Evropská unie dnes završila jeden z nejdiskutovanějších legislativních kroků posledních let, když Rada EU oficiálně schválila zjednodušení pravidel pro reportování udržitelnosti a náležitou péči (due diligence) firem s cílem zvýšit konkurenceschopnost evropského hospodářství. Tento krok, známý jako balík Omnibus I, mění dosavadní rozsah a povahu povinností vyplývajících ze směrnic o corporate sustainability reporting (CSRD) a corporate sustainability due diligence (CS3D) a představuje významnou úpravu unijního přístupu k regulaci podniků v oblasti sociálních a environmentálních dopadů jejich činností.

CSRD je právní rámec, který původně ukládal velkému počtu firem povinnost zveřejňovat podrobné informace o tom, jak jejich operace působí na životní prostředí, zaměstnance a širší společnost. Tato zpráva měla zlepšit transparentnost a umožnit investorům, spotřebitelům i dalším stakeholderům kvalitnější rozhodování.

Podle nově schválené úpravy však povinnost reportovat zůstává pouze u podniků, které zaměstnávají více než 1 000 pracovníků a jejichž čistý roční obrat přesahuje 450 milionů eur, a to i v případě firem z třetích zemí s významným obratem v EU. Malé a střední podniky, které by se tak dříve dostaly do regulačního povinného okruhu, jsou nyní většinou mimo rozsah této povinnosti.

Směrnice CS3D pak ukládá podnikům povinnost provádět tzv. due diligence, tedy systematicky identifikovat a řešit negativní dopady jejich činnosti a celého dodavatelského řetězce na lidská práva a životní prostředí. V praxi to znamená analyzovat rizika spojená s výrobou, distribucí či subdodavateli a přijímat opatření, která tato rizika omezují. Nové znění však povinnosti due diligence omezuje na velké podniky s více než 5 000 zaměstnanci a obratem nad 1,5 miliardy eur.

Firmy se také mohou soustředit pouze na oblasti s nejvyšším rizikem negativních dopadů. Při získávání informací se mohou obracet hlavně na své přímé obchodní partnery, takže menší dodavatelé nebudou zatíženi další administrativou. Z pravidel zároveň zmizela povinnost připravovat klimatické přechodové plány, tedy strategie, jak postupně sladit fungování firmy s cíli ochrany klimatu.

Podle představitelů Rady EU tyto změny odstraní nadbytečnou administrativu, sníží náklady na plnění povinností a posílí konkurenceschopnost evropských firem v globálním prostředí, které se neustále mění. Argumentují tím, že jasnější a jednodušší pravidla podpoří inovace a růst, přitom více reflektují rozdíly mezi podniky různých velikostí.

Kritici však upozorňují, že oslabování původních pravidel může znamenat ústup od ambiciózních cílů v oblasti udržitelnosti a snížit transparentnost informací důležitých pro investory a veřejnost. Evropská centrální banka například varovala, že snížení rozsahu a hloubky zveřejňovaných údajů by mohlo vytvořit tzv. „slepé body“ pro hodnocení rizik a ovlivnit důvěru ve finanční data firem.

Nová právní úprava vstoupí v platnost po publikaci ve Úředním věstníku EU a členské státy budou mít následně rok na její implementaci do vnitrostátního práva, přičemž plná účinnost pravidel se očekává nejpozději do poloviny roku 2029.

Staré auto už nemusí být odpadem. Může se stát zdrojem strategických surovin, náhradních dílů i cenných materiálů pro novou výrobu. Toyota v Polsku připravuje vznik nového provozu, který má ambici zásadně proměnit pohled na vozidla s ukončenou životností a posunout automobilový průmysl blíže k reálné cirkulární ekonomice. Automobilka tak symbolicky naplňuje význam svého loga tvořeného propojenými elipsami.

Společnost Toyota Motor Europe oznámila vybudování nové cirkulární továrny v polském Wałbrzychu, která se zaměří na systematické zpracování vozidel s ukončenou životností. Projekt s plánovanou kapacitou až 20 tisíc automobilů ročně představuje jeden z nejvýznamnějších kroků automobilky v oblasti uzavírání materiálových toků v Evropě. Půjde o komplexní průmyslový model, který propojuje opětovné použití dílů, repasování komponentů a recyklaci strategických materiálů.

Nový závod vzniká v areálu o rozloze přibližně 25 tisíc metrů čtverečních a je koncipován jako plně integrovaná součást výrobního ekosystému Toyoty. Vozidla budou podrobena detailnímu technickému posouzení, přičemž komponenty s potenciálem dalšího využití projdou procesem kontroly a přípravy pro opětovné nasazení na trh. Materiály jako ocel, hliník, měď či plasty budou separovány a směrovány zpět do výrobních řetězců. Specifická pozornost bude věnována bateriovým systémům, jejichž druhotné využití nebo materiálová recyklace představují klíčový prvek udržitelnosti v éře elektromobility.

Projekt navazuje na pilotní cirkulární provoz Toyoty ve Velké Británii a potvrzuje, že strategie evropské divize automobilky není postavena pouze na elektrifikaci, ale také na odpovědném nakládání s vozidly po skončení jejich životního cyklu. Výběr Polska není náhodný. Země disponuje rozvinutou průmyslovou základnou, zkušenostmi v oblasti automotive a logistickou infrastrukturou, která umožňuje efektivní sběr a zpracování vozidel z širšího regionu střední Evropy.

Z pohledu průmyslové strategie jde o jasný signál, že automobilky začínají vnímat vozidla s ukončenou životností nikoli jako nákladovou položku, ale jako zdroj surovin s vysokou ekonomickou i strategickou hodnotou. V době rostoucích cen primárních materiálů a tlaku na dekarbonizaci výroby se schopnost získávat kvalitní druhotné suroviny přímo z vlastního produktového portfolia stává konkurenční výhodou.

Celý projekt je zároveň nutné vnímat v kontextu připravované revize evropské legislativy týkající se vozidel s ukončenou životností. Směrnice ELV, tedy End of Life Vehicles Directive, stanovuje povinné cíle pro opětovné použití a recyklaci vozidel a Evropská komise usiluje o její zpřísnění a rozšíření, včetně vyšší míry využití recyklovaných materiálů v nových automobilech. Budoucí regulace má posílit odpovědnost výrobců za celý životní cyklus vozidla a podpořit principy designu pro recyklaci. Investice Toyoty tak představuje i strategickou přípravu na regulatorní prostředí, které bude klást stále vyšší nároky na skutečné uzavírání materiálových smyček v evropském automobilovém průmyslu.

Toyota Motor Europe NV SA zastřešuje velkoobchodní prodej a marketing značek Toyota, GR a Lexus v Evropě a současně řídí evropské výrobní a inženýrské operace koncernu. V Evropě přímo zaměstnává více než 26 tisíc lidí a od roku 1990 zde investovala přes 12 miliard eur. Provozuje osm výrobních závodů v Portugalsku, Spojeném království, Francii, Polsku, České republice a Turecku. V roce 2025 dosáhla Toyota Motor Europe prodeje 1 229 000 vozidel a tržního podílu 7,2 procenta. Součástí evropské strategie je také rozvoj značky KINTO zaměřené na mobilitní služby ve 20 zemích a posilování aktivit v oblasti vodíkových technologií. Toyota směřuje k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2040.

Evropská komise přichází s návrhem, který může zásadně ovlivnit způsob, jakým členské státy vykazují míru recyklace. Do veřejné konzultace nyní vstupuje návrh rozhodnutí v přenesené pravomoci, jenž má sjednotit pravidla pro výpočet a ověřování průměrné míry ztrát tříděného odpadu. V sázce není jen metodika, ale důvěryhodnost evropských dat o recyklaci i finanční dopady spojené s plněním unijních cílů.

Navrhované rozhodnutí doplňuje směrnici Směrnice 2008/98/ES o odpadech a reaguje na praktické problémy, které vyvstaly při vykazování plnění recyklačních cílů pro komunální odpad a obaly. Do míry recyklace se má započítávat pouze odpad, který skutečně vstoupí do recyklačního procesu. Směrnice však v určitých případech umožňuje výjimku, kdy členské státy mohou měřit hmotnost již na výstupu ze třídicích zařízení. Právě zde vzniká prostor pro nepřesnosti, protože část materiálu je v následných krocích ještě dotříděna a nakonec nerecyklována.

