V éře klimatických změn a zvyšujícího se tlaku na udržitelnou spotřebu se může zdát, že spotřebitelé stále více reflektují environmentální dopady svých každodenních rozhodnutí. Ale jaká je skutečnost, když dojde na výběr potravin? Průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) z jara 2025 přináší datově podložený pohled na to, jak Češi vnímají vliv potravin na životní prostředí, jaký význam přisuzují obalům a jak se reálně chovají. Výsledky nejsou jen odrazem současného stavu, ale výzvou k hlubší debatě o vztahu mezi pohodlím, cenou a odpovědností. Z pohledu výrobců potravin přináší výsledky průzkumu důležitá strategická vodítka.

Cena zůstává hlavním kritériem výběru potravin

Cena jako primární faktor výběru potravin potvrzuje hluboce zakořeněnou spotřebitelskou logiku, ve které stále převažuje ekonomická racionalita nad environmentální či etickou úvahou. Pro 47 % respondentů je cena rozhodujícím kritériem při nákupu. Tento údaj odráží jak citlivost české společnosti na výši životních nákladů, tak i dlouhodobý zvyk orientovat se podle cenovek, zejména u základních potravin. Přestože 24 % lidí deklaruje důraz na složení potravin a 20 % přihlíží k jejich původu, obalový materiál je důležitý jen pro 3 %. To ukazuje, že otázky týkající se udržitelnosti jsou často vnímány jako luxus nebo doplněk, nikoliv jako nedílná součást rozhodovacího procesu. Pokud má být environmentální ohled zohledňován systematičtěji, musí být integrován do ekonomicky výhodné nabídky.

Zájem o obaly roste, ale stále je menšinový

Zvýšení podílu lidí, kteří se zajímají o obalové materiály potravin, z 24 % v roce 2020 na 39 % v roce 2025 je jednoznačně pozitivním signálem. Tento nárůst může být důsledkem větší informovanosti, mediálního tlaku i rostoucí dostupnosti alternativních obalů. Přesto stále platí, že více než polovina populace obaly nijak neřeší. Důvodem může být nízké povědomí o skutečných dopadech obalů na životní prostředí nebo pocit, že změna obalu má jen minimální vliv ve srovnání s ostatními faktory (např. přeprava, produkce masa). Obal tak zůstává ve stínu jiných aspektů spotřeby, ačkoliv výrobci i obchodníci ho stále více vnímají jako komunikační nástroj s ekologickým přesahem.

Plasty jako hlavní symbol environmentální zátěže

Negativní vnímání plastových obalů je silně zakořeněno: až 31 % respondentů se jim aktivně vyhýbá, zatímco u hliníku jde o 12 %. Naproti tomu sklo a papír jsou vnímány jako ekologicky přijatelnější alternativy, přičemž pouze 1 % lidí uvedlo, že se jim vyhýbá. Plasty se staly ikonou environmentálního problému – nejen kvůli skutečnému dopadu, ale také kvůli vizuální přítomnosti plastového odpadu v krajině, vodních tocích či městském prostoru. Z pohledu behaviorálních změn hrají emoce a vnější viditelnost zásadní roli, a právě plast je „viditelným viníkem“. Tato skutečnost však zároveň přináší riziko zjednodušení: ne všechny plastové obaly mají vyšší uhlíkovou stopu než sklo, což by mělo být v environmentální komunikaci více akcentováno.

Obal jako faktor výběru zůstává na okraji zájmu

Obalový materiál jako samostatné kritérium hraje při nákupním rozhodování stále zanedbatelnou roli. Jen 3 % spotřebitelů jej považují za rozhodující faktor. Tento rozpor mezi deklarovaným zájmem (viz předchozí bod) a faktickým rozhodováním naznačuje, že mnozí lidé sice obaly tematizují, ale v okamžiku volby v regálu dávají přednost jiným atributům – ceně, značce, chuti či zvyku. Jedním z vysvětlení může být i to, že lidé neznají dostatek informací o dopadu jednotlivých typů obalů, a proto je vnímají jako technický detail, nikoliv jako součást vlastní spotřebitelské odpovědnosti. Pro výrobce i tvůrce politiky to představuje výzvu, jak z obalu udělat smysluplný komunikační prvek a nikoliv jen neviditelnou součást výrobku.

Složení a původ potravin stále hrají důležitou roli

Vedle ceny zůstává složení potravin (24 %) a jejich původ (20 %) klíčovým faktorem při výběru. Tyto dvě kategorie představují spojení mezi kvalitou, důvěrou a hodnotovým rámcem, který lidé do nákupu promítají. Spotřebitelé si více všímají, odkud potravina pochází – zda je česká, regionální nebo dovozová – a zda neobsahuje nežádoucí přísady, konzervanty, barviva apod. To ukazuje, že ačkoliv ekologické aspekty nejsou explicitně prioritní, kvalita a transparentnost mají významnou váhu. Výrobce, který srozumitelně komunikuje složení a původ surovin, může budovat důvěru i bez explicitní ekoznačky. Tyto atributy jsou také relativně snadno vnímatelné a srovnatelné, což přispívá k jejich významu při rozhodování.

Třídění odpadu jako běžná praxe

Třídění odpadu je dnes běžnou součástí každodenního života většiny obyvatel – 92 % třídí běžný odpad, 90 % používá vlastní tašky a 63 % třídí bioodpad či kompostuje. Tato čísla svědčí o tom, že tam, kde je infrastruktura dostupná a návyky zakořeněné, je ekologické chování relativně samozřejmé. Lidé jsou ochotni třídit, pokud je systém srozumitelný a pohodlný – to ukazuje na důležitost lokálních podmínek. Zároveň jde o oblasti, kde existuje silný veřejný apel a podpora ze strany obcí, škol i médií. Tento úspěch by mohl být inspirací i pro další oblasti spotřeby – například právě při výběru potravin nebo obalů, kde zatím chybí podobně silná motivace i systémová podpora.

