Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) odložila své stanovisko k ethanolu, hlavní účinné látce v dezinfekčních přípravcích, až na rok 2026. Původně plánované přezkoumání mělo posoudit, zda ethanol splňuje kritéria bezpečné látky v souladu s evropským nařízením o biocidních přípravcích (BPR). Rozhodnutí o jeho osudu se však posouvá, a definitivní stanovisko tak přijde až v příštích dvou letech.

Ethanol je dnes považován za bezpečný a nenahraditelný zejména pro ruční a obecnou dezinfekci, a jeho běžné použití během pandemie či v nemocnicích se stalo standardem. Přesto musí projít revizí látky, které byly zařazeny do registru před rokem 2013, aby se ověřilo, zda nesplňují kritéria pro látky vyžadující náhradu („candidates for substitution“). Přezkum zohledňuje možné zdravotní a environmentální rizika, včetně karcinogenních, mutagenních nebo reprodukčních účinků, i když jejich pravděpodobnost při běžném použití ethanolu je nízká.

Odklad stanoviska ECHA znamená pro výrobce, zdravotnická zařízení i veřejnou hygienu období nejistoty. Pokud by konečné hodnocení dopadlo restriktivně a ethanol byl označen za látku vzbuzující závažné obavy, mohlo by to vést k omezením jeho použití v dezinfekčních prostředcích a nutnosti hledat alternativy, které by byly stejně účinné a dostupné. Na druhé straně přehodnocení látky je krokem k zajištění dlouhodobé bezpečnosti pro lidi i životní prostředí a odpovídá evropské snaze o postupnou náhradu rizikovějších chemikálií.

Pro české prostředí má odklad stanoviska ECHA konkrétní důsledky: zdravotnická zařízení a výrobci dezinfekce musí sledovat legislativní vývoj a připravit se na možné změny, včetně povinnosti oznamování, nových registrací nebo omezení některých aplikací ethanolu. Přitom zajištění dostupnosti účinné dezinfekce zůstává klíčové pro veřejné zdraví i environmentální hygienu.

Česko stojí před největší transformací své moderní historie. Změny v energetice, průmyslu, dopravě i budovách nejsou otázkou ideologie, ale reakce na technologický vývoj, geopolitiku, konkurenceschopnost a klimatické závazky EU. Dvě zajímavé klíčové „publikace“ a to Atlas dekarbonizace Česka od Fakta o klimatu a Analýza klimatických cílů 2030–2040 Svazu průmyslu a dopravy (SP ČR) přinášejí na tuto transformaci odlišné a zajímavé úhly pohledu.

Atlas dekarbonizace je široká datová mapa budoucí transformace. Kombinuje energetické modelování, technologické scénáře a strukturální analýzu, aby ukázal, jak může vypadat realistická cesta k nízkoemisní ekonomice. Celkové emise ČR se dnes pohybují okolo 118,5 milionu tun CO₂ ekvivalentu, přičemž velké podniky (uhelné elektrárny, teplárny, hutě, cementárny) produkují zhruba 48 % těchto emisí. Největších 30 továren pak odpovídá za 44 % celkových emisí země. Síla Atlasu je v celkovém přehledu, detailních datech a schopnosti ukázat komplexní synergie mezi sektory.

Analýza SP ČR jde jinou cestou. Nesnaží se přepsat klimatické závazky, ale hodnotí jejich dopady na český průmysl, energeticky náročná odvětví a konkurenceschopnost. Pracuje s více scénáři dekarbonizace, od mírných až po vysoce ambiciózní, a hodnotí jejich ekonomické dopady, investiční potřeby a rizika pro odvětví, která jsou pro ČR strategická. Například ambiciózní scénář s cílem 85 % snížení emisí vyžaduje investice přibližně 3,2 bilionu Kč, zatímco ještě ambicióznější scénář 90 % snížení emisí do roku 2040 by vyžadoval až 3,8 bilionu Kč. SP ČR navíc upozorňuje, že příliš rychlý a jednotný evropský postup nemusí odpovídat strukturálním podmínkám členských států a průmysl by realisticky mohl absorbovat investice jen kolem 1,2 bilionu Kč.

Kombinace obou materiálů je proto unikátní: jeden formuluje mapu možností, druhý realisticky připomíná hranice únosnosti. Společně vytvářejí obraz transformace, která bude muset být ambiciózní, řízená, postupná — a především ekonomicky smysluplná.

Energetické úspory a efektivita jako nejméně konfliktní, ale stále nedostatečně využitý pilíř

V oblasti energetických úspor se oba dokumenty potkávají takřka beze zbytku. Atlas jednoznačně ukazuje, že modernizace budov, průmyslových provozů a tepláren je oblastí s nejvyšší ekonomickou návratností. Úspory představují nejlevnější kilowatthodinu a představují potenciál snížení spotřeby energie o 10–15 % v krátkodobém horizontu. Současně jsou zásadním předpokladem pro zvládnutí růstu poptávky po elektřině, způsobené elektrifikací dopravy, průmyslu a vytápění.

Průmysl tuto logiku potvrzuje, ale dodává, že pro realizaci velkých úspor je nezbytné predikovatelné regulační prostředí a dostupné financování. Nákladná opatření, jako je rekuperace odpadního tepla v hutích, modernizace chemických procesů nebo optimalizace energetického mixu v cementárnách, vyžadují investice s dlouhou návratností, často přesahující 1 miliardu Kč na jednotlivý podnik. A právě zde SP ČR upozorňuje na problém evropského modelu, v němž je tlak na rychlou dekarbonizaci doprovázen stále vyššími cenami emisních povolenek a přísnějšími regulacemi, zatímco chybí stabilní průmyslová strategie a dlouhodobé finanční nástroje.

Obě analýzy se přitom shodují, že úspory jsou oblastí, která má obrovský potenciál s minimálními sociálními a ekonomickými konflikty. Jde o sektor, který může výrazně snížit celkové náklady transformace a uvolnit tlak na jiné sektory, jako je energetika či těžký průmysl. Paradoxně je právě tato oblast v české politice nejvíce poddimenzovaná a často slouží jen jako doplněk politických strategií, přestože by měla být jejich průsečíkem.

Budoucí energetický mix jako základní předpoklad dekarbonizace

Diskuse o nízkoemisním energetickém mixu je klíčovým bodem, v němž se oba materiály doplňují a zároveň výrazně liší. Atlas předkládá realistické modely budoucí výroby elektřiny založené na kombinaci vysokého podílu obnovitelných zdrojů a rozšiřování jaderné energetiky. Ukazuje, že Česko může do roku 2040 vyrábět obdobné množství elektřiny z jádra, větru a slunce, což by umožnilo zásadní snížení emisí až o 70–80 % v energetickém sektoru, elektrifikaci klíčových sektorů i posílení energetické bezpečnosti.

Průmysl souhlasí s potřebou modernizace energetiky, ale zdůrazňuje, že klíčovým parametrem není jen nízká emisní stopa, ale také cena a dostupnost energie. Svaz průmyslu se obává, že příliš rychlý přechod na obnovitelné zdroje bez adekvátních investic do sítí, akumulace, flexibility a jaderné energetiky by mohl vést k nestabilitě soustavy a vyšším cenám elektřiny, potenciálně až o 30–40 % nad současnou úroveň.

Ve výsledku oba materiály říkají to samé, jen odlišným jazykem: bez robustního nízkoemisního energetického systému není možné transformovat český průmysl ani dosáhnout klimatických cílů. Rozdíl však spočívá v tom, že Atlas zpřístupňuje možnosti a SP ČR upozorňuje na rizika.

Doprava a teplárenství jako odvětví s výraznými rozdíly v tempu transformace

Transformace dopravy a teplárenství představuje další klíčovou oblast, kde se strategické úvahy liší podle toho, zda je hlavním kritériem technologická proveditelnost, nebo ekonomická únosnost. Atlas ukazuje na rychle rostoucí potenciál elektromobility, zejména v osobní dopravě, s možným podílem elektrických vozidel 40–50 % v roce 2035, ale také možnosti elektrifikace části nákladní dopravy či rozvoj infrastruktury pro alternativní paliva.

Průmyslová analýza však upozorňuje, že dopravní sektor, zejména logistika, může čelit extrémním nákladům, pokud bude tempo změn určováno jednotnou evropskou linií bez zohlednění rozdílných geografických, hospodářských a technologických podmínek jednotlivých zemí.

Teplárenství je další oblast, kde se propojují různé strategie. Atlas představuje komplexní způsoby dekarbonizace centrálních systémů, počínaje velkými tepelnými čerpadly přes geotermální energii až po nízkoteplotní sítě. Průmysl však upozorňuje, že technická náročnost těchto řešení je vysoká a investiční potřeby obrovské – jen modernizace velkých tepláren může vyžadovat investice řádově stovky milionů až miliardy korun. Transformace teplárenství přitom musí probíhat citlivě, protože jeho role v zásobování teplem je pro české domácnosti i veřejnou infrastrukturu zásadní.

