Předsednictví Rady Evropské unie a zástupci Evropského parlamentu dosáhli v úterý pozdě večer předběžné politické dohody na úpravě unijních klimatických pravidel. Jejich součástí bude cíl snížit do roku 2040 emise skleníkových plynů o 90 procent oproti úrovni z roku 1990. Informovaly o tom v noci Rada EU i europarlament. Dohoda obsahuje také určitou flexibilitu, jak cíle do roku 2040 dosáhnout. Změny musí ještě formálně schválit Evropský parlament a členské státy EU.

Zástupci obou institucí se podle prohlášení také shodli na odložení zavedení emisních povolenek ETS2 o jeden rok, tedy z roku 2027 na 2028. Systém ETS2 se vztahuje na emise oxidu uhličitého ze spalování paliv v budovách a silniční dopravě. Podle agentury Reuters dohoda zahrnuje také nákup zahraničních uhlíkových kreditů na pokrytí pěti procent snížení emisí. Klimatický cíl bude vyžadovat, aby průmyslová odvětví v EU snížila emise o 85 procent, dodává Reuters. Od roku 2036 umožní zemím unie platit nečlenským státům za snížení emisí, aby byla pokryta zbývající část.

Změny musí ještě schválit europarlament a Rada EU, aby začaly platit, podle Reuters je to obvykle formalita potvrzující předem dohodnuté podmínky. Dohoda vstoupí v platnost 20 dní po jejím zveřejnění v Úředním věstníku EU. Evropská komise pak bude každé dva roky hodnotit pokrok s přihlédnutím k nejnovějším vědeckým údajům, technologickému vývoji a mezinárodní konkurenceschopnosti EU.

Na českém trhu se chystá jeden z největších obchodů posledních let. Dánská skupina Marius Pedersen, působící v odpadovém hospodářství v České republice a na Slovensku, zahájila proces prodeje svých středoevropských aktivit. Český trh přitom zažívá období, kdy se po delší době znovu objevují miliardové transakce a investoři mají chuť nakupovat strategická aktiva. Nedávno se uskutečnil prodej pražského centra Palladium za zhruba sedmnáct miliard korun a také vstup skupiny ČEZ do GasNetu, jehož hodnota přesáhla dvacet miliard. Marius Pedersen patří v odpadovém hospodářství mezi klíčové hráče a jeho prodej přirozeně přitahuje pozornost. Odhady kolem dvaceti miliard korun však kontrastují se střízlivějšími propočty, které ukazují spíše na deset miliard.

Cenu firmy neurčují novinové titulky, ale to, jaký objem finančních prostředků dokáže podnik dlouhodobě generovat. Základním orientačním ukazatelem při vyjednávání bývá poměr enterprise value (EV) a EBITDA, který se používá k odhadu tržní hodnoty společnosti. EV představuje hodnotu celé firmy včetně dluhů a hotovosti, zatímco EBITDA vyjadřuje zisk z běžného provozu, tedy zisk před úroky, daněmi, odpisy a amortizací. Tento poměr ukazuje, kolikrát je hodnota firmy vyšší než její roční provozní zisk. Funguje jako rychlé pravítko pro základní srovnání, nikoliv jako konečný soud.

Ukazatel EV/EBITDA je užitečný nástroj, ale sám o sobě nestačí k určení reálné hodnoty firmy. Nezohledňuje budoucí investice potřebné k udržení a rozvoji provozu, neukazuje strukturu zadlužení ani cenu dluhu. Násobek se navíc mezi obory výrazně liší. V Evropě se u firem poskytujících veřejné služby pohybuje průměrný násobek kolem 7,8. Pokud bychom tento průměr aplikovali na firmu Marius Pedersen, která loni vykázala provozní zisk přibližně 2,6 miliardy korun, výsledná hodnota by podle jednoduchého násobku působila optimisticky. V praxi však investoři zohledňují místní podmínky, potřebu dalších investic a regulatorní prostředí, které mohou konečnou cenu výrazně snížit. Podle dostupných informací je tedy aktuální ocenění společnosti nadhodnocené a její hodnota se pravděpodobně ustálí kolem deseti miliard korun, a to dohromady za český i slovenský trh, které jsou prodávány společně jako celek.

Nacenění firmy vychází z její současné situace, nezohledňuje však zásadní změny, které odvětví odpadového hospodářství čekají v nejbližších letech. Klíčovým faktorem je skutečnost, že během čtyř let skončí v Česku možnost skládkovat materiály, které lze dále využít. To znamená, že vše, co je možné zpracovat, bude muset být skutečně zpracováno – nikoliv ukládáno na skládky či spalováno. Pro firmy to představuje enormní investiční zátěž (CAPEX), neboť bude nutné rozšiřovat infrastrukturu, stavět nové třídicí a zpracovatelské linky a zároveň investovat do vzdělávání zaměstnanců i veřejnosti. Například množství plastového odpadu se podle odhadů může během několika let zvýšit na dvojnásobek až trojnásobek současného objemu, přičemž současné kapacity na jeho zpracování jsou nedostatečné. Významně porostou i náklady spojené s nakládáním s biologickým odpadem – například se zbytky potravin z restaurací, které se budou ve větší míře využívat k výrobě energie.

Do roku 2030 tak bude nutné přizpůsobit celý systém zpracování odpadů novým legislativním i technologickým požadavkům. To si vyžádá obrovské finanční prostředky a zároveň růst počtu kvalifikovaných odborníků. Tyto skutečnosti však současné nacenění společnosti Marius Pedersen nezohledňuje. Kromě investičních rizik má na hodnotu firmy vliv i reputační zátěž spojená s dřívější korupční kauzou, která se před dvěma lety objevila v médiích a v jejímž důsledku bylo zahájeno trestní stíhání právnické osoby. Tato situace může mít dopad na budoucí činnost firmy i na její vnímání na trhu. A právě při stanovování ceny se všechny tyto okolnosti promítají naplno.

Samotná cenotvorba probíhá ve více kolech. Nejprve se sejdou nezávazné nabídky založené na účetních výkazech a oborových násobcích. Zájem mohou mít velcí hráči z oboru, například francouzská Veolia, německý Remondis nebo španělská FCC. Naopak konkurenční AVE pravděpodobně kvůli antimonopolním omezením zůstane stranou. Vybraní zájemci pak provedou hloubkovou prověrku, během níž se z prvotních násobků stává jen orientační mantinel. Investoři přepočítávají budoucí peněžní toky, hodnotí rizika a plán investic, zohledňují skutečnou cenu dluhu i regulatorní povinnosti. Finální nabídka proto obvykle vychází z individuálního modelu a odráží konkrétní výhled firmy.

V prostředí rostoucích investičních nároků, měnících se pravidel po roce 2030 a přísnějších emisních limitů je potřeba s tržními násobky zacházet obezřetně. Tržní přehledy s průměry jsou užitečnou orientací – ukazují, jak se hodnotí firmy v oboru –, ale teprve po započtení investic, regionálních rizik a reputačních faktorů se z orientační mapy stává skutečná cena. Reálné ocenění kolem deseti miliard korun tak dnes nejlépe odpovídá tomu, co tento obor čeká: stabilní poptávka, ale zároveň vysoké investice, přísnější pravidla a nutnost zásadní transformace celého systému.
 

Autor: Lukáš Kovanda, Ph.D., hlavní ekonom, Trinity Bank
 

Cirkulární ekonomika je často prezentována jako nic nového a současně budoucnost. Přesto dlouho chyběla jasná odpověď na jednoduchou, ale zásadní otázku: kolik vlastně lidí v ní skutečně pracuje a za jakých podmínek? Poprvé v historii přichází s odpovědí rozsáhlý mezinárodní dokument, který mapuje pracovní místa ve 177 zemích světa. Odhaluje 121–142 milionů pracovníků v cirkulárních odvětvích, vysoký podíl neformální práce, rozdíly mezi regiony i sektory a dramatický nedostatek dat, který dnes brání přechodu na cirkulární ekonomiku.

Dokument představující první skutečně globální a datově podložený přehled zaměstnanosti v cirkulární ekonomice vytvořila organizace Circle Economy ve spolupráci s Mezinárodní organizací práce (ILO), Světovou bankou a s podporou programu PAGE, který sdružuje odborné kapacity pěti agentur OSN. Dokument vznikl jako odpověď na zásadní mezery ve statistice práce, kdy ani odborná veřejnost doposud neznala skutečný rozsah pracovních míst, jejich strukturu ani kvalitu v rámci cirkulární ekonomiky. Většina dostupných údajů se totiž vztahovala téměř výhradně na průmyslové státy, zatímco realita v rozvojových zemích, kde je cirkulární přístup pro miliony lidí spíše každodenní nutností než volbou, zůstávala mimo zorné pole statistik.

Dokument vychází z metodologie, která kombinuje mezinárodní klasifikaci ISIC, statistiky ILOSTAT, mezinárodní input–output tabulky Eora a ukazatele materiálové cirkularity z Circularity Gap Report 2025. Cirkulární ekonomika zde představuje dvě velké skupiny činností: plně cirkulární sektory, které zahrnují například opravy, údržbu, recyklaci, nakládání s odpady, druhotné prodeje nebo městskou hromadnou dopravu, a sektory částečně cirkulární, mezi něž patří zejména průmysl, těžba a stavebnictví, kde lze cirkulární aktivity modelově odhadnout pomocí materiálových a ekonomických koeficientů.

Je to metodika, která je postavena tak, aby byla mezinárodně použitelná a umožnila nejen vytvořit první globální základní odhad, ale také stát se základem pro budoucí sledování trendů či pro analýzy v jednotlivých zemích. Na základě této metodiky přináší dokument jedno z nejzásadnějších čísel posledních let, které nikdo po dlouhé rok neznal. Na světě pracuje v cirkulární ekonomice přibližně 121 až 142 milionů lidí, což představuje 5 až 5,8 procent celosvětové pracovní síly mimo zemědělství.

Drtivá většina těchto pracovních míst, přes 121 milionů, je soustředěna ve zcela cirkulárních odvětvích, zejména v opravách a údržbě, recyklaci, nakládání s odpady, městské dopravě, pronájmu a leasingu nebo prodeji zboží z druhé ruky. Dalších více než 20 milionů pracovních míst se nachází v částečně cirkulárních sektorech výroby, stavebnictví a těžby, kde je potenciál rozvoje cirkulární transformace zatím jen zlomkem toho, co by mohl být.

Mezi klíčová zjištění patří i výrazné regionální odlišnosti. Asie a Pacifik mají více než polovinu všech pracovních míst v cirkulární ekonomice – přibližně 77,6 milionu osob. Následují Amerika s 27,5 miliony, Evropa a Střední Asie s 20,8 miliony, Afrika s 12,9 miliony a arabské státy s 2,7 milionu pracovníků. Podíváme-li se na relativní podíl v rámci regionální zaměstnanosti, nejvyšší hodnoty vykazuje Amerika (6,4 %), zatímco arabské státy se pohybují pod pěti procenty. Tato nerovnoměrnost odráží nejen rozdíly v průmyslové struktuře a úrovni industrializace, ale také odlišnou míru formální a neformální ekonomiky.

Jednou z nejvýraznějších charakteristik je skutečnost, že více než polovina cirkulární práce je tzv. neformální – celkem 74 milionů pracovníků, což představuje 52 procent všech zaměstnaných v cirkulárních sektorech. Neformální práce je práce, která není oficiálně evidovaná, a to buď proto, že ji lidé dělají „na vlastní pěst“, nebo proto, že podniky fungují mimo formální pravidla. Tito pracovníci často nemají pracovní smlouvu, neplatí se za ně sociální či zdravotní pojištění, nemají nárok na dovolenou, nemocenskou ani na ochranu podle pracovního práva.

