Klimatické změny mají zásadní dopad na pěstování chmele v Česku. Růst teplot a častější sucha vedou ke snižování výnosu chmele v tradičních chmelařských oblastech v Evropě. Zároveň s výnosem se snižuje obsah alfa kyselin, které určují chuť a hořkost piva. Vědci předpokládají, že výnos chmele by do roku 2050 mohl poklesnout v rozmezí od 4 do 18 % a obsah alfa látek o 20 až 31 % proti současnosti. 

Aby si pěstitelé udrželi produkci, která uspokojí poptávku, mají několik možností. Mohou přesunout chmelnice do vyšších nadmořských výšek, do míst s vyšší hladinou spodní vody v údolích řek, stavět zavlažovací systémy či pěstovat odolnější odrůdy. Mohou také jinak orientovat řádky na poli a proti intenzivnímu slunečnímu svitu používat stínění, což je však poměrně drahé.

Změny klimatu ovlivňují pěstování chmele i v dalších evropských regionech. Například v jižních oblastech, jako je Slovinsko nebo oblast Tettnang v jižním Německu poblíž Bodamského jezera, jsou tyto změny výraznější. Naopak severněji položené oblasti, jako je bavorské Hallertau či české Žatecko, jsou méně ohrožené. V těchto oblastech se očekává, že chmel bude dozrávat až o dvacet dnů dříve než v minulosti, což může mít negativní dopad na obsah alfa látek.

Proti těmto negativním dopadům mohou pěstitelé chmele přijímat opatření, jako je přesun chmelnic do vyšších nadmořských výšek, výstavba zavlažovacích systémů nebo pěstování odolnějších odrůd. Je však důležité, aby pěstitelé byli připraveni na tyto změny a přijali vhodná opatření k ochraně chmele a zachování kvality piva. Více ZDE

Na chodbách nemocnic se obvykle neřeší uhlíková stopa – spíše tepová frekvence, saturace kyslíku nebo výsledky krevních testů. Jenže moderní zdravotnictví má vedle bílých plášťů a blikajících přístrojů i svou „neviditelnou tvář“: spotřebu energie, produkci odpadu a emise skleníkových plynů. Nedávná studie publikovaná v European Heart Journal ukazuje, že i dva medicínsky rovnocenné zákroky mohou zanechat na planetě dramaticky odlišnou stopu. A pokud se někdy zdravotnictví začne měřit nejen podle počtu zachráněných životů, ale i podle množství ušetřených kilogramů CO₂, možná budeme rozhodnutí o léčbě vnímat úplně jinak než dnes.

Zdravotnictví je často vnímáno jako oblast, kde hlavními měřítky úspěchu jsou délka přežití, kvalita života a bezpečnost pacienta. Přesto se stále více dostává do popředí i jiný pohled – ekologický. Z nedávno zveřejněné studie v European Heart Journal vyplývá, že různé způsoby léčby téhož onemocnění mohou mít dramaticky odlišnou uhlíkovou stopu. Autoři porovnali dvě běžně používané metody náhrady aortální chlopně – otevřenou chirurgickou operaci (SAVR) a transkatetrální náhradu (TAVR), přičemž druhá z metod byla prováděna buď v klasickém operačním sále, nebo v katetrizační laboratoři.

Méně invaze, méně uhlíkové stopy

Výzkum se opíral o detailní měření provedená u reálných pacientů v období březen až září 2023. Každá skupina zahrnovala deset zákroků a sledovaly se emise CO₂ ekvivalentu v průběhu celého procesu, od samotného výkonu až po následnou hospitalizaci. Výsledek je výrazný: zatímco TAVR vykazovala uhlíkovou stopu mezi 280–360 kilogramy CO₂ekv., u SAVR se hodnoty pohybovaly mezi 620–750 kilogramy CO₂ekv. Rozdíl byl statisticky významný a potvrzuje, že volba méně invazivního přístupu znamená nejen menší fyzickou zátěž pro pacienta, ale také menší zátěž pro planetu.

Podrobnější rozbor odhaluje, že největší část emisí v obou případech nepochází z vlastního operačního výkonu, ale z pooperační fáze – tedy z pobytu na jednotce intenzivní péče a na standardním oddělení. U TAVR se tento podíl pohyboval kolem 52–55 %, u SAVR dosahoval téměř 60 %. Přitom samotná intraoperační uhlíková stopa byla u chirurgického výkonu více než dvojnásobná oproti katetrizační metodě, zejména kvůli většímu objemu biologického odpadu, delší hospitalizaci a použití inhalačních anestetik s vysokým globálním oteplovacím potenciálem.

Čistá vod není zadarmo, kdo to zaplatí?

Vedle přímých emisí má zdravotní péče také méně viditelné environmentální dopady, které se do uhlíkové stopy jen obtížně započítávají. Jedním z nich je farmaceutická zátěž vodního prostředí. Pooperační péče zahrnuje často intenzivní podávání analgetik, antibiotik, antikoagulancií a dalších léků, jejichž metabolity a rezidua jsou vylučovány močí a stolicí. Tyto látky putují kanalizačním systémem na čistírny odpadních vod, které však většinu farmaceutických reziduí nedokážou účinně odstranit. Výsledkem je trvalá přítomnost stop léčiv – včetně antibiotik, hormonů či cytostatik – v povrchových vodách. To má vliv nejen na vodní ekosystémy, ale i na riziko šíření antibiotické rezistence. U výkonů s kratší hospitalizací a nižší potřebou medikace, jako je často u TAVR, může být tato zátěž menší než u invazivních operací, které vyžadují delší a intenzivnější farmakologickou podporu.

Tzv. čtvrtý stupeň čištění odpadních vod představuje pokročilé technologie, jako jsou ozonizace, aktivní uhlí či membránové filtrace, které dokážou efektivně odstranit rezidua léčiv a další mikroškodliviny, jež tradiční třetí stupeň čištění nezvládá. Evropská unie tento přístup zakotvila v revizi Směrnice o čištění městských odpadních vod (91/271/EHS), která již vstoupila v platnost a vyžaduje zavedení těchto pokročilých technologií s cílem chránit kvalitu vodních zdrojů a životní prostředí. Financování nákladných opatření čtvrtého stupně by mělo být řešeno principem rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR), kdy farmaceutické společnosti, jako producenti látek znečišťujících vodní prostředí, nesou odpovědnost za financování likvidace svých produktů včetně jejich environmentálních dopadů. A jak to v praxi bývá - náklady nakonec nesou koncoví uživatelé – ať už pacienti, zdravotní pojišťovny, nebo jsou zahrnuty v ceně stočného.

Otázka odpovědnosti farmaceutických firem za přítomnost léčiv v odpadních vodách však není jednoznačná. Na jedné straně jsou tyto společnosti producenty samotných léků, a tedy nesou odpovědnost za jejich bezpečný vývoj, výrobu a správné označení. Na straně druhé však nemohou přímo ovlivnit, jak pacienti své léky užívají, zda je užívají správně nebo zda je vůbec užívají. Léky navíc nejsou běžným spotřebním zbožím či klasickým PR produktem, který by si zákazník vybíral čistě podle marketingu nebo momentálního trendu. Jedná se o zdravotnické produkty nezbytné pro léčbu nemocí a zlepšení kvality života, předepsané lékařem. Proto se nabízí otázka, zda lze farmaceutické firmy plně označit za odpovědné za environmentální dopady vyplývající z užívání jejich výrobků, a zda je spravedlivé, aby právě tyto společnosti byly povinny financovat nákladné investice do městských čistíren odpadních vod nad 100 tisíc ekvivalentních obyvatel.

Čeká nás uhlíková reforma ve zdravotnictví?

Možná se může zdát, že jsme trochu odběhli od tématu zdravotních zákroků a jejich uhlíkové stopy, ale právě takový komplexní pohled je nutný, chceme-li skutečně porozumět celkovému ekologickému dopadu zdravotnictví. Ten, kdo léky neužívá a má štěstí, že si může "užívat" plného zdraví, bude mít na tuto problematiku jistě jiný názor než člověk, který musí brát léky každý den. Co je důležité si uvědomit, je, že dnes každý člověk disponuje nějakým zdravotním stavem a zítra to může být úplně jinak. Solidární systém fianncování je v tomto ohledu určitě velmi důležitý.

Nicméně výsledky studie naznačují, že environmentální hledisko by se v budoucnu mohlo stát relevantní součástí klinického rozhodování. Neznamená to, že by uhlíková stopa měla převážit medicínské indikace – volba metody bude vždy primárně vycházet ze zdravotního stavu pacienta. Přesto tam, kde jsou obě metody medicínsky rovnocenné, může ekologický argument představovat další faktor při rozhodování. Otevírá se tak otázka, kam nás tento uhlíkový trend může zavést. Může nastat doba, kdy si pacient nebude vybírat zákrok jen podle úspěšnosti a délky rekonvalescence, ale také podle toho, kolik kilogramů CO₂ „stojí“ jeho léčba? Jak by pak vypadalo zdravotnictví, kdyby se do jeho plánování promítala uhlíková bilance stejně jako ekonomická? 

V říjnu nás čekají v Česku parlamentní volby, a možná právě od nového ministra zdravotnictví se dočkáme uhlíkové reformy. Než však přistoupíme k zásadním změnám, stojí za to nejprve zaměřit pozornost na technický stav nemocničních zařízení a infrastruktury, kde jsou často rezervy s vysokým potenciálem ke snížení emisí. Zároveň nelze podceňovat sílu lidského faktoru – pozitivní přístup personálu, laskavý úsměv a příjemné prostředí nejsou pouze otázkou komfortu, ale významně přispívají k rychlejšímu zotavení pacientů, což v konečném důsledku může znamenat i ten nejzásadnější faktor pro snížování environmentální zátěže zdravotní péče.

Ve světě, který se čím dál tím více potýká s důsledky klimatické krize, se pozornost neobrací jen k emisím a obnovitelným zdrojům, ale i k méně nápadným, avšak vlivným nástrojům mezinárodní politiky. Investiční dohody – obvykle považované za doménu ekonomických a právních expertů – se nyní dostávají do centra zájmu jako potenciální páka pro dosažení klimatických a environmentálních cílů. OECD v tomto kontextu spustila veřejnou konzultaci, jejímž cílem je zjistit, jak mohou právě tyto dohody pozitivně přispět k řešení klimatických výzev.

Zadání této konzultace vychází z několikaleté práce v rámci tzv. Track 1, ve kterém vlády, experti a zástupci občanské společnosti zkoumají, jak přizpůsobit investiční rámce potřebám Pařížské dohody. Doposud se diskuse zaměřovala hlavně na to, jak „neškodit“ – tedy jak omezit podporu vysoce emisních investic, například do fosilních paliv, a jak státům umožnit zavádět klimatická opatření bez obavy z arbitrážních žalob investorů. Nyní však přichází další krok: hledání cest, jak mohou investiční dohody aktivně podporovat přechod ke klimaticky odpovědné a udržitelné ekonomice.

Tzv. „pozitivní agenda“ se snaží odpovědět na otázku, zda mohou být investiční dohody přetvořeny tak, aby nejen nebránily, ale naopak aktivně podporovaly klimatická opatření. Inspirací se stávají nové typy mezinárodních smluv, jako je například dohoda ACCTS (Costa Rica, Island, Nový Zéland, Švýcarsko), která liberalizuje investice do environmentálních služeb a obsahuje právně závazné mechanismy pro omezení škodlivých subvencí fosilních paliv. Podobným příkladem je Zelená ekonomická dohoda mezi Austrálií a Singapurem, jež definuje stovky environmentálních produktů a služeb a vytváří rámec pro budoucí spolupráci v oblasti zelených investic.

