Podle aktuálních dat Eurostatu za rok 2023 skončilo v Evropské unii v odpadu zhruba 58,2 milionu tun potravin. V přepočtu na jednoho obyvatele to představuje přibližně 130 kilogramů, tedy více, než kolik váží průměrný Evropan po měsíci zásob v lednici. Více než polovina tohoto objemu – 53 % – pochází z domácností, což odpovídá 69 kilogramům potravin na osobu ročně. Zbývající část se rozkládá mezi ostatní články potravinového řetězce: výrobu a zpracování (24 kg), gastronomie a stravovací služby (14 kg), primární produkce (12 kg) a obchod a distribuce (10 kg). Ve srovnání s rokem 2022 (57,8 mil. t) jde o nárůst o 0,7 %.

Statistika ukazuje, že domácnosti zůstávají nejslabším článkem celého systému – a současně jeho nejsledovanější veličinou. Zatímco průmysl a maloobchod postupně zavádějí technologické nástroje pro lepší řízení zásob a redistribuci přebytků, spotřebitelské chování se mění jen pomalu. Každá tuna vyhozených potravin představuje nejen ztrátu potravní hodnoty, ale i nevyužité suroviny, energii a emisní stopu. Eurostat navíc pracuje s rozlišením jedlých a nejedlých složek odpadu, takže data jsou přesnější než v předchozích letech, i tak ale potvrzují dlouhodobý trend – Evropa se pohybuje na hranici, kde už nelze spoléhat jen na osvětu.

Na tuto stagnaci reaguje nový legislativní rámec schválený v září 2025. Revize rámcové směrnice o odpadech (Waste Framework Directive) stanovuje poprvé právně závazné cíle pro snižování potravinového odpadu. Do konce roku 2030 musí členské státy snížit množství potravinového odpadu ve výrobě a zpracování o 10 % a v maloobchodu, gastronomii a domácnostech o 30 % na obyvatele ve srovnání s průměrem let 2021–2023. Každý stát bude povinen pravidelně vykazovat pokrok, metodiku i míru plnění, což poprvé sjednocuje dosud roztříštěný systém národních přístupů.

Nová pravidla rovněž ukládají státům, aby definovaly podniky s „významnou úlohou“ při tvorbě potravinového odpadu a zajistily, že budou usnadňovat darování neprodaných, avšak zdravotně nezávadných potravin. Prakticky to znamená povinnost pro velké výrobce a maloobchodní sítě optimalizovat výrobu, zkracovat skladové cykly a rozvíjet spolupráci s potravinovými bankami či charitativními organizacemi. Kritici upozorňují, že evropské cíle – 10 % a 30 % – jsou méně ambiciózní než globální závazek OSN, který míří ke snížení odpadu o polovinu (SDG 12.3). 

Česká republika podle posledních dat Ministerstva životního prostředí v roce 2023 vyprodukovala celkem 1,06 milionu tun potravinového odpadu. Největší podíl na tom mají domácnosti – více než 646 tisíc tun, tedy zhruba 60 % z celkového objemu. Následuje sektor gastronomie a stravovacích služeb s 185 tisíci tunami, zpracování a výroba s 146 tisíci tunami, maloobchod s 69 tisíci tunami a prvovýroba se 17 tisíci tunami. Ve srovnání s rokem 2021 se sice celkové množství odpadu snížilo o přibližně 70 tisíc tun, ale dynamika poklesu se zpomaluje. Zvlášť viditelný je nárůst v restauracích a jídelnách, které po období pandemického útlumu opět generují více zbytků.

Pro Českou republiku to znamená dvojí úkol – naplnit evropské cíle a současně proměnit vnímání jídla v domácnostech, kde stále převažuje pocit, že vyhozená potravina je jen maličkost. Každý kilogram ale představuje zbytečně spotřebovanou energii, půdu a vodu. Klíčové bude propojit legislativní rámec s konkrétní praxí – od lepšího měření dat přes podporu potravinových bank až po vzdělávání veřejnosti.

Odborníci se shodují, že pokud má Česká republika plýtvání opravdu snížit, musí změna začít u každého z nás. Cesta k úspoře začíná už v nákupním košíku. Plánování je základní nástroj: kdo nakupuje podle seznamu a promyšleně, minimalizuje impulzivní nákupy i zkažené zbytky. Pomáhá i drobná změna návyků – například sledování rozdílu mezi datem spotřeby („spotřebujte do“) a minimální trvanlivostí („minimální trvanlivost do“). Potraviny po uplynutí minimální trvanlivosti nejsou automaticky zkažené, pokud jsou správně skladovány.

Domácnosti mohou zásadně ovlivnit množství potravinového odpadu už tím, jak potraviny skladují. Klíčová je správná teplota lednice – ideálně mezi 4 až 6 °C – a přehledné uspořádání potravin, kde starší produkty patří dopředu a nové dozadu. Tím se snižuje riziko, že jídlo zapadne a zkazí se dřív, než přijde na řadu. Při skladování ovoce a zeleniny je důležité mít na paměti, že ne všechny druhy patří do chladu. Rajčata, okurky, papriky, brambory, cibule, česnek nebo tropické ovoce, jako jsou banány, mango či ananas, v lednici ztrácí chuť, strukturu i živiny. Naopak listová zelenina, bobuloviny nebo jablka snesou nižší teplotu dobře.

Zásadní roli hraje i plyn etylen, který některé plody – zejména jablka, hrušky, meruňky či banány – přirozeně uvolňují během zrání. Tento plyn urychluje dozrávání okolního ovoce a zeleniny, což může vést k jejich předčasnému kažení. Proto je vhodné tyto druhy skladovat odděleně od potravin citlivých na etylen, jako jsou například brokolice, květák, zelí, mrkev nebo salát. I takto jednoduché opatření může snížit domácí potravinové ztráty o desítky procent.

Dalším krokem je promyšlená příprava jídel. Menší porce znamenají menší množství zbytků a případné přebytky lze kreativně využít – zeleninové odřezky jako základ vývaru, tvrdší chléb jako krutony, přezrálé ovoce do koláče. Pokud jídlo nestihnete zkonzumovat, často ho lze bezpečně zamrazit.

Důležitou roli má i vzdělávání. Každá domácnost by měla znát nejen hodnotu jídla, ale i cenu jeho ztráty – ekologickou i finanční. Studie ukazují, že když lidé začnou sledovat, kolik potravin skutečně vyhazují, množství odpadu se během několika měsíců sníží o desítky procent. Sdílení přebytků s rodinou, sousedy nebo prostřednictvím potravinových aplikací může být jednoduchým a efektivním krokem, který spojí ekologii s lidskostí.

Mercedes-Benz nedávno představil technologii, která by mohla posunout elektromobilitu na novou úroveň – solární lak, tenkou fotovoltaickou vrstvu, která se nanáší přímo na karoserii vozu. Podle automobilky může taková vrstva při ideálních podmínkách zajistit dodatečný dojezd až 20 000 kilometrů ročně. Pro evropské podmínky, například ve středoněmeckém Stuttgartu, se odhaduje přínos přibližně 12 000 kilometrů ročně. Jedná se o technologii, která slibuje využití plochy vozu k výrobě elektřiny, aniž by byla potřeba přídavná solární střecha či externí panely.

Prototyp, na kterém Mercedes-Benz novou technologii testuje, nese označení Vision EQXX a představuje laboratoř inovací značky v oblasti efektivity, udržitelnosti a aerodynamiky. Tento vůz již v minulosti zaujal rekordní spotřebou energie, když na jedno nabití zvládl ujet přes 1 200 kilometrů. Nový solární lak na jeho karoserii navazuje na tento přístup – využívá každého čtverečního centimetru povrchu k produkci elektřiny. Cílem je posunout elektromobilitu z pasivního systému závislého na síti do aktivního ekosystému, který si část potřebné energie vyrábí sám.

Fotovoltaická vrstva má tloušťku pouhých 5 mikrometrů a hmotnost kolem 50 gramů na metr čtvereční. Její aplikace je univerzální – lze ji nanést na téměř libovolný tvar exteriéru a neobsahuje vzácné zeminy ani křemík, což slibuje lepší recyklovatelnost. Systém je navržen tak, že generuje energii i když je vozidlo zaparkované a teoreticky by mohl dodávat přebytek energie zpět do domácí sítě. V praxi se tak otevírá možnost, že automobil nebude jen dopravním prostředkem, ale stane se mobilní fotovoltaickou elektrárnou.

Technologicky je zajímavé, že se nejedná o klasické solární články, které bývají křehké a těžké, ale o organické fotovoltaické vrstvy vyrobené z uhlíkových sloučenin. Tyto materiály jsou flexibilní, lehké a lze je nanášet podobně jako běžnou barvu. Díky tomu mohou být začleněny přímo do procesu lakování automobilu, aniž by výrazně zvýšily jeho hmotnost či náklady. Mercedes tak využívá znalosti z oblasti nanotechnologií a chemického inženýrství, které umožňují dosahovat stále vyšší účinnosti při zachování estetických i praktických vlastností karoserie.

Přesto je třeba zůstat opatrný. Realistické podmínky v běžném městském prostředí znamenají stínění od budov, stromů či sousedních vozidel, což zásadně snižuje efektivitu solárního laku. Navíc vlivem nečistot, deště, sněhu a UV záření se může účinnost v průběhu času snižovat. Mercedes zatím prezentoval pouze prototypy – komerční dostupnost, životnost a ekonomická návratnost technologie zůstávají otevřenými otázkami. Odborníci zároveň upozorňují, že energetický přínos je silně závislý na zeměpisné šířce a na orientaci karoserie vůči slunci. Zatímco střechy nebo kapoty mohou mít vysoký přínos, svislé plochy dveří či zadní části vozu budou v praxi generovat podstatně méně energie.

