Organizátoři zimních olympijských her, které se v únoru 2026 uskuteční v Miláně a alpských střediscích pod hlavičkou Milano Cortina 2026, si dali jasný cíl – vytvořit olympiádu, která nebude jen sportovním svátkem, ale i ukázkou udržitelnosti a ohledu na životní prostředí. V praxi to znamená, že vzniknou jen nezbytné nové stavby a většina infrastruktury bude využívat existující nebo dočasné objekty. Po skončení her najdou tyto areály nové využití, což je přímá reakce na zkušenosti z minulosti – především z olympiády v Turíně 2006, která sice přinesla řadu úspěchů, ale i mnoho otázek ohledně udržitelného využití vybudovaného zázemí.

Když Turín hostil zimní olympiádu, vznikly tři olympijské vesnice – v Turíně, Bardonecchii a Sestriere. Nabídly sportovcům komfortní zázemí, ale brzy po skončení her se ukázalo, že chybějící plán pro jejich další využití může vést k tomu, že část infrastruktury zůstane prázdná nebo jen omezeně využívaná. Studie věnovaná odkazu turínských her konstatuje, že největším problémem byla právě nejasná strategie a absence dlouhodobého řízení. Výsledkem bylo, že některé objekty se do běžného městského života nikdy plně nezapojily.

Na druhou stranu Turín ukázal, že olympiáda může být i impulzem pro pozitivní proměnu města. Olympijské území se propojilo s městskou strukturou, vznikly nové funkce v prostorech bývalých průmyslových areálů – třeba v oblasti Lingotto – a řada lokalit se díky hrám dočkala modernizace. Olympiáda se tak stala nejen sportovní událostí, ale i katalyzátorem urbanistických změn s dlouhodobým dopadem na město i region.

Právě z těchto zkušeností vycházejí organizátoři Milán–Cortina 2026. Stanovili si několik klíčových principů: všechna sportoviště mají být napájena elektřinou ze 100 % obnovitelných zdrojů a z celkových 14 míst konání bude 13 již existujících nebo dočasných. Důraz se klade také na mobilitu – podpora vlakové a sdílené dopravy má omezit individuální automobilovou přepravu. Udržitelnost se promítá i do nákupních strategií, snižování emisí, podpory oběhového hospodářství či využívání znovupoužitelných materiálů. 

Za pozornost stojí zejména olympijská vesnice v Miláně, která se po hrách promění na studentské koleje a komunitní čtvrť. Tento přístup výrazně snižuje riziko, že by se z areálu stal nevyužitý monument – naopak má být plnohodnotnou součástí města i po skončení her.

Ani tyto ambice se ale neobejdou bez výzev. Rok před začátkem her byla dokončena jen malá část infrastruktury a některé projekty se snažily obejít formální procesy posuzování vlivů na životní prostředí. To vyvolalo otázky ohledně transparentnosti i skutečných dopadů na okolní krajinu. Přesto se z dlouhodobého pohledu ukazuje, že právě Turín 2006 nastartoval novou éru, v níž se olympijské hry stávají nástrojem pro rozvoj měst a regionů – od modernizace dopravních sítí přes obnovu průmyslových oblastí až po nové veřejné prostory. Klíčové je, aby vzniklé stavby nebyly jen sportovními pavilony, ale staly se přirozenou součástí života místních komunit. 

Pořádání olympijských her bylo vždy kombinací velké příležitosti a nemalého rizika. Podle analýzy Council on Foreign Relations musejí města, která se ucházejí o pořadatelství, investovat stovky milionů dolarů jen do samotné kandidatury. Následně přicházejí mnohem vyšší náklady – stavby sportovišť, vesnic, dopravní infrastruktury i doprovodných projektů. Přestože se o pořadatelství často mluví jako o „výhodě“, statistiky ukazují, že jen málokteré město na hrách skutečně finančně vydělalo.

Jeden z mála pozitivních příkladů nabízí Los Angeles 1984, kde se podařilo využít převážně stávající infrastrukturu, výhodné smlouvy s Mezinárodním olympijským výborem a silnou podporu sponzorů. Naprostá většina dalších her – zimních i letních – se však potýkala s překročením rozpočtů a následnými problémy s využitím postavených areálů. Studie Regression to the Tail ukazuje, že každé olympijské hry od roku 1960 překročily plánované náklady v průměru o 172 %, což z pořadatelství činí značně rizikový podnik.

U zimních olympiád se téma udržitelnosti dostává do popředí ještě výrazněji. V Soči 2014 i Pchjongčchangu 2018 vyvolaly debaty zejména náklady na umělý sníh a masivní výstavbu v citlivých horských oblastech. Peking 2022 šel ještě dál – závody probíhaly výhradně na 100 % umělém sněhu, což bylo technicky pozoruhodné, ale environmentálně problematické. Spotřeba vody a energie v suchých oblastech ukázala, že volba lokality je z pohledu udržitelnosti naprosto zásadní.

Proto je dnes při výběru hostitelského regionu klíčové nejen klima a přirozené podmínky ale také připravená infrastruktura a schopnost jejího následného využití. Horská střediska s dlouhou tradicí zimních sportů, dobrou dopravní dostupností a turistickým zázemím mají výrazně vyšší šanci, že z olympiády vzejdou jako vítězové. Právě tento přístup se snaží naplnit Milano Cortina 2026. Cílem není jen uspořádat jen další hry, ale zanechat po sobě udržitelný odkaz.

K udržitelnosti olympijských her nepatří jen ekologické a finanční hledisko, ale také jejich sociální dopad. Skutečně udržitelná olympiáda inspiruje lidi k pohybu a zdravému životnímu stylu, propojuje sportovní infrastrukturu s každodenním životem a motivuje k aktivnímu zapojení komunit. Stejně jako olympijský oheň přenáší světlo z jedné generace na druhou, mohou olympijské ideály – fair play, respekt, solidarita a snaha překonávat vlastní limity – inspirovat nejen sportovce, ale i všechny, kdo hry sledují, k větší odpovědnosti vůči sobě, komunitě i planetě. Udržitelnost olympiád je nakonec o hodnotách, které v nás přetrvají dlouho poté, co závěrečný ceremoniál zhasne.

Situace, která v posledních týdnech panuje v Teheránu, představuje jednu z nejvážnějších vodních krizí v moderní historii Íránu. Vláda oznámila, že město bude muset omezit dodávky vody a v krajním případě zvažuje i částečnou evakuaci. Tato slova by ještě před několika lety působila přehnaně, dnes však vystihují realitu města, jehož přehrady se ocitly na hraně vyschnutí. Hlavní teheránské zdroje, jako přehrady Latyan, Amir Kabir či Lar, dosahují podle oficiálních údajů méně než deseti procent své kapacity. Prezident Masúd Pezeškján označil stav za „kritický“ a vyzval obyvatele k okamžité úspoře vody, zatímco ministerstvo energetiky připravuje plány na přerozdělení zbytkových zdrojů.

Teherán, metropole s více než deseti miliony obyvatel, denně spotřebuje kolem tří milionů kubických metrů vody. Spotřeba přitom neustále roste, zatímco přísun srážek za poslední roky dramaticky klesl. Klimatologové upozorňují, že oblast se otepluje téměř dvakrát rychleji než světový průměr. Hlavní příčinou současné krize je kombinace klimatické změny, dlouhodobého sucha a neudržitelného hospodaření s vodou, které přetěžuje zásobníky i podzemní zdroje. V Íránu se přibližně 80 % vody využívá v zemědělství, často pomocí zastaralých zavlažovacích systémů, které způsobují obrovské ztráty. K tomu se přidává rychlá urbanizace, zvyšující se počet obyvatel a chybějící infrastruktura, která by dokázala zachytit a zadržet dešťovou vodu.

Problém Teheránu není ojedinělý – jde o pokračování dlouhé řady podobných krizí, které Írán zažívá už desítky let. V roce 2018 čelilo vysychání město Isfahán, když se řeka Zájandeh-rúd, kdysi symbol života v centrálním Íránu, změnila v prašné koryto. Místní obyvatelé tehdy protestovali proti přesměrování toku vody pro průmysl a jiné provincie. Podobně dramatická byla situace také v oblasti jezera Urmijá, které ztratilo více než 90 % své plochy v důsledku kombinace přehrad, sucha a intenzivního zemědělství. Teherán se nyní dostává do stejné spirály, jen s tím rozdílem, že jde o městskou aglomeraci s obrovskou hustotou obyvatelstva, kde jakýkoli kolaps infrastruktury může mít okamžité sociální důsledky.

Historie zná i mimoíránské paralely, které dokládají, že kolaps vodního hospodářství ve velkém městě není hypotetickým scénářem. Jihoafrické Kapské Město v roce 2018 varovalo před takzvaným „Day Zero“, dnem, kdy město zcela vyschne a voda přestane téct z kohoutků. Přestože se díky radikálním opatřením – včetně snížení spotřeby, recyklace odpadních vod a zavedení přísných kvót – podařilo kolaps odvrátit, krize ukázala, jak tenká je hranice mezi civilizačním komfortem a nouzovým režimem. V Sýrii se nedostatek vody a dlouhotrvající sucho v letech 2006–2010 staly jedním z faktorů, které přispěly k migračním vlnám a společenské nestabilitě.

