %, přičemž výchozím obdobím pro měření je průměr let 2021–2023. Tato opatření jsou součástí širšího rámce Evropské zelené dohody a strategie „Farm to Fork“, která usiluje o vytvoření udržitelného potravinového systému v EU.

Výsledky projektu Prague Food Waste byly shrnuty do praktických manuálů určených pro domácnosti, školní jídelny, nemocnice a domovy pro seniory. Obsahují konkrétní tipy a doporučené postupy, jak snížit množství vyhozeného jídla, od plánování nákupů až po optimalizaci servírování. Projekt tak poskytuje nejen data, ale i praktické nástroje pro přeměnu zjištění na konkrétní opatření a podporu udržitelné spotřeby a efektivního využívání zdrojů ve městech.

V širším kontextu si nelze nevzpomenout na filmového Štěpánka z legendární česká filmová série Básníci a radu „Nakupuj ve velkém množství a plať pozdě faktury“. Pokud by se natáčel nový díl v duchu dnešní doby a akcentu na udržitelnost, tak by heslo pravděpodobně znělo „Nakupuj s rozmyslem, plať spravedlivě a eticky“, které propojuje plánování nákupů, minimalizaci vzniku odpadu, podporu férové odměny práce a zodpovědný přístup k životnímu prostředí. Tento jednoduchý a účinný princip určitě může inspirovat domácnosti, instituce i města k tomu, aby jejich stravovací a nákupní rozhodnutí byla zároveň praktická, ekologická, ekonomická a v neposlední řadě i sociálně odpovědná.

Čína, největší světový producent emisí oxidu uhličitého, rozšiřuje svůj ambiciózní systém obchodování s emisemi a tím zřetelně ukazuje, že éra „uhlíkového laissez-faire“ se i v této zemi chýlí ke konci. Na první pohled se může zdát že jde pouze o technický mechanismus, kde se emise mění v čísla a čísla ve zboží. Ve skutečnosti ale sledujeme příběh, který může v následujících dekádách rozhodnout o tom, zda globální boj s klimatickou změnou získá globální nástroj.

Čínský emisní trh byl spuštěn v roce 2021 a zpočátku se soustředil především na energetiku. Firmy dostávaly povolenky zdarma na základě toho, jak efektivně vyráběly, což znamenalo, že kdo měl modernější elektrárnu, měl menší potřebu získat povoleneky navíc. Tento model, známý jako „benchmarking“, byl kompromisem: umožnil systém rozjet bez dramatického odporu, ale zároveň měl i své limity. Pokud totiž hospodářství rostlo, rostly i absolutní emise. Proto se teď chystá zásadní posun. Od roku 2027 bude trh fungovat na bázi absolutních emisních stropů. A to už je úplně jiná hra: každý podnik dostane jasně stanovený „emisní rozpočet“ a kdo jej překročí, bude si muset nakoupit povolenky na trhu.

Rozšíření systému o ocelářství, cementářství a výrobu hliníku znamená, že bude pokrývat kolem 60 % čínských emisí. Pro ilustraci: jde o množství, které samo o sobě převyšuje celkové roční emise Evropské unie. To, že Peking otevírá tento systém dalším sektorům, nelze chápat jen jak administrativní krok, ale signál, že čínská uhlíková politika se stává skutečným nástrojem hospodářského řízení a i pákou pro dekarbonizace celé ekonomiky.

Samotná cena povolenek začíná být zajímavá. V roce 2023 se držela kolem 11 dolarů za tunu CO₂, v roce 2024 překročila symbolickou hranici 100 yuanů (asi 14 dolarů), a letos v březnu 2025 dokonce vystoupala na rekordních 83,33 yuanů, tedy zhruba 11,7 dolaru. Na první pohled jde stále o hodnoty výrazně nižší než známe z Evropy, kde se cena povolenek v systému EU ETS pohybuje už několik let mezi 60 až 80 eury, a v roce 2023 dokonce atakovala hranici 100 eur. Jenže čínský trh je teprve na začátku a nicméně už nyní ukazuje, že dokáže generovat určitý ekonomický impulz se kterým musí čínský průmysl počítat. 

Pro srovnání. Evropský systém EU ETS, spuštěný v roce 2005, pokrývá přibližně 45 % emisí Unie a zahrnuje energetiku a těžký průmysl. Klíčovou vlastností tohoto systému je postupné snižování celkového množství dostupných povolenek, což vytváří trvalý tlak na firmy, aby modernizovaly technologie a snižovaly emise. Trh kombinuje bezplatné přidělování a aukce povolenek, a ekonomický impulz se odráží přímo v rozhodování firem. 

Evropa nyní připravuje rozšíření systému, známé jako EU ETS2, jehož implementace je plánována od roku 2027. ETS2 pokryje dosud regulací nezasahované sektory, zejména domácnosti (topení a chlazení) a dopravu (benzín a nafta). Mechanismus bude zahrnovat aukci povolenek a výnosy budou částečně směřovat do Sociálního klimatického fondu, který má zmírnit dopady na zranitelné domácnosti. Tento krok představuje zásadní rozšíření působnosti systému a zároveň zvyšuje komplexnost tržní regulace, protože zahrnuje milióny individuálních spotřebitelů, nikoli jen průmyslové subjekty. 

Na druhou stranu stále zůstává nejasné, jakým konkrétním způsobem budou domácnostem ohroženým energetickou chudobou vypláceny prostředky ze Sociálního klimatického fondu, což představuje potenciální slabinu systému. Z administrativního hlediska by nejjednodušší a nejtransparentnější cestou mohla být forma „klimatické“ slevy na dani z příjmů, která by minimalizovala složitost a riziko chyb při cílení podpory, na rozdíl od komplikovaného systému individuálních „klimatických“ dávek.

Z globální perspektivy se Čína stává největším národním ETS systémem podle objemu pokrytých emisí. Určitě stojí za zmíňku, že v Jižní Koreji funguje národní systém ETS už od roku 2015, Kalifornie a Québec provozují společný trh, Kanada a Japonsko zavádějí regionální systémy a také v Latinské Americe se připravují podobné projekty. Je to jako nově vznikající uhlíková pavučina, která se postupně zaplétá kolem světové ekonomiky.

Už 1. října 2025 se potkáme v brněnském Quality Hotelu na dalším ročníku Pekařské konference, největší odborné akci pekařů a cukrářů v Česku. Čeká nás den plný novinek, aktuálních změn, čtyři tematické bloky s přednáškami, marketingová sekce nabitá tipy a trendy, výstava dodavatelů i spousta prostoru pro networking a nová setkání. Na pódiu se představí špičkoví odborníci z Česka i ze zahraničí. Kapacita je omezená a zájem obrovský, tak ať u toho nechybíte! 

Hlavním tématem bude budoucnost českých pekáren – společně se podíváme na to, kam celý obor směřuje a jaké konkrétní výzvy ho čekají v nejbližších letech. Účastníci se mohou těšit na aktuální informace z legislativy, ESG, kyberbezpečnosti a moderních technologií, které ovlivňují každodenní fungování pekárenských firem. 

Program však nebude jen o teorii – doplní jej praktické bloky zaměřené na marketing, personalistiku a zákaznické trendy. Kromě inspirace nabídneme i konkrétní návody, sdílení zkušeností přímo z praxe a prostor pro výstavu dodavatelů, kde si budete moci prohlédnout nejnovější řešení. 

V rámci programu vystoupí špičkoví řečníci, a to jak z pekařského oboru, tak i z externího prostředí, kteří nabídnou nové pohledy a inspiraci. Velkou přidanou hodnotou bude i možnost navázat nové kontakty a vyměnit si zkušenosti s kolegy z branže.

