Čína si v posledních letech postupně vybudovala převahu nad produkcí vzácných zemin, které hrají klíčovou roli v moderních technologiích od smartphonů po elektromobily. Tyto prvky nejsou problémem jen kvůli své vzácnosti, ale zejména kvůli složitému zpracování, jehož velkou část zvládá právě Čína díky nízkým nákladům na práci, příznivějším podmínkám pro průmysl a často i méně přísným environmentálním regulacím. 

Peking v reakci na rostoucí strategický význam těchto surovin zpřísnil pravidla vývozu. Nová opatření se vztahují nejen na samotné nerosty, ale i na produkty, které je obsahují i v malé koncentraci. Vývoz nyní podléhá licence, přičemž zahraniční společnosti musí doložit, že suroviny nebudou použity pro vojenské účely. Tato omezení se nejvíce týkají tzv. těžkých vzácných zemin — dysprosia, terbia, holmia, thulia, ytterbia či lutencia — oblastí, kde Čína ovládá téměř celý řetězec z těžby přes zpracování až po finální výrobu. 

Evropský průmysl už pociťuje konkrétní škody. Podle Evropské obchodní komory v Číně (ECCC) některé firmy zaznamenaly milionové ztráty a řada dalších se obává, že výpadky v dodávkách klíčových surovin budou častější. Požadavek na exportní licence, které jsou často zamítnuty, či jejich udělení je zpožděno, zvyšuje nejistotu výrobců, kteří jsou závislí na stabilním přísunu těchto materiálů. 

Evropská unie snaží posílit vlastní surovinové zdroje – jednou z diskutovaných možností je rozvoj těžby ve vzdálených regionech, jako je Grónsko, avšak tento proces je pomalý, nákladný a komplikovaný jak infrastrukturovými, tak ekologickými výzvami. Evropské firmy se musí připravit na to, že vzhledem k růstu geostrategického významu vzácných surovin bude konkurenční tlak i regulační rizika v tomto sektoru narůstat. 

Celkově se ukazuje, že Číně už nestačí být jen velkým hráčem na trhu — svým ovládáním výrobního řetězce si vybudovala nástroj, který může využívat v geopolitických i ekonomických vyjednáváních velmi efektivně. Pro Evropu to znamená, že její postupná závislost na dovozu strategických surovin není jen obchodní problém, ale výzva, která zasahuje do průmyslové suverenity, inovací a udržitelného růstu. Další podrobnosti ZDE

Představte si Babiččino údolí: klikatá cestička, pole, lesy a potok, který vše spojuje do živého celku. Přesně tak by se dalo vnímat i moderní „vodíkové údolí“ – území, kde se propojuje výroba, skladování, distribuce a spotřeba vodíku do jednoho funkčního systému, a kde jednotlivé sektory, jako doprava, průmysl a energetika, vzájemně spolupracují. Stejně jako v babiččině údolí každý potok, strom a louka má svůj účel, tak i komponenty vodíkového údolí dohromady vytvářejí laboratoř dekarbonizace s praktickým dopadem na regionální i národní úroveň.

Evropská unie si stanovila ambiciózní cíl: do roku 2030 provozovat 400 MWe elektrolyzérů, které se stanou páteří výroby čistého vodíku. Tento cíl má významný dopad i pro české prostředí, kde se již taková první údolí formují. V Ústeckém kraji stojí projekt na spolupráci s největším domácím spotřebitelem vodíku – společností Unipetrol, Moravskoslezský kraj se může pochlubit dynamickým vodíkovým klastrem, který vznikl podpisem memoranda šestnácti firem a dnes sdružuje přes třicet členů pokrývajících celý hodnotový řetězec. Karlovarský region těží z blízkosti německých přeshraničních projektů a nabízí platformu pro mezinárodní spolupráci.

Vodíková údolí však nejsou jen o technice. Klíčovou roli hraje schopnost propojit podniky, výzkumné instituce a veřejnou správu. Tento model spolupráce, označovaný jako „triple helix“, je v pokročilejších fázích rozšiřován o aktivní zapojení veřejnosti – vzniká tzv. „quadruple helix“. Jen propojení všech čtyř aktérů zajistí, že vodíková ekonomika nebude závislá na krátkodobých dotacích, ale bude růst organicky a stát se funkční alternativou k fosilním palivům.

Vodík dnes už není jen jeden „vodík“, ale existuje několik jeho druhů, které se liší způsobem výroby, environmentálním dopadem a možnostmi využití. Šedý vodík, nejrozšířenější typ, se vyrábí z fosilních paliv. Tento typ vodíku se využívá hlavně v průmyslových procesech, například při výrobě amoniaku nebo v rafineriích, kde je čistý vodík nezbytný. Modrý vodík vzniká stejným procesem, ale s odchytáváním a ukládáním CO₂ do geologických vrstev. Zelený vodík, který se považuje za klíčový pro dekarbonizaci, se vyrábí elektrolyzéry využívajícími energii z obnovitelných zdrojů, jako jsou větrné a solární elektrárny, k rozkladu vody na vodík a kyslík, a jeho produkce je prakticky bezemisní. Vedle těchto hlavních typů se objevují i méně běžné varianty, například tyrkysový vodík nebo růžový či fialový vodík, které využívají jadernou energii pro elektrolytickou výrobu.

Metodický dokument, který vznikl s cílem podporovat budování těchto projektů, nabízí konkrétní doporučení pro rozvoj vodíkové ekonomiky. Obsahuje například analýzu možností přeshraniční a meziregionální spolupráce, doporučení pro plánování infrastruktury a strategie pro propojení výroby s lokální poptávkou. Zdůrazňuje, že ekonomická udržitelnost je klíčová – výroba vodíku musí být konkurenceschopná, efektivní a propojená s reálnými potřebami průmyslu i dopravy. Jinak hrozí, že ambiciózní projekty zůstanou pouze krátkodobými experimenty.

Kromě toho dokument upozorňuje na význam technologických inovací, například využití zeleného vodíku z obnovitelných zdrojů, efektivní integraci bateriových systémů a digitalizaci řízení výroby a distribuce. Zdůrazňuje také vzdělávací rozměr – informování veřejnosti a průmyslu o možnostech vodíku jako čisté energie je nezbytné pro dlouhodobou akceptaci a úspěch těchto projektů. 

Dokument sám sebe označuje za „živý materiál“, který bude průběžně doplňován a aktualizován na základě praktických zkušeností. To je zásadní, protože žádná metodika nemůže předem předvídat všechny překážky i příležitosti, které se objeví při provozu vodíkových údolí. Obsahuje rovněž doporučení pro implementaci pilotních projektů, hodnocení jejich dopadu na lokální ekonomiku a životní prostředí a postupy pro zapojení lokálních komunit do rozhodování.

Dokument ke stažení:

Metodika vodíkových údolí

Na jedné straně přísnější dohled nad rozpouštědly, pryskyřicemi a polymery, na druhé straně úleva pro bílý pigment, který barví naše zdi i kosmetické krémy. Chemická regulace v Evropě tak znovu ukazuje, že jde doslava o živý organizmus, kde se bdělost vyplácí. 

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) vyhlásila veřejnou konzultaci k identifikaci tří nových látek vzbuzujících mimořádné obavy (SVHC). Do seznamu kandidátů se dostal n-hexan, spojovaný s toxicitou při dlouhodobé expozici, který se používá jako rozpouštědlo v lepidlech, čisticích prostředcích či při extrakci olejů a polymerů. Další kandidátskou látkou je bisfenol F, využívaný k výrobě epoxidových pryskyřic, lepidel a povlaků, tedy v obalech, stavební chemii nebo nátěrech. Třetím kandidátem je fluorovaný derivát bisfenolu, jehož role je významná při výrobě speciálních polymerních materiálů, termoplastů a pryže. Pokud budou tyto látky zařazeny na seznam SVHC, mohou se stát předmětem povolovacího režimu REACH a jejich použití se tak pro podniky výrazně zkomplikuje.

Současně se mění situace kolem oxidu titaničitého, známého spíše pod lidovým označením titanová běloba. Tento bílý pigment je nepostradatelnou složkou barev, plastů, papíru, kosmetiky nebo i některých léčiv. V roce 2020 byl zařazen mezi látky podezřelé z karcinogenních účinků při vdechování prachu, což znamenalo přísnější pravidla pro jeho označování a používání. Nedávný rozsudek Soudního dvora EU však tuto klasifikaci zrušil a od srpna 2025 už výrobci nebudou muset své produkty kvůli obsahu oxidu titaničitého označovat varováním. Evropská agentura pro chemické látky proto stáhla z databáze i metodický návod k označování. To ale neznamená, že se titanová běloba stává bezproblémovou – při manipulaci s jemným prachem budou i nadále rozhodující vlastní bezpečnostní opatření firem.

Spojené státy prostřednictvím United States Geological Survey (USGS) zveřejnilo návrh Seznamu kritických surovin pro rok 2025, ve kterém identifikovalo několik desítek komodit jako klíčových pro ekonomiku a národní bezpečnost. Tento dokument nastavuje nový metodologický přístup pro hodnocení, jak velký dopad mají možné narušení dodavatelských řetězců na průmyslová odvětví a celý hospodářský systém.

