Vyhláška č.205/2009 Sb.:

  Rozsah a způsob měření emisí znečišťujících látek u zdrojů včetně jejich vyhodnocení

(1)  Měřením se zjišťují emise znečišťujících látek nebo jejich stanovených skupin, pro něž má daný zdroj stanoveny emisní limity, a dále v případech stanovených v § 12  - Jmenovitě určené zdroje: 

    a) spalovací zdroje, jejichž celkový jmenovitý tepelný příkon je 50 MW a vyšší, spalující tuhé nebo kapalné palivo; pro potřeby měření emisí znečišťujících látek podle tohoto ustanovení jsou jimi pouze jednotlivé kotle,
    b) spékací pásy aglomerace pro pražení nebo slinování kovových rud včetně sirníkové rudy s projektovanou výrobní kapacitou nad 150 t aglomerátu denně pro železné rudy nebo koncentrát a nad 30 t aglomerátu denně pro pražení rud mědi, olova nebo zinku nebo jakékoli zpracování rud zlata a rtuti,
    c) nístějové pece s intenzifikací kyslíkem, kyslíkové konvertory nebo elektrické obloukové pece, pro výrobu oceli s projektovanou výrobní kapacitou nad 2,5 t/hod,
    d) slévárny železných kovů s projektovanou výrobní kapacitou nad 20 t/den,
    e) výroba nebo tavení neželezných kovů s projektovanou výrobní kapacitou nad 20 t/den,
    f) výroba cementářského slínku v rotačních pecích s projektovanou výrobní kapacitou nad 500 t/den..

(2)  Měření emisí znečišťujících látek se provádí v místě před vyústěním odpadního plynu do ovzduší nebo na jiném místě, jestliže je v něm složení odpadního plynu stejné jako ve vyústění nebo je přesně definováno obsahem srovnávací složky, nejčastěji kyslíku tak, aby výsledky měření byly porovnatelné s hodnotami emisních limitů. Hodnota emisního limitu se vztahuje ke každému výduchu zdroje.

(3)  Od měření emisí znečišťujících látek lze upustit a emise zjišťovat výpočtem v případech, kdy

    a) nelze dostupnými technickými prostředky zaručit, že měření odráží skutečný stav znečišťování ovzduší, nebo
    b) zdroj je provozován jako záložní a není v kalendářním roce provozován více než 300 hodin; toto ustanovení se nevztahuje na jednorázové měření emisí znečišťujících látek podle § 5 odst.  2 písm.  a) tj. po uvedení zdroje do zkušebního nebo trvalého provozu, a na spalovací zdroje o jmenovitém tepelném příkonu 50 MW a vyšším, na spalovny odpadů a na zařízení schválená pro spoluspalování odpadů.

(4)  U zdrojů se neprovádí měření emisí

    a) tuhých znečišťujících látek, jde-li o zdroj spalující výlučně zemní plyn nebo zkapalněný zemní plyn, vodík, propan a butan či jejich směsi a bioplyn; toto ustanovení se nevztahuje na spalovací zdroje o jmenovitém tepelném příkonu 100 MW a vyšším,
    b) tuhých znečišťujících látek, jde-li o zdroj do jmenovitého tepelného výkonu 5 MW spalující výhradně nízkosirná kapalná paliva, zejména lehký topný olej, naftu nebo zkapalněné ropné plyny, pokud tmavost kouře zjišťovaná po dobu měření emisí ostatních znečišťujících látek nepřekročí stupeň 1 Bacharachovy stupnice,
    c) oxidu siřičitého, jde-li o zdroj spalující plynné nebo kapalné palivo, pokud dodavatel paliva zaručuje stálý obsah síry v palivu na takové úrovni, aby při spalování nebyl překročen emisní limit; toto ustanovení se nevztahuje na spalovací zdroje o jmenovitém tepelném příkonu 100 MW a vyšším.
V těchto případech se pro zjištění emisí tuhých znečišťujících látek a oxidu siřičitého použije hodnot emisních faktorů uvedených v příloze č. 2 k této vyhlášce.