OECD upozorňuje i na inovativní přístupy, jako jsou partnerství pro spravedlivou energetickou transformaci (Just Energy Transition Partnerships), iniciativy na podporu standardů klimatických finančních výkazů nebo usnadnění udržitelného investování prostřednictvím nové generace dohod. Konzultace rovněž vítá návrhy konkrétních opatření, legislativních úprav či modelových formulací, které by mohly být implementovány do stávajících nebo budoucích investičních rámců.

Zásadní je přitom otázka efektivity – OECD vyzývá přispěvatele, aby se zaměřili nejen na ideály, ale i na praktický dopad navrhovaných řešení. Jaké nástroje skutečně fungují? Jak mohou být implementovány v rozdílných jurisdikcích? A mají být pozitivní opatření chápána jako doplněk ke stávajícím pravidlům, nebo jako jejich náhrada?

Veřejná konzultace je otevřena do 10. září 2025 a příspěvky mohou zasílat jak experti a organizace, tak jednotlivci se zájmem o dané téma. OECD slibuje, že podněty z konzultace budou hrát klíčovou roli v dalším směřování jednání. Výsledkem by mohla být nová generace investičních dohod, které místo toho, aby brzdily klimatické ambice, se stanou jejich katalyzátorem.

Příspěvky do veřejné konzultace lze zasílat na adresu investment@oecd.org. Bližší pokyny najdete ZDE, kompilace příspěvků z veřejné konzultace z roku 2022 na téma investičních dohod a klimatické politiky je k dispozici ZDE.

Dokument ke stažení:

Od 7. srpna 2025 začne v celé Evropské unii platit nové nařízení Evropské komise, které rozšiřuje seznam invazních nepůvodních druhů živočichů o dalších 16 položek. Tyto druhy nebude možné do EU dovážet, chovat, prodávat ani cíleně vypouštět do volné přírody. Cílem je ochrana evropské biodiverzity před druhy, které představují ekologické riziko kvůli své schopnosti nekontrolovaného šíření, absenci přirozených predátorů a negativním dopadům na původní druhy, zemědělství i lidské zdraví.

Nově rozšířený seznam bude pod přísným dohledem také na Letišti Václava Havla v Praze. Pohraniční veterinární stanice v Ruzyni bude kontrolovat dovoz zboží, zvířat i rostlin ze zemí mimo EU, aby se nové invazní druhy nedostaly přes hranice. Do hledáčku kontrolorů se tak dostanou například akvária, teraristické zásilky, balíky se živočišnými produkty i exotické suvenýry.

Mezi šestnáct nově zakázaných živočišných druhů patří zástupci různých živočišných skupin – od ryb a raků přes ptáky a hmyz až po mořské hvězdice a půdní ploštěnky. Některé z nich jsou mezi chovateli poměrně známé, jiné působí spíše exoticky nebo nenápadně:

• Majna chocholatá (Acridotheres cristatellus) a bulbul červenouchý (Pycnonotus jocosus) – zpěvní ptáci původem z Asie, kteří jsou schopni vytlačit původní druhy z jejich hnízdišť.

• Jelen sika (Cervus nippon) – asijský jelen, který se v Evropě množí velmi rychle a kříží se s naším jelenem lesním. Má negativní vliv na podrost a biodiverzitu lesních ekosystémů.

• Piskoř dálnovýchodní (Misgurnus anguillicaudatus) a piskoř Misgurnus bipartitus – nenápadné, ale velmi odolné sladkovodní ryby, které vytlačují naše původní druhy z mokřadů a tůní.

• Rak ničivý (Cherax destructor) a rak kalikový (Faxonius immunis) – oba druhy raků jsou známé svou agresivitou a schopností zcela přeměnit vodní prostředí. Rak ničivý dostál svému jménu – vytváří nory, podkopává hráze a konkuruje našim rakům.

• Sršeň mandarínská (Vespa mandarinia) – obří druh sršně původem z Asie, který se v posledních letech stává postrachem včelstev. Její bodnutí je bolestivé a v krajních případech může být i smrtelné pro člověka.

• Ploštěnka skleníková (Bipalium kewense) – původně tropický druh, který si oblíbil vlhké evropské skleníky. Živí se žížalami, čímž ničí cennou půdní faunu.

• Ampulárka okružáková (Marisa cornuarietis) – velký sladkovodní plž z Jižní Ameriky, který požírá vodní rostliny včetně těch chráněných.

• Hvězdice amurská (Asterias amurensis) – dravá mořská hvězdice, která decimuje měkkýše v pobřežních oblastech, zejména mušle a ústřice.

• A další druhy bez českého názvu, například Cipangopaludina chinensis, Mulinia lateralis, Obama nungara, Platydemus manokwari a Brachyponera chinensis – které mohou přenášet choroby, ohrožovat původní faunu nebo poškozovat půdu.

Evropská legislativa v oblasti invazních druhů se řídí heslem „předcházet je levnější než napravovat“. Od prvního přijetí nařízení v roce 2016 se seznam zakázaných druhů postupně rozšiřuje – doplněn byl v letech 2017, 2019, 2022 a nyní podruhé v roce 2025. Aktuální aktualizace posouvá celkový počet zakázaných druhů živočichů na 62.

Zajímavostí je, že další dva druhy – bobr kanadský (Castor canadensis) a norek americký (Neogale vison) – budou do seznamu zařazeny s odkladem, a to až od 7. srpna 2027. Důvodem je, že se s nimi v Evropě již hospodaří (např. kožešinové farmy), a je třeba zajistit přechodné období.

Cestovatelé by tak měli být obezřetní při dovozu exotických zvířat, ale i rostlin nebo potravin. Ne každý drobný plž v akváriu či zajímavě zbarvený hmyz na trhu v jihovýchodní Asii je vítaným „dárkem“ pro evropskou přírodu. Právě letištní kontroly budou klíčovým místem, kde se mohou tyto druhy zachytit dříve, než způsobí škody.

Porušení pravidel stanovených nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1143/2014 o invazních nepůvodních druzích není jen administrativním prohřeškem, ale může mít vážné právní a finanční důsledky. V České republice je tato oblast kontrolována dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Za nedovolený dovoz, držení, chov, přepravu nebo prodej invazního nepůvodního druhu může být uložena pokuta až do výše 1 000 000 Kč (Právnická nebo podnikající fyzická osobě až 2 mil. Kč). Invazní druhy navíc mohou být při zjištění na hranicích okamžitě zajištěny, zkonfiskovány a v krajním případě i utraceny nebo zlikvidovány – přičemž veškeré náklady na tyto úkony nese ten, kdo je do EU přivezl. 

Ve zvláště závažných případech, kdy dojde ke škodě na ekosystémech nebo ohrožení chráněných druhů, může být porušení posuzováno i jako trestný čin poškození životního prostředí podle trestního zákoníku. Organizacím a firmám může v důsledku porušení zákazu hrozit také ztráta povolení k činnosti nebo dočasný zákaz činnosti. Důležité je rovněž připomenout, že i neúmyslné zavlečení nepůvodního druhu – například formou larvy, plže nebo vajíčka na dovážených rostlinách, půdě či dekoracích – je považováno za porušení předpisu a může být sankcionováno. 

Prestižní vědecký časopis Nature by mohl stáhnout druhou nejvíce citovanou klimatickou studii loňského roku. Vědecká komunita čelí výzvám spojeným s přesností klimatických studií. Nedávná analýza, publikovaná v prestižním časopise Nature, původně naznačovala, že pokud se nepodaří výrazně snížit emise skleníkových plynů, může se globální ekonomický růst do roku 2100 zpomalit až o 62 %. Tato studie byla druhou nejcitovanější klimatickou studií loňského roku. Po důkladném přezkumu vědci z americké univerzity identifikovali chyby, zejména v datech týkajících se Uzbekistánu, a statistické nedostatky, které vedly k nadhodnocení původních odhadů. Autoři studie tyto chyby přiznali a považují je za příklad fungující vědecké kontroly a transparentnosti. Po opravě dat revidovaná analýza nyní uvádí, že globální ekonomický výkon by mohl být do poloviny století o přibližně 17 % nižší, než by byl bez dalších klimatických změn, což je mírně méně než původně uváděných 19 %. Více ZDE

Projekt „72 hodin“, který dnes představilo Ministerstvo vnitra a Hasičský záchranný sbor ČR v roce 2025, je praktická příručka pro občany s cílem pomoci jim zvládnout první tři dny krizové situace – tedy výpadky elektřiny, vody, tepla nebo narušení základních služeb. Základní myšlenka zní jednoduše: buď připraven. Nečekej, že pomoc dorazí hned. V prvních 72 hodinách po katastrofě by měl být každý člověk schopen postarat se o sebe i své blízké. Tato forma soběstačnosti odlehčuje záchranným složkám, které se pak mohou soustředit na nejzranitelnější.

Inspirací k projektu bylo především Finsko, kde je tzv. domácí připravenost součástí běžné kultury. V některých zemích Evropy už existují „národní dny připravenosti“, krizové plány jsou součástí školní výuky a stát podporuje veřejnost v tom, aby si doma udržovala základní nouzové zásoby – minimálně právě na 72 hodin. Evropská komise sama doporučuje domácí přípravu a zveřejňuje seznamy věcí, které by měl mít člověk doma – voda, trvanlivé jídlo, baterka, toaletní papír, rádio na baterie, léky a další základní vybavení.

A právě zde se otvírá prostor pro obchod. Globální trh s „emergency survival“ balíčky už dávno existuje a rychle roste. V roce 2024 měl hodnotu přibližně 1,2 miliardy dolarů, a očekává se, že do roku 2033 překročí 2,5 miliardy USD. Online prodej přežití balíčků – tzv. „go-bagů“ nebo „72-hour kits“ – se stává běžnou součástí nabídky zejména v USA, Británii nebo Skandinávii. V těchto zemích si už dnes můžete koupit kompletní batoh na přežití pro jednoho až čtyři lidi, vybavený jídlem, vodou, první pomocí, dekami nebo dokonce radiem a čelovkou.

U nás je zatím trh neobsazený. Ale potenciál je obrovský – lidé budou hledat jednoduché řešení. Ti, kteří nechtějí studovat dlouhý seznam a běhat po obchodech, si rádi koupí „nouzový balíček 72 hodin“ jedním klikem. Dá se očekávat, že jakmile se příručka začne víc medializovat a stát dostatečně připomene svou výzvu k přípravě, komerční nabídka nebude dlouho čekat.

Z čistě praktického hlediska – existuje-li poptávka, objeví se nabídka. A s ohledem na to, že stát hodlá šířit mezi veřejnost osvětový materiál ve velkém, lze předpokládat, že během několika málo měsíců se na českých e-shopech začnou objevovat první předpřipravené balíčky „na míru“ podle doporučení projektu 72 hodin. 

Zajímavé je, že zatímco lidská společnost potřebuje plán, příroda je na krize připravena už ze své podstaty. Zvířata instinktivně reagují – hledají úkryt, uprchlé stádo se přesune, hladovění zvládnou delší dobu. Lidé však bez elektřiny ztrácejí přístup k informacím, obchodům, vodě i hygieně. Většina populace dnes žije ve městech, kde je kontakt s přírodou omezený a přirozené signály těla často ustupují návykům moderního života. 

Společnost se zároveň stává čím dál více závislou na externích podnětech – například na upozornění z médií, že venku je horko, a proto máme omezit fyzickou aktivitu nebo více pít. To, co dříve bylo otázkou tělesného vnímání a přirozeného instinktu, dnes často potřebujeme slyšet z rádia, číst v aplikaci nebo vidět v televizním zpravodajství. Zatímco příroda situace zvládá přirozeně, my k tomu potřebujeme seznam a balíček.