Teherán se tak dnes nachází na křižovatce mezi dvěma scénáři – buď se podaří obnovit rovnováhu mezi přírodními zdroji a spotřebou, nebo bude město čelit zásadní transformaci, včetně přesunu obyvatel do jiných oblastí. Íránská vláda již naznačila, že připravuje krizové plány pro případ, že nedojde k výraznému zlepšení srážkové situace. V některých čtvrtích už dochází k nočním odstávkám vody a objevují se výpadky elektřiny, protože vodní elektrárny nemají dostatečný přítok.

Vědci varují, že nejde o náhlou katastrofu, ale o důsledek letitého podcenění environmentální reality. V minulosti Írán investoval miliardy do výstavby přehrad, čímž sice krátkodobě zvýšil dostupnost vody, ale zároveň narušil přirozené ekosystémy a přerušil koloběh řek. Snížení hladiny podzemních vod vede k poklesu půdy, který je v některých oblastech Teheránu už nevratný. Satelitní měření NASA ukazují, že některé části města klesají tempem několika centimetrů ročně – podobný jev dříve pozorovaný například v Mexico City.

Pokud by Teherán skutečně musel přistoupit k evakuaci, šlo by o mimořádnou událost v dějinách městské civilizace. Přesun milionů obyvatel z politického, ekonomického a kulturního centra země by znamenal kolaps dopravní i sociální infrastruktury a nepochybně i zásah do stability celé země. Otázkou zůstává, zda íránské úřady dokážou krizi přetavit ve změnu, nebo zda bude Teherán dalším symbolem civilizace, která přestala včas naslouchat svým zdrojům.

Krize, kterou dnes Írán zažívá, není pouze o nedostatku vody – je o vztahu společnosti k vlastnímu prostředí. Ukazuje, že voda, základní prvek života, může být i prubířským kamenem moderní civilizace. Teherán se tak stává svým způsobem "laboratorní" ukázkou toho, jak se lidstvo bude muset přizpůsobit realitě, v níž klimatická rovnováha přestává být samozřejmostí a voda se stává strategickou komoditou, určující budoucnost měst i národů.

Mistrovství v každé kapce

Zatímco Teherán zápasí s nedostatkem vody, jen několik stovek kilometrů západně leží země, která dokázala z vodní krize vytvořit příběh technologického úspěchu. Izrael, nacházející se ve stejně suchém klimatu, dnes patří mezi světové lídry v nakládání s vodními zdroji. Klíčem k jeho úspěchu nebyla příroda, ale rozhodnutí, že voda se musí stát strategickou prioritou. Izrael začal už v 70. letech systematicky budovat síť zařízení na odsolování mořské vody, která dnes pokrývají zhruba 80 % potřeby pitné vody. Paralelně rozvinul unikátní systém recyklace – více než 85 % veškeré odpadní vody je zpracováno a použito znovu, především pro zemědělské zavlažování.

Jedním z nejpřesvědčivějších ukazatelů izraelské efektivity je míra ztrát vody v distribuční síti. Zatímco v mnoha zemích Blízkého východu přesahují ztráty 30 až 40 %, v Izraeli se dlouhodobě pohybují kolem 7 %, což patří k nejnižším hodnotám na světě. V některých částech systému, zejména u hlavních vodovodních řádů, dosahují ztráty dokonce jen 3 %, což je z globálního pohledu téměř bezprecedentní výsledek. Tento výsledek není náhodný – Izrael systematicky investuje do monitoringu potrubních sítí, využívá tlakové senzory, akustické detektory a digitální mapování úniků. Vodárenské společnosti zde sledují každou kapku v reálném čase a na základě dat okamžitě reagují na anomálie. Modernizace infrastruktury je doprovázena přísnými standardy údržby a ekonomickými motivacemi pro provozovatele. Díky tomu se ztráty vody v Izraeli staly prakticky měřitelným ukazatelem technologické vyspělosti – a inspirací pro státy, které zatím s vodou nakládají spíše pasivně než strategicky.

Díky chytré kombinaci technologií, cenové politiky a osvěty dokázal Izrael proměnit deficit v přebytek: voda zde přestala být nedostatkovým zbožím a stala se nástrojem stability. Tamní vláda navíc chápe vodu jako součást bezpečnostní strategie – od úsporných zavlažovacích systémů kapénkové závlahy, přes využívání digitálních senzorů a prediktivních modelů počasí, až po vzdělávání obyvatel, které pěstuje kulturu zodpovědnosti.

Příběh Izraele ukazuje, že ani geografický úděl nemusí být osudem. To, co rozhoduje, není množství srážek, ale schopnost přemýšlet dopředu, investovat do inovací a překonat krátkodobé politické zájmy. Voda je totiž nejen fyzickou potřebou, ale i zkouškou předvídavosti a soudržnosti společnosti. Teherán může v Izraeli vidět zrcadlo – připomínku, že i v suché krajině se dá vybudovat prosperita, pokud se člověk naučí s vodou zacházet tak, jako by byla tím, čím skutečně je: zdrojem života, který se nedá ničím nahradit.

I Evropa nemá na prameni ustláno

Zatímco Teherán čelí kritickému nedostatku vody a Izrael ukazuje, jak se dá situace zvládnout strategicky a technologicky, i Evropa ukazuje, že s vodou není radno hazardovat. I zde totiž platí, že voda není samozřejmostí a že ani zdánlivě stabilní regiony nemají „na prameni ustláno“.

Řecko je dnes jasným příkladem země, kde se problémy s nedostatkem vody již projevují konkrétně a hmatatelně. V posledních letech klesla hladina hlavních přehrad, například v okolí Atén, na kritické hodnoty. To vedlo k přídělovému systému pro domácnosti i podniky, zavádění nočních odstávek vody a veřejným výzvám k úsporám. Situace je zvlášť akutní v turistických regionech a na ostrovech, kde sezónní nárůst populace zatěžuje omezené zdroje.

Podobně ve Španělsku, Itálii a jižní Francii rekordní sucha v posledních letech vedla k omezením zavlažování a snížení přítoků do průmyslových a městských systémů. Ve střední Evropě, například v Německu či Holandsku, dlouhodobé nízké průtoky řek ohrozily lodní dopravu a zásobování průmyslových oblastí. I když zde zatím nehrozí evakuace milionů lidí, ukazuje se, že i evropská města mohou být pod tlakem sucha výrazně ohrožena a že voda není samozřejmostí.

Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) ve svém listopadovém briefingu „From adaptation planning to action: Insights into progress and challenges across Europe“ (2025) přináší komplexní pohled na to, jak si Evropa stojí v oblasti adaptace na změnu klimatu. Publikace shrnuje zkušenosti a pokrok 32 evropských států včetně všech členských zemí Evropské unie a ukazuje, že Evropa sice dosáhla významného posunu v plánování, ale cesta k reálné implementaci zůstává náročná.

Dnes už všechny země Evropského hospodářského prostoru mají své národní politiky adaptace na změnu klimatu. Je to zásadní krok kupředu – ještě před několika lety bylo plánování adaptace doménou pouze několika států. Sedmnáct z nich nyní dokonce zakotvilo povinnosti v oblasti adaptace přímo do svých klimatických zákonů, čímž se téma posouvá z politických deklarací do právně závazného rámce. Adaptace tak získává pevnější institucionální základ, který by měl zajistit dlouhodobou kontinuitu i v době, kdy se mění politická reprezentace.

V posledních letech se napříč Evropou výrazně zlepšila i kvalita hodnocení klimatických rizik. Většina států přebírá metodologické principy z evropského hodnocení EUCRA (European Climate Risk Assessment, metodologie vyvinutá Evropskou unií pro hodnocení rizik spojených se změnou klimatu), které pomáhá sjednotit postupy a zvyšuje srovnatelnost výsledků. Národní zprávy ukazují, že země dokážou lépe identifikovat konkrétní hrozby, jako jsou vlny veder, sucha, záplavy či extrémní srážky, a postupně je promítají do svých strategií. Přesto zůstává velký problém – stále chybí dostatek údajů o tom, kolik opatření bylo skutečně realizováno a jaké mají dopady. Jinými slovy, víme, co je třeba dělat, ale méně víme, co už opravdu funguje.

EEA upozorňuje, že hlavní bariéry nejsou jen finanční. Mnohé země trpí nedostatkem kvalitních dat, nejasným rozdělením odpovědností mezi institucemi a nízkou kapacitou regionálních a lokálních samospráv. Chybí odborní pracovníci, kteří by dokázali adaptaci řídit, hodnotit a dlouhodobě koordinovat. Ačkoliv monitorování a reportování se zlepšuje, fáze hodnocení a učení z předchozích zkušeností zatím pokulhává. To znamená, že země sice sledují, co dělají, ale často nevědí, zda to skutečně zvyšuje odolnost společnosti.

Většina států má dnes nejen strategické dokumenty, ale i konkrétní národní adaptační plány, které určují, jaké kroky se mají uskutečnit. Takové plány hlásí 21 členských států EU, přičemž se k nim dobrovolně připojilo i Švýcarsko a Turecko. Adaptace se tak přestává chápat jako abstraktní téma, a stává se praktickou součástí environmentální i hospodářské politiky. Přesto je třeba říci, že žádná evropská země zatím nestanovila měřitelné adaptační cíle. Cíle jsou obvykle formulovány obecně – například „snížit zranitelnost“ nebo „zvýšit odolnost“. To sice dává flexibilitu, ale zároveň komplikuje hodnocení pokroku.