Současný vývoj u automobilů není jediný. Nissan již v Japonsku nasadil solární střechu na svůj malý elektromobil, která při optimálních podmínkách přidává ročně až 2 900 kilometrů dojezdu. Toyota testuje podobnou technologii u modelu Prius Plug-in, kde solární panely dodávají energii i do klimatizačního systému a příslušenství vozu. Tyto technologie se postupně propojují s konceptem vehicle-to-grid, tedy že automobil nejen spotřebovává energii, ale může ji i dodávat zpět do sítě. Pokud by se tento koncept stal běžnou praxí, elektromobily by mohly v budoucnu stabilizovat energetické sítě a vyrovnávat výkyvy mezi výrobou a spotřebou elektřiny.

V širším kontextu ukazuje solární lak, že povrchy vozidel a budov mohou být energeticky aktivní a že návrh produktů musí myslet na celý životní cyklus, tedy od výroby přes užívání až po konečnou fázi. Z hlediska environmentální politiky by se tak mohla otevřít nová kapitola v přístupu k designu dopravních prostředků – nikoli jen s důrazem na nulové emise při jízdě, ale i na energetickou soběstačnost a obnovitelnost použitých materiálů.

Otázkou však zůstává, zda je solární lak spíše technologickou demonstrací, nebo zda se skutečně stane masově využívanou inovací. Jak ovlivní servisní náklady, odolnost vůči mechanickému poškození a renovace karoserie? Jaká bude jeho účinnost ve střední Evropě, kde sluneční svit je omezený? Jak se promítne do samotné ekonomiky elektromobilu? Přes všechny tyto otázky je jasné, že solární lak představuje fascinující krok k energeticky soběstačným vozidlům a otevírá prostor pro novou generaci e-mobility, kde automobil produkuje energii, místo aby ji jen spotřebovával.

Zelená transformace Evropy už dávno není pohádkou o budoucnosti – je to právně vymahatelný rámec, který se začíná proměňovat v soudní realitu. Příběh, který se teď píše ve Švédsku, by přitom měl být pro všechny ostatní členské státy – včetně České republiky – varováním i lekcí. Evropská komise totiž v říjnu 2025 podala žalobu na Švédsko k Soudnímu dvoru EU kvůli tomu, že země nesplnila povinnost převzít do svého právního řádu klíčové části nové směrnice o podpoře obnovitelných zdrojů energie (RED III). Na první pohled formální záležitost, ve skutečnosti ale precedens, který může zásadně proměnit vymáhání klimaticko-energetických závazků v celé Unii.

Směrnice RED III, oficiálně Directive (EU) 2023/2413, je třetím vydáním evropského rámce pro obnovitelné zdroje. Na rozdíl od svých předchůdců (RED I z roku 2009 a RED II z roku 2018) je tento dokument výrazně ambicióznější – nejen co do čísel, ale hlavně do právní síly. Stanovuje, že do roku 2030 musí mít Evropská unie jako celek alespoň 42,5 % energie z obnovitelných zdrojů, s možností posunout tento podíl až na 45 %. Nejde však jen o abstraktní cíl. RED III zároveň ukládá povinnost členským státům zrychlit a zjednodušit povolovací procesy pro výstavbu obnovitelných zdrojů a jejich připojování do sítí. Právě tato část – a to je klíč – měla být do národních právních řádů převedena už do 1. července 2024.

Švédsko, které se dlouhodobě pyšní jednou z nejčistších energetických bilancí v Evropě, tuto povinnost nesplnilo. Komise proto po několika varováních přistoupila k žalobě, a to podle článku 260 odst. 3 Smlouvy o fungování EU, který umožňuje uložit sankci už v prvním rozsudku, pokud stát vůbec neoznámil žádná implementační opatření. Nejde tedy o formální výtku – ale o první skutečný „tvrdý test“ evropského klimatického práva.

Z politicko-ekonomického hlediska má tento případ mimořádný význam. Ukazuje totiž, že Evropská komise přechází z období doporučení do období vymáhání. Zatímco dříve mohla zpožděná implementace směrnic působit jako běžná administrativní rutina, dnes se stává hrozbou s reálnými finančními následky. Švédsko může čelit nejen reputačním škodám, ale i vysokým denním pokutám, jaké Komise v minulosti uplatnila třeba vůči Polsku nebo Řecku při jiných legislativních selháních.

A právě tady se nabízí velmi aktuální paralela s Českou republikou. Zatímco Švédsko čelí soudu kvůli neprovedení RED III, v Praze se vede politická bitva o implementaci dalšího klíčového pilíře evropské klimatické politiky – systému obchodování s emisemi pro budovy a dopravu, známého jako EU ETS 2. Česká vláda – konkrétně opozice vedená hnutím ANO – dala opakovaně najevo, že tento nástroj nechce přijmout, případně hodlá jeho zavedení „odložit“. Jenže přesně zde začíná stejný příběh, jaký dnes končí švédskou žalobou: neochota transponovat evropské závazky se v Evropě už netoleruje. Pokud by Česká republika blokovala implementaci ETS 2, riskuje nejen finanční sankce a soudní řízení, ale také ztrátu důvěry investorů a brzdění přechodu k nízkouhlíkové ekonomice.

Evropský soud pro lidská práva (ESLP) zamítl 28. října 2025 klimatickou žalobu proti Norsku, kterou podaly organizace Greenpeace Nordic a Natur og Ungdom (Mladí ochránci přírody) společně se skupinou mladých žalobců. Tvrdili, že norská vláda porušila jejich základní práva tím, že povolila nové projekty těžby ropy a plynu v arktické oblasti Barentsova moře, aniž by dostatečně zhodnotila jejich dopady na klima. Žalobci se odvolávali na článek 2 (právo na život) a článek 8 (právo na respektování soukromého a rodinného života) Evropské úmluvy o lidských právech a argumentovali, že rozhodnutí státu prohlubuje klimatickou krizi a ohrožuje budoucí generace.

Soud však jednomyslně rozhodl, že k porušení práv nedošlo. Zdůraznil, že Norsko má široký prostor pro uvážení při rozhodování o využívání svých přírodních zdrojů a že jeho kroky nelze považovat za svévolné nebo v rozporu s mezinárodními závazky. Podle ESLP norský právní rámec zajišťuje dostatečné mechanismy pro posuzování dopadů na životní prostředí a umožňuje veřejnosti účast na rozhodovacím procesu.

Tento verdikt znamená významný precedens v evropském klimatickém právu, protože kontrastuje s dřívějším rozsudkem téhož soudu ve věci švýcarských seniorek, kde soud uznal, že nedostatečná klimatická opatření mohou představovat porušení lidských práv. V norském případě se však soud přiklonil k výkladu, že stát může pokračovat v rozvoji fosilního průmyslu, pokud současně podniká kroky ke snižování emisí a naplňuje své závazky vůči Pařížské dohodě.

Kauza vyvolala v Norsku i v Evropě živou diskusi o tom, kde leží hranice mezi ochranou klimatu a energetickou suverenitou států. Norská vláda rozsudek přivítala s tím, že potvrzuje její právo na vlastní rozhodování o těžbě, zatímco ekologické organizace varují, že rozhodnutí může oslabit tlak na státy, které se stále spoléhají na příjmy z fosilních paliv. V pozadí celé kauzy zůstává otázka, zda mezinárodní soudy dokážou efektivně reagovat na klimatickou krizi prostřednictvím právních nástrojů vytvořených původně pro jiné historické a společenské kontexty.

Česká klimatická žaloba a rozhodování o CHKO Soutok

Zatímco Evropský soud rozhodl o norském případu, v České republice se pozornost upírá na Ústavní soud, který ve středu 5. listopadu vyhlásí dva dlouho očekávané nálezy týkající se životního prostředí. První oznámí se týká návrhu 35 poslanců hnutí ANO, kteří zpochybnili vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Soutok na soutoku Moravy a Dyje. Tento krok poslanci zdůvodňují obavami ze zásahu do práv vlastníků a omezení hospodářské činnosti. Odpůrci návrhu však upozorňují, že jde o jedinečné území evropského významu, kde se prolínají ekosystémy tří řek a které hraje klíčovou roli v ochraně vody, biodiverzity i v adaptaci krajiny na klimatickou změnu.

Druhé oznámení se týká verdiktu ve věci spolku Klimatická žaloba ČR, který požaduje, aby stát přijal konkrétní a závazné kroky ke snižování emisí skleníkových plynů. Podle žalobců vláda dlouhodobě neplní své mezinárodní závazky vyplývající z Pařížské dohody a tím porušuje právo občanů na příznivé životní prostředí. Do řízení se zapojila i skupina senátorů, kteří podpořili aktivní přístup státu k ochraně klimatu jako otázku základní odpovědnosti vlády vůči občanům.

Ministerstvo životního prostředí otevírá novou kapitolu v rozvoji české energetiky. Pod názvem KOMUNERG spouští program, který má pomoci obcím, malým podnikům i domácnostem vytvářet energetická společenství – tedy lokální sdružení výrobců a spotřebitelů elektřiny z obnovitelných zdrojů. Jde o konkrétní krok směrem k energetické soběstačnosti regionů a k naplňování klimaticko-energetických cílů České republiky.

Program umožňuje žadatelům kombinovat dotaci, zvýhodněný úvěr se splatností 5 až 10 let nebo jejich souběh, přičemž podíl vlastního financování musí činit alespoň deset procent. Podpora je určena projektům realizovaným na území maximálně tří sousedících obcí s rozšířenou působností, nebo v hlavním městě. Cílem je vytvořit prostředí, kde se obnovitelné zdroje, akumulace a řízení spotřeby energie stávají nedílnou součástí místní infrastruktury.

Ministerstvo uvádí, že program podpoří výrobu elektřiny z různých, vzájemně se doplňujících obnovitelných zdrojů, spolu s jejím ukládáním a inteligentním řízením spotřeby. Takto koncipované projekty mají pomoci snižovat zatížení přenosové soustavy a posilovat energetickou bezpečnost na lokální úrovni. Zároveň reagují na rostoucí poptávku po stabilních a dostupných energetických řešeních, která snižují závislost na centrálních dodavatelích i na výkyvech tržních cen.

Příjem žádostí se otevírá 15. prosince 2025 a bude otevřen do 31. prosince 2027, případně do vyčerpání zásobníkové alokace.