Neformální práce dominuje zejména v opravách, recyklaci a městské dopravě, a je koncentrována v nižších příjmových skupinách zemí, kde je cirkulární činnost často prostým zdrojem přežití. Neformální pracovníci však nejsou zahrnuti plně v oficiálních statistikách, což znamená, že skutečný rozsah cirkulární zaměstnanosti je ještě vyšší. To potvrzují i případové studie. Například výzkum textilního hodnotového řetězce (tzv. value chainu) v Bangladéši ukázal, že zatímco modelový odhad dokázala identifikovat 69 500 pracovníků, lokální terénní šetření odhalilo více než 195 000 až 214 000 pracovníků v postindustriálním textilním odpadu, tedy více než trojnásobný počet.

Důležitá a současně velmi zajímavá je také genderová perspektiva. Ženy tvoří přibližně 26 procent pracovníků v cirkulární ekonomice, což odpovídá 36,4 milionu osob, přičemž jejich zastoupení výrazně kolísá mezi regiony a sektory. Ženy jsou více zastoupeny v průmyslu, v prodeji z druhé ruky, opravách či knihovních službách, méně pak ve stavebnictví a dopravě. Dokument upozorňuje, že skutečné číslo bude pravděpodobně vyšší, protože ženy jsou nadprůměrně zastoupeny v neformální ekonomice.

Sociální nerovnosti se v jednotlivých regionech výrazně překrývají. V Jižní Asii zastávají třídění a recyklaci odpadu především marginalizované skupiny (tj. skupiny, které jsou na okraji společnosti, mají omezený přístup k právům, zdrojům a rozhodovacím procesům). V Latinské Americe tvoří většinu sběračů odpadu původní a afrodescendentní obyvatelstvo. A v subsaharské Africe se ženy často věnují špatně placenému třídění odpadů, zatímco muži převažují u lépe placeného svozu odpadu, přesto jde v obou případech o práci, která je náročná, riziková a nedůstojná.

Kromě regionální a sociální struktury identifikuje dokument i nerovnováhy mezi sektory. Největším zaměstnavatelem je oblast oprav a údržby, která zaměstnává více než 65 milionů lidí a tvoří téměř polovinu všech pracovních míst v cirkulární ekonomice. Naopak například těžební sektor, který má být klíčový pro přechod na čisté technologie, vykazuje pouze 0,3 milionu pracovních míst spojených s cirkularitou, tedy zanedbatelný podíl. Stavebnictví sice zaměstnává 7,7 milionu pracovníků, ale cirkulární činnosti dosahují jen dvou až tří procent jeho celkové zaměstnanosti. Dokument poukazuje na fakt, že mnoho sektorů zatím cirkulární transformací neprochází do hloubky, a tudíž obrovský potenciál změny zůstává stále nevyužitý.

Jedním z nejzávažnějších problémů, které studie zdůrazňuje, je nedostatek dat. Současné statistické systémy nejsou schopny zachytit cirkulární aktivity, ať už se jedná o formální podniky, nebo o živnosti a neformální pracovníky. Chybí například podrobné statistiky na úrovni čtyřmístných kódů ISIC, které by umožnily přesnější rozlišení činností. Existuje také nerovnováha mezi datově bohatými a datově slabšími regiony, přičemž paradoxně některé vyspělé země mají horší dostupnost detailních dat než země rozvojové.  Statistické systémy téměř nezachycují sekundární a terciární činnosti ani pracovníky, kteří cirkulární práci vykonávají jako vedlejší zdroj příjmu, což systémově vede k podhodnocování skutečného rozsahu cirkulární ekonomiky.

Z těchto zjištění vyplývají zásadní politické důsledky. Studie ukazuje, že přechod na cirkulární ekonomiku sám o sobě nezaručuje spravedlnost ani vznik kvalitních pracovních míst. Co naopak vyžaduje jsou cílené zásahy, strategické investice, průběžné studie a pečlivé propojení environmentálních politik s politikami zaměstnanosti, odborného vzdělávání, sociální ochrany a dodržování pracovního práva.

Doporučení navazují na devět principů ILO pro spravedlivou transformaci a poskytují konkrétní vodítka od makroekonomických a sektorových politik až po podporu podniků, rozvoj dovedností, posílení bezpečnosti práce, rozšíření sociální ochrany, aktivní politiky zaměstnanosti, ochranu pracovních práv a sociální dialog. Dokument zároveň zdůrazňuje nutnost cílených veřejných investic do pracovně intenzivních cirkulárních činností, do rozvoje recyklační a opravárenské infrastruktury, a propojení firem v rozvojových a vyspělých zemích pro sdílení technologií a know-how.

Dalším klíčovým bodem je potřeba dalšího výzkumu. Současný globální přehled je jen začátkem a je potřeba doplnit detailnější data o pracovnících, mzdách, pracovních podmínkách, genderových aspektech, typech podniků i regionálních specifikách. Zásadní mezera spočívá také v absenci modelu pro zachycení cirkulárních aktivit v zemědělství, které tvoří významnou část pracovní síly a v mnoha zemích se cirkulární principy prolínají s tradičními způsoby hospodaření.

Dokument také vyzývá k systematickému propojení statistických systémů, terénního výzkumu a institucí, které mohou zajistit přesnější zachycení reality a podpořit tvorbu politik, které jsou reálně spravedlivé a udržitelné. Tento první globální přehled zaměstnanosti v cirkulární ekonomice tak otevírá novou datovou kapitolu. Ukazuje reálný rozsah a povahu práce, upozorňuje na nerovnosti a rizika a zároveň poskytuje pevný základ pro to, aby především politici pochopili, že cirkulární ekonomika nešetří jen zdroje ale také jejím je významným zdrojem důstojných pracovních příležitostí.

Sedmá globální zpráva o životním prostředí (GEO-7), kterou vydává Program OSN pro životní prostředí (UNEP), představuje nejrozsáhlejší vědecké hodnocení stavu planety v historii. Dokument, na němž pracovalo 287 vědců z 82 zemí, nekompromisně ukazuje, proč se svět nebezpečně blíží bodu zlomu – a zároveň dokládá, že existuje jiná, lepší a výnosnější cesta. S podporou dat, ekonomických modelů a mezioborového konsenzu formuluje jasný závěr: transformace je nejen nutná, ale i výhodná, a její přínosy mohou už během několika desetiletí zásadně změnit životy miliard lidí.

GEO-7 je varováním i nabídkou. Varuje, že pokračování dnešního modelu rozvoje – založeného na expanzivní spotřebě, těžbě primárních zdrojů, spalování fosilních paliv, neudržitelném zemědělství a ignorování zhoršujícího se znečištění – vede ke katastrofickým důsledkům, které již dnes stojí svět biliony dolarů ročně. Zároveň však nabízí alternativu: komplexní přeměnu ekonomik, financí, energetiky, potravinových systémů, nakládání s materiály i přístupu k půdě a přírodě, která přináší nejen environmentální stabilitu, ale i obrovský ekonomický růst, nové příležitosti a dramatické zlepšení kvality života lidí na všech kontinentech. Zpráva vysvětluje, že investice do stabilního klimatu, zdravé přírody a světa bez znečištění mohou přinášet ročně biliony dolarů dodatečného globálního HDP, ušetřit miliony životů a vymanit stovky milionů lidí z hladu a chudoby.

Současný vývoj je přitom podle autorů popisován jako neudržitelný. Emise skleníkových plynů rostou od roku 1990 v průměru o 1,5 % ročně a dosáhly v roce 2024 historického maxima. Extrémní počasí způsobené změnou klimatu stojí svět každoročně 143 miliard dolarů, zatímco degradace půdy ohrožuje tři miliardy lidí a každoročně mizí 24 miliard tun úrodné půdy. Miliony druhů jsou na hraně vyhynutí a populace mnoha dalších rychle klesají. Znečištění je největším globálním zdravotním rizikem a ročně si vyžádá devět milionů předčasných úmrtí, přičemž jen ekonomické škody způsobené znečištěním ovzduší dosahují 8,1 bilionu dolarů, tedy více než šesti procent světového HDP.

Pokud svět setrvá u scénáře „Business-as-Usual“, budou následky drtivé. Cíle Pařížské dohody, globální rámec pro biodiverzitu z Kunmingu a Montrealu, ani úsilí o zastavení degradace půdy či zlepšení kvality ovzduší nebudou splněny. Spotřeba materiálových zdrojů vzroste do roku 2050 o 70 %, průměrná globální teplota překročí 1,5 °C již počátkem 30. let a hranici 2 °C ve 40. letech. Tento scénář znamená každoroční ztrátu 4 % světového HDP do poloviny století a až pětinovou ztrátu do roku 2100, přičemž tato čísla nezahrnují dopady zvratných bodů, kolaps ekosystémů ani zdravotní následky.

Rozsáhlé ztráty postihnou zemědělství, dostupnost potravin, města, infrastrukturu i bezpečnost. Produkce odpadu by se téměř zdvojnásobila, znečištěné ovzduší by mělo nadále na svědomí přes osm milionů lidí ročně a svět by se stal de facto toxickou skládkou. Plastový odpad, jehož je dnes již osm miliard tun, by dál narůstal a zvyšoval zdravotní i ekonomické ztráty, které už nyní dosahují 1,5 bilionu dolarů ročně.

GEO-7 však ukazuje, že existuje cesta, která dokáže dramatické škody odvrátit. Vyžaduje však společné úsilí vlád, firem, mezinárodních organizací, občanské společnosti, vědy i původních i místních komunit. Zpráva popisuje dvě transformační trajektorie. Jednu založenou na změnách chování a snížené závislosti na materiální spotřebě, druhou postavenou na technologických inovacích a efektivitě. Obě přinášejí bezpečnější klima, zpomalení ztráty biodiverzity již do roku 2030, úbytek degradované půdy, zlepšení přístupu k vodě, zdravější ekosystémy i stabilnější potravinové systémy.

Náklady na roční investice potřebné k dosažení klimatické neutrality a obnově přírody jsou odhadovány na osm bilionů dolarů ročně do roku 2050, ale přínosy daleko převyšují investice. Od roku 2050 se začínají objevovat zřetelné makroekonomické výnosy, do roku 2070 dosahují dvaceti bilionů dolarů ročně a na konci století až sta bilionů. Z hlediska lidského zdraví by mohlo být do roku 2050 zabráněno devíti milionům předčasných úmrtí, z toho 1,2 milionu už do roku 2030 díky lepší kvalitě ovzduší. Podvýživou by mohlo přestat trpět téměř 200 milionů lidí a extrémní chudobu pak více jak 100 milionů dalších. Třem stům milionů lidí by se zlepšil přístup k bezpečné pitné vodě.

Transformace, kterou GEO-7 předkládá, je komplexní a dotýká se všech společenských systémů. Ekonomika musí přestat hodnotit úspěch pouze optikou HDP a začít měřit bohatství společnosti včetně přírodního kapitálu a zdraví populace. Je třeba přecenit hodnotu statků tak, aby zohledňovala i pozitivní i negativní externality. Patří sem reforma daní, zrušení škodlivých dotací, vytvoření stimulů pro udržitelné investice a masivní zapojení soukromého kapitálu. Materiálová a odpadová ekonomika potřebuje přechod na cirkulární design výrobků, transparentní sledování materiálových toků a férové trhy pro cirkulární produkty a služby. Energetika musí diverzifikovat zdroje, dekarbonizovat výrobu, zvyšovat efektivitu, řídit spotřebu a vytvořit etické dodavatelské řetězce kritických surovin.