Návrh zahrnuje konkrétně 54 minerálních komodit, mezi nimiž se objevují nejen tradičně sledované prvky, jako je lithium, kobalt či nikl nezbytný pro bateriový průmysl, ale i specializované kovy, jejichž jména veřejnost často ani nezná – například dysprosium, terbium nebo lutecium, klíčové pro výrobu magnetů v elektromotorech a moderní elektronice. 

USGS ve svém hodnocení simulovala přes 1 200 scénářů narušení obchodu s celkem 84 surovinami a sledovala dopady na více než 400 průmyslových odvětví. Upozornila například na případ rhodia, jehož výpadek z Jižní Afriky by mohl způsobit ekonomický šok v řádu desítek miliard dolarů.

Seznam přináší i některá překvapení. Nově se mezi kritické řadí potaš, křemík, měď, stříbro, rhenium a olovo, zatímco arsen a tellurium mají být vyřazeny. USA tím vysílají signál, že se zaměřují nejen na „nové“ suroviny energetické transformace, ale i na tradiční průmyslové komodity, u nichž hrozí výpadky dodávek nebo silná závislost na omezeném počtu producentů.

Při srovnání s Evropskou unií je zřejmé, že transatlantické přístupy se v mnohém sbližují, ale přesto mají odlišné akcenty. Evropská komise letos schválila svůj Critical Raw Materials Act, který určuje seznam 34 kritických a 17 strategických surovin. Stejně jako USA klade důraz na lithium, kobalt, nikl, vzácné zeminy či grafit, tedy na materiály nezbytné pro baterie, větrné turbíny a polovodiče. Oproti americkému seznamu se ale EU soustředí více na diverzifikaci dodavatelů a méně na tradiční komodity typu mědi či stříbra, které zatím nejsou na evropském seznamu kritických surovin. Naopak Brusel akcentuje bor, baryt či titán, jejichž geopolitická závislost se projevuje hlavně v evropském průmyslovém řetězci.

Zatímco Spojené státy zdůrazňují ekonomické modelování a odhad dopadů narušení dodavatelských řetězců na HDP, evropský přístup je více institucionální a regulační – definuje cíle pro domácí těžbu (do roku 2030 má EU pokrývat alespoň 10 % své spotřeby z vlastních zdrojů), recyklaci (minimálně 15 %) a zpracování (40 %). Oba kontinenty tak řeší podobnou otázku: jak si udržet kontrolu nad surovinami, bez nichž není možná energetická transformace ani digitální ekonomika, a jak snížit závislost na Číně, která dominuje zpracování vzácných zemin, gallia, germania a dalších kritických prvků.

Americký seznam pro rok 2025 i evropský Critical Raw Materials Act tak ukazují, že kontrola nad minerály se stává otázkou nejen průmyslové strategie, ale i geopolitické moci. A zatímco Spojené státy sahají k detailním ekonomickým simulacím a rozšiřují definici kritičnosti i na komodity, které byly dosud vnímány jako samozřejmé, Evropa se snaží vyvažovat mezi udržitelným přístupem, recyklací a hledáním nových obchodních partnerů.

Který přístup je lepší?

Pokud hodnotíme přístupy USA a Evropské unie z hlediska praktičnosti, pružnosti a efektivity, je užitečné nejprve definovat, co pod těmito pojmy rozumíme. Praktičnost zde označuje schopnost přístupu poskytnout jasný, realizovatelný rámec pro konkrétní opatření, tedy míru, do jaké lze doporučení a cíle snadno implementovat do praxe. Pružnost znamená schopnost přístupu rychle reagovat na nové informace, změny v dodavatelských řetězcích či geopolitické a tržní podmínky, tedy flexibilitu systému při adaptaci na neočekávané situace. Efektivita se pak vztahuje k tomu, jak dobře přístup dosahuje svých cílů – ať už jde o predikci rizik, ochranu průmyslu, podporu soběstačnosti nebo udržitelnou transformaci ekonomiky.

Evropský přístup je z praktického hlediska výhodnější, protože stanovuje konkrétní cíle pro domácí těžbu, recyklaci a zpracování surovin, což umožňuje firmám i státním institucím plánovat konkrétní opatření a dlouhodobě sledovat jejich plnění. Jasně definované kvantitativní cíle, například minimální podíl recyklace nebo plánovaný podíl domácí těžby do roku 2030, poskytují praktický rámec pro implementaci politiky a usnadňují kontrolu výsledků. Naopak americký přístup, který je založen na rozsáhlém ekonomickém modelování dopadů výpadků dodávek, je spíše analytický a samotný seznam kritických surovin neposkytuje přímé nástroje k realizaci konkrétních opatření.

Co se týče pružnosti, americký model působí dynamičtěji. Díky simulacím stovek až tisíců scénářů výpadků surovin a jejich dopadů na stovky průmyslových odvětví lze rychle identifikovat nově rizikové materiály, vyhodnotit jejich ekonomické dopady a upravit doporučení podle aktuálních geopolitických nebo tržních podmínek. Evropský přístup je v tomto ohledu méně adaptabilní, protože změny legislativních cílů a regulací probíhají pomaleji a nejsou tak okamžitě reagující na náhlé výkyvy v dodavatelských řetězcích.

Efektivita jednotlivých přístupů se rovněž odvíjí od toho, jaké kritérium zvolíme. Americký model je vysoce efektivní v predikci dopadů výpadků surovin na ekonomiku, umožňuje prioritizovat zásahy tam, kde hrozí největší škody, a poskytuje strategickou informaci pro rozhodování firem a státních institucí. Evropský přístup je naopak efektivnější v praktické realizaci opatření, která mají dlouhodobý dopad na soběstačnost, recyklaci a udržitelnou energetickou transformaci, protože stanovuje měřitelné cíle, jejichž naplnění je možné monitorovat a vyhodnocovat. 

Pro lepší představu lze uvést konkrétní scénář, který ukazuje, jak by reagoval americký a evropský systém. Představme si například náhlý výpadek dodávek rhodia z Jižní Afriky, klíčového kovu pro katalyzátory a automobilový průmysl. Americký model, založený na simulacích, by okamžitě vyhodnotil dopady na stovky průmyslových odvětví, spočítal možné ztráty na HDP a identifikoval, která odvětví jsou nejzranitelnější. Na základě těchto dat by státní orgány i firmy mohly rychle prioritizovat opatření, například hledat alternativní dodavatele, upravit výrobní plány nebo zvýšit zásoby. Tento přístup umožňuje pružně reagovat na neočekávané situace, protože simulace mohou být pravidelně aktualizovány a rozšířeny o nové suroviny či scénáře.

Evropský přístup by na stejný problém reagoval spíše prostřednictvím institucionálních opatření. EU by zkoumala, zda je možné riziko snížit zvýšením domácí těžby, investicemi do recyklace nebo podporou zpracovatelských kapacit v rámci Unie. Místo okamžité kvantifikace ekonomických dopadů by systém zaměřený na regulace poskytoval dlouhodobou strategii, která minimalizuje závislost na omezených zdrojích. Například EU by mohla zvýšit podíl recyklovaného rhodia v katalyzátorech nebo podporovat diverzifikaci dodavatelů, což sice neřeší akutní výpadek okamžitě, ale snižuje riziko, že se podobná situace opakuje v budoucnu.

Evropský přístup tedy poskytuje stabilitu a jasný rámec pro dlouhodobé plánování, ale za cenu menší pružnosti a pomalejší adaptace na akutní změny v dodavatelských řetězcích. Celkově lze tedy říci, že ideální strategie by mohla kombinovat pružnost a analytickou sílu amerického modelu s praktičností a efektivitou evropského rámce, čímž by vznikl komplexní nástroj pro řízení kritických surovin.

 

Evropský parlament schválil směrnici, která nastavuje ambiciózní cíle v boji proti plýtvání potravinami i textilním odpadem. Do roku 2030 mají členské státy snížit množství potravinového odpadu v domácnostech, obchodech a restauracích o třetinu, zatímco ve výrobě a zpracování potravin se počítá s desetiprocentním poklesem oproti průměru posledních let. Největší zodpovědnost tak padá na domácnosti, protože právě z nich pochází více než 60 procent potravinového odpadu v Česku. 

Nový rámec se ale netýká jen jídla – výrobci textilu budou muset nově zajistit i sběr, třídění a recyklaci oblečení a domácího textilu, podobně jako už dnes funguje systém pro obaly nebo elektrospotřebiče. Obchodníci připomínají, že mnohé kroky ke snižování plýtvání už dávno zavedli, a plošné cíle tak podle nich neberou v potaz reálné rozdíly mezi jednotlivými segmenty. Restaurace varují před nárůstem administrativy a textilní průmysl upozorňuje na nedostatek technologií, problematickou kvalitu recyklátu a nejasnosti ohledně samotné realizace. V praxi však opatření přinesou i ekonomické dopady – náklady na recyklaci a sběr textilu bude muset někdo zaplatit a dále vyvstávájí obavy, že rozdílná implementace v jednotlivých státech EU způsobí nerovné podmínky. Ministerstva chtějí spoléhat nejen na osvětové kampaně a podporu potravinových bank, ale také na postupné změny nákupních návyků obyvatel. Více ZDE

Starý kontinent stojí před výzvou, jak proměnit ambiciózní plány ve skutečnost. Rok po Draghiho zprávě se ukazuje, že sliby o posílení konkurenceschopnosti často narážejí na politické kompromisy, složité regulace a rozdílné možnosti jednotlivých států. Schopnost proměnit doporučení v hmatatelné výsledky bude rozhodovat nejen o hospodářské síle kontinentu, ale i o jeho postavení ve světové ekonomice.

