Starý kontinent stojí před výzvou, jak proměnit ambiciózní plány ve skutečnost. Rok po Draghiho zprávě se ukazuje, že sliby o posílení konkurenceschopnosti často narážejí na politické kompromisy, složité regulace a rozdílné možnosti jednotlivých států. Schopnost proměnit doporučení v hmatatelné výsledky bude rozhodovat nejen o hospodářské síle kontinentu, ale i o jeho postavení ve světové ekonomice.

Když Mario Draghi, bývalý prezident Evropské centrální banky a předseda italské vlády, před rokem předložil Evropské komisi svou rozsáhlou zprávu o budoucnosti evropské konkurenceschopnosti, okamžitě se stala jedním z nejdiskutovanějších dokumentů v Bruselu. Nešlo o abstraktní strategii plnou vágních formulací, ale o pečlivě sestavený soubor 383 konkrétních doporučení, která měla zásadně proměnit způsob, jakým Evropa funguje. Draghi už tehdy upozornil, že pokud Unie nezrychlí investice, neodbourá bariéry brzdící inovace a nevytvoří jednotný kapitálový a energetický trh, hrozí jí neodvratný úpadek. Slovo „úpadek“ znělo tvrdě, ale Draghi jej použil záměrně: chtěl zdůraznit, že nejde o pomalý proces, který lze přehlížet, nýbrž o reálné riziko ztráty pozice v globálním světě, kde Spojené státy a Čína postupují mnohem rychleji.

Zpráva identifikovala dlouhodobé slabiny evropské ekonomiky. Patří k nim především vysoké ceny energií, složitý a nejednotný regulační rámec, roztříštěný vnitřní trh a nedostatečné investice do výzkumu a vývoje. Draghi upozornil, že jen v oblasti umělé inteligence je Evropa dramaticky pozadu – zatímco USA dokázaly během jednoho roku vyvinout desítky velkých jazykových a multimodálních modelů, EU se zmohla jen na tři. V automobilovém průmyslu je situace podobná: evropské značky, ještě nedávno dominantní na světových trzích, čelí silnému tlaku čínských výrobců elektromobilů, kteří dokážou vyrábět levněji a rychleji. K tomu se přidává pomalé tempo budování digitální infrastruktury, zpoždění při zavádění nových technologií a v neposlední řadě stále nízký podíl soukromých i veřejných investic do inovací. Draghi přitom spočítal, že Evropa by potřebovala každoročně navýšit investice o pět procent svého HDP, tedy zhruba o 750 až 800 miliard eur, pokud nechce v příštích dvou dekádách ztratit schopnost konkurovat.

Rok po zveřejnění zprávy se v Bruselu uskutečnila bilanční konference za účasti nejvyšších představitelů EU, kde se hodnotilo, co se podařilo. Výsledek ale není příliš optimistický. Podle nezávislých analýz bylo plně implementováno sotva dvanáct procent doporučení. Přibližně třetina se nachází ve stadiu částečného plnění, ale u většiny se dosud nepodařilo učinit zásadní krok kupředu. Evropská komise sice spustila iniciativy, jako je takzvaný „kompas konkurenceschopnosti“, a začala připravovat reformy rámcových programů pro výzkum a inovace, avšak byrokratické překážky, politické spory mezi členskými státy a neochota navýšit společné investice celý proces brzdí. Draghi při svém posledním vystoupení konstatoval, že Evropa opět promarnila rok a že její schopnost držet krok s globálními rivaly se ještě více oslabila.

Reakce odborné veřejnosti ukazují, že varování nebylo přehnané. Český ekonom Petr Zahradník poznamenal, že slovo „úpadek“ přesně popisuje realitu, protože růst Evropy zůstává slabý, zatímco náklady na energie, suroviny i práci rostou. Viktor Daněk z institutu Europeum v komentáři dodává, že Evropa se často ocitá v pasti kompromisů, kdy se sice všichni shodnou na potřebě reforem, ale jejich konkrétní podoba se v záplavě rozdílných zájmů ztrácí. Většina členských států je podle něj příliš soustředěna na krátkodobé vnitropolitické priority a postrádá ochotu dívat se za horizont jednoho volebního období.

Energetika patří k oblastem, kde se rozpor mezi vizí a skutečností projevuje nejzřetelněji. Unie dokázala snížit závislost na ruských fosilních palivech, ale zároveň se naplno ukázala nerovnost mezi členskými státy. Některé země disponují stabilními obnovitelnými zdroji a dokážou využít domácí kapacity, jiné – včetně České republiky – se potýkají s vysokými náklady. Výsledkem je energetická nerovnováha, která ohrožuje jednotu vnitřního trhu. To se promítá i do průmyslu, kde podniky platí výrazně více za energie než jejich konkurenti v některých západních státech, což snižuje jejich exportní schopnosti.

Neméně závažným tématem je regulace digitální ekonomiky. EU je často označována za globálního lídra v ochraně dat a práv spotřebitelů, což je nesporně přínosné. Avšak přísné regulace zároveň zpomalují nástup nových technologií. Firmy se obávají právní nejistoty, složitých procedur a vysokých sankcí, což vede k odkládání investic. To je vidět i v Česku, kde se část startupů raději orientuje na americké nebo asijské trhy, kde panuje větší flexibilita. Draghi na tuto dvojsečnost upozornil, když zdůraznil, že Evropa musí umět spojit ochranu hodnot se schopností být inovativní.

Velký otazník visí i nad financováním. Draghi jasně řekl, že veřejné zdroje samy o sobě nestačí. Je nutné přilákat soukromý kapitál, a to bez záruky stabilního investičního prostředí není možné. Problémem přitom není jen objem prostředků, ale i rychlost, s jakou se dostávají k příjemcům. Byrokracie a zdlouhavé procedury často znamenají, že firmy čekají měsíce či roky na schválení projektů, což je v prostředí, kde globální konkurenti postupují agresivně a rychle, nepřijatelný luxus.

Po roce tak Draghiho zpráva neztrácí na aktuálnosti – spíše naopak. Její závěry působí ještě naléhavěji, protože čas, který Evropa promarnila, už nelze získat zpět. Zpráva zůstává mapou cesty, kterou by Unie měla následovat, ale mapa sama o sobě nestačí, pokud chybí politická odvaha a schopnost ji použít. Nejde o to, aby se Evropa vzdala svých ambicí, ale bez rozhodných a akčních kroků hrozí, že se Draghiho varování z prorockých slov promění v realitu. Stejně jako antická architektura využívala optické zákony, aby korigovala lidské vnímání a vytvořila iluzi dokonalé harmonie, potřebuje i Evropa vědomě pracovat se svými slabinami. Nestačí stavět na plánech a vizích, ale je třeba zohlednit realitu a cíleně ji vyrovnávat tak, aby celek působil silně a soudržně. Tak jako Parthenón obstál v čase díky skrytým korekcím proporcí, může i Evropská unie obstát v globální konkurenci – pokud najde odvahu provést korekce, které možná nebudou na první pohled vidět, ale které rozhodnou o jejím dlouhodobém postavení.

Pro Českou republiku, která se již brzy vydá k volebním urnám, má Draghiho zpráva i bilanční konference zvláštní význam. Budoucí vláda bude muset rozhodnout, zda se spokojí s přežíváním v rámci evropského průměru, nebo se pokusí aktivně prosazovat reformy, které posílí konkurenceschopnost země i celé Unie. Investice do výzkumu a inovací, dostupná energie pro průmysl a snížení byrokracie nejsou abstraktní bruselská hesla, ale konkrétní faktory, které rozhodnou o tom, zda česká ekonomika zůstane montovnou závislou na levné práci, nebo se dokáže zařadit mezi technologické lídry. Česká republika přitom disponuje velkým množstvím firem, aplikací i technologií, které mohou být příkladem pro celou EU – od energetických úspor přes špičkový software až po inovace v průmyslu. Je ale třeba se nebát a „vystrčit české srdce z písku“.

Evropská komise otevřela veřejné konzultaci dokument, který se může stát jedním z nejzásadnějších kroků v ochraně biodiverzity a budování odolné ekonomiky – plán na zavedení přírodních kreditů. Tento nový nástroj má propojit podniky a investory s ochranou a obnovou přírodních zdrojů, které tvoří základ našeho hospodářství i kvality života. V jádru stojí jednoduchá myšlenka: kdo investuje do projektů prospívajících přírodě, například do obnovy mokřadů, zalesňování nebo revitalizace degradovaných půd, obdrží ověřitelný kredit, který potvrzuje konkrétní pozitivní dopad. Tyto kredity se mají stát doplňkem k povinným opatřením vyplývajícím z evropské legislativy a nástrojem, jak rozšířit financování tam, kde veřejné zdroje nestačí.

Evropská unie tento krok nepodniká jen z environmentálních důvodů, ale i z čistě pragmatických. Stav ekosystémů se dramaticky zhoršuje – mizí hmyz, ubývá ptáků, lesy čelí kůrovcovým kalamitám a půda ztrácí svou úrodnost. To vše má přímé ekonomické důsledky, protože bez zdravých přírodních systémů neexistuje ani stabilní zásobování potravinami, energií či surovinami. Komise proto zdůrazňuje, že ochrana přírody není luxus, ale základní předpoklad hospodářské stability a dlouhodobé prosperity. Zavedení přírodních kreditů má umožnit, aby se do financování obnovy zapojil nejen stát, ale i soukromý kapitál, který hledá cesty, jak naplňovat kritéria udržitelnosti a zároveň posilovat svou reputaci.

Podobně jako firmy dnes investují do uhlíkových kreditů (offsetů), aby částečně kompenzovaly své emise, budou mít možnost podporovat i projekty zaměřené na přírodu. Přírodní kredity nesmějí sloužit k obcházení zákonných povinností ani k „greenwashingu“. Naopak, mají být nástrojem pro dodatečné úsilí, které jde nad rámec toho, co je ze zákona povinné. Podniky tak budou moci prokázat, že nejen minimalizují svou negativní stopu, ale aktivně přispívají k obnově ekosystémů. To může být významným faktorem v komunikaci s investory, bankami či spotřebiteli, kteří stále více sledují, zda udržitelné strategie firem mají reálný obsah.

