Nová studie Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti zkoumá růstové reakce buku lesního a buku východního pod vlivem klimatických změn napříč výškovým gradientem. Výsledky ukazují, že citlivost na teplotu, srážky a extrémní klimatické události se liší podle druhu a nadmořské výšky, což má zásadní dopad na sekvestraci uhlíku i lesní hospodářství.

Výzkum analyzoval růstové reakce buku lesního (Fagus sylvatica L.) a buku východního (Fagus orientalis Lipsky) napříč výškovým gradientem od 360 do 1430 m n. m., zahrnujícím Krkonoše, vybrané lokality v Polsku a oblasti Černého moře v Turecku. Celkem bylo zkoumáno 360 dendrochronologických vzorků z 12 trvalých výzkumných ploch, což poskytlo robustní a prostorově rozmanitý dataset. Analýza ukázala, že buk lesní je citlivější na kolísání teploty a srážek, zatímco růst buku východního je ovlivněn především aktuálními ročními teplotami. Tyto rozdíly poukazují na odlišné fyziologické strategie adaptace jednotlivých druhů na klimatické stresy a zdůrazňují potřebu diferencovaného managementu lesů.

Nejsilnější vliv klimatických faktorů na tloušťkový přírůst stromů byl zaznamenán ve středních nadmořských výškách 740–950 m n. m., přičemž měsíc červenec vykazoval nejvýraznější korelaci s růstovými parametry. V nížinách a středních polohách došlo za posledních dvacet let k poklesu radiálního přírůstu o 13–19 %, zatímco v horských lokalitách přírůst vzrostl o 6–10 %, což odpovídá mírnému oteplení a prodloužení vegetačního období. Limitujícím faktorem růstu v nížinách je nedostatek srážek, zatímco ve vyšších polohách jsou rozhodující nízké teploty vzduchu a kratší vegetační období, což vyžaduje odlišný přístup k pěstebním opatřením v jednotlivých výškových pásmech.

Sekvestrace uhlíku a produkční potenciál porostů byly rovněž podrobně analyzovány. Porosty buku lesního i východního ukládají 37–361 tun uhlíku na hektar v závislosti na věkovém stádiu a lokalitě. Buk lesní akumuluje v průměru o 33 % více uhlíku než buk východní, zejména v nižších polohách, kde jsou příznivější podmínky pro růst a delší vegetační období. Sekvestrační potenciál klesá s nadmořskou výškou, což odráží kombinaci nižších teplot a kratšího vegetačního období, a proto je třeba zohlednit tyto faktory při plánování adaptivního hospodaření s cílem maximalizovat ukládání uhlíku.

Výzkum také zdůraznil význam tzv. „negative pointer years“, tedy let s výrazně utlumeným růstem stromů, jejichž frekvence v posledních letech roste v souvislosti s extrémními klimatickými událostmi, jako jsou dlouhá sucha nebo pozdní jarní mrazy. Identifikace těchto let je zásadní pro pochopení dynamiky porostů a umožňuje cílené zásahy pro zvýšení odolnosti stromů. V nížinách se doporučuje zmírňovat dopady sucha pomocí probírek, směsí s druhy odolnějšími vůči suchu a optimalizace vodního režimu stanoviště. Ve středních polohách, kde je buk nejvíce citlivý na klimatické změny, se doporučuje stabilizovat porosty pestrou druhovou a věkovou strukturou a omezovat extrémní konkurenci mezi jedinci. V horských oblastech je vhodné podporovat přiměřené prosvětlení a strukturu porostů, aby stromy mohly efektivně využít krátké vegetační období bez rizika poškození mrazem.

Důležitým zjištěním je, že adaptivní pěstební strategie musí reflektovat jak druhové rozdíly mezi bukem lesním a východním, tak výškové zonace porostu, protože stejné managementové postupy nefungují univerzálně pro nížiny i horské oblasti. Optimální hospodaření zahrnuje kombinaci strukturálních úprav, regulace konkurence a cílené volby druhů, čímž se zvyšuje odolnost porostů vůči klimatickým extrémům a současně podporuje efektivní sekvestrace uhlíku.

Studie rovněž ukazuje, že buk východní je odolnější vůči změnám srážek než buk lesní, což může mít význam pro směsné výsadby a plánování dlouhodobé udržitelnosti lesních ekosystémů. Diferenciace růstové reakce podle nadmořské výšky a klimatických parametrů je klíčová nejen pro udržení produkčních funkcí lesa, ale i pro ochranu biodiverzity a ekosystémových služeb. Výsledky podtrhují, že adaptivní management vyžaduje integraci dendrochronologických dat, klimatických analýz a praktických zásahů v terénu.

Celkově studie poskytuje ucelený pohled na dopady globálního oteplování a změn srážkových vzorců na evropské bukové lesy. Díky hluboké analýze výškového gradientu, dendrochronologickým datům a hodnocení sekvestrace uhlíku nabízí výzkum robustní základ pro plánování udržitelného lesního hospodaření. Implementace doporučených strategií umožňuje nejen minimalizovat negativní dopady sucha a mrazů, ale také maximalizovat uhlíkovou akumulaci a ekologickou stabilitu porostů v různých klimatických a geografických podmínkách.

Olomoucká a ostravská laboratoř představila inovativní filtrační membránu, která účinně odstraňuje z vody bakterie i těžké kovy, aniž by vyžadovala chemikálie nebo elektrickou energii. Tento technologický průlom může výrazně ovlivnit přístup k čisté vodě jak v rozvojových zemích, tak v průmyslových aplikacích.

V laboratořích Českého institutu výzkumu a pokročilých technologií (CATRIN) na Univerzitě Palackého v Olomouci vznikl projekt zaměřený na simultánní odstranění biologických i chemických kontaminantů z vody. Hlavním cílem bylo vyvinout membránu, která překoná limitace tradičních filtrů, jež často vyžadují více technologických kroků, vysoký tlak nebo chemické zásahy. V úzké spolupráci s Centrem energetických a environmentálních technologií na VŠB-TU Ostrava bylo možné aplikovat nanotechnologické poznatky do reálně funkčního zařízení. Laboratorní testy zahrnovaly různé typy vody – destilovanou, kohoutkovou a říční – a prokázaly účinnost při odstraňování více než 99,999 % bakterií a současně vysokou schopnost adsorpce těžkých kovů. Tento experimentální základ položil fundament pro všechny následující optimalizace membrány a metodiku testování.

Klíčovou inovací je dvouvrstvá struktura membrány, kde první vrstva obsahuje grafen modifikovaný karboxylovými skupinami, schopný selektivně vázat ionty těžkých kovů. Laboratorní měření ukázala, že kapacita pro olovo dosahuje 661 mg/g a pro kadmium 248 mg/g, což je hodnota několikanásobně vyšší než u běžných polymerních filtrů. Druhá vrstva je obohacena o ionty manganu, které vykazují antibakteriální účinnost s mortalitou bakterií přes 99,999 % během 10 minut průtoku. Povrchová plocha grafenu dosahuje až 2 630 m²/g, což zajišťuje vysokou adsorpční kapacitu i při nízkých tlacích průtoku a současně umožňuje eliminaci bakterií bez chemických přísad.

Experimentální testy byly prováděny při průtoku 50 ml/min přes vzorek 10 cm², teplotě 25 °C a neutrálním pH 7. ICP-MS analýzy ukázaly, že při koncentracích Pb²⁺ 50 mg/l a Cd²⁺ 20 mg/l bylo odstraněno více než 99,9 % kovů, zatímco mikrobiologické testy prokázaly snížení počtu bakterií z 10⁶ CFU/ml na méně než 1 CFU/ml. Testy zahrnovaly široké spektrum mikroorganismů, včetně gramnegativních a grampositivních bakterií, což potvrzuje univerzální účinnost technologie. Tyto experimenty jsou zásadní pro potvrzení reálné použitelnosti membrány v různorodých podmínkách, jak v domácím, tak průmyslovém prostředí.

Energetická nenáročnost membrány byla ověřena testy s ručním vakuovým pohonem, které ukázaly, že filtrační účinnost zůstává nad 99,999 % i bez elektrického zdroje. Tato vlastnost je klíčová pro použití v odlehlých oblastech a krizových situacích, kde infrastruktura pro tradiční filtrační technologie chybí. Díky tomu je membrána schopná fungovat v rozvojových zemích, kde je přístup k pitné vodě omezen, a současně umožňuje flexibilní využití i v průmyslových aplikacích bez dodatečných energetických nákladů.

Regenerovatelnost membrány byla testována šesti cykly, při nichž byly zachyceny kovové ionty odstraněny 0,1 M HCl a bakteriální zátěž sterilizačním oplachem. Po těchto šesti cyklech si membrána udržela více než 90 % původní účinnosti, což potvrzuje její robustnost a dlouhodobou životnost. Tento aspekt je klíčový pro praktické nasazení, protože výrazně snižuje provozní náklady a umožňuje dlouhodobé bezpečné čištění vody bez nutnosti časté výměny filtračních prvků.

Druhá vrstva membrány, obohacená o ionty manganu, byla podrobena detailním testům proti gramnegativním a grampositivním bakteriím. Laboratorní výsledky ukázaly, že mortalita Escherichia coli, Salmonella enterica a Pseudomonas aeruginosa přesahuje 99,999 % během 10 minut průtoku, což potvrzuje vysokou antibakteriální účinnost. Gramnegativní bakterie mají tenkou peptidoglykanovou stěnu s vnější membránou obsahující lipopolysacharidy, což je činí odolnějšími vůči chemikáliím, zatímco grampositivní bakterie mají silnou peptidoglykanovou stěnu, která jim poskytuje mechanickou stabilitu, ale činí je citlivějšími na ionty manganu. Příklady grampositivních bakterií jsou Staphylococcus aureus, Bacillus subtilis, Listeria monocytogenes. Testy prokázaly, že membrána účinně působí na oba typy bakterií, čímž zajišťuje univerzální využitelnost pro různé druhy kontaminované vody.

Kapacita membrány pro adsorpci těžkých kovů byla detailně analyzována. Při koncentracích Pb²⁺ 50 mg/l a Cd²⁺ 20 mg/l dokázala adsorbovat až 661 mg/g olova a 248 mg/g kadmia. Doba potřebná k odstranění 90 % kovů byla pouhých 15 minut. Tyto hodnoty jsou významně vyšší než u běžně používaných polymerních filtrů, což umožňuje nasazení membrány i v průmyslových odpadních vodách, kde koncentrace kovů často překračují limity pro pitnou vodu. Experimenty byly prováděny při pH 6–8 a teplotě 25 °C, což simuluje běžné podmínky vodovodní sítě.

Porovnání membrány s tradičními technologiemi, jako jsou ultrafiltrace a nanofiltrace, ukázalo, že účinnost zachytávání bakterií a kovových iontů je srovnatelná nebo vyšší, a to při výrazně nižších tlakových nárocích a bez chemických přísad. Tento aspekt umožňuje jednodušší instalaci a provoz, zejména v oblastech s omezenou infrastrukturou. Dále to znamená menší energetické nároky, což zvyšuje ekologickou a ekonomickou efektivitu technologie.