Britská energetická společnost BP oznámila zásadní geologický objev: v hlubokomořské oblasti Santos Basin u pobřeží Brazílie identifikovala rozsáhlé ložisko ropy a zemního plynu, které patří k největším v historii firmy za posledních 25 let. Nové naleziště, pojmenované Bumerangue, se nachází 404 kilometrů od pobřeží Rio de Janeira v extrémní hloubce přes 2 300 metrů. Průzkumný vrt zde pronikl do hloubky téměř 6 000 metrů pod mořskou hladinou a odhalil přibližně 500metrový sloupec uhlovodíků v tzv. předsolném karbonátovém rezervoáru (typ horniny vzniklý v hluboké geologické minulosti, uložený pod silnými vrstvami soli).

Geologická struktura ložiska zasahuje plochu větší než 300 km² a laboratorní analýzy, které nyní probíhají, mají za cíl přesně určit fyzikálně-chemické vlastnosti získaných surovin. První výsledky přímo z vrtu naznačují zvýšené koncentrace oxidu uhličitého, což může mít vliv na způsob budoucího využití nebo na potřebu speciálních technologií při těžbě. Přesto jde z pohledu těžební geologie o velmi perspektivní a výjimečně kvalitní nález.

Tento objev přichází v době, kdy BP mění směr své dlouhodobé strategie. Po období silného veřejného tlaku na rozvoj obnovitelných zdrojů energie se firma rozhodla přehodnotit své cíle a znovu zaměřit své klíčové investice do tradiční těžby ropy a zemního plynu. Důvodem jsou nejen vysoké ceny fosilních paliv, ale také rostoucí globální poptávka a obavy z energetické bezpečnosti.

Brazilský přístav budoucnosti?

Ložisko Bumerangue může být základem budoucího těžebního centra BP v Brazílii. Země se díky svým rozsáhlým podmořským zásobám (zejména tzv. předsolným rezervám v Atlantiku) stává klíčovým bodem zájmu světových energetických koncernů. BP má v Brazílii více než 50letou historii a v současnosti zde vlastní podíly v osmi mořských blocích napříč třemi sedimentačními pánvemi (geologickými oblastmi s předpokladem akumulace ropy), přičemž ve čtyřech případech působí jako hlavní operátor.

Vedle Bumerangue má firma v Brazílii aktuálně rozpracovaný i další projekt – průzkum bloku Alto de Cabo Frio Central, na kterém spolupracuje s brazilskou státní firmou Petrobras. V roce 2026 je plánován průzkumný vrt v oblasti Tupinambá. Z pohledu geopolitiky a logistiky může být Brazílie – díky stabilnímu prostředí, technické infrastruktuře a přírodnímu potenciálu – ideálním centrem pro rozvoj nových produkčních kapacit v Latinské Americe.

Globální průzkumná expanze BP

Bumerangue je letos již desátým objevem BP a potvrzuje vysokou efektivitu současného průzkumného programu firmy. V roce 2025 se podařilo identifikovat nové zásoby také v oblasti Beryl a Frangipani (Trinidad), Fayoum 5 a El King (Egypt), Far South (Mexický záliv), Hasheem (Libye) a již zmíněný Alto de Cabo Frio Central (Brazílie). Další objevy hlásí společný podnik Azule Energy (BP a Eni) z Namibie a Angoly.

Tato koncentrace objevů v různých částech světa naznačuje obnovenou důvěru ropných firem ve vyhledávání konvenčních (tradičních) ložisek – často v komplikovaných geologických podmínkách, ale s vysokou výtěžností. Na pozadí této aktivity hraje důležitou roli vývoj cen ropy.

Ceny ropy a návrat investic

V létě 2025 se cena ropy Brent drží stabilně kolem hranice 90 dolarů za barel. To je úroveň, která dává těžebním projektům, zejména v hlubokých vodách, dostatečnou ekonomickou návratnost. Náklady na těžbu v těchto podmínkách se obvykle pohybují v rozmezí 30–50 dolarů za barel, přičemž vyšší výnosy umožňují firmám realizovat další investice i v politicky nebo technicky náročných regionech.

Rostoucí cena ropy je mimo jiné důsledkem omezených kapacit v rafinériích, geopolitického napětí v oblasti Blízkého východu, ale také zpomalení rozvoje zelených technologií, které měly původně nahradit ropné produkty. Investoři navíc v posledních dvou letech začali tlačit na vyšší návratnost kapitálu, což nutí firmy jako BP zefektivnit portfolia a zaměřit se na ložiska s vysokou výtěžností.

Recyklace pod tlakem: návrat levného panenského plastu

Loni BP vyprodukovala těsně pod 2,4 milionu barelů ropy a zemního plynu denně, což odpovídá přibližně 2,5 % celosvětové těžby. Do roku 2030 si firma klade za cíl udržet stabilní produkci v rozmezí 2,3 až 2,5 milionu barelů denně – tedy na úrovni, která umožní kompenzovat přirozený útlum ve stárnoucích ložiskách a současně posilovat její roli mezi globálními hráči v oblasti fosilních paliv. Pokud se naplní potenciál nových nalezišť, jako je právě Bumerangue, plánuje BP navíc po roce 2030 produkci dále zvyšovat, což je v přímém kontrastu s dřívějšími klimatickými závazky firmy o snižování těžby.

Očekávané rozšíření těžby v důsledku objevů, jako je Bumerangue, může mít vliv i na trh s plasty. Ropa je klíčovou vstupní surovinou pro výrobu panenských plastů. Pokud se podaří nová ložiska rychle komerčně využít a zvýšit globální nabídku, může dojít k tlaku na snížení cen panenského plastu. To by dále znevýhodnilo recyklovaný plast, který je v mnoha aplikacích stále dražší a technologicky náročnější na zpracování. Výrobci pak upřednostní levnější, kvalitnější surovinu z primární těžby, což by mohlo zpomalit rozvoj recyklačních kapacit, především tam, kde chybí legislativní požadavky nebo motivace pro využívání recyklátu. Tento jev by mohl opět posílit „uhlíkové zacyklení“ – tedy návrat k lineárnímu modelu výroby a spotřeby s vyšší emisní stopou.

Tato strategie má několik významných dopadů. Za prvé, signalizuje trhu, že nabídka ropy – a tím i odvozených petrochemických surovin – zůstane v následujících letech stabilní, nebo dokonce poroste. To má přímý vliv na trh s panenským plastem, jehož výroba je na ropě závislá: pokud zůstane ropa dostupná a její cena bude v důsledku rostoucí těžby mírná či předvídatelná, bude výroba primárních plastů levná a atraktivní.

Za druhé, tímto krokem BP fakticky oslabuje pozici recyklovaných plastů na trhu. Výroba recyklátů (např. regranulátů z polyetylenu nebo PET, apod.) je technologicky náročnější a často dražší než produkce plastu z primárních surovin.

A konečně, dlouhodobě stabilní nebo rostoucí těžba ropy vytváří systémovou bariéru pro rozvoj cirkulární ekonomiky v oblasti plastů. Investice do recyklačních technologií, třídicích linek nebo chemické recyklace jsou návratné pouze tehdy, pokud je poptávka po recyklátech stabilní a dlouhodobá. Pokud však primární suroviny zůstávají levné a přebytečné, trh ztrácí motivaci investovat do uzavřených materiálových smyček. V praxi tak může dojít k "recyklační stagnaci" – tedy k situaci, kdy bude recyklace zůstávat pod hranicí svých technologických možností, protože zkrátka nebude ekonomicky výhodná.

Nové paradigma v energetice

Objev v Bumerangue nepředstavuje pouze geologický a ekonomický úspěch, ale zároveň odráží širší posun v globálním energetickém diskurzu. I když veřejnost a státy tlačí na snižování emisí skleníkových plynů, trh ukazuje, že poptávka po ropě zůstává stabilní – a v některých sektorech dokonce roste.

Firmy jako BP tak balancují mezi společenskými očekáváními, politickými závazky a tvrdou realitou globální ekonomiky. Bumerangue je důkazem toho, že „fosilní kapitola“ světové energetiky ještě zdaleka nekončí. Naopak, může nabrat nový směr – technologicky vyspělejší, geopoliticky opatrnější a ekonomicky velmi výhodný.

Ropa z polí? Bioalternativa by zabrala plochu větší než Indie

Zastánci obnovitelných zdrojů energie často poukazují na možnost nahradit fosilní ropu tzv. biomasou – tedy produkcí biopaliv nebo „bioplasty“ z rostlinných surovin. Zní to lákavě, ale čísla ukazují fyzické limity takového přístupu. Celosvětová spotřeba ropy dosahuje zhruba 100 milionů barelů denně, což odpovídá přibližně 5 miliardám tun ročně. Kdybychom tuto poptávku chtěli pokrýt pouze z produkce bioenergie (např. olejnatých plodin jako řepka, palmy, sója nebo kukuřice), potřebovali bychom k tomu odhadem 3 až 5 miliard hektarů zemědělské půdy – tedy 2–3× více, než kolik je dnes celosvětově využíváno pro veškeré zemědělství.

Pro srovnání: celý svět má přibližně 1,5 miliardy hektarů orné půdy a Indie, jako sedmý největší stát světa, zabírá jen 330 milionů hektarů. Jinými slovy – i kdybychom oseli celý svět řepkou nebo cukrovou třtinou, nestačilo by to na náhradu současné ropné spotřeby.

Ještě důležitější je ale pohled na energetickou návratnost těchto systémů. Ukazatel EROI (Energy Returned on Investment) udává, kolik energie získáme z daného zdroje na jednotku vložené energie. Zatímco konvenční ropa poskytuje návratnost 30:1 až 50:1 (a i hlubokomořská ropa se stále drží kolem 10:1), většina biopaliv z plodin nabízí EROI mezi 1,3:1 a 3:1. Znamená to, že velká část energie vyrobené z biomasy musí být opět spotřebována na její pěstování, sklizeň, dopravu a zpracování – včetně použití hnojiv a paliv pro zemědělské stroje.

Tato představa navíc vůbec nezohledňuje potřebu produkce potravin pro očekávaných 10 miliard lidí do roku 2050. Pokus o masivní přechod na biomasu by tak nutně vedl ke konfliktu mezi energetickým využitím krajiny a potravinovou bezpečností. Je to další důkaz, že technická řešení založená pouze na „náhradě ropy přírodou“ mají své fyzické limity – a že řešením musí být spíše snížení spotřeby, ekonomicky cirkulace materiálů a technologická efektivita, než jen přesun ze „špinavého“ ke „zelenému“.

Evropská komise zahájila veřejnou konzultaci a výzvu k předkládání informací k plánovanému rozšíření mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM), které může významně ovlivnit obchodní toky, průmyslovou výrobu i klimatickou politiku EU i jejích obchodních partnerů. Cílem je nejen rozšířit stávající seznam zboží, na které se CBAM vztahuje, ale také posílit obranu proti jeho obcházení a přehodnotit pravidla pro výpočet emisí při dovozu elektřiny.

Z uhlíku se stává clo nové generace

Mechanismus CBAM byl zaveden v roce 2023 jako součást Zelené dohody pro Evropu. Jeho úkolem je omezit tzv. únik uhlíku – situaci, kdy se kvůli přísné klimatické politice EU přesouvá výroba do zemí s nižšími emisními náklady, nebo jsou evropské výrobky nahrazovány uhlíkově náročnějším dovozem. CBAM má za cíl vyrovnat podmínky tím, že se uhlíkové náklady promítnou i do dováženého zboží.

Dosud se CBAM vztahoval na vybrané suroviny a základní komodity, jako jsou cement, hnojiva, hliník, železo a ocel, vodík či elektřina. Nově však Komise plánuje přechod do další fáze – zaměřit se i na navazující výrobky, tedy hotové produkty vyrobené z výše uvedených materiálů.

Proč rozšíření?

Důvodem je riziko tzv. sekundárního úniku uhlíku: výrobci základních materiálů čelí vyšším nákladům, zatímco finální zboží může být bez omezení dováženo ze zemí s nižšími environmentálními standardy. Například pokud evropská ocelárna platí za emise a vyrábí s nižší uhlíkovou stopou, ale dovážené ocelové plechy z asijské výroby s vysokými emisemi projdou bez poplatků, celý smysl CBAM se oslabuje.

