Letní dovolená nemusí být jen o odpočinku, ale i o malých každodenních změnách, které dělají velký rozdíl. Ať už Češi vyráží k moři, do hor nebo objevovat severská města, v 17 evropských zemích mohou zažít chytrý systém zálohování nápojových obalů, který funguje – a hlavně má smysl. Vrácením zálohované petky nebo plechovky přispějí k pozitivnímu dopadu na životní prostředí, protože právě v zálohových systémech je materiál opakovaně recyklován zpět do nových nápojových obalů.

Zatímco v Česku PET lahve a plechovky často končí na skládkách nebo ve spalovnách, v Chorvatsku, Německu, Skandinávii, Pobaltí nebo třeba na Maltě je vracení nápojových obalů běžnou součástí každodenního života. A dobrá zpráva? Funguje to jednoduše. Stačí obal po vypití nevhodit do koše, ale odnést ho zpět do obchodu a získat zpátky zaplacenou zálohu.

Kam můžete letos vyrazit za udržitelnost inspirací?

• Chorvatsko – Oblíbená letní destinace Čechů, kde za každou PET lahev nebo plechovku dostanete zpět přibližně 1,75 Kč, obaly lze vrátit v obchodech s plochou nad 200 m².
• Slovensko – Zálohují od roku 2022, výše zálohy je zhruba 3,75 Kč a obal lze vrátit v obchodech s plochou nad 300 m², ale i v menších obchodech, které se zapojili dobrovolně.
• Skandinávie (Norsko, Švédsko, Dánsko) – Země, které zálohují nejdéle. Švédsko zálohuje už před čtyřicet let, Norsko od roku 1999, Dánsko se přidalo o další tři roky později. Výše zálohy se blíží až 4 Kč, vracet lze zálohované obaly ve všech obchodech, kde jsou k dostání nápoje.
• Pobaltí (Estonsko, Litva, Lotyšsko) - Výše zálohy je zhruba 2,5 Kč.
• Irsko a Rakousko – Nováčci mezi zálohujícími. V Irsku je záloha odlišná podle velikosti obalu, pohybuje se od 3,75 do zhruba 6,25 Kč, v Rakousku se záloha řadí mezi ty vyšší (6,25 Kč).
• Německo – Naši sousedé mají zálohu 6,25 Kč, vracet lze obaly v obchodech s plochou nad 200 m2, v menších obchodech pouze ty obaly, které daný obchod prodává.

Fakta, která mluví za vše:

• V evropských zemích, kde mají zálohující systém se vrací 90 % obalů

• Díky zálohování prokazatelně ubývá nepořádku v přírodě

• Recyklace je efektivní, materiál se vrací zpět do výroby a vyrábí se z něj nové nápojové obaly

• Neuvěřitelných 900 milionů petek a plechovek v ČR nyní končí ročně na skládkách, ve spalovnách či pohozených v přírodě

• Česko ročně platí až dvě miliardy korun pokut za nerecyklaci plastu

Dobíjení elektromobilu není jen otázkou kapacity baterie a výkonu nabíječky. Mezi zásuvkou a uloženou energií v baterii totiž dochází k nezanedbatelným ztrátám, které mohou výrazně ovlivnit efektivitu celého systému. Tyto energetické ztráty se často podceňují, a přitom mohou činit klidně 10–20 % celkové spotřeby.

Nejméně efektivní je nabíjení ze standardní domácí zásuvky (tzv. AC nabíjení). Ztráty zde dosahují 15 až 20 % – tedy na každých 10 kWh odebraných ze sítě se do baterie dostane jen asi 8–8,5 kWh. Důvodem jsou ztráty v měničích, kabelech a samotném chlazení. Z pohledu účinnosti je výhodnější použití domácího wallboxu s třífázovým připojením. Ten snižuje ztráty na přijatelných 8 až 12 % a zajišťuje stabilnější a rychlejší nabíjení.

Rychlonabíječky typu DC nabízejí ještě vyšší účinnost – běžně mezi 88 až 92 %. V ideálních případech může účinnost dosáhnout až 94 %, a to díky přímému vstupu stejnosměrného proudu do baterie. Avšak vyšší výkony vyžadují intenzivní chlazení a složitější infrastrukturu, což zvyšuje náklady, i když ztráty samotné jsou menší.
Na efektivitu má ale vliv i řada dalších faktorů – venkovní teplota, stav baterie a nabíjecí úroveň. Například při nabíjení nad 80 % kapacity výrazně klesá rychlost i účinnost procesu. Nejefektivnější bývá doplňování v rozsahu 20–70 %, kdy jsou ztráty nižší a časová náročnost přijatelná.

Co z toho vyplývá? Pokud elektromobil udává spotřebu 15 kWh/100 km, v reálu můžete ze sítě odebrat klidně 18 kWh. Tato „neviditelná“ spotřeba se promítá jak do nákladů, tak do uhlíkové stopy. Investice do kvalitního nabíjecího systému (například wallboxu) se proto vyplatí nejen z hlediska rychlosti, ale i efektivity. Rychlonabíječky jsou ideální na delší cesty, nikoli pro každodenní domácí použití.

Při diskusích o ekologii elektromobility je tak nutné počítat nejen s výrobou a recyklací baterií, ale i s reálnými ztrátami během provozu. Ty sice nejsou dramatické, ale rozhodně nejsou zanedbatelné – a pro systém cirkulární ekonomiky, který chce maximalizovat využití energie i materiálů, představují důležitý parametr.