Potravinové systémy vyžadují změnu stravy směrem ke zdravějším a planetárně udržitelným variantám, zvýšení odolnosti zemědělství, redukci plýtvání a rychlejší přijetí inovací, včetně alternativních proteinů. A zdravé životní prostředí se neobejde bez masivní obnovy ekosystémů, ochrany biodiverzity, posílení adaptačních strategií a systematické mitigace klimatických rizik. GEO-7 důrazně zdůrazňuje, že řešení musí vznikat společně a zapojením různých aktérů, využitím lokálních a tradičních znalostí a překonáním současných status quo, které brzdí skutečný pokrok.

I když závěry zprávy působí znepokojivě, některé úspěchy ukazují, že globální spolupráce s jasně vymezeným cílem a politickou vůlí může být mimořádně efektivní. Montrealský protokol zastavil rozpad ozonové vrstvy a zabránil půl stupni globálního oteplení do roku 2100. Kvalita ovzduší se výrazně zlepšila v západní Evropě, východní části USA i v Číně – například úmrtí způsobená PM_2.5 klesla v EU mezi lety 2005 a 2020 o 45 %. Úsilí v oblasti obnovy lesů vedlo mezi lety 2011 a 2020 k tomu, že lesy absorbovaly více uhlíku, než vypustily. Do roku 2024 se podařilo rozšířit chráněná území na 17,4 % světové pevniny a vnitrozemských vod. Tyto úspěchy ale zpráva popisuje jako dílčí, izolované a nedostatečné. Změna vyžaduje řádově větší úsilí, propojené politiky a sdílenou vizi budoucnosti.

Zároveň je ale otázkou, zda se svět jako cele zvládne dohodnout, a to i přes tlak politických, ekonomických a geopolitických zájmů. Výsledky z nedávného COP30 ukázaly, že i když se podařilo prosadit některé důležité kroky jako je například návrh na ztrojnásobení financování adaptace pro rozvojové země a zavedení nových mechanismů pro podporu spravedlivé transformační politiky, některé zásadní otázky zůstaly otevřené. Nebylo přijato žádné závazné rozhodnutí o postupném odklonu od fosilních paliv a chybí jasná, závazná mapa pro přechod k udržitelné energetice.

Další informace:

• Global Environment Outlook 7 (ke stažení)

• Executive summary

• Key Messages from the Executive Summary

• Key messages

• GEO-7 Modelling Dashboard

• GEO-7 Official page

Evropský parlament a členské státy dospěly k dohodě, která po měsících vyjednávání přináší jasnější a realističtější rámec pro podniky. Nový kompromis v rámci balíčku Omnibus I výrazně zužuje okruh firem, na které dopadnou povinnosti spojené s reportingem udržitelnosti i se sledováním rizik v dodavatelských řetězcích. EU tím reaguje na dlouhodobou kritiku, že původní návrhy byly příliš ambiciózní, obtížně proveditelné a zvyšovaly by administrativní zátěž bez odpovídajícího přínosu.

Podle nové dohody budou k povinnému zveřejňování údajů o udržitelnosti spadat jen skutečně velké podniky – tedy ty s průměrně více než 1 000 zaměstnanci a obratem nad 450 milionů eur. Stejná logika platí i pro neevropské společnosti, pokud v EU dosahují srovnatelných tržeb. Z podnikatelského sektoru tím odpadá obava, že pravidla dopadnou i na střední firmy, které by náklady na detailní reporting hůře nesly.

Ještě výraznější změnu přináší oblast due diligence. Povinnost aktivně identifikovat a omezovat negativní sociální a environmentální dopady v dodavatelském řetězci budou mít pouze firmy s více než 5 000 zaměstnanci a obratem přes 1,5 miliardy eur. EU tím dává najevo, že chce odpovědnost nastavit tam, kde je skutečný vliv na globální trhy i kapacita tyto procesy řídit, nikoli plošně.

Dohoda současně ruší takzvaný „trickle-down“ efekt, tedy možnost, aby velké firmy automaticky přenášely své povinnosti na malé dodavatele. Ti nově mohou poskytnutí nadstandardních dat odmítnout, což výrazně zjednoduší jejich administrativu. Evropská komise také vytvoří jednotný digitální portál se šablonami, metodikami a všemi povinnými náležitostmi, aby se eliminovala nejednotnost interpretací mezi státy.

Změnou prochází i sankční rámec. Maximální výše pokut bude 3 % celosvětového obratu, tedy méně, než navrhovaly dřívější verze předpisu. Z povinností zároveň mizí i dříve požadovaný plán, podle kterého měly firmy postupně sladit své obchodní modely s Pařížskou dohodou. Podniky tento bod dlouhodobě označovaly za příliš neurčitý, těžko hodnotitelný a prakticky nepoužitelný v každodenním řízení.

Kritici nicméně upozorňují, že zúžením okruhu subjektů může EU oslabit ambice v ochraně lidských práv a životního prostředí. Na druhou stranu nový kompromis přináší jasná, předvídatelná a proveditelná pravidla, která mají šanci skutečně fungovat – což je v regulaci často více hodnotnější, ale nerealistické návrhy.

Na závěr je dobré dodat i to, co bude následovat. Výbor pro právní záležitosti má o předběžné dohodě hlasovat 11. prosince 2025. Pokud ji schválí, půjde text ještě na plénum Evropského parlamentu, které o něm rozhodne během prosincového zasedání ve Štrasburku. Teprve poté bude mít nová podoba pravidel definitivní podobu.

Společnost ALPLA, světový lídr v oblasti vývoje, výroby a recyklace plastových obalů, slaví 70 let od svého založení. Z malého podniku dvou bratrů, který začal v prádelně u Bodamského jezera, se během sedmi desetiletí stal globální hráč s více než 200 závody ve 46 zemích, zaměstnávající přes 24 000 lidí. Svou pobočku má ALPLA i v České republice. V Petrovicích u Benešova ji vede Jan Daňsa, kterému jsme položili několik otázek.

Od kdy působí ALPLA v České republice a jak se jí zde daří?

Na český trh vstoupila ALPLA v roce 1992 a od roku 1995 sídlí v Petrovicích u Benešova. Závody ALPLA zásobují především potravinářský, kosmetický a farmaceutický průmysl, přičemž se zaměřují na udržitelné obalové koncepty, snižování uhlíkové stopy a maximální využití recyklovaných surovin.

ALPLA naplňuje pozici lídra na trhu, zejména v segmentech: Beverage, kde pokrývá zhruba 50 % českého trhu, Household & Home Care, Personal & Beauty Care, Dairy & Milk, Food and Car care. Mezi hlavní klienty společnosti patří Procter & Gamble, Mattoni, Veseta, Maspex, Colgate, Kofola, Heineken a OLMA.

Jakým zázemím ALPLA v Petrovicích disponuje? Co by ve výrobním závodu stálo za zmínku?

Za uplynulých 30 let došlo k rozšíření venkovních i vnitřních prostor o téměř 30 000 m² a k významným investicím do modernizace výroby a logistiky. Laboratoř využívá nejmodernější metrologické zařízení k zajištění nejvyšší kvality vyráběných produktů.

Celková rozloha areálu dnes činí 51 532 m², z toho je 8 739 m² skladových prostor a 5 439 m² výrobních prostor, ve kterých je 22 strojů.

Do sortimentu ALPLA Česká republika aktuálně patří téměř 200 produktů. Za měsíc vyrobíme přes 100 milionů preforem, lahví a víček a spotřebujeme více než 3 000 tun materiálu.

Jaké jsou vaše vize a jaké kroky zaměřené na udržitelnost realizujete?

Dnes ALPLA kombinuje vývoj, výrobu i recyklaci v jednom systému a do roku 2030 má za cíl vyrábět 100% recyklovatelné obaly. Disponuje sedmi vývojovými centry a čtyřmi designovými studii, kde vznikají moderní recyklovatelné obaly pro zákazníky po celém světě.

Společnost ALPLA dlouhodobě prosazuje koncept cirkulární ekonomiky a věří, že plast – pokud se s ním zachází správně – může být udržitelným materiálem budoucnosti. Proto společnost v České republice před čtyřmi lety vytvořila iniciativu Replastuj, jejímž cílem je edukovat veřejnost a ukazovat, že recyklovatelné plasty mají v moderní ekonomice své nezastupitelné místo.

Kromě osvěty a komunikační kampaně pořádá také soutěže pro školy, podílí se na přípravě metodologických materiálů pro výuku EVVO nebo provozuje putovní výstavu s názvem „Plasty jako dobrý sluha, ale zlý pán“.

Na jaké další dlouhodobé cíle v oblasti udržitelnosti se zaměřujete a jaké významné ocenění jste v této souvislosti získali?

Do roku 2030 chce ALPLA kromě 100% recyklovatelných obalů také zdvojnásobit kapacitu recyklačních závodů, snížit svou uhlíkovou stopu o 30 % a dále rozšiřovat spolupráci s partnery v oblasti udržitelných obalových řešení.

Že své poslání plníme zodpovědně, lze vidět například i na ocenění EcoVadis, ve kterém jsme v roce 2025 opět získali zlaté ocenění a dosáhli ještě lepších výsledků ve srovnání s předchozími lety. Je to pro nás velmi cenné a u globálních korporací, včetně našich partnerů, to má velkou váhu. Díky své jasné a komplexní metodologii je pro nás i naše zákazníky toto hodnocení preferovanou volbou. Zároveň očekáváme, že se těmito standardy budou řídit i naši dodavatelé.

O společnosti ALPLA

Historie společnosti ALPLA začala v roce 1955, kdy bratři Alwin a Helmuth Lehnerovi vyráběli první plastové lahve v prádelně svých rodičů. Od té doby ALPLA přinesla řadu zásadních inovací. Zásadní byl rok 1958, kdy vyvinuli vlastní stroj Alplamat, který urychlil a zefektivnil výrobu plastových obalů. V roce 1985 pak vznikla dvoustupňová PET lahev, dále se stávali průkopníky v používání recyklovaných plastů (PCR). V posledních letech probíhá významná investice do bioplastů, kompostovatelných kapslí na kávu či papírových lahví.

Svět stojí na křižovatce. Produkce plastů stoupá tak rychle, že by do roku 2040 mohla výroba přesáhnout 680 milionů tun ročně, což je téměř dvojnásobek dnešních 450 milionů. Současné systémy odpadového hospodářství nestíhají a miliony tun plastů končí v přírodě, v oceánech a v lidských tělech. Nová komplexní zpráva „Breaking the Plastic Wave 2025“, vzniklá za účasti vědců z Imperial College London a Oxfordské univerzity, však přináší nečekaně optimistické poselství: pokud vlády, podniky a občané do roku 2040 koordinují rozsáhlé systémy opětovného použití, vratných obalů a přehodnotí samotnou výrobu plastů, mohlo by být až 97 % plastového znečištění odstraněno. Nebude to jednoduché, ale je to reálná cesta k obratu, který může změnit materiálový základ naší civilizace.

Světová výroba plastů se zakládá na fosilních palivech a každoročně přináší do životního prostředí přibližně 66 milionů tun plastového odpadu pouze z obalového sektoru. Během následujících patnácti let by bez okamžité změny tento objem mohl více než ztrojnásobit, a to na téměř 280 milionů tun ročně. Udržitelný obrat si tak nemůžeme dovolit odkládat. Přechod od lineárního modelu „vyrobit – použít – zahodit“ k systémům „opakovaného použití – návratu – minimalizace“ je klíčem k obrácení plastové krize. 