Jednorázové měření emisí znečišťujících látek

(1)  Jednorázové měření emisí znečišťujících látek (dále jen „jednorázové měření“) se provádí manuálními metodami se samostatnými odběry dílčích vzorků, nebo přístroji konstruovanými pro kontinuální měření; v rámci jednorázového měření se za jednotlivé měření považuje odběr dílčího vzorku a jeho vyhodnocení.

(2)  Jednorázové měření se u zvláště velkých, velkých a středních zdrojů provádí tak, aby byly stanoveny emise každého zdroje

       a) po uvedení zdroje do zkušebního nebo trvalého provozu,
       b) po každé záměně paliva nebo suroviny, pokud tato změna není schválena v provozním řádu,
       c) po každém významném a trvalém zásahu do konstrukce nebo vybavení zdroje, který by mohl vést ke změně emisí,
a to nejpozději do tří měsíců od vzniku některé ze skutečností uvedených pod písmeny a) až c) nebo ve lhůtě stanovené orgánem ochrany ovzduší v povolení podle § 17 zákona nebo podle zákona o integrované prevenci.

(3)  Jednorázové měření se dále provádí, pokud není stanoveno orgánem ochrany ovzduší v povolení podle jiného právního předpisu odlišně,

       a) u zvláště velkých zdrojů dvakrát za kalendářní rok, ne dříve než po uplynutí tří měsíců od data předchozího jednorázového měření, pokud provozovatel nemá povinnost měřit kontinuálně nebo pokud tato povinnost není stanovena jiným právním předpisem jinak,
       b) u velkých zdrojů jedenkrát za kalendářní rok, ne dříve než po uplynutí šesti měsíců od data předchozího jednorázového měření, pokud provozovatel nemá povinnost měřit kontinuálně, nebo pokud není stanoveno jiným právním předpisem jinak,
       c) u středních zdrojů jednou za tři kalendářní roky, ne dříve než po uplynutí osmnácti měsíců od data předchozího jednorázového měření, a to u spalovacích zdrojů o jmenovitém tepelném výkonu rovném nebo vyšším než 1 MW a dále u zdrojů, u kterých se dodržování emisních limitů dosahuje úpravou technologického řízení výrobního procesu nebo použitím zařízení k čištění odpadního plynu,
       d) u středních zdrojů nespadajících pod písmeno c) jednou za pět kalendářních let, ne dříve než po uplynutí třiceti měsíců od data předchozího jednorázového měření.

Kontinuální měření:

(1)  Kontinuální měření se provádí u zvláště velkých a velkých zdrojů v těch případech, kdy se dodržení emisního limitu dosahuje úpravou technologického řízení výrobního procesu nebo použitím zařízení k čištění odpadního plynu a u nichž je překračován hmotnostní tok vybraných znečišťujících látek podle odstavce  2.

(2)  U zdrojů uvedených v odstavci  1 se kontinuálním měřením zjišťuje dodržování emisního limitu pouze té znečišťující látky, jejíž roční hmotnostní tok překračuje při projektovaném výkonu zdroje a při hmotnostní koncentraci znečišťující látky odpovídající emisnímu limitu hodnoty

       a) 200 t tuhých znečišťujících látek,
       b) 1000 t oxidu siřičitého,
       c) 4 t chloru a jeho plynných anorganických sloučenin chloru vyjádřených jako chlor,
       d) 10 t těkavých organických látek vyjádřených jako celkový organický uhlík,
       e) 200 t oxidů dusíku vyjádřených jako oxid dusičitý,
       f) 1 t sulfanu,
       g) 2 t plynných anorganických sloučenin fluoru vyjádřených jako fluor, nebo
       h) 50 t oxidu uhelnatého.

(3)  U zvláště velkých spalovacích zdrojů o jmenovitém tepelném příkonu 100 MW a vyšším se zjišťují kontinuálním měřením emise tuhých znečišťujících látek, oxidu siřičitého, oxidů dusíku vyjádřeného jako oxid dusičitý a oxidu uhelnatého, a to bez ohledu na ustanovení odstavců  1 a   2.