Elekřina vs. benzín a nafta

Ztráty při nabíjení elektromobilů jsou skutečné – při domácím AC nabíjení dosahují 15–20 %, u rychlonabíječek obvykle 6–12 %. Na první pohled tak může působit nespravedlivě, že zaplatíte za více elektřiny, než kolik jí reálně uložíte do baterie. Naproti tomu, když u čerpací stanice natankujete 1 litr benzínu nebo nafty, dostanete skutečně celý litr do nádrže – bez ztrát. Jenže to je jen začátek příběhu.

Rozdíl se totiž zásadně projeví při samotném využití energie. Spalovací motor má totiž velmi nízkou účinnost. U benzinového motoru se účinnost pohybuje kolem 25–30 %, u naftového asi 30–40 %. To znamená, že ze 100 % energie obsažené v palivu využije vozidlo na pohon pouze třetinu – zbytek se ztratí ve formě tepla a mechanického tření.

Naproti tomu elektromotor má účinnost 85–95 %. I když tedy do baterie dostanete kvůli ztrátám při nabíjení třeba jen 85 % odebrané elektřiny, tuto energii vozidlo využije téměř beze ztrát. Ve výsledku tak elektromobil převede z odebrané energie na pohyb podstatně vyšší podíl než vůz se spalovacím motorem.

Pro názornost - na ujetí 100 km spotřebuje běžný elektromobil kolem 18 kWh ze zásuvky, z čehož asi 15 kWh se uloží do baterie a většina se využije na pohyb. Na stejnou vzdálenost spálí běžné benzinové auto zhruba 6–7 litrů paliva, což odpovídá zhruba 54–63 kWh energie – z níž ale jen asi 16–20 kWh skončí v pohybu vozidla, zbytek jako ztráty.

Jinými slovy. Zatímco elektromobil přemění na pohyb většinu odebrané energie, spalovací auto většinu promění v teplo. A to přesto, že u něj nedochází ke ztrátám při „tankování“. Z hlediska systémové efektivity je tedy elektromobil navzdory ztrátám při nabíjení výrazně efektivnější.

Energetický mix

Při rozhodování o pořízení elektromobilu je dobré vzít v potaz nejen technické parametry a provozní náklady, ale i širší kontext – zejména to, jaká je skladba energetického mixu, ze kterého čerpáme elektřinu.

Je totiž rozdíl, zda nabíjíte auto energií vyrobenou z uhlí, nebo z obnovitelných zdrojů, jako jsou slunce, vítr či voda. V zemích či regionech, kde je elektřina stále převážně z fosilních paliv, není ekologický přínos elektromobilu tak výrazný, jak bychom si přáli. Nicméně i tam platí, že elektromobil je díky své vysoké účinnosti a nižším emisím lokálně i globálně šetrnější než tradiční auto se spalovacím motorem.

Pokud ale máte možnost nabíjet elektromobil ze svého vlastního obnovitelného zdroje – například solárních panelů na střeše domu nebo ve firmě – přechod na elektromobil se stává nejen ekologicky rozumným, ale i velmi efektivním krokem. Elektromobil v takovém případě využívá „čistou“ energii přímo z vašeho zdroje, minimalizuje emise a snižuje závislost na fosilních palivech i na síti.

Proto pokud máte možnost využívat vlastní obnovitelnou energii, je to ideální příležitost nejen přejít na elektromobil, ale také aktivně přispět k ekologičtější mobilitě a lepšímu životnímu prostředí.

Elektromobil není dokonalý, ale…

Skryté ztráty při nabíjení elektromobilu nás učí, že ani moderní technologie nejsou bez kompromisů. Přestože část energie „mizí“ už při samotném dobíjení, celková efektivita elektromobilu ve srovnání se spalovacími vozy je stále výrazně lepší. Elektromobil totiž dokáže většinu přijaté energie proměnit v pohyb, kdežto tradiční motor většinu paliva „spálí“ do tepla a emisí.

Klíčovým faktorem, který rozhoduje o skutečném dopadu na životní prostředí, je však zdroj elektrické energie. Pokud elektřinu získáváme z uhlí, jsou ekologické přínosy nižší, ale s postupným přechodem k obnovitelným zdrojům se elektromobilita stává stále zelenější. A právě tam, kde je možné využívat vlastní obnovitelné zdroje – třeba ze solárních panelů na střeše –, může být elektromobil nejen ekonomickou, ale i ekologickou volbou, která významně snižuje uhlíkovou stopu.

Nákup elektromobilu tak není jen investicí do moderní technologie, ale také krokem k odpovědnějšímu životnímu stylu. Je to příležitost aktivně přispět ke zlepšení kvality ovzduší, snížit závislost na fosilních palivech a stát se součástí udržitelné mobility budoucnosti.

Když se řekne „investiční příležitost“, málokomu se jako první vybaví popelářské auto nebo zápach ze skládky. A přesto právě v sektoru odpadového hospodářství našli dlouhodobou hodnotu i takoví hráči a vizionáři jako Warren Buffett nebo Bill Gates, kteří vědí, kam se svět otáčí. Dva z nejbohatších mužů světa vložili nemalé prostředky do firem Waste Management nebo Republic Services), které se – bez nadsázky – zabývají tím, co ostatní nechtějí ani vidět.