Nejcitlivějšími sektory zůstávají zemědělství, vodní hospodářství, veřejné zdraví a energetika. Sucha a extrémní teploty už dnes způsobují ztráty ve výnosech, ohrožují zdraví obyvatel a zvyšují tlak na infrastrukturu. Adaptace se proto stává ekonomickou nutností, nikoli jen ekologickou volbou. EEA upozorňuje, že některé země již testují inovativní přístupy, jako je pojištění založené na klimatických indexech, chytrá správa vody nebo integrace zelené infrastruktury do urbanistického plánování. Tyto kroky představují slibný začátek, ale zároveň ukazují, že adaptace je komplexní proces, který vyžaduje meziresortní spolupráci a dlouhodobé investice.

Jedním z největších problémů, které agentura identifikuje, je slabá integrace adaptace napříč sektory a nedostatek stálého financování. V mnoha případech chybí zapojení soukromého sektoru, který by mohl hrát klíčovou roli v investicích do odolné infrastruktury nebo technologických řešení. Státy se často soustředí na krátkodobé projekty financované z evropských fondů, ale chybí dlouhodobé mechanismy, které by adaptaci zakotvily do běžného rozhodování.

EEA také upozorňuje na nedostatky současného rámce reportování podle nařízení EU o správě energetické unie a klimatických opatření. Tento rámec se zaměřuje především na popis procesů, strategií a plánů, méně však na konkrétní realizaci a výsledky. To znamená, že sice víme, jak země plánují, ale těžko lze srovnávat, jak se jim daří přetavit tyto plány v praxi.

Z evropského pohledu tak stojíme na prahu nové fáze klimatické politiky. Období strategického plánování se pomalu mění v období konkrétních činů. EEA svým briefem připomíná, že adaptace není jen o infrastruktuře či technologiích, ale především o změně myšlení – o schopnosti integrovat klimatická rizika do všech oblastí veřejného i soukromého rozhodování.

Evropa má díky svým institucím, vědeckým kapacitám i občanské angažovanosti mimořádný potenciál stát se světovým lídrem v oblasti adaptace. Ale jak agentura varuje, skutečnou odolnost nezajistí strategie ani zákony – pouze jejich důsledné a promyšlené provedení v praxi. Evropané již udělali první krok. Teď bude záležet na tom, zda dokážou proměnit slova v konkrétní opatření, která obstojí v čase, kdy se změna klimatu stává každodenní realitou.

Sledování výškových a objemových změn skládek tuhého komunálního odpadu (TKO), jak provozních, tak rekultivovaných, je důležité pro efektivní řízení jejich stability a kapacity. Pravidelné monitorování umožňuje včas odhalit sedání nebo sesuvy tělesa skládky, odhadnout zbytkovou kapacitu a optimalizovat provozní procesy.

Zároveň je důležité sledovat výskyt nežádoucích druhů vegetace na povrchu skládek. Šíření nežádoucí bylinné vegetace na povrchu skládek TKO představuje významný problém z hlediska stability rekultivovaných ploch a ochrany životního prostředí. Na skládkách se často vyskytují invazní rostlinné druhy, které mohou narušovat rekultivační vrstvy, ovlivňovat odtok vody a zvyšovat riziko eroze. V případě stromů a keřů sice částečně zpevňují kořenovým systémem půdní vrstvu, ale mohou také prorůstáním kořenů narušit ochranné geotextilie.

Data dálkového průzkumu Země (DPZ), pořízená z letadla nebo dronu, poskytují efektivní nástroj pro pravidelné sledování jak výškových a objemových změn skládek, tak výskytu nežádoucí vegetace. Pravidelná kombinace terénního monitoringu a DPZ umožňuje včasnou detekci rizik a může podpořit dlouhodobou stabilitu a ekologickou bezpečnost skládek.

Využití dálkového průzkumu Země v hodnocení skládek tuhého komunálního odpadu
 

Datum konání: 3. prosince 2025, 13-16 hod

Místo konání: Ústav výzkumu globální změny AV ČR, v. v. i, Bělidla 4a , Brno, 603 00

Předběžný program:

• Úvod: problematika hodnocení skládek

• Výzkumné cíl e projektu

• Metody DPZ využité pro dosažení cílů: data leteckého laserového skenování, letecká hyperspektrální data, ortofoto získané z dronového nosiče

• Hodnocení výškových a objemových změn skládky z pořízených dat

• Prostor pro dotazy a diskusi 

• Přestávka na občerstvení

• Mapování bylinné vegetace na skládce pomocí pozemního průzkumu, leteckých hyperspektrálních dat a dat pořízených z dronu

• Ekonomické aspekty ověřených přístupů

• Potenciál dalšího praktického využití získaných dat

• Diskuse a závěr

 

Svoji účast prosím potvrďte do 1. 12. 2025 

v registračním formuláři ZDE.

 

Kontaktní osoba: Olga Brovkina

email: brovkina.o@czechglobe.cz

tel.: 775 945 780

Workshop pořádají odborníci z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR, v. v. i. v rámci řešení projektu “Nové metody hodnocení objemu a povrchu aktivních a rekultivovaných skládek” (SS06020164), r. 2023–25, poskytovatelem podpory je Technologická agentura ČR, Program aplikovaného výzkumu, experimentálního vývoje a inovací v oblasti životního prostředí. 

Studie Řízení decentralizovaných zařízení v nouzovém stavu, kterou zveřejnilo Ministerstvo průmyslu a obchodu v rámci projektů Národního plánu pro chytré sítě, přináší komplexní pohled na to, jakým způsobem lze udržet stabilitu elektrizační soustavy v době, kdy roste podíl decentralizovaných zdrojů energie a klimatické i tržní výkyvy přinášejí častější rizika nestability. Tento odborný materiál, vypracovaný odborníky z VUT v Brně a VŠB-TU Ostrava, se zaměřuje na technické, ekonomické i legislativní aspekty řízení elektroenergetiky v nouzovém stavu.

Zásadním výchozím bodem studie je definice nouzového stavu elektrizační soustavy, který nastává, pokud je ohrožena provozní bezpečnost sítě – typicky při poklesu frekvence pod 49,8 Hz nebo jejím nárůstu nad 50,2 Hz. V takovém případě přechází řízení do rukou provozovatele přenosové soustavy (PPS), který má povinnost využít všechny dostupné tržní nástroje a v krajním případě aktivovat tzv. netržní redispečink. Tento mechanismus umožňuje zásahy do výroby či spotřeby elektřiny mimo běžný trh, přičemž producentům a spotřebitelům musí být zajištěna finanční kompenzace odpovídající jejich reálným nákladům či ztrátám.

Studie dále podrobně analyzuje metodiku výpočtu těchto kompenzací. Evropské nařízení 2019/943 stanoví, že finanční náhrada musí zohledňovat buď dodatečné provozní náklady, nebo čisté výnosy z prodeje elektřiny, které by zařízení dosáhlo nebýt zásahu PPS. Tento rámec je doplněn o českou legislativu, zejména o vyhlášku č. 193/2023 Sb., která definuje stav nouze v elektroenergetice. Klíčovým přínosem studie je, že přetváří tyto legislativní principy do konkrétních metod výpočtu pro různé typy zdrojů – od tepelných a plynových elektráren přes zařízení pro energetické využití odpadů až po obnovitelné zdroje.

Každý typ zařízení má odlišné technické možnosti regulace a rozdílnou ekonomickou strukturu. U uhelných a plynových elektráren jsou rozhodující palivové a emisní náklady, u bioplynových stanic je klíčovým faktorem setrvačnost produkce plynu, která znemožňuje rychlé změny výkonu. U zařízení pro energetické využívání odpadů (ZEVO) je zase hlavním omezením jejich technologická povaha – spalovací proces vyžaduje plynulý provoz a stabilní přísun odpadu, takže jejich flexibilita je velmi malá a omezování výroby by mělo být pouze krajním řešením.

U obnovitelných zdrojů, zejména fotovoltaických a větrných elektráren, se studie zaměřuje na přesnější stanovení množství neodebrané energie – tedy elektřiny, kterou zařízení mohlo vyrobit, ale kvůli redispečinku ji nedodalo do sítě. Autoři upozorňují, že současné výpočtové metody vycházející pouze z instalovaného výkonu a průměrných korekčních koeficientů mohou poskytovat zkreslené výsledky. Navrhují proto modely, které zohledňují skutečné meteorologické podmínky, intenzitu slunečního záření a rychlost větru, čímž lze výši kompenzace zpřesnit a zamezit jejímu nadhodnocení.