(6)  Správnost údajů kontinuálního měření ověřuje jednorázovým měřením autorizovaná osoba podle § 15 odst.  1 písm.  a) zákona nejméně jednou za rok a dále při každém významném zásahu do emisního měřicího systému nebo technologického procesu nebo významné změně zpracovávaných surovin nebo spalovaného paliva, a to do 3 měsíců od vzniku některé z uvedených změn. Přípustná tolerance pro ověření správnosti údajů kontinuálního měření je 10 % z hodnoty emisního limitu měřené znečišťující látky, pokud jiný právní předpis nebo orgán ochrany ovzduší nestanoví jinak. Nejméně jednou za tři roky je provedena kalibrace emisního měřicího systému.

(7)  Ustanovení odstavců 1 a 2 se nepoužijí pro jmenovitě určené zdroje podle § 12 a rovněž v případě, že je jiným právním předpisem povinnost kontinuálního měření upravena odchylně.

Zjišťování množství znečišťujících látek výpočtem:

Emise se stanovují výpočtem v případech uvedených v § 4 odst.  3 (viz níže) a v případech, kdy výpočet poskytuje přesnější údaje, zejména pokud výpočet zahrnuje i fugitivní emise, a to

a) bilancí technologického procesu jako rozdíl mezi hmotností znečišťující látky do procesu vstupující a hmotností znečišťující látky z procesu vystupující jinými cestami než emisí do ovzduší a obsaženou ve výrobku se zohledněním její chemické a fyzikální změny v procesu v požadovaném časovém úseku, nebo

b) jako součin emisního faktoru uvedeného pro odpovídající skupinu zdrojů v příloze č. 2 k této vyhlášce nebo v jiném právním předpisu a počtu jednotek příslušné vztažné veličiny na zdroji v požadovaném časovém úseku.

§ 4 odst.  3 říká: Od měření emisí znečišťujících látek lze upustit a emise zjišťovat výpočtem v případech, kdy

a) nelze dostupnými technickými prostředky zaručit, že měření odráží skutečný stav znečišťování ovzduší, nebo
b) zdroj je provozován jako záložní a není v kalendářním roce provozován více než 300 hodin; toto ustanovení se nevztahuje na jednorázové měření emisí znečišťujících látek podle § 5 odst.  2 písm.  a) a na spalovací zdroje o jmenovitém tepelném příkonu 50 MW a vyšším, na spalovny odpadů a na zařízení schválená pro spoluspalování odpadů.

Měření účinnosti spalování, množství vypouštěných látek a kontrola spalinových cest u malých spalovacích zdrojů:

(1)  Účinnost spalování pro účely této vyhlášky se vypočte z komínové ztráty, přičemž ostatní kotlové ztráty se nezapočítávají. Tato ztráta je vyhodnocována softwarovým vybavením měřicího systému z naměřených veličin, kterými jsou obsah kyslíku, teplota spalin a teplota spalovacího vzduchu měřených analyzátorem s elektrochemickými články. Při měření těchto veličin, včetně měření množství vypouštěného oxidu uhelnatého, musí být provedena nejméně 3 dílčí měření, přičemž interval mezi dílčími měřeními nesmí být kratší než 10 minut.

(2)  Měření veličin se provádí za těchto podmínek

    a) měření je možno zahájit teprve v okamžiku, kdy je spalovací zdroj v ustáleném provozním stavu, podle provozního předpisu výrobce nebo při výstupní teplotě vody teplovodního spalovacího zdroje 80 ± 5 °C, a vstupní teplotě vody 60 ± 5 °C; u tuhých paliv se měření provádí nejdříve 30 minut po přiložení paliva,
    b) u spalovacích zdrojů s atmosférickými hořáky a přerušovači tahu musí být měřicí místo umístěno v přímé části kouřovodu ve vzdálenosti rovnající se maximálně dvěma průměrům kouřovodu měřené od hrdla spalovacího zdroje, případně může být měření veličin provedeno před přerušovačem tahu,
    c) u spalovacích zdrojů kategorie „C“ dle ČSN EN 483 se měření veličin nutných pro výpočet účinnosti měřeného spalovacího zdroje provádí originálními měřicími otvory. Nejsou-li měřicí otvory k dispozici, je možno měření veličin provádět v ústí odvodu spalin a sání spalovacího vzduchu.

(3)  Kontrola stavu spalinových cest se provádí podle ČSN 734201.

Přípustná tmavost kouře:

        Přípustná tmavost kouře a metody zjišťování tmavosti kouře jsou uvedeny v příloze č. 3 k této vyhlášce.