Evropský systém přírodních kreditů má být unikátní v tom, že bude postaven na jasných pravidlech a standardech. Každý kredit má představovat konkrétní, ověřitelný a měřitelný přínos pro přírodu – ať už jde o zlepšení kvality vody, zvýšení biodiverzity nebo snížení eroze půdy. Certifikace, monitoring a vykazování mají zajistit srovnatelnost napříč celou EU, čímž se předejde problémům, které provázejí některé dobrovolné iniciativy v jiných částech světa. Na trzích mimo Evropu se totiž objevují projekty, jejichž skutečný dopad je obtížně prokazatelný, a v některých případech se dokonce ukázalo, že deklarované přínosy byly značně nadsazené. EU chce takové nedostatky eliminovat už v zárodku a vybudovat systém, který bude mít důvěru odborníků i investorů.

Inspirace přitom přichází i ze zahraničí. Například ve Spojených státech existují programy zaměřené na ochranu mokřadů nebo stanovišť ohrožených druhů, které umožňují investorům či developerům kompenzovat negativní dopady jejich činností. V Austrálii se zase rozvíjí trh s biodiverzitními offsety, který podporuje obnovu přírodních stanovišť. Tyto modely však bývají často fragmentované a liší se kvalitou i transparentností. Evropská komise proto zdůrazňuje, že cílem není pouze vytvořit další trh s „kredity“, ale nastavit jednotný a robustní rámec, který zajistí vysokou kvalitu, důvěryhodnost a dlouhodobou udržitelnost.

Pro evropské podniky a investory to může znamenat novou éru. Možnost investovat do přírodních kreditů představuje nejen příležitost pro splnění ESG cílů, ale i šanci posílit vztah se zákazníky, získat konkurenční výhodu a podpořit místní komunity. Pro regiony to může znamenat nové pracovní příležitosti v oblasti environmentálních projektů a posílení venkovské ekonomiky. A pro celou EU jde o krok směrem k větší odolnosti vůči klimatickým změnám a k posílení jejího přírodního kapitálu, na němž stojí naše každodenní prosperita.

Zavedení přírodních kreditů navazuje na Zelenou dohodu pro Evropu, Strategii EU pro biodiverzitu do roku 2030 a souvisí i s mezinárodními závazky, například s cíli globální dohody z Montrealu, která stanovila jasné mantinely pro ochranu přírody na celosvětové úrovni.

Dokument ke stažení:

Dokument, který připravila Evropská konfederace recyklačního průmyslu (EuRIC), představuje detailní reakci na výzvu Evropské komise ke snížení administrativní zátěže v oblasti environmentální legislativy. EuRIC je zastřešující organizací sdružující přes 5 500 podniků z 24 zemí, od malých a středních firem až po velké společnosti. Tyto podniky dohromady přispívají 95 miliardami eur k evropské ekonomice a vytvářejí přibližně 300 tisíc pracovních míst. Dokument jasně ukazuje, že současná pravidla jsou často příliš složitá, roztříštěná a neodpovídají tempu, jakým by Evropa měla rozvíjet oběhové hospodářství. EuRIC proto navrhuje konkrétní oblasti, kde je nezbytné provést změny, aby se recyklační průmysl mohl nadechnout a stát skutečným pilířem zelené transformace.

Prvním z nich je databáze SCIP, která byla vytvořena pro sledování přítomnosti nebezpečných látek v produktech. Její využití je však v praxi omezené, protože poskytuje jen základní informaci o přítomnosti látky, nikoli o její poloze či obsahu. Recyklátoři proto nedokážou efektivně pracovat s daty, která by jim měla pomoci. EuRIC navrhuje databázi v současné podobě ukončit, přičemž zkušenosti z jejího provozu by měly posloužit při vývoji digitálního produktového pasu. Ten by měl být uživatelsky přívětivý, přehledný, navržený s ohledem na průmyslovou praxi a umožňovat efektivní zapojení recyklačních firem, které potřebují přesně vědět, kde a jak jsou nebezpečné látky v produktech obsaženy.

Neméně významné jsou povolovací procesy, které se často táhnou celé roky a odrazují investory od budování nových recyklačních kapacit. I prodloužení stávajících povolení bývá zdlouhavé, což zpomaluje celou zelenou transformaci. EuRIC proto doporučuje zavést maximální lhůty pro povolovací řízení na úrovni celé EU, a to v délce dvou až tří let. Projekty, které mají prokazatelný pozitivní dopad na snižování emisí a na strategickou soběstačnost Evropy, by měly mít navíc možnost využít zrychleného schvalování. To by nejen podpořilo rozvoj recyklační infrastruktury, ale také vyslalo investorům jasný signál, že Evropa bere recyklaci jako strategickou prioritu.

Dalším problémem je roztříštěnost výkladu evropských předpisů v jednotlivých členských státech. Zásadní pojmy jako odpad, vedlejší produkt či kritéria pro konec odpadu jsou vykládány různě, což vytváří překážky pro fungování jednotného trhu s druhotnými surovinami. V praxi to znamená vyšší náklady a složitější obchodní podmínky, které brzdí konkurenceschopnost evropských firem. EuRIC proto zdůrazňuje nutnost harmonizovat a zjednodušit definice v rámci rámcové směrnice o odpadech a také urychlit přijímání celoevropských kritérií pro konec odpadu. To by odstranilo zbytečné bariéry v obchodu a přispělo k lepšímu využití druhotných surovin.

Přeshraniční přeprava odpadu je další oblastí, která vyžaduje změny. V současnosti se postupy liší nejen mezi státy, ale často i v rámci jednoho státu, což vede k prodlevám a právní nejistotě. EuRIC navrhuje sjednotit administrativní postupy a formuláře, zavést vzájemné uznávání přepravních certifikátů a zároveň zvýšit povolenou hmotnost kamionů na 44 tun všude tam, kde je to povoleno i v národním rámci. Tento krok by snížil počet jízd, omezil dopravní zátěž a přinesl úsporu emisí, což je v souladu s cíli klimatické politiky.

Podstatnou překážkou pro recyklační průmysl je nadměrná byrokracie a nedostatečně funkční digitalizace. Zvláště malé a střední podniky narážejí na to, že musí vykazovat stejné údaje opakovaně na různých platformách, což je časově i finančně náročné. EuRIC prosazuje zavedení principu „pouze jednou“, interoperabilitu mezi evropskými a národními systémy a digitalizaci, která skutečně zjednoduší procesy, nikoli je ještě více zkomplikuje. Správně nastavená digitalizace by přinesla rychlejší a efektivnější vykazování dat, což by uvolnilo ruce firmám pro jejich hlavní činnost.

Zásadní roli hraje také evropská taxonomie, která má směrovat investice do udržitelných činností. Současná kritéria jsou však často příliš složitá a nepřehledná, což zvyšuje administrativní zátěž bez odpovídající přidané hodnoty. EuRIC doporučuje zjednodušit šablony a hodnoticí procesy, zejména v oblasti kritéria „Do No Significant Harm“. Cílem by mělo být více se soustředit na skutečný dopad podniků na životní prostředí a méně na zdlouhavou a často nepřehlednou administraci. Jen tak se podaří zajistit, že taxonomie bude skutečně podporovat udržitelné investice, místo aby se stala bariérou.

Rozšířená odpovědnost výrobce (tzv. EPR) je další oblast, kde přílišná složitost brání efektivitě. Velké množství organizací kolektivního systému vytváří roztříštěné a odlišné požadavky, což vede ke zbytečné administrativě. EuRIC navrhuje zavést jednotnou platformu pro vykazování, omezit nadměrné kontroly a audity a zachovat povinnost autorizovaných zástupců, aby se předešlo problémům s neplatiči. Stejně tak zdůrazňuje potřebu rovného zacházení se všemi subjekty, včetně sociálních podniků, které by neměly být z vykazovacích povinností vyňaty, protože by to mohlo ohrozit transparentnost celého systému.

Kritickou oblastí je i legislativa týkající se recyklovaných plastů pro potravinářské obaly. Stávající rámec uznává jen omezený počet technologií, což brzdí inovace a snižuje konkurenceschopnost evropských recyklátorů. EuRIC prosazuje flexibilnější přístup, který umožní rychlejší schvalování nových technologií a vstupních materiálů. Přísné požadavky na kvalitu a bezpečnost je třeba zachovat, avšak současně je nutné otevřít prostor pro moderní postupy, například využívání ručně tříděných plastů. Tím se zajistí dostatek vysoce kvalitních recyklátů pro potravinářské aplikace a zároveň se sníží závislost na primárních surovinách.

Celý dokument zdůrazňuje, že odstranění nadměrné byrokracie, harmonizace pravidel a chytrá digitalizace jsou klíčem k tomu, aby Evropa dokázala naplnit své cíle v oblasti klimatické neutrality a oběhového hospodářství. Recyklační průmysl má obrovský potenciál přispět k ochraně životního prostředí, snížení emisí a posílení evropské soběstačnosti, ale současná legislativa tento potenciál často brzdí. EuRIC proto volá po výše uvedených systémových změnách, které umožní rychlejší rozvoj recyklační infrastruktury a vytvoří stabilní prostředí pro investice i inovace a tedy přechod na oběhové hospodářství.

Dokument ke stažení:

Simplification of admin burden in environmental legislation – EU Recyclers Feedback

Čína v posledních letech vsadila na masivní výstavbu spaloven odpadu, které díky rychlému stavebnímu tempu vznikají často za méně než dva roky. Ještě nedávno země čelila nedostatku kapacit a zdálo se, že nové spalovny tento problém vyřeší. Realita je však jiná: hospodářství zpomaluje, spotřeba obyvatel klesá a díky intenzivnějšímu třídění se snižuje i množství odpadu vhodného ke spalování. Výsledkem je paradoxní situace, kdy moderní zařízení běží na plný výkon, ale začínají jim chybět vstupy, takže některé spalovny dokonce sahají k odpadům uskladněným na skládkách. Více ZDE

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) znovu varuje: firmy, které při registraci chemických látek v systému REACH uvedly, že jsou mikro, malé nebo střední podniky (SME), by si měly co nejdříve zkontrolovat, zda skutečně správně uplatnily nárok na snížené poplatky.