A i když na první pohled může investice do „popelnic“ znít méně sexy než třeba do umělé inteligence, výnosy a stabilita tohoto sektoru mluví jasně. Odpady budou, dokud budou lidé a to v každé době  konjunktury i krize. Lidé budou vždy spotřebovávat, města budou vždy uklízet a průmysl bude vždy potřebovat, aby někdo vyřešil jeho „vedlejší produkty“. Odpad je zkrátka stabilní tok hmoty, surovin i peněz. A kdo mu porozumí, zjistí, že smrdí možná jen na začátku – pak už voní po ziscích, surovinách i stabilitě.

Dnes už nejde jen o odvoz a skládkování. Moderní odpadové hospodářství je průmyslové odvětví s obřími třídicími linkami, pokročilými recyklačními technologiemi a narůstající rolí energetického využití. Odpad se mění na surovinu, bioplyn, elektřinu nebo teplo. A zároveň i na data – chytré senzory, RFID čipy nebo vážicí systémy mění popelářský vůz na pojízdnou IT „laboratoř“.

Investice do infrastruktury na zpracování odpadu dnes v Evropě překračují miliardy eur. A bude hůř – tedy lépe. S novými pravidly EU pro recyklaci, zákazem skládkování či rozšířenou odpovědností výrobců se otevírá další investiční příležitost: kdo vybuduje linky, spalovny, BPS, ten nebude čekat na zákazníky. Ti už čekají na něj. A tak ti, kteří včas pochopí, že "špinavý byznys" je ve skutečnosti zlatý důl, dnes sklízí plody své prozíravosti.

Zajímavou otázkou je, co s odpadovým hospodářstvím udělá nástup umělé inteligence. Uleví nám od materiální nadprodukce, nebo ji ještě prohloubí? Na jedné straně se mluví o efektivnějším designu, chytrých systémech údržby, prediktivním plánování a nižší potřebě fyzických výrobků – což by mohlo objem odpadu snižovat. Na straně druhé ale sledujeme prudký růst poptávky po datových centrech, elektronice, bateriích, serverech – a s tím i boom elektroodpadu. AI generuje nejen obsah, ale i nové potřeby, nové cykly spotřeby a rychlejší morální zastarávání. Otázkou tak je, zda přinese skutečné zpomalení materiálního toku, nebo jen jeho přeměnu. V obou případech ale platí: někdo bude muset zas ten odpad i „odpad“ zpracovat.

Bez transparentních mechanismů není ani „věčný“ byznys imunní na nemilé překvapení. Například firma AVE CZ aktuálně čelí návrhu na obžalobu kvůli podezření, že v letech 2010–2021 účelově podhodnocovala množství ukládaného odpadu a neodváděla zákonné poplatky za jeho skládkování – škoda podle policie činí 3,71 miliardy Kč. Podle policie bylo až 94 % odpadu vykazováno jako technické zabezpečení skládek. Tato nemilá situace bohužel zpochybňuje důvěru fungování celého byznysu a přináší několik zásadních ponaučení. Model „věčného byznysu“ uspokojuje naše potřeby ale nechrání společnost před riziky finančních machinací. Stát i obce jsou závislé na správném a řádném fungování systému a odvodu zákonných poplatků a přirozeně aktuální situace volá po nástrojích jako jsou digitální online evidence, přísnější kontrole a transparentních procesech, které budou odrazem skutečných odpadových toků.

Právě zde – na pomezí financí, technologií a správy veřejných zdrojů může sehrát klíčovou roli umělá inteligence. Ne jako další módní vlna, ale jako nástroj k obnově důvěry, přesnosti a odpovědnosti v sektoru, kde dosud příliš často nevítězila otevřenost. Odpad je víc než jen materiál k odstranění. Je to zrcadlo společnosti, její spotřeby i technologické vyspělosti. Ukazuje, jak dobře jsme schopni hospodařit se zdroji – nejen těmi materiálními, ale i morálními. Věčný byznys s odpady může být ziskový, nic proti, nicméně dlouhodobě udržitelný bude jen tehdy pokud bude stát na pevných základech důvěry, transparentnosti a odpovědnosti. Budoucnost nepatří těm, kdo budou jen odpad „uklízet“, ale těm, kdo ho dokáží uchopit jako něco víc.

Kriminální policie uzavřela rozsáhlé vyšetřování v oblasti nakládání s odpady a navrhla obžalovat společnost AVE CZ odpadové hospodářství a pět fyzických osob. Důvodem je podezření z dlouhodobého neodvádění zákonných poplatků za ukládání odpadů na skládky. Celková škoda je vyčíslena na 3,71 miliardy Kč, z toho více než 370 milionů Kč tvoří neodvedené poplatky.

Vyšetřování vedl Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ), která v tiskové zprávě uvedla, že pachatelé měli prostřednictvím několika skládek účelově vykazovat nižší množství odpadů, za které se odvádí zákonné poplatky. Tento způsob měl být systematický a probíhal v letech 2010 až 2021. Peníze, které měly putovat obcím a Státnímu fondu životního prostředí, tak zůstávaly v rukou společnosti.

Policie navrhla obžalobu za trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a poškození finančních zájmů Evropské unie. Stíhané osoby jsou podezřelé, že jednaly s úmyslem získat neoprávněný prospěch.

Společnost AVE se k případu odmítla blíže vyjádřit. V minulosti se proti podezřením hájila tím, že postupovala v souladu s legislativou. Její právní zástupci obvinění označili za nepravdivá a přehnaná.

Tento případ je největší svého druhu v oblasti komunálního odpadu za poslední dekádu a upozorňuje na rizika netransparentního vykazování v systému skládkování. Z hlediska obcí a státu jde o zásadní zásah do financování environmentálních politik, protože poplatky za ukládání odpadů tvoří významný příjem pro obce i SFŽP.