Podle analýzy mohou mechanizmy jako systémy vratných záloh (deposit-return schemes), opětovné plnění obalů v obchodech a kavárnách, zavádění více použitelných obalů a cílené snižování produkce plastů drasticky zredukovat objem odpadu. To zahrnuje zavedení nových obchodních modelů, kdy spotřebitel přinese svoji vlastní nádobu, místo aby zakoupil jednorázovou verzi. Tyto změny by vedly nejen ke snížení odpadu, ale také úspoře veřejných prostředků – globální náklady na sběr a likvidaci plastů by se mohly do roku 2040 snížit o odhadovaných 19 miliard dolarů ročně.

Zásadní význam má i regulace samotné výroby. Při současném trendu by se výroba plastů do roku 2040 zvýšila o více než polovinu, což výrazně převýší možnosti systémů odpadového hospodářství a recyklace. Zpráva proto navrhuje kombinaci opatření: kromě podpory modelů opětovného použití a vratných obalů doporučuje omezení či zákaz některých polymerů, přechod na alternativní materiály, jako jsou papír, karton, sklo a kov, a celosvětovou koordinaci těchto kroků. Přijetí těchto opatření by mohlo snížit globální skleníkové emise spojené s plasty až o 38 % a zdravotní dopady spojené s plastovou expozicí o více než polovinu. Pro plasty, které nejsou zcela eliminovány, je důležitá jejich konstrukce tak, aby byly jednodušeji recyklovatelné a mohly být součástí uzavřeného materiálového cyklu.

Je však nutné připomenout, že plasty nejsou jen problémem odpadu. Obsahují více než 16 000 přidaných chemikálií, které mohou způsobovat hormonální poruchy, ovlivňovat vývoj dětí a zvyšovat riziko chronických onemocnění. Jejich přítomnost v potravinovém řetězci a v prostředí je již prokázána. Změna modelu oběhového hospodářství by tak přinesla přímé zdravotní výhody obyvatelstva a snížila tlak na veřejné zdravotní systémy.

Klíčovým aspektem úspěchu je politická vůle a koordinace na globální úrovni. Realizace systémů opětovného použití a vratných obalů vyžaduje nejen legislativní rámce, ale i ekonomické pobídky, investice do inovací a změnu spotřebitelského chování. Musí být zároveň zajištěno, aby změny nezatěžovaly nepřiměřeně nižší socioekonomické skupiny, a aby přechod probíhal spravedlivě. Vhodně navržené politiky mohou podpořit vznik nových pracovních míst, snížit náklady na sběr a recyklaci a přispět ke stabilizaci materiálových toků v rámci oběhového hospodářství.

Výzva, kterou před námi tato zpráva klade, je jasná. Nejzásadnější rozhodnutí ohledně plastů musejí padnout v nadcházející dekádě. Pokud se podaří zavést efektivní systémy opětovného použití, podpořené regulačními rámci a změnou výrobních modelů, existuje reálná šance, že naše generace nebude jen svědkem rostoucí plastové zátěže, ale zároveň půjde do dějin jako ta, která plastovou krizi zastavila. Plastový problém tedy není nevyhnutelný osud – je to výzva k přetvoření našeho materiálového světa směrem k oběhové ekonomice, která si dovede představit svět s minimálním odpadem.

Otázka „kam s gipsem“, nebo spíše „kam s odhadem několika set tisíc tun stavebního odpadu ročně“ je v Německu akutní. Podle statistik německých úřadů připadá na stavby, rekonstrukce a demolice každoročně více než 200 milionů tun odpadu. To tvoří více než polovinu všech odpadů generovaných v zemi. Gipsový odpad (ze sádrokartonů, omítek, lehkých konstrukcí) tvoří sám o sobě jen zlomek tohoto objemu, ale z hlediska materiálové bilance i environmentálních rizik má zvláštní postavení: je relativně lehký, objemově výrazný, recyklovatelný a zároveň v praxi špatně sledovatelný.

Podle dokumentace, shromážděné v rámci vyšetřování, existuje jasně fungující síť přeshraničních převodů: jedna bavorská firma koordinuje sběr gipsového a stavebního odpadu v Německu, ten je pak údajně exportován do České republiky, kde dále převážejí zásilky subjektu vedeného jako firmu českého podnikatele. Podle záznamů inspekčních orgánů se tato firma na černém seznamu objevovala již dříve kvůli podezření z nelegální likvidace odpadu. Metoda je přitom, jak popisují autoři reportáže, zarážející svou promyšleností.

Na papíře je materiál deklarován jako „recyklovatelný“, tedy aby splnil formální nároky německých zákonů o odpadech. Skutečně však končí v lomech a pískovnách, kde je zasypán jiným materiálem nebo jednoduše zakryt. Inspektoři z české strany při jedné kontrole zjistili, že v opuštěném lomu bylo skládáno více než 6 000 tun gipsového odpadu spolu s betonem, cihlami, střešními taškami a keramickými sutěmi. Další záznamy hovoří v krátkém období o desítkách tisíc tun stavebního odpadu, včetně více než 125 000 tun čistě gipsových materiálů, dovezených z Německa.

Pokuty, které byly uvaleny ze strany českých inspekčních orgánů, jsou směšné v poměru k objemu materiálu: jednorázově několik tisíc eur, zatímco hodnota ilegálního obchodu a ušetřených nákladů na likvidaci jde do statisíců eur. Firma z Bavorska, která údajně organizovala export, podle zjištění CORRECTIV.Europe zůstává bez postihu.

Proč je právě gipsový odpad výhodný pro takovéto „podpovrchové“ pohřbívání? Gips (síran vápenatý) je běžný stavební materiál. Najdeme ho ve sádrokartonech, pórobetonových tvárnicích, omítkách, stucích či jako příměs v malt. V normálních podmínkách lze jeho recyklaci technicky zvládnout. Ovšem pokud je gips smíchán s jiným stavebním odpadem (beton, cihly, keramika, izolace), recyklace se stává ekonomicky méně výhodnou, třídění je náročné a často se proto provádí samo jen formálně. V takovémto „znehodnoceném“ směsném odpadu recyklace prakticky nemožná.

K tomu se přidává další tlak. V mnoha německých regionech je kapacita legálních skládek a recyklačních zařízení omezená. Některé odhady ukazují, že téměř polovina současných skládek bude do roku 2032 plně obsazena. To zvyšuje tlak na snížení nákladů a v tomto kontextu se ilegální převody do levnějších lokalit za hranicemi představují pro některé podnikatele atraktivní řešení.

Výsledkem je systém, který přestože na papíře splňuje minimum formálních náležitostí, v praxi produkuje environmentální a materiálový rizik. Zakopané hory gipsového a stavebního odpadu v lomech se mohou stát dlouhodobou ekologickou zátěží. Vlhkost, srážky a chemické reakce mohou splachovat sulfáty a další látky do podzemních i povrchových vod. To nejen narušuje kvalitu vody, ale komplikuje i půdní a hydrogeologické podmínky v dotčených oblastech.

Z povahy sledovaných procesů vyplývá, že problém nekončí u jedné či dvou „šedých“ firem. Síť je rozsáhlá, přenosy jsou masivní, a díky roztříštěné, nekonsolidované evidenci odpadových toků v různých státech je obtížné vystopovat celkový rozsah a klíčové uzly obchodu. Regulace existují. Zákony a směrnice jasně stanovují, že stavební odpad by měl být co nejrychleji recyklován nebo bezpečně likvidován. Praxe však ukazuje, že pokud ekonomická motivace převyšuje environmentální odpovědnost, může formální plnění dokumentačních požadavků nahrazovat skutečný recyklační proces.

Tento stav má závažné důsledky i pro férovou konkurenci v recyklačním sektoru. Legálně fungující provozovatelé recyklačních linek, kteří materiál třídí, čistí a zajišťují bezpečnou likvidaci zbytků, čelí nekalé soutěži. Subjekty, které neprocházejí reálným recyklačním procesem, mohou materiál deklarovat jako recyklovatelný a současně jej převést přes hranice za nižší náklady, čímž uměle snižují cenu služby a podbízejí legální operátory. Jeden německý recyklační podnik anonymně sdělil organizaci CORRECTIV.Europe, že tato forma „levné likvidace“ destabilizuje celý recyklační sektor a podkopává investice do technologicky a environmentálně bezpečných procesů.

Z tohoto vyplývá zásadní varování pro Českou republiku a obecně pro státy, které přijímají přeprodávaný stavební odpad. Bez důsledného dohledu nad přeshraničními toky materiálů, bez transparentních odpadových dokladů, bez jednotné a spolehlivé evidence a zejména bez pravidelných auditů a fyzických kontrol v terénu hrozí, že se do krajiny dostanou velké objemy materiálů určených k recyklaci, které ve skutečnosti nejsou zpracovány, ale jen uskladněny nebo zakryty v terénu.

Problém však přesahuje hranice přijímajících států. Exportující země, v tomto případě Německo, se zbavuje odpadu místo jeho řádného zpracování v autorizovaných zařízeních, což snižuje tlak na rozvoj recyklačních kapacit a přeměňuje recyklaci z dlouhodobě udržitelného materiálového procesu na formální administrativní záležitost bez skutečného environmentálního efektu.

K řešení je nezbytné přijmout několik opatření. Je třeba zavést systematický evropský dohled nad toky stavebního odpadu, zajistit fungující a transparentní registry exportu a importu materiálů, zavést povinnost ověřovat skutečný osud odpadu, tedy zda skutečně prošel recyklačním procesem, a uplatňovat přísné sankce, které zamezí převodům odpadu motivovaným pouze finanční úsporou namísto recyklace.

Výzva k odpovědnosti platí pro všechny subjekty: pro podniky, pro státní instituce i pro společnost jako celek. Materiál, jako jsou gipsové desky deklarované jako recyklované, nemusí skutečně projít recyklačním procesem. Pokud se takové materiály místo zpracování jen ukládají v terénu, představují dlouhodobou environmentální zátěž, která může ovlivňovat kvalitu půdy a vody po desítky let.

Pod povrchem evropské krajiny leží tisíce starých skládek, které vznikaly v době, kdy se odpady ukládaly bez jakéhokoli zabezpečení a bez povinnosti sledovat, co se v jejich tělese děje po uzavření. Nové mezinárodní šetření ukazuje, že tyto lokality nejsou jen zapomenutým problémem minulosti. Kvůli silnějším srážkám, častějším povodním a postupujícímu rozvolňování podloží se z nich znovu stávají aktivní zdroje znečištění, které mohou ovlivnit kvalitu podzemních i povrchových vod. Riziko je přitom větší, než se doposud předpokládalo.

V Evropě bylo identifikováno více než šedesát tisíc starých skládek a téměř třetina z nich leží v prostředí, které je hydrologicky zranitelné. Jde o území s častými dešti, dlouhodobým zamokřením, rizikem povodní nebo blízkostí toků a říčních niv. Podstatná část těchto míst vznikla před rokem 1999, tedy před přijetím evropské směrnice o skládkách, která poprvé stanovila povinnost těsnění, sběru výluhu, monitoringu a kontroly po uzavření. Staré skládky byly většinou jednoduché jámy nebo navrstvené terénní haldy, kde se odpad ukládal bez spodní izolační vrstvy. To znamená, že voda, která na tato místa dnes dopadá, prostupuje přímo uloženým materiálem.

Průnik vody do tělesa skládky vede ke vzniku výluhu. Výluh je voda, která během průtoku odpadem uvolňuje a unáší chemické látky. Moderní skládky jej aktivně zachycují a čistí, ale u starých lokalit výluh volně odtéká do okolního prostředí a může se dostávat do podzemních vod. To představuje zásadní riziko zejména tam, kde se podzemní voda používá jako zdroj pitné vody. V některých případech byla prokázána přítomnost látek, které je problematické zachytit i v moderních čistírenských technologiích.