Single-atom-enhancement, tedy atomární modifikace membrány, zvyšuje selektivitu vazebných míst a umožňuje zachytit kontaminanty bez nutnosti extrémního zmenšení pórů. Tento princip snižuje tlakové nároky, prodlužuje životnost membrány a přispívá k vysoké účinnosti simultánní filtrace bakterií i těžkých kovů. Experimenty ukázaly, že při průtoku 50 ml/min se účinnost zachycení kovů a eliminace bakterií nemění ani při vyšší koncentraci znečištění.

Membrána byla testována při nízkém tlaku průtoku 50 ml/min, což odpovídá domácím i menším průmyslovým aplikacím. Optimalizovaná porézní struktura a chemická modifikace zajišťují zachování účinnosti i při znečištěné vodě s pH 6–8 a koncentracemi kovů do 50 mg/l. Tyto parametry potvrzují adaptabilitu membrány na různé zdroje vody a zajišťují konzistentní výkonnost v reálných podmínkách.

Schopnost membrány odstraňovat bakterie i při současné vysoké koncentraci kovů byla potvrzena laboratorními testy. Mortalita bakterií zůstala nad 99,999 % i při Pb²⁺ 50 mg/l a Cd²⁺ 20 mg/l. To dokazuje, že membrána dokáže účinně fungovat v komplexně znečištěné vodě, což je klíčové pro průmyslové i humanitární aplikace, kde voda obsahuje směs chemických i biologických kontaminantů.

Robustnost membrány byla dále potvrzena cykly regenerace. Po šesti opakovaných cyklech, kdy kovové ionty byly odstraněny pomocí 0,1 M HCl a mikroorganismy sterilizačním oplachem, účinnost neklesla pod 90 %. Tento výsledek ukazuje, že membrána je stabilní, odolná vůči chemickému a mechanickému opotřebení, a vhodná pro dlouhodobý provoz v průmyslových i domácích podmínkách.

Experimentální optimalizace zahrnovala testování různých kombinací vrstev a chemických modifikací, aby byla dosažena maximální účinnost pro oba typy kontaminantů. Nejlepší výsledky přinesla kombinace karboxylových skupin a manganových iontů, která zajistila vysokou adsorpční kapacitu kovů a zároveň antibakteriální efekt. Tyto experimenty umožnily vybrat konstrukci vhodnou pro praktické nasazení.

Testy v reálných podmínkách, včetně vodovodní sítě a říčních vod, potvrdily schopnost membrány zachytit bakterie a kovy i při variabilním složení vody. Účinnost filtrace zůstala vysoká při pH 6–8, teplotách 10–25 °C a průtocích 30–50 ml/min. Tato reprodukovatelnost výsledků potvrzuje spolehlivost membrány pro různé situace a zdroje vody.

Nízká ekologická zátěž membrány je významným přínosem. Nepotřebuje chemické látky ani vysoké teploty, a její provoz nevytváří sekundární znečištění. To je zásadní pro udržitelné využití technologie, zejména v průmyslových aplikacích, kde minimalizace environmentálních dopadů je klíčová.

Membrána je snadno integrovatelná do stávajících systémů úpravy vody, aniž by vyžadovala zásadní změny infrastruktury. Lze ji kombinovat se sedimentačními technologiemi nebo UV dezinfekcí, což zvyšuje flexibilitu systému a efektivitu celkového čištění vody.

V průmyslovém čištění odpadních vod membrána snižuje obsah Pb²⁺ a Cd²⁺ o více než 99 %, například při koncentracích Pb²⁺ 50–70 mg/l a Cd²⁺ 20–30 mg/l, přičemž mortalita bakterií přesahuje 99,999 %. Tento parametr potvrzuje vhodnost membrány pro průmyslové aplikace a kombinaci chemických i biologických filtrací v jediném kroku.

Kombinace chemické modifikace, dvouvrstvé struktury a atomární optimalizace umožňuje membráně odstranit široké spektrum kontaminantů, aniž by byla snížena účinnost při zvýšení koncentrace kovů či počtu bakterií. Laboratorní výsledky prokázaly stabilní výkon při průtoku 50 ml/min a vysoké kapacitě adsorpce kovů.

Olomoucká membrána tak představuje globálně použitelný přístup k čištění vody. S vysokou účinností, nízkou energetickou náročností, jednoduchým provozem a možností regenerace se řadí mezi nejperspektivnější inovace současného vodohospodářství. Implementace této technologie může výrazně zlepšit přístup k pitné vodě a minimalizovat ekologické dopady průmyslových odpadních vod.

Evropská komise navrhla soubor změn nařízení o zveřejňování informací o udržitelném financování (SFDR). Toto nařízení tvoří klíčový rámec EU pro transparentnost finančních produktů, které mají environmentální nebo sociální cíle. Nové úpravy reagují na dosavadní nedostatky: mají pravidla zjednodušit, zpřehlednit a lépe je sladit s praxí na trhu. Revidovaná pravidla budou vstřícnější k drobným investorům a zároveň lépe využitelná pro firmy

Komplexní přezkum nařízení SFDR ukázal, že současná úprava vede ke vzniku příliš dlouhých a složitých dokumentů. Ty investorům znesnadňují pochopení i porovnání environmentálních či sociálních prvků jednotlivých finančních produktů. SFDR navíc začalo být v praxi využíváno jako neoficiální označovací systém, což vyvolávalo nejistotu – zejména mezi drobnými investory – a zvyšovalo riziko greenwashingu či nekalých obchodních praktik. Výsledkem je, že původní cíl nařízení, tedy pomoci směrovat kapitál EU do udržitelných priorit, nebyl zcela naplněn.

Předložené změny mají přinést jasnější, stručnější a praktičtější informace, které investorům pomohou lépe se rozhodovat. Poskytovatelům finančních produktů zároveň ulehčí povinnosti spojené se zveřejňováním údajů, a tím sníží i náklady na jejich plnění. Změny by měly posílit pozici EU jako lídra v oblasti udržitelného financování, zvýšit konkurenceschopnost finančního sektoru a usnadnit větší zapojení drobných investorů do kapitálových trhů. Současně přispějí k posílení toku finančních prostředků směrem k udržitelným cílům.

Zjednodušené zveřejňování informací

Komise navrhuje, aby účastníci finančního trhu – tedy firmy nabízející finanční produkty – už nemuseli zveřejňovat informace o hlavních negativních dopadech své činnosti na úrovni celé organizace. Tento krok má zjednodušit reporting v oblasti udržitelného financování a vyřešit překrývání s povinnostmi vyplývajícími ze směrnice o podávání zpráv podniků o udržitelnosti (CSRD) a SFDR. Tento krok navazuje na balíček Komise Omnibus I z února 2025 a přináší významné snížení nákladů spojených s implementací SFDR.

Do budoucna budou mít povinnost zveřejňovat dopady na životní prostředí a společnost pouze největší podniky podléhající novým prahovým hodnotám podle CSRD. Odstraněním povinných zveřejňování na úrovni subjektů ze SFDR se snižuje administrativní zátěž i náklady na sběr a reporting dat v široké škále environmentálních, sociálních a správních (ESG) oblastí. Zároveň se eliminuje dosavadní duplicita.

Komise dále navrhuje výrazně zredukovat rozsah informací vyžadovaných na úrovni produktů. Nově se budou soustředit na dostupná, srovnatelná a skutečně relevantní data. Zveřejňování se tak zaměří na klíčová kritéria vycházející z připravovaných kategorií produktů (viz níže), což poskytovatelům přinese jasnější vodítka pro design i prezentaci produktů. Pro investory to naopak znamená snadnější orientaci v tom, co daný produkt skutečně nabízí z hlediska udržitelnosti. Revidované informace tak budou přívětivější zejména pro retailové investory.

Jasný systém kategorizace

Na základě široké zpětné vazby od trhu Komise navrhuje jednoduchý a přehledný systém tří kategorií pro finanční produkty, které uvádějí environmentální, sociální nebo správní (ESG) tvrzení. Tento systém vychází ze současných tržních postupů a nejnovějších regulačních standardů. Cílem je investorům – zejména drobným – usnadnit orientaci a umožnit jim činit informovaná rozhodnutí.

Nové kategorie zahrnují:

• Kategorie udržitelnosti: Produkty, které aktivně přispívají k udržitelným cílům – například v oblasti klimatu, životního prostředí či sociálních dopadů. Typicky jde o investice do společností nebo projektů, jež již splňují vysoké standardy udržitelnosti.
• Přechodná kategorie: Produkty zaměřené na společnosti či projekty, které zatím udržitelné nejsou, ale nacházejí se na věrohodné trajektorii změny. Může jít například o investice podporující zlepšení v oblasti klimatu, životního prostředí nebo sociálních podmínek.
• Kategorie základních ESG: Produkty, které sice integrují různé ESG přístupy, ale nesplňují podmínky pro zařazení do dvou předchozích kategorií. Může jít například o strategii „nejlepší ve své třídě“ u vybraných metrik, nebo o investice sledující finanční výnos při současném vyloučení společností s nejhoršími výsledky v oblasti ESG.

Aby mohly být produkty do kategorií zařazeny, budou muset zajistit, že výrazná většina investic (minimálně 70 % portfolia) podporuje deklarovanou strategii udržitelnosti. Současně budou muset vylučovat investice do škodlivých odvětví a činností – například do společností porušujících lidská práva, do tabákového průmyslu, do firem zapojených do výroby zakázaných zbraní či do fosilních paliv nad stanovené limity.

Použití ESG tvrzení v názvech a marketingových materiálech bude vyhrazeno výhradně pro produkty zařazené do některé z těchto tří kategorií. Jde o klíčový krok ke snížení greenwashingu a posílení důvěry investorů v udržitelné finance.

Souvislosti a další kroky

Nařízení SFDR bylo přijato v listopadu 2019 a v platnost vstoupilo v březnu 2021. V dubnu 2022 bylo doplněno prováděcím nařízením, které obsahovalo technické detaily a začalo se používat v lednu 2023.

Současný návrh přináší revizi celého rámce zveřejňování informací a jasně definuje hlavní rysy nových kategorií produktů ESG a dohledového rámce. Komise je také zmocněna k přípravě omezeného souboru prováděcích pravidel, která budou tyto základní prvky doplňovat o technické požadavky.

V Ústeckém kraji, konkrétně na Chomutovsku v obci Málkov, by mohl vyrůst moderní podnik na zpracování skleněného odpadu, který by zásadně přispěl k oběhovému hospodářství v České republice. Investorem je společnost SR Glass Recycling, vlastněná německými firmami Schirmbeck a Reiling, která už vlastní pozemky v průmyslové zóně na východním okraji Málkova. Podle zveřejněných dokumentů má být závod uveden do provozu už v příštím roce, přičemž zaměstná asi 30 lidí.

Plánovaná kapacita recyklačního závodu je impozantní – zpracovat by měl až 120 000 tun skleněného odpadu ročně. Nejde přitom jen o zbytky z běžných skleněných kontejnerů na bílý a zelený odpad. Do linky by měly putovat i autoskla, okenní tabule, ploché sklo z demolic nebo průmyslových provozů. Technologické vybavení bude tak pokročilé, že dokáže oddělit příměsi, jako jsou kovy a plasty, a vytřídit z původních střepů až 98 procent čistého skla, uvádí dokumentace posuzování vlivů na životní prostředí (EIA).