Podle policejních informací byl finanční model společnosti AVE v rozporu se zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech i jeho pozdějšími novelami. Pokud by k neodvádění poplatků skutečně docházelo po dobu více než 10 let, ukazuje to na systémové selhání v kontrolních mechanismech a potřebu digitální evidence, transparentního hlášení a účinnějšího dohledu nad provozem skládek.

Případ bude mít pravděpodobně dopad na důvěru veřejnosti ve velké odpadářské firmy a může vést k tlaku na zpřísnění pravidel evidence a kontrol, zejména s přihlédnutím k plánovanému ukončení skládkování v roce 2030.

Zní to jako sci-fi, ale je to realita už příštích let. Švédská automobilka Volvo Cars oznámila, že se jako první výrobce osobních vozů na světě chystá využívat téměř bezemisní recyklovanou ocel od společnosti SSAB. Ocel bude vyráběna revoluční technologií HYBRIT, která místo uhlí používá vodík a elektřinu z obnovitelných zdrojů.

Výroba oceli patří mezi největší klimatické hříšníky průmyslu. Jen samotná výroba této suroviny tvoří podle Mezinárodní energetické agentury přibližně 7–9 % světových emisí CO₂. A protože ocel tvoří až třetinu emisní stopy při výrobě jednoho automobilu, změna právě v tomto místě má zásadní význam. Volvo tak dává jasně najevo, že to s dekarbonizací myslí vážně – a navazuje na své závazky stát se do roku 2040 plně klimaticky neutrální firmou.

Nejde však jen o jeden obchodní tah, ale o strategickou změnu: Volvo je členem mezinárodních iniciativ SteelZero a First Movers Coalition, které spojují firmy odhodlané tlačit na průlomové materiály a udržitelnost v těžkém průmyslu. První modely využívající tuto bezfosilní recyklovanou ocel by se měly objevit už v roce 2026.

Švédská SSAB vyvinula svou metodu výroby bezemisní oceli v rámci projektu HYBRIT (Hydrogen Breakthrough Ironmaking Technology) ve spolupráci s firmami Vattenfall a LKAB. Proces nahrazuje uhlí vodíkem, čímž vzniká jako vedlejší produkt vodní pára namísto oxidu uhličitého.

Vedle samotné oceli Volvo plánuje i další kroky k cirkularitě – větší podíl recyklovaných materiálů, zkrácení a zpřehlednění dodavatelských řetězců a důraz na energetickou efektivitu ve výrobě. Tato cesta má ale hlubší přesah: ukazuje, že automobilový průmysl nemusí být jen částí problému, ale může být i součástí řešení.

Z pohledu výrobních nákladů je ocel stále jedním z hlavních materiálových vstupů při výrobě automobilu. Výroba bezfosilní oceli technologií HYBRIT je dnes násobně dražší než konvenční hutní výroba, a to zejména kvůli vysokým nákladům na zelenou elektřinu, vodík a investice do nové infrastruktury. Přesné číslo závisí na množství použitého materiálu a typu vozu, ale odhady hovoří o navýšení ceny vozu v jednotkách procent, pokud bude ocel použita plošně ve větším rozsahu.

U Volva se však nepočítá s okamžitým plošným nasazením – zelená ocel má být zpočátku nasazována do vybraných komponent (např. konstrukční rámy, výztuhy), a to postupně, jak poroste objem a klesne cena technologie. Do roku 2026 půjde spíše o marketingově a strategicky cílené modely než o masové nasazení.

Z pohledu oběhového hospodářství jde o silný signál. Ukazuje, že recyklace není jen o plastech nebo bioodpadu, ale že i energeticky náročné a technologicky sofistikované materiály jako ocel mohou mít svůj recyklační a udržitelný příběh – od hutí až po podvozek. A že pokud vzniká tlak ze strany průmyslu, technologie, jako je HYBRIT, nezůstávají jen v laboratořích.

Pro čtenáře tretiruka.cz je to příklad, že inovace, cirkulace a klimatická odpovědnost se mohou spojit i v těžkém průmyslu – a že zelená transformace není o ideologii, ale o inženýrské realitě. Stejně tak platí, že udržitelná technologie musí být i ekonomicky udržitelná. 

Čas ukáže, nakolik tlak na snižování emisí, rostoucí transparentnost v dodavatelských řetězcích a očekávání zákazníků promění pravidla hry. Konkurenceschopnost budoucnosti se možná jednou přestane měřit jen cenou – a začne se posuzovat i podle uhlíkové stopy, způsobu výroby a důvěry, kterou firmy dokážou vzbudit.

Související:

Volvo Cars jako první na světě! Sází na téměř bezemisní recyklovanou ocel od SSAB 

Ministerstvo životního prostředí zahájilo veřejnou konzultaci k novému Státnímu programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO) na období 2026–2035. Tato konzultace je příležitostí pro školy, ekocentra, neziskové organizace i širokou veřejnost, aby se aktivně zapojili do formování environmentálního vzdělávání na další desetiletí.

EVVO není jen školní předmět – zahrnuje také osvětové kampaně, programy pro veřejnost, poradenství, výzkum a podporu ekocenter. Tento program představuje strategický rámec, jak se Česko připravuje na environmentální výzvy 21. století – od klimatického vzdělávání přes ochranu přírody až po odpovědný přístup k odpadům a energiím. Mezi klíčové cíle patří inovace metod, zvýšení kvality výuky a rozšíření dosahu aktivit mimo školní prostředí.