Bezobalové nakupování zůstává marginální

Bezobalové nákupy se v České republice stále drží na okraji – pouze 2 % lidí deklarují, že někdy nakupují potraviny zcela bez obalu. Pravidelnost tohoto chování je prakticky nulová. Hlavní překážkou je nejen malá dostupnost bezobalových prodejen, ale také kulturní návyky, hygienické obavy a logistické potíže (nutnost nosit vlastní nádoby, omezená nabídka). Přestože v médiích a mezi ekologicky orientovanými skupinami rezonuje bezobalový trend, většina společnosti jej nevnímá jako realistickou variantu. Pro širší rozšíření by bylo nutné výrazně zvýšit pohodlí a dostupnost této formy nakupování – např. v rámci klasických supermarketů, nikoliv jen v malých specializovaných obchodech.

Genderové a věkové rozdíly v ekologickém chování

Rozdíly mezi muži a ženami, stejně jako mezi věkovými skupinami, naznačují, že environmentální chování není rovnoměrně rozložené. Ženy častěji třídí odpad, používají vlastní tašky i znovupoužitelné obaly. Mladší generace (15–29 let) méně často třídí bioodpad, ale více používají vlastní lahve – čímž naznačují jiný přístup k ekologii: více orientovaný na osobní styl a praktičnost. Starší lidé mají často konzervativnější, ale důslednější návyky. Tyto rozdíly by měly být reflektovány v cílené komunikaci – jinak mluvit ke studentům, jinak k seniorům, jinak k rodinám s dětmi. Univerzální ekologická kampaň ztrácí účinnost, pokud nereflektuje různorodost motivací a bariér.

Vnímání dopadu potravin na životní prostředí mírně roste

Podíl lidí, kteří považují dopad potravin na životní prostředí za důležitý, vzrostl z 51 % v roce 2021 na 58 % v roce 2025. Tento růst je pozitivní, ale stále znamená, že více než 40 % lidí tento aspekt považuje za nedůležitý, nebo o něm vůbec neuvažuje. Potraviny jsou přitom jedním z hlavních faktorů environmentální zátěže (emise, spotřeba vody, půda, chemie). Zvýšení významu tohoto kritéria je možné podpořit nejen osvětou, ale i změnami v označování potravin, vizuálními prvky na obalech nebo zavedením ekologických značek, které budou srozumitelné i pro laiky. Emoce, jednoduchost a důvěryhodnost – to jsou klíče k tomu, aby dopad potravin přestal být „neviditelným problémem“.

Regionální rozdíly v ekologickém chování

Ekologické návyky se výrazně liší podle velikosti obce. Lidé na venkově častěji kompostují a využívají přirozené způsoby nakládání s bioodpadem, zatímco obyvatelé měst preferují praktická řešení jako jsou vlastní tašky či znovupoužitelné lahve. Tyto rozdíly nejsou dány jen mentalitou, ale také infrastrukturou a dostupností služeb. Města často postrádají možnosti pro domácí kompostování, ale nabízejí širší možnosti recyklace nebo ekologického nákupu. Naopak na venkově je stále silný vztah k půdě, zahradám a tradičním formám hospodaření. Politiky a opatření zaměřená na podporu udržitelné spotřeby by proto měly být více diferencované – co funguje v centru města, nemusí být použitelné v malých obcích.

Mezi pohodlím a odpovědností

Data CVVM ukazují, že ačkoliv se povědomí o environmentálních dopadech potravin a obalů postupně zvyšuje, v reálném chování spotřebitelů stále dominují pohodlí, cena a zaběhnuté zvyklosti. Česká veřejnost není lhostejná, ale volí ekologicky přijatelnější varianty především tehdy, když jsou jednoduše dostupné a nezvyšují náklady. Výzvou pro budoucnost tak zůstává vytvořit takové prostředí, kde ekologická volba nebude kompromisem, ale přirozenou a výhodnou cestou. Pokud chceme dosáhnout hlubší proměny spotřebitelského chování, nestačí jen edukace – potřeba je také dostupná infrastruktura, legislativní motivace a ekonomické nástroje, které udržitelné chování podpoří v každodenní praxi.

Strategie pro výrobce potravin: spojit ekonomiku s důvěrou a udržitelností

Z pohledu potravinářských výrobců vyplývá z výsledků průzkumu jasný směr: úspěšný prodej v českém prostředí bude záviset na schopnosti nabídnout kvalitní, cenově dostupné výrobky s transparentním původem, které zároveň citlivě reflektují environmentální očekávání spotřebitelů. I když obaly zatím nehrají zásadní roli při rozhodování, zřetelně roste počet těch, kdo je sledují – přechod na recyklovatelné nebo obnovitelné materiály může výrobci přinést výhodu na konkurenčním trhu. Klíčem k úspěchu bude schopnost sladit praktické potřeby zákazníka s udržitelnou image značky – tedy nabídnout ekologii bez navýšení ceny a srozumitelně komunikovat přínosy. Výrobce, který umí spojit ekonomickou racionalitu s důvěrou a udržitelným přesahem, má šanci stát se volbou číslo jedna.

Americká včelí apokalypsa dosáhla nového vrcholu – letos v zimě zmizelo přes 60 % komerčních včelstev v USA, což představuje ztrátu přes 1,7 milionu úlů a škody přes 600 milionů dolarů. Příčinou není pouze známý parazit Varroa destructor, ale i jeho nová rezistence vůči běžně používaným pesticidům, jako je amitraz.

