Konference Povinnosti v podnikové ekologii (PPE) 2025 se blíží! Už 11.–12. listopadu se v Praze setkají firemní ekologové, technici, specialisté BOZP i zástupci státní správy na dvoudenní odborné akci, kdy první den bude věnován praktickým návodům a postupům využitelným v každodenní praxi a druhý den legislativním novinkám a výkladu pravidel. Začínáme vám postupně představovat jednotlivé panely a řečníky. Úplně prvním je panel Nebezpečné látky a provozní odpovědnost, který odstartuje program prvního dne (11. 11. 2025).

Evidence chemických látek a směsí jako klíč k legislativní jistotě

Správně vedená evidence chemických látek a směsí (CHLS) je základním nástrojem každého podnikového ekologa. Ing. Radka Vokurková na úvod vysvětlí, jak si vybudovat systematický a aktuální seznam, který poslouží nejen při kontrolách, ale také při plnění celé řady zákonných povinností – od BOZP a požární ochrany přes zákon o prevenci závažných havárií až po posouzení rizik z hlediska ekoújmy a pro havarijní plán. Účastníci se dozvědí, jaké náležitosti evidence musí obsahovat, jaké zdroje informací jsou nezbytné a jak nastavit aktualizaci tak, aby evidence nebyla pouhou administrativní povinností, ale praktickou pomůckou pro reálný provoz.
 

Taxonomie a stavební odpady: jak identifikovat nebezpečné látky ve stavebnictví

Stavebnictví patří mezi odvětví, která nejvíce ovlivňují současné i budoucí požadavky v oblasti ESG a environmentální taxonomie. Ing. Eva Nykodymová ze společnosti Skanska přiblíží, jak se firmy mohou připravit na nové povinnosti spojené se zpracováním stavebních a demoličních odpadů (SDO). Klíčovým bodem je identifikace nebezpečných a regulovaných látek, mezi nimiž hrají stále významnější roli i tzv. věčně přetrvávající látky (PFAS). Přednáška ukáže konkrétní příklady z praxe, jak už při návrhu stavby zmapovat výskyt rizikových materiálů a jak následně nastavit procesy pro jejich evidenci a zajištění bezpečného nakládání s odpady.

SVHC v předmětech pod lupou – praktický workshop

Látky vzbuzující mimořádné obavy (SVHC) představují další významné téma, s nímž se firmy musejí vypořádat. Ing. Monika Šrubařová povede workshop, který účastníky provede krok za krokem tím, jak správně určit koncentraci SVHC látek v předmětech a výrobcích. Vysvětlí rozdíly mezi látkou, směsí a předmětem a upozorní na nejčastější chyby, které v praxi vedou k nesprávnému posouzení shody. Druhá část workshopu nabídne praktické výpočty na konkrétních typech výrobků – od povlakovaných materiálů až po složené předměty. Účastníci si odnesou metodiku, která jim poskytne jistotu při komunikaci se zákazníky i při jednání s kontrolními orgány.

Konference PPE proběhne 11.–12. listopadu 2025 v Praze.

Více informací a registrace: ZDE

EuRIC, evropská konfederace recyklačního průmyslu, ve svém stanovisku jednoznačně odmítá návrh zavést vývozní cla na recyklovaný hliník, často nesprávně označovaný jako „odpad“. Podle organizace by takové opatření mohlo výrazně oslabit vyspělý evropský recyklační sektor, narušit tržní rovnováhu a ohrozit cíle EU v oblasti cirkulární ekonomiky a klimatu. 

Každoročně se v EU vyprodukuje a zpracuje přibližně 6,2 milionu tun recyklovaného hliníku, z čehož zhruba 80 % zůstává v rámci Evropy a slouží k výrobě nového hliníku. Vývoz do Spojených států představuje pouhých 0,4 % celkového objemu, což jasně ukazuje, že evropský trh je stabilní a domácí poptávka po recyklovaném hliníku je převážně uspokojena. Statistiky za období 2024–2025 dokládají, že export recyklovaného hliníku dokonce mírně klesl, zatímco dovoz vzrostl, čímž se vyvracejí obavy o „únik“ materiálu z EU.

EuRIC upozorňuje, že plošná vývozní cla by měla zásadní dopad na recyklační sektor, který tvoří převážně malé a střední podniky, zaměstnává milion lidí a generuje ročně zhruba 100 miliard eur. I když se cla týkají jen vývozu, mohou paradoxně snížit ceny hliníku i na domácím trhu. Důvod je jednoduchý: pokud firmy vědí, že část hliníku určeného pro export bude zatížena clem, mohou ho přesunout na domácí trh. Při stejné domácí poptávce znamená vyšší nabídka nižší cenu, což snižuje ziskovost recyklace a ztěžuje ekonomickou udržitelnost menších firem. To by mohlo vést k omezení investic, propouštění pracovníků a celkovému oslabení recyklačního ekosystému.

Organizace zároveň zdůrazňuje, že skutečným problémem nejsou recyklační firmy, ale spíše externí obchodní překážky, například nedávná cla USA na hliníkové produkty. Jakákoli opatření EU proto musí být cílená, přiměřená a podložená důkazy. Neuvážené zásahy by mohly narušit hospodářskou soutěž a zvýhodnit velké výrobce na úkor menších firem, což by mělo dlouhodobé negativní dopady na celý průmyslový hodnotový řetězec.

EuRIC proto apeluje na spolupráci napříč celým řetězcem – od recyklačních firem po výrobce hliníku – s cílem posílit průmyslovou suverenitu a podporovat přechod k cirkulární a nízkouhlíkové ekonomice. Organizace doporučuje zavádět pobídky pro využívání recyklovaných materiálů, stabilizovat poptávku a podporovat investice do kvalitní recyklace, zejména v odvětvích s vysokou přidanou hodnotou, jako je automobilový průmysl, elektronika nebo letectví. 

Zavedení vývozních cel by tak mohlo ohrozit cirkulární ekonomiku EU, poškodit recyklační průmysl a destabilizovat celý hodnotový řetězec, aniž by existoval důkaz o nadměrném exportu či nedostatku materiálu. Organizace proto vyzývá k přijímání kooperativních, na důkazech založených politik, které zajistí konkurenceschopnou, odolnou a udržitelnou budoucnost evropského hliníkového průmyslu.

 

Evidence odpadů nemusí být složitá ani časově náročná. V nejnovějším dílu podcastu INIVOR představujeme nový modul informačního systému ENVITA – Podklady k evidenci odpadů, který vám pomůže zvládnout celou agendu rychle, efektivně a odkudkoli, plně online a bez zbytečných komplikací.

Dozvíte se, co jsou webové formuláře a jak funguje online sběr dat o vzniku odpadů, pro koho je nový modul určen a jak konkrétně usnadní práci. Přiblížíme také, jaké jsou hardwarové nároky a proč není nutná žádná složitá instalace. V neposlední řadě nahlédneme i do budoucna a prozradíme, jaké další webové formuláře právě připravujeme.

Poslechněte si devatenáctý díl podcastu INIVOR ZDE 

Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) zveřejnila svou hlavní zprávu Europe’s Environment 2025, která představuje nejkomplexnější pohled na stav životního prostředí a klimatu na kontinentu. Zpráva vychází z dat 38 zemí a sleduje dynamiku ekosystémů, klimatické trendy, kvalitu ovzduší a vody, využívání přírodních zdrojů a rozvoj cirkulární ekonomiky. Analýza ukazuje, že Evropa čelí souběhu krizí – od zrychlující se změny klimatu přes degradaci přírody až po tlaky na surovinovou a energetickou bezpečnost – a že environmentální stabilita je neoddělitelně propojena s hospodářskou prosperitou i bezpečností společnosti.

Stav biodiverzity zůstává alarmující: více než 80 % chráněných stanovišť je ve špatném stavu a většina půd vykazuje známky degradace. Cíl EU zastavit úbytek druhů do roku 2020 nebyl splněn a prognózy do roku 2030 předpovídají další zhoršování. To podkopává schopnost přírody poskytovat základní ekosystémové služby – od opylování a čištění vody po regulaci klimatu – a ohrožuje tím potravinovou i vodní bezpečnost. Vodní stres dnes zasahuje 30 % území a více než třetinu obyvatel EU, přičemž jen 37 % povrchových vod dosahuje dobrého ekologického stavu. Největší zátěž pochází z intenzivního zemědělství, jehož hnojiva a pesticidy narušují kvalitu vody a přispívají k úbytku vodních organismů.

Klimatická změna se projevuje v Evropě rychleji než ve zbytku světa. Extrémní vlny veder, sucha a přívalové srážky se stávají běžnou realitou, přičemž už dnes ovlivňují zemědělství, infrastrukturu i lidské zdraví. EU sice od roku 1990 snížila emise skleníkových plynů o 37 % a podíl obnovitelných zdrojů přesáhl v roce 2023 čtvrtinu spotřeby energie, fosilní paliva však stále tvoří téměř 70 % energetického mixu. Navíc se snížila schopnost ekosystémů vázat uhlík: uhlíkový sink z lesů a půd poklesl o 30 % kvůli kácení, požárům, škůdcům i stárnutí porostů. To ukazuje, že samotné technologické změny nestačí a nezbytná je obnova přírodních řešení – od revitalizace mokřadů po posílení odolnosti lesů.

Průmyslový sektor dokázal od roku 2005 snížit své emise skleníkových plynů o více než třetinu, zároveň však zůstává významným zdrojem znečištění. V roce 2021 dosáhly náklady průmyslových emisí na zdraví obyvatel a životní prostředí 353 miliard eur. Díky politikám čistého ovzduší se podařilo snížit počet předčasných úmrtí způsobených jemným prachem (PM_2,5) od roku 2005 o 45 %, přesto je znečištění vzduchu odpovědné za 239 tisíc úmrtí ročně a hluková zátěž přispívá k dalším 66 tisícům úmrtí. Kromě klasických znečišťovatelů se zvyšuje riziko chemických látek a mikroplastů, jejichž dlouhodobé účinky na zdraví populace jsou stále zřetelnější.

Zásadní roli v dlouhodobé udržitelnosti hraje cirkulární ekonomika, která je jedním z pilířů snahy o snížení závislosti Evropy na dovozech primárních surovin a energií a zároveň představuje cestu ke zvýšení strategické autonomie regionu. Její význam spočívá v tom, že se snaží prodloužit životní cyklus výrobků, podpořit opětovné využívání materiálů a minimalizovat odpad již při samotném návrhu průmyslových procesů a produktů. Přesto však zůstává dosažený pokrok zatím jen dílčí – míra cirkularity vzrostla od roku 2010 pouze z 10,7 na 11,8 %, což je v kontextu ambiciózních evropských cílů velmi pozvolné tempo. Na druhé straně lze sledovat určité pozitivní trendy: podíl recyklace ve vybraných sektorech se zvyšuje, zlepšuje se účinnost zpracování odpadů a roste také počet finančních nástrojů a investičních mechanismů, které podporují projekty zaměřené na oběhové hospodářství. Evropská unie vytváří jednotný trh pro sekundární suroviny a snaží se zvýšit poptávku po recyklovaných materiálech, což má významný potenciál pro snížení nákladů i environmentální zátěže.

Cíl EU zdvojnásobit cirkulární využívání materiálů do roku 2030 se však podle stávajícího vývoje nepodaří naplnit. Tento neúspěch odráží hlubší strukturální problém, kterým je nadměrná a stále rostoucí spotřeba materiálů v evropské ekonomice. V přepočtu na obyvatele je materiálová náročnost Evropy jednou z nejvyšších na světě, což zvyšuje tlak nejen na vlastní přírodní zdroje, ale i na globální ekosystémy, protože značná část těžby a zpracování se odehrává mimo hranice EU. Přechod k oběhovému hospodářství proto nelze chápat jen jako technickou otázku recyklace či efektivnější logistiky, ale jako systémovou výzvu, která vyžaduje změnu spotřebitelských vzorců, inovace v designu výrobků, legislativní rámec podporující dlouhou životnost a opravitelnost a také změnu investičních priorit. Teprve kombinace technologických řešení, politických nástrojů a změny společenského chování může přinést skutečný posun k vyšší míře cirkularity, která bude odpovídat ekologickým limitům i ekonomické bezpečnosti Evropy.