Dalším zásadním bodem je vymezení prioritních opatření při situacích nadvýroby a podvýroby. V případě přebytku elektřiny je logické nejprve zvýšit spotřebu – ať už prostřednictvím tarifních stimulů, řízeného nabíjení baterií a elektromobilů, nebo aktivací průmyslových elektrolyzérů vyrábějících vodík. Teprve poté se má přistoupit ke snižování výroby, nejdříve z fosilních zdrojů a až v krajním případě z obnovitelných. Studie přitom upozorňuje, že omezení teplárenských a kogeneračních jednotek je obtížné, neboť by narušilo dodávky tepla. Naopak zařízení s rychlou dynamikou – například bateriová úložiště nebo elektrolyzéry – mohou na pokyny dispečinku reagovat v řádu sekund a jsou proto ideální pro krizové řízení výkonové rovnováhy.

Při nedostatku elektřiny se naopak aktivují zdroje podle jejich ekonomické efektivity a rychlosti náběhu. Přednost mají levné a flexibilní zdroje, následně přichází na řadu využití bateriových systémů a regulace spotřeby. Krajními nástroji, vymezenými vyhláškou č. 193/2023 Sb., jsou regulační a vypínací plány, které umožňují postupné omezování odběrů u velkých zákazníků, s výjimkou kritické infrastruktury. Tyto mechanismy však studie doporučuje chápat jako poslední záchranný prostředek.

Zvláštní pozornost je věnována i technickým parametrům, které ovlivňují reálnou účinnost jednotlivých opatření – například rychlosti regulace výkonu, době najíždění nebo potřebě dálkového řízení. Tato data by měla být centralizována v Elektroenergetickém datovém centru (EDC), jež by mohlo fungovat jako základní informační platforma pro dispečerské řízení a pro spravedlivé určení kompenzací.

Významnou roli v celé koncepci sehrávají také nové technologie akumulace a přeměny energie. Studie ukazuje, že bateriová úložiště, stejně jako technologie Power-to-Gas, mohou být účinným stabilizačním prvkem při krizovém řízení. U obou technologií je přitom klíčové stanovit jasná pravidla pro jejich zapojení do systému a ekonomické hodnocení jejich podpory.

V závěru autoři zdůrazňují, že budoucí stabilita české elektroenergetické soustavy bude záviset na schopnosti efektivně integrovat decentralizované zdroje a digitální řízení. K tomu je nezbytné propojit legislativní rámec s technickou realitou provozu zařízení a posílit schopnost operátorů pracovat s přesnými daty o výkonu, nákladech a reálných možnostech regulace. Studie tak jasně potvrzuje, že přechod k chytrým sítím neznamená pouze technologickou modernizaci, ale i hlubokou proměnu způsobu, jakým stát, průmysl a energetické společnosti spolupracují při zajišťování bezpečnosti dodávek elektřiny.

Dokument ke stažení:

Evropská komise dnes představila komplexní balíček opatření, který má zásadně urychlit transformaci evropské dopravy. Investiční plán pro udržitelnou dopravu (Sustainable Transport Investment Plan, STIP) představuje strategický rámec pro koordinované financování projektů směřujících k nízkouhlíkovým a obnovitelným palivům.

Přijatá druhá iniciativa – investiční plán STIP – stanoví společný přístup k podpoře investic do obnovitelných a nízkouhlíkových paliv se zaměřením zejména na leteckou a vodní dopravu. Tyto sektory patří mezi energeticky nejnáročnější a současně nabízejí značný potenciál pro snižování emisí skleníkových plynů prostřednictvím moderních technologií a alternativních paliv.

Podle odhadů Komise bude ke splnění cílů iniciativ RefuelEU Aviation a FuelEU Maritime do roku 2035 zapotřebí přibližně 20 milionů tun udržitelných paliv, zahrnujících biopaliva a syntetická e-paliva. K dosažení tohoto ambiciózního cíle bude nutné investovat zhruba 100 miliard eur. Investiční plán vysílá jasný signál investorům i průmyslu, že evropské klimatické cíle zůstávají pevné a že EU bude aktivně podporovat přechod na klimaticky neutrální ekonomiku. Urychlením domácí výroby biologických i nebiologických paliv může Evropa snížit svou závislost na dovážených fosilních surovinách, posílit konkurenceschopnost strategických odvětví a stát se globálním lídrem v přechodu na čistou energii.

V rámci plánu má být do roku 2027 prostřednictvím evropských finančních nástrojů mobilizováno nejméně 2,9 miliardy eur. Největší část, přibližně dvě miliardy eur, bude určena na podporu výroby a využívání udržitelných alternativních paliv prostřednictvím programu InvestEU. Dalších 300 milionů eur poskytne Evropská vodíková banka na rozvoj vodíkových paliv pro leteckou a námořní dopravu. Inovační fond přispěje částkou 446 milionů eur na projekty zaměřené na syntetická letecká a námořní paliva a program Horizont Evropa přidá 133,5 milionu eur na výzkum a inovace v této oblasti.

Evropská komise zároveň ve spolupráci s členskými státy připravuje pilotní projekt koalice eSAF, jehož cílem je do konce roku 2025 mobilizovat nejméně 500 milionů eur na rozvoj syntetických leteckých paliv. Tento projekt má urychlit první komerční nasazení technologií a přilákat soukromé investice. Komise rovněž plánuje posílit podmínky pro rozvoj trhu a překlenutí investiční mezery, která brání rychlejšímu přechodu k udržitelným palivům.

V delším časovém horizontu chce Komise vytvořit mechanismus propojující výrobce a odběratele paliv. Tento systém má zajistit stabilitu příjmů, snížit investiční rizika a vytvořit předvídatelné prostředí pro rozvoj nového průmyslového odvětví. Součástí plánu je i posílení mezinárodních partnerství s cílem rozšířit výrobu udržitelných paliv po celém světě a zajistit, aby dovozy do EU splňovaly přísná kritéria udržitelnosti. Komise zároveň deklaruje, že bude dbát na spravedlivou hospodářskou soutěž pro evropské výrobce a uživatele těchto paliv.

Společná kontrolní akce Hasičského záchranného sboru ČR a České inspekce životního prostředí nabídla důležitý pohled na skutečný stav požární bezpečnosti v zařízeních nakládajících s odpady. V průběhu několika měsíců prověřili inspektoři a hasiči více než osmdesát provozů po celé republice, přičemž pozornost směřovali především na skládky, zařízení zpracovávající elektroodpad, plasty, pneumatiky či nebezpečné odpady. Výsledky ukázaly, že řada provozů má stále co zlepšovat.

Zjištěných pochybení bylo celkem 168, a to u více než třetiny z kontrolovaných zařízení. V mnoha případech chyběla nebo nebyla aktualizována požárně bezpečnostní dokumentace, nebyly prováděny pravidelné kontroly hasicích přístrojů a požárně bezpečnostních zařízení, anebo nebyly dodrženy předepsané odstupové vzdálenosti mezi provozními objekty. V několika případech inspektoři narazili i na situace, kdy byla na střechách skladů instalována fotovoltaická elektrárna, ale nebyla zahrnuta do požárně bezpečnostního řešení stavby.

Z hlediska životního prostředí se opakovaly i známé problémy – například ukládání odpadu mimo povolené plochy, předávání odpadů neoprávněným osobám nebo mísení různých druhů odpadů, včetně těch nebezpečných. Některé skládky překračovaly povolený rozsah aktivní plochy či zanedbávaly její pravidelné překrývání, což může zvyšovat nejen požární, ale i emisní rizika.

Podstatné je, že kontrolní akce byla koncipována především preventivně. Cílem nebylo v první řadě sankcionovat, ale odhalit rizika dříve, než dojde k havárii. Tento přístup je v souladu s dlouhodobou strategií HZS ČR i ČIŽP, které se shodují, že klíčovou roli hraje včasná identifikace slabých míst a systematické posilování provozní bezpečnosti. Hasiči přitom připomínají, že za posledních pět let evidují přes dva tisíce požárů v areálech souvisejících s odpady – od recyklačních linek až po skládky. Každý takový zásah znamená nejen materiální škody, ale i významné ekologické dopady a zatížení veřejných rozpočtů.

Výsledky akce ukazují, že řada provozovatelů stále podceňuje pravidelnou aktualizaci dokumentace a technickou údržbu zařízení. V praxi to znamená, že i tam, kde jsou instalována moderní technologie, například fotovoltaika nebo nové systémy větrání, nemusí být odpovídajícím způsobem vyhodnocena jejich interakce s požární ochranou. Systémová slabina se tak často netýká jedné konkrétní chyby, ale celkového řízení rizik v provozu.

Z odborného hlediska je společná kontrolní akce cenným podkladem pro další vývoj metodických pokynů i případné legislativní úpravy. Ukázala, že propojení požární ochrany a environmentální kontroly je nezbytné. Oba pohledy se vzájemně doplňují – hasiči sledují technickou stránku bezpečnosti a připravenost zásahu, zatímco inspektoři ČIŽP hodnotí soulad s povoleními a dopady na životní prostředí. Teprve dohromady poskytují obraz o skutečné úrovni prevence.

Říjen 2025 byl pro komoditní trhy obdobím kontrastů. Zatímco některé suroviny lámaly historické rekordy, jiné se pohybovaly v úzkém cenovém pásmu. Drahé kovy posilovaly jako bezpečné útočiště investorů, strategické suroviny pro energetickou transformaci ukázaly, jak zranitelná může být globální dodavatelská síť, a energetické komodity zůstaly věrným zrcadlem geopolitického napětí i sezónních očekávání.