Dokument ke stažení:

KOMUNERG č. 1/2025

Česká republika se vydává na dlouhou cestu za obnovou života v krajině. Vláda schválila Strategii ochrany biologické rozmanitosti ČR 2026–2050 a Akční plán pro období 2026–2030, které mají zastavit úbytek druhů a ekosystémů a především obnovit jejich odolnost. Dokument vychází z přesvědčení, že biologická rozmanitost není luxus, ale základní podmínka života a ekonomické stability.

Podle strategie „biologická rozmanitost – ekosystémů, druhů a genů – tvoří základ života na Zemi a zajišťuje stabilitu ekosystémů i životní podmínky člověka“. Právě tato stabilita se však v posledních desetiletích narušila. Od 80. let zmizely z českého území desítky druhů rostlin i živočichů, především těch, které bývaly běžnou součástí zemědělské krajiny. Úbytek druhů, zhoršující se kvalita půdy, ztráta vody a fragmentace biotopů vytvářejí tlak, který ohrožuje nejen přírodu samotnou, ale i potravinovou bezpečnost a dlouhodobou prosperitu společnosti.

Strategie si proto klade za cíl obnovit zdraví krajiny tak, aby ekosystémy dokázaly fungovat samy o sobě – bez neustálé lidské náhrady. Jde o proměnu přístupu: od pasivní ochrany k aktivní obnově. Zásadní je přitom propojení ochrany přírody s ostatními oblastmi – zemědělstvím, lesnictvím, vodním hospodářstvím či územním plánováním. Dokument zdůrazňuje, že „úbytek biodiverzity je zásadní hrozbou nejen pro přírodní systémy, ale i pro ekonomiku a kvalitu života obyvatel“.

Akční plán počítá s konkrétními kroky: do roku 2030 má být pod ochranou nejméně 23 % rozlohy České republiky a na šesti procentech území má platit přísnější režim péče. Důraz se klade i na vymezení jádrových zón a významných krajinných prvků, které vytvoří síť propojených území zajišťujících migraci druhů a stabilitu ekosystémů. Součástí strategie je rovněž aktivní péče o nejohroženější druhy rostlin a živočichů, příprava právního rámce pro Národní plán obnovy přírody a posílení biodiverzity v zemědělských ekosystémech prostřednictvím nástrojů Společné zemědělské politiky po roce 2027. Strategie navazuje na předchozí dokumenty, zejména Strategii ochrany biologické rozmanitosti ČR 2016–2025 a Státní program ochrany přírody a krajiny ČR 2020–2025.

V souladu s novou strategií biodiverzity byla zároveň schválena i Politika krajiny, která vytyčuje komplexní rámec obnovy a plánování krajiny České republiky do roku 2050. Dokument konstatuje, že „česká krajina čelí problémům, které ovlivňují její schopnost plnit funkce nezbytné pro lidskou společnost“. Zatímco dříve byl kladen důraz převážně na ochranu vybraných biotopů, Politika krajiny mění optiku: chápe krajinu jako celý organismus, jehož hydrologické, biologické i sociální vazby je nutné znovu aktivovat.

Tento přechod se odráží ve formulaci, že jde o „dlouhodobé zlepšování stavu krajiny“, přičemž klíčovými oblastmi jsou obnova hydrologických funkcí, posílení retenční schopnosti území, zachování biodiverzity a zlepšení struktury zemědělské krajiny. Dotčen je rovněž územní rozvoj a výstavba – Politika krajiny vyžaduje, aby rozvoj zastavěného území a infrastruktury respektoval přírodní a kulturní hodnoty krajiny, včetně přílišného zastavování doposud volné krajiny. 

Pro praxi to znamená, že výstavba, infrastruktura i technické zásahy musejí být plánovány s ohledem na krajinu jako síť vazeb — nikoli izolovaně. Fragmentace krajiny, která dlouhodobě oslabovala schopnost migrace druhů, regulace vody či zachování půdy, má být narušena. Politika krajiny tak nepřichází jako samostatná agenda ochrany přírody, ale jako nástroj pro propojení územního plánování, dopravních cílů, zelené a technické infrastruktury, lesnictví i zemědělství. Spojení Politiky krajiny s novou strategií pro biologickou rozmanitost předznamenává posun k modelu, který vidí krajinu a její biodiverzitu jako společné blaho, jež vyžaduje koordinovanou správu a průřezové rozhodování. 

V Bratislavském kraji se děje něco, co by ještě před pár lety znělo jako nadsázka – cesty se zde opravují asfaltem, který obsahuje příměs recyklovaných cigaretových ohorků. Nejde přitom o symbolické gesto, ale o plnohodnotný technologický experiment, který má potenciál změnit způsob, jakým přemýšlíme o odpadu, recyklaci i výstavbě silnic.

Nová asfaltová směs typu SMA (Stone Mastic Asphalt) využívá místo klasických celulózových vláken materiál vzniklý z recyklovaných filtrů cigaret a tabákových náplní. Tyto filtry, které by jinak končily v popelnicích, na chodnících nebo v kanálech, se zpracují na speciální vlákna. Ta se pak přimíchávají do asfaltu, kde zlepšují jeho soudržnost, odolnost proti vodě i praskání. Směs je navíc díky tomu trvanlivější a méně náchylná k deformacím způsobeným teplotními výkyvy či zatížením od dopravy.

Na první pohled to může znít jako kuriozita, ale vědci i inženýři už několik let prokazují, že to funguje. V laboratořích ve Španělsku, Itálii nebo Austrálii se testovaly různé způsoby, jak přidávat zpracované filtry do asfaltu. Výsledky jsou překvapivě pozitivní – směsi s příměsí těchto vláken mají lepší mechanické vlastnosti, jsou pružnější, odolávají praskání a v některých případech se dokonce snižuje energetická náročnost výroby. Jednoduše řečeno: silnice s „cigaretovými“ vlákny mohou být ekologičtější i trvanlivější.

V Bratislavském kraji tento přístup přechází z laboratoří do praxe. Na vybraném úseku silnice byla použita zhruba tuna recyklované vlákniny – což odpovídá asi dvěma milionům cigaretových ohorků. Namísto toho, aby tento odpad zůstal na zemi nebo znečišťoval vodní toky, se stal součástí pevného a funkčního povrchu, po kterém budou jezdit tisíce aut.

Projekt má ještě jeden zásadní rozměr: je to ukázka skutečné oběhové ekonomiky v praxi. Místo abychom odpad jednoduše likvidovali, vracíme ho zpět do systému jako surovinu. Každý kousek asfaltu s takovou příměsí představuje materiál, který by jinak zatěžoval přírodu – nyní však pomáhá zlepšovat infrastrukturu.

Samozřejmě, technologie je zatím ve fázi testování a odborníci budou muset vyhodnotit, jak se taková vozovka chová v dlouhodobém provozu. Klíčové bude sledovat její odolnost vůči změnám počasí, vodě a opotřebení. Dosavadní studie ale naznačují, že správně zvolený podíl vláken může přinést výsledky srovnatelné – nebo dokonce lepší – než u běžných směsí.

Je to přitažlivý paradox: materiál, který bývá symbolem znečištění a bezohlednosti, se může proměnit v něco, co zlepšuje naše silnice i životní prostředí. Pokud se projekt osvědčí, může Bratislavský kraj skutečně inspirovat nejen tamní region. Protože možná právě na asfaltu z nedopalků začíná nová éra chytré recyklace – éra, kdy i to nejmenší smetí nachází nové využití.

Biometan by mohl v budoucnu pokrývat až 18 procent české spotřeby plynu. Celková výroba by mohla dosáhnout 14 terawatthodin ročně, pokud by se podařilo přeměnit část stávajících bioplynových stanic a vybudovat nové výrobny. Vyplývá to z analýzy nezávislé společnosti EGU, kterou představila energetická skupina innogy. Podle ní bude biometan, který se řadí mezi takzvané zelené plyny, po roce 2030 hrát klíčovou roli při snižování emisí a přechodu od fosilních paliv.

V současnosti funguje v Česku 540 transformovaných bioplynových stanic (BPS). Z toho je 411 zemědělských nebo odpadních, které mají největší potenciál k přeměně na biometanové stanice (BMS). Těch je nyní v Česku 13.

Provozovatelé bioplynových stanic dnes dostávají provozní podporu ve formě výkupní ceny nebo zeleného bonusu. Provozní doba byla vypsána na 20 let a provozovatelé z toho důvodu nejsou dostatečně motivováni transformovat svoji stanici a vtláčet biometan do plynárenské sítě. Většině provozů skončí podpora v letech 2031 až 2032. Právě tehdy se podle analýzy očekává výraznější rozvoj přechodu na výrobu biometanu.

Transformace bioplynových stanic by měla podle analýzy začít především u těch, které se nacházejí v blízkosti vysokotlakých plynovodů. Podle EGU činí potenciál stanic vzdálených do 500 metrů od potrubí zhruba 115 milionů metrů krychlových biometanu. Pokud by do roku 2030 přešlo na biometan alespoň 15 procent zemědělských provozů, mohla by produkce vzrůst o 20 až 41 milionů metrů krychlových.

Vedle přeměny stávajících zařízení mají v Česku vzniknout nové biometanové stanice zaměřené hlavně na zpracování živočišné výroby a rozložitelného odpadu. Objem dostupných surovin tohoto typu vytváří podle analýzy potenciál pro dalších 207 nových biometanových stanic. Ty by mohly dohromady zajistit dalších 628 milionů metrů krychlových produkce, a přispět tak k dosažení celkového cíle 14 terrawatthodin.

Podle sdružení CZ BIOM chce Česko do roku 2030 podle současných plánů státu mít zhruba stovku biometanových stanic. Produkce biometanu by pak oproti dnešku měla být až dvacetinásobná.

Zemní plyn má podle analýzy i nadále zůstat přechodným zdrojem energie, dokud nebude možné ve větší míře využívat vodík. Ten by mohl v Česku dosáhnout roční produkce až 24 terrawatthodin, tedy zhruba třetiny spotřeby plynu. Analýza ale upozorňuje na to, že dekarbonizace bez využití plynu a plynové infrastruktury by byla výrazně dražší a pomalejší.

