Srdečně Vás zveme na XXVI. zasedání Fóra pro výměnu informací o nejlepších dostupných technikách, které se uskuteční ve středu 19. listopadu 2025 v sále č. 239, I. patro, budovy Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO), Na Františku 32, Praha 1. V rámci fóra budou představena nejnovější legislativní změny, technologické trendy v oblasti nejlepších dostupných technik (BAT) a budoucí výzvy, které implementace IPPC přináší. 

Tato odborná akce, pořádaná ve spolupráci s Ministerstvo životního prostředí (MŽP), Ministerstvo zemědělství (MZe), Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) a Česká informační agentura životního prostředí (CENIA), je určená pro odborníky ze státní správy, průmyslu i akademické sféry zainteresované v oblasti ochrany životního prostředí. 

Účast na tomto fóru je výjimečnou příležitostí pro diskusi nad klíčovou rolí, kterou v současném průmyslovém prostředí hraje systém integrované prevence a omezování znečištění (IPPC). Právě principy IPPC jsou základem pro zajištění, že průmyslové činnosti jsou provozovány s ohledem na co nejmenší dopad na životní prostředí při zachování efektivity a konkurenceschopnosti. 

Praktické informace:

• Termín konání: středa 19. listopadu 2025

• Místo: Ministerstvo průmyslu a obchodu, Na Františku 32, 110 15 Praha 1, jednací sál č. 239, I. patro

• Registrace účastníků: 8:45 – 9:30 hod.

• Zahájení: 9:30 hod.

• Předpokládaný konec akce: 15:00 hod.

Organizační pokyny:

• Účast na akci je zdarma, je však nutná registrace prostřednictvím online přihlášky do 10. listopadu 2025.

• Potvrzení účasti nezasíláme; kontaktujeme pouze ty, jejichž přihlášku nemůžeme přijmout z kapacitních důvodů.

Kontaktní osoba:
Ing. Lenka Jankujová, e-mail: lenka.jankujova@mpo.gov.cz

Když se v minulosti měnily poměry sil ve světě, často za tím nestály jen armády, ale také zdroje — uhlí, ropa, plyn. Dnes však na scénu vstupují jiní hráči: lithium, kobalt, neodym a další vzácné zeminy. Suroviny, které pohánějí baterie, elektromobily, satelity, turbíny i obranné systémy. Právě kolem nich se začíná psát nová kapitola globální politiky. Důkazem je aktuální dohoda mezi Government of the United States a Government of Australia, která vytváří rámec pro společné zajištění dodávek těchto strategických surovin.

Podstatou rámce je vytvoření předvídatelného a chráněného prostoru pro těžbu, zpracování a obchodování s kritickými minerály, které budou v následujících desetiletích určovat tempo technologické transformace. USA i Austrálie chtějí postupovat koordinovaně: identifikovat konkrétní projekty, propojit veřejné investiční nástroje a zajistit, aby nové kapacity vznikaly v prostředí s vysokou úrovní environmentálních a sociálních standardů. Nejde přitom o jednostrannou podporu průmyslu, ale o budování skutečné strategické infrastruktury, která má zajistit odolnost hospodářství vůči geopolitickým otřesům a surovinovým krizím.

Významným signálem je i tempo, jaké si aliance stanovila. Už během prvních šesti měsíců má být uvolněno minimálně 1 miliarda dolarů na projekty zaměřené na těžbu a zpracování minerálů určených výhradně pro americký a australský průmysl. Obě vlády přitom počítají s aktivním zapojením rozvojových bank, exportních agentur i státních záruk. Dohoda zahrnuje mechanismus rychlé reakce na narušení dodavatelských řetězců — jasný náznak, že jde o mnohem víc než o obecný politický záměr.

Celá iniciativa má rovněž silný geostrategický rozměr. Zpracování většiny vzácných zemin je v současnosti koncentrováno v několika málo zemích, především v Asii, což dává těmto státům zásadní výhodu v technologickém i průmyslovém soupeření. USA a Austrálie tímto krokem reagují na tuto asymetrii: chtějí vytvořit soběstačný a zároveň otevřený blok, který sníží závislost na jediném dodavatelském regionu. Geologické mapování, rozvoj nových dolů i podpora recyklace jsou součástí dlouhodobého plánu, který má nabídnout skutečnou alternativu k současné dominanci několika hráčů.

Dohoda je záměrně postavena mimo klasické mezinárodní smlouvy. Je pružná, nevytváří právní závazky, ale politickou odpovědnost. Když jedna strana nebude souhlasit, může odejít do 30 dnů. To je netypický přístup, který má usnadnit rychlé rozhodování a přilákat investory, kteří by se jinak obávali dlouhých ratifikačních procesů. USA a Austrálie tím vytvářejí rámec, který má být především funkční a odolný vůči měnícím se podmínkám světového obchodu.

Nelze přehlédnout ani environmentální rovinu celé dohody. Součástí strategie je recyklace vzácných zemin a baterií, snaha uzavírat materiálové cykly a tím zmírnit tlak na nové zdroje. V době, kdy prudce roste poptávka po lithiu, niklu a kobaltu, představuje efektivní recyklace faktor, který může rozhodnout o udržitelnosti celého systému.

Čtěte také:

Evropský surovinový detox: Recyklace může být klíčem ke snížení závislosti na Číně
 

Evropský průmysl se ocitá v situaci, kterou lze přirovnat k odvykací kúře – závislost na strategických surovinách, zejména na vzácných zeminách, je dlouhodobá, hluboká a její překonání vyžaduje cílené a promyšlené kroky. Říjen 2025 přinesl nový impuls k uvědomění si této závislosti, kdy Čína oznámila restrikce na export třinácti klíčových prvků, jež jsou nezbytné pro výrobu moderních technologií, zelených energií a vojenských systémů. Tyto kroky neznamenají jen omezení dodávek, ale zároveň umožňují Pekingu získávat citlivé informace o evropských odvětvích, která na těchto surovinách závisí.

Vzácné zeminy, jako jsou samarium, gadolinium, terbium, dysprosium, lutetium, skandium, yttrium, holmium, erbium, thulium, europium, ytterbium nejsou jen chemickými prvky, ale stavebními kameny digitální transformace, elektromobility, větrných turbín, zelených technologií a také vojenských systémů. Bez nich by se zastavila výroba téměř všech moderních elektronických zařízení a zařízení s vysokou energetickou účinností, od mobilních telefonů po elektromotory.

Evropská unie je v tomto ohledu extrémně zranitelná. Přes polovinu dovozu vzácných zemin pokrývá Čína, která zároveň kontroluje asi 90 procent světového zpracování a zhruba 60 procent těžby. To znamená, že Evropa prakticky nemá možnost nezávislého zásobování kritickými prvky, zejména těžkými vzácnými zeminami, které jsou klíčové například pro výrobu magnetů do elektromotorů a větrných turbín. Lehké vzácné zeminy, užívané například pro katalyzátory a optické technologie, sice pocházejí z více zdrojů, ale u těžkých prvků je evropský průmysl prakticky na Číně závislý. Každé rozhodnutí Pekingu má tedy okamžitý dopad na strategické plánování evropských firem i energetickou transformaci kontinentu.

Nová opatření Číny jsou navíc navázána na složitou geopolitickou mozaiku. Země nejenže omezuje vývoz, ale také vyžaduje speciální licence, čímž získává citlivé informace o evropských odvětvích, která na vzácných zeminách závisí. Tento krok zvyšuje Číně strategickou vyjednávací sílu a umožňuje jí uplatňovat politický tlak, přičemž zároveň minimalizuje vlastní environmentální a sociální náklady spojené s těžbou. Zatímco domácí regulace v Číně přísně omezují těžbu a stanovují kvóty, těžba v zahraničí, například v Myanmaru, poskytuje levnou pracovní sílu a dovoluje obcházet přísné limity, které by jinak zpomalily dostupnost surovin pro čínský průmysl.

Myanmar se tak stal klíčovou zásobárnou těžkých vzácných zemin pro čínské společnosti. Zpracování a export těchto prvků se pak odehrává na čínském území, což umožňuje Pekingu udržovat kontrolu nad globálním trhem a zároveň omezovat negativní dopady na domácí životní prostředí. Situace je komplikovaná tím, že zahraniční těžba formálně odporuje myanmarským zákonům, ale v praxi se zahraniční firmy, často v kooperaci s místními ozbrojenými skupinami, těžby účastní. Tento systém přináší vysoké riziko nestability – politické změny nebo lokální konflikty mohou okamžitě ohrozit tok surovin do Číny a následně do Evropy.

Z evropského pohledu je tato závislost dramatická. Přerušení dodávek může vést k okamžitému zpomalení výroby v klíčových odvětvích, narušit energetický přechod a ohrozit schopnost Evropy plnit závazky v oblasti klimatu. Přestože se EU snaží diverzifikovat dodávky a hledá alternativní zdroje, nalezení a uvedení nových ložisek do provozu je dlouhodobý a nákladný proces, který nelze řešit přes noc. Aktuální napětí navíc ukazuje, že jakékoli dlouhodobé plánování v technologických a energetických odvětvích musí zahrnovat geopolitická rizika a scénáře výpadku klíčových surovin.