Když Mario Draghi, bývalý prezident Evropské centrální banky a předseda italské vlády, před rokem předložil Evropské komisi svou rozsáhlou zprávu o budoucnosti evropské konkurenceschopnosti, okamžitě se stala jedním z nejdiskutovanějších dokumentů v Bruselu. Nešlo o abstraktní strategii plnou vágních formulací, ale o pečlivě sestavený soubor 383 konkrétních doporučení, která měla zásadně proměnit způsob, jakým Evropa funguje. Draghi už tehdy upozornil, že pokud Unie nezrychlí investice, neodbourá bariéry brzdící inovace a nevytvoří jednotný kapitálový a energetický trh, hrozí jí neodvratný úpadek. Slovo „úpadek“ znělo tvrdě, ale Draghi jej použil záměrně: chtěl zdůraznit, že nejde o pomalý proces, který lze přehlížet, nýbrž o reálné riziko ztráty pozice v globálním světě, kde Spojené státy a Čína postupují mnohem rychleji.

Zpráva identifikovala dlouhodobé slabiny evropské ekonomiky. Patří k nim především vysoké ceny energií, složitý a nejednotný regulační rámec, roztříštěný vnitřní trh a nedostatečné investice do výzkumu a vývoje. Draghi upozornil, že jen v oblasti umělé inteligence je Evropa dramaticky pozadu – zatímco USA dokázaly během jednoho roku vyvinout desítky velkých jazykových a multimodálních modelů, EU se zmohla jen na tři. V automobilovém průmyslu je situace podobná: evropské značky, ještě nedávno dominantní na světových trzích, čelí silnému tlaku čínských výrobců elektromobilů, kteří dokážou vyrábět levněji a rychleji. K tomu se přidává pomalé tempo budování digitální infrastruktury, zpoždění při zavádění nových technologií a v neposlední řadě stále nízký podíl soukromých i veřejných investic do inovací. Draghi přitom spočítal, že Evropa by potřebovala každoročně navýšit investice o pět procent svého HDP, tedy zhruba o 750 až 800 miliard eur, pokud nechce v příštích dvou dekádách ztratit schopnost konkurovat.

Rok po zveřejnění zprávy se v Bruselu uskutečnila bilanční konference za účasti nejvyšších představitelů EU, kde se hodnotilo, co se podařilo. Výsledek ale není příliš optimistický. Podle nezávislých analýz bylo plně implementováno sotva dvanáct procent doporučení. Přibližně třetina se nachází ve stadiu částečného plnění, ale u většiny se dosud nepodařilo učinit zásadní krok kupředu. Evropská komise sice spustila iniciativy, jako je takzvaný „kompas konkurenceschopnosti“, a začala připravovat reformy rámcových programů pro výzkum a inovace, avšak byrokratické překážky, politické spory mezi členskými státy a neochota navýšit společné investice celý proces brzdí. Draghi při svém posledním vystoupení konstatoval, že Evropa opět promarnila rok a že její schopnost držet krok s globálními rivaly se ještě více oslabila.

Reakce odborné veřejnosti ukazují, že varování nebylo přehnané. Český ekonom Petr Zahradník poznamenal, že slovo „úpadek“ přesně popisuje realitu, protože růst Evropy zůstává slabý, zatímco náklady na energie, suroviny i práci rostou. Viktor Daněk z institutu Europeum v komentáři dodává, že Evropa se často ocitá v pasti kompromisů, kdy se sice všichni shodnou na potřebě reforem, ale jejich konkrétní podoba se v záplavě rozdílných zájmů ztrácí. Většina členských států je podle něj příliš soustředěna na krátkodobé vnitropolitické priority a postrádá ochotu dívat se za horizont jednoho volebního období.

Energetika patří k oblastem, kde se rozpor mezi vizí a skutečností projevuje nejzřetelněji. Unie dokázala snížit závislost na ruských fosilních palivech, ale zároveň se naplno ukázala nerovnost mezi členskými státy. Některé země disponují stabilními obnovitelnými zdroji a dokážou využít domácí kapacity, jiné – včetně České republiky – se potýkají s vysokými náklady. Výsledkem je energetická nerovnováha, která ohrožuje jednotu vnitřního trhu. To se promítá i do průmyslu, kde podniky platí výrazně více za energie než jejich konkurenti v některých západních státech, což snižuje jejich exportní schopnosti.

Neméně závažným tématem je regulace digitální ekonomiky. EU je často označována za globálního lídra v ochraně dat a práv spotřebitelů, což je nesporně přínosné. Avšak přísné regulace zároveň zpomalují nástup nových technologií. Firmy se obávají právní nejistoty, složitých procedur a vysokých sankcí, což vede k odkládání investic. To je vidět i v Česku, kde se část startupů raději orientuje na americké nebo asijské trhy, kde panuje větší flexibilita. Draghi na tuto dvojsečnost upozornil, když zdůraznil, že Evropa musí umět spojit ochranu hodnot se schopností být inovativní.

Velký otazník visí i nad financováním. Draghi jasně řekl, že veřejné zdroje samy o sobě nestačí. Je nutné přilákat soukromý kapitál, a to bez záruky stabilního investičního prostředí není možné. Problémem přitom není jen objem prostředků, ale i rychlost, s jakou se dostávají k příjemcům. Byrokracie a zdlouhavé procedury často znamenají, že firmy čekají měsíce či roky na schválení projektů, což je v prostředí, kde globální konkurenti postupují agresivně a rychle, nepřijatelný luxus.

Po roce tak Draghiho zpráva neztrácí na aktuálnosti – spíše naopak. Její závěry působí ještě naléhavěji, protože čas, který Evropa promarnila, už nelze získat zpět. Zpráva zůstává mapou cesty, kterou by Unie měla následovat, ale mapa sama o sobě nestačí, pokud chybí politická odvaha a schopnost ji použít. Nejde o to, aby se Evropa vzdala svých ambicí, ale bez rozhodných a akčních kroků hrozí, že se Draghiho varování z prorockých slov promění v realitu. Stejně jako antická architektura využívala optické zákony, aby korigovala lidské vnímání a vytvořila iluzi dokonalé harmonie, potřebuje i Evropa vědomě pracovat se svými slabinami. Nestačí stavět na plánech a vizích, ale je třeba zohlednit realitu a cíleně ji vyrovnávat tak, aby celek působil silně a soudržně. Tak jako Parthenón obstál v čase díky skrytým korekcím proporcí, může i Evropská unie obstát v globální konkurenci – pokud najde odvahu provést korekce, které možná nebudou na první pohled vidět, ale které rozhodnou o jejím dlouhodobém postavení.

Pro Českou republiku, která se již brzy vydá k volebním urnám, má Draghiho zpráva i bilanční konference zvláštní význam. Budoucí vláda bude muset rozhodnout, zda se spokojí s přežíváním v rámci evropského průměru, nebo se pokusí aktivně prosazovat reformy, které posílí konkurenceschopnost země i celé Unie. Investice do výzkumu a inovací, dostupná energie pro průmysl a snížení byrokracie nejsou abstraktní bruselská hesla, ale konkrétní faktory, které rozhodnou o tom, zda česká ekonomika zůstane montovnou závislou na levné práci, nebo se dokáže zařadit mezi technologické lídry. Česká republika přitom disponuje velkým množstvím firem, aplikací i technologií, které mohou být příkladem pro celou EU – od energetických úspor přes špičkový software až po inovace v průmyslu. Je ale třeba se nebát a „vystrčit české srdce z písku“.

Evropská komise otevřela veřejné konzultaci dokument, který se může stát jedním z nejzásadnějších kroků v ochraně biodiverzity a budování odolné ekonomiky – plán na zavedení přírodních kreditů. Tento nový nástroj má propojit podniky a investory s ochranou a obnovou přírodních zdrojů, které tvoří základ našeho hospodářství i kvality života. V jádru stojí jednoduchá myšlenka: kdo investuje do projektů prospívajících přírodě, například do obnovy mokřadů, zalesňování nebo revitalizace degradovaných půd, obdrží ověřitelný kredit, který potvrzuje konkrétní pozitivní dopad. Tyto kredity se mají stát doplňkem k povinným opatřením vyplývajícím z evropské legislativy a nástrojem, jak rozšířit financování tam, kde veřejné zdroje nestačí.

Evropská unie tento krok nepodniká jen z environmentálních důvodů, ale i z čistě pragmatických. Stav ekosystémů se dramaticky zhoršuje – mizí hmyz, ubývá ptáků, lesy čelí kůrovcovým kalamitám a půda ztrácí svou úrodnost. To vše má přímé ekonomické důsledky, protože bez zdravých přírodních systémů neexistuje ani stabilní zásobování potravinami, energií či surovinami. Komise proto zdůrazňuje, že ochrana přírody není luxus, ale základní předpoklad hospodářské stability a dlouhodobé prosperity. Zavedení přírodních kreditů má umožnit, aby se do financování obnovy zapojil nejen stát, ale i soukromý kapitál, který hledá cesty, jak naplňovat kritéria udržitelnosti a zároveň posilovat svou reputaci.