Téma je velmi důležité, protože udržitelnost nezačíná až za branou školy. EVVO totiž formuje budoucí generace občanů a odborníků, kteří budou rozhodovat o otázkách odpadového hospodářství, ochrany přírody či energetické politiky. Zapojením do konzultace máte tedy možnost navrhnout klíčová témata a podpořit diskusi o tom, jak by environmentální výchova měla vypadat.

Své náměty a připomínky můžete zasílat do 23. června 2025 do 12:00 na e-mail: miroslav.novak(zavinac)mzp.gov.cz.

Dokument ke stažení:

SP EVVO 2026–2035_draft k veřejné konzultaci

V posledních dnech se Senát zabýval dvěma významnými legislativními kroky, které mají dlouhodobě ovlivnit životní prostředí i ekonomickou udržitelnost v Česku. Prvním je novela proti odlesňování půdy, druhým rozhodnutí o zavedení dotací na elektromobily.

Novela bránící odlesňování půdy

Senátoři v úterý schválili novelu implementující evropské nařízení, jehož cílem je zajistit, že produkty jako dřevo či papír uváděné na trh EU nepocházejí z oblasti odlesněné nelegálně či nevhodně pěstované půdy. Novela zároveň formálně upravuje vznik Národního lesnického institutu, který bude kontrolovat původ dřeva, sledovat stav lesů a bojovat proti nelegálnímu odlesňování. Ministr zemědělství Marek Výborný z KDU‑ČSL však varoval, že nařízení znamená zatížení pro podnikatele a zemědělce, a upozornil, že Česko patří mezi státy bez výrazných problémů s odlesňováním

Senát tak reaguje na tlak EU v rámci boje proti globální degradaci lesních ekosystémů. Kritici upozorňují, že dodržování pravidel bude pro výrobce administrativně náročné. Státní dohled nad kvalitou a původem dřeva nově posílí role Národního lesnického institutu.

Senát odmítá dotace na elektromobily

Ve středu se Senát jednohlasně postavil proti zavedení jakýchkoli státních dotací pro koncové zákazníky na nákup elektromobilů, označujíc takový krok za rozpočtově neudržitelný. Ministr dopravy Martin Kupka (ODS) senátorům řekl, že dotace by mohly být ve výsledku kontraproduktivní, uměle zvyšovat ceny i nutnost státních výdajů. Rovněž se postavil proti kvótám na bezemisní vozidla ve firemních autoparcích a navrhl ponechat volbu na firmách samotných.

Senát nicméně podpořil rozvoj akumulace a výroby baterií v EU, vznik testovacích center autonomních vozidel i urychlení výstavby dobíjecí infrastruktury. Česko rovněž prosazuje prodloužení tříleté normy na emisní cíle až na pět let a vyzvalo k přehodnocení zákazu prodeje vozidel se spalovacími motory po roce 2035
 

Evropská unie přijala historický krok v ochraně světových oceánů. Na globálním summitu v Nice představila nový “Pakt pro oceány” – Ocean Pact. Ten propojuje ekologické ambice, ekonomický rozvoj i bezpečnostní strategii. EU na něj do roku 2030 vyčlení více než miliardu eur.

Když se řekne ochrana přírody, často si vybavíme lesy, hory nebo zemědělskou krajinu. Přitom moře pokrývají více než 70 % povrchu Země a hrají klíčovou roli při udržení klimatické stability, regulaci teploty a ukládání uhlíku. Evropská komise to ví – a proto představila Ocean Pact, vůbec první komplexní strategii, která se soustředí výhradně na ochranu, obnovu a udržitelný rozvoj mořských ekosystémů v EU i mimo ni.
Obnova mořského života jako evropská priorita

Ocean Pact navazuje na Zelenou dohodu pro Evropu (Green Deal) a evropskou strategii pro biodiverzitu. Konkrétně staví na požadavku obnovit do roku 2030 alespoň 20 % poškozených mořských ekosystémů a výrazně rozšířit síť chráněných mořských oblastí, které nyní tvoří asi 12 % evropských mořských vod.

Pakt má jasné priority: zlepšit kvalitu vody a stavu rybích populací, zabránit nadměrnému a nelegálnímu rybolovu, omezit znečištění plasty a chemickými látkami a v neposlední řadě podporovat regeneraci mořských travin, mangrovů a útesů.

Vedle ochrany přírody se Ocean Pact silně opírá i o ekonomický rozměr. EU podporuje tzv. modrou ekonomiku, která zahrnuje udržitelný rybolov, ekologickou akvakulturu, námořní dopravu, obnovitelné zdroje z moře (například přílivovou energii) i pobřežní turismus.

Plán počítá s modernizací rybářských flotil, podporou obnovy přístavů a jejich infrastruktury, investicemi do výzkumu a inovací či podporou obnovitelných zdrojů energie z oceánu.

Tyto kroky mají posílit odolnost pobřežních komunit, zlepšit pracovní podmínky a zároveň chránit přírodní bohatství.

Pakt se nesoustředí jen na regulaci, ale i na hlubší porozumění oceánům. Vznikne tzv. Digitální dvojče oceánu – komplexní datový model, který bude v reálném čase sledovat stav mořských vod, biodiverzitu i dopady lidské činnosti. Ten má sloužit vědcům, správcům pobřeží i tvůrcům politik.

Součástí je také celoevropský monitorovací systém oceánů, síť Ocean Youth Ambassadors – mladých lidí zapojených do osvěty,    rozšířený výzkum modrého uhlíku (zachycování CO₂ mořskými ekosystémy).