Komise proto navrhuje zavést jednotná pravidla pro výpočet takzvaných průměrných měr ztrát tříděného odpadu. Ty mají vyjadřovat podíl materiálů a látek, které jsou po třídění odstraněny a následně již nerecyklovány. Ztráty mají zahrnovat jak cílové, tak necílové materiály odstraněné mezi místem měření a místem skutečného započítání do recyklace. Výsledkem má být transparentní metodika, která zajistí, že členské státy budou odečítat srovnatelné objemy ztrát a že vykazovaná míra recyklace bude odpovídat reálnému materiálovému využití.

Návrh detailně upravuje způsob sběru dat i výpočet samotných průměrných měr ztrát. Členské státy, které využijí výjimku podle čl. 11a odst. 3 směrnice, budou muset vycházet z reprezentativního vzorku třídicích zařízení. Ztráty mají být stanovovány na základě hmotnostních bilancí, případně doplněny o rozbor složení balíků vytříděného odpadu. Návrh předpokládá pravidelnou aktualizaci ztrát nejméně každých pět let, případně dříve, pokud dojde k významným změnám ve složení odpadu nebo v používaných technologiích.

Zvláštní pozornost je v evropské legislativě věnována plastovým obalům, jejichž nerecyklovaná část má přímé finanční dopady na rozpočet Unie prostřednictvím tzv. plastového vlastního zdroje, kdy se členské státy podílejí sazbou 0,80 eur za každý kilogram nerecyklovaného plastového obalového odpadu podle současné metodiky Evropské komise. Česko kvůli nižší míře recyklace plastů v minulých letech pravidelně odvádí do rozpočtu EU nemalé částky.

Podle odhadů Ministerstva financí představoval tento odvod v roce 2024 přibližně 2,1 miliardy korun, v roce 2023 to bylo zhruba 2,2 miliardy korun a v předchozích letech se tyto platby pohybovaly mezi 1,3 a 1,5 miliardy korun ročně. Celkově tak Česká republika v letech 2022 až 2024 zaplatila na příspěvcích z nerecyklovaných plastových obalů do rozpočtu EU řádově kolem šesti miliard korun, což jasně ukazuje rozpočtový význam přesného měření a vykazování recyklace plastů pro národní i unijní hospodaření.

Evropská komise nyní otevírá prostor pro připomínky odborné veřejnosti. Je proto žádoucí, aby se do konzultačního procesu aktivně zapojili provozovatelé třídicích a recyklačních zařízení, zástupci obalového průmyslu, autorizované obalové společnosti, akademická sféra i profesní asociace. Právě jejich praktické zkušenosti s měřením ztrát, hmotnostními bilancemi a kvalitou vytříděných materiálů mohou významně ovlivnit finální podobu výpočtových pravidel.

Dokument ke stažení:

EU 54_26 EK Návrh rozhodnutí v přenesené pravomoci – Ares(2026)

Jsou to látky, které jsme si sami vyrobili, abychom si usnadnili život. Odpuzují vodu, mastnotu i špínu. Jenže zároveň odolávají i času. Per a polyfluorované alkylové látky, zkráceně PFAS, dnes patří mezi nejproblematičtější kontaminanty moderní doby. V lidském těle dokážou přetrvávat roky. Nyní však přichází překvapivý obrat. Klinická studie publikovaná v časopise Environment International ukazuje, že běžně používané léky mohou jejich množství v krvi výrazně snížit. To, co mělo původně léčit cholesterol, může tak pomoci i s chemickou zátěží.

Studie vznikla ve švédském městě Ronneby, kde byla pitná voda v minulosti silně kontaminována PFAS z hasicích pěn používaných na vojenské základně. Obyvatelé této oblasti patří k nejvíce exponovaným populacím v Evropě. Deset dospělých dobrovolníků s vysokými hladinami PFAS v krvi bylo zařazeno do klinického experimentu, který měl odpovědět na jednoduchou, ale zásadní otázku: lze urychlit vylučování těchto látek z lidského těla?

Abychom pochopili význam výsledků, je potřeba si uvědomit, proč jsou PFAS takový problém. Některé z nich, například PFOS, PFHxS nebo PFOA, zůstávají v lidském těle mimořádně dlouho. Organismus je totiž odbourává jen velmi pomalu. Jinými slovy, trvá celé roky, než se jejich množství v krvi přirozeně sníží na polovinu. Pokud by tento proces trval například pět let, znamená to, že i po pěti letech bez další expozice zůstává v těle stále polovina původního množství. To je z hlediska toxických látek mimořádně dlouhá doba, která činí z PFAS tak závažným problémem.

U běžné populace se dnes koncentrace těchto látek v krvi pohybují většinou v jednotkách nanogramů na mililitr. U účastníků studie však byly hodnoty výrazně vyšší. Průměrná koncentrace PFHxS byla přibližně 50 nanogramů na mililitr, PFOS kolem 46 nanogramů na mililitr a PFOA zhruba 2,2 nanogramu na mililitr. To představuje mnohonásobně vyšší zátěž, než je obvyklé.

Výzkumníci zvolili takzvaný cross over design. To znamená, že každý účastník postupně absolvoval více léčebných období a zároveň období bez léčby, takže sloužil sám sobě jako „kontrolní vzorek“. Tento přístup výrazně snižuje vliv individuálních rozdílů a zvyšuje přesnost výsledků. Testovány byly tři léky. Cholestyramin a colesevelam, které se běžně používají ke snížení hladiny cholesterolu, a probenecid, lék ovlivňující vylučování některých látek ledvinami.

Cholestyramin a colesevelam patří do skupiny takzvaných sekvestrantů žlučových kyselin. V praxi to znamená, že ve střevě na sebe vážou žlučové kyseliny a zabraňují jejich zpětnému vstřebávání do krevního oběhu. Organismus je pak musí znovu vytvořit, což vede ke snížení hladiny cholesterolu. Z hlediska PFAS je důležité něco jiného. Tyto látky se totiž částečně vracejí z jater do střeva a zpět do krve v procesu, kterému se říká enterohepatální oběh. Pokud tento koloběh narušíme, můžeme zabránit tomu, aby se PFAS znovu vstřebávaly, a podpořit jejich odchod z těla stolicí.

Právě zde studie přinesla nejvýraznější výsledky. Při podávání cholestyraminu se množství PFOS vyloučeného stolicí zvýšilo přibližně třiadvacetinásobně po zohlednění jeho hladiny v krvi. To je zásadní zjištění, protože nejde jen o to, že čísla v krevních testech klesají, ale že se látka skutečně dostává ven z organismu. Ještě přesvědčivější byla dvanáctitýdenní léčba colesevelamem. Během tohoto období klesla průměrná hladina PFOS v krvi přibližně o 38 procent, zatímco v obdobích bez léčby činil pokles jen kolem dvou procent. U PFHxS byl zaznamenán pokles zhruba o 14 procent a u PFOA přibližně o 11 procent. Vzhledem k tomu, že bez léčby by se tyto látky snižovaly jen velmi pozvolna, představuje tento výsledek výrazné urychlení jejich odstraňování z těla.

Naopak probenecid, který měl teoreticky zvýšit vylučování PFAS močí prostřednictvím ovlivnění transportních mechanismů v ledvinách, významný efekt neprokázal. V některých případech dokonce vedl ke snížení množství PFOS vyloučeného močí po přepočtu na koncentraci v séru. To naznačuje, že hlavní cesta, jak lze dlouhořetězcové PFAS z těla dostat, vede spíše přes střevo než přes ledviny.

Je však nutné zdůraznit jednu důležitou věc. Studie se zaměřila na koncentrace PFAS v krvi, moči a stolici. Nehodnotila, zda rychlejší pokles těchto látek vede ke zlepšení zdravotního stavu. Nevíme tedy, zda snížení koncentrace o desítky procent automaticky znamená nižší riziko srdečních onemocnění, poruch imunity nebo jiných zdravotních komplikací, s nimiž jsou PFAS spojovány. To bude muset potvrdit další výzkum s delším sledováním.