Strategické dopady se neomezují jen na průmysl, ale dotýkají se celé ekonomiky a bezpečnostní politiky. Vzácné zeminy jsou součástí nejen civilních technologií, ale i obranných systémů. Rakety, radarové systémy, stíhací letouny i další vojenská technika spoléhají na prvky, které jsou součástí exportních omezení Pekingu. To vytváří tlak na evropské vlády, aby hledaly náhradní zdroje a investovaly do domácího zpracování surovin, recyklace a strategických zásob. Zároveň je to varování, že technologická autonomie a bezpečnost Evropy nelze zajistit pouze obchodními vztahy – je nutná koordinovaná politika surovin a investice do inovací.

Evropská unie v posledních letech spustila několik významných projektů, které mají recyklaci vzácných zemin učinit realistickou a ekonomicky životaschopnou alternativou k dovozu. Ve Francii byla v Grenoblu spuštěna pilotní linka pro recyklaci magnetů vzácných zemin, které se používají v elektromobilech a větrných turbínách. Projekt realizuje skupina Orano ve spolupráci s Francouzskou komisí pro alternativní energie a atomovou energii a má ambici vytvořit uzavřený cyklus recyklace pro vysoce výkonné permanentní magnety. Podobně projekt REE4EU demonstroval možnost recyklovat slitiny vzácných zemin z odpadních materiálů a znovu je využít při výrobě nových magnetů, což potvrzuje technickou a ekonomickou proveditelnost recyklace. 

Další evropské iniciativy, jako SUSMAGPRO a REECirkEL, se zaměřují na efektivní recyklaci z elektronického odpadu a budování udržitelných recyklačních řetězců pro průmyslové využití. Kromě toho Evropská komise vybrala v rámci Aktu o kritických surovinách 47 strategických projektů zaměřených na zvýšení domácí kapacity pro těžbu, zpracování a recyklaci vzácných zemin a dalších kritických surovin, včetně lithia. Mezi tyto projekty se řadí i dva české projekty – projekt Geomet, dceřiné společnosti skupiny ČEZ, a projekt Cinovec, realizovaný ve spolupráci European Metals Holdings a ČEZ – oba zaměřené na těžbu a zpracování lithia v oblasti Cínovce, které je největším evropským ložiskem tohoto kovu. 

Současná situace podtrhuje zranitelnost evropského průmyslu vůči politickým rozhodnutím třetích zemí a nutnost dlouhodobé strategie. Diverzifikace dodavatelských řetězců, investice do recyklace vzácných zemin, vyhledávání nových ložisek mimo Čínu a rozvoj alternativních technologií nejsou pouze doporučeními odborníků, ale otázkou přežití technologické a energetické soběstačnosti Evropy. Každé další omezení exportu nebo narušení dodávek může vyvolat domino efekt v průmyslu, energii i obraně, a proto je tato problematika dnes jedním z klíčových témat evropské politiky i strategického plánování firem.

Evropská komise představila návrh úprav nového systému emisních povolenek ETS 2, který má od roku 2027 zahrnout vytápění budov a silniční dopravu. Cílem je zabránit cenovým výkyvům, které by mohly dopadnout na domácnosti, malé podniky i živnostníky. Změna reaguje na obavy členských států, že bez těchto úprav by systém mohl zvýšit životní náklady a narušit důvěru v klimatickou politiku.

ETS 2 rozšiřuje zpoplatnění emisí oxidu uhličitého na oblasti, které dosud stály mimo hlavní systém obchodování s povolenkami. Zatímco původní ETS pokrývá přibližně 40 % evropských emisí, rozšíření o dopravu a budovy zvedne pokrytí až na zhruba 87 %. Komise tak naplňuje dlouhodobý cíl, aby platilo jednoduché pravidlo: kdo vypouští emise, musí za ně nést odpovědnost.

Podstatou návrhu je ale nová pojistka proti prudkému růstu cen. Pokud cena povolenky překročí hranici 45 eur za tunu CO₂, aktivuje se mechanismus, který uvolní na trh dodatečné množství povolenek. V praxi to znamená, že trh bude pružněji reagovat na poptávku a nedojde k cenovým šokům. Zároveň se tím sníží riziko, že by se emisní povolenky staly neúnosným nákladem pro domácnosti a menší podniky.

Návrh zavádí také několik přechodných období. Systém začne pro větší a střední firmy platit od 30. prosince 2025, pro malé podniky o rok později. Tento postup má umožnit hladké přizpůsobení novým pravidlům i dostatečný čas na přípravu.

Z českého pohledu jde o vítanou korekci, která potvrzuje, že ochrana klimatu se nemusí vylučovat s ochranou ekonomické stability. Ministerstvo životního prostředí opakovaně upozorňovalo, že ETS 2 by měl být zaváděn postupně a s ohledem na sociální dopady. 

Evropská komise tímto krokem ukazuje, že klimatická politika může být nejen přísná, ale i rozumná. Regulace, která původně vypadla jako další byrokratický labyrint, se proměňuje v nástroj, který by mohl být funkční, předvídatelný a ekonomicky únosný. Pokud návrh schválí Evropský parlament a Rada, systém ETS 2 se stane jedním z nejdůležitějších pilířů evropského přechodu k nízkouhlíkové ekonomice a to bez zbytečného chaosu a s respektem k reálnému životu běžných občanů EU.

Evropská komise dnes představila návrh, který má usnadnit život tisícům firem, zemědělců i obchodníků napříč Evropou i mimo ni. Jde o zásadní úpravu fungování nařízení o odlesňování (EU Deforestation Regulation, EUDR), které má zajistit, aby produkty prodávané na evropském trhu již nepřispívaly k ničení světových lesů. Komise zároveň reaguje na zpětnou vazbu z praxe – přináší cílené zjednodušení povinností, posiluje robustnost systému a posouvá některé termíny tak, aby přechod byl reálně zvládnutelný.

Nařízení EUDR, které vstoupilo v platnost v roce 2023, je jedním z nejdůležitějších evropských nástrojů boje proti klimatické změně a úbytku biodiverzity. Podle údajů OSN zmizelo v letech 1990–2020 více než 420 milionů hektarů lesa – území větší než celá Evropská unie. Každou minutu se kácí plocha odpovídající třem rozlohám bruselského parku Léopold. Evropská komise proto stanovila, že na unijním trhu už nesmí být výrobky, které jsou výsledkem odlesňování či degradace lesů.

Dnešní návrh však přináší toliko potřebný „lidský rozměr“. Komise reaguje na volání podniků po větší jednoduchosti a navrhuje, aby se administrativní zátěž snížila až o 30 %. Klíčovou změnou je, že tzv. downstream firmy – tedy obchodníci, maloobchodníci či výrobci, kteří zpracovávají již dovezené suroviny – nebudou muset znovu podávat prohlášení o náležité péči. Stačí jedno jediné podání na začátku dodavatelského řetězce, například při dovozu kakaových bobů do EU. Výrobce čokolády tak už nebude muset znovu vyplňovat složité formuláře.

Dalším významným krokem je úleva pro drobné a mikro podniky z nízkorizikových zemí – například malé farmáře či lesníky, kteří tvoří téměř 100 % všech primárních producentů v EU. Ti nově nebudou muset pravidelně podávat zprávy, ale pouze jednorázové jednoduché prohlášení. Pokud navíc údaje už existují v národních databázích, nebudou muset podnikatelé dělat vůbec nic.

Komise zároveň navrhuje přechodné období, aby byl informační systém EUDR plně funkční a zvládl nápor dat. Zatímco velké a střední podniky začnou nová pravidla uplatňovat od 30. prosince 2025, menší firmy dostanou o rok navíc – do 30. prosince 2026. I velkým podnikům však bude poskytnuta půlroční „milosrdná“ fáze, během níž bude kontrola uplatňování pravidel mírnější.

Evropská komise přiznává, že zatížení systému je mnohem větší, než se původně čekalo. Od jeho spuštění v prosinci 2024 se ukázalo, že objem transakcí a interakcí firem s IT systémem prudce roste. Pokud Evropský parlament a Rada návrh rychle schválí, podniky získají jistotu a více času se na nová pravidla připravit. Pokud se tak nestane, EUDR začne platit v plném rozsahu už koncem roku 2025.

 

Ještě před několika desetiletími se spalovny odpadu považovaly za krajní řešení a symbol ekologického selhání. Dnes tvoří páteř systému, který přináší teplo, elektřinu i úspory surovin. Česká republika během třiceti pěti let vybudovala síť zařízení, která dokládají, že i zbytkový materiál může mít reálnou hodnotu. Z odpadu se tak stal zdroj – nejen energie, ale i investic a inovací, které mění celý přístup k nakládání s materiály.

Česká republika za posledních pětatřicet let tak prošla mimořádnou proměnou, kterou lze doložit nejen čísly, ale i zásadní změnou přístupu společnosti k tomu, co bylo ještě nedávno považováno za nepotřebný materiál. Zatímco na konci osmdesátých let se spalovalo necelých šedesát tisíc tun odpadu ročně, v roce 2024 už statistiky Ministerstva průmyslu a obchodu uvádějí více než 1,35 milionu tun energeticky využitých odpadů a alternativních paliv. To představuje dvacetinásobný nárůst a zároveň doklad, že energetické využívání odpadu se z experimentální a často nedůvěryhodné technologie stalo pevnou součástí české energetiky, teplárenství i průmyslu.

Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) provádí od roku 2003 pravidelná statistická šetření (Statistika energetického využívání odpadů a alternativních paliv v letech 1989–2024), která mapují energeticky využívané odpady a alternativní paliva. Data MPO jsou doplňována údaji Energetického regulačního úřadu (ERÚ), Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) a Českého statistického úřadu (ČSÚ). Právě tato provázanost je jasným signálem a zároveň důkazem, že energetické využívání odpadu dnes není jen environmentální, ale i strategická otázka energetické bezpečnosti.
 

Brno otevřelo cestu energetickému využívání odpadu

První kroky této proměny byly učiněny ještě v době, kdy pojem oběhové hospodářství nebyl součástí politických strategií ani veřejné debaty. V 80. letech vznikla v Brně první česká spalovna komunálního odpadu, jejíž kapacita tehdy činila 240 tisíc tun ročně, ale zdaleka nebyla plně využívána. Technologie byla jednoduchá, účinnost nízká a ekologické parametry odpovídaly době, která energetické využití odpadu chápala především jako prostou formu likvidace odpadu. O více než dvacet let později prošlo zařízení zásadní modernizací, která z něj učinila kogenerační zdroj vyrábějící teplo i elektřinu. Od podzimu 2011 funguje brněnské SAKO jako moderní centrum odpadové energetiky, schopné zpracovat čtvrt milionu tun ročně, přičemž dodává teplo do městské sítě a elektřinu do distribuční soustavy.

Podle aktuálních údajů MPO představují zařízení pro energetické využívání odpadů (ZEVO) největší kategorii v rámci celé bilance. V roce 2024 bylo v těchto zařízeních spáleno přes 830 tisíc tun komunálního odpadu, což odpovídá zhruba 8 milionům gigajoulů energie. Z tohoto množství se vyrobilo 261 tisíc megawatthodin elektřiny a více než čtyři miliony gigajoulů tepla. To znamená, že ZEVO, lidově řečeno spalovny, dnes nejen zpracovávají odpad, ale zároveň stabilizují energetickou síť měst a regionů.

Příběh brněnské spalovny se postupně stal inspirací pro další města. V Praze vzniklo zařízení ZEVO Malešice, jehož projekt se začal připravovat již na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Po složitém období výstavby bylo uvedeno do provozu na podzim roku 1998. Od té doby prošlo několika modernizačními etapami, které se zaměřily především na čištění spalin a na zvýšení energetické efektivity. V roce 2024 už ZEVO Malešice dosáhlo roční kapacity 480 tisíc tun, čímž se stalo největším zařízením svého druhu v České republice.

Dnes je ZEVO Malešice považováno za klíčové městské zařízení s kogenerační výrobou. Kromě dodávky tepla do sítě Pražské teplárenské vyrábí také elektrickou energii, která pokrývá potřeby desítek tisíc domácností. Modernizace z roku 2023 umožnila zvýšit kapacitu o téměř 50 tisíc tun ročně, čímž zařízení reaguje na omezení skládkování a na budoucí povinnost obcí zajistit zpracování netříděného odpadu.

Třetím důležitým mezníkem bylo uvedení do provozu spalovny Termizo v Liberci, která od roku 2000 zpracovává až 96 tisíc tun odpadu ročně a dodává elektřinu i teplo do místní sítě. V roce 2016 se přidalo zařízení v Chotíkově u Plzně, moderní kogenerační zdroj s výkonem 10,5 MW elektřiny a 31,7 MW tepla. Tato čtyři zařízení dnes představují páteř systému energetického využívání komunálních odpadů. Dohromady v roce 2024 vyrobila 261 tisíc megawatthodin elektřiny a více než čtyři miliony gigajoulů tepla. Oproti roku 1989, kdy české spalovny komunálního odpadu prakticky žádnou elektřinu nevyráběly, jde o zásadní proměnu – technologickou, ekonomickou i environmentální.

Z historických dat je patrné, že objem komunálního odpadu využívaného pro výrobu energie vzrostl mezi lety 1989 a 2024 osmnáctinásobně. Kromě zvyšování kapacit hrálo zásadní roli i zavádění kogenerace – tedy současné výroby elektřiny a tepla. Tento přístup maximalizuje využití energie obsažené v odpadu a zároveň snižuje emise, které by vznikly při oddělené výrobě.
 

Spalovny, které chrání i zásobují energií

Energetické využívání odpadů se však v České republice neomezuje jen na městské spalovny. Významnou roli hrají také průmyslové a nemocniční spalovny, které tvoří samostatný a dlouhodobě stabilní segment. Jejich počet se v posledních letech pohybuje kolem tří desítek, přičemž se nacházejí například v Jihlavě, Kolíně, Kralupech nad Vltavou, Ostravě, Plzni, Trmicích nebo Zlíně. Zajišťují energetické zpracování chemických, zdravotnických i biologických odpadů, které nelze recyklovat ani bezpečně ukládat na skládky. 

Od roku 1989, kdy v těchto zařízeních vzniklo 180 tisíc gigajoulů tepla, vzrostl jejich energetický výkon více než čtyřnásobně. Tyto provozy dohromady spálí ročně okolo 65–90 tisíc tun odpadu, přičemž přispívají především teplem využívaným pro technologické procesy nebo vytápění průmyslových areálů. Jejich význam je dvojí – energetický i hygienický, protože zajišťují bezpečné odstranění nebezpečných látek a infekčního materiálu.
 

Tichý lídři 

Zcela mimořádný rozvoj zažily v posledních dvaceti letech cementárny a vápenky. Ty dnes spalují nejen drcené pneumatiky, ale i odpadní oleje, čistírenské kaly, masokostní moučku nebo tzv. TAP – tuhá alternativní paliva vyráběná z vytříděného komunálního odpadu. V roce 2024 cementářský sektor zpracoval 391 tisíc tun těchto paliv a odpadů, což odpovídá zhruba třetině veškerého energeticky využívaného odpadu v České republice. Cementárenské pece, které pracují při teplotách přesahujících 1400 °C, jsou z hlediska úplného spalování ideálním prostředím a jejich využití výrazně snižuje spotřebu uhlí a plynu. 

Nejvyšší objem alternativních paliv byl zaznamenán v roce 2019, kdy cementárny využily více než 465 tisíc tun odpadů – tedy více, než kolik spálily všechny české komunální spalovny dohromady o dvě desetiletí dříve. Tento vývoj činí z cementárenského průmyslu tichého lídra české „recyklační energetiky“, který propojuje průmyslovou výrobu s principy udržitelnosti a cirkulární ekonomiky.

Dalším milníkem se stala modernizace teplárny v Přerově, která v roce 2023 spustila provoz nových multipalivových kotlů. Ty umožňují spalování TAP i biomasy a představují první krok k hlubšímu propojení teplárenství s oběhovým hospodářstvím. Přerov se tak stal symbolem nového trendu, kdy energetická zařízení začínají chápat odpad jako lokální surovinu s konkrétní energetickou hodnotou. V roce 2024 už energetický sektor využil více než 70 tisíc tun alternativních paliv.

Teplárna Přerov není jediná. Menší spalovací zkoušky alternativních paliv probíhaly i v Dětmarovicích, Plzni či v závodních energetikách. Tyto experimenty ukazují, že česká energetika se postupně připravuje na širší využívání odpadních paliv v rámci přechodu na nízkoemisní ekonomiku.

Dokáže ČR využít každý gigajoul?

Celková energie obsažená v odpadech a alternativních palivech využitých v roce 2024 přesáhla 19 milionů gigajoulů. V roce 1989 to přitom bylo jen necelých sedm set tisíc. Jinými slovy, množství energie získané z odpadu dnes odpovídá spotřebě středně velkého města během celého roku. Navzdory tomu, že celková produkce odpadu v zemi v posledních letech stagnuje, roste podíl energeticky využívaného odpadu, což potvrzuje, že se daří efektivněji zužitkovat to, co by jinak skončilo na skládce.

V evropském kontextu se Česká republika postupně přibližuje vyspělým státům, které odpad považují za zdroj energie i suroviny. Zatímco dříve jsme se orientovali na skládkování, dnes je trend opačný – rozšiřují se zařízení ZEVO, cementárny zvyšují podíl alternativních paliv a teplárny testují nové směsi TAP a biomasy. Každý gigajoul energie získaný z odpadu znamená nejen úsporu fosilního paliva, ale i snížení emisí skleníkových plynů. 

Český systém spaloven, cementáren a tepláren tak dokládá, že energetické využívání odpadu není konkurencí recyklaci, ale jejím přirozeným doplňkem. Zatímco recyklace vrací materiály zpět do oběhu, ZEVO a průmyslové spalovny uzavírají cyklus – proměňují zbytky na energii. Tím se uzavírá i symbolický kruh oběhového hospodářství. V roce 2030 by měla Česká republika přestat skládkovat využitelné odpady, což by znamenal další zásadní milník v proměně odpadů na zdroj energie i surovin.