Na trhu s elektřinou panoval v říjnu překvapivý klid. Cena se pohybovala mezi 92,94 a 95,94 EUR/MWh, byť oproti začátku měsíce mírně zdražila, cenové rozpětí zůstalo úzké, což ukazuje na stabilní rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou. Tento relativní klid kontrastuje s dramatickým děním na trzích s kovy a energetickými surovinami, kde se volatilita stala každodenní realitou.

Jedním z nejvýraznějších pohybů se stal růst ceny mědi, která posílila z 4,89 na 5,11 USD za libru. Důvodem byl zářijový sesuv půdy v indonéském dole Grasberg, jednom z největších na světě, po němž těžař Freeport McMoRan vyhlásil stav „force majeure“. Výpadek těžby okamžitě zvýšil tlak na světové trhy, neboť měď je nepostradatelná pro výrobu elektrických sítí, elektromobilů i obnovitelných zdrojů energie. Příběh z Grasbergu tak ukázal, jak křehká může být rovnováha globálního zásobování průmyslovými kovy.

Ještě výraznější příběh napsaly drahé kovy. Zlato pokračovalo ve spanilé jízdě a dosáhlo nového historického maxima 4 338,25 USD za trojskou unci. Za jeho růstem stály obavy z inflace, geopolitická rizika i opatrnost investorů, kteří hledají jistotu v době, kdy světová ekonomika zpomaluje. Stříbro překonalo svůj legendární rekord z dubna 2011 a vystoupalo až na 54,10 USD za unci. V rámci měsíce se pohybovalo v rozpětí 16 %, což svědčí o silném zájmu investorů, ale i o sílící poptávce ze strany průmyslu – zejména výrobců solárních panelů a elektroniky. Stříbro se tak stává symbolem přechodu k zelené ekonomice i nejistoty, která tento přechod doprovází.

Ještě bouřlivější vývoj zažil trh s kobaltem, jehož cena vystřelila na 48 570 USD za tunu, tedy o 39 % více než na začátku měsíce. Spouštěčem byly vývozní kvóty zavedené Demokratickou republikou Kongo, jež ovládá většinu světové těžby této strategické suroviny. Kobalt je nezbytný pro výrobu baterií a elektromobilů, a tak se jeho cena stala signálem varujícím před budoucími riziky zelené transformace. Každé omezení produkce okamžitě odhaluje závislost světového průmyslu na několika málo zemích, jejichž politická rozhodnutí mohou změnit ekonomickou mapu světa. V kontextu evropské debaty o oběhovém hospodářství a recyklaci baterií je prudký růst kobaltu dalším argumentem pro to, proč investovat do druhotných surovin a recyklačních technologií.

Zatímco kobalt či měď bouřily, mangan zůstal téměř netečný, s cenou kolem 29,75 USD za tunu. Jeho stabilita kontrastuje s dramatickými pohyby ostatních kovů a připomíná, že ne všechny trhy reagují stejně – někde nabídka a poptávka našly křehkou rovnováhu. O něco živější byl trh s lithiem, kde lithium hydroxid mírně zdražil o 3 % na 9 830 USD za tunu. I zde se odráží rostoucí poptávka po akumulátorech a elektromobilech, ale zároveň i skutečnost, že těžební společnosti už zvýšily kapacity a trh se pomalu stabilizuje.

Energetické komodity přinesly smíšené signály. Ropa typu Brent oscilovala mezi 59,97 a 66,64 USD za barel. Přestože rozdíl činil jedenáct procent, měsíční bilance skončila téměř beze změny. Trh zůstal rozpolcený mezi obavami z přetlaku nabídky a geopolitickými riziky na Blízkém východě. Zemní plyn naopak ukázal, že i relativně klidné období může změnit jediný faktor – počasí. Cena vzrostla z 3,48 na 4,12 USD/MMBtu, tedy o téměř 20 %, a volatilita přesáhla 40 %. Na přelomu října se totiž začaly plnit dlouhodobé předpovědi o chladnější zimě, což podnítilo obavy o dostatečné zásoby plynu v Evropě.

Z průmyslových kovů rostla zejména ocel, jejíž cena stoupla o 6 % na 855 USD za tunu. Tento růst odráží oživení stavebnictví i průmyslových investic, a je tak důležitým signálem pro evropské hospodářství. Hliník posílil z 2 697 na 2 892 USD za tunu, což odpovídá růstu o 7 %. Napjatá nabídka, environmentální regulace a rostoucí poptávka z obalového i dopravního průmyslu vytvořily kombinaci, která tlačí cenu vzhůru. Zinek rostl mírněji, mezi 2 911 a 3 100 USD, a olovo se pohybovalo klidně v rozmezí 1 963–2 049 USD za tunu. Nikl zůstal prakticky beze změny, zatímco platina a palladium vykázaly pozoruhodnou aktivitu.

Platina se v říjnu obchodovala mezi 1 494 a 1 734 USD za unci. Přestože její cena vzrostla jen mírně, rozpětí šestnáct procent ukazuje, že trh je velmi citlivý na zprávy z automobilového průmyslu. Její „sesterský“ kov palladium naopak posílil výrazněji – z 1 248 na 1 440 USD, tedy o více než 15 %. Růst byl způsoben zvýšenou poptávkou po katalyzátorech v automobilech, kde se palladium stále hojně využívá. Na pozadí této statistiky se však rýsuje dlouhodobější trend: s nástupem elektromobility může poptávka po palladiu postupně klesat, a výrobci se tak snaží zajistit dodávky s předstihem.

Z celkového pohledu byl říjen 2025 měsícem, který potvrdil, že světové komoditní trhy žijí v nové éře – éře zranitelnosti, kdy se cenové pohyby stále častěji řídí přírodními katastrofami, geopolitikou a transformací energetiky. Zlato a stříbro potvrdily svou roli bezpečných přístavů v době nejistoty. Strategické suroviny, jako kobalt, lithium či měď, připomněly, že energetická transformace není jen technologickou výzvou, ale i ekonomickou bitvou o zdroje. Energetické komodity nadále zrcadlí napětí mezi politickou stabilitou a potřebou soběstačnosti.

Podle aktuálních analýz Světové banky i S&P Global by se v roce 2026 mohl růst cen komodit zpomalit. Přesto říjen jasně ukázal, že trhy zůstávají extrémně citlivé na sebemenší otřes. Každá regulace, každá nehoda v dole, každé chladnější ráno může rozpoutat řetězec reakcí s globálními důsledky. Pro české výrobní podniky je tento vývoj připomínkou, že investice do cirkulární ekonomiky a tedy hledat v odpadech zdroje by se neměly opomíjet. Jejich využívání poskytuje diverzní a strategický zdroj stability. 

 

Evropský parlament a Rada EU se shodly na zavedení jednotné metodiky pro výpočet emisí skleníkových plynů v dopravě. Nový rámec má přinést větší přehlednost, důvěryhodnost a srovnatelnost údajů napříč všemi dopravními režimy – od silniční dopravy až po leteckou či námořní – a připravit půdu pro komplexnější zahrnutí celého životního cyklu dopravních služeb.

Evropská doprava dlouhodobě neexistovala jednotná metoda, podle níž by bylo možné férově srovnat, kolik emisí která služba skutečně vyprodukuje. Každý dopravce si mohl počítat své údaje po svém, často s různými předpoklady, a výsledky pak nebyly mezi sebou porovnatelné. To se nyní má změnit. Dohoda mezi Evropským parlamentem a Radou tak otevírá cestu k jednotnému systému výpočtu emisí, který přinese jasný, srozumitelný a ověřitelný standard.

Zavedený rámec počítá s tím, že dopravní podniky, které se rozhodnou své emise zveřejňovat nebo je budou muset uvádět v rámci jiných pravidel, použijí právě tuto novou metodiku. Nejde tedy zatím o plošnou povinnost, ale o sjednocení přístupu. A právě v tom spočívá síla tohoto opatření: umožní porovnávat, co dosud porovnat nešlo. Zákazníci i firmy tak konečně dostanou do rukou data, která budou mít stejnou vypovídací hodnotu napříč Evropou.

Metodika bude stavět především na skutečných datech z provozu – tedy na reálné spotřebě paliva nebo energie a z ní vypočtených emisích. Tam, kde to nebude možné, budou použity průměrné hodnoty. Pro malé a střední podniky má vzniknout bezplatný výpočetní nástroj a srozumitelný manuál, aby se nová pravidla nestala administrativní přítěží, ale praktickým nástrojem pro zefektivnění provozu.

V první fázi se výpočet zaměří na emise vznikající při samotném provozu vozidel a při dodávce energie. Dohoda uvádí, že čtyři roky po vstupu pravidel v platnost provede Komise hodnocení možnosti rozšíření metodiky i na celý životní cyklus dopravních služeb tedy výrobu vozidel, údržbu, likvidaci a infrastrukturu. 

Ještě zbývá formální potvrzení dohody Evropským parlamentem a Radou po dokončení jazykové a právní revize textu. Nová pravidla by měla začít platit zhruba čtyři a půl roku po svém oficiálním vstupu v platnost, s několika dílčími výjimkami pro specifické případy.