Virus deformovaných křídel, přenášený právě těmito roztoči, nyní vědci identifikovali jako hlavní příčinu úhynu včelstev. K tomu se přidávají problémy s financováním výzkumu a škrty v zemědělských laboratořích, což ztěžuje včasné reakce na krizi.

Tento jev není jen americkou záležitostí – včely jsou klíčové pro opylování plodin po celém světě. Pokud se nevyvinou nové strategie ochrany, hrozí globální potravinová nejistota.

Vědci proto naléhavě volají po nových přístupech v boji proti roztočům a vývoji účinnějších pesticidů. Bez rychlé akce může být ztráta opylovačů začátkem mnohem širší ekologické a potravinové krize.

Další podrobnosti čtěte v článku Za americkou včelí apokalypsu může roztoč odolávající pesticidům

Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) zveřejnilo aktuální hodnotu emisního faktoru oxidu uhličitého pro výrobu a spotřebu elektřiny v České republice. Ačkoliv se může na první pohled zdát, že jde o pouhé technické číslo, právě tento údaj má dalekosáhlý dopad na firemní uhlíkové výkazy, environmentální značení produktů, ESG reporting i obsah veřejných zakázek.

Emisní faktor pro výrobu elektřiny dosáhl v roce 2024 hodnoty 0,34 tuny CO₂ na megawatthodinu, zatímco faktor pro spotřebu elektřiny (zbytkový energetický mix) činil 0,42 t CO₂/MWh. To znamená, že každý odběratel elektřiny, který počítá svoji uhlíkovou stopu – například v rámci ESG reportingu nebo při sestavování environmentální deklarace produktu – bude používat právě toto číslo. Pro srovnání: ještě v roce 2020 dosahoval emisní faktor výroby téměř 0,38 t CO₂/MWh. Klesající trend odráží útlum uhelných elektráren a postupné navyšování podílu nízkoemisních zdrojů, především jádra, plynu a obnovitelných zdrojů energie.

Tento vývoj má konkrétní dopad v praxi. Výrobci zboží jej využívají pro výpočty uhlíkové stopy svých produktů – například při posuzování životního cyklu (LCA) nebo pro získání environmentálních certifikátů typu EPD. Firmy, které se řídí standardy ESG, započítávají tento faktor do svých výkazů tzv. Scope 2 emisí. A při hodnocení veřejných zakázek, které kladou důraz na environmentální parametry nabízených řešení, se správné a transparentní vykazování uhlíkové stopy stává jedním z klíčových hodnoticích kritérií.

Dokument ke stažení:

Hodnota emisního faktoru CO2 z výroby a spotřeby elektřiny [pdf, 245 kB]

Česká republika stojí na prahu důležitých změn v oblasti obnovitelných zdrojů energie (OZE). Po letech pomalých povolovacích procesů a ne vždy efektivních tarifních modelů přicházejí novinky, které mají urychlit rozvoj větrné i solární energie a současně zvýšit stabilitu a efektivitu celé energetické soustavy.

Dlouhodobým problémem Česka je extrémně zdlouhavé povolování obnovitelných zdrojů – často trvá i přes deset let, než se postaví nová větrná farma. Nový zákon, který momentálně míří do Senátu, má toto dramaticky změnit. Zkracuje povolovací lhůty na celém území ČR na dva roky a zavádí tzv. „akcelerační oblasti“, kde by celý proces měl zabrat jen jeden rok.

V rámci zákona budou také zavedeny poplatky z vyrobené elektřiny z větrných elektráren, které přispějí do rozpočtu dotčených obcí. Tyto finanční prostředky by měly motivovat obce k aktivní spolupráci s investory a kompenzovat případné negativní dopady na krajinu. Poplatek je nastavený tak, že obce mohou vyjednat i jiné kompenzace a slevy na poplatku, pokud to pro ně bude výhodnější.

Součástí zákona je i podpora modernizace (tzv. repoweringu) obnovitelných zdrojů, přestože nyní se týká hlavně fotovoltaiky, odborníci však doporučují rozšířit ji i na větrné elektrárny.

Zákon tak reflektuje potřebu urychlit rozvoj zelené energie, zvýšit energetickou bezpečnost a zajistit cenově dostupnou elektřinu pro spotřebitele. S přijetím této legislativy může Česká republika dohnat zpoždění, které v rozvoji OZE utrpěla v poslední dekádě.

Chytré tarify a nové smlouvy pro majitele solárních panelů

Paralelně s rozvojem větru se mění i podmínky pro majitele solárních elektráren. Od poloviny roku 2025 budou muset všichni provozovatelé solárních panelů mít smlouvu s vybraným dodavatelem elektřiny, který zajistí odběr vyrobené energie do sítě.

Nový systém tarifů počítá s odměnami pro ty, kdo svou výrobu umí flexibilně přizpůsobit reálné spotřebě. Například v době, kdy domácnost energii sama spotřebovává a baterie jsou plné, může být výroba na krátkou dobu vypnuta. To pomáhá snížit přetoky elektřiny do sítě a zjednodušuje práci distributorům.

Nově se bude odběr plánovat po čtvrthodinách podle předpokladů a dodavatelé budou moci lépe řídit výrobu i spotřebu, čímž se minimalizují finanční náklady spojené s odchylkami od plánu. Pro uživatele solárních panelů to znamená možnost finanční odměny za aktivní zapojení do řízení výroby.

Spojení rychlejšího povolování větrných elektráren a moderních, flexibilních solárních tarifů ukazuje, že česká energetika vstupuje do nové fáze. Její cílem je nejen zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny, ale i zlepšit řízení celého systému a snížit jeho náklady.