Pro menší firmy je tato sleva zásadní – registrační poplatky mohou činit tisíce až desítky tisíc eur, a status SME je proto výraznou úlevou. Pokud však podnik při podání dokumentace uvedl menší velikost, než ve skutečnosti měl, situace se může rychle obrátit. ECHA totiž provádí namátkové i cílené kontroly a pokud zjistí nesoulad, kromě doplatku správného poplatku může uložit i administrativní sankci až do výše 19 900 eur.

Agentura proto nabádá firmy k aktivnímu přístupu: kdo si chybu přizná a sám ji nahlásí prostřednictvím ECHA Helpdesku, zaplatí jen rozdíl mezi původním a správným poplatkem, ale vyhne se pokutě. Kdo čeká, až nesrovnalost odhalí kontrola, musí počítat s plnou finanční zátěží.

Správně stanovený status firmy se opírá o údaje o počtu zaměstnanců, ročním obratu nebo bilanční sumě aktiv. To se může v čase měnit – například když malý podnik rychle vyroste, vstoupí na zahraniční trhy nebo se sloučí s jinou společností. Pokud se tak stalo mezi podáním a současností a údaje nebyly v systému REACH-IT aktualizovány, podnik se rázem dostává do rizika.

ECHA zároveň připomíná, že podniky musí do systému nahrávat podpůrné dokumenty prokazující velikost firmy, pravidelně kontrolovat zprávy a úkoly ve svém účtu a udržovat kontaktní údaje aktuální. Jen tak se vyhnou nepříjemnému překvapení.

V minulosti už stovky firem v Evropě doplácely tisíce eur kvůli tomu, že podcenily administrativní detaily. A právě chemický průmysl, který je pod rostoucím tlakem regulace i cen energií, si nemůže dovolit zbytečné finanční ztráty. Malý omyl v papírech tak může znamenat velký účet.

Návrh na využití prostředků z Modernizačního fondu a výnosů z dražeb emisních povolenek na rok 2026 jasně ukazuje, že Česká republika vstupuje do další fáze transformace své energetiky v době, kdy prostředků ubývá, ale očekávání zůstávají vysoká. Zatímco ještě před rokem se počítalo s více než 500 miliardami korun, aktuální odhad klesl na zhruba 383 miliard. Tento více než dvacetiprocentní pokles nutí vládu i administrátory fondu k přehodnocení priorit a k přesnějšímu směrování peněz do oblastí, kde mohou přinést největší přínos.

Modernizační fond od roku 2021 sehrává zásadní roli při dekarbonizaci české ekonomiky. Do poloviny roku 2025 se podařilo obhájit investice za více než 357 miliard korun, což představuje přes devadesát procent původní alokace. Největší zájem se soustředil na modernizaci teplárenských soustav a na programy zaměřené na úspory v domácnostech. Tyto oblasti vykazují vysokou absorpční kapacitu a poptávka po podpoře v nich dlouhodobě převyšuje nabídku. Naopak projekty komunitní energetiky či některé inovativní programy zůstávají spíše na okraji zájmu a nevyužívají se naplno.

Pokles ceny emisních povolenek a změny na evropském trhu EU ETS způsobily, že odhady výnosů pro další roky musely být výrazně korigovány. Implementační plán proto počítá s realokací prostředků – tedy s přesunem peněz z málo využívaných programů do těch, kde je jasně prokázaná poptávka i schopnost je rychle a efektivně využít. Nejvíce si polepší programy HEAT a HOUSEnerg, které se zaměřují na modernizaci teplárenství a energetické úspory v domácnostech. Získají finance přesunuté mimo jiné z komunitní energetiky, veřejné infrastruktury nebo některých inovativních schémat.

Celkově má být takto přesunuto zhruba 40 miliard korun. Díky zapojení soukromého kapitálu by to mělo vyvolat dodatečné investice v hodnotě až 70 miliard. Efekt se neprojeví jen v plnění klimatických závazků, ale i v reálné ekonomice: od snížení účtů domácností za energie přes posílení teplárenského sektoru až po vznik nových pracovních míst ve stavebnictví, energetice a inovacích.

Výnosy z dražeb emisních povolenek se i v roce 2026 stanou důležitým zdrojem financí pro klimatická a adaptační opatření. Půjde o zhruba 15 miliard korun, které stát rozdělí mezi pokračování programu Nová zelená úsporám, obnovu krajiny a vodního režimu, podporu dostupného bydlení, příspěvky do mezinárodních klimatických fondů či provozní podporu nových obnovitelných zdrojů.

Od roku 2027 vstoupí v platnost nový systém emisních povolenek ETS2, který rozšiřuje stávající rámec EU ETS. Zatímco ETS1 se zaměřuje zejména na odvětví energetiky a průmyslu — elektrárny, velké spalovací zdroje, provozy s vysokými emisemi — ETS2 se bude týkat také vytápění budov a silniční dopravy. Cílem je snížit spotřebu fosilních paliv u domácností a veřejného sektoru, zlepšit kvalitu ovzduší v hustě obydlených oblastech a omezit energetickou závislost, zvláště v méně dostupných regionech. V České republice se očekávají prostředky z nového systému v řádu desítek miliard korun prostřednictvím Sociálního klimatického fondu.

Vláda připravuje plán využití těchto financí s důrazem na zajištění ochrany zranitelných domácností — jedná se o rodiny a jednotlivce s nízkými až středními příjmy, kteří bydlí v energeticky náročných domech, topí fosilními palivy nebo žijí v oblastech s omezenou dopravní obslužností. Velký důraz bude kladen na rekonstrukce a zateplování budov, výstavbu dostupného a úsporného bydlení, ale také na veřejnou dopravu v oblastech, kde není dostatečně dostupná, sdílenou dopravu, nízkoemisní autobusy, cyklostezky a další infrastrukturu podporující mobilitu ekologičtějšími způsoby. Pro dopravu má být v plánu vyčleněno zhruba 7 miliard korun.

Dokument ke stažení:

212_25_Materiál

Střední Evropa, kdysi pevně svázaná s uhlím, se během několika málo let stala jedním z nejdynamičtějších solárních regionů na světě. Nová zpráva think-tanku Ember ukazuje, že solární výroba tu roste dvakrát rychleji než průměr EU, a zároveň se rodí bateriová velmoc. Přesto region naráží na problémy – od pomalého rozvoje akumulace až po velké krachy firem v Česku. Příběh čtyř zemí Visegrádu je proto směsicí triumfů i varování.

Zpráva think-tanku Ember „Turning to the sun: Solar rise in Central Europe“ z kraje září 2025 podrobně mapuje vývoj solární energetiky ve státech střední Evropy – tedy v Česku, Maďarsku, Polsku a na Slovensku – za období let 2019 až 2024 s prvními vhledy i do roku 2025. Studie sleduje nejen samotný růst výroby elektřiny ze slunce, ale také ústup uhlí, nové legislativní kroky, rozvoj bateriových úložišť, pružnost sítí a rozdíly v jednotlivých národních strategiích. Přestože tyto země dlouhodobě patřily mezi skeptiky vůči evropským klimatickým politikám a nastavovaly si nízké cíle v oblasti obnovitelných zdrojů, realita posledních let ukazuje na překvapivý obrat. Region se stal jedním z motorů evropské solární revoluce, jehož tempo růstu dvakrát převyšuje unijní průměr.

Za zprávou stojí tým analytiků nezávislého think-tanku Ember, který se od svého vzniku v roce 2008 (tehdy ještě pod názvem Sandbag) zaměřuje na data a politické nástroje pro rychlejší přechod světa k čisté elektřině. Ember působí globálně – jeho odborníci sídlí v EU, Spojeném království, Turecku, Indii, Číně či Indonésii – a využívají otevřená data o výrobě elektřiny k vytváření doporučení pro vlády, firmy i veřejnost. Hlavní autorkou aktuální zprávy je analytička Tatiana Mindeková, na textu se dále podílela například odbornice na energetické trhy dr. Beatrice Petrovich a další členové týmu Ember. Jejich dlouhodobou ambicí je nejen sledovat statistiky a trendy, ale především přetavovat tvrdá čísla do srozumitelných souvislostí a ukazovat cesty, jak může Evropa i svět rychleji opustit fosilní paliva a využít příležitosti, které nabízí čistá energie.

Česko je v tomto příběhu důležitou součástí. Po více než dekádě stagnace, kdy byl rozvoj fotovoltaiky téměř zastaven kvůli dřívějším nešťastným politickým rozhodnutím a retroaktivním změnám podpory, se trh znovu nadechl. V roce 2023 se podařilo připojit více než jeden gigawatt nových solárních elektráren, což byla první taková událost od roku 2010. Výroba elektřiny ze solárů stoupla mezi lety 2019 a 2024 z 2,3 na 4 TWh, a jen v roce 2024 bylo do sítě připojeno 45 tisíc nových decentralizovaných zdrojů, jejichž výkon odpovídal jednomu bloku jaderné elektrárny Temelín. V červnu 2025 solární energie pokryla už 14,7 % spotřeby elektřiny v zemi. Tento rychlý růst podpořil program Nová zelená úsporám, který podobně jako polský program Mój Prąd snížil bariéry vstupu pro domácnosti. Zároveň Česko v roce 2024 legalizovalo agri-PV, tedy instalaci panelů na zemědělské půdě, a zavedlo možnost zařadit projekty nad 15 MW mezi zařízení energetické bezpečnosti, což znamená rychlejší povolovací procesy.