Konference je otevřená širokému spektru účastníků. Není určena pouze pro majitele a ředitele, ale své si zde najdou i technologické týmy, marketéři, personalisté a obchodníci. Právě proto doporučujeme dorazit ve vícečlenném zastoupení, každý si určitě najde to své. 

Přihlašovací formulář, kompletní program a seznam řečníků naleznete níže.

Těšíme se na vás!

Dokument ke stažení:

• Program konference

• Registrace na konferenci

• Registrace – výstava dodavatelů

Výbušniny mají pověst ničivých a nebezpečných látek, ale skutečný rozsah jejich využití je mnohem širší a překvapivější. Od historických ohňostrojů a černého prachu se staly nástrojem vědy, průmyslu i bezpečnosti. Jejich síla, pokud je správně kontrolována, může zachraňovat životy, umožňovat technologické inovace a vytvářet materiály, které by jinak byly obtížně dostupné.

Když se řekne „výbušnina“, většina lidí si okamžitě vybaví bojiště, lomy, demolice budov nebo dramatické filmové scény. Skutečnost je však mnohem fascinující a složitější. Chemické exploze dnes nejsou jen prostředkem destrukce, ale sofistikovaným nástrojem pro výrobu vysoce hodnotných materiálů, inovativní medicínské aplikace a moderní bezpečnostní technologie. Výbušniny tak představují unikátní případ, kdy destrukce může být zároveň konstrukcí – cílenou a kontrolovanou, s měřitelným výsledkem. Jejich využití sahá od průmyslového zpracování kovů, přes výrobu precizních lékařských zařízení, až po systémy zajišťující bezpečnost v dopravě a energetice. To, co se na první pohled zdá být ničivou silou, může ve skutečnosti znamenat vznik materiálů a technologií, které by jinak byly obtížně nebo energeticky náročně dostupné.

Příběh výbušnin začíná před více než tisíci lety v Číně, kde byl vynalezen černý prach – směs dusičnanu draselného, síry a uhlí, původně využívaný pro ohňostroje a jednoduché zbraně. Z Číny se znalosti o výbušninách postupně rozšířily do Evropy, kde se začaly používat i pro vojenské účely. Výrazný zlom přinesl 19. století, kdy Alfred Nobel, chemik a průmyslník, náhodou objevil dynamit. Nobel hledal způsob, jak bezpečně manipulovat s nitroglycerinem – instabilní a extrémně citlivou výbušnou látkou – a objevil, že pokud se nitroglycerin vsákne do pilin nebo jiného absorpčního materiálu, vznikne bezpečnější a manipulovatelný materiál, který lze využít pro stavbu tunelů, dolů či železnic. Tento objev opět ukázal, že výbušnina nemusí být jen nástrojem destrukce, ale že její energie může být kontrolovaně využita k konstrukci a průmyslovému rozvoji.

Každý výbuch je chemickou reakcí, během níž se velmi rychle uvolňuje obrovské množství energie, což vytváří extrémní teploty a tlaky během pouhých mikrosekund. Tyto podmínky umožňují vznik látek a struktur, které by jinak vyžadovaly pecní procesy, vysokotlaké reaktory nebo jiné energeticky náročné postupy. V praxi to znamená, že z výbušniny lze přímo získat materiály s přesně definovanou strukturou a vlastnostmi. Typickým příkladem jsou karbidy, velmi tvrdé sloučeniny, které nacházejí uplatnění v průmyslu při obrábění kovů, řezání betonu nebo výrobě vrtacích a řezných nástrojů. Karbidy, které vznikají při kontrolovaných explozích jako odpad, mají často ideální mikrostukturu a tvrdost, což umožňuje jejich efektivní a dlouhodobé využití. Tento princip je fascinující i z pohledu udržitelnosti – místo odpadu vzniká přímo cenný produkt a proces může být optimalizován tak, aby se maximálně využila energie výbuchu.

Malé a přesně kontrolované exploze nacházejí uplatnění i v medicíně, a to způsobem, který je pro laika téměř neuvěřitelný. V moderních systémech pro mikroinjekce dokáže miniaturní exploze doručit léčivo pod kůži s extrémní přesností, často bez použití tradiční jehly. Tento způsob aplikace minimalizuje bolest, riziko infekce a umožňuje dávkovat léčivo v přesně definovaných mikrolitrůých množstvích. Další zajímavou oblastí je výroba mikrostrukturálních implantátů, kde exploze vytváří porézní struktury vhodné pro integraci s biologickými tkáněmi. Precizní exploze také umožňuje manipulovat s práškovými farmaceutickými formami, vytvářet nanočástice nebo mikrogranule s regulovanou velikostí, což zvyšuje účinnost léčiv a přizpůsobuje jejich uvolňování potřebám konkrétního pacienta. Takové aplikace zas dokazují, že exploze nemusí být destrukční, ale naopak může přinést kontrolované a cílené výsledky, které jsou zásadní pro moderní medicínu.

Další fascinující oblastí je high-tech bezpečnost, kde se exploze uplatňuje ve spojení s elektronikou a mechanickými systémy. V elektromobilech se používají speciální rychlé pojistky, které využívají princip kontrolované exploze k okamžitému odpojení baterií při nehodě. Tím se výrazně snižuje riziko požáru a zvyšuje se bezpečnost cestujících. Podobné mikroexploze se využívají v průmyslových a domácích bezpečnostních systémech, například při aktivaci bezpečnostních ventilů, rychlém odpojení elektrických obvodů či jako nouzové mechanické spouštěče. 

V automobilovém průmyslu hrají výbušniny klíčovou roli v systémech aktivní bezpečnosti, zejména při aktivaci airbagů. Při nárazu musí airbag během zlomku sekundy nafouknout ochrannou „polštářovou“ strukturu mezi řidičem nebo pasažéry a tvrdou konstrukcí vozu. Tento proces probíhá během milisekundy, přičemž malá kontrolovaná nálož iniciuje chemickou reakci, která velmi rychle uvolní plyn, obvykle dusík, a naplní airbag. Přesnost a rychlost exploze jsou životně důležité. Podobný princip se uplatňuje i u moderních systémů aktivní ochrany chodců. Pod přední kapotou vozů jsou ukryty malé pyrotechnické spouštěče, které při detekci nárazu aktivují pohyblivé části kapoty nebo nafukovací elementy, aby zmírnily dopad na chodce. I zde jde o proces, který musí proběhnout naprosto spolehlivě a během neskutečně krátkého okamžiku, protože každý zlomek sekundy ovlivňuje výsledný účinek. 

V kosmickém průmyslu se exploze využívají hlavně pro oddělení částí raket, uvolnění solárních panelů, antén nebo modulů satelitů a sond. Takové malé pyrotechnické nálože nahrazují složité motorické mechanismy a zajišťují rychlou, spolehlivou a přesnou mechanickou akci v extrémních podmínkách vesmíru, kde každý pohyb musí fungovat napoprvé. Stejný princip kontrolované exploze se zkoumá i v letectví, zejména pro systémy nouzové ochrany letadel, například při selhání podvozku nebo nouzovém přistání. V těchto aplikacích pyrotechnické nálože rychle nafouknou ochranné polštáře pod trupem, pod křídly nebo u přistávacích kol, čímž absorbují kinetickou energii nárazu a minimalizují poškození konstrukce letadla i riziko zranění cestujících.

Současné aplikace výbušnin ukazují, že destrukce může být proměněna v konstrukci a přidanou hodnotu. Kontrolované exploze umožňují výrobu tvrdých průmyslových materiálů, precizní doručování léčiv, aktivaci bezpečnostních systémů v automobilech a letectví či spolehlivé mechanismy v kosmickém průmyslu. Každá exploze je pečlivě naplánovaná a časově řízená tak, aby proběhla přesně v okamžiku, kdy je její účinek maximálně efektivní, a přitom bezpečný. Výbušniny tak dokazují, že energie, která na první pohled vypadá ničivě, může být využita tvořivě, bezpečně a s ohledem na udržitelnost. 