Evropská komise proto zvažuje zařazení těchto navazujících výrobků pod pravidla CBAM. Výběr bude podmíněn třemi kritérii: rizikem úniku uhlíku, významem emisní zátěže produktu a technickou proveditelností měření a administrace.

Obcházení CBAM? Komise chce přitvrdit

Součástí návrhu jsou i opatření proti obcházení CBAM. Firmy totiž mohou přistupovat k formálním úpravám zboží – například minimální změně tvaru, balení či formy zpracování mimo EU – jen aby se vyhnuly platbě uhlíkového vyrovnání. Komise chce proto upřesnit pravidla tak, aby nedocházelo ke ztrátě integrity mechanismu. V úvahu připadá například přísnější sledování technologických procesů a složení zboží.

Elektřina – nejsložitější dílek skládačky

Specifickým tématem jsou emisní pravidla pro dovoz elektřiny. Dnes se používá standardní emisní faktor, založený na průměrné produkci z fosilních zdrojů. Tento přístup ale nespravedlivě penalizuje země mimo EU, které investují do obnovitelných zdrojů – jejich skutečně nízké emise totiž nejsou brány v potaz. Komise proto zvažuje změnu pravidel, která by umožnila zohlednit reálný uhlíkový obsah importované elektřiny – například přes úpravy ve smlouvách PPA či ve způsobu, jakým se hodnotí přetížení přenosové soustavy.

Dopady: cena, motivace i administrativa

Rozšíření mechanismu CBAM bude mít vícero důsledků napříč různými oblastmi. Z environmentálního hlediska by mělo přispět k omezení úniku uhlíku a zároveň vytvořit silnější motivaci pro země mimo EU, aby dekarbonizovaly svou výrobu a energetické mixy. Ekonomicko-sociálně se dá očekávat mírné zvýšení nákladů na navazující výrobky, což se může promítnout jak u výrobců, tak u koncových spotřebitelů. Zároveň však rozšíření systému povede k tvorbě nových příjmů z CBAM, které mohou být využity v rámci klimatických a inovačních politik EU. Správní dopady se projeví ve formě vyšších nároků na dodržování předpisů jak ze strany dovozců, tak ze strany úřadů, nicméně tyto náklady mohou být kompenzovány celkově vyšší efektivitou a spravedlivějším fungováním celého mechanismu.

Co bude dál?

Evropská komise plánuje na základě konzultace a připomínek připravit legislativní návrh změny nařízení o CBAM (EU 2023/956) ve čtvrtém čtvrtletí roku 2025. Součástí přípravy bude i posouzení dopadů včetně modelových výpočtů a analýz zadaných Výzkumnému centru Komise.

Veřejná konzultace potrvá osm týdnů a zaměřuje se na širokou skupinu aktérů: od firem přes výzkumné instituce, nevládní organizace až po celní a daňové úřady. Výzvou je nastavit rovnováhu mezi efektivním omezením úniku uhlíku a udržitelnou administrací systému, který se stále rozšiřuje.

Uhlík v převleku, fáze III:

Právě obcházení však představuje zásadní výzvu. Jakmile se CBAM zpřísní, lze očekávat, že výrobci i dovozci začnou hledat cesty, jak se mu formálně vyhnout. Nabízí se celá řada možností – od přepracování zboží v tranzitních zemích a změny nomenklatury přes dovozy rozložených komponent až po „zelené papíry“ na elektřinu, které neodpovídají skutečné emisní realitě. Systém založený na seznamu vybraných kategorií zboží je totiž náchylný k manipulaci s formou, nikoli s podstatou – tedy uhlíkem samotným. Nabízí se tak otázka: není načase přejít k systému, kde se platí uhlíková daň podle toho, z čeho je výrobek vyroben – ne podle toho, jak se jmenuje v celním sazebníku?

Představme si systém, kde by se dovozní poplatek počítal podle materiálového složení výrobku – každý kilogram hliníku, oceli, plastu nebo cementu by měl předem stanovenou emisní hodnotu, a tudíž i svou uhlíkovou cenu. Výrobci by byli povinni deklarovat složení dováženého zboží a na základě toho by bylo vypočteno emisní clo. Čím emisně náročnější materiály, tím vyšší poplatek. Ať už se jedná o surovinu, polotovar nebo složité zařízení.

Takový systém by měl několik zásadních výhod. Především by byl technicky neutrální – nebylo by možné se mu vyhnout pouhou změnou celního kódu nebo mírnou úpravou výrobku. Zároveň by poskytoval silnou motivaci pro ekodesign – firmy by měly zájem snižovat podíl emisně náročných materiálů a přecházet na nízkouhlíkové alternativy. Transparentnost a předvídatelnost systému by usnadnila orientaci dovozcům a správním orgánům, zejména pokud by byly zavedeny digitální uhlíkové pasy výrobků.

Samozřejmě, takový model by měl i svá úskalí. Vyžadoval by kvalitní a mezinárodně uznávaná data o emisních intenzitách jednotlivých materiálů, schopnost ověřit složení zboží i robustní certifikační systém. Přesto však dnes máme k dispozici nástroje, které byly ještě nedávno nemyslitelné – automatizované celní deklarace, propojené databáze LCA nebo digitální uhlíkové pasy už tvoří realistický základ pro takový krok. A nezapomínejme, že žijeme v době rychlého rozvoje umělé inteligence – to, co bylo dřív těžko proveditelné, se dnes začíná stávat běžnou realitou.

Dokument ke stažení:

• EU 153_25 EK Výzva k předložení informací pro posouzení dopadů – Ares(2025)

• EU 153_25 EK CBAM rozšíření na výrobky_dotazník

Evropská unie vstupuje do klíčového období, kdy bude muset přehodnotit nejen své dosavadní strategie v oblasti cirkulární ekonomiky, ale i samotný rámec, na kterém tyto politiky staví. V tomto kontextu je čím dál více zřetelnější, že prevence vzniku odpadu může být zásadním směrem. Jak ale takovou prevenci uchopit, kdo by měl nést hlavní odpovědnost a jak může změna myšlení na straně výrobců, spotřebitelů i investorů skutečně změnit směr, kterým se materiálová ekonomika Evropy ubírá?

Evropská unie za posledních deset let investovala mimořádnou energii do přechodu k oběhovému hospodářství. Desítky strategií, nařízení a směrnic, včetně klíčových dokumentů jako Circular Economy Action Plan, Taxonomie udržitelných investic, Fit for 55 nebo návrh nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR), měly za cíl snížit závislost na primárních surovinách, zvýšit recyklaci a vytvořit základy pro uzavřené materiálové smyčky. Přesto se ukazuje, že reálná míra cirkularity v Evropě stagnuje a globálně dokonce klesá. Podle GAP reportu za rok 2024 dosáhla světová míra oběhovosti pouze 6,8 %, což znamená, že více než 93 % všech vytěžených materiálů a surovin není navráceno zpět do oběhu. Tento stav poukazuje na hlubší strukturální problémy, které nelze vyřešit pouze technickým zlepšením recyklace nebo novou legislativou.

Na úrovni členských států je situace podobně napjatá. Česká republika aktuálně přijala nový Plán odpadového hospodářství na období 2025–2035, ale dokument přichází v době, kdy recyklační trh čelí zhoršujícím se podmínkám. Firmy zpracovávající druhotné suroviny – zejména plast, textil se potýkají s poklesem odbytu, s přebytkem odpadu, rostoucími náklady a nedostatečnou podporou. Cenové propady druhotných surovin v posledních letech ukázaly, že trh je vysoce volatilní, zatímco regulační rámce zůstávají rigidní. Investice do recyklačních technologií, zejména v segmentech s vyšší technologickou náročností, se stávají vysokorizikovými, protože neexistuje garance odbytu a návratnost investice je pak velký otazník. Zavádění EPR systémů je polovičaté řeší, protože jak jsme popisovali dříve, EPR není samospasitelné, protože neznamená automatickou poptávku po recyklátu. A naším cílem musí být, kdy „odpad“ přestane být synonymem problému, ale stane se synonymem potenciálu.

Tento vývoj vede k zásadnímu přehodnocení priorit. V kontextu recyklační krize se stále výrazněji ukazuje, že skutečné východisko z tohoto začarovaného kruhu nespočívá v nekonečném zlepšování recyklačních technologií, ale v posílení prevence vzniku odpadu, byť poptávka po recyklátu bude vždy základem. Právě prevence představuje z hlediska materiálové i energetické bilance nejefektivnější způsob, jak snížit environmentální a ekonomické náklady spojené s nakládáním s odpady. Každý výrobek, který nevznikne, každé balení, které se nepoužije, každá oprava místo výměny představuje úsporu energie, vody, emisí a surovin. Problémem zůstává, že prevence je politicky často deklarována a skloňována, ale prakticky obtížně uchopitelná.

Méně hmoty, více hodnoty

Do této debaty se stále více „vkrádá“ i otázka ekonomického růstu a jeho vztahu k cirkulární ekonomice. Zatímco jedna část odborné i politické scény tvrdí, že pro udržení sociální stability a technologického pokroku je nutné neustále vyrábět a růst, druhá část zdůrazňuje potřebu oddělit hospodářský růst od růstu materiálových a energetických toků. Tento koncept, známý jako „decoupling“, předpokládá transformaci ekonomiky směrem k vyššímu podílu služeb, sdílení, oprav, pronájmu a nových obchodních modelů založených na funkci místo vlastnictví. Z pohledu prevence vzniku odpadů je právě tato cesta zásadní – méně věcí, ale kvalitnějších, více opakovaného využívání a delší životnost namísto obrátkovosti a obměny. Odpověď tak možná neleží v tom, kolik procent vyprodukujeme HDP, ale jakou strukturou je toto HDP tvořeno.

Prevenční páka: kdo má v ruce větší sílu?

Zajímavou otázkou je také to, kde leží vlastně větší prevenční potenciál – zda na straně spotřebitele, nebo na straně firem. Na první pohled se může zdát, že drobné změny v chování milionů spotřebitelů mohou přinést zásadní efekt, ale z pohledu systémových změn má často výraznější dopad to, co se odehrává na úrovni průmyslových a výrobních procesů. Pokud výrobce změní konstrukci výrobku, zvolí jiný materiál, zavede modulární řešení nebo nabídne produkt formou služby, ovlivní tím chování statisíců zákazníků. Řekněme „prevenční páka“ je na straně výrobců často delší, kdy malá změna na vstupu může vést k velkému efektu na výstupu, a to jak z pohledu spotřebitele, tak v rámci celého odběratelsko-dodavatelském řetězci.

Na druhé straně ale nelze podcenit vliv spotřebitelů jako tlaku ze zdola. Změny preferencí, rostoucí poptávka po udržitelných službách a odmítání zbytečných obalů mohou být silným signálem trhu. Optimální cestou se tak jeví kombinace obou přístupů, kdy chytré regulace, která nastaví rámec pro výrobce, a zároveň podpora osvěty, která umožní spotřebitelům efektivně využívat svůj vliv při nákupním rozhodování.

Prevence vzniku odpadů přináší také zásadní otázky do oblasti plánování investic a návratnosti stávajících technologií. Pokud budou národní a evropské politiky důsledně podporovat prodlužování životnosti výrobků, sdílení, opravy a nové modely služeb, může to vést ke snížení toku materiálů, které dnes tvoří základní vstup do mnoha zpracovatelských a recyklačních provozů. Investice do rozsáhlých třídicích a recyklačních linek a další odpadové infrastruktury mohou čelit zpomalenému naplňování, zhoršené ekonomice provozu a delší návratnosti. Pro investory i veřejné plánování to znamená potřebu větší opatrnosti a flexibilního scénářového přístupu: technologie by neměly být navrhovány jen podle aktuálních toků, ale i s ohledem na předpokládaný úspěch národních i evropských politik prevence. Na druhou stranu je toto reálně uchopitelné?

