V Jihočeském kraji začalo růst moderní zařízení na energetické využívání odpadu (ZEVO), které má do budoucna významně přispět ke snížení závislosti na skládkování a posílení cirkulární ekonomiky v Česku. Stavbu v areálu společnosti C-Energy v Plané nad Lužnicí si má vyžádat náklady na výstavbu přibližně 2,5 miliardy korun, provozní zahájení je plánováno na roku 2027.

Nové ZEVO by mělo zpracovat až 50 tisíc tun směsného komunálního odpadu ročně, především z Jihočeského a částečně i ze Středočeského kraje. Energetický výstup bude využit k výrobě tepla a elektřiny, čímž se snižuje závislost regionu na zemním plynu. ZEVO bude navíc napojena na centrální zásobování teplem pro město Tábor a okolí a má přinést nejen ekologický, ale i ekonomický přínos.

Základem projektu je důraz na emisní bezpečnost a moderní technologie. Společnost C-Energy uvádí, že zařízení bude plnit nejpřísnější evropské limity pro vypouštění znečišťujících látek, včetně kontinuálního monitoringu emisí. Celý provoz bude zároveň integrovaný do energetického mixu podniku, který již nyní využívá kombinaci biomasy, plynu i fotovoltaiky.

V Jihočeském kraji připravuje stavbu zařízení pro energetické využití komunálního odpadu také Teplárna České Budějovice ve Vrátu s roční kapacitou až 160.000 tun odpadu ročně. Carthamus v Českém Krumlově chce rozšířit spalovnu v areálu Energobloku až na 80.000 tun odpadu ročně. V Písku v areálu teplárny chtějí postavit ZEVO s kapacitou 50.000 tun odpadu ročně. 

Tyto investice představují zásadní krok v naplňování dlouhodobých národních cílů týkajících se odpadového hospodářství, které jsou vymezeny v legislativě a nastavují jasné priority pro období do roku 2035 přičemž energeticky bude možné využívat nejvýše 25 % z celkové hmotnosti komunálních odpadů vyprodukovaných na území České republiky. Recyklace má tvořit 65% podíl a skládkovat bude možné maximálně 10 % hmotnosti komunálních odpadů. 

Současná praxe však stále ukazuje, že téměř polovina komunálních odpadů končí na skládkách, což výrazně převyšuje povolené limity. Nové kapacity ZEVO proto mají za cíl tuto nerovnováhu významně snížit, zároveň nabídnout ekologicky šetrné využití zbytkových odpadů a tím ulehčit tlak na skládky i životní prostředí.

Evropská unie aktuálně otevírá připomínková řízení ke dvěma návrhům, které mohou výrazně ovlivnit nejen průmysl, ale i cestu k udržitelnější ekonomice. Oba návrhy jsou dostupné k připomínkování do 16. června 2025. Zapojení odborné veřejnosti, firem i neziskových organizací je vítané – právě teď je příležitost ovlivnit, jak budou vypadat budoucí pravidla pro efektivnější spotřebiče a oběhovou bioekonomiku.

První z návrhů, označený jako EU 102/25, se týká úpravy nařízení o ekodesignu a energetickém označování profesionálních chladicích spotřebičů s přímou prodejní funkcí. Cílem Komise je reagovat na technologický vývoj i environmentální výzvy a přizpůsobit požadavky na energetickou účinnost a informovanost spotřebitelů.

Změny se mohou dotknout například zpřesnění metod měření spotřeby energie, nových tříd štítků a povinných informací na produktech či povinnosti používat ekologičtější chladiva či omezit hlučnost. Pro výrobce a dovozce to může znamenat nutnost úprav konstrukce, investic do testování a změn v označování produktů. Otevřená diskuze nyní umožňuje upozornit na technické a ekonomické dopady, které by příliš přísná nebo nevhodně nastavená pravidla mohla přinést.

Bioekonomika: návrh nové strategie

Druhý dokument, EU 104/25, se zaměřuje na budoucnost oběhové, regenerativní a konkurenceschopné bioekonomiky. Evropská komise připravuje strategii, která má propojit cíle v oblasti klimatu, obnovy přírodních zdrojů, regionální prosperity a posílení odolnosti evropského hospodářství.

Bioekonomika v tomto kontextu zahrnuje: udržitelné využívání biologických zdrojů (zemědělství, lesnictví, rybolov, bioodpady), podporu biotechnologických inovací a výrobků na bázi obnovitelných surovin či přechod k systémům, kde biomasa a biologické materiály cirkulují co nejdéle.

Proč se zapojit právě teď?

Obě připomínková řízení jsou otevřena do 16. června 2025 a představují unikátní příležitost ovlivnit tvorbu pravidel ve fázi, kdy je možné vnést praktické postřehy, zkušenosti z terénu i návrhy konkrétních opatření. Pro výrobce spotřebičů jde o zásadní regulační krok, který může ovlivnit vývoj produktů i jejich uvedení na trh. Pro zpracovatele bioodpadu, lesnické podniky, výzkumníky i obce se otevírá prostor pro formulaci nároků na férové podmínky bioekonomiky, která má být nejen ekologická, ale i konkurenceschopná.