Uvidíme, kam se vývoj technologií posune. Pokud upustíme uzdu fantazii, v oblasti ochrany přírody se otevírá fascinující možnost využití mikrovýbušnin integrovaných do mikrorobotů, které by dokázaly cíleně odstraňovat invazivní rostliny. Malý autonomní robot, vybavený senzory a mikronáložemi, by vyhledal konkrétní nechtěnou rostlinu, pronikl do jejího kořenového systému či stonku a aktivoval přesně cílenou explozi. Takový zásah by byl lokalizovaný, minimalizoval by poškození okolní půdy a původní vegetace a zároveň by eliminoval potřebu chemických herbicidů nebo těžké mechanizace. Princip kontrolovaného výbuchu, známý z průmyslu, medicíny či automobilového a kosmického průmyslu, by tak našel zcela nový, ekologický rozměr. Dnes možná sci-fi, zítra realita, kdy se výbušnina promění na konstruktivní nástroj ochrany biodiverzity.

Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) připravilo návrh nařízení, kterým by některá výhradní ložiska štěrkopísku byla stanovena ložisky strategického významu. Cílem je zajistit dostatek stavebních surovin pro plánované infrastruktury, jako jsou dálnice, železnice, silnice I. tříd, ale i pro bydlení a energetiku.

Základem návrhu je „Studie výběru ložisek stavebních surovin pro jejich určení ložisky strategického významu“, kterou zpracovala Česká geologická služba. Na jejím základě bylo identifikováno 18 ložisek ve 8 krajích. Studie ukazuje, že zásoby stávajících ložisek jsou časově omezené a většina aktivních ložisek se postupně dotěžuje. Pokud nebudou otevřena nová ložiska, hrozí, že do deseti let skončí těžba na téměř polovině funkčních ložisek štěrkopísku. Nedostatek surovin by se projevil růstem cen, delšími dovozovými vzdálenostmi a nedostatkem kvalitního kameniva pro betonárny a obalovny.

Nařízení vlády umožní využít institut ložiska strategického významu jako nástroj prevence nedostatku surovin a zajištění surovinové bezpečnosti. Strategická ložiska budou podléhat urychlenému a hospodárnému dotěžení a zároveň otevření nových lokalit, aby byl zajištěn stabilní přísun surovin.

Předpokládá se, že těžba strategických ložisek přinese zvýšení příjmů veřejných rozpočtů – celková úhrada z vytěžených nerostů se odhaduje na 1,778 miliardy Kč, z toho 711 mil. Kč půjde obcím, 177 mil. Kč krajům a 889 mil. Kč státu. Ročně by příjmy činily v průměru cca 23,08 mil. Kč.

Materiál prošel mezirezortním připomínkovým řízením, během něhož bylo uplatněno 72 připomínek, z toho 37 zásadní povahy. Většina připomínek byla vypořádána, nicméně některé rozpory zůstávají. Hospodářská komora ČR požaduje doplnění ložiska Tišice-Mlékojedy. Svaz měst a obcí ČR požaduje projednání návrhu s dotčenými obcemi a Sdružení místních samospráv požaduje zpracování širšího koncepčního dokumentu a diskuzi s obcemi před předložením nařízení.

Návrh nařízení vlády má nabýt účinnosti od 1. října 2025 a je součástí širší snahy státu zajistit stabilní přísun stavebních surovin pro strategické stavby a surovinovou bezpečnost Česka.

K poslechu:

Od roku 1989 se v Česku neotevřel jediný kamenolom a suroviny dochází. Geologická služba upozorňuje, že pokud nebudou do deseti let postupně vytvářeny územní předpoklady pro otevření nových lokalit, dá se předpokládat ukončení těžeb na zhruba polovině všech funkčních ložisek stavebních surovin na území České republiky. Ministerstvo průmyslu a obchodu zapsalo asi padesátku nových míst mezi takzvaná strategicky významná ložiska stavebního kamene a štěrkopísku. O těžebních záměrech jsme nebyly informováni, reagují dotčená města a obce. Co to znamená pro stát? Mají města a obce obavy nebo jde o kalkul? Rozhovor ZDE

Další informace:

Nařízení vlády o stanovení některých ložisek štěrkopísku ložisky strategického významu 

Verdikt evropského soudu proti Slovinsku přinesl průlomovou odpověď: monopolní model rozšířené odpovědnosti výrobců není v rozporu s evropským právem, pokud prokazatelně slouží veřejnému zájmu, je neziskový a pod přísnou státní kontrolou. Zjištění, která soud formuloval, mohou mít zásadní dopady i na českou debatu kolem dominantního postavení společnosti EKOKOM a možnému rozšíření na další komodity.

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie z 10. července 2025 ve věci C-254/23 INTERZERO proti Slovinsku se už nyní označuje za jeden z přelomových momentů evropského odpadového práva. Případ začal poměrně prostě – Slovinsko se rozhodlo zrušit dosavadní systém více firem, které na trhu zajišťovaly sběr a recyklaci obalů, a místo toho vytvořilo jedinou centrální neziskovou organizaci. Ta měla převzít povinnosti všech výrobců a dovozců a zajistit stabilní a transparentní financování. Firmy, které do té doby na trhu působily, se proti tomuto kroku postavily. Argumentovaly tím, že je stát odstavil od podnikání, poškodil jejich investice a porušil jejich právo působit na jednotném evropském trhu. Slovinský ústavní soud proto předložil otázku do Lucemburku: může si stát dovolit vytvořit monopol v oblasti nakládání s odpady, aniž by tím porušil pravidla Unie?

Velký senát Soudního dvora tuto otázku zodpověděl opatrně, ale s dalekosáhlými důsledky. Podle rozsudku není monopol sám o sobě nezákonný. Klíčem je, zda slouží legitimnímu veřejnému zájmu, a zda je nezbytný k dosažení cíle, který stát sleduje. V případě Slovinska se jednalo o ochranu životního prostředí a zdraví obyvatel, stabilitu systému financování a odstranění nepořádku, který pluralitní model podle státu vytvářel. Soud uznal, že odpadové hospodářství je specifická oblast, kde nejde jen o volný pohyb služeb, ale také o odpovědnost za životní prostředí.

Rozsudek ale zároveň stanovil jasná pravidla hry. Monopolní model musí být neziskový, financovaný výhradně ve prospěch systému a podřízený důsledné veřejné kontrole. Stát musí prokázat, že jiná řešení by nefungovala – že nestačí například jen zpřísnit regulaci nebo lépe dohlížet na více konkurenčních organizací. Nestačí ani pouhá pohodlnost nebo snaha centralizovat moc. Pokud monopol vznikne jen proto, že je to jednodušší, prostě nemůže obstát. Je-li ale doloženo, že pluralitní systém selhává a že jediná centrální nezisková instituce zajistí férovost, transparentnost a vyšší efektivitu, pak je takové řešení slučitelné s evropským právem.

Lucemburský soud se přitom opřel o předchozí judikaturu, kde už podobnou logiku uplatnil. Připomněl například oblast hazardních her, kde také povolil státům vytvořit monopol, pokud tím chtěly bránit kriminalitě a chránit veřejný pořádek. V odpadovém hospodářství se analogicky jedná o ochranu životního prostředí, zdraví obyvatel a férové podmínky pro všechny výrobce. Soudci zdůraznili, že stát musí mít v ruce důkazy, nikoliv jen proklamace. Tím dali jasný signál: monopolní model je výjimka, nikoliv pravidlo, ale pokud je dobře odůvodněn, má v evropském právu své místo.