Přesto jde o významný posun. Dosud se diskuse o PFAS soustředila především na prevenci a regulaci, tedy jak omezit jejich používání a zabránit další kontaminaci vody a potravin. Tato studie ukazuje, že existuje i jiný směr. Aktivní snaha snížit již existující zátěž v lidském těle. Léky, které jsou desítky let používány k léčbě poruch lipidového metabolismu, mohou mít zcela nový význam v oblasti environmentální medicíny.

Pokud tedy dokážeme zkrátit biologický poločas vysoce perzistentních látek, měníme tím samotnou dynamiku jejich působení v organismu. Nejde o zázračné řešení ani o univerzální detoxikační pilulku. Jde o první důkaz, že i u látek, které jsme dosud považovali za téměř neodstranitelné, lze proces vylučování cíleně ovlivnit. A to je zpráva, která může mít pro silně exponované komunity zásadní význam.

Téma "znečišťovatel platí" se v kontextu větrných elektráren může stát zajímavým, ačkoliv na první pohled může působit jako kontroverzní spojení. Větrné elektrárny jsou považovány za ekologickou technologii, která přispívá k ochraně životního prostředí tím, že generuje energii z obnovitelných zdrojů. Nicméně, podobně jako u jiných technologií, i u větrných elektráren se objevují možné negativní externality, které mohou ovlivnit krajinný ráz a estetiku krajiny.

Pokud bychom se zaměřili na krajinný ráz, můžeme se ptát, zda zřízení větrných elektráren, zejména v malebných nebo chráněných oblastech, může být považováno za "znečištění" v širším slova smyslu. Tento argument by mohl spočívat v tom, že větrné elektrárny, přestože neznečišťují ovzduší či vodu ve fyzickém smyslu, mohou "znečistit" krajinu svou přítomností, pokud naruší její estetické a kulturní hodnoty. Tedy, "znečištění" by v tomto případě nebylo spojeno s emisemi, ale spíše s vizuální a kulturní degradací krajiny.

Pokud bychom aplikovali princip "znečišťovatel platí", znamenalo by to, že subjekty, které vyvolávají tyto změny v krajinném rázu, by měly nést náklady spojené s ochranou a případnou obnovou krajiny. To může zahrnovat například povinnost kompenzovat negativní dopady na turismus nebo na historické a kulturní hodnoty krajiny, pokud by byly narušeny.

Zajímavým pohledem je také to, jak veřejnost vnímá "znečištění" krajiny – zda si skutečně uvědomuje, že narušení krajinného rázu může být v některých případech stejně problematické jako tradiční znečištění, pokud jde o hodnoty, které krajina pro nás představuje.

Na druhé straně, argumenty pro větrné elektrárny spočívají v tom, že jde o technologii, která má významné environmentální přínosy, pokud jde o snižování emisí skleníkových plynů a podporu přechodu na obnovitelné zdroje energie. Mnozí obhájci větrné energie tvrdí, že estetické problémy jsou do určité míry subjektivní, a že přínosy v oblasti udržitelnosti a snižování znečištění ovzduší a vody daleko převyšují potenciální estetické náklady.

Pro dosažení rovnováhy mezi těmito různými zájmy by mohly být zavedeny mechanismy, které by zajišťovaly, že výstavba větrných elektráren nebude probíhat na chráněných nebo vysoce hodnotných krajiných územích, pokud to není nezbytné. Mohly by se také zavést kompenzační mechanismy, které by pomohly zmírnit estetické a kulturní dopady, například prostřednictvím financování obnovy krajinných prvků nebo podporou projektů na ochranu přírody v jiných oblastech.

Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, by mohlo být stanovení kompenzačního mechanismu na základě procenta vyrobené energie. Tato kompenzace by mohla být procentuálně odvozena od výše vyrobené energie danou větrnou elektrárnou, což by bylo přímo propojeno s jejím výkonem a dopadem na krajinu.

Ta by byla určena k podpoře obcí v okolí, kde jsou větrné elektrárny umístěny. Tento finanční příspěvek by mohl pokrýt náklady na revitalizaci krajinných prvků, ochranu kulturního dědictví, nebo podporu místního turismu, který by mohl být negativně ovlivněn přítomností turbín. Stejně tak, by nebylo od věci, aby stát jasně stanovil poplatek za umístění jedná větrné turbíny.

Dále by měl být jasně definován okruh obcí, na které se tento mechanismus bude vztahovat. V tomto ohledu by měly být stanoveny konkrétní oblasti, v nichž bude vyplácena kompenzace. Tento okruh obcí by mohl být definován podle vzdálenosti od větrné elektrárny, případně na základě kritérií, jako je vizuální vliv turbín nebo hluková zátěž. Například kompenzace by se mohla týkat obcí, které leží do určitého vzdálenostního pásma, kde by byl vliv na krajinu a životní podmínky nejvíce patrný. Takový přístup by umožnil spravedlivé zohlednění nejen ekologických přínosů, ale i specifických výzev, které mohou obce čelit v souvislosti s výstavbou větrných parků.

Tento jasně vymezený rámec pro kompenzace by zajistil rovnováhu mezi rozvojem obnovitelných zdrojů energie a ochranou kulturního a estetického dědictví, zajistil rovné podmínky mezi obcemi a investory a zároveň by poskytl motivaci pro udržitelný rozvoj, který bude zohledňovat všechny zúčastněné strany.

Téma znečištění a kompenzací v kontextu větrných elektráren je určitě zajímavých tématem, který v nás evokuje otázky o širší roli krajiny jako součásti našeho kulturního a přírodního dědictví. I když větrné elektrárny přinášejí zřetelné environmentální přínosy, neměli bychom zapomínat na jejich vliv na estetiku a krajinný ráz. 

Když mluvíme o tom, že „znečišťovatel platí“, mělo by to znamenat nejen odpovědnost za ekologické škody, ale i za narušení vizuální a kulturní hodnoty krajiny, která má také svou duši, kterou zrcadlí ve svém reliéfu. Budoucnost energetiky tedy není pouze o výběru nejčistších a nejúčinnějších technologií, akceleračních zónách, ale také o zodpovědnosti vůči těm, kteří nejvíce pociťují její přítomnost.

Zdroj: Olympijská chvilka úvahy v hokejové pauze na v kontextu pořadu Nedej se na téma Náš vítr, váš zisk

Vědci z Leibnizova ústavu fyziky atmosféry poprvé dokázali přímo sledovat, jak návraty raket mění složení horní atmosféry. Několik minut před čtvrtou hodinou ranní 19. února 2025 vstoupil horní stupeň rakety Falcon 9 společnosti SpaceX zpět do zemské atmosféry nad Evropou a zanechal za sebou chemickou stopu, kterou výzkumníci zachytili pomocí LiDARu v německém Kühlungsbornu.

Ve výšce 96 kilometrů nad zemským povrchem se objevila výrazně zvýšená koncentrace lithia, až desetinásobně vyšší než běžné pozadí, která se během 20 hodin rozprostřela na vzdálenost více než 1 600 kilometrů od západního pobřeží Irska až nad severní Německo. Tento unikátní úkaz umožnil vědcům poprvé propojit konkrétní chemickou stopu s návratem známého kosmického objektu.

Pomocí globálního modelu cirkulace vzduchu ICON doplněného o reanalýzu ECMWF dokázali výzkumníci zpětně sledovat pohyb vzduchu a potvrdit, že zachycené atomy lithia pocházely přímo z horního stupně Falconu 9. Naměřené koncentrace ukazují, že při návratu do atmosféry se raketové materiály, které byly dosud považovány za „neviditelné“ pro pozemní měření, mohou stát významným zdrojem chemického znečištění ve výškách kolem 100 kilometrů. Lithium v atmosféře je vzácné a díky své chemické reaktivitě slouží jako ideální „marker“ pro sledování dopadu lidských kosmických aktivit.