V obou těchto odvětvích platí, že bez koordinace státu, samospráv, průmyslu a provozovatelů sítí nebude možné dosáhnout hladké transformace a udržet dostupnost služeb.

Průmysl, vodík a CCS jako rozhodující test udržitelnosti transformace

Nejtěžší otázkou transformace zůstává těžký průmysl. Atlas ukazuje technologické možnosti, které mohou v dlouhodobém horizontu vést k výraznému snížení emisí — výrobní technologie na bázi vodíku, elektrické pece v hutnictví, nízkoemisní cement, syntetická paliva nebo technologie zachytávání a ukládání CO₂ (CCS). Tyto technologie jsou v principu funkční, ale většinou zatím nejsou dostupné v masovém a ekonomicky únosném měřítku. Zavedení vodíku v průmyslu by vyžadovalo spotřebu energie až 5–7 TWh ročně jen pro český hutní a chemický sektor.

SP ČR v této oblasti hraje roli realistického protivníka přehnaného optimismu. Upozorňuje, že tyto technologie jsou často extrémně drahé, vyžadují novou infrastrukturu, velké investice a dlouhou dobu zavádění. Scénáře Svazu průmyslu ukazují, že zavedení širokého využití vodíku v průmyslu by znamenalo tlak na energetiku, který je v aktuálních časových rámcích obtížně proveditelný. Podobně technologie CCS mají významný potenciál, ale jejich zavedení v českém prostředí by vyžadovalo investice řádově stovky miliard korun do výzkumu, dopravy a ukládání.

Největší rozdíl mezi oběma dokumenty spočívá v tempu a míře povinnosti. Zatímco Atlas navrhuje, aby se technologie staly součástí systémové transformace, SP ČR varuje, že příliš rychlé nebo povinné zavedení může vést ke ztrátě konkurenceschopnosti a ve svém důsledku k přesunu emisních i výrobních kapacit mimo Evropu.

Krajina, odpady a přírodní pohlcovače jako skrytá, ale nezbytná součást bilance

Méně viditelnou, ale strategicky důležitou oblastí je role krajiny a odpadového hospodářství v emisní bilanci. Atlas detailně ukazuje, jak zásadní význam mají půda, lesy a vodní režim pro udržení uhlíku v ekosystémech. Lesy a krajina mohou pojmout cca 10–12 milionů tun CO₂ ročně, což je významný příspěvek k celkové bilanci. Podobně upozorňuje na emise metanu ze skládek, které lze redukovat modernizací nakládání s bioodpady a úpravou odpadového hospodářství směrem k větší cirkularitě. Redukce emisí metanu ze skládek by mohla dosáhnout až 0,5–0,7 mil. tun CO₂eq ročně.

Svaz průmyslu se této oblasti věnuje pouze okrajově, protože neleží v jádru jeho agendy. Právě zde však vzniká strategický prostor: opatření v krajině a odpadech mohou nabídnout relativně levné, rychlé a efektivní snížení emisí, které zmírní tlak na průmyslová odvětví. Zlepšení stavu krajiny může přinést nejen ekologické benefity, ale také zvýšení odolnosti vůči suchu, erozi a povodním.

Ačkoli tedy SP ČR tuto oblast příliš nerozpracovává, je zřejmé, že ji nelze z transformace vynechat. Emisní bilanci není možné řešit pouze technologiemi, protože velkou část přirozených procesů ovlivňuje stále degradovaná krajina a nedostatečně využitý materiálový oběh.

Ekonomika transformace: Souboj mezi náklady a náklady nekonání

Jedním z nejsilnějších momentů propojení obou analýz je otázka ekonomiky transformace. Atlas zdůrazňuje, že dlouhodobé benefity moderní energetiky, menší dovozní závislosti a vyšší odolnosti vůči klimatickým rizikům převáží investiční náklady, které se mohou pohybovat mezi 1,2–3,8 bilionu Kč v závislosti na scénáři. SP ČR ovšem konstatuje, že krátkodobé a střednědobé náklady mohou být pro průmysl extrémní, a to bez ohledu na dlouhodobé zisky. Průmysl proto požaduje stabilitu regulačního rámce, předvídatelnost emisního trhu a rozsáhlé investiční programy, které umožní financovat transformační opatření.

Oba materiály se tedy ve skutečnosti shodují: transformace je drahá, ale je dražší ji neudělat. Rozdíl spočívá v tom, jak rychle ji lze provést, aniž by byla ohrožena konkurenceschopnost, zaměstnanost nebo sociální stabilita. Tato dynamická rovnováha definuje politickou ekonomii transformace na další dvě dekády.

Instituce, legislativa a investiční prostředí jako klíčový faktor úspěchu

Nakonec oba materiály docházejí ke stejnému závěru: hlavní překážky dekarbonizace nejsou technologické, ale institucionální. Pomalé povolovací procesy, nejasný legislativní rámec, nedostatečná koordinace mezi rezorty, chybějící dlouhodobé strategie a nejednotná politická reprezentace brzdí transformaci mnohem víc než fyzikální limity či nedostatek technologií.

Atlas ukazuje, že dekarbonizace může být řízeným procesem, pokud stát převezme roli koordinátora, investora a garanta. SP ČR tuto roli státu přímo požaduje, protože bez ní není možné plánovat dlouhodobé investice, zejména v energetice a průmyslu. Transformace je proto především manažerský projekt, který vyžaduje silnou vládní strategii, jasné regulační prostředí a podporu inovací.

Závěrem: Dvě perspektivy, jedna budoucnost

Tato dvě díla — Atlas dekarbonizace a Analýza SP ČR — nepředstavují protiklady, ale dva komplementární pohledy na stejný proces. Atlas ukazuje potenciál, technologické možnosti a dlouhodobou logiku nízkoemisní ekonomiky. Svaz průmyslu upozorňuje na hranice únosnosti, ekonomické náklady, tempo, které lze zvládnout, i rizika spojená s evropskou konkurenceschopností.

Ve skutečnosti tedy nejde o konflikt, ale o dialog mezi vizí a realitou. Česká transformace může být úspěšná, pokud bude strategická, koordinovaná a ekonomicky srozumitelná. Pokud bude řízená, nikoli živelná. A pokud dokáže propojit technologické modely s ekonomickou logikou a průmyslovou praxí.

Pro nově vznikající vládu je klíčové zajistit, aby česká transformace probíhala strategicky, koordinovaně a ekonomicky udržitelně. Především je nezbytné vytvořit stabilní a předvídatelný regulační rámec s jasnými cíli a harmonogramy dekarbonizace, který umožní průmyslu, energetice a investorům plánovat dlouhodobé investice. Součástí úspěšné transformace je rovněž využití přírodních systémů ukládající uhlík a optimalizace odpadového hospodářství s přechodem na cirkulární hospodářství.

Jinými slovy. Atlas ukazuje, co je možné. Průmysl ukazuje, co je únosné. Stát musí ukázat, co je proveditelné.

Vláda dnes schválila novelu zákona o výrobcích s ukončenou životností, kterou již dříve projednala a předložila do Poslanecké sněmovny. Návrh se však do konce volebního období nestihl projednat, proto byl nyní vládou schválen opětovně, v téměř totožném znění. Cílem zákona je sjednotit českou legislativu s novým unijním nařízením o bateriích a odpadních bateriích.

Nová pravidla upravují celý životní cyklus baterií – od výroby a uvádění na trh, přes sběr až po recyklaci, případně opětovné použití. Zákon také upravuje problematiku průmyslových baterií, řeší problém tzv. „free-ridingu“, kdy osoby uvádějící baterie na trh často neplní své zákonné povinnosti, včetně placení recyklačních příspěvků, a stanovuje sankce za porušení povinností.

Novela zpřísňuje omezení nebezpečných látek, stanovuje minimální obsah recyklovaných materiálů, požadavky na výkonnost, životnost, snadné vyjmutí a vyměnění baterií a zavádí digitální „pas baterie“ či prohlášení o uhlíkové stopě. Zároveň stanovuje vyšší cíle sběru i recyklace a povinnosti pro dodavatelský řetězec baterií.

Podle dostupných dat bylo k 31. 12. 2024 v ČR nainstalováno přibližně 211 000 solárních elektráren včetně baterií o celkové kapacitě cca 2 GWh a hmotnosti přibližně 20 000 tun. Stávající náklady na jejich zpětný odběr by činily zhruba 1,4 miliardy Kč. U velké části baterií není dohledatelné, kdo je uvedl na trh, a kdo by měl zajistit jejich recyklaci, a právě tyto problémy novela zákona řeší.

Elektrárny Opatovice (EOP) zahájily výběrové řízení na dodavatele stavby nové spalovny odpadků  a to i přesto, že zatím nemají pravomocné stavební povolení. Elektrárna teď čeká na to, až stavební povolení vydané letos Dopravním a energetickým úřadem nabyde právní moci. Proti vydanému povolení podaly odvolání některé obce a spolky, které se spalovnou nesouhlasí, a jejich námitky teď posuzuje nadřízený orgán ministerstvo obchodu a průmyslu. Tyto námitky nyní posuzuje nadřízený orgán — Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky. 