Podobně jako firmy dnes investují do uhlíkových kreditů (offsetů), aby částečně kompenzovaly své emise, budou mít možnost podporovat i projekty zaměřené na přírodu. Přírodní kredity nesmějí sloužit k obcházení zákonných povinností ani k „greenwashingu“. Naopak, mají být nástrojem pro dodatečné úsilí, které jde nad rámec toho, co je ze zákona povinné. Podniky tak budou moci prokázat, že nejen minimalizují svou negativní stopu, ale aktivně přispívají k obnově ekosystémů. To může být významným faktorem v komunikaci s investory, bankami či spotřebiteli, kteří stále více sledují, zda udržitelné strategie firem mají reálný obsah.

Evropský systém přírodních kreditů má být unikátní v tom, že bude postaven na jasných pravidlech a standardech. Každý kredit má představovat konkrétní, ověřitelný a měřitelný přínos pro přírodu – ať už jde o zlepšení kvality vody, zvýšení biodiverzity nebo snížení eroze půdy. Certifikace, monitoring a vykazování mají zajistit srovnatelnost napříč celou EU, čímž se předejde problémům, které provázejí některé dobrovolné iniciativy v jiných částech světa. Na trzích mimo Evropu se totiž objevují projekty, jejichž skutečný dopad je obtížně prokazatelný, a v některých případech se dokonce ukázalo, že deklarované přínosy byly značně nadsazené. EU chce takové nedostatky eliminovat už v zárodku a vybudovat systém, který bude mít důvěru odborníků i investorů.

Inspirace přitom přichází i ze zahraničí. Například ve Spojených státech existují programy zaměřené na ochranu mokřadů nebo stanovišť ohrožených druhů, které umožňují investorům či developerům kompenzovat negativní dopady jejich činností. V Austrálii se zase rozvíjí trh s biodiverzitními offsety, který podporuje obnovu přírodních stanovišť. Tyto modely však bývají často fragmentované a liší se kvalitou i transparentností. Evropská komise proto zdůrazňuje, že cílem není pouze vytvořit další trh s „kredity“, ale nastavit jednotný a robustní rámec, který zajistí vysokou kvalitu, důvěryhodnost a dlouhodobou udržitelnost.

Pro evropské podniky a investory to může znamenat novou éru. Možnost investovat do přírodních kreditů představuje nejen příležitost pro splnění ESG cílů, ale i šanci posílit vztah se zákazníky, získat konkurenční výhodu a podpořit místní komunity. Pro regiony to může znamenat nové pracovní příležitosti v oblasti environmentálních projektů a posílení venkovské ekonomiky. A pro celou EU jde o krok směrem k větší odolnosti vůči klimatickým změnám a k posílení jejího přírodního kapitálu, na němž stojí naše každodenní prosperita.

Zavedení přírodních kreditů navazuje na Zelenou dohodu pro Evropu, Strategii EU pro biodiverzitu do roku 2030 a souvisí i s mezinárodními závazky, například s cíli globální dohody z Montrealu, která stanovila jasné mantinely pro ochranu přírody na celosvětové úrovni.

Dokument ke stažení:

Dokument, který připravila Evropská konfederace recyklačního průmyslu (EuRIC), představuje detailní reakci na výzvu Evropské komise ke snížení administrativní zátěže v oblasti environmentální legislativy. EuRIC je zastřešující organizací sdružující přes 5 500 podniků z 24 zemí, od malých a středních firem až po velké společnosti. Tyto podniky dohromady přispívají 95 miliardami eur k evropské ekonomice a vytvářejí přibližně 300 tisíc pracovních míst. Dokument jasně ukazuje, že současná pravidla jsou často příliš složitá, roztříštěná a neodpovídají tempu, jakým by Evropa měla rozvíjet oběhové hospodářství. EuRIC proto navrhuje konkrétní oblasti, kde je nezbytné provést změny, aby se recyklační průmysl mohl nadechnout a stát skutečným pilířem zelené transformace.

Prvním z nich je databáze SCIP, která byla vytvořena pro sledování přítomnosti nebezpečných látek v produktech. Její využití je však v praxi omezené, protože poskytuje jen základní informaci o přítomnosti látky, nikoli o její poloze či obsahu. Recyklátoři proto nedokážou efektivně pracovat s daty, která by jim měla pomoci. EuRIC navrhuje databázi v současné podobě ukončit, přičemž zkušenosti z jejího provozu by měly posloužit při vývoji digitálního produktového pasu. Ten by měl být uživatelsky přívětivý, přehledný, navržený s ohledem na průmyslovou praxi a umožňovat efektivní zapojení recyklačních firem, které potřebují přesně vědět, kde a jak jsou nebezpečné látky v produktech obsaženy.

Neméně významné jsou povolovací procesy, které se často táhnou celé roky a odrazují investory od budování nových recyklačních kapacit. I prodloužení stávajících povolení bývá zdlouhavé, což zpomaluje celou zelenou transformaci. EuRIC proto doporučuje zavést maximální lhůty pro povolovací řízení na úrovni celé EU, a to v délce dvou až tří let. Projekty, které mají prokazatelný pozitivní dopad na snižování emisí a na strategickou soběstačnost Evropy, by měly mít navíc možnost využít zrychleného schvalování. To by nejen podpořilo rozvoj recyklační infrastruktury, ale také vyslalo investorům jasný signál, že Evropa bere recyklaci jako strategickou prioritu.

Dalším problémem je roztříštěnost výkladu evropských předpisů v jednotlivých členských státech. Zásadní pojmy jako odpad, vedlejší produkt či kritéria pro konec odpadu jsou vykládány různě, což vytváří překážky pro fungování jednotného trhu s druhotnými surovinami. V praxi to znamená vyšší náklady a složitější obchodní podmínky, které brzdí konkurenceschopnost evropských firem. EuRIC proto zdůrazňuje nutnost harmonizovat a zjednodušit definice v rámci rámcové směrnice o odpadech a také urychlit přijímání celoevropských kritérií pro konec odpadu. To by odstranilo zbytečné bariéry v obchodu a přispělo k lepšímu využití druhotných surovin.

Přeshraniční přeprava odpadu je další oblastí, která vyžaduje změny. V současnosti se postupy liší nejen mezi státy, ale často i v rámci jednoho státu, což vede k prodlevám a právní nejistotě. EuRIC navrhuje sjednotit administrativní postupy a formuláře, zavést vzájemné uznávání přepravních certifikátů a zároveň zvýšit povolenou hmotnost kamionů na 44 tun všude tam, kde je to povoleno i v národním rámci. Tento krok by snížil počet jízd, omezil dopravní zátěž a přinesl úsporu emisí, což je v souladu s cíli klimatické politiky.

Podstatnou překážkou pro recyklační průmysl je nadměrná byrokracie a nedostatečně funkční digitalizace. Zvláště malé a střední podniky narážejí na to, že musí vykazovat stejné údaje opakovaně na různých platformách, což je časově i finančně náročné. EuRIC prosazuje zavedení principu „pouze jednou“, interoperabilitu mezi evropskými a národními systémy a digitalizaci, která skutečně zjednoduší procesy, nikoli je ještě více zkomplikuje. Správně nastavená digitalizace by přinesla rychlejší a efektivnější vykazování dat, což by uvolnilo ruce firmám pro jejich hlavní činnost.

Zásadní roli hraje také evropská taxonomie, která má směrovat investice do udržitelných činností. Současná kritéria jsou však často příliš složitá a nepřehledná, což zvyšuje administrativní zátěž bez odpovídající přidané hodnoty. EuRIC doporučuje zjednodušit šablony a hodnoticí procesy, zejména v oblasti kritéria „Do No Significant Harm“. Cílem by mělo být více se soustředit na skutečný dopad podniků na životní prostředí a méně na zdlouhavou a často nepřehlednou administraci. Jen tak se podaří zajistit, že taxonomie bude skutečně podporovat udržitelné investice, místo aby se stala bariérou.

Rozšířená odpovědnost výrobce (tzv. EPR) je další oblast, kde přílišná složitost brání efektivitě. Velké množství organizací kolektivního systému vytváří roztříštěné a odlišné požadavky, což vede ke zbytečné administrativě. EuRIC navrhuje zavést jednotnou platformu pro vykazování, omezit nadměrné kontroly a audity a zachovat povinnost autorizovaných zástupců, aby se předešlo problémům s neplatiči. Stejně tak zdůrazňuje potřebu rovného zacházení se všemi subjekty, včetně sociálních podniků, které by neměly být z vykazovacích povinností vyňaty, protože by to mohlo ohrozit transparentnost celého systému.

Kritickou oblastí je i legislativa týkající se recyklovaných plastů pro potravinářské obaly. Stávající rámec uznává jen omezený počet technologií, což brzdí inovace a snižuje konkurenceschopnost evropských recyklátorů. EuRIC prosazuje flexibilnější přístup, který umožní rychlejší schvalování nových technologií a vstupních materiálů. Přísné požadavky na kvalitu a bezpečnost je třeba zachovat, avšak současně je nutné otevřít prostor pro moderní postupy, například využívání ručně tříděných plastů. Tím se zajistí dostatek vysoce kvalitních recyklátů pro potravinářské aplikace a zároveň se sníží závislost na primárních surovinách.

Celý dokument zdůrazňuje, že odstranění nadměrné byrokracie, harmonizace pravidel a chytrá digitalizace jsou klíčem k tomu, aby Evropa dokázala naplnit své cíle v oblasti klimatické neutrality a oběhového hospodářství. Recyklační průmysl má obrovský potenciál přispět k ochraně životního prostředí, snížení emisí a posílení evropské soběstačnosti, ale současná legislativa tento potenciál často brzdí. EuRIC proto volá po výše uvedených systémových změnách, které umožní rychlejší rozvoj recyklační infrastruktury a vytvoří stabilní prostředí pro investice i inovace a tedy přechod na oběhové hospodářství.