Dokument ke stažení:

• EU 102_25 EK Výzva k předložení informací pro posouzení dopadů
• EU 104_25 EK Oběhová bioekonomika

Evropská unie pokračuje ve zpřísňování chemické legislativy. Nejnovějším krokem je Nařízení Komise (EU) 2025/1090, které mění přílohu XVII nařízení REACH a výrazně omezuje používání dvou rizikových rozpouštědel – N,N-dimethylacetamidu (DMAC) a 1-ethylpyrrolidin-2-onu (NEP). Tato látková restrikce vstoupí v platnost 23. prosince 2026 a dotkne se celé řady průmyslových odvětví, zejména výroby polymerů, syntetických vláken a speciálních chemikálií.

Obě látky patří mezi tzv. dipolárně aprotická rozpouštědla a jsou klasifikovány jako toxické pro reprodukci (kategorie 1B). DMAC se využívá například při výrobě syntetických vláken, membrán, laků a nátěrů. NEP se objevuje v čisticích prostředcích, nátěrových hmotách, zemědělských přípravcích i stavební chemii. Dlouhodobá expozice těmto látkám může podle hodnocení Evropské agentury pro chemické látky (ECHA) způsobovat závažné zdravotní problémy, včetně poškození reprodukčních schopností a vývoje plodu.

Od 23. prosince 2026 nebude možné uvádět na trh ani používat DMAC a NEP v koncentraci vyšší než 0,3 % hmotnostních v jiných látkách nebo směsích, pokud nebude zajištěno, že expozice pracovníků zůstane pod stanovenými limity DNEL (Derived No-Effect Levels). Tyto limity byly na evropské úrovni stanoveny následovně: Pro DMAC - inhalační expozice: 13 mg/m³ / dermální expozice: 1,8 mg/kg tělesné hmotnosti/den, pro NEP - inhalační expozice: 4 mg/m³ / dermální expozice: 2,4 mg/kg tělesné hmotnosti/den.

Firmy tak budou muset buď přejít na alternativní látky, nebo prokázat, že jejich provozy mají zavedeny dostatečné ochranné mechanismy – například ventilaci, uzavřené systémy, OOPP a pravidelné měření expozice.

Vzhledem k tomu, že DMAC je běžně používán ve výrobě syntetických vláken, získal tento sektor přechodné období. Výjimka umožňuje pokračovat v používání DMAC až do 23. června 2029, ovšem pouze za podmínky, že budou přijata adekvátní opatření na ochranu pracovníků. To poskytuje firmám čas na technologické přizpůsobení – například na změnu výrobních receptur nebo modernizaci ventilace.

Tato legislativní změna navazuje na návrh Nizozemska z roku 2022, který poukazoval na nejednotné a často nedostatečné úrovně ochrany pracovníků napříč EU. Hodnoticí výbory ECHA – RAC (Výbor pro posuzování rizik) a SEAC (Výbor pro socioekonomickou analýzu) – doporučily harmonizovaná opatření, neboť přínosy pro zdraví výrazně převažují nad náklady na jejich implementaci.

Co to znamená pro český průmysl?

V České republice se látky DMAC a NEP používají v řadě segmentů – od chemického průmyslu přes farmaceutickou výrobu až po specializované aplikace v automobilovém a textilním sektoru. Nová regulace vyžaduje důkladnou přípravu – aktualizaci bezpečnostní dokumentace, školení zaměstnanců, investice do ochranných technologií i změny v řízení rizik na pracovištích.

Firmy, které nebudou schopny požadavky splnit, se vystavují riziku zastavení provozů, zákazu uvádění produktů na trh či pokutám od kontrolních orgánů. Naopak ti, kdo přistoupí k úpravám včas, získají konkurenční výhodu a dlouhodobý přístup na evropský trh.

Další informace:

• Nařízení Komise (EU) 2025/1090

• Nařízení Komise (EU) 2025/1090 - EN

Evropský hackathon GreenHack 2025 se stal místem, kde se technologie a udržitelnost propojily v jedinečném průlomu. Tým Superchats zvítězil s chatbotem, který přes Telegram dokáže z fotografie odpadu identifikovat jeho typ, poradit s tříděním a najít nejbližší sběrné místo díky otevřeným městským datům. Experiment, který může změnit chování obyvatel i podporu cirkulární ekonomiky napříč městy, zatímco poskytuje inspiraci pro další udržitelné inovace.

Vítězové získali 2 500 €, další týmy jako Team 404 a GreenHulk se soustředily na mesh síť pro krizovou komunikaci bez internetu a AI asistenta pro optimalizaci energetických sítí s ESG hodnocením, což ukazuje rozmanitost přístupu GreenHacku.