Prevence není absence odpadu, ale vědomé rozhodnutí, že vůbec nevznikne

Na rozdíl od recyklace, kde existují kvóty, systémy evidence a finanční toky, prevence zatím postrádá měřitelné cíle, nástroje i institucionální rámec. Neexistují jednotné metodiky, jak měřit nevyprodukovaný odpad, a tím pádem ani jak jej efektivně řídit. Samotný pokles množství směsného komunálního odpadu ještě nemusí být důkazem úspěšné prevence. Může jít například „jen“ o výsledek vyšší míry separace jednotlivých složek SKO, nikoli o skutečné snížení celkového materiálového toku. Přitom právě v této oblasti se může skrývat největší potenciál pro transformaci současného lineárního systému. Je proto nutné změnit přístup, tak prevence by neměla být pouhým doplňkem recyklační politiky, ale jejím východiskem.

Do debaty o prevenci je však nutné vnést i další vrstvu. A to jsou otázky environmentální efektivity různých řešení. Například při nahrazení plastových obalů materiály z obnovitelných zdrojů, jako je papír, dřevo nebo bioplasty, může dojít k paradoxnímu efektu. Studie životního cyklu (LCA) často ukazují, že přechod na přírodní materiály sice snižuje vizuální objem odpadu nebo působí ekologičtěji na první pohled, ale zároveň může vést k vyšší spotřebě vody, půdy, energií a ve výsledku i ke zvýšení uhlíkové stopy. Jinými slovy – prevence založená na substituci materiálu nemusí být vždy environmentálně přínosná. Skutečná prevence tedy nespočívá pouze v nahrazení jednorázového plastu jiným jednorázovým materiálem, ale v celkovém snížení materiálových toků a v preferenci systémových změn.

Cesta k odpovědné spotřebě začíná v hlavě, nikoli v třídicím kontejneru

Vedle ekonomických nástrojů je třeba posílit i kulturní a vzdělávací dimenzi prevence. Výchova ke spotřební střídmosti, kritické myšlení o skutečných nákladech spotřeby, ale i větší dostupnost informací o původu výrobků a jejich ekologické stopě mohou sehrát důležitou roli. To však vyžaduje nejen školní osnovy a učivo, ale i zapojení médií, firem, měst a obcí do systematické komunikace o důsledcích každodenních rozhodnutí. Spotřebitel musí být nejen informován, ale musí mít i reálnou možnost volby – tedy infrastrukturu pro opětovné použití, dostupnost bezobalových řešení a ekonomické zázemí, které mu umožní se rozhodnout odpovědně.

Klíčovou výzvou také zůstává, jak efektivně ovlivnit chování spotřebitelů, kteří v konečném důsledku rozhodují o tom, kolik odpadu vznikne. Dosavadní zkušenosti ukazují, že apel na ekologické svědomí má omezený dopad. Spotřebitelské rozhodování je stále převážně vedeno cenou, pohodlím a dostupností. Proto je nutné hledat cestu, jak změnit ekonomické signály, které spotřebitelé dostávají To může zahrnovat například diferencované sazby DPH ve prospěch oprav, recyklovaných výrobků nebo produktů s nižší ekologickou stopou. Důležitou roli mohou hrát i veřejné zakázky, které by měly systematicky preferovat produkty s nízkým materiálovým dopadem.

Oběh začíná ještě před vyběhnutím

Změna přístupu k prevenci si žádá institucionální i strategické ukotvení a je potřeba aby bylo nedílnou součástí průmyslové, obchodní a spotřebitelské i státní politiky. Oběhové hospodářství má šanci uspět za předpokladu, pokud se posune těžiště debaty od konce životního cyklu zpět k jeho začátku. Prevence vzniku odpadů není pouhým přívěskem k recyklaci. Je to klíč k udržitelnému systému a určitě je to běh na velmi dlouhou trať. Pokud jí dokážeme přiznat ústřední roli, můžeme začít uvažovat o budoucnosti, ve které nebude recyklace zoufalým pokusem o nápravu nadprodukce, ale doplňkem promyšleného a úsporného designu, výroby i spotřeby. Právě v tom spočívá důležitá role cirkulární ekonomiky.

Studie publikovaná v časopise Nature Climate Change varuje, že klimatická změna může vést k častějším a delším obdobím slabého větru, známým jako „větrná sucha“. Tyto jevy mohou výrazně ovlivnit výkon větrných turbín, které jsou klíčovou součástí obnovitelných zdrojů energie. Výzkum ukazuje, že do konce století by se četnost těchto období mohla zvýšit o 15 % na velké části severní polokoule, zejména v USA, severovýchodní Číně, Rusku a Evropě. 

Větrné sucho je definováno jako období, kdy vítr fouká v nejnižších 20 % rychlostí v dané oblasti. Vědci také zjistili, že zrychlené oteplování Arktidy snižuje teplotní rozdíl mezi pólem a rovníkem, což ovlivňuje atmosférické proudění a může vést k nižší rychlosti větru. Tento jev může mít vliv na přibližně 20 % současně instalovaných větrných turbín, přičemž nejvíce ohrožené jsou oblasti Severní Ameriky a Evropy. Autoři studie doporučují kombinovat větrnou energii s dalšími technologiemi, jako jsou solární, vodní, jaderná energie nebo skladování energie, aby se minimalizovaly dopady větrného sucha. Více ZDE

Evropské firmy specializované na recyklaci plastů se v posledních měsících ocitají pod silným ekonomickým tlakem, který stále častěji přerůstá v existenční krizi. Hlavní příčinou je levný dovoz plastů ze zemí jako je Čína a také dlouhodobě nízké ceny ropy, které výrazně zlevňují výrobu tzv. virgin plastů. V důsledku toho se recyklace v Evropě stává ekonomicky nevýhodnou, recyklovaný materiál ztrácí odbyt a hromadí se ve skladech. Místo aby se plasty znovu vracely do oběhu, končí stále častěji ve spalovnách. Celý recyklační sektor proto očekává rychlý a cílený zásah ze strany Evropské komise, který by měl domácí trh stabilizovat a ochránit před dalším rozpadem.

Ironií zůstává, že právě v době prohlubující se krize vstoupilo v platnost nové nařízení EU o obalech, jehož cílem je snížit množství obalového odpadu, zvýšit recyklovatelnost materiálů a podpořit opětovné použití plastů napříč členskými státy. Asociace evropských recyklátorů plastů (PRE) však varuje, že za současného vývoje jsou unijní cíle stěží dosažitelné. Jen v roce 2023 byla v EU uzavřena recyklační zařízení s kapacitou přesahující 600 000 tun ročně, a prognózy naznačují, že během letošního roku může být ukončeno dalších 380 000 tun ročních kapacit.

Recyklaci plastů v EU mělo podpořit zdanění. Podle současných pravidel musí členské země platit 800 eur za tunu nerecyklovaného plastového odpadu. Místo toho se recyklační infrastruktura zmenšuje, zatímco spotřeba plastů v EU nadále roste. Výslednou mezeru na trhu zaplňují dovozy ze zemí, kde často platí podstatně nižší ekologické standardy. Čína například zakázala použití recyklovaných plastů v obalech na potraviny a nápoje, čímž de facto eliminovala domácí poptávku po recyklátu. Výsledkem je, že plastový odpad na čínském trhu ztratil hodnotu a proudí ve formě levných polymerů zpět do Evropy – často deklarovaných jako „recyklované“, přestože jejich původ i kvalita bývají diskutabilní. Více ZDE

Evropská komise zahájila veřejnou konzultaci k připravovanému Aktu o oběhovém hospodářství, jehož cílem je posílit roli oběhovosti v evropské ekonomice, zefektivnit využívání zdrojů a zvýšit konkurenceschopnost podniků v kontextu Zelené dohody pro Evropu. Tento legislativní rámec má být přijat v roce 2026 a měl by podlae Komise představovat klíčový prvek nového hospodářského modelu, který klade důraz na udržitelnost, soběstačnost a prevenci vzniku odpadu.

Komise vnímá, že přestože dosavadní strategie a směrnice v oblasti oběhového hospodářství přinesly pokrok, nadále přetrvávají systémové překážky, které brání širšímu přijetí cirkulárních principů. Patří mezi ně například roztříštěnost pravidel, nízká motivace k využívání druhotných surovin, nedostatečná informovanost spotřebitelů nebo pomalý přechod firem k novým obchodním modelům. Akt o oběhovém hospodářství proto usiluje o komplexní a právně závazný rámec, který propojí dosavadní opatření, rozšíří jejich dosah a vytvoří předvídatelnější prostředí pro investice a inovace.

Součástí návrhu bude vymezení práv a povinností v rámci celého životního cyklu výrobku – od návrhu přes výrobu a spotřebu až po fázi po ukončení životnosti. Zvláštní důraz má být kladen na tzv. předcházení vzniku odpadu a prodlužování životnosti produktů. Komise zvažuje také posílení principu rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR), harmonizaci definic a cílů pro jednotlivé materiálové toky a vznik nástrojů pro podporu recyklace na vysoké úrovni kvality. Zároveň má být podporováno opětovné použití, sdílení a opravy výrobků – tedy modely, které snižují tlak na primární zdroje.

Nový Akt bude mít přímý dopad nejen na výrobní podniky a průmysl, ale také na veřejné instituce, spotřebitele a obce. V návaznosti na něj se očekává revize některých stávajících směrnic, jako je rámcová směrnice o odpadech, směrnice o obalech nebo nařízení o ekodesignu. Evropská komise přitom zdůrazňuje, že cesta k oběhové ekonomice není pouze ekologickým, ale i strategickým krokem, který má pomoci EU posílit odolnost vůči globálním krizím a surovinovým šokům.

Veřejná konzultace, která bude probíhat do 25. října 2025, je otevřená všem zúčastněným stranám – od občanů přes firmy až po experty a veřejnou správu. Komise očekává zpětnou vazbu k rozsahu, ambicím i konkrétním opatřením připravovaného aktu.

Zveřejnění návrhu přichází jen několik měsíců po publikaci Circularity Gap Reportu 2024, který upozornil na alarmující skutečnost: globální ekonomika je pouze z 7,2 % oběhová, což představuje pokles oproti předchozím letům. Evropa sice vykazuje vyšší míru recyklace a úspor materiálů než světový průměr, nicméně i zde zůstává významná část materiálových toků nevyužita a spotřeba přírodních zdrojů stále překračuje planetární meze.

Další informace ZDE

Evropská komise připravuje legislativní iniciativu, jejímž cílem je snížit administrativní náročnost právních předpisů v oblasti životního prostředí. Zveřejněná výzva k předložení faktických podkladů dává zúčastněným stranám možnost zapojit se do přípravy opatření, která mají zlepšit efektivitu, odstranit zbytečnou byrokracii a zároveň zachovat vysoké cíle v oblasti ochrany životního prostředí a zdraví obyvatel. Opatření vycházejí z rámce tzv. Kompasu konkurenceschopnosti EU, který pro všechny společnosti stanovuje cíl snížit administrativní zátěž nejméně o 25 %, a u malých a středních podniků až o 35 %. Komise zdůrazňuje, že snížení administrativní náročnosti musí jít ruku v ruce s posílením digitální transformace, urychlením povolovacích řízení a vyšší kvalitou dat pro řízení environmentálních politik.

Zejména malé a střední podniky dlouhodobě upozorňují na to, že přílišná komplexita právních předpisů omezuje jejich schopnost zavádět environmentálně šetrná opatření, například zvyšování energetické účinnosti, přechod na obnovitelné zdroje nebo investice do oběhového hospodářství. Podle bleskového průzkumu Eurobarometr č. 549 se se složitými administrativními požadavky setkalo 35 % malých a středních podniků, které chtěly podnikat kroky v oblasti efektivnějšího využívání zdrojů. Celkem 26 % firem uvedlo, že je pro ně příliš náročná struktura pravidel a povinností spojených s podáváním environmentálních zpráv. Obdobné překážky identifikovaly i větší podniky.