Ocean Pact řeší i bezpečnostní a geopolitický rozměr. EU posílí ochranu svých výsostných vod před nelegálním rybolovem, znečištěním a také zmapuje hrozby, které přicházejí ze staré válečné munice na dně moří. Investice zamíří i do moderních technologií: dronů, satelitního monitorování a pobřežních hlídek.

EU zároveň usiluje o globální dohodu o ochraně volného moře (High Seas Treaty) a podpoří přes 50 mezinárodních projektů, především v Latinské Americe, Africe a Asii. Evropská unie tímto dokumentem vysílá jasný vzkaz: modrá a zelená politika jdou ruku v ruce. Ocean Pact spojuje vědu, ekonomiku, ekologii i lidskou solidaritu – a nastavuje kurz pro udržitelnou budoucnost. Ocean Pact je nejen závazkem k přírodě, ale i k budoucím generacím. Oceány poskytují kyslík, potraviny, pracovní místa i ochranu před extrémy počasí. Jejich ochrana není volbou, ale nutností.

More information about the European Ocean Pact 

Česká republika vstupuje do klíčové dekády, která rozhodne o její schopnosti zajistit stabilní, bezpečnou a nízkoemisní elektroenergetiku. Národní akční plán rozvoje flexibility (NAP RF) představuje strategický dokument, jehož cílem je připravit elektroenergetickou soustavu na proměny spojené s rozvojem obnovitelných zdrojů, elektromobility, akumulace energie a aktivní rolí spotřebitelů.

Plán navazuje na reformu definovanou v Národním plánu obnovy (NPO) a je součástí širší evropské iniciativy REPowerEU. Stanovuje cíle a investiční trajektorii pro období let 2025–2035, kdy se očekává výrazný nárůst potřeby flexibility v síti – tedy schopnosti systému reagovat na výkyvy v poptávce a výrobě elektřiny v reálném čase.

Jedním z hlavních pilířů je rozšíření možností pro aktivní spotřebitele – domácnosti i firmy budou moci poskytovat flexibilitu například prostřednictvím baterií, tepelných čerpadel nebo elektromobilů. K tomu napomůže zavedení agregace, která umožní sdružovat menší zdroje flexibility do větších celků konkurenceschopných na trhu.

Naplnění těchto cílů si vyžádá modernizaci sítí, rozšíření chytrého měření a přijetí potřebné legislativy, jako je novela energetického zákona LEX OZE III, která zakotví nové pojmy a pravidla do právního rámce.

NAP RF rovněž definuje konkrétní cíle flexibilní kapacity, které byly vypočteny na základě modelových scénářů vývoje soustavy. Kromě investičních pobídek plán podporuje tržní nástroje a chce minimalizovat závislost na dotacích tam, kde mohou trhy fungovat efektivně.

Důležitou součástí je také zajištění kybernetické bezpečnosti a připravenosti na krizové stavy, které mohou být s růstem decentralizace složitější na řízení.

Ministerstvo průmyslu a obchodu spolu s Energetickým regulačním úřadem bude i nadále hrát klíčovou roli v přípravě podzákonných norem, metodik a spolupráci s odbornou veřejností. Flexibilita se tak stává jedním z klíčových stavebních kamenů energetické transformace Česka.

Dokument ke stažení:

Měď – nenápadný kov, bez kterého se ale neobejde digitální ani zelená budoucnost. Rostoucí poptávka po tomto kovu žene ceny vzhůru a hrozí, že se brzy stane strategickou surovinou srovnatelnou s ropou nebo plynem. Za prudkým růstem zájmu stojí tři globální trendy: nástup umělé inteligence a výstavba energeticky náročných datových center, rozmach elektromobility a masivní investice do obnovitelných zdrojů energie.

Podle odhadů by mohla světová spotřeba mědi do roku 2050 vzrůst až o 70 %. Jen pro pokrytí této potřeby bude třeba investovat přibližně 250 miliard dolarů do nových i stávajících těžebních kapacit. A to není snadný úkol – povolovací procesy jsou zdlouhavé, nová naleziště se otevírají velmi pomalu a kvalita těžené rudy klesá. Dnes obsahují horniny o 40 % méně mědi než v roce 1991, což prodražuje celý proces.

Situaci komplikuje i fakt, že většinu trhu kontroluje Čína. Ta je nejen největším zpracovatelem a spotřebitelem mědi na světě, ale letos navíc očekává rekordní produkci – více než 12,4 milionu tun, což představuje meziroční nárůst o 4,9 %. Tato dominace staví Západ do nepříjemné pozice závislosti, kterou se snaží oslabit hledáním nových dodavatelů a rozvojem recyklačních technologií.

Recyklace sice pomáhá zmírnit tlak na těžbu, ale zdaleka nestačí. Pokud má energetická transformace proběhnout bez zadrhnutí, budou muset vlády i firmy sáhnout hlouběji do kapes a zároveň urychlit povolovací procesy, které dnes brzdí nové projekty v zemích jako je Argentina nebo Peru.

Měď se tak stává nejen technickou, ale i geopolitickou otázkou. Ve hře není jen výroba elektromobilů nebo provoz datových center, ale i budoucí energetická bezpečnost. Čím dřív si to Západ uvědomí, tím větší šanci má, že se nestane jen bezmocným pozorovatelem globální měděné hry.