Na první pohled se může zdát, že chatbot řeší detail. Ale právě kvalita třídění odpadu je zásadním faktorem pro další efektivní využívání druhotných surovin, bez kvalitního primárnáho třídění není kvalitní recyklace. A v tom spočívá jeho hlubší přínos: každá recyklovaná tuna skla, papíru, plastu nebo kovu znamená úsporu primárních surovin, snížení těžby, dopravy a energeticky náročného zpracování. Například výroba hliníku z recyklátu spotřebuje až o 95 % méně energie než z primární suroviny. U papíru, plastů nebo oceli se úspory běžně pohybují mezi 30 až 70 %. Tímto způsobem může dobře navržený AI nástroj vytvářet dominový efekt, který sahá daleko za běžný dojem „jen další chatbot“.

Zároveň ale nelze ignorovat druhou stranu rovnice. Umělá inteligence je stále náročnější na výpočetní výkon, chlazení a provoz serverů. Podle Mezinárodního měnového fondu by mezi lety 2025–2030 mohly systémy využívající AI vyprodukovat až 1,7 gigatun CO₂. To odpovídá několika ročním emisím středně velkého evropského státu. Datová centra dnes spotřebují přes 200 TWh elektřiny ročně a s rozvojem generativní AI čísla strmě rostou.

Tato situace vytváří paradox: AI může pomoci snižovat environmentální zátěž, ale jen za předpokladu, že přinese vyšší systémovou efektivitu, než kolik sama spotřebuje. Chatbot, který zlepší třídění a tím i výtěžnost třídění a následné recyklace, může tento předpoklad určitě naplnit. Pod podmínkou, že jeho provoz bude energeticky efektivní a ideálně fungující na obnovitelné zdroje energie.

GreenHack ukázal, že technologie a ekologie nejsou v rozporu. Ale připomněl i to, že „zelená“ budoucnost není o zázračných řešeních, nýbrž o minimálně vyvážené rovnici mezi přínosem a nákladem – včetně toho energetického. Právě tady může dobře navržená umělá inteligence sehrát klíčovou roli: pokud zlepší kvalitu třídění a zvýší výtěžnost recyklace, pomůže tím snižovat poptávku po primárních surovinách. Každý kilogram správně roztříděného odpadu znamená méně vytěžené rudy, méně kácených lesů nebo vytěžené ropy – a méně průmyslové energie potřebné na jejich zpracování. Jinými slovy: čím lépe třídíme, tím méně těžíme, investice není jen finanční ale také energetická. A čím přesněji nám s tím pomáhá technologie, tím více se naše dopadová stopa propisuje v investici do udržitelnější budoucnosti.

V éře klimatických změn a zvyšujícího se tlaku na udržitelnou spotřebu se může zdát, že spotřebitelé stále více reflektují environmentální dopady svých každodenních rozhodnutí. Ale jaká je skutečnost, když dojde na výběr potravin? Průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) z jara 2025 přináší datově podložený pohled na to, jak Češi vnímají vliv potravin na životní prostředí, jaký význam přisuzují obalům a jak se reálně chovají. Výsledky nejsou jen odrazem současného stavu, ale výzvou k hlubší debatě o vztahu mezi pohodlím, cenou a odpovědností. Z pohledu výrobců potravin přináší výsledky průzkumu důležitá strategická vodítka.

Cena zůstává hlavním kritériem výběru potravin

Cena jako primární faktor výběru potravin potvrzuje hluboce zakořeněnou spotřebitelskou logiku, ve které stále převažuje ekonomická racionalita nad environmentální či etickou úvahou. Pro 47 % respondentů je cena rozhodujícím kritériem při nákupu. Tento údaj odráží jak citlivost české společnosti na výši životních nákladů, tak i dlouhodobý zvyk orientovat se podle cenovek, zejména u základních potravin. Přestože 24 % lidí deklaruje důraz na složení potravin a 20 % přihlíží k jejich původu, obalový materiál je důležitý jen pro 3 %. To ukazuje, že otázky týkající se udržitelnosti jsou často vnímány jako luxus nebo doplněk, nikoliv jako nedílná součást rozhodovacího procesu. Pokud má být environmentální ohled zohledňován systematičtěji, musí být integrován do ekonomicky výhodné nabídky.

Zájem o obaly roste, ale stále je menšinový

Zvýšení podílu lidí, kteří se zajímají o obalové materiály potravin, z 24 % v roce 2020 na 39 % v roce 2025 je jednoznačně pozitivním signálem. Tento nárůst může být důsledkem větší informovanosti, mediálního tlaku i rostoucí dostupnosti alternativních obalů. Přesto stále platí, že více než polovina populace obaly nijak neřeší. Důvodem může být nízké povědomí o skutečných dopadech obalů na životní prostředí nebo pocit, že změna obalu má jen minimální vliv ve srovnání s ostatními faktory (např. přeprava, produkce masa). Obal tak zůstává ve stínu jiných aspektů spotřeby, ačkoliv výrobci i obchodníci ho stále více vnímají jako komunikační nástroj s ekologickým přesahem.