Zpráva přináší i jistou naději. Ukazuje, že zelená zaměstnanost roste rychleji než zaměstnanost celková a investice do udržitelných technologií a obnovitelných zdrojů otevírají nová pracovní místa. Posiluje se rovněž role přírodních řešení v adaptaci na klimatickou změnu a v obnově ekosystémů. Zelená transformace se tak stává nejen ekologickou nutností, ale i strategickou příležitostí k posílení konkurenceschopnosti a stability Evropy.

Česko v očích EEA:

Česká republika prochází v posledních třiceti letech už druhou zásadní ekonomickou transformací, tentokrát směrem k udržitelnějším modelům výroby, které by byly slučitelné s její strukturou založenou na průmyslu a energeticky náročné produkci. Od roku 1990 se podařilo snížit emise skleníkových plynů o 47,8 % a země se zavázala ukončit těžbu i spalování uhlí pro výrobu elektřiny a tepla do roku 2033. Do roku 2030 má být podíl obnovitelných zdrojů energie na konečné spotřebě navýšen na alespoň 30 % a celková spotřeba energie snížena z dnešních 1 064 PJ na 846 PJ, což představuje pokles o pětinu. K tomu je nutné instalovat minimálně 8 GW solárních a 1,2 GW větrných kapacit. Do roku 2035 by navíc mělo být 25 % komunálního odpadu energeticky využito a 65 % materiálově recyklováno, přičemž větší roli mají sehrát i sekundární suroviny.

Přechod od uhlí však nese výrazné regionální dopady, zejména v Moravskoslezském, Ústeckém a Karlovarském kraji, kde se soustřeďuje těžba a těžký průmysl. Pro zmírnění negativních dopadů funguje Operační program spravedlivá transformace, který podporuje projekty diverzifikace ekonomiky, tvorbu nových pracovních míst, rekvalifikace, obnovu krajiny a zlepšení kvality života. Česká republika je zároveň jednou z mála zemí EU, kde výdaje na ochranu životního prostředí patří dlouhodobě k nejvyšším – značné prostředky směřují do odpadového hospodářství, ochrany ovzduší a vodního hospodářství. Přesto zůstávají výrazné environmentální zátěže z minulosti, například staré ekologické škody po těžbě a průmyslové výrobě.

Transformace ekonomiky probíhá v období, kdy reálné mzdy v České republice klesají rychleji než ve většině ostatních zemí EU. Reálné mzdy klesají, přičemž nerovnost měřená Giniho koeficientem zůstává stabilní a nízká. Problémem je spíše dostupnost bydlení a energií. V roce 2023 vydávaly spodní tři příjmové decily českých domácností na energie v průměru 15,7 % příjmů, což je výrazně nad průměrem EU (10 %). Česká republika patří mezi nejméně dostupné země Evropy, pokud jde o bydlení. Tyto faktory zvyšují citlivost společnosti na náklady spojené s transformací a přispívají k veřejným obavám z růstu cen.

Česká republika má silný průmyslový základ, ale v oblasti ekologických inovací zatím patří spíše k průměru. Výzkum a vývoj však rostou, zejména v oblasti ICT a environmentálních technologií, a podíl odvětví spojeného s ekoprůmyslem na zaměstnanosti i přidané hodnotě už dnes překračuje průměr EU. Národní plán obnovy umožnil vysokým školám rozšířit kapacity a přizpůsobit studijní programy digitálním technologiím a udržitelnosti. Přesto zůstává problém nedostatku kvalifikovaných pracovníků a mezer mezi potřebami trhu práce a vzdělávacím systémem.

Doprava v Česku se strukturálně mění pomaleji než energetika. Průměrné stáří vozového parku dosahuje 16 let a elektromobily tvoří jen zlomek: k polovině roku 2025 bylo v provozu 6,7 milionu osobních aut, z nichž pouze 0,6 % tvořily čisté elektromobily a 0,4 % plug-in hybridy. Přesto díky dotačním programům došlo v roce 2024 a 2025 k nárůstu registrací, podpoře více než 6 300 firemních vozů a 1 500 vozidel ve veřejném sektoru, přičemž se buduje i síť nabíjecích stanic (k polovině roku 2025 jich bylo téměř 6 200). V plánu je masivní rozvoj vysokorychlostní železnice, jejíž první úseky mají být budovány od roku 2025, a zavádění vodíkových i bateriových lokomotiv na neelektrifikovaných tratích.

Zemědělství má v České republice specificky velkoplošný a průmyslový charakter. To sice zajišťuje vysokou produktivitu, ale zároveň výrazně přispívá k úbytku biodiverzity, degradaci půdy a zhoršení kvality vody. Početnost polních ptáků mezi lety 1982 a 2023 klesla o 46,8 %. Od roku 2023 platí pravidla, která omezují velikost ploch pro jednu plodinu na erozně ohrožené půdě na maximálně 10 ha, zároveň roste podpora ekologického hospodaření, agrolesnictví a precizního zemědělství – přibližně třetina zemědělců již využívá chytré technologie. Přesto je tlak intenzivního zemědělství na přírodní prostředí nadále výrazný. Problémem je i nedostatek pracovní síly v odvětvích, jako je sadařství a zelinářství, což se řeší automatizací a vznikem nových krátkých distribučních řetězců. V roce 2022 domácí pěstování zeleniny pokrývalo již 19 % produkce, přičemž se rozšířily samosběry a přímý prodej ze statků.

Česká populace se potýká s problémy spojenými s nezdravou stravou – špatná výživa je spojena s čtvrtinou úmrtí a obezita je nad průměrem EU. Na druhou stranu roste zájem o čerstvou zeleninu, lokální potraviny a farmářské trhy, a i přes růst cen se tento trend drží. Od roku 2016 platí povinnost obchodních řetězců darovat potraviny, které nesplňují všechny legislativní požadavky, ale jsou bezpečné, potravinovým bankám, jež je distribuují potřebným. To je příklad opatření, která současně snižují potravinový odpad a podporují sociální rozměr udržitelnosti.

Celkově Česká republika stojí před velkou výzvou: modernizovat svou průmyslovou ekonomiku, snížit závislost na uhlí a fosilních palivech, zlepšit dopravní systém a zároveň chránit půdu, vodu a biodiverzitu. Úspěch transformace bude záviset na schopnosti využít evropské a národní zdroje, podporovat inovace a nové technologie a současně zajistit, aby změny byly sociálně spravedlivé a dostupné pro všechny vrstvy společnosti. Pokud se podaří spojit ekonomickou modernizaci s ochranou životního prostředí a kvalitou života obyvatel, má Česká republika reálnou šanci stát se do poloviny století konkurenceschopnou a udržitelnou ekonomikou v rámci Evropy.

Dokument ke stažení:

Životní prostředí a klima Evropy: znalosti pro odolnost, prosperitu a udržitelnost

Chcete vědět podrobně, co je v novele nařízení CLP a do kdy musíte nové povinnosti a pravidla plnit a co z této novely změní OMNIBUS? Bude novela novely na základě souboru předpisů OMNIBUS? OMNIBUS – co ponechává a co změní - termíny pro aktualizaci etiket, velikost písma, reklama a on-line prodej, povinnosti pro bezobalový prodej. Kolektiv zkušených lektorů se problematikou těchto povinností zabývá ve své profesní praxi již řadu let, což je pro vás zárukou kvality a profesionálního přístupu. 

Kolektiv zkušených lektorů se problematikou těchto povinností zabývá ve své profesní praxi již řadu let, což je pro vás zárukou kvality a profesionálního přístupu.

Souhrnný přehled přednášek kurzu

• Aktuality v legislativě chemických látek a směsí (Kandidátský seznam, příloha XIV a XVII REACH, příloha VI CLP, návrhy omezení a další)

• Změny závazné klasifikace olova a související povinnosti

• Aktuální znění nařízení (ES) č. 1272/2008 - nařízení CLP i ve vztahu k bezpečnostním listům (OMNIBUS, nové termíny pro aktualizaci štítků, zavedení konceptu „látka, která obsahuje více než jednu složku“, povinnost pro distributory podávat PCN oznámení, velikost písma na štítku, povinnosti pro plnící zařízení a další změny)

• PFAS látky – platná a připravovaná legislativa

• Internetový prodej jako předmět kontrol ČIŽP

• Toxicita mikroplastů

• Mikroplasty z pohledu legislativních povinností

• Průřezové změny v legislativě podnikové ekologie 2025 (prováděcí vyhláška o odpadech, novela zákona o ovzduší, změny zákona o vodách, evropské předpisy týkající se obalů PPWR, plynů a přeshraniční přepravy)

Kurz je možné zařadit do rámce vzdělávání odborně způsobilých osob podle nařízení REACH.

Termín konání:

5. – 6. 11. 2025 Praha, hotel Krystal

Kompletní časový harmonogram kurzu a další informace naleznete: www.chemeleoni.cz

Těšíme se na setkání s Vámi                             

za společnost CHEMELEONI s.r.o.

Ing. Martina Dobšáková, Ing. Tomáš Králik

Na rostliny jsme dlouho nahlíželi jako na pasivní tvory, kteří vyrůstají tam, kde je vítr a voda zanesou, a poté bezmocně čekají, co jim prostředí dovolí. Jenže rostlinný život je mnohem dynamičtější, než se na první pohled zdá. Pod povrchem půdy i v mikroskopickém světě buněk probíhají procesy, které by se daly přirovnat k promyšlenému plánování a architektonickému navrhování. Rostlina sice nemá mozek ani nervovou soustavu, přesto si dokáže vyhodnocovat signály, rozhodovat se a přizpůsobovat své chování tak, aby přežila i v těch nejnáročnějších podmínkách. Výzkumy z brněnského centra CEITEC ukazují, že rostliny regulují nejen délku svých kořenů, ale také pevnost buněčných stěn, a tím aktivně ovlivňují své šance na přežití v prostředí, které se neustále mění.

Kořeny představují základní spojení mezi rostlinou a půdou. Jsou tím, co zajišťuje přísun vody a živin, ale jejich růst stojí rostlinu značné množství energie. Každý nový úsek kořene musí být vytvořen z buněk, které je třeba vyživit a udržet, a pokud tento růst nepřinese odpovídající zisk, stává se pro rostlinu nevýhodným. Rostlina proto musí neustále vyvažovat mezi investicí a návratností. Pokud narazí na půdu, kde není dostatek vlhkosti nebo živin, zastaví růst dříve, než by vyčerpala své zásoby. V prostředí naopak bohatším na zdroje může růst pokračovat dál, protože každé prodloužení kořene zvyšuje šanci na získání dalších minerálů a vody. Tato schopnost regulace je natolik přesná, že rostliny dokážou reagovat i na jemné rozdíly v půdní vlhkosti, chemickém složení či mechanické odolnosti substrátu. Z pohledu fyziologie jde o fascinující příklad strategie, kde organismus nejedná nahodile, ale cíleně zvažuje, zda se další krok vyplatí.