Konkrétní případy ukazují, že nejde o teoretické riziko. V hrabství Cheshire v Anglii byly ve vzorcích odebraných pod skládkou naměřeny látky ze skupiny PFAS. Tyto takzvané věčné chemikálie se v prostředí rozkládají velmi pomalu, snadno pronikají do organismů a mohou se v nich hromadit. Naměřené hodnoty mnohonásobně překračovaly limity pro pitnou vodu. V Řecku byly v řece pod starou skládkou v horské oblasti Taygetos zjištěny stopy kadmia a rtuti, tedy kovů, které představují dlouhodobé riziko pro nervový systém, ledviny a celkové zdraví člověka i živočichů.

Závažným problémem je také absence jednotné evropské mapy těchto lokalit. Jednotlivé státy používají rozdílné databáze i metodiky. Někde jsou záznamy přesné, jinde nepřesné nebo neúplné. Výsledkem je roztříštěný obraz, který znemožňuje vytvořit jednotnou strategii sanací. Odborníci zdůrazňují, že bez harmonizovaného přístupu státy řeší jen jednotlivé havárie nebo dílčí případy kontaminace, nikoliv jejich celkový původ.

Situaci dále komplikuje klimatická změna. Staré skládky dnes čelí jiným tlakům než v době svého vzniku. Častější intenzivní deště, dlouhé vlhké epizody i rychlé střídání sucha a srážek výrazně zvyšují množství vody, která do odpadu proniká. Povodně mohou navíc narušit stabilitu svahů a odnést část uloženého materiálu do okolních toků. Kritické jsou také pobřežní regiony, kde postupující moře zaplavuje terasy se skládkami, které byly desítky let stabilní. Pokud se do nich dostane slaná voda, může urychlit rozpad uloženého materiálu a otevřít cestu dříve uzavřeným látkám.

Další část problému se týká zacházení s výluhem, který se ze starých skládek odčerpává a odváží do čistíren odpadních vod. Běžné čistírny však nejsou navrženy tak, aby dokázaly odstranit látky jako PFAS nebo některé kovy. Ty pak buď odcházejí s přečištěnou vodou zpět do řek, nebo končí v čistírenském kalu. Ten se v řadě států používá jako hnojivo, což znamená reálnou možnost, že se rizikové látky vracejí do půdy a následně i do potravinového řetězce. Tento mechanismus je známý už delší dobu, ale až poslední výzkumy ukazují, jak častý a závažný může být.

Evropská legislativa nastavila přísné podmínky pro provoz nových skládek, staré lokality však mimo tento rámec stojí. V praxi to znamená, že nikdo neprovádí dlouhodobý monitoring, nehodnotí stav tělesa ani nezjišťuje šíření kontaminace v čase. Staré skládky sice nepředstavují riziko okamžité havárie, ale jsou zdrojem pomalé a postupné kontaminace vody i půdy v rozsáhlých území. Odborníci se shodují, že bez systematického mapování, pravidelného sledování podzemních vod a moderních metod vyhodnocování rizik nelze sestavit odpovídající plán sanací.

Evropská unie se po letech napjatých debat shodla na pravidlech, která mohou zásadně urychlit vývoj odolnějších a udržitelnějších plodin. Nové legislativní schéma umožní vědcům a šlechtitelům využívat moderní metody úpravy rostlin — bez toho, aby byly automaticky považovány za geneticky modifikované organismy. Na významu tak získávají techniky, které dokážou provést přesnou změnu v genomu rostliny, takovou, jaká by mohla vzniknout i přirozenou cestou. Dohoda má potenciál změnit evropské zemědělství: přinést méně chemie na pole, odolnější úrodu a více prostoru pro inovace.

Nová dohoda zavádí do evropské legislativy rámec pro rostliny vytvořené pomocí nových genomických technik tzv. NGT. Tyto techniky umožňují provádět genetické změny, které jsou ekvivalentní změnám, ke kterým by mohlo dojít přirozenou cestou nebo klasickým křížením např. cílenou mutagenezi (úpravu jednotlivých genů tak, aby vznikla žádoucí vlastnost, aniž by byly přidány cizí geny) nebo cisgenesi (přenos genů mezi příbuznými rostlinami, které by se mohly přirozeně křížit). Dosud byly všechny rostliny vzniklé těmito postupy regulovány stejně přísně jako klasické GMO. 

Nyní ale dohoda rozlišuje dvě kategorie: „NGT-1“ pro jednodušší úpravy, které mohou být považovány za rovnocenné konvenčním odrůdám, a „NGT-2“ pro vše ostatní, tedy pro genové zásahy, které nelze zařadit mezi přirozené varianty. Rostliny označené jako NGT-1 již nebudou podléhat režimu přísné legislativy pro GMO. Odpadá tak povinné schvalování a složitá administrativa. Hotové potraviny z těchto rostlin nebudou muset být označeny jako geneticky modifikované organizmy (GMO) a označování se bude vztahovat pouze na semena a reprodukční materiál, aby zájemci mohli zachovat řetězec „NGT-free“. 

Evropský parlament spolu s Radou stanovily, že do jednodušší kategorie NGT 1 nebudou zařazeny rostliny, které byly geneticky upraveny například pro odolnost vůči herbicidům nebo pro produkci vlastních látek, které rostlina vytváří proti hmyzu (takzvané insekticidní látky). Takové rostliny zůstanou v kategorii NGT 2 a nadále podléhají přísné regulaci, povinné autorizaci a označování. Členské státy mají navíc možnost zakázat jejich pěstování na svém území a přijmout opatření, která zabrání jejich nechtěnému šíření v přírodě nebo v jiných plodinách.

Dohoda zároveň řeší otázku patentů a práv duševního vlastnictví. Chovatelé a firmy, které žádají o registraci NGT-1 rostlin, budou muset zveřejnit všechny existující i podané patenty; ty budou zapsány do veřejné databáze. Vznikne expertní skupina, která bude sledovat dopady patentové praxe na dostupnost osiva a inovace. Evropská komise navíc po roce od vstupu nařízení zveřejní studii o tom, jak patenty ovlivnily přístup farmářů k semenům a konkurenceschopnost šlechtitelského sektoru, a navrhne případná opatření. 

Zastánci dohody, včetně některých zástupců zemědělců a agrárního průmyslu, argumentují, že NGT přinesou zásadní výhody. Nové odrůdy budou odolnější vůči změně klimatu, vyžadují méně pesticidů a hnojiv, a umožní rychleji reagovat na aktuální výzvy z pohledu potravinové bezpečnost a udržitelnost. Na druhou stranu kritici upozorňují na možná rizika: potraviny z těchto rostlin nemusí být označené, což může omezit transparentnost pro spotřebitele, zároveň hrozí zvýšení závislosti na několika velkých firmách kvůli patentům a nelze zcela vyloučit nepředvídané dopady na ekosystémy. Současně zůstává i otázka, jak členové EU přistoupí ke kultivaci rostlin NGT-2 či zda některé státy sáhnou k zákazu.

Dohoda je zatím prozatímní, která musí být formálně schválena Radou a Parlamentem a poté publikována v Úředním věstníku EU. Od jejího vstupu v platnost bude uplynout přechodné období dvou let. Až potom se nová pravidla skutečně projeví v praxi.

Rozdíl mezi GMO a NGT
Nové genomické techniky (NGT – New Genomic Techniques) se liší od GMO především metodou, rozsahem genetických změn a jejich regulací. GMO zahrnují rostliny nebo mikroorganismy, kterým byl vložen gen z jiného druhu nebo jinak upraveny tak, aby vznikla vlastnost, která by se přirozenou cestou obvykle neobjevila. Naproti tomu NGT využívají moderní metody, které umožňují velmi přesné úpravy genomu s cílem získat žádoucí vlastnosti rostlin, například odolnost vůči chorobám, suchu nebo vyšší výnos, a často jde o změny, které by mohly vzniknout i přirozenou cestou. EU nově rozlišuje dvě kategorie NGT: jednodušší úpravy srovnatelné s přirozenou mutací nebo klasickým šlechtěním (NGT‑1) a složitější zásahy (NGT‑2), které podléhají přísnější regulaci. 

 

Evropská udržitelnostní regulace vstupuje do své další fáze. To, co mělo původně přinést větší transparentnost firemních dopadů na klima, společnost a řízení rizik, se v praxi ukázalo jako příliš složité a administrativně zatěžující. Proto vznikla zjednodušená verze standardů ESRS, ke kterým nyní EFRAG vydal své technické doporučení. 

EFRAG poskytl Evropské komisi technické stanovisko k návrhu zjednodušených ESRS, tedy evropských standardů pro nefinanční reporting, které tvoří základ povinností podle směrnice CSRD. Důvodem vzniku této úpravy byla rostoucí kritika rozsahu původních požadavků. Především malé a středně velké podniky upozorňovaly, že zavedení plných ESRS je nad jejich kapacity, a to jak datové, tak procesní. Regulátoři tak na základě zpětné vazby iniciovali práci na verzi, která zachová klíčové principy transparentnosti, ale výrazně sníží zátěž.

Zjednodušené ESRS redukují objem povinných reportovaných informací o 61 %, což představuje zásadní úlevu zejména pro podniky s omezenými kapacitami. Mnoho údajů, které dříve vyžadovaly detailní datovou evidenci, nyní požadují popis procesů, trendů a politik, případně umožňují využívat kvalifikované odhady, zejména u informací ze širšího dodavatelského řetězce. EFRAG zjednodušuje proces materiality assessment, tedy analýzy významnosti prováděné v rámci principu dvojí materiality. 

Samotný koncept dvojí materiality zůstává beze změny, avšak jeho praktická aplikace bude nově méně formalistická a administrativně méně náročná. Upravená metodika klade menší důraz na rozsáhlé dokumentační postupy a naopak posiluje roli kvalitního odůvodnění a skutečné podstaty dopadů. Současně umožňuje firmám využívat kvalifikované odhady u údajů z hodnotového řetězce, což citelně snižuje datovou a procesní zátěž.

EFRAG zároveň potvrdil, že zjednodušené standardy mají být více založené na principech než na striktním checklistovém plnění stovek jednotlivých indikátorů. To firmám poskytne větší flexibilitu, ale zároveň klade důraz na kvalitu popisu strategií, politik a řízení rizik. Podstatná je také skutečnost, že zcela mizí kategorie dobrovolných požadavků. Standardy tak obsahují pouze to, co je regulatorně významné, a každá vykazovaná informace musí prokázat, že je pro firmu skutečně významná.

Přesto se objevují i kritické hlasy, zejména ze strany investorů. Ti upozorňují na to, že přílišné zjednodušení by mohlo vést ke zhoršení kvality informací, které jsou klíčové pro posuzování rizik a investičních rozhodnutí. Některé organizace argumentují, že například klimatické scénáře či údaje o finančních dopadech klimatických rizik by neměly být oslabeny, protože patří mezi rozhodující informace pro kapitálové trhy.

Nyní je na Evropské komisi, aby na základě technických doporučení připravila tzv. delegovaný akt. Ten stanoví finální znění zjednodušených ESRS, projde standardním připomínkovým řízením a následně bude oficiálně přijat. Jakmile k tomu dojde, stanou se nové standardy závazné pro všechny firmy spadající do režimu CSRD. Teprve poté začnou společnosti plánovat implementaci, upravovat interní procesy a připravovat první zprávy podle nové, méně náročné podoby evropského udržitelnostního reportingu.