Vyčištěné a roztříděné skloviny z recyklačního závodu by měly být dodávány zpět do sklářské výroby jako surovina, čímž nahradí část primárních materiálů, jako je křemičitý písek, soda a vápenec. To přináší výrazné úspory energie: podle české analýzy materiálových toků stačí zvýšit podíl střepů (tzv. cullet) o 1 %, aby spotřeba energie na tavení klesla přibližně o 0,25 %. 
Ministerstvo průmyslu a obchodu. V praxi to znamená, že při vyšším podílu recyklovaného skla v surovinové vsázce lze ušetřit i desítky procent energie na tavení; podle studií až 25–30 %, pokud by se využil maximální možný podíl recyklovsaného skla.

Snížená spotřeba energie samozřejmě znamená i nižší emise CO₂. Například podle britské sklářské asociace lze při nárůstu podílu cullet z 65 na 75 % snížit přímé emise CO₂ o cca 31 g na kilogram vyrobeného skla. Další analýzy uvádějí, že použití 10 % recyklovaného skla může snížit emise CO₂ až o 5 % v porovnání s plným použitím primárních surovin. 

Podle údajů od Guardian Glass ušetří 1 tuna cullet asi 1,2 tuny přírodních surovin a přitom se sníží spotřeba energie, přičemž uniká až ~318 kg CO₂ na každou takto použitou tunu recyklovaného skla. Navíc podle AGC Glass může nahrazení primárních surovin recyklátem snížit emise CO₂ o zhruba 0,5 až 0,7 tuny na tunu vyrobeného skla, v závislosti na technologii tavení. Tato data ukazují, že v kontextu recyklačního závodu na Chomutovsku může recyklované sklo významně zmírnit uhlíkovou stopu sklářské výroby — méně energie na tavení, méně surovin, a tím i nižší emise skleníkových plynů.

Provoz závodu by měl běžet šest dní v týdnu, ve třísměnném režimu. Přibližně 50 nákladních aut denně by přiváželo skleněný odpad a personál pak bude vykonávat relativně jednoduché operace – doplňovat násypky, nakládat produkty a dohlížet na pravidelné čištění zařízení.

Strategický význam záměru je velký – reaguje na novou odpadovou legislativu, která od roku 2030 zakazuje ukládání komunálního odpadu vhodného k recyklaci na skládky. Dlouhodobě se počítá s tím, že do roku 2035 by mělo být skládkování komunálního odpadu sníženo na maximálně deset procent. Tento recyklační závod tak může pomoci kraji i celé republice tomuto cíli výrazně přiblížit.

Z pohledu environmentálního dopadu může mít projekt silný pozitivní efekt: kromě snížení skládkování a úspoře energie při výrobě skla přinese i lokální zaměstnanost. V regionu, kde bývalé těžařské oblasti čekají na nová využití, představuje závod SR Glass Recycling významnou investici a konkrétní přínos pro oběhové hospodářství.

Celkově to vypadá, že recyklační projekt v Málkově má reálné ambice stát se jedním z klíčových pilířů české sklářské cirkulární ekonomiky. Pokud bude proces EIA a stavební úsilí pokračovat podle plánu, mohl by to být zásadní krok nejen pro sklářský průmysl, ale i pro ekologické cíle státu.

Francouzská Veolia, světový lídr v oblasti environmentálních služeb a průmyslové ekologie, se rozhodla výrazně posílit svou pozici na americkém trhu nebezpečného odpadu. Společnost oznámila plánovanou akvizici firmy Clean Earth za 3,04 miliardy dolarů, což představuje jednu z největších investic Veolie v Severní Americe v posledních letech. Transakce je součástí širší strategie GreenUp, která spojuje ekologický růst, technologickou modernizaci a a expanzi aktivit Veolie do nových regionů. 

Clean Earth se specializuje na zpracování a likvidaci vysoce rizikových kontaminantů, včetně nebezpečných chemikálií a nově regulovaných látek jako PFAS, a provozuje více než 80 lokalit po celých Spojených státech, z toho 19 zařízení s federálními povoleními pro skladování, zpracování a likvidaci nebezpečného odpadu.

Pro Veolii znamená tato akvizice zásadní krok k vytvoření druhého největšího hráče v segmentu nebezpečného odpadu v USA. Očekává se, že po integraci Clean Earth vzroste obrat Veolie v tomto segmentu na přibližně 5,2 miliardy eur a marže EBITDA se zvýší na odhadovaných 17 procent. Společnost rovněž předpokládá úspory ve výši 120 milionů dolarů do čtvrtého roku po dokončení transakce díky synergickým efektům integrace, které se projeví zejména v optimalizaci provozních kapacit, logistice a technologickém know-how.

Akvizice Veolii umožní lépe pokrýt regiony USA, kde je poptávka po bezpečném nakládání s nebezpečným odpadem nejvyšší, kde je poptávka po bezpečném nakládání s nebezpečným odpadem stále vysoká. Jihovýchod a severozápad Spojených států představují oblasti s nedostatečně pokrytými službami, a právě zde se očekává nejrychlejší růst. Clean Earth disponuje zkušeným týmem odborníků a dlouhodobě vybudovanými vztahy s klienty v sektorech zdravotnictví, výroby a energetiky, což Veolii umožní lépe reagovat na rostoucí regulace a poptávku po ekologicky šetrných řešeních.

Součástí transakce je i reorganizace Enviri, původního majitele Clean Earth. Enviri oddělí své zbývající divize Harsco Environmental a Rail do nové společnosti New Enviri, jejíž akcie obdrží stávající akcionáři Enviri. Tímto krokem se Enviri zaměřuje na zhodnocení zbývajících aktivit a připravuje je na další růst, přičemž udržuje finanční pákový poměr kolem dvou, aby byla nová firma stabilní a konkurenceschopná. Pro Veolii je tato struktura výhodná, protože umožňuje soustředit se na integrovanou expanzi nebezpečného odpadu, aniž by byla narušena finanční stabilita jejího portfolia.

Transakce bude financována kombinací vlastních zdrojů Veolie a externího financování. Společnost si chce udržet silnou finanční pozici a rating, přičemž plánuje postupně snižovat zadluženost po dokončení integrace Clean Earth. Dokončení akvizice je očekáváno v polovině roku 2026, pokud budou splněny všechny regulační podmínky a schválení akcionářů. Veolia přitom zachovává ambici vytvořit v segmentu nebezpečného odpadu silného a efektivního hráče, který dokáže pružně reagovat na poptávku i na rychle se měnící environmentální regulace.

Z pohledu strategického významu je akvizice Clean Earth zásadní nejen pro posílení amerického portfolia Veolie, ale také pro realizaci dlouhodobých cílů plánu GreenUp. Díky získání technologicky vyspělých zařízení a zkušeného týmu se Veolia stává schopnou rychleji implementovat inovativní metody zpracování nebezpečného odpadu, včetně vysoce rizikových chemikálií a nově regulovaných látek. Integrace Clean Earth umožní optimalizovat provozní procesy a posílit pozici Veolie v sektorech, které jsou klíčové pro udržitelný růst, jako je zdravotnictví, průmyslová výroba a energetika, přičemž firma plánuje realizovat synergické úspory a zvyšovat efektivitu provozu.

Celá transakce rovněž ukazuje, jak se globalizace a koncentrace na trhu odpadového hospodářství proměňuje. Americký trh nebezpečného odpadu, který je vysoce regulovaný a kapitálově náročný, poskytuje Veolii strategickou výhodu a příležitost stát se významným hráčem i mimo Evropu. Tato akvizice zároveň demonstruje, že kombinace silného technologického know-how, strategické expanze a důrazu na ekologický růst je klíčovým faktorem úspěchu v moderním environmentálním byznysu. 

Zatímco svět zrychluje v těžbě a zpracování kritických surovin, které jsou nezbytné pro energetický přechod, výrobu baterií či moderní průmysl, Česko stále těží jen zlomek svého geologického potenciálu – v současnosti se omezuje na dvě suroviny, živce a koksovatelné uhlí, zatímco ložiska strategických kovů jako lithium, uran, zlato, mangan či wolfram zůstávají nevyužitá a projekty často uvázly v průzkumné fázi. 

Geologické průzkumy ukazují, že některá ložiska, například na Cínovci či v okolí Zlatých Hor, obsahují stovky tun kovů, které by mohly významně snížit závislost Evropy na dovozu a posílit surovinovou bezpečnost, avšak pomalé povolovací procesy, dlouhé EIA a odpor veřejnosti brzdí rychlejší rozvoj. Současně tradiční těžba uhlí čelí ekonomické neefektivnosti a legislativním omezením – černé uhlí má být vytěženo jen do roku 2026 a hnědé uhlí se potýká s rostoucími náklady a cenami emisních povolenek. Stabilní jsou jen některé průmyslové horniny, například kaolin, jíl či živec, jejichž strategický význam pro evropskou soběstačnost je však omezený. 

Globální konkurence, zejména státy jako USA, Čína či Austrálie, považuje těžbu kritických surovin za otázku národní bezpečnosti a masivně investuje do průzkumu, těžby i zpracování, zatímco Česko váhá a podmínky pro efektivní domácí těžbu zůstávají složité. Pokud se však podaří zrychlit povolovací procesy, využít moderní technologie a aktivně zapojit místní samosprávy, má země potenciál stát se klíčovým hráčem na evropském a globálním trhu kritických surovin, čímž by nejen posílila průmyslovou konkurenceschopnost, ale i strategickou surovinovou bezpečnost regionu. Více ZDE

Evropská unie vstupuje do rozhodující fáze omezování takzvaných věčných chemikálií v hasicích pěnách. Zatímco se firmy připravují na blížící se zákaz skladování a používání pěn obsahujících PFOA, EU zároveň přijala nejzásadnější restrikci v historii regulace PFAS. Ta postupně ukončí používání fluorovaných hasiv ve všech sektorech. Pro české podniky, zejména ty spadající pod režim SEVESO, to znamená jediné: technologie, zásoby i infrastrukturu čeká v příštích letech zásadní proměna.

Evropská legislativa v oblasti chemické bezpečnosti prochází největší změnou za poslední desetiletí, která se bezprostředně dotýká firem pracujících s průmyslovými hasicími pěnami. Po letech výjimek a postupně zpřísňovaných limitů končí využívání pěn obsahujících kyselinu PFOA (tzv. pěny C8). Evropská komise prodloužila původní termín 4. července 2025 jen do 3. prosince 2025, což je nejzazší možná lhůta, kdy lze tyto látky ještě legálně používat a skladovat. 

Důvodem je kombinace požadavků členských států, technických potíží s přesným měřením příbuzných sloučenin a podhodnocených zásob v provozech. Od prosince 2025 však budou pěny s obsahem PFOA zakázány bez výjimky a podniky tak vstupují do období intenzivního přechodu na alternativní technologie.