Neméně zajímavé jsou procesy, které se odehrávají přímo uvnitř buněk. Buněčná stěna je na první pohled pouhý obal, ale ve skutečnosti jde o dynamickou strukturu, kterou rostlina neustále remodeluje. Pokud dojde k poklesu dostupnosti vody, buňky začnou měnit složení stěn tak, aby dokázaly udržet vnitřní tlak a zabránit kolapsu. V jiných situacích je naopak výhodnější pružnost – například při rychlém růstu výhonků nebo kořenů. Rostliny si proto umí „přestavět“ své buněčné stěny podle toho, co zrovna potřebují. Výzkumy z brněnského centra CEITEC ukazují, že tento proces není nahodilý, ale připomíná architektonické rozhodování: někde je potřeba zpevnit konstrukci, jinde naopak ponechat flexibilitu. Díky tomu rostlina dokáže lépe čelit suchu, výkyvům teplot, mechanickému tlaku půdy nebo dokonce útokům patogenů.

Když spojíme oba pohledy – regulaci délky kořenů a posilování buněčných stěn – získáme obraz organismu, který si aktivně konstruuje vlastní přežití. V podzemí plánuje, kam a jak daleko pronikne, aby minimalizoval ztráty a maximalizoval zisk. Na buněčné úrovni pak posiluje nebo uvolňuje své struktury podle toho, jaké podmínky přináší okolí. Rostlina se tak ukazuje jako mistr rovnováhy: investuje jen tehdy, když se jí to vyplatí, a nikdy neplýtvá energií na kroky, které by nepřinesly žádný užitek. Tento způsob adaptace je výsledkem milionů let evoluce a představuje jednu z nejefektivnějších strategií, jak přežít ve světě, kde jsou zdroje omezené a podmínky se rychle mění.

Praktické důsledky těchto poznatků jsou dalekosáhlé. Zemědělství dnes čelí stále častějším suchům a degradaci půd, a právě schopnosti rostlin regulovat růst kořenů a přestavovat buněčné stěny mohou být klíčem k budoucímu šlechtění. Pokud se naučíme tyto mechanismy využívat, můžeme vyvinout plodiny, které budou schopny růst i tam, kde dnes úroda selhává. Rostliny, které dokáží zastavit růst kořenů ve chvíli, kdy by další prodlužování bylo energeticky nevýhodné, budou méně vyčerpávat své zdroje a zároveň si uchovají energii na tvorbu semen a plodů. Rostliny s pevnějšími a adaptabilnějšími buněčnými stěnami zase lépe odolají extrémním výkyvům počasí, nárazovým dešťům i dlouhodobému suchu.

Tyto objevy navíc přinášejí i hlubší filozofický pohled. Ukazují, že inteligence nemusí být výsadou živočichů s mozkem. V rostlinách je rozptýlena do tkání, do sítí buněk a do tisíců vzájemně propojených signálů, které dohromady tvoří něco, co bychom mohli nazvat strategií přežití. To, co se nám zdá jako prostý růst, je ve skutečnosti složitý proces rozhodování, který vyvažuje mezi rizikem a ziskem. Rostliny nám tak dávají lekci z adaptace, která je dnes aktuálnější než kdykoli předtím. V době klimatických změn, kdy voda a stabilní půda představují čím dál vzácnější zdroj, může být porozumění rostlinné architektuře doslova otázkou přežití nejen pro ně, ale i pro nás.

Z brněnského centra CEITEC tak přichází poznání, které mění náš pohled na život rostlin. Už to nejsou pasivní bytosti, ale aktivní architekti, kteří plánují, posilují, regulují a optimalizují. Jejich tichá strategie je důkazem, že příroda umí být zároveň jednoduchá i nesmírně sofistikovaná. A čím více jim budeme rozumět, tím lépe dokážeme v budoucnu čelit výzvám, které přináší měnící se svět.

Velká zelená zeď představuje jednu z nejambicióznějších environmentálních iniciativ na světě, jejímž cílem je vytvořit pás zeleně táhnoucí se napříč africkým kontinentem od Senegalu na západě až po Džibuti na východě. Tento projekt, který zasahuje do 22 afrických zemí a pokrývá oblasti suchých savan a polopouští Sahelu, byl poprvé představen v roce 2005 a v roce 2007 jej oficiálně přijala Africká unie. Jeho cílem je nejen zastavit postup Sahary, ale také obnovit životaschopné krajiny, zlepšit kvalitu života místních komunit, posílit bezpečnost potravin a vody a přispět k boji proti klimatickým změnám.

Projekt má ambici obnovit do roku 2030 sto milionů hektarů degradované půdy, což by mělo vést k absorpci přibližně 250 milionů tun oxidu uhličitého, tedy množství odpovídající ročním emisím přibližně 50 milionů osobních automobilů. Zároveň má Velká zelená zeď vytvořit deset milionů pracovních míst v ekologických odvětvích a udržitelném zemědělství, což přináší přímý socioekonomický dopad na místní obyvatele a zvyšuje jejich odolnost vůči klimatickým a ekonomickým šokům.

K roku 2023 bylo obnoveno přibližně 30 milionů hektarů, což představuje zhruba třetinu původního cíle. Nejvíce aktivní jsou Etiopie, Nigérie a Senegal. V Etiopii bylo vysazeno 5,5 miliardy sazenic, což odpovídá průměru 1 500 sazenic na hektar, a zahrnuje druhy jako akácie, moringa nebo eukalyptus. V Nigérii bylo obnoveno téměř pět milionů hektarů degradované půdy a v Senegalu bylo vysazeno přes 11 milionů stromů, přičemž některé z nich, například baobaby a tamarindy, mají přímý ekonomický přínos.

Tyto konkrétní výsledky ukazují, že projekt je sice stále ve fázi rozvoje, ale vytváří pozitivní trend obnovy krajiny a zapojení místních komunit do environmentálních aktivit. Podíl komunit aktivně zapojených do projektu v některých oblastech přesahuje 70 procent, což zajišťuje nejen udržitelnost, ale také ekonomické výhody, například zvýšení produktivity zemědělství až o 15 procent a snížení migrace za prací.

Hlavním problémem zůstává financování. Přestože bylo v roce 2021 slíbeno více než 33 miliard dolarů na realizaci projektu, do praxe bylo uvolněno pouze 2,5 miliardy, což představuje méně než osm procent požadovaných prostředků. Tento deficit zpomaluje vysazování stromů, ochranu vegetace a dlouhodobé udržení projektu, zejména v oblastech s politickou nestabilitou nebo s vysokou mírou chudoby. 

Dalším významným rizikem je přežití vysazených stromů, protože v některých regionech, například v Mali, jsou nově vysazené stromy sbírány pro palivo nebo stavební materiál. Nedostatek alternativních zdrojů energie nutí místní obyvatele k těmto aktivitám, což ohrožuje dlouhodobou udržitelnost projektu. Sucha, vysoké teploty a degradace půdy dále snižují míru přežití sazenic, která v prvních pěti letech často klesá až na 50 procent. 

Problematická je také koordinace mezi jednotlivými zeměmi, protože projekt zasahuje přes hranice států s různou politickou stabilitou, kapacitou správy půdy a schopností dlouhodobé péče o vegetaci. Konflikty v severní Mali a Somálsku zpomalily implementaci, zatímco stabilnější oblasti jako Senegal či Etiopie vykazují rychlejší progres a vyšší míru zapojení místních obyvatel.

Přesto projekt přináší významné ekologické a ekonomické přínosy. Obnova vegetace přispívá ke zlepšení kvality půdy, omezení eroze, zvýšení retenční schopnosti vodních zdrojů a stabilizaci mikroklimatu, což podporuje zemědělskou produkci a životní podmínky místních obyvatel. Druhy s ekonomickým využitím, jako akácie produkující gumový arabský pryskyřici, baobab, tamarind nebo moringa, zajišťují dodatečný příjem milionům lidí a zvyšují hodnotu místního hospodářství. Ekonomické studie ukazují, že v regionech aktivně zapojených do výsadby a péče o stromy může roční příjem domácností vzrůst až o 20 procent díky produktům stromů a zlepšeným zemědělským podmínkám.

Z ekologického hlediska by dokončení Velké zelené zdi mohlo snížit průměrnou teplotu v některých oblastech Sahelu o 0,5 až 1 °C, čímž by došlo k omezení klimatických extrémů a podpoře stability ekosystémů. Obnova vegetace rovněž přispívá ke snížení množství prachu saharských bouří, což má dopad na kvalitu ovzduší nejen v Africe, ale i v Evropě, kde prach ovlivňuje zemědělství, zdraví populace a klima. Na první pohled se snížení průměrné teploty o půl až jeden stupeň může jevit jako marginální, nicméně v ekosystémech Sahelu má tento rozdíl zásadní význam. I mírné snížení teploty ovlivňuje výpar, dostupnost vody a půdní mikroklima, čímž podporuje přežití vegetace, stabilizaci půdy a odolnost zemědělských systémů vůči suchu.

Projekt ukazuje jak celý kontinent může aktivně reagovat na klimatické hrozby vlastním inovativním způsobem a nabízí model udržitelného rozvoje, který může inspirovat i další regiony světa ohrožené desertifikací. Pokud budou pokračovat financování, koordinace mezi státy a zapojení komunit, Velká zelená zeď má potenciál stát se největší živou strukturou na planetě, třikrát větší než Velký bariérový útes v Austrálii, a symbolem naděje a obnovy pro celý kontinent. 

Černé popelnice obvykle považujeme za místo, kde příběh odpadu definitivně končí. Ve skutečnosti jsou ale překvapivě výmluvným zdrojem informací o tom, jak fungují české domácnosti i celý systém odpadového hospodářství. Nedávná rozsáhlá studie fyzických analýz směsného komunálního odpadu ukazuje, že to, co odhazujeme bez většího přemýšlení, dokáže odhalit slabiny našeho přístupu k recyklaci, chování obyvatel i skutečné mezery v infrastruktuře. A zároveň přináší čísla, která mohou změnit způsob, jakým přemýšlíme o odpadech v Česku.

Studie The Secret of the Black Bins: Results of Physical Analyses of Mixed Municipal Solid Waste in the Czech Republic in 2018–2022, publikovaná v časopise WASTE FORUM (2025), je dosud nejucelenější prací o skutečném složení směsného komunálního odpadu v České republice. Tým autorů vedený Soňou Klepek Jonášovou a Bedřichem Moldanem analyzoval více než padesát fyzických rozborů z 38 obcí a celkově bylo roztříděno přes 26 tun odpadu. Každý vzorek měl hmotnost kolem 500 kg, což umožnilo zachytit nejen obecné trendy, ale i odlišnosti mezi jednotlivými lokalitami a obdobími. Zjištění nejsou jen popisem materiálového složení, ale také odrazem chování občanů a efektivity celého odpadového systému. V době, kdy Evropská unie tlačí na přechod k oběhovému hospodářství, představují tato data nezastupitelný zdroj pro nastavení politik i lokálních opatření .

Fyzické analýzy směsného komunálního odpadu jsou výjimečné tím, že poskytují reálný obraz o odpadech, které zůstávají po vytřídění dostupných složek. Statistiky o množství vytříděného papíru, plastů či skla bývají v Česku relativně podrobné, ale skutečné složení černých popelnic se dlouho pohybovalo spíše v rovině odhadů. Teprve manuální rozbory ukazují, jak velké množství cenných materiálů v systému stále uniká. Analýzy provedené mezi lety 2018–2022 ukázaly, že i přes zlepšující se infrastrukturu na třídění končí ve směsném odpadu obrovské množství recyklovatelných složek, což významně snižuje efektivitu celého systému.

České odpadové hospodářství má navíc zvláštní institucionální rámec. Za nakládání s komunálním odpadem odpovídají obce, které musí nejen zajistit svoz a zpracování odpadů, ale také plnit závazné recyklační cíle 60 % do roku 2025, 65 % do roku 2030 a 70 % do roku 2035. Tento rámec však naráží na realitu, v níž téměř 45 % komunálního odpadu stále končí na skládkách, zatímco evropský průměr se pohybuje kolem 23 %. Skládky tak zůstávají českou Achillovou patou, navzdory dlouhodobým diskusím o jejich postupném útlumu. Pro srovnání – v Rakousku činí podíl skládkování komunálního odpadu méně než 5 %, v Německu dokonce prakticky nulový. Česká republika se tak řadí spíše k zemím východní a jižní Evropy, kde skládkování stále převládá.