Evropská komise otevřela veřejnou konzultaci, která může rozhodnout o tom, jak bude Evropa vytápět a chladit své domy, továrny a města v příštích desetiletích. Strategie pro vytápění a chlazení má ambiciózní cíl – urychlit snižování emisí uhlíku a přeměnit jeden z největších "spotřebičů" energie v EU na pilíř dekarbonizace. Zní to jednoduše, ale dokážeme skutečně změnit způsob, jakým přemýšlíme o teple?

Vytápění a chlazení představuje zhruba polovinu energetické spotřeby EU a významnou část emisí CO₂. Přesto tato oblast dlouhodobě zůstávala na okraji pozornosti. Strategie se snaží tuto situaci změnit prostřednictvím podpory technologií využívajících obnovitelné zdroje, zvyšování energetické účinnosti a odstranění bariér mezi výrobou, distribucí a spotřebou. Kromě toho klade důraz na koordinované plánování na úrovni měst i států a propojení energetických sítí – elektrické, plynové a tepelné – s využitím inovativních řešení, jako jsou geotermální zdroje či solární solární tepelnou energie.

Konzultace se soustředí na hlavní překážky dekarbonizace: vysoké počáteční investice, složitá legislativa, nedostatek kvalifikovaných odborníků a byrokratické bariéry. Tyto faktory brzdí rozvoj dálkového vytápění, skladování tepla a využívání odpadního tepla z průmyslových provozů či datových center. Je paradoxní, že energie unikající z kanálů, serveroven či čistíren odpadních vod by mohla pokrýt potřeby celých měst.

Evropská komise proto uvažuje o několika krocích: zjednodušení legislativy, finančních pobídkách, vytvoření rámce do roku 2040 a integraci plánování napříč sektory. Klíčové je systematické mapování dostupných zdrojů tepla, potřeb chlazení a možností využití odpadního tepla, aby decentralizovaná energetika, místní iniciativy a evropské standardy mohly koexistovat v harmonizovaném systému.

Strategie rovněž podporuje inovace – od výrobce přes instalatéry až po veřejný a soukromý sektor – a zahrnuje dlouhodobé smlouvy na dodávky tepla a opětovné využití odpadního tepla. Sociální dimenze je neméně důležitá, neboť rostoucí ceny energií ohrožují zranitelné domácnosti. Přechod na čisté technologie proto musí zajistit, že teplo zůstane cenově dostupné.

Konzultace je otevřena široké veřejnosti – od průmyslu přes samosprávy až po jednotlivé občany. Ti mohou ovlivnit, jak bude vypadat nová evropská strategie pro vytápění a chlazení, která má zásadní význam nejen pro klima, ale i pro naši každodenní energetickou jistotu.

Dokument ke stažení:

Rada Evropské unie dne 5. listopadu 2025 schválila svůj mandát k balíčku legislativních změn známému jako „Omnibus VI“, který má výrazně zjednodušit pravidla pro chemické produkty, kosmetiku a hnojiva, aniž by byla ohrožena vysoká úroveň ochrany zdraví lidí a životního prostředí. 

V říjnu 2024 Evropská komise vyzvala členské státy a zainteresované subjekty k modernizaci a zjednodušení regulačního rámce, reagujícím na potřebu větší konkurenceschopnosti evropského průmyslu a efektivnější implementace udržitelných postupů. Deklarace z Budapešti následně spustila tzv. „simplification revolution“, která měla přinést zásadní snížení administrativní zátěže a přizpůsobení pravidel potřebám malých a středních podniků. 

Omnibus VI je prvním konkrétním krokem k realizaci širší vize zjednodušení evropské chemické legislativy, jeho konečná podoba však bude ještě projednána s Evropským parlamentem, než začne platit. Tento balíček reaguje na potřebu zvyšovat konkurenceschopnost evropského průmyslu, podporovat jeho inovační schopnosti a zároveň poskytnout podnikům, zejména malým a středním, dostatek času a prostoru k přizpůsobení se novým pravidlům. Mandát Rady vychází z dohody o tzv. „stop-the-clock“ mechanismu, který posouvá účinnost revidované regulace pro klasifikaci, balení a označování chemikálií (CLP) až na 1. ledna 2028, čímž firmám poskytuje potřebný čas na implementaci změn a přípravu digitálních a administrativních nástrojů.

Současný návrh přináší zásadní změny ve třech klíčových předpisech EU, přičemž největší pozornost si zasluhuje regulace CLP, revidovaná v roce 2024. Nová pravidla kladou důraz na digitální přístup k informacím a jasnou čitelnost štítků, což znamená, že informace o chemikáliích budou pro uživatele srozumitelnější a přehlednější. Duplicity v oznamovacích povinnostech byly odstraněny, takže firmy se nebudou muset zbytečně opakovaně registrovat a podávat stejné údaje. Zásadní změnou je také sjednocení pravidel pro online prodej mezi podniky (B2B): všechny nabídky, které jsou veřejně dostupné, podléhají stejným povinnostem, přičemž kontaktní údaje lze uvádět digitálně. To firmám otevírá prostor pro flexibilnější komunikaci se zákazníky a umožňuje rychlejší přizpůsobení nabídky trhu, aniž by se ztrácela právní jistota nebo ochrana spotřebitele. 

Druhým klíčovým předpisem je regulace kosmetických přípravků z roku 2009. Nová pravidla přinášejí citelnou změnu v nakládání s látkami, které mohou představovat zdravotní riziko – karcinogenní, mutagenní či toxické pro reprodukci (CMR). Mandát stanovuje kratší lhůty pro ukončení prodeje výrobků, které tyto látky obsahují, přičemž zároveň dává firmám dostatek času, aby bezpečně upravily své zásoby a výrobní procesy. Součástí změny je i obnovení povinnosti oznamovat nanomateriály ještě před uvedením výrobku na trh. 

Třetím předpisem je regulace hnojiv z roku 2019, která se nyní detailně zaměřuje na bezpečné používání mikroorganismů v zemědělství. Nová pravidla stanovují povinnost registrace mikroorganismů dodávaných v množství do deseti tun ročně a jasně vymezují, jakou roli mají akreditované notifikované orgány při kontrole jejich bezpečnosti. Současně se do procesu hodnocení zapojují odborné vědecké instituce, například Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) či Společné výzkumné centrum (JRC), aby bylo zajištěno, že všechny látky splňují nejvyšší standardy bezpečnosti a účinnosti. 

Po dnešním schválení mandátu ze strany zástupců členských států může předsednictví zahájit jednání s Evropským parlamentem, aby bylo dosaženo konečné dohody. Tento krok je zásadní, protože teprve po dohodě obou institucí mohou změny z Omnibus VI vstoupit v platnost. Jednání budou zahrnovat hledání rovnováhy mezi zájmy členských států, potřebami průmyslu a ochranou spotřebitelů, přičemž cílem je vytvořit jasný a předvídatelný rámec, který firmám poskytne jistotu a zároveň zachová vysokou úroveň bezpečnosti a ochrany životního prostředí.

 

Evropská unie zapsala další látku na svůj kandidátský seznam látek vzbuzujících mimořádné obavy (SVHC). Tentokrát jde o bromovaný zpomalovač hoření DBDPE, hojně používaný v plastech, elektronice i stavebnictví. Tento krok neznamená okamžitý zákaz, ale vysílá jasný signál – průmysl by měl hledat bezpečnější alternativy.

Na kandidátský seznam látek SVHC podle nařízení REACH (ES č. 1907/2006) byla 5. listopadu 2025 zařazena sloučenina 1,1′-(ethane-1,2-diyl)bis[pentabromobenzene], známá pod zkratkou DBDPE. Rozhodnutí schválil výbor členských států Evropské agentury pro chemické látky (ECHA) a potvrzuje, že tato látka naplňuje kritéria pro zařazení mezi velmi perzistentní a velmi bioakumulativní (vPvB) látky. V praxi to znamená, že se DBDPE v prostředí rozkládá jen velmi pomalu a hromadí se v živých organismech, což může mít dlouhodobé ekologické i zdravotní dopady.

Kandidátský seznam je jakousi „čekárnou“ pro látky, které by se v budoucnu mohly dostat na seznam látek podléhajících povolení – tedy těch, které bez zvláštního schválení nebude možné v EU používat. Zařazení na tento seznam samo o sobě ještě neznamená zákaz, ale spouští nové povinnosti: podniky musí informovat své odběratele, pokud jejich výrobky obsahují danou látku v koncentraci nad 0,1 % hmotnosti, a na žádost i koncové spotřebitele. Výrobci a dovozci mají zároveň povinnost informovat Evropskou agenturu ECHA o přítomnosti této látky v produktech.

DBDPE patří mezi bromované zpomalovače hoření, látky, které mají chránit materiály před vzplanutím. Používá se zejména v plastech typu ABS, HIPS či PVC, v elektronických a elektrických součástech, v kabelových izolacích, pěnách a také ve stavebních aplikacích. Je oblíbený díky své účinnosti a stabilitě, ale právě tyto vlastnosti se nyní obracejí proti němu – z ekologického hlediska se chová jako látka téměř nerozložitelná a schopná dlouhodobě přetrvávat v životním prostředí.