Firma sdělila, že vzhledem k délce přípravy projektu a nutnosti dodržet harmonogram je jakékoli další odložení rizikové — mohlo by ohrozit načasování výstavby a také čerpání dotací z Modernizační fond. Plánovaná spalovna má být podle záměru v provozu do roku 2030, kdy EOP chce ukončit spalování uhlí a přejít primárně na zemní plyn. Spalovna by měla spalovat až 150 000 tun odpadu ročně a dodávat přibližně 15 % tepla odběratelům (cca 60 000 domácnostem). Více ZDE

Projekt modernizace ZEVO SAKO Brno vstoupil do klíčové fáze. Smlouva s dodavatelem třetí spalovací linky v hodnotě 5,4 miliardy korun byla předložena k podpisu až poté, co bylo úspěšně ukončeno řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Projekt je podpořen dotací z Modernizačního fondu v rámci programu HEAT.

Společnost SAKO Brno uzavřela smlouvu s vítězným dodavatelem modernizace ZEVO, čímž oficiálně odstartovala další etapu transformace zařízení na energetické využití odpadu. Podle veřejných informací má modernizované zařízení zvládat ročně zpracovat až 270 až 352 tisíc tun odpadu převážně z Jihomoravského kraje a okolních regionů.

Současně projekt počítá s napojením areálu na železniční vlečku, což má výrazně snížit podíl silniční dopravy odpadu a tím i provozní emise spojené s jeho přepravou. Dalším přínosem má být zmodernizovaný systém čištění spalin, optimalizace spotřeby chemických látek pro jejich čištění a připravenost technologie na budoucí zpřísnění emisních limitů.

Modernizace navazuje na předchozí investice. SAKO Brno již v průběhu roku 2024 provedla obnovu chemické úpravny vody a spustila novou automatickou třídicí linku. Také provoz spalovacích kotlů byl optimalizován, což vedlo ke zvýšení účinnosti spalovacího procesu a snížení energetických ztrát.

V kontextu zákazu skládkování nevyužitelného odpadu v Česku i dalších evropských zemích je modernizace ZEVO více než aktuální. Pokud projekt proběhne včas a podle plánu (dokončení je avizováno do května 2028), může Brno významně posílit svůj systém odpadového hospodářství a přejít k cirkulárnímu modelu, ve kterém komunální odpad nebude jen zátěží, ale zdrojem energie. Na druhé straně bude klíčové zajistit, aby technologické modernizace skutečně snížily emise, aby přeprava odpadu po železnici nahradila silniční dopravu ve výrazném rozsahu, a aby celý systém fungoval transparentně a spolehlivě.

Pro odbornou veřejnost i politickou reprezentaci jde o důležitý signál. Modernizace spaloven a přechod na energetické využití odpadu nemusí být jen pragmatickým řešením z pohledu zákazu skládkování nevyužitelného odpadu od roku 2030, ale může jít o širší součást strategie udržitelného odpadového hospodářství a energetické soběstačnosti měst.

Evropská unie znovu otevírá jedno z nejambicióznějších ekologických pravidel posledních let. Nařízení proti globálnímu odlesňování, který měl od roku 2025 přinést jasný řez v dodavatelských řetězcích palmového oleje, kakaa, kávy, dřeva či hovězího masa, se nakonec dočká odkladu a výrazného zjednodušení. Evropský parlament se postavil za úlevy pro firmy a delší přechodné období – a tím zároveň nastolil otázku, zda ochranu světových pralesů skutečně posílíme, nebo jen oddálíme.

Evropský parlament podpořil sadu úprav, které mají zjednodušit a zpřehlednit plnění nařízení proti odlesňování. Cílem je reagovat na opakované stížnosti podniků, členských států i mezinárodních partnerů, že implementace je technicky i administrativně náročná a že klíčová evropská digitální infrastruktura není připravena. Legislativní kompromis proto posouvá povinné uplatňování nařízení pro velké firmy na rok 2026 a pro malé a mikro-podniky až do poloviny roku 2027. Tento krok má snížit riziko chaosu na trhu, ale zároveň oddaluje okamžik, kdy bude EU moci účinně zabránit dovozu komodit spojených s ničením lesů.

Jedním z nejvýraznějších změkčení je omezení povinnosti tzv. due diligence pouze na první uvedení na trh. V praxi to znamená, že za prověření původu zboží – tedy zajištění, že nebylo vyprodukováno na odlesněných či degradovaných pozemcích – ponesou odpovědnost pouze ti, kdo komodity nebo výrobky poprvé uvedou do oběhu. Další aktéři v řetězci, jako distributoři či následní zpracovatelé, tuto povinnost mít nebudou. Zatímco pro průmysl jde o významné snížení administrativní zátěže, odborníci upozorňují, že se tím může oslabit tlak na komplexní transparentnost celého řetězce.

Pro mikro a malé producenty pak nový režim zavádí ještě jednodušší proceduru – postačí jednorázové prohlášení o shodě, které nahradí detailní prověřování každé dodávky. Má to zohlednit omezené kapacity menších farem a těžařů v zemích mimo EU, kde se často používají tradiční postupy a kde je dostupnost digitálních nástrojů problematická. Toto uvolnění pravidel však zároveň vyvolává obavy, zda nevznikne cesta pro obcházení povinností přes malé subjekty či fragmentaci dodavatelských řetězců.

Důležitým aspektem rozhodnutí je rovněž skutečnost, že evropská IT platforma, která má shromažďovat povinné údaje o původu komodit, ještě není plně funkční. Bez ní by firmy nebyly schopny splnit povinnosti v požadované kvalitě a termínech. Evropský parlament proto požaduje, aby do 30. dubna 2026 proběhla revize, která zhodnotí, zda navržené zjednodušení skutečně funguje, a zda je možné přejít do plného režimu bez rizika destabilizace obchodních toků a bez ztráty environmentální integrity celého systému.

Zákon proti odlesňování zůstává jedním z nejvýznamnějších nástrojů, jimiž chce EU omezit globální ztrátu lesů, jež je jedním z hlavních motorů klimatické změny a úbytku biodiverzity. Jeho podstatou je zabránit tomu, aby se na evropských pultech objevovalo zboží, jehož výroba vedla k ničení pralesů v Amazonii, jihovýchodní Asii nebo střední Africe. Oslabení nebo odklad takového nařízení proto nutně otevírá širší debatu o tom, jak sladit environmentální ambice s realitou globálního obchodu a ekonomickými kapacitami producentů.

Z hlediska environmentální politiky jde o delikátní rovnováhu. Příliš přísná a rychlá regulace by mohla poškodit malé farmáře, zhoršit vztahy s partnerskými zeměmi a vyvolat politický odpor, který by celý projekt ohrozil. Příliš měkký přístup však může vést k tomu, že stále větší část odpovědnosti za ochranu světových lesů zůstane na papíře, zatímco praxe se nezmění. Odborná veřejnost proto upozorňuje, že klíčové nebude samotné prodloužení, ale to, jak EU využije získaný čas: zda k vybudování funkčních systémů sledovatelnosti, podpoře producentů a vylepšení kontrolních mechanismů, nebo jen k odložení problémů.

Text legisaltivních úprav prošel Evropským parlamentem poměrně těsnou většinou a nyní se otevírá další fáze legislativního procesu. Parlament je připraven zahájit vyjednávání s členskými státy o konečné podobě nařízení, které musí nakonec schválit jak Parlament, tak Rada EU. Teprve po jeho formálním přijetí a zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie, což má proběhnout nejpozději do konce roku 2025, začne platit odsunutí původních povinností. Výsledek těchto jednání tak rozhodne, zda navržené zjednodušení opravdu usnadní implementaci, nebo zda během trialogů dozná další úprav, které mohou podobu regulace opět zásadně změnit.

Evropská agentura pro chemické látky vstupuje do nové etapy regulace mikroplastů — tentokrát takové, která už nevychází pouze ze zákazů, ale z povinné transparentnosti. Po období, kdy se pozornost soustředila hlavně na omezení úmyslného přidávání mikroplastů do výrobků, přichází ECHA s požadavkem, aby firmy doložily, kolik syntetických polymerních mikročástic skutečně uniká do životního prostředí. Od 17. října 2025 vstupují v platnost první informační povinnosti týkající se SPM, tedy mikročástic ve formě pelet, vloček či prášků, které jsou nedílnou součástí plastového průmyslu a mohou snadno proniknout do půdy, vodních toků i ovzduší.

Podniky budou muset odhadnout a nahlásit roční emise těchto mikročástic ze svých výrobních procesů, ale také z produktů uvedených na trh, pokud spadají do regulací stanovených výjimek. Ty se týkají zejména aplikací, kde zatím neexistuje vhodná alternativa — například léčiv pro lidské i veterinární použití, potravinářských aditiv, diagnostických prostředků či některých specializovaných průmyslových technologií. První souhrnné zprávy za rok 2025 bude nutné odevzdat do 31. května 2026. Tento krok představuje posun od jednoduchého zákazu k aktivnímu monitoringu, který má zachytit skutečnou míru úniků.