Pro Českou republiku je toto rozhodnutí mimořádně zajímavé. V oblasti obalového hospodářství zde už řadu let funguje autorizovaná obalová společnost EKOKOM, který má prakticky dominantní postavení na trhu. Když se letmo podíváme do historie, tak pokusy o získání autorizace jiných společností nebyly doposud úspěšné. Systém EKOKOMu letitě funguje a přináší určité výsledky, a proto se přirozeně objevují úvahy, zda by EKOKOM neměl svou činnost rozšířit i na další proudy odpadů. Naproti tomu logicky panují obavy, že by to bylo v rozporu s právem EU, protože by šlo o monopolní uspořádání. Po slovinském rozsudku je zřejmé, že tato cesta možná je, jen musí být opravdu objektivně podložená.

Pokud by stát svěřil EKOKOMu širší roli, musel by se držet přesného rámce, který Soudní dvůr nastavil. Znamenalo by to předložit jasné důkazy, že pluralitní model v některých oblastech nefunguje. U textilu nebo nábytku by například mohl poukázat na nízké míry recyklace, neexistenci stabilního financování a chaos v tom, kdo nese odpovědnost za sběr a zpracování. EKOKOM by se v takovém modelu musel stát skutečnou neziskovou institucí pod pevným dohledem státu. Znamenalo by to naprostou transparentnost hospodaření, povinnost zveřejňovat detailní finanční zprávy a garanci, že veškeré prostředky směřují zpět do systému. Jen tak by bylo možné prokázat, že monopol není nástrojem k posílení soukromého zisku, ale že skutečně slouží veřejnému zájmu. 

Český stát by se musel připravit na to, že každý krok může být zpochybněn a přezkoumán – nejen u nás, ale i na evropské úrovni. Odpůrci centralizace budou zdůrazňovat, že soutěž mezi více firmami podporuje inovace a drží náklady na uzdě. Budou varovat před rizikem přílišné závislosti na jediném subjektu – pokud by se v EKOKOMu objevily problémy, celý systém by se mohl dostat do potíží. Zde by určitě padlo téma plastů a jeho křížové financování, tedy kdy vybrané druhy odpadů hradí nakládání s opady celé skupiny odpadů. Naopak zastánci monopolu mohou tvrdit, že jednotný systém je jednodušší, spravedlivější a pro obce předvídatelnější. Rozsudek z Lucemburku ale jasně říká: obě strany mohou mít pravdu, rozhodující je, jak stát své kroky zdůvodní a zda prokáže, že centralizace je skutečně nezbytná.

Z pohledu českých obcí, které dnes doplácí za svoz a třídění odpadu v barevných kontejnerech, je tu ještě jeden důležitý rozměr. Pokud má mít EPR systém opravdu skutečný rozměr zodpovědnosti výrobce, tak jak je koncipovaný, znamená to, že veškeré náklady nesou výrobci. Dnes to tak ale není. Obce stále významně přispívají na fungování systému, ačkoliv princip rozšířené odpovědnosti říká jasně: kdo výrobek uvádí na trh, má nést plnou zodpovědnost za to, co se s ním stane po skončení životnosti. V tomto ohledu je rozsudek SDEU také výzvou – pokud se stát rozhodne pro monopolní model, musí zajistit, aby odpovědnost byla stoprocentně přenesena na výrobce, nikoliv aby byla jen kosmeticky rozprostřena mezi všechny účastníky. Nicméně už dnes by to tak mělo fungovat. Není nic jednoduší, aby obce každoročně agregovali účet za sběr a odvoz tříděného odpadu, zaslali jej EKOKOMu k proplacení a ten následně stanovil výši pro své členy výši poplatků na následující rok.

 

Na konci letošního srpna vydal německý ekonom Frank Pothen z Ernst-Abbe-Hochschule v Jeně studii s provokativním názvem: Jsou exportní bariéry na recyklovanou ocel ekonomicky a ekologicky oprávněné? (SSRN, 2025). V době, kdy Evropská komise v rámci Akčního plánu pro ocel a kovy zvažuje, zda by Unie neměla část svého šrotu „držet doma“, jde o text, který přichází ve správný okamžik. Odpověď, k níž Pothen dochází, je přitom jednoznačná: exportní bariéry by Evropě nepomohly, ale naopak uškodily.

Představa, že ocelový šrot určený k recyklaci – běžně označovaný jako šrot – je jakýsi strategický zdroj, který Unie neprozřetelně vyváží do světa, je přirozeně politicky, řekneme, vděčná a tedy se velmi snadno vysvětluje voličům: „Proč bychom měli dovážet ocel a zároveň vyvážet šrot?“ Jenže právě tento zdánlivý paradox je klíčem k pochopení celé problematiky.

Evropa má totiž více šrotu, než sama dokáže využít. V roce 2024 hutě v EU zpracovaly 76,6 milionu tun recyklované oceli. Jenže na trhu bylo k dispozici o dvacet milionů tun více. Tento přebytek nelze „uložit pod zem“ na horší časy, jako to jde s uhlím nebo rudou. Šrot vzniká kontntinuálně – vždy, když se bourá most, když doslouží automobil nebo když končí životní cyklus spotřebiče. Je to proud materiálu, který nelze zastavit. A proto, pokud nenajde uplatnění v Evropě, musí odtéct jinam. V roce 2024 šlo o 16,3 milionu tun, které našly koryto hlavně do Turecka, Egypta, Indie, Pákistánu a Maroka.

Na první pohled by se mohlo zdát, že Evropa tímto způsobem oslabuje a podkopává svou materiálovuo soběstačnost. Vždyť vyváží cennou surovinu, zatímco část oceli dováží. Jenže při bližším pohledu je zřejmé, že tyto proudy materiálu mají různé složení a svou logiku. Unie skutečně dováží určitý objem šrotu – především nerezového nebo vysoce kvalitního, který sama potřebuje pro výrobu speciálních ocelí (nerezové). Celkově ale v bilanci exportu a importu zůstává v pozici čistého exportéra. Zatímco z Evropy proudí ven šrot běžné kvality, dovnitř proudí menší objemy kvalitního šrotu.

Detailní pohled, kam šrot proudí je přitom velmi zajímavý. Turecko odebralo v roce 2024 více než 62 % evropského vývozu, následovalo Egypt s deseti procenty, Indie se sedmi, Pákistán se čtyřmi a Maroko se třemi. Všimněme si, že mezi hlavními odběrateli není Čína – obvyklý „strašák“ evropské politiky. Recyklovaná ocel z Evropy tedy neslouží k posílení hutí globálních rivalů, ale především k rozvoji infrastruktury v industrializujících se zemích. Mosty, dálnice a elektrárny, které tam rostou, stojí na evropském šrotu.

A to nejdůležitější: každá tuna recyklované oceli, která se roztaví místo rudy, ušetří přibližně 1,66 tuny oxidu uhličitého. To platí, ať už se taví v Ostravě nebo v Istanbulu. Klimatický přínos se počítá globálně. Pokud Evropa svůj přebytek nevyveze, svět přijde o možnost nahradit primární suroviny, a celkové emise budou globálně vyšší.

Studie také podrobně vysvětluje, proč problém Evropy není v nedostatku šrotu, ale v poptávce po něm. Během poslední dekády klesla výroba surové oceli v EU o 17,5 %. To znamená, že hutě mají menší kapacitu tento proud šrotu zpracovat. Už v době, kdy výroba dosahovala vrcholu, tedy kolem roku 2018, vznikal přebytek, který musel na export. Dnes je tento rozdíl ještě zřetelnější.