Zařazení DBDPE na kandidátský seznam je signálem, že Evropská unie pokračuje v postupném zpřísňování regulace chemických látek. Seznam se rozšiřuje přibližně dvakrát ročně a dnes čítá již 251 položek. Každé nové zařazení by mělo být pro průmysl impulzem k přehodnocení složení výrobků i procesů. Z pohledu českých podniků jde o důležitou výzvu – kdo používá DBDPE, měl by začít hledat alternativy a vyhodnotit možná rizika pro dodavatelský řetězec.

Nařízení REACH ukládá registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek, a kandidátský seznam je jeho klíčovou součástí. Pro české firmy z pohledu průmyslové ekologie tento krok přináší prostor pro inovace, substituci rizikových látek a promyšlenější návrh výrobků, který bere v úvahu celý jejich životní cyklus. Firmy by měly počítat s tím, že látky typu DBDPE mají omezenou budoucnost a tedy že udržitelný design je i ekonomicky výhodnější cestou.

Před sto lety se fyzika ocitla v krizi. Zákony, které po staletí bezchybně popisovaly svět kolem nás – dráhy planet, pohyb kyvadla nebo pád jablka ze stromu – přestaly fungovat, když se vědci podívali blíž, hluboko do světa atomů. Tam už nevládla jistota, ale pravděpodobnost. Částice se chovaly jako vlny, energie se přenášela po malých dávkách a samotný pozorovatel dokázal ovlivnit výsledek měření. Tak se zrodila kvantová fyzika – jedna z největších intelektuálních revolucí 20. století.

Dnes se podobná proměna odehrává i v ekonomice. Po dvou stoletích průmyslové éry, kdy jsme svět chápali jako velký stroj fungující podle jednoduchého pravidla „vytěž – vyrob – spotřebuj – vyhoď“, se ukazuje, že tato lineární logika naráží na své hranice. Planeta je uzavřený systém, surovin ubývá, klima se mění a odpady se hromadí. I v ekonomickém myšlení se proto prosazuje nový přístup – cirkulární ekonomika, která místo konce hledá návrat, místo odpadu hledá zdroj a místo spotřeby hledá rovnováhu.

Když se jistoty zhroutí do pravděpodobností

Abychom pochopili, proč je tato změna tak zásadní, stojí za to se krátce vrátit k tomu, jak vědci před sto lety změnili pohled na samotnou realitu. Max Planck, považovaný za otce kvantové teorie, zjistil, že energie se nepřenáší spojitě, ale po malých dávkách – kvantech. Znamenalo to, že světlo či teplo netvoří plynulý proud, ale že přichází po drobných „balíčcích“ energie. Později fyzici objevili, že i samotné částice, jako jsou elektrony, se nechovají předvídatelně. Nemůžeme přesně říct, kde se právě nacházejí, dokud je „nezměříme“.

A tady se dostáváme k větě, která mnohým zní tajemně: „Když částici změříme, zhroutí se vlna možností do jednoho konkrétního výsledku.“ Znamená to, že dokud se na elektron díváme z dálky, můžeme o něm mluvit jen jako o vlně možností – je trochu tady, trochu tam, v různých pravděpodobnostech. Ale ve chvíli, kdy se ho pokusíme zachytit, například zjistit, kde přesně je, přinutíme ho „vybrat si“ konkrétní místo. Možnosti se zhroutí do jedné skutečnosti. Je to, jako by svět nabízel různé varianty reality – a až naše pozorování rozhodlo, která z nich se stane skutečnou.

Ekonomika myslí kvantově

V jistém smyslu se podobné děje odehrávají i v ekonomice a společnosti. Dlouho jsme žili v lineárním světě, který se zdál předvídatelný a pevný. Ale stejně jako kvantoví fyzici jsme zjistili, že skutečnost je mnohem složitější a vzájemně propojená. Každý náš čin – výroba, nákup, spotřeba či likvidace – ovlivňuje celé prostředí kolem nás. A právě v tom se rodí principy cirkulární ekonomiky.

Cirkulární ekonomika vychází z myšlenky, že materiály, energie a produkty nemají mít jednosměrný osud, ale cyklus. To, co se stalo odpadem, může znovu získat hodnotu v jiné podobě. Každá láhev, kus plastu, kovu nebo textilu zůstává na Zemi, jen mění svou formu. Stejně jako energie v kvantovém světě se ani zde nic neztrácí – jen se přeměňuje. Pokud však systém není dobře nastavený, tato energie se „rozptýlí“ ve formě odpadu, ztracené hodnoty nebo emisí.

Z pohledu cirkulární ekonomiky se spotřebitel stává něčím jako „pozorovatelem“ v kvantové fyzice. Každé jeho rozhodnutí – koupit, vrátit, opravit nebo vyhodit – mění výsledek systému. Není tedy neutrální. Když se rozhodneme produkt opravit nebo odevzdat do zálohového systému, ovlivňujeme pravděpodobnost, že materiál skončí v přírodě, nebo se vrátí zpět do výroby. I ekonomika se tak chová jako pravděpodobnostní systém, který reaguje na chování pozorovatelů – tedy nás všech.

Všechno se mění, nic se neztrácí

Podobnost mezi kvantovým světem a udržitelností je překvapivě silná. V obou případech mizí jistota a nastupuje pravděpodobnost. Nikdy nevíme přesně, jaká inovace nebo technologie planetu zachrání, ale můžeme zvyšovat pravděpodobnost dobrého výsledku – tím, že podporujeme chytrý ekodesign, recyklaci, obnovitelné zdroje energie nebo systémy, které vracejí suroviny zpět do oběhu.

V kvantové fyzice platí, že energie se nemůže ztratit, pouze mění formu. V cirkulární ekonomice je to stejné – hodnota se neztrácí, pouze čeká, až ji někdo znovu objeví. Odpad je jen materiál, který ztratil svůj význam, dokud mu ho nevrátíme. Z plastové lahve se může stát zas lahev, vlákno pro bundu, z kovového víčka součástka stroje, z potravinového odpadu bioplyn a z popela stavební surovina.

Kvantová fyzika nás naučila, že svět není stroj, ale organismus – citlivý, proměnlivý a propojený. Cirkulární ekonomika na tuto myšlenku navazuje. Ukazuje, že i naše společnost, průmysl a příroda tvoří jeden systém, který neustále hledá rovnováhu. V obou případech nejde o to dosáhnout dokonalého konce, ale o neustálý pohyb, o schopnost proměny a návratu.

Čas se ohýbá, suroviny taky

Einstein v téže době, kdy Planck a Bohr rozbíjeli jistoty klasické fyziky, přinesl další převratnou myšlenku: čas a prostor nejsou pevné a oddělené, ale tvoří jednu společnou strukturu – časoprostor – který se může ohýbat, rozpínat a zrychlovat. Slunce tedy nepřitahuje planety neviditelnou silou, jak si myslel Newton, ale svou hmotností zakřivuje prostor kolem sebe. A jak se pohybujeme tímto zakřiveným prostorem, mění se i čas samotný – může plynout pomaleji nebo rychleji, podle okolností a pozorovatele.

Relativita tak ukázala, že ani čas, ani prostor nejsou absolutní, stejně jako v kvantovém světě není absolutní jistota. Všechno závisí na kontextu a vztazích. Stejnou lekci dnes dostáváme i v oblasti ekonomiky a životního prostředí. Ani naše hospodářství, ani příroda nejsou oddělené entity – jsou propojené sítí vztahů, která se neustále mění. Geopolitická situace, hodnota suroviny, cena energie nebo dopad výroby nejsou neměnné veličiny – závisí na tom, z jakého úhlu se díváme a jak s nimi zacházíme.

Teorie relativity nás naučila chápat svět ne jako pevnou soustavu věcí, ale jako síť souvislostí. Stejně tak cirkulární ekonomika ukazuje, že hodnota a udržitelnost nejsou dány materiálem samotným, ale jeho místem v systému a způsobem, jak ho používáme. Tak jako prostor a čas mohou být zakřivené, i ekonomika a společnost se musí umět ohýbat, přizpůsobovat a vracet do rovnováhy.

Kvantový odkaz pro novou vládu

Možná tedy žijeme v době, kdy se kvantové myšlení stalo každodenní realitou. Ne v laboratoři, ale v tom, jak přemýšlíme o zdrojích, odpadech a udržitelnosti. Obě tyto revoluce – fyzikální i ekonomická – nás učí, že všechno souvisí se vším, že nic není definitivně ztracené a že každá akce má odezvu, i když ji nevidíme hned. Svět už není lineární. Je kruhový, proměnlivý a citlivý. A právě v tom spočívá jeho největší naděje.

Pro nově vznikající vládu je to jasné poselství: rozhodnutí, která dnes učiníte v oblasti průmyslu, energetiky a životního prostředí, budou mít dlouhodobé dopady, které se zpětně vrátí do celé společnosti. Podporujte inovace, chytré návraty materiálů, obnovitelné zdroje a systémy, které umožní, aby hodnota nikdy nezmizela. Využijte sílu principu kruhovosti a pravděpodobnosti: jedna moudrá volba může způsobit řetězec pozitivních dopadů a nasměrovat zemi k udržitelnější a konkurenceschopnější budoucnosti.