Evropská komise již v uplynulých měsících sbírala od zúčastněných stran první podněty ohledně konkrétních legislativních aktů, které vytvářejí nadměrnou byrokratickou zátěž. Výsledky byly získány mimo jiné prostřednictvím veřejných konzultací, workshopů a dialogů, včetně diskuse s komisařkou Jessikou Roswall, která se uskutečnila v dubnu 2025. V návaznosti na tyto konzultace Komise identifikovala tři oblasti, kde by mělo být možné účinně zjednodušit právní rámec: oběhové hospodářství, průmyslové emise a nakládání s odpady.

Mezi konkrétně zvažovaná opatření patří například zrušení databáze SCIP, která vyplývá z rámcové směrnice o odpadech a eviduje látky vzbuzující obavy ve výrobcích. Dále se připravuje harmonizace pravidel o zplnomocněných zástupcích v systému rozšířené odpovědnosti výrobce, což by výrobcům ulevilo při plnění povinností v různých členských státech. Další úpravou má být odstranění duplicitních požadavků na podávání zpráv a důslednější digitalizace hlášení a evidencí. Komise také otevřela diskusi o racionalizaci povolovacích procesů a environmentálního posuzování, které v současnosti brzdí rychlé nasazení inovativních technologií či přechod na čistší výrobu.

Změny mají být právně zakotveny zejména prostřednictvím článku 114 Smlouvy o fungování EU, jenž zajišťuje fungování jednotného trhu, a dále článku 192 odst. 1, který upravuje vysokou úroveň ochrany životního prostředí. Z pohledu evropského práva se tedy jedná o návrh, který bude mít legislativní povahu a může vést ke změnám v řadě již přijatých environmentálních předpisů. Vzhledem k tomu, že iniciativa cílí na odstranění konkrétních administrativních bariér a nezavádí nové povinnosti, Komise nepovažuje za nezbytné zpracovávat nové posouzení dopadů – návrh bude podložen výsledky předchozích analýz a konzultací.

Cílem Komise je vytvořit takové právní prostředí, které bude zároveň ambiciózní i realistické. Zásadní je, že se nejedná o oslabování environmentálních standardů, ale o snahu dosáhnout jich efektivněji – při nižších nákladech na straně podniků i veřejných orgánů. Komise očekává, že výsledkem bude lepší prosazování pravidel v praxi, posílení důvěry v jejich smysluplnost a vyšší úroveň souladu se zákonem.

Zainteresované strany – tedy podniky, veřejná správa, odborná veřejnost, neziskové organizace i občané – mají nyní možnost podělit se o své zkušenosti s aplikací právních předpisů a navrhnout, kde konkrétně lze administrativní zátěž snížit. Výzva k předložení faktických podkladů je otevřena do 27. září 2025 a dostupná na oficiálním portálu Evropské komise. Získané příspěvky budou zohledněny při tvorbě konkrétního legislativního návrhu, který má být předložen ve 4. čtvrtletí roku 2025.

Dokument ke stažení:

EU 150_25 EK Výzva k předložení informací – Ares(2025)6194267

Evropská komise zveřejnila k připomínkování návrh směrnice a návrh nařízení, jejichž cílem je snížení regulatorní zátěže a zjednodušení pravidel pro malé podniky se střední tržní kapitalizací, tedy takzvané mid-cap firmy. Tento legislativní balíček, označovaný pracovně jako „Omnibus směrnice“, představuje systémové opatření na podporu konkurenceschopnosti podniků, které velikostně překračují rámec malých a středních podniků, ale stále nedosahují velikosti velkých firem.

Evropská komise reaguje tímto krokem na dlouhodobě vnímaný problém tzv. růstové pasti, kdy podniky po překročení určitých parametrů, například počtu zaměstnanců či obratu, začínají podléhat nové a často výrazně přísnější regulatorní zátěži bez přechodného režimu. Taková situace často odrazuje firmy od další expanze. Změna přichází i v návaznosti na doporučení významných ekonomických expertů Maria Draghiho a Enrica Letty, kteří zdůrazňují potřebu posílit hospodářskou suverenitu Evropy a odstranit překážky růstu zejména u podniků, které tvoří páteř evropského hospodářství v oblasti inovací, výroby i zaměstnanosti.

Návrh směrnice, označený jako COM(2025) 502 final, právně závazně definuje čtyři kategorie podniků: mikropodniky, malé podniky, střední podniky a nově také malé podniky se střední tržní kapitalizací, tzv. mid-caps. Tyto firmy zaměstnávají méně než 750 osob a jejich roční obrat nebo bilanční suma nepřesahuje 300 milionů eur. Právě tato nově zavedená kategorie cílí na podniky, které v dosavadní legislativě chyběly a byly tak často nuceny čelit nárokům určeným pro nadnárodní společnosti. 

Směrnice nahrazuje dosavadní doporučení Komise z roku 2003, které mělo pouze nezávazný charakter, a zavádí jednotný rámec platný napříč všemi právními předpisy EU. Členské státy budou povinny tento rámec transponovat do vnitrostátní legislativy a sladit s ním veškeré právní a správní nástroje, které využívají rozlišení podniků podle velikosti. Přestože zůstává určitá možnost výjimek v odůvodněných oblastech, jako je například ochrana zdraví nebo bezpečnost práce, základní klasifikace má být uplatňována univerzálně.

Současně byl předložen návrh nařízení COM(2025) 501 final, který na směrnici přímo navazuje a rozšiřuje již existující výjimky, úlevy a zjednodušené režimy ze šesti klíčových oblastí práva EU právě na firmy spadající do kategorie mid-cap. Cílem je, aby tyto podniky mohly těžit ze stejných výhod, jaké již nyní využívají malé a střední podniky. V oblasti ochrany osobních údajů například návrh umožňuje, aby mid-cap firmy nemusely vést záznamy o činnostech zpracování údajů, pokud nenaplňují další riziková kritéria. Zároveň jim návrh umožňuje účast v certifikačních schématech a kodexech chování bez dodatečné administrativní zátěže. V oblasti obchodní ochrany, tedy antidumpingových a antisubvenčních opatření, budou mít firmy v této kategorii přístup k asistenčním nástrojům, které jim pomohou v řízeních vedených Evropskou komisí. Navrhuje se také harmonizace šetření s jejich účetními obdobími.

V oblasti přístupu na kapitálové trhy návrh nařízení rozšiřuje možnost využití tzv. zjednodušeného unijního prospektu pro růst, který je méně nákladný a administrativně méně náročný, také na mid-cap podniky. V oblasti environmentální regulace, konkrétně podle nařízení o bateriích, se pro tyto firmy prodlužuje periodicita zveřejňování zpráv o náležité péči z jednoho roku na tři roky a zachovávají se výjimky z některých povinností. Návrh rovněž reaguje na požadavky v oblasti klimatické regulace, například u fluorovaných skleníkových plynů, kde mid-cap firmy nebudou muset registrovat vývoz zařízení, pokud se na ně nevztahují konkrétní omezení.

Tento legislativní balíček vychází z programu REFIT, jehož cílem je zvyšování účinnosti a efektivity unijních předpisů. Směrnice i nařízení byly navrženy jako součást širší strategie podpory konkurenceschopnosti evropského hospodářství v letech 2024 až 2029.

Dokument ke stažení:

• EU 152_25 EK Pracovní dokument útvarů – SWD(2025)501

• EU 152_25 EK Návrh nařízení – COM(2025)501

• EU 152_25 EK Návrh směrnice – COM(2025)502

Evropská poradní skupina pro účetní výkaznictví (EFRAG) představila 31. července 2025 přepracované návrhy standardů pro vykazování udržitelnosti (European Sustainability Reporting Standards – ESRS) určené malým a středním podnikům (SMEs). Nové návrhy výrazně snižují rozsah požadovaných údajů, zjednodušují metodiku a mají podstatně přístupnější strukturu než jejich původní verze z roku 2023.

Tyto standardy vznikají jako nástroj pro naplňování směrnice o reportování udržitelnosti (CSRD), která od roku 2026 rozšiřuje svou působnost i na malé a střední podniky kótované na burze. Pro tuto skupinu firem bude vyvinut zjednodušený povinný standard ESRS, známý jako LSME ESRS, který bude vycházet z revidovaných základních ESRS a bude sloužit k usnadnění reportování. Současně EFRAG připravuje i dobrovolný rámec VSME ESRS, který je určen pro ostatní malé a střední podniky, jež chtějí nebo potřebují komunikovat své aktivity v oblasti ESG – například kvůli požadavkům obchodních partnerů, bank či veřejných zadavatelů. Tento dobrovolný standard zatím není součástí aktuálního veřejného připomínkového řízení, ale představuje doplňkový nástroj mimo povinný reporting.

Původní návrhy těchto standardů byly zveřejněny v roce 2023, ale narazily na značnou kritiku. Firmy opakovaně upozorňovaly, že jsou požadavky nepřiměřené, složité a pro mnoho menších podniků prakticky neproveditelné bez výrazné externí podpory. Také se ukázalo, že jazyk standardů byl příliš technický a tabulkové přílohy zahlcující. V reakci na tuto zpětnou vazbu provedl EFRAG rozsáhlé terénní testování (field testing) a konzultace s odbornými skupinami. Výsledkem je výrazná revize návrhu.

Celkový rozsah standardů byl radikálně snížen. Počet povinných ukazatelů (datových bodů, které musí firma reportovat, pokud jsou pro ni podstatné) se zmenšil o 57 %. Když se započítají i volitelné ukazatele, pokles dosahuje 68 %. Celý text standardů byl přitom zkrácen o více než 55 %, čímž se stal výrazně čitelnějším a lépe použitelným, zejména pro podniky bez předchozích zkušeností s ESG reportingem.

EFRAG zároveň upravil strukturu i metodiku výkaznictví. Bylo zjednodušeno posuzování významnosti (tzv. materiality assessment), které rozhoduje o tom, jaké oblasti má podnik skutečně reportovat. Dále byla do návrhu začleněna možnost fázovaného zavádění některých požadavků – zejména tam, kde není běžně dostupná infrastruktura pro sběr dat. Také jazyk standardů byl přeformulován tak, aby byl srozumitelný nejen odborníkům, ale i běžným uživatelům v podnicích.

Tímto krokem EFRAG reaguje na legitimní obavy podnikatelské veřejnosti a usiluje o to, aby se ESG reporting nestal jen novou byrokratickou povinností, ale nástrojem, který může firmám přinášet reálnou hodnotu – například při přístupu k financování, obchodním vztahům nebo posilování důvěry veřejnosti.

Veřejná konzultace byla zahájena 31. července 2025 a potrvá do 21. září 2025. Během této 60denní lhůty mohou zástupci podniků, profesních svazů, poradců, akademické sféry i další zainteresované strany zasílat své připomínky prostřednictvím online dotazníků dostupných na webu EFRAG. Výsledky konzultace poslouží jako podklad pro finální úpravy standardů, které následně EFRAG předloží Evropské komisi k přijetí. Cílem je, aby finální verze byla dostupná včas před vstupem povinného reportingu SME do praxe od roku 2026. Podklady naleznete ZDE.

Na scéně evropského odpadového hospodářství se objevuje nový a potenciálně kontroverzní aktér – mobilní spalovna odpadu umístěná na lodi. Projekt, který se tváří jako technologická inovace schopná reagovat na nedostatek lokální infrastruktury, současně vyvolává zásadní otázky. Spojuje totiž vysokou mobilitu, nakládání s nebezpečnými odpady a přeshraniční pohyb, čímž se dotýká citlivých oblastí legislativy, kontroly i etiky. Může se jednat o průlomové řešení, které přinese pomoc tam, kde infrastruktura chybí – ale stejně tak o mechanismus, který obchází odpovědnost a vytváří nové riziko environmentálního dumpingu.