Skupina innogy ve své desetileté strategii plánuje miliardové investice do bezemisních zdrojů energie, mezi kterými bude přestavba bioplynové stanice v Písku na výrobnu biometanu za 150 milionů korun, uvedla na dnešní tiskové konferenci. Vtláčet biometan do plynárenské sítě chce od roku 2027. Do pěti let cílí na výrobní kapacitu 2000 metrů krychlových za hodinu. V současnosti je v Česku největším producentem bioplynu společnost Energy financial group (EFG).

České úřady v létě představily akční plán pro biometan, podle něhož má ČR v roce 2030 produkovat 491 milionů metrů krychlových biometanu.

Zdroj: ČTK

Dnešní den, 28. října, je v České republice státním svátkem, kdy si připomínáme vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918. Tento historický milník nás vybízí k zamyšlení nad tím, jak se naše společnost vyvíjí a jaké hodnoty dnes považujeme za klíčové. V současnosti se stále více zaměřujeme na udržitelnost, inovace a propojení technologií s přírodou. Přinášíme tak několik příkladů z různých koutů světa, které ukazují, jak malé kroky mohou vést k velkým změnám. Témata jsou vlastně vstupy do jednoho příběhu v němž se prolínají technologické, biologické i kulturní výzvy, kterým dnes čelíme.

Začněme cestou, která na první pohled vypadá jako marketingový trik: Volvo plánuje nabídnout ve Švédsku roční bezplatné domácí nabíjení elektromobilů, limitované na 5 150 kWh, což by mohlo pokrýt přibližně 25 000 km jízdy. Tato nabídka nevznikla náhodně — je to gesto značky, která chce být klíčovým článkem v energetickém ekosystému budoucnosti, včetně zpětného toku energie z auta do domu (funkce V2X). Z technického hlediska to znamená, že elektromobil už nemusí být jen spotřebičem, který v noci přijímá energii, ale může se stát aktivním prvkem domácí sítě a pomáhat vyrovnávat špičky spotřeby. To je přesně ona hranice, kde „automobilová elektřina“ přechází ve společenskou infrastrukturu a mění vztah mezi individuálním spotřebitelem a energetickými systémy. To, že se značky začínají uchylovat k tomu, že nabízejí energii jako součást balíčku vozidla, naznačuje, že hranice mezi dopravou a přírodou, mezi sítí elektřiny a mobilitou, bude zřejmě stále tenčí.

Když přejdeme od hliníku a nabíječek k živým organismům, nelze nezmínit projekt Salát na střeše, kdy se urbanistka Tereza Nalezená rozhodla proměnit střechy skladů v produkční plochy pro salát — a to nejen pro konzumaci, ale zejména pro schopnost ochladit město a zamezit vzniku tepelných ostrovů. Zdá se to jako drobnost, ale ve městech s hustou zástavbou je každý metr čtvereční střešní zeleně, který nejen zmírňuje přehřívání, ale pohlcuje vodu, podporuje biodiverzitu na střešních úrovních a může ovlivnit kvalitu ovzduší, významný. Co více, salát se ukázal jako tak nenáročná rostlina, že odolává extrémům (krupobití, mrazy, vedro), což z něj dělá vhodný kandidát pro místa, kde se jiné rostliny neudrží. Tím, že obrovské plochy logistických hal zůstávají nevyužité z hlediska vegetace, otevírá prostor pro inovace, které z asfaltu a betonu učiní živé povrchy. 

A teď vstoupíme ještě hlouběji — k mikrobiálním interakcím rostlin. Vědci z Mendelu ukázali, že růst rostlin může být výrazně ovlivněn těkavými organickými látkami produkovanými bakteriemi. To znamená, že rostliny nijak nekvetou jen proto, že mají dost vody nebo živin, ale že existuje pod povrchem nesmírně jemná komunikace s mikroorganismy v půdě a vzduchu. Tato komunikace ovlivňuje biologickou kondici rostlin, jejich schopnost odolávat stresu a jejich interakce s okolními organismy. Pokud spojíme tento poznatek s myšlenkou zelených střech a městských ekosystémů, uvědomíme si, že zelený povrch není jen pasivní dekorací, ale součástí živého, naslouchajícího společenství. Každá rostlina, každý mikroorganismus je v něm aktivním hráčem.

Z mezinárodního horizontu se podíváme do Tuniska, kde těžba fosfátů a průmysl spojený s nimi dramaticky zasahují do biodiverzity, vodních zdrojů i zdraví obyvatel. Tunisko se stává pokusným polem toho, co se stane, když jedna přírodní surovina, v tomto případě fosfáty, je těžena bez ohledu na životní prostředí. Výsledkem jsou drastické dopady na ekosystémy i na lidské zdraví, včetně znečištění vody, degradace půdy a chronických nemocí. Ten příběh není daleko, mnohé státy ve střední Africe či Středomoří zápasí s podobným dilematem, kde něčí zisk je vykoupen ztrátou přírody a zdraví.

Z Japonska přichází pozoruhodný fenomén — na letištích a nádražích se hromadí tisíce opuštěných kufrů. Každý z nich je tichým symbolem doby, v níž se materiální svět stal tak důležitým, že často nakupujeme víc, než dokážeme unést — doslova i obrazně. Kufr, dříve prostý nástroj na cesty, se mění v zrcadlo konzumní společnosti a i vlastně k jakési kultury, která nás vede k hromadění věcí, k neustálému rozšiřování prostoru pro majetek, namísto skutečných hodnot a prožitků. A když zůstane kufr ležet zapomenutý, není to jen odpadářský problém letišť, ale i zrcadlo společnosti, která ztrácí vztah k hodnotě věcí i k samotné cestě. Možná právě v těchto zapomenutých kufrech se skrývá tiché varování, že čím víc se obklopujeme věcmi, tím víc ztrácíme lehkost býtí.

Přes tuto vzdálenost, přes rozdíl klimatu či kultury, vidíme společný vzor: lidé těží, staví, mění, často bez vhledu do toho, jak malé prvky v systému mohou mít kaskádové efekty. V den, kdy si připomínáme něco, co nás jako společnost proměnilo, může být inspirativní vnímat tyto příběhy jako výzvu k reflexi. A to že transformace není jen v jednom sektoru nebo o jednom člověku, ale v propojování zdánlivě nesouvisejících světů týkající se nás všech. Ať už pojedeme autem napájeným zeleným proudem, uděláme na střeše salát, zasadíme květinu u silnice nebo zůstane naše pozornost u mikrobiální komunikace v půdě, věřte, že vše má svůj význam a je součástí téže tkaniny.

V roce 2024 poskytla Evropská unie spolu se svých sedmadvacet členskými státy rozvojovým zemím z veřejných prostředků celkem 31,7 miliardy eur na podporu opatření v boji proti změně klimatu. Kromě toho se podařilo mobilizovat dalších 11 miliard eur ze soukromého sektoru prostřednictvím investičních nástrojů, záruk a partnerských programů. Tato čísla potvrzují, že Evropa zůstává nejvýznamnějším světovým přispěvatelem na mezinárodní klimatické financování, a posilují její pozici v období příprav na nadcházející konferenci OSN o klimatu COP30 v brazilském Belému, kde bude hodnoceno plnění finančních závazků bohatých států vůči rozvojovým ekonomikám.

Evropské finance směřují především do opatření na zmírnění dopadů změny klimatu, adaptaci na extrémní projevy počasí a ochranu biodiverzity. V praxi se to projevuje například v konkrétních projektech, které mění životy lidí i celé komunity. Jedním z příkladů je výstavba solárních a větrných elektráren v Africe a jihovýchodní Asii, které umožňují místním obyvatelům přístup k čisté a stabilní energii. Tyto projekty nejen snižují emise skleníkových plynů, ale zároveň podporují místní ekonomiku a vytvářejí pracovní příležitosti. 

Dalším příkladem je zavádění sucho-odolných odrůd plodin a moderních zavlažovacích systémů v subsaharské Africe, které pomáhají farmářům čelit častějším suchům a zvyšují bezpečnost potravin. Podobně infrastruktura odolná vůči extrémnímu počasí – například protipovodňové hráze a modernizované kanalizace v jihovýchodní Asii – zajišťuje, že města lépe snášejí prudké deště, záplavy nebo cyklóny. Nezanedbatelný význam má i ochrana biodiverzity, například projekty na obnovu mangrovových lesů a korálových útesů v tropických regionech, které chrání pobřežní ekosystémy a současně zvyšují odolnost místních komunit vůči klimatickým změnám.

Růst klimatických investic je patrný nejen u veřejných financí, ale také u aktivit evropských finančních institucí a rozvojových bank, které mobilizují soukromý kapitál pro projekty s klimatickým přínosem. Ve srovnání s roky 2013 a 2015, kdy se klimatické finance EU pohybovaly pod hranicí deseti miliard eur, představují současné hodnoty téměř trojnásobný nárůst. Tento trend ukazuje, že Evropa nejen deklaruje své závazky, ale aktivně hledá způsoby, jak je realizovat a zefektivnit.

Nový rámec výkaznictví, přijatý v roce 2022, přináší přesnější a transparentnější metodiku sledování klimatických investic. Zohledňuje nejen přímé závazky jednotlivých států, ale i reálně vyplacené prostředky prostřednictvím více­stranných institucí. Díky tomu lze lépe sledovat skutečný dopad financí, hodnotit účinnost jednotlivých projektů a zvyšovat důvěryhodnost Evropské unie při mezinárodních jednáních o klimatických cílech. Současně připomíná, že cílem mezinárodního společenství zůstává mobilizace alespoň 100 miliard amerických dolarů ročně ve prospěch rozvojových zemí, a Evropa chce i nadále zůstat lídrem tohoto globálního úsilí.