Tento přístup přináší příležitosti nejen pro investory a obce, ale i pro běžné domácnosti s vlastními solárními panely. Díky novým pravidlům a technologickým inovacím se stává energetika více propojená, inteligentní a udržitelná.

Navzdory zákazu a opakovaným varováním se v České republice stále prodávají a používají lepové pasti na hmyz, které představují vážnou hrozbu pro ptáky a další obratlovce. Tyto pasti, původně určené k odchytu hmyzu, se stávají smrtelnými nástrahami pro větší živočichy, kteří se na ně nechtěně přilepí. 

Záchranné stanice zaznamenaly výrazný nárůst počtu zraněných ptáků, kteří se do těchto pastí chytili. Například v letošním roce přijaly stanice okolo 30 zraněných ptáků, což představuje 300% nárůst oproti předchozím letům. Ptáci, kteří se do pastí přilepí, často utrpí vážná zranění. Jejich peří je slepené lepidlem, což jim znemožňuje létat a vede k dehydrataci a oslabení. Mnozí z nich následně uhynou, i když jsou převezeni do záchranných stanic.

Lepící pasti pro hmyz musí být vyrobené a použité tak, aby neumožňovaly přilepení obratlovců, zejména malých hlodavců a ptáků. Výrobu, nabízení, prodej nebo použití takových pastí, které jsou sice dle výrobce nebo prodejce určeny pouze pro hmyz, ale ve skutečnosti umožňují přilepení také obratlovců, je nutné považovat za obcházení zákazu lepících pastí, který je obsažen v zákoně na ochranu zvířat,” uvádí ve svém stanovisku z roku 202 Ústřední komise pro ochranu zvířat. 

Používání těchto pastí je v České republice zakázáno zákonem na ochranu zvířat proti týrání. Přesto se stále prodávají a používají, často bez dostatečných varování a návodů, jak zabránit přilepení větších živočichů. Ochránci přírody vyzývají k větší informovanosti a odpovědnosti při používání těchto prostředků a apelují na výrobce, aby zajistili bezpečnější konstrukce pastí, které neohrožují volně žijící zvířata.

Je důležité, aby si zahrádkáři a uživatelé těchto pastí uvědomili rizika spojená s jejich používáním a hledali alternativní metody ochrany rostlin neohrožující volně žijící živočichy.

Plovoucí solární elektrárny nejsou jen zdrojem čisté energie — podle nejnovějšího výzkumu německého Fraunhoferova institutu mohou výrazně přispět i k ochraně vodních ekosystémů. Vědci zjistili, že tyto panely instalované přímo na vodní hladině pomáhají jezerům lépe odolávat dopadům klimatických změn. V létě totiž snižují teplotu vody díky stínu, zatímco v zimě pomáhají udržet teplo, čímž zmírňují teplotní extrémy.

Dalším přínosem je výrazné omezení odpařování vody, což má zásadní význam zejména v oblastech ohrožených suchem. Dvouleté měření na jezerech v Německu, Švýcarsku a Nizozemsku navíc ukázalo, že přítomnost solárních panelů nemá negativní dopad na kvalitu vody. Naopak, podporuje biodiverzitu – na konstrukcích se usazují kolonie škeblí, které filtrují vodu a vážou fosfor, a některé druhy ptáků je využívají jako odpočinková nebo hnízdní místa.

Od roku 2015 vzrostla celosvětová kapacita plovoucích fotovoltaických elektráren z 61 megawattů na více než 3 gigawatty. Tato technologie nachází uplatnění zejména v Asii, ale stále častěji i v Evropě, například v Nizozemsku. Plovoucí solární panely tak představují chytré a ekologické řešení, které dokáže spojit energetickou soběstačnost s ochranou přírody.

Máte seznam chemických látek? A mohla bych ho vidět? „Firmy mnohdy vůbec netuší, že nakládají s chemickými látkami, ale chemie je všude...,“ říká Ing. Markéta Miklasová, odborná poradkyně v oblasti ekologie s více než 26 lety praxe. Podívejte se na nový díl podcastu INIVOR, ve kterém se dozvíte, co všechno patří mezi chemické látky a směsi (CHLaS), kdo a proč musí vést jejich seznam, zda stačí mít jen bezpečnostní listy, kdo nám s evidencí může pomoci a jak má správně vypadat seznam a na co si dát pozor. Zkrátka – po poslechu podcastu budete mít v chemických látkách jasno, pevnější půdu pod nohama a inspekční kontroly v malíčku. Podcast INIVOR z dílny společnosti INISOFT s.r.o. si můžete pustit ZDE.

 

V Jihočeském kraji se zemědělci zaměřují na rozšiřování bioplynových stanic, které efektivně využívají organický odpad k výrobě energie. Například Janovská kompostárna, která nedávno prošla modernizací a nyní jako první v Česku funguje jako multifunkční stanice: zpracovává bioodpad na plyn, elektřinu i přírodní hnojiva. Součástí jejího provozu je třídicí linka, která umožňuje přijímat i balené potraviny. Paradoxem vlastně je, že dostatek paliva pro tyto stanice přináší současný životní styl, kdy lidé hodně plýtvají jídlem. Více ZDE

Voda je nejcennější surovina na Zemi a je ve veřejném zájmu, aby byla dobrá a bylo jí dost. Neexistuje však dostatečný metodický pokyn pro stanovení, vymezení a využívání ochranných pásem vodních zdrojů. Proč dosavadní postupy nestačí? Poslechněte si AV ex, nezávislé a nestranné expertní stanovisko, které AV ČR připravuje pro legislativní potřeby zákonodárců Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR. Teto expertní stanovisko popisuje nedostatky současné ochrany vodních zdrojů a rozebírá problematiku ochranných pásem. Navrhuje také doporučení, která povedou k zlepšení právní ochrany vodních zdrojů z pohledu kvantity i kvality vody. Případně PDF verze je dostupná ZDE.