Plasty jako hlavní symbol environmentální zátěže

Negativní vnímání plastových obalů je silně zakořeněno: až 31 % respondentů se jim aktivně vyhýbá, zatímco u hliníku jde o 12 %. Naproti tomu sklo a papír jsou vnímány jako ekologicky přijatelnější alternativy, přičemž pouze 1 % lidí uvedlo, že se jim vyhýbá. Plasty se staly ikonou environmentálního problému – nejen kvůli skutečnému dopadu, ale také kvůli vizuální přítomnosti plastového odpadu v krajině, vodních tocích či městském prostoru. Z pohledu behaviorálních změn hrají emoce a vnější viditelnost zásadní roli, a právě plast je „viditelným viníkem“. Tato skutečnost však zároveň přináší riziko zjednodušení: ne všechny plastové obaly mají vyšší uhlíkovou stopu než sklo, což by mělo být v environmentální komunikaci více akcentováno.

Obal jako faktor výběru zůstává na okraji zájmu

Obalový materiál jako samostatné kritérium hraje při nákupním rozhodování stále zanedbatelnou roli. Jen 3 % spotřebitelů jej považují za rozhodující faktor. Tento rozpor mezi deklarovaným zájmem (viz předchozí bod) a faktickým rozhodováním naznačuje, že mnozí lidé sice obaly tematizují, ale v okamžiku volby v regálu dávají přednost jiným atributům – ceně, značce, chuti či zvyku. Jedním z vysvětlení může být i to, že lidé neznají dostatek informací o dopadu jednotlivých typů obalů, a proto je vnímají jako technický detail, nikoliv jako součást vlastní spotřebitelské odpovědnosti. Pro výrobce i tvůrce politiky to představuje výzvu, jak z obalu udělat smysluplný komunikační prvek a nikoliv jen neviditelnou součást výrobku.

Složení a původ potravin stále hrají důležitou roli

Vedle ceny zůstává složení potravin (24 %) a jejich původ (20 %) klíčovým faktorem při výběru. Tyto dvě kategorie představují spojení mezi kvalitou, důvěrou a hodnotovým rámcem, který lidé do nákupu promítají. Spotřebitelé si více všímají, odkud potravina pochází – zda je česká, regionální nebo dovozová – a zda neobsahuje nežádoucí přísady, konzervanty, barviva apod. To ukazuje, že ačkoliv ekologické aspekty nejsou explicitně prioritní, kvalita a transparentnost mají významnou váhu. Výrobce, který srozumitelně komunikuje složení a původ surovin, může budovat důvěru i bez explicitní ekoznačky. Tyto atributy jsou také relativně snadno vnímatelné a srovnatelné, což přispívá k jejich významu při rozhodování.

Třídění odpadu jako běžná praxe

Třídění odpadu je dnes běžnou součástí každodenního života většiny obyvatel – 92 % třídí běžný odpad, 90 % používá vlastní tašky a 63 % třídí bioodpad či kompostuje. Tato čísla svědčí o tom, že tam, kde je infrastruktura dostupná a návyky zakořeněné, je ekologické chování relativně samozřejmé. Lidé jsou ochotni třídit, pokud je systém srozumitelný a pohodlný – to ukazuje na důležitost lokálních podmínek. Zároveň jde o oblasti, kde existuje silný veřejný apel a podpora ze strany obcí, škol i médií. Tento úspěch by mohl být inspirací i pro další oblasti spotřeby – například právě při výběru potravin nebo obalů, kde zatím chybí podobně silná motivace i systémová podpora.

Bezobalové nakupování zůstává marginální

Bezobalové nákupy se v České republice stále drží na okraji – pouze 2 % lidí deklarují, že někdy nakupují potraviny zcela bez obalu. Pravidelnost tohoto chování je prakticky nulová. Hlavní překážkou je nejen malá dostupnost bezobalových prodejen, ale také kulturní návyky, hygienické obavy a logistické potíže (nutnost nosit vlastní nádoby, omezená nabídka). Přestože v médiích a mezi ekologicky orientovanými skupinami rezonuje bezobalový trend, většina společnosti jej nevnímá jako realistickou variantu. Pro širší rozšíření by bylo nutné výrazně zvýšit pohodlí a dostupnost této formy nakupování – např. v rámci klasických supermarketů, nikoliv jen v malých specializovaných obchodech.