V kontextu kvantového myšlení je důležité si uvědomit, že každý aktér ve společnosti – ať už stát, firma nebo nezisková organizace – představuje určitou „pravděpodobnostní vlnu“ pozitivního dopadu. Omezování neziskového sektoru, který často působí jako katalyzátor inovací, sociálních projektů a environmentálních iniciativ, může tuto vlnu oslabit a zásadně zmenšit pravděpodobnost dosažení vlastních politických cílů.

Po dopoledních blocích věnovaných ochraně ovzduší a odpadovému hospodářství nabídne hlavní přednáškový den konference Povinnosti v podnikové ekologii (PPE25) i silné odpolední pokračování. Tentokrát bude řeč o vodě a chemických látkách – tedy o dvou oblastech, které propojuje důraz na prevenci rizik, digitalizaci a stále přísnější evropské požadavky.

Vodní hospodářství

Panel zaměřený na vodní hospodářství přinese nejnovější informace přímo z Ministerstva životního prostředí o připravovaných vyhláškách k vodnímu zákonu. Podnikové ekology čekají zcela nové povinnosti – evidence výpustí, kontinuální sledování kvality vypouštěných vod i zavedení digitálních havarijních plánů v systému ISPOP.

Druhá přednáška nabídne praktický návod, jak rozpoznat závadné látky z hlediska jejich dopadu na vodní prostředí a jak správně využívat údaje z bezpečnostních listů při interním hodnocení rizik.

Přednášky:

Chemická legislativa

Závěr hlavního dne bude patřit chemické legislativě – oblasti, která ovlivňuje prakticky všechny provozy i dodavatelské řetězce. Panel přinese shrnutí aktuálních změn v evropských předpisech REACH a CLP, nové povinnosti ohlašování mikroplastů do ECHA a přehled návazností mezi předpisy o chemických látkách, odpadech a výrobcích.

Účastníci se dozvědí, jaké nové třídy nebezpečnosti přibývají, jak zavádět digitální štítky, jaké látky budou pod větší kontrolou a jak propojit firemní evidenci s požadavky REACH, SCIP a RoHS.

Přednášky:

Konference Povinnosti v podnikové ekologii (PPE25)
11.–12. listopadu 2025 | Praha | on-line
Podrobný program celé konference a registrace: ZDE

Dlouho se o nich mluvilo, dlouho se o nich psalo – a konečně se objevily i v českém Integrovaném registru znečišťování. Kdyby to slyšel dobrý voják Švejk, jistě by poznamenal, že „to je teda pěkný regiment, co se nechal chytit až po letech“, a měl by pravdu. Poprvé v historii systému IRZ se za ohlašovací rok 2024 objevily látky ze skupiny PFAS. Co tedy ukazují první data?

PFAS jsou rozsáhlou skupinou několika tisíc syntetických organických sloučenin, jejichž společným znakem je silná vazba mezi uhlíkem a fluorem. Tato vazba je mimořádně stabilní a propůjčuje látkám vlastnosti, které se z pohledu průmyslu rovnají malému zázraku – odpuzují vodu, tuk i nečistoty, jsou chemicky odolné, snášejí extrémní teploty a jejich povrchy mají nízké tření. Díky tomu se PFAS staly nenahraditelnými v celé řadě průmyslových odvětví: používají se při výrobě nelepivých kuchyňských povrchů, vodoodpudivých textilií, v obalech na potraviny, při povrchových úpravách kovů, v elektronice, v leteckém i automobilovém průmyslu a především v hasicích pěnách, kde zajišťují rychlé potlačení požárů kapalin a ropných produktů.

Jenže to, co je pro průmysl zázrak, je pro přírodu problém. Tyto látky se nerozkládají, hromadí se v životním prostředí i v organismech, pronikají do pitné vody i potravního řetězce a přitom mají prokázané či podezřelé účinky na lidské zdraví – od narušení hormonální rovnováhy přes vliv na játra a imunitní systém až po reprodukční poruchy. Není tedy divu, že Evropská unie už několik let připravuje a postupně zavádí jejich regulaci. Významným krokem je zákaz používání PFAS v hasicích pěnách, který vstoupil v platnost letos v říjnu podle nařízení (EU) 2025/1988. Od 23. října 2030 už nebude možné uvádět na trh ani používat hasicí pěny s obsahem PFAS vyšším než 1 mg/l, s přechodnými výjimkami pouze pro vybraná odvětví, jako je armáda či ropný průmysl.

Zařazení PFAS do českého systému IRZ představuje krok od regulace k reálnému sledování. Od roku 2024 musí provozovatelé ohlašovat úniky vybraných 20 látek ze skupiny PFAS, pokud jejich množství do vody překročí 0,05 kilogramu ročně. A právě tato nová kategorie přinesla první přehled o tom, kde se PFAS v České republice reálně objevují. Data zveřejněná Ministerstvem životního prostředí na portálu IRZ ukazují, že zatím největší ohlašovatelé pocházejí z vodohospodářství a zpracovatelského průmyslu. V čele žebříčku stojí nestojí, jak by se dalo předpokládat Ústřední čistírna odpadních vod Praha (1,78 kilogramů PFAS), ale Biologická čistírna odpadních vod Pardubice, která ohlásila 6,55 kilogramu PFAS nebo ČOV Hradec Králové 6,2 kilogramu PFAS. Nísledují podniky PRECHEZA a.s. 6,25 kilogramu PFAS, DEZA ve Valašském Meziříčí s 3,46 kilogramu, dále například ČOV Příbram s 0,75 kilogramu, ČOV Plzeň s 0,65 kilogramu a ČOV Ústí nad Labem-Neštěmice s 0,17 kilogramu. Na opačném konci tabulky jsou provozy jako ČOV České Budějovice nebo AČOV Tábor, které se pohybují těsně nad ohlašovacím prahem, tedy kolem 0,06 kilogramu PFAS ročně.

Z hlediska chemické i environmentální analýzy jde o malá čísla, ale o velký začátek. PFAS nejsou běžné znečišťující látky – unikají ve stopových koncentracích, často z rozptýlených zdrojů a jejich analýza je složitá. To, že se podařilo poprvé zachytit jejich výskyt v reálných datech, znamená průlom v monitoringu. Navíc se ukazuje, že hlavní roli nehrají pouze chemické podniky, jak by se dalo očekávat, ale především čistírny odpadních vod. Ty totiž přijímají komunální i průmyslové odpadní vody, v nichž se PFAS koncentrují z mnoha různých zdrojů – od textilních a galvanických provozů přes zbytky hasicích pěn až po běžné domácí odpady.

Sledování PFAS v IRZ tak otevírá řadu dalších otázek. Co dělat s PFAS, které v odpadních vodách zachytíme? Jak nakládat s kaly, které je obsahují? Jaká je míra jejich přechodu do půd nebo do bioplynových digestátů? Dosavadní výzkumy potvrzují, že PFAS nejsou běžnou kontaminací – jejich odstranění vyžaduje speciální technologie, typicky termické procesy při teplotách nad 1000 °C nebo pokročilou oxidaci. Spalování, které si poradí s většinou organických látek, nemusí být u PFAS vždy stoprocentně účinné, a proto se hledají nové postupy, například adsorpce na aktivní uhlí či iontoměniče, následovaná destrukcí v plazmových nebo katalytických reaktorech.

Český registr úniků PFAS je tedy prvním mapováním reality. Ukazuje, že „věčné chemikálie“ nejsou mýtus, ale konkrétní látky, které se opravdu vyskytují v konkrétních tocích, potrubích a nádržích. Kdybychom si opět vypůjčili logiku Švejka, dalo by se říci, že „situace se vyvinula“. Po letech debat a studií se PFAS konečně objevily v oficiálních datech, a my dnes můžeme – tentokrát zcela poctivě – poslušně hlásit: už víme, kde PFASy jsou. A jestliže jejich cesta do IRZ trvala tak dlouho, pak nezbývá než doufat, že cesta z našeho životního prostředí zpátky ven už bude kratší. Nutno dodat, jak samo MŽP konstatuje - jedná o první ohlašovací rok, a dělat nějaké robustní závěry není ještě zcela na místě. Teprve několikaletá časová řada umožní řádnou interpretaci dat.

Jak už se stalo tradicí, Halloweenské vydání odborného podcastu INIVOR se od běžných dílů liší. V tomto speciálním díle poradci společnosti INISOFT s.r.o. sdílejí ty nejzajímavější, a někdy i nejděsivější, případy z praxe uplynulého roku. 

Posluchači se mimo jiné dozvědí o nově stanovené minimální vzdálenosti některých zdrojů znečišťování ovzduší od "obytné" zástavby, o tom, že zdravotnická a veterinární zařízení často používají neaktualizované označení nádob na nebezpečné odpady, i o potížích, které působí přechod na osmimístná katalogová čísla poddruhů odpadů, jež jsou povinná od 1. ledna 2025. 

Řeč přijde také na případy, kdy vypouštění dešťových vod vyžaduje povolení k nakládání s vodami, nebo na možnost, aby si obce do svých cílů vytříděnosti nově započítávaly i bioodpady z komunitních kompostáren. Zmíněna bude rovněž problematika poskytování osobních údajů při převzetí vybraných kovových odpadů. Nový díl si můžete pustit níže nebo přímo na Youtube.