Zdroj: www.hrot24.cz

Evropská unie se dlouhodobě snaží být světovým lídrem v oblasti udržitelného financování a její nový standard evropských zelených dluhopisů (EuGBS) má za úkol nastavit jasná a přísná pravidla, která zajistí, že peníze získané prodejem těchto dluhopisů skutečně podpoří projekty přínosné pro životní prostředí. Tento krok by mohl znamenat zásadní změnu v tom, jak Evropa financuje svou ekologickou transformaci.

Zelené dluhopisy nejsou novinkou — první takový dluhopis vydala již v roce 2007 Evropská investiční banka (EIB). Od té doby se tento trh prudce rozrostl, přičemž zapojují se nejen evropské instituce, ale i velké korporace jako Apple, Pepsi či Verizon nebo státní a místní samosprávy, které financují infrastrukturu šetrnou k přírodě. EU sama se stala největším emitentem zelených dluhopisů na světě v rámci programu NextGenerationEU, který pomáhá oživit ekonomiku po pandemii.

Nový evropský standard EuGBS, platný od prosince 2024, ukládá přísná pravidla: alespoň 85 % prostředků musí jít na projekty zařazené do EU taxonomie udržitelnosti, zbývajících 15 % pak na projekty, které nepoškozují životní prostředí a splňují další kritéria. Emitenti musí projít přísným hodnocením a pravidelně zveřejňovat zprávy o využití peněz a dopadech na životní prostředí.

Zvláštní však je, že sama EU se rozhodla pro své emise zelených dluhopisů v rámci NextGenerationEU tento nový standard nepoužije. Důvodem je, že program byl spuštěn už v roce 2021 s pevnými pravidly a harmonogramem do roku 2026, zatímco finální verze EuGBS byla dokončena až loni. EU tedy dál používá starší, méně přísná pravidla mezinárodních pokynů ICMA.

Toto rozhodnutí vyvolalo vlnu kritiky. Odborníci i zástupci zelených politických frakcí tvrdí, že tím EU sama podkopává důvěryhodnost svého vlastního systému a posílá rozporuplný signál investorům a ostatním emitentům. Může to zpomalit rozvoj trhu s evropskými zelenými dluhopisy a tím i přechod k udržitelné ekonomice.

Přesto první emise pod novým standardem už na trhu jsou – například italská energetická společnost A2A či francouzský dopravní provozovatel Île-de-France Mobilités, který jako první veřejnoprávní subjekt vydal dluhopis podle EuGBS. Největší pozornost ale získala emise Evropské investiční banky v hodnotě 3 miliard eur, která byla přeupsána více než třináctkrát.

Otázkou tak zůstává, zda nový evropský standard skutečně nastartuje revoluci v zeleném financování, nebo zůstane jen drahou formalitou, která se uplatní jen na okraji trhu. Vysoké požadavky, náklady a absence pobídek pro investory totiž mohou bránit tomu, aby evropské zelené dluhopisy skutečně převzaly primát v udržitelných investicích.

Zdroj: Evropské zelené dluhopisy: Budoucnost evropských dluhopisů nebo řadí EU zpátečku?

Představte si údržbáře, kteří tiše projíždějí městem na nákladním elektrokole, nebo technické služby, které místo staré multikáry využívají tiché elektrické dodávky. Tohle není vize daleké budoucnosti, ale aktuální příležitost – stát otevře novou výzvu, která rozdělí 300 milionů korun na ekologická vozidla pro obce, kraje, školy a veřejné instituce.

Výzva, vyhlášená v rámci Národního plánu obnovy, startuje příjem žádostí 10. července. Dotace pokryjí nákup manipulačních, servisních a dalších lehkých vozidel na alternativní pohon – tedy na elektřinu, hybrid nebo plyn. Poprvé jsou navíc podporována i nákladní elektrokola, která se hodí pro logistiku na krátké vzdálenosti, například při správě městské zeleně, rozvozu vybavení nebo technické kontrole ulic a parků.

Podpora má konkrétní přínosy: čistší vzduch v ulicích, méně hluku ve veřejném prostoru a nižší provozní náklady pro obecní a školní rozpočty. Výzva je navržena tak, aby byla dostupná i pro menší obce, které na podobné investice běžně nedosáhnou. Navíc se tím otevírá příležitost k tomu, aby se města a veřejné instituce prezentovaly jako odpovědní a moderní správci veřejného prostoru.

Program navazuje na předchozí úspěšné výzvy, díky nimž bylo již pořízeno přes dva tisíce ekologických vozidel a stovky dobíjecích stanic. Nová výzva však rozšiřuje možnosti a míří přímo na praktické využití ve službách – od školníků a hrobníků až po údržbáře či technické pracovníky.

Pokud obec plánuje výměnu starých vozidel nebo má vizi ekologičtějších služeb, je tato výzva reálnou šancí, jak ji uskutečnit. Ticho, které přinesou elektrovozy, nebude znamenat méně práce – ale víc ohleduplnosti vůči lidem, místu i klimatu.

Dokument ke stažení:

Příloha: Udržitelná městská mobilita Výzva NPO č. 11/2025

Může být obrana důležitější než ochrana klimatu? A je možné obojí financovat současně? Českou politickou scénou otřásá ostrý spor mezi ministrem financí Zbyňkem Stanjurou (ODS) a ministrem životního prostředí Petrem Hladíkem (KDU-ČSL). Jádrem konfliktu je osud stovek miliard korun určených na dekarbonizaci a snižování emisí. Ministr financí navrhuje tyto peníze přesunout na obranu, zatímco ministr životního prostředí varuje, že by takový krok mohl ohrozit energetickou bezpečnost i závazky vůči EU. Nad tímto střetem visí zásadní otázka: Kam směřuje budoucnost České republiky – k tankům, nebo k solárním panelům?