Genderové a věkové rozdíly v ekologickém chování

Rozdíly mezi muži a ženami, stejně jako mezi věkovými skupinami, naznačují, že environmentální chování není rovnoměrně rozložené. Ženy častěji třídí odpad, používají vlastní tašky i znovupoužitelné obaly. Mladší generace (15–29 let) méně často třídí bioodpad, ale více používají vlastní lahve – čímž naznačují jiný přístup k ekologii: více orientovaný na osobní styl a praktičnost. Starší lidé mají často konzervativnější, ale důslednější návyky. Tyto rozdíly by měly být reflektovány v cílené komunikaci – jinak mluvit ke studentům, jinak k seniorům, jinak k rodinám s dětmi. Univerzální ekologická kampaň ztrácí účinnost, pokud nereflektuje různorodost motivací a bariér.

Vnímání dopadu potravin na životní prostředí mírně roste

Podíl lidí, kteří považují dopad potravin na životní prostředí za důležitý, vzrostl z 51 % v roce 2021 na 58 % v roce 2025. Tento růst je pozitivní, ale stále znamená, že více než 40 % lidí tento aspekt považuje za nedůležitý, nebo o něm vůbec neuvažuje. Potraviny jsou přitom jedním z hlavních faktorů environmentální zátěže (emise, spotřeba vody, půda, chemie). Zvýšení významu tohoto kritéria je možné podpořit nejen osvětou, ale i změnami v označování potravin, vizuálními prvky na obalech nebo zavedením ekologických značek, které budou srozumitelné i pro laiky. Emoce, jednoduchost a důvěryhodnost – to jsou klíče k tomu, aby dopad potravin přestal být „neviditelným problémem“.

Regionální rozdíly v ekologickém chování

Ekologické návyky se výrazně liší podle velikosti obce. Lidé na venkově častěji kompostují a využívají přirozené způsoby nakládání s bioodpadem, zatímco obyvatelé měst preferují praktická řešení jako jsou vlastní tašky či znovupoužitelné lahve. Tyto rozdíly nejsou dány jen mentalitou, ale také infrastrukturou a dostupností služeb. Města často postrádají možnosti pro domácí kompostování, ale nabízejí širší možnosti recyklace nebo ekologického nákupu. Naopak na venkově je stále silný vztah k půdě, zahradám a tradičním formám hospodaření. Politiky a opatření zaměřená na podporu udržitelné spotřeby by proto měly být více diferencované – co funguje v centru města, nemusí být použitelné v malých obcích.

Mezi pohodlím a odpovědností

Data CVVM ukazují, že ačkoliv se povědomí o environmentálních dopadech potravin a obalů postupně zvyšuje, v reálném chování spotřebitelů stále dominují pohodlí, cena a zaběhnuté zvyklosti. Česká veřejnost není lhostejná, ale volí ekologicky přijatelnější varianty především tehdy, když jsou jednoduše dostupné a nezvyšují náklady. Výzvou pro budoucnost tak zůstává vytvořit takové prostředí, kde ekologická volba nebude kompromisem, ale přirozenou a výhodnou cestou. Pokud chceme dosáhnout hlubší proměny spotřebitelského chování, nestačí jen edukace – potřeba je také dostupná infrastruktura, legislativní motivace a ekonomické nástroje, které udržitelné chování podpoří v každodenní praxi.

Strategie pro výrobce potravin: spojit ekonomiku s důvěrou a udržitelností

Z pohledu potravinářských výrobců vyplývá z výsledků průzkumu jasný směr: úspěšný prodej v českém prostředí bude záviset na schopnosti nabídnout kvalitní, cenově dostupné výrobky s transparentním původem, které zároveň citlivě reflektují environmentální očekávání spotřebitelů. I když obaly zatím nehrají zásadní roli při rozhodování, zřetelně roste počet těch, kdo je sledují – přechod na recyklovatelné nebo obnovitelné materiály může výrobci přinést výhodu na konkurenčním trhu. Klíčem k úspěchu bude schopnost sladit praktické potřeby zákazníka s udržitelnou image značky – tedy nabídnout ekologii bez navýšení ceny a srozumitelně komunikovat přínosy. Výrobce, který umí spojit ekonomickou racionalitu s důvěrou a udržitelným přesahem, má šanci stát se volbou číslo jedna.

Americká včelí apokalypsa dosáhla nového vrcholu – letos v zimě zmizelo přes 60 % komerčních včelstev v USA, což představuje ztrátu přes 1,7 milionu úlů a škody přes 600 milionů dolarů. Příčinou není pouze známý parazit Varroa destructor, ale i jeho nová rezistence vůči běžně používaným pesticidům, jako je amitraz.

Virus deformovaných křídel, přenášený právě těmito roztoči, nyní vědci identifikovali jako hlavní příčinu úhynu včelstev. K tomu se přidávají problémy s financováním výzkumu a škrty v zemědělských laboratořích, což ztěžuje včasné reakce na krizi.

Tento jev není jen americkou záležitostí – včely jsou klíčové pro opylování plodin po celém světě. Pokud se nevyvinou nové strategie ochrany, hrozí globální potravinová nejistota.