Dokument ke stažení:

Zastupitelé Čáslavi na Kutnohorsku se v prosinci začnou zabývat změnou územního plánu vyvolanou nedávným referendem o skládce. Lidé v něm plánované rozšíření skládky odmítli. Plebiscitu se zúčastnilo 58 procent voličů, jeho výsledky jsou platné a závazné. Město má změnit územní plán tak, aby plochu určenou pro rozšíření skládky nebylo možné využít pro nakládání s odpady. Pokud půjde vše rychle, mohla by být změna projednána do konce příštího roku, řekl ČTK starosta Jaromír Strnad. Odpadová firma AVE CZ uvedla, že výsledek respektuje a bude se zabývat právními aspekty souvisejícími s dopady referenda. Více ZDE

Ministerstvo životního prostředí navrhuje prodloužit platnost přechodného ustanovení vyhlášky č. 273/2021 Sb., které určuje seznam nebezpečných odpadů zakázaných ke skládkování. Nově by se tento zákaz měl začít uplatňovat až od 1. ledna 2028, tedy o dva roky později, než počítala dosavadní právní úprava. Důvod je zřejmý – Česká republika stále nemá dostatečné kapacity pro spalování a jiné formy využití těchto odpadů. Pokud by zákaz vstoupil v platnost již v roce 2026, producenti by se dostali do neřešitelné situace: neměli by kam s odpadem, a museli by tak jednat v rozporu se zákonem.

Vyhláška v příloze č. 4, části C, vymezuje konkrétní druhy odpadů, které nelze skládkovat, protože je technicky možné je zpracovat ve spalovnách nebo zařízeních pro energetické či materiálové využití. Patří mezi ně například obaly obsahující nebezpečné zbytky (katalogové číslo 15 01 10*), sorbenty, filtrační materiály a čistící tkaniny znečištěné nebezpečnými látkami (15 02 02*), odpady z chemických procesů, znečištěné kaly, odpadní oleje, barvy, lepidla či rozpouštědla. Pro tyto odpady zatím v Česku chybí dostatečné spalovací kapacity – existující spalovny nebezpečného odpadu jsou vytížené, nové projekty se připravují jen pomalu a často čelí odporu veřejnosti i složitým povolovacím procesům.

Ministerstvo proto navrhuje odklad do konce roku 2027, který by měl poskytnout čas na dobudování potřebné infrastruktury a případné legislativní úpravy. Jedním z uvažovaných kroků je doplnění úplného zákazu skládkování o ekonomický nástroj – například zvýšení poplatku za ukládání těchto odpadů na skládku. Vyšší poplatky by měly postupně motivovat původce k hledání jiných způsobů nakládání s odpadem, jakmile budou dostupné potřebné technologie a zařízení.

Problém nedostatečných kapacit ale není nový ani ojedinělý. Česká republika už v minulosti několikrát musela posouvat klíčové termíny v oblasti odpadového hospodářství. Typickým příkladem je odklad konce skládkování využitelných odpadů, původně stanovený na rok 2024, který byl zákonem o odpadech přesunut až na rok 2030. Tato praxe vyvolává otázku, k čemu jsou pevně dané termíny v právních předpisech, pokud je stát sám není schopen dodržet. Může jít o důsledek přehnaného optimismu při nastavování cílů, ale i o selhání v dlouhodobém plánování investic do infrastruktury, které jsou pro naplnění těchto cílů nezbytné.

Výstavba nové spalovny nebezpečného odpadu je přitom během na dlouhou trať. Od prvotní myšlenky po uvedení do provozu uplyne často 7 až 10 let. Zahrnuje to nejen technickou přípravu projektu, ale i proces posuzování vlivů na životní prostředí (EIA), získání povolení, financování a nakonec i samotnou realizaci. Navíc jde o zařízení, která často narážejí na odpor místních komunit, a jejich prosazení vyžaduje nejen odborné, ale i politické odhodlání.

Odklad zákazu skládkování nebezpečných odpadů proto sice představuje pragmatické řešení současné situace, ale zároveň je zrcadlem dlouhodobé systémové slabiny. Ukazuje, že bez včasné přípravy a investic do infrastruktury zůstávají ambiciózní environmentální cíle pouze na papíře. Pokud stát chce, aby se termíny v odpadové legislativě staly skutečnými milníky, nikoli jen opakovaně posouvanými daty, musí být strategické plánování a podpora výstavby zařízení pro nakládání s odpady mnohem důslednější a předvídavější.

Možná by stálo za zamyšlení, zda by do budoucna neměla být za plnění takto zásadních termínů určena i konkrétní odpovědnost. Ne snad proto, aby se hledal viník, ale aby se předešlo opakování stejného scénáře. Pokud se tempo přípravy nezrychlí, je možné, že i v roce 2030 budeme znovu diskutovat o nutnosti posunout konec skládkování – tentokrát ale s ještě menší důvěrou, že se slíbené změny skutečně podaří naplnit. Právě zajištění reálného naplňování těchto závazků by mělo být jednou z priorit nové vlády.

Dokument ke stažení:

• 228_25_Materiál
• 228_25_Důvodová-zpráva
• 228_25_Platné-znění

Dánská odpadová skupina Marius Pedersen po 34 letech opouští český a slovenský trh a spustila prodej svých aktivit v těchto zemích. Transakce, kterou má na starosti poradenská firma KPMG, může dosáhnout hodnoty přes 20 miliard korun. Skupina vlastní v Česku přibližně 30 společností zaměřených na sběr, třídění a likvidaci odpadu, včetně nebezpečných a průmyslových odpadů, a také na údržbu komunikací a zeleně.

Za rozhodnutím o prodeji stojí především měnící se odpadová legislativa, která si vyžádá vysoké investice. Skupina je vlastněna dánskou rodinnou Marius Pedersen Foundation, která funguje především díky dividendám z vlastněných společností. Odpadové hospodářství prochází v Česku i Evropě zásadní transformací, kde by měla prim hrát recyklace, množství materiálu určeného na skládkování bude postupně klesat a zbylý odpad se bude energeticky využívat, což ve všech ohledech si vyžádá výstavbu nových zařízení a provozů.

Prodej Marius Pedersen tak představuje významnou transakci na českém trhu, která může ovlivnit celý sektor odpadového hospodářství. Více ZDE

Mezinárodní námořní organizace (IMO) oznámila, že klíčová jednání o zavedení rámce „Net-Zero Framework“, který má zásadně ovlivnit budoucnost emisí skleníkových plynů v mezinárodní námořní dopravě, byla odložena na rok 2026. Tento krok, ačkoliv se může zdát pouhou administrativní záležitostí, nese s sebou mnohem hlubší význam a otevírá prostor pro širší diskusi o udržitelnosti, globálních konsenzích a schopnosti světa reagovat na klimatickou krizi. 

Námořní doprava představuje přibližně 3 % celosvětových emisí CO₂, a přestože tento podíl se může zdát malý, lodní průmysl stojí před výzvou, která je zároveň technickou, ekonomickou i politickou. Každé rozhodnutí IMO se promítá do globálních řetězců, od palivových standardů přes logistiku až po každodenní cenu přepravy komodit. Přes moře se totiž přepravuje přibližně 80–90 % veškerého mezinárodního zboží.

Odklad jednání se týká především revize přílohy VI úmluvy MARPOL, která stanovuje limity emisí a nástroje pro jejich regulaci. Návrh „Net-Zero Framework“ je ambiciózní: kombinuje globální normu pro paliva s mechanismem oceňování emisí skleníkových plynů, jehož cílem je nejen snížit celkové emise, ale také vytvořit jednotný trh, kde se environmentální náklady stanou součástí cenové struktury přepravy. Je to pokus o harmonizaci globálních pravidel, což je v kontextu více než 170 členských států IMO úkol extrémně náročný. Různé státy mají odlišné priority, ekonomické možnosti a přístup k technologiím, a právě to je hlavní důvod, proč byla rozhodnutí odložena: dosažení konsenzu se ukázalo být složitější, než se původně očekávalo.

Historicky nebylo dosažení takto ambiciózních cílů v námořní dopravě jednoduché. V minulosti byly zaváděny různé limity síry v palivech nebo postupné zvyšování energetické efektivity lodí, a vždy se ukázalo, že regulace musí respektovat praktickou a reálnou proveditelnost a rozdílné podmínky jednotlivých regionů. Odklad nyní dává průmyslu i vládám čas přehodnotit technická řešení, investiční strategie a politické kompromisy. Přesto však přináší i riziko: každým dalším odkladem se prodlužuje období, kdy globální lodní flotila operuje s vyššími emisemi, což z hlediska klimatických cílů není zanedbatelné.

Současný kontext je rovněž ovlivněn širšími evropskými a globálními iniciativami. Hlavní mezinárodní regulace, na které se odkazuje IMO, zahrnují především přílohu VI úmluvy MARPOL, která stanovuje limity emisí skleníkových plynů a škodlivých látek z lodí, a globální rámec „Net-Zero Framework“, který kombinuje normy paliv a mechanismy oceňování emisí. Evropská unie plánuje sladit své vlastní emisní strategie, například Směrnici o EU ETS pro námořní dopravu a cíle Evropské zelené dohody, s těmito mezinárodními pravidly, a proto rozhodnutí IMO neovlivňuje pouze lodě registrované v mořských státech. 