Budoucnost přitom ukazuje, že Evropa nebude bojovat s nedostatkem množství, ale s kvalitou. Přechod na elektrické obloukové pece a vodíkové technologie přímé redukce železa sice otevírá prostor pro vyšší podíl šrotu, ale zároveň zvyšuje nároky na jeho čistotu. Pokud mají evropské automobilky vyrábět karoserie z oceli s nejvyšší pevností, nelze použít šrot neznámého složení. Bude potřeba investovat do třídění, do technologií, které dokážou z post-consumer šrotu vyrobit materiál špičkové kvality. A právě tady se ukazuje hlavní riziko exportních bariér: pokud by ceny na evropském trhu spadly kvůli umělému omezení vývozu, firmy nebudou mít motivaci do těchto technologií investovat.

Ekonom Pothen upozorňuje i na politická rizika. Obchodní partneři by na evropské bariéry reagovali odvetou. Unie by se tak mohla připravit o přístup k vysoce kvalitnímu šrotu, který dováží a potřebuje. A nejde jen o teoretickou hrozbu. Už dnes je Evropa čistým dovozcem nerezového šrotu – bez zahraničních dodávek by některé segmenty výroby stály.

Obchodní realita je navíc neúprosná: šrot je komodita mimořádně citlivá na politické zásahy. Empirická data ukazují, že zvýšení obchodních nákladů o pouhé jedno procento sníží objem toků o téměř sedm procent. Jinými slovy, pokud Evropa postaví bariéry, obchod se jednoduše přesměruje jinam. Šrot najde cestu na jiné trhy, ale Evropa na tom nezíská. Spíše si přivodí komplikace – od zhoršených vztahů s partnery po vyšší globální emise, protože část výrobců, jak jsme uváděli výše, v zahraničí by zřejmě přešla zpět k primárním surovinám.

Co tedy dělat? Studie uzavírá, že exportní bariéry nejsou vhodným nástrojem. Pokud chce Evropa posílit své hutnictví a snížit jeho uhlíkovou stopu, měla by se soustředit na jiné problémy: především na vysoké ceny energií a podporu investic do zvyšování kvality recyklované oceli. To je cesta, jak přebytek šrotu proměnit v konkurenční výhodu, nikoli v politický problém.

Dokument ke stažení:

New study finds export restrictions on recycled steel would backfire 

Změna klimatu dnes již není vnímána pouze jako environmentální problém, ale stále častěji také jako faktor zásadně ovlivňující bezpečnostní prostředí. Extrémní výkyvy počasí, zhoršující se dostupnost přírodních zdrojů, migrace či destabilizace celých regionů představují výzvy, které mají přímý dopad na fungování ozbrojených sil a obranného sektoru jako celku. 

Ministerstvo obrany České republiky proto zpracovalo strategii, jejímž cílem je nastavit koordinovaný přístup k adaptaci na klimatické podmínky a k mitigaci negativních vlivů činností armády na životní prostředí. Záměr vychází z národních politik i mezinárodních závazků a soustřeďuje se na tři základní směry: připravenost na dopady klimatických změn, udržení bojeschopnosti v novém operačním prostředí a postupné snižování ekologické stopy resortu.

Připravenost na nové klimatické podmínky se stává nezbytnou součástí obranného plánování. Klimatické riziko je dnes chápáno jako tzv. multiplikátor hrozeb – zesiluje existující nestability, zvyšuje napětí v konfliktních oblastech a vytváří zcela nové okruhy rizik, ať už v souvislosti s potravinovou bezpečností, nedostatkem vody nebo narůstajícími migračními tlaky. Česká republika proto musí promítnout klimatická hlediska do strategických dokumentů, do obranné politiky a do systému řízení armády na všech úrovních – od politicko-strategické přes operační až po taktickou. V praxi to znamená, že při plánování budoucích schopností armády se bude vedle klasických vojenských hrozeb systematicky vyhodnocovat i dopad klimatických jevů na bezpečnostní prostředí a že na tyto jevy bude muset být připravena jak výzbroj a infrastruktura, tak i samotní vojáci.

Rostoucí četnost extrémních jevů – povodní, vln veder, sucha, vichřic či rozsáhlých požárů – zasahuje všechny složky armádní činnosti. Výcvikové prostory mohou být dočasně nevyužitelné, infrastruktura ohrožena a technika, především ta s citlivou elektronikou, vystavena rychlejšímu opotřebení. Mobilita jednotek je omezena podmáčeným či erodovaným terénem, letecké operace jsou častěji ohroženy nebezpečnými povětrnostními podmínkami a logistika musí čelit zvýšeným nárokům na spotřebu paliv i na rychlou obnovu přerušených dodávek. Tyto jevy se nepromítají pouze do bezpečnosti samotného státu, ale také do mezinárodních operací, kde může působit česká armáda. Očekává se i nárůst úkolů nevojenského charakteru – tedy zásahů při přírodních katastrofách, humanitárních krizích a záchranných operacích ve spolupráci s integrovaným záchranným systémem.

Jedním z hlavních pilířů strategie je proto adaptace obranného sektoru na nové bezpečnostní prostředí. To zahrnuje nejen včasnou identifikaci a hodnocení rizik, ale i systematické zvyšování odborných kapacit uvnitř resortu. Ministerstvo obrany plánuje začlenit klimatickou problematiku do vzdělávacích programů, specializovaných kurzů i vojenských cvičení, a tím rozšiřovat povědomí a odbornou způsobilost příslušníků armády. Důležitým prvkem bude také spolupráce s akademickou sférou a průmyslovými podniky, které mohou přinášet inovativní technologická řešení – například v oblasti energetiky, vodního hospodářství či konstrukce tzv. chytrých základen. Tyto základny by měly využívat moderní technologie pro energetickou soběstačnost, úspornost a vyšší odolnost.

Strategie se však nesoustředí jen na připravenost, ale také na samotnou bojeschopnost armády v měnícím se operačním prostředí. Vojáci budou častěji nasazováni v podmínkách extrémního horka nebo naopak velmi nízkých teplot, což klade zvýšené požadavky na jejich výcvik, fyzickou odolnost a zdravotní zabezpečení. Zbraňové systémy i veškerá výstroj musí být navrženy tak, aby spolehlivě fungovaly i v takto náročných podmínkách. Operační plánování proto musí počítat s kratší životností techniky, s nutností častějších oprav a s vyššími provozními náklady. Důležitým směrem bude i hledání alternativních zdrojů vody a potravin v prostředí, kde mohou být tyto zdroje omezené.

Zvláštní pozornost bude věnována infrastruktuře a logistice. Armáda se musí připravit na prevenci narušení vojenských objektů vlivem extrémního počasí a na zajištění nepřerušovaných dodávek energie. Současně je nezbytné posílit soběstačnost ve výrobě energie a postupně zapojovat obnovitelné zdroje, aby byla zajištěna spolehlivá podpora vojenských operací i závazků vyplývajících z členství v NATO. Logistika budoucnosti má být méně závislá na externích dodavatelích a více orientovaná na úsporná, flexibilní a odolná řešení.

Třetím hlavním směrem strategie je environmentální odpovědnost armády. Ministerstvo obrany se zavazuje k postupnému snižování negativních dopadů své činnosti na životní prostředí a k aktivnímu přispění k dosažení uhlíkové neutrality České republiky do roku 2050. To zahrnuje zavádění nízkoemisních zdrojů energie, přechod na úspornější technologie, využívání principů oběhového hospodářství a také systematické měření a vyhodnocování uhlíkové stopy. Armáda se stává nejen konzumentem technologických inovací, ale i partnerem, který podporuje jejich vývoj a uplatnění v praxi, ať už prostřednictvím spolupráce s průmyslem, nebo zapojením do evropských programů, jako je Evropský obranný fond.