Z environmentálního hlediska mají tyto investice dvojí význam. Na jedné straně pomáhají snižovat globální emise skleníkových plynů a bránit nevratným změnám klimatu, na druhé straně zvyšují odolnost komunit, které jsou změnou klimatu postiženy nejvíce. Posilují mezinárodní důvěryhodnost Evropy, která se profiluje jako kontinent, jenž své ekologické závazky nejen vyhlašuje, ale také plní. Klimatické finance tak představují nástroj spolupráce, který podporuje rovnováhu mezi hospodářským růstem a ochranou životního prostředí.

Evropská komise otevřela veřejnou konzultaci k Aktu EU o biotechnologiích – dokumentu, který může zásadně ovlivnit budoucnost evropského průmyslu, zemědělství i ochrany životního prostředí. Biotechnologie jsou totiž dnes jedním z nejdynamičtějších a nejvlivnějších odvětví vědy a ekonomiky. Využívají živé organismy, jejich části či biologické procesy k výrobě produktů, které mohou nahradit ty založené na fosilních zdrojích. 

Jde například o biopaliva, biologicky rozložitelné plasty, enzymy pro ekologické praní, léčiva vyráběná pomocí buněk, ale i potraviny pěstované s nižší spotřebou vody či hnojiv. Všechny tyto inovace jsou založené na biologickém základě – tedy surovinách pocházejících z obnovitelných biologických zdrojů, jako jsou rostliny, mikroorganismy nebo zemědělské zbytky.

Evropa v nich vidí obrovský potenciál. Biotechnologie mohou pomoci snížit emise skleníkových plynů, omezit závislost na dovozu kritických surovin a posílit oběhové hospodářství. Evropa v nich vidí obrovský potenciál. Biotechnologie mohou pomoci snížit emise skleníkových plynů, omezit závislost na dovozu kritických surovin – tedy kovů a nerostů, které jsou nezbytné pro moderní technologie, ale pocházejí převážně z mimoevropských zemí, například z Číny, Konga či Chile – a zároveň posílit oběhové hospodářství. Mezi tyto suroviny patří například lithium, kobalt, nikl nebo vzácné zeminy potřebné pro baterie, větrné turbíny a elektroniku. 

Právě zde mohou biotechnologie nabídnout udržitelnou alternativu: mikroorganismy dokážou z odpadů vyluhovat drahé kovy (tzv. bioleaching), enzymy umožňují recyklaci použitých baterií či elektronického odpadu, a bioprocesy založené na řasách či houbách mohou vytvářet nové materiály nahrazující plasty z ropy. Takto se biotechnologie stávají klíčovým článkem v přechodu od těžby k recyklaci – od lineární ekonomiky k oběhové.Ale zároveň vyvolávají zásadní otázky: jak zajistit, aby se technologický rozvoj neproměnil v ekologickou zátěž? Jaké hranice má mít využívání živých organismů v průmyslu? A dokážeme nastavit pravidla tak, aby biotechnologická revoluce sloužila lidem i planetě?

Komise ve svém návrhu popisuje záměr „urychlit přechod biotechnologických výrobků z laboratoře do továrny a na trh“ při zachování „nejvyšších bezpečnostních standardů pro obyvatelstvo a životní prostředí“. Z toho vychází i veřejná konzultace – rozsáhlý dotazník, který sbírá podněty od firem, univerzit, ekologických organizací i občanů. Evropská komise se v něm ptá například: Jaké regulační překážky dnes brání přenosu biotechnologických inovací z laboratoře do praxe? Jsou evropské předpisy příliš složité, nebo naopak zaručují nezbytnou úroveň bezpečnosti? Jak může EU posílit investice do biotechnologického výzkumu a výroby, aniž by ohrozila důvěru veřejnosti?

Další okruh otázek se týká dopadu biotechnologií na životní prostředí. Mohou skutečně snížit tlak na ekosystémy a spotřebu energie, nebo hrozí, že výroba biobázovaných materiálů povede k nadměrnému využívání půdy a vody? Jak lze nastavit pravidla pro udržitelné pěstování biomasy, aby se zabránilo konkurenci s potravinářskou produkcí? A jak zajistit, aby produkty vzniklé z biotechnologií například bioplasty či biochemikálie nekončily stejně jako jejich fosilní předchůdci v odpadech či oceánech?

Z pohledu ochrany přírody může být nový akt průlomovou příležitostí. Biotechnologické procesy mohou nahradit energeticky náročnou chemii, přispět ke zlepšení kvality vody a půdy nebo umožnit recyklaci biologických odpadů na nové suroviny. Například vývoj bakterií schopných rozkládat plast, využití mikrořas k vázání oxidu uhličitého nebo tvorba biostavebních materiálů z mycelia představují cesty, které mohou zásadně změnit průmysl i přístup ke klimatické politice. Přesto je nutné zůstat obezřetní. Co se stane, pokud se geneticky modifikované organismy dostanou do volné přírody? Kde končí inovace a začíná riziko?

Evropská komise hledá odpovědi i na otázky financování, vzdělávání a dostupnosti kvalifikované pracovní síly. Jak podpořit vznik biotechnologických klastrů, které propojí univerzity, start-upy a průmysl? Jaké pobídky mohou přilákat soukromé investory do zelených technologií? A co udělat pro to, aby Evropa neztratila talenty ve vědě, která může pomoci planetě?

Akt o biotechnologiích bude rámovat strategii EU pro léta 2024–2029. Komise proto vybízí občany i organizace: sdílejte své zkušenosti, upozorněte na rizika i příležitosti, které biotechnologie přinášejí. 

Dokument ke stažení:

EU 219_25 EK Akt o biotechnologiích



 

Když se člověk začte do článku o kybernetické bezpečnosti, který může Nový zákon může semlít tisíce firem, neubrání se pocitu déjà vu. Všechno to tu už přece jednou bylo – a nejen v oblasti IT. Nové evropské regulace, od EUDR po ESG reporting jsou spojeny s podobnou dynamikou: dobrý úmysl, správně načrtnuté cíle, ale vytváří se nabujelý administrativní mechanismus, který se v praxi může stát těžko uchopitelným i splnitelným.

Princip odpovědnosti, který stojí v jádru kybernetického zákona, totiž není ničím novým. Stejně jako v nařízení o odlesňování (EUDR) má podnik nést odpovědnost nejen za sebe, ale i za svůj dodavatelský řetězec. A stejně jako u ESG reportingu se počítá s tím, že se tato odpovědnost „řetězí“ – velké firmy ji přenášejí na střední a malé partnery, kteří se stávají součástí systému, o jehož podrobnostech se často dozvídají až z médií. Výsledkem je efekt laviny: čím dál více subjektů se dostává pod tlak pravidel, jejichž výklad není jasný, a jejichž dodržování znamená nové náklady, nejistotu a administrativu.

Evropa tím znovu ukazuje, že umí být skvělým normotvůrcem, ale méně už praktickým moderátorem změn. Nařízení, směrnice a prováděcí akty vznikají v dobré víře – ochránit přírodu, spotřebitele, či kyberprostor – ale často se míjejí s realitou každodenního fungování firem, které nemají vlastní právní oddělení nebo interní compliance tým. V českém prostředí se to projevuje dvojnásob: nadnárodní koncerny se přizpůsobí, ale malý výrobce či poskytovatel služeb naráží na hranici svých možností.

Připomeňme si vývoj EUDR. Nařízení o odlesňování mělo od prosince 2024 garantovat, že se na evropský trh nedostane žádný produkt spojený s odlesňováním. Jenže realita dohnala ambice – drobní dovozci a zpracovatelé se postavili před systém, který od nich vyžadoval detailní data o původu surovin, která mnohdy vůbec nemají. Evropská komise tak v roce 2025 musela na poslední chvíli brzdit a zjednodušit pravidla, aby vůbec mohla regulace přežít.

Podobně dopadl i projekt směrnice o ekologických tvrzeních (Green Claims Directive), kterou Komise letos v červnu stáhla. I zde šlo o dobrou myšlenku – zamezit greenwashingu a zavést důkazní povinnost pro „zelená“ tvrzení – ale obavy z administrativní zátěže, zejména pro malé podniky, převážily. Objevilo se i nové slovo: „greenhushing“, tedy záměrné mlčení firem o ekologických aktivitách, aby se vyhnuly případnému riziku sankcí.

Znovu a znovu se opakuje stejný vzorec. Evropská legislativa, původně zamýšlená jako nástroj ochrany a modernizace, se v praxi mění v síť, ve které se zachytí i ti, kteří byli jen vedlejším aktérem. Vzniká tak paradox: kdo chce být odpovědný a transparentní, riskuje, že jej byrokracie semele, zatímco ti, kdo zůstávají mimo formální systém, často projdou bez povšimnutí.

Nepřipomíná vám to něco? Možná právě to, že v evropské legislativě se stále častěji střetává idea odpovědnosti s realitou složitého, vrstveného systému, který se nedá zvládnout bez armády právníků, konzultantů a auditních firem. Ať už jde o kybernetickou bezpečnost, ESG reporting nebo EUDR, podstata je stejná: systém, který měl být nástrojem důvěry, se stává testem trpělivosti.

Evropa si bude muset vybrat, zda chce být kontinentem inovací a reálné udržitelnosti, nebo kontinentem, kde se utopí v metodikách, certifikátech a lhůtách. Legislativní ambice jsou nutné, ale měly by být doprovázeny stejnou dávkou empatie vůči těm, kteří je mají naplňovat. Protože jinak hrozí, že další „velká evropská směrnice nebo nařízení“ už nebude symbolem pokroku, ale jen dalším článkem v řetězu, který svazuje místo toho, aby spojoval. 

A možná by stálo za zamyšlení, kdyby se tvůrci a navrhovatelé těchto regulací sami postavili do situace, kterou ukládají ostatním, a vyzkoušeli si své metody na vlastním životě. Představme si například, že by každý z nich musel každý měsíc vyplňovat komplexní ESG report o vlastních nákupech, evidovat původ všech potravin a produktů doma podle pravidel EUDR, nebo vést audity spotřebního zboží, které jejich rodina používá. Rodiče by jim diktovali, co mohou a nemohou nakupovat, kvůli dodržování „transparentního rodinného řetězce“, a sousedé by kontrolovali, zda plní své vlastní Green Claims.