Maďarsko zažilo možná ještě výraznější příběh. V roce 2019 tam solární energie tvořila pouhá 4 % spotřeby elektřiny, ale o pět let později už téměř čtvrtinu. V červnu 2025 solární zdroje pokryly rekordních 42 % tamní poptávky. Maďarsko se tak zařadilo mezi světové lídry, což je dáno kombinací příznivého prostředí pro velké i malé instalace, vysokých cen energií a dřívější existence výhodných schémat jako net-metering nebo garantovaný výkupní tarif KÁT. Zároveň je země významným hráčem v oblasti výroby baterií a montáže článků, čímž propojuje rozvoj obnovitelné energetiky s průmyslovou strategií. Přesto se ukazuje, že politická rozhodnutí mohou rozvoj zpomalit – nahrazení net-meteringu systémem net billing způsobilo útlum poptávky po domácích elektrárnách a nedostatek nových projektů na úrovni velkých parků vyvolává obavy ze stagnace.

Polsko je další zemí, kde se solární energetika stala klíčovým prvkem transformace. V roce 2019 vyrábělo jen 0,7 TWh ze slunce, o pět let později to bylo už 15 TWh. Zásadní roli sehrála masová instalace domácích elektráren – v polovině roku 2025 bylo v zemi více než 1,5 milionu prosumerů, tedy domácností či firem vyrábějících elektřinu pro vlastní spotřebu. V červnu 2025 solární energie dodala do polské sítě více než 22 % elektřiny a instalovaný výkon dosáhl 23 GW. Polsko je kromě toho i jedním z největších světových vývozců baterií a připravuje jeden z nejrozsáhlejších projektových portfolií velkokapacitních úložišť v Evropě – s celkovým výkonem přes 7 GW, z nichž část je už ve výstavbě.

Slovensko naopak dlouho zaostávalo. Mezi lety 2019 a 2023 se jeho instalovaný výkon solárů zvýšil jen o necelých 50 MW, a to kvůli nepříznivé politice, osmiletému moratoriu na připojování zdrojů a vysokým nákladům na připojení. Teprve prudký růst cen energií a pokles cen technologií vedly k obratu. V roce 2023 se připojilo 267 MW a v roce 2024 dalších 274 MW. Přesto podíl obnovitelných zdrojů v plánované výrobě elektřiny do roku 2030 zůstává nízký, jen kolem 26 %, a Slovensko je tak v rámci regionu největším outsiderem.

Celý region přitom dohromady od roku 2019 zvýšil výrobu elektřiny ze slunce téměř šestinásobně – z 5 TWh na 29 TWh. To je tempo růstu dvakrát rychlejší než unijní průměr, kde došlo k navýšení z 125 na 308 TWh. Přesto si všechny čtyři země v prvních národních energeticko-klimatických plánech stanovily velmi nízké cíle. Ve srovnání s evropským průměrem, který očekává 66 % elektřiny z obnovitelných zdrojů do roku 2030, jsou jejich cíle stále slabé: Česko míří na 31 %, Maďarsko na 42 %, Polsko na 51 % a Slovensko na 26 %. Tyto hodnoty tak i přes nedávný růst ukazují, že region se stále drží pod hranicí evropské ambice.

Zpráva Ember také upozorňuje na slabiny v oblasti flexibility a akumulace. V celé střední Evropě je nasazeno méně než 0,1 GW velkokapacitních baterií, což je méně než 2 % evropského celku, přestože region tvoří desetinu solární kapacity EU. To už způsobuje reálné problémy, například v Polsku muselo být v červnu 2025 omezeno průměrně 12 % výroby velkých solárních parků. Situace je ale rozdílná – zatímco Polsko má velký projektový zásobník a Maďarsko těží z výrobních kapacit, Česko se může chlubit tím, že více než 90 % nových domácích solárů je vybaveno baterií i chytrým měřením. V červenci 2025 tyto systémy sehrály důležitou roli při blackoutu, kdy stovky domácností poskytly do sítě flexibilitu a pomohly obnovit stabilitu.

Příběh solární expanze má však i svou stinnou stránku. V Česku v posledních letech zkrachovalo množství firem, které se zabývaly instalací fotovoltaiky. Rychlý růst poptávky přilákal desítky nových společností, ale trh se brzy nasytil, došlo k úpravám dotačních schémat a ceny elektřiny klesly. Některé firmy navíc nakupovaly komponenty v době vysokých cen a nedokázaly se přizpůsobit poklesu. Insolvenční návrhy se objevily u známých jmen jako Energetický Holding Malina, Alpha Solar Systems, Solek, Woltair, S-Power Energies či Nanosun. Zákazníci pak často zůstali bez dokončených elektráren, servisu nebo záruk. Tento vývoj odhaluje nezralost trhu, který sice dokázal v krátkém čase dramaticky vyrůst, ale současně se ukazuje, že podnikatelské prostředí není dostatečně stabilní a prověřené.

Celkově tak lze říci, že střední Evropa prošla v solární energetice v posledních pěti letech revoluční proměnou. Uhlí postupně ustupuje, Maďarsko se stalo světovým lídrem, Polsko rychle dohání svou zpožděnou transformaci, Česko znovu objevilo svůj potenciál a Slovensko se snaží dohnat roky ztracené kvůli politickým překážkám. Region má navíc významný průmyslový rozměr díky výrobě baterií, která je silná zejména v Maďarsku a Polsku. Pokud se podaří odstranit bariéry v oblasti flexibility, akumulace a stability trhu a pokud budou národní cíle lépe sladěny s evropskými ambicemi, může se střední Evropa stát skutečným tahounem energetické transformace.

Navíc regionu přibyly další zásadní energetické novinky, které mohou změnit i energetickou mapu nad rámec obnovitelných zdrojů. Polsko oznámilo objev jednoho z největších konvenčních ložisek ropy a zemního plynu v Evropě v posledním desetiletí. V oblastech konkese Wolin East, v Baltském moři u pobřeží poblíž Świnoujście, bylo odhadnuto, že vrt Wolin East-1 obsahuje přibližně 22 milionů tun ropy a kondenzátu a 5 miliard kubických metrů zemního plynu, přičemž širší koncese může skrývat až 33 milionů tun ropy a 27 miliard m³ plynu. Maďarsko zase objevilo nové ropné pole Somogysámson-Som-8. Vrt provedený v prosinci 2024 odhalil ropu v hloubce okolo 1 250 metrů a podle testů je Schopen produkovat cca 1 200 barelů ropy denně. Tyto objevy mohou nadále posílit energetickou bezpečnost obou zemí a snížit závislost na dovozu fosilních paliv.

Řeky, které se znovu učíme milovat, technologie, které slyší dřív než my sami, a firmy, které se bojí kroků, jež jsou možná nevyhnutelné. Všechny tři zprávy z posledních dní, ač na první pohled rozdílné, spojuje jednoduchá otázka: jak moc jsme připraveni změnit svůj vztah k prostředí v němž žijeme? Ať už jde o proud Tibery v Římě, nenápadnou čistírnu v české obci nebo výrobní halu v průmyslové zóně, všude narážíme na stejnou výzvu – odvahu vrátit přírodě důstojné místo v našem světě a přijmout, že to nebude zadarmo.

Paříž nedávno ukázala, že i sny, které se zdají nerealizovatelné, lze proměnit ve skutečnost. Ještě před několika desetiletími by koupání v Seině působilo absurdně – voda byla špinavá, břehy odcizené. Dnes je situace jiná: olympijské závody přímo v řece a plány na stálá veřejná koupaliště dokazují, že i velkoměstská řeka může znovu dýchat. Není to návrat do idyly, ale výsledek obrovských investic, důsledné kontroly a jasné politické vize a vůle. Řím se tímto příkladem inspiroval a chce do pěti let otevřít Tiberu lidem. Nebude to ale snadné – znečištění, které řeka nese je obrovské. Ale i zde platí, že nic není nemožné a že voda je zrcadlem vztahu města k sobě samému. 

V českém prostředí to možná nevypadá tak vznešeně, ale princip je podobný. Projekt TIVOR přináší naději, že i menší čistírny odpadních vod, které se často ocitají na hranici svých možností, dostanou šanci na moderní řízení. Umělá inteligence má pomáhat předvídat havárie, upozorňovat na slabá místa a chránit okolní přírodu před nechtěným znečištěním. Je to méně viditelný, ale o to důležitější krok: nikdo si nevšimne, když čistírna funguje dobře, ale každý snadno a rychle pocítí, když někola stupňové čistící procesy nefungují správně nebo selžou. TIVOR je tak pokusem přinést do neviditelné infrastruktury novou vrstvu jistoty a péče. I tady se voda stává metaforou – tichou připomínkou, že kvalita prostředí se tvoří drobnou a každodenní prací.

A pak je tu silný hlas podnikatelského sektoru. Průzkumy ukazují, že stále více firem vnímá Green Deal spíše jako hrozbu než jako příležitost. Není se čemu divit a je to snadno pochopitelné – vysoké ceny energií, složitá legislativa, nedostatek kvalifikovaných pracovníků a narůstající administrativa. Zároveň je tu ale zvláštní rozpor: ty samé podniky investují do digitalizace, robotizace a využití umělé inteligence. Jinými slovy, přestože se podniky k zelené transformaci staví s nedůvěrou, současně podnikají kroky, které k ní přirozeně vedou. Možná tady bychom měli hledat inspiraci, kde ponechání toků řek a potoků v jejich přirozeném meandrujícím korytě přináší zdravé a inspirující prostředí jak samotné přírodě tak člověku.

Co tedy spojuje Řím, Paříž, české čistírny a podniky? Všude jde o odvahu, silnou vizi a důvěru. Pařížané uvěřili, že Seina nemusí být špinavou řekou, ale pulzujícím středem města. Římané stojí na začátku podobného příběhu. České obce věří, že i umělá inteligence může být spojencem v péči o vodu. A firmy dělají postupné kroky v zelené transformaci, jen se tomu nesmí říkat Green deal. Možná tak největší výzvou není ani tak technologie, ale schopnost změnit a vnímat perspektivu trošku jinak. A možná se pak nakonec ukáže, že voda je opravdu nejlepší metaforou současné doby: plyne, mění se, nese v sobě paměť i naději. Otázkou zůstává, zda se dokážeme naučit s jejím proudem plavat.