Klimatická adaptace armády není jen otázkou technologií a plánování, ale i změny myšlení. Bezpečnost byla dlouhá desetiletí chápána téměř výhradně ve vojenských kategoriích – jako schopnost odrazit útok, ubránit území či čelit konvenčním hrozbám. Dnes se ale ukazuje, že skutečnou výzvou budoucnosti bude odolnost společnosti a jejích institucí vůči proměněnému světu. Armáda, která se dokáže přizpůsobit suchu stejně dobře jako novým typům konfliktů, a voják, který je připraven čelit nejen ozbrojenému protivníkovi, ale i chaosu způsobenému přírodní katastrofou, představují novou definici bezpečnosti. Je to posun od úzce chápané obrany k širší ochraně života, infrastruktury a základních podmínek lidské existence.

Strategie ministerstva obrany tak ukazuje, že klimatická adaptace není okrajovým tématem, ale nedílnou součástí moderní bezpečnostní politiky. Ozbrojené síly se musí připravit na to, že klimatická změna ovlivní jejich každodenní činnost, operační schopnosti i dlouhodobé plánování. Připravenost, bojeschopnost a odpovědnost – tři základní směry této strategie – představují cestu k tomu, aby armáda dokázala plnit své poslání i v éře klimatických změn. Česká republika tak dává jasně najevo, že bezpečnost a ochrana životního prostředí nejsou protiklady, ale dvě strany téže mince, které musí být řešeny společně.

Zajímavou dimenzí a pohledem je využití klimatické změny je její potenciální v rámci obranného a taktického plánování. Stejně jako extrémní počasí může ohrozit armádní operace, může zároveň nabídnout nové strategické příležitosti – například využití povětrnostních podmínek k omezení mobility protivníka, maskování přesunů jednotek či zabezpečení klíčových tras a objektů. Klimatické jevy se tak stávají nejen hrozbou, ale také proměnlivým faktorem, jehož znalost a predikce mohou významně ovlivnit rozhodování a rozvržení sil. Tato perspektiva zároveň podtrhuje nutnost flexibilního myšlení a inovativního přístupu: armáda, která dokáže klimatické výkyvy integrovat do své strategie, nejen že snižuje vlastní zranitelnost, ale může i aktivně proměnit nové podmínky v konkurenční výhodu, a to jak na národní, tak mezinárodní úrovni.

V neposlední řadě je nutné zmínit energetickou závislost, která se může stát jedním z klíčových faktorů ovlivňující akceschopnost armády. Mezi negativa dohody o nákupu energetických surovin z USA Asociace pro mezinárodní otázky zařadila hrozbu závislosti na jednom dodavateli – a to právě v době, kdy se Evropa teprve zbavuje dlouholeté závislosti na Rusku. Pro obranný sektor to představuje významné riziko: v případě narušení transatlantických dodavatelských řetězců by mohlo dojít k ohrožení provozu vojenských základen, techniky i logistických kapacit. V kontextu klimatických změn, kdy extrémní jevy dokážou paralyzovat přístavy, narušit lodní dopravu či dramaticky zvýšit cenu paliv, se tato jednostranná orientace jeví jako slabina. Pokud má armáda skutečně udržet svou akceschopnost, musí stavět svou energetickou bezpečnost na diverzifikovaných, lokálně dostupných a dlouhodobě udržitelných zdrojích.

Půda má sama o sobě značný potenciál z pohledu ukládání emisí CO₂, protože představuje jeden z největších přírodních rezervoárů uhlíku na Zemi. Organická hmota v půdě, tvořená rozkládajícími se zbytky rostlin a organismů, dokáže dlouhodobě vázat uhlík a snižovat jeho koncentraci v atmosféře. Zdravé a dobře obhospodařované půdy tak mohou významně přispět k mitigaci změny klimatu, a to nejen ukládáním uhlíku, ale také omezením jeho zpětného uvolňování.

Evropská komise zveřejnila návrh nařízení v přenesené pravomoci, jehož cílem je zavést metodiky certifikace pro činnosti vedoucí k trvalému pohlcování uhlíku a uhlíkovému zemědělství. Tento krok navazuje na nařízení (EU) 2024/3012, které vytvořilo unijní rámec pro certifikaci trvalého pohlcování uhlíku, uhlíkového zemědělství a ukládání uhlíku v produktech. Nový návrh představuje konkrétní metodické postupy pro tři typy činností, u nichž vědecké poznatky a technologická vyspělost umožňují přesnou a transparentní kvantifikaci přínosů: přímé zachycování CO₂ z ovzduší a jeho ukládání (DACCS), zachycování biogenního CO₂ s následným uložením (BioCCS) a výrobu biouhlu (BCR).

Certifikační rámec se zaměřuje na to, aby pohlcování uhlíku bylo věrohodně doloženo a aby se zabránilo greenwashingu. Metodiky proto stanovují podrobná pravidla pro určování výchozích hodnot, výpočet čistých přínosů pohlcování, zohlednění emisí spojených s jednotlivými činnostmi, konzervativní práci s nejistotami i povinné monitorování a vykazování. Součástí návrhu jsou také pravidla zajišťující dlouhodobost ukládání uhlíku, opatření pro případ jeho uvolnění a minimální požadavky na udržitelnost. DACCS a BioCCS musejí využívat geologická úložiště s povolením podle směrnice o geologickém ukládání CO₂, což poskytuje právní rámec odpovědnosti za možné úniky. U biocharu se předpokládá, že stabilní frakce má zanedbatelné riziko zpětného uvolnění, a proto se monitorování vyžaduje pouze po dobu jednoho roku od jeho aplikace do půdy nebo zapracování do produktu.

Návrh reflektuje také ekonomický kontext. Tyto technologie čelí tzv. selhání trhu, neboť přinášejí významné klimatické přínosy, avšak samy o sobě nevytvářejí dostatečné příjmy, které by pokryly jejich náklady. Proto se počítá s využitím veřejné podpory v kombinaci s obchodováním s certifikovanými jednotkami. Z hlediska udržitelnosti je zdůrazněno, že využívání biomasy nesmí ohrožovat ekosystémy, biodiverzitu ani přirozené uhlíkové jímky a musí být v souladu s principem kaskádového využití biomasy. U BioCCS je zakázáno spalovat biomasu výhradně za účelem zachycení a uložení emisí, zatímco u výroby biocharu se klade důraz na to, aby hlavní surovinou byly odpady a zbytky.

Metodiky dále ukládají povinnost transparentně vykazovat typ biomasy použitý v procesech a upozorňují na nutnost souladu s předpisy chránícími zdraví půdy a chemickou bezpečnost. Významná pozornost je věnována i prevenci nepřímých změn ve využívání půdy, které by mohly vzniknout v důsledku zvýšené poptávky po biomase.

Dokument ke stažení:

• EU 184_25 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci – Ares
• EU 184_25 EK Příloha – Ares

Konference Týden výzkumu a inovací pro praxi a životní prostředí (TVIP), která se uskuteční ve dnech 14.–16. října 2025 v Hustopečích u Brna, je jedinečným fórem pro setkání odborníků z oblasti výzkumu, průmyslu, státní správy i nevládního sektoru. I letos se konference zaměří na výsledky výzkumu a vývoje a jejich využití v praxi. Právě přenos poznatků z výzkumu a inovací do reálného provozu má klíčový význam pro dosažení cílů v oblasti udržitelného hospodaření se zdroji, oběhového hospodářství i ochrany klimatu. 

Program je tradičně rozdělen do dvou hlavních částí – symposia Odpadové fórum a konference Aprochem. V programu nechybí případové studie, technologické novinky, analýzy legislativního rámce, inspirativní výstupy z výzkumných projektů nebo exkurze do recyklačního zařízení. Symposium se zaměří především na odpady ze stavebnictví a textilního průmyslu a na elektroodpad. Aprochem nabídne téma prevence průmyslových havárií ve spojení s krizovým řízením.