Kdo chce legislativu obcházet, ten si cestu vždy najde, a to bez ohledu na počet paragrafů, kontrolních mechanismů či evropských auditů. V honbě za dokonalou regulací se totiž vytváří prostředí, kde se vyplácí hledat skuliny, nikoliv řešení. Ti, kteří se naopak snaží hrát férově, začnou ztrácet motivaci. Znechuceni množstvím formulářů, nejasných výkladů a opakovaně měněných požadavků, postupně rezignují.

Ti, kteří to s udržitelnosti myslí skutečně vážně a není pro ně jen pouze prázdné marketingové PR, pro ně jsou všechny tyto regulace zbytečné. Firmy, které mají zavedené interní procesy, kontrolu dodavatelského řetězce, transparentní reporting a odpovědný přístup k environmentálním i sociálním dopadům své činnosti, nepotřebují složité směrnice, nařízení, ani kvantitativní audity ani byrokratické formuláře, aby jednaly správně. Udržitelný přístup je pro ně součástí podnikové kultury a rozhodovacích mechanismů, nikoliv externí vynucená povinnost, která se zpravidla propíše jen ve formálnost.

Inspirace dobrými příklady z praxe přináší mnohonásobně větší hodnotu než jakýkoliv uměle vytvořený legislativní balíček. Když firmy vidí, že kolegové dokážou implementovat udržitelné postupy efektivně, transparentně a zároveň ekonomicky smysluplně, vzniká přirozený tlak k napodobování a učení se. Takový přístup reálně podporuje inovace a skutečné změny.

Ostatně zajímavý paralelní příklad nabízí oblast Fair Trade. Kávy, kakaa nebo čokolády s certifikací Fair Trade se na trhu prosazují téměř výhradně díky dobrovolným standardům, transparentnosti a poptávce spotřebitelů, nikoli díky povinné legislativě. Tyto systémy ukazují, že udržitelnost a etické obchodní praktiky mohou fungovat velmi dobře i bez složitých zákonných rámců.

Změna času bývá pro mnohé i symbolem bilancování. Přetáčíme hodiny, přenastavujeme rytmus a dáváme si do souvislostí, co se během roku změnilo. Bylo by dobře, kdybychom podobně nahlédli i na evropskou legislativu – zejména na oblast, která se v posledních letech stala ztělesněním zmatku: legislativní rámec ESG, European Green Deal a všechny navazující balíčky, směrnice a tzv. omnibusy. Evropská unie totiž vytvořila komplexní soubor předpisů, jejichž cílem je urychlit přechod k udržitelnému hospodářství. Jenže tempo a způsob, s jakým tyto normy vznikají a navzájem se prolínají, vytvořily doslova legislativně lepkavou pavučinu, do které se chytili i sami evropští pavouci a hmyz si zatím létá vesele dál.

Pojem ESG – environmentální, sociální a správní odpovědnost – se stal zastřešujícím rámcem pro všechny nové politiky Evropské unie. Není to ale jednotný předpis, nýbrž spletitý soubor desítek legislativních aktů, které se překrývají a někdy i odporují. Pod písmenem E se skrývá environmentální dimenze, zahrnující klimatické cíle Green Dealu, směrnici o reportingu udržitelnosti (Corporate Sustainability Reporting Directive – CSRD), směrnici o náležité péči v dodavatelských řetězcích (Corporate Sustainability Due Diligence Directive – CSDDD), evropskou taxonomii udržitelných činností, mechanismus uhlíkového cla (Carbon Border Adjustment Mechanism – CBAM), emisní obchodování (ETS) či nové směrnice o energetické účinnosti. Sociální složka zahrnuje oblast lidských práv, pracovních podmínek a rovnosti příležitostí. Správní dimenze, označovaná písmenem G, doplňuje celý rámec o principy transparentního řízení podniků a odpovědnosti vůči investorům i veřejnosti. Na papíře tak vznikl impozantní systém, který má ambici přetvořit evropskou ekonomiku, ve skutečnosti však připomíná nedokončenou stavbu – část budov už stojí, jiné se teprve projektují a některé čekají na demolici či rekonstrukci.

Jedním z pilířů, který už dnes nese praktické důsledky, je směrnice CSRD. Ta rozšiřuje povinnost nefinančního reportingu na velké podniky a postupně i na menší subjekty. Směrnice CSRD vstoupila v platnost 5. ledna 2023. Podle oficiálních informací Evropské komise první společnosti podléhající novým pravidlům mají za zdaňovací období začínající 1. lednem 2024 poprvé reportovat podle jednotných standardů. Firmy, které spadají do první vlny, za rok 2024 tedy zpracovávají své výkazy pro rok 2025. Další fáze přináší rozšíření povinnosti od 1. ledna 2025 a 1. ledna 2026 pro ostatní velké podniky a pro malé veřejně obchodované podniky (tedy SMEs). Právě směrnice CSRD je v textu označena symbolem složitosti, protože navazuje na řadu dalších předpisů – včetně evropské taxonomie, jejíž technické akty určují, které ekonomické činnosti se mohou označovat za „udržitelné“.

Taxonomie EU, další z klíčových pilířů, má být kompasem pro finanční sektor a investory. Definuje, které aktivity naplňují cíle ochrany klimatu, vody, oběhového hospodářství nebo biodiverzity. Z právního pohledu rámec existuje – základní zákon o taxonomii vešel v platnost už v roce 2020 – ovšem jeho obsah se nadále proměňuje, Komise vydává delegované akty a pravidelná upřesnění. Podniky tak musejí průběžně sledovat, zda se jejich činnosti posouvají mezi „zelené“ nebo z nich naopak vypadávají.

Dalším velkým tématem je směrnice CSDDD, tedy Corporate Sustainability Due Diligence Directive. Její cílem je ukládat velkým podnikům povinnost zjišťovat a omezovat negativní dopady svých aktivit i aktivit dodavatelů na životní prostředí a lidská práva. Zákonodárný proces tohoto předpisu začal návrhem Komise dne 23. února 2022. Rada EU přijala svůj přístup 1. prosince 2022, a Rada spolu s Parlamentem dosáhla provizorní dohody 14. prosince 2023. Směrnice byla publikována v Úředním věstníku 25. července 2024 a vstoupila v účinnost. Členské státy mají povinnost transponovat ji do svých právních systémů do 26. července 2026. Poté začne postupné uplatňování: například od konce července 2027 pro podniky s více než 5 000 zaměstnanci a obratem přes 1,5 miliardy EUR; od roku 2028 pro podniky s 3 000 + zaměstnanci a obratem 900 mil. EUR; od roku 2029 pro 1 000 + zaměstnanců a obrat 450 mil. EUR. Tato etapizace znamená, že firmy mají několik let na přípravu – avšak i to vytváří nejistotu a rozdílné nároky v čase.

Největším zdrojem zmatku jsou však tzv. omnibusové návrhy – rozsáhlé balíčky novel, které mají sjednotit a upravit různé části legislativy, jež se v důsledku Green Dealu vzájemně ovlivňují. Řada odborníků považuje právě balíčky „Omnibus I a II“ za pokus vytvořit jednotnější rámec pro provázání CSRD, CSDDD a dalších předpisů, aby se předešlo duplicitám a nejasnostem. Například podle analýzy jedné právní kanceláře byl v balíčku „stop-the-clock“ návrh přijat 14. dubna 2025, který má posunout termíny pro uplatnění CSRD a CSDDD. Z Evropského parlamentu přitom 3. dubna 2025 přišel souhlas s novelou CSRD/CSDDD ve formě rychlé procedury. Dopad tohoto balíčku je stále diskutabilní – termíny se posouvají, ale konečná podoba není stále jasná. 

Směrnice o ekologických tvrzeních (Green Claims Directive), která měla být klíčovým nástrojem v boji proti greenwashingu, však byla v červnu 2025 Evropskou komisí stažena. Důvodem byly obavy z vysoké administrativní zátěže, zejména pro malé a střední podniky, a nedostatek politické podpory v Radě EU. Kritici upozorňovali na riziko tzv. „greenhushingu“, kdy firmy raději o svých ekologických aktivitách mlčí, než aby čelily složitému ověřování a možným sankcím. Přestože směrnice byla stažena, právní vakuum nevzniklo – platí nadále směrnice o nekalých obchodních praktikách a nová směrnice o posílení postavení spotřebitelů v ekologické transformaci, která má vstoupit v platnost v září 2026.

Současně se implementuje regulace EU proti odlesňování – EUDR – která byla přijata dne 29. června 2023 ve formě zákonné regulace (Regulation (EU) 2023/1115) s účelem zajistit, že na trh EU nebudou uváděny komodity spojené s odlesňováním nebo degradací lesa (např. hovězí maso, sója, palmový olej, dřevo, káva, kakao, kaučuk) a že tyto komodity vznikly v souladu s právem země původu. Přestože regulace vstoupila v platnost („in force“) v červnu 2023, její účinnost (application) pro provozovatele na trhu byla posunuta: pro střední a velké podniky začne platit od 30. prosince 2025 a pro mikro- a malé podniky od 30. června 2026. Členské státy EU jsou povinny do svého právního řádu určité aspekty regulace přenést, zejména vymezit kompetentní orgány, připravit dohledový režim a zajistit fungování informačního systému, který umožní potvrzení „deforestation-free“ stavu. V rámci implementace Komise v dubnu 2025 zveřejnila upřesněné pokyny a vydala prováděcí akt klasifikující země původu podle rizika odlesňování (tzv. benchmarking Implementing Regulation). Regulace tak vstupuje do období přechodné implementace – podniky mají čas připravit své dodavatelské řetězce, sledování původu komodit, geolokace produkčních lokalit a zajištění shody s legislativou – ale zároveň již nyní musí sledovat, zda jejich produkty nebo suroviny spadají do rozsahu EUDR a zda budou splňovat požadavky.