Na první pohled může loď vybavená spalovacím zařízením pro energetické využití odpadu působit jako inovativní řešení, které má ambici přinést flexibilitu tam, kde chybí stacionární infrastruktura. Nebezpečné odpady by tak bylo možné zpracovávat přímo v přístavech, bez nutnosti složitých přepravních řetězců a budování místní infrastruktury. Technologie se prezentuje jako ekologická a efektivní, schopná vyhovět přísným evropským legislativním normám. Jenže právě tato kombinace mobility, spalování a přeshraničního charakteru vzbuzuje obavy a to nejen v Mělníku.

V Mělníku vzniká loď se zařízením využívajícím odpad ze zdravotnictví k výrobě energie. Sloužit má v zahraničí, hotová by mělo být na konci letošního roku. Neobvyklé plavidlo v mělnických docích vyrábí společnost PDI. Zařízení nazvané NAVI-MED 500 je nainstalované na platformě motorové nákladní lodi. Výrobce dal městu Mělník ubezpečení, že jeho provoz nebude probíhat v mělnickém přístavu, loď se zde pouze kompletuje.

Společnost PDI zaslala vedení města vyjádření, ze kterého vyplývá, že i kvůli povolení k provozování v zahraničí musí společnost dát vypracovat například posudek vlivu na životní prostředí. Zkoušky jsou podle vyjádření společnosti pod dohledem zástupců České inspekce životního prostředí, ministerstva životního prostředí a ministerstva průmyslu.

Město Mělník nechce, aby na jeho území byla provozována loď se zařízením spalujícím odpad ze zdravotnictví. Krajskému úřadu Středočeského kraje proto zaslal v řízení EIA nesouhlas se záměrem v jeho současné podobě. Namítá, že není jednoznačné, zda se loď po dokončení skutečně přemístí do zahraničí, jak uvádí výrobce.

Ze zdravotnického odpadu syntézní plyn

Loď Perun je určitě zajímavý projekt, který přináší na české vody netradiční spojení odpadového hospodářství a mobility. Na její palubu má být instalováno zařízení NAVI‑MED 500, jež podle firmy představuje ambiciózní technologii postavenou na flexibilitě, udržitelnosti a soběstačnosti. Její hlavní výhodou je právě mobilita – Perun může zpracovávat nebezpečné zdravotnické odpady přímo v přístavech, během kotvení, nebo teoreticky i za pohybu. To jí umožňuje „zasahovat“ tam, kde chybí odpovídající infrastruktura, bez potřeby budovat stacionární spalovny či přepravovat nebezpečný odpad na velké vzdálenosti.

Technologie NAVI-MED 500 nepracuje na principu klasického spalování s řízeným přebytkem vzduchu, ale využívá dvoustupňový vysokoteplotní proces, který lze označit za formu plazmou asistované pyrolýzy nebo vysokoteplotní parciální oxidace. V prvním kroku se připravený odpad (frakce do 30 cm) zavádí do rotačního reaktoru, kde probíhá termo-chemický rozklad (pyrolýza) za vzniku surového termoplynu a tuhé zbytkové frakce (reakční zbytek). Tyto dvě složky následně vstupují do vysokoteplotního reaktoru (nad 1400 °C), kde probíhá jejich parciální oxidace, tedy neúplné spálení za omezeného přístupu kyslíku. Výsledkem procesu je syntézní plyn (syngas), který lze dále čistit a použít jako náhradu zemního plynu (např. ke kogeneraci elektřiny a tepla, výrobě methanolu či vodíku), a vitrifikát, sklovitá anorganická hmota, kterou lze využít v průmyslu.

Kde končí kontrola a začíná riziko?

Zatímco stacionární spalovna je zcela závislá na místních územních a stavebních řízeních, veřejných slyšeních, povolovacích procesech a dlouhodobém provozním dozoru, mobilní jednotka se může přesouvat podle aktuální potřeby, dostupnosti odpadu nebo i politického odporu. Mobilní spalovna tak nabízí skvělou možnost zpracovat odpad tam, kde vniká, tedy je poptávka, ale zároveň vytváří značné regulační vakuum.

Přirozeně se u takové mobilní jednotky otvírá celá řada otázek: Kdo bude kontrolovat emise do ovzduší? Podle jakého právního režimu se bude zařízení řídit – podle státu, pod jehož vlajkou loď pluje, nebo podle vod, v níž se zrovna nachází? A co neutrální vody? Jak se na takové zařízení dívat pohledem přeshraniční přepravy odpadů? A určitě každého statistika napadne, zdali nám nebude chybět odpad v evidencích.

Zároveň zde vyvstává otázka přesunu odpovědnosti. Pokud bude loď schopna pohybovat se mezi evropskými i mimoevropskými přístavy, není vyloučeno, že bude využívána k vývozu odpadů do oblastí se slabšími environmentálními a sociálními standardy. Nejde o planou spekulaci – podobný osud v minulosti potkal e-odpad, plastový odpad, textil, pneumatiky, který pod rouškou „recyklace“ končil v Africe nebo jihovýchodní Asii.

Na hraně byznysu a odpovědnosti

Lodospalovna by tak mohla snadno představovat nový kanál environmentálního dumpingu, kdy se odpad stává zbožím a emisní zátěž je vyvezena spolu s ním. Přesun odpovědnosti za ekologické dopady mimo Evropu je nicméně v přímém rozporu s principem blízkosti a se strategií EU pro cirkulární ekonomiku, která klade důraz na místní zpracování a zodpovědnost producenta.

Evropská legislativa – včetně revidovaného nařízení o přepravě odpadů (Waste Shipment Regulation) – navíc výslovně stanovuje, že vývoz odpadů (zejména plastů) mimo EU je přípustný pouze tehdy, pokud příjemce prokazatelně disponuje technologií umožňující skutečnou recyklaci v souladu s evropskými standardy. Nelze tedy pouhé odeslání odpadu do třetí země vydávat za recyklaci bez důvěryhodného ověření jeho zpracování.

V tomto světle je třeba důsledně rozlišovat mezi legálním vývozem za účelem skutečné materiálové recyklace a vývozem, jehož primárním účelem je zbavit se odpadu. Mobilní jednotka se schopností kotvit v přístavech mimo EU by tak mohla představovat „šedou zónu“ – potenciálně obcházející evropské kontrolní mechanismy.

Ono jde o reputaci státu, který takové zařízení schválil k provozu, pokud by nestaly situace o které výše popisujeme stejně tak je potřeba si dát pozor, aby se z něčeho takového nestal dobrý špatný příklad zajímavě výnosové byznysové praxe. Na druhou stranu můžeme neustále číst i médiích, jak v zemích třetího světa stále chybí moderní a pokročilé technologie na zpracování odpadu, čistění odpadních vod, výroby pitné vody. Čili v tomto ohledu určitě jde o zajímavý posun ochrany životního prostředí, pokud by v tomto směru bylo zařízení provozováno.

Z hlediska ekonomiky odpadového hospodářství představuje plovoucí spalovna rovněž potenciální komplikaci. V okamžiku, kdy začne nabízet své služby jako snadno dostupné řešení, může dojít k pokřivení trhu. Obcím a státům se nemusí vyplatit investice do vlastních zařízení nebo do systémů pro vyšší míru třídění, pokud bude možné odpad jednoduše „naložit na loď“. Stejně tak zajímavá cena může být lákavá podobně jako dovoz odpadu do zahraničí.

Spalovna budoucnosti?

Lodospalovna je bezesporu zajímavým technologickým řešením, které přináší nové možnosti pro zpracování nebezpečných odpadů, ale současně otevírá řadu složitých právních, environmentálních i etických otázek. Právě proto, že se pohybuje na tenké hranici mezi inovací a regulací, je nezbytné přistupovat k ní s maximální obezřetností – a nelze aktivitám města Mělník, které požaduje jasná pravidla a důkazy o budoucím využití, nic vyčítat.

Zásadní je, aby byl podobný projekt komunikován nejen s odbornou, ale i širokou veřejností, transparentně a srozumitelně. Technologie tohoto typu vyžadují jasné mantinely, právní rámec a mezinárodní dohodu o tom, co je a není přijatelné – nejen z hlediska emisí, ale i z pohledu odpovědnosti za následky. V opačném případě hrozí, že se mobilní jednotky stanou precedentem pro obcházení přísnějších standardů – nejen technických, ale i společenských.

V tomto ohledu bychom neměli podlehnout ani bezbřehému optimismu, ani zbytečné skepsi. Naopak je třeba důsledně uplatňovat princip předběžné opatrnosti, který v evropské legislativě platí právě pro technologie s potenciálním rizikem pro zdraví a životní prostředí. Určitou míru klidu přitom může přinést fakt, že se dosud neobjevily žádné zásadní kritické reakce ze strany environmentálních organizací, které jinak na spalování odpadu tradičně reagují velmi citlivě.

Chystáte se na svém pozemku postavit studnu nebo čističku odpadních vod? Od 1. 8. by to pro vás mělo být jednodušší – začíná platit novela stavebního zákona. Počítá třeba s tím, že u těchto staveb už nebude nutná kolaudace. Také se snižuje poplatek za stavbu studny nebo čističky. Stoupne zájem o stavby studen? „Pro stavebníky je tato změna rozhodně zajímavá. Jednodušší povolování studen a čističek však podle Světlany Jedinákové z odboru výstavby na Úřadu městské části Praha 6 nepřinese úlevu samotným stavebním úřadům. Více ZDE

V posledních letech se stále častěji objevují návrhy na rozšíření systému rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR) na další proudy odpadů, jako je textil, nábytek, sportovní potřeby a hračky. Tato snaha vychází z principu znečišťovatel platí a tedy, že odpovědnost za odpad by měl nést především ten, kdo jej uvádí na trh. Obce totiž odpad samy nevytvářejí, pouze zajišťují jeho sběr a nakládání s ním, ale často za cenu, která výrazně přesahuje příjmy z poplatků od občanů. Pojďme se zamyslet, jestli nepřehlížíme jiné systémové řešení.

Podle aktuálních dat společnosti EKO‑KOM činily v roce 2024 průměrné náklady obcí na odpadové hospodářství 1 675 Kč na obyvatele. Přitom výše poplatku, který vybírají obce od svých občanů, je silně proměnlivá – záleží na její formě a často zdaleka nedosahuje zákonného maxima (1 200 Kč podle § 10h odst.1 zákona o místních poplatcích). V průměru se v Česku poplatky pohybují kolem 800–900 Kč na osobu ročně, což znamená, že obce doplácejí přibližně 700–800 Kč za každého obyvatele ze svého rozpočtu.

Z toho vyplývá, že obce dnes dotují systém odpadového hospodářství téměř z poloviny, přičemž výše této „dotace“ není dána jen objektivními náklady, ale také politickým rozhodnutím o výši místního poplatku. Jinými slovy, část zátěže si obce volí samy. Nicméně tak či onak ani maximální výše poplatku by pro obec zajistilo kladnou nulu. Přirozeně se pak musíme ptát, jestli dnešní systém je vyvážený, spravedlivý, umožňuje rozvoj odpadové infrastruktury obce apod., jedním slovem udržitelný.

V tomto kontextu se nabízí úvaha: když firmy, které už platí nemalé daně (DPH, daň z příjmu, spotřební daň, silniční daň), čímž svým způsobem naplňují pravidlo znečišťovatel platí, proč by stát nemohl financovat (dorovnávat) základní odpadové služby přímo z veřejných rozpočtů? Konkrétně by bylo možné zavést novou kapitolu v rámci rozpočtového určení daní (RUD), která by obcím přidělovala prostředky na základě počtu obyvatel a bral by ohled na to, že obce a města ne vždy využívají maximální možnost zákonnou výši poplatku za odpady – například 500 Kč na obyvatele a rok. Takový systém by byl jednoduchý, transparentní a administrativně nenáročný v celkové hodnotě 5 mld. Kč.