Další informace:

Draft Simplified ESRS

Nejnovější evropská studie odhalila, že trifluoroctová kyselina, extrémně perzistentní „věčná chemikálie“ vznikající rozpadem PFAS pesticidů a F-plynů, je masivně přítomná i v běžných obilných potravinách. Její množství v chlebu, těstovinách či cereáliích často překračuje hodnoty považované za bezpečné, přičemž nejvyšší expozice dopadá na děti. Zjištění ukazují, že se kontaminace dostala hluboko do evropského potravního řetězce a vyvolávají otázky, zda současná regulace dokáže chránit zdraví lidí i životní prostředí.

Evropská síť PAN Europe provedla první rozsáhlé hodnocení výskytu trifluoroctové kyseliny (TFA) v obilných potravinách vyráběných v šestnácti evropských zemích a zjistila, že tato látka je přítomná v drtivé většině vzorků. TFA, označovaná za „věčnou chemikálii“, vzniká především rozpadem fluorovaných pesticidů a F-plynů, které se používají například v chlazení. Její extrémní perzistence (schopnost nerozkládat se v prostředí) způsobuje, že se hromadí v půdě, vodě a následně v plodinách. Až dosud se v potravinách systematicky neměřila, a proto představují nová data zásadní průlom v chápání rozsahu jejího šíření.

Výzkum ukazuje, že 81,8 % analyzovaných potravin obsahovalo TFA nad detekčním limitem a všechny pozitivní vzorky překročily výchozí limit 0,01 mg/kg, který se v EU používá pro látky toxické pro reprodukci kategorie 1B (látky poškozující reprodukci). Průměrná naměřená koncentrace byla 78,9 µg/kg a nejvyšší hodnoty dosahovaly až 360 µg/kg. Zajímavé je, že nejvyšší kontaminaci nesla pšenice, ty měly v průměru zhruba 7,6krát více TFA než výrobky z jiných obilovin, jako je žito, oves či rýže. Studie nabízí dvě vysvětlení: buď se PFAS pesticidy používají častěji na pšenici, nebo pšenice dokáže TFA aktivněji přijímat díky fyziologickým vlastnostem rostliny. Dosavadní laboratorní výsledky naznačují právě druhý scénář, protože pšenice byla v testech mimořádně efektivní v absorpci ultrakrátkých PFAS látek, mezi které TFA patří.

Nizozemský perník (pepernoten), který se tradičně konzumuje během svátku Sinterklaase, tedy obdobě českého Mikuláše, obsahoval 0,13 mg/kg TFA. Španělský toastový chléb a mouka z Lucemburska dosáhly shodně hodnot 0,12 mg/kg. V rakouské strouhance bylo zjištěno 0,074 mg/kg, v polském špaldovém toastovém chlebu 0,062 mg/kg a v bulharských sušenkách a rumunské kukuřičné mouce 0,049 mg/kg. Relativně nižší, ale stále měřitelné hodnoty vykazovaly maďarské vločky (0,031 mg/kg), italské špagety (0,026 mg/kg) a řecké trvanlivé pečivo s olivovým olejem (0,017 mg/kg).

Data dále odhalují, že obilné potraviny jsou pravděpodobně hlavním zdrojem lidské expozice TFA. Koncentrace v jídle byla více než tisícinásobně vyšší než průměrná koncentrace TFA v evropské vodě z kohoutku. To je velmi podstatné, protože při výpočtu denního příjmu se ukazuje, že děti mohou jen prostřednictvím obilovin překročit bezpečnostní hranici až téměř dvojnásobně. Děti váží méně a jedí více obilovin v přepočtu na kilogram hmotnosti, takže jejich průměrná denní expozice dosahuje 36,9 % navržené bezpečné dávky a při započtení běžných porcí až 184 %. U dospělých činí expozice v průměru 14,6 % navržené hodnoty, ale u některých produktů může vystoupat na více než dvě třetiny její maximální hranice. A to jde pouze o obiloviny, nikoliv o ovoce, zeleninu, nápoje či vodu, kde se TFA rovněž prokazatelně vyskytuje.

Součástí problému je i skutečnost, že TFA dosud nemá oficiální evropský limit maximálního rezidua v potravinách (MRL - Maximum Residue Limit). V takových případech se použije výchozí hodnota 0,01 mg/kg, která má chránit zejména těhotné osoby a děti před látkami toxickými pro reprodukci, mezi něž TFA patří. Z probíhajícího přehodnocení Evropským úřadem pro bezpečnost potravin (EFSA) však vyplývá, že současné posuzování rizik je zastaralé a v minulosti se výrazně opíralo o podhodnocené studie dodané samotným průmyslem. Nové toxikologické studie ukazují, že TFA může narušovat vývoj plodu, ovlivňovat činnost štítné žlázy, jater, imunitního systému a snižovat kvalitu spermií. Některé studie naznačují i možné působení na hormonální systém (endokrinní disruptor – látka narušující hormonální regulaci organismu).

Vzhledem k tomu, že TFA je velmi mobilní (schopná rychle se šířit vodním prostředím) a nedá se odstranit běžnou úpravou pitné vody, proniká do celého ekosystému. To vysvětluje, proč je detekována v dešti, půdě, zelenině, ovoci i v lidské krvi. Současně přetrvává problém, že v EU je stále povoleno 31 PFAS pesticidů, které TFA v prostředí vytvářejí. Tato regulační mezera umožňuje, aby se hlavní zdroj TFA, především zemědělství, dále podílel na šíření látky do potravního řetězce.

Nová studie tak předkládá zásadní závěr: TFA je hluboce zakořeněná v evropské stravě a je načase přejít k regulacím odpovídajícím míře rizika. PAN Europe proto doporučuje okamžitý zákaz PFAS pesticidů, výrazně přísnější hodnoty přípustné denní dávky a systematické monitorování TFA ve vodě, půdě i potravinách. Nejde jen o ochranu zdraví dnešní populace, ale také o to, zda se Evropě podaří zabránit dalšímu hromadění této nezničitelné chemikálie, která když se do prostředí jednou dostane, již z něj nezmizí.

10 zajímavostí z výzkumu, které v textu nezazněly:

• Nejvyšší hodnoty TFA byly nalezeny ve snídaňových cereáliích určených pro děti.

• Produkty z celozrnné mouky neobsahovaly méně TFA než bílé mouky, rozdíly byly minimální.

• Rýžové produkty měly nejnižší hodnoty ze všech analyzovaných obilnin.

• V některých zemích přesahovaly koncentrace TFA v jedné porci více než 50 % doporučeného denního příjmu pro děti.

• Ekologické produkty (BIO) neprokázaly výrazně nižší obsah TFA, což naznačuje širší environmentální kontaminaci.

• TFA byla detekována i v mouce samotné, tedy ještě před zpracováním do finálních potravin.

• Některé země vykazovaly až čtyřnásobné rozdíly v průměrných hodnotách, pravděpodobně kvůli typickým pěstebním postupům.

• TFA byla nalezena i ve výrobcích označených jako „bez pesticidů“, protože pocházela z kontaminované půdy a vody.

• U některých vzorků byla detekována kombinace TFA a dalších PFAS metabolitů, což naznačuje složitější chemické zatížení.

• Výzkum doporučuje zavést měření TFA jako povinný parametr v rámci potravinové bezpečnosti, což doposud v EU neexistuje.

Česká republika vstoupila do fáze, kdy se bude muset vyrovnat s dopady rozšíření systému EU ETS na budovy a silniční dopravu. Návrh Sociálního klimatického plánu, který je aktuálně v meziresortním připomínkovém řízení, představuje rámec pro využití prostředků ze Sociálního klimatického fondu. Dokument popisuje, jak budou financována opatření určená zranitelným domácnostem v oblasti bydlení, mobility a technického zajištění implementace. Dokument stanovuje rozsah investic, strukturu výdajů a jejich účely a zároveň popisuje základní charakteristiky cílových skupin i stávajících politických strategií, na které plán navazuje.

Sociální klimatický plán vychází z potřeby reagovat na očekávané dopady ETS2 u domácností, přičemž dokument zdůrazňuje jak strukturální charakter českého bytového fondu, tak vysoký podíl domácností vytápějících uhlím, jejichž počet odhaduje na zhruba 300 000, což je jedna z nejzranitelnějších skupin vzhledem k předpokládanému růstu cen paliv po spuštění systému obchodování s emisemi pro sektor budov. Analytické části plánu zároveň ukazují souvislost mezi výdaji domácností na energie, charakteristikou obydlí a tím, jak se tyto skupiny budou vyrovnávat s rostoucími náklady. Plán rovněž popisuje vazbu na evropské a národní dokumenty v oblasti dopravy, energetiky a klimatické politiky, jako jsou NKEP, Politika ochrany klimatu nebo národní koncepce aktivní mobility, které vytvářejí širší kontext.

Základním rámcem plánu je finanční tabulka, která jednoznačně vymezuje objem investic. Pro oblast budov je vyčleněno 1,640 miliardy eur, z toho 1,230 miliardy eur má být hrazeno ze Sociálního klimatického fondu a 410 milionů eur z národních zdrojů. Pro odvětví silniční dopravy je určeno 400 milionů eur, přičemž 300 milionů eur představují prostředky ze Sociálního klimatického fondu a 100 milionů eur národní spolufinancování. Technická pomoc, která tvoří třetí pilíř plánu, má dle dokumentu celkový objem 39,37 milionu eur, z toho 29,53 milionu eur pochází ze Sociálního klimatického fondu a 9,84 milionu eur tvoří národní zdroje. Tyto tři bloky dohromady vytvářejí celkový rámec Plánu v hodnotě 2,079 miliardy eur.

Ústředním pilířem plánu je investiční struktura zaměřená na budovy, která tvoří bezkonkurenčně největší část alokace. Dokument popisuje pět typů opatření: renovace rodinných domů vlastněných a obývaných zranitelnými domácnostmi, výstavbu a obnovu dostupného nájemního bydlení, transformaci ubytoven obývaných zranitelnými skupinami, renovace bytových domů a rozsáhlý systém poradenství pro domácnosti včetně školení odborníků. Celkové náklady jednotlivých opatření zahrnují jak stavební zásahy, tak administraci, přípravu projektů a speciální aktivity zaměřené na zranitelné domácnosti.

Dokument uvádí, že například opatření zaměřené na dostupné nájemní bydlení má celkové náklady 470,22 milionu eur, transformace ubytoven 67,17 milionu eur a poradenský systém dalších 67,17 milionu eur, přičemž každé opatření má definovaný harmonogram do roku 2032 a přesné milníky, jako je počet dokončených rekonstrukcí, počet vytvořených renovačních pasů či počet podpořených domácností v dlouhodobém poradenství. Dokument také obsahuje detailní výčet cílů — například cílem je podpořit vznik 2 910 nízkoenergetických bytů v rámci výstavby dostupného nájemního bydlení do roku 2032 nebo dosáhnout vytvoření stovek renovačních pasů a poskytnutí tisíců hodin energetického poradenství v rámci komplexního systému podpory.

Podstatnou součástí budov je také opatření zaměřené na transformaci objektů na tzv. paralelním nebo segregovaném trhu bydlení, kde dokument uvádí konkrétní milníky pro vykoupení 30 objektů, zahájení rekonstrukce 10 objektů, demolici 20 objektů a výstavbu nových energeticky úsporných bytových objektů v počtu 10 budov do roku 2032, což je vše součástí strukturovaného investičního rámce. Tato opatření mají podle dokumentu zvýšit energetickou efektivitu bytového fondu, zlepšit životní podmínky zranitelných skupin a zároveň podpořit integraci domácností do běžného trhu bydlení. Významnou roli zde hraje také Agentura pro sociální začleňování, která má poskytovat komplexní podporu obcím podávajícím projekty v této oblasti, a jejíž činnost je v dokumentu popsána v podobě konkrétních indikátorů a očekávaných výstupů do roku 2032.