Nejtvrdší regulace PFAS přichází

Na tento krok navazuje zásadní evropské nařízení (EU) 2025/1988, které rozšiřuje přílohu XVII nařízení REACH a poprvé reguluje celou skupinu PFAS v hasicích prostředcích. Regulace vychází z vědeckých podkladů Evropské agentury pro chemické látky, podle nichž se v EU ročně vyrobí přibližně 30 000 tun hasicích pěn a až 60 procent z nich obsahuje PFAS. Jen z pěn ročně uniká do prostředí kolem 470 tun těchto látek, které se prakticky nerozkládají, přetrvávají v půdě i vodě a kumulují se v organismech. 
Nové nařízení proto stanovuje limit pro celkovou koncentraci PFAS v pěnách na 1 mg/l, přičemž jeho plné uplatnění nastane 23. října 2030. Některé sektory – zejména kritická infrastruktura a podniky spadající pod přísný bezpečnostní režim SEVESO – získaly delší přechodná období končící až v roce 2035. Cílem však není pouze technologická výměna, ale také eliminace tzv. politováníhodného nahrazení, tedy nahrazování jedné škodlivé fluorované látky jinou.

Evropská regulace přináší do oblasti požárních pěn s obsahem PFAS zásadní změny, které výrazně zpřísňují způsob jejich nakládání. Od roku 2026 budou mít provozovatelé povinnost vypracovat komplexní plány řízení pěn obsahujících látky PFAS, včetně postupů jejich bezpečného používání, zamezení únikům, dekontaminace technologií a harmonogramu úplného nahrazení těmito látkami nenasycených alternativ. Nově se rovněž zavádí jasné požadavky na označování pěn a odpadních vod s koncentrací PFAS přesahující stanovené limity, přičemž jejich vypouštění do kanalizace nebo přímo do vodního prostředí bude jednoznačně zakázáno. 

Firmy čekají inventury zásob

Současně s evropským rámcem se naplno otevírá otázka domácích zásob fluorovaných pěn. České průmyslové podniky, zejména rafinerie, petrochemické provozy, sklady pohonných hmot či velké chemičky, používají pěny v objemech, které mohou dosahovat desítek až stovek tun na jediném místě. Ty spadají do tzv. kategorie SEVESO, což jsou firmy podléhající zvláštním bezpečnostním předpisům. V Česku najdeme celkem 213 takových podniků, řada z nich je státních. 

Zakázaný hasicí přístroj nebo pěnové hasivo lze identifikovat podle konkrétních znaků na obalu nebo v technické dokumentaci. Prvním vodítkem je složení – na štítku by měly být uvedeny typy chemikálií a jejich koncentrace. Pokud je uvedeno některé z označení PFAS, jako PFOA nebo jiné per- a polyfluorované alkylové látky, je pravděpodobné, že se jedná o zakázanou nebo pod přísnou regulací podléhající pěnu. 

Dále je možné zkoumat bezpečnostní list (Safety Data Sheet, SDS), kde by měl být výskyt PFAS jasně deklarován v sekcích týkajících se chemického složení a stability. Výrobci novějších bezfluorových pěn často uvádějí na obalu označení „fluor-free“ nebo „FFF“ (Fluorine Free Foam), což je důležité rozlišovat od klasických fluorovaných pěn. Nakonec je vhodné věnovat pozornost datu výroby a šarži: starší přístroje nebo pěny vyrobené před zavedením regulací mohou nést vyšší riziko, že obsahují zakázané sloučeniny.

Likvidace zásob starších typů pěn bude muset probíhat výhradně ve spalovacích zařízeních schopných dosáhnout minimální teploty 1 100 °C, která je nutná k úplnému rozkladu či nevratné přeměně perzistentních fluorovaných sloučenin. Tyto povinnosti představují významný posun oproti dosavadní praxi a zásadně mění způsob, jakým bude sektor požární ochrany s látkami PFAS v následujících letech nakládat.
 

Česko má desítky tun pěn k likvidaci

Přesné množství PFOA-obsahujících pěn v českých firmách však není veřejně známo. Na rozdíl od toho jsou k dispozici údaje o státních zásobách: Hasičský záchranný sbor ČR disponuje zhruba 27 tunami fluorovaných pěnidel a v centrálních skladech ministerstva vnitra se nachází přibližně 52 tun dalších zásob pro mimořádné události. Ve srovnání s evropskými odhady je zřejmé, že se i české podniky budou muset připravit na postupnou, ale nákladnou modernizaci celého systému požární ochrany, včetně dekontaminace, výměny technologií a zavedení bezfluorových polymerních pěn nové generace.

Obě změny – blížící se zákaz PFOA pěn a plošná restrikce PFAS – tak dohromady představují zásadní obrat v požární ochraně evropského průmyslu. Zatímco ještě nedávno byly fluorované pěny považovány za nezbytné zejména pro hašení kapalných paliv a technologických havárií, dnešní technologický vývoj umožňuje zavádět alternativy. Pro české podniky jde o složitý, ale zároveň nevyhnutelný proces, který jim má zajistit právní jistotu, ekologickou bezpečnost a soulad s novými evropskými standardy. Evropská unie tím vysílá jasný signál: Éra věčných hasicích pěn končí.

Zajímavosti ze světa věčných hasících pěn:

• Fluorované hasicí pěny si vysloužily označení „věčné“ proto, že hlavní třída používaných látek – PFAS – se téměř vůbec nerozkládá. Jejich poločas rozpadu se počítá na stovky až tisíce let. To znamená, že jakmile se jednou dostanou do půdy či vody, zůstávají tam prakticky navždy a často se šíří i stovky kilometrů od místa použití.

• V řadě evropských zemí byly v posledních letech naměřeny zvýšené koncentrace PFAS v blízkosti letišť, rafinerií či průmyslových hasičských cvičišť. Například v Dánsku byly z pěn kontaminovány podzemní vody v řádech kilometrů od testovací plochy. Podobné nálezy byly hlášeny i v Německu, Francii či Nizozemsku.

• Vojenské sektory patří v Evropě dlouhodobě mezi největší uživatele fluorovaných pěn. Při simulacích havárií letadel se pěny používaly ve velkých objemech a znečištění půdy i podzemních vod je v těchto lokalitách často nejvyšší. I proto má obranný sektor v EU přechodné období až do roku 2035.

• Mnoho provozů přešlo v minulých letech na pěny označované jako C6. Ty obsahují kratší řetězce PFAS, které se sice v organismu akumulují o něco méně než C8, ale jejich toxicita i perzistence jsou stále velmi vysoké. Nová evropská regulace tak zakazuje i jejich použití – nejde tedy o vítanou alternativu, ale pouze o dočasnou slepou uličku.

• Odstranění PFAS z potrubních systémů a nádrží je technologicky náročný proces. Fluorované látky mají silnou afinitu k povrchům a rády vytvářejí tenké filmy, které nelze jednoduše odplavit vodou. V mnoha podnicích tak bude nutná úplná výměna některých prvků systému nebo několikanásobná chemická dekontaminace.

• Likvidace pěn v zařízeních schopných dosáhnout 1 100 °C je výrazně dražší než likvidace běžného nebezpečného odpadu. Cena se může podle evropských studií pohybovat od 50 do více než 200 Kč za kilogram v závislosti na množství, dopravě a čistotě odpadu. Pro velké podniky to představuje potenciálně milionové položky.

• Nové polymerní FFF pěny (Fluorine Free Foams) mají dnes srovnatelné výsledky při hašení požárů kapalných paliv, a to i bez fluorovaných surfaktantů. Výrobci uvádějí, že jejich účinnost roste s každou generací, a některé z nich se už běžně používají v letištních hasičských sborech.

• Hasičský záchranný sbor ČR vytvořil metodiky pro identifikaci PFAS v hasicích prostředcích a postupy pro jejich bezpečné nahrazení. Koordinuje také evidenci zásob a doporučuje provozům, aby inventarizaci provedly co nejdříve, protože likvidace může být časově náročná.

V nadlimitní zakázce pro Dopravní podnik hl. m. Prahy rozhodovala poprvé také ekologie. CLASSIC OIL uspěl se svou nabídkou mimo jiné také díky podílu recyklovaného materiálu ve svých kapalinách. Ty budou chladit celý vozový park autobusů i nejnovější elektrobusy. CLASSIC OIL se zavázal k dodávce kapalin s minimálním obsahem recyklátu 25 %. Ušetří tím 55 tun ekvivalentu CO₂ ročně.

Díky této zakázce se Dopravní podnik hl. m. Prahy (DPP) stává jedním z průkopníků v oblasti udržitelných veřejných zakázek. „Výběrové řízení nastavilo unikátní precedens. Poprvé jsme se u nadlimitní veřejné zakázky setkali s tím, že hodnotícím kritériem nebyla pouze cena, ale přihlíželo se také na environmentální dopady. S Dopravním podnikem hl. m. Prahy spolupracujeme dlouhodobě, již několik let od něj odebíráme jeho použité kapaliny, nyní ale poprvé můžeme dodávat do autobusů i produkty s podílem recyklátu,” komentuje zakázku Jan Skolil, technický ředitel CLASSIC OIL.

Předmětem aktuální zakázky byly dodávky chladících kapalin do všech pražských autobusů v objemu kolem 290 000 litrů ročně. Dle původních kritérií měla o novém dodavateli rozhodnout z 30 % environmentální kritéria, nakonec ale po nátlaku konkurence o vítězi rozhodovala z 95 % cena a jen z 5 % udržitelná hodnota. Vítězem zakázky se nakonec stal CLASSIC OIL, který přislíbil minimální obsah recyklovaného podílu 25 % v každém litru balení. Roční úspora CO₂ se díky tomuto partnerství odhaduje na 54,8 tun CO₂ eq. 

Dopravní podnik hl. m. Prahy navíc dlouhodobě odevzdává své použité kapaliny k recyklaci právě do CLASSIC OIL, environmentální úspora tohoto partnerství je tak ještě zásadnější. 

„Výběrové řízení je pro nás historické. Podařilo se nám prosadit zásadní precedens a uzavřít cirkulární smyčku. Nejen, že jsme šli příkladem, ale ukázali jsme, že i u veřejných a nadlimitních zakázek s přísnými pravidly a kontrolami lze hodnotit kritéria, jako jsou kvalita a udržitelnost. Navíc výběrové řízení nakonec vyhrál subjekt, kterému dlouhodobě odevzdáváme naše použité kapaliny k recyklaci. Dnes tak můžeme znovu plnit naše autobusy původními kapalinami, které prošly recyklačním procesem,” říká Veronika Veselá, odpadová specialistka DPP.

Dopravní podnik ročně k recyklaci odevzdá kolem 29 000 litrů použité kapaliny, která se do autobusů nyní po recyklaci vrátí. „Odevzdání kapalin k recyklaci s sebou nese navíc i finanční úspory – recyklace je pro Dopravní podnik hl. m. Prahy mnohem levnější, než by byla nešetrná likvidace,” doplňuje Jan Skolil.

CLASSIC OIL je jedním z největších výrobců glykolových kapalin v tuzemsku. Jeho produkty využívají dopravní podniky, sportoviště, administrativní budovy i obchodní centra. Jako jediná společnost ve střední Evropě právě CLASSIC OIL investoval do vybudování vlastní recyklační linky. Kapaliny tak vyrábí, distribuuje, recykluje a z recyklátu znovu vyrábí nový produkt. Ročně tímto způsobem do oběhu navrátí téměř půl milionu litrů kapaliny.