Nový režim navazuje na omezení uvedené v položce 78 přílohy XVII nařízení REACH, které od října 2023 zakazuje uvolňování mikroplastů tam, kde je to technicky možné. Protože však některé aplikace zůstaly nutně výjimečné, ECHA nyní požaduje, aby právě v těchto oblastech firmy poskytly data o emisích. Teprve na základě reálných hodnot lze posoudit, zda regulační opatření fungují, a identifikovat segmenty, kde je mikroplastová zátěž nejvyšší. 

Samotné mikroplasty představují materiálový problém s extrémně dlouhodobým dopadem. Jde o pevné syntetické částice o velikosti do 5 milimetrů, které se v přírodě téměř nerozkládají a mohou v ní přetrvat desítky až stovky let. Po uvolnění do prostředí se kumulují v potravních řetězcích a narušují fungování ekosystémů, což má přímé dopady na biodiverzitu i zdraví člověka. Povinné hlášení proto nelze chápat jako pouhou administrativu, ale jako nástroj, který umožní vůbec poprvé přesněji změřit rozsah problému.

Další informace:

• Reporting guidelines

• How to prepare a microplastics report - IUCLID manual

• Tutorial: How to submit a microplastics report to ECHA

Energeticky náročné podniky v Česku vstupují do období, které zásadně promění způsob, jak přistupují ke své spotřebě energie. Novela zákona o hospodaření energií a nová prováděcí vyhláška společně vytvářejí rámec, jenž ukončuje éru jednorázových auditů a nahrazuje ji trvalým řízením energie, založeným na měření, datech a průběžném vyhodnocování. 

Evropská směrnice 2023/1791/EU změnila přístup celého systému. O povinnostech firem už nerozhoduje velikost či počet zaměstnanců, ale to, kolik energie skutečně spotřebují. Podniky, jejichž konečná spotřeba trvale přesahuje 85 TJ, budou muset zavést systém hospodaření s energií podle ISO 50001, a subjekty s více než 10 TJ budou povinně podstupovat energetický audit, pokud si systém nezavedou.

Aby bylo možné tyto povinnosti jednoznačně určit, vyhláška nově stanovuje přesný postup výpočtu průměrné roční konečné spotřeby. Po letech nejasností končí zahrnování různě provázaných firem jen podle volných kapitálových vazeb. Do výpočtu se nově započítává spotřeba pouze těch podniků, které jsou majetkově propojené alespoň polovičním podílem a fungují jako jednotka se společným rozhodováním. Zároveň se přesně vymezuje, kdy se spotřeba naopak z výpočtu vylučuje – například spotřeba nájemníků, jimž podnik energii pouze přeúčtovává, nebo energie spotřebovaná v zahraničí v rámci provozu, který je fyzicky mimo území České republiky. Tento přístup je přesnější, administrativně jednodušší a lépe odráží skutečnou energetickou náročnost podnikových skupin.

Zcela nový je rozsah požadavků spojených se zavedením systému hospodaření s energií. Poprvé má zákonnou oporu a vyhláška přesně stanovuje, co musí podnik udělat, aby byl jeho systém uznatelný i kontrolovatelný. Firma musí vypracovat energetickou politiku, kterou jasně schválí vedení podniku. Musí přesně vymezit své energetické hospodářství, tedy určit, které budovy, technologie, linky, procesy či dopravní prostředky do systému spadají. Součástí je identifikace významných užití energie, tedy těch procesů, které mají nejvyšší spotřebu nebo největší potenciál úspor. 

Vyhláška požaduje pravidelné měření klíčových energetických toků v minimálně měsíčních intervalech, a v některých případech i oddělené měření významných spotřebičů. Podnik musí vést kompletní bilanci energetických vstupů, zachycující všechny zdroje energie i jejich rozdělení do jednotlivých částí provozu. Nezbytné je také zavedení ukazatelů energetické náročnosti, které umožní vyhodnocovat trend spotřeby v čase, a nastavení konkrétních cílů a programů zlepšování, jež mají jasně určené termíny, odpovědné osoby i zdroje. Nedílnou součástí je provádění pravidelných interních auditů systému, které dokazují, že systém funguje nejen na papíře, ale i v každodenní praxi.

Stejně zásadní změnou prochází i oblast energetických auditů. Vyhláška poprvé podrobně popisuje celý životní cyklus auditu – od jeho plánování až po finální zprávu. Auditor musí v úvodu sestavit plán auditu, který popisuje hranice hospodářství, používané metody, rozsah měření, harmonogram prací i zodpovědné osoby. Podnik je povinen poskytnout všechny relevantní podklady: technickou dokumentaci, parametry zařízení, smlouvy s dodavateli energií, dlouhodobé řady spotřeb, výrobní statistiky, popisy technologických procesů či technické prohlídky objektů. Analýza užití energie musí popsat spotřeby až na podúrovně procesů a technologií, aby bylo zřejmé, kde vznikají největší energetické toky. Bilance energetických vstupů musí být zpracována v předepsané struktuře tak, aby byla úplná a aby žádný tok nezůstal nezařazený.

Velkou novinkou je povinné ekonomické hodnocení každého navrhovaného opatření. Z auditů tak zmizí vágní formulace o „potenciálních úsporách“ a nahradí je přesná čísla – čistá současná hodnota investice, vnitřní výnosové procento i diskontovaná doba návratnosti. Vyhláška stanovuje diskontní sazbu i způsob práce s rozdílnou životností technologií. Ekologické hodnocení pracuje s aktualizovaným emisním faktorem CO₂ tak, aby odpovídal dnešnímu energetickému mixu. Zároveň se ruší prvky staré vyhlášky, které v praxi nefungovaly – jako velmi podrobné tabulky spotřebičů či povinné multikriteriální hodnocení, které se ukázalo jako administrativně zatěžující a málo přínosné.

Vyhláška také vyjasňuje oblasti, které v minulosti způsobovaly nejvíce sporů. Stanovuje přesná pravidla pro objekty sdílené více subjekty, pro logistické areály i pro provozy mimo území České republiky. Spotřeba nájemníků se do hospodářství nezahrnuje, přeshraniční doprava se posuzuje jen podle registrace dopravního prostředku a energetické hospodářství musí být vždy vymezeno tak, aby tvořilo uzavřenou a energeticky úplnou jednotku.

Nová pravidla vstoupí v platnost 1. ledna 2026 a audity, které budou v té době rozpracované, bude možné dokončit podle současných předpisů, aby se předešlo zbytečnému přepracovávání dokumentace. Přesto je už dnes zřejmé, že změna není kosmetická. Pro řadu podniků půjde o zásadní posun v tom, jak přistupují k energiím. Kdo začne s přípravou včas, může postavit nový systém na pevných základech. Energie představují zásadní podíl výrobních a provozních nákladů každého podniku. A podnik, který umí svou energetickou náročnost řídit, neovládá jen spotřebu, ale i vlastní konkurenceschopnost.

Dokument ke stažení:

• Materiál

• Důvodová-zpráva

Měla to být revoluce ve zpracování odpadů, místo toho ale přišlo jen zklamaní investorů. Do patentované technologie ERVOeco české společnosti LOGeco nasypali v průběhu let stovky milionů korun. Nadchlo je zařízení na zpracování směsného odpadu a plastů, které z nich za vysokých teplot vytváří znovupoužitelné suroviny. Ze zařízení vychází tekutá směs uhlovodíků a pevný čistý uhlík, slibované peníze investorům ale téct přestaly. Jedny z posledních dluhopisů firma prodávala s lákavým ročním úrokem 10,5 procenta. Z loni vydané emise ale uhradila jen malou část splátek. Kolik těchto zařízení firma vyrobila a prodala, není známo. Co ale jasné je, že nyní firma čelí návrhu na insolvenci. Více ZDE

Reportéři České televize odhalili, že významní podnikatelé s hlubokými vazbami na byznys a dřívější kriminální aktéry patří mezi klíčové sponzory strany Motoristé, která nyní aspiruje na vládní vliv – a to zejména na ministerstvu životního prostředí.

Autoři upozorňují na finanční podporu Motoristů od Františka Fabičovice, jehož firma darovala straně milion korun. Fabičovic má zájmy přímo v navrhované chráněné krajinné oblasti Soutok, neboť vlastní zde pozemky, proti vyhlášení CHKO se však vyhraněně staví. To vyvolává otázky o možném střetu zájmů, pokud by Motoristé získali větší moc v ochraně přírody.

Dalším silným sponzorem je podnikatel Pavel Ďurina, jehož firma DDK Bohemia plánuje developerský projekt v blízkosti nové CHKO. Spolupracuje přitom s Richardem Chladem, dalším významným sponzorem Motoristů, jenž se v minulosti zapletl s byznysem v rizikových oblastech.