Přitom právě oblast odpadového hospodářství čelí obrovskému tlaku na modernizaci. Sama ekonomická analýza POH ČR odhaduje, že v horizontu období let 2025-2035 budou potřebné investice do odpadového hospodářství pro dosažení cílů představovat až cca 159 mld. Kč. Zákaz skládkování v roce 2030, recyklační cíle EU, třídicí cíle pro obce, potřeba snižovat emise skleníkových plynů i budovat infrastrukturu pro zpracování biologicky rozložitelných odpadů a další. To vše vytváří souběžný investiční a provozní nárok, který obce samy o sobě nemohou dlouhodobě unést, pokud dnešní ekonomická realita je taková, jaká je.

Navýšení prostředků z RUD v rozsahu 5 miliard korun ročně by umožnilo municipalitám stabilizovat obecní odpadové systémy, rozšířit kapacity sběrných dvorů, investovat do moderních svozových systémů, systémů prevence vzniku odpadů jako jsou reuse centra, nebo podpořit vznik zařízení na úpravu a recyklaci odpadu. Ano, dnes stát nabízí dotace, ale na dotaci není právní nárok, a tedy nelze k dotaci přistupovat jako koncepční systémové a plošné řešení.

Tento přístup by neznamenal konec současných EPR, ani by neznamenal vznik nových, ale spíše nové rozvržení odpovědnosti a financování. Výrobci by i nadále nesli odpovědnost za specifické výrobkové toky (např. elektrospotřebiče, baterie, pneumatiky), ale základní financování obecního systému (svoz, sběrné dvory, osvěta, administrativa) by bylo „garantováno“ státem. Zásadní výhodou tohoto modelu by byla finanční stabilita obcí, snížení závislosti na výběru místních poplatků a posílení dlouhodobého plánování. Zároveň by bylo možné zachovat výkonnostní motivaci – například formou navázání části prostředků z RUD na míru třídění nebo produkci odpadu.

A co když odpad není náklad, ale zdroj?

Debata o financování odpadového hospodářství je dnes v podstatě postavená na jednom základním předpokladu: že odpad je nákladem, jehož likvidace musí být nějakým způsobem zaplacena – ať už občanem, výrobcem, nebo státem. Tento rámec je logický v prostředí, kde materiály po vyhození ztrácejí hodnotu a nakládání s nimi přináší pouze výdaje. Jenže co když tento předpoklad přestane platit? Co když začneme na odpad nahlížet jako na potenciální surovinu, kterou lze zhodnotit, a tedy i prodat? Cirkulární ekonomika by měla vést právě k tomuto obratu.

V ideálním prostředí cirkulární ekonomiky vzniká poptávka po druhotných surovinách – po recyklátu, který má technické parametry srovnatelné s primární surovinou a zároveň je dostupný v potřebném množství, kvalitě a za předvídatelnou cenu. V takové situaci se sběr, třídění a zpracování odpadů nestává jen službou pro veřejnost, ale také ekonomickou aktivitou s potenciálem výnosu. To, co dnes považujeme za náklad (plastový obal, textilní zbytek, stavební suť či organický odpad…) se může stát komoditou, o kterou bude zájem na trhu. Za určitých okolností může mít tento výnos reálný vliv na bilanci obecního rozpočtu nebo provozovatele odpadového systému.

Tento scénář není hypotetický. Již dnes kvalitní regranulát z polyethylentereftalátu (PET), polyethylenu (PE) nebo polypropylenu (PP) dosahuje výkupních i zajímavých prodejních cen. Ostatně lukrativnost rPETu provází celou debatu o zálohování a nezálohování. Pokud se vrátíme trošku v čase, tak podobný osud najdeme i u TAP (tuhého alternativního paliva), byť v tomto případě nejde o uplatnění recyklátu ve výrobě, kde se původně očekávalo, že o něj budou mít teplárny nebo cementárny zájem jako o palivo a budou za něj platit. Ve skutečnosti  nejprve převažoval opačný model – provozovatel TAP linky platil odběrateli za to, že odpad převezme. Aktuálně ale dochází k obratu: kvalitní TAP se začíná stávat ekonomicky ceněnou surovinou.

Přesto jsou tyto případy spíše výjimkou než pravidlem. Stále platí, že většina recyklovaných materiálů nenachází ekonomické zhodnocení, a tedy odběratele kvůli legislativním bariérám, chybějící stabilitě trhu, absenci dlouhodobých smluv a nízké ekonomické předvídatelnosti. Problém není v absolutní nekvalitě výstupů, ale v neexistenci systémových podmínek, které by tržní logiku podpory recyklace přetavily v udržitelný investiční model. Jinými slovy technicky umíme vyrábět recykláty slušné kvality, ale systém (legislativa, trh, pobídky, smluvní jistoty) neumožňuje, aby se z recyklace stal stabilní a atraktivní byznys a tím pádem chybí motivace investovat. Zpráva Circularity Gap Report 2025 uvádí, že zatímco celosvětově v roce 2018 tvořily recyklované nebo znovu využité materiály 9,1 % celkové spotřeby, v roce 2024 to bylo už jen 6,9 %. To znamená, že více než 93 % všech surovin nadále pochází z primárních, tedy panenských zdrojů.

Chybí především systémové nástroje, které by tento trh podpořily. Recyklát je často dražší než primární materiál, protože nese technologické i logistické náklady navíc – a nemá dostatečnou podporu ani ze strany legislativy, ani veřejných zakázek. Ve většině zemí EU, včetně Česka, zatím neexistují závazné kvóty na minimální obsah recyklátu ve výrobcích (krom PET lahví a dalších plastových obalů viz nařízení PPWR), ani ekonomické pobídky typu snížené DPH nebo investičních zvýhodnění. Zpracovatelé a výrobci se tak pohybují v prostředí, které sice deklaruje podporu cirkulární ekonomiky, ale ve skutečnosti je stále výhodnější sáhnout po „novém materiálu“ než po recyklovaném. Bez těchto základních prvků nemůže vzniknout trh, který by přetavil odpad z nákladu na zdroj a zisk. Navíc vnímání výrobku s obsahem odpadu z pohledu zákazníka je kapitolou sama pro sebe.

Zajímavý příklad napětí mezi politickými cíli a tržní realitou představuje oblast PET lahví, kde Evropská unie zavedla zmiňovaný povinný podíl recyklovaného PET (rPET) v nových obalech. Tento požadavek výrazně zvyšuje tlak na uzavření materiálového cyklu, tedy použití recyklátu zpět do výroby nápojových obalů, tzv. bottle-to-bottle. V praxi to způsobuje výrazné turbulence na trhu, protože kvalitní rPET je v současnosti využíván v jiných aplikacích, například v textilním nebo automobilovém průmyslu, které jsou z pohledu cirkularity slepou uličkou (tzv. downcyklací), protože z těchto výrobků již není návrat do potravinářského obalu technicky možný.

Tlak na uzavřený oběh PETu bez současného vytvoření poptávky po recyklátech z jiných plastů jasně ukázal slabinu křížového financování tříděného sběru a svozu plastů. Bez systémové podpory pro širší spektrum plastových recyklátů a bez stabilních odběratelských trhů nelze očekávat, že se z recyklace stane robustní a soběstačný segment cirkulární ekonomiky. Paradoxem je, že jsou mediálně známi případy, že výrobce raději šáhl po zdroji v zahraničí než v Česku.

Pokud však tento trh vznikne zásadně se změní i samotná ekonomika odpadového systému. Systém EPR by se proměnil z mechanismu krytí ztrát na investiční nástroj do kvality výstupu a podpory recyklace. Výrobci by už neplatili jen za to, že někdo odpady sebere a zlikviduje, ale investovali by do toho, aby se z nich stal kvalitní a použitelný materiál a svým způsobem by nevydělali jen jednou. Zodpovědnost za odpad by se tak znovu posunula blíž k výrobkům, jejich designu a zpracovatelnosti, tedy k bodu, kde se o recyklovatelnosti rozhoduje v prvopočátku nejvíce (tzv. ekodesign).

Zároveň by klesl tlak na veřejné rozpočty. Pokud by část složek odpadu byla zpeněžitelná, či nezatěžovala by obecní systémy, nebylo by třeba tolik dotovat základní infrastrukturu, protože by si systém začal na sebe částečně vydělávat. Neznamená to, že by poplatky zcela zanikly, nebo že stát zcela zmizí z financování. Znamená to ale, že financování bude více diverzifikované, méně závislé na jediné příjmové linii a více propojené s výkonností celého systému.

Aby se tento scénář naplnil, je třeba změna uvažování na všech úrovních – od evropské legislativy přes národní strategie až po konkrétní technické normy a parametry recyklovaných výrobků. Není to otázka jediné reformy, jedné vyhlášky nebo plánu. Je to cesta, která povede k tomu, že pojem „odpad“ přestane být synonymem problému a stane se synonymem potenciálu. A právě v tom spočívá podstata cirkulární ekonomiky: ne jako ideál na papíře, ale jako fungující model, který propojuje environmentální odpovědnost s ekonomickou životaschopností.

5 miliard pro odpady? V kontextu státního rozpočtu jde o symbolickou částku

Jednou asi z často opakovaných výhrad vůči snaze posílit stabilní financování obecních systémů nakládání s odpady by byla zcela určitě rozpočtová „neprůchodnost“. Navýšení podílu obcí na výnosu daní, nebo vytvoření specifického účelového přídělu v rámci RUD (rozpočtového určení daní), by se mohlo jevit jako nereálné, protože by znamenalo zatížení státního rozpočtu o několik miliard korun. Tento argument ale neobstojí při pohledu na aktuální rozpočtové priority a rozhodnutí, která stát dělá v jiných oblastech.

Aktuální schválení zvýšení platů ústavních činitelů, soudců a státních zástupců zatíží státní rozpočet nemalou částkou, přitom 5 miliard korun ročně by obcím umožnilo vytvořit funkční a dlouhodobě udržitelné systémy pro sběr, třídění a materiálové využití komunálních odpadů. Jinými slovy: stát byl v jednom případě ochoten bez širší veřejné diskuse rozhodnout o výdaji ve prospěch úzké skupiny vysoce postavených zaměstnanců veřejné správy, ale v případě systémové podpory obcí a investic do environmentální infrastruktury by váhal?

V kontextu státního rozpočtu, jehož výdaje v roce 2025 přesahují 2 200 miliard korun, představuje částka 5 miliard přibližně 0,2 %. Jde o zcela marginální výdaj, který by měl zásadní dopad na kvalitu veřejné služby. Argument, že „na to nejsou peníze“, tak ztrácí věrohodnost, pokud stát dokázal schválit navýšení platů, které nemá systémový multiplikační efekt ani absolutně žádnou přidanou hodnotu pro občana natož pro municipalitu.

Než přidáme další kolečko, zpevněme osu

Na podzim 2025 čekají Česko parlamentní volby. Vzhledem k rostoucím ekonomickým, environmentálním i legislativním tlakům, které se v odpadovém hospodářství koncentrují, by si toto téma zasloužilo určitě pozornost. Právě obce totiž nesou hlavní zodpovědnost za odpadové systémy v první linii, stejně tak za plnění EU cílů. Bez finanční jistoty a podpory ze strany státu však nemohou dlouhodobě plnit roli, kterou jim ukládá legislativa.

Než začneme s rozšiřování EPR modelu na další komodity, možná by tak stálo za to se prioritně vrátit ke základnímu principu: investovat do infrastruktury, která slouží všem. Volby přinášejí příležitost změnit priority. Pokud má být Česká republika schopna naplnit klimatické i recyklační cíle, potřebuje i moderní, stabilní a ekonomicky udržitelné odpadové hospodářství, které nám bude generovat udržitelnou budoucnost.