Firmy v EU, které využívají mezinárodní přepravu, musí tak počítat s tím, že náklady spojené s emisemi a přechodem na alternativní paliva, jako jsou nízkosirné paliva, bio-plyn nebo syntetická paliva, se promítnou do jejich obchodních modelů. Zároveň jde o příležitost pro inovace: tlak na čistší paliva, efektivnější lodní motory, optimalizaci tras pomocí digitálních technologií či vývoj hybridních pohonů vytváří prostor pro nové technologie a nové hráče na trhu.

Odklad jednání má tedy dvojí tvář. Na jedné straně představuje čas na přípravu, diskuzi a vyjednávání, což může vést k udržitelnějším a realistickým opatřením. Na druhé straně prodlužuje období nejistoty, během něhož průmysl stále funguje podle stávajících emisních limitů, což komplikuje plánování a přechod na čistší technologie. Tento moment je proto zároveň výzvou pro politiku, ekonomiku i společenskou odpovědnost: vyžaduje nejen technická řešení, ale i schopnost globálních aktérů koordinovat své kroky a najít společnou strategii pro budoucnost lodní dopravy s nižšími emisemi. Při pohledu do budoucna bude klíčové sledovat, jaké konkrétní parametry budou navrženy v roce 2026, jak budou definovány standardy paliv, mechanismy oceňování emisí a sankce za jejich nedodržení. 

Začínáme představovat hlavní konferenční den konference Povinnosti v podnikové ekologii (PPE) 2025! Ten se uskuteční 12. listopadu v Praze a bude patřit aktuálním legislativním změnám, které přinášejí nové povinnosti pro podnikové ekology. Na rozdíl od prvního, prakticky zaměřeného dne, nabídne druhý den přehled nejzásadnějších novel zákonů, vyhlášek a předpisů, které vstupují v platnost už v roce 2025 a 2026.

Úvodní dopolední blok nese název Ochrana ovzduší a zaměří se na rozsáhlé změny, které přinesla loňská novela zákona o ochraně ovzduší a také zcela čerstvá novela emisní vyhlášky č. 398/2025 Sb. Panel otevře klíčová témata, která budou v nejbližších letech určovat provozní odpovědnost firem:

Desatero provozovatele zdroje znečišťování ovzduší: Co změnila novela a co musíte změnit vy
Ing. Zbyněk Krayzel

Novela zákona o ochraně ovzduší přináší desítku zásadních povinností, které musí provozovatelé zdrojů promítnout do své praxe. Zbyněk Krayzel shrne přehledně a srozumitelně, co všechno se mění – od zařazování zdrojů podle nových kódů a sčítacích zásad, přes zavedení minimálních odstupových vzdáleností, až po povinnost sledovat provozní parametry. Vysvětlí, jak připravit aktualizaci provozních řádů, školení pracovníků a úpravy v evidenci, i to, jaké nové povinnosti vznikají při hlášení prostřednictvím ISPOP a při provozu zařízení s emisními stropy VOC. Součástí přednášky bude také kontrolní kalendář a výhled dalších změn, které podnikové ekology čekají v příštích měsících.

Jsme vyjmenovaný zdroj? Jak postupovat při zařazení pod kód přílohy č. 2 zákona o ochraně ovzduší
Ing. Pavel Ujčík

Změny v kódech a klasifikaci mohou zcela přehodnotit, zda váš provoz spadá mezi vyjmenované zdroje, a tím přidat nové povinnosti i odpovědnost. Přednáška pomůže zorientovat se v nové metodice, posoudit, zda provoz spadá mezi vyjmenované zdroje, a jak správně připravit potřebné podklady. Účastníci se dozvědí, jaká data a dokumenty budou potřebovat k vyhodnocení (technické údaje, kapacitní data, projektovou dokumentaci) a jak spolupracovat s odborně způsobilou osobou (OZO) při zpracování posudku. Součástí bude i přehled dopadů na ohlašování, evidenci a povolení.

Měření provozního parametru znečištění: Co musíte stihnout a co vás to může stát
Ing. Petr Braun

Novela zákona o ochraně ovzduší zavádí povinnost kontinuálního měření provozních parametrů, která znamená pro podnikové ekology nejen novou administrativní zátěž, ale i konkrétní technické a finanční dopady. Petr Braun představí, jaký je doporučený harmonogram příprav, jaká zařízení bude nutné pořídit, jaké požadavky musí měření splňovat (kalibrace, validace, výstupy) a jak je začlenit do provozních předpisů a interní kontroly.

----

Termín: 11. – 12. listopadu 2025 v Praze/on-line
Panel Ochrana ovzduší: 12. 11. 2025, 9:00–11:00
Podrobný program a registrace: ZDE

Když se v podzimních mlhách les tiše nadechuje, listy zlátnou a krajina se chystá k zimnímu spánku, vypadá to, že příroda má všechno v pořádku. Jenže v hospodaření s penězi, které mají českým lesům pomáhat, vládne spíš chaos než klid. Nejvyšší kontrolní úřad nyní zveřejnil závěr, který připomíná, že i v zemi s bohatou lesnickou tradicí se dá zabloudit mezi papíry, paragrafy a dotacemi tak, že i ten nejhlubší hvozd by byl přehlednější. 

Za dekádu mezi lety 2014 a 2024 stát vynaložil na podporu lesnictví impozantních 32,7 miliardy korun. To by mohlo být číslo, které by dalo českým lesům novou sílu — kdyby ovšem tyto prostředky skutečně naplnily svůj účel. Jenže realita působí jako rozmočený papír plný ztracených plánů: ze sedmnácti úkolů, které si ministerstvo samo stanovilo v Aplikačním dokumentu ke Koncepci státní lesnické politiky do roku 2035, se v termínu podařilo splnit jen osm. Zbylé se táhly, zpožďovaly, nebo prostě zmizely v byrokratické mlze. A tak i klíčová priorita — zalesňování a zakládání nových lesů — skončila neslavně: z plánovaných 920 hektarů se podařilo osázet pouhých 215, tedy necelou čtvrtinu. Zbytek zůstal na papíře.

NKÚ v této souvislosti mluví o zásadním selhání strategického řízení Ministerstva zemědělství. Dokumenty, které měly být kompasem pro obnovu českých lesů, postrádají základní orientační body. Koncepce 2035 ani Strategie 2030 neobsahují jasné cílové stavy, měřitelné ukazatele ani propočty, kolik bude dosažení stanovených cílů stát. Ministerstvo tak, řečeno slovy kontrolorů, nedokáže samo vyhodnotit, kam vlastně směřuje. Chybí i systém průběžného vyhodnocování – jakýsi „monitorovací přístroj“ českého lesnictví, bez kterého se nedá poznat, zda kroky vedou kupředu, nebo do slepé uličky.

V praxi se tato strategická slepota promítla do nešťastného rozhodnutí, které NKÚ označuje za zlomový moment. Ministerstvo mělo možnost čerpat prostředky z Evropské unie na podporu adaptace lesních ekosystémů na klimatickou změnu – program byl dokonce schválen Evropskou komisí, tedy připraven ke startu. Jenže místo aby využilo unijní peníze, rozhodlo se MZe financovat program výhradně z českého rozpočtu. Když pak přišly škrty a úsporná opatření, program byl bez náhrady zrušen. V době, kdy sucho a kůrovec ničí lesy po tisících hektarech, tak stát odstavil jeden z mála projektů, které měly zvyšovat jejich odolnost.

Kontrola ukázala i na problémy v samotné administraci dotačních peněz. Státní zemědělský intervenční fond, jenž má být garantem správnosti a kontroly, schválil a vyplatil tři projekty za 9,71 milionu korun v rozporu s pravidly Programu rozvoje venkova. Ministerstvo totiž chybně nastavilo lhůty pro podávání žádostí o dotace po povodních — o celý rok delší, než určoval evropský dokument. Výsledkem byly neoprávněné platby. Další dva projekty v hodnotě téměř deseti milionů korun pak SZIF zaplatil nehospodárně: šlo o rekonstrukce lesních cest, které se z oprav poškození změnily na luxusní přestavby s navýšením technických parametrů. Z dotací určených na odstranění povodňových škod se tak fakticky zaplatily investice, které s povodněmi neměly nic společného.

Ani státní podnik Lesy České republiky nevyšel z kontroly s čistým štítem. NKÚ zjistil, že tři z dvanácti prověřovaných projektů byly účelné jen omezeně. Typickým příkladem jsou suché retenční nádrže: původní plán počítal se sedmnácti stavbami, které měly zadržovat vodu a chránit krajinu před přívalovými srážkami. Nakonec se jich postavilo dvanáct na papíře a pouze čtyři v realitě. Z nich dvě jsou dnes zarostlé náletovými dřevinami a neplní svůj účel. Retenční kapacita celého projektu se smrskla na necelou polovinu původního záměru. NKÚ proto hodnotí tyto investice jako účelné jen částečně — a opět se ukazuje, že i dobré nápady mizí v nedokončených realizacích.

Zpráva dále konstatuje, že resort dlouhodobě neplní ani vlastní harmonogramy a úkoly. Dílčí plnění v Aplikačním dokumentu se často posouvala o měsíce či roky. Například strategie výzkumu a inovací v lesnictví, která měla vzniknout už v roce 2021, nebyla nikdy dokončena, protože ministerstvo ji vyhodnotilo jako „neefektivní“. Jiné cíle, třeba úprava legislativy ve stavebnictví pro větší využití dřeva, se protahovaly až do roku 2024. Lesnická politika se tak spíš než podle plánu vyvíjí podle okolností – a často se zastaví tam, kde je to zrovna jednodušší.