Studie rovněž odhalila, že raketové části začínají uvolňovat své složky do ovzduší už ve výškách kolem 100 kilometrů. Materiály se při průchodu hustšími vrstvami atmosféry zahřívají, odpařují a rozpadají, čímž vzniká oblak chemických částic, který výzkumníci sledovali. Tento proces, odborně nazývaný ablace, je nyní možné pozorovat na dálku právě díky LiDARu, což umožňuje poprvé sledovat, jak návraty raket ovlivňují složení horní atmosféry, aniž by bylo nutné posílat sondy přímo do těchto výšek.

Rozdíl mezi přirozeným vstupem kosmického materiálu a vstupem antropogenním je přitom zásadní. Meteoritický prach má relativně stabilní chemické složení odpovídající kosmickým minerálům. Naproti tomu raketové stupně a satelity obsahují hliníkové slitiny, kompozitní materiály, konstrukční kovy a prvky používané v moderní elektronice. Chemické spektrum takových objektů je výrazně odlišné od přírodního kosmického prachu.

Rychle rostoucí počet komerčních satelitních konstelací, například Starlink, zvyšuje frekvenci návratů raketových stupňů a tím i množství chemického znečištění ve výškách, které jsou zásadní pro chemii ozónu a rozptyl radiace. Studie upozorňuje, že uměle vyrobené materiály raket, hliníkové slitiny, kompozitní materiály a vzácné prvky se liší od přirozených meteoritů a mohou ovlivnit mikrochemii mezosféry. Díky sledování LiDARem a modelování šíření oblaku je nyní možné nejen identifikovat jednotlivé látky, ale i propojit je se zdrojem a kvantifikovat jejich dopad.

Objev je významný nejen vědecky, ale i environmentálně, protože potvrzuje, že lidská kosmická aktivita zanechává stopu i v těch nejvzdálenějších vrstvách atmosféry, kam dosud nikdo neviděl. S narůstajícím počtem startů a návratů raket se chemické stopy mohou kumulovat a dlouhodobě ovlivňovat složení ovzduší, ozónovou vrstvu a další atmosférické procesy, což zdůrazňuje potřebu dlouhodobého sledování a vývoje technologií, které minimalizují znečištění z vesmíru.

Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) oznámilo zásadní krok na cestě k zlepšení ochrany zdraví lidí a životního prostředí, když oficiálně požádalo o vyřazení České republiky ze seznamu členských států Evropské unie, v nichž je povoleno uvádět na trh dřevo ošetřené kreosotem pro specifické použití na sloupy elektrického a telekomunikačního vedení. 

Kreosot je komplexní směs tisíců organických látek s prokázanými karcinogenními, perzistentními a bioakumulativními vlastnostmi, která byla dříve používána jako biocidní konzervant dřeva, a to hlavně pro prodloužení trvanlivosti dřevěných konstrukcí vystavených povětrnostním vlivům a škůdcům.

Tento krok odráží aktuální realitu českého trhu i přísné požadavky nařízení (EU) č. 528/2012 o biocidech a iniciativy agentury ECHA (European Chemicals Agency), které postupně přistupují k omezování používání látek s nepřijatelnými riziky. Kreosot jako takový sice zůstává povolený pro některé aplikace například pro ošetření železničních pražců, kde dosud neexistuje technologicky i ekonomicky srovnatelná alternativa. Nicméně jeho používání pro ochranu sloupů energetických sítí na území ČR se však již skutečně neprovádí. 

Vyřazení ze seznamu členských států znamená, že dřevo impregnované kreosotem pro použití na sloupy může být na český trh uvedeno pouze do 17. srpna 2026, tedy během přechodného období šest měsíců. Po uplynutí této lhůty budou tyto výrobky v ČR bez výjimek zakázány.

Pro odbornou i širší veřejnost tento krok představuje významný milník v evropské i národní chemické politice a ukazuje, jak se regulační rámce aktivně přizpůsobují změnám v technologiích, dostupnosti alternativ a poznatkům o důsledcích expozice nebezpečným látkám.

Rada EU formálně přijala směrnici, která aktualizuje seznam znečišťujících látek ovlivňujících povrchové a podzemní vody, včetně pesticidů, léčivých přípravků a skupiny per- a polyfluoroalkylových látek (PFAS). Revidovaná pravidla také zpřísňují environmentální normy pro několik látek a posilují monitorování v celé EU.

Směrnice mění rámcovou směrnici o vodě, směrnici o podzemních vodách a směrnici o normách environmentální kvality a uvádí vodní politiku EU do souladu s nejnovějšími vědeckými poznatky.

V zájmu zlepšení kvality vody již EU zavedla pravidla pro monitorování a snižování úniků identifikovaných nebezpečných látek a znečišťujících látek do povrchových a podzemních vod. Celounijní seznam těchto látek byl nyní rozšířen a aktualizován, včetně léčivých přípravků (jako jsou analgetika), pesticidů, bisfenolů a per- a polyfluorovaných alkylových sloučenin (PFAS, skupina tzv. „věčných chemických látek“). Směrnice poprvé zavádí pravidla pro posuzování kumulativního rizika směsí látek.

Na několik znečišťujících látek, které již na seznamu jsou, se nyní budou vztahovat přísnější normy environmentální kvality. Na podporu budoucích přezkumů směrnice také doplňuje mikroplasty a ukazatele antimikrobiální rezistence na unijní seznamy sledovaných látek týkající se vody, které pomáhají sledovat látky, jež nově vzbuzují obavy.

Aktualizovaná směrnice rozšiřuje povinnosti zemí EU v oblasti monitorování a podávání zpráv s cílem zlepšit kvalitu vody a transparentnost v celé EU. Jedním z opatření k dosažení tohoto cíle je zavedení monitorování povrchových vod založené na účinku, aby mohl být posouzen dopad chemických směsí. Kromě toho mohou země EU pro své monitorování používat technologie dálkového průzkumu a pozorování Země. Musí podávat zprávy o biologické kvalitě, chemické kvalitě a také o celkovém stavu vodních útvarů, aby bylo možné získat spolehlivější údaje v celé EU.

Tímto krokem se uzavírá postup přijímání směrnice v rámci Rady. Očekává se, že konečné hlasování o této směrnici v Evropském parlamentu proběhne do konce března. Země EU budou muset nové normy pro povrchové i podzemní vody splnit do roku 2039. U látek s revidovanými a přísnějšími normami environmentální kvality povrchových vod je lhůta pro splnění požadavků stanovena na rok 2033.

Chemické znečištění povrchových a podzemních vod představuje riziko pro lidské zdraví a vodní prostředí, včetně akutní a chronické toxicity pro vodní organismy.

Podle údajů z plánů povodí, které jsou klíčovým nástrojem rámcové směrnice o vodě, 46 % povrchových vod a 24 % podzemních vod v EU nesplňuje stávající normy environmentální kvality, přičemž mezi členskými státy existují značné rozdíly. Směrnice tyto výzvy řeší zlepšením ochrany před nově se objevujícími znečišťujícími látkami a chemickými směsmi.

Dokument ke stažení:

Směrnice o prioritních látkách v oblasti vodní politiky

Střední průmyslová škola chemická v Pardubicích (SPŠCH) hostila ve čtvrtek 19. února 2026 soutěž projektů. Sedmnáct týmů základních škol se pokusilo zjistit, jaké uplatnění má v chemii vůně a jakým způsobem ji lze efektivně využít. 

Projektový den je součástí 19. ročníku regionálního kola soutěže Hledáme nejlepšího Mladého chemika ČR, které pořádá SPŠCH Pardubice. Cílem projektového dne je představit chemii jako přitažlivou a tvořivou vědu, založenou na týmové spolupráci a odvaze experimentovat. Slavnostního zahájení se ujala ředitelka pořádající školy Markéta Tefrová a hosté z řad generálních partnerů soutěže. Ti poděkovali soutěžícím za předvedené výkony a popřáli jim, aby je zájem o chemii inspiroval i při výběru jejich dalšího studijního zaměření.