Nejkontroverznější podporu však strana má od Richarda Chlada. Reportéři ČT připomínají jeho dřívější kontakty s významnými postavami českého podsvětí, jako byl Radovan Krejčíř. Chlad přiznává přátelský vztah s Krejčířem a podle svědectví mohl mít přístup k finančním aktivitám, byť nebyl obviněn.

Kromě finanční pomoci z podnikatelského prostředí kritici upozorňují i na ideologické shody: předseda Motoristů Petr Macinka zpochybňuje vliv člověka na klimatickou změnu a strana se profiluje proti přísnému ekologickému regulování. To vzbuzuje pochybnosti, zda politika Motoristů nebude ovlivněna zájmy jejich sponzorů – především v oblasti ochrany životního prostředí. Více: Vlivní podnikatelé a jejich zájmy. Reportéři ČT mapovali sponzory Motoristů

Mohlo by vás zjaímat:

Už jsme propouštěli dost, bouří se na ministerstvu, které má ovládnout Macinka

Americký Národní institut pro standardy a technologie (NIST) publikoval zprávu, která zásadním způsobem redefinuje, co znamená udržitelná infrastruktura kovů v éře digitalizace, dekarbonizace a narůstající materiálové nejistoty. Dokument vychází ze série odborných workshopů a analytických podkladů NIST a otevírá nové směry pro recyklaci, standardizaci, návrh materiálů i odolnost dodavatelských řetězců. 

Udržitelná infrastruktura kovů se v posledních letech stala globálním tématem. Důvodů je několik. Tlak na snižování emisí v energeticky náročných odvětvích, rostoucí spotřeba kritických materiálů pro baterie, elektroniku či vodíkové technologie a současně zvyšující se geopolitická nejistota činí z metalurgického sektoru jednu z klíčových oblastí pro dlouhodobou stabilitu průmyslu. Zpráva NIST na tuto situaci reaguje tím, že identifikuje a propojuje výzkumné, technologické a standardizační priority, které mohou zásadně ovlivnit to, jak budou kovy v budoucnosti využívány, recyklovány a navrhovány.

Jedním z nejdůležitějších poznatků je, že infrastruktura kovů a její udržitelnost nejsou pouze otázkou recyklace nebo materiálového inženýrství, ale celého ekosystému, v němž spolu musí fungovat metrologie, standardizační orgány, digitální nástroje, výzkumné instituce a průmyslové podniky. Měřicí věda má přitom zcela zásadní roli – bez přesného, důvěryhodného a mezinárodně kompatibilního hodnocení materiálových vlastností nelze efektivně řídit recyklovaný obsah, vyvíjet nové slitiny ani zavádět moderní procesy, jako je molten oxide electrolysis (technologie, která extrahuje kov z roztavené rudy pomocí elektřiny bez emisí CO₂) či pokročilé separační techniky. Jednou z největších překážek rychlejšího přechodu k cirkulárnímu hospodářství je nedostatek spolehlivých dat o skutečném podílu recyklovaného materiálu a také chybějící výkonové standardy pro materiály s vysokým obsahem recyklátu.

Zpráva zdůrazňuje i technologické výzvy. Kovy určené pro moderní aplikace, zejména v energetice, letectví a elektrotechnice, vyžadují extrémně přesnou kontrolu složení a mikrostruktury. Jakmile recyklát obsahuje vyšší množství nečistot, stávající výrobní postupy narážejí na limity. NIST proto zdůrazňuje strategický význam vývoje takzvaných impurity-tolerant alloys, tedy slitin navržených tak, aby bez ztráty kvality zvládaly větší variabilitu ve vstupním recyklovaném materiálu. Tyto slitiny mohou zásadně snížit technologickou náročnost recyklace, zvýšit podíl recyklovaného kovu v high-tech aplikacích a zároveň snížit spotřebu primárních surovin. Jde o směr, který se v Evropě teprve začíná prosazovat, a právě v této oblasti může být americký přístup inspirativní.

Dalším klíčovým tématem je propojení metalurgie s datovou vědou. NIST dlouhodobě rozvíjí platformy kombinující pokročilé modelování a experimentální data, což umožňuje urychlit vývoj nových materiálů prostřednictvím konceptu ICME (Integrated Computational Materials Engineering). Tyto nástroje nejsou jen otázkou výzkumu – podle NIST budou zásadní pro průmyslové rozhodování, například při volbě materiálů tolerantních k recyklátu, při optimalizaci procesů nebo při hodnocení rizik v dodavatelském řetězci. V praxi to znamená, že digitální modelování se stává plnohodnotnou součástí fyzické výroby a že budoucí infrastruktura kovů bude stát na pokročilé datové interoperabilitě.

Neméně důležitý je aspekt dodavatelských řetězců. Kovy, jako je lithium, kobalt, niob, nikl či vzácné zeminy, jsou dnes koncentrovány v několika málo regionech světa. Jak ukazuje NIST, jejich dostupnost je otázkou nejen ekonomiky, ale i národní bezpečnosti. Pokud tyto materiály nelze snadno nahradit, a pokud není infrastruktura recyklace dostatečně rozvinutá, může jakýkoliv výpadek v dodávkách způsobit dominový efekt napříč celými odvětvími. Zpráva proto zdůrazňuje potřebu posílit domácí kapacity recyklace, podporovat materiály s vyšším obsahem recyklátu a systematicky investovat do technologií, které umožní získávat kritické prvky z průmyslových odpadů a vedlejších produktů. Tento přístup je důležitý i pro Evropu, která čelí podobným problémům a zároveň přijímá vlastní legislativní rámce, například tzv. Critical Raw Materials Act.

NIST rovněž upozorňuje, že přechod k udržitelné infrastruktuře kovů nebude možný bez rozvoje lidského kapitálu. Zpráva otevřeně konstatuje, že současný stav vzdělávacích programů v metalurgii a materiálovém inženýrství neodpovídá dynamice oboru. V kombinaci se stárnutím pracovní síly vzniká riziko, že v klíčových oblastech nebudou k dispozici dostatečně kvalifikovaní odborníci. Z tohoto důvodu NIST doporučuje systematické investice do vzdělávání, interdisciplinárních programů, partnerských iniciativ mezi univerzitami, vládními institucemi a průmyslem a budování odborných komunit, které umožní rychlou implementaci nových poznatků.

Zpráva také přináší konkrétní příklady technologií, které mohou zásadně změnit průmyslové postupy. Molten oxide electrolysis představuje nízkoemisní alternativu výroby oceli, která eliminuje nutnost využití uhlí jako redukčního činidla. Přetrvávající výzvou však zůstává energetická náročnost, která musí být vyvážena obnovitelnými zdroji. Další technologie se zaměřují na získávání hodnotných prvků z odpadních toků metalurgického průmyslu, na optimalizaci mikrostruktury během lití slitin s vysokým obsahem recyklátu či na rozvoj analytických metod, které umožní spolehlivě ověřit původ materiálu a jeho recyklovaný podíl. Všechny tyto postupy ukazují, že udržitelná infrastruktura kovů není jednorozměrným konceptem, ale komplexní výzvou, která vyžaduje koordinaci výzkumu, standardů i průmyslové praxe.

Zpráva NIST tak přichází v době, kdy svět hledá vyvážený způsob, jak přejít od lineární ekonomiky ke skutečně cirkulární materiálové infrastruktuře. Ukazuje, že udržitelnost kovů nevznikne pouhým zvýšením recyklace, ale pouze kombinací vědecké preciznosti, technologických inovací, standardizace a spolupráce napříč sektory. Moderní materiálová infrastruktura bude stát na propojení dat, fyziky, chemie a průmyslové praxe. A bude o to silnější, čím více dokáže absorbovat variabilitu vstupních surovin a měnící se ekonomické okolnosti. V konečném důsledku tak NIST předkládá nejen technický dokument, ale strategickou vizi toho, jak by měly vyspělé ekonomiky přistupovat k jedné ze svých nejdůležitějších průmyslových oblastí v 21. století.

Na základě závěrů zprávy NIST a širšího technologicko-ekonomického kontextu lze identifikovat několik směrů, které by měly být prioritou pro tvůrce politik, výzkumné instituce i průmysl:

• Za prvé je vhodné systematicky investovat do modernizace měřicí infrastruktury a analytických metod. Přesné měření složení kovů, recyklovaného obsahu a mikrostruktury bude klíčové pro zavádění slitin tolerantních k nečistotám a pro zvýšení podílu recyklovaných materiálů ve vysoce náročných aplikacích. Tato měření musejí být harmonizována napříč státy, aby výrobci i zákazníci mohli spoléhat na jednotnou interpretaci výsledků.

• Druhým zásadním krokem je posílení standardizace v oblasti recyklovaného obsahu kovů. Bez jednotných pravidel, která by neumožňovala různé interpretace, nelze vytvořit důvěryhodný trh s kovovými polotovary z recyklátu. Standardy by měly vyjasnit minimální požadavky na chemické složení, mechanické vlastnosti i způsoby ověřování.