Dokument ke stažení:

Simplification of admin burden in environmental legislation – EU Recyclers Feedback

Čína v posledních letech vsadila na masivní výstavbu spaloven odpadu, které díky rychlému stavebnímu tempu vznikají často za méně než dva roky. Ještě nedávno země čelila nedostatku kapacit a zdálo se, že nové spalovny tento problém vyřeší. Realita je však jiná: hospodářství zpomaluje, spotřeba obyvatel klesá a díky intenzivnějšímu třídění se snižuje i množství odpadu vhodného ke spalování. Výsledkem je paradoxní situace, kdy moderní zařízení běží na plný výkon, ale začínají jim chybět vstupy, takže některé spalovny dokonce sahají k odpadům uskladněným na skládkách. Více ZDE

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) znovu varuje: firmy, které při registraci chemických látek v systému REACH uvedly, že jsou mikro, malé nebo střední podniky (SME), by si měly co nejdříve zkontrolovat, zda skutečně správně uplatnily nárok na snížené poplatky.

Pro menší firmy je tato sleva zásadní – registrační poplatky mohou činit tisíce až desítky tisíc eur, a status SME je proto výraznou úlevou. Pokud však podnik při podání dokumentace uvedl menší velikost, než ve skutečnosti měl, situace se může rychle obrátit. ECHA totiž provádí namátkové i cílené kontroly a pokud zjistí nesoulad, kromě doplatku správného poplatku může uložit i administrativní sankci až do výše 19 900 eur.

Agentura proto nabádá firmy k aktivnímu přístupu: kdo si chybu přizná a sám ji nahlásí prostřednictvím ECHA Helpdesku, zaplatí jen rozdíl mezi původním a správným poplatkem, ale vyhne se pokutě. Kdo čeká, až nesrovnalost odhalí kontrola, musí počítat s plnou finanční zátěží.

Správně stanovený status firmy se opírá o údaje o počtu zaměstnanců, ročním obratu nebo bilanční sumě aktiv. To se může v čase měnit – například když malý podnik rychle vyroste, vstoupí na zahraniční trhy nebo se sloučí s jinou společností. Pokud se tak stalo mezi podáním a současností a údaje nebyly v systému REACH-IT aktualizovány, podnik se rázem dostává do rizika.

ECHA zároveň připomíná, že podniky musí do systému nahrávat podpůrné dokumenty prokazující velikost firmy, pravidelně kontrolovat zprávy a úkoly ve svém účtu a udržovat kontaktní údaje aktuální. Jen tak se vyhnou nepříjemnému překvapení.

V minulosti už stovky firem v Evropě doplácely tisíce eur kvůli tomu, že podcenily administrativní detaily. A právě chemický průmysl, který je pod rostoucím tlakem regulace i cen energií, si nemůže dovolit zbytečné finanční ztráty. Malý omyl v papírech tak může znamenat velký účet.

Návrh na využití prostředků z Modernizačního fondu a výnosů z dražeb emisních povolenek na rok 2026 jasně ukazuje, že Česká republika vstupuje do další fáze transformace své energetiky v době, kdy prostředků ubývá, ale očekávání zůstávají vysoká. Zatímco ještě před rokem se počítalo s více než 500 miliardami korun, aktuální odhad klesl na zhruba 383 miliard. Tento více než dvacetiprocentní pokles nutí vládu i administrátory fondu k přehodnocení priorit a k přesnějšímu směrování peněz do oblastí, kde mohou přinést největší přínos.

Modernizační fond od roku 2021 sehrává zásadní roli při dekarbonizaci české ekonomiky. Do poloviny roku 2025 se podařilo obhájit investice za více než 357 miliard korun, což představuje přes devadesát procent původní alokace. Největší zájem se soustředil na modernizaci teplárenských soustav a na programy zaměřené na úspory v domácnostech. Tyto oblasti vykazují vysokou absorpční kapacitu a poptávka po podpoře v nich dlouhodobě převyšuje nabídku. Naopak projekty komunitní energetiky či některé inovativní programy zůstávají spíše na okraji zájmu a nevyužívají se naplno.

Pokles ceny emisních povolenek a změny na evropském trhu EU ETS způsobily, že odhady výnosů pro další roky musely být výrazně korigovány. Implementační plán proto počítá s realokací prostředků – tedy s přesunem peněz z málo využívaných programů do těch, kde je jasně prokázaná poptávka i schopnost je rychle a efektivně využít. Nejvíce si polepší programy HEAT a HOUSEnerg, které se zaměřují na modernizaci teplárenství a energetické úspory v domácnostech. Získají finance přesunuté mimo jiné z komunitní energetiky, veřejné infrastruktury nebo některých inovativních schémat.

Celkově má být takto přesunuto zhruba 40 miliard korun. Díky zapojení soukromého kapitálu by to mělo vyvolat dodatečné investice v hodnotě až 70 miliard. Efekt se neprojeví jen v plnění klimatických závazků, ale i v reálné ekonomice: od snížení účtů domácností za energie přes posílení teplárenského sektoru až po vznik nových pracovních míst ve stavebnictví, energetice a inovacích.

Výnosy z dražeb emisních povolenek se i v roce 2026 stanou důležitým zdrojem financí pro klimatická a adaptační opatření. Půjde o zhruba 15 miliard korun, které stát rozdělí mezi pokračování programu Nová zelená úsporám, obnovu krajiny a vodního režimu, podporu dostupného bydlení, příspěvky do mezinárodních klimatických fondů či provozní podporu nových obnovitelných zdrojů.

Od roku 2027 vstoupí v platnost nový systém emisních povolenek ETS2, který rozšiřuje stávající rámec EU ETS. Zatímco ETS1 se zaměřuje zejména na odvětví energetiky a průmyslu — elektrárny, velké spalovací zdroje, provozy s vysokými emisemi — ETS2 se bude týkat také vytápění budov a silniční dopravy. Cílem je snížit spotřebu fosilních paliv u domácností a veřejného sektoru, zlepšit kvalitu ovzduší v hustě obydlených oblastech a omezit energetickou závislost, zvláště v méně dostupných regionech. V České republice se očekávají prostředky z nového systému v řádu desítek miliard korun prostřednictvím Sociálního klimatického fondu.

Vláda připravuje plán využití těchto financí s důrazem na zajištění ochrany zranitelných domácností — jedná se o rodiny a jednotlivce s nízkými až středními příjmy, kteří bydlí v energeticky náročných domech, topí fosilními palivy nebo žijí v oblastech s omezenou dopravní obslužností. Velký důraz bude kladen na rekonstrukce a zateplování budov, výstavbu dostupného a úsporného bydlení, ale také na veřejnou dopravu v oblastech, kde není dostatečně dostupná, sdílenou dopravu, nízkoemisní autobusy, cyklostezky a další infrastrukturu podporující mobilitu ekologičtějšími způsoby. Pro dopravu má být v plánu vyčleněno zhruba 7 miliard korun.

Dokument ke stažení:

212_25_Materiál

Střední Evropa, kdysi pevně svázaná s uhlím, se během několika málo let stala jedním z nejdynamičtějších solárních regionů na světě. Nová zpráva think-tanku Ember ukazuje, že solární výroba tu roste dvakrát rychleji než průměr EU, a zároveň se rodí bateriová velmoc. Přesto region naráží na problémy – od pomalého rozvoje akumulace až po velké krachy firem v Česku. Příběh čtyř zemí Visegrádu je proto směsicí triumfů i varování.

Zpráva think-tanku Ember „Turning to the sun: Solar rise in Central Europe“ z kraje září 2025 podrobně mapuje vývoj solární energetiky ve státech střední Evropy – tedy v Česku, Maďarsku, Polsku a na Slovensku – za období let 2019 až 2024 s prvními vhledy i do roku 2025. Studie sleduje nejen samotný růst výroby elektřiny ze slunce, ale také ústup uhlí, nové legislativní kroky, rozvoj bateriových úložišť, pružnost sítí a rozdíly v jednotlivých národních strategiích. Přestože tyto země dlouhodobě patřily mezi skeptiky vůči evropským klimatickým politikám a nastavovaly si nízké cíle v oblasti obnovitelných zdrojů, realita posledních let ukazuje na překvapivý obrat. Region se stal jedním z motorů evropské solární revoluce, jehož tempo růstu dvakrát převyšuje unijní průměr.

Za zprávou stojí tým analytiků nezávislého think-tanku Ember, který se od svého vzniku v roce 2008 (tehdy ještě pod názvem Sandbag) zaměřuje na data a politické nástroje pro rychlejší přechod světa k čisté elektřině. Ember působí globálně – jeho odborníci sídlí v EU, Spojeném království, Turecku, Indii, Číně či Indonésii – a využívají otevřená data o výrobě elektřiny k vytváření doporučení pro vlády, firmy i veřejnost. Hlavní autorkou aktuální zprávy je analytička Tatiana Mindeková, na textu se dále podílela například odbornice na energetické trhy dr. Beatrice Petrovich a další členové týmu Ember. Jejich dlouhodobou ambicí je nejen sledovat statistiky a trendy, ale především přetavovat tvrdá čísla do srozumitelných souvislostí a ukazovat cesty, jak může Evropa i svět rychleji opustit fosilní paliva a využít příležitosti, které nabízí čistá energie.