Rozbory černých popelnic ukázaly, že v průměru 65,6 % jejich obsahu tvoří recyklovatelné složky, přičemž tento podíl se v jednotlivých obcích pohyboval mezi 61 a 70 %. To je mimořádně vysoké číslo, které lze interpretovat jako systémovou neefektivitu. Pokud by byly tyto materiály odděleny již v domácnostech, mohly by zásadně zvýšit recyklační míru a zároveň snížit náklady na skládkování. V kontextu celkového množství 5,8 milionu tun komunálního odpadu, které v Česku vzniká ročně, jde o více než 3,8 milionu tun recyklovatelných materiálů, které zbytečně končí ve směsném toku.

Detailní složení odpadu ukazuje, že největší podíl má bioodpad, a to 33,6 %. Tento údaj však není stabilní – v jednotlivých obcích kolísal mezi 29 a 40 % a výrazně se měnil v závislosti na ročním období. Na druhém místě jsou plasty s podílem 8,8 %, následované textilem (6,5 %) a papírem (6 %). Podíl plastů se v čase pohyboval mezi 7 a 10 %, zatímco textil osciloval kolem 5–8 %. Absolutně to znamená, že do černých popelnic každoročně putuje přibližně 1,9 milionu tun bioodpadu, více než půl milionu tun plastů, 370 tisíc tun textilu a přes 350 tisíc tun papíru.

Analýzy navíc odhalily i časové trendy. V letech 2018–2022 mírně klesl podíl plastů (ze zhruba 10 % na méně než 9 %), textilu (ze 7 % na 6,5 %) a nápojových kartonů (z 1,6 % na 1,2 %). Naproti tomu bioodpad rostl – z 31 % v roce 2018 na více než 34 % v roce 2022. Tento trend ukazuje, že zatímco u některých komodit se třídění zlepšuje, největší frakce stále zůstává nedostatečně řešená. Přitom právě bioodpad představuje největší environmentální riziko – při rozkladu na skládkách produkuje metan, který má více než dvacetinásobný oteplovací účinek oproti oxidu uhličitému.

Sezónní vlivy ukazují další rozměr problému. V létě vzrůstá produkce zahradního bioodpadu a kuchyňských zbytků, v turistických oblastech přibývá jednorázových obalů, zatímco v zimě stoupá podíl popelovin a inertních složek. Podle dat studie se podíl bioodpadu v červenci a srpnu pohyboval kolem 40 %, zatímco v lednu klesal pod 30 %. Rozdíly mezi obcemi jsou rovněž výrazné – například v malých obcích do 2000 obyvatel tvořil bioodpad až 38 % směsného toku, zatímco ve velkých městech jen 28–30 %. Tyto faktory ukazují, že efektivita třídění je podmíněna nejen infrastrukturou, ale i životním stylem a lokálními zvyklostmi.

Studie rovněž potvrzuje, že systém založený na dobrovolném třídění má své jasné limity. Přibližně třetina českých domácností netřídí vůbec nebo jen minimálně, což znamená, že veškerá osvěta a apel na občanskou odpovědnost naráží na bariéry pohodlí a ekonomické motivace. Bez zásadní změny v nastavení poplatků a dostupnosti služeb nelze očekávat dramatické zlepšení. Dobrovolný přístup tak vyčerpal svůj potenciál a další pokrok bude možný pouze při kombinaci finančních pobídek, komfortní infrastruktury a důslednějších pravidel.

Jak bylo konstatováno, nedostatečně řešený bioodpad je přitom z ekologického hlediska nejpalčivější. Třetina obsahu černých popelnic by mohla být využita v kompostárnách nebo bioplynových stanicích, což by přineslo významné snížení emisí a zároveň produkci energie či organického hnojiva. Pokud však tento potenciál zůstane nevyužitý, bude bioodpad dál přispívat k emisím skleníkových plynů a zátěži skládek. Podle propočtů autorů by jen efektivní oddělení bioodpadu mohlo snížit skládkovaný objem komunálních odpadů o více než milion tun ročně .

Jedním z klíčových doporučení autorů je zavedení PAYT systémů (Pay-As-You-Throw), tedy poplatků podle skutečného množství produkovaného směsného odpadu. Tento model je v Evropě běžný a zkušenosti z Itálie, Německa či Skandinávie ukazují, že dokáže snížit objem směsného odpadu o 20–40 %. V Česku se zatím objevuje jen ojediněle, a to zejména v menších obcích. Přechod na PAYT by však znamenal zásadní změnu, která by spojila odpovědnost jednotlivců s ekonomickými náklady systému.

Velký potenciál má i rozšíření door-to-door systémů. Svoz přímo od domů výrazně zvyšuje míru třídění, protože eliminuje bariéru vzdálenosti a pohodlí. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že pokud mají lidé k dispozici nádoby na bioodpad nebo plasty přímo u svého domu, objem směsného odpadu se výrazně snižuje. V Česku je tento systém zatím častější u rodinných domů, ale do budoucna by se měl rozšířit i do městských čtvrtí s bytovými domy.

Dalším opatřením je zavedení zálohového systému pro PET lahve a plechovky. Tyto obaly mají vysokou ekonomickou hodnotu a jejich sběr by mohl dosáhnout až 90% návratnosti. Zkušenosti ze Slovenska, kde byl zálohový systém zaveden v roce 2022, ukazují, že během prvního roku se podařilo vybrat více než 800 milionů obalů. Pokud by podobný model fungoval i v Česku, znamenalo by to dramatické snížení množství plastů a kovů v černých popelnicích.

Nelze však podcenit ani behaviorální faktory. Lidé třídí pouze tehdy, pokud je to pro ně pohodlné, srozumitelné a pokud mají pocit, že jejich úsilí má smysl. Vzdálenost ke kontejneru, zvyky v domácnosti, velikost bytů a možnost skladování vytříděného odpadu – to vše ovlivňuje výsledky. Fyzické analýzy jasně ukazují, že systém selhává především tam, kde není přizpůsoben potřebám uživatelů.

Data z fyzických analýz mají přitom obrovský potenciál. Mohou sloužit k plánování svozu, k rozhodování o investicích do infrastruktury, ale i k úpravám legislativy. Pokud mají obce detailní informace o tom, co skutečně končí v černých popelnicích, mohou nastavit systémy efektivněji a zaměřit se na slabá místa. Tyto analýzy tak nejsou jen vědeckým cvičením, ale praktickým nástrojem řízení systému.

Klíčová je také nutnost pravidelného opakování analýz. Teprve dlouhodobý sběr dat umožní vyhodnocovat trendy, sledovat dopady legislativních změn a porovnávat výsledky mezi obcemi. Dosavadní výzkum se soustředil na menší obce do 50 tisíc obyvatel, ale pro vytvoření celostátního obrazu je nezbytné zapojit i velká města, kde vzniká podstatná část komunálního odpadu a kde se uplatňují jiné modely sběru. Bez těchto dat zůstane velká část rozhodnutí jen odhadem.

Studii The Secret of the Black Bins připravil kolektiv autorů ve složení Soňa Klepek Jonášová, Bedřich Moldan (Univerzita Karlova), Lukáš Zedek a Vratislav Žabka (Technická univerzita v Liberci), Tereza Válková (Masarykova univerzita), Shuran Zhao (Česká zemědělská univerzita v Praze) a Petr Novotný (Institut cirkulární ekonomiky). Odborný článek je dostupný v časopise WASTE FORUM 3/2025 a čtenáři jej mohou stáhnout ZDE.

Evropská komise zveřejnila k připomínkování výzvu k předložení informací týkající se rámce EU pro energetickou bezpečnost (revize). Tento krok otevírá konzultační proces, jehož cílem je shromáždit podklady a názory od odborné i širší veřejnosti, aby mohl být stávající rámec přizpůsoben novým geopolitickým, klimatickým a technologickým výzvám. Energetická bezpečnost se stává nejen hospodářským, ale i bezpečnostním tématem, které zásadně ovlivňuje fungování celé Evropské unie.

Energetická bezpečnost v EU byla doposud založena na dobře fungujících trzích s energií a na jejich propojenosti prostřednictvím rozsáhlé infrastruktury. Události posledních let ale ukázaly, že tato architektura má významné slabiny. Závislost na dovozu fosilních paliv, geopolitické napětí a cílené útoky na infrastrukturu odhalily zranitelnost systému. Zkušenosti s ruskou invazí na Ukrajinu, kdy byla energie využívána jako politická zbraň, vedly k závěru, že současný rámec není připraven na mimořádné události a vyžaduje zásadní reformu. Energetická bezpečnost se tak dostává do popředí nejen v kontextu tržních mechanismů, ale i širší geopolitické stability.

Jedním z klíčových poznatků z energetické krize v letech 2021–2023 je nedostatečná provozní připravenost. Krize odhalila, že stávající systém postrádá flexibilní mechanismy, které by umožnily rychlou reakci na náhlé výpadky dodávek. EU musela přijímat mimořádná opatření, která nebyla součástí původního rámce, což ukázalo, že stávající legislativa neumožňuje dostatečnou krizovou reakci. Nový rámec proto musí zahrnovat předem definované scénáře a postupy, které členským státům umožní rychle a koordinovaně reagovat na podobné výzvy.

Dalším problémem je nedostatečné propojení mezi jednotlivými odvětvími energetiky. Dodávky plynu a elektřiny jsou v současnosti regulovány odděleně, přestože v praxi na sebe úzce navazují. Během krize se ukázalo, že nedostatek koordinace mezi těmito sektory vede k přelévání problémů a v konečném důsledku oslabuje ochranu konečných spotřebitelů. Revize rámce musí tento nedostatek napravit a vytvořit systém, který bude meziodvětvové závislosti zohledňovat, ať už půjde o plyn, elektřinu, vodík nebo další nové nosiče energie.

Transformace evropské energetiky směrem k dekarbonizaci přináší nové výzvy i příležitosti. Roste význam elektrifikace a obnovitelných zdrojů, zatímco využívání zemního plynu bude postupně klesat. Do systému vstupují nové nosiče energie, například obnovitelný a nízkouhlíkový vodík, jejichž role bude v příštích dekádách narůstat. Současný rámec energetické bezpečnosti ale s těmito zásadními strukturálními změnami nepočítá, a proto musí být přizpůsoben budoucí podobě evropské energetiky. To vyžaduje také nové investice do infrastruktury a modernizaci pravidel pro její fungování.

Významnou slabinou je omezená přeshraniční spolupráce. Členské státy často řeší svou energetickou bezpečnost odděleně, ačkoli vnitřní trh s energií je stále více propojený. Krize přitom nemají národní hranice a přerušení dodávek v jednom státě se okamžitě odráží i na sousedech. Revize proto musí posílit solidaritu mezi státy a vytvořit mechanismy, které zajistí, že v případě krize budou členské státy schopny koordinovaně spolupracovat a sdílet zdroje. Solidarita se tak musí stát nejen politickou deklarací, ale prakticky funkčním nástrojem.

Novým rozměrem energetické bezpečnosti jsou hrozby zaměřené na kritickou infrastrukturu. Patří sem kybernetické útoky, hybridní hrozby i fyzické sabotáže podmořských kabelů nebo plynovodů. Tyto útoky mohou ochromit energetické toky stejně závažně jako výpadky dodávek paliv. Rámec proto musí zahrnovat opatření k ochraně sítí před kybernetickými hrozbami, zvýšení fyzické bezpečnosti infrastruktury a posílení její odolnosti vůči extrémním povětrnostním jevům, které budou v důsledku změny klimatu častější.