ODPADOVÉ FÓRUM 2025

Elektroodpad: Inovace, bezpečnost a nové cesty recyklace strategických materiálů

Na Odpadovém fóru zazní řada odborných příspěvků, které ukážou nové přístupy k recyklaci, bezpečné předpřípravě a opětovnému využití strategických materiálů, a to nejen z lithium-iontových baterií, ale i z dalších elektrozařízení. Symposium tak propojí špičkové technické inovace, legislativní požadavky, výsledky výzkumu i praktické zkušenosti a nabídne inspiraci pro všechny, kdo chtějí hledat bezpečná, efektivní a udržitelná řešení v oblasti recyklace a cirkulární ekonomiky.

Například odborníci z ČVUT v Praze pod vedením Anny Pražanové představí inovativní metody recyklační předpřípravy lithium-iontových baterií, které jsou nezbytným krokem pro splnění náročných požadavků nové evropské legislativy, včetně jimi vyvinuté jedinečné metody vybíjení článku. Profesor Pavel Janoš z UJEP zůstane u problematiky a zaměří se na získávání cenných prvků z baterií typu NMC, zejména na bezpečnou demontáž, zpracování tzv. „black mass“, separaci a purifi kaci lithia, a to na základě zkušeností z výzkumu a spolupráce s průmyslovými partnery.

Zajímavý pohled na téma nabídne i Jan Dedek z AURES Holdings, který na základě analýzy téměř 2 500 elektromobilů ukáže, že trakční baterie stárnou pomaleji, než se čekalo – průměrné SoH (State of Health, tedy stav zdraví baterie) po 64 000 km činí 92,5 %. Proto je v současnosti ekonomičtější repurposing, například pro stacionární úložiště. Klíčovou roli do té doby sehraje diagnostika, plánování druhého života a standardizace výpočtu SoH, která bude legislativně zavedena od roku 2027.

Radek Pjatkan z SCHP ČR představí možnosti chemické recyklace elektroodpadu, se zaměřením na plastové komponenty. Účastníci se seznámí s chemickými a termochemickými procesy, které umožňují efektivní získávání surovin a zvládání odpadů obsahujících nebezpečné látky, a s možnostmi opětovného využití plastů.

Téma cirkulární ekonomiky v praxi otevře Pavel Hrdlička z ČZU v Praze, který se zaměří na tonerové kazety – ty mohou být buď produktem cirkulární ekonomiky a opakovaně sloužit, nebo naopak zdrojem nebezpečných látek. Metody možného využití a likvidace toxických tonerových prášků, hlavně z tzv. kompatibilních kazet, představí Olga Šolcová z ÚCHP AV ČR.

V neposlední řadě zazní výsledky studie týmu z MU v Brně (Recetox) vedeného Katarínou Rusiňákovou o přítomnosti zakázaných polybromovaných difenyleterů (PBDE) v dětských hračkách. Analýza 84 hraček odhalila vysoké koncentrace PBDE u devíti z nich, což ukazuje na rizika spojená s nevhodným využitím recyklovaných plastů a na porušení evropské směrnice o bezpečnosti hraček.

SDO: Materiály budoucnosti pro udržitelné stavebnictví

Stavební a demoliční odpady reprezentují jednu z mnoha aktuálních výzev nakládání s odpady, zejména co se týče inovativních přístupů ke zpracování a jejich využití. Úvodní blok nabídne inspirativní pohled na to, jak mohou moderní technologie třídění, recyklace a zpracování SDO propojit environmentální cíle, inovace a ekonomickou efektivitu.

Aktuální trendy v třídění odpadů představí Robert Procházka z VÚMZ SK, s.r.o., který porovná výhody optické a robotické separace za využití umělé inteligence. Tyto technologie patří k nejpokročilejším řešením současnosti a díky pokročilé detekci i objektovému uchopování umožňují vysokou přesnost třídění. V praxi se však projevují i jejich limity, které lze překonat právě optimalizací a technickými vylepšeními. AI přitom sehrává klíčovou roli zejména u robotických systémů.

Následující přednášky se zaměří na využití recyklátů. Ivana Chromková z VÚSH v Brně představí možnosti využití mletého betonového recyklátu nejen jako náhrady přírodního kameniva, ale i jako příměsi do betonu či částečné náhrady cementu. Výzkumy ukazují, že jemně mletý betonový prach může zlepšit vlastnosti betonových směsí a přispět k úsporám přírodních zdrojů. O vícesložkových směsných cementech a příměsích pro betonové konstrukce bude hovořit Miroslav Procházka z TZÚS Praha. Využívání druhotných surovin může měnit vlastnosti tradičních materiálů, příspěvek se tak zaměří na to, jak tyto změny ovlivňují trvanlivost staveb a jak s nimi počítat při návrhu konstrukcí.

Významné inovace přináší i tým VŠB–TU Ostrava vedený Janou Daňkovou, který zkoumá sanační a výplňové malty na bázi metalurgických odpadů. Ve své studii nahradili až 80 % cementu jemnozrnnými metalurgickými odpady bez použití polymerních aditiv a ověřili jejich vhodnost pro sanaci a prodloužení životnosti staveb. Snížením produkce elektrické energie z uhelných tepelných elektráren poklesne i množství produkovaných čerstvých popílků, které mají ve stavebnictví klíčovou roli. Náhradě této suroviny se věnuje František Kresta ze společnosti SG Geotechnika, který zkoumal využití popílků ze starých odkališť.

Odpadní textil: Osud oděvů od šatníku po jejich druhý život

Oděvy provází každého z nás od narození až do našich posledních dnů. Jsou symbolem nejen módy, ale i spotřebního chování a způsobu, jakým se lidstvo chová k přírodním zdrojům. Málokdo dnes má komplexní informace o tom, jak oděvy vznikají, jak dlouho vydrží a co se s nimi děje, když je přestaneme nosit. Úvodem do této ekologie textilií pro běžného uživatele bude přednáška Jakuba Wienera z TUL.

Jednou z klíčových myšlenek je Design for recycling – tedy navrhování oděvů a textilií tak, aby je bylo možné snadno a účinně recyklovat. Tento přístup zkoumali také na TUL a výsledky bádání představí Jana Šašková na příkladu ekokoberce z lýkových vláken, kde už od počátku vývoje probíhá volba materiálů, úprav i barev s ohledem na to, aby mohl produkt po skončení své životnosti získat nový účel. Roman Knížek zase ukáže, že staré oblečení nemusí skončit na skládce. Ve spolupráci s Diakonií Broumov vznikla technologie, která z nepotřebných textilií vyrábí pevné desky pro stavebnictví, nábytek či izolační materiály, a současně podporuje zaměstnanost znevýhodněných osob.

Výzvou módního průmyslu je i tzv. deadstock – neprodané zásoby nového oblečení, které končí ve skladech nebo se bez užitku likvidují. Petra Koudelková z Univerzity Karlovy upozorňuje, že nadprodukce a „strategické mlčení“ značek vede k zneviditelnění problému, přestože jde o závažný ekologický i etický fenomén. K ekologické stopě textilu přispívají i použité nebezpečné chemikálie. Jakub Fojt připomíná, že evropská legislativa stanovuje přísné limity a seznamy zakázaných látek, ale jejich testování je nákladné.

Co s textiliemi, které už nelze jinak využít? Tým Ústavu fyziky plazmatu AV ČR vedený Maksymem Buryim představí možnost energetického a materiálového využití pomocí vysokoteplotního plazmatu. Při vysokých teplotách se textilní odpad mění na syntézní plyn a uhlíkové nanočástice, které lze znovu použít – a tak i poslední fáze „života oděvu“ může být zdrojem nových materiálů.