Zatímco v některých částech světa lidé bojují s hladem, my často bezmyšlenkovitě házíme jídlo do koše. A přestože většina z nás věří, že plýtváme „jen trochu“, realita je často jiná. Potraviny netvoří jen obsah našich lednic, ale také energetickou, ekonomickou a etickou stopu, kterou zanecháváme. Nový výzkum CVVM odhaluje, kolik toho skutečně vyhazujeme, proč to děláme – a hlavně co bychom s tím mohli (a měli) udělat.

Plýtvání potravinami je podle 56 % české veřejnosti velký problém a dalších 41 % uznává, že je špatné – i když se často cítí zahlceni jinými „většími“ tématy. Jen 2 % lidí v Česku plýtvání vůbec nevnímají jako celospolečenský problém. To ukazuje, že povědomí roste – ale bohužel i počet potravin, které zbytečně končí v odpadu.

Až 65 % domácností tvrdí, že vyhazuje méně než 10 % potravin, přesto v realitě tvoří domácnosti 60 % veškerého potravinového odpadu. Průměrný obyvatel planety vyhodí 79 kg jídla ročně, což je víc než váha průměrného člověka.

Češi nejčastěji vyhazují potraviny, které se zkazí, na které zapomenou, nebo jde o přebytky v podobě odkrojků. Mnozí přiznávají, že kupují příliš velká balení, vaří více, než sní, nebo mění plány a jídlo zůstane nevyužité. Přitom 51 % respondentů věří, že by mohli vyhodit podstatně méně, než dnes dělají.

Hlavním důvodem, proč lidé přestávají plýtvat, je úspora peněz (86 %) – a hned za ní následuje ekologické hledisko (75 %). Produkce potravin je náročná na vodu, energii i půdu. A přitom potravinový odpad v EU produkuje až 16 % emisí skleníkových plynů z celého potravinového systému. Kdyby byl potravinový odpad stát, byl by pátým největším znečišťovatelem v EU. A ekonomicky? Jen EU přichází kvůli plýtvání o 132 miliard eur ročně.

Plýtvání má ale také hlubší, etický rozměr – zatímco 783 milionů lidí čelilo v roce 2022 hladu, denně se na světě vyhodí 1 miliarda jídel. To odpovídá 1,3 jídla na každého hladovějícího člověka.

60 % Čechů si myslí, že plýtvá méně než ostatní domácnosti. Tento sebeklam je však častou překážkou při změně chování – máme pocit, že „my nejsme ti, co by měli něco měnit“. Ale i domácnosti, které tvrdí, že vyhodí maximálně 10 % potravin, často připouštějí, že část z toho by šla zachránit – třeba lepším plánováním, menšími nákupy nebo sdílením přebytků.

Zajímavé je i to, že senioři vyhazují výrazně méně než mladí lidé. Ve věku nad 65 let přiznává čtvrtina dotázaných, že nevyhazuje vůbec nic – což je výzva i inspirace pro mladší generace, která často ztrácí vztah k hodnotě jídla.

Jídlo není jen spotřební zboží. Je to výsledek práce, energie, vody, půdy – a mnohdy i rukou těch, kteří si ho sami nemohou dovolit. Plýtvání potravinami je problém, který začíná u každého z nás. Nevyřeší ho zákony ani strategie. Kampaně na něj mohou upozorňovat, ale pokud nezměníme pohled na to, co pro nás jídlo znamená, a neuvědomíme si jeho skutečnou hodnotu, jen těžko se dobereme k celospolečenské změně.

Dokument ke stažení:

Plýtvání potravinami v českých domácnostech – Potraviny 2025
 

Evropská komise připravuje nové prováděcí nařízení, které stanoví aktualizovaný vzor prohlášení o shodě pro opětovně plnitelné nádoby obsahující fluorované skleníkové plyny (F-plyny). Tento návrh reaguje na nové požadavky stanovené nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/573. 

Nový vzor má především zajistit, že nádoby uvedené na trh budou skutečně opětovně plnitelné a budou součástí uzavřeného systému snižujícího riziko úniků F-plynů. Změna se týká například jasného uvedení povinnosti vrácení nádoby, identifikace odpovědného subjektu či povinného logistického systému pro zpětný odběr. Změna dopadne na výrobce, dovozce i distributory nádob na F-plyny v celé EU. Týká se především firem v oblasti klimatizační techniky, chladírenství a servisu tepelných čerpadel. Nový vzor bude závazný při prodeji koncovým uživatelům a měl by začít platit od června 2025.

Dokument ke stažení:

• EU 97_25 EK Návrh prováděcího nařízení

• EU 97_25 EK Příloha

Přes obrovské veřejné investice zůstává stav českého životního prostředí alarmující. Nejvyšší kontrolní úřad ve své souhrnné zprávě za rok 2025 rozkrývá nepříjemnou realitu: peníze sice tečou, ale výsledky se nedostavují. Energetické úspory, ochrana vody, přírody či ovzduší – všude narážíme na podobné vzorce. Chybí strategické řízení, efektivní spolupráce resortů i ochota měřit skutečný dopad projektů. 

Navzdory tomu, že finanční prostředky z evropských i národních zdrojů byly často čerpány účelně, výsledky se zdaleka nedostavují. Projekty mnohdy nenaplňují své strategické cíle, a tím pádem selhávají ve svém hlavním účelu – skutečně zlepšit stav životního prostředí. NKÚ opakovaně varuje, že samotné utrácení peněz nestačí – důležité je, aby podporované aktivity měly hmatatelný dopad.