Navzdory snaze o diverzifikaci se EU nadále potýká se závislostí v oblasti energetiky. Nejde jen o dovoz ropy či plynu, ale také o kritické suroviny a technologie nezbytné pro zelenou transformaci. Patří sem baterie, fotovoltaické panely nebo vzácné zeminy potřebné pro výrobu turbín a elektromobilů. Geopolitické napětí může narušit jejich dodavatelské řetězce a zpomalit přechod k bezemisní ekonomice. Nový rámec musí proto zahrnovat i bezpečnost dodávek těchto klíčových materiálů, které se stávají novou formou energetické závislosti.

Při přípravě nové legislativy Komise navrhuje několik variant politiky. První možností je inteligentní zjednodušení, tedy sloučení některých předpisů a snížení administrativní zátěže. Druhá možnost, cílené posílení, by přidala nové prvky jako například zavedení krizové úrovně „varování v EU“. Třetí varianta, meziodvětvová transformace, by vytvořila jednotný rámec zahrnující elektřinu, plyn i nové nosiče energie, s důrazem na zapojení decentralizovaných zdrojů. Nejambicióznější čtvrtou možností je centralizace řízení energetické bezpečnosti na úrovni EU. Tyto varianty budou posouzeny a porovnány podle jejich dopadů na efektivitu i náklady.

Revize rámce má přinést i konkrétní hospodářské a společenské přínosy. Bezpečnější a stabilnější energetický systém by měl vést ke stabilizaci cen energií, což je zásadní pro udržení konkurenceschopnosti evropského průmyslu a dostupnosti energií pro občany. Zjednodušení požadavků na reporting zároveň sníží administrativní zátěž a umožní rychlejší koordinaci mezi členskými státy. Energetická bezpečnost tak bude fungovat jako forma pojištění – systém připravený čelit nízkopravděpodobným, ale vysoce dopadovým krizím.

Součástí přípravy je také konzultační strategie, která má zajistit, aby se do procesu zapojilo široké spektrum aktérů. Evropská komise vyzývá členské státy, odborníky, zástupce průmyslu i občanskou společnost k vyjádření názorů a sdílení zkušeností. Konzultace probíhají formou odborných workshopů, setkání v rámci regulačních fór i ve spolupráci s mezinárodními partnery, včetně NATO. Tento otevřený přístup má zajistit, že výsledný rámec bude nejen legislativním textem, ale také praktickým a funkčním nástrojem, který posílí odolnost Evropy vůči budoucím hrozbám.

Dokument ke stažení

EU 199_25 EK Výzva k předložení informací pro posouzení dopadů

Nakládání s odpady dnes není jen povinností, kterou firmám ukládá legislativa, ale stává se z něj zásadní strategická disciplína. Jeho role dalece přesahuje zajištění svozu a likvidace odpadů, protože přímo ovlivňuje finanční stabilitu, plnění ESG závazků a celkovou konkurenceschopnost firem. Růst cen primárních surovin i energetických zdrojů, přísnější regulace a tlak na transparentní reporting vedou podniky k tomu, aby se dívaly na odpady novou optikou – nikoli jako na problém, ale jako na zdroj příležitostí. Společnost Košík, významný hráč českého online retailu, si tuto skutečnost uvědomila a rozhodla se svou odpadovou politiku přetvořit na moderní a oboustranně přínosný model.

Klíčovým momentem se stalo navázání spolupráce s Cyrklem, specializovanou poradenskou a technologickou firmou zaměřenou na cirkulární ekonomiku. Záměrem nebylo najít levnější svozovou společnost, ale skutečného partnera, který dokáže přehodnotit celý přístup k materiálovým tokům, nastavit nový systém a zároveň přinést inovace. Cyrkl do projektu vstoupil s vizí, že odpadové hospodářství nemá být pouhou provozní agendou, ale má přinášet konkrétní ekonomické i environmentální výsledky. Tato ambice odlišovala spolupráci od běžných komerčních kontraktů a položila základní kámen k dlouhodobé transformaci.

Velkým přínosem pro Košík bylo i rozhodnutí propojit oblast úklidu s oblastí odpadového hospodářství. Ačkoli se může zdát, že jde o zcela rozdílné činnosti, praxe ukázala jejich přirozenou provázanost. Spojením obou procesů se podařilo efektivněji využít pracovní sílu, optimalizovat časové rozvrhy a snížit duplicitu činností. Namísto dvou oddělených provozů vznikl jeden kompaktní celek, který zajišťuje čistotu i nakládání s odpady ve skladu o ploše přes 16 000 m². Tento krok přinesl významné úspory i zlepšení plynulosti vnitřní logistiky, což se odrazilo v každodenním fungování skladu.

Samotný projekt byl pečlivě rozdělen do tří fází. V plánovací etapě, která trvala přibližně dva až tři měsíce, bylo nutné zajistit potřebnou infrastrukturu – od lisů a kontejnerů přes úpravy skladových prostor až po připojení k elektřině a vodě. Zároveň probíhal nábor pracovníků a komunikace s úřady kvůli případným změnám režimů nakládání s odpady. Následná mobilizační fáze byla kratší, ale intenzivní – zahrnovala instalaci softwaru, školení zaměstnanců a testování nově zavedených zařízení. Třetí, operační část znamenala spuštění systému v ostrém režimu a zavedení pravidelného provozu. Tento postupný náběh umožnil eliminovat rizika a zajistit, že systém od začátku funguje spolehlivě.

Významnou roli sehrála digitalizace a reporting, které se staly klíčem k transparentnosti a efektivitě. Košík nyní disponuje přesnými daty o termínech svozů, jejich četnosti, objemu i hmotnosti. Díky tomu má management dokonalý přehled o vývoji odpadových toků a může na základě dat přijímat kvalifikovaná rozhodnutí. Navíc jsou tržní ceny recyklovatelných materiálů navázány na evropské burzy, což zaručuje férové a přehledné obchodování. Digitalizace tak přinesla nejen lepší kontrolu, ale také vyšší důvěru a možnost predikovat budoucí vývoj.

První výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Zatímco v prosinci systém vykazoval ztrátu přes 150 tisíc korun, během pouhých čtyř měsíců došlo k obratu a v dubnu už společnost dosáhla zisku ve stejné výši. To je jasný důkaz, že odpady mohou být ekonomickým aktivem, pokud se s nimi nakládá správně. Tento přerod ze ztrátového centra na výdělečný tok byl zásadním momentem celé spolupráce a ukázal, že investice do promyšleného odpadového hospodářství se může velmi rychle vrátit.

Vedle finanční stránky přinesla transformace také nezanedbatelné ekologické benefity. Díky důslednému třídění a recyklaci se podařilo snížit uhlíkovou stopu společnosti o 20 až 30 tun CO₂ ekvivalentu měsíčně. V kontextu rostoucího tlaku na ESG reporting jde o významný výsledek, který posiluje reputaci firmy a potvrzuje její odpovědný přístup k životnímu prostředí. Environmentální dopady se tak staly nedílnou součástí ekonomického úspěchu.

Strukturální změny odpadových toků byly patrné také při podrobnější analýze. Došlo k významnému nárůstu podílu výnosných materiálů, zejména papírových a plastových obalů, které se podařilo oddělit od směsného komunálního odpadu. Naopak objem nevhodných surovin a směsných odpadů klesl, což znamenalo nejen nižší náklady na likvidaci, ale i vyšší výnosy z recyklace. Tento posun potvrdil, že systematický přístup k třídění se vyplácí.

Velmi důležitým krokem byla i spolupráce s potravinovou bankou, která dokázala využít až 50 procent produktů, jež by jinak skončily v odpadu. Namísto jejich likvidace našly cestu k potřebným lidem a organizacím. Tím Košík nejen snížil množství odpadu, ale zároveň posílil svou společenskou odpovědnost a přispěl k boji proti plýtvání potravinami. Tento model ukazuje, jak lze propojit ekonomické, ekologické a sociální aspekty do jednoho funkčního celku.

Další z opatření se týkalo dřevěných obalů – palet a bedýnek. Tyto materiály dříve končily ve směsném odpadu, nově jsou však lisovány a předávány k ekologickému zpracování. Tento krok přinesl jak environmentální přínos v podobě vyšší míry recyklace, tak i ekonomický efekt v podobě úspor za likvidaci. Navíc posílil celkovou konzistenci systému, v němž žádný významný proud odpadu nezůstává bez řešení.

Nezanedbatelným aspektem byla i detailní analýza všech produktů a vedlejších odpadů, které ve skladu vznikají. Každý proud materiálu byl posouzen z hlediska možností jeho dalšího využití či recyklace. Tento mikroskopický přístup ukázal, že i drobné změny v procesech mohou přinést významné výsledky. Díky tomu se podařilo snížit podíl nevyužitelných odpadů a současně zvýšit výnosy z recyklovatelných složek.

Budoucnost odpadového hospodářství směřuje k digitalizaci, automatizaci a inovacím. Firmy, které se dokáží aktivně zapojit a využít tyto trendy, získají významnou konkurenční výhodu. Odpady už nejsou pouze nutným zlem, ale mohou se stát hodnotným zdrojem a integrální součástí cirkulární ekonomiky. Tlak zákazníků, investorů i regulatorních orgánů tuto transformaci jen urychluje.

Klíčovým partnerem, který firmám umožňuje tento přístup realizovat, je právě Cyrkl. Jeho služby zahrnují konzultace, kompletní správu odpadového hospodářství prostřednictvím služby Copilot a digitální tržiště propojující firmy s poptávkou po druhotných surovinách. Díky tomu Cyrkl podporuje firmy při snižování nákladů, zvyšování udržitelnosti a posilování jejich dlouhodobé konkurenceschopnosti.

Dokument ke stažení:

Kompletní případová studie

Správná výživa je nedílnou součástí zdravotní péče a významně ovlivňuje nejen fyzické zdraví pacientů, ale také jejich psychickou pohodu a celkovou spokojenost s pobytem v nemocnici. Jídlo v nemocničním prostředí má specifickou roli – kromě základního nutričního účelu se stává i důležitým momentem dne, který může pacientům pomoci cítit se více komfortně a vnímáně. 

Ministerstvo zdravotnictví ČR si je této skutečnosti vědomo a koncem srpna 2025 vydalo Doporučení pro bufetový výdej nemocniční stravy, které doplňuje dříve přijaté Metodické doporučení pro zajištění stravy a nutriční péče. Cílem tohoto dokumentu je nabídnout zdravotnickým zařízením praktický návod, jak zavést bufetový systém výdeje jídel, a to nejen z hlediska zlepšení kvality stravování, ale také s důrazem na prevenci vzniku potravinového odpadu.

Jedním z největších přínosů bufetového výdeje je možnost volby pacientem. Zatímco při klasickém servírování na podnose bývá část jídla často nedojedena, možnost vybrat si konkrétní potraviny a jejich množství vede k tomu, že pacienti konzumují skutečně to, co jim vyhovuje. Výsledkem je vyšší spokojenost, větší příjem energie a živin a zároveň méně odpadu. Tento přístup reflektuje dlouhodobý trend v zahraničí, kde se ukázalo, že pacienti při bufetovém stravování přijímají více kalorií a bílkovin, a zároveň se významně snižuje množství zbytků.

Klíčovou roli v celém procesu má nutriční terapeut, který zajišťuje, aby nabídka odpovídala zdravotním potřebám pacientů, včetně specifických diet. Nutriční terapeuti nejen sestavují jídelníček, ale také edukují pacienty, aby si dokázali vybrat vhodné potraviny a porce. Zároveň dohlížejí na správné značení jídel a monitorují příjem u rizikových skupin. Díky tomu je možné minimalizovat situace, kdy si pacienti omylem vyberou potraviny, které jsou pro ně nevhodné, což by mohlo vést nejen k odpadům, ale i ke zdravotním komplikacím.