Vědci proto naléhavě volají po nových přístupech v boji proti roztočům a vývoji účinnějších pesticidů. Bez rychlé akce může být ztráta opylovačů začátkem mnohem širší ekologické a potravinové krize.

Další podrobnosti čtěte v článku Za americkou včelí apokalypsu může roztoč odolávající pesticidům

Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) zveřejnilo aktuální hodnotu emisního faktoru oxidu uhličitého pro výrobu a spotřebu elektřiny v České republice. Ačkoliv se může na první pohled zdát, že jde o pouhé technické číslo, právě tento údaj má dalekosáhlý dopad na firemní uhlíkové výkazy, environmentální značení produktů, ESG reporting i obsah veřejných zakázek.

Emisní faktor pro výrobu elektřiny dosáhl v roce 2024 hodnoty 0,34 tuny CO₂ na megawatthodinu, zatímco faktor pro spotřebu elektřiny (zbytkový energetický mix) činil 0,42 t CO₂/MWh. To znamená, že každý odběratel elektřiny, který počítá svoji uhlíkovou stopu – například v rámci ESG reportingu nebo při sestavování environmentální deklarace produktu – bude používat právě toto číslo. Pro srovnání: ještě v roce 2020 dosahoval emisní faktor výroby téměř 0,38 t CO₂/MWh. Klesající trend odráží útlum uhelných elektráren a postupné navyšování podílu nízkoemisních zdrojů, především jádra, plynu a obnovitelných zdrojů energie.

Tento vývoj má konkrétní dopad v praxi. Výrobci zboží jej využívají pro výpočty uhlíkové stopy svých produktů – například při posuzování životního cyklu (LCA) nebo pro získání environmentálních certifikátů typu EPD. Firmy, které se řídí standardy ESG, započítávají tento faktor do svých výkazů tzv. Scope 2 emisí. A při hodnocení veřejných zakázek, které kladou důraz na environmentální parametry nabízených řešení, se správné a transparentní vykazování uhlíkové stopy stává jedním z klíčových hodnoticích kritérií.

Dokument ke stažení:

Hodnota emisního faktoru CO2 z výroby a spotřeby elektřiny [pdf, 245 kB]

Česká republika stojí na prahu důležitých změn v oblasti obnovitelných zdrojů energie (OZE). Po letech pomalých povolovacích procesů a ne vždy efektivních tarifních modelů přicházejí novinky, které mají urychlit rozvoj větrné i solární energie a současně zvýšit stabilitu a efektivitu celé energetické soustavy.

Dlouhodobým problémem Česka je extrémně zdlouhavé povolování obnovitelných zdrojů – často trvá i přes deset let, než se postaví nová větrná farma. Nový zákon, který momentálně míří do Senátu, má toto dramaticky změnit. Zkracuje povolovací lhůty na celém území ČR na dva roky a zavádí tzv. „akcelerační oblasti“, kde by celý proces měl zabrat jen jeden rok.

V rámci zákona budou také zavedeny poplatky z vyrobené elektřiny z větrných elektráren, které přispějí do rozpočtu dotčených obcí. Tyto finanční prostředky by měly motivovat obce k aktivní spolupráci s investory a kompenzovat případné negativní dopady na krajinu. Poplatek je nastavený tak, že obce mohou vyjednat i jiné kompenzace a slevy na poplatku, pokud to pro ně bude výhodnější.

Součástí zákona je i podpora modernizace (tzv. repoweringu) obnovitelných zdrojů, přestože nyní se týká hlavně fotovoltaiky, odborníci však doporučují rozšířit ji i na větrné elektrárny.

Zákon tak reflektuje potřebu urychlit rozvoj zelené energie, zvýšit energetickou bezpečnost a zajistit cenově dostupnou elektřinu pro spotřebitele. S přijetím této legislativy může Česká republika dohnat zpoždění, které v rozvoji OZE utrpěla v poslední dekádě.

Chytré tarify a nové smlouvy pro majitele solárních panelů

Paralelně s rozvojem větru se mění i podmínky pro majitele solárních elektráren. Od poloviny roku 2025 budou muset všichni provozovatelé solárních panelů mít smlouvu s vybraným dodavatelem elektřiny, který zajistí odběr vyrobené energie do sítě.

Nový systém tarifů počítá s odměnami pro ty, kdo svou výrobu umí flexibilně přizpůsobit reálné spotřebě. Například v době, kdy domácnost energii sama spotřebovává a baterie jsou plné, může být výroba na krátkou dobu vypnuta. To pomáhá snížit přetoky elektřiny do sítě a zjednodušuje práci distributorům.

Nově se bude odběr plánovat po čtvrthodinách podle předpokladů a dodavatelé budou moci lépe řídit výrobu i spotřebu, čímž se minimalizují finanční náklady spojené s odchylkami od plánu. Pro uživatele solárních panelů to znamená možnost finanční odměny za aktivní zapojení do řízení výroby.