Česko je v tomto příběhu důležitou součástí. Po více než dekádě stagnace, kdy byl rozvoj fotovoltaiky téměř zastaven kvůli dřívějším nešťastným politickým rozhodnutím a retroaktivním změnám podpory, se trh znovu nadechl. V roce 2023 se podařilo připojit více než jeden gigawatt nových solárních elektráren, což byla první taková událost od roku 2010. Výroba elektřiny ze solárů stoupla mezi lety 2019 a 2024 z 2,3 na 4 TWh, a jen v roce 2024 bylo do sítě připojeno 45 tisíc nových decentralizovaných zdrojů, jejichž výkon odpovídal jednomu bloku jaderné elektrárny Temelín. V červnu 2025 solární energie pokryla už 14,7 % spotřeby elektřiny v zemi. Tento rychlý růst podpořil program Nová zelená úsporám, který podobně jako polský program Mój Prąd snížil bariéry vstupu pro domácnosti. Zároveň Česko v roce 2024 legalizovalo agri-PV, tedy instalaci panelů na zemědělské půdě, a zavedlo možnost zařadit projekty nad 15 MW mezi zařízení energetické bezpečnosti, což znamená rychlejší povolovací procesy.

Maďarsko zažilo možná ještě výraznější příběh. V roce 2019 tam solární energie tvořila pouhá 4 % spotřeby elektřiny, ale o pět let později už téměř čtvrtinu. V červnu 2025 solární zdroje pokryly rekordních 42 % tamní poptávky. Maďarsko se tak zařadilo mezi světové lídry, což je dáno kombinací příznivého prostředí pro velké i malé instalace, vysokých cen energií a dřívější existence výhodných schémat jako net-metering nebo garantovaný výkupní tarif KÁT. Zároveň je země významným hráčem v oblasti výroby baterií a montáže článků, čímž propojuje rozvoj obnovitelné energetiky s průmyslovou strategií. Přesto se ukazuje, že politická rozhodnutí mohou rozvoj zpomalit – nahrazení net-meteringu systémem net billing způsobilo útlum poptávky po domácích elektrárnách a nedostatek nových projektů na úrovni velkých parků vyvolává obavy ze stagnace.

Polsko je další zemí, kde se solární energetika stala klíčovým prvkem transformace. V roce 2019 vyrábělo jen 0,7 TWh ze slunce, o pět let později to bylo už 15 TWh. Zásadní roli sehrála masová instalace domácích elektráren – v polovině roku 2025 bylo v zemi více než 1,5 milionu prosumerů, tedy domácností či firem vyrábějících elektřinu pro vlastní spotřebu. V červnu 2025 solární energie dodala do polské sítě více než 22 % elektřiny a instalovaný výkon dosáhl 23 GW. Polsko je kromě toho i jedním z největších světových vývozců baterií a připravuje jeden z nejrozsáhlejších projektových portfolií velkokapacitních úložišť v Evropě – s celkovým výkonem přes 7 GW, z nichž část je už ve výstavbě.

Slovensko naopak dlouho zaostávalo. Mezi lety 2019 a 2023 se jeho instalovaný výkon solárů zvýšil jen o necelých 50 MW, a to kvůli nepříznivé politice, osmiletému moratoriu na připojování zdrojů a vysokým nákladům na připojení. Teprve prudký růst cen energií a pokles cen technologií vedly k obratu. V roce 2023 se připojilo 267 MW a v roce 2024 dalších 274 MW. Přesto podíl obnovitelných zdrojů v plánované výrobě elektřiny do roku 2030 zůstává nízký, jen kolem 26 %, a Slovensko je tak v rámci regionu největším outsiderem.

Celý region přitom dohromady od roku 2019 zvýšil výrobu elektřiny ze slunce téměř šestinásobně – z 5 TWh na 29 TWh. To je tempo růstu dvakrát rychlejší než unijní průměr, kde došlo k navýšení z 125 na 308 TWh. Přesto si všechny čtyři země v prvních národních energeticko-klimatických plánech stanovily velmi nízké cíle. Ve srovnání s evropským průměrem, který očekává 66 % elektřiny z obnovitelných zdrojů do roku 2030, jsou jejich cíle stále slabé: Česko míří na 31 %, Maďarsko na 42 %, Polsko na 51 % a Slovensko na 26 %. Tyto hodnoty tak i přes nedávný růst ukazují, že region se stále drží pod hranicí evropské ambice.

Zpráva Ember také upozorňuje na slabiny v oblasti flexibility a akumulace. V celé střední Evropě je nasazeno méně než 0,1 GW velkokapacitních baterií, což je méně než 2 % evropského celku, přestože region tvoří desetinu solární kapacity EU. To už způsobuje reálné problémy, například v Polsku muselo být v červnu 2025 omezeno průměrně 12 % výroby velkých solárních parků. Situace je ale rozdílná – zatímco Polsko má velký projektový zásobník a Maďarsko těží z výrobních kapacit, Česko se může chlubit tím, že více než 90 % nových domácích solárů je vybaveno baterií i chytrým měřením. V červenci 2025 tyto systémy sehrály důležitou roli při blackoutu, kdy stovky domácností poskytly do sítě flexibilitu a pomohly obnovit stabilitu.

Příběh solární expanze má však i svou stinnou stránku. V Česku v posledních letech zkrachovalo množství firem, které se zabývaly instalací fotovoltaiky. Rychlý růst poptávky přilákal desítky nových společností, ale trh se brzy nasytil, došlo k úpravám dotačních schémat a ceny elektřiny klesly. Některé firmy navíc nakupovaly komponenty v době vysokých cen a nedokázaly se přizpůsobit poklesu. Insolvenční návrhy se objevily u známých jmen jako Energetický Holding Malina, Alpha Solar Systems, Solek, Woltair, S-Power Energies či Nanosun. Zákazníci pak často zůstali bez dokončených elektráren, servisu nebo záruk. Tento vývoj odhaluje nezralost trhu, který sice dokázal v krátkém čase dramaticky vyrůst, ale současně se ukazuje, že podnikatelské prostředí není dostatečně stabilní a prověřené.

Celkově tak lze říci, že střední Evropa prošla v solární energetice v posledních pěti letech revoluční proměnou. Uhlí postupně ustupuje, Maďarsko se stalo světovým lídrem, Polsko rychle dohání svou zpožděnou transformaci, Česko znovu objevilo svůj potenciál a Slovensko se snaží dohnat roky ztracené kvůli politickým překážkám. Region má navíc významný průmyslový rozměr díky výrobě baterií, která je silná zejména v Maďarsku a Polsku. Pokud se podaří odstranit bariéry v oblasti flexibility, akumulace a stability trhu a pokud budou národní cíle lépe sladěny s evropskými ambicemi, může se střední Evropa stát skutečným tahounem energetické transformace.

Navíc regionu přibyly další zásadní energetické novinky, které mohou změnit i energetickou mapu nad rámec obnovitelných zdrojů. Polsko oznámilo objev jednoho z největších konvenčních ložisek ropy a zemního plynu v Evropě v posledním desetiletí. V oblastech konkese Wolin East, v Baltském moři u pobřeží poblíž Świnoujście, bylo odhadnuto, že vrt Wolin East-1 obsahuje přibližně 22 milionů tun ropy a kondenzátu a 5 miliard kubických metrů zemního plynu, přičemž širší koncese může skrývat až 33 milionů tun ropy a 27 miliard m³ plynu. Maďarsko zase objevilo nové ropné pole Somogysámson-Som-8. Vrt provedený v prosinci 2024 odhalil ropu v hloubce okolo 1 250 metrů a podle testů je Schopen produkovat cca 1 200 barelů ropy denně. Tyto objevy mohou nadále posílit energetickou bezpečnost obou zemí a snížit závislost na dovozu fosilních paliv.

Řeky, které se znovu učíme milovat, technologie, které slyší dřív než my sami, a firmy, které se bojí kroků, jež jsou možná nevyhnutelné. Všechny tři zprávy z posledních dní, ač na první pohled rozdílné, spojuje jednoduchá otázka: jak moc jsme připraveni změnit svůj vztah k prostředí v němž žijeme? Ať už jde o proud Tibery v Římě, nenápadnou čistírnu v české obci nebo výrobní halu v průmyslové zóně, všude narážíme na stejnou výzvu – odvahu vrátit přírodě důstojné místo v našem světě a přijmout, že to nebude zadarmo.

Paříž nedávno ukázala, že i sny, které se zdají nerealizovatelné, lze proměnit ve skutečnost. Ještě před několika desetiletími by koupání v Seině působilo absurdně – voda byla špinavá, břehy odcizené. Dnes je situace jiná: olympijské závody přímo v řece a plány na stálá veřejná koupaliště dokazují, že i velkoměstská řeka může znovu dýchat. Není to návrat do idyly, ale výsledek obrovských investic, důsledné kontroly a jasné politické vize a vůle. Řím se tímto příkladem inspiroval a chce do pěti let otevřít Tiberu lidem. Nebude to ale snadné – znečištění, které řeka nese je obrovské. Ale i zde platí, že nic není nemožné a že voda je zrcadlem vztahu města k sobě samému. 