• Třetí oblastí je rozvoj pokročilých technologií pro recyklaci a získávání kritických surovin z odpadu. Výzkum by se měl zaměřit nejen na efektivní mechanické separace, ale i na elektrochemické metody, hydrometalurgii a nízkoemisní primární výrobu. Tyto technologie mohou zásadně snížit surovinovou závislost a zvýšit materiálovou bezpečnost, zejména v sektorech jako elektromobilita a energetika.

• Čtvrtým doporučením je propojení digitalizace s materiálovým průmyslem. Platformy využívající modelování, strojové učení a integrované materiálové inženýrství mohou významně urychlit vývoj slitin, optimalizovat procesy a zvyšovat prediktivní schopnost kontroly kvality. Evropské podniky mohou díky těmto nástrojům zrychlit to, co dnes trvá roky, a snížit náklady i environmentální dopady.

• Pátým doporučením je posílení vzdělávání a obnovy pracovních sil v oblasti metalurgie. Situace, kdy velká část zkušených metalurgů odchází do důchodu a mladá generace se o obor nezajímá, je dlouhodobě neudržitelná. Potřebná je modernizace studijních programů, propojení výuky s experimentálními laboratořemi a zapojení průmyslu do přípravy nových expertů.

• Šestým směrem je rozvoj partnerství mezi průmyslem, univerzitami, státem a výzkumnými organizacemi. Pouze koordinované úsilí může vést k rychlé implementaci nových technologií a standardů. Dobrým příkladem mohou být technologie, které umožňují sledovat původ materiálu a jeho recyklovaný obsah v reálném čase, což vyžaduje jak výzkum, tak legislativu i průmyslové testování.

V průběhu listopadového zasedání Enforcement Fora ECHA byly schváleny nové klíčové priority pro roky 2026–2027: důraz na dovoz, online prodej a integrované kontroly, spolu s ambicí sjednotit analytické metody a zintenzivnit mezinárodní spolupráci. Rozběhla se také řada nových projektů, které cílí na bezpečné používání chemikálií v pracovním prostředí i kontrolu exportu nebezpečných látek.

Evropská chemická agentura (ECHA) na svém listopadovém zasedání Enforcement Fora vytyčila ambiciózní směřování pro nadcházející roky – program pro roky 2026–2027 přináší dotažený přístup k vymáhání pravidel v oblasti chemické bezpečnosti, s jasným zřetelem na import, internetový prodej i integraci kontrol napříč sektory. 

V jádru nového pracovního programu je pokračující snaha harmonizovat a prohlubovat vymáhání pravidel pro chemické látky. Kontroly se neomezí pouze na domácí trhy, ale výrazně se zaměří na výrobky vstupující do EU – ať už fyzicky, přes hranice, nebo digitálně, prostřednictvím online prodeje. Dále se Fórum rozhodlo zaměřit na klasifikaci a označování nebezpečných směsí a na různé mechanismy řízení rizika.

Součástí strategie je i ještě bližší spolupráce s jinými orgány a inspekčními sítěmi – ECHA plánuje provozovat novou pracovní skupinu (task force), která se bude věnovat rozvoji kompendia analytických metod. Tento nástroj má pomoci jednotně detekovat a kontrolovat přítomnost nebezpečných látek podle stanovených omezení.

Na tiskové konferenci bylo oznámeno zahájení hned několika nových projektů. Jedním z nich je projekt REF-15, zaměřený na bezpečné používání chemikálií na pracovištích, v těsném kontaktu s inspekcemi pracovních podmínek. Druhým je pilotní projekt podle nařízení PIC (Prior Informed Consent), který má zajistit, že vývoz nebezpečných chemikálií bude doprovázen veškerou povinnou dokumentací pro bezpečný přenos mezi státy. 

Kromě toho Fórum projednalo a vyměnilo si zkušenosti z národních kampaní zaměřených na prosazování chemických pravidel, plánuje poradenství ohledně vymahatelnosti nově navrhovaných omezení (restrikcí) a navazuje přípravy na poradenské materiály pro rok 2026. 

V rámci podskupiny pro biocidní produkty (BPRS) došlo ke sdílení národních zkušeností s prosazováním pravidel pro biocidy a ke koordinaci dalšího projektu. BPRS připravuje inspekce zaměřené na soulad označení produktů s jejich tzv. „Summaries of Product Characteristics“ a zároveň chystá školení inspektorů. 

Zasedání, které proběhlo distančně ve dnech 17.–21. listopadu 2025, ukázalo jasnou ambici ECHA nejen utužit dohled nad chemickými riziky, ale i systematicky rozvíjet nástroje a kapacitu pro efektivní prosazování pravidel. 

 

Společnost ASEKOL, největší kolektivní systém pro zpětný odběr elektrozařízení v České republice, oslavila v Obecním domě v Praze 20 let svého působení. Během dvou desetiletí svého fungování zajistil ASEKOL v České republice sběr a recyklaci více než 500 000 tun elektroodpadu a vybudoval největší síť sběrných míst.  

Společnost ASEKOL dlouhodobě podporuje environmentální osvětu a odpovědné nakládání s vysloužilými elektrospotřebiči. Nedílnou součástí slavnostního galavečera bylo již tradiční vyhlášení soutěží „Aktivní kraj“ a „Aktivní obec“, které oceňují kraje, města a obce za jejich dlouhodobý přínos v oblasti sběru a recyklace elektroodpadu.

Výsledky soutěží Aktivní kraj a Aktivní obec

U obou soutěží Aktivní kraj a Aktivní obec proběhlo vyhlášení ve dvou kategoriích: „Ocenění za největší množství sesbíraných elektrozařízení“ a „Ocenění za osvětovou činnost v oblasti třídění a recyklace elektroodpadu“. Vítězné kraje a obce si odnesly mimořádné finanční příspěvky na podporu dalšího rozvoje v oblasti nakládání s odpady.

Ocenění Aktivní obec

• V kategorii Největší množství sesbíraných elektrozařízení zvítězilo Statutární město Jihlava, které získalo finanční příspěvek 150 000 Kč.
• Ocenění a příspěvek ve výši 150 000 Kč v kategorii Osvětová činnost v oblasti třídění a recyklace elektroodpadu získalo Statutární město Ústí nad Labem.

Ocenění Aktivní kraj

• Vítězem v kategorii Největší množství sesbíraných elektrozařízení se stal Jihočeský kraj, který získal příspěvek 200 000 Kč.

• Ocenění za Osvětovou činnost v oblasti třídění a recyklace elektroodpadu a finanční příspěvek 200 000 Kč si odnesl Karlovarský kraj.

„Srdečně gratulujeme všem vítězným krajům a obcím za jejich skvělou práci. Za dvacet let jsme v České republice zajistili recyklaci více než půl milionu tun elektroodpadu – a za tím stojí především lidé, naši zaměstnanci, klienti, zástupci státní správy a místní samosprávy, partneři a zodpovědní občané. Díky Vaší důvěře a dlouhodobé spolupráci se ASEKOL stal respektovaným hráčem v oblasti recyklace na mezinárodní úrovni. Snažíme se neustále zlepšovat naše služby a přinášet výrobcům jednoduchá a efektivní řešení, současně však zůstat spolehlivým partnerem pro kraje a obce. Vážíme si Vaší důvěry a těšíme se na další společné roky,“ uvádí Jan Vrba, předseda představenstva ASEKOL a.s.

Charitativní dražba: 150 000 Kč pro Národní radu osob se zdravotním postižením ČR

Završením oficiální části večera byla charitativní dražba unikátního uměleckého díla Matyáše Chocholy, vytvořeného z materiálů získaných z recyklačního procesu. Dílo vzniklo speciálně k 20. výročí společnosti ASEKOL.

Dražby se účastnili pozvaní hosté a podařilo se získat neuvěřitelných 150 000 Kč. Celá částka je určena dlouholeté partnerské organizaci společnosti ASEKOL – Národní radě osob se zdravotním postižením České republiky (NRZP ČR), která se zásadním způsobem podílí na podpoře lidí se zdravotním postižením.

„Mám skutečnou radost, že jsme mohli naše výročí využít i pro charitativní skutek. Spolupráce s NRZP trvá již více než 10 let a my si velmi vážíme jejich činnosti a nasazení. Společně přispíváme k zaměstnávání spoluobčanů se zdravotním postižením prostřednictvím chráněných dílen.“ uzavírá Jan Vrba.

O společnosti ASEKOL

ASEKOL je kolektivní systém zpětného odběru elektrozařízení. Působí v České republice, na Slovensku, v Polsku a v Německu. Dlouhodobě spolupracuje s výrobci či dovozci elektrozařízení, s kraji, obcemi a dalšími partnery na snižování ekologické zátěže a odpovědném nakládání s elektroodpadem. Od roku 2023 společnost ASEKOL vydává vlastní ESG report a nyní v roce 2025 získala prestižní zlatou medaili EcoVadis, která ji řadí mezi 5 % nejlépe hodnocených společností na světě v oblasti udržitelnosti.