Spojení rychlejšího povolování větrných elektráren a moderních, flexibilních solárních tarifů ukazuje, že česká energetika vstupuje do nové fáze. Její cílem je nejen zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny, ale i zlepšit řízení celého systému a snížit jeho náklady.

Tento přístup přináší příležitosti nejen pro investory a obce, ale i pro běžné domácnosti s vlastními solárními panely. Díky novým pravidlům a technologickým inovacím se stává energetika více propojená, inteligentní a udržitelná.

Navzdory zákazu a opakovaným varováním se v České republice stále prodávají a používají lepové pasti na hmyz, které představují vážnou hrozbu pro ptáky a další obratlovce. Tyto pasti, původně určené k odchytu hmyzu, se stávají smrtelnými nástrahami pro větší živočichy, kteří se na ně nechtěně přilepí. 

Záchranné stanice zaznamenaly výrazný nárůst počtu zraněných ptáků, kteří se do těchto pastí chytili. Například v letošním roce přijaly stanice okolo 30 zraněných ptáků, což představuje 300% nárůst oproti předchozím letům. Ptáci, kteří se do pastí přilepí, často utrpí vážná zranění. Jejich peří je slepené lepidlem, což jim znemožňuje létat a vede k dehydrataci a oslabení. Mnozí z nich následně uhynou, i když jsou převezeni do záchranných stanic.

Lepící pasti pro hmyz musí být vyrobené a použité tak, aby neumožňovaly přilepení obratlovců, zejména malých hlodavců a ptáků. Výrobu, nabízení, prodej nebo použití takových pastí, které jsou sice dle výrobce nebo prodejce určeny pouze pro hmyz, ale ve skutečnosti umožňují přilepení také obratlovců, je nutné považovat za obcházení zákazu lepících pastí, který je obsažen v zákoně na ochranu zvířat,” uvádí ve svém stanovisku z roku 202 Ústřední komise pro ochranu zvířat. 

Používání těchto pastí je v České republice zakázáno zákonem na ochranu zvířat proti týrání. Přesto se stále prodávají a používají, často bez dostatečných varování a návodů, jak zabránit přilepení větších živočichů. Ochránci přírody vyzývají k větší informovanosti a odpovědnosti při používání těchto prostředků a apelují na výrobce, aby zajistili bezpečnější konstrukce pastí, které neohrožují volně žijící zvířata.

Je důležité, aby si zahrádkáři a uživatelé těchto pastí uvědomili rizika spojená s jejich používáním a hledali alternativní metody ochrany rostlin neohrožující volně žijící živočichy.

Plovoucí solární elektrárny nejsou jen zdrojem čisté energie — podle nejnovějšího výzkumu německého Fraunhoferova institutu mohou výrazně přispět i k ochraně vodních ekosystémů. Vědci zjistili, že tyto panely instalované přímo na vodní hladině pomáhají jezerům lépe odolávat dopadům klimatických změn. V létě totiž snižují teplotu vody díky stínu, zatímco v zimě pomáhají udržet teplo, čímž zmírňují teplotní extrémy.

Dalším přínosem je výrazné omezení odpařování vody, což má zásadní význam zejména v oblastech ohrožených suchem. Dvouleté měření na jezerech v Německu, Švýcarsku a Nizozemsku navíc ukázalo, že přítomnost solárních panelů nemá negativní dopad na kvalitu vody. Naopak, podporuje biodiverzitu – na konstrukcích se usazují kolonie škeblí, které filtrují vodu a vážou fosfor, a některé druhy ptáků je využívají jako odpočinková nebo hnízdní místa.

Od roku 2015 vzrostla celosvětová kapacita plovoucích fotovoltaických elektráren z 61 megawattů na více než 3 gigawatty. Tato technologie nachází uplatnění zejména v Asii, ale stále častěji i v Evropě, například v Nizozemsku. Plovoucí solární panely tak představují chytré a ekologické řešení, které dokáže spojit energetickou soběstačnost s ochranou přírody.

Máte seznam chemických látek? A mohla bych ho vidět? „Firmy mnohdy vůbec netuší, že nakládají s chemickými látkami, ale chemie je všude...,“ říká Ing. Markéta Miklasová, odborná poradkyně v oblasti ekologie s více než 26 lety praxe. Podívejte se na nový díl podcastu INIVOR, ve kterém se dozvíte, co všechno patří mezi chemické látky a směsi (CHLaS), kdo a proč musí vést jejich seznam, zda stačí mít jen bezpečnostní listy, kdo nám s evidencí může pomoci a jak má správně vypadat seznam a na co si dát pozor. Zkrátka – po poslechu podcastu budete mít v chemických látkách jasno, pevnější půdu pod nohama a inspekční kontroly v malíčku. Podcast INIVOR z dílny společnosti INISOFT s.r.o. si můžete pustit ZDE.