Kontroloři NKÚ se pozastavili i nad naplňováním environmentálních závazků. Opatření zaměřená na biodiverzitu a ochranu genetických zdrojů lesních dřevin využila jen 15,5 % plánovaných prostředků. Zjednodušeně řečeno, peníze na ochranu přírody zůstaly v šuplíku, zatímco lesy dál čelí suchu, erozi a kůrovci. Na papíře se Česká republika hlásí k evropské Lesní strategii 2030 a k Zelené dohodě pro Evropu, v praxi však odkládá konkrétní kroky, které by tyto závazky naplnily.

Aby byl obraz úplný, je třeba dodat, že Ministerstvo zemědělství porušilo i závazné principy tvorby veřejných strategií, které vyplývají z metodiky Ministerstva pro místní rozvoj. NKÚ dospěl k závěru, že tím ministerstvo porušilo i ustanovení zákona o zřízení ministerstev. Z hlediska řízení veřejné správy jde o vážné pochybení – resort nepracuje s daty, nevyhodnocuje dopady svých kroků a neplní úkoly uložené vládou. Jinými slovy, neví, jak se mu daří hospodařit s miliardami, které spravuje.

Když tedy NKÚ ve svém závěru shrnuje celkový stav, obraz je až bolestně jasný. Z 32 miliard korun, které měly pomoci českým lesům růst a sílit, zůstaly spíše útržky neefektivních programů, zrušené projekty, byrokratická spleť a nevyužité šance. Chybí koncepce, koordinace i odpovědnost. Lesy, které měly být odolnější vůči klimatické změně, zůstávají zranitelné, a dotace, které měly být nástrojem obnovy, se mění v symbol neefektivity. České lesnictví tak připomíná houbaře, který vyrazí s velkým košíkem, ale vrací se s hrstí hořčáků. Na první pohled vypadají pevně a slibně, ale po ochutnání zůstane v ústech jen hořká chuť.

Dokument ke stažení:

Kontrolní závěr z kontrolní akce NKÚ č. 24/16 (pdf, 785 kB)

Systémy sdílených kol se během několika desetiletí posunuly od okrajového experimentu k plnohodnotné součásti městských dopravních systémů. Podle nové analýzy společnosti EY zpracované pro Cycling Industries Europe a EIT Urban Mobility dosahují současné přínosy sdílených kol v Evropě hodnoty 305 milionů eur ročně. Zároveň má sektor potenciál do roku 2030 svůj společenský dopad téměř ztrojnásobit a přiblížit se hranici jedné miliardy eur. Studie představuje první komplexní kvantifikaci návratnosti investic do sdílené cyklistiky na evropské úrovni a podrobně dokládá, že tento typ mobility generuje významné ekonomické, environmentální, zdravotní i sociální přínosy.

Při pohledu na emise skleníkových plynů je vliv sdílených kol hmatatelný. Ročně díky nim Evropané ušetří 46 tisíc tun emisí CO₂ ekvivalentu, což odpovídá ročním emisím města se zhruba 4 300 obyvateli. Tento objem je vypočten na základě substituce motorových vozidel a částečně veřejné dopravy jízdami na mechanických i elektrických kolech. Studie zároveň uvádí, že při současné ceně emisních povolenek kolem 70 eur za tunu činí přímý ekonomický přínos úspor 3 miliony eur ročně, zatímco při očekávané ceně kolem 270 eur za tunu v roce 2030 by tento přínos vzrostl na více než 60 milionů eur. 

Z hlediska kvality ovzduší má významný dopad také snížení emisí oxidů dusíku (NOx) o 200 tun ročně a emisí pevných částic (PM₁₀ a PM_2.5) o 11 tun. Tyto úspory odpovídají situaci, kdy by 51 tisíc lidí přestalo pravidelně dojíždět autem. Monetizovaný přínos vyčíslený na základě metodiky European Commission činí 7 milionů eur ročně. Do roku 2030 může růst počtu uživatelů, elektrifikace flotil a rozšíření pokrytí vést k sedminásobné redukci částic PM a pětinásobnému snížení NOx, což odpovídá 1 022 tun NOx a 79 tun PM ročně. To představuje přínos 31 milionů eur ročně a znamená zásadní zlepšení ovzduší ve městech, kde je doprava jedním z největších zdrojů znečištění jemnými částicemi.

Snížení emisí přináší nejen environmentální, ale i přímé zdravotní benefity. Podle údajů Světové zdravotnické organizace nesplňuje třetina Evropanů doporučení na minimální pohybovou aktivitu 150 minut týdně, což vede ke zvýšenému riziku chronických neinfekčních onemocnění, včetně diabetu 2. typu, kardiovaskulárních onemocnění či některých typů rakoviny. Dvě třetiny jízd na sdílených kolech přitom nahrazují sedavou dopravu – především cesty autem nebo veřejnou dopravou vsedě. Studie ukazuje, že tento efekt každoročně odvrátí zhruba 968 chronických onemocnění, včetně 608 případů diabetu, 256 kardiovaskulárních onemocnění a několika desítek případů rakoviny prsu a tlustého střeva. Odpovídající úspora zdravotních výdajů dosahuje 40 milionů eur ročně. Do roku 2030, při plném využití růstového potenciálu sektoru, může být odvráceno přes 4 200 případů onemocnění ročně a zdravotní přínosy by dosáhly 173 milionů eur ročně.

Zdravotní efekty doplňuje významný vliv na dopravní zatížení měst. Současná úroveň využívání sdílených kol v Evropě odpovídá úspoře přibližně 760 000 hodin ročně, které by jinak lidé strávili v dopravních kolonách. Tento čas má přímou ekonomickou hodnotu, vyčíslenou na 30 milionů eur při průměrné produktivitě práce 40 eur na hodinu. Do roku 2030 může díky rozšíření systémů tato úspora narůst na více než 5 milionů hodin a odpovídající ekonomická hodnota dosáhnout 212 milionů eur. Dopad je nejsilnější v hustě osídlených aglomeracích, kde i malý pokles počtu aut v dopravních špičkách vede k výraznému zrychlení dopravy jako celku.

Významná je také role sdílených kol v oblasti zaměstnanosti a lokálních ekonomik. V současnosti tento sektor vytváří zhruba 6 000 pracovních míst na plný úvazek v Evropě, přičemž značná část z nich je lokalizována v místě provozu — od servisních techniků a logistiky po zákaznickou podporu a správu systémů. Tyto pozice generují přibližně 224 milionů eur v ročních mzdách. Očekávaný rozvoj do roku 2030 by měl přinést až 12 900 pracovních míst a 487 milionů eur v mzdách. Studie upozorňuje, že sektor má vysokou sociální hodnotu, protože část pracovních míst je přístupná pro osoby s nižší kvalifikací nebo v obtížné životní situaci, čímž podporuje sociální inkluzi a snižuje strukturální nezaměstnanost.

Mobilita prostřednictvím sdílených kol je rovněž ekonomicky dostupná. Roční náklady na používání veřejného systému sdílených kol se ve většině evropských měst pohybují v rozmezí 30 až 60 eur. Pro srovnání, provoz osobního automobilu na srovnatelnou vzdálenost 10 km denně stojí přibližně 1 000 eur ročně. Podle Eurobarometru je pro 39 % Evropanů cena jedním z hlavních faktorů, který omezuje jejich mobilitu, přičemž dostupnost sdílených kol tento problém přímo řeší. Systémy navíc zlepšují propojení městské dopravy: 55 % uživatelů kombinuje jízdu na sdíleném kole s veřejnou dopravou, čímž zvyšuje celkovou efektivitu dopravní sítě.

Prostorový a sociální dopad těchto systémů je dobře patrný v konkrétních příkladech. V Londýn pokrývají sdílená kola rozsáhlé oblasti města a v posledních dvou letech se počet jízd ztrojnásobil. Čtyřicet procent elektrokol je rozmístěno v periferních oblastech s omezeným přístupem k veřejné dopravě, což zvyšuje dostupnost pracovních příležitostí pro sociálně slabší skupiny. Ve Lyon se rozšíření sítě Vélo’v zaměřilo na znevýhodněné čtvrti a 45 % stanic dnes stojí právě tam, což zlepšilo mobilitu pro více než 70 tisíc obyvatel s nízkými příjmy. Systémy jako Glasgow či Londýn navíc prokázaly svou flexibilitu v době mimořádných událostí — například během konference COP26 stoupl počet pronájmů kol v Glasgow o 70 %, čímž systém pomohl zvládnout přepravní nápor.

Z hlediska návratnosti veřejných investic jde o jedno z nejvýhodnějších opatření v oblasti městské dopravy. Každé jedno euro investované do veřejných systémů sdílených kol generuje podle výpočtů studie 1,10 eura ve společenských přínosech, což odpovídá 10% roční návratnosti. Pokud se naplní očekávané scénáře rozvoje — zvýšení počtu kol zhruba o 230 tisíc, rozšíření na nová území, nárůst poptávky díky urbanizaci, větší podíl elektrokol a integrace s veřejnou dopravou — může tento efekt do roku 2030 vzrůst na 1,75 eura za každé investované euro, tedy 75% návratnost. Taková čísla jsou v dopravní politice výjimečná.