Do oblasti životního prostředí přitom směřují značné veřejné prostředky. Jen z operačního programu „Životní prostředí“, který byl jedním z nejvýznamnějších nástrojů financování environmentálních opatření, bylo v období 2014–2020 poskytnuto téměř 72 miliard korun. Z toho 66 miliard korun směřovalo přímo do oblastí kontrolovaných NKÚ – například na energetické úspory, vodní a odpadové hospodářství, ochranu přírody a krajiny či zlepšování kvality ovzduší. Celkové výdaje jsou pak podle dat Českého statistického úřadu ještě významnější – jen v roce 2023 směřovalo do ochrany životního prostředí více než 130 miliard korun. Navzdory významným investicím zůstává Česká republika v mezinárodním srovnání na chvostu. Stav životního prostředí v roce 2024 odpovídal 6. nejhorší pozici v rámci unijní sedmadvacítky

Jedním z výrazných selhání je oblast energetických úspor. Z 20 miliard Kč, které měly být využity na zateplování a úspory ve veřejných budovách, bylo do poloviny roku 2020 vyčerpáno jen 3,5 miliardy. Reálně se tak dosáhlo pouhé pětiny plánovaných úspor. Podobně v bytových domech programy IROP a Nová zelená úsporám využily jen třetinu svých alokací, aniž by se přiblížily energetickým cílům.

Výrazné selhání je patrné také v odpadovém hospodářství. V roce 2020 skončilo na skládkách 48 % komunálního odpadu, přestože tento způsob likvidace je v hierarchii nakládání s odpady považován za nejméně vhodný. Kapacita skládek se navíc mezi lety 2016 a 2020 zvýšila o 17 %, zatímco očekávané navýšení kapacit pro recyklaci a energetické využití se prakticky neuskutečnilo. Ministerstvo životního prostředí sice nastavilo pravidla podpory formálně správně, ale jejich realizace nepřinesla systémovou změnu. Navíc byl původní zákaz skládkování odložen z roku 2024 na rok 2030, bez odpovídajících ekonomických nástrojů k jeho prosazení.

Z kontrol rovněž vyplynulo, že efektivitu podpory v oblasti životního prostředí snižují zejména tyto faktory:

• nedostatky ve strategickém řízení,

• pomalá administrace projektů,

• nedostatečné zacílení podpory,

• nekvalitní monitoring dopadů poskytované podpory,

• chybějící motivace a nezájem příjemců,

• legislativní podmínky a nevymáhání dodržování pravidel,

• meziresortní spory a konflikty agend.

V oblasti zlepšování kvality ovzduší kontrolované v letech 2020 až 2022 se ČR stále potýká se zhoršenou kvalitou ovzduší a na jejím území nejsou dlouhodobě dodržovány imisní limity. MŽP vynaložilo 12,7 mld. Kč z prioritní osy 2 OPŽP a z NZÚ (tj. 78 % peněžních prostředků) na výměny nevyhovujících kotlů v domácnostech. MŽP podpořilo 111 tisíc výměn, které přispěly ke zlepšení kvality ovzduší. Nicméně podle informací MŽP zůstávalo k dubnu 2024 v ČR v provozu více než 150 tisíc nevyhovujících kotlů I. a II. emisní třídy.

Ani boj se suchem a povodněmi nepřináší kýžený efekt. Ačkoliv bylo mezi lety 2016–2018 vynaloženo 28 miliard korun, většina opatření nebyla cílená na problém sucha. Vláda plánovala 135 protipovodňových projektů, z nichž více než polovina nebyla do roku 2021 ani zahájena. Místo slibovaných 4,2 miliardy ročně bylo uvolněno pouhých 1,4 miliardy. Výsledkem jsou rostoucí škody a nerealizované přírodní revitalizace.

V oblasti ochrany přírody nedochází ke kýžené obnově biologické rozmanitosti. Projekty za miliardy korun, včetně návštěvnických center, často selhávají v prokázání skutečného přínosu. Biodiverzita v zemědělské krajině nadále klesá, přičemž mnohé indikátory naplňují jen zlomek plánovaných hodnot.

Také kvalita ovzduší zůstává problémem. Ačkoliv bylo vyměněno přes 111 tisíc nevyhovujících kotlů, zůstává v provozu dalších 150 tisíc. Některé prostředky, například na kolové nakladače, byly využity neúčelně. Vysoké výdaje se nepromítají do dostatečného zlepšení stavu.

Další neřešenou oblastí jsou staré ekologické zátěže. Po více než 30 letech od zahájení sanací zůstává více než třetina případů nevyřešena. Bez razantního zásahu hrozí, že likvidace kontaminovaných lokalit potrvá až do roku 2042, a riziko šíření znečištění bude dál narůstat.

Na druhou stranu, oblast kanalizací a čištění vod představuje pozitivní výjimku. Díky dobře nastavenému systému podpory se podařilo zvýšit podíl obyvatel napojených na kanalizaci na 87,4 %. Investice ve výši 24 miliard korun byly v této oblasti většinou efektivně využity.

NKÚ také upozorňuje na rezervy v mezinárodním srovnání. Přestože Česká republika spolupracuje na mezinárodních projektech v rámci EUROSAI a INTOSAI, v některých oblastech zůstává za evropským průměrem. Výsledky auditu potvrzují, že samotné členství v evropských strukturách nestačí – klíčová je schopnost proměnit politiku v praxi.