Evropský parlament schválil úpravy mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích EU (CBAM), které mají zásadně snížit administrativní zátěž zejména pro menší dovozce. Namísto dosavadních výjimek postavených na hodnotě dováženého zboží byl zaveden nový hmotnostní práh, jenž stanoví, že importy do 50 tun ročně od jednoho dovozce nepodléhají povinnosti vykazovat a hradit uhlíkové certifikáty. Praktickým důsledkem je, že z povinností vyplývajících z CBAM bude vyňato zhruba devadesát procent importérů, tedy především malé a střední podniky či společnosti dovážející jen omezené objemy surovin a výrobků.

Na klimatické ambice Evropské unie však by tato změna neměla mít má oslabující účinek. Podle odhadů bude i po zavedení nového prahu mechanismus nadále pokrývat devadesát devět procent emisí oxidu uhličitého spojených s dovozem z energeticky náročných odvětví, jako jsou výroba železa, oceli, hliníku, cementu nebo hnojiv. CBAM tak i nadále zůstává nástrojem, který má zamezit přesunu emisně intenzivní výroby mimo EU a současně vytvořit rovné konkurenční podmínky na evropském trhu.

Novelizace se netýká pouze samotného prahu pro osvobození od povinností. Evropský parlament schválil i celou řadu zjednodušení pro ty dovozce, na které se režim nadále vztahuje. Úpravy se týkají procesu autorizace deklarantů, metodiky výpočtu emisí, jejich ověřování i finanční odpovědnosti subjektů povinných k nákupu CBAM certifikátů. Významnou roli hraje i posílení kontrolních mechanismů, které mají zabránit obcházení pravidel a zneužívání systému.

Změny jsou součástí širšího legislativního balíčku označovaného jako Omnibus I, jehož cílem je zjednodušit a zpřehlednit evropská pravidla v oblastech udržitelnosti a investic. Novela nyní čeká na formální potvrzení Radou EU, po němž vstoupí v platnost tři dny po zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie. V praxi tedy doufejme, že malé a střední podniky v členských státech, včetně České republiky, se opravdu vyhnou zbytečně složitému reportingu a nákladným procesům spojeným s výpočtem uhlíkové stopy dováženého zboží. 

Maďarsko v posledních dnech přitáhlo pozornost celého regionu, když tamní společnost MOL ve spolupráci s firmou O&GD oznámila objev nového ropného ložiska u obce Galgahévíz. Vrt, označený jako Galgahévíz-4, pronikl do hloubky zhruba 2 400 metrů a už v průzkumné fázi ukázal mimořádně slibné výsledky. Po zkušebních testech byl okamžitě uveden do produkce a dnes je schopen vydat více než tisíc barelů ropy denně. V mezinárodním měřítku to může působit jako kapka v moři, ale pro zemi, která většinu své spotřeby pokrývá dovozem, jde o významný příspěvek. Navíc se odhaduje, že samotný tento vrt zvýší maďarskou těžbu o čtyři procenta, což už v kontextu regionu není zanedbatelné číslo.

Důležitý je také příběh samotného objevu. Vrt byl vyhlouben necelých sedmatřicet dní po začátku prací, za pomoci technologií dceřiné společnosti MOL, Rotary Zrt., a na plošině R-69. Galgahévíz-4 je součástí koncese Mogyoród, která byla v minulosti zkoumána, ale považována za málo perspektivní. Ukazuje se, že s moderními seismickými metodami, přesnějším modelováním podloží a vyšší citlivostí průzkumných nástrojů lze nalézt i zdroje, které dříve unikali pozornosti. Nález navíc není ojedinělý – MOL rozvíjí i projekty v oblastech Vecsés a Somogysámson, kde se rovněž potvrzuje přítomnost zajímavých hydrokarbonových struktur.

Strategický význam takového objevu je nasnadě. Maďarsko dlouhodobě usiluje o snížení své závislosti na importu, především z Ruska, a jakýkoliv příspěvek k domácí produkci posiluje energetickou bezpečnost i vyjednávací pozici země. To vše přichází v době, kdy evropský energetický trh čelí nejistotě, vysoké volatilitě cen a geopolitickým tlakům. Zatímco v minulosti se mohlo zdát, že střední Evropa už žádné velké ropné příběhy nepřinese, Maďarsko respektive nedávno Polsko právě ukazují opak.

Nedávný objev ložiska Wolin East v Baltském moři poblíž Świnoujście je jednou z největších událostí evropského ropného průzkumu posledních desetiletí. Vrt WE1 potvrdil existenci mohutné ropné vrstvy a odhady mluví o desítkách milionů tun vytěžitelné ropy a miliardách kubíků plynu. Podle geologů by mohlo jít o více než 200 milionů barelů ropného ekvivalentu, což by v kombinaci s hlubšími vrstvami mohlo znamenat i dvojnásobek. Takový objev má potenciál zásadně změnit polskou energetickou mapu. 

A co Česká republika? Historie naší těžby ukazuje, že i u nás ropa byla a stále ještě je. První vrt vznikl už na konci 19. století v Bohuslavicích u Kyjova, ale výsledky byly spíš kuriozitou než ekonomickým přínosem. O něco později se začalo těžit v oblasti Hodonínska, Ždánic nebo Uhřic, a v průběhu 20. století se na Moravě rozběhla těžba, která sice přinášela stabilní výsledky, ale nikdy nebyla zásadní. Na přelomu tisíciletí dosahovala česká produkce kolem dvou až čtyř procent domácí spotřeby, a to především díky aktivitám Moravských naftových dolů. Ropa z Vídeňské pánve a karpatské předhlubně však nikdy neznamenala revoluci a naše země zůstala odkázána na dovoz.

Dnes se těžba v menším rozsahu stále odehrává, moderní technologie udržují některé vrty v provozu a občas se ozvou i hlasy volající po nových průzkumech. Nicméně Česká republika má odlišnou geologii a menší perspektivu než Polsko nebo Maďarsko. Zdejší sedimentární struktury jsou menší a méně bohaté, a tak je nepravděpodobné, že by se podařilo objevit ložisko velikosti Wolin East. Přesto příběhy ze sousedních zemí ukazují, že i region, který se považoval za „vytěžený“, může ještě překvapit.

Ropa ale nebyla vždy vnímána jen jako průmyslová surovina, která pohání motory a rafinerie. Ještě předtím, než se stala základem moderní ekonomiky, hrála zajímavou roli v lidovém léčitelství. V oblastech s přirozenými vývěry ropy či dehtu, ať už to bylo na Moravě, ve slovenských Gbeloch nebo na Kavkaze, lidé věřili v její léčivé účinky. Mazali si jí klouby při revmatických potížích, používali ji na kožní choroby nebo ji přimíchávali do mastí a obkladů. Naftalanová terapie v Ázerbájdžánu, založená na koupelích v těžké léčivé ropě, je dokonce dodnes vyhledávanou specialitou a patří k pozoruhodným příkladům toho, jak se přírodní zdroj proměnil v léčebnou metodu.

Mohlo by vás zajímat:

Polské ropné ložisko u Svinoústí může změnit energetickou mapu střední Evropy

Obří ložisko v Brazílii stabilizuje trh s ropou. Ztratí recyklace plastů půdu pod nohama?
 

Evropská unie od roku 2027 zavádí nový systém emisních povolenek ETS2, který se bude týkat i dopravy a vytápění budov. Oproti stávajícímu systému ETS1, jenž dopadá hlavně na elektrárny a průmysl, se tak rozšíří okruh zpoplatněných činností. Cílem je omezit spotřebu fosilních paliv, snížit emise skleníkových plynů, zlepšit kvalitu ovzduší a zároveň omezit energetickou závislost na nestabilních regionech. Česká republika získá z tohoto nového systému prostředky v řádu desítek miliard korun. Část bude tvořit fixní obnos kolem padesáti miliard korun, který přijde prostřednictvím Sociálního klimatického fondu a nezávisí na vývoji ceny povolenek. Další peníze pak budou plynout podle toho, jak se budou povolenky obchodovat, a jejich správcem bude Státní fond životního prostředí.

Česká vláda připravuje plán, jak tyto finance využít. Hlavním záměrem je podpora zranitelných domácností s nízkými či středními příjmy, které bydlí v energeticky náročných domech, topí fosilními palivy nebo žijí v místech s nedostatečnou dopravní obslužností a jsou odkázány na automobil. Významná část prostředků má směřovat na úsporné a dostupné bydlení, zejména rekonstrukce nebo výstavbu nájemních bytů s nízkými provozními náklady, menší byty pro jednočlenné domácnosti či seniory a také revitalizace ubytoven určených sociálně vyloučeným skupinám. Další oblastí, do níž půjdou miliardy, je doprava. Plán počítá s podporou poptávkové dopravy v obcích, kde veřejná doprava nefunguje dostatečně, se zaváděním sdílené a nízkoemisní či bezemisní dopravy, s nákupem menších autobusů i s rozvojem cyklistické infrastruktury. Na dopravu je vyčleněno zhruba sedm miliard korun.

Část výnosů bude určena také na renovace a zateplování budov, zavádění čistých technologií v energetice a průmyslu a na opatření proti povodním. Fond by měl začít fungovat v roce 2026 nebo 2027, přičemž konkrétní podoba českého plánu se teprve dokončuje. Na jeho přípravě se podílí ministerstvo životního prostředí, ministerstvo dopravy, ministerstvo pro místní rozvoj i ministerstvo práce a sociálních věcí. 

Zdroj:

Nové povolenky vynesou miliardy. Česko chystá plán, za co je utratí

Milionům domácností i podniků se nedávno připomnělo, jak křehká je energetická páteř země. Krátký výpadek stačil k tomu, aby zhasla světla, ztichla doprava a přestaly fungovat továrny. Nyní se otevírá cesta k rozsáhlé proměně: stát spouští program, který má posílit klíčové vedení a rozvodny a vytvořit prostor pro nové zdroje elektřiny.