Dalším zásadním principem je výběr potravin a jejich kvalita. Doporučení Ministerstva zdravotnictví zdůrazňuje, že by měly být upřednostňovány čerstvé a základní suroviny, zatímco podíl vysoce průmyslově zpracovaných výrobků má být omezen. Tento přístup má dvojí efekt – zlepšuje nutriční hodnotu podávané stravy a zároveň snižuje množství obalového odpadu. Významná je i orientace na lokální a udržitelné zdroje, které přinášejí nižší ekologickou stopu a menší ztráty při přepravě.

Neméně důležité je udržování pestrosti a obměna nabídky jídel. Pacienti tak mají možnost vybírat z atraktivního sortimentu, který odpovídá jejich chuti i zdravotnímu stavu. Právě pestrost zabraňuje tomu, aby potraviny zůstávaly nevyužité. Tento faktor se ukazuje jako klíčový v prevenci odpadu zejména v dlouhodobější hospitalizaci, kdy monotónní jídelníček rychle ztrácí přitažlivost.

Součástí doporučení je také systematické monitorování příjmu a zbytků jídel. Zdravotnický personál má sledovat, co pacienti skutečně konzumují a co zůstává. Tato data umožňují optimalizovat skladbu a množství připravovaných jídel, a tím zamezit nadbytečné výrobě. Výsledkem je efektivnější využití surovin, lepší ekonomika provozu a menší zátěž pro životní prostředí.

Významná opatření směřují také k dodržování hygienických pravidel. Správné značení potravin, kontrola expirací a uchovávání v odpovídajících teplotních řetězcích jsou nezbytné nejen pro zdraví pacientů, ale i pro prevenci plýtvání. Potraviny, které jsou nesprávně skladovány nebo jejichž trvanlivost není sledována, by jinak končily zbytečně v odpadu.

Estetika a způsob podání jídel mají rovněž zásadní význam. Atraktivní a vizuálně lákavé pokrmy zvyšují chuť k jídlu a vedou k vyšší konzumaci. Tím se minimalizují nedojedené zbytky, které představují významnou složku nemocničního odpadu.

Bufetový systém také umožňuje větší flexibilitu při mimořádných situacích. V případě epidemií nebo jiných krizových okolností musí být možné rychle přejít na individuální výdej, aby se předešlo tomu, že připravené jídlo nebude možné bezpečně využít a skončí v odpadu. 

Všechny tyto principy mají společného jmenovatele – směřují k efektivnímu využití potravin, nižšímu množství odpadu a vyšší kvalitě nutriční péče. Přínos je tedy trojí: pacienti dostávají stravu, která je lépe přizpůsobena jejich potřebám, zdravotnické zařízení hospodaří efektivněji a životní prostředí je méně zatíženo.

Evropská legislativa v oblasti chemických látek patří dlouhodobě k těm nejpřísnějším na světě. Přísná pravidla mají chránit lidské zdraví i životní prostředí, zároveň však přinášejí obrovské množství povinností výrobcům, distributorům i dovozcům. Nyní přichází Rada EU s nečekaným krokem – zavedením mechanismu „stop-the-clock“, který poprvé v historii evropské legislativy umožní pozastavit běh času u vybraných povinností. Nejde přitom o marginální technikálii, ale o zásadní posun účinnosti klíčových částí revidovaného nařízení o klasifikaci, označování a balení chemických látek, známého jako CLP. Vstup v platnost, který by jinak nastal v nejbližších letech, se nově odkládá až na 1. ledna 2028.

Co přesně se tímto krokem odsouvá? Především se jedná o povinnosti týkající se přebalování a označování chemických produktů, tedy změny, které mají přímý dopad na podobu etiket, piktogramů a varovných vět na lahvích, kanystrech či tubách. Firmy, které vyrábějí například čisticí prostředky nebo barvy, tak získají dodatečný čas na to, aby přepracovaly design obalů a objednaly nové výrobní linky či tiskové technologie. Dále se posouvají lhůty pro požadavky na reklamu – nové povinnosti, které měly zaručit, že i marketingové materiály budou odpovídat aktualizované klasifikaci chemických rizik, nebudou platit hned, ale až po zmíněném datu. Významný je také odklad v oblasti "prodeje na dálku": e-shopy prodávající chemikálie nebudou muset okamžitě zavádět nové informační povinnosti vůči zákazníkům, což je pro tisíce menších prodejců klíčové. Specifickým příkladem je pak i posunutí lhůt pro označování čerpacích stojanů s pohonnými hmotami – benzinové pumpy tak získají více času na přeznačení piktogramů a dalších bezpečnostních informací, které by jinak musely řešit už v nejbližší době.

Proč k tomuto kroku vůbec došlo? Evropská komise i Rada EU si uvědomují, že příliš rychlá implementace norem by mohla vést k chaosu a právní nejistotě. Firmy, které již začaly s úpravami, by se dostaly do nevýhodné situace vůči těm, které ještě čekaly na jasnější výklad pravidel. Zavedení „stop-the-clock“ má tedy zajistit rovné podmínky na trhu a zároveň poskytnout podnikům dostatek času na adaptaci. Zvlášť citlivé je to pro malé a střední podniky, pro které znamená každý nový předpis nejen administrativní zátěž, ale často i nutnost zásadních investic. Náklady na kompletní redesign obalů či marketingových materiálů se mohou pohybovat v milionech eur, a pokud by firmy musely reagovat ve zrychleném režimu, hrozilo by, že se mnohé z nich na trhu vůbec neudrží.

Mechanismus „stop-the-clock“ je součástí širšího balíčku Omnibus VI, který usiluje o zjednodušení a zpřehlednění legislativy v chemickém sektoru, kosmetice nebo hnojivech. Cílem není deregulace, ale spíše větší předvídatelnost. Zákonodárci otevřeně přiznávají, že v minulosti byly přechodné lhůty často příliš krátké a že podniky zůstávaly dlouhé měsíce v nejistotě, zda se vyplatí začít s úpravami okamžitě, nebo čekat na definitivní znění pravidel. „Stop-the-clock“ by měl tuto dilematickou situaci vyřešit tím, že stanoví jasný, pevný a dostatečně vzdálený termín.

Zavedení zálohového systému na PET lahve a plechovky už není jen otázkou ekologického přesvědčení. Pro novou vládu, která vzejde z říjnových voleb, bude povinností, jelikož jí zavedení systému od roku 2029 nařídí evropské nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR). A situace v Evropě se stále mění. Od 1. října 2025 bude nápojové obaly zálohovat už i sousední Polsko, což Českou republiku kompletně obklopí zeměmi, kde zálohový systém funguje. Nová vláda bude mít jedinečnou příležitost to změnit a zavést funkční řešení, které lidé chtějí.

Pokud ČR v roce 2026 nebude sbírat a recyklovat 80 % PET lahví i plechovek, musí zálohy tyto nápojové obaly do dvou let zavést. Současný systém třídění to neumožní, protože dlouhodobě se vysbírá pouze kolem 73 % PET lahví a pouhých 36 % plechovek. Cenné suroviny tak končí na skládkách, ve spalovnách nebo v přírodě. Kvůli nedostatečné recyklaci navíc Česko platí každoročně pokuty až ve výši dvou miliard korun. Je proto zásadní konečně se vydat cestou moderního a funkčního řešení, které úspěšně funguje v dalších 17 zemí EU.

Fakt, že Česká republika zůstává po startu zálohování v Polsku nezálohujícím ostrůvkem v srdci Evropy, může mít negativní konsekvence. Zálohující země si totiž uzavřou své materiálové smyčky, a recyklovaný materiál tak bude pro české výrobce hůře dostupný. 

„Zavedení zálohového systému je v podstatě investice, která se vyplatí nejen životnímu prostředí, ale i ekonomicky. Přestat platit pokuty za neplnění recyklačních cílů je prvním krokem. Tím druhým je zajištění, že se cenný materiál vrátí do výroby a nevznikají tak zbytečné náklady,“ říká Kristýna Havligerová, manažerka vnějších vztahů Iniciativy pro zálohování. 

Zálohování je moderní a odpovědné řešení

Zavedení zálohového systému na PET lahve a plechovky má podporu široké veřejnosti¹. Průzkumy ukazují, že 76 % Čechů si systém přeje. Devět z deseti lidí pak zálohování podporuje, pokud se obaly budou vracet zpět do oběhu pro výrobu nových lahví a plechovek. Vysokou podporu má zálohování ve všech krajích České republiky. Lidé oceňují především zajištění opakovaného využívání zálohovaných obalů do nových PET lahví a plechovek a motivaci k ekologičtějšímu chování. A právě skutečná cirkularita obalů má mnoho pozitivních dopadů pro životní prostředí, ale také pro českou ekonomiku i každého z nás. 

• Ekonomické úspory²: Zamezení pokutám za neplnění recyklačních cílů a využití materiálu v cirkulární ekonomice, kde surovina nekončí na skládkách.
• Čistší životní prostředí³: V zemích se zálohováním klesl počet pohozených obalů v přírodě v průměru o více než 80 %.
• Zlepšení recyklace: Systém garantuje, že se materiál využije znovu pro výrobu nových nápojových obalů, a nebude končit ve spalovnách.

Jednoduchý pro spotřebitele

Ideálně nastavený zálohový systém by měl být jednoduchý, transparentní, uživatelsky přívětivý a dostupný. Měl by pokrývat co nejvíce typů nápojových PET lahví a plechovek a využívat jednotnou výši zálohy. Pro spotřebitele musí být dostupný, a proto by se mělo zapojit maximu prodejen. Větší prodejny by měly využívat automatizované sběrné automaty (RVM), které zajistí rychlé a pohodlné vracení. Menší obchody by mohly sběr zajišťovat ručně. Celý systém by měla spravovat nezisková organizace, aby byla zajištěna transparentnost a efektivita.

Řešení, které motivuje a mění chování

Zálohové systémy prokazatelně mění chování lidí. Finanční motivace ve formě vratné zálohy výrazně snižuje množství odhozených PET lahví a plechovek v přírodě. V zemích, kde se zálohuje, klesl tzv. littering o desítky procent, v některých případech až o více než 80 %. Navíc lidé motivovaní zálohou začínají sbírat i cizí odhozené obaly. „Správně nastavený systém záloh si Češi rychle osvojí. Máme to v krvi, vždyť už desítky let vracíme vratné pivní lahve s úspěšností až 98 %. Zálohy na PET lahve a plechovky jsou jen logickým a nutným posunem vpřed. Získaný materiál z PET a hliníku se tak stane opět surovinou, a my získáme čistší města a přírodu. Je to výhra pro všechny,“ uzavírá Kristýna Havligerová.

Odkazy:

[1] Pro zavedení systému záloh na PET lahve a plechovky jsou tři čtvrtiny populace

[2] Češi platí přes 1,5 miliardy korun ročně za to, že v Česku neexistuje zálohování PET lahví a plechovek

[3] Jak pomůže zálohový systém životnímu prostředí

Autor:

Kristýna Havligerová
Manažerka vnějších vztahů
kristyna.havligerova@iniciativaprozalohovani.cz
+420724602113
 

Iniciativu pro zálohování založili významní výrobci nápojů Coca-Cola HBC Česko a Slovensko, Heineken Česká republika, Kofola ČeskoSlovensko, Mattoni 1873 a Plzeňský Prazdroj. Jejím cílem je zavedení plošného zálohového systému všech nápojových PET lahví a plechovek v České republice jako cestu k opravdové recyklaci těchto obalových materiálů.