Představte si, že už látka nevzniká v továrně. Nevyrábí se z bavlny, kterou musíš pěstovat, zalévat, sklízet a náročně čistit. Ani se nemusí barvit v obřích nádržích s chemikáliemi. Místo toho se vloží do jedné nádoby pár bakterií, ty začnou „tkát“ jemný materiál, a jiné upravené bakterie současně vytvářejí přírodní barvy. Po několika dnech se z bioreaktoru vyjme už hotový barevný materiál – bez chemie, bez toxických barviv, bez zatížení životního prostředí. A přesně to dnes vědci umějí.

Moderní biotechnologie dnes umožňují věci, které ještě před pár lety působily jako sci-fi. Jednou z nejpůsobivějších ukázek je výzkum, který propojuje geneticky upravené bakterie Escherichia coli s výrobou a barvením textilu. Na první pohled to může znít podivně – většina lidí si E. coli spojuje zejména s infekcemi. Ve skutečnosti však existují stovky jejích neškodných kmenů, které se již desítky let využívají jako „biologické továrny“ pro produkci léčiv, enzymů nebo biochemikálií. Nové studie nyní ukazují, že tyto mikroorganismy mohou převzít i roli barvířů a dokonce výrobců samotných tkanin.

To zásadně mění situaci v textilním průmyslu, který je po ropném průmyslu druhým největším znečišťovatelem planety. Dnešní výroba textilií generuje obrovské množství odpadu, používá toxická barviva, nebezpečné chemikálie a spotřebovává vysoké objemy vody. Biotechnologické postupy založené na E. coli přinášejí možnost vyrábět barevné materiály bez chemie, bez vysokoenergetických procesů a bez ekologické zátěže. Místo ropných derivátů a syntetických barviv pracují s mikroorganismy, DNA a přirozenými biologickými mechanismy.

Výzkumy publikované v renomovaných vědeckých časopisech ukazují, že bakterie lze upravit tak, aby vytvářely strukturální barvy – tedy barvy vznikající fyzikálními vlastnostmi materiálu, nikoliv pigmenty. Výsledkem jsou tkaniny, které se doslova „vypěstují“ a jejichž barva se nepere, netoxikuje vodní ekosystémy a nevybledne. Technologicky jde o spojení syntetické biologie, materiálového inženýrství a molekulárních procesů. Prakticky jde o budoucnost módy, která může být cirkulární, šetrná a založená na živých systémech.

Základem je, že jedna skupina bakterií (Komagataeibacter) vyrábí velmi čistou, pevnou a jemnou přírodní celulózu. Ta materiálně připomíná papír, kůži nebo tenkou textilii. Druhá skupina – geneticky upravené E. coli – mezitím vytváří přírodní pigmenty, které se do této celulózy vpíjejí přímo během jejího růstu. Vzniká tak materiál, který je od začátku jednolitě obarvený, místo aby byl barven dodatečně.

Tento systém se nazývá one-pot výroba – protože všechno se děje v jediné nádobě. Je to podobné, jako když upečeš bábovku se všemi ingrediencemi najednou, místo aby ses snažil barvit ji až po upečení.

Celý proces je tak ekologicky mnohem šetrnější než tradiční výroba textilií, která spotřebovává obrovské množství vody, energie a chemických barviv. Mikroorganismy pracují při nízkých teplotách, nepotřebují toxické látky a nevytvářejí téměř žádný škodlivý odpad. To je jeden z důvodů, proč módní průmysl i vědci o technologii mluví jako o budoucnosti udržitelných materiálů.

Velkou výhodou bakteriální celulózy je i její struktura. Je tvořena extrémně jemnými přírodními nanovlákny, a právě díky tomu barviva produkovaná E. coli dokonale pronikají celým materiálem. Barva je tak pevně vrostlá do struktury látky, nikoli jen natištěná na povrchu. V praxi to znamená, že textilie lépe odolávají praní, UV záření či mechanickému opotřebení. Některé pigmenty – například violacein ve fialových odstínech – vydržely dokonce více než syntetická barviva v běžných testech praní.

Barvy vznikají přímo metabolismem bakterií. Studené odstíny, jako modrá, zelená či fialová, se daří vyrábět přímo během společného růstu obou typů bakterií. Teplé odstíny, jako žlutá či oranžová, vznikají dvou-krokovým procesem: nejprve se vypěstuje celulóza, poté se vystaví působení pigmentů od E. coli. Díky tomu dokáží vědci pokrýt celou barevnou škálu bez použití syntetických barviv.

Výzkum ukazuje, že tento systém lze zvětšit z laboratorního měřítka do větších bioreaktorů, což je klíčové pro výrobu ve velkém. Fermentační nádrže se v potravinářství široce používají — a právě ty mohou jednou vyrábět „živé textilie“, které vznikají úplně jinak, než jsme byli zvyklí. Průmyslové využití ale bude vyžadovat další optimalizaci produkce pigmentů, genetických úprav bakterií i celkovou ekonomickou analýzu, aby byla technologie cenově konkurenceschopná.

Na druhé straně stojí bezpečnost. I když se používají laboratorní, neškodné kmeny E. coli, každá technologie založená na mikroorganismech musí projít přísnými testy, zejména pokud má přijít do kontaktu s lidskou pokožkou. V konečném produktu však bakterie obvykle nežijí – materiál je sterilizovaný a zůstávají v něm pouze pigmenty, nikoli živé organismy. Přesto bude nutná regulace, která posoudí toxicitu pigmentů, biodegradaci materiálu i jeho zdravotní nezávadnost.

Nesporně fascinující je i funkční potenciál těchto textilií. Pigmenty mohou plnit různé role – od ochrany před UV zářením až po antimikrobiální účinky. Materiály lze dokonce navrhovat tak, aby měnily barvu podle teploty, pH nebo světla, či aby sloužily jako senzory nebo obvazy s biologickými funkcemi. Tím se otevírají zcela nové oblasti využití: od módy přes zdravotnictví až po chytré obaly či interiérové materiály.

Dnes se zdá neuvěřitelné, že by výroba textilu mohla jednou probíhat mimo továrny, bez strojů, bez šicích dílen a bez chemie. Ale stejnou nedůvěru kdysi vzbuzovaly i počítače v kapse nebo auta bez řidiče. Není proto nemožné představit si budoucnost, v níž se s módou bude zacházet spíše jako s živým organismem než s průmyslovým produktem. Jehla a nit, symboly tradičního šití, by mohly být nahrazeny mikrobiálním „tkáním“.

Možná tak jednou večer odložíme starou košili do misky, přidáme kapku „textilních bakterií“ a necháme je přes noc pracovat. Do rána vypěstují nový, čerstvý, barevný a dokonale padnoucí kus oblečení – přesně podle naší postavy, preferencí nebo třeba i nálady. Móda by tak nebyla vyráběna, ale pěstována. Naše šatníky by se staly malými bioreaktory a oblečení by bylo výsledkem symbiózy mezi člověkem a mikrobiálním světem.

Když se delegáti po dlouhých dnech v jednacích sálech Belému konečně dočkali oznámení, že text dohody je hotový, bylo jasné, že kompromis nebude jednoduché vítězství. Summit se protáhl do pozdních hodin a několikrát se ocitl na hraně zhroucení kvůli rozporům mezi státy, které tlačí na rychlejší přechod k čisté energii, a těmi, jejichž ekonomika stále stojí převážně na těžbě ropy či plynu. Výsledkem je dokument, který sice slibuje výrazné finanční navýšení pro země zasažené klimatickými dopady, ale k samotnému snižování skleníkových emisí říká jen velmi málo.

Podle dohody mají bohatší státy poskytnout rozvojovému světu nejméně trojnásobek současných prostředků na adaptaci a podporu odolnosti vůči změně klimatu. Ať už půjde o lepší ochranu pobřeží před stoupající hladinou moří, modernizaci vodního hospodářství v oblastech postižených suchem, nebo posílení systémů včasného varování před extrémními jevy. Pro země, které samy k emisím skleníkových plynů přispívají jen minimálně, ale přesto nesou nejtvrdší následky změny klimatu, představuje tato finanční pomoc zásadní krok a právě proto byla dohoda v této části široce vítána.

Současně se ale ukázalo, jak rozdílné jsou názory států na hlavní příčinu klimatické krize z pohledu emisí fosilních paliv. Evropská unie se ještě před závěrečnou fází jednání snažila prosadit jasnou formulaci o nutnosti postupného odklonu od uhlí, ropy a plynu. Odkazy na fosilní paliva a ochranu lesů se však po sérii ostrých debat vytratily z hlavního textu. Proti vystupovaly zejména státy sdružené v OPEC a jejich spojenci, kteří měli obavu, že by explicitní závazek omezit fosilní zdroje mohl ohrozit jejich hospodářský růst a exportní příjmy.