Nelze zapomenout na pátek 4. července 2025, kdy zasáhl Českou republiku rozsáhlý výpadek elektřiny, který postihl až milion odběrných míst a ochromil dopravu, průmysl i každodenní život ve velkých městech. Výpadek začal kolem poledne poruchou na vysokonapěťové lince V411 v severozápadní části země, která vedla k dalšímu selhání na elektrárně Ledvice a následnému přetížení dalších částí sítě. Bez proudu se ocitla Praha, Liberec, Hradec Králové, Ústí nad Labem, Kolín a Šluknovský výběžek.

Zastavily se vlaky, metro, tramvaje a výtahy – 215 lidí muselo být zachráněno z uvízlých kabin. Průmyslové provozy jako Škoda Auto nebo chemička v Litvínově musely přerušit výrobu. Ačkoli se síť podařilo obnovit během několika hodin, incident odhalil zranitelnost české energetiky a vyvolal otázky o připravenosti na podobné situace. 

Českou energetickou infrastrukturu čeká zásadní modernizace. Ministerstva životního prostředí a průmyslu a obchodu dnes představila první výzvu z programu ELEGRID z Modernizačního fondu, z něhož uvolní až 15 miliard korun na posílení kapacity české elektrizační soustavy. Navýšení kapacity elektrizační soustavy znamená, že do přenosové a distribuční sítě bude možné připojit více výroben elektřiny, zejména z obnovitelných zdrojů, a zároveň se zvýší dostupný výkon pro koncové zákazníky – domácnosti, firmy a průmysl. 

Program ELEGRID cílí na rozsáhlé modernizační projekty, které zásadně posílí páteřní infrastrukturu. Podporována bude výstavba nových vedení nízkého, vysokého, velmi vysokého i zvláště vysokého napětí, stejně jako rekonstrukce a rozšíření stávajících tras. Součástí je také výstavba a modernizace rozvoden a elektrických stanic, zvyšování kapacity vedení, instalace výkonnějších transformátorů a zavádění moderních systémů řízení výroby a distribuce elektřiny.

O podporu ve výzvě číslo 1/2025 se může ucházet provozovatel přenosové soustavy i provozovatelé distribučních soustav s více než 90 tisíci odběrnými místy a připojením přímo do přenosové soustavy. Výzva ELEGRID bude spuštěna 29. září 2025, kdy začne příjem žádostí o podporu. Ten bude otevřen až do 29. ledna 2027. Podpořené projekty musí být realizovány do tří let od vydání rozhodnutí o poskytnutí podpory.

Další informace:

Podrobnosti a dokumenty k výzvě

Evropský Tribunál dal za pravdu Evropské komisi v kauze, která rozdělila členské státy a znovu otevřela debatu o podobě zelené transformace. Rakousko napadlo rozhodnutí, jež umožňuje označovat investice do jaderné energetiky a zemního plynu za udržitelné. Soud však dospěl k závěru, že obě technologie mohou sehrát roli při snižování emisí i zajištění energetické stability, a odmítl rakouské námitky jako nedostatečně podložené.

Diskuse o tom, co je a co není udržitelné, není v Evropské unii žádnou novinkou. V roce 2020 přijala EU tzv. taxonomii udržitelných investic, jejímž cílem je nasměrovat finanční toky do aktivit, které podporují přechod k uhlíkové neutralitě do roku 2050. Taxonomie měla být vodítkem pro investory, banky i firmy a jasně vymezit, které ekonomické činnosti lze označit za šetrné k životnímu prostředí. V roce 2021 Evropská komise prostřednictvím delegovaného aktu definovala technická kritéria pro obnovitelné zdroje energie. O rok později, v roce 2022, však Komise do této skupiny zařadila také jadernou energii a zemní plyn, což vyvolalo ostré reakce.

Právě tento krok se stal předmětem žaloby Rakouska, které dlouhodobě patří k nejhlasitějším kritikům jádra v Evropě. Rakouská vláda argumentovala, že zařazení jádra a plynu mezi „zelené“ investice odporuje smyslu celé taxonomie, protože tyto zdroje podle ní představují environmentální a bezpečnostní rizika. Žalobu podalo k Tribunálu Soudního dvora EU v Lucemburku a získalo podporu například od Lucemburska. Naopak na straně Komise stálo hned několik členských států, včetně Česka, Polska či Francie, které považují jádro a plyn za nezbytnou součást energetického mixu při postupném snižování emisí.

Tribunál však 10. září 2025 žalobu Rakouska zamítl. Podle soudu Komise nepřekročila své pravomoci a měla právo stanovit, že za určitých podmínek mohou jaderná energetika a zemní plyn významně přispívat k omezování změny klimatu a přizpůsobení se jejím dopadům. Rozhodnutí se opírá o několik zásadních argumentů. Za prvé, výroba elektřiny z jádra je spojena s téměř nulovými emisemi skleníkových plynů a v současnosti neexistují ekonomicky ani technologicky plně proveditelné nízkoemisní alternativy ve škále, která by dokázala nepřetržitě pokrýt evropskou poptávku. 

Za druhé, Komise vzala v úvahu rizika spojená s provozem jaderných elektráren, s možností havárií či s nakládáním s vysoce radioaktivním odpadem, a neshledala nutnost překračovat již existující evropský regulační rámec. Argumenty Rakouska, které upozorňovalo například na ohrožení jaderných zdrojů suchem nebo klimatickými extrémy, soud označil za příliš spekulativní.
Pokud jde o zemní plyn, Komise zdůraznila, že jeho role je chápána jako přechodná – jde o palivo, které sice není bezemisní, ale může v krátkodobém horizontu pomoci snížit závislost na uhlí a zajistit stabilitu dodávek energie v době, kdy rozvoj obnovitelných zdrojů nestačí pokrýt spotřebu. Podle Tribunálu proto bylo legitimní přijmout tzv. postupný přístup, který umožní snižovat emise po etapách a současně zachovat energetickou bezpečnost.

Rozhodnutí není pouze právním vítězstvím Evropské komise, ale i jakým si signálem. Ukazuje se, že EU dává přednost pragmatickému pohledu na transformaci energetiky, kdy vedle obnovitelných zdrojů ponechává prostor i pro jádro a plyn. Pro Rakousko, které tradičně profiluje svou energetickou politiku na odporu k jaderné energii a důrazu na obnovitelné zdroje, jde logicky o citelnou prohru. Přesto ještě není všem dnům konec – proti rozhodnutí Tribunálu lze podat odvolání k Soudnímu dvoru EU, ovšem pouze v právních otázkách a ve lhůtě dvou měsíců od oznámení rozsudku.

 

Diskuse o obnově těžby zlata ve Zlatých Horách znovu otevírá širší otázku, odkud a jakým způsobem má Česká republika čerpat své surovinové zdroje. Zatímco geologické průzkumy naznačují, že pod Jeseníky leží až čtyři tuny zlata, stejný objem lze teoreticky získat i z elektroodpadu, zejména z nepotřebných mobilních telefonů. Tento alternativní pohled ukazuje, že městské hornictví může mít v podmínkách 21. století nejen environmentální, ale i ekonomickou logiku.

Zlato je surovina, která po staletí fascinuje lidstvo a v moderní době si udržuje pevné postavení nejen jako uchovatel hodnoty, ale také jako strategický materiál v průmyslu a technologiích. Globální produkce zlata se v posledních letech pohybuje kolem 3 500 tun ročně, přičemž největšími producenty jsou Čína, Rusko, Austrálie, Kanada a Spojené státy. V evropském kontextu se těžba soustřeďuje do Skandinávie a na Balkán, největší objem roční produkce dosahuje Finsko s přibližně devíti tunami. V českých poměrech jde však o téma především historické: Zlaté Hory, které patřily mezi nejvýznamnější těžební oblasti už od středověku, jsou dnes opět v centru pozornosti kvůli odhadovaným zásobám čtyř tun zlata. Při současné ceně, která v září 2025 činila přibližně 2,4 milionu korun za kilogram, se jedná o potenciální výnos blížící se deseti miliardám korun. Taková částka pochopitelně vzbuzuje zájem, ale zároveň otevírá otázky o environmentálních důsledcích, které by návrat těžby znamenal.

Současná těžba zlata je extrémně náročná nejen ekonomicky, ale i ekologicky. Ukazatel AISC, který zahrnuje všechny náklady spojené s těžbou, se u většiny producentů pohybuje mezi 1 200 a 1 400 dolary za trojskou unci, což odpovídá 41 až 45 tisícům dolarů za kilogram. V některých regionech, například v Jižní Africe, jsou tyto náklady ještě vyšší. K tomu je třeba připočítat environmentální zátěž – obrovské množství přemístěné horniny, spotřebu vody a použití kyanidových roztoků, jejichž rizika pro podzemní vody a okolní ekosystémy jsou dobře zdokumentována. V rudách se navíc často nachází jen několik gramů zlata na tunu materiálu, což vede k tomu, že celý proces je z hlediska efektivity spíše zápasem o setiny procent než o bohaté zásoby.

Proti tomu stojí alternativa, která se stále častěji označuje jako „urban mining“, tedy městské hornictví (těžba). Mobilní telefony a další elektronická zařízení obsahují zlato v mnohem vyšší koncentraci než většina přírodních rud. V průměrném chytrém telefonu se nachází přibližně 0,03 gramu tohoto kovu. Čistě matematicky tedy vychází, že na získání jednoho kilogramu zlata je potřeba recyklovat kolem třiatřiceti tisíc telefonů. Pro čtyři tuny, které se skrývají v podzemí Zlatých Hor, by to znamenalo přibližně 133 milionů kusů. Na první pohled jde o číslo nedosažitelné, ale při bližším pohledu na českou realitu není nereálná.