Další velký tematický blok plánu se týká dopravy, kde dokument jednoznačně odkazuje na potřebu řešit dopravní chudobu a dostupnost veřejné dopravy v regionech s nízkou obslužností. Základ tvoří dvě investice: integrované projekty poptávkové dopravy a nákup bezemisních vozidel veřejné dopravy. Celkové náklady těchto opatření dosahují 335,87 milionu eur, z čehož 302,28 milionu eur připadá na poptávkovou dopravu a 33,58 milionu eur na nákup vozidel, přičemž dokument uvádí detailní rozpis nákladů po jednotlivých letech od roku 2026 do roku 2032.

Poptávková doprava je popsána jako systém doplňující stávající linky tam, kde klasická veřejná doprava neobsluhuje území dostatečně, s cílem snížit závislost domácností na individuální automobilové dopravě. Dokument výslovně popisuje, že investice mají podpořit rozvoj „přístupné, finančně dostupné a flexibilní veřejné dopravy“, což má zlepšit dostupnost práce, škol a základních služeb pro obyvatele těch regionů, které jsou charakteristické vysokou mírou dopravní zranitelnosti.

V rámci dopravní složky plán obsahuje také závazek postupného pořizování bezemisních vozidel. Dokument stanovuje konkrétní cíle: nákup 100 vozidel do roku 2029, 300 vozidel do roku 2030, 650 vozidel do roku 2031 a celkově 1 000 bezemisních vozidel do roku 2032, což tvoří jeden z jasně měřitelných indikátorů úspěšnosti celého dopravního pilíře. Každé z opatření má stanovené milníky pro vyhlašování výzev, nákup vozidel a harmonogram implementace, přičemž dokument nepřetržitě odkazuje na princip adicionality — tedy že veškeré prostředky ze Sociálního klimatického fondu musí být nadstavbou nad existující programy a nemohou nahrazovat národní financování stávající dopravní infrastruktury.

Třetím blokem plánu je technická pomoc, která má podle dokumentu zajistit účinnou administraci, monitoring a kontrolu Sociálního klimatického fondu. Dokument jasně uvádí, že technická pomoc zahrnuje dvě hlavní akce: posílení lidských kapacit a technické zajištění, zahrnující informační systémy, analytické nástroje, organizaci monitorovacího výboru, pracovních skupin a koordinaci veškerých implementačních aktivit . V rámci lidských kapacit dokument popisuje potřebu posílit koordinační útvar, implementační orgány, jejich zprostředkující subjekty a auditní orgán. Tyto kapacity mají být budovány postupně, přičemž nejvyšší potřeba administrativních kapacit se očekává během hlavní implementační fáze plánu v letech 2026–2027 a postupné snižování před rokem 2032, kdy bude klesat počet projektů a administrativní zátěž.

Součástí technické pomoci je i zajištění monitorovacího výboru a souvisejících procesů, stejně jako tvorba metodických a analytických nástrojů nutných pro monitoring cílů, mezi něž patří například počet podpořených domácností, dosažené snížení energetické náročnosti budov nebo množství pořízených bezemisních vozidel. Dokument také zahrnuje aktivity k zajištění informovanosti a aktivního zapojení veřejnosti a zavádí systém školení energetických poradců, který má do roku 2027 vychovat 200 specialistů a do roku 2029 celkem 600 odborníků schopných poskytovat poradenství cílovým skupinám. Tento systém zahrnuje také vznik mobilní aplikace nebo chatbota určeného sociálním službám a zranitelným domácnostem.

Dokument ke stažení:

První verze Sociálního klimatického plánu (PDF, 1.89 MB)

Evropská komise představila nový strategický balíček opatření, jehož cílem je posílit ekonomickou bezpečnost Unie a zajistit stabilní přístup k kritickým surovinám, které jsou základem moderní průmyslové výroby, digitální transformace a zelené energetiky. Tato iniciativa, reflektující narůstající geopolitické napětí – zejména mezi EU, USA a Čínou – reaguje na rizika spojená s nevyrovnanou kontrolou nad důležitými surovinami v globálním měřítku a s potenciálem jejich „politizace“ či omezení dodávek ze strany dominantních dodavatelů.

Jádrem strategie je nová RESourceEU akční plán, který staví na dříve přijatém Critical Raw Materials Act. Cílem je diverzifikovat dodavatelské řetězce, snížit závislost na jediných státech (především na Číně, která dominuje trhu s řadou kritických materiálů) a zároveň podpořit evropské technologie a průmysl. Evropská unie chce posílit vlastní kapacity v těžbě, zpracování i recyklaci surovin, podpořit vznik společných nákupních iniciativ a vytvořit Evropské centrum pro kritické suroviny. V rámci nejbližších let je cílem snížit strategickou závislost až o 50 % do roku 2029 a zároveň investovat prostředky do projektů, které nabídnou alternativní dodávky v krátkodobém horizontu.

Nová opatření zároveň zahrnují koordinovanou strategii využití existujících nástrojů, jako jsou anti-dumpingové cly, screening zahraničních investic či preference domácích dodavatelů ve veřejných zakázkách. Komise rovněž plánuje partnerství s „důvěryhodnými“ třetími zeměmi a vytváření společných zásob surovin. Společné nákupní mechanismy a platformy, jako je již existující EU Energy and Raw Materials Platform, mají pomoci evropským firmám společně vyjednávat lepší podmínky a snížit riziko výpadků.

Za pozornost stojí i to, že tyto kroky podniká EU v době, kdy růst poptávky po kritických materiálech jako lithium, kobalt či vzácné zeminy exponenciálně roste kvůli výrobě baterií, elektromotorů, polovodičů a AI komponent. Narušení dodávek, jak ukázaly nedávné čínské exportní omezení, může mít přímý dopad na evropský průmysl a jeho konkurenceschopnost. Proto EU kombinuje dlouhodobé cíle diverzifikace s rychlými opatřeními na podporu projektů v průmyslové fázi a doprovodných investic ve výši miliard eur.

Otázky a odpovědi doprovázející akční plán RESourceEU vysvětlují, jak Komise plánuje posílit strategickou nezávislost EU na kritických surovinách, snížit závislost na monopolních dodavatelích (zejména Číně) a podpořit stabilitu průmyslových dodavatelských řetězců v době geopolitického napětí.

Proč je třeba nový akční plán RESourceEU?
Rostoucí poptávka po kritických surovinách pro zelené a digitální technologie (baterie, polovodiče, AI komponenty, obranný průmysl) staví EU do pozice vážné strategické zranitelnosti. EU dlouhodobě závisí na malém počtu klíčových dodavatelů, přičemž Čína ovládá většinu zpracovatelských kapacit například u vzácných zemin, grafitu či dalších surovin. Tento geopolitický kontext znamená, že surovinová politika už nelze řešit čistě trhem – suroviny byly „politizovány“ a mohou být použity jako nástroj nátlaku. Nový plán se snaží přesunout EU z pasivní role „reagovat na události“ k aktivnímu řízení rizik.

Jak RESourceEU navazuje na Critical Raw Materials Act (CRMA)?
Akční plán staví na základech CRMA, jenž již vytyčil konkrétní cíle: do roku 2030 by EU měla pokrývat minimálně 10 % své poptávky strategických surovin těžbou v rámci Unie, 40 % jejich zpracováním a 25 % z recyklace. RESourceEU je „implementační nástroj“ – nabízí konkrétní mechanismy a investice na dosažení těchto cílů, včetně financování projektů, technické podpory a koordinace EU.

Jak EU plánuje diverzifikovat dodavatelské řetězce?
Jde o kombinaci strategií: rozvoj domácí těžby a recyklace, budování partnerství s důvěryhodnými třetími zeměmi (např. Austrálie, Brazílie, Kazachstán) a strategické použití fondů a obchodních nástrojů. Komise podporuje mechanismy jako společné veřejné zakázky, strategické rezervy nebo společné nákupy, které podnikům pomohou vyjednávat lepší podmínky a sdílet riziko. Součástí je i zrychlení povolovacích procesů a zjednodušení regulačního prostředí pro projekty surovinové infrastruktury.

Jak rychle půjdou tyto změny do praxe?
EU stanovuje krátkodobé i dlouhodobé cíle. Okamžitá opatření zahrnují financování prioritních projektů (např. vývoj recyklačních kapacit nebo těžba v EU i partnerství s ne-EU státy), zatímco dlouhodobé kroky vyžadují infrastrukturní investice, společné trhy a legislativní rámce. Komise zmiňuje, že reálné výsledky – jako snížení závislosti – budou viditelné spíše v horizontu let, vzhledem k délce vývoje projektů. Nicméně samotný plán již „posílá signál“ investorům a průmyslu, že strategie diverzifikace není pouze volitelná, ale prioritní.

Jaký je vztah mezi surovinovou strategií, ekonomickou bezpečností a geopolitikou?
Suroviny nejsou izolovaným tématem – jsou klíčové pro bezpečnost EU (např. obrana, digitální suverenita, energetická transformace) a současně silně ovlivněné geopolitikou. Závislost na jediné zemi představuje riziko výpadků či politických represí (připomeňme například exportní omezení Číny vůči Japonsku v roce 2010). EU proto klade důraz na partnerství s „důvěryhodnými“ demokratickými trhy a na kombinaci diverzifikace, risk managementu a strategických investic, aby minimalizovala možnost takových výpadků.

Jaké nástroje EU použije ke kontrole rizik?
EU kombinuje tradiční obchodní a bezpečnostní nástroje s novými mechanismy. Jde o koordinované využití: screening zahraničních investic, preference evropských dodavatelů v zakázkách, společné nákupy surovin, rychlejší obchodní obranná opatření (např. proti dumpingu) a monitoring rizik. Důraz je i na budování sdílené datové platformy o zásobách a trendech poptávky, aby Komise mohla předvídat a intervenovat včas. Nejnovější přístup se tedy snaží spojit ekonomickou bezpečnost s dlouhodobou surovinovou politikou a průmyslovou strategií.

Jak se plán RESourceEU liší od předchozích iniciativ EU v oblasti surovin?
Nový akční plán je oproti předchozím iniciativám výrazně proaktivní a integrovaný – nesoustředí se jen na podporu těžby či recyklace, ale spojuje všechny nástroje EU do koordinované strategie. To zahrnuje legislativní rámce, investiční fondy, mezinárodní partnerství a monitorovací mechanismy. Cílem je zajistit, aby EU nejen reagovala na krize, ale aktivně předcházela problémům s dodávkami klíčových materiálů a minimalizovala dopady geopolitických výkyvů na průmyslové sektory.

Jak bude plán podporovat inovace a technologický rozvoj v EU?
RESourceEU podporuje technologické projekty zaměřené na recyklaci, materiálovou efektivitu a alternativní zdroje surovin. Komise zdůrazňuje význam investic do výzkumu a vývoje, které umožní vyvíjet nové způsoby zpracování vzácných materiálů či jejich substituci. Tím se EU snaží posílit nejen surovinovou bezpečnost, ale také průmyslovou konkurenceschopnost a schopnost udržet technologickou suverenitu.