Tlak byl natolik silný, že EU nakonec ustoupila. I když bylo zřejmé, že ochota přistoupit na slabší text není snadná, evropští diplomaté se nakonec rozhodli, že bude lepší získat aspoň finanční část dohody, než riskovat úplné zhroucení summitu. Přestože část vyjednávačů upozorňovala, že bez jasného pojmenování hlavního zdroje skleníkových emisí jde o polovičaté řešení, k zásadnímu obratu už nedošlo.

Téma fosilních paliv a ochrana lesů se tak vyskytuje jen v doplňkovém textu, který nemá závazný charakter a není součástí oficiálního schváleného dokumentu. Jde spíše o formální snahu některých států alespoň symbolicky upozornit na potřebu řešit energetickou transformaci, než o skutečný krok vpřed. Tento ústupek mnozí pozorovatelé vnímají jako odraz stále silného geopolitického vlivu zemí závislých na těžbě ropy.

Předseda konference André Corrêa do Lago přiznal, že nalezení shody bylo mimořádně obtížné. Podle jeho slov se vyjednávání pohybovala na hranici možného a rozdíly v pohledu na rychlost klimatické transformace byly výraznější než kdykoli dříve. Navzdory kritice je přesvědčen, že dohoda představuje důležitý krok k posílení globální solidarity a vytváří předpoklady pro další finanční mobilizaci v nejbližších letech.

Skeptici však upozorňují, že navýšení financí samo o sobě nestačí. Pokud se nebude řešit i příčina znečištění, budou náklady na klimatické škody dál narůstat. Bez jasnějšího závazku k útlumu fosilních paliv podle nich dohoda spíše jen oddaluje nevyhnutelnou debatu o tom, jak rychle a spravedlivě zvládnout energetickou transformaci. Podle některých expertů je dokonce paradoxní, že se svět dokáže shodnout na tom, kolik bude stát následné uklízení škod, ale nikoli na tom, jak zastavit jejich další vznik.

Výsledná podoba dohody tak odráží realitu současného světa — ochotu pomáhat zranitelným, ale zároveň nechuť otevřeně konfrontovat zájmy států stojících na fosilní energetice. A právě tato dvojkolejnost bude pravděpodobně určovat i tón příštích klimatických jednání. Zda se příště podaří posunout i v otázce fosilních paliv, bude klíčovým testem, zda se globální společenství dokáže skutečně přiblížit k cíli udržet oteplení pod hranicí 1,5 °C.

Zajímavé mezníky z COP30:

• Belém Health Action Plan – oficiálně byl zahájen plán na posílení zdravotnických systémů v kontextu klimatické změny, který má pomoci zemím připravit se na rostoucí dopady extrémního počasí.

• Trojnásobné navýšení podpory pro adaptaci – bohatší státy oficiálně slíbily významně více prostředků rozvojovým zemím, aby mohly lépe čelit dopadům klimatických extrémů.

• Nový rámec pro financování ochrany přírody – na COP30 byl zaveden systém, který umožňuje lépe sledovat dopady investic do přírodních ekosystémů.

• „One Ocean Partnership“ – program byl oficiálně spuštěn s cílem regenerace mořských ekosystémů a podpory modré ekonomiky včetně obnovitelné mořské energie.

• Globální platforma pro udržitelné bydlení – Belém Call for Action byl přijat jako nástroj propojující klimatickou politiku s udržitelným a dostupným bydlením.

• Posílení Koalice pro vysokou ambici (CHAMP) – na COP30 byl představen nový rámec na podporu místních a regionálních iniciativ zaměřených na klimatická řešení.

• Plán pro přechod energie – účastníci summitu přijali dohodu, která připomíná potřebu spravedlivého a postupného odklonu od fosilních paliv a rozvoje nízkoemisních technologií.

• Tropical Forests Forever Facility (TFFF) – fond byl oficiálně spuštěn, aby odměňoval země za zachování tropických lesů pomocí satelitního monitoringu.

• Belém Blue Package – účastníci COP30 přijali kolektivní plán pro moře, který zahrnuje ochranu biodiverzity, rozvoj pobřežních oblastí a podporu modré energie.

• Zvýšená role adaptace v lidské dimenzi – summit zdůraznil, že adaptace se musí propojit se zdravím, infrastrukturou a sociální spravedlností, a tento přístup byl oficiálně doporučen státům.

• Zavedení nového mechanismu pro monitorování klimatických financí – na COP30 byl spuštěn systém, který má zajistit transparentnější a pravidelnou kontrolu přidělených prostředků, aby finanční pomoc skutečně dopadala tam, kde je nejvíce potřeba.

Evropská komise v rámci listopadového balíčku pro porušování povinností EU přijala několik kroků vůči členským státům, které dlouhodobě neplní své závazky v oblasti ochrany ovzduší, průmyslové bezpečnosti či vodního hospodářství. Tyto případy odhalují nejen rozdílnou úroveň implementace evropských norem v jednotlivých zemích, ale také přetrvávající systémové problémy v řízení environmentálních politik.

V případě Polska se Komise rozhodla předložit věc Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť země dlouhodobě nedodržuje mezní hodnoty pro oxid dusičitý. Tento ukazatel je jedním z nejdůležitějších parametrů kvality ovzduší a jeho překračování signalizuje závažné problémy zejména v sektoru dopravy a vytápění. Polsko patří mezi státy, kde je koncentrace NO₂ nadlimitní ve více aglomeracích, což má přímý dopad na zdraví obyvatel a představuje porušení směrnice o kvalitě ovzduší. Komise zároveň upozorňuje na další nedostatky v oblasti vodního hospodářství a vyzývá Polsko, aby zajistilo pravidelný přezkum povolení k vypouštění odpadních vod. Tento proces je zásadní pro kontrolu emisí do vodních útvarů, průběžné vyhodnocování zátěže a plnění cílů rámcové směrnice o vodách.

Bulharsko, Litva, Portugalsko a Švédsko čelí stížnosti u Soudního dvora kvůli tomu, že nesnížily emise několika škodlivých látek v souladu se směrnicí o národních emisních stropech. Ta ukládá členským státům povinnost postupně snižovat emise vybraných znečišťujících látek, jako jsou oxidy dusíku, těkavé organické látky či jemné prachové částice. Nedodržení těchto limitů ukazuje na strukturální selhání v oblasti regulace průmyslu, zemědělství či dopravy a představuje hrozbu pro dosažení cílů Zelené dohody pro Evropu v oblasti kvality ovzduší. U Bulharska a Litvy jde o další z řady případů, v nichž Komise upozorňuje na dlouhodobé problémy s implementací environmentálních směrnic.

Portugalsko kromě zmíněného porušování emisních stropů obdrželo také formální výzvu k nápravě za nesprávné provedení směrnice SEVESO III. Tato legislativa se zaměřuje na prevenci závažných průmyslových havárií s přítomností nebezpečných látek a představuje klíčový rámec pro bezpečnostní management v chemickém a zpracovatelském průmyslu. Nesprávná implementace signalizuje nedostatky v povolovacích procesech, dozoru nad provozy nebo krizovém řízení. Pro stát se silným průmyslovým zázemím představuje tento problém nejen právní riziko, ale také potenciální hrozbu pro okolní obce a životní prostředí.

Slovensko je Komisi vyzváno, aby přijalo opatření ke snížení emisí amoniaku. Amoniak je významným prekurzorem sekundárních částic PM₂.₅ a jeho emise pocházejí převážně ze zemědělství. Překračování emisních stropů brání dosažení cílů v oblasti zdraví i kvality ovzduší a signalizuje nutnost modernizace zemědělských postupů, zejména v oblasti hospodaření se statkovými hnojivy. Výzva Komise tak míří na systémovou změnu v sektoru, který je jedním z hlavních zdrojů environmentální zátěže, přestože je často vnímán jako méně regulovaný než průmysl.

Tyto kroky Evropské komise potvrzují, že Komise i nadále důsledně využívá mechanismus řízení o porušení povinností, aby zajistila ochranu zdraví obyvatel a životního prostředí v souladu s cíli evropských strategií a směrnic. Členským státům hrozí několik typů následků. Nejprve se jedná o formální upozornění nebo odůvodněné stanovisko, které je výzvou k nápravě a slouží jako předstupeň dalších kroků. Pokud stát nereaguje, Komise může podat žalobu u Soudního dvora Evropské unie, který může stát právně zavázat k plnění povinností. 

V případě pokračujícího porušování může soud přistoupit k finančním sankcím, a to buď formou jednorázové pokuty, nebo opakující se denní či týdenní penále. Výše těchto sankcí se odvíjí od závažnosti porušení, délky prodlení a ekonomické situace státu a u velkých porušení se může jednat o miliony eur. Takto důsledné nástroje mají zajistit, že žádný členský stát nemůže ignorovat své environmentální závazky, a zároveň posilují ochranu zdraví obyvatel a kvalitu životního prostředí napříč Evropou.