Česká republika má přibližně 10,7 milionu obyvatel. Pokud bychom tento potenciál rozdělili rovnoměrně, vychází to na dvanáct až třináct starých telefonů na každého občana. A to není číslo nijak nereálné – podle průzkumů mění lidé své mobilní telefony jednou za tři a půl roku. To znamená, že za čtyři desetiletí, tedy v horizontu dvou lidských generací, by skutečně bylo možné čtyři tuny zlata získat pouze z českého elektroodpadu. Nejde tedy o nedostižnou představu, ale o reálnou alternativu k tradičnímu hornictví. Navíc, většina domácností uchovává staré telefony v zásuvkách a šuplících, takže skutečný počet „spících“ přístrojů je velmi vysoký a často nedostupný pro recyklační systém. V tom se ukrývá obrovský potenciál.

Kromě zlata obsahují mobilní telefony i další cenné prvky. Stříbro, palladium, platina, tantal nebo vzácné zeminy jako neodym a terbium – všechny tyto materiály mají vysokou tržní hodnotu a jejich těžba je náročná jak z hlediska energetického, tak z hlediska environmentálního. Zatímco koncentrace zlata v horninách se pohybuje kolem několika gramů na tunu, v elektroodpadu se jedná o desítky až stovky gramů na tunu. Jinými slovy, odpad, který leží ve skříních a šuplících, je paradoxně bohatší než ložiska, kvůli nimž se po staletí zakusujeme do hor a lesů. Hodnota 150 až 200 Kč za jeden nepoužívaný telefonu přitom pak není zanedbatelná.

Ekonomické srovnání ukazuje ještě větší zajímavost. Zatímco tradiční těžba zlata vyžaduje náklady kolem 41 tisíc dolarů na kilogram, u recyklace elektroodpadu se náklady podle různých technologií pohybují mezi 70 a 1 500 dolary na kilogram. V některých případech, zejména u nových hydrometalurgických metod, které využívají šetrnější chemické postupy, jsou tyto náklady ještě nižší. Rozdíl je tedy řádový. Připočteme-li k tomu hodnotu ostatních kovů, které se při recyklaci získají, vychází ekonomika městské těžby velmi příznivě.

Pohlédneme-li na věc s trochou představivosti, pak každý vysloužilý mobilní telefon můžeme chápat jako malé ložisko a každý občan se stává jakýmsi akcionářem obrovského ‚národního dolu‘. Tento důl se ovšem nenachází pod zemí, ale přímo v našich domácnostech – v zásuvkách, krabicích a skříních. Zatímco tradiční doly vyžadují miliardové investice, složité legislativní procesy a přinášejí nemalá environmentální rizika, tento zdroj je otevřený a připravený k využití už dnes. 

 

Jubilejní 10. ročník konference Povinnosti v podnikové ekologii (PPE) přináší velkou novinku: poprvé se uskuteční ve dvoudenním formátu. První den (11. listopadu) bude patřit praktickým příkladům z provozní praxe, druhý den (12. listopadu) se zaměří na legislativní novinky a povinnosti, které podnikové ekology čekají v příštích letech.

Podle slov organizátorky konference Kristýny Lanové: „Desítka si žádá něco navíc, a proto jsme program rozdělili tak, aby si účastníci odnesli konkrétní postupy, návody a zkušenosti z praxe, ale zároveň měli jasný přehled o chystaných změnách zákonů a vyhlášek. Pro podnikové ekology je to kombinace, která jim ušetří spoustu času při přípravě na kontroly i v každodenní agendě."

První den: praxe, která se hodí hned zítra

Podnikoví ekologové ocení praktické bloky zaměřené na evidenci chemických látek a směsí, která je základem pro BOZP, PO i havarijní plánování. Velký zájem slibuje také workshop k výpočtům koncentrací SVHC látek ve výrobcích, kde se na konkrétních příkladech ukáže, jak se vyhnout chybám při posuzování shody.

Aktuálním tématem je i problematika kapalných odpadů a jejich úpravy mimo ČOV, stejně jako recyklace stavebních a demoličních odpadů s obsahem nebezpečných látek včetně PFAS látek, tzv „věčných chemikálií". Na závěr dne nebude chybět ani blok k moderním kontrolním nástrojům, například využití dronů při inspekcích ČIŽP nebo povinné zkoušky těsnosti nádrží podle vodního zákona.

Druhý den: legislativa bez zkratek a omylů

Druhý den je určen všem, kdo chtějí mít jasno v legislativních povinnostech:

• Ochrana ovzduší – novela zákona přináší nová pravidla pro zařazování zdrojů, povinnosti kontinuálního měření od roku 2028 a změny v hlášení přes ISPOP.

• Odpadové hospodářství – první ostré ohlašování v roce 2026, určení původce odpadu v komplikovaných situacích a praktické tipy pro správné vedení evidence.

• Chemická legislativa – změny v CLP a REACH, nové povinnosti hlášení do ECHA a dopady regulace mikroplastů.

• Vodní hospodářství – připravované vyhlášky k vodnímu zákonu: registr výpustí, digitální havarijní plány a kontinuální monitoring kvality vypouštěných vod.

Každý blok nabídne konkrétní doporučení, jak povinnosti naplnit včas a bez zbytečných chyb.

„Jsme hrdí, že se konference PPE dožila svého desátého ročníku. Rozšíření na dvoudenní formát je přirozeným vyústěním rostoucího zájmu odborné veřejnosti. Naším cílem je, aby si každý podnikový ekolog odnesl nejen aktuální legislativní přehled, ale také praktické nástroje, které může okamžitě využít ve své práci,“ doplňuje Kristýna Lanová z nakladatelství Verlag Dashöfer, které konferenci pořádá.

Kdy a kde:

11. a 12. listopadu 2025 – Hotel Grandium Praha / on-line přenos

Registrace ZDE

Evropská unie stojí na prahu další velké změny. Evropský parlament právě přijal dvě legislativní novinky, které mohou významně přetvořit způsob, jakým spotřebováváme zdroje a jak se díváme na odpad. Zatímco první soubor opatření se zaměřuje na snižování množství potravinového a textilního odpadu, druhý míří na automobilový průmysl a jeho transformaci směrem k vyšší míře recyklace a opětovného využití materiálů. Obě oblasti na první pohled vypadají rozdílně, ale spojuje je jedno: důraz na odpovědnost výrobců, úsporu zdrojů a podporu cirkulární ekonomiky.

Konec plýtvání potravinami a textiliemi

Evropané v průměru vyhodí každý rok 132 kilogramů potravin na osobu. To je číslo, které nejen odhaluje obrovské plýtvání, ale také představuje významnou ekologickou zátěž – od emisí vznikajících při výrobě a dopravě potravin, které nakonec skončí v koši, až po negativní dopady jejich skládkování. Podobný problém se týká i textilu. Každý občan EU ročně vyprodukuje kolem 12 kilogramů textilního odpadu, přičemž méně než jedno procento se skutečně recykluje do nových produktů. Oblečení, které by mohlo být darováno nebo opětovně využito, se často spaluje nebo ukládá na skládky.

Nová pravidla Evropského parlamentu proto nastavují jasný kurz. Do roku 2030 musí členské státy snížit potravinový odpad o deset procent v oblasti výroby a zpracování a o třicet procent na hlavu v maloobchodu, gastronomii a domácnostech. V praxi to znamená, že supermarkety, restaurace i jednotlivé domácnosti budou muset hledat cesty, jak omezit plýtvání – od lepšího plánování nákupů a skladování, přes efektivnější logistiku až po povinnou podporu darování neprodaných, ale stále bezpečných potravin potravinovým bankám a charitám.

Za textil si připlatíme

Textilní odvětví se ocitá před zásadní proměnou. Nová evropská pravidla zavádějí princip rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR – Extended Producer Responsibility), podle něhož odpovědnost firem nekončí okamžikem, kdy kolekce dorazí na pulty obchodů. Výrobci, kteří uvádějí textilní výrobky na trh EU, budou muset hradit náklady na jejich sběr, třídění a recyklaci prostřednictvím nových systémů EPR, jež mají členské státy zavést do 30 měsíců od vstupu směrnice v platnost. Povinnost se dotkne všech, včetně e-shopů se sídlem mimo EU, pokud prodávají své zboží evropským zákazníkům. Mikropodniky dostanou na splnění požadavků o rok delší lhůtu.

Nová pravidla se vztahují na široké spektrum výrobků – od oděvů a módních doplňků přes obuv, klobouky, přikrývky, ložní a kuchyňské prádlo až po záclony. Na základě iniciativy Evropského parlamentu mohou členské státy rozšířit povinnost EPR také na matrace, které patří k problematicky recyklovatelným výrobkům. Zvláštní pozornost má být věnována fenoménu rychlé a ultra-rychlé módy, jež do značné míry stojí za masivním nárůstem textilního odpadu.

Cílem je snížit objem vyřazeného textilu, který v současnosti v Evropě přesahuje 7 milionů tun ročně, přičemž méně než 1 % končí v recyklaci textil-to-textile. EU se proto snaží přenést část finanční zátěže přímo na výrobce a tím vytvořit tlak, aby se již při návrhu kolekcí zohlednila opravitelnost, životnost a recyklovatelnost. Zda se však tento mechanismus stane skutečným motorem recyklace, zůstává otevřené – recyklát má zatím jen omezené využití a hrozí, že část odděleně sebraného textilu skončí v downcyclingu nebo mimo Evropu. Jisté ale je, že náklady na EPR systém se v konečném důsledku promítnou do konečné ceny oděvů. 

Auta, která se vrací zpět do výroby

Druhou významnou oblastí, na kterou se nové evropské předpisy zaměřují, je automobilový průmysl. Automobil je technicky složitý produkt, který v sobě kombinuje tisíce součástek a materiálů. To z něj činí nejen symbol mobility a průmyslové síly, ale také potenciálně obrovský zdroj odpadu. Jen v Evropské unii bylo v roce 2023 bylo 14,8 milionu motorových vozidel, 12,4 milionu vozidel bylo registrováno. Na silnicích EU jezdí aktuálně 285,6 milionu motorových vozidel a každý rok dosáhne konce své životnosti přibližně 6,5 milionu vozidel.