V českém prostředí to možná nevypadá tak vznešeně, ale princip je podobný. Projekt TIVOR přináší naději, že i menší čistírny odpadních vod, které se často ocitají na hranici svých možností, dostanou šanci na moderní řízení. Umělá inteligence má pomáhat předvídat havárie, upozorňovat na slabá místa a chránit okolní přírodu před nechtěným znečištěním. Je to méně viditelný, ale o to důležitější krok: nikdo si nevšimne, když čistírna funguje dobře, ale každý snadno a rychle pocítí, když někola stupňové čistící procesy nefungují správně nebo selžou. TIVOR je tak pokusem přinést do neviditelné infrastruktury novou vrstvu jistoty a péče. I tady se voda stává metaforou – tichou připomínkou, že kvalita prostředí se tvoří drobnou a každodenní prací.

A pak je tu silný hlas podnikatelského sektoru. Průzkumy ukazují, že stále více firem vnímá Green Deal spíše jako hrozbu než jako příležitost. Není se čemu divit a je to snadno pochopitelné – vysoké ceny energií, složitá legislativa, nedostatek kvalifikovaných pracovníků a narůstající administrativa. Zároveň je tu ale zvláštní rozpor: ty samé podniky investují do digitalizace, robotizace a využití umělé inteligence. Jinými slovy, přestože se podniky k zelené transformaci staví s nedůvěrou, současně podnikají kroky, které k ní přirozeně vedou. Možná tady bychom měli hledat inspiraci, kde ponechání toků řek a potoků v jejich přirozeném meandrujícím korytě přináší zdravé a inspirující prostředí jak samotné přírodě tak člověku.

Co tedy spojuje Řím, Paříž, české čistírny a podniky? Všude jde o odvahu, silnou vizi a důvěru. Pařížané uvěřili, že Seina nemusí být špinavou řekou, ale pulzujícím středem města. Římané stojí na začátku podobného příběhu. České obce věří, že i umělá inteligence může být spojencem v péči o vodu. A firmy dělají postupné kroky v zelené transformaci, jen se tomu nesmí říkat Green deal. Možná tak největší výzvou není ani tak technologie, ale schopnost změnit a vnímat perspektivu trošku jinak. A možná se pak nakonec ukáže, že voda je opravdu nejlepší metaforou současné doby: plyne, mění se, nese v sobě paměť i naději. Otázkou zůstává, zda se dokážeme naučit s jejím proudem plavat.

Evropský parlament schválil úpravy mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích EU (CBAM), které mají zásadně snížit administrativní zátěž zejména pro menší dovozce. Namísto dosavadních výjimek postavených na hodnotě dováženého zboží byl zaveden nový hmotnostní práh, jenž stanoví, že importy do 50 tun ročně od jednoho dovozce nepodléhají povinnosti vykazovat a hradit uhlíkové certifikáty. Praktickým důsledkem je, že z povinností vyplývajících z CBAM bude vyňato zhruba devadesát procent importérů, tedy především malé a střední podniky či společnosti dovážející jen omezené objemy surovin a výrobků.

Na klimatické ambice Evropské unie však by tato změna neměla mít má oslabující účinek. Podle odhadů bude i po zavedení nového prahu mechanismus nadále pokrývat devadesát devět procent emisí oxidu uhličitého spojených s dovozem z energeticky náročných odvětví, jako jsou výroba železa, oceli, hliníku, cementu nebo hnojiv. CBAM tak i nadále zůstává nástrojem, který má zamezit přesunu emisně intenzivní výroby mimo EU a současně vytvořit rovné konkurenční podmínky na evropském trhu.

Novelizace se netýká pouze samotného prahu pro osvobození od povinností. Evropský parlament schválil i celou řadu zjednodušení pro ty dovozce, na které se režim nadále vztahuje. Úpravy se týkají procesu autorizace deklarantů, metodiky výpočtu emisí, jejich ověřování i finanční odpovědnosti subjektů povinných k nákupu CBAM certifikátů. Významnou roli hraje i posílení kontrolních mechanismů, které mají zabránit obcházení pravidel a zneužívání systému.

Změny jsou součástí širšího legislativního balíčku označovaného jako Omnibus I, jehož cílem je zjednodušit a zpřehlednit evropská pravidla v oblastech udržitelnosti a investic. Novela nyní čeká na formální potvrzení Radou EU, po němž vstoupí v platnost tři dny po zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie. V praxi tedy doufejme, že malé a střední podniky v členských státech, včetně České republiky, se opravdu vyhnou zbytečně složitému reportingu a nákladným procesům spojeným s výpočtem uhlíkové stopy dováženého zboží. 

Maďarsko v posledních dnech přitáhlo pozornost celého regionu, když tamní společnost MOL ve spolupráci s firmou O&GD oznámila objev nového ropného ložiska u obce Galgahévíz. Vrt, označený jako Galgahévíz-4, pronikl do hloubky zhruba 2 400 metrů a už v průzkumné fázi ukázal mimořádně slibné výsledky. Po zkušebních testech byl okamžitě uveden do produkce a dnes je schopen vydat více než tisíc barelů ropy denně. V mezinárodním měřítku to může působit jako kapka v moři, ale pro zemi, která většinu své spotřeby pokrývá dovozem, jde o významný příspěvek. Navíc se odhaduje, že samotný tento vrt zvýší maďarskou těžbu o čtyři procenta, což už v kontextu regionu není zanedbatelné číslo.

Důležitý je také příběh samotného objevu. Vrt byl vyhlouben necelých sedmatřicet dní po začátku prací, za pomoci technologií dceřiné společnosti MOL, Rotary Zrt., a na plošině R-69. Galgahévíz-4 je součástí koncese Mogyoród, která byla v minulosti zkoumána, ale považována za málo perspektivní. Ukazuje se, že s moderními seismickými metodami, přesnějším modelováním podloží a vyšší citlivostí průzkumných nástrojů lze nalézt i zdroje, které dříve unikali pozornosti. Nález navíc není ojedinělý – MOL rozvíjí i projekty v oblastech Vecsés a Somogysámson, kde se rovněž potvrzuje přítomnost zajímavých hydrokarbonových struktur.

Strategický význam takového objevu je nasnadě. Maďarsko dlouhodobě usiluje o snížení své závislosti na importu, především z Ruska, a jakýkoliv příspěvek k domácí produkci posiluje energetickou bezpečnost i vyjednávací pozici země. To vše přichází v době, kdy evropský energetický trh čelí nejistotě, vysoké volatilitě cen a geopolitickým tlakům. Zatímco v minulosti se mohlo zdát, že střední Evropa už žádné velké ropné příběhy nepřinese, Maďarsko respektive nedávno Polsko právě ukazují opak.

Nedávný objev ložiska Wolin East v Baltském moři poblíž Świnoujście je jednou z největších událostí evropského ropného průzkumu posledních desetiletí. Vrt WE1 potvrdil existenci mohutné ropné vrstvy a odhady mluví o desítkách milionů tun vytěžitelné ropy a miliardách kubíků plynu. Podle geologů by mohlo jít o více než 200 milionů barelů ropného ekvivalentu, což by v kombinaci s hlubšími vrstvami mohlo znamenat i dvojnásobek. Takový objev má potenciál zásadně změnit polskou energetickou mapu. 

A co Česká republika? Historie naší těžby ukazuje, že i u nás ropa byla a stále ještě je. První vrt vznikl už na konci 19. století v Bohuslavicích u Kyjova, ale výsledky byly spíš kuriozitou než ekonomickým přínosem. O něco později se začalo těžit v oblasti Hodonínska, Ždánic nebo Uhřic, a v průběhu 20. století se na Moravě rozběhla těžba, která sice přinášela stabilní výsledky, ale nikdy nebyla zásadní. Na přelomu tisíciletí dosahovala česká produkce kolem dvou až čtyř procent domácí spotřeby, a to především díky aktivitám Moravských naftových dolů. Ropa z Vídeňské pánve a karpatské předhlubně však nikdy neznamenala revoluci a naše země zůstala odkázána na dovoz.

Dnes se těžba v menším rozsahu stále odehrává, moderní technologie udržují některé vrty v provozu a občas se ozvou i hlasy volající po nových průzkumech. Nicméně Česká republika má odlišnou geologii a menší perspektivu než Polsko nebo Maďarsko. Zdejší sedimentární struktury jsou menší a méně bohaté, a tak je nepravděpodobné, že by se podařilo objevit ložisko velikosti Wolin East. Přesto příběhy ze sousedních zemí ukazují, že i region, který se považoval za „vytěžený“, může ještě překvapit.

Ropa ale nebyla vždy vnímána jen jako průmyslová surovina, která pohání motory a rafinerie. Ještě předtím, než se stala základem moderní ekonomiky, hrála zajímavou roli v lidovém léčitelství. V oblastech s přirozenými vývěry ropy či dehtu, ať už to bylo na Moravě, ve slovenských Gbeloch nebo na Kavkaze, lidé věřili v její léčivé účinky. Mazali si jí klouby při revmatických potížích, používali ji na kožní choroby nebo ji přimíchávali do mastí a obkladů. Naftalanová terapie v Ázerbájdžánu, založená na koupelích v těžké léčivé ropě, je dokonce dodnes vyhledávanou specialitou a patří k pozoruhodným příkladům toho, jak se přírodní zdroj proměnil v léčebnou metodu.

Mohlo by vás zajímat:

Polské ropné ložisko u Svinoústí může změnit energetickou mapu střední Evropy

Obří ložisko v Brazílii stabilizuje trh s ropou. Ztratí recyklace plastů půdu pod nohama?
 