 

Evropská komise spustila veřejnou konzultaci k zásadnímu návrhu nového nařízení, které má nahradit současná ochranná opatření vůči levnému dovozu oceli. Ocel není jen materiálem pro stavby, infrastrukturu nebo automobilový průmysl – její strategický význam sahá až k obranným a vojenským schopnostem EU. 

Ocelářský průmysl v Unii je třetím největším na světě, přímo zaměstnává kolem 300 tisíc lidí a nepřímo ovlivňuje miliony dalších pracovních míst. Přesto čelí kritickým výzvám. Globální nadměrná kapacita oceli tlačí na objemy i ceny, evropská výroba je pod ziskovou úrovní, investice do projektů zelené oceli stagnují a regionální ekonomiky se ocitají pod tlakem. Od roku 2008 ztratilo odvětví téměř 100 tisíc pracovních míst, což je přibližně čtvrtina pracovních sil, a mnohé závody musely omezit či zastavit výrobu.

Nový návrh reaguje na tuto situaci prostřednictvím systému kvót a cel. Roční dovozní kvóta je nastavena na 18,3 milionu tun, přičemž překročení této hranice bude zatíženo clem 50 procent. Správa kvót bude čtvrtletní a nebude možné převádět nevyužité objemy, což má zabránit prudkým cenovým výkyvům. „Melt & pour“ pravidlo zajistí, že se dá ověřit původ oceli a minimalizuje se možnost obcházení opatření přes třetí země. Evropská komise rovněž připravila mechanismus pravidelného hodnocení účinnosti – každé dva roky bude možné upravit produktový rozsah, komplexní revize režimu je plánována na rok 2031 a poté každých pět let.

Dokument připomíná, že ocel je klíčová pro hospodářskou stabilitu i strategickou autonomii Evropy. Stabilní dodavatelské řetězce umožňují zajištění obranných platforem, jako jsou tanky, letadla či lodě, a snižují závislost na dovozu z třetích zemí. Evropská komise zdůrazňuje, že navrhovaný režim respektuje pravidla WTO a není protekcionistickým opatřením, ale cíleným nástrojem, který má chránit evropský průmysl a umožnit jeho další modernizaci a dekarbonizaci.

Na globální scéně je tlak ještě patrnější. Nadměrná kapacita oceli není problém jen v EU, ale po celém světě. Řada zemí už přijímá vlastní ochranná opatření, aby zabránila propadu cen nebo přetížení svých trhů. Evropská unie se snaží postupovat vyváženě: nechce zavírat dveře dovozcům, ale zároveň musí ochránit své výrobce před neudržitelným dumpingem. Kvóty nastavené na evropské úrovni přinášejí jasná pravidla – každý dovozce ví, kolik může přivézt, čímž riziko, že trh ztratí stabilitu, bude menší. Pro obchodníky a menší výrobce to ale znamená nutnost pečlivého plánování. Clo 50 procent nad kvótou může zásadně změnit ceny některých druhů oceli a vyžadovat nové strategie z pohledu skladování a nákup materiálu. 

Komise nyní vyzývá všechny zainteresované subjekty – firmy, asociace i odborníky – aby se zapojily do konzultace. Připomínky do 2. prosince 2025 mohou ovlivnit finální podobu pravidel, a to nejen z hlediska obchodního, ale i z pohledu zaměstnanosti, regionálního rozvoje a dlouhodobé udržitelnosti. Je to výjimečná šance, jak spoluvytvářet pravidla, která mohou zajistit, že evropská ocel zůstane konkurenceschopná, inovativní a ekologicky udržitelná.

Dokument ke stažení:

• EU 239_25 EK Návrh nařízení – COM(2025)

• EU 239_25 EK Příloha – COM(2025)

• EU 239_25 EK Pracovní dokument útvarů – SWD(2025)

Beton je druhý nejpoužívanější materiál na planetě po vodě. Umožňuje růst měst, stavbu domů, nemocnic, mostů i infrastruktur, bez nichž by se moderní svět zhroutil během jediného dne. Současně je ale také zdrojem zhruba 7 % světových emisí CO₂. Nová globální zpráva GCCA přináší pozoruhodně detailní vhled do toho, jak se cementářský a betonářský průmysl mění zevnitř – technologicky, politicky i finančně. Čtenář získá unikátní pohled na obor, který se odehrává mimo hlavní pozornost veřejnosti, a přesto zásadně rozhodne o tom, zda se planeta přiblíží k cíli udržet oteplování do 1,5 °C. Toto je příběh nezastavitelné proměny od těžkého průmyslu ke klimaticky neutrální budoucnosti, kde hlavní roli hraje odvaha inovovat i ochota spolupracovat napříč kontinenty.

Globální cementářský a betonářský sektor se nachází v bodě zásadní transformace, který nemá v historii obdoby. Podle nové zprávy GCCA uplynuly čtyři roky od představení velkolepé vize – dosáhnout do roku 2050 čisté nuly napříč celým hodnotovým řetězcem. Za tu dobu se odehrála tichá revoluce, která už dnes mění podobu výroby i spotřeby jednoho ze základních stavebních kamenů civilizace. Průmysl, který ještě před několika dekádami působil neměnným dojmem, se stal laboratoří pokročilých technologií, inovací a politik.

Základním sdělením zprávy je potvrzení, že beton zůstane nepostradatelným materiálem pro splnění 92 % cílů udržitelného rozvoje OSN. Bez něj nebude možné stavět školy, nemocnice, vodohospodářskou infrastrukturu ani ochranu před klimatickými extrémy. Tím naléhavější je však nutnost dekarbonizace. Sektor, který má na svědomí sedm procent světových emisí, se rozhodl dobrovolně přijmout zodpovědnost a v rekordním čase hledat řešení, která zasáhnou každý krok jeho výrobního a dodavatelského procesu.

Zpráva potvrzuje výrazný pokrok: od roku 1990 se emisní intenzita cementu snížila o 25 % a jen mezi roky 2020 a 2023 o 4,4 %. Tento posun je dvojnásobně rychlejší než dříve, ale současně stále nedostatečný k dosažení milníků stanovených pro rok 2030. Právě proto průmysl investuje do sedmi hlavních dekarbonizačních pák, mezi nimiž najdeme řízené snižování klinkeru (slinku) v cementu, výrazné nasazení alternativních paliv, technologické inovace v recyklaci, účinnější navrhování staveb i transformaci elektrifikace. Každá z pák má své místo, ale některé mají potenciál změnit průmysl od základů.

Jednou z nich je bezesporu uhlíkové zachytávání, využívání a ukládání (CCUS), které zpráva označuje za naprosto klíčové. V roce 2025 byla uvedena do provozu první komerční cementárna na světě, která dosahuje čisté nuly díky zachytávání CO₂ přímo u zdroje a jeho ukládání pod zem. Do roku 2030 má být takových provozů přinejmenším deset. Nové projekty, jako je evropský ACCSION schopný zachytit až 1,4 milionu tun CO₂ ročně nebo britský Peak Cluster podporovaný investicí 28,6 mil. liber, dokazují, že tato technologie přestává být vizí a stává se realitou.

Stejně významné je i snižování klinkeru – nejsnáze dekarbonizovatelné části výroby. Země po celém světě testují a zavádějí nižší podíly klinkeru díky materiálům, jako je kalcinovaný jíl, pozzolany či bazalt. Thajská společnost SCG představila nízkouhlíkový cement LC3, který už dnes snižuje emise o 30 % a má potenciál dosáhnout 50 %. Holcim experimentuje s biocharovou technologií, která z betonu dělá reálný uhlíkový sink (uhlíkový pohlcovač). V Evropě, Latinské Americe i Africe se rozvíjí využívání recyklovaných surovin, od ocelených materiálů i stavebních demolic jako plnohodnotné vstupní suroviny.

Sektor dokonale chápe, že nejde jen o technologii. Bez politické opory by většina projektů nevznikla. Zpráva proto apeluje na premiéry, ministry i regulátory: je třeba jednoznačně umožnit využívání odpadů jako paliva, podporovat poptávku po nízkouhlíkových produktech skrze veřejné zakázky, modernizovat normy a vytvořit legislativní rámce pro transport a ukládání CO₂. Příkladem dobré praxe je Austrálie, kde nový národní rámec udržitelného zadávání staveb zavádí jednotná pravidla pro měření zabudovaného uhlíku. V Evropě pak vzniká první globální systém Low Carbon Ratings, který označuje cementy a betony podle jejich uhlíkové stopy, od stupně AA po G, podobně jako energetické štítky na spotřebičích.

Významný posun nastává i na úrovni regionů. Již více než polovina světové produkce cementu je pokryta národními či regionálními dekarbonizačními roadmapami. Latinská Amerika jde příkladem díky detailní regionální strategii FICEM, která propojuje redukci klinkeru, rozvoj cirkulární ekonomiky i řešení methane avoidance. V Argentině vznikl modelový národní plán vytvořený za spolupráce s UNIDO, který slouží jako vzor pro ostatní rozvojové regiony. Thajsko integruje průmyslové požadavky do své klimatické politiky NDC 3.0 a paralelně buduje demonstrační nízkouhlíkovou zónu Saraburi Sandbox.

Zpráva také zdůrazňuje nečekaný, ale přelomový faktor – nástup digitálních technologií. Umělá inteligence, digital twins a sofistikovaná procesní analýza už dnes umožňují snížit spotřebu energie, zvýšit výkon pecí a přesně optimalizovat složení cementu. Kolumbijský Argos hlásí zvýšení výkonu mlýnů o 4,5 %, snížení spotřeby elektřiny o 7 % a pokles poměru klinkeru o dva procentní body díky dlouhodobě vyvíjeným digitálním dvojčatům. To není kosmetická úprava, ale strukturální pokrok s reálnými emisními dopady.

Jedním z nejsilnějších motivů zprávy je kolektivní charakter celé transformace. Průmysl zdůrazňuje, že 80 % cementářské produkce se odehrává v globálním jihu. Pokud má svět dosáhnout čisté nuly, musí být změny dostupné, financovatelné a proveditelné. Z tohoto důvodu GCCA rozjíždí Net Zero Accelerator Programme, který pomáhá zemím vytvářet vlastní národní cesty, identifikovat bariéry, stanovit technologické milníky a přilákat investice.

V neposlední řadě zpráva ukazuje bohatý ekosystém startupů a výzkumných týmů, který podporuje program Innovandi. Už více než 300 startupů nabídlo své technologie, propojuje se tvrdý průmysl s akademií a vznikají partnerství, jež by před pár lety působila nepravděpodobně. Cementáři otevírají své laboratoře, provozy i expertní zázemí. Mění se kultura celého sektoru.

Čtenář si ze zprávy odnese nejen rozsáhlý přehled technologických, provozních a politických trendů, ale především jedno základní poselství: průmysl, který byl dlouho považován za rigidní, má potenciál stát se jedním z tahounů globální klimatické transformace. Pokud jej podpoří vlády, investoři a odběratelé, dokáže do roku 2050 proměnit celé odvětví z jednoho z hlavních zdrojů emisí na oblast, která bude reálně přispívat nejen k jejich snížení, ale i k tvorbě uhlíkových sinků.