APROCHEM 2025

Bezpečnost v čase nejistých zítřků

Konferenci APROCHEM 2025 navštíví špičkoví odborníci, kteří se zaměří na aktuální témata z oblasti řízení rizik a krizového managementu. Konference nabízí ucelený pohled na prevenci, bezpečnost a krizový management v ČR, kde se propojují zkušenosti z terénu, moderní technologie i strategické řízení rizik v době nejistoty.

V rámci celodenního programu vystoupí například brigádní generál František Mičánek z CEVRO Univerzity s přednáškou o aplikaci teorie řízení rizik na úrovni státu. Jeho příspěvek zdůrazní, jak systematické řízení rizik pomáhá tvořit adaptivní bezpečnostní strategii ČR, která reaguje na proměnlivé bezpečnostní prostředí. Představí procesy implementace principů risk managementu do klíčových státních dokumentů, včetně Bezpečnostní strategie ČR.

Součástí programu je i podrobná analýza zásahu HZS Olomouckého kraje při mimořádné události – požáru 17 cisteren s benzenem v Hustopečích nad Bečvou, který přednese brig. gen. Karel Kolářík. Zkušenosti z řízení této bezprecedentní havárie ukazují význam koordinovaného krizového řízení a efektivního velení v nejnáročnějších situacích. Zajímavý bude také pohled ze strany ČIŽP, který přednese Oldřich Jarolím.

Zdraví zasahujících hasičů je dalším klíčovým tématem, které představí Martin Konopiský z HZS Středočeského kraje. Přednáška obsáhne prevenci zdravotních rizik spojených s prací hasičů a inovativní metody údržby ochranných pracovních prostředků, které minimalizují přenos toxických látek a zvyšují kvalitu života příslušníků i mimo službu.

Moderní technologie pomalu pronikají i do krizového managementu. Adam Hendrych z HZS Středočeského kraje, který představí dronovou službu – nasazení bezpilotních systémů při monitoringu a zásazích včetně praktických případů, jako byly povodně na Jesenicku v roce 2025. U inovativních přístupů zůstane i Miroslav Bureš z ČVUT, který s kolegy vyvíjí systém AR-Rescue kombinující senzoriku a rozšířenou realitu pro zvýšení situačního povědomí zásahových jednotek CBRN a IZS, čímž výrazně zvyšuje jejich bezpečnost a efektivitu.

Přednáška Štefana Győröga se zaměří na to, jak pandemie covid-19 urychlila digitalizaci nejen v běžném životě, ale hlavně ve veřejné správě. Přinese přehled o tom, jak v ČR probíhá digitalizace na úrovni krajských úřadů, s důrazem na agendu prevence závažných havárií – tedy jak stát a samosprávy využívají technologie, aby efektivněji a rychleji zvládaly krizové situace. Budeme hledat odpovědi, zda skutečně přecházíme k moderním digitálním řešením, nebo jestli stále zůstáváme u zastaralých metod.

Z pohledu legislativy se mohou účastníci těšit na vystoupení zástupců MŽP, kteří představí novelu zákona o prevenci závažných havárií, nebo na Martina Tilce z MV-GŘ HZS ČR, který se zaměří na novelu zákona o kritické infrastruktuře.

TVIP 2025 – místo, kde se potkává vize s praxí

Konference TVIP 2025 představuje jedinečnou příležitost pro setkání odborníků napříč sektory a sdílení nejnovějších poznatků, technologií a osvědčených postupů v oblasti odpadového hospodářství, recyklace a udržitelného průmyslu. Podrobné informace o programu, registraci, vložném, možnostech ubytování a organizaci naleznete na webu akce www.TVIP.cz. Srdečně zveme všechny zájemce, aby se připojili k diskuzi a společně přispěli k rozvoji udržitelné praxe v ČR.

Britští vědci nedávno objevili nového dinosaura a pojmenovali ho po Ellen MacArthur, jachtařce, která dokázala obeplout svět a která dnes stojí za rozvojem konceptu cirkulární ekonomiky. Na hřbetě tohoto dávného tvora se tyčila plachta, podobná té, která hnala jachtu MacArthur oceánem. Náhoda? Spíš symbolické propojení minulosti a budoucnosti, které ukazuje, že i fosilie mohou vyprávět příběh o dnešních výzvách.

Když MacArthur v roce 2005 obeplula svět na jachtě, ocitla se po celé týdny v absolutní izolaci. Její život závisel na zásobách, které měla na palubě, a na pečlivém hospodaření s nimi. V extrémně omezeném prostoru si uvědomila, že na planetě fungujeme v podobně uzavřeném systému, kde není možné donekonečna čerpat zdroje a odkládat odpad. Tento zážitek ji nasměroval k tomu, aby v roce 2010 založila Ellen MacArthur Foundation, která se stala hlavním hybatelem diskusí o cirkulární ekonomice po celém světě. To, co prožila na oceánu, přenesla do jazyka průmyslu, ekonomiky a ekodesignu – a tím zásadně ovlivnila podobu dnešní environmentální debaty v Evropě i mimo ni.

Když paleontologové objevili dinosaura s nápadným hřbetním výběžkem připomínajícím plachtu, nebylo náhodné, že si vybavili právě Ellen MacArthur. Plachta jako symbol jejího sportu, ale i jako metafora udržitelnosti, která se musí umět opřít o vítr a přírodní síly, aby se pohybovala kupředu. V tomto spojení se potkává hluboká minulost s vizí budoucnosti. Dinosaurus se stává nositelem jména ženy, která otevřela světu novou perspektivu na to, jak nakládat s materiály, odpady a zdroji.

Cirkulární ekonomika, jak ji MacArthur popisuje, není jen technickým řešením recyklace. Je to změna myšlení, která klade důraz na to, aby produkty byly navrhovány od samého počátku s ohledem na jejich další životní cyklus. „Na úplném začátku mysli na závěrečnou zatáčku,“ a právě tato myšlenka redakce odborného časopisu Odpadové fórum ukrývá princip cirkulárního navrhování, tedy ekodesignu. Tento přístup dnes nachází uplatnění nejen v průmyslu, ale i v odpadovém hospodářství, stavebnictví či módě. 

Není bez zajímavosti, že k větru se dnes vrací i moderní námořní doprava. Tankery a obří kontejnerové lodě testují systémy plachet, rotorů či obrovských tažných draků, které mají snížit spotřebu fosilních paliv a emisí. To, co se může zdát jako krok zpět, je ve skutečnosti projevem stejného cirkulárního myšlení: návratu k osvědčeným přírodním principům, které dokáží fungovat v nových technologických podmínkách. Vítr, který poháněl jachtu Ellen MacArthur kolem světa, se tak stává i zdrojem inovací pro současnou lodní dopravu a symbolem budoucí transformace.

A právě zde se nabízí nejsilnější paralela: dinosaurus připomíná éru fosilií, které zůstaly zapsány v horninách, zatímco lidstvo dnes stále spoléhá na fosilní paliva, jež z těchto dávných fosilií vznikla. Pokud nechceme dopadnout jako vyhynulé druhy, je potřeba změnit kurz a najít cesty, jak vystoupit z lineárního vzorce „vytěžit–vyrobit–spotřebovat–vyhodit“ a nahradit jej cirkulární logikou. Nový dinosaurus Ellen MacArthur tak není jen vědeckým objevem, ale i symbolickým varováním a výzvou k tomu, abychom změnili náš vztah k surovinám a energiím. Spojení jména s prehistorickým tvorem připomíná, že věda, historie a environmentální myšlení spolu dokáží vytvářet nové významy a že jedno jméno může nést jak odkaz minulosti, stejně tak i klíč k budoucnosti.