Jaký je očekávaný dopad na evropský průmysl a ekonomiku?
Akční plán má za cíl minimalizovat rizika výpadků surovin, což přímo zvyšuje stabilitu evropského průmyslu a dodavatelských řetězců. Diverzifikace a investice do domácích kapacit přinášejí dlouhodobou predikovatelnost a snížení závislosti na politicky rizikových trzích. Pro evropské podniky to znamená bezpečnější plánování investic, možnost inovovat a udržet konkurenceschopnost v globálním měřítku.

Jak bude RESourceEU podporovat udržitelnost a cirkulární ekonomiku?
Plán klade silný důraz na recyklaci a využívání odpadních materiálů jako zdroje strategických surovin. Cílem je snížit ekologickou stopu těžby a zpracování, minimalizovat odpad a maximalizovat využití sekundárních surovin. Tím RESourceEU přímo podporuje evropskou cirkulární ekonomiku a přispívá k dosažení klimatických a environmentálních cílů EU.

Jak budou členské státy zapojeny do implementace plánu?
Implementace RESourceEU bude vyžadovat aktivní koordinaci mezi Komisí a členskými státy, zejména v oblasti povolovacích procesů, investičních projektů a strategického plánování. Komise poskytne podporu prostřednictvím technických a finančních mechanismů, ale klíčová role členských států spočívá ve vytváření příznivého regulatorního prostředí a v budování domácích kapacit, které umožní rychlou a efektivní realizaci projektů.

Vláda dnes schválila novelu nařízení, které upravuje podmínky pro udržitelnost biopaliv a pravidla pro snižování emisí skleníkových plynů z pohonných hmot. Opatření podporuje především pokročilá biopaliva vyráběná z nezpracovatelných zbytků či odpadů a obnovitelná paliva nebiologického původu, vyráběná z obnovitelné elektřiny. 

Novela nařízení podporuje především pokročilá biopaliva, která se nevyrábí z potravinářské biomasy (například z řepkového oleje), ale z odpadních a zbytkových surovin. Patří sem například dřevo, sláma, řasy nebo odpady z potravinářství, které již nelze využít pro výrobu potravin ani krmiv. Díky tomu, že tato paliva vznikají z odpadních nebo rychle obnovitelných zdrojů, přinášejí výrazné snížení uhlíkové stopy oproti fosilním palivům a zároveň neohrožují dostupnost potravinářských plodin.

Podporována jsou také obnovitelná paliva nebiologického původu, která místo rostlinných či živočišných surovin využívají k výrobě paliv obnovitelnou energii ze solárních, větrných nebo vodních zdrojů. Tímto způsobem vzniká například zelený vodík, syntetický metanol, metan a další syntetická paliva, která představují perspektivní řešení pro dekarbonizaci dopravy a posílení energetické soběstačnosti.

Novela nařízení přesně vymezuje oblasti, ze kterých nesmí pocházet zemědělská ani lesní biomasa, aby splňovala požadavky na udržitelnost. Stanovuje novou referenční hodnotu pro fosilní paliva a upravuje metodiku výpočtu snížení uhlíkové stopy z pohonných hmot tak, aby byla v souladu s evropskou směrnicí o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů. 

Pokročilá biopaliva, včetně biometanu, vykazují výrazně nižší uhlíkovou stopu než paliva z potravinářských plodin, a proto je dodavatelé pohonných hmot preferují při plnění cílů stanovených zákonem o ochraně ovzduší. Tím se posiluje motivace k jejich širšímu zavádění do praxe a vytváří stabilní základ pro rozvoj moderních nízkoemisních řešení v dopravě.

Účinnost novely se stanovuje od 1. ledna 2026, tedy ke stejnému termínu jako změny vyplývající z novely zákona o ochraně ovzduší.

 

Elektromobily sice neprodukují emise z výfuku, ale postupně začínají odhalovat jiný, méně viditelný problém a to fiskální. Jak jejich počet roste, státy přicházejí o miliardy ze spotřební daně z benzínu a nafty. Velká Británie proto připravuje řešení, které může v budoucnu kopírovat řada dalších evropských zemí za zpoplatnění každého ujetého kilometru.

Když se dnes mluví o elektromobilitě, většina lidí si představí tichá auta, nabíjecí stanice a čistší městské ovzduší. Jen málokdo ale vidí její dopad na státní rozpočet  a přitom jde o zcela zásadní stránku přechodu k udržitelné dopravě. Spotřební daň z pohonných hmot je stabilním zdrojem příjmů, který pohání veřejné finance, přispívá k údržbě silnic, financování školství, zdravotnictví či důchodů. Spotřební daň z pohonných hmot tak patří dlouhodobě mezi nejvýznamnější zdroje příjmů veřejných rozpočtů. 

V českém kontextu její výběr v roce 2024 činil zhruba 92 miliard korun, což výrazně přesahovalo původní rozpočtové odhady a potvrdilo její roli klíčového finančního pilíře. Benzín je v Česku zatížen sazbou 12,84 Kč za litr, nafta 9,95 Kč za litr, k čemuž se připočítává 21 % DPH. Díky kombinaci spotřební daně a daně z přidané hodnoty patří české pohonné hmoty mezi v Evropě jedny z nejvíce zdaněných. Jenže jeho stabilita stojí na předpokladu, že většina vozidel využívá spalovací motor. V okamžiku, kdy tento předpoklad přestává platit, začínají se veřejné příjmy pozvolna, ale trvale propadat.

Přechod na elektromobilitu v České republice je stále v rané fázi, avšak dynamika růstu je nezpochybnitelná. Podle evropské databáze Alternative Fuels Observatory (EAFO) překročil ke konci roku 2025 počet elektromobilů a plug-in hybridů hranici přibližně 245 000 vozidel. Z tohoto počtu zhruba 90 000 tvoří čisté bateriové elektromobily, které nevyužívají žádné kapalné fosilní palivo, a přibližně 155 000 plug-in hybridy, které díky pravidelnému dobíjení a elektrickému dojezdu spotřebují méně paliva než konvenční auta. Ačkoliv jejich podíl na celkovém vozovém parku zůstává relativně nízký, jejich nárůst už nyní ovlivňuje výnosy ze spotřební daně a postupně vytváří tlak na příjmovou stránku státní rozpočtu.

Pro ilustraci lze uvést jednoduchý výpočet. Průměrný automobil v Česku najezdí ročně přibližně 12 000 km a spotřebuje zhruba 6,5 l/100 km, tedy okolo 780 litrů paliva ročně. Při sazbě spotřební daně z benzínu přibližně 13 Kč/l se tak jeden automobil podílí na výnosech státu přibližně 10 000 Kč ročně. Čisté elektromobily tuto částku nevygenerují, plug-in hybridy přispívají jen zlomkem, závisle na frekvenci nabíjení a spalování paliva. Pokud uvažujeme 90 000 čistých elektromobilů s nulovým výnosem, výpadek činí přibližně 0,9 miliardy korun. 

Započteme-li i plug-in hybridy, celkový odhadovaný výpadek v roce 2025 se pohybuje mezi 1,1 a 1,3 miliardy korun. V celkovém kontextu veřejných financí tato částka rozpočet zatím neohrožuje, její tempo růstu je však úzce spojeno s předpokládaným nárůstem elektrifikace vozového parku. Pokud by podíl elektromobilů rostl o 20–30 % meziročně, mohly by se výnosy spotřební daně v horizontu 10–15 let snížit o desítky procent.

Elektrická vozidla využívají stejnou infrastrukturu jako auta se spalovacím motorem – silnice, mosty, tunely, nicméně neodvádějí příspěvky prostřednictvím fosilních daní. Bez zavedení alternativních mechanismů se tlak na státní rozpočet bude postup času přirozeně zvyšovat v závislosti na tom, jak poroste tempo rozvoje elektromobility. Současný princip spotřební daně je tedy s přechodem na elektromobilitu principiálně nekompatibilní a pro politiky, kteří často nevidí dále než přes jedno volební období, výpadek financí představuje zásadní faktor, který může značně ovlivnit jeho politické vize.  

S ohledem na tento vývoj Velká Británie připravuje zavedení systému eVED, tedy elektronické daně založené na ujetém kilometru. Režim, který má začít platit 1. dubna 2028, stanoví sazbu 3 pencí za míli pro čistě elektrická vozidla a poloviční sazbu 1,5 pence pro plug-in hybridy. Systém nevyužívá GPS (globální polohový systém určující polohu vozidla) ani telematiku (sběr a přenos dat o provozu a stavu vozidla), evidování probíhá při standardních technických kontrolách (MOT) nebo při ročním hlášení údajů. Očekává se, že taková správa bude efektivní, transparentní a administrativně nenáročná. Průměrný britský řidič, který najede přibližně 8 500–9 000 mil ročně (13 600–14 500 km), zaplatí v rámci eVED zhruba 255 liber ročně, což doplňuje stávající poplatky a silniční daně.

Systém jako britský eVED může být inspirací pro podobná řešení v dalších evropských ekonomikách, přičemž implementace musí zohlednit místní podmínky, úroveň elektrifikace, odlišné nájezdy řidičů i socioekonomické dopady. Kritici upozorňují, že nevhodně nastavený poplatek by mohl zpomalit přechod na bezemisní mobilitu a snížit motivaci investovat do elektromobilů. Určitě mnozí pamatují dobu, kdy stát podporoval pořízení přímotopů a následně došlo ke skokovému zdražení elektřiny. Otázky spravedlnosti se dotýkají především plug-in hybridů, které mohou být penalizovány dvojitým zdaněním, tedy jak spotřební daní za palivo, tak poplatkem za každý ujetý kilometr bez ohledu na podíl elektrického režimu.

Současná situace krásně ukazuje, že i spotřební dan, tedy snížený výnos z této daně, je jen jedním dílcem komplexní skládačky fiskální, sociální a environmentální rovnice z pohledu udržitelnosti a jak jde o komplexní „ekosystém“ kde vše souvisí se vším. Přechod k elektromobilitě přináší zřetelné zdravotní i environmentální benefity jako je čistší ovzduší, menší zátěž pro obyvatele i životní prostředí, snížení hlukové zátěže, a v neposlední řadě snížení nákladů spojených se zdravotní péčí a ztracenou produktivitou. Pochopitelně je nutné brát na zřetel dopady související s výrobu baterií, samotné zdroje elektrické energie, energetickou infrastrukturu a další faktory spojené s celým životním cyklem vozidel.

Vedle fiskálních dopadů spotřební daně je nutné brát v potaz i související mechanismy evropské klimatické politiky, zejména systém EU ETS2, který se týká silniční dopravy a budov a má přímý vliv na financování nízkouhlíkových investic v dopravě a energetice. Tento systém generuje prostředky, které mají být využity pro dekarbonizační projekty, výstavbu nabíjecí infrastruktury, podporu udržitelných dopravních technologií a modernizaci energetických sítí. Paradoxně tak rozvoj elektromobility může vést k postupnému oslabení příjmového pilíře, jehož prostředky mají být určeny právě na financování těchto udržitelných projektů.

Pohled na elektromobilitu, spotřební daň či systém ETS2 ukazuje, že žádný fenomén nelze hodnotit izolovaně. Každý prvek finanční, sociální, technologické či environmentální soustavy je vzájemně propojený a změna v jednom bodě nevyhnutelně rezonuje napříč celým systémem. Sledování těchto souvislostí z různých úhlů pohledu tak odhaluje nejen nečekané vazby a někdy i konflikty mezi cíli, ale také současně příležitosti pro inovativní řešení a systémovou optimalizaci. V konečném důsledku je fascinující sledovat, jak každá konkrétní změna otevírá nové perspektivy, otázky a jak porozumění těmto komplexním interakcím vzbuzuje vzájemnou vášeň.