Zadání letošních projektů znělo Voňavá chemie a žáci devátých tříd na něm pracovali od září loňského roku. „Každý tým si mohl zvolit libovolný příklad odvětví, v němž vůně nachází uplatnění. Převládaly projekty zaměřené na výrobu vlastních parfémů a kosmetických přípravků, ale stranou nezůstala ani zdravověda a harmonizační účinky vůní na naši mysl nebo význam vůně a její přitažlivosti ve světě přírody. U zvoleného tématu žáci zkoumali, jak vůně na organismus působí a jakým způsobem toho můžeme využít,“ přibližuje Dana Hrubošová ze SPŠCH, autorka soutěžního zadání. 

Prezentace projektů se skládala ze dvou částí. Nejprve žáci instalovali postery v tělocvičně, kde svoje práce zevrubně představili, a poté pokračovali v prezentaci v odborných učebnách. Tam nabídli porotě i divákům podrobnější výklad, doplněný krátkými filmy nebo počítačovými animacemi. Některé týmy vsadily i na umělecký dojem a zahrály divadelní scénku, přednesli vlastní báseň nebo zazpívaly tematickou píseň.

Předvedené výkony hodnotila porota složená z pedagogů SPŠCH. Pořadí týmů ale mohli ovlivnit i zástupci partnerů soutěže, kteří svým favoritům udíleli preferenční hlasy. „Při posuzování projektů klademe důraz především na originalitu zpracování a schopnost myslet v širších souvislostech. Tyto dovednosti rozvíjíme i u našich studentů, protože jsou předpokladem úspěchu v jakémkoli oboru,“ vysvětluje ředitelka SPŠCH Markéta Tefrová. A dodává, že nabídka letošních témat byla pestrá. Porota hodnotila projekty s názvy Parfém jako melodie, Vůně nového auta, Aromaterapie, Voňavý hokej nebo Mydlářská odysea.

Slavnostní vyhlášení výsledků všech kategorií regionálního kola soutěže se uskuteční 25. března 2026 v pardubickém ABC klubu a bude mít charakter zábavného odpoledne. „Soutěžícím i jejich učitelům bychom rádi poděkovali za to, že odvedli velký kus práce nad rámec svých školních povinností. Připravili jsme si pro ně přitažlivý zábavný program a ti nejlepší se mohou těšit na velmi atraktivní ceny, které jim předají významní hosté z řad partnerů soutěže,“ přibližuje Gabriela Čebišová z agentury Czech marketing, která klání organizačně zajišťuje. 

Vyvrcholením soutěže Hledáme nejlepšího Mladého chemika ČR bude celostátní finále jednotlivců, které 11. června 2026 pořádá Fakulta chemicko-technologická Univerzity Pardubice ve spolupráci se Svazem chemického průmyslu ČR a MŠMT. Národní finále rozhodne o tom, kdo se stane žákovským mistrem republiky v chemii pro rok 2026. Více informací na www.mladychemik.cz a www.mladychemikcr.cz.

Soutěž se konala pod záštitou Svazu chemického průmyslu České republiky a podporovatelem soutěže bylo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Regionální kolo SPŠCH Pardubice probíhalo pod záštitou Josefa Kozla, člena Rady Pardubického kraje pro oblast školství. Generálními partnery byly Fakulta chemicko-technologická Univerzity Pardubice, Synthesia, a.s., Pardubický kraj, Explosia a.s., Lučební závody Draslovka a.s. Kolín a KYOCERA AVX Components s.r.o. Hlavními partnery byly Odborový svaz ECHO a FOMA BOHEMIA spol. s r.o., středními partnery Cerea, a.s., Glenmark Pharmaceuticals, s.r.o., Severochema, družstvo pro chemickou výrobu Liberec, SYNTHOS Kralupy, a.s., Nadace ORLEN Unipetrol a Nadace PRECIOSA.

Dalšími partnery byly VWR International s. r. o., AVEFLOR, a.s., BIOANALYTIKA CZ, s.r.o., SHIMADZU Handelsgesellschaft mbH, Výzkumný ústav organických syntéz a.s., Ethanol Energy a.s., DIAMO, státní podnik, Fisher Scientific, spol. s r.o., Linde Gas a.s., KAVALIERGLASS, a.s., PENTA s.r.o., ZO OS Echo Synthesia, Lach-Ner, s.r.o., Merck Life Science, spol. s r.o., Královéhradecký kraj, MERKAT spol. s. r. o., Alchimica s.r.o., Statutární město Pardubice, Východočeské divadlo Pardubice a IQLANDIA, o.p.s. Marketingovým partnerem byl Czech marketing s.r.o., mediálními partnery byly CHEMAGAZÍN, s.r.o., Deník, Český rozhlas Pardubice, Učitelské noviny a Radio Blaník.

Výzkumníci z Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích ve spolupráci s Baylor University sledovali po dobu 238 dní osud desítek léčiv v potoce zatíženém odpadní vodou. Zjistili, že některá psychoaktivní léčiva, která se nesmí podávat těhotným ženám, se hromadí v jikrách a váčkovém plůdku pstruha obecného. Studie publikovaná v prestižním časopise Environmental Science & Technology přináší první terénní důkaz bioakumulace těchto látek v nejcitlivějších fázích rybího vývoje.

Na první pohled jde o nenápadný jihočeský tok. Ve skutečnosti se však v jeho vodě odehrává dlouhodobý experiment, který zásadně mění pohled na hodnocení farmaceutických reziduí v životním prostředí. Vědci po dobu 238 dnů monitorovali 89 farmaceutických látek v potoce, do něhož ústí komunální čistírna odpadních vod. Ta může podle sezóny tvořit až 25 procent celkového průtoku vody, takže podíl vyčištěné odpadní vody v řečišti je významný.

Ve vodě pod výpustí bylo detekováno 47 z celkových 89 sledovaných látek. Součet jejich koncentrací se pohyboval mezi 2 700 nanogramy na litr a 6 800 nanogramy na litr. Nad mezí stanovitelnosti bylo běžně přítomno 42 až 50 látek současně, což dokumentuje trvalou směs farmakologicky aktivních sloučenin. Metabolit metoprolol acid dosahoval průměrné koncentrace 520 nanogramů na litr a maximální koncentrace 1 600 nanogramů na litr. Telmisartan vykazoval průměrnou koncentraci 470 nanogramů na litr, tramadol 340 nanogramů na litr a diclofenac i clarithromycin shodně 280 nanogramů na litr. Všechny hodnoty jsou uváděny v nanogramech na litr vody a ukazují, že rybí embrya jsou vystavena kontinuální nízkodávkové expozici komplexní směsi léčiv.

Zásadní část výzkumu se však odehrávala přímo ve štěrku dna. Pstruh obecný klade jikry do štěrkového substrátu, kde se vyvíjejí několik měsíců. Embrya jsou zde fixována na jednom místě a po celou dobu v kontaktu s proudící vodou. Před zahájením expozice analyzovali vědci jikry z kontrolní líhně. V deseti vzorcích, z nichž každý obsahoval pět jiker, byl zjištěn pouze jediný metabolit v průměrné koncentraci 0,24 nanogramu na gram čerstvé hmotnosti. Tato hodnota byla blízká mezi stanovitelnosti analytické metody. Po přenesení jiker do toku pod čistírnou se však chemický profil výrazně změnil.

V jikrách exponovaných v potoce bylo nad mezí stanovitelnosti detekováno devět látek, z nichž osm působí na nervovou soustavu. Ve váčkovém plůdku, tedy ve stadiu bezprostředně po vylíhnutí, jejich počet vzrostl na dvanáct látek. U mladých ryb byl zaznamenán výskyt jedenácti látek. Studie tak poprvé přímo v terénních podmínkách prokázala, že psychoaktivní léčiva pronikají do vyvíjejících se tkání a akumulují se během raného ontogenetického vývoje.

Koncentrace některých sloučenin v tkáních postupně narůstaly. Ve 28. dni expozice dosahoval sertralin koncentrace 6,8 nanogramu na gram, jeho metabolit norsertralin 4,9 nanogramu na gram, trazodon 1,9 nanogramu na gram a telmisartan 2,4 nanogramu na gram čerstvé hmotnosti. Ve váčkovém plůdku byly hodnoty ještě vyšší. Součet všech detekovaných léčiv se pohyboval mezi 32 nanogramy na gram a 99 nanogramy na gram. Nejvyšší jednotlivé koncentrace byly naměřeny u sertralinu a telmisartanu, shodně 28 nanogramů na gram, dále u trazodonu 27 nanogramů na gram a u norsertralinu 24 nanogramů na gram. Jedná se o koncentrace v nanogramech na gram tkáně, tedy o skutečnou bioakumulaci v organismu.