Každý nový model bude muset být konstruován tak, aby jeho díly bylo možné snadno rozebrat v autorizovaných zařízeních a využít je k opravám, opětovnému použití, recyklaci nebo renovaci. Významná část pozornosti se soustředí na plasty. Poslanci prosadili, aby do šesti let od vstupu pravidel v platnost musela každá nově vyrobená karoserie či interiér obsahovat minimálně 20 % recyklovaného plastu. Tento podíl by se měl do deseti let zvýšit na 25 %, pokud tomu nebudou bránit extrémní ceny recyklátu. Evropská komise zároveň dostala úkol prověřit, zda je možné stanovit podobné cíle také pro recyklovanou ocel a hliník a jeho slitiny, tedy klíčové materiály, které dnes tvoří podstatnou část hmotnosti automobilů.

Do tří let po účinnosti nových pravidel přibude i povinnost EPR – rozšířené odpovědnosti výrobce. Automobilky tak ponesou finanční náklady na sběr a zpracování vozidel, která dosloužila. Tím se má zamezit situaci, kdy se stará auta vyvážejí mimo EU pod záminkou prodeje „ojetin“, ačkoli fakticky již patří do kategorie vozidel na konci životnosti.

Představte si svět, kde se dva největší environmentální problémy – přebytek plastového odpadu a rostoucí koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře – začnou řešit jedním tahem. Nejde o science fiction, ale o výsledek práce chemiků z Kodaňské univerzity a jejich kolegů z Aarhusu. Ti nedávno ukázali, že i staré lahve od limonády nebo barevné plastové obaly, které nelze běžně recyklovat se mohou doslova pomáhá čistit ozduší.

Nový materiál, kterému vědci dali jméno BAETA, se rodí z recyklovaného PET plastu. Právě PET tvoří podstatnou část plastového odpadu na světě. Pokud je čistý a čirý, snadno z něj vyrobíme další láhev. Ale co se zbytky – s tmavými, znečištěnými nebo chemicky znehodnocenými kusy? Ty dosud končily na skládkách nebo ve spalovnách. Právě tady přichází na scénu BAETA. Díky chytré chemické úpravě, kdy se polymer rozkládá na základní stavební jednotky a následně se na jejich povrch navazuje ethylendiamin, vzniká materiál schopný vázat molekuly CO₂ s obdivuhodnou účinností.

V praxi to znamená, že prášek nebo pelety z BAETA dokážou fungovat jako houba. Umístěné na výstupu průmyslového komínu zachycují oxid uhličitý, aniž by bylo nutné pracovat s extrémně nízkými teplotami nebo nákladnými chemickými rozpouštědly. A až se nasytí? Stačí zvýšit teplotu, aby se CO₂ uvolnil a mohl být dále využit – třeba v potravinářství, při výrobě syntetických paliv nebo v chemickém průmyslu. Sorbent se mezitím regeneruje a může sloužit znovu a znovu.

Síla BAETA spočívá nejen ve výkonu, ale i v univerzálnosti. Funguje při běžných teplotách a zároveň zvládá horké plyny o teplotě až 150 °C, což je přesně to, co potřebuje průmysl od oceláren po cementárny. Vědci jej testovali na různých podmínkách a výsledky překonávají stávající komerčně používané sorbenty. A co je podstatné – výroba není extrémně nákladná. Využívá odpadní plast, který jinak ztrácí hodnotu, a mění ho v surovinu s vysokou přidanou hodnotou.

Při pohledu do širšího kontextu je to příklad cirkulární ekonomiky v praxi. Z materiálu, který považujeme za problém, se stává řešení. Z plastu, který dusí oceány, vzniká nástroj, jenž může pomoci snížit množství emisí skleníkových plynů. Je to ukázka toho, že odpad není konečná stanice, ale začátek nové cesty. V tom tkví kouzlo inovace – propojuje zdánlivě nesouvisející oblasti a vytváří hodnotu tam, kde jsme ji dosud neviděli.

Samotný objev se zrodil v rámci Novo Nordisk Foundation CO₂ Research Center. Vědci se netají ambicí posunout technologii co nejdříve z laboratoří do průmyslových provozů. Společně podali patent a hledají partnery, kteří by pomohli přenést výrobu BAETA do většího měřítka. Vize je jasná: sorbent by mohl být instalován na stovkách míst, kde dnes vznikají emise – od elektráren po menší regionální provozy. Pokud by se podařilo rozšířit výrobu a snížit cenu, BAETA by se mohla stát klíčovou součástí globálního mixu technologií pro zachytávání uhlíku.

Samozřejmě, jedna inovace sama o sobě klimatickou krizi nevyřeší. Potřebujeme kombinaci opatření – od úspor energie přes rozvoj obnovitelných zdrojů až po změnu spotřebitelského chování. Přesto má BAETA potenciál stát se významným dílkem této skládačky. 

Plast, který pohlcuje CO₂, zní možná jako paradox. Ale právě paradoxy nás nutí přehodnotit zaběhlý způsob myšlení. Z odpadní suroviny se může stát stavební kámen nové éry průmyslu – čistšího, chytřejšího a propojeného s přírodou. A je docela možné, že za pár let budeme brát jako samozřejmost, že komíny továren čistí vzduch právě díky plastu, který by jinak ležel někde na skládce.

Další podrobnosti:

Repurposing polyethylene terephthalate plastic waste to capture carbon dioxide

Mohlo by vás zajímat:

Circularity Fuels mění odpad z farem na udržitelné letecké palivo

Hory plastů, moře bioodpadu a jen desetina recyklace – tak vypadá realita marockých měst. Přesto právě tady vzniká příležitost, jakou jinde v regionu nenajdete: vláda chystá reformy, města spouštějí pilotní projekty a prostor pro inovativní partnery je obrovský. Česká řešení mohou být tím, co rozběhne cirkulární ekonomiku naplno.

Když se mluví o marocké ekonomice, obvykle zaznívají pojmy jako stabilita, růst, zelená energie nebo moderní infrastruktura. Jen málokdy ale padne zmínka o tom, že odpadové hospodářství – a s ním celý sektor cirkulární ekonomiky – zůstávají v mnoha ohledech teprve na startovní čáře. A právě v tom spočívá příležitost, která je aktuálně téměř nevyužitá.

Maroko produkuje přes sedm milionů tun komunálního odpadu ročně, přičemž s rostoucí urbanizací tato čísla dál stoupají. Průměrný Maročan vyhodí každý den téměř tři čtvrtě kilogramu odpadu. Z tohoto objemu se však podaří recyklovat pouze zlomek – aktuální míra recyklace se pohybuje mezi deseti a dvanácti procenty. Zbytek končí na skládkách, často bez jakéhokoliv třídění, nebo v rámci neformálního sběru, který stále hraje klíčovou roli zejména ve městech.

Struktura odpadu přitom dobře ukazuje, kde jsou největší mezery – zhruba 60 % tvoří organický odpad, následují plasty, papír, karton a směsné či textilní složky. I přes existenci svozových firem ve větších městech zůstává systém sběru a separace velmi neefektivní. Chybí infrastruktura pro třídění přímo u zdroje, chybí zpracovatelské kapacity a oficiální systémy tříděného sběru pokrývají jen část území. Jinými slovy – zatímco se v jiných oblastech marocká ekonomika modernizuje rychlým tempem, v oblasti odpadového hospodářství běží pořád první kolo.

Situaci se sice snaží zlepšit jednotlivé iniciativy – například pilotní projekt španělské firmy v Tangeru, zaměřený na recyklaci textilu z průmyslového odpadu, nebo projekty na zpracování plastových fólií a bioodpadu z hotelů v Marrákeši – ale jde zatím o výjimky, nikoli systémové řešení.

Maroko si přesto uvědomuje, že bez modernizace v této oblasti nemůže mluvit o udržitelnosti. Vláda proto schválila národní strategii pro nakládání s odpady s cílem recyklovat alespoň 20 % komunálního odpadu do roku 2030. Spouští se pilotní projekty na regionální úrovni, například ve Fèsu nebo Marrákeši. Problém je ale v tempu – infrastruktura přibývá pomalu, zatímco objem odpadu roste rychle.

Zvláštní kapitolou je plastový odpad. Ten představuje přes 700 tisíc tun ročně, ale recykluje se z něj jen malá část. I přes zákaz plastových tašek z roku 2016 se tento typ odpadu běžně objevuje v ulicích i přírodě. Potenciál pro mechanickou a chemickou recyklaci plastů, využití recyklátu ve stavebnictví, obalech nebo textilu, je obrovský – ale zatím zůstává nevyužitý.

Maroko je bránou mezi Evropou a Afrikou, zemí s dlouhou tradicí obchodu, cestovního ruchu i zemědělství. Pyšní se slunečnými elektrárnami v poušti, rychlovlakem spojujícím Tanger s Casablancou i dynamickým automobilovým průmyslem. V Marrákeši pulzují tržiště a turistický ruch, v Casablance se staví moderní čtvrti a průmyslové zóny. Právě proto působí o to větší kontrast, že oblast odpadového hospodářství zůstává pozadu – ačkoli má země všechny předpoklady stát se regionálním lídrem i v cirkulární ekonomice.

A právě tady se otevírá prostor pro české firmy. Maroko dnes aktivně hledá partnery, kteří nabídnou více než jen technologii. Potřebuje know-how v oblasti třídění, logistiky, lisování a automatizace. Potřebuje systémy zpětného odběru, nástroje pro sledování toku odpadu, školení pracovníků a zapojení municipalit i neformálních sběračů do formální ekonomiky. A především potřebuje řešení na míru – nikoli hotové produkty bez kontextu.

České firmy, které dokážou propojit technologii, inženýrský přístup a ochotu spolupracovat na systému od základu, mají jedinečnou šanci stát se klíčovými hráči v oblasti, která je zatím prakticky otevřeným polem. Cirkulární ekonomika v Maroku není budoucností – je to přítomnost, která čeká na ty, kdo ji pomohou rozběhnout.