Studie zdůrazňuje, že růstový potenciál systému stojí na čtyřech hlavních pilířích. Prvním je rostoucí poptávka vyvolaná koncentrací obyvatel ve městech, zaváděním nízkoemisních zón (507 plánovaných v Evropě do konce roku 2025) a rostoucím povědomím o dopadech dopravy na klima. Druhým je zvýšení nabídky — hustší síť a rozšíření do periferních oblastí. Třetím je elektrifikace flotil, přičemž elektrická kola dnes tvoří 21 % flotily, ale 31 % všech jízd, a zvyšují dostupnost i v kopcovitém terénu. Čtvrtým je geografická expanze do středně velkých měst, kde dosud systémy chybějí.

Důležitým předpokladem úspěchu je také správné institucionální a politické nastavení. Studie identifikuje devět klíčových podmínek úspěchu: dlouhodobá politická a finanční podpora, stabilní partnerství s provozovateli, koordinace mezi úrovněmi správy, flexibilita při nasazení flotil, kvalitní infrastruktura, spolehlivost služeb, práce s daty, napojení na veřejnou dopravu a podpora cyklistické kultury. Zkušenosti z měst jako Barcelona, Antverpy či Region hlavního města Kodaně ukazují, že kombinace těchto faktorů vede k dlouhodobě udržitelnému růstu a efektivitě systému.

Singapur, městský stát s omezenými přírodními zdroji pitné vody, se na přelomu tisíciletí spoléhal téměř výhradně na dovoz vody z Malajsie, což představovalo strategickou slabinu a omezovalo schopnost země plánovat vlastní rozvoj. Nedostatek místních zdrojů pitné vody byl navíc kombinován s rostoucí poptávkou po vodě v důsledku urbanizace, průmyslového rozvoje a zvyšující se populace. Singapur tak stál před výzvou, která by pro mnoho jiných států byla neřešitelná – jak zajistit stabilní a bezpečný přísun pitné vody bez závislosti na zahraničních zdrojích. 

Řešením se stal inovativní systém NEWater, který přetváří vyčištěnou odpadní vodu na vodu tak čistou, že splňuje, a často i překonává, přísné standardy Světové zdravotnické organizace (WHO) a americké agentury EPA. Tento systém nejenže přeměnil Singapur v technologického lídra v oblasti vodního hospodářství, ale také se stal symbolem městské soběstačnosti a udržitelného rozvoje, ukazující, jak mohou inženýrské a systémové inovace překonat i výrazné geografické omezení. NEWater dnes zajišťuje zhruba 40 % spotřeby pitné vody v Singapuru, což znamená, že země je výrazně méně závislá na dovozech a má stabilní základnu pro budoucí růst a průmyslovou expanzi.

Proces výroby NEWater je technicky sofistikovaný a zahrnuje tři vzájemně propojené fáze, které dohromady zajišťují extrémně vysokou kvalitu výsledné vody. Prvním krokem je mikrofiltrace nebo ultrafiltrace, při níž jsou pomocí membrán o velikosti pouhých mikrometrů odstraňovány všechny pevné částice, bakterie a jiné nečistoty, čímž se výrazně snižuje riziko biologické kontaminace. Následuje reverzní osmóza, během níž je voda pod vysokým tlakem protlačována přes polopropustnou membránu, která dokáže zachytit i nejjemnější rozpuštěné soli, dusíkaté sloučeniny a viry, což je proces, který běžné čističky vody nemohou zajistit. 

Závěrečnou fází je ultrafialové ozařování, které zajišťuje dokonalou dezinfekci a bezpečnost vody pro lidskou spotřebu. Výsledkem je voda prakticky bez jakýchkoli kontaminantů, natolik čistá, že ji Singapur používá nejen v průmyslu pro výrobní procesy citlivé na kvalitu vody, ale také pro doplňování zásob pitné vody do veřejných vodovodů. Tento technologický přístup mění tradiční pojetí vody jako odpadního produktu, přetváří ji na cenný recyklovaný zdroj a zároveň demonstruje principy cirkulární ekonomiky v praxi.

Klíčovým prvkem strukturálního zajištění dodávky vody v Singapuru je rozsáhlý Deep Tunnel Sewerage System (DTSS), což je hlubinný tunelový kanalizační systém, který sbírá odpadní vody z celé země a směřuje je do centrálních čistíren. Tento systém umožňuje efektivní a bezpečné zpracování odpadních vod, minimalizuje riziko přeplnění kanalizace při extrémních srážkách a zajišťuje stabilní přísun suroviny pro výrobu NEWateru. Kombinace DTSS a technologicky vyspělých recyklačních zařízení tak zajišťuje nejen množství, ale i konstantní kvalitu vstupní vody. 

Singapurský přístup k infrastruktuře vody je tak komplexní – zahrnuje nejen sběr a čištění odpadních vod, ale i propojení s úložišti dešťové vody, odsolovacími závody a distribuční sítí, což umožňuje optimalizovat provozní náklady, energetickou náročnost a spolehlivost dodávek. Tento systém je navíc podporován digitálním řízením a umělou inteligencí, která monitoruje kvalitu vody v reálném čase, vyhodnocuje provozní parametry a predikuje údržbu, čímž minimalizuje ztráty, prodlužuje životnost zařízení a zajišťuje dlouhodobou stabilitu celého ekosystému.

Největší závod Changi NEWater Plant produkuje denně přibližně 228 000 m³ vody a je umístěn přímo nad městskou čistírnou odpadních vod, což zefektivňuje celý proces a zároveň šetří cenný prostor ve městě, kde je každý metr velmi důležitý. Díky technologickému propojení jednotlivých částí procesu a vysoké účinnosti membránových technologií dokáže systém vyrobit více než 90 litrů recyklované vody z každých 100 litrů vyčištěné odpadní vody, což je hodnota srovnatelná s nejmodernějšími světovými standardy. 

Cena produkce NEWateru se podle dat singapurské národní vodohospodářské agentury PUB pohybuje mezi 0,30 až 0,50 SGD za kubický metr, což odpovídá přibližně 5–8 Kč/m³ a je výrazně nižší než cena odsolené vody, která se pohybuje kolem 0,80 SGD/m³. Takto efektivní ekonomický model ukazuje, že pokročilá recyklace vody může být nejen technologicky proveditelná, ale i ekonomicky výhodná, a poskytuje inspiraci zemím, které hledají alternativu k energeticky náročnému odsolování mořské vody.

Singapurský model NEWater se stal mezinárodním vzorem a jeho úspěch není založen pouze na technologiích, ale také na budování důvěry veřejnosti. Díky otevřeným návštěvám závodů, vzdělávacím programům a transparentnímu marketingu se obyvatelé města naučili vnímat recyklovanou vodu jako bezpečný a hodnotný zdroj. Technologie, digitalizace a inteligentní monitorování kvality vody spolu s aktivní komunikací s veřejností ukazují, že úspěch tohoto systému je kombinací pokročilé vědy, strategického plánování a sociálního přijetí. 

Singapur tak dokázal propojit inženýrství, technologii a společenskou strategii do jednoho funkčního celku, čímž vytvořil unikátní model, který inspiruje města po celém světě a dokazuje, že efektivní vodní hospodářství je možné i v podmínkách extrémní závislosti na omezených zdrojích.

I přes to, že hlavní roli v Singapuru hrají místní a nadnárodní firmy jako Sembcorp, Hyflux, Wilo či Black & Veatch, nabízí koncept NEWater cenné podněty i pro evropské výzkumné instituce a technologické společnosti. Česká republika má v oblasti čištění odpadních vod, membránových technologií, digitalizace a energetické soběstačnosti silné akademické i průmyslové zázemí, a může tak čerpat inspiraci ze singapurského modelu pro vlastní rozvoj technologicky náročných a environmentálně udržitelných systémů. 

Spojení pokročilých technologií, vědy, průmyslu a veřejné politiky ukazuje, že vodní hospodářství je oblastí s obrovským inovačním potenciálem, kde lze rozvíjet technologickou přidanou hodnotu, snižovat ekologickou zátěž a zároveň zajišťovat spolehlivé dodávky vody pro budoucí generace. Singapurský příběh NEWateru tak není jen příkladem technologického triumfu, ale i ukázkou toho, jak může systematický a promyšlený přístup k infrastruktuře a recyklaci přetvořit kritickou surovinu na strategický zdroj pro městský stát i celou planetu.

Polsko prochází jednou z největších modernizací teplárenského sektoru v Evropě. Přechod od uhlí k nízkoemisním technologiím představuje nejen technologickou, ale i ekonomickou transformaci v rozsahu, jaký region nepamatuje. Odhady Polské asociace tepelné energetiky (PTEC) hovoří o investicích ve výši 300 až 466 miliard zlotých (v přepočtu přibližně 70 až 110 miliard eur) do roku 2050. Tento rozsah otevírá mimořádný prostor pro dodavatelské, inženýrské a servisní kapacity z České republiky, které mohou na polském trhu najít dlouhodobé a strategické uplatnění.