Evropská unie podniká další krok v boji proti mikroplastům a zaměřuje se na jeden z jejich největších, a přitom často přehlížených zdrojů – plastové granule. Tyto drobné částice, z nichž se vyrábí většina plastových produktů, se při manipulaci snadno uvolňují do prostředí a přispívají k rostoucímu znečištění oceánů, řek i půdy. Nově schválená pravidla mají zajistit, aby se s granulemi nakládalo bezpečněji a odpovědněji napříč celým dodavatelským řetězcem, od výroby přes skladování až po přepravu.

Rada EU dnes schválila regulaci, která má ambici zásadně snížit únik plastových granulí (pelet) do životního prostředí. Tyto drobné částice, označované v angličtině jako plastic pellets, představují základní surovinu pro výrobu plastů a ročně se jich v Evropě vyrobí či přepraví miliony tun. Granule jsou malé, lehké a při manipulaci snadno unikají do okolí, odkud se dostávají do půdy, vodních toků i oceánů. Jakmile se jednou uvolní, prakticky je nelze sesbírat a stávají se součástí narůstající zátěže mikroplastů, která má negativní dopady na ekosystémy i lidské zdraví.

Podle odhadů uniká v Evropské unii každoročně mezi 52 000 a 184 000 tun těchto granulí v důsledku nedostatečně zabezpečené výroby, skladování či přepravy, což z nich činí třetí největší zdroj neúmyslného uvolňování mikroplastů – hned po opotřebovaných pneumatikách a nátěrových hmotách. Mikroplasty patří k nejrozšířenějším formám znečištění současnosti a vědecké studie stále častěji upozorňují na jejich přítomnost v rybách, mořských plodech, pitné vodě i lidském těle. Přestože zatím není zcela popsán jejich dlouhodobý vliv na zdraví, panuje shoda, že představují riziko pro biodiverzitu i potravinový řetězec. Opatření zaměřená na platové pelety tak mají potenciál snížit jeden z hlavních zdrojů mikroplastového znečištění u samého počátku.

Nová regulace zavádí povinnost pro všechny články dodavatelského řetězce, které s plastovými granulemi manipulují. Výrobci, zpracovatelé, přepravci i skladovatelé budou muset zavést systém řízení rizik, jenž bude zahrnovat preventivní opatření, pravidelná školení zaměstnanců a používání vhodného technického vybavení pro minimalizaci ztrát. Pokud k úniku přesto dojde, musí firmy zajistit okamžité a účinné odstranění granulí z prostředí. Velké společnosti, které ročně manipulují s více než 1 500 tunami granulí, budou navíc podléhat povinnému ověřování nezávislou třetí stranou. Pro menší podniky je připravena zjednodušená varianta, kdy budou moci formou vlastní deklarace potvrdit, že dodržují předepsaná pravidla. Regulace se dotkne i subjektů mimo EU – pokud se podílejí na dovozu nebo přepravě granulí na území Unie, budou muset určit svého zástupce se sídlem v EU, aby byla zajištěna vymahatelnost nových pravidel.

Důležitou součástí nových pravidel je také bezpečnější přeprava, zejména po moři. Právě během námořní dopravy dochází k mnoha únikům, které mají obrovský ekologický dopad. Nově proto budou muset být granule přepravovány v balení a kontejnerech, které zamezí jejich vysypání, a součástí přepravní dokumentace budou i podrobné informace o povaze nákladu a zásadách manipulace. Regulace tak reaguje na dlouhodobou kritiku ekologických organizací, podle nichž byl dosavadní přístup k problematice příliš roztříštěný a ponechával velký prostor pro nedbalost či obcházení pravidel.

Nový právní rámec vstoupí v platnost 20 dní po zveřejnění v Úředním věstníku EU a většina ustanovení začne být vymahatelná po dvou letech. Evropský parlament by měl regulaci formálně potvrdit v říjnu 2025, čímž se završí legislativní proces. Firmy tak získají přechodné období na to, aby upravily své provozní postupy, proškolily zaměstnance a investovaly do potřebného technického zabezpečení. Očekává se, že zejména velké podniky budou muset vložit značné prostředky do zlepšení logistiky a monitoringu, avšak dopady pocítí i menší výrobci a distributoři, pro něž může být implementace složitější z hlediska administrativy i nákladů.

Dokument ke stažení:

Nařízení o předcházení ztrátám plastových pelet za účelem snížení znečištění mikroplasty

Evropská unie se už několik let snaží prosadit právní rámec, který by zamezil dovozu a uvádění na trh výrobků spojených s kácením tropických a jiných lesů. Smyslem takzvaného nařízení o odlesňování (EUDR – EU Deforestation Regulation) je zajistit, aby se v Evropě prodávaly pouze komodity, jejichž produkce nevedla k odlesňování nebo k degradaci lesních ekosystémů. Mezi dotčené suroviny patří především dřevo, palmový olej, sója, kakao, káva a kaučuk, stejně jako výrobky z nich odvozené – například nábytek, čokoláda či káva na pultech supermarketů.

Nařízení, které bylo přijato v roce 2023, stanovilo jasné povinnosti pro všechny hospodářské subjekty, jež uvádějí tyto komodity na trh EU nebo je z něj vyvážejí. Firmy měly být povinny provádět proces náležité péče (due diligence), jehož podstatou je dohledání původu výrobku a doložení, že nebyl vypěstován či vyroben na ploše, kde došlo k odlesnění po 31. prosinci 2020. Součástí povinností mělo být také využití přesných geolokačních údajů o zemědělských parcelách a jejich ověření prostřednictvím satelitních snímků. Importér či výrobce by musel vypracovat prohlášení, že produkt splňuje všechny požadavky nařízení, a toto prohlášení by bylo uloženo v centrálním unijním systému.

Cílem bylo vytvořit transparentní řetězec odpovědnosti, v němž by se zabránilo přenosu environmentálních škod z tropických oblastí do spotřebitelsky silné Evropy. Kontrolní mechanismy měly fungovat na národní úrovni, přičemž členské státy by měly povinnost provádět pravidelné inspekce, stanovovat sankce a hlásit výsledky Evropské komisi. Firmy, které by pravidla porušily, by riskovaly vysoké pokuty, konfiskaci zboží a zákaz účasti na veřejných zakázkách.

Původně se očekávalo, že pravidla začnou platit již koncem roku 2024, po přechodném období stanoveném legislativou. Avšak již letos na jaře bylo jasné, že termín není reálný, a proto byl posunut na 30. prosince 2025. Nyní eurokomisařka pro životní prostředí Jessika Roswallová oznámila, že ani tento harmonogram nebude dodržen. Důvodem je nedokončený informační a sledovací systém, který má shromažďovat a vyhodnocovat prohlášení firem. Bez jeho fungování by nařízení nebylo možné v praxi uplatnit.

Odklad má výrazné politické i hospodářské dopady. Řada států, včetně České republiky, upozorňuje, že text v současné podobě nebere v potaz rozdílné situace mezi členskými zeměmi. Povinnost sledovat původ dřeva či zemědělských komodit se vztahuje i na firmy ze států, kde odlesňování prakticky neexistuje a lesní hospodářství je přísně regulováno. To podle osmnácti ministrů, kteří společně adresovali Evropské komisi kritický dopis, vytváří zbytečnou administrativní zátěž, aniž by přineslo reálný ekologický přínos. Kritici proto žádají zavedení diferencovaného přístupu, jenž by se soustředil na oblasti s nejvyšším rizikem odlesňování, jako jsou Amazonie, střední Afrika či jihovýchodní Asie.

Budoucnost tohoto předpisu tak zůstává otevřená. Nařízení o odlesňování je jedním z nejdůležitějších environmentálních předpisů, které Evropská unie v posledních letech přijala, protože má potenciál omezit ztrátu tropických lesů a tím přispět k ochraně klimatu i biodiverzity, avšak jeho úspěch bude záviset na nalezení rovnováhy mezi ekologickými cíli, reálnými možnostmi firem a zachováním konkurenceschopnosti evropského trhu.

Aktuálně se New York na několik dní stal centrem světové klimatické debaty. Climate Week 2025 přilákal tisíce účastníků – politiků, podnikatelů, vědců, investorů i zástupců občanských iniciativ. Atmosféra je odlišná od těžkopádných vyjednávacích fór COP. Zde nejde o diplomatické protokoly, ale o dynamickou výměnu zkušeností a prezentaci řešení, která mají potenciál skutečně změnit průmyslovou praxi.

Město NYC, které nikdy nespí, se tak stalo živou laboratoří, kde se diskutuje nejen o cílech a vizích, ale především o konkrétních krocích – od dekarbonizace těžkého průmyslu přes energetické inovace až po cirkulární modely. Z pohledu průmyslové ekologie je právě tato orientace na praktické implementace klíčová, protože se jasně ukazuje, že klimatická politika není pouze doménou diplomatických jednání, ale zásadně zasahuje do samotné struktury hospodářství.

Výrazným momentem zahájení byl projev výkonného tajemníka UNFCCC Simona Stiella, který jasně pojmenoval problém nerovnoměrné transformace: „Čistá energetická transformace bují téměř ve všech hlavních ekonomikách, ale její boom je nerovný a ohromné výhody nejsou všemi sdíleny“. Stiell zároveň zdůraznil potřebu přetvořit klimatické sliby na konkrétní opatření a přiblížit klimatickou politiku reálné ekonomice.

Tato slova přesně vystihují paradox současného vývoje: technologický pokrok v oblasti obnovitelných zdrojů, akumulace energie, elektromobility nebo recyklace materiálů je rychlý, ale jeho distribuce je omezená na několik regionů světa. Zatímco Evropa a Severní Amerika experimentují se zeleným vodíkem nebo uhlíkovou neutralitou ve stavebnictví, velká část světa se stále potýká s nedostatkem základní infrastruktury. Pro průmyslovou ekologii je to zásadní téma – bez systémového začlenění rozvojových regionů do klimatických řešení hrozí, že technologická revoluce prohloubí globální nerovnosti namísto toho, aby je zmírnila. Aby se tento problém řešil, byly na Climate Week NYC představeny konkrétní iniciativy, například globální plán Build Clean Now k urychlení přechodu průmyslu na čistou energii a investiční program ve výši 7,5 miliardy dolarů na podporu zelené energie v rozvojových zemích, včetně Indie.

Tento rozměr zdůraznil i premiér Antiguy a Barbudy Gaston Browne, který připomněl, že klimatická změna je pro malé ostrovní státy otázkou každodenní reality. „Každá silnější bouře podle něj představuje ekonomickou katastrofu, která dokáže během několika hodin zničit roky rozvoje,“ uvedl premiér. Taková slova působí jako důležitá protiváha mnohdy abstraktních grafů o emisních křivkách. Právě zde se ukazuje, že průmyslová ekologie nemůže být jen disciplínou zaměřenou na efektivní využívání zdrojů a optimalizaci procesů. Musí být také disciplínou sociálně odpovědnou, která vnímá důsledky nerovného přístupu k technologiím a jejich dopad na nejzranitelnější komunity.

Vedle apelů ale Climate Week přinesl i konkrétní ukázky toho, jak může vypadat průmysl budoucnosti. Diskutovalo se o nových postupech v ocelářství, kde se testují technologie snižující emise CO₂ prostřednictvím vodíkové redukce rudy, kdy železná ruda je redukována vodíkem místo uhlíku. Výsledkem je pak železo a voda, nikoli oxid uhličitý. Velkou pozornost vzbudily projekty chemických firem, které zkoušejí takzvané cirkulární polymery. Tyto materiály se dají rozebrat a znovu složit tak, aby neztratily své vlastnosti, což otevírá cestu k průmyslu, kde nebude nutné spoléhat na nekonečné dodávky primárních surovin. 

Energetika ukázala pilotní projekty akumulace v bateriových systémech nové generace, které umožňují stabilizaci sítí při vysokém podílu obnovitelných zdrojů. A městské laboratoře představily plány na elektrifikaci veřejné dopravy včetně těžkých autobusových linek a nákladní logistiky. Tyto příklady nejsou jen vizí budoucnosti – v mnoha případech jde o projekty, které už dnes procházejí testováním v reálném prostředí a čekají na škálování.