 

V Jihočeském kraji se zemědělci zaměřují na rozšiřování bioplynových stanic, které efektivně využívají organický odpad k výrobě energie. Například Janovská kompostárna, která nedávno prošla modernizací a nyní jako první v Česku funguje jako multifunkční stanice: zpracovává bioodpad na plyn, elektřinu i přírodní hnojiva. Součástí jejího provozu je třídicí linka, která umožňuje přijímat i balené potraviny. Paradoxem vlastně je, že dostatek paliva pro tyto stanice přináší současný životní styl, kdy lidé hodně plýtvají jídlem. Více ZDE

Voda je nejcennější surovina na Zemi a je ve veřejném zájmu, aby byla dobrá a bylo jí dost. Neexistuje však dostatečný metodický pokyn pro stanovení, vymezení a využívání ochranných pásem vodních zdrojů. Proč dosavadní postupy nestačí? Poslechněte si AV ex, nezávislé a nestranné expertní stanovisko, které AV ČR připravuje pro legislativní potřeby zákonodárců Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR. Teto expertní stanovisko popisuje nedostatky současné ochrany vodních zdrojů a rozebírá problematiku ochranných pásem. Navrhuje také doporučení, která povedou k zlepšení právní ochrany vodních zdrojů z pohledu kvantity i kvality vody. Případně PDF verze je dostupná ZDE.

Zatímco v některých částech světa lidé bojují s hladem, my často bezmyšlenkovitě házíme jídlo do koše. A přestože většina z nás věří, že plýtváme „jen trochu“, realita je často jiná. Potraviny netvoří jen obsah našich lednic, ale také energetickou, ekonomickou a etickou stopu, kterou zanecháváme. Nový výzkum CVVM odhaluje, kolik toho skutečně vyhazujeme, proč to děláme – a hlavně co bychom s tím mohli (a měli) udělat.

Plýtvání potravinami je podle 56 % české veřejnosti velký problém a dalších 41 % uznává, že je špatné – i když se často cítí zahlceni jinými „většími“ tématy. Jen 2 % lidí v Česku plýtvání vůbec nevnímají jako celospolečenský problém. To ukazuje, že povědomí roste – ale bohužel i počet potravin, které zbytečně končí v odpadu.

Až 65 % domácností tvrdí, že vyhazuje méně než 10 % potravin, přesto v realitě tvoří domácnosti 60 % veškerého potravinového odpadu. Průměrný obyvatel planety vyhodí 79 kg jídla ročně, což je víc než váha průměrného člověka.

Češi nejčastěji vyhazují potraviny, které se zkazí, na které zapomenou, nebo jde o přebytky v podobě odkrojků. Mnozí přiznávají, že kupují příliš velká balení, vaří více, než sní, nebo mění plány a jídlo zůstane nevyužité. Přitom 51 % respondentů věří, že by mohli vyhodit podstatně méně, než dnes dělají.

Hlavním důvodem, proč lidé přestávají plýtvat, je úspora peněz (86 %) – a hned za ní následuje ekologické hledisko (75 %). Produkce potravin je náročná na vodu, energii i půdu. A přitom potravinový odpad v EU produkuje až 16 % emisí skleníkových plynů z celého potravinového systému. Kdyby byl potravinový odpad stát, byl by pátým největším znečišťovatelem v EU. A ekonomicky? Jen EU přichází kvůli plýtvání o 132 miliard eur ročně.

Plýtvání má ale také hlubší, etický rozměr – zatímco 783 milionů lidí čelilo v roce 2022 hladu, denně se na světě vyhodí 1 miliarda jídel. To odpovídá 1,3 jídla na každého hladovějícího člověka.

60 % Čechů si myslí, že plýtvá méně než ostatní domácnosti. Tento sebeklam je však častou překážkou při změně chování – máme pocit, že „my nejsme ti, co by měli něco měnit“. Ale i domácnosti, které tvrdí, že vyhodí maximálně 10 % potravin, často připouštějí, že část z toho by šla zachránit – třeba lepším plánováním, menšími nákupy nebo sdílením přebytků.

Zajímavé je i to, že senioři vyhazují výrazně méně než mladí lidé. Ve věku nad 65 let přiznává čtvrtina dotázaných, že nevyhazuje vůbec nic – což je výzva i inspirace pro mladší generace, která často ztrácí vztah k hodnotě jídla.

Jídlo není jen spotřební zboží. Je to výsledek práce, energie, vody, půdy – a mnohdy i rukou těch, kteří si ho sami nemohou dovolit. Plýtvání potravinami je problém, který začíná u každého z nás. Nevyřeší ho zákony ani strategie. Kampaně na něj mohou upozorňovat, ale pokud nezměníme pohled na to, co pro nás jídlo znamená, a neuvědomíme si jeho skutečnou hodnotu, jen těžko se dobereme k celospolečenské změně.

Dokument ke stažení:

Plýtvání potravinami v českých domácnostech – Potraviny 2025