Zpráva NKÚ je mrazivým zrcadlem reality. Ukazuje, že k ochraně životního prostředí nestačí mít plány a rozpočty – potřebujeme fungující systém, koordinaci, motivaci a hlavně odpovědnost. Bez skutečných výsledků zůstanou i ty největší investice jen promarněnou příležitostí. Pokud to s udržitelností myslíme vážně, je čas přestat přehazovat paragrafy a začít konat. Jinak budeme v budoucnu sčítat nejen škody na přírodě, ale i na důvěře veřejnosti.

Dokument ke stažení:

Souhrnná zpráva z kontrol NKÚ v oblasti životního prostředí (pdf, 929 kB)

Kdysi jsme je bez rozmyslu vysušovali, dnes po nich znovu toužíme. Mokřady — často opomíjené, přesto mimořádně cenné části krajiny — se stávají nadějí v době klimatické nejistoty. Nejde jen o romantický návrat přírody do její původní podoby. Jde o zadržování vody, snížení emisí CO₂, podporu biodiverzity a dokonce i o lepší život pro nás všechny. Devítidílný seriál iDNES.cz nabízí komplexní pohled na význam mokřadů v české krajině. Seriál přináší hluboký pohled na to, proč jsou mokřady zeleným zlatem budoucnosti a jaká cesta vede k jejich návratu do krajiny. Každý díl se zaměřuje na různé aspekty, od ekologických přínosů po konkrétní příklady obnovy.

1. díl: Klimatická superzbraň v krajině

Mokřady nejsou jen podmáčená místa – jsou to živé akumulátory uhlíku. Obnova několika stovek hektarů ročně může významně pomoci při snižování emisí skleníkových plynů. Mokřady vážou CO₂ lépe než lesy a zároveň zabraňují vysychání krajiny. V době častějších such a povodní plní funkci jakéhosi přírodního „nárazníku“, který chrání půdu i obyvatele. Díky nim se krajina stává odolnější a stabilnější, a to bez nutnosti složitých technologií.

2. díl: Historická chyba, kterou lze napravit

Po staletí jsme mokřady vysušovali ve jménu pokroku a zemědělské produktivity. Meliorace, odvodňovací kanály a regulace toků přetvořily krajinu k nepoznání. Výsledkem je ale krajina náchylná k erozi, přehřívání a ztrátě vody. Dnes si stále více uvědomujeme, že jsme tímto způsobem přišli o zásadní pilíř ekologické rovnováhy. Druhý díl seriálu přináší důkazy, že obnova mokřadů je reálná – a nutná.

3. díl: Oáza života uprostřed polí a měst
Mokřady hostí jedinečné druhy rostlin, ptáků, obojživelníků a hmyzu. Jsou místem, kde se střetává suchozemský i vodní svět. Poskytují prostor pro rozmnožování, migraci i úkryt. Ztrátou mokřadů přicházíme o celé potravní řetězce a biologickou pestrost, která je základem zdravé přírody. Třetí díl ukazuje, proč bez mokřadů ubývá nejen žab a vážek, ale i ptáků a opylovačů — a proč je to problém i pro člověka.

4. díl: Když se krajina nadechne – obnova v praxi

Jak vypadá návrat mokřadu do krajiny krok za krokem? Tento díl popisuje konkrétní příklady z různých krajů České republiky. Od drobných tůní u vesnic až po rozsáhlé revitalizace toků. Důležité je zapojení lidí — starostů, zemědělců, ekologů i dobrovolníků. Bez společné vize to nejde. Ale jakmile se podaří první krůčky, mokřady se vracejí překvapivě rychle a s obrovským dopadem.

5. díl: Spojenectví s půdou – mokřady a zemědělství

Na první pohled se může zdát, že mokřady a zemědělství nejdou dohromady. Opak je pravdou. Půda v blízkosti mokřadů bývá úrodnější, odolnější proti suchu a přehřívání. Tento díl vysvětluje, jak mohou mokřady podpořit udržitelné hospodaření, zadržet živiny v krajině a snížit závislost na umělých zavlažovacích systémech. Dokonce mohou přispět ke zvýšení výnosů v dlouhodobém horizontu.

6. díl: Když příroda vrací krásu a klid

Obnova mokřadů není jen ekologická akce – je to i návrat estetiky a duševní pohody do krajiny. Místní lidé, kteří žijí poblíž obnovených mokřadů, popisují pozitivní změny: zlepšení mikroklimatu, větší výskyt ptáků a zvířat, ale také zvýšení atraktivity pro turisty. Tento díl ukazuje, jak může být mokřad nejen biologicky funkční, ale i krásný – a jak se stává místem odpočinku a inspirace.

7. díl: Co brání návratu vody do krajiny?

Přestože výhody mokřadů jsou nesporné, jejich obnova čelí mnoha výzvám. Byrokracie, majetkoprávní vztahy, omezené financování nebo odpor části veřejnosti – to vše proces zpomaluje. Sedmý díl podrobně popisuje, jak tyto překážky překonat, a nabízí příklady, kde se to už podařilo. Ukazuje také, že k obnově mokřadů nestačí dobrá vůle — je třeba systémová změna.

8. díl: Světové inspirace – mokřady jako strategický nástroj

Jak s mokřady pracují jiné státy? Od Nizozemska po Kanadu — mokřady se ve světě stávají součástí klimatických strategií. Osmý díl přináší inspiraci z mezinárodního prostředí, ukazuje inovativní přístupy, jako je „peatland banking“ nebo integrace mokřadů do městské infrastruktury. Tyto příklady dokazují, že když se mokřady stanou prioritou, výsledek na sebe nenechá dlouho čekat.