Polský teplárenský sektor je přitom obrovský – tvoří jej zhruba 400 místních systémů dálkového vytápění, které zásobují více než 40 procent domácností. Naprostá většina z nich stále spoléhá na uhlí, jehož podíl v roce 2024 činil 57,4 %. V důsledku tlaku evropské legislativy, emisních povolenek i rostoucích cen uhlí je však tento model dlouhodobě neudržitelný. Polská vláda proto postupně zavádí pobídky k modernizaci a diverzifikaci zdrojů – a právě zde se otevírá prostor pro české know-how.

Modernizace tepláren bude vyžadovat široké spektrum technologií: od paroplynových bloků, plynových motorů, turbín a kondenzačních kotlů na biomasu až po systémy „power-to-heat“, které využívají přebytky elektřiny z obnovitelných zdrojů. Významnou roli mají sehrát i tepelná čerpadla, hybridní soustavy a akumulační zásobníky tepla. Všechny tyto oblasti přitom patří mezi silné stránky českého průmyslu – od velkých výrobců turbín, ventilů a výměníků až po menší inženýrské a servisní společnosti.

Podle scénářů PTEC by měly do roku 2030 v polském teplárenství tvořit klíčové zdroje obnovitelné plyny (24 %), tepelná čerpadla (22 %) a biomasa (21 %). Tento mix bude postupně doplňován elektrifikací tepla a využitím odpadního tepla z průmyslových provozů. Jde o segmenty, v nichž mají české firmy silnou výzkumnou i výrobní základnu, a mohou se proto stát přirozenými partnery polských měst, investorů i energetických koncernů.

Jedním z hlavních přínosů pro český byznys je blízkost trhu a kompatibilita technických standardů. Polsko má podobnou legislativu, síťovou strukturu i klimatické podmínky, takže české technologie nevyžadují zásadní přizpůsobení. To umožňuje rychlý exportní vstup – a současně dlouhodobou servisní spolupráci. V praxi jde nejen o dodávky zařízení, ale i o projektový management, měření a regulaci, optimalizaci provozu či digitální řízení tepelných sítí.

České podniky mohou v Polsku uspět ve třech hlavních směrech. Prvním je technologický export – tedy přímé dodávky komponent, kogeneračních jednotek či systémů pro akumulaci energie. Druhým je inženýring a projektové řízení – Polsko potřebuje zkušené partnery pro plánování přechodových etap, financování a řízení staveb. Třetím směrem je servis a provozní optimalizace, kde mohou české firmy nabídnout své zkušenosti s efektivní údržbou a digitalizací teplárenských sítí.

Prostor se otevírá i v oblasti financování a spolupráce na projektech veřejně-soukromého partnerství (PPP). Polská města hledají kombinaci domácího a zahraničního kapitálu, aby mohla zvládnout investiční tlak bez nadměrného zadlužení. Zkušenosti českých podniků s projekty podporovanými z Modernizačního fondu nebo Národního plánu obnovy mohou být inspirativní i přenositelné.

Z obchodního hlediska je Polsko nyní pro české firmy pravděpodobně nejzajímavější energetický trh ve střední Evropě. Spojuje stabilní legislativní rámec, vysokou poptávku a politickou podporu transformace. Polská vláda počítá s tím, že po roce 2030 bude uhlí ve vytápění nahrazeno z větší části plynem a obnovitelnými zdroji, přičemž do roku 2050 by měl sektor dosáhnout téměř nulových emisí.

Nejnovější výzkum Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) přináší zprávu, kterou by si měli politici pozorně přečíst mezi řádky: Češi se zajímají o životní prostředí, váží si jeho kvality a dokážou ji konkrétně ocenit. Zároveň ale očekávají, že stát bude tuto hodnotu chránit důsledněji, spravedlivěji a s dlouhodobou vizí.

Téměř čtyři pětiny obyvatel (79 %) jsou spokojeny se stavem životního prostředí v České republice a dokonce 85 procent lidí hodnotí kladně prostředí ve svém místě bydliště. To je mimořádně silný signál společenského konsenzu – v zemi, kde se veřejnost často rozchází v názorech na politiku, ekonomiku či sociální otázky, právě vztah k přírodě a okolí spojuje napříč generacemi i regiony. Češi zkrátka chtějí žít v čisté zemi a podle dat se jim to – alespoň zčásti – daří.

Největší spokojenost panuje s kvalitou pitné vody (89 %), dostupností volné přírody (88 %) a čistotou okolní krajiny (80 %). Tyto tři ukazatele představují pilíře environmentální pohody, které lidé intuitivně považují za základ dobrého života. Ukazují také, že ochrana přírodních zdrojů, krajiny a vody má v očích veřejnosti trvalou hodnotu a není jen okrajovým tématem.

Zajímavé je, že míra spokojenosti roste s osobní životní pohodou a zdravím respondentů. Lidé, kteří se cítí dobře, mají lepší vztah i ke svému okolí. Tento psychologický aspekt má i politický význam: udržitelná environmentální politika není jen o číslech a emisích, ale o kvalitě života, kterou lidé vnímají každodenně.

Zajímavým pozorováním je, že míra spokojenosti s životním prostředím opravdu roste s osobním pocitem životní pohody a zdraví respondentů — lidé, kteří se cítí ve svém životě dobře, mají také tendenci mít lepší vztah ke svému okolí a prostředí, ve kterém žijí. Tento psychologický aspekt má významné implikace i pro veřejnou politiku: udržitelná environmentální politika totiž není jen o statistických ukazatelích typu emisí, kvality ovzduší nebo množství cyklostezek, ale o každodenním prožívání kvality života, kterou lidé vnímají, když žijí v prostředí, jež podporuje jejich duševní a fyzickou pohodu.

Odborné studie potvrzují, že fyzické prostředí má zásadní vliv na psychickou pohodu a kognitivní funkce lidí. Například při horší kvalitě vzduchu, zvýšeném hluku či nízké dostupnosti zeleně roste riziko psychického stresu, snížené spokojenosti s životem či dokonce symptomů deprese. Naopak kontakt s přírodou, přítomnost zeleně, či modrých ploch (např. vody) v prostředí vede k lepšímu pocitu pohody, snížení stresu, zlepšení pozornosti a celkové psychické odolnosti. 

Mechanismy, které za tím stojí, nejsou pouze symbolické — např. pobyt v prostředí s vysokou kvalitou ovzduší a dostatkem zeleně snižuje hladinu stresového hormonu kortizolu, stabilizuje srdeční frekvenci, podporuje obnovu pozornosti (tzv. attention restoration) a zmírňuje kognitivní únavu. Také pocit kontroly nad vlastním prostředím a jeho kvalitou přispívá k vyššímu subjektivnímu pocitu bezpečí a stability – což pak viditelně ovlivňuje celkovou spokojenost s životem. 

Z toho vyplývá zásadní doporučení pro politickou reprezentaci: když lidé vnímají, že jejich prostředí je kvalitní — že mohou dýchat čistý vzduch, procházet se zelení, mít vodu bez obav, být méně zatěžováni dopravou a hlukem — jejich celková životní spokojenost stoupá. A tady vzniká prostor pro strategii, která životní prostředí nezařadí jen jako „ekologickou agendu“ na okraj, ale jako klíčovou dimenzi politiky kvality života.

Vědecké šetření rovněž ukazuje, že Češi mají v otázkách ekologie racionální úsudek. Když hodnotí konkrétní problémy, vidí rozdíly – třeba hustota silničního provozu je oblastí, s níž je spokojena jen menšina (44 %). Dopravní zátěž považuje 70 procent obyvatel za problém. Stejně tak si lidé uvědomují nedostatky ve vymáhání ekologických norem – pouze pětina veřejnosti (21 %) považuje postihy za poškozování životního prostředí za dostatečné. To ale neznamená ztrátu zájmu; naopak, je to projev vysokého očekávání.

Pozitivní je, že více než polovina občanů (58 %) hodnotí využívání obnovitelných zdrojů energie jako dobrou či velmi dobrou oblast, a 55 procent lidí věří, že dopady zemědělské činnosti na životní prostředí jsou zvládnutelné. Tato čísla signalizují, že veřejnost vnímá postupný posun k udržitelnosti – a i když zdaleka není vše dokonalé, lidé oceňují pozitivní kroky, které se v posledních letech podařilo prosadit.

Z dat také vyplývá, že obyvatelé menších obcí jsou s prostředím kolem sebe spokojeni více než lidé z měst. Tento trend ukazuje, jak důležité je rozvíjet regionální rovnováhu – aby městské oblasti získaly zpět kvalitu života, kterou menší obce zatím stále mají. Politici, kteří mluví o decentralizaci, zelené infrastruktuře a zdravém městském plánování, zde mají pevný argument: lidé to nejen chtějí, ale už to i pociťují jako důležité.

Výzkum CVVM tak jasně ukazuje, že životní prostředí není jen „měkké“ téma pro volné chvíle. Je to silná zakořeněná hodnota, která zasahuje do každodenní zkušenosti lidí a má přímý vztah k jejich zdraví, kvalitě života i pocitu bezpečí. Společnost, která si tuto hodnotu uvědomuje, dává politikům jasný mandát – ne zpomalovat, ale zrychlit. Pokud má být Česká republika moderní a sebevědomou zemí, musí začít brát environmentální politiku jako integrální součást hospodářské strategie.