Ministr financí Zbyněk Stanjura navrhuje zásadní přesun peněz ze zelené transformace do oblasti obrany. Argumentuje tím, že státní rozpočet neunese současné tempo výdajů na obě oblasti zároveň. Česká republika se zavázala vynakládat na obranu 2 % HDP ročně, což znamená cca 150 miliard korun, a do roku 2030 plánuje tyto výdaje zvýšit až na 3 % HDP – tedy asi 300 miliard korun navíc.

Tato dodatečná zátěž přivádí Stanjuru k hledání úspor, přičemž jeho pozornost se zaměřila na oblast dekarbonizace. Na projekty snižování emisí má Česko do roku 2030 k dispozici přibližně 1 bilion korun, z toho už asi 300 miliard bylo utraceno. Stanjura navrhuje využít část zbývajících 700 miliard na posílení obranných kapacit. Tvrdí, že pokud si máme vybrat mezi investicemi do klimatických opatření a bezpečnosti, musí obrana dostat přednost.

Ministr životního prostředí Petr Hladík proti návrhu ostře vystupuje. Podle něj nejde o dvě oddělené priority – energetická nezávislost a snižování emisí jsou podle něj zásadní součástí bezpečnostní strategie státu. Varuje, že oslabení investic do zelené transformace by mohlo zemi dlouhodobě poškodit, a to nejen z hlediska klimatu, ale i geopolitiky.

Dalším problémem je, že většina těchto financí pochází z evropských fondů, především z Modernizačního fondu, který je napojený na systém emisních povolenek. Tyto prostředky mají přesně vymezený účel – podpora zelené ekonomiky – a jejich využití na obranu by vyžadovalo výjimku od Evropské komise. Stanjura však tvrdí, že i jiné státy už hledají cesty, jak „zelené“ peníze využít pro obranný průmysl, a chce o výjimku usilovat i pro Českou republiku.

Ekonomové z think-tanku CERGE-EI ovšem navrhují jinou cestu: pokud má stát vynakládat více na obranu, měl by to řešit například zvýšením daní, ne přesouváním prostředků z jiných strategických oblastí. Stanjura však tuto variantu odmítá a tvrdí, že zvyšování daní není politicky ani ekonomicky správné řešení.

Výsledek tohoto střetu bude mít zásadní dopad na směřování české společnosti. Zda si zvolíme cestu obrany na úkor klimatické transformace, nebo dokážeme najít rovnováhu mezi bezpečností a udržitelnou budoucností, ukážou nejbližší měsíce. Rozhoduje se nejen o miliardách, ale i o prioritách státu v době narůstajících globálních hrozeb.

Zdroj: Radši tanky než Green Deal, Stanjura chce vzít Hladíkovi balík. A co vyšší daně? 

V Jihočeském kraji začalo růst moderní zařízení na energetické využívání odpadu (ZEVO), které má do budoucna významně přispět ke snížení závislosti na skládkování a posílení cirkulární ekonomiky v Česku. Stavbu v areálu společnosti C-Energy v Plané nad Lužnicí si má vyžádat náklady na výstavbu přibližně 2,5 miliardy korun, provozní zahájení je plánováno na roku 2027.

Nové ZEVO by mělo zpracovat až 50 tisíc tun směsného komunálního odpadu ročně, především z Jihočeského a částečně i ze Středočeského kraje. Energetický výstup bude využit k výrobě tepla a elektřiny, čímž se snižuje závislost regionu na zemním plynu. ZEVO bude navíc napojena na centrální zásobování teplem pro město Tábor a okolí a má přinést nejen ekologický, ale i ekonomický přínos.

Základem projektu je důraz na emisní bezpečnost a moderní technologie. Společnost C-Energy uvádí, že zařízení bude plnit nejpřísnější evropské limity pro vypouštění znečišťujících látek, včetně kontinuálního monitoringu emisí. Celý provoz bude zároveň integrovaný do energetického mixu podniku, který již nyní využívá kombinaci biomasy, plynu i fotovoltaiky.

V Jihočeském kraji připravuje stavbu zařízení pro energetické využití komunálního odpadu také Teplárna České Budějovice ve Vrátu s roční kapacitou až 160.000 tun odpadu ročně. Carthamus v Českém Krumlově chce rozšířit spalovnu v areálu Energobloku až na 80.000 tun odpadu ročně. V Písku v areálu teplárny chtějí postavit ZEVO s kapacitou 50.000 tun odpadu ročně. 

Tyto investice představují zásadní krok v naplňování dlouhodobých národních cílů týkajících se odpadového hospodářství, které jsou vymezeny v legislativě a nastavují jasné priority pro období do roku 2035 přičemž energeticky bude možné využívat nejvýše 25 % z celkové hmotnosti komunálních odpadů vyprodukovaných na území České republiky. Recyklace má tvořit 65% podíl a skládkovat bude možné maximálně 10 % hmotnosti komunálních odpadů. 

Současná praxe však stále ukazuje, že téměř polovina komunálních odpadů končí na skládkách, což výrazně převyšuje povolené limity. Nové kapacity ZEVO proto mají za cíl tuto nerovnováhu významně snížit, zároveň nabídnout ekologicky šetrné využití zbytkových odpadů a tím ulehčit tlak na skládky i životní prostředí.