9. díl: Budoucnost začíná teď – scénáře pro Česko

Jaké scénáře obnovy mokřadů máme v Česku k dispozici? A co bychom mohli udělat už dnes? Závěrečný díl se dívá dopředu. Srovnává různé přístupy, shrnuje úspěšné projekty a klade důraz na mezioborovou spolupráci. Vybízí čtenáře k aktivitě — ať už na úrovni obcí, farem nebo jednotlivců. Budoucnost české krajiny totiž začíná rozhodnutími, která děláme právě teď.

Závěrem stojí za to připomenout jednoduchou, ale silnou pravdu: mokřady nejsou jen vodní plochy — jsou to živé důkazy, že když necháme přírodě prostor, dokáže se nejen zotavit, ale i uzdravit nás. V době klimatické krize nejsou mokřady nostalgickým návratem ke kořenům, ale odvážným krokem vpřed. Chcete-li pochopit celou šíři jejich významu, ponořte se do kompletního seriálu - odkaz ZDE.

Evropská unie dnes lithium označuje za jednu z nejkritičtějších surovin současnosti. Klíčovou roli hraje zejména v oblasti elektromobility a obnovitelných zdrojů, protože je základním prvkem bateriových úložišť. Bez lithia se takzvaná zelená transformace neobejde – alespoň ne v té podobě, jak ji dnes plánujeme. Jenže otázka nezní jen „kolik lithia potřebujeme“, ale především „na co přesně a za jakou cenu?“.

S přechodem na nízkouhlíkovou ekonomiku vzrostl zájem o lithium raketovým tempem. Evropa, která si klade za cíl stát se lídrem v dekarbonizaci, se zároveň snaží osvobodit od závislosti na dovozu surovin z Číny nebo Jižní Ameriky. Lithium je proto vnímáno nejen jako surovina, ale jako nástroj geopolitické autonomie.

Podle odhadů Evropské komise poroste poptávka po lithiu do roku 2050 až dvanáctinásobně. Tato čísla živí nejen investice do nových ložisek, ale také politické rozhodnutí, která mají těžbu výrazně usnadnit. Vzniká však otázka, zda honba za těžbou nepředbíhá reálné potřeby a udržitelné scénáře spotřeby.

Lithium sice napomáhá ekologickým řešením, ale jeho těžba bývá ve jménu zelených cílů překvapivě nešetrná. Ve všech lokalitách, kde se těžba připravuje – od Portugalska po Českou republiku – naráží na silný odpor místních obyvatel i ekologických hnutí. Kritizují se environmentální dopady, nedostatek transparentnosti i nízké přínosy pro místní ekonomiku.

Environmentální geografka Nina Djukanović upozorňuje, že otázka spotřeby zůstává často stranou. Pokud se nesníží celková materiálová náročnost evropské ekonomiky, žádné množství lithia – byť vytěženého ekologicky a lokálně – nebude dostatečné. Zásadní je nejprve měnit samotný model spotřeby a až následně řešit těžbu a dovoz.

V roce 2024 přijala EU nový legislativní rámec – tzv. Critical Raw Materials Act (CRMA), který definuje strategické suroviny a stanoví cíle pro jejich těžbu, zpracování a recyklaci v rámci Unie. Dokument je klíčovým nástrojem k posílení evropské autonomie a udržitelnosti, avšak v praxi často převažuje důraz na strategické zájmy před environmentálními a sociálními standardy.

CRMA stanovuje, že maximálně 65 % dodávek jedné suroviny může pocházet z jedné třetí země. Cílem je snížit riziko závislosti na nestabilních regionech a vytvořit vlastní „zelené hodnotové řetězce“. Otázkou však zůstává, zda Evropa nepřesouvá těžební problémy jinam – k ekologicky i politicky křehkým partnerům.

Evropské partnerství se zeměmi jako je Demokratická republika Kongo, Chile nebo Argentina čelí rostoucí kritice. Těžební projekty jsou často provázeny porušováním lidských práv, environmentálními devastacemi a minimálním přínosem pro místní komunity. Místo deklarované „zelené diplomacie“ tak některé dohody připomínají staronové koloniální přístupy.

Nina Djukanović varuje, že evropské hodnoty se v kontextu kritických surovin posouvají od principů solidarity, ochrany životního prostředí a lidských práv k čistě pragmatickému prosazování strategických zájmů. Honba za surovinami tak není jen otázkou průmyslové politiky, ale hluboké hodnotové transformace.

Konkrétní příklad ukazuje projekt Jadar v Srbsku. Těžbu lithia tam měla provádět společnost Rio Tinto. Po masových protestech byl projekt pozastaven, ale v roce 2023 jej s podporou EU znovu obnovili. Tento případ ukazuje, jak snadno může být veřejný odpor překonán politicko-ekonomickým tlakem – a jak tenká je hranice mezi „zelenou budoucností“ a mocenskou hrou.

Na závěr se vracíme k základní otázce: je současná těžba lithia cestou k udržitelnosti, nebo jen novou podobou ekonomického růstu? Pokud bude těžba provázena vysokou spotřebou, nedostatkem recyklace a přehlížením lokálních dopadů, pak se může snadno stát ekologickou pastí. Skutečná zelená transformace začíná nikoli v dolech, ale v hodnotovém nastavení společnosti.

Pro podrobnější informace a hlubší vhled do problematiky těžby lithia v kontextu evropské politiky a environmentálních výzev doporučujeme si přečíst celý článek „Lithium potřebujeme, otázka ale je, na co. Honba za ním svědčí o posunu hodnot EU, míní odbornice“ od Kláry Malinovské na serveru iROZHLAS.cz. Článek nabízí detailní analýzu současné situace a přináší pohledy odborníků na dopady těžby lithia v Evropě. Celý text je dostupný ZDE