V kontrastu s tím se už nyní upírá pozornost k listopadové konferenci COP30, která se uskuteční v brazilském Belému. Tam budou státy opět jednat o závazných cílech a právních rámcích, jež mají nasměrovat svět k dosažení Pařížské dohody. Climate Week se k těmto procesům staví spíše jako zrcadlo reality: zatímco COP stanovuje cíle, v New Yorku se ukazuje, zda je možné je naplnit konkrétními technologiemi, investicemi a společenskou podporou. Tato dvojkolejnost – diplomatická a implementační – se ukazuje jako stále důležitější. Jedno bez druhého nemůže fungovat: globální dohody jsou nezbytné pro koordinaci, ale bez praktické proveditelnosti zůstanou jen na papíře.

Pro odborníky na průmyslovou ekologii je Climate Week 2025 cenný především tím, že propojuje teoretické koncepty s praxí.  Climate Week 2025 tak není už jen vedlejší událostí v kalendáři mezinárodních klimatických jednání. Stává se důležitou scénou, kde se testuje životaschopnost myšlenek, jež se na konferencích COP formulují do podoby závazků. Je to místo, kde se ukazuje, že klimatická transformace není abstraktním cílem, ale probíhajícím procesem, který zasahuje každodenní chod měst, průmyslu i domácností.

Climate Week NYC 2025 potrvá až do 28. září 2025. Tato akce se koná každoročně v New Yorku a letos se uskuteční více jak 1 000 událostí, což je rekordní počet. I přes politické tlaky a změny v americké klimatické politice se letos událost těší nebývalému zájmu veřejnosti, firem a nevládních organizací. Mezi klíčovými tématy letošního ročníku jsou energetická transformace, zelené finance, udržitelné městské systémy a klimatická spravedlnost. Významné iniciativy zahrnují například i citovaný globální plán Build Clean Now a investiční program ve výši 7,5 miliardy dolarů, zaměřený na podporu rozvojových zemí v oblasti čisté energie. 

 

Jak se žilo v Česku z pohledu kvality ovzduší v roce 2024? Odpověď na tuto otázku je překvapivě optimistická, i když rozhodně ne bez výhrad. Rok 2024 se totiž zařadil k těm lepším v celé moderní historii sledování čistoty vzduchu. Obyvatelé republiky dýchali ovzduší, které bylo v průměru vyhovující, a prodloužila se tak série let od roku 2020, kdy kvalita ovzduší vykazuje stabilní zlepšování. Za tímto trendem stojí nejen technologické změny a přijatá opatření, ale také příroda samotná, která v podobě teplejší zimy a příznivých rozptylových podmínek pomohla snížit koncentrace znečišťujících látek. To, co by se ještě před deseti lety zdálo jako nedosažitelný cíl, se stalo realitou: na řadě míst České republiky vzduch splňuje zákonné limity a obyvatelé mají šanci žít zdravěji.

Jedním z největších úspěchů uplynulého roku je skutečnost, že prachové částice PM₁₀ a PM_2,5, dlouho vnímané jako největší hrozba pro zdraví obyvatel, nepřekročily své roční imisní limity na žádné měřicí stanici. U PM₁₀ šlo už o šestý rok v řadě, u PM_2,5 o druhý v celé historii sledování. Tento vývoj je nejen výsledkem výměny starých kotlů v domácnostech a postupného přechodu k čistším zdrojům tepla, ale i důkazem, že legislativa i dotační programy mají konkrétní dopad na každodenní život. Přesto zůstává v českém ovzduší jeden trvalý problém: benzo[a]pyren. Polycyklický aromatický uhlovodík, úzce spjatý s lokálním topením tuhými palivy, překročil imisní limity na více než třetině stanic a zasáhl území, kde žije přes sedm procent obyvatel. Přestože jde o podíl menší než v minulých letech, benzo[a]pyren stále připomíná, že cestu k úplně čistému ovzduší komplikuje především tradiční vytápění v domácnostech.

Ostravsko, Karvinsko a Frýdecko-Místecko zůstávají i nadále symbolem špatného ovzduší v Česku. Přes zaznamenané zlepšení je zde stále 80 % obyvatel vystaveno nadlimitním koncentracím, což z regionu činí nejzatíženější oblast republiky. Významný pokles však přineslo ukončení hutní prvovýroby ve společnosti Liberty Ostrava, což se okamžitě projevilo na snížení emisí prakticky všech sledovaných látek v městské části Radvanice. Tento příklad ukazuje, jak zásadní vliv mohou mít konkrétní průmyslové provozy a jak rychle se jejich odstavení nebo modernizace promítá do kvality vzduchu.

Rok 2024 ovlivnila i atmosféra sama. Teplá zima s mimořádně vysokými teplotami, více srážek a dobré rozptylové podmínky přispěly k tomu, že koncentrace polétavého prachu i dalších látek byly nižší než obvykle. Nejvýraznější pokles nastal v lednu a únoru, kdy souhra tří klíčových faktorů – vysokých teplot, nadprůměrných srážek a příznivého proudění – přinesla takřka učebnicový příklad toho, jak počasí dokáže ovlivnit čistotu vzduchu. Opačným extrémem byla epizoda na přelomu března a dubna, kdy se nad Českou republiku dostal saharský prach a vynutil si plošné vyhlášení smogové situace. I když šlo o krátkodobý a importovaný jev, připomněl, že kvalita ovzduší není jen otázkou domácích zdrojů, ale i globálních procesů.

Oxid siřičitý, kdysi obávaný symbol průmyslového znečištění, se v roce 2024 vyskytoval převážně na nízkých úrovních. Překročení limitu bylo odhadnuto pouze na 0,03 % území, konkrétně v Litvínově, kde se během havárií a oprav v areálu Chemparku Záluží spalovaly plyny s obsahem sulfanu. Oxid dusičitý rovněž nepřekročil žádný imisní limit, což prodloužilo sérii let, během nichž tato látka zůstává pod kontrolou. Významné zlepšení lze přičíst modernizaci vozového parku a rozvoji alternativních pohonů, i když doprava zůstává hlavním zdrojem NO₂ ve městech s hustou dopravní sítí. Překračování limitů přízemního ozonu se omezilo jen na 0,1 % území a postihlo zanedbatelný zlomek obyvatel. Přesto ozon zůstává proměnlivým prvkem, citlivě reagujícím na letní meteorologické podmínky, a zároveň látkou, která zatěžuje ekosystémy – zejména horské oblasti, kde přesahuje limity pro vegetaci.

Statistiky také ukazují, že emise znečišťujících látek v roce 2024 opět klesly a dosáhly nejnižších hodnot za celé období 2014–2024. Domácnosti však stále dominují emisím benzo[a]pyrenu, pevných částic a oxidu uhelnatého, zatímco energetika má hlavní podíl na emisích síry a těžkých kovů. Doprava je hlavním zdrojem emisí oxidů dusíku a zároveň významně přispívá k prašnosti. Nejde přitom jen o spalování paliva a výfukové plyny – částice vznikají také z opotřebování brzd a pneumatik, takže i když auta jezdí tišeji a mají čistší motory, stále do ovzduší uvolňují nezanedbatelné množství prachu a kovových částic. Atmosférická depozice (usazování látek z atmosféry na zemský povrch) ukázala pokles síry, ale mírný nárůst dusíku a kyselosti srážek, přičemž nejzatíženější zůstávají tradičně Krušné hory a severní pohraničí.

Celkový obraz roku 2024 je tedy složen z kontrastů. Na jedné straně stojí historicky nízké hodnoty prachových částic, oxidů dusíku či oxidu siřičitého, na straně druhé přetrvávající problém benzo[a]pyrenu a regionální disproporce, zejména v Moravskoslezském kraji. Přes všechny zlepšující se ukazatele zůstává významná část obyvatel vystavena zdravotně rizikovým koncentracím. Světová zdravotnická organizace i Evropská unie navíc připravují přísnější limity, které vstoupí v platnost od roku 2030. To znamená, že i když Česká republika splňuje současné požadavky, cesta k udržitelnému a skutečně čistému ovzduší ještě neskončila.

Život v Česku v roce 2024 z pohledu kvality ovzduší se tedy nesl v duchu opatrného optimismu. Data jasně ukazují, že ovzduší je čistší než v minulosti, že průmyslové změny, útlum některých zdrojů a obnova domácích topenišť přinášejí výsledky, a že i příroda dokáže přispět k lepšímu dýchání. Zároveň ale připomínají, že čisté ovzduší není samozřejmost, ale výsledkem neustálé kombinace lidského úsilí, technologického pokroku a přírodních okolností.

Za obsáhlou ročenkou o stavu ovzduší stojí tým odborníků Českého hydrometeorologického ústavu, který provozuje Státní síť imisního monitoringu a spravuje Informační systém kvality ovzduší. Na jejím vzniku se podílejí desítky specialistů – od meteorologů přes chemiky až po modeláře rozptylových studií –, jejichž úkolem je nejen sběr a vyhodnocení dat, ale také jejich interpretace v širším kontextu. ČHMÚ úzce spolupracuje se Státním zdravotním ústavem, krajskými zdravotními ústavy, Českým statistickým úřadem, Centrem dopravního výzkumu či Ředitelstvím silnic a dálnic, a výsledná ročenka tak představuje společné dílo, které stojí na přesných měřeních, laboratorních analýzách i sofistikovaných modelech.

10 perliček z ročenky o ovzduší 2024:

• Rok 2024 byl druhým rokem v historii měření, kdy na žádné stanici nebyl překročen imisní limit pro PM2,5.

• V únoru byla průměrná teplota o 6,1 °C vyšší než dlouhodobý normál, což dramaticky snížilo emise z vytápění.

• Poprvé od roku 2019 byla v Ostravě vyhlášena regulace, trvala ale jen 33 hodin.

• Největší smogovou epizodu nezpůsobily domácí zdroje, ale saharský prach, který zalil téměř celé území ČR.

• Benzo[a]pyren překročil limity na 36 % stanic – nejrozšířenější „problémový“ polutant současnosti.

• V Ostravě-Radvanicích se po ukončení hutní výroby v Liberty Ostrava snížily koncentrace prakticky všech látek.

• Ozon stále trápí ekosystémy – limity pro vegetaci byly překročeny třeba v Krkonoších.

• Nadlimitní koncentrace kadmia nebo arsenu nebyly v Česku naměřeny už víc než deset let.

• Nejčistší vzduch měly v roce 2024 kraje Karlovarský, Jihočeský a Vysočina.

• Překročení imisního limitu pro SO₂ se týkalo jen jediného místa – Litvínova – a to kvůli havarijním pochodním v chemičce.

Kolektivní systém ASEKOL, který dlouhodobě zajišťuje sběr a recyklaci elektrozařízení a baterií představuje nové naučné video.  Cílem je osvěta veřejnosti o tom, jak je správné třídění a recyklace elektroodpadu důležitá a jak může každý z nás jednoduše přispět k ochraně životního prostředí. 

Video poutavou a srozumitelnou formou ukazuje, jaké cesty urazí starý elektrospotřebič od okamžiku, kdy jej občan odloží do červeného kontejneru ASEKOL, až po proces ekologické recyklace. „Naším cílem je motivovat veřejnost k tomu, aby s elektroodpadem nakládala odpovědně. Správným tříděním chráníme nejen přírodu, ale i zdraví nás všech,“ vysvětluje Daniel Šafář, obchodní ředitel ASEKOL. 

Nové naučné video je dostupné zdarma na webových stránkách www.asekol.cz. Bude také využíváno při environmentálních vzdělávacích programech pro školy a obce.

Děkujeme, že třídíte.

Odkaz na video přímo na youtube: ZDE