Návrh tzv. Omnibusu o oběhovém hospodářství, který měl aktualizovat legislativu v oblasti odpadového hospodářství, recyklace a rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR), prošel složitým vývojem od svého představení v roce 2023. Po volbách do Evropského parlamentu v roce 2024 nová komise přehodnotila ambice Green Dealu a začala prosazovat pragmatičtější přístup, zaměřený více na konkurenceschopnost a méně na regulaci. Mnohé návrhy byly následně pozastaveny nebo přepracovány, což způsobilo odklady pro firmy i členské státy, které potřebují jasná pravidla pro investice. V roce 2025 probíhá příprava nového návrhu, který by měl být zveřejněn ve čtvrtém čtvrtletí, s cílem harmonizovat pravidla označování a balení výrobků, zjednodušit systém rozšířené odpovědnosti výrobců a zlepšit sledovatelnost materiálových toků. Plná implementace očekávaných opatření je plánována postupně mezi lety 2026 a 2028, aby podniky měly dostatečný čas na přizpůsobení svých procesů a strategií.

Výsledkem všech těchto procesů je legislativní krajina, která působí jako mapa bez měřítka. Některé zákony už platí, jiné se teprve chystají a další se mezitím mění. Portál EUR-Lex, oficiální portál Evropské unie pro právní texty, není v tomto směru spásou – pro odborníka, který potřebuje ucelený přehled o ESG a Green Dealu, je orientace v moři novel, prováděcích a delegovaných aktů téměř nemožná. Roztříštěnost kompetencí mezi jednotlivými generálními ředitelstvími Komise, různé termíny účinnosti a neustálé politické korekce vytvářejí dojem neustálého zmatku.

Pro firmy i veřejnou správu to má velmi konkrétní důsledky. Manažeři udržitelnosti musí plánovat podle rámců, které se mohou změnit dříve, než skončí účetní rok. Investoři nemají jistotu, zda jejich aktivity zůstanou v kategorii „udržitelných“ i po vydání dalšího delegovaného aktu. A poradenské společnosti často staví své výklady na očekávaném vývoji, nikoli výlučně na platném právu. Evropská legislativa, která měla přinést jasnost, tak v praxi vytváří nejistotu.

V tuto chvíli by proto bylo užitečné, kdyby Komise vedle legislativních iniciativ vytvořila i jednoduchý, pravidelně aktualizovaný přehled, který by shrnoval stav všech klíčových aktů v oblasti ESG a Green Dealu. Měl by jasně rozlišovat mezi tím, co už je účinné, co je schválené, co čeká na implementaci, a co je teprve ve fázi návrhu. Taková transparentnost by nevyžadovala nové právní akty, pouze důslednou správu informací.

Na pozadí všech těchto debat je však dobré nezapomenout na původní smysl Green Dealu. Udržitelnost je cestou, jak posílit evropskou ekonomiku, snížit závislost na fosilních zdrojích, zajistit si potřebné suroviny a otevřít prostor pro inovace. Má to být strategie růstu nikoli ovšem cesta administrativní přítěže. Pokud se dnes mluví o legislativním zpomalování, o přehodnocování cílů a o hledání „realističtějšího přístupu“, určitě by to nemělo znamenat rezignaci na ambice, ale určitě také snahu vrátit se k racionálnímu jádru a brát v potaz i aktuální stav v daném oboru, k tomu jsou však potřebná aktuální statistická data.  

A zde je možná ještě podstatnější časová prodleva, s jakou se k nám dostávají. Statistiky Eurostatu, které dnes analyzujeme, popisují dnes stav z roku 2023 – realitu starou více než rok. V době, kdy umělá inteligence dokáže sledovat spotřebitelské chování, dopravní toky či energetickou spotřebu prakticky v reálném čase, působí tento rytmus jako relikt minulého století. Evropská legislativa klade obrovské nároky na reporting, audity a transparentnost, ale přitom sama často pracuje s daty, která jsou již zastaralá. Pokud má mít Zelená dohoda skutečný dopad, nestačí jen tvořit nové rámce – je třeba modernizovat i způsob, jakým sbíráme a vyhodnocujeme informace. Pokud to myslíme s udržitelností opravdu váženě, tak musí být řízena podle živých, tedy aktuálních, dat, nikoli podle statistik s letitým zpožděním. 

Historický rozsudek francouzského soudu proti energetickému gigantu TotalEnergies představuje zásadní milník v boji proti tzv. greenwashingu – klamavému marketingu, který se snaží prezentovat firmy jako ekologicky odpovědné, aniž by jejich činnost skutečně odpovídala deklarovaným hodnotám. Tento případ nejenže nastavuje nový právní rámec pro posuzování environmentálních tvrzení, ale zároveň ukazuje, že veřejnost i soudy začínají vyžadovat vědecky podloženou odpovědnost za sliby týkající se udržitelnosti.

Greenwashing, známý také jako „lakování nazeleno“, je praktika, kdy firmy prezentují své produkty nebo služby jako ekologické, aniž by splňovaly příslušné standardy. Ve Francii je od roku 2021 zákonem zakázáno používat vágní nebo zavádějící formulace typu „přátelské k životnímu prostředí“ nebo „uhlíkově neutrální“, pokud nejsou podloženy vědeckými důkazy.

Francouzský občanskoprávní soud rozhodl, že reklamní kampaň společnosti TotalEnergies z roku 2021 porušila zákon o greenwashingu. Firma v ní zobrazovala převážně větrné a solární elektrárny a tvrdila, že do roku 2050 dosáhne uhlíkové neutrality. Soud však označil tato tvrzení za zavádějící, protože neodpovídala skutečnému podílu obnovitelných zdrojů v energetickém portfoliu společnosti ani nebyla podložena vědeckými důkazy. 

TotalEnergies byla odsouzena k zaplacení odškodného ve výši 8 000 eur každé ze tří žalujících nevládních organizací a dalších 15 000 eur na pokrytí jejich soudních výdajů. Navíc musí do měsíce odstranit z webu všechna tvrzení o uhlíkové neutralitě a zveřejnit odkaz na soudní rozhodnutí, jinak jí hrozí pokuta až 20.000 eur denně. Rozsudek proti TotalEnergies je tedy prvním případem ve Francii podle konkrétního zákona z roku 2021, který zakazuje vágní ekologická tvrzení bez vědeckého podkladu. Je významný tím, že se týká velké ropné a plynárenské společnosti a že soud nařídil konkrétní sankce včetně odstranění tvrzení z webu a zveřejnění rozsudku. Ale rozhodně není prvním případem greenwashingu řešeným soudně na světě. 

Ačkoli se tento rozsudek označuje za první svého druhu ve Francii, rozhodně nejde o první případ greenwashingu řešený soudně na světě. V Nizozemsku čelila žalobě letecká společnost KLM za tvrzení o „udržitelném létání“, které bylo označeno za klamavé. V Německu rozhodl Spolkový soudní dvůr, že označení „klimaticky neutrální“ na obalech cukrovinek je zavádějící, pokud není jasně vysvětleno, jak bylo neutrality dosaženo. Podobné případy se objevily i v oblasti módy (např. H&M) nebo energetiky (Shell), kde firmy čelily kritice za nepodložená ekologická tvrzení. Evropská komise na tento trend reagovala návrhem směrnice o tzv. „green claims“, která měla stanovit jasná pravidla pro používání environmentálních tvrzení v marketingu a zakázat samocertifikace bez nezávislého ověření.

Případ greenwashingu se nevyhnul ani módnímu gigantu Shein, který byl v roce 2025 pokutován hned ve dvou evropských zemích. V Itálii mu antimonopolní úřad udělil pokutu ve výši jednoho milionu eur za zavádějící tvrzení o ekologičnosti kolekce „evoluSHEIN by design“, která nebyla podložena žádnými ověřitelnými důkazy. Ve Francii pak Shein obdržel výrazně vyšší sankci – 40 milionů eur – za kombinaci falešných slev a klamavých ekologických tvrzení. Francouzské úřady konstatovaly, že firma porušila pravidla férového obchodování a zneužívala ekologickou rétoriku k posílení prodeje

Směrnice o ekologických tvrzeních (Green Claims Directive), která měla být klíčovým nástrojem v boji proti greenwashingu, však byla v červnu 2025 Evropskou komisí stažena. Důvodem byly obavy z vysoké administrativní zátěže, zejména pro malé a střední podniky, a nedostatek politické podpory v Radě EU. Kritici upozorňovali na riziko tzv. „greenhushingu“, kdy firmy raději o svých ekologických aktivitách mlčí, než aby čelily složitému ověřování a možným sankcím. Přestože směrnice byla stažena, právní vakuum nevzniklo – platí nadále směrnice o nekalých obchodních praktikách a nová směrnice o posílení postavení spotřebitelů v ekologické transformaci, která má vstoupit v platnost v září 2026.

Česká republika na evropské změny reaguje vlastním legislativním krokem. V srpnu 2025 vláda schválila novelu zákona o ochraně spotřebitele, která má zabránit nepravdivým ekologickým tvrzením a posílit práva spotřebitelů. Novela zakazuje například označovat výrobky jako „ekologické“ nebo „klimaticky neutrální“, pokud takové tvrzení není podloženo ověřitelnými důkazy. Zákon rovněž zakazuje marketingové praktiky, které spotřebitele klamou tím, že prezentují běžné zákonné povinnosti jako výhody produktu. Nová pravidla mají začít platit ve dvou vlnách – od července a září 2026 – a přinášejí také opatření na podporu opravitelnosti výrobků, prodloužení záruční doby a povinnost informovat o životnosti a dostupnosti náhradních dílů.

 

Evropská unie loni vyprodukovala 79,7 milionu tun obalového odpadu. Když se toto číslo přepočítá na obyvatele, vychází to na 177,8 kilogramu obalů na osobu – tedy skoro pětadvacet velkých nákupních tašek plných odpadu ročně. V porovnání s ročním údajem za 2022 je to sice o 8,7 kilogramu méně, ale od roku 2013 jsme se posunuli opačným směrem: tehdy připadal na každého obyvatele unie o víc než dvacet kilogramů méně. Jinými slovy – i když recyklujeme víc než dřív, vyrábíme a vyhazujeme toho stále příliš mnoho.