Evropská unie od roku 2027 zavádí nový systém emisních povolenek ETS2, který se bude týkat i dopravy a vytápění budov. Oproti stávajícímu systému ETS1, jenž dopadá hlavně na elektrárny a průmysl, se tak rozšíří okruh zpoplatněných činností. Cílem je omezit spotřebu fosilních paliv, snížit emise skleníkových plynů, zlepšit kvalitu ovzduší a zároveň omezit energetickou závislost na nestabilních regionech. Česká republika získá z tohoto nového systému prostředky v řádu desítek miliard korun. Část bude tvořit fixní obnos kolem padesáti miliard korun, který přijde prostřednictvím Sociálního klimatického fondu a nezávisí na vývoji ceny povolenek. Další peníze pak budou plynout podle toho, jak se budou povolenky obchodovat, a jejich správcem bude Státní fond životního prostředí.

Česká vláda připravuje plán, jak tyto finance využít. Hlavním záměrem je podpora zranitelných domácností s nízkými či středními příjmy, které bydlí v energeticky náročných domech, topí fosilními palivy nebo žijí v místech s nedostatečnou dopravní obslužností a jsou odkázány na automobil. Významná část prostředků má směřovat na úsporné a dostupné bydlení, zejména rekonstrukce nebo výstavbu nájemních bytů s nízkými provozními náklady, menší byty pro jednočlenné domácnosti či seniory a také revitalizace ubytoven určených sociálně vyloučeným skupinám. Další oblastí, do níž půjdou miliardy, je doprava. Plán počítá s podporou poptávkové dopravy v obcích, kde veřejná doprava nefunguje dostatečně, se zaváděním sdílené a nízkoemisní či bezemisní dopravy, s nákupem menších autobusů i s rozvojem cyklistické infrastruktury. Na dopravu je vyčleněno zhruba sedm miliard korun.

Část výnosů bude určena také na renovace a zateplování budov, zavádění čistých technologií v energetice a průmyslu a na opatření proti povodním. Fond by měl začít fungovat v roce 2026 nebo 2027, přičemž konkrétní podoba českého plánu se teprve dokončuje. Na jeho přípravě se podílí ministerstvo životního prostředí, ministerstvo dopravy, ministerstvo pro místní rozvoj i ministerstvo práce a sociálních věcí. 

Zdroj:

Nové povolenky vynesou miliardy. Česko chystá plán, za co je utratí

Milionům domácností i podniků se nedávno připomnělo, jak křehká je energetická páteř země. Krátký výpadek stačil k tomu, aby zhasla světla, ztichla doprava a přestaly fungovat továrny. Nyní se otevírá cesta k rozsáhlé proměně: stát spouští program, který má posílit klíčové vedení a rozvodny a vytvořit prostor pro nové zdroje elektřiny.

Nelze zapomenout na pátek 4. července 2025, kdy zasáhl Českou republiku rozsáhlý výpadek elektřiny, který postihl až milion odběrných míst a ochromil dopravu, průmysl i každodenní život ve velkých městech. Výpadek začal kolem poledne poruchou na vysokonapěťové lince V411 v severozápadní části země, která vedla k dalšímu selhání na elektrárně Ledvice a následnému přetížení dalších částí sítě. Bez proudu se ocitla Praha, Liberec, Hradec Králové, Ústí nad Labem, Kolín a Šluknovský výběžek.

Zastavily se vlaky, metro, tramvaje a výtahy – 215 lidí muselo být zachráněno z uvízlých kabin. Průmyslové provozy jako Škoda Auto nebo chemička v Litvínově musely přerušit výrobu. Ačkoli se síť podařilo obnovit během několika hodin, incident odhalil zranitelnost české energetiky a vyvolal otázky o připravenosti na podobné situace. 

Českou energetickou infrastrukturu čeká zásadní modernizace. Ministerstva životního prostředí a průmyslu a obchodu dnes představila první výzvu z programu ELEGRID z Modernizačního fondu, z něhož uvolní až 15 miliard korun na posílení kapacity české elektrizační soustavy. Navýšení kapacity elektrizační soustavy znamená, že do přenosové a distribuční sítě bude možné připojit více výroben elektřiny, zejména z obnovitelných zdrojů, a zároveň se zvýší dostupný výkon pro koncové zákazníky – domácnosti, firmy a průmysl. 

Program ELEGRID cílí na rozsáhlé modernizační projekty, které zásadně posílí páteřní infrastrukturu. Podporována bude výstavba nových vedení nízkého, vysokého, velmi vysokého i zvláště vysokého napětí, stejně jako rekonstrukce a rozšíření stávajících tras. Součástí je také výstavba a modernizace rozvoden a elektrických stanic, zvyšování kapacity vedení, instalace výkonnějších transformátorů a zavádění moderních systémů řízení výroby a distribuce elektřiny.

O podporu ve výzvě číslo 1/2025 se může ucházet provozovatel přenosové soustavy i provozovatelé distribučních soustav s více než 90 tisíci odběrnými místy a připojením přímo do přenosové soustavy. Výzva ELEGRID bude spuštěna 29. září 2025, kdy začne příjem žádostí o podporu. Ten bude otevřen až do 29. ledna 2027. Podpořené projekty musí být realizovány do tří let od vydání rozhodnutí o poskytnutí podpory.

Další informace:

Podrobnosti a dokumenty k výzvě

Evropský Tribunál dal za pravdu Evropské komisi v kauze, která rozdělila členské státy a znovu otevřela debatu o podobě zelené transformace. Rakousko napadlo rozhodnutí, jež umožňuje označovat investice do jaderné energetiky a zemního plynu za udržitelné. Soud však dospěl k závěru, že obě technologie mohou sehrát roli při snižování emisí i zajištění energetické stability, a odmítl rakouské námitky jako nedostatečně podložené.

Diskuse o tom, co je a co není udržitelné, není v Evropské unii žádnou novinkou. V roce 2020 přijala EU tzv. taxonomii udržitelných investic, jejímž cílem je nasměrovat finanční toky do aktivit, které podporují přechod k uhlíkové neutralitě do roku 2050. Taxonomie měla být vodítkem pro investory, banky i firmy a jasně vymezit, které ekonomické činnosti lze označit za šetrné k životnímu prostředí. V roce 2021 Evropská komise prostřednictvím delegovaného aktu definovala technická kritéria pro obnovitelné zdroje energie. O rok později, v roce 2022, však Komise do této skupiny zařadila také jadernou energii a zemní plyn, což vyvolalo ostré reakce.

Právě tento krok se stal předmětem žaloby Rakouska, které dlouhodobě patří k nejhlasitějším kritikům jádra v Evropě. Rakouská vláda argumentovala, že zařazení jádra a plynu mezi „zelené“ investice odporuje smyslu celé taxonomie, protože tyto zdroje podle ní představují environmentální a bezpečnostní rizika. Žalobu podalo k Tribunálu Soudního dvora EU v Lucemburku a získalo podporu například od Lucemburska. Naopak na straně Komise stálo hned několik členských států, včetně Česka, Polska či Francie, které považují jádro a plyn za nezbytnou součást energetického mixu při postupném snižování emisí.

Tribunál však 10. září 2025 žalobu Rakouska zamítl. Podle soudu Komise nepřekročila své pravomoci a měla právo stanovit, že za určitých podmínek mohou jaderná energetika a zemní plyn významně přispívat k omezování změny klimatu a přizpůsobení se jejím dopadům. Rozhodnutí se opírá o několik zásadních argumentů. Za prvé, výroba elektřiny z jádra je spojena s téměř nulovými emisemi skleníkových plynů a v současnosti neexistují ekonomicky ani technologicky plně proveditelné nízkoemisní alternativy ve škále, která by dokázala nepřetržitě pokrýt evropskou poptávku. 

Za druhé, Komise vzala v úvahu rizika spojená s provozem jaderných elektráren, s možností havárií či s nakládáním s vysoce radioaktivním odpadem, a neshledala nutnost překračovat již existující evropský regulační rámec. Argumenty Rakouska, které upozorňovalo například na ohrožení jaderných zdrojů suchem nebo klimatickými extrémy, soud označil za příliš spekulativní.
Pokud jde o zemní plyn, Komise zdůraznila, že jeho role je chápána jako přechodná – jde o palivo, které sice není bezemisní, ale může v krátkodobém horizontu pomoci snížit závislost na uhlí a zajistit stabilitu dodávek energie v době, kdy rozvoj obnovitelných zdrojů nestačí pokrýt spotřebu. Podle Tribunálu proto bylo legitimní přijmout tzv. postupný přístup, který umožní snižovat emise po etapách a současně zachovat energetickou bezpečnost.

Rozhodnutí není pouze právním vítězstvím Evropské komise, ale i jakým si signálem. Ukazuje se, že EU dává přednost pragmatickému pohledu na transformaci energetiky, kdy vedle obnovitelných zdrojů ponechává prostor i pro jádro a plyn. Pro Rakousko, které tradičně profiluje svou energetickou politiku na odporu k jaderné energii a důrazu na obnovitelné zdroje, jde logicky o citelnou prohru. Přesto ještě není všem dnům konec – proti rozhodnutí Tribunálu lze podat odvolání k Soudnímu dvoru EU, ovšem pouze v právních otázkách a ve lhůtě dvou měsíců od oznámení rozsudku.