Po přechodu do stadia mladých ryb koncentrace částečně poklesly, nikoli však na nulové hodnoty. Součet všech léčiv činil 20 nanogramů na gram v 175. dni experimentu a 21 nanogramů na gram ve 238. dni experimentu. Norsertralin dosahoval 9,8 nanogramu na gram, sertralin 4,3 nanogramu na gram, telmisartan 3 nanogramy na gram a trazodon 1,6 nanogramu na gram. Vývojové stadium tedy významně ovlivňovalo jak míru akumulace, tak následnou redistribuci a eliminaci látek.

Z hlediska regulace je podstatný i biokoncentrační faktor, který vyjadřuje poměr koncentrace látky v organismu ke koncentraci ve vodě. Za hranici bioakumulativní látky se obvykle považují hodnoty v rozmezí 500 až 2 000 bezrozměrných jednotek. U jiker dosáhl biokoncentrační faktor sertralinu hodnoty 800 a u norsertralinu 2 200 již ve 28. dni expozice. Ve váčkovém plůdku byl biokoncentrační faktor ještě vyšší. U norsertralinu dosáhl hodnoty 8 500, u sertralinu 2 600 a u trazodonu 2 000. Donepezil vykazoval hodnotu 1 800. Tyto údaje překračují běžně používané regulační prahy a potvrzují výrazný akumulační potenciál vybraných psychoaktivních léčiv.

Zvláštní pozornost si zaslouží fakt, že některé z těchto látek mohou být nebezpečné pro vyvíjející se plody u lidí. Působí totiž na nervový systém, který je u všech obratlovců, včetně ryb, velmi podobný. Studie tak naznačuje otázku, jak může dlouhodobé vystavení i malým množstvím těchto látek ovlivnit vývoj rybích vajíček a mladých rybek. Výsledky proto vyvolávají otázku, jak může dlouhodobá expozice nízkým koncentracím těchto látek působit na embryonální a larvální stadia volně žijících ryb.

Studie zároveň naznačuje, že současné hodnocení environmentálních rizik, které se často soustředí na starší vývojová stadia, může přehlížet kritické období embryogeneze a raného larválního vývoje. Právě v této fázi jsou organismy nejméně mobilní, nejvíce zranitelné a současně vystavené kontinuální expozici znečištěné vody.

Výzkum z jižních Čech tak přináší důkaz, že rezidua běžně užívaných léčiv mohou pronikat až do samotného počátku života vodních organismů. To, co je pro člověka cílenou terapií v miligramech, se v říčním prostředí mění v chronickou expozici v nanogramech na litr vody a nanogramech na gram tkáně, která může dlouhodobě ovlivňovat celé generace ryb.

Mohlo by vás zajímat:

Neviditelné farmaceutické stopy v tocích mění rybí instinkty a narušují jejich přirozené strategie přežití
 

Rada (na úrovni velvyslanců při EU) přijala postoj k cílené změně rezervy tržní stability pro nový systém obchodování s emisemi pro budovy, silniční dopravu a další odvětví (ETS2). Cílem této změny je zajistit lepší cenovou stabilitu a předvídatelnost pro hladší spuštění systému ETS2 v roce 2028. Tato změna nemá vliv na celkovou koncepci rezervy tržní stability.

Rezerva tržní stability pomáhá řešit nerovnováhy mezi nabídkou a poptávkou v systému ETS2. Automaticky upravuje počet povolenek na emise, které jsou k dispozici, když ceny kolísají.

Návrh Komise týkající se cílené změny rezervy tržní stability Rada podpořila beze změn. Tento návrh navazuje na iniciativu z července 2025, kterou podpořilo 19 členských států a která vyzývá k hladkému spuštění systému ETS2.

V zájmu zlepšení dlouhodobé předvídatelnosti trhu a důvěry mezi účastníky trhu bude rezerva tržní stability prodloužena na období po roce 2030. V případě potřeby zůstane k dispozici pro budoucí uvolnění 600 milionů povolenek držených v rezervě, což odpovídá přibližně deseti letům požadovaného snížení emisí v rámci systému ETS2.

Současný mechanismus regulace cen aktivuje uvolnění 20 milionů povolenek, pokud náklady na uhlík přesáhnou 45 EUR za tunu ekvivalentu CO₂ (v cenách roku 2020). Touto změnou se ke každému uvolnění přidává navýšení o 20 milionů povolenek a stanoví se, že bude aktivována dvakrát ročně. To znamená, že na trh lze ročně uvolnit až 80 milionů dalších povolenek.

Postoj Rady navíc potvrzuje potřebu pozvolnějšího a pohotovějšího uvolňování povolenek z rezervy na trh jako záruku stability trhu. V současné době, kdy počet povolenek v systému klesá na 210 milionů, je z rezervy tržní stability uvolněno 100 milionů povolenek. Podle této změny se v případě, že počet povolenek klesne pod 260 milionů, ale zůstane nad 210 miliony, uvolní nižší počet povolenek. Tím se zabrání náhlým a prudkým výkyvům nabídky a trhům se tak vyšle stabilní cenový signál.

Kyperské předsednictví může nyní zahájit jednání s Evropským parlamentem o konečném znění, jakmile Evropský parlament přijme svůj postoj, s cílem dosáhnout během svého funkčního období co největšího pokroku v jednáních.

Systém ETS2 se vztahuje na distributory dodávající paliva do budov, silniční dopravy a některých dalších odvětví. Tito dodavatelé musí monitorovat, vykazovat a odevzdávat povolenky odpovídající emisím z paliv, která prodávají, zatímco celkový limit dostupných uhlíkových povolenek v EU se každoročně snižuje, aby se podpořila dekarbonizace.

Systém byl zřízen v roce 2023 jako součást balíčku „Fit for 55“. Cílem systému ETS2 je snížit do roku 2030 emise z těchto odvětví o 42 % ve srovnání s úrovněmi z roku 2005. Systém ETS2 bude plně funkční do roku 2028, jak bylo dohodnuto během jednání o evropském právním rámci pro klima.

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) otevírá veřejnou konzultaci, která může změnit, jak se s chemikáliemi pracuje v průmyslu i domácnostech. Každý, kdo s těmito látkami přichází do styku, má nyní možnost ovlivnit, jak budou hodnoceny jejich nebezpečné vlastnosti, a tím přímo posílit ochranu zdraví lidí a životního prostředí.

Do diskuse se dostávají dvě konkrétní látky. První z nich je 1,3,5‑triazin‑2,4,6‑triamin, známý jako melamin, hojně využívaný při výrobě laminátů, plastů, lepidel a dalších materiálů na bázi pryskyřic. Německo navrhuje rozšíření jeho harmonizované klasifikace o zařazení mezi látky reprodukčně toxické a zároveň jako PMT či vPvM, tedy látku perzistentní, mobilní a toxickou nebo velmi perzistentní a velmi mobilní. 

Druhou látkou je N‑ethyl‑N‑[2‑[1‑(2-methylpropoxy)ethoxy]ethyl]-4-(fenylazo)anilin, syntetické barvivo používané především v textilním a barevném průmyslu, u něhož návrh klasifikace předložila Belgie. Správná klasifikace těchto látek je zásadní, protože umožňuje bezpečně je používat v průmyslu, chránit zaměstnance a minimalizovat rizika pro životní prostředí.

Celý proces spadá do evropského rámce chemické legislativy. Harmonizovaná klasifikace (CLH) poskytuje jednotné hodnocení inherentních nebezpečných vlastností látek a určuje, jaké nebezpečí musí být oficiálně uznáno v EU. Na základě této klasifikace se pak podle nařízení CLP (Classification, Labelling and Packaging) stanovuje jednotné označení na obalech a v bezpečnostních listech, aby každý uživatel věděl, s čím pracuje. Harmonizovaná klasifikace je tak mostem mezi vědeckým poznáním a praktickou ochranou lidí a přírody, zatímco CLP poskytuje právní rámec, který toto hodnocení implementuje do praxe.