Největší část obalového odpadu tvoří tradičně papír a lepenka, které představují více než 40 % celkového objemu. Následuje plast s necelou pětinou (19,8 %), sklo s 18,8 %, dřevo s 15,8 % a kovy s necelými 5 %. Plast je ale v centru pozornosti z jednoho důvodu: na každého obyvatele EU připadá průměrně 35,3 kilogramu plastového obalového odpadu, z čehož se daří recyklovat jen 14,8 kilogramu. To znamená, že více než polovina plastových obalů stále končí ve spalovnách, na skládkách nebo v exportních kontejnerech mířících mimo Evropu.

Za posledních deset let vzrostlo množství plastového obalového odpadu o 6,4 kilogramu na hlavu, zatímco recyklace se zvedla o 3,8 kilogramu. Z pohledu procentní míry to znamená, že recyklace plastových obalů se v EU pohybovala v roce 2023 na úrovni 42,1 %, což je mírné zlepšení oproti 38,2 % v roce 2013. Rozdíly mezi státy jsou ovšem dramatické. Na špici žebříčku stojí Belgie (59,5 %), Lotyšsko (59,2 %) a Slovensko (54,1 %), zatímco na opačném konci spektra se nachází Maďarsko (23 %), Francie (25,7 %) a Rakousko (26,9 %). Přitom právě Francie se často prezentuje jako lídr v ekodesignu a omezování jednorázových plastů – statistiky však ukazují, že její systém sběru a recyklace plastů stále zaostává za nejlepšími.

A jak si vede Česká republika? V roce 2023 jsme podle Eurostatu vyprodukovali zhruba 1,6 milionu tun obalového odpadu, což odpovídá 154 kilogramům na obyvatele – tedy o něco méně než činí unijní průměr. Češi tradičně patří mezi premianty v třídění, nicméně samotná recyklace zůstává v řadě kategorií spíše průměrná. U plastových obalů jsme dosáhli recyklační míry přibližně 49 %, což nás sice řadí nad průměr EU, ale stále to znamená, že polovina plastových obalů končí mimo recyklační cyklus.

Obalový průmysl v Evropě tvoří stovky tisíc pracovních míst a přes 3 % celkového HDP, ale zároveň i jednu z největších výzev oběhového hospodářství. Každý kilogram obalu, který neprojde recyklačním cyklem, představuje nejen ztracený materiál, ale i promarněnou energii a emise, které se daly ušetřit. Z dlouhodobého pohledu se dá konstatovat, že Evropa recykluje víc, ale příliš pomalu. Papírové a skleněné obaly dosahují recyklační míry přes 80 %, ale plast se stává Achillovou patou celého systému. Je také nutné brát v úvahu další faktory, jako je cena panenského plastu, poptávku po recyklátech nebo skutečnost, že řada recyklačních podniků v Evropě v poslední době krachuje právě kvůli ekonomické nestabilitě trhu s druhotnými surovinami.

V této souvislosti je potřeba zmínit nové evropské nařízení o obalech a obalových odpadech PPWR (Packaging and Packaging Waste Regulation), které bylo schváleno v roce 2024, které má změnit celý přístup k návrhu, používání i recyklaci obalů. Na rozdíl od dosavadní směrnice bude PPWR přímo závazné a přinese konkrétní cíle: do roku 2030 musí být všechny obaly na trhu EU technicky recyklovatelné, přičemž reálně recyklovat se má minimálně 65 % všech obalů, z toho 50 % plastových. Výrobci budou muset plnit povinné kvóty na podíl recyklátu v nových plastových obalech – například u PET lahví až 30 %. Součástí regulace je i omezování zbytečných jednorázových obalů, například v gastronomii, e-commerce nebo hotelnictví, a tlak na rozšiřování opakovaně použitelných obalů.

A možná ještě zajímavější než samotná čísla je časový posun, s jakým se k nim veřejnost a rozhodovací sféra dostává. Tato data Eurostatu popisují stav za rok 2023 – tedy realitu starou už více než rok. V době, kdy umělá inteligence dokáže analyzovat chování trhu či pohyb dopravních toků téměř v reálném čase, působí tento rytmus jako anachronismus. Pokud chceme řídit systém odpadového hospodářství efektivně a na základě relevantních informací, je třeba celý proces změnit. Statistiky by měly být dostupné v rozumném odstupu, aby se z dat mohla stát skutečná opora rozhodování, ne jen historický záznam o tom, jak jsme to měli a dělali před několika lety.

V samém srdci Vídně, v obvodu Meidling, se nachází projekt, který může změnit způsob, jakým přemýšlíme o nakupování potravin. MILA – první participativní supermarket v Rakousku – není jen další obchod s potravinami. Je to živý organismus založený na spolupráci, spoluvlastnictví a demokratickém rozhodování. Tím zásadně vybočuje z běžného maloobchodního modelu, který je založen na maximalizaci zisku a minimalizaci nákladů často na úkor dodavatelů, pracovníků či životního prostředí.

Na ploše 350 m² je k dispozici více než 2 500 produktů – od regionální zeleniny a mléčných výrobků přes trvanlivé potraviny až po ekologickou drogerii. Sortiment není výsledkem centrální strategie, ale společného rozhodování členů družstva. Ti určují, jaké značky se na regály dostanou a jaké ne. Zákazník zde tak není pouhým konzumentem, ale aktivním účastníkem celého procesu.

Základní princip je jednoduchý: každý člen družstva odpracuje tři hodiny jednou za čtyři týdny. Může jít o práci u pokladny, doplňování zboží, administrativu nebo úklid. Díky tomu má supermarket nízké personální náklady a může si dovolit cenovou politiku s pevnou přirážkou 30 %, bez skrytých marží a tlaků na maximalizaci zisku. Výsledkem jsou potraviny, které jsou dostupnější i pro domácnosti s nižším příjmem.

Členství je navíc otevřené široké veřejnosti: zatímco standardní vstupní podíl činí 180 eur, pro osoby s nižším příjmem je dostupná i zlevněná varianta za 20 eur. Právě tato inkluzivita je pro MILA klíčová – supermarket nechce být klubem pro úzkou skupinu ekologicky smýšlejících zákazníků, ale skutečným sousedským projektem.

Demokratický princip prostupuje i rozhodovací procesy: každý člen má jeden hlas bez ohledu na výši finančního vkladu. O sortimentu, provozních pravidlech či strategických investicích se rozhoduje společně. Tím se vytváří silné pouto mezi obchodem a komunitou, které běžné supermarkety nikdy nedokáží nabídnout.

Model participativního supermarketu není v Evropě úplně nový. Jedním z průkopníků je La Louve v Paříži, který vznikl v roce 2016 podle vzoru legendárního Park Slope Food Coop v Brooklynu, fungujícího už od roku 1973. Tyto projekty ukázaly, že participace může být nejen způsobem, jak snížit náklady a nabídnout férovější ceny, ale také jak vytvořit silné sociální vazby mezi lidmi ve městech.

La Louve má dnes tisíce členů a je jedním z nejznámějších evropských příkladů tohoto modelu. V USA Park Slope obsluhuje desítky tisíc domácností a je ekonomicky stabilní již pět desetiletí. MILA přebírá z těchto modelů inspiraci, ale přizpůsobuje ji rakouskému kontextu. Zaměřuje se na regionální dodavatele, férové obchodní vztahy a minimalizaci obalů – to vše v duchu ekologického a sociálně odpovědného nakupování.

MILA není pouze prodejní místo, je to komunitní prostor, kde se pořádají workshopy, sousedská setkání a diskuse o udržitelném zemědělství či férovém obchodě. V době, kdy se nákupy často odehrávají anonymně v online prostředí nebo v řetězcích bez tváře, přináší MILA jiný typ zážitku: osobní kontakt, zapojení a pocit sounáležitosti.

Tento prvek je důležitý i z hlediska širší transformace ekonomiky. Participativní supermarkety mohou být jedním z nástrojů posilování lokální potravinové suverenity – tedy schopnosti komunity zajistit si kvalitní potraviny bez závislosti na nadnárodních řetězcích a zranitelných globálních dodavatelských řetězcích.

Přestože je model participativního supermarketu lákavý, není bez problémů. Vyžaduje vysokou míru angažovanosti a spolehlivosti členů. Pokud příliš mnoho lidí přestane plnit své směny, může být ohrožen každodenní provoz. To ukázal i případ La Louve během pandemie: část členů se stáhla, což způsobilo výpadky ve fungování. Flexibilní řešení a záložní personální kapacity jsou proto klíčové.

Dalším problémem může být správa demokratického rozhodování. Čím více členů, tím složitější je dosáhnout konsensu. Rozhodovací procesy mohou být zdlouhavé a vyžadují zkušené moderátory i jasně daná pravidla. V menší komunitě může být demokracie velmi efektivní, ale s rostoucím počtem členů vzniká riziko fragmentace a konfliktů.

Otázkou je i dlouhodobá ekonomická udržitelnost. Participativní supermarkety nefungují s velkými zisky – často operují na hraně finanční rovnováhy. Aby mohly dlouhodobě přežít, potřebují stabilní členskou základnu a silné vztahy s dodavateli. Jakmile se podmínky na trhu zhorší, jejich manévrovací prostor je omezenější než u klasických řetězců.

Participativní supermarkety představují alternativní přístup k maloobchodu – založený na spolupráci místo konkurence, na sdílení místo zisku, na komunitě místo anonymity. Nejsou odpovědí na všechny problémy potravinového systému, ale mohou být důležitou součástí mozaiky udržitelných řešení. Ukazují, že spotřebitelé nemusí být pasivní, ale mohou aktivně ovlivňovat, jaký druh ekonomiky kolem sebe chtějí mít.

MILA je teprve na začátku své cesty. Její úspěch nebo neúspěch bude důležitým signálem i pro další města v Evropě. Pokud se jí podaří dlouhodobě fungovat, může se stát vzorem pro další participativní projekty – nejen v oblasti potravin, ale i v dalších sektorech, kde se lidé chtějí vymanit z čistě komerční logiky a znovu získat kontrolu nad tím, co a jak konzumují.