PŘEHLED 20 ZAJÍMAVÝCH ČÍSEL ZE ZPRÁVY GCCA

• 7 % – přibližný podíl cementářského a betonářského průmyslu na globálních emisích CO₂.
• 92 % – tolik cílů udržitelného rozvoje OSN závisí na betonu.
• 25 % – pokles emisní intenzity cementu od roku 1990.
• 4,4 % – pokles emisní intenzity cementu jen mezi roky 2020 a 2023.
• >50 % – podíl světové produkce cementu pokrytý regionálními či národními dekarbonizačními roadmapami.
• 7 hlavních pák – počet dekarbonizačních mechanismů definovaných ve strategii GCCA.
• 156 národních/regionalních projektů – počet iniciativ identifikovaných v rámci dekarbonizačních akcí po celém světě.
• 13 demontračních projektů – aktuálně probíhající piloty nízkouhlíkových technologií v Thajsku.
• 80 % – podíl cementářské výroby, který se odehrává v zemích globálního jihu.
• 1,4 mil. tun CO₂ ročně – kapacita zachytávání plánovaná pro projekt ACCSION.
• 28,6 mil. liber – britská vládní investice do projektu Peak Cluster.
• 10+ komerčních cementáren – cílový počet plně funkčních CCUS provozů do roku 2030.
• 300+ startupů – počet startupů, které se zapojily do programu Innovandi.
• 4,5 % zvýšení výkonu – výsledek použití digitálních dvojčat v kolumbijských závodech Argos.
• 7 % snížení spotřeby elektřiny díky digitálním simulačním modelům.
• 2 procentní body snížení klinkeru dosažené pomocí optimalizace procesu u Argosu.
• 140 firem – členové GCCA, působící ve 80 zemích světa.
• 1. komerční cementárna s čistou nulou na světě – uvedena do provozu v roce 2025.
• 2,3 miliardy tun cementu – odhadovaná roční produkce v regionech globálního jihu v horizontu 2030+ 
• Tři úrovně označení AA–G – rozsah nového globálního ratingu Low Carbon Rating pro cement a beton.

Tři aktuální zprávy z české i evropské energetiky vypovídají o jednom – energetika se stává stále klíčovějším bojištěm ekonomické soutěže, strategických investic a politických rozporů. Čeští průmyslníci varují před konkurenční nevýhodou vůči Německu kvůli dotacím na elektřinu, miliardář Daniel Křetínský buduje novou energetickou alianci s francouzským TotalEnergies a vláda čelí pochybnostem, jestli vůbec zvládne naplnit ambiciózní závazky o pětinásobném nárůstu výkonu větrných parků. Společným jmenovatelem je napětí mezi trhem a strategií, které může rozhodnout o budoucí pozici Česka v evropské energetické hře.

Německé dotace rozkládají evropskou konkurenceschopnost

Od začátku příštího roku plánuje Německo výrazně snížit cenu elektřiny pro energeticky náročný průmysl – zavedením takzvaného průmyslového tarifu má být část nákladů na přenosové sítě přenesena na stát. To znamená, že německé firmy by mohly platit až o polovinu méně než dosud. České podniky to považují za zásadní hrozbu a „likvidaci tuzemské konkurence“. 
Velké energeticky náročné firmy – například sklárny – varují, že bez adekvátní reakce české vlády hrozí masové ztráty konkurenceschopnosti. Kritici upozorňují, že jde o výrazné „pokřivení hřiště“, které vyvolává obavy i na úrovni evropského jednotného trhu. 

Podle některých průmyslových lídrů by navrhované kroky české vlády (např. eliminace poplatku za obnovitelné zdroje) mohly pomoci, ale nestačí. Ekonomové odhadují, že práh zlevnění v Německu (okolo 55 €/MWh) je výrazně nižší než ten, kterého by mohlo Česko dosáhnout (odhady kolem 80 €/MWh), což by pro české firmy představovalo zásadní nevýhodu. 
Tato situace vyvolává potřebu koordinované evropské reakce. Někteří odborníci volají po diplomatickém tlaku nebo úpravě mechanismů trhu, které by lépe chránily firmy v zemích bez podobných dotací.

Křetínský a TotalEnergies: Nová aliance se silou stovek miliard

Miliardář Daniel Křetínský prostřednictvím svého Energetického a průmyslového holdingu (EPH) uzavírá strategické partnerství s francouzskou společností TotalEnergies. Dohoda je postavena na vytvoření nového společného podniku v hodnotě 10,6 miliardy eur (přibližně 256 miliard korun). 

Do tohoto podniku EPH vloží své flexibilní energetické zdroje — plyn, biomasu a baterie — a na oplátku získá 4,1% podíl v TotalEnergies. Výkon vložených kapacit je impozantní: podle dostupných informací společný podnik propočítal instalovaný výkon kolem 11 GW, včetně zdrojů v rozvoji či výstavbě. 

Z hlediska strategie jde o výrazný krok směrem k flexibilní výrobě elektřiny — tedy výrobě, která dokáže reagovat na proměnlivou poptávku či nabídku obnovitelných zdrojů. TotalEnergies naopak svou roli posiluje jako „integrovaný evrop¬ský hráč“ v elektroenergetice, kombinující plyn-to-power a skladování energie. 

Z dlouhodobého hlediska může tato aliance přispět k vyšší energetické bezpečnosti v klíčových zemích (Itálie, Nizozemsko, UK, Irsko), zároveň ale zvedá otázku, zda „velcí hráči“ nemohou z trhu vytlačit menší domácí producenty, včetně těch českých.

Vládní ambice versus realita: cíl z větru je v ohrožení

Vznikající česká vláda si podle vládní strategie klade za cíl zvýšit výkon větrných elektráren na 1,5 GW do konce dekády – tedy pětinásobek současného stavu. Tento ambiciózní plán vyvolává skeptické reakce i z řad odborníků.

Zástupci oboru připouštějí, že existuje řada projektů ve fázi přípravy a dosažení části cíle je stále možné, ale podle vlády je pětinásobný růst „nerealistický“. Na podporu jejich argumentu uvádějí oprávněné obavy z administrativních bariér, nedostatečného financování provozních podpor i komplikací s povolováním nových instalací.

Navíc potenciál není zdaleka bez hranic. Analýzy, například z energetického plánu, ukazují, že přestože technický potenciál existuje, transformace vyžaduje rychlé a efektivní povolovací procesy. Pokud se tyto procesy nezrychlí, ambice vlády mohou zůstat spíše v rovině vize než reálného plánu.

Neúspěch v realizaci by měl významné důsledky – slabší rozvoj větrné energie by mohl zpomalit dekarbonizaci, snížit energetickou soběstačnost a zvýšit závislost na fosilních zdrojích nebo flexibilních zdrojích (např. plyn), což se může projevit i v nákladech pro spotřebitele a průmysl.

Směr a rizika české energetické politiky

Tyto tři události spolu nesou silný společný motiv: evropská energetika se dynamicky přeskupuje, a to v souvislosti s mocí, financemi a konkurencí. Zatímco Německo dává značnou výhodu svému průmyslu, české firmy čelí hrozbě ztráty konkurenceschopnosti. Současně velcí hráči, jako je Křetínský s TotalEnergies, vytvářejí nové energetické aliance, které mohou přenastavit rovnováhu sil v regionu. A uvnitř Česka se ambiciózní vládní plány (např. pětinásobný nárůst větrné kapacity) potýkají s realitou byrokracie, technických omezení a investičních výzev.

Pokud má Česko udržet krok v této proměně, bude muset strategicky reagovat – a to nejen prostřednictvím podpory obnovitelných zdrojů, ale i prostřednictvím diplomatických a tržních mechanismů, které zajistí férové podmínky pro domácí průmysl a energetické investice. U řady českých průmyslových podniků přitom tvoří náklady na energie běžně 30 % celkových provozních nákladů, což není málo a jen podtrhuje význam stabilního a konkurenceschopného energetického prostředí.
 

Plastový recyklát už nemusí zůstat doma – nový „pas“ podle normy EN 18065 mu otevírá cestu daleko za hranice. Díky pasportu bude jasné, odkud pochází, co obsahuje a jaký má životní příběh. Díky systému „Data Quality Levels“ (DQL) a digitálním produktovým pasportům lze každý kus sledovat od okamžiku recyklace přes zpracování až po nové použití, což zvyšuje důvěru obchodníků i konečných uživatelů. Pro průmysl jde o klíčový krok, který nejen standardizuje dokumentaci a obchodní postupy, ale zároveň vysílá jasný signál směrem k důvěryhodnému oběhovému hospodářství.

Evropský průmysl plastů získal normativní společný kompas — EN 18065:2025, norma schválená technickou komisí CEN/TC 249, přináší systém pro klasifikaci recyklovaných plastů na základě kvality a úrovně dostupných dat („Data Quality Levels“, DQL). Jde praktický nástroj, který umožňuje výrobcům, recyklátorům, obchodníkům i digitálním platformám mluvit stejným jazykem a tedy budovat důvěru v recykláty na celoevropské úrovni.

Norma byla oficiálně publikována 19. srpna 2025, což znamená, že dokument je právně závazný jako evropský standard. Pro přijetí jako národní norma v členských zemích, včetně České republiky, stanovují pravidla CEN, a tak by měla být EN 18065 plně přijata do národních standardů nejpozději do února 2026. V jiných zemích už norma nabývá platnosti. Například estonský normalizační institut uvádí, že EVS EN 18065 platí od 1. září 2025. 

Obsah normy je bohatý a technicky propracovaný. Definuje čtyři úrovně DQL, které specifikují, jaká data musí být shromážděna a zdokumentována — od základních informací o typu recyklátu až po podrobné údaje o způsobu recyklace, příměsích, plnivech či přídavných látkách. Každá úroveň DQL určuje, jak hluboce musí být analyzované parametry popsány: například DQL 1 může obsahovat minimální údaje, zatímco DQL 4 vyžaduje komplexní informace o procesu recyklace, stopových kontaminantech a emisích skleníkových plynů (např. CO₂ ekvivalenty). 

Kromě klasifikace materiálu norma stanovuje metodiku pro vzorkování a homogenizaci recyklátu – což je klíčové pro to, aby data opravdu reprezentovala obsah a charakter materiálu, a nejen náhodný výběr. Další zásadní částí je výpočet recyklovaného podílu v materiálových směsích (kompozitech): EN 18065 obsahuje normativní přílohu A, kde jsou podrobné požadavky na DQL, a informativní přílohu B s metodikou výpočtů recyklovaného obsahu, jak pro mechanickou, tak chemickou recyklaci. Konkrétní příklady spočítané v příloze ukazují, jak se recyklovaný podíl uvádí v různých scénářích — včetně složení s plnivy či vláknitými příměsemi. 

Jedním z největších inovativních pilířů EN 18065 je zavedení digitálního produktového pasportu (Digital Product Passport, DPP). Norma vyžaduje, aby data o původu, zpracování a vlastnostech recyklátu byla zachycena, validována a následně přenášena v digitální formě. Součástí jsou pravidla pro aktualizaci pasportu, určování verzí, ale i jeho historii – tedy jak byly údaje změněny v čase. 