Veřejná konzultace umožňuje zapojení průmyslových subjektů, vědeckých institucí, regulačních orgánů i jednotlivců. Komentáře zaslané během konzultace se stanou součástí oficiálního hodnocení ECHA a mohou vést k aktualizaci harmonizované klasifikace v příloze VI nařízení CLP. Účast v této fázi není jen formální – je to možnost ovlivnit, jak budou chemikálie hodnoceny a používány po celé Evropě, a tím konkrétně zlepšit bezpečnost práce, průmyslovou praxi i ochranu životního prostředí.

Vodu v nádrži Lipno na Českokrumlovsku znečišťují nepovolené výpusti odpadních vod. Potrubí ústící do přehrady odhalila snížená hladina Lipna. Vodohospodáři prověřili více než 100 výpustí, z některých podle rozborů vytéká znečištěná voda. O situaci informovala Česká televize. Nejhorší kvalitu vody zjistili správci povodí u Frymburku, podají kvůli tomu podnět na příslušný vodoprávní úřad k prošetření, sdělila ČTK mluvčí Povodí Vltavy Pavlína Mertl.

V první polovině února odebrali správci povodí vzorky vody z vybraných neevidovaných výpustí. Nejvíc znečištěnou vodu objevili u výpusti v obci Frymburk. "Vytékající voda byla silně organicky, živinově i bakteriálně znečištěná a svým charakterem odpovídala špatně čištěné komunální odpadní vodě," uvedla Mertl.

Povodí Vltavy průběžně eviduje místa vypouštění vyčištěných odpadních vod povolených vodoprávním úřadem. Současný stav, kdy je hladina lipenské nádrže níž, je vhodný pro mapování výpustí. Při terénním šetření prověřilo Povodí Vltavy kolem Lipna přes 100 lokalit. "Z toho polovina výpustí je zaústěna přímo do vodní nádrže a u 20 procent z těchto výpustí jsme nedohledali žádné informace, ani povolení k nakládání s vodami," uvedla mluvčí povodí.

Mimořádný monitoring kvality vody bude podle Povodí Vltavy pokračovat. Správci povodí také v hlavní rekreační sezoně od června do srpna zkontrolují kvalitu vody u vybraných potoků, které protékají zejména chatovými oblastmi. Zkontrolují také kvalitu odpadních vod vypouštěných z kempů ležících v okolí Lipna. "Povodí Vltavy monitoruje výpusti všude, ale situace, která je nyní monitorována na vodní nádrži Lipno, není v takovém rozsahu na jiných vodních nádržích," doplnila Mertl.

Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) dosud žádný podnět k prošetření nepovolených výpustí nedostala. Podle její mluvčí Miriam Loužecké se inspekce zabývá jen porušením předpisů u podnikatelů a firem. Před několika lety za nelegální výpusť z rekreačního objektu do potoka u Lipna uložila dvě pokuty celkem za 360.000 korun.

Mohlo by vás zajímat:

Rybitví čelí soudnímu sporu s AVE CZ kvůli změně územního plánu
 

zdroj: ČTK

Prohlubující úbytek biologické rozmanitosti má přímé dopady na dostupnost vody, potravin, zdraví obyvatel i ekonomickou stabilitu společnosti. Akademie věd České republiky proto na tyto jevy reaguje – spouští pětiletý výzkumný program Krize biodiverzity, jehož cílem je posílit roli vědeckých poznatků v rozhodování státu a ve veřejné debatě o budoucí stabilitě české krajiny a kvalitě života.

„Biodiverzita není okrajové environmentální téma. Je to základní infrastruktura fungující krajiny a společnosti,“ říká koordinátor programu Radim Hédl z Botanického ústavu AV ČR a dodává: „Globální krize biodiverzity je vedle klimatické změny nejvážnější ekologickou hrozbou pro lidstvo. Česká společnost ji však podceňuje. Projekt si proto klade za cíl centralizovat vědecká fakta z různých oblastí na toto téma a poskytnout je široké veřejnosti i státní a veřejné správě.“

Prostřednictvím programu budou vědci kvantifikovat míru úbytku biodiverzity, analyzovat jeho příčiny a vyhodnocovat dopady na fungování ekosystémů. Vznikne tak vědecky podložený základ pro návrh cílených opatření zajišťujících ochranu ohrožených druhů a zároveň minimalizujících ekonomické ztráty a konflikty mezi ochranou přírody a hospodářskými zájmy.

„Klíčem k úspěchu je konsolidace dosud fragmentované komunikace a úzká spolupráce různě zaměřených ústavů Akademie věd ČR a dalších partnerů,“ zdůrazňuje jeden z řešitelů projektu Jan Zukal z Ústavu biologie obratlovců AV ČR. „Chceme uchopit iniciativu a přispět k nalézání efektivních řešení úpadku biodiverzity v kontextu aktuálního vývoje naší společnosti.“

Při řešení projektu vzniknou výstupy včetně internetové platformy jako informačního zdroje o krizi biodiverzity, odborné publikace, série krátkých filmových dokumentů, budou uspořádány otevřené konference, jež umožní přímý dialog mezi všemi zainteresovanými aktéry. Cílem aktivit je zvýšit povědomí a podpořit otevřenou diskusi nejen mezi odborníky, ale i se širokou veřejností.

Do interdisciplinárního projektu se zapojí sedm ústavů AV ČR, které do společné platformy soustředí výsledky svého výzkumu v jednotlivých tematických oblastech a nabídnou je v ucelené a srozumitelné podobě. Program koordinuje Botanický ústav ve spolupráci s Ústavem biologie obratlovců, dále jsou zapojeny Biologické centrum, Ústav výzkumu globální změny, Sociologický ústav, Mikrobiologický ústav a Ústav státu a práva AV ČR. Řešitelé projektu budou komunikovat s rozmanitým spektrem příjemců, od státní správy po širokou veřejnost.

Program reaguje i na aktuální vývoj v evropské environmentální legislativě, konkrétně na Strategii v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030 a Národní plán na obnovu přírody, které nyní Česká republika aktivně implementuje.

Zdroj: Botanický ústav AV ČR

Klimatická změna přestává být pro finanční sektor otázkou reputace nebo dobrovolných ESG závazků. Rozhodnutí Evropské centrální banky uložit francouzské skupině Crédit Agricole pokutu v řádu milionů eur potvrzuje, že klimatická a environmentální rizika se stala plnohodnotnou součástí závazného bankovního dohledu a jejich podcenění může mít přímé finanční následky.

Instituce Evropská centrální banka uložila skupině Crédit Agricole sankci ve výši 7,55 milionu eur za to, že ve stanovené lhůtě nedokončila požadované posouzení materiálnosti klimatických a environmentálních rizik. Šlo o takzvanou periodickou peněžitou sankci, která se počítala za každý den prodlení, konkrétně za 75 dnů v roce 2024. Banka podle dohledu nesplnila povinnost včas doložit, jak systematicky identifikuje a vyhodnocuje dopady klimatických faktorů na své podnikání a kapitálovou pozici.

Rozhodnutí navazuje na předchozí dohledový krok ECB z února 2024, kdy byla bance uložena povinnost posílit integraci klimatických a environmentálních rizik do systému řízení rizik a do interního procesu hodnocení kapitálové přiměřenosti. Nešlo přitom o to, že by banka měla nadprůměrná aktiva z pohledu uhlí či jiným emisně náročným sektorům. Nešlo o to, kolik má banka „hnědých“ aktiv, ale o to, že nedokázala jasně prokázat, jak klimatická rizika dopadají na její úvěry, zajištění a celkovou kapitálovou strategii.

Tento případ je třeba číst v širším legislativním a regulatorním kontextu. Evropský bankovní dohled v posledních letech systematicky začleňuje klimatická rizika do pravidel, podle nichž se posuzuje kapitálová přiměřenost a stabilita bank. Opírá se přitom o evropskou legislativu známou jako CRD a CRR, která určuje, kolik kapitálu musí banky držet a jak mají řídit svá rizika. 