Dále jsou stanovena pravidla pro přenos dat a sledovatelnost, kde systémová hranice („system boundary“) pasportu musí být jasně definována a musí existovat mechanismy pro zajištění integrity dat. Norma klade i důraz na uchování dat — pasport by měl být navržen tak, aby dříve zaznamenaná data nezmizela, i když materiál prochází různými fázemi použití či recyklace. 
Další částí EN 18065 je označování („labelling“) recyklátů — normou je stanoveno, jak prezentovat typ recyklátu (např. polymer, přídavky) a jak deklarovat procentuální podíl recyklovaného materiálu v namíchaných směsích. To umožňuje transparentní komunikaci nejen mezi výrobci a recyklátory, ale také směrem k zákazníkům a regulačním orgánům.

Při pohledu na původní základ normy hrají klíčovou roli německé DIN SPEC 91446 a DIN SPEC 91481. První z nich byla připravena již v roce 2021 a stanovovala čtyři datové úrovně kvality, čímž vytvořila paradigmu, na které EN 18065 staví. DIN SPEC 91481 navíc doplňuje specifika pro materiály na bázi polyamidu a rozpracovává koncept digitálního pasportu pro tyto složky. 

Význam EN 18065 je pro průmysl enormní. Podle tiskové zprávy německého institutu DIN poskytuje norma „jednotný datový systém pro kruhovou ekonomiku v celé Evropě“. Díky tomu mohou recyklátoři i kupci používat společný komunikační rámec, což usnadňuje obchodování, zvyšuje důvěru v recykláty a podporuje investice. Pro investory a výrobce je to signál, že trh s recykláty se stabilizuje a stává se lépe předvídatelným.

Pro Českou republiku představuje EN 18065 příležitost k zásadní modernizaci recyklačního průmyslu. Norma zatím nebyla formálně přijata jako česká státní norma (ČSN), nicméně její národní převzetí se očekává nejpozději do února 2026, protože, jak bylo uvedeno výše, podle pravidel CEN musí členské státy převzít nové evropské normy do šesti měsíců od jejich publikace, aby byla zajištěna jednotná aplikace standardů v celé Evropě. 

Přijetí EN 18065 umožní českým firmám aplikovat jednotný evropský rámec, standardizovat dokumentaci a sledovat kvalitu recyklátů v souladu s DQL úrovněmi. Zavedení digitálních produktových pasportů nejen sníží obchodní a provozní rizika, ale také posílí ekologický profil výrobků a podpoří důvěryhodnost českých recyklátů na evropském trhu. Firmy, které se na tuto změnu připraví včas, mohou získat významnou konkurenční výhodu.

Evropská komise spustila výzvu k předložení faktických podkladů, která může rozhodnout o podobě technických kritérií určujících, co je v EU považováno za udržitelnou investici. Jde o klíčovou příležitost pro podniky, finanční instituce, samosprávy i vědecké experty, aby přímo přispěli k tomu, jak bude taxonomie EU fungovat v praxi. V sázce je nejen míra administrativní zátěže, ale také důvěra v celý rámec udržitelného financování a dostupnost investic pro zelenou transformaci.

Evropská komise zahájila přezkum aktů v přenesené pravomoci k taxonomii EU pro oblast klimatu a životního prostředí, přičemž klíčovým cílem je aktualizovat a zjednodušit technická screeningová kritéria. Taxonomie je základním kompasem evropského udržitelného financování, a právě technická kritéria určují, které činnosti mohou získat status environmentálně udržitelných. Zkušenosti prvních let však ukázaly, že část pravidel je obtížně použitelná, příliš detailní nebo v praxi způsobuje právní nejistotu. Komplikace se dotýkají podniků, auditorů i finančních institucí, které musely vynakládat značné kapacity na interpretaci nejasných požadavků, zejména u kritéria „významně nepoškozovat“.

Komise nyní reaguje nejen na zákonnou povinnost pravidelného přezkumu, ale také na silnou poptávku z praxe. Zjednodušení kritérií je jednou z priorit nově nastavených politických směrů, které mají snížit administrativní zátěž podniků a posílit konkurenceschopnost EU. Revize slibuje zpřesnění definic, odstranění duplicit, lepší harmonizaci s aktuální legislativou i jasnější požadavky na to, jak prokazovat soulad. Cílem není měnit ambici udržitelného financování, ale zpřehlednit pravidla tak, aby byla použitelná v každodenní praxi a odblokovala investice tam, kde dnes naráží na zbytečnou složitost.

Čeká se, že změny přinesou významné pozitivní dopady – od jednoduššího reportingu přes větší srovnatelnost zveřejňovaných informací až po snazší přístup firem k zeleným financím. Pro finanční trh by měla revize zvětšit transparentnost a zlepšit orientaci investorů. Díky úpravám založeným na vědeckých poznatcích má zároveň zůstat zachována vysoká environmentální integrita celého rámce. Posílení důvěry je zásadní, protože pokud bude taxonomie vnímána jako příliš komplikovaná či odtržená od reality, může to brzdit využívání udržitelných investic napříč EU.

Revize bude podložena rozsáhlým sběrem dat, konzultacemi s odborníky i podněty z tzv. Stakeholder Request Mechanism, který v posledních měsících shromáždil desítky konkrétních upozornění na problematická místa. Komise nyní vyzývá odbornou veřejnost, aby poskytla detailní příspěvky ke zlepšení kritérií, přičemž výzva je dostupná ve všech 24 úředních jazycích EU a poběží čtyři týdny. Navazovat budou tematická pracovní setkání, konzultace s platformou pro udržitelné financování i expertní skupinou členských států.

Tato fáze představuje jedinečnou možnost, jak ovlivnit budoucí podobu taxonomie EU. Je to prostor pro vědecké instituce, podniky i nevládní organizace, aby sdílely své zkušenosti, navrhly praktická řešení a pomohly vytvořit jasnější, účinnější a přiměřenější pravidla. Pokud má být evropské udržitelné financování robustní, věrohodné a zároveň použitelné, právě teď je okamžik, kdy může odborná veřejnost rozhodnout o jeho směřování na další roky.

Dokument ke stažení:

Česká republika si v nejnovějším klimatickém indexu CCPI mírně polepšila, ale její hodnocení zůstává na spodních příčkách. Přestože země postupně přijímá nové zákony a investuje do modernizace energetiky, analýza ukazuje, že český klimatický výkon brzdí strukturální problémy, slabé závazky a sporné využívání biomasy.

Česká republika se v nejnovějším hodnocení Climate Change Performance Indexu posouvá jen nepatrně, zatímco klíčové nedostatky přetrvávají. Experti upozorňují, že bez závazné legislativy, jasných sektorových cílů a odhodlaného politického leadershipu zůstane česká transformace spíše na papíře než v realitě.

Česká republika obsadila v letošním Climate Change Performance Indexu 49. místo, čímž zůstává v kategorii „low climate performer“. Tento výsledek se drží v dlouhodobém trendu, kdy Česko na globální klimatické scéně nepůsobí jako lídr, ale spíše jako konzervativní vyčkávající hráč, který se pohybuje v bezpečné blízkosti evropského průměru, nikoli však na špici. Nejde přitom jen o samotné hodnocení – důležité jsou signály, které CCPI zdůrazňuje: české tempo změn je příliš pomalé na to, aby dokázalo odpovědět na dynamiku klimatické krize i rychle se vyvíjející technologie a evropskou legislativu. V jednotlivých kategoriích se obrázek jeví ještě složitější. V emisích a energetické spotřebě si Česko stojí středně, ale v obnovitelné energii a klimatické politice výrazně zaostává. Tento nesoulad mezi dílčími výsledky dokresluje celkovou ambivalentnost českého přístupu – snaha nechybí, ale v rozhodujících oblastech je příliš nerozhodná a bezzubá.

Jedním z nejvýznamnějších problémů, které experti CCPI zdůrazňují, je konstrukce a role dlouhodobé strategie LTS 2017 (Long-Term Strategy), která v české klimatické politice funguje jako základní dokument pro dekarbonizaci. Tento strategický rámec však není zakotven v žádném klimatickém zákoně, protože taková legislativa v České republice dosud neexistuje – na rozdíl od většiny západoevropských států. Absence klimatického zákona má zásadní důsledky. Strategie je politickým dokumentem bez právní závaznosti, a proto ji lze měnit, oddalovat či přepisovat podle momentální politické situace, nikoli podle klimatických potřeb. To se naplno ukázalo v posledních dvou letech, kdy pokus o aktualizaci LTS narazil na politické spory a nestal se součástí stabilního legislativního rámce. Bez pevně stanovených sektorových cílů a bez národního uhlíkového rozpočtu, který by definoval, kolik emisí může Česko ještě vyprodukovat, zůstává řízení přechodu k nízkouhlíkové ekonomice rozvolněné a postrádá kontinuitu. Právě tato neukotvenost ztěžuje plánování průmyslu, obcí i energetických firem, které se bez jasných legislativních mantinelů pohybují v nejistotě, jaké tempo a rozsah transformace vláda skutečně prosazuje.

Podle CCPI sice česká vláda schválila legislativní balík pro rozvoj obnovitelných zdrojů a od roku 2025 otevřela nové možnosti pro sdílení energie, což je jednoznačně pozitivní krok směrem ke komunitní energetice a decentralizaci. Nicméně systémově jde stále spíše o sadu izolovaných úprav než o součást soudržné strategie odklonu od fosilních paliv. Česká republika například nemá žádný zákonem uložený plán na úplné ukončení využívání uhlí či plynu – spoléhá se místo toho na kombinaci ekonomických signálů z emisního systému EU ETS, dostupnost Modernizačního fondu a postupné změny v energetické struktuře. Ekonomická logika může fungovat ve střednědobém horizontu, ale bez jasného právního vymezení se obtížně předvídá rychlost útlumu fosilních sektorů i jeho dopady na zaměstnanost a regiony. Zvláště citlivé jsou uhelné regiony, kde se očekává sociální i ekonomická transformace – ta však potřebuje čas, plán a jistotu, že se pravidla nezmění každé dva roky podle složení vlády.

Energetická efektivita je oblastí, kde Česká republika vykazuje jistý pokrok, což experti CCPI uznávají. Programy jako „Nová zelená úsporám“ nebo investice do renovace budov, tepelné techniky a lokální solární energetiky skutečně vedou ke zlepšení. Zvyšuje se i počet elektromobilů a energeticky úsporných opatření v obcích a průmyslu. Přesto však index upozorňuje na to, že v Česku stále absentují tzv. „sufficiency measures“ – tedy kroky, které by vedly nejen ke snižování energetické náročnosti technologií, ale i k celkovému omezování spotřeby energie. Sem patří kvalitní veřejná doprava, dostupné bydlení, podpora kompaktního městského plánování či motivace ke změně dopravního chování. Tyto aspekty, které v západní Evropě tvoří pevnou součást klimatické politiky, v Česku zatím stojí na okraji debaty. Výsledkem je, že česká energetická spotřeba na obyvatele zůstává nadprůměrná a bez zásadních změn v životním stylu, dopravě i infrastruktuře nelze očekávat rychlý posun směrem k udržitelnosti.