Banky podléhající jednotnému mechanismu dohledu musí plnit očekávání definovaná v průvodci ECB k řízení klimatických a environmentálních rizik a zároveň reagovat na nové požadavky v oblasti zveřejňování informací o udržitelnosti podle evropské legislativy. Klimatická rizika jsou tak postupně integrována do pilíře II dohledu, do procesu SREP i do interních kapitálových modelů.

ECB dlouhodobě upozorňuje, že klimatická změna představuje riziko pro finanční stabilitu. Fyzická rizika spojená s extrémními projevy počasí mohou snižovat hodnotu zajištění a zvyšovat úvěrové ztráty. Přechodová rizika vyplývající z dekarbonizačních politik, technologických změn a proměny spotřebitelského chování mohou zásadně ovlivnit obchodní modely firem, které jsou klienty bank. Pokud banka tato rizika nedokáže identifikovat, kvantifikovat a promítnout do řízení kapitálu, vystavuje se nejen reputačnímu, ale i regulatornímu postihu.

Sankce vůči Crédit Agricole je jasným vzkazem celému bankovnímu sektoru v eurozóně. Evropská centrální banka tím dává najevo, že klimatická rizika už nejsou okrajovým tématem ani otázkou dobrovolných závazků, ale plnohodnotnou součástí závazných pravidel dohledu. Banky musí být schopny doložit, že pracují s kvalitními daty, že testují své portfolio pomocí realistických scénářů vývoje a že odpovědnost za tato rizika nese i vrcholové vedení. Samotné strategie a veřejné sliby nestačí, rozhodující je, zda jsou klimatická rizika skutečně promítnuta do každodenního řízení úvěrů, kapitálu a celkové obchodní strategie.

Crédit Agricole může rozhodnutí napadnout u Soudní dvůr Evropské unie, nicméně samotný fakt uložení pokuty posouvá regulatorní laťku. Pro evropské banky je to jasné varování, že adaptace na klimatickou transformaci už není strategickou volbou ani marketingovým tématem, ale právně vymahatelnou povinností s přímým dopadem na hospodářský výsledek.

Existují případy, kdy je těžba nerostné suroviny vedena v tak omezeném měřítku a s tak dlouhou časovou perspektivou, že nepředstavuje klasický průmyslový tlak na krajinu. Curlingový kámen a jeho původ na ostrově Ailsa Craig ukazují, že vztah mezi geologickým zdrojem, ekonomikou a ochranou přírody může fungovat v jiném režimu, než jaký běžně spojujeme s těžebním sektorem.

Curling bývá vnímán jako technicky náročný, ale materiálově nenápadný sport. Ve skutečnosti stojí na velmi specifickém minerálním vstupu. Špičkové kameny jsou vyráběny z mikrožuly pocházející z ostrova Ailsa Craig, izolovaného sopečného tělesa u západního pobřeží Skotska. Tato hornina vyniká nízkou pórovitostí, vysokou pevností a strukturální homogenitou, která je zásadní pro stabilitu kluzné plochy a odolnost vůči opakovaným nárazům. V podmínkách střídavého namáhání, kontaktu s vlhkostí a nízkých teplot by běžné stavební žuly postupně degradovaly. Mikrožula z Ailsa Craig si však zachovává vlastnosti v horizontu desetiletí.

Výrobu kamenů zajišťuje společnost Kays of Scotland, která kombinuje tradiční kamenické postupy s přesným obráběním. Výsledkem je produkt s velmi dlouhou životností a minimální potřebou obměny. To je z hlediska materiálové bilance klíčové. Curlingový kámen není rychloobrátková komodita, ale investiční vybavení, jehož funkční životnost se počítá na desítky let. Materiálový tok mezi ložiskem a koncovým uživatelem je tedy mimořádně pomalý.

Samotná těžba na Ailsa Craig probíhá v režimu přísné regulace. Ostrov je chráněným územím a významným hnízdištěm mořských ptáků. Neexistuje zde kontinuální lomový provoz ani rozsáhlá infrastruktura typická pro běžnou těžbu stavebního kamene. Odběr horniny probíhá v několikaletých intervalech a v objemech, které jsou v porovnání s klasickým kamenolomem zanedbatelné. Materiál vytěžený během jedné akci pokrývá potřeby výroby na mnoho let dopředu. Zásoby horniny jsou při současném tempu výroby (cca 2 000 kamenů /rok) se odhadují na sto tisíc let dopředu.

Pokud kámen přestane splňovat parametry pro vrcholové soutěže, typicky nekončí jako odpad. Dochází k jeho přesunu v rámci „kaskády kvality“. Soutěžní kameny se prodávají klubům pro rekreační nebo tréninkové využití. Až v další fázi, kdy už nevyhovují ani pro klubovou hru, mohou být vyřazeny z aktivního sportovního provozu.

Recyklace v klasickém průmyslovém smyslu se prakticky neprovádí, protože materiál je monolitický a vysoce odolný. Nedrtí se a znovu nezpracovává na nové kameny. Postupné opotřebení se řeší přebroušením spodní plochy a obnovením geometrie. Tento proces lze během životnosti kamene provést opakovaně.

Upcyklace však existuje v jiné podobě. Vyřazené kameny se často používají jako dekorativní nebo symbolické prvky před stadiony a kluby, jako pamětní objekty, trofeje, nebo architektonické artefakty. Díky své ikonické formě a vysoké materiálové kvalitě mají estetickou i historickou hodnotu.

Z analytického hlediska je tento případ zajímavý tím, že hlavním omezením není vyčerpání zdroje, ale regulační rámec ochrany přírody. Intenzita využívání je určována environmentálními podmínkami a společenským konsensem, nikoli maximalizací produkce. Ekonomický model nestojí na objemu těžby, ale na vysoké přidané hodnotě finálního výrobku a jeho dlouhé životnosti.

Tento model nelze jednoduše přenést na segmenty s masovou spotřebou surovin, ale poskytuje relevantní referenci pro diskusi o měřítku a časovém horizontu těžby. Ukazuje, že klíčovým parametrem udržitelnosti není pouze samotná existence těžby, ale její objem, frekvence, způsob regulace a charakter finálního produktu. Pokud je odběr suroviny nízký, produkt dlouhodobý a zásah do území omezený, může být vztah mezi ložiskem a ekosystémem stabilní.

Zajímavosti:

• Ostrov Ailsa Craig je geologicky pozůstatkem paleogenního magmatického tělesa vzniklého před zhruba 60 miliony let v souvislosti s otevíráním severního Atlantiku. Curlingový kámen je tak produktem procesů, které časově předcházejí většině dnešní evropské krajiny.

• Standardní soutěžní kámen má hmotnost maximálně 44 liber, tedy přibližně 19,96 kg, přičemž mezinárodní parametry stanovuje World Curling Federation.

• Spodní kluzná plocha netvoří celý průměr kamene, ale jen úzký prstenec o šířce několika milimetrů. Reálná kontaktní plocha s ledem je tedy velmi malá, což výrazně ovlivňuje třecí charakteristiky a vysvětluje relativně dlouhý dojezd.

• Tradiční konstrukce kombinuje dva typy žuly. Spodní část, která je v kontaktu s ledem, bývá z jemnější a hustší odrůdy Blue Hone, zatímco horní tělo může být z odolnější Common Green. Jde o funkční kompozici v rámci jednoho horninového masivu.

• Rukojeti kamenů nejsou kamenné, ale obvykle plastové nebo kompozitní, barevně odlišené podle týmu. Upevňují se pomocí centrálního šroubového systému, který umožňuje výměnu bez zásahu do těla kamene.

• Ostrov je dnes vlastněn organizací Royal Society for the Protection of Birds, která dohlíží na ochranu ptačích kolonií. Těžba tak probíhá v prostředí, kde je primárním cílem ochrana biodiverzity, nikoli ekonomická aktivita.

• V moderních halách je environmentálně nejnáročnější složkou curlingu provoz ledové plochy. 

• Curling byl zařazen do programu zimních olympijských her již v roce 1924 na hrách v Chamonix.

• Jeden kámen od renomovaných výrobců používaný ve vrcholových soutěžích stojí přibližně 20 000 Kč.