Sektor zemědělství a lesnictví představuje další slabinu. Právě zde CCPI upozorňuje na nedostatečnou pozornost vůči emisím, které tyto oblasti produkují. Ačkoli je lesní hospodaření regulováno a existují programy na obnovu porostů, české lesy se po kůrovcové kalamitě nacházejí ve stavu, který snižuje jejich schopnost vázat uhlík. K tomu se přidává rostoucí export dřevěných pelet a biomasy do zahraničí, což zároveň snižuje dostupnost obnovitelné suroviny na domácím trhu a vytváří tlak na další těžbu. Biomasa se tím stává paradoxní položkou – je vedena jako obnovitelný zdroj, ale její nadužívání i struktura trhu mohou mít problémový klimatický efekt. Přestože CCPI neříká, že biomasa je problémová sama o sobě, upozorňuje, že její role v české energetice je příliš dominantní, zatímco skutečně čisté zdroje, jako větrná energie, stále narážejí na regulační bariéry a pomalé povolovací procesy.

V evropském a mezinárodním kontextu zůstává role Česka spíše pasivní. Podle CCPI nepatří mezi státy, které aktivně posouvají unijní ambice nebo přicházejí s vlastními inovativními návrhy. Česká politika je spíše reakční než proaktivní, často čeká na finální podobu evropských balíků a až poté je implementuje. Tento přístup sám o sobě nemusí být problematický, ale v rychle se měnícím globálním prostředí vede k tomu, že Česko se ocitá v pozici dojíždějícího hráče, který využívá prostor, který mu poskytne EU, ale sám neformuje jeho směřování.

Odborníci CCPI proto apelují na několik hlavních změn: nutnost definovat sektorové cíle emisí, vytvořit národní uhlíkový rozpočet, posílit závaznost klimatických plánů legislativou, rozšířit politiku směrem k udržitelným životním stylům a ukončit podporu fosilních paliv. Podle nich Česká republika stojí na rozcestí – buď přijme moderní nástroje, které využívají západoevropské země, a zařadí se mezi státy směřující k uhlíkové neutralitě, nebo bude i nadále postupovat pomalu, sledujíc vývoj okolo, ale bez skutečného vlivu a bez rychlého efektu na domácí emise.

Celkový obraz z CCPI je jasný: Česká republika má potenciál a disponuje finančními nástroji i technologiemi, které mohou transformaci urychlit. Chybí však závaznost, dlouhodobá politická kontinuita a vůle přijmout opatření, která přesahují horizont jednoho volebního období. Dokud zůstane klimatická politika roztříštěná a bez legislativních jistot, bude se výkonnost Česka zlepšovat jen pomalu, a země tak riskuje, že promarní šanci stát se skutečným moderním energetickým státem 21. století.

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) oznámila dvě klíčová opatření: novou digitalizovanou pomoc pro malé a střední podniky (MSP) v souladu s REACH a zároveň doporučila zařadit čtyři látky na seznam látek, které budou vyžadovat autorizaci. Tato strategie reflektuje dvojí ambici — usnadnit regulatorní zátěž pro menší firmy a zároveň zlepšit kontrolu látek představujících zvýšené riziko pro zdraví a životní prostředí.

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) spustila aktualizované SME hub — online platformu určenou pro malé a střední podniky, která jim má pomoci lépe porozumět a plnit jejich povinnosti podle chemické legislativy EU. Tento krok je součástí dlouhodobé strategie agentury zaměřené na to, aby menší firmy dostaly cílenou podporu, přístup k užitečným nástrojům a poradenství. Hub je vybaven nejen bohatou sbírkou materiálů a nástrojů od ECHA i členských států, ale také pilotním projektem virtuálního asistenta využívajícího umělou inteligenci. Tento asistent, dostupný 24/7 ve všech jazycích EU, slouží k rychlému a spolehlivému odpovídání na dotazy o povinnostech podle REACH. Během pilotního provozu ECHA analyzuje sběry otázek a odpovědí a přizpůsobuje systém podle zpětné vazby uživatelů. 

Dále ECHA upozorňuje na nadcházející změny v ověřování statusu MSP, které vstoupí v platnost od roku 2027. Společnosti budou muset dva měsíce před podáním registračních nebo autorizačních dokumentů žádat o validaci velikosti podniku. Agentura přitom bude vyžadovat dokumentaci o počtu zaměstnanců, obratu a účetní závěrce. Po schválení zůstane status platný tři roky, což přinese stabilitu a predikovatelnost poplatků pro malé hráče. 

Současně ECHA navrhla zařadit čtyři chemické látky na seznam REACH, které budou podléhat režimu autorizace. Mezi navrhované látky patří báriový diboron tetraoxid (barium diboron tetraoxide) a složitá organická organofosforová sloučenina S-(tricyklo[5.2.1.0²,⁶]deca-3-en-yl) … phosphorodithioate, stejně jako Diphenyl(2,4,6-trimethylbenzoyl)fosfinoxid a melamin. Důvodem je jejich potenciál pro závažné účinky na zdraví lidí a životní prostředí — regulace autorizačním režimem by znamenala, že jejich využití bude možné pouze po udělení povolení pro konkrétní použití.

Autorizační režim podle REACH funguje tak, že látky označené jako „Substances of Very High Concern“ (SVHC) musí projít procesem, kde držitelé (výrobci, dovozci či uživatelé) žádají o povolení pro specifické použití. Toto povolení může být uděleno, pokud je riziko dostatečně zvládnutelné („adequate control“) nebo pokud přínosy pro společnost převáží rizika a neexistují vhodné alternativy. Po zařazení látky do Annex XIV (seznamu pro autorizaci) platí tzv. “sunset date” — datum, po kterém je látku možné používat jen pro autorizovaná použití. 

Kde se tyto látky běžně používají? Vezměme si TPO (Diphenyl(2,4,6-trimethylbenzoyl)fosfinoxid) — to je vysoce účinný fotoiniciátor, využívaný při UV vytvrzování. Používá se v tiskových barvách (screen, offset, flexo), v laku na dřevo, v gelových nehtech (kosmetika), v 3D tiskových pryskyřicích a v průmyslových povlacích. Díky jeho vlastnostem lze dosáhnout rychlé polymerace a nízké žloutnutí povrchu.

Melamin je další látkou — slouží především jako základ pro melaminové pryskyřice. Ty se používají při výrobě laminátů, nábytkových desek, podlah, kuchyňského nářadí, lepidel či nátěrů. Dále se melamin využívá jako retardér hoření v polymerech a intumescentních nátěrech (např. v elektronice, textilu, konstrukčních materiálech). 

Zařazení těchto látek na autorizační seznam tedy znamená, že firmy, které je používají, budou muset projít formálním procesem a prokázat, že jejich využití je buď bezpečné, nebo nenahraditelné. To ECHA využívá jako nástroj ke stimulaci nahrazování nebezpečných látek bezpečnějšími alternativami, pokud jsou technicky a ekonomicky dostupné.

Nedaleko Oxfordu, v jinak poklidné krajině mezi řekou Cherwell a silnicí A34, se během jediné noci objevil výjev, který mnozí popsali jako „ekologický noční můru“. Na louce v záplavovém území vyrostla gigantická hromada průmyslového odpadu vysoká několik metrů, dlouhá až stovky metrů, která představuje jednu z největších nelegálních skládek, jaké se v regionu za poslední roky objevily. 

Nešlo o běžné domácí harampádí, ale o směs plastů, pěnových izolací, zeminy, dřeva a materiálů, které jasně naznačují profesionální a organizovaný původ. Už první pohled odborníků i místních rybářů ukázal, že odpad je průmyslového původu, který pochází z rozsáhlejší stavební či demoliční činnosti, nikoli z jednotlivých domácností.

Šokující nebyl jen rozsah, ale také místo, kde byla skládka navezena. Louka leží v přirozeném záplavovém území řeky Cherwell, které se pravidelně ocitá pod vodou. Každý větší déšť nebo zvýšená hladina znamenají riziko, že toxické látky začnou být splachovány přímo do toku. Plastové a pěnové materiály mohou uvolňovat chemické látky, stavební odpady mohou obsahovat těžké kovy či ropné látky. 

Ekologické organizace upozorňují, že při nejbližší výraznější srážkové epizodě mohou být části skládky odplaveny a kontaminovat nejen Cherwell, ale i širší ekosystém údolí Temže. Odborníci z univerzit i neziskového sektoru proto varují, že jde o reálné riziko ekologické nouze, která může zasáhnout jak vodní organismy tak lidské komunity dále po proudu.

Událost zároveň rozvířila debatu o tom, jak funguje britská odpadová politika a zejména instituce, která má nad nakládáním s odpady dohlížet. Tou je britská Environment Agency, vládní úřad odpovědný mimo jiné za boj s odpadovou kriminalitou. Agentura dlouhodobě upozorňuje, že pracuje s nedostatečnými finančními i personálními kapacitami. V praxi to znamená omezený dohled nad tisíci firem, které s odpady nakládají, a velmi malou možnost rychle zasáhnout, když se objeví rozsáhlejší nelegální aktivita. 

Případ u Oxfordu je typickou ukázkou toho, jak mohou organizované skupiny využívat systémových slabin – krátkodobé pronájmy pozemků, nevyjasněné vlastnické vztahy nebo lokality mimo běžný dohled. V momentě, kdy je odpad navezen, stává se zodpovědnost neřešitelným právním labyrintem: vlastníci pozemků často o skládce nevěděli, pachatelé jsou neznámí a likvidace se přesouvá na místní samosprávu, která na podobný zásah nemá prostředky.

Největší zátěž nyní dopadá na místní samosprávu — konkrétně radu hrabství Oxfordshire (Oxfordshire County Council). Ta však otevřeně přiznává, že likvidace skládky není v jejích silách bez podpory státu. Náklady mohou přesáhnout její běžné finanční možnosti, protože nejde jen o odvoz tun odpadu, ale také o následné analýzy, dekontaminaci a dlouhodobý monitoring lokality. Podle vyjádření představitelů samosprávy může být konečný účet vyšší, než jsou investiční prostředky, které má rada pro celý rok k dispozici.

Tento případ se tak stal mnohem víc než jen lokálním problémem. Je to varování, jak křehký může být systém, pokud v něm existují mezery, které dokáže organizovaná odpadová kriminalita využít. Moderní odpadové hospodářství není jen o recyklačních číslech a technologických inovacích, ale také o robustních institucích, kvalitním dohledu, transparentních tocích materiálů a dostatečném financování veřejných úřadů. Pokud některá z těchto částí selže, může se během jediné noci z obyčejné louky stát ekologická hrozba pro celé území.

Obří skládka u Oxfordu je proto lekcí, kterou by Evropa neměla ignorovat. Ukazuje, že prevence je vždy levnější než náprava, že finance a institucionální kapacity nejsou administrativní detail, ale klíčová součást ochrany krajiny, a že odpadová kriminalita je fenomén, který si zaslouží pozornost podobnou té, jakou věnujeme